K tomuto vydání Pro Adrienne von Speyr nezačíná modlitba tam, kde je to jinak obvyklé. Člověk s ní spíše vstupuje do věčné modlitby, do trojičního rozhovoru Boha s Bohem, do prvotní modlitby, která se již odehrává a probíhá v plném proudu. Tato modlitba je vzhledem ke stvoření vždycky už něčím otevřeným a nabídnutým a ona na něm smí mít ve společenství se svatými a zvláště s Pánovou Matkou a skrze ni skutečný podíl. Tato malá knížka obsahuje v poněkud volnější podobě modlitby, které uveřejnil již v roce 1968 Hans Urs von Balthasar. Jsou to „modlitby země“, které stoupají do otevřeného nebe a v dětské samozřejmosti s sebou berou vše: nové ráno, noc, bližní ve své práci, své utrpení i jeho odvrat, sebe sama se vším, co člověk má i nemá, dokonce i s vlastním zlem. A jsou to „modlitby nebe“, které by bylo „přesnější označit […] jako modlitby pozemské církve tak, jak zaznívají před Božím trůnem v nebi“, jelikož přece „církev, která je zde na zemi, tvoří s nebeskou církví jednu jedinou skutečnost“. Modlit se modlitbami, které jsme dostali skrze tajemné Zjevení z nebe a které nám zprostředkovávají zkušenost „světa modlitby“, v němž každý a všechno má a nachází své dávno určené místo. Připojeny jsou (dosud neuveřejněné) „Mariiny modlitby“, které jsou působivé svou neslýchanou konkrétností a přirozeností. Pět z nich jsou modlitby Matky Páně – zřídkakdy je její lidskost uprostřed jejího jedinečného vyvolení vzata tak vážně –, po jedné je pronášejí pod křížem Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Knížku uzavírá několik Adrienniných textů o modlitbě, jež tvoří současně její vlastní, a to jak věcný, tak osobně zaujatý komentář k modlitbě. Jak ráda by již za svého života předala tuto pochodeň modlitby dál… (Na svátek naší milé Paní z hory Karmel, 1992) 107
Obsah
Modlitby země.......................................................................................... 5 Ranní modlitba........................................................................................................7 Modlitba před mší svatou......................................................................................9 Modlitba před homilií..........................................................................................11 Modlitba po svatém přijímání.............................................................................13 Večerní modlitba...................................................................................................15 Před svatostánkem................................................................................................17 Modlitba ke vzkříšenému Pánu..........................................................................19 Modlitba za obnovení ducha...............................................................................21 Modlitba za indiferenci........................................................................................23 Díkůvzdání po svaté zpovědi na konci roku....................................................24 Modlitba uprostřed pozemské pouti.................................................................27 Skrze Marii ke Kristu............................................................................................28 Modlitba za správné využití nemoci..................................................................31 Modlitba pro čas únavy.......................................................................................33 Modlitba staré řeholní sestry...............................................................................33 Modlitba v okamžiku blížící se smrti.................................................................35 „Suscipe“ svatého Ignáce.....................................................................................36 Modlitba, kterou Adrienne naučil svatý Ignác z Loyoly.................................39 Modlitba za stejnoměrnost..................................................................................40 Modlitba za ty, kdo se vzdálili............................................................................41 Modlitba za osvobození od sebe sama...............................................................43 Modlitba za to, aby Bůh všechno použil...........................................................44 V utrpení.................................................................................................................44 Modlitba odevzdání toho, co nemám................................................................45
Modlitby nebe........................................................................................ 49 „[…] protože ho ozařuje Boží velebnost. Jeho světlem je Beránek“ (Zj 21,23)....................................................................51 „Městské hradby mají dvanáct základních kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů“ (Zj 21,14).............53 Beránkova kniha života........................................................................................60 Poděkování za Knihu Zjevení.............................................................................62 Modlitba klanění těch, kdo slouží před trůnem Božím a Beránkovým........63 „Pán Bůh je bude ozařovat“ (Zj 22,5).................................................................66 Otčenáš...................................................................................................................68 „Já jsem alfa i omega, první i poslední“ (Zj 22,13)...........................................71 „Kdo to slyší, ať také zvolá: »Přijď!«“ (Zj 22,17)...............................................73
109
Mariiny modlitby.................................................................................. 75 Mariina modlitba v době, kdy očekávala narození dítěte...............................77 Mariina modlitba v rodině...................................................................................79 Mariina modlitba v Pánově zralejším věku.......................................................82 Maria na křížové cestě. Modlitba k Synu..........................................................84 Maria na křížové cestě. Modlitba k Otci............................................................85 Marie Kleofášova pod křížem.............................................................................87 Marie Magdaléna pod křížem.............................................................................91
Myšlenky o modlitbě............................................................................ 95 K tomuto vydání....................................................................................................107
110
Ranní modlitba Nebeský Otče, tys oddělil den od noci, aby se tak pro nás jak den, tak i noc staly připomínkou a radostí: připomínkou, abychom na tebe pamatovali, radostí, abychom ti ve všem sloužili. Tak ti má patřit i tento den, který nyní začíná. Má se stát dnem tvé církve, dnem tvých dětí. Je ještě úplně svěží a zatím z něj lze vytvořit cokoliv. Víme, že patří tobě, protože jsi jej stvořil, a že z něho máme v poslušnosti k tobě učinit den vyvolený, prostor, v němž bys ty sám mohl stále a všude přebývat jako ve svém příbytku, místo, které bude zcela naplněno tvou přítomností, prostor, v němž však budeš od nás také vyžadovat, abychom plnili úkoly, které nám svěřuješ. Uchovej nás v čistotě, daruj nám správné smýšlení, dopřej nám, abychom s radostí konali všechno, co si naše služba žádá. Tys oddělil den od noci. Nám však nedej, abychom stále od sebe oddělovali to, co děláme rádi, a to, co se nám zdá těžké.
Mnohem spíše nám dopřej, abychom všechno, co tento den přináší, vděčně a radostně přijali jako dar pocházející z tvé ruky, na kterém se můžeme z hloubi duše podílet a učinit z něj to, co jsi ty sám předem ustanovil. Dej nám, abychom byli průzrační, jako je průzračný i tento den, kterým lze jasně dohlédnout až k tobě. Když pak dnešek s sebou přinese mraky a nejasnost, pak budeme vědět, že to jsou nejasnosti našeho nejistého bytí, naší nevědomosti, jíž je zatěžko se rozhodnout. Tys nejenom oddělil, tys také od nepaměti rozhodl. Dopřej také nám, abychom s rozhodností vstoupili do našich úkolů a rozhodovali se tak, jak to očekáváš. Z lásky jsi oddělil den od noci; dej nám, abychom žili z tvé lásky, dej nám, aby v nás tato láska byla účinná, dej nám, abychom ti spolu s tvým Synem předkládali každý skutek tohoto dne, aby tak byl vykonán z tvého Ducha. Amen.
Otčenáš Otče náš. Otče svého Syna a Otče všech, kdo v tebe věří a skrze milost Syna a Ducha přicházejí k tobě, jenž jsi Otcem stvoření, Otcem staré i nové smlouvy a Otcem každého jednotlivého člověka mezi námi. Jenž jsi na nebesích. Ty jsi na nebesích. Jsi světlo nebes. Ty jsi světlo každé svatosti, světlo víry, naděje a lásky. Sídlíš na nebesích, kde se v tvém trojjediném Duchu v jednotě světla nacházejí víra, láska a naděje. V takové jednotě, která vytváří nebesa, tvoje nebesa. Posvěť se jméno tvé. Chceme uchovat tvé jméno svaté tou svatostí, kterou jsi nám ukázal ve svém světle. Chceme si být vědomi a každý den neustále a bez přerušení pamatovat na to, že tvé jméno v sobě obsahuje každou svatost. Chceme se poklonit před touto svatostí, chceme ji střežit jako tajemství, které tě spojuje se Synem a s Duchem svatým a které do sebe zahrnuje také nás všechny, jestliže patříme na tvé světlo.
Obdoba mezi Boží trojjediností a trojicí, kterou tvoří víra, naděje a láska, jež se stává takovou jednotou, jaká je mezi Otcem, Synem a Duchem. Víra, naděje a láska jsou v Bohu, ale Bůh z nich buduje svůj příbytek, své nebe.
To je dokonalá svatost, která se nám stává srozumitelnou díky Božímu světlu a v jeho záři. Kdyby nám ji Bůh ve svém světle neukázal, byli bychom odkázáni na naše představy a svatost by se nám jevila nekonečně oslabená. Tím však, že byla ukázána v Božím světle, dostalo se nám o Boží svatosti pravého poznání. Přestože je v nás následně jeho světlo neustále zastiňováno, víme, co podstatného v sobě ukrývá. Vždyť jsme to spatřili v Božím světle.
To znamená: Synovo slovo pro nás znovu daruje Boží svatosti její lesk. Svatost, kterou zříme v nebi, máme na zemi v jeho slově. Nyní vidíme Boží svatost přítomnou v obou skutečnostech současně.
68
Přijď království tvé. Prosíme tě, dej, aby k nám ve jménu tvé svatosti, kterou jsme spatřili, přišlo království tvého světla. Nech jej zazářit v naší temnotě, dej, ať učiní z našich nocí dny. Dopřej vzejít milosti tvého království tam, kde ještě právě teď byla hořkost našich vin. Přijmi náš pozemský život do svého života věčného jako znamení toho, že chceš naši zemi nechat vstoupit do svého nebe v nové podobě, kterou tam obdrží. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Otče, ty máš se svým Synem a Duchem společnou jedinou, božskou, svatou a nerozdělitelnou vůli. Dej, ať se v nás uskutečňuje tak, jako se udála ve tvém nebi plném světla. Dovol, abychom ji plnili tak, jak nám ukázal tvůj Syn, aby došla svého dovršení. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Dej nám každý den chléb, který potřebujeme, abychom ti mohli sloužit. Dej nám chléb pro naše tělo, aby zde na zemi mohlo uvnitř tvé vůle plnit úkoly, které jsi mu svěřil; aby se už na zemi připravilo na svůj život v nebi, který je připraven po vzkříšení těla; aby se stalo nástrojem, který obnovuje každého tvého služebníka, aby vykonával svou službu, dokud ji zde na zemi budeš potřebovat. V takové míře, v jaké Bůh dává našemu životu ve víře účast na věčném životě, k nám nechává přicházet Boží království.
To je Otcova vůle, která skrze Vtělení dostala pro nás srozumitelnou a viditelnou plnost. Od chvíle, kdy ji Syn dennodenně přiváděl k naplnění a kdy každý den svého pozemského života utvářel podle míry Otcovy vůle, není už tato vůle pro lidi něčím odtažitým. Svým příchodem a tím, že zůstával v poslání, nám ukazuje, jak se má tato vůle naplňovat. Samotný Syn se nachází v úkonu a ve stavu naplnění. Vezdejší chléb nachází svou jednotu v Boží službě: je to chléb pro tuto službu, chléb pro tělo, jak je uvedeno v modlitbě; chléb pro ducha, jak je tomu v případě nauky, modlitby a rozjímání. Také tyto tři věci jsou v jednotě služby, aby se duch naučil službě a stal se pro ni způsobilým.
69
[…] Není dost svatých. Kdyby Bůh Otec, Syn a Duch stvořili více těch, kdo by se klaněli, více svatých, kteří by se opravdově odevzdali trojjedinému tajemství, pak by se muselo stát něco podivuhodného. Bylo by vidět, jak se na zemi dovršují díla Boží lásky. Ale my se nenecháme zanítit, nechceme a ani nechápeme, že bychom neměli důvěřovat sami sobě, ale jedině Bohu. Kdybychom byli strženi v tom nejmenším a začali něco chápat, pak by to bylo jen díky Boží milosti. A to zvláštní nakonec je, že nám Bůh přece ve své milosti daruje své stěžejní „ano“, že nám v křtu a ve víře na svém věčném „ano“ dává podíl a že patří k jeho zdvořilosti, že ve všem, co nám i nadále dává, pohlíží na toto naše „ano“, které jsme od něho dostali. (NB 10, č. 2264, s. 255) […] Bez přestání se člověk nemůže výslovně modlit; může však zůstávat v postoji modlitby. Může v sobě natolik cítit touhu po věčnosti, že v každé odvíjející se chvíli postřehne známku věčnosti. Má jistotu, že je obklopen věčným životem. Nemůže přinutit věčné Boží trvání, aby k němu přišlo. Nemůže ani sám protrhat štěrbiny v čase. Je zde ovšem touha a ta, pokud je pravá, pochází od Boha a není bez nároku vůči člověku, jehož Bůh doslova nutí žít v tom, co je věčné. Tou nejdůležitější vlastností věčnosti je neustálé teď. Teď se modlit, teď odpovídat, teď následovat Boží volání. Netrápit se tím, co jiného se děje… (NB 10, č. 2264, s. 255) Zkušenost, že celý všední den – bytí, mluvení a jednání – je součástí modlitby. Jako Pán; všechno, co dělal, vnímal jako část svého rozhovoru s Otcem. Poskytl nám tak 104
nový způsob modlitby. Samozřejmě, že tato modlitba nemůže zůstat jedinou: člověk musí vedle toho ušetřit čas k tiché modlitbě a rozjímání. Obojí však, výslovná modlitba a modlitba života, tvoří dohromady modlitbu v jejím celku. Proto když se někdo přestane výslovně modlit a rozjímat, pak i jeho rozhovor s bližními vypadne z rámce jeho modlitby ven. A nikoliv jen tak pro nic za nic je zde stále přísný rámec církve. Jsou zde předpisy a nařízení a všelijaké neshody. V církvi jsou třecí plochy, které slouží jako pobídnutí k tomu, aby se dělalo více, aby se zkoušelo nové… Když nejsou po ruce těžkosti z vnějšku, od církve, potom se přesouvá do středu moje „já“ se svými osobními potížemi a všechno se zúží. Uvnitř rámce jsem naproti tomu nucena, abych se neustále s něčím vypořádávala, a diskuse vůbec nemá zapotřebí být osobní. Člověk je na místě, které není pevně stanoveno, je vsazen do živoucího vztahu mezi Pánem a církví… (NB 10, č. 2330, s. 327n) Vlny připlouvají a odplouvají, nikdo je nemůže uchopit, nikdy je nelze předem propočítat. Kdyby někdo zkoušel zpětně sledovat tu, která se blíží, rychle by mu vypověděl zrak a musel by přestat. Moře jako obrazem toho, co je nekonečné, věčné. Vlny jako okamžik, který přichází a pomíjí, a přesto je stále zde a něco si žádá. Poslání přichází od nekonečného Boha nasyceno věčností a rozprostírá se v okamžitých a rychlých rozhodnutích a odpovědích. Na břehu má člověk dojem, že se jej zmocňuje nějaká věčná událost, a když někoho zachvátí strach, že vlnu, nutné rozhodnutí, zmeškal, opět se uklidní, neboť připlouvají stále nové vlny a žádají se odpovědi stále nové. A to tak rychle, že nová vlna je tady ještě dřív, než se ta poslední rozlila na písku a odplula zpět. Malé 105
vlny jsou jako akce a velké moře jako kontemplace. Obě dvě tvoří jednotu, jež tkví v Bohu, ale která se člověku stále znovu ukazuje skrze vlnu. Má jednat, ale nemůže činit jinak, než že vyjde z rozjímání. Nemůže dělat svá malá rozhodnutí jiným způsobem než uvnitř velkého rozhodnutí Božího, a to mu dává pocit bezpečí: vlna, která se při zpětném pohybu znovu skrývá uprostřed moře, voda ve vodě, aniž by musela chránit svůj osobní tvar. Tak jsou mnohé skutky těch, kteří patří k Bohu, skryty v jeho všeobjímajícím činu. Mají tam svou plynulost a setrvání. Neustále začíná nový pohyb: každá vlna má svůj vlastní obrys, každá ho opět ztrácí, pozbývá sama sebe v celku. Zůstává přítomná ve všudypřítomnosti, obemknuta ve veliké svobodě vod, doma tam, odkud vzešla a byla poslána. Něco podobného se děje v modlitbě. Na okamžik má tvář a podobu, je to asi prosba nebo klanění. Ale to, čím také mohla být, se vrací zpět do celku. Jednotlivec se modlí jen proto, že se bezpočet dalších modlí, modlilo a bude se modlit, protože Bůh se neunaví udílet síly k modlitbě, bude naplňovat obsahem modlitby lidí, vyslyší tu nejnepatrnější z nich, pokud jen bude vycházet z pravé víry, a použije ji ve své věčnosti. Rád ji k sobě přijme, jako by právě tento malý příspěvek doplnil celkový úhrn, který očekával. Můžeme si to představit tak, že by moře bylo úplné až tehdy, když se k němu vrátí také tato vlna. Sounáležitost se zdrojem trvá. Nazírání na moře se tak stává pobídkou k modlitbě, ale též k vděčnosti. Je dobré vědět, že člověk a jeho modlitba jsou skryty. Je dobré vědět o nekonečné jednotě a stále znovu skrze všechno cítit Boží lásku a moci se k ní vracet. (NB 10, č. 2229, s. 217n)
106