i. Boží kahan ještě nezhasl
Z
ačněme, možná trochu neobratně, otázkou, zda je náš vnitřní život cibule, nebo rajče. Ta otázka nás pobaví, je docela komická, ale pokud jí to dovolíme, umožní nám setkat se nakonec docela hluboce tváří v tvář s vlastní realitou. Tuto otázku může položit dítě v kuchyni při objevování světa, filozof při svém přemýšlení nebo učitel duchovního života. Je náš vnitřní život cibule, nebo rajče? Nietzsche například říkával, že „všechno je interpretace“, jinými slovy, že neexistuje žádné jádro Bytí, o které by se opírala naše životní zkušenost, ale všechno jsou slupky cibule, úhly pohledu, interpretace. Mimo to už není nic. Křesťanský pohled na svět má rozhodně blíž k rajčeti, protože tvrdí, že i když je něco ukryto pod strupem nebo závojem, jedná se o skutečnost opravdovou a plnou života. Pravdou je, že nehledě na souhlas s tím, že život je rajče, žijeme velmi často tak, jako by byl cibule. Náš život stojí na názorech, částečných a nestálých pravdách, na emocích. Žijeme vzhledem a módou, jako by na nich spočíval život. Vyčerpáváme se vystavováním vnějšího obalu a vnějších vrstev bez jádra, které by nám 7
ve skutečnosti umožnilo zcela pochopit smysl našeho života. Americká autorka Susan Sontagová (1933–2004) říká, že náš život je jakoby zamotaný v tomto nekonečném proudu interpretací, který nás odvádí od naší skutečné cesty. Nežijeme sami v sobě, ale jsme unášeni ideami, úhly pohledu, absolutizováním okolností, dalšími a dalšími vnějšími vrstvami. Podle ní je naším nejpodstatnějším úkolem očistit a prohloubit smysl našeho vlastního života, abychom se naučili jasněji chápat, hlouběji vnímat a pozorněji naslouchat. To je také to nejpodstatnější v duchovním životě. Simone Weilová napsala: „Klíčem je uvědomit si, že modlitba spočívá v pozornosti. Je to obrácení veškeré pozornosti, jaké je duše schopna, směrem k Bohu. Kvalita takové pozornosti má velký vliv na kvalitu modlitby.“ Ve chvílích přemýšlení o vnitřním životě tušíme tuto výzvu k pozornosti, ostražitosti, která neznamená nic jiného než s plnou důvěrou jasněji chápat, hlouběji vnímat a pozorněji naslouchat tomu, co v nás Bůh zjevuje. Zbavme se toho matoucího obrazu cibule. Bible, která je pro věřícího autentickým průvodcem na cestě duchovního dobrodružství, nám nabízí mnoho příkladů toho, jak nezbytné je obnovit tuto vnitřní pozornost, abychom byli schopni slyšet Boha, který k nám hovoří. Zamysleme se nad dvěma texty. Začněme příhodou zaznamenávající počátek Mojžíšova povolání v poušti: „Mojžíš pásl stádo svého tchána Jithra, midjanského kněze. Když vyhnal stádo za step, přišel k Boží hoře Choreb. Tu se mu zjevil Hospodinův anděl v plameni ohně, který šlehal ze středu keře. Mojžíš se díval, a hle – keř hořel plamenem, ale neshořel. Řekl si: 8
»Půjdu se podívat na ten zvláštní jev, proč keř neshoří.« Když Hospodin viděl, že se Mojžíš přichází podívat, zavolal z keře: »Mojžíši, Mojžíši!« A on odpověděl: »Tady jsem!«“ (Ex 3,1-4). Podívejme se na sloveso, které použil Mojžíš: „Půjdu se podívat.“ Jinými slovy: půjdu tak blízko, jak je to jen možné, chci se dostat přímo dovnitř, chci se tak nějak vrhnout do toho, co vidím před sebou. Když přestal být spokojený s částečným objevem, s tím, co viděl zdálky a co se ukrývalo v mlze, když celou silou svého bytí zatoužil po jasné odpovědi na otázky svého srdce, říká nám kniha Exodus, že „Hospodin (ho) viděl … (a) zavolal“. Bůh čeká, aby nás mohl zavolat. Jděme rovnou k němu. Opusťme neurčitý duchovní život, v němž jsme pouhými diváky. Hledejme toho, který potvrzuje, toho, který upevňuje naši touhu. Poučme se také ze zprávy o povolání proroka Samuela. „Mládenec Samuel vykonával službu Hospodinovu pod dohledem Élího. V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté. Jednoho dne ležel Élí na svém místě. Oči mu začaly pohasínat, takže neviděl. Boží kahan ještě nezhasl a Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží schrána. Hospodin zavolal na Samuela. On odpověděl: »Tu jsem.« Běžel k Élímu a řekl: »Tu jsem, volal jsi mě.« On však řekl: »Nevolal jsem, lehni si zase.« Šel si tedy lehnout. Ale Hospodin zavolal Samuela znovu. Samuel vstal, šel k Élímu a řekl: »Tu jsem, volal jsi mě.« On však řekl: »Nevolal jsem, můj synu, lehni si zase.« Samuel ještě Hospodina neznal a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno. A znovu, potřetí, zavolal Hospodin Samuela. On vstal, šel k Élímu a řekl: »Tu jsem, volal jsi 9
mě.« Tu Élí pochopil, že mládence volá Hospodin. I řekl Élí Samuelovi: »Jdi si lehnout; jestliže tě zavolá, řekneš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.« Samuel si tedy šel lehnout na své místo. A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: »Samueli, Samueli!« Samuel odpověděl: »Mluv, tvůj služebník slyší.«“ (1 Sam 3,1-10). „V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté.“ Tato slova na nás působí jako realistické hodnocení naší vlastní zkušenosti. V našem každodenním životě se také Boží přítomnost stala vzácnou, zlomkovitou a vzdálenou. Vyzdvihněme však ten pozoruhodný komentář svatopisce: „Boží kahan ještě nezhasl.“ Bůh je věrný lidským bytostem a dějinám. Dokonce v situacích a obdobích, kdy jsme zmítáni větrem a turbulencemi, je naše důvěra vložena v to, že Hospodinova lampa nebyla ještě zhasnuta. Text nám říká, že Samuel Hospodina ještě neznal. A co my? Známe ho? Samuel slyší, jak ho někdo volá, ale reaguje nesprávně, protože si myslí, že je to Élí, kdo se po něm shání. A to se opakuje až do té doby, než se mu dostane pomoci, aby se vrátil k Pánu a modlil se: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“ Pán k nám nepřestává mluvit, my však potřebujeme duchovní pedagogiku, která nám pomůže nasměrovat k Bohu své vnitřní pocity a myšlenky. „Obrátit se k Pánu“ je doslovný význam slova „konverze“. Cesta pro věřícího vede skrze toto pedagogické cvičení a konverzi, skrze tuto skutečnou příležitost změnit směr, kterou nám nabízí Bůh. Ať ve tmě či ve světle našeho života, ve dnech, kdy skutečně žijeme, modleme se celou silou svého srdce Samuelovu modlitbu: „Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“ 10
Ještě jedna myšlenka: prosme úpěnlivě o dar ticha, aby ticho bylo průvodcem na naší cestě. Jak to vyjadřuje báseň Sophie de Mello Breyner Andresenové: „Zanechej mi čistý vzduch v pokojích a hladkou bělobu zdí Zanechej mě se vším ponořenou do ticha“ Naše duchovní smysly se v tichu lépe otvírají a dozrávají. Skočme do něj rovnýma nohama. To je rada, kterou nám jednohlasně dávají křesťanští učitelé duchovního života, aby nám pomohli proměnit se z cibule v pokorné, ale pevné a životodárné rajče. Arsenius radí toto: „Uteč. Ztiš se. Zůstaň klidný.“ Poimén ujišťuje: „Pokud se ztišíš, budeš mít pokoj, ať budeš žít kdekoli.“ V první polovině 7. století napsal Jan Klimak: „Přítel ticha přichází blíže k Bohu a skrytým rozhovorem s Ním se mu od Boha dostává osvícení.“ Izák z Ninive doporučoval těm, kteří ho vyhledávali: „Nade všechno milujte ticho: přinese vám plody, jaké jazyk nedokáže popsat... V našem opravdovém tichu se rodí něco, co nás vede ještě do hlubšího ticha. Kéž vám Bůh dá zkušenost tohoto »něčeho«, co se rodí z ticha.“ Nesmíme se bát ticha, které je dechem našeho vnitřního života, protože jsme voláni k tomu, abychom ho přijali. Mám rád poznámku italského návrháře Bruna Munariho: „Strom je semeno, které roste pomalu a tiše.“ 11
Obsah
i. Boží kahan ještě nezhasl............................................................................7 ii. Rozsviť svou svítilnu...............................................................................13 iii. Ukrytý poklad...........................................................................................21 iv. Starci by měli být objeviteli.....................................................................27 v. Bůh mě rozesmál......................................................................................37 vi. Náš život je krajina, v níž lze spatřit Boha...........................................43 vii. Ukaž nám Otce.........................................................................................51 viii. Naučit se žít s krásou...............................................................................61 ix. Modlit se, až už to víc nepůjde...............................................................69 x. Otázka na půli cesty.................................................................................77 xi. Emauzy – laboratoř velikonoční víry....................................................87 xii. Spíše poutníci než cestovatelé................................................................95 xiii. Magnificat – zřejmě nejkrásnější báseň...............................................101
111