Úmluva. Příběh o Abrahámovi

Zofia Kossaková

Úmluva

Příběh o Abrahámovi

Obsah

Část první

Povolán Kapitola první: V městě Uru................................................................ 7 Kapitola druhá: Tvář bohů................................................................. 26 Kapitola třetí: Pod stany...................................................................... 35 Kapitola čtvrtá: Únos........................................................................... 52 Kapitola pátá: Král a poddaní............................................................ 63 Kapitola šestá: Pohled nazpět............................................................ 80 Kapitola sedmá: A stalo se tak…....................................................... 94 Kapitola osmá: Ruka tápající v temnotách..................................... 109 Kapitola devátá: Studnice mlčení.................................................... 128 Kapitola desátá: Spravedlnost a soud............................................. 143 Kapitola jedenáctá: Rozbité náčiní................................................... 152 Část druhá

Tělo a krev Kapitola první: V cizím světě........................................................... 169 Kapitola druhá: Ponechán sobě samému....................................... 185 Kapitola třetí: Navrácena.................................................................. 199 Kapitola čtvrtá: Vpravo, vlevo......................................................... 214 Kapitola pátá: Vášeň.......................................................................... 226

462

Kapitola šestá: Údolí Siddim............................................................ 248 Kapitola sedmá: Druhé volání......................................................... 260 Kapitola osmá: Syn těla..................................................................... 268 Kapitola devátá: Ty jsi góel!............................................................. 276 Kapitola desátá: Chléb a víno........................................................... 312 Část třetí

Syn zaslíbení Kapitola první: Zjev jej!..................................................................... 329 Kapitola druhá: Úmluva................................................................... 342 Kapitola třetí: Návštěva.................................................................... 355 Kapitola čtvrtá: Ohnivý déšť............................................................ 365 Kapitola pátá: Hříchy světa.............................................................. 382 Kapitola šestá: Syn zaslíbení............................................................ 393 Kapitola sedmá: Hagar v poušti...................................................... 403 Kapitola osmá: Lovec lvů.................................................................. 418 Kapitola devátá: Oběť....................................................................... 427 Kapitola desátá: Syt dní.................................................................... 438

463

Copak jsou tři světy? Tři počátky? Která pověst je pravá?

Má duše prahne po pravdě! Daleko více než jméno démona, který mě z pouhého žertu vyzdvihl do vzduchu, touží má duše poznat jméno nejstaršího boha, pána nebe a země, celého nebe a celé země se vším, co jim náleží… Neboť onen Nejvyšší mě uchrání před démonem tak, jako mě královská milost zaštítí před zvůlí králova pacholka… Právě to chce od tebe tvůj služebník uslyšet, Nergal Sare…“ Když domluvil, začervenal se, protože si náhle uvědomil, že mluvil zaníceně a dlouze jako žena. Mužova řeč má být strohá, věcná. Avšak starý baru se nezdál pohoršen. „Chceš poznat pravdu?“ řekl po chvíli. „Nelekáš se jí?“ „Nelekám, Nergal Sare.“ „Pravda je velké břemeno. Hleď, abys ji unesl.“ „Nejistota mě tíží jako těžké břímě osla. Toužím znát pravdu.“ „Již mnoho mužů před tebou ji toužilo znát, ale vrátili se v půli cesty. Poslední byl Sep-Sin.“ Sep-Sin… Nemilá vzpomínka se Abramovi mihla hlavou.

Nedůvěra, vzešlá z této vzpomínky, byla tak silná, že ho pohnula k smělé otázce. „Blahoslaveno nechť je tvé stáří, Nergal Sare! Jakým znamením ujistíš svého služebníka o tom, že mu odhalíš pravdu?“ Husté starcovo obočí se svraštilo. Abram se začal kvapně omlouvat: „Můj pane, nehněvej se na svého služebníka pro jeho troufalost. Proslýchá se, že babylonský král odjel, neboť jsi na něho seslal sen, který jsi mu vyložil tak, že odjel. Jestliže tvá moudrost oklamala velkého krále, proč by nevyzrála nad prostým pastýřem? Bojím se, aby sis ze mne neztropil žert…“ „Seslal jsem na Babyloňana sen, ale to, co v něm viděl, je pravda. V Babyloně propukly nepokoje proti mesaretům, mi82

nistrům. Zbavit město jeho přítomnosti díky této novině, aniž jsem prozradil ty, kdo mi ji přinesli, jsem mohl jedině pomocí snu. Tobě však zjevím pravdu. Vyhlédl jsem si tě, než ses přihlásil. Očekával jsem tě… Pověz, jaké znamení si žádáš?“ „Odpusť, pane, svému služebníkovi přílišnou smělost.

Nechci znamení. Věřím tvým slovům.“ „Poslyš tedy. V bohy nevěří nikdo, protože tam, kde jich vládne mnoho, neobstojí žádný. Bůh je jeden.“ „Pověz mi, který?!“ „Není v žádném chrámě, třebaže všichni bohové světa jsou památkou jeho památky.“ „Tvá řeč je nesrozumitelná, Nergal Sare. Proč není Bůh v chrámě?“ „Protože by se do něho nevešel.“ „Proč o něm nikdo neví?“ „Protože lidé nechtějí vědět. Protože to, co od lidí požaduje, je těžší než bahno pod nohama kráčejícího starce. Protože každému závidí jeho moc a krále nemá za nic…“ „Nesmírně toužím poznat ho…“ „Proč?“ „Abych mu sloužil,“ odpověděl Abram bez váhání překvapen otázkou. Stařec svěsil hlavu tak hluboko, že se jeho šedý vous dotkl kolenou. Na dlouhou chvíli zavládlo ticho, přerušované jenom crčením kapek, stékajících po stěnách. „Jak jej nazývají?“ zeptal se dychtivě Abram. „Nemá jméno. Nemá a nemůže mít. Copak je synem člověka? Copak je zvířetem, k němuž přichází jeho pán se slovy: »Od této chvíle se budeš jmenovat tak a tak!« Jméno dává starší či rovný. On však nemá ani staršího, ani sobě rovného.

Jménem rozlišujeme jednoho od mnohých. On je jeden. Sám.

Jméno dává jmenovanému ctnost, obsaženou ve jménu. On je otcem všech ctností. Kdo by ho mohl pojmenovat, důvěrně ho oslovit? A kdyby dal sám sobě jméno, kdo by je znal?

83

A kdyby je znal, kdo by se je odvážil vyslovit? Moc obsažená v tomto jménu by člověka rozdrtila…“ „Jak ho mám tedy nazývat?“ trval na svém Abram. „Nazývej ho Adonaj, neboť je náš Pán. Říkej mu Elohim, neboť je Bohem nade všemi bohy. On, jediný Bůh, trvá. Byl, než se zrodil čas, zůstane živý a neměnný, až věky zetlí…

Nemá počátek ani konec… Nezrozený, nestvořený, sám sobě dávající bytí a život… Světy vzešly z jeho ruky. Světy zaniknou a on, bude-li chtít, povolá k životu světy nové… Jeho dech řídí hvězdy. Nesmrtelný, všemocný, všudypřítomný…

Soudí soudem spravedlivým a ne jako lidé soudící podle zdání. Proniká myšlenky, srdce i ledví člověka…“ „Řekl jsi, můj pane, že on je otcem všech ctností. Řekni mi, prosím, co tím rozumíš? Copak není ctností velblouda jeho hbitost, ctností osla jeho síla a vytrvalost, lva skvělost, muže odvaha a pravdomluvnost, ženy plodnost…? Každému stvoření je tedy přisouzena jiná ctnost. Jak by mohl on vlastnit všechny?“ „Z něho berou počátek, Abrame. Na světě není nic, co by vzniklo mimo něj. Cokoli učiní on, je krásné a dokonalé.

Z jeho ruky nevyšla věc nedůstojná ani zlá.“ „Odpusť, pane, svému služebníkovi… Jestliže nic nevzniklo mimo něho a vše, co učinil on, je dobré, odkud tedy vzešlo na světě zlo? Neboť lidé jsou velmi zlí a velmi krutí…

Dějí se i věci potupné a mrzké… Ty, pane, který sedíš ve věži, nevíš, kolik je na světě zla a podlosti… Kdo je zplodil? Ty, jenž všechno víš, Nergal Sare, pověz, kdo je zplodil?“ Nergal Sar se shovívavě usmál. „Příliš vysoko oceňuješ mé vědomosti, Abrame. Všechno vědět není v lidských silách. Jsem velmi dalek pravého poznání… Spokoj se s tím, co jsem ti řekl. Stačí, žes slyšel, komu podléhá svět.“ 84

„To je příliš málo,“ neustupoval Abram. „Co z toho, žes mi ukázal zřídlo, když se z něho nemohu napít?“ „Již celá tisíciletí jsou lidé stravováni podobnou žízní. Pravým cílem moudrosti nejsou zaklínadla ani čáry, předváděné lidu, ale skutečné poznání. Pochopit příčinu, pro kterou Bůh stvořil svět a proč jej stvořil takový a ne jiný… Dospěli jsme již daleko, protože vědění dostávají darem ti, kdo se nechtějí vyvyšovat nad jiné, ovládat je a naplňovat hrůzou. Vede vždy k pravdě, ke zdroji, z něhož plyne dar zvaný rozum.

Každý tvor, který hledá, najde Stvořitelovu stopu.“ „Stanuli jste v půli cesty, moudří mužové. Jestliže držíš v ruce cíp roucha, proč neusiluješ, abys spatřil celou postavu?“ Nergal Sar lítostivě pokýval hlavou. „Proč neusiluješ?“ opakoval. „Co získám planou dychtivostí? Bůh se k člověku nesníží.“ Jeho hlas se chvěl hlubokou lítostí, když pokračoval: „Dožil jsem se kmetského věku a nemám v srdci jiný cíl ani touhu než dokonaleji poznat Boha. Konec mých dní se již blíží. Měl bych nyní vybrat z nejmoudřejších mužů jednoho, kterému bych mohl svěřit, co vím, tak jako mne před mnoha lety osvítil můj předchůdce. Hledám ho, ale nevidím. Hledím na něho, ale nevím, je-li to ten, který stojí přede mnou…“ Abram poslední starcova slova nevnímal, zaujat jinou myšlenkou: „Proč chceš pouze jedinému muži svěřit to, co víš? Proč ne všem, celému světu?“ „Tvé vlasy jsou protkané stříbrem, synu Terachův, ale tvá řeč je řečí nezralého mladíka. Člověka, jenž by otevřeně hlásal pravdu, by ihned zabili. Králové raději nazývají bohy sebe, než aby uznali Pána, před nímž nejsou nic než prach…

Svět Boha ničím nepodplatí, neboť vše náleží jemu. Poslouchá pouze vlastní vůli a jiné nepodléhá. S bohy lze vyjít 85

daleko lépe. Zaplatíš jim obětinou a oni splní tvou prosbu.

Zaklínáním je přiměješ k povolnosti…“ „Má duše je smutná, Nergal Sare. Zdá se mi, že tak velkému Pánovi křivdíme, když o něm mluvíme tajně, uzavřeni čtyřmi stěnami, v komnatě, kde nás nikdo neslyší…“ Stařec neodpovídal. Mlčeli hodnou chvíli, dokud se Nergal Sar opět neozval: „Když jsi byl v chrámě a čekal u sloupu, až žertva skončí, uslyšel jsem v duši hlas: »To je ten, kterého hledáš…« Podivil jsem se tomu, ale poslal jsem pro tebe Sep-Sina. Nyní vidím, že jsem nechybil, když jsem uposlechl svého hlasu. Chtěl bych ti pomoci… Mohu uspat tvé tělo a osvobodit tvou duši.

Sám jsem tak učinil mnohokrát, ale neobjevil jsem víc, než jsem ti nyní řekl. Chceš-li, zkus to! Kam doletíš, tolik poznáš.

Mírou tvého poznání bude tvá vlastní zvídavost.“ „Učiň tak, Nergal Sare.“ „Nebojíš se? Tvé tělo, zdánlivě mrtvé, zůstane zde, v této komnatě, zatímco ty budeš putovat tam, kam tě tvá vůle zanese…“ „I kdybych se bál bázní jehněte, které spatřilo lva, prosím tě, pane, učiň, cos slíbil!“ „Aby se tak stalo, musel bys se mnou zůstat několik dní a postit se, aby oslabené tělo nezadržovalo ducha… Souhlasíš s půstem?“ „Souhlasím se vším, co budeš chtít, jen když poznám věci, jež jsou mi skryty.“ „Neslibuji ti, že je poznáš,“ popřel živě Nergal Sar. „Dám ti křídla. Ale na tobě záleží, kam doletíš.“ „Ať řekneš cokoli, necouvnu, pane.“ „Vrať se tedy ke svým stádům a čekej, až tě zavolám.“ „Přísahám, Nergal Sare, že nepřekročím práh této komnaty a nevložím sousta do úst, dokud nesplníš svůj slib. Touha po poznání Pána mě spaluje jako plamen.“ 86

Nazítří zrána přistoupil Abrahám k obřezání všech mužů kmene, starci počínaje a malými dětmi konče. Přivolával jednoho po druhém podle jména, věku a hodnosti. Všichni snášeli bolest důstojně, jako vyznamenání a záruku Hospodinovy záštity do budoucna. Nepochybovali, že se jim dostane za bolest mnohonásobné odměny.

Abrahám se cítil šťastný. Když rozléval dobrovolně věnovanou krev svých kmenových bratří, krev, jež je podstatou života, ba životem samým, posvátným Božím vlastnictvím, zasvěcoval svůj lid Hospodinu, potvrzoval uzavřenou úmluvu. Radostný den mu zkazil pouze Izmael. Nechtěl se dát obřezat. Nevzal si příklad ze svých vrstevníků, kteří poslušně, i když bojácně čekali po boku otců, až na ně přijde řada, ale utekl a zalezl do houští. Trvalo dlouho, než ho našli, ale i potom se bránil, vřeštěl na celé kolo, vytrhával se Surovi a Eliezerovi, kteří ho násilím přiváděli, a kousal je do ruky. Čtyři lidé museli Izmaela držet. Abrahámovi stékal pot z čela, ruce se mu třásly. Utrpení jedináčka chtěl co nejvíce zmírnit, ale místo toho mu způsoboval ještě větší bolest. Hagar pobíhala jako šílená kolem stanu, v němž bylo vyřezáváno znamení smlouvy, proklínala Abraháma i jeho nápady a úpěla jako zvíře. Jakmile pustili vřeštícího hocha ven, schoulil se v matčině náručí. Ještě dlouho se po táboře rozléhal pláč obou, přerývaný stížnostmi na otce.

Hebrejové předstírali, že neslyší, aby nezahanbili Abraháma, zarmouceného Izmaelovou neukázněností.

Mezitím připravily ženy hostinu. Abrahám přikázal vydat hojnost vína a tolik oleje, kolik kdo chtěl, aby si každý mohl ránu ošetřit. Do vína byla přidávána myrha, která zmírňovala bolest. Většina hodovníků však dala přednost vínu bez příměsi hořkosti. Rána ostatně příliš nebolela a oni nebyli na bolest choulostiví. Nejednou zkusili daleko víc, když jim leopard rozdrásal rámě nebo když je povalilo ženoucí se stádo.

352

Abrahám, soustředěný a klidný, seděl mezi soukmenovci. Nepříjemnost s Izmaelem byla dávno zapomenuta. Jeho srdce překypovalo velkou láskou ke kmeni, jenž se od tohoto dne stal tvrzí a svatyní nejvyššího Pána. Ať zbrojní mocnáři budují svým bohům chrámy ze zlata v Babyloně, Ninive či Egyptě, ať je nový dobyvatel zboří nebo v nich nastolí vládu nových bohů, Bůh jediný, pravý, Stvořitel nebe i země zde založil svůj nezničitelný příbytek.

Ohlédl se za sebe, na zašlé události, které minuly, na cestu, kterou ušel ode dne, kdy ho neznámá moc vyzdvihla vzhůru. V náhlém oslnění pochopil, že vše, co se za ta léta událo, bylo prospěšné, protože to směřovalo k cíli, vyznačenému Hospodinem. Jeho vlastní, Abrahámovy omyly, jeho slabost, liknavost, bezhlavé bloudění i poslední léta prožitá ve zdánlivé nečinnosti. Každý den urychloval dozrávání, myšlenky hloubily cestu jako červotoč strom. Viděl i to, že všichni lidé, které v životě potkal, mu byli v tomto díle nápomocni. Jak moudrý Nergal Sar, který mu první ukázal tušenou pravdu, tak Babyloňan Chammurapi, který mu velmi prospěl svým přáním podrobit si hebrejský kmen, a po něm Sep-Sin, jenž se obával břemene pravdy, ale když ho zahnal Hospodin do úzkých, dal za ni obětavě svůj život… Nezapomenutelný kněz a král Melchisedech, jemuž byl Abrahám nejvíc vděčný za dnešní den… Faraon, Lot, Jeser Chivita, Sarug, syn Efréma, všichni, přátelé, příbuzní, nepřátelé, ba i náhodní poutníci, všichni na tom měli nějaký podíl. Ať vědomě či nevědomě, každý přinesl hrstku hlíny k zamýšlené stavbě. Pomohli mu také soukmenovci, které pokládal za nemoudré děti. To oni ho přiměli k dílu požadavkem, aby jim ukázal Hospodina.

K lásce, jakou k nim choval, se připojila vděčnost. Bez nich by dřímal klidně dál, zapomněl by na nesplněnou povinnost.

Věru, sám by nedokázal nic, docela nic.

353

Sára usedla u mužových nohou. Dosud si nezvykla na své nové, krásné jméno, na které byla nesmírně hrdá. Nesměle zašeptala: „Byl to tvůj Bůh, můj pane, kdo chtěl, aby sis změnil jméno?“ „Ovšemže, učinil jsem tak z vůle Hospodinovy.“ „Byl to tvůj Bůh, kdo chtěl, abys změnil jméno své služebnice?“ „Domnívám se, ženo, že taková byla jeho vůle.“ „Budu uctívat tvého Boha, Abraháme!“ zvolala vroucně. „Budu ho uctívat a velebit.“ „Budeme ho oslavovat společně, dokud z nás nevyprchá život, ženo.“ Bala, Mosova žena, litovala utrpení svého muže. Pastýř Mosa se však rozjařeně smál. Vypité víno ho pobádalo k upřímnosti, a tak ženě prozradil, proč je tak spokojený: „Ponechal jsem si amulet se zobrazením démona ohně Girru.

Abram, syn Terachův, kterého teď nazýváme Abrahámem, nejspíš zapomněl jmenovat tohoto démona. Proto jsem si amulet rychle schoval pod košili a tady ho mám!“ Mosa usnul šťastný, neboť blaze je člověku zabezpečenému na obě strany.

354