Giuseppe Forlai
Obsah
Úvod............................................................................................7 I Svoboda pokřtěných................................................11 1 Svoboda od očekávání vůči druhým...........................14 2 Svoboda od strachu ze smrti........................................19 3 Svoboda od perfekcionismu.........................................25
II Od Adama k Ježíši, jenž je zasvěcený Otci...... 35 1 Přirozená čistota, chudoba a poslušnost.....................36 2 Následky hříchu: „nepřirozený“ život.........................39 3 Ježíšovo vítězství na poušti...........................................42
III Poslušnost....................................................................49 1 Ježíšova poslušnost........................................................51 2 Ježíšova strategie............................................................56 3 Poslušnost křesťana.......................................................59
101
IV Čistota............................................................................65 1 Umírněnost....................................................................67 2 Péče o druhého..............................................................69 3 Tělo, jež se stává chrámem............................................72
V Chudoba.........................................................................77 1 Chudoba a naděje..........................................................78 2 Chudoba a Boží království............................................79 3 Ježíšova chudoba...........................................................83
Závěr Evangelní rady v každodenním životě..................89 Malá bibliografie....................................................................99
102
I Svoboda pokřtěných
O evangelních radách nelze mluvit, aniž bychom vzali v úvahu jejich základ, jímž je svoboda, kterou nám získal Kristus svou smrtí na kříži. Proto je dobré hned se zaposlouchat do slov apoštola Pavla – mystika svobody. Křtem dostáváme tu milost, že se stáváme Božími dětmi a začínáme se připodobňovat Kristu. Touto svátostí jsme totiž ponořeni do Kristovy smrti, abychom spolu s ním vstali v nebeské slávě. Je to svátost, kterou jsme „přestěhováni“ do Hospodinova příbytku, kde musí některé skutečnosti umřít, aby mohly žít a dýchat jiné skutečnosti. Křtem se počíná dvojí proces, který neproběhne jednou provždy, ale doprovází nás po celý náš život. V tomto procesu každý den umíráme a vstáváme z mrtvých. Pavel nám říká, že každý den umírá starý člověk a vstává z mrtvých a obnovuje se člověk nový (srov. Řím 6,6; Ef 4,22). Ptáme se tedy: Co to znamená, že umírá starý člověk? Co je obsahem této výpovědi? 11
viděno jinak
Každý z nás je povolán k tomu, aby zvláštním způsobem umíral svým iluzím. Starý člověk je podle Pavla člověkem, který podléhá iluzím. Právě proto, že podléhá iluzím, je to člověk odtržený od skutečnosti, v důsledku čehož se pak dopouští hříchu. Hřích se totiž vždycky rodí z falešné představy, že Bůh se staví proti nám. Tato duchovní dynamika je velmi jasně vyložena na začátku Listu Římanům, kde Pavel říká, že Bůh nechává klesnout do hříchu ty, kteří ho neuznali (srov. Řím 1,18-25). Jak by to vyjádřil List Efesanům, tito lidé neuznali Boha proto, že měli rozum zatemnělý svým neplodným smýšlením (srov. Ef 4,17). Je to velmi zajímavý pohled, který nám objasňuje, že starý člověk je ten, kdo je upnutý na své iluze a kdo žije odtržený od reality, jež je nám daná, protože ji nechce přijmout takovou, jaká je, a vytváří si iluzorní svět – hřích. Uveďme běžný příklad takového odtržení od reality: Ačkoli jsme smrtelní, většina z nás žije, jako bychom nikdy neměli zemřít, ba dokonce když někdo zemře, jsme pobouřeni, jako by došlo k něčemu nepředpokládanému nebo nepochopitelnému. Nebo jiný příklad: Kolik našich iluzí se odhalí, když prožíváme nějaký nezdar?! 12
I Svoboda pokřtěných
I v tomto případě jsme daleko od pokojného přijetí své vlastní křehkosti a omylnosti. K tomu se připojuje hřích, jenž není pouze něčím špatným, co člověk dělá, ale též odklonem od reality takové, jak se nám nabízí. Bouřím se a jsem nesnesitelný, neboť jsem si myslel, že jsem „nesmrtelný“. Jsem pobouřen sebou samým a druhými, protože jsem se domníval, že se nikdy nebudu muset potýkat se svými chybami a s nedostatky těch, kdo žijí vedle mne. Starý člověk je neschopný milovat, protože vnímá druhé lidi takové, jaké by je chtěl mít on, očekává, že budou podle jeho představ. Nanejvýš má rád to, co je u bližního podle jeho vlastního vkusu. Tento starý člověk zaměřený na iluze a odtržený od reality (a proto neschopný nezištné lásky) musí být každý den usmrcován, aby se dostala ke slovu milost křtu. Naproti tomu nový člověk, který se každý den znovu rodí a vstává z mrtvých, je člověkem, jenž nepopírá realitu, ale přijímá dar svého každodenního života a klade tento dar před Krista. Připodobňuje svůj život Pánu, jenž je tím největším realistou, protože v něm bylo všechno stvořeno takové, jaké je (srov. Jan 1,3). Nový člověk je schopen milovat, protože pouze 13
viděno jinak
ten, kdo vnímá a přijímá realitu takovou, jaká je, ji může milovat bezpodmínečně. Každodenně jsme tedy pozváni k tomu, abychom v síle křtu nechávali umírat starého člověka a milovali skutečnost tak, jak ji dovede milovat pouze nový člověk. To je svoboda, kterou dostáváme ve křtu a kterou si každodenně osvojujeme: svoboda milovat realitu. Abychom ještě lépe porozuměli tomuto pojetí svobody pokřtěného člověka, podíváme se na některé evangelní úryvky z Janova evangelia. Jsou to úryvky, které se čtou při skrutiniích obřadu křesťanské iniciace dospělých: epizoda se samařskou ženou, vzkříšení Lazara a epizoda se slepcem od narození. Začneme s úryvkem o samařské ženě.
1 Svoboda od očekávání vůči druhým Jakmile se Pán dověděl, že farizeové uslyšeli, jak Ježíš získává a křtí více učedníků než Jan – ačkoli Ježíš sám nekřtil, ale jeho učedníci –, opustil Judsko a odešel zase do Galileje. Musel projít Samařskem. Přišel tedy k samařskému městu 14
II Od Adama k Ježíši, jenž je zasvěcený Otci
Tehdy přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“ Ježíš mu však řekl: „Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli.“ A tak mu vyhověl. Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle – otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ (Mt 3,13-17) Synoptická evangelia v úvodu Ježíšova veřejného působení uvádí, že po Ježíšově křtu následují pokušení na poušti. Tento sled událostí nám připomíná stvoření prarodičů. Poté co Bůh vdechl člověku svého Ducha, jsou Adam a Eva pokoušeni. Podobně i Ježíš slyší slova: „Ty jsi můj milovaný 35
viděno jinak
Syn“, sestupuje na něj Duch a pak se podobně jako Adam veden Duchem odebírá na poušť, kde bude pokoušen. Tato paralela k prvním kapitolám knihy Genesis nám odhaluje, že evangelisté uvažují o Ježíši jako o novém Adamovi a že právě v tomto světle lze pochopit něco z jeho tajemství.
1 Přirozená čistota, chudoba a poslušnost Na základě výše zmíněného úvodu můžeme pochopit, že k tomu, abychom mohli mluvit o evangelních radách (které jsou jakoby rozvinutím křestní milosti), se musíme vrátit k Adamově identitě v ráji, jak na to poukázal švýcarský teolog minulého století Hans Urs von Balthasar. Adam, stvořený jako milovaný syn Otce, přirozeně prožívá evangelní rady jako svůj způsob bytí. Prarodiče v ráji byli čistí, chudí a poslušní. Prarodiče byli chudí, protože byli nazí a nestyděli se (srov. Gn 2,25). Prožívali chudobu ve smyslu přijetí své vlastní stvořenosti a své vlastní omezenosti. 36
II Od Adama k Ježíši, jenž je zasvěcený Otci
Adam a Eva se nestyděli za to, že byli uhněteni z prachu země, protože přijímali svou omezenost. V tomto smyslu byli chudí. Opravdová chudoba totiž nespočívá v nevlastnění věcí, ale v přijímání toho, že nejsme Bůh, že jsme osoby vymezené konkrétním momentem a křehcí tvorové, kteří potřebují druhé. Opravdová chudoba – a zde už říkáme velmi mnoho o evangelních radách – spočívá v první řadě v pokojném přijetí své vlastní stvořenosti. Adam a Eva nejsou pouze chudí, ale také čistí. Jak je to možné, že jsou čistí, jestliže prarodiče měli plodit potomky, a tudíž se nezříkali fyzické lásky? Pro nás je dnes, žel, těžké pochopit tuto skutečnost, protože redukujeme čistotu na pouhou zdrženlivost, nebo – což je ještě horší – na pouhou sexuální abstinenci. Prarodiče jsou však čistí, protože do jejich lásky – i té sexuální – nepronikla nadvláda a zneužívání. Jejich manželský styk je darem, nikoliv projevem moci. Jejich láska je čistá proto, že si neklade za cíl toho druhého ovládnout či jím manipulovat. Můžeme říci, že v jistém smyslu jde o stvořený erós, jenž ještě nebyl narušen hříchem, a proto je zcela darem, caritas. Celý sexuální a citový život Adama a Evy je darem. 37
viděno jinak
Ohledně této skutečnosti se v minulosti vedla živá teologická diskuse, neboť mnozí teologové tvrdili, že před prvotním hříchem Adam a Eva nemohli přirozeně počnout potomky, jelikož sexualitu bylo nutné považovat pouze za hřích. Tomáš Akvinský však tvrdil, že zdravá sexualita, dříve než byla narušena hříchem, byla prožívána v čistotě. Adam a Eva byli také poslušní, protože důvěřovali Bohu a jeho slovu. Jejich poslušnost před hříchem znamenala, že vedli s Bohem dialog a prožívali životodárné přátelství s ním. Nepochybovali o Hospodinově otcovské lásce a věrnosti, a proto se přirozeně přizpůsobovali jeho lásce. Musíme dobře pamatovat na vztah mezi „otcovskou láskou a poslušností“. On je totiž klíčem k pochopení celého Ježíšova života, a tedy i našeho života. Každý křesťan je povolán k tomu, aby různým způsobem prožíval to, co prožívali Adam a Eva před hříchem. Toto je cesta pravého pokoje – šalom. Avšak jak každodenně s politováním konstatujeme, nedaří se nám to, protože na sobě neseme následky prvotního hříchu, který narušil 38
II Od Adama k Ježíši, jenž je zasvěcený Otci
naši pravou přirozenost. Máme s tím až příliš dobrou zkušenost.
2 Následky hříchu: „nepřirozený“ život Dnešní člověk, i člověk každé doby, vyhledává pocty, moc a bohatství, aby se zahalil, aby před pohledem druhých i před svým vlastním pohledem skryl svou omezenost, podobně jako se prarodiče zahalili fíkovými listy. Nezřízená touha po bohatství, které nespočívá pouze v „penězích“, pramení právě z toho, že se nepřijímáme takoví, jací jsme. Honba za věcmi a za důležitými posty je typickým symptomem této skutečnosti. Muž a žena po prvotním hříchu už nejsou ochotni přirozeně hledět na svou omezenost dobrotivým Božím pohledem. Pokoušíme se zakrýt svou nahotu především před druhými, a proto se snažíme předvést své schopnosti, dovednosti a funkce. Jistě nebudeme ukazovat svou nahou realitu, protože my sami z ní máme strach jako první. To je ovoce prvotního hříchu. Chudý člověk je ten, kdo se dokáže přijmout takový, jaký je a jak ho 39
viděno jinak
přijímá Bůh. Opakem chudého je ten, kdo potřebuje spoustu dalších věcí k tomu, aby se přijal, aby přijal svůj vlastní život, aby se „odměnil“ a dopřál si právo na existenci. Každý z nás je však hoden života pouze proto, že žije, a proto, že jej stvořil Bůh, nikoliv proto, že vlastní jisté věci, disponuje jistými možnostmi a dostává se mu konkrétních uznání, funkcí či titulů. Po prvotním hříchu už tedy nejsme přirozeně chudí. Snažíme se být „nepřirozeně“ bohatí. Podobně už nejsme ani přirozeně čistí. Po hříchu už druhý člověk není adresátem daru a lásky, ale stává se kořistí. Bůh po hříchu říká Evě, že bude toužit po svém muži Adamovi, ale on jí bude vládnout (srov. Gn 3,16). Přitažlivost se nerozlučně pojí s otroctvím. Už neexistuje láska prožívaná výhradně jako dar. Nyní se dostává ke slovu nadvláda, která je opakem lásky. Využívám druhého člověka, abych z něho udělal to, co chci já, podle svých potřeb. Po hříchu už nejsme přirozeně čistí, ale nacházíme se ve stavu, v němž se láska a manipulace vzájemně neustále mísí a ovlivňují. Proto často nazýváme láskou pouhé uspokojení člověkem, jenž dělá to, co se nám líbí! 40