začít znovu

Yves Boulvin

ZAČÍT ZNOVU Psychologická a duchovní cesta po neúspěchu

Obsah

Předmluva.............................................................................5 i. Využít zkoušku k proměně.....................................9

1. Jsme tu, abychom se učili...................................10 Objevit plodnost toho, co jsme prožili..............................13 Pohled světla.....................................................................20 Ošklivé káčátko.................................................................25 Naše zranění nám pomáhají potkat Boha..........................28

2. Znovu zvážit pojem úspěchu............................32 Slova, která užíváme.........................................................32 Co je to úspěšný život?.....................................................35 Hluboký smysl toho, co prožíváme...................................38 Každý úkon může být posvátný........................................39 Žehnej, Pane......................................................................42 Nalézt rovnováhu..............................................................43 Přijmout změnu.................................................................45 Stálost nebo pohyblivost...................................................51 Šťastná rodina....................................................................52 Úspěch páru.......................................................................53 Čtyři úrovně komunikace..................................................57 Po rozchodu se odrazit dál................................................61 Život v komunitě...............................................................65

II. TROJROZMĚRNÝ ČLOVĚK.............................................69 1. Vzhled...........................................................................71 Chápat své tělo jinak.........................................................71 158

Uvědomit si společenské formy........................................73

2. Psychologická osobnost...................................77 Jsme jako varhany.............................................................77 Rozsvítit pro sestup do sklepa...........................................82 Přestat sabotovat...............................................................85 „Odprogramovat se“ pro přístup ke své vnitřní bytosti....90

3. Vnitřní bytost..........................................................94 Narodit se znovu...............................................................95 Objevit své dítě světla.......................................................99

III. ODRAZIT SE DÁL...........................................................109 1. Nová pedagogika..................................................110 Vyjít z myšlenkové nestálosti.........................................110 Skončit s výčitkami.........................................................112 Pedagogika plus – mínus – plus......................................115 Říkat si pozitivní věty.....................................................119 Stát se dospělým..............................................................123 Nebýt již obětí...............................................................124 Přijmout opět zodpovědnost za svůj život.....................125 Inovovat..........................................................................128

2. Opravdová proměna...........................................130 Proměnit se......................................................................130 Osvobodit se od zatížení minulostí...............................133 Chránit poklad v nás.....................................................135 Prožívat přítomnost......................................................137 Myslet pozitivně a nadchnout se...................................142 Jednat..............................................................................147 Činit rozhodnutí............................................................147 Zorganizovat se.............................................................148 Vytyčit si reálné cíle.....................................................150 Modlit se.........................................................................154

ZÁVĚR....................................................................................157

159

Předmluva

Ne vždy si uvědomujeme, jaký vliv na nás mají slova užívaná pro popis vnější reality a jakým způsobem na ně reagujeme. Existují zrádná slova, věty plné jedu, které jsme se naučili, které opakujeme a které negativně zabarvují náš každodenní prožitek. „Na počátku bylo Slovo... a Slovo se stalo tělem.“ Bůh nám dal dar slova: slovo spravedlivé, nestranné, milující, zářící, oživující, povzbuzující. Jak je užíváme? Neobracíme je příliš často v slova negativní a nenásledujeme tak příkladu hada z knihy Genesis, který překrucuje Boží slovo a vyzývá k soudu a kritice? Místo toho, abychom se přidržovali reality, pozitivním způsobem se přizpůsobili, vzali si poučení, učinili konstruktivní rozhodnutí, dáváme často přednost nářkům, vzpouře, vyčítání, pocitům sebelítosti.

Bůh, který je celý láskou, nás chce vysvobodit z těchto zajetí tím, že nás osvěcuje a pomáhá nám kát se, ať se přihodí cokoliv, a opět se napřímit. Vkládá do nás skutečnou vnitřní pružinu.

Znovu povstat, to znamená přejít od zveličujícího, perfekcionistického a negativního způsobu myšlení a mluvení k řeči, která vychází ze srdce, která povzbu

zuje, podněcuje, která osvobozuje. Pro Boží dítě, které v nás přebývá, je všechno učením, příležitostí, příhodností. Pro ně vlastně neexistuje „úspěch“ nebo „nezdar“, ale prožitek, který si přizpůsobuje, který si přivlastňuje coby zkušenost, neboť „vše prospívá těm, kdo milují Boha“ (a těm, kteří se jím nechají milovat). To nebrání hluboké kajícnosti, lítosti nad svými chybami, vědomí toho či onoho selhání, ale dítě Boží, stejně jako dospělý v nás, zcela realisticky ví, že udělá další chyby. Pokaždé vyzíská něco dobrého tím, že bude jednu nedokonalost po druhé přijímat lépe a lépe a směřovat při tom k ideálu, který bude konkrétně následovat, a žít „teď a tady “ v míru a radosti Boží.

Sám autor této knihy prožil cestu postupného zrodu své hluboké identity. Ještě coby „ošklivé káčátko“ se snažil vymanit z rodinného scénáře upřednostňujícího vědecká studia; během dospívání v sobě objevil bytost „labutě“, a to díky psychologovi, který v něm a v jeho problémech odkryl schopnosti budoucího terapeuta. Vzhledem k prostředí ctícímu tradiční hodnoty a při svém údělu skrývaní citů a nedorozumění vděčí samé prozřetelnosti za to, že po zakončení studií psychologie na pařížské Sorbonně nastoupil „šťastnou náhodou“ do psychologicko-poradenského střediska; tam rozvíjel techniku řešení problémů, kreativity a usmířil se tak s odborným prostředím, které až dosud odmítal kvůli otci, inženýrovi zahlcenému zodpovědností vedoucího zaměstnance. Coby školitel v kurzech mezilidských vztahů se tak oklikou

navrátil do světa podnikání, kterému se zpočátku vyhýbal...

Poznal stěhování, rodinná odloučení, zlomy v dětství a tyto rány začal sám rozmnožovat ve svém citovém životě. Teprve posléze si uvědomil svůj životní scénář „oběti“ a „zachránce“ a začal konečně směřovat k šťastnému a harmonickému manželskému životu.

Přibližně ve třiceti letech, v období samoty a citových zvratů, zaslechl při pobytu v lázních zpívat mladé lidi s rozzářeným vzezřením. Okolojdoucí je považovali za členy nějaké sekty. Oni však pouze prohlašovali, že jsou křesťany. Říkali prostá slova, nehlásali žádný dolorismus, žádné obviňující fráze, ale v jejich pohledech a úsměvech objevil autor to, co již dlouho hledal: zvolenou a znovunalezenou nevinnost, nadšení, svéráznost, pozitivní lásku. Vnímal to, co nazval „kroužkem malých Božích dětí“, které zpívají a tancují okolo něj. Hluboce pocítil smysl slov: „Blahoslavení plačící, neboť budou utěšeni“; „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dosáhnou milosrdenství“; „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť budou nazváni syny Božími“; „Blahoslavení ti, kdo mají čisté srdce, neboť oni uvidí Boha...“ Otevírala se před ním cesta malé ovečky nekonečně důvěřující ve svého pastýře, cesta malého dítěte, které ví, že je něžně milováno svým nebeským Otcem.

Tato kniha napsaná svědkem Božího milosrdenství, průvodcem, bratrem v zkouškách by měla stát na křižovatce křesťanství, psychologie a pedagogiky

proměny, rozvíjené školicími pracovníky v podnicích a sportovními coachy. Byla sepsána, aby čelila depresi, sklíčenosti a všem negativním vizím, které nám společnost stále často nabízí. Autor vděčí transakční analýze Erica Berna za pochopení toho, že sestáváme z mnoha jednotlivých střípků a můžeme být zároveň Rodičem – Dospělým – Dítětem. Vděčí kněžím, pastorům, duchovním vůdcům a otcům za pochopení toho, že co je pravdivé na úrovni lidí, je pravdivé také ve vztahu k Bohu, který se nám představuje tímto trojím způsobem. Bůh je všemohoucí a zároveň nekonečně zranitelný. Zcela respektuje naši svobodu a jeho vůle, vždy pozitivní, se spojuje s nejniternější vůlí naší, přizpůsobuje se našim volbám a činí je plodnými.

i. Využít zkoušku k proměně

Kdo se neptal po smyslu své existence?

Podle našeho pohledu na život existuje samozřejmě více možných odpovědí. Ale v hloubi víme, že jsme na zemi, abychom projevili své dary a talenty, které nám byly dány, a rozvíjeli je pro dobro své i našeho bližního. V tomto smyslu je nejdůležitějším okamžikem našeho života chvíle, kdy se konečně staneme plně sebou samými, kdy se novu narodíme . Tehdy se v nás propojí nebe a země; vcházíme do stavu, kdy je celá naše bytost plodná, kdy jsme konečně na své ose...

Viz evangelium podle Jana 3,3.

1. Nová pedagogika

Abychom znovu vstoupili do svobody Božích dětí, měli bychom uspořádat svůj život okolo toho, co v hloubi nás přebývá, co nám opravdu odpovídá, co nás činí šťastnými a pomáhá nám plně se otevřít.

Jak toho docílit?

Vyjít z myšlenkové nestálosti Skutečnost, že neumíme ukáznit svou mysl, že ji necháváme rozletět se na všechny strany, necháváme ji samotnou nazdařbůh promlouvat, zkrátka tato psychická mnohomluvnost představuje skutečné nebezpečí pro naši psychologickou rovnováhu i pro naše duševní zdraví.

Myšlenkové „toulání“ spouští katastrofální scénáře: znásilnění naší dcery, nemoc jednoho z rodičů, nehoda, která se přihodí té či oné blízké osobě... Tyto scénáře jsou výrazem našich skrytých obav, často dědičných, spojených s událostí, která se v minulosti v naší rodině odehrála nebo která nás osobně traumatizovala. Je na naší zodpovědnosti, abychom vypudili 110

tyto myšlenky, které dotírají na naši mysl, a zavolali na pomoc božskou ochranu. Pokud nezastavíme nikdy nekončící tanec našich myšlenek, stráví nás, „pohltí“, jako obr spolkl Palečka, jako vlk sežral beránka nebo Červenou Karkulku..., nebo i naše vnitřní dítě.

Ve stavu obav bráníme působení prozřetelnosti.

Stop myšlenkovému toulání, víru našich myšlenek! STOP! Proto je nutné přeměnit tyto katastrofální scénáře v pozitivní myšlenky. Místo toho, abychom si v duchu omílali strašidelné smyšlené scény, můžeme si říci: „Pán skvěle ochraňuje mé děti, všude a za každých okolností. Bůh žehná naší rodině a všechny nás chrání.“ Bůh nám pomáhá vrátit se k realitě, žít náš život spíš než ho snít a mít při tom noční můry. Pochopitelně, že v životě každého se vyskytnou zármutky, bolestivá rozloučení..., ty se mohou nečekaně vynořit.

Měli bychom se naučit tyto události zvládat, připravit se na to, že mohou nastat, osvojit si, jak zmobilizovat své vnitřní zdroje k překonávání překážek, vidět je jinak i jinak na ně reagovat...

Myšlenková nestálost je vyčerpávající jak pro nás, tak pro ty, které máme okolo sebe a kteří nám to vyčítají: „Ty na to příliš myslíš; Ty nemyslíš na nic jiného; Jsi tím úplně posedlý.“ Myšlenková nestálost je u zrodu fixací, obsesí, omílání... Je to ztracená energie. STOP! To stačí!

Jistěže není vždy snadné učinit konec těmto různým přemíláním, která se zmocňují našeho ducha.

111

Začněme s tím, že si vymezíme časové hranice: například každý večer, když přestaneme pracovat, se „odpojme“, nemysleme už na své starosti. Mohli jsme si totiž všimnout, že pokud to neuděláme, nedokážeme zastavit příliv svých myšlenek, v noci špatně spíme, a to vše bez nejmenšího užitku. Takže si na papír nebo do diáře krátce zaznamenáme to, co zaměstnává naši mysl, a řešení problémů necháme na zítřek. „Dáme si sraz“ se sebou samými, abychom své problémy projednali s čistou hlavou, až budeme mít jasnější nápady.

Krůček za krůčkem si v rámci dne vyhradíme čas, kdy budeme dělat „nic“. Tyto chvíle „gestace“ jsou velmi důležité: k největším objevům dochází často díky osvícení či intuici následující poté, co uvolníme sevření, po určité době inkubace, kdy badatel „pozapomene“ na problém, který řeší. To vše vyžaduje denní nácvik; teprve potom se nám podaří „odpojit se“ hned, jakmile to budeme potřebovat. Vnitřní pokoj za to stojí!

Skončit s výčitkami Všichni bez výjimky jsme hříšníci, lidé se svými hranicemi a nedokonalostmi. Výčitky, které jsou nám adresovány nebo které adresujeme jiným, mohou sice někdy mít stimulační význam pro postup a posun vpřed na cestě uzdravení, nejčastěji však v nás tyto poznámky vzbuzují negativní reakce.

Studie různých typů psychologických osobností ukázaly, že méně než 20 % dotazovaných osob je 112

schopno snést zcela negativně formulovanou větu a zareagovat na ni pozitivně. Ostatně, mnoho výčitek odpovídá spíše hořkosti nebo potlačenému citu než opravdové vůli posunout věci dál.

Tváří v tvář hrubé a autoritativní poznámce se „citliví“ lidé cítí nemilováni, nepochopeni a ztrácí všechny své prostředky. Takzvané „stoické“ osoby se zablokují, přejdou do opozice a již nepromluví s tím, kdo jim učinil výtku. Lidé „reaktivní“ či „rebelové“ čekají právě na to, aby kontrovali a rozdmýchali nepřátelství. Konečně ti „vytrvalí“33 spustí kázání, nebo začnou s dlouhým obhajováním. Takoví, kteří jsou schopni rozlišit mezi tím, co bylo řečeno, jakým způsobem to bylo řečeno a jaké dobro si z toho mohou vzít, jsou vzácní.

Kritická poznámka projde mnohem lépe, když: – je učiněna v soukromí a ne před jinými; – nenapadá bytost; – je vyjádřena v termínech „já“ a ohledně konkrétní skutečnosti, nikoliv pomocí obviňujícího „ty“ a nějaké zveličované a negativní všeobecnosti: „Nelíbí se mi, že biješ svou sestřičku jako právě teď. Nechci, aby se to opakovalo...“, ne však: „Ty jsi vážně pořád tak zlý...“; – vyjadřuje skutečnosti bez soudů, bez obviňování a pocitů viny. Jeden kněz vyzval lidi, aby během svátosti smíření udávali pouze fakta typu „Včera v pět 33 Michel Walter: Votre Personnalité de Manager [Vaše Osobnost Manažera]. Paříž, Éditions ďOrganisation, 1988.

113

hodin odpoledne jsem dala pohlavek svému synkovi...; myslela jsem na jiného muže...“ spíš než: „Jsem špatná matka...; špatná manželka...“. Tyto fráze pod rouškou pravdy odsuzují; – je pronášena bez dlouhých odkladů přímo v dané situaci, anebo, poněvadž ráno je moudřejší večera, v jednom z následujících dnů; – není příležitostí, jak se uvolnit, jak si ulevit na úkor druhého; – prezentuje skutečnost jako problém k řešení a tato řešení navrhuje: „Vím, že jsou chvíle, kdy jsi plný energie, ale uhodit svou sestřičku – to není dobrý způsob, jak jí užívat. Ji to bolí a ty dostaneš vynadáno. Jak bys mohl lépe využít svoji dynamičnost a tvořivost?“.

Krom toho je jakákoliv kritika přijímána lépe, pokud následně: – oceníme jakýkoliv pokrok, povzbudíme. Když řekneme „Výborně, pokračuj...!“ člověku, který se rozhodl přestat kouřit a po týdnu spotřebuje místo obvyklých dvou balíčků jen 30 cigaret (o 10 méně), tak je tato věta jistě více motivující než jiná typu „Ty nikdy nedodržíš svá předsevzetí...; Věděl jsem, že ti nemůžeme důvěřovat...“; – nevracíme se k minulosti, nepraktikujeme politiku „starých známých věcí“ typu „Je pravda, že už dva roky nekouříš, ale kolik let jsi mě otravoval s tím svým kouřením...“.

Způsob, jak věci podáme, je přinejmenším stejně důležitý jako to, co říkáme.

114