Zářivá temnota noci

Sally Readová

Zářivá temnota noci Příběh jedné konverze

Obsah

Předmluva..................................................................................... 7 1 Otec........................................................................................... 9 2 Duch........................................................................................ 49 3 Syn........................................................................................... 59 4 Církev...................................................................................... 85 5 Matka....................................................................................123 6 Mysterium............................................................................141

167

1

Otec

Jak omýt a zaopatřit mrtvého mě naučila jedna irská zdravotní sestra. Zavřela za sebou dveře a mluvila ke mně tiše, jako kdyby muž na lůžku jen spal. Hovořila o „důstojnosti mrtvých“. Poté, co jsem se několik měsíců věnovala jen tabulkám a navštěvovala přednášky o krvinkách a volných radikálech, zněla její slova tajemně a ne dost exaktně. Tiše jsem stála uprostřed místnosti, když mi nakázala: „Sundej mu náplasti.“ Strhla jsem náplast a z rány vytekla černá krev. Polekaně jsem zalapala po dechu, a ona zvedla oči k nebi. S mrtvým však jednala s nekonečnou laskavostí. Oslovovala ho jménem se stejnou samozřejmostí a zdvořilou vřelostí, s níž jednala se všemi živými pacienty. Od lokte až po zápěstí se na jeho ruce rozpínala vytetovaná mořská panna. Usazena na vrásčité kůži, pomalu ztrácela barvu a mizela, podobně jako se ztrácela ona stará a zbytečná myšlenka, jíž kdysi byla. „Omyj ho,“ řekla mi, „očisti všechny ty krvavé skvrny a dobře ho osuš. Jen proto, že je mrtvý, ho přece nenecháš ve vlhku. Zjisti, jestli má své zuby.

Pokud ne, vyndej je. Sundej mu hodinky a dej je do sáčku.“ Byla jsem vyděšená. Poprvé jsem se zblízka setkala se smrtí. Celou dobu jsem měla pocit, že po mně muž sáhne. A tak 9

Zářivá temnota noci

paradoxně to, čeho jsem se obávala, byl ve skutečnosti život.

Irka mi pak ukázala, jak zabalit tělo do prostěradla. S velkým úsilím jsme muže obrátily na bok a on si bez zábran ulevil.

Instinktivně jsem ucukla jako nějaké zvíře či malé dítě. „No ano,“ řekla nevzrušeně, „oni taky prdí.“ Když došlo na hlavu, s velkými obtížemi jsem zakryla tvář a ústa, která byla ještě nedávno živá a plná slov. Vypadal stále tak plný života.

Vzduch, který vydechl, to, čím byl, i jeho myšlenky stále ještě zůstávaly v místnosti. Přetáhla jsem plátno a nechala je volně ležet přes zarostlou tvář. Pak jsem ji přelepila lepicí páskou.

Těžká hlava mi dopadla na hruď a nezbylo než ji nechat chvíli spočinout a opatrně uložit zpět na místo. Sestra uklidila místnost a roztáhla závěsy. Pokoj zalilo svěží, blahodárné denní světlo. „Teď otevřeme okno, aby mohla vyletět duše,“ pronesla stejně monotónně, jako dávala všechny ostatní instrukce.

Z venku doléhal řev motorů a slunce horečně zahřívalo chvějící se zelené listoví kaštanů. Nyní se muž jevil menší, už místnosti nedominoval jako obrovská skála. Přemýšlela jsem nad tím, jak mohla ona věta o duši přežít v moderní londýnské nemocnici. Nad námi nebyl Bůh. Duše dávno vyšla z módy. ***** Byla jsem vychovávána jako ateistka. V deseti letech jsem věděla, že náboženství je opium lidstva. Vtloukali mi do hlavy, že nemám nikdy před ničím ani před nikým poklekat. Otec mě učil, že křesťané jsou jen hlučně na sebe upozorňující in10

1 Otec

telektuální slaboši. Na prahu dospělosti jsem uměla citovat Christophera Hitchense a z Bible jsem znala tolik, abych se jim mohla vysmívat. Můj otec se rád posmíval se mnou. Byl to mohutný a silný muž. V jedné ruce cigárko, ve druhé sklenku červeného, na všechno měl svůj vlastní názor. Smál se nahlas tak, až často lapal po dechu. Také uměl hlasitě a dlouho křičet. Měl rád ve všem pořádek, jak říkával. Byl schopen rázně přejít silnici a zabušit na dveře cizího domu, když se z něj ozývala hlasitá hádka a dětský pláč. Věřil, že se má pečovat o slabé. Jeho životní imperativ – stejně jako můj – ovšem byl, aby k nim sám nikdy nemusel patřit.

Když jsem pracovala jako dobrovolnice u dospělých s poruchami učení a pak se začala připravovat na dráhu sestry na psychiatrii, posměšně mě jeden čas tituloval „svatá Sally“.

Altruismus, který jsem v sobě pociťovala, však jistě pocházel od něj: byl to jeho neoblomný instinkt chránit slabé.

Ve dvaadvaceti jsem se přestěhovala do vysoké, nehostinné ubytovny pro zdravotní sestry na Holloway Road v severním Londýně, kde jsem trávila dlouhé hodiny posedáváním na svém stole. Pozorovala jsem londýnské panorama: katedrálu svatého Pavla, rozmazanou a šedivou v dálce, když jste věděli, kam se podívat, ošuntělé věžáky, z velké dálky svítící červená světla Canary Wharf, letadla křižující oblohu. V popředí stála stará budova nemocnice Royal Northern Hospital, která právě začala psát svou vlastní strašidelnou historii – převrácené invalidní vozíky v zahradách a na cestičkách rozsypané rozbité sklo. Doširoka otevřené dveře vybízející 11

Zářivá temnota noci

kolemjdoucí, aby si odnesli staré kartotéční lístky a ručně psané registry. Zde, vysoko nad městem, jsem v okně psala a četla. Vždy když jsem obstarala mrtvé, psala jsem si zde zápisky.

(Ze zaopatřování těla s irskou ošetřovatelkou se jednou měla stát báseň.) Jednoho dne jsme ošetřovaly sedmnáctiletou dívku, které se do lebky zasekla střešní taška. Ve chvíli, kdy byla prohlášena za mrtvou, jsem hledala slova, která by byla schopna vyjádřit vlnu zděšení, jež se šířila mezi sesternou a byty studentů. Chtěla jsem dopřát zemřelé to, čemu se u filmu říká „příběh postavy“. Zachytit chaos náhlé smrti a dát mu jakýsi tvar. A když mí spolubydlící pořádali divoké celonoční večírky a váleli se smíchy nad mrtvým, kterého předtím ve stejný den vezli na rentgen, cítila jsem se osamělejší než kdy dřív.

Vysmívali se mi, že jsem zelenáč a nic nevydržím. Ale mé slabosti měl být brzy konec.

Byla jsem tehdy sotva třetí týden praktikantkou na interním oddělení, když mi připadla péče o Carlose. Asi pětapadesátiletý Portugalec po mrtvici potřeboval péči v plném rozsahu. Nemohl se hýbat ani mluvit a řekli mi, že nemá ponětí o tom, co se kolem něj děje. Krátce před mým nástupem se lékařský tým rozhodl, že mu ukončí nitrožilní umělou výživu. Když jsem nastoupila, dostával jen nitrožilní roztok a řekli mi, že brzy zemře. Vzpomínám si na jeho početnou portugalskou rodinu, ale do detailů si vybavuji jen jeho manželku – baculatou, s vráskami a rýhami v obličeji plném slz, které jí proudem stékaly po tvářích. Carlos měl hebkou olivovou pleť, černé vlasy a malé temně černé oči. V průběhu jeho naplánované jízdy vstříc smr12

1 Otec

ti jsem ho měla každé ráno umývat, holit a vyměňovat mu pyžamo. Právě to jsem se učila ze všeho nejraději: jak zajistit, aby jeho pleť – často křehká a zářivá jako čerstvě oloupaná cibule – nezarudla a nenarušila se. Nebo jak natahovat pleť a pracovat s žiletkou tak, abych ho neřízla do tváře. Omyla jsem mu obličej a pozorovala, jak se jeho černé oči vážně zadívaly přímo do mých. Mluvila jsem na něj a přála si umět portugalsky. Bylo těžké něco říct, ale povídala jsem mu o počasí venku, o dopravě v Londýně a jestli jsem potkala jeho ženu. Kolik z toho slyšel a čemu rozuměl, to nevím. Říkala jsem si, jak musí být asi strašné poslouchat tuhle mladou Angličanku, která mluví o všedních věcech, zatímco vy zvolna scházíte hladem. Jeho obličej jsem pokryla holicí pěnou a započala jemnou práci postupného odstraňování černého strniště. Při práci jsem si začala zpívat, protože najít téma k obyčejnému rozhovoru se zdálo těžké.

Zpívala jsem Hej Jude, protože písně od Beatles se mi tehdy zdály dostatečně univerzální. Zpívala jsem to jako ukolébavku, stále dokola, v tichém soukromí za zeleným závěsem. Vždycky se mi vážně zadíval do očí, jako by se naplno soustředil. Chytila jsem ho za ruku a ujistila jej, že se nemá čeho bát. Pevně se mě chytil. „Carlosi,“ šeptla jsem, „jestli mi rozumíte, stiskněte mi znovu ruku.“ Čekala jsem dvě tři sekundy. Nespustil ze mě ani na chvilku oči. Cítila jsem, jak se snaží ze všech sil. Znovu mi stiskl ruku.

Při další službě jsem o tomto zážitku mluvila s jedním mladým doktorem a předtím s postarším primářem s typickými půlenými brýlemi. Čekala jsem společně s Carlosovou 13

Zářivá temnota noci

rodinou u jeho postele na zástup lékařů, terapeutů a sester, kteří se scházeli v lehce slavnostní atmosféře k vizitě. Primář Carlose zběžně prohlédl a pak mě požádal, abych popsala, co se stalo. Poslouchal mě, a zatímco jsem hovořila, listoval si v kartě. Cítila jsem, že mě nebere vážně. Byl milý, ale z toho, jak se choval, a z přidušeného smíchu přítomných studentů medicíny jsem pochopila, že on mi naslouchat nemusí a že jen demonstruje svou velkorysost. Stala jsem se pro něj záminkou k přednášce. „Ne ne ne,“ řekl nakonec, „úchop je základní reflex. Stejně jako když se kojenec chopí vašeho prstu, rozumíte?

Neznamená to, že jeho mozek je jakkoliv smysluplně aktivní. Žádná změna zde nenastala.“ Vyšel z místnosti; lékaři, sestry a terapeuti ho následovali jako vlna při odlivu.

Někteří Carlosovi příbuzní nechápali, co primář řekl, a tak se jim to pokoušel vysvětlit jeho zástupce. Jiní se ode mě odvrátili a znovu viditelně posmutněli. Cítila jsem se, jako bych se pletla do věcí, do kterých mi nic není. Dokonce jsem si připadala krutá. Jejich smutek byl jako tíživé břemeno a mně se na chvilinku podařilo je nadlehčit a zbavit tíhy. Nic se v tu chvíli nezdálo nemožné. Nyní však tíha znovu tvrdě dopadla na jejich ramena, těžší než předtím.

Carlose jsem umývala asi jen dvakrát třikrát, než mě převedli na jiné oddělení. Když na mě hleděl, když tiskl mou ruku a nechtěl mě pustit, řekla jsem mu, že se omlouvám. Snažila jsem se. Ale má slova nebyla přesvědčivá a sama jsem jim věřila jen napůl. Moc jsem nevěřila, že mě vnímá. Možná byl tento muž opravdu jen hromádkou kůže, kostí a reflexů. Má 14

1 Otec

slabá víra v to, že byl spoután svým fyzickým stavem a že bych mohla zachránit ono vlákno existence pohřbené v bezvládném těle, se zdála naivní – nebo snad ne? A i kdyby vnímal, i kdyby mohl být udržen při životě, co by se vlastně mělo stát?

Měl snad někdo holit černé strniště na jeho tvářích a promazávat zarudlou kůži několik dalších týdnů, měsíců či let? Bylo mi trochu trapně, že jsem se na tom všem podílela. Myslím, že jsem se s ním dokonce ani nerozloučila.

Součástí toho, co jsem se od dětství učila, v co jsem skálopevně věřila a v čem jsem byla utvrzována, bylo právo zemřít a právo na asistované umírání. Pro mého otce bylo noční můrou ocitnout se na Carlosově místě. Odjakživa, co si pamatuji, na svou vlastní smrt myslel a obával se jí. „Proboha slib mi, že mi dáš pár pilulek navíc nebo mě přidusíš polštářem, kdybych dostal mrtvici,“ říkával, když jsem začala studovat zdravotnickou školu. Nepochybovala jsem o tom, že vzít si život je správné – tvůj život patří jen tobě, a když si to přeješ, můžeš jej ukončit. Také jsem věřila, že nechávat někoho přežívat v podmínkách, v jakých žil Carlos, je kruté. Co se vlastně dělo během těch dopolední, kdy jsem o něj pečovala a snažila se o chabou konverzaci? Možná jsem doufala, že se Carlos může uzdravit (a možná měli pravdu lékaři, že je to nemožné). Možná jsem jen viděla, že tu byl přítomen život, a na krátkou chvíli jsem ho odmítla nechat odejít.

Jako ateistka jsem ale koneckonců věřila, že vláčení zdevastovaných těl napříč lety utrpení je nesmyslné a morálně špatné. Viděla jsem jizvy na hýždích pacientů na lůžku, tak 15

Zářivá temnota noci

hluboké, že bylo možné vidět vystupující bílé kosti. Ošetřovala jsem seniory, kteří byli ochrnutí a zmatení, jejich nehty byly zalepené exkrementy a nevzpomínali si ani na své vlastní jméno. Věřila jsem, že jsme povinni ukončit toto utrpení a také jsem věřila v milosrdnou konečnost smrti. Pevně jsem se držela přesvědčení, že ve chvíli, kdy Carlos zemřel, byl všemu konec. Jeho energie se rozplynula v nic. Neopájela jsem se smyšlenými představami o posmrtném životě či o reinkarnaci. Byla jsem si vcelku jistá, že člověk si Boha a nebe vymyslel proto, že nemohl unést tíhu své vlastní smrtelnosti.

Nezmátlo mě ani to, jaká důležitost byla přikládána literatuře na toto téma. Věděla jsem, že literatura vykupuje lidskou zkušenost a chrání ji před zapomněním a nepochopením a že ji zušlechťuje krásou a formou. Ráda jsem říkávala, že místo ve vědomí, kde sídlí poznání vlastní smrtelnosti, je zdrojem našeho sklonu k víře a také naší tvořivosti. Touha uctívat Boha a touha psát básně jsou úzce propojené. Ale zatímco umění je pravdivé a posilující, víra je falešná a represivní, jak jsem o tom byla přesvědčena. Začala jsem psát básně v metru, mezi směnami nebo ve vymrzlé místnosti pro zaměstnance kolem šesté ranní. Četla jsem Sylvii Plathovou, Johna Keatse, Sharon Oldsovou. Napodobovala jsem jejich styl a zoufale se snažila najít si svůj vlastní. Jediné, na čem mi záleželo, bylo napsat alespoň jednu pravdivou báseň.

Bylo mnoho témat k psaní. Jako sestra pro péči v psychiatrii, s bydlištěm v podkroví v Belsize Parku, jsem pečovala o seniory s depresí, schizofrenií a demencí. „Kde je Bůh?“ vzlykal shrbe16

1 Otec

ný muž v pojízdném křesle. Snědá Olga s bělavými kadeřavými vlasy, která přišla o rodinu během holokaustu, mě brala za ruku a po právu se ptala: „Kde je Bůh?“ Nebyl to žalostný nářek ani požadavek. Prostě ji to jen zajímalo. Zoufalství se v ní usadilo jako chladná ruka svírající hruď. Její houževnatost na mě zapůsobila. Jedna sada vybraných léků, a znovu začala hrát bridž a rázovala si to ulicemi směrem do nemocnice. Jiný pacient, který rovněž ztratil rodinu při holokaustu, se zavřel ve svém tmavém bytě osvětlovaném pouze plamínky svíček, z nichž každá byla zapálena za příbuzného nebo přítele zavražděného v táboře. A jiná přeživší si nutkavě trhala elegantní tvídovou sukni při kriah, židovském obřadu oplakávání mrtvých. Každou novou sukni roztrhala, a žádné rozřešení nepřicházelo. Rýpala do látky jako do strupu na ráně, která se neměla zacelit.

Další pacient nutkavě předváděl Hitlera, a jeho židovský soused při tom lapal po dechu. Slova: „chci umřít“ jsem slýchala mnohokrát za týden. Někdy se dokonce strhla rvačka o to, kdo trpěl nejvíce. Olga odpovídala: „Taky jsem je ztratila. Celou svou rodinu. Ale nic takového jako hierarchie zármutku neexistuje.

Smutek je zkrátka smutek.“ V té temnotě jsme tu a tam zažívali střídmé záblesky naděje.

Jedním z pečovatelů byl tanečník ze Soho, který se pravidelně převlékal za ženu. Každý pátek odpoledne se oblékl do dlouhých červených šatů pošitých flitry, a v lodičkách na vysokém podpatku vyřvával hity Shirley Basseyové. Všichni se pokaždé přidali: bývalé květinářky z Berwick Street, bývalí manažeři, plukovníci a uprchlíci, v čele s terapeuty, sestrami a doktory, 17

Zářivá temnota noci

kterým většinou ještě nebylo ani třicet. „Jsem snad v hotelu?“ ptal se mě jeden bývalý tanečník. A o pět minut později znovu: „Jsem v hotelu?“ A tak stále dokola znovu a znovu opakoval svou otázku: „Jsem v hotelu?“ Muž jménem Albert seděl umytý jako novorozeně na pultu z PVC. Úplně zapomněl své jméno, jakou dělal práci, nevzpomínal si ani na svou rodinu a neměl žádné vzpomínky. Nic z něj nezůstalo, myslela jsem si, jen kosti, které jeho žena přenášela z postele do koupelny a do denního stacionáře. Hnědá hlava byla bez vlasů a jeho oči tupě zíraly. Bylo často jednodušší starat se o muže, kteří se pokoušeli sáhnout vám na prsa nebo si mysleli, že jste jejich dcera – ti rádi žertovali a škádlili a mnoho z nich umělo vyprávět vtipy. Dokonce i ti, kdo byli nejméně při vědomí, si pamatovali útržky vtipů. Většinou měli svůj příběh, který uchránili před pustošivou nemocí. „Míval jsem rád Grace Kellyovou“ nebo: „Sestřelili jsme je ze vzduchu, ty bestie krvavý – tak jsme jim říkávali, náckům…“ Obvykle existuje alespoň jeden motiv, který nezničí nemoc ani věk. Ale z Alberta nezbylo opravdu nic. Dokonce i jeho způsob chůze se pozvolna ztrácel. Brzy z něj měla v posteli zůstat jen hromádka kostí, které se pomáhalo na cestě k absolutní nicotě.

Po službě jsem se v Soho přidala k hloučku doktorů, terapeutů a řidičů záchranné služby na sklenici vína velkou jako stolní lampa. Hudba z barů a trafik otevřených po celou noc tepala londýnským neklidem. Stánky na Berwick Street postupně zavíraly a muži v upnutých bílých tričkách vycházeli ven za zábavou do světla neonů ve městě zapadajícího do soumraku.

18

1 Otec

Na Old Compton Street postávaly figuríny oblečené do plastových nebo červených krajkových podprsenek a kalhotek bez rozkroku. Nikoho to nešokovalo, takový je Londýn. Soho byl labyrint tajných vchodů. Z některých ulic vedly vchody do vysokých viktoriánských domů, které se téměř ztrácely v nové zástavbě. Výtahy byly staré, s černými mřížemi, a shora byl výhled do vnitřních dvorů. V bytě v horním patře možná bydlela stará dáma v plstěném klobouku, trochu zmatená, která už si sama neuměla uvařit ani čaj, zatímco dole se muži v oblecích tajně trousili do barů se zatemněnými okny.

Noční život nebyl dost noční, pokud jsme se neopili. Někdo dostal ránu, někdo někomu rozšlápl brýle, někdo močil za zdí, někdo šel s někým domů a my jsme se trochu strachovali, jestli budou v pořádku. Někdo políbil někoho jiného, než měl, a někdo naopak končil noc někde na patníku sám, v slzách. Často jsem si všímala vysokého kostela z červených cihel na Soho Square. Dveře byly vždy otevřené do tmy a matně byly znát plameny svíček plápolajících vevnitř. „Jak podivné,“ říkala jsem si. Často jsem měla chuť vejít, už jen kvůli tomu klidu. Jednou jsem to udělala. Po večeru s kamarádkou, která mě přemluvila k návštěvě sexshopu, jsem cítila dostatek odvahy na to, abych také zvládla vejít do kostela. Sedla jsem si a trochu jsem záviděla lidem okolo, kteří vypadali tiše a soustředěně. Zdálo se, že vědí, co dělat. Vidět muže na kolenou bylo jako pozorovat někoho v legračním atletickém postoji – neuměla jsem si představit, že bych jednou byla schopna něčeho podobného. A ani jsem v tom neviděla žádný smysl.

19