Život v usmíření by Paulínky Praha

Obsah Předmluva.................................................................................................5 Část první POZNÁNÍ – PŘIJETÍ..................................................................................... 7

1. Iluze o vlastní spravedlnosti............................................................. 8 Přání eliminovat zlo – Pokus zlo ignorovat – Odvety podvědomí – Utkvělá představa viny – Terapie skrupulí – Trám v oku – Obětní kozel – Obětní skupina – Farizejský syndrom

2. Pravdivý a falešný pocit viny...........................................................25 Konstruktivní pocit viny – Vina ontologická neboli existenciální – Reflexivní vina – Destruktivní pocit viny – Psychologická vina – Podvědomá vina – Jak pochopit – Pocítit vinu, abychom se osvobodili

3. Od pocitu viny k vědomí hříchu..................................................... 30 „Bůh je nadmíru vznešený“ (Žl 47,10) – „Nemlč, Bože, má chválo“ (Žl 109,1) – „Spáchal jsem, co je před tebou zlé“ (Žl 51,6) – „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (Lk 18,13)

4. Nad slovem Božím.......................................................................... 36 Před Boží tváří – Svítilna mým nohám – Dvojsečný meč – Dobrý lotr

5. Zpytování svědomí, či nesvědomitost?.......................................... 42 Motivace a úmysly – Nálady a city – Mysl a svědomí – Srdce a city – Nevykonané dobro – Zlo v komunitě – Naši bratři – Confessio laudis – Psychoanalýza chudého Část druhá ODPUŠTĚNÍ – SMÍŘENÍ ...........................................................................53

1. Odpuštění, které nás stvořilo..........................................................55 Tvůrčí odpuštění – Už od věků nám bylo odpuštěno – Otec pořádá oslavu – Synovská bolest – Potřeba být usmířeni

2. Odpuštění, které nás vysvobozuje...................................................61 Zredukovaná koncepce – Falešné svědomí a falešné naděje – Zázrak odpuštění

3. Odpuštění, které nás usmiřuje....................................................... 68 Usmířeni sami se sebou – Ideální obraz – Aktuální obraz – Usmířeni s Bohem – Usmířeni s životem – Radost ze života – Integrace dobra – Zadarmo jste dostali... – …zadarmo dávejte

4. Je těžké odpustit?............................................................................79 „Služebníku ničemný…“– Násilnický instinkt – Panovačný instinkt – Potřeba být ctěn

5. Pane, nauč nás odpouštět............................................................... 85 Od Milosrdenství k milosrdenství – Odpuštění, které nás stvořilo – Odpuštění, které nás vykoupilo – Odpouštět jako hříšníci

6. Odpuštění ve společenství...............................................................91 Srdce společného života – Podobenství o usmířené komunitě – Smířlivá gesta

7. Odpuštění v církvi...........................................................................97 Smíření a sebeúcta – Smíření a pravda – Budovat spolu církev

8. Odpuštění ve společnosti..............................................................103 Společenské zlo… bláznivý řetězec – Odpuštění a proroctví – Odpuštění a mučednictví – Síla odpuštění Část třetí TRANSFORMACE – PROMĚNĚNÍ........................................................... 115

1. „Chci se chlubit svou slabostí“.......................................................117 O ostnu, který mu byl dán do těla... – „... aby se mě nezmocňovala pýcha“– „... prosil jsem Pána, aby mě toho zbavil“ – „Stačí ti moje milost“ – „Síla se projeví ve slabosti“ – „Budu se tedy chlubit svými slabostmi...“

2. „Jeden druhého břemena neste“...................................................123 „Vzal na sebe naše utrpení“ – Dej mi radost z toho, že jsem spasen (srov. Žl 51,14) – Historie, která se opakuje – Atlantův komplex

3. „Ale já vám říkám: neodporujte zlému“........................................130 „Nechte obojí spolu růst...“ – „Když tě někdo udeří na pravou tvář...“ (Mt 5,39) – Synové nebeského Otce – „Blahoslavení tiší...“

4. Bratrské napomenutí....................................................................139 „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9) – Síla Božího slova – Slovo, které osvobozuje – „... uveďte ho na správnou cestu v duchu mírnosti“

5. Revize života..................................................................................146 „Vyznávejte se tedy vzájemně ze svých hříchů“ (Jak 5,16) – Navržení tématu – Čas na modlitbu a zamyšlení – Komunita se shromáždí – Slavení smíření – Rodinná oslava – Ovoce – Ďáblova zlost

6. Smrt: Tábor a Kalvárie..................................................................159 Sestra smrt – „Mors mea vita tua“– Každodenní malé umírání – Konkrétně... – „Umrtvování“

Předmluva

Tato kniha je přesvědčivým dokladem Cenciniho hlubokého vhledu do nitra člověka a důkazem veliké duchovní zkušenosti autora. Podobně jako nás ve svém díle Bůh je můj přítel (Paulínky 1997) provází psychologickými mechanismy útěku před ničivou vnitřní nejistotou, tak nám v knize Život v usmíření Amedeo Cencini odhaluje další tajemství našeho nitra. Málokdy uznáme vlastní chybu a přijmeme ji jako projev své nedokonalosti. Těžko snášíme vědomí hříšnosti, a proto se uchylujeme k nejrůznějším obranným taktikám. Na příkladu mučivých prožitků skrupulanta nám autor ukazuje, že i my často považujeme za hřích projevy své nedokonalosti, a ne naši zradu Boží lásky. Citlivé svědomí zaměňujeme za strach přiznat se k narcismu. Ztroskotání našich představ o sobě může vyvolat úzkost a domněnku, že pomocí svých pokání a neustále opakovaných zpovědí znovu nabudeme pozice dokonalosti. Jako by odpuštění bylo vázáno na množství rozhřešení. Místo důvěry a poznání Božího milosrdenství jde o potřebu snížit pocit strachu. Zpověď a pokání jsou chápány jako trest, a ne jako setkání s Boží láskou. Odpuštění a smíření neokoušíme proto, že nepoznáváme pravou povahu svého hříchu. Člověk vidí hřích v nepodstatných věcech, protože neobjevil nedostatek své lásky k Tomu, kdo opravdově miluje.

Zrada této lásky či nevšímavost k ní je oním velkým hříchem, který intenzivně cítili i světci, když o sobě poctivě prohlašovali, že jsou největšími hříšníky. Autor dále rozebírá jiné formy psychologické obrany, které ztěžují poznání našeho skutečného stavu. Jsou to projekce naší hříšnosti do druhých. Ty vyvolávají nesnášenlivost, tvrdost, odsuzování, pocit ukřivděnosti, neustálou kritičnost a neschopnost navázat otevřené a upřímné vztahy k druhým. Tato projekce našich chyb do druhých, jak ve vztahu k jednotlivcům, tak ve vztahu ke skupinám, vede k nekritickému, zcela zobecňujícímu negativnímu pohledu. Mnohdy vyvolává pocit nadřazenosti. Myslíme si, že máme pravdivější poznání než druzí, a raději se všem vyhýbáme. To nám znemožňuje objevit zázrak Boží lásky, která jediná je schopna vše odpustit a nabízí nám usmíření a zve nás ke spočinutí ve své náruči. Teprve tehdy můžeme něco nesměle říci o Bohu. Pak se začínáme probouzet k pravému životu v usmíření a radosti ze zázraku života. P. MUDr. Jiří Slabý

1. odpuštění, které nás stvořilo

První a základní zkušenost s odpuštěním člověk prožívá vzhledem k Bohu. To by se zdálo samozřejmé: Bůh nám odpouští pokaždé, když se k němu obracíme s lítostí, vědomi si svého hříchu a s důvěrou v jeho milosrdenství. To, co není samozřejmé, je subjektivní zakoušení odpuštění a kvalita této zkušenosti. Ne vždy cítíme, že nám je odpuštěno, nebo to cítíme, a nedovedeme se z toho dostatečně radovat. Následkem toho necítíme ani potřebu „oslavovat“ toto milosrdenství a naše zpytování svědomí a zpovědi jsou tolik chudé na bolest, že se stáváme málo citlivými na radost z odpuštění. A přece právě v tom momentě Bůh účinně působí v našem nitru; a nejen tehdy…

Tvůrčí odpuštění

Na počátku bylo milosrdenství. Jím jsme byli stvořeni. Milosrdenství je láska, která přesahuje spravedlnost (srov. encyklika Dives in misericordia, 5), a to, že žijeme, je plodem nevýslovné lásky a zcela určitě to není aktem spravedlnosti. Jsme tedy stvořeni gestem milosrdenství, utvořily nás milosrdné ruce a milosrdná mysl. Jsme jakoby z „milosrdného těsta“: to nás ustanovuje být bytostmi povolanými k životu v odpuštění, jež předešlo i naše chyby a naši lítost. Jedno ze slov, které Starý zákon používá pro vyjádření milosrdenství, má kořen

v „matčině klíně“, tj. nezištné zrození života, důvěra, že ten, kdo se narodí, bude tím, kým ještě není. Mohli bychom sice tuto naději zklamat, ale nemůžeme ignorovat fakt, že jsme zrozeni z milosrdenství.

Už od věků nám bylo odpuštěno

Jestliže je opravdu toto náš původ, odpuštění přestává být náhodnou skutečností, jíž máme občas zapotřebí; něčím, co je vázáno na jednotlivé přestupky, o kterých víme a ze kterých se obviňujeme. My jsme bytosti, jimž je odpuštěno. Kdyby Bůh nebyl milosrdný, nikdy bychom nemohli existovat. A jestliže toto milosrdenství bylo hned na počátku našeho života, zůstává i nadále jeho zdrojem, milostí, které je nám neustále zapotřebí a jež v nás vytrvale působí, abychom mohli být usmířeni. Stvoření je tedy milosrdným gestem a náš život je historií této nezištné lásky. Každý den, který míjí, je novým odpuštěním, tvůrčím a osobním. Ale též tichým a diskrétním: tak diskrétním, že nás ani trochu neponižuje a nemusíme se stydět o něj prosit, ani nám neukládá trest, který by bylo třeba odpykat; tak tichým, že často riskujeme, že si ho nepovšimneme nebo ho budeme považovat za samozřejmou věc. Žijeme obklopeni milosrdenstvím, ale možná to ani nepozorujeme…

Otec pořádá oslavu

Když si toho všimne i ten nejmenší z nás, Bůh „pořádá oslavu“ v nebi. Vyjevil nám to Ježíš, když přirovnával Otcovu radost k radosti dobrého pastýře, který najde

ztracenou ovci. Dodal také, že se Otec raduje mnohem více z jednoho hříšníka, který objeví jeho milosrdenství, než z devětadevadesáti spravedlivých, kteří si dělají iluze, že jsou „v pořádku“, a věří, že jen málokdy mají zapotřebí Božího odpuštění. Ale proč tato oslava? Protože prostřednictvím odpuštění Bůh může plně vyjevit své otcovství a člověk se může cítit opravdu synem. Určitě nás poněkud zarazí tato disproporce: jen jeden ze sta je schopen si uvědomit Boží odpuštění! Ale musíme připustit, že když čteme tento úryvek z Lukáše (15,4-10), máme mnohem větší sklon připočítat se k devadesáti devíti spravedlivým než k onomu hříšníkovi. Ne z domýšlivosti, ale ze strachu. Leká nás pomyšlení, že jsme horší než ti druzí (právě my!), a jsme jen málo ochotni pochopit, že v poctivém přiznání, že jsme hříšníci, je skryta možnost poznat Otcovo milosrdenství. A tak sami sebe vyloučíme z pořádané „oslavy“. Je evidentní, že pouze ztracená ovce může říci, že zakusila pastýřovu dobrotu: jen pro ni nechal ostatní a šel ji hledat, a když ji našel, „s radostí si ji vložil na ramena“ a uspořádal oslavu. V tomto podobenství poznáváme Boží odpuštění! Je tedy mnohem lepší být takovou ztracenou ovcí než nějakým domýšlivým beranem.

Synovská bolest

A tady se rodí opravdová bolest, způsobená tím, že si uvědomíme, že jsme urazili Boha, dobrého Otce. Obsahuje – paradoxně – odraz Otcovy radosti, protože člověk, který zhřeší, může zakusit upřímnou bolest jen tehdy, objeví-li lásku Boha, lásku, která se projevuje radostí z odpuštění. Je jasné, že nadpřirozená bolest nad hříchem je dar Boží, ale musí nevyhnutelně projít tímto

psychologickým zákonem, který máme vrozený: lítost nad tím, že jsme někoho urazili, je vázána na vztah, jaký k dotyčnému máme; čím více tušíme jeho dobrotu a jeho lásku k nám, tím větší bolest cítíme, když ho něčím zraníme. O této korelaci jsme se už zmínili, když jsme hovořili o zrození vědomí hříchu. Ale teď je zde něco víc: je zde souvislost se synem-hříšníkem, kterou určuje – uvnitř zkušenosti s naší nedokonalostí – vztah vzájemné příčinnosti. Pokusme se to vysvětlit na podobenství o marnotratném synu: to je velmi důležitý bod. Mladík z tohoto podobenství se na začátku necítí být synem: „dožaduje se“ svého podílu z dědictví a hledá svou seberealizaci daleko od otcovského domu (tzn. vně vztahu mezi sebou a otcem); a vůbec nevnímá toto své gesto jako urážku nebo jako něco nesprávného. Necítí se ani synem, ani hříšníkem. Když přijde do úzkých, má pouze pocit viny a jeho motivace jsou dosti subjektivní a sobecké: oplakává to, co svou vinou ztratil („kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem!“), třebaže je přímý v tom, jak jde do důsledků („vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem…, už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!“). Pak ale následuje setkání s otcem! S otcem, který na něho čeká, už zdaleka ho vyhlíží, běží mu naproti, obejme ho a místo soudu uspořádá oslavu… Syn objevil otce! Předtím ho neznal a nikdy by si ani nepředstavoval, že je takový. Nyní poznal, že je opravdu synem, a to mu dovolí pochopit celou tíhu špatnosti, které se dopustil: udělat něco nedobrého takovému otci, to je vážná věc, a není možné nad tím nezakoušet bolest. A byla to otcova radost, díky níž mladík pochopil, že je synem a hříš-

níkem. Nebo – chceme-li – bylo to otcovo odpuštění, které „stvořilo“ syna a hříšníka. Může se to zdát divné, ale zakoušení našeho hříchu jde ruku v ruce se zakoušením našeho synovství: jsou to dvě zkušenosti, které od sebe nelze oddělit. Jen syn může cítit bolest nad tím, že se dopustil vůči otci něčeho nedobrého, a jen hříšník může zakusit radost z otcovského smírného objetí. Mezi těmito dvěma rozměry našeho lidského a křesťanského žití vystupuje postava otce a ukazuje celé své otcovství, když oslavuje odpuštění. Přirozeně je tady někdo, kdo tuto oslavu nechápe a nesnese: starší bratr. Tolik vzdálený otcově radosti a zkušenosti svého bratra! Ten dobrý starý muž je pro něj pouze zaměstnavatelem, někým, od koho si udržuje určitý odstup; bojí se ho, vždyť nemá odvahu požádat ani o kůzlátko, ještě nepochopil, že by o něj vůbec nemusel žádat, protože vše, co otec má, je jeho; a tak místo aby byl synem, dělá otroka, tak smutného a vážného, že si ani nedovolí nějakou oslavu se svými přáteli, a není schopen sdílet otcovu radost. A není-li synem, není ani hříšníkem: necítí se být ničím vinen, je přece bezvadným služebníkem („Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil“), tolik nadřazeným nad toho svého hloupého bratra, který promarnil všechen majetek s prostitutkami. Kdo ví, zda tento smutný sluha dbalý zákona nepatřil do zbožného společenství devadesáti devíti spravedlivých! Jedna věc je jistá: zde jsme přímo v srdci křesťanského poselství, protože tady jde o představu o Bohu a ne o pouhé psychologické mechanismy. Představa, jakou má starší bratr (a s ním všichni příliš vážní a bezvadní služebníci), je přesně opačná k té otcově, jehož radostí je odpouštět; je to představa přísného otce, soudce, který má různé nároky a požadavky a před kterým není možné radovat

se ze synovství. Před tímto otcem-pánem a majitelem můžeme zakoušet nanejvýš strach, jsme-li něčím vinni, nebo samolibost, cítíme-li se být spravedliví, ale jistě ne bolest nad tím, že jsme ho urazili.

Potřeba být usmířeni

S bolestí přijde přirozeně i potřeba smířit se s Bohem, s ostatními, se sebou: tato potřeba je tím silnější, čím hlubší je vědomí hříchu. A jestliže se bolest rodí především z toho, že tušíme, jak dobrý je ten, jehož jsme urazili, pak touha být od hříchu očištěn nebude pouhou krajností v opravdu vážných případech, ale něčím, co budeme cítit neustále jako trvalou potřebu. Nebude to ledajaká potřeba, pouhé osvobození našeho svědomí od překážející tíhy, abychom mohli být klidnější, ale bude to znamenat, že na sebe vážně vezmeme své viny, ať už jakkoliv závažné, a současně si uvědomíme, jak základní roli hraje v našem životě Otcovo odpuštění: stvořilo nás jeho milosrdenství, byli jsme jím povoláni k životu podle jeho plánu a každý den k nám tisíci způsoby přichází. Cítit potřebu být usmířeni znamená být si vědomi lásky, kterou odpuštění obsahuje, a toužit po ní celým svým srdcem, přičemž si musíme být dobře vědomi toho, že jen Bůh nás může opravdu usmířit. Slavit jeho milosrdenství v této svátosti je, jako bychom znovu vkládali celý svůj život do rukou Otce a Stvořitele, jako bychom se vrátili do tohoto „mateřského klína“, aby nás Bůh znovu utvořil podle původního nárysu. Ve svátosti smíření se plně projevuje tvořivá síla Božího odpuštění. Neomezuje se na smazání našich vin, ale obnovuje nás, abychom byli stále více syny Otce, který nám už od věků odpustil a zve nás na slavnost.