Kokoškovi na cestách by PEMIC BOOKS

Jiří Chalupa

Jitka Petrová

Napsal Jiří Chalupa Ilustrovala Jitka Petrová

Berete do rukou a otevíráte novou knížku… Ale počkejte… To už si rovnou zasloužíte pochvalu! Proč? Protože knížka je úžasná věc! Televize, mobily nebo počítače jsou samozřejmě bezva. Když si na nich něco pustíte, tak všechno hned vidíte, a to je výhoda. Ale je v tom taky háček. Když si o něčem čtete v knížce, můžete si to představovat, jak chcete, podle sebe. Princezna nebo princ jsou krásní tak, jak se to líbí vám. A to je přece něco! U knížky si můžete ledacos sami vymýšlet a domýšlet, což není nikdy k zahození.

Určitě se vám to bude dařit i při čtení téhle knížky. Je o… No, a máme tu další háček. O čem by taková nová knížka měla být? Aby vás bavila, aby se vám líbila, abyste ji měli rádi. Co třeba králové, princezny a draci? Ale o nich je už hodně pohádek. A co takhle čerti? S těmi se můžete nadát nejrůznějších věcí, a někteří jsou i docela vtipní. Taky je ale hodně znáte. Stejně jako čarodějnice, kuchtíky nebo skřítky, ať už zlomyslné nebo malé trpaslíčky dobráčky. Vidíte, je to problém. Ale pozor! Co třeba takové slepice? Hloupost? Proč? Jsou s nimi přece i kohouti, kuřata, vajíčka. Co byste řekli tomu, kdyby tahle knížka byla celá o slepičí rodině. A ta rodina by mohla být podobná té, kterou máte doma. No, ne úplně, vy nemáte zobáčky a křídla. Stejně by to asi nestačilo. Slepice na bidýlku je na knížku málo. A co kdyby? Co kdyby ta naše slepičí rodinka cestovala po celém světě. DO SVĚTA SE SLEPICEMI! To je něco, ne? S kým bychom mohli zažít víc legrace než se slepičí rodinkou na cestách? Tak, hezké počteníčko… ko, ko, ko…

Dnešní ráno začalo jinak než rána ostatní. Nejen na dvorku, kde slepice zobají zrní, ale i v lese, v parcích a na loukách, kde ptáci usedají do korun stromů a překrásně zpívají. Tentokrát slepice zrní nezobaly a ani ptáci si nesedali na větve, aby si zopakovali notičky na svoje písničky. Kdepak! Všichni vzrušeně pobíhali nebo poletovali a vykřikovali. „Nové Slepičí listy! Už to víte taky? Nové číslo Slepičích listů je tu!“ Aha, vy netušíte, že Slepičí listy jsou noviny. Tak tedy – jsou to noviny, a ne ledajaké. Čtou je všichni ptáci, a nad báječnými články, které v nich vycházejí, se rozplývá i nejedna veverka, liška s lišákem, a často dokonce jezevec. Kdybyste si ono ráno vyšli do parku a podívali se nahoru, uviděli byste hnízdo a na něm drozdici Adélu. Co si myslíte, že Adéla právě teď dělá? Jednou nožkou kolíbá svá maličká, ještě neopeřená drozďátka a ve druhé drží otevřené noviny. To víte, že jsou to Slepičí listy! Drozdice čte a při tom si spokojeně pobrukuje: „Tikk, tikk, tikk, to je počteníčko! Kokoška je vážně skvělý!“

Co jsou Slepičí listy, už víte, ale možná by vás zajímalo, kdo je ten vychvalovaný Kokoška. Inu, Kokoška je redaktor, který do Slepičích listů píše ty nejúžasnější články. Ale hlavně je Kokoška kohout. Nedivte se, přece byste nečekali, že do Slepičích listů bude psát hroch nebo třeba mravenec! Jestli chcete, zajdeme se za panem Kokoškou podívat do redakce. Redakce je místo, kde se noviny tvoří. Kokošku si zrovinka zavolal k sobě sám šéfredaktor, tedy v tomto případě šéfkrocan. Proč je šéfem Slepičích listů zrovna krocan? Jednak je krocan taky drůbež a hlavně se umí skvěle durdit a rudnout, což se k šéfům moc a moc hodí. Umět udělat správné „hudry, hudry“, to je pro šéfíčka něco! Šéf, který tohle dovede, se může spolehnout, že ho budou všichni poslouchat. Za velkým dřevěným stolem, tak těžkým, že by s ním nejspíš nepohnul ani váš tatínek, se vypíná obrovské kožené křeslo, které už na první pohled připomíná trůn. Šéfkrocan na něm sedává přesně tak, jak na trůně sedávají králové. Však to znáte z pohádek. Seděl tak i ve chvíli, kdy za ním přišel redaktor Kokoška. Klidně si poklepával o stůl tužkou, jako by to bylo žezlo. Tvářil se spokojeně, a proč by taky ne? „Brrravo, Kokoško, móc dobře! Tvůj článek o mravencích, kteří dorazili na horu Říp s praotcem Čechem a hospodaří tam dodnes, má nevídaný úspěch. A Slepičí listy jsou zase nejlepší! Ale dost povalování se za Řípem, totiž za pecí, Kokoško! Pojedeš dál, mnohem dál!“ „Kam dál?“ nesměle kvoknul redaktor Kokoška, ale šéfkrocan ho vůbec neposlouchal. Byl celý rudý, však už víme, že se šéfům umění zrudnout často hodí, a halekal: „Pojedeš na ostrrrov uprrrostřed moře! Hned zítrrra! A napíšeš o tom článek! Co článek?! Trrrhák to bude, Kokoško, bomba!“ Redaktor Kokoška jen zamrkal, obrátil se a odcházel domů. Při tom si sám pro sebe brumlal: „Jet na ostrov uprostřed moře? Hm, vlastně proč ne?“ Nejspíš byste teď ze všeho nejradši chytili kohouta Kokošku za ruku nebo spíš za křídlo, a šli s ním k němu domů. Chápu, že jste zvědaví, jak to v takovém slepičím domečku může vypadat. Ale víte co? Ještě chvilku počkáme a povíme si jednu slepičí říkanku. Kdybyste se ji naučili nazpaměť, kohout Kokoška by zakokrhal blahem! Ale nebojte se, to nemusíte, stačí, když si básničku přečtete.

Šel kohoutek cestičkou spolu se svou slepičkou. „Kykyrykýýý! Kokodák!“ Byli šťastni, je to tak! „Moc tě prosím, slepičko, snes nám jedno vajíčko!“ Snesla… … a z něj zakrátko vylíhlo se kuřátko! A teď už konečně pojďme ke Kokoškovým! Už od dveří uvidíte, že je tu všechno docela normální. Uprostřed stojí kulatý stůl, kolem něj jsou křesla, u zdi vidíme poličky a na nich různé vázičky a fotografie v rámečku, všechno skoro jako u vás doma. Paní Kokošková stojí u stolu a něžně balí vajíčko do chlupaté deky. Při tom mu zpívá ukolébavku: „Hajinkej, vajíčko, hajej a spi…“ Paní Kokošková, samozřejmě je to slepice, to vám jistě nemusím vůbec říkat, není v pokoji sama. O kousek dál, před malovanou skříňkou, si její synek Jonáš, malý, ale převelice čilý kohoutek, hlavičkuje s balonem. Jedna hlavička, druhá, třetí… Ale pozor, míč teď letí někam jinam, než Jonáš chtěl. A míří rovnou na vajíčko v maminčině náruči! Naštěstí ho maminka Kokošková ladně odpinkne křídlem zpátky k Jonášovi. A při tom ho napomene. „Dávej pozor, Jonáši! Dokud se tvoje sestřička nenarodí, hlavičky nezvládne!“ Jonáš míč lehce zpracuje a zasměje se: „Jen jsem jí chtěl přihrát, mami.“ Maminka Kokošková vajíčko odloží do proutěné kolíbky a zasněně se podívá k oknu. „Tuším, že někam pojedeme, Jony. Viděla jsem ve snu palmy, a to přece není u nás kurů domácích zrovna obvyklé.“ To už se ale otevřely dveře a do nich přímo vběhl statný kohout Kokoška. Hřebínek mu od té rychlosti plápolal ze strany na stranu. „Budete koukat, rodino! Balíme! Jedeme na Ostrov devíti palem!“ Jonáš radostně vyskočil, tedy vlastně skoro vyletěl.

„Jupííííí!!!“ Při tom odpinkl míč k mamince, která vykulila oči: „Takže ten sen nakonec opravdu nebyl jen pouhý sen!“ A k tomu obratně zpracovala míč a prodloužila jeho letovou dráhu až k tatínkovi. Ten ho pravou nohou bez mrknutí oka lehounce zabrzdil a hrdě pronesl: „Ty to dokážeš, Kokoško, ty ano! Přesně takhle to řekl sám šéfkrocan!“ Maminka Kokošková pokynula tatínkovi křídlem, to jako, že je na něj hrdá, a potom pohladila vajíčko v kolébce. Kohoutek Jonáš si zabrnkal drápkem o zobák a vykřikl: „Skvěle, tati!!! To bude paráda!!!“ A než by slepice stihla pětkrát zakdákat a přeběhnout bidýlko sem a zase zpátky, si Kokoškovi zabalili a vyjeli. Tatínek Kokoška stál s Jonášem na palubě veliké lodě. Ta loď byla tak veliká, že pokud jste si nestoupli alespoň na židli, neměli jste šanci dohlédnout z jednoho jejího konce na druhý. Právě takové lodě plují nejčastěji po moři. Sluníčko připalovalo a kolem bylo nekonečné modro. Jen vlnky na mořské hladině se občas zatřpytily jako stříbrné hřebínky. Chladivý větřík čechral Jonášovi peříčka. Ten se ale najednou zarazil. Nad hladinou moře cosi létalo. Hbitě a ještě odvážněji než akrobatická letadla na mistrovství světa. „Teda, tati, vidíš to taky? Co to je?“ Tatínek Kokoška pilně fotografoval a teď namířil fotoaparát směrem, kterým ukazoval Jonáš. „Výborně, Jonáši, létající ryby nevidí našinec každý den!“ Tatínek se hbitě nahnul přes zábradlí na lodní palubě a udělal dvě nebo tři fotografie. Potom ale zavrávoral tak silně, až se zdálo, že spadne dolů do moře. Jonáš ho naštěstí včas zachytil. „Bacha, tati, nejsi delfín!“ Tatínek na něj mrknul, to jako, že mu děkuje za záchranu, a potom ukázal kamsi do dáli. „Máš pravdu, to nejsem. Delfíni jsou támhle!“ Vidět skákat delfíny nad mořskou hladinou je zážitek. Tatínek Kokoška si

pokvokával blahem a spokojeně fotografoval delfíny, kteří plachtili vzduchem kousek, teď už docela blízko, od jejich lodi. Málem mu při tom podávali ploutve. Byl tím tak zaujatý, že nechybělo moc a přehlédl by velrybu. A nevšimnout si něčeho tak velkého, to už by byl výkon. Na poslední chvíli tatínek uviděl proud vody, který velryba vystřikovala do výšky, úplně stejně jako vodotrysk! Ta voda se v horku rychle vypařovala a měnila v překrásně barevnou duhu. Troška vody ale přece jenom zbyla a ta stihla ochladit cestující na lodi krátkým a hlavně osvěžujícím deštíkem. Tatínek Kokoška odložil fotoaparát a usmál se: „No, tohle už je vážně něco!“ Jonáš nadšeně poskočil. „Viď, tati, to je ten trhák do Slepičích listů, že jo?“ Ale tatínek Kokoška jen zakroutil hlavou: „Ba ne, Jonáši, skoky delfínů otiskuje i hloupý deník Třesk. A velryba je pro Slepičí listy moc veliká. Zabrala by nejmíň dvě stránky.“ Kohoutka Jonáše to ale v tuhle chvíli už netrápilo. Namířil křídlo do dálky a vykřikl: „Vidíš, tati, ostrov! Neboj se, tam určitě něco najdeš!“ Víte co? Zkuste se tím směrem taky podívat… Že nic nevidíte? Musíte pomalu a klidně. V dálce jsou vidět takové malé zelené hrbolky… Máte je? Ano? Tak to jsou vysoké statné palmy. Je to tak, blížíme se k Ostrovu devíti palem. Co nemůžete na Ostrově devíti palem přehlédnout, ani kdybyste sebevíc mhouřili oči kvůli sluníčku, jsou právě palmy. A je vám hned jasné, že je jich tu víc než devět. Deset? Kdepak, ještě mnohem víc! Vypadají jako rozhledna, kterou jste určitě někdy na nějakém výletě viděli. Palmy mají silný vroubkovaný kmen a veliké zelené listy nahoře. Vypadají trošku jako deštník, kterému se nechce čekat na déšť, a tak se vydal mrakům naproti. Ale to není všechno. Z každého místa na ostrově je vidět modré moře, které je kousek od vás, a vy při tom chodíte po suché zemi s trsy trávy, mezi nimiž je písek, ze kterého by mrňata mohla stavět bábovičky. A jsou tu taky zvířata! Za každou palmou nějaké vykukuje. Za jednou šklebící se opice, za druhou barevný papoušek, za třetí maličký medvídek, za další palmou postává plameňák a ještě za další pruhovaná veverka. Tatínek Kokoška stál se svým fotoaparátem pod jednou z palem a taktak stihl uskočit, když z ní padal kokosový ořech. Dopadl na zem a pomalu se skutálel

tatínkovi k nohám. Ten se k němu shýbl, asi aby si ho potěžkal nebo ochutnal, ale nestihl to, protože se uprostřed kokosu vmžiku objevila malá dírka. Z ní se soukal ven červíček a volal: „Čau, Kokoško! Skvělý články píšeš, fakt skvělý. Dík!“ Červíček zalezl zpátky do kokosu a tatínek Kokoška se zatvářil hrdě. Jednak ho těšilo, že Slepičí listy znají i na tolik vzdáleném ostrově, a potom… je jasné, že pochvalu od červa bydlícího v kokosu neuslyší hned tak každý. Maminka Kokošková zatím připravovala svačinku. Za pomoci malé krabí slečny rozložila na sluncem rozpálený kámen dlouhé mokré řasy. Při tom pokukovala po vajíčku s budoucí Jonášovou sestřičkou, které položila na hedvábný šátek do trsu trávy opodál. „Hezky ty řasy rozlož, slípko Koko, sluníčko ti je pěkně propeče. Přidáme ještě pálivý kořeníčko… ták…“ radila krabí slečinka. Neříkejte jí, moc vás prosím,

„krabice“. A jestli nemůžete přesto odolat, říkejte jí jemně „krabička“, to by ji, myslím, neurazilo. Maminka Kokošková s krabí holčinou, dobře, tak s krabičkou, jak chcete, řasy pěkně osolila a k tomu maličko opepřila. Ani jedna z nich si při tom nestačila všimnout, co se kousek od nich děje. K vajíčku odpočívajícímu ve stínu vysoké palmy se nepozorovaně připlížil pták s velkým a výrazně barevným zobákem. Nejdřív si vajíčko prohlížel, potom do něj jemně zobanem klepal, jako kdyby ťukal na dveře, jestli je někdo doma a on bude moci jít dál… Podivného ptáka si nevšiml ani Jonáš, který se procházel o kousek dál. Zrovna na něj z vrcholu palmy volal opičí klouček. Vesele tam poskakoval s rozdováděnou opičí holčičkou. „Uúúúú, ty tam, malej, slyšíš?“ Jonáš se rozhlížel, chvilku nevěděl, odkud ten hlásek zní, ale potom opičky uviděl. Opičí kluk pokračoval: „Pojď za námi! Copak nechceš?“ Jonáš se ze všech sil pokusil vyletět nahoru za opičkami. Nešlo to! Tak ještě jednou… Kdepak, bylo to na něj moc vysoko, tohle nemohl zvládnout. „Chtěl bych, ale nejde to. Nejsem asi dostatečně lítací,“ řekl smutně, ale opička už se hbitě spustila dolů a natáhla k Jonášovi tlapku.

„Dělej, spolu to dokážeme!“ Jonáš tedy zvedl křídlo, zatnul zobáček a opička ho vytáhla až na samotný vrcholek nejvyšší ze všech palem. „My jsme opice, víš? Kam chceme, tam vylezeme,“ podrbal se opičák za uchem. „Já se jmenuju Bongo a to je moje sestřička Maki.“ „Já jsem Jonáš, slepice… totiž kohout. Taky budu mít sestřičku, už brzy, zatím je ještě ve vajíčku,“ řekl Jonáš a rozhlížel se na všechny strany. „Vy ale máte parádní rozhled!“ A opravdu bylo na co koukat. Jonáš viděl nekonečné modré moře i se stříbrnými hřebínky vln, viděl skalnaté útesy, pláž s pískem jako ze zlata a hlavně spousty krásně zelených palem. Opička ho zatahala za peříčko. „Odsud můžeš plachtit jako letadlo, Jonáši. Tedy jestli se nebojíš,“ při tom mu podávala velký palmový list, asi místo padáku. Jonáš se strachy rozklepal. „To… to… to… já se bojím. Natloukl bych si hřebínek!“ Vtom ale uviděl ptáka s barevným zobákem, pravděpodobně se jmenuje tukan. Byl to ten, který kloval do vajíčka paní Kokoškové. Teď do něj ještě vší silou strčil a vajíčko se rozkutálelo po cestičce vedoucí k moři. „Ten pták! Co to dělá?“ vykřikl Jonáš a sledoval, jak vajíčko nabírá velikou rychlost. Teď už se k mořskému břehu doslova řítilo! V cestě mu stál mohutný kámen, vypadalo to, že vajíčko na něj narazí a rozbije se, užuž se to málem stalo, ale naštěstí se těsně před ním znenadání rozevřela lastura a vajíčko se po ní sklouzlo jako lyžař po skokanském můstku. Kámen tak hravě přeletělo, plachtilo vzduchem dál, až přistálo daleko na hladině moře. „Mami, tati, ségra se koupe,“ volal Jonáš na rodiče. Ti se vylekali a utíkali k moři. Zatímco se vajíčko kolíbalo na hladině plné vlnek s bílými hřebínky jako zbloudilá bárka, Jonáš zapomněl na strach a na opičí kamarády zavolal: „Honem, letíme! Musím zachránit svoji sestřičku!“ Opička Maki jen zakroutila hlavičkou: „Copak ty už se nebojíš?“ „Ani trochu,“ odpověděl jí Jonáš, ale to už všichni tři plachtili na velkých listech z vrcholu palmy dolů. A kohoutek při tom ani nepomyslel na to, jestli si natluče hřebínek nebo ne.

Jen Jonáš na břehu přistál, hodil palmový list na hladinu a skočil na něj. A jako na windsurfingovém prkně se na něm rozjel za odplouvajícím vajíčkem. Jenomže měl smůlu. První velká vlna ho zachytila a vyhodila zpátky na břeh. Tam se rozplácl, jak široký, tak dlouhý. S námahou se postavil, ale hned se hnal zase zpátky. „Musím pro ni!“ Jenomže opička ho zastavila. „Moře je síla, kokrháči, to nepřepereš.“ Jonáš nešťastně svěsil křidélka a posteskl si: „Vody je tu strašně moc! Kdybych byl slon, vypil bych ji chobotem.“ Opičák Bongo se vesele zachechtal. „Hi, hi, hi, prej by vypil moře. To je teda fór!“ Ale jeho sestřička Maki se plácla do čela. „Počkej, no ano, on na to přišel!“ Kohoutek Jonáš i opičák Bongo se na ni nechápavě podívali. Jako jestli se jí z toho plachtění náhodou nezatočila hlava. Ale Maki se usmála: „Říkal přece chobot, ne? A jedině chobotnice Bětuše Oliliátová dokáže vajíčko s jeho sestřičkou zachránit!“ Je to teď hodně napínavé, ale přece jenom se musíme u jména Oliliátová na chviličku zastavit. Někteří z vás možná vyprskli: „Oliliátová! Jak se může někdo tak divně jmenovat?“ Věřte, že u chobotnic je jméno Oliliátová stejně časté a normální jako u nás třeba Novotná nebo Procházková. Radši se pojďte rychle vrátit, protože kolem plujícího vajíčka se začalo dít něco nepěkného. Představte si, že se kousek od něj vynořila žraločí hlava. A ke všemu ten žralok cenil své ostré a pěkně dlouhé zuby! Potom vytáhl zpod hladiny levou ploutev, ve které držel kartáček, a hbitě si začal čistit zuby. Byl s tím ve chvilce hotový, no, vás by maminka za takovou rychlost nejspíš nepochválila, ale to víte, u žraloků to chodí jinak. Maminka Kokošková, která všechno pozorovala ze břehu, jen vydechla: „Žralok?! Ne!“ A tiše omdlela. Tatínek Kokoška maminku těsně nad zemí zachytil a jemně ji položil na zem. Potom zaklepal na kokosový ořech, ze kterého ochotně vylezl nám už známý červ. „Promiňte, prosím, že ruším…“ šeptal pan Kokoška. Ale červ se spokojeně zakroutil. „Klídek! Když někdo nemůže, červíček pomůže!“

„Ó, díky, příteli,“ řekl pan Kokoška, zvedl kokosový ořech a dírkou, která v něm po červovi zbyla, nalil mamince do zobáčku osvěžující kapičky kokosového mléka. Maminka otevřela oči a zamrkala. „Žralok…“ zasténala a zase oči zavřela. Jonáš se s oběma opičkami už zase blížil k vrcholu jedné z palem. Když vylezli až nahoru, utrhli si ty největší listy a s jejich pomocí se opět snášeli dolů. Tentokrát ale ne na břeh. Naopak co nejdál do moře. Když je vítr zahnal dost daleko nad širé moře, opičák Bongo vytáhl bambusovou píšťalku a zapískal na ni. Co se dělo dál? Než byste napočítali do tří, moře se v jednom místě zavlnilo o poznání víc než jinde a vynořila se statná chobotnice. Vám už je jasné, že to byla Bětuše Oliliátová, viďte? Chobotnice se podívala na plachtící palmové listy s Jonášem a s opičkami. „Potřebujete něco, přátelé moji?“ Opička Maki ukazovala nožkou směrem k plujícímu vajíčku. „Jeho sestřička spadla do vody! Je prťavá, ještě se nevylíhla…“

„Jo, je i se skořápkou,“ dodal opičák Bongo a trochu se zašklebil. Jonáš ještě zavolal: „Žralok si u ní čistil zubiska!“ „V tom případě ji musím zachránit,“ utrousila Bětuše a jako správná chobotnice se zase ponořila. „Co když se už neukáže?“ obával se Jonáš. Ale Maki ho uklidnila: „Bětuše? Nikdy! Co slíbí, vždycky splní!“ Jonáš s opičáky plachtil zpátky na břeh a tak ani neviděli, jak se žralok s vyceněnými zuby přibližuje k vajíčku. Teď už byl těsně u něj, dokonce si ho svým slizkým čumákem nadhazoval jako nějaký balónek. A ještě ke všemu se tvářil děsně hladově. Ti, co byli na břehu, trnuli strachy, co bude dál. Chobotnice Bětuše se mocnými kraulovými tempy k žralokovi přibližovala. Všichni, co ji sledovali, opice, plameňáci, tukani, papoušci, tatínek a maminka Kokoškovi a teď už i Jonáš a jeho kamarádi křičeli, jak nejhlasitěji mohli: „Bětuše, do toho! Bětuše, do toho! Bětuše, do toho!“ I díky jejich povzbuzování chobotnice tempo neustále zvyšovala. Kdyby to byla mořská olympiáda, určitě by ve sprintu získala zlatou. Vidíte, a přesto to bylo pořád málo. Jestli teď pinkne žralok vajíčko do výšky a chytne ho do rozevřené tlamy, bude to konec. Vtom se na hladině, těsně vedle chobotnice, vynořil hbitý rejnok. „Bětuno, chyť se!“ Chobotnice vysunula svoje nejdelší chapadlo a omotala ho kolem vzhůru trčícího rejnokova bodce. Rejnok s Bětuší Oliliátovou se doslova řítili po hladině směrem k žralokovi. Jenomže pozor! Žralok právě teď vyhodil vajíčko vysoko nad sebe a díval se, jak padá do jeho otevřené papuly. Všem, kteří v tu chvíli na Ostrově devíti palem byli, bylo do breku. Viděli totiž, že chobotnice Bětuše dostihnout vajíčko včas prostě nedokáže. To by ale nesměl nad Bětuší letět superrychlý racek, no, spíš to byl asi albatros, který chobotnici Bětuši chytil a vmžiku s ní přiletěl rovnou k žralokovi. Vajíčko už se skoro dotýkalo dračích zubů, když se chobotnice Bětuše Oliliátová albatrosa pustila a při pádu hrábla svým nejdelším chapadlem směrem k žraločí

tlamě a padající vajíčko obratně zachytila! Jupííí! Hurá! Super! Potom se chobotnice i s vajíčkem ponořila, a když se zase objevila, vytáhla žraloka za jednu z ploutví na hladinu. Chobotnice Bětuše žralokem zatřásla. „Tak co? Budeš už hodnej? Nebo tě mám vytahat za ploutvičky?!?“ Klepající se žralok poslušně blekotal: „Už bu… bu… budu ho… hodnej… už… budu…“ Všichni na břehu skákali nadšením. „Ať žije Bětuše! Ať žije Bětuše!“ Bětuše odhodila žraloka a plula ke břehu. Tam opatrně a skoro něžně položila vajíčko do náruče šťastné maminky Kokoškové. Ta se před chobotnicí Oliliátovou jemně uklonila a řekla: „Moc vám děkuji, milá Bětuše. A vašim pomocníkům taky.“ Albatros zakroužil poblíž a taky rejnok se opodál vynořil, tolik je maminčino poděkování potěšilo. Při tom mamince ukápla slzička, možná dvě. Ale toho si nikdo nevšiml, snad jenom tatínek Kokoška, který všechno pilně fotografoval. Samozřejmě se maminka s tatínkem obrátili i k vysoké palmě. Na její vrchol zatím vylezl Jonáš s opičkami Bongo a Maki a spokojeně se usmívali. Maminka i tatínek Kokoškovi jim vděčně zamávali.

Možná neuškodí si připomenout, proč jim mávali vděčně? Kdo první uviděl ptáka, který do vajíčka strkal? Jonáš! Kdo se vrhnul do moře, aby ho zachránil? Jonáš! Kdo první vyslovil slovo chobot? Samozřejmě Jonáš! A koho napadlo oslovit chobotnici Bětuši? Kdo ji přivolal a kdo ji poprosil o pomoc? Přece Maki a Bongo! A tak si tahle trojice zasloužila díky nemalé. Určitě přímo veliké! Ale to vy víte taky. Hlavně že všechno dobře dopadlo. Ale ještě než vajíčko stačilo uschnout, začaly se na nebi objevovat helikoptéry a taky hydroplány, což jsou letadla, která umí přistávat na vodě. Přilétávala i jiná letadla a letadýlka. Všechny ty stroje postupně přistávaly a hned z nich vybíhali novináři z nejrůznějších světových novin a časopisů. Utíkali k tatínkovi Kokoškovi a za fotografii, na které je vidět kohoutek Jonáš, jak letí na palmovém listu, nebo za tu, na níž maminka Kokošková přebírá od chobotnice zachráněné vajíčko, mu nabízeli hotové jmění. Tatínek Kokoška všechny vyslechl a potom zabručel: „Že jste z největších světových novin a máte zájem o moje fotografie, mě těší. Ale já vám je nedám. Ani za milion, přátelé. Ty patří jedině do Slepičích listů!“ A zástupcům světového tisku nezbývalo než svěsit hlavy, ještě chvíli se hřát na sluníčku, které na Ostrově devíti palem svítilo úplně nepřetržitě, a pak letět zase zpátky domů. To víte, že za pár dní se vrátili domů i Kokoškovi. V redakci Slepičích listů se tentokrát šéfkrocan nad svým trůnem přímo vznášel.

„Brrravo, Kokoško, brrravo!“ volal nadšeně. „Máš pochvalu, velikou pochvalu! Už brzy pojedeš na další cestu! Slepičí listy musí být… však víš… prostě nejlepší, Kokoško, vždycky nejlepší!“ Možná by vás zajímalo, co na nejnovější číslo Slepičích listů říkala chobotnice Bětuše Oliliátová. Měli byste ji vidět! Ležela na nafukovacím lehátku a listovala si novinami, tedy… spíš si pořád dokola prohlížela svoje fotografie. A při tom si říkala: „Nejsem já náhodou nejhezčí ze všech chobotnic?“ U Kokošků doma se zachráněné vajíčko spokojeně pohupovalo na maminčině klíně. Tatínek Kokoška s malým Jonášem si hráli s míčem, trénovali hlavičky. Když Jonáš zachytil maminčin ustaraný pohled, uklidnil ji: „Mami, neboj, my dáváme bacha. Mířím přesně na tátu!“ Potom se Jonáš na tatínka podíval a nedalo mu to, aby se nezeptal: „Že se na Ostrov devíti palem zase někdy vrátíme, viď, tati? Mám tam kamarády. Bez nich bych sestřičku zachránit nedokázal.“ Tatínek Kokoška se usmál a jen pokrčil křídly. „Což o to, špatné by to nebylo. Ale mám dojem, že pojedeme někam úplně jinam. A už brzy.“ Ano, takoví jsou Kokoškovi. Občas je s nimi legrace, ale hlavně jsou pořád na cestách. A řekněte, není to prima, že můžeme cestovat s nimi?