Zdeněk Susa
Obsah
Úvod................................................................. 8 Jak vzniká pivo................................................ 10 Pomoraví......................................................... 12 Polabí ............................................................. 30 Praha ............................................................. 46 Pojizeří ........................................................... 66 Od Ohře k Labi ............................................... 86 Vysočina ........................................................ 104 Jižní Morava ................................................ 124 Jižní Čechy.................................................... 138 Východní Čechy .............................................. 156 Kolem Džbánu .............................................. 180 Moravskoslezské pivovary ............................. 202 Západní Čechy .............................................. 216 Závěrem ....................................................... 230 A co k tomu říká lékař? ................................... 232 Slovníček pivovarského názvosloví ................. 240
Pomoraví, tato osa moravské země, začíná na severu pod Králickým Sněžníkem a na jihu končí u Břeclavi. Z pohledu poutníků za pivem a za pivními souvislostmi je z Pomoraví nejdůležitější úrodná Haná, na kterou shlíží Svatý Kopeček u Olomouce a kterou se vinou říční ramena Litovelského Pomoraví. Tady se totiž rodí nejlepší ječmen, bez kterého by neexistovalo dobré pivo.
13
POMORAVÍ
O králi Ječmínkovi Bylo nebylo. Kdysi dávno sídlil moravský král na hradě Chropyni. Byl to zlý král, královna byla naopak dobrá jako anděl. Králi domlouvala, ten se na ni často hněval, jednou ji chtěl v návalu zlosti dokonce zabít. Královna utekla z hradu a ukryla se v ječmenném poli. Tam se jí narodil chlapec. Prostí lidé se královny i jejího dítěte ujali a synkovi začali říkat Ječmínek. Král po čase přišel k rozumu, dal královnu a prince hledat, ale nenašel je. A mezi lidem se rozšířila pověst, že se Ječmínek jednou vrátí. Češi mají svatého Václava a blanické rytíře, kteří v plné zbroji vyjedou z Blaníku, až bude nejhůř. Moravanům se v pravou chvíli zjeví král Ječmínek. A pak bude zase na Moravě dobře. Jak to Ječmínek dokáže, pověst neříká. Asi to bude nějakou jinou mocnou silou. Možná nám napoví Ječmínkovo jméno. A představa ječmene je jistě příjemnější než řinčení zbraní.
Historizující podoba krále Ječmínka.
Tolik pověst. Jestli se v moravském ječmeni narodil král Ječmínek, nevím. Ale vím jistě, že z moravského ječmene se už po staletí rodí nejlepší pivo. To nejdůležitější při jeho výrobě se totiž odehrává v tomto malém zrnku obilí.
Ječmen
Ječmen (Hordeum vulgare L.) je dávná zemědělská plodina, už v prehistorické době se pěstoval v Evropě, v Asii i v Africe. K nám do střední Evropy přišel před asi pěti tisíci lety. Dnes je u nás druhý co do osevní plochy hned po pšenici. Ječmen roste i v Tibetu, v Andách a v nejsevernější Evropě i za polárním kruhem. Všude je to ceněná a prokazatelně zdravá potravina. Ječná kaše byla prý v antice oblíbená, dnes jíme hlavně ječné kroupy nebo krupky. Většinu ječmene dáváme dobytku, ovšem i pro dobytek jsou dobré vitamíny, minerály a stopové prvky obsažené v ječmeni.
Nákresy klasů ječmene z knihy Nový Poupě J. T. Suka vydané v Praze r. 1880.
Máme ječmen ozimý i ječmen jarní, který je choulostivější a náročnější pro pěstování. A právě ten se používá ve sladovnictví. Sladovnický 14
ječmen se pěstuje v řadě odrůd – např. Tolar, Bojos, Jersey, Diplom, Malz... Pivovary žádají pro svá piva jen určité odrůdy, aby zachovaly charakteristickou chuť svého moku. A to není všechno. Kvalita ječmene musí odpovídat státní normě i vyhláškám ministerstva zdravotnictví. Aby sladovnický ječmen vyhovoval, to je hotová věda. Záleží na přípravě půdy, způsobu sklizně i skladování. Záleží dokonce i na tom, která plodina se loni pěstovala na ječmenném poli. Přes všechnu snahu zemědělců pivovary každoročně část dodávky nepřijmou, protože v ní najdou některé závady. Nejkvalitnější jarní ječmen se nedá vypěstovat všude. U nás jen na Hané a v Polabí kolem Mělníka. Protože naše země patří mezi největší světové dodavatele sladovnického ječmene, doufají naši zemědělci, že s postupujícím globálním oteplováním se vhodné oblasti u nás možná rozšíří – je ovšem otázka, zda si to za cenu horka a sucha máme přát.
Zleva: Autor Zdeněk Susa, režisér pořadu Pivní putování Petr Krejčí a druhý průvodce pořadem Matěj Ruppert.
15
POMORAVÍ
V nejstarší době se pivo připravovalo ze zkvašeného chleba. Ve starověku v Mezopotámii a v Egyptě už v chlebu převládal ječmen. Ale i jiné druhy obilí se používaly k přípravě piva, nejčastěji pšenice – tehdy to byla špalda. Jak z Mezopotámie, tak z Egypta se zachovaly recepty na přípravu různých druhů piv. Tehdejší pivo bylo kalné a kašovité. Pilo se, nebo spíše srkalo, pomocí dlouhých picích brček. U nás se až do 17. století vařilo častěji pšeničné pivo; zřejmě proto, že se k jeho přípravě používá svrchní kvašení, které se děje při vyšších teplotách, takže se kvasná nádoba nemusí chladit. Dnešní pšeničná piva se vaří ze smíšeného sladu, kde pšenice je minimálně 30 %, někde i přes 50 %. Do některých speciálních piv se přidává i oves, pivo pak má olejovitý charakter. A existuje i žitné pivo, kde příměs žita bývá kolem 50 %. Kvalitní obilí je zkrátka základ každého piva.
Mezopotámský záznam o odměně pro pracujícího, který zahrnuje i pivo.
Litovel Litovelské Pomoraví je zvláštní a vzácný kus země. Řeka Morava se tu roztéká do řady ramen, která se vinou lužním lesem. Je to jedinečný kus původní krajiny, která v České republice nemá obdoby. Podobné to bývalo kolem Labe i kolem Dyje, ale Labe bylo vyrovnáno a usplavněno a lužní lesy při Dyji z větší části pohltily Novomlýnské nádrže. Část Litovelského Pomoraví patřila Lichtenštejnům, kteří si tu vytvořili romantický anglický park – Nové Zámky; v něm se zachovalo několik stavbiček – obelisk, chrám Přátelství, jeskyně Podkova, Čertův most... Nejbizarnější je Rytířská síň na vrchu Třesíně. Býval to sloupový pavilon, kde se panstvu na projížďkách podávalo občerstvení. Dnes z celého pavilonu zůstal jediný sloup v hustém lese. Protože dříve fungovaly panské pivovary pod každým zámkem či tvrzí, Lichtenštejnové se tady v Rytířské síni jistě napájeli vlastním pivem. Dnes se musíme za pivem odebrat do Litovle, historického města obtékaného a protékaného rameny Moravy. Tady se jako ve všech středověkých městech od pradávna vařilo pivo v právovárečných domech. Těch tu bylo padesát sedm. Společný pivovar si postavili právovárečníci 16
už v roce 1770, v roce 1814 ho přestavěli na tu dobu moderně. V Litovli žilo jazykově smíšené obyvatelstvo, vláda ve městě i v městském pivovaru byla však v rukou německy mluvících. Česky mluvící obyvatelé se v průběhu 19. století národně uvědomovali a snažili se zvrátit poměr sil ve městě. Založili v Litovli rolnickou záložnu, pak rolnický akciový cukrovar. Český živel ale převládl až po založení Rolnického akciového pivovaru se sladovnou. Stalo se tak roku 1893. Dne 12. listopadu toho roku byl nový pivovar vysvěcen a tím slavnostně otevřen. Duší toho podniku byl Josef Svozil, který byl říšským i zemským poslancem za oblast Hané.
Znak litovelského pivovaru.
Po různých peripetiích daných složitými dějinami naší země je litovelský pivovar od roku 1994 opět akciovou společností a kvete. Pivo vaří v nádherné varně ze třicátých let dvacátého století. Ta je tak krásná, že se hodí i k pořádání kulturních akcí a koncertů. Pivovar vychovává také budoucí pivovarníky. Ti tu mohou poznat vaření ve velkém průmyslovém pivovaru i v malém dvounádobovém minipivovaru. To se jim může hodit v praxi, protože dnešní doba si v restauračních minipivovarech libuje. 17
POMORAVÍ
Gustav Frištenský a pivo Na moravskou hymnu aspiruje píseň Moravo, Moravo. Za nejpodstatnější v ní považuji větu, že z moravské půdy pochází chasa ušlechtilá! Libuje si v pivovarském ječmeni, vyrábí z něj kvalitní slad a vaří dobré pivo. To pivo pak pije s velkým užitkem. A že je ta chasa také „žádostivá boje“, ovšem boje férového a nekrvavého, můžeme dokázat na moravském Bivoji – Gustavu Frištenském. Gustav Frištenský (1879–1957), legendární silák, se narodil v Kamhajku u Křečhoře, to je vesnice nedaleko Kolína, u níž v památné bitvě roku 1757 Rakušané porazili Prusy. Učil se nejprve kovářem, pak se vyučil řezníkem – obě řemesla vyžadují tělesnou sílu. Té měl mladý Gustav nadbytek a rád se v ní cvičil, vyrobil si sám činky a denně trénoval.
18
Po vyučení odešel do Brna a po zbytek života zůstal spojen s Moravou. V Brně chodil do atletického klubu Hellas a začal zápasit. To ještě nevěděl, jak je vlastně silný, a překvapovalo ho, že všechny protivníky vždycky porazí. Stal se amatérským mistrem Moravy i RakouskaUherska. Během pěti let, co závodil jako amatér, vybojoval dva tisíce zápasů a všechny vyhrál. Jeho triumf nastal v Rotterdamu na mistrovství Evropy roku 1903. Neměl žádného sponzora a jeho sportovní klub mu odmítl zaplatit cestu. Vzal si tři dny dovolenou a jel tam za vlastní úspory. Druhý den po jeho příjezdu se konaly vyřazovací zápasy. Dvojic bylo šedesát šest. Gustav Frištenský porážel jednoho soupeře za druhým a stále postupoval. Vyhrával před půlnocí i po půlnoci. O půl páté ráno byl absolutním vítězem.
Svatební fotograf ie manželů Frištenských.
Když se vrátil do Brna, Češi jásali, ale jeho německý zaměstnavatel mu dal výpověď. Mistr Evropy si nějaký čas hledal práci, pak se rozhodl, že bude profesionálním zápasníkem. Bylo mu čtyřiadvacet let. Zápasil pak v zápasnických arénách a v cirkusech po celém světě – v Evropě, v Asii, v Americe. Ještě v roce 1929, kdy mu bylo padesát, obhájil titul mistra Evropy. Celkem vybojoval asi deset tisíc zápasů a během své profesionální kariéry byl prý pouze třikrát poražen. A jaký na to měl recept? Cvičil, nekouřil, nepil, neměl děvče – to o něm vyprávějí legendy z počátku jeho sportovní dráhy. Gustav Frištenský ovšem neměl děvče, dokud se neseznámil s Miroslavou Ellederovou. Miroslava byla dcera prvního sládka Rolnického akciového pivovaru v Litovli! Je o ní známo, že svého manžela věrně doprovázela všude po světě, ošetřovala ho, když bylo třeba, a hlavně mu vařila domácí jídla, aby se posílil. Nu, a jaká jídla asi mohla vařit sládkova dcera, vychovaná na pivě, pivních polévkách, pivních omáčkách, pivních moučnících atd.? Tvrdím, že sílu Gustava Frištenského udržovalo litovelské pivo! Když vidím, jak Frištenský zatočil se svou zásadou „nemít děvče“, pochybuji i o neměnnosti jeho druhé zásady, totiž „nepít“. Když si manželé Frištenští v roce 1917 postavili v Litovli vilku na dohled od pivovaru, co asi potom pili jiného než litovelské pivo? Odpověď na tuto
Vyznamenání k 1. ceně v soutěži ve vzpírání Hellas Brno 10. 9. 1899. 19
POMORAVÍ
otázku objevíte, když zavítáte v Litovli do pivovarského muzea. Uvidíte tam stolek, u kterého na verandě sedal Frištenský se svým tchánem sládkem Ellederem, a na něm stojí dokonce silákův korbel. Ten je tak těžký, že ho stěží uzdvihnete. Frištenský tak cvičil svou sílu i při pití piva! Manželství Gustava a Miroslavy zůstalo bezdětné. Tím více se jejich péče soustředila do širšího příbuzenstva. Po první světové válce si Gustav za peníze získané z profesionálních zápasů koupil s bratrem Františkem statek ve vsi Lužici u Šternberka. Ten statek ztratil dvakrát: poprvé mu ho zabrali Němci v roce 1938 po obsazení pohraničí. Podruhé komunisté po roce 1948. Nepomohlo, že byl za války vězněn pro spolupráci s odbojem. Nepomohla jeho sportovní sláva. Nedostal ani důchod. Až roku 1956 získal titul „zasloužilý mistr sportu“. Za rok nato zemřel. Vyznamenání za 1. místo v mistrovství zápasu řeckořímského, Sparta Praha 1901.
Přerov Pivovar v Litovli dnes tvoří pivovarskou skupinu s pivovarem Zubr v Přerově a s pivovarem Holba v Hanušovicích. Tři pivovary v Pomoraví se spojily, aby měly větší sílu na trhu a přitom mohly zachovat svou tradiční výrobu. Přerov byl od poloviny 13. století královským městem – se samozřejmým právem vařit pivo. Začátkem 15. století byl dán nejprve do zástavy a pak se stal dědičným majetkem šlechtických rodů; nejvýznamnější z nich byli Pernštejnové, kteří měli ve znaku zubra. Přerovští si rádi připomínají slavnou dobu, kdy město pod vládou Pernštejnů vzkvétalo. Proto převzali pernštejnského zubra jako značku přerovských piv i jméno pivovaru. Zubr v Přerově vládne pivu už déle než sto let! Podstatným impulzem pro rozvoj Přerova se stala Severní dráha císaře Ferdinanda, která tudy byla vedena v roce 1841. Brzy nato se Přerov stal důležitou železniční křižovatkou, přibývalo tu průmyslových podniků, znásobil se počet obyvatel. Městský pivovar, který od konce 15. století zásoboval pivem město i vrchnost, přestával stačit. Na předměstí
Znak města Přerova. 20
nedaleko nádraží vyrostl tedy v roce 1872 nový akciový pivovar. Starý pivovar ve městě se držel až do roku 1939, pak byl uzavřen. Stejně tak zanikla řada malých pivovarů v okolí Přerova. Akciový pivovar se postupně stal třetím největším pivovarem na Moravě. Přerovský pivovar byl znárodněn roku 1948 a jako mnohé jiné pivovary prošel mnoha reorganizacemi. Od roku 1994 je majitelem akciová společnost Pivovar Zubr. V roce 2002 byla uvedena do provozu nová moderní varna, v roce 2011 nová stáčírna – Zubrovi se zkrátka v Přerově daří. Pivní tácek s potiskem v češtině.
Hanušovice Pivovar v Hanušovicích stojí v horském lesnatém údolí na horním toku Moravy nedaleko jejího soutoku s říčkou Brannou. Morava pramení na Králickém Sněžníku, Branná teče od Ramzovského sedla v hlavním hřebeni Jeseníků. Za sedlem už začíná Slezsko. V Hanušovicích je pivovarská tradice mnohem mladší než v hanáckých pivovarech. Ve středověku tu nebyl důvod stavět pivovar. Hanušovice se totiž staly městem až roku 1975, když se slavilo 650 let od první písemné zmínky o obci. Dostaly modrý městský znak se zlatou hlavou; v té zlaté hlavě je uprostřed květ lnu a po stranách dva smrky, v hlavním poli erbu pak stříbrné ozubené kolo a pod ním dva zlaté klasy. Erb se tím snaží vyjádřit, co všechno vedlo k rozvoji Hanušovic. Len znamená přádelny, smrky lesní hospodářství v okolních horách. Ale přece se domnívám, že hlavním faktorem zdejšího vzestupu nebyl len ani dřevo. Bylo to nádraží, kde se kříží několik tratí, to může připomínat ozubené kolo – symbol průmyslu. Problém mám ovšem s těmi klasy. V okolí Hanušovic se obilí nepěstovalo, až níže v údolí Moravy; klasy tu mají místo jedině, pokud symbolizují pivovarský ječmen. Pivovar Holba v Hanušovicích je podnik sympatický, a to nejen svým pivem, ale i mimopivovarskými aktivitami. Pečuje nejen o sebe, ale i o své horské okolí. Na prvním místě to jsou pivovarské rybníky. Pivovar je na nic nepotřebuje, vodu čerpá z vlastních kvalitních pramenů. Pokud vím,
Znak města Hanušovic. 21
POMORAVÍ
voda z rybníků se používala k vaření piva naposled v dávno uzavřeném hradním pivovaru na Kosti. Rybníky pod hradem se tam jmenují Černý a Bílý. Místní znalci tvrdí, že voda z nich se čerpala střídavě podle toho, zda se vařilo pivo černé nebo světlé. Ale v Hanušovicích nic takového není ani nebylo. Zdá se, že péče o rybníky vyplývá z ekologického cítění managementu pivovaru – a to je jev vzácný.
Jak to bylo – nebo mohlo být – se založením hanušovického pivovaru Pivovar v Hanušovicích postavil geniální muž, který se jmenoval Josef Müllschitzký. Jako dítě byl svědkem založení a růstu lázní na slezské straně hřebene. V té době tady – na moravské straně – rostly převážně textilní fabriky. Za rachotu úpraven lnu a přádelen si mladý Josef stále bolestněji uvědomoval, že tu něco chybí. Ve slezských lázních se léčilo jednak vodou – v Jeseníku, jednak vínem – v Lipové. „Voda, víno...“ opakoval si, když myslel na oba slezské lázeňské podniky, a stále nevěděl, čím vyplnit prázdnotu, kterou cítil. Müllschitzký 22
si ovšem přeříkával obě slova v jazyce německém: „Wasser, Wein... Wasser, Wein...“ Ve své mantře stále ponechával mezeru k pozdějšímu doplnění. A vskutku, jednoho rána se mezera zaplnila sama od sebe: „Wasser, Wein, Bier! Wasser, Wein, Bier!! Ano, chybí pivo!“ volal nadšeně Müllschitzký. „Je to jasné! A jak pěkně to k sobě pasuje! A jaký to má krásný vnitřní rytmus: Wasser, Wein, Bier! Das rat´ ich dir!“ (I pro českého čtenáře ponechávám německý originál, protože český překlad bohužel vnitřní rytmus nemá: „Voda, víno, pivo! To ti radím!“) Josef Müllschitzký od té chvíle věděl, že pro něj připadá v úvahu jen jediná životní cesta. Vyučil se sládkem, vypracoval se, stal se nájemcem žerotínského pivovaru v Kopřivné, zbohatl a začal uvažovat o založení vlastního moderního pivovaru. Vhodné místo si jasnozřivě vybral v osadě Holba (Halbseit) u Hanušovic (Hannsdorf ) v údolí řeky Moravy, kde už pracovalo několik textilních závodů. V roce 1873 sem byla dovedena železnice od Šumperka a to byl ten pravý okamžik k založení pivovaru. Müllschitzký se spojil s místními podnikateli, aby doplnil potřebný kapitál, už v roce 1873 se poprvé koplo a koncem roku 1874 byla v „Brauerei von Müllschitzký & Comp. zu Hannsdorf-Halbseit“ uvařena první várka.
Pivní tácek s potiskem v němčině . 23
POMORAVÍ
Müllschitzký byl sládkem i technickým ředitelem nového pivovaru. Ten v prvních letech kvetl a zaplavoval stále větší oblast svým pivem. Pomáhaly mu další železniční tratě, které spojily sousední nádraží nejen s Moravou, ale i s Čechami a s pruským Kladskem. Müllschitzký se však nedožil plného uskutečnění svého snu – železničního spojení pivovaru s Lázněmi Lipovou a s Jeseníkem v roce 1888. Pak hanušovické pivo opanovalo tamní vodní i vinné lázně, vedlo k uzavření všech dřívějších pivovarů v této části rakouského Slezska a hlavně doplnilo onu kýženou trojici léčivých prostředků – Wasser, Wein, Bier – voda, víno, pivo! Josef Müllschitzký - zakladatel pivovaru v Hanušovicích.
Pivo v Bibli Svatý Kopeček nad Olomoucí je duchovním centrem Pomoraví. Dívá se i na jeho pivovary a pivovárky a asi jim žehná. Morava přece byla a je zbožná a vaření a pití piva neruší bohabojný život. Však se pivo u nás vařilo nejprve v klášterech, pak teprve ve městech. Když však budeme slovo „pivo“ hledat v Bibli, budeme zklamáni; to slovo se tam nevyskytuje vůbec. Nesmíme z toho však vyvozovat, že Bible přeje abstinenci. Alkoholu je v Bibli dostatek, vesměs se však nemluví o pivu, ale o víně nebo o nápoji opojném.
Bazilika Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce.
24
V Palestině bylo víno spolu s chlebem od počátku symbolem spokojeného života a Božím darem: „Dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej; chléb dodá lidskému srdci síly.“ (Ž 104, 15) Střídmé požívání alkoholických nápojů je v Bibli chváleno, vede k radosti a je součástí bohoslužebných obřadů. Opilství je naopak odsuzováno jako hřích. „Nebývej mezi pijany vína, mezi žrouty masa, vždyť pijan a žrout přijdou na mizinu…“ (Přís 23, 20-21) „Běda těm, kteří za časného jitra táhnou za opojným nápojem a až do setmění je rozpaluje víno.“ (Iz 5,11) Křesťané převzali židovský vztah k alkoholu, i u nich je mírné užívání alkoholických nápojů v pořádku a víno je součástí bohoslužby. Nadužívání je předmětem kritiky. „A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost.“ (Ef 5, 18) „Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství…“ (Ř 13, 13)
Alkoholu je v Bibli dostatek, vesměs se však nemluví o pivu, ale o víně
Bible prokazuje, že naše kultura rozlišuje už tisíce let střídmé užívání alkoholu od jeho nadužívání a různě je morálně hodnotí.
nebo o nápoji opojném. 25
POMORAVÍ
Máme přece dostatek
Také léčivé účinky alkoholu při podání zevním i vnitřním jsou známy už nejméně dva tisíce let. Když Kristus vypráví o milosrdném Samařanovi, který pomohl zraněnému člověku, říká: „… přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je…“ (L 10, 34)
dokladů, že pivo bylo v biblické době známé a Izraelci je jistě pili.
Apoštol Pavel pak dokonce v dopise Timoteovi píše: „Nenuť se pít vodu, ale kvůli svému žaludku a kvůli svým častým nemocem mírně užívej vína.“ (1Tm 5, 23) Ale proč v Bibli, kde se přece dá najít úplně všechno, chybí slovo „pivo“? Proč se mluví jen o víně a opojném nápoji, pod kterým si někteří vykladači představují destiláty? Máme přece dostatek dokladů, že pivo bylo v biblické době známé a Izraelci je jistě pili. Znali je jednak z Egypta, kde byli kdysi v otroctví, později z Babylonu, kde byli také v otroctví. Zachovala se dokonce aramejská slova, kterými označovali pivo, a recepty, podle nichž je připravovali. V Palestině se nepoužívaly ječné chleby jako v Egyptě, ale kvasil se přímo rozmačkaný ječmen. Dokonce se pivo snad ochucovalo chmelem. Přesto pivo v Bibli nenajdeme. Někteří se domnívají, že je to proto, že se nestalo součástí bohoslužby. Já si ale myslím, že to mohlo být dílem mocné lobby vinařů. Vinařům se v biblické době asi podařilo vynutit jakousi společenskou korektnost a slovo „pivo“ se stalo neslušným. Nebylo tedy možné užít je ve svaté 26
Uvidíte, jak dobře vám
knize. Pisatelé Bible proto nahrazovali pivo vínem a – kde to nešlo – nápojem opojným. Uvažoval jsem, že v tomto smyslu zrekonstruuji původní text Bible, ale pak jsem od toho upustil. Každý by to totiž mohl učinit při četbě sám.
budou znít biblické verše, když si do nich vložíte
Uvidíte, jak dobře vám budou znít biblické verše, když si do nich vrátíte pivo: „Dáváš pivo pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne víc než olej; chléb dodá lidskému srdci síly.“
pivo.
Zbývá otázka, zda je pivo přijatelné i pro zbožného žida. Existuje celý soubor židovských náboženských pravidel o tom, co je povolené k jídlu. O takových potravinách se říká, že jsou košer. Myslel jsem, že příprava košer piva je složitá a vyžaduje rabínský dohled. Ale je to mnohem jednodušší: Podle dobrozdání ortodoxní židovské obce jsou všechna naše domácí světlá piva košer, také řada černých. To ovšem nic nemění na varování před nadužíváním alkoholu, který je zakotven v Bibli.
Apoštol Pavel a Timoteus.
27
POMORAVÍ
Jan Amos Komenský a pivo Učitele národů (1592–1670) si obvykle představujeme jako vtělenou důstojnost; byl členem mravně přísné Jednoty bratrské, byl dokonce jejím biskupem, k tomu byl vychovatelem mládeže – šel tedy jistě příkladem a byl možná abstinentem. Chyba lávky, přátelé! Ten velký muž obliboval pivo a neupíral je sobě ani druhým. A protože jako spravedlivý pedagog dopřával dětem všeho dobrého, doporučoval jim pivo jako základní potravinu hned po odstavení. V jeho Informatoriu školy mateřské můžeme číst: „Poodrostou-li od mléka, zustávati však sluší při věcech podobných, mírně ztemperovaných, chlebu, máslu, kaši a vaři nějaké, vodě a pivu: tím porostou jako byliny při tekutých vodách.“ Komenského názorům na blahodárnost piva se nemůžeme divit, když si připomeneme, že jeho otec Martin Komenský byl členem cechu pivovarníků v Uherském Brodě.
Německé vydání Informatoria školy mateřské z r. 1636.
28
Pojďte s námi za nápojem, od pradávna drahým Čechům, Moravanům i Slezanům. Za mokem zlaté barvy, řízné chuti a sametové pěny. Pedagog a lékař Zdeněk Susa putuje spolu se zpěvákem Matějem Ruppertem českou krajinou po pivovarech i pivovárcích, existujících i zaniklých. Po jejich historii, výrobě i zasazení do krajiny, které je mnohdy důležitější, než by se mohlo zdát. Zdeněk Susa doplňuje putování vyprávěním o osobnostech spjatých s pivem, líčeným s humorem sobě vlastním. Dozvíte se tak třeba, v čem spočívala heroická síla Gustava Frištenského, co se skrývalo za poetickým tuláctvím Karla Hynka Máchy a jak snášela své vdovství Eliška Rejčka. Možná vás to překvapí, ale všechny zmiňované (a nejen ty) provázelo během jejich života právě pivo! Tyto příběhy jsou vyprávěny s laskavou nadsázkou i nemalým přesahem do kultury a historie. Stejně jako ve stejnojmenném pořadu České televize, podle nějž kniha volně vznikla, jsou pasáže o pivovarech a výrobě piva doplněny lékařským pojednáním, dobovými i současnými fotografiemi a také výstižnými ilustracemi grafika Františka Žáčka.
Vejdi tedy a neuškoď! ISBN 978-80-7404-333-8
Doporučená cena 399 Kč