Rakoncaj: Měl jsem kliku

© Autorské dvojice Josef Rakoncaj – Miloň Jasanský, 2020 © Fotografie Josef Rakoncaj © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2020 ISBN 978-80-7565-755-8

OHLÉDNUTÍ

Patřím k těm šťastlivcům, kterým osud dopřál prožít život tak, jak oni sami chtěli, a splnit si sny, které měli. Těšila mě přízeň mých nejbližších a kamarádů, těšila mě i jejich tolerance, přestože mnohdy nemohli pochopit, proč tak zatvrzele prosazuju svou. Se svým životem jsem spokojený, nestěžuju si, povedl se mi a za to jsem vděčný. Už je to vyřešená záležitost. Ze světa jsem přivezl tisíce fotek a točil unikátní filmy v místech, kde se nikdy žádný člověk nepohyboval. Miluju výšky. Vylétnout k nim, vznášet se nad zemí a pozorovat ji shora. Proto jsem měl své rogalo, své padáky i ultralighty. Ale především miluju hory, jejich dominanci a pravdivost. Co jsem si chtěl vylézt, to jsem až na výjimky vylezl. Mám v sobě dostatek soudnosti, abych přiznal, že jsem měl častokrát obrovskou kliku. Lituju snad jenom nevydařeného výstupu se synem na Dhaulagiri. Nelze vylézt na všechny krásné hory a stěny, co se mi líbí. Za prvé je jich moc, za druhé ne vždy hora svolí a za třetí, skončit včas je umění. Kdosi řekl, že dobrý horolezec je starý horolezec. Jednou jsem do médií pustil větu: Člověk si má vážit sám sebe. A stojím si za ní i dnes. Za vším zůstávají vzpomínky. To pro zbytek života rozhodně není málo.

JOSEF RAKONCAJ

5

Jakmile mě na fotce, ve filmu nebo i v reálu zaujala nějaká krásná, případně něčím proslulá stěna, o níž se navíc mluvilo a psalo jako o horolezeckém oříšku, nebylo se mnou k vydržení. Tu bych si chtěl vylézt. Jak se k ní dostat, s kým, kdy? Proč by to nešlo? Musí to nějak jít.

Nedokázal jsem nutkání potlačit. Když se výstup podařil, vyměnilo si roli se zadostiučiněním a já mohl spokojeně usínat s cukáním v koutku úst: A pak že to nejde.

6

R a k o n c a j. M ě l j s e m k l i k u

P R O Č Š E S TÁ ?

Proseděli jsme spolu moře hodin a dnů. Začalo to v roce 1983, kdy Joska vylezl na svou první osmitisícovku K2 a já ho pozval do rozhlasového pořadu. Přestože jsem díky své profesi znal příběhy i jiných špičkových sportovců, ten jeho mě ohromil. Napíšeme knihu, shodli jsme se, ale protože hodně cestoval, mobil a elektronickou poštu znal tehdy pouze James Bond, mohli jsme na ní pracovat jen v době, kdy se na skok vrátil domů.

Tak vznikla první kniha K2 – 8 611 m. Později se dočkala i druhého a třetího vydání. Stali se z nás kamarádi. A když zjara roku 1984 odlétal do Nepálu k osmitisícovce Lhotse, přibalil do své horolezecké výbavy malý kazetový magnetofon Sony a dohodli jsme, že mi jednak bude posílat do rozhlasové redakce zvukové záznamy a jednak bude natáčet autentické poznámky a rozhovory přímo na místě. Takhle se rodila naše druhá společná kniha Tulákem ve větru Himálaje. A potom i třetí Na hrotech zeměkoule. Co takhle fotky, říká jednou, je o ně zájem. A tak jsem připsal pár stránek do jeho obrazové publikace Polibek nebo zatracení. A když nás oslovil Martin Kratochvíl s projektem České himálajské dobrodružství, abych já napsal scénář sedmidílného televizního seriálu a Joska se stal jeho garantem, vznikla paralelně s tím i pátá kniha stejnojmenného názvu o dobývání osmitisícovek českými a slovenskými horolezci. Kniha Měl jsem kliku je tedy naše šestá.

Kéž by se vám čtení líbilo.

MILOŇ JASANSKÝ

7

N Ě C O P R O Z A Č ÁT E K (slovo spoluautora)

Seděl na svahu startovačky pro rogala nehybně jako socha. Nikde ani živáčka. Ruce měl sepnuté, předloktí opřená o kolena a pozoroval zapadající slunce, které na vršku Kozákova zanechávalo tlumené světlo, zatímco krajina pod ním už se nořila do šera. Vím, že to tady má rád. Stejně jako svou srdcovku, pískovcovou věž Kapelník ve Skaláku, vzdušnou čarou deset kilometrů odtud. Má na ní vylezených pět krásných prvovýstupů. Poznal světové velehory v pětapadesáti zemích, vydával se k nim náklaďákem po souši i letecky, dral se pod ně džunglí i přes pouště a ledovce, lezl v žulových stěnách tak kolmých, že už ani kolmější být nemohou, podlehl mámení osmitisícových hor, aby některé z nich později podlehly jemu, ale nejvyšší místo Českého ráje, odkud pohled nikdy neomrzí, ten k západu se svažující oblý travnatý plácek na Kozákově miluje. Jakoby za odměnu sem dohlédne dalekohledem z okna svého turnovského bytu. A je s podivem, že na něho nezanevřel ani poté, kdy v roce 1976 postavil své první rogalo Flamingo II, odtud s ním odstartoval a při přistání si zlomil obě ruce.

Před nedávnem mi zavolal: máme zase práci, ozval se nakladatel. Jdu za ním a uvažuju. Že by chtěl sepsat memoáry? Na prahu sedmdesátky by to nebylo od věci. Pokaždé, když jsme chystali novou knihu, mě vybízel, přijď, vzpomínek mám zásoby. A já na to, ve skříni?

Hloupá otázka, neptám se přece archiváře, známe se léta a vím, že jeho skříní je paměť.

Obdivuju lidi s dobrou pamětí, jak v její hlubině dokážou neustále, i po desetiletích lovit. Opakem jsou chytráci, těch není málo, co mluví a mluví, vypouští slovo za slovem a vrší větu na větu, kupí hromadu, jenže jejich vzpomínky jsou plytké, neověřitelné a často smyšlené, ale v záplavě slov se to ztratí. Paměť je dárek, který si za peníze nikdo nekoupí. Mému příteli ji uvázaly na nitku osudu sudičky. Šestý dubnový den roku 1951 nadělovaly zřejmě štědře.

8

R a k o n c a j. M ě l j s e m k l i k u

Slyšel jsem vyprávět Vladimíra Menšíka, jak se jeho herecký kolega Rudolf Deyl rozhodl, že už toho prožil dost, aby mohl napsat paměti, ale jakmile usedl s tužkou v ruce nad čistým archem papíru, překvapeně zvolal – no jo, ale když já si nic nepamatuju. Toho se nebojím. Už kdysi dávno, když jsme spolu psali první knihu, jsem si ho dobíral, že má paměť jako slon. Hovořil tenkrát o slavné italské expedici na druhou nejvyšší horu světa K2 v roce 1983, jejíž se stal osudovou postavou, v překvapivých detailech. Povídal třeba: nosič šel horským terénem naboso a měl černý nehet na ukopnutém palci pravé nohy, nebo řekl, posledních sedm zápalek opatrovaných v krabičce od filmu do foťáku, aby bylo ve výšce 7 750 metrů čím podpálit vařič a přežít. Černý nehet a sedm zápalek? Zapomínat je přece lidské a normální, také stárne. Že by paměť trénoval? Pochybuji. Geny? Těžko říct. Tím, že léta fotí a filmuje, vnímá událost kromě svých smyslů ještě navíc přes optiku? Tudíž dvakrát. Dost možná to mají na svědomí stovky veřejných setkání s jeho obdivovateli, kde dokolečka opakuje totéž. Či snad nespočet interview, o která žádají novináři? Psycholog by mě poučil – o paměti krátkodobé a dlouhodobé, logické, mechanické, o mozku jako svalu…

Ale o vědu nejde, tu ponechme stranou.

V jeho řeči nejednou zaslechnu postřeh, který by jiný nepovažoval za hodný zmínky. Říkal mi, že má zážitky z hor spojené s motivací a se silným citovým prožitkem, proto si je pamatuje nadosmrti. Jinak prý to už taková sláva není. A divil se, kolik podrobností mu při vyprávění o dávných cestách do hor vytane v mysli, přičemž si nedokáže vzpomenout, jaké péřové bundy z jeho firmy Sir Joseph odesílali předevčírem italskému zákazníkovi.

Nechci psát encyklopedii, přemítal v telefonu a já napjatě poslouchal, co z něho vypadne, vždyť jeho horolezecké curriculum vitae by vydalo na hodně obézní XXXL knihu, dáme tam jen výstupy, kterých si nejvíc cením, krátký příběh… Skáču mu do řeči, … a hezké fotky, určitě doma nějakou najdeš, žertuju, vím, že jich má tisíce. Jasně, fotky a hory – bez omáčky, tón hlasu zněl kategoricky. Jisté je, že žádná vzpomínková kniha nemůže být úplná. I ta nejlepší paměť je děravá, i pilná ruka občas unavená tak, že nenapíše do notýsku ani řádku.

Přitom zážitků bylo v jeho životě tolik… Nechám to na něm. Vždycky si šel poctivě za svým, nikdy neprodal duši čertovi jako Faust, jen aby získal společenské uznání. Některé jeho dřívější výjimečné prvovýstupy upadly v zapomnění, protože se jimi nechlubil, občas někde malá zmínka, jinak ticho po pěšině. Oživí je?

n ě c o p r o z a č át e k

9

Zastavím dvacet metrů za ním, stále se nepohnul. Trpělivý jako za starých časů při bivaku ve stěně, kdy nezamhouřil oko a v nepohodlné pozici, v mrazu, uvázán lanem, musel přežít noc. Stovky probdělých nocí. Čeká na mě tiše a zamyšleně. Mnohokrát mi přišlo zvláštní, že sedím u stolu s někým, kdo přežil, dýchal a pohyboval se ve výšce nad 8 000 metrů. Že se tam odtud vrátil. A po svých. Že ví, jak tam vypadá svět. Pro nás ostatní, žijící v přehuštěném prostoru pár metrů nad mořskou hladinou, nepředstavitelný. Osm tisíc metrů…! Rád bych nad tím přemýšlel, ale jak? Neumím si tu výšku v myšlenkách nasimulovat. Chtěl jsem mu polichotit a nadnesl, že to je hodné obdivu. Očekával jsem alespoň přikývnutí. Nic. O plácání po ramenou nikdy příliš nestál, kdo ho zná, potvrdí.

Jako když ostýchavý Jiří Suchý poznamenal, že by byl nejradši, kdyby ho poctami zahrnuli až in memoriam, to by si je prý pak daleko víc užil. Soudím, že naše země nemá úspěšnějšího horolezce, co se týká počtu a obtížnosti lezeckých cest. Před časem mi s vážnou tváří líčil, jaké měl štěstí, že v Himálaji včas poznal své limity, tu hranici, za kterou už nesmí. Doslova mi řekl – pokud to laskavý čtenář a papír unesou – celý život jsem měl z prdele kliku.

Posledních deset let mám pocit, jako by se uzavíral víc do sebe, mluví pomalu, rozvážně a stejně tak se i pohybuje. Léta přibývají, nálady se mění, i zdravotní trable, které má za sebou, vykonaly své. Nemluví o nich, neběhá s nimi na sociální sítě jako naivní, mladé seriálové herečky a modelky překvapivě vyhlašované za české celebrity. Nelituje se, své zdraví nepovažuje za veřejné téma. Někomu se možná svěřil, rodině určitě. Přicházím natěšený, jeho příběhy mě fascinují od chvíle, kdy jsme si poprvé podali ruce, bože, před více než pětatřiceti lety. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl setkávat se zlatou generací československých a později českých horolezců, číst o nich a podílet se na nových knihách, protože bez knih by s tou fantastickou generací odešla paměť.

U mě rozhodně nemusí trpět syndromem nečekané návštěvy. Zvolím svou osvědčenou metodu vyzvědače, sám od sebe nikdy nespustí. Ani dřív nebýval řečníkem, přesněji, příznivcem dlouhých monologů. Popichovat, nevyčkávat, dorážet, vyptávat se a on pak oživne a rýžuje ze svého nevšedního života to Nej, jako odpradávna nacházeli tady na Kozákově vzácné polodrahokamy.

Podobně se rodily naše předešlé knížky a lidé je kupovali, četli, psali dopisy a nad jeho schopnostmi nevěřícně kroutili hlavami a žasli. Dočkal se nefalšovaného obdivu na

10

R a k o n c a j. M ě l j s e m k l i k u

besedách či autogramiádách, jeho příznivci hleděli na sympaťáka, ideální horolezecká postava 186 cm, dlouhé ruce a nohy, štíhlý, svalnatý, a poslouchali jeho vyprávění, které bude pro obyčejné smrtelníky vždycky atraktivní, totiž o překonávání nemožného, se zatajeným dechem. Mnohá setkání spojená s promítáním filmů a podepisováním knih jsem s ním zažil, vím, o čem píšu. Bude to teď jiné? Doba se změnila, hledáčky médií míří na nové tváře. Míval smělé plány, když mu bylo pětadvacet, třicet, sofistikované ještě dřív, než toto slovo zachutnalo intelektuálům, obvykle provokoval kamarády neotřelým nápadem, který zprvu vypadal pošetile, ale nakonec se ujal.

Plány má i dnes, byť skromnější. Ví, že třeba na traverz z Mount Everestu na Lhotse Shar, o který se dosud nikdo nepokusil, už musí zapomenout, ví, že už se nenaplní jeho dávný sen vylézt si něco na hornatém hřbetu ruského ostrova Nová země v Severním ledovém oceánu, zato překrásné mořské útesy na řeckém ostrově Kalymnos, které v roce 2000 pro Čechy horolezecky objevil a kam nyní jako důchodce létá i dvakrát do roka, by, dá-li bůh, zlézal dál ještě rád. Usmíval se pod svým typickým knírkem, když popisoval, jak se na ostrov k vápencovému útvaru Grotta vydal poprvé a potkával jen tisíce koz a místňáky. Dneska na Kalymnos jezdí půlka horolezeckého světa a on si ani v pokročilém věku nenechá to vzrušující skalní lezení ujít.

Jednou se rozpovídal o posedlosti dvanáctiletého kluka, dovádějícího na malých pískovcových skalách kolem Turnova. Tam se vyřádil na své první opravdové skále nazvané Břízka. I přesto, že maminku jeho nadšení děsilo, bála se, viděla odřené ruce i kolena a zrazovala ho od nebezpečných klukovin, už tehdy se to osudové uhranutí usadilo jejímu chlapci v duši. A nenápadně proniklo pod kůži. Často do Klokočských skal zmizel tajně. Maminky mívají šestý smysl, i ta jeho vytušila budoucí synovu vášeň a trnula. Ujišťoval ji o své opatrnosti, uklidňoval slovy, že mezi skalami s kamarády jen tak běhají, hrají si na schovávanou, a ani tolik nelhal, opravdu je brzdil strach, báli se, to nebyla bezstarostná hra s fotbalovým balónem, pevná skála se nehnula, stála před nimi jako záludná neznámá překážka.

Pan Polífka, táta jednoho z kluků, jim v obavách půjčil konopné osmimilimetrové lano, které používal jako dekoraci ve svém obchodě s obuví, ale o slaňování, jištění, karabinách nemohla být řeč, jen si na horolezce hráli, hrdí a šťastní, když s rukama nad hlavou vítězoslavně halekali z vršku třímetrového kamene. Naštěstí pro rodiče objevila

n ě c o p r o z a č át e k

11

parta školáků záhy jinou zábavu a riskantní lezení po pískovcových věžích přestalo být na příští čtyři roky hlavní náplní volných dnů.

Pohádkové ticho skal vystřídaly školní povinnosti a ruch města. Čáry života však nejsou rovné, klikatí se a on na doteky s chladnou provokující skálou ani přes maminčin odpor ne a ne zapomenout. Měl by se šestnáctiletý kluk stydět, že se mu stýská po dobrodružství?

A tak se stalo, co se muselo stát. V roce 1967 nastoupil základní vojenskou službu v Turnově jeho kamarád horolezec Karel Bělina a vášeň propukla nanovo. Tentokrát se vším všudy, ztrácel se v ní, uzdu jí popouštěl na Hrubici, jak svůj oltář Hrubou Skálu horolezci nazývají, lezl skoro denně, posedlý, bez výčitek a na truc.

Nepotřebuju od rodičů pro svůj sport peníze, nemusejí platit trenéra, jsem nezávislý, liboval si umíněně, tudíž mám volnou ruku. A větší motivaci. Trhal to zakázané ovoce a zjišťoval, že mu chutná čím dál víc. Měl své rodiče rád, časem možná pochopí, proč si ten nevšední sport vybral, že se vydá do světa a do výšek, pro zážitky, o které drtivá většina lidí zůstane navždy ochuzena. Tušil, že obětuje spoustu ostatního, co k mladému životu patří, tušil, že volba zlézat těžké, neobjevené stěny velehor není obvyklá, obvyklé je mít svou postel, teplou vodu a běžnou stravu, ale nový zápal už nešlo uhasit, pohltil ho a on se mu nebránil.

Nakoupili tehdy s kamarádem železné karabiny, kterým se říkalo koňské, stály každá sedm korun, sehnali staré konopné lano o průměru osm milimetrů a jistili se. Bez úvazku, bez slaňovací osmy, takové vybavení tenkrát neexistovalo. Těch pokusů a omylů, hledání dobrých stupů a chytů, těch křečí v nohou, hádek a sporů. Vydával se do míst, kam mu neviditelný prst osudu ukazoval už dávno. Suché skály, Skalák, Drábské světničky, Panteon, Klokočské skály.

Definitivně propadl sportu, který jedni s uctivým respektem obdivují, zatímco druzí si ťukají na čelo a vidí v něm zbytečné divadlo bláznů. Trávil hodiny na skále, žádné laškování, naostro, jen ona a on, namlouval si, že mu to jde, že z něho roste zdatný pískař.

Na Skaláku, v centru překrásné kompozice Hrubé Skály, mezi pískovcovými věžemi, okny a branami, vymýšlel nové cesty, zkoušel zopakovat i ty už vylezené, okukoval jiné horolezce a jejich techniku. Veškerý volný čas věnoval svůdné zálibě, při níž ho obratnost a znovu objevená volnost naplňovaly štěstím. Našel sebe a našel svůj svět. Domů

12

R a k o n c a j. M ě l j s e m k l i k u

se vracel unavený a do postele uléhal s myšlenkami na příští den a nové výzvy, kdy se ve skalách pokusí o něco originálního. Přemýšlel nad technikou lezení, vyhledával fotky, články a příběhy o výstupech u nás i v zahraničí.

A brzy se o jeho talentu začalo mluvit. Netrvalo dlouho, dva tři roky, a ze skal Českého ráje, z míst, kde se učil chyty, zatloukal kruhy a překonával strach, odjížděl v létě i v zimě do Vysokých Tater, a ještě dál, do ohromujících prostor Alp, Kavkazu a Pamíru, aby i tam přidal prvovýstupy, o kterých pochvalně psaly zahraniční horolezecké časopisy, aby tam na kopcích vysokých čtyři, pět i šest tisíc metrů pochopil, jak životně důležitá je pro vysokohorské lezce psychika, a nabyl přesvědčení, že by také on, kluk odkojený pískovcovými stěnami, mohl soustředěně pomýšlet na pokus zdolat himálajskou osmitisícovku.

Sedí přede mnou, a kdo ví, nač myslí. Patrně na nic, jen se dívá. A co vidí? Možná nic, jen cítí. A co cítí? Někdy stačí malý impuls, aby se jeho vibrace šířily jako zčeřené vlnky v rybníce a zaplavily celou mysl. Vedl naplněný život, ve strhujícím tempu, po kterém si zaslouží sundat nohu z plynu, přibrzdit a ohlédnout se. Vzpomínky svírají člověka v osamění, dokud se o ně nepodělí s ostatními. Ví, proč jsem přišel a proč se budeme zase vídat častěji. Čas dozrál. Jsem zvědav, až poskládáme vzpomínky jednu ke druhé, jaká mozaika vznikne. Už jdu, volám. Aniž by se ohlédl, prohodil, já o tobě vím.

n ě c o p r o z a č át e k

13