B
ylo jednou, ale spíše víckrát, ležela Laura na Zemi. Krásně svítila na Slunce a se zářivými odlesky si pinkala o nebe. A na světě bylo všechno tak úplně jasno.
Některé věci byly však jasné až tak, že byly úplně k neuvěření. Třeba pohádkové postavy jasnými triky lákaly na neuvěřitelné ceny. Jasno měla v živote i Karkulka a též si image upravila k neuvěření. Po lese se dokonce špitalo, že nosí v košíku implantáty. A tak z toho jasna kolem přestalo být jasné, čemu se dá vlastně věřit... Laura chtěla věcem rozumět. A tak se rozumně zvedla ze Země a letěla získat nad věcmi pořádný rozhled.
Nejlepší rozhled máte z pořádné výšky, třeba z rozhledny. Jenže na Zemi teď rozhledny často překrývala rozlehlá parkoviště. A z parkovišť je tak mrzutý výhled, že tam návštěvníci mrzutě stojí fronty dokonce na obyčejné košíky. Aby si mohli alespoň něco strčit pod nohy a pozvednout tak hlavu vzhůru. Laura si se zvedáním hlavy vzhůru rozhodně hlavu nedělala. A pro dobrý rozhled nad věcmi vzlétla rovnou do vesmíru. Klouzala se v zatáčkách a blikala na hvězdy, když odbočovala. Přistála na Měsíční pláži navštívit kámoše Vojtu - slavného Superkluka.
Superkluk učil na Měsíci tykadlovou komunikaci v bouřích a taky půjčoval deky přicestovalým Supermanům, když jim byla při vylodění zima. S Laurou si tykadly potykali o všem vesmírném, ale nad věcmi přízemními oba zkoumavě krčili rameny.
Laura ještě otiskla chodidlo do Měsíčního chodníku slávy a už zas musela letět. S holkama z vedlejší atmosféry totiž chodily na kurzy moderního balancu. Pilně cvičily, jak věci zvládat levou zadní a jak se pevným postojem vyhnout šikmým plochám. Držet balanc není jen tak, když máma volala vesmírem k obědu, Laura dala plnou rychlost.
Maminka Laury měla sice jen jeden jazyk, ale to vůbec nevadilo, aby uměla mluvit mnoha dalšími jazyky. Pomáhala tak tlumočit lidem, co si nerozumí, ale chtěli by. Laura si zapnula průzkumná čidla: “Mami, jak mám všemu rozumět ?!”
Maminka se usmála. “Rozumný človek nikdy nerozumí všemu. I vesmírní vědátoři občas šlápnou do černé díry. Jenže vyšplhat se ze tmy nelze po lžích, ty kloužou. Jen po pravdě, ta drží věci pevně při sobě.
Opravdových věcí je i po vesmíru málo. Ale když je najdeš a budeš se jich držet, nikdy tě neshodí na zem. Třeba bájní jednorožci. Pojď, dáme jim kus chleba.
A maminka Lauru vysadila na opravdového bájného jednorožce. Přízemní rozhodně nebyl, právě naopak!
Lauru vynesl rovnou až do sedmého nebe, taková to byla jízda! Pevně se ho držela a jednorožec se zas pevně držel jí...
Bájný jednorožec se k Lauře naklonil a dlouze přemýšlel. Tedy, kopyto na srdce, jednorožci mají ve věcech dávno jasno. Takže ani nepřemýšlel, jen čekal, až dožvýká chleba. Protože s plnou pusou se nemluví. A pak jí pošeptal: “ Na opravdovém citu doletíš dál, než kdejací piloti ve válečných stíhačkách. Ty dělají akorát rámus. A ještě nás jednorožce ani nevidí!
A teď z a v ř i oči. Slyšíš, jak nám tluče srdce?Nenadává, nelže, nepomlouvá, jen si tak je a přesto se navzájem posloucháme. A Laura se naklonila blíž, aby bájné srdce jednorožce ještě lépe slyšela. A slyšela i škrundání jetele, co měli jednorožci k snídani, a taky malé říhnutí z toho chleba. Asi to nebyl dospělý jedinec, ale ještě říhátko. A už tak moudré! Dobré věci bývají i neviditelné! A poznají se po zvuku! A Laura si doma sedla k piánu a zahrála pár hodně dobrých tónů. A z černobílých klapek vyskočily zebry a pruhované rybky! Zebry si přišly zabékat až z Moravy, tak moc se jim hudba líbila. A rybky se vrtěly do rytmu, aby bylo jasné, že i němé dobrému rozumí.
A tak si Laura krásně hrála a na všechno, po čem sáhla. Od těch dob, po vesmíru , dokonce i po Zemi, Laura hrála jen ten nejlepší zvuk. Protože dobrý zvuk přináší ty nejlepší věci! A v ě c i ú p l n ě n e j l ep š í - t ě m p o r o z u m í ú p l n ě k a ž d ý ! Třeba s tátou si Laura rozuměla vždycky. Ikdyž nebyl často doma. A vlastně ani neuměl česky. Ale když si takhle hráli, tak si rozuměli, až to leckdy vypadalo docela nerozumě. To se ale rozumí samo sebou.