Nový Prostor 373: Graffiti by PhatBeatz.cz

PROSÍME KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!

373 V PRODEJI OD 12. DUBNA 2011

Rozhovor:

Pavel Čižinský Malalai Joya Dějiny přítomnosti:

Téma:

[1/4]

HLEdÁM ZKUšENOU EMPATICKOU NEZIsKOVKU VsTŘÍCNOU K HENDIKEPOVANÝM BUdU ČEKAT NA NGO MARKETU V PÁTEK 29. 4. 2011 ZN∴ VĚNUJU TI VÍKENdY!

Hlavní partner

Partneři

Patroni

Mediální partneři

seznamte se s neziskovkou svých snů staňte se jejím dobrovolníkem a věnujte jí pár hodin svého času bude vás za to milovat

ngo market 12. veletrh neziskových organizací ngomarket.cz

národní technická knihovna technická 6 praha 6 29. 4. 2011 10—19 hodin

EDITORIAL

OBSAH

Vážené čtenářky, vážení čtenáři!

fejeton: A JE TO? NENÍ.

GRAFFITI NOČNÍ PRÁCE

GRAFFITI ZA ČISTÉ MĚSTO

Scházíme se společně nad velikonočním vydáním Nového Prostoru, i když označení velikonoční by slušely spíše uvozovky. Příchod tohoto svátku se totiž uvnitř časopisu nijak neodrazil, na rozdíl od Vánoc, s nimiž je spojeno speciální dvojčíslo. Už tento fakt celkem vystihuje podivné postavení tohoto poněkud opomíjeného svátku, stojícího ve stínu Vánoc, ačkoli z křesťanského hlediska by to mělo být naopak. Velikonoce jsou totiž oním ústředním bodem celého církevního roku, k němuž vše směřuje a jemuž předchází nejdelší příprava. S jejich oslavou je spojena propracovaná symbolika a nepřeberné množství lidových zvyklostí, dnes povětšinou dokonale zapomenutých. Vánoce mají všeobecně srozumitelné poselství a potenciál sjednocovat lidi bez ohledu na přesvědčení, Velikonoce jsou naproti tomu svátek niterně mystický, a pokud nesdílíte jejich spiritualitu, zbývá jen jakási efemérní oslava jara. Navíc s pohyblivým datem, v jehož určování se málokdo vyzná. Někdy je při nich ještě zima na dosah, jindy, a to je případ letošní, nejpozdější možné varianty, je již jaro v plném proudu. Výmluvným faktem je, že v naší redakci jsem jediný, kdo Velikonoce slaví. Vlastně jsme dva, ale kolegyně Křížková dává přednost Pesachu. Při interní diskusi, z níž vyplynulo, že Velikonoce budou opět opomenuty, zazněl mimo jiné argument, že média žijí lineárním pojetím času, nikoli cyklickým, s nímž jsou spojeny tyto svátky. Mám o tom trochu pochybnosti, osobně by mi trochu té cykličnosti nevadilo a nemusela by se zrovna projevovat pravidelnými informacemi o kruzích v obilí či uprchlé pumě. Nakonec je to ale pořád lepší, než média, která již žijí ve zlatém věku, do kterého se lze spolehlivě přenést bezuzdným konzumem. Oslava jara na naše stránky nakonec přeci jen v poněkud zašifrované podobě pronikla. Na jaře totiž nerozkvétají jen louky. Svěžími barvami se pokrývají i mnohé dosud šedivé plochy měst, tak jak se ze zimního spánku probouzejí tvůrci graffiti, kterým se věnujeme v tématu.

/Stern/

/Havlín/

/Havlín, Brodilová/

GRAFFITI VZÍT DO RUKY SPREJ... /Novotná, Brodilová/

Pošli to dál

4–5 reportáž: TONDA, ADÉLA, PAVEL A TI DRUZÍ /Křížková/

6–7 dějiny přítomnosti: POŠLETE PRYČ SVÉ VOJÁKY!

8–9

10 – 11

referát: rozhovor: ZAPALTE STANICI PAVEL ČIŽINSKÝ /Křížková/ POŽÁRNÍKŮM /Hloušek/

/Vinkelhoferová, Fiala/

12 – 13

14 – 15

16 – 17

18 – 21

komiks: ONE MAN BAND

kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

kultura: LITERATURA

kultura: HUDBA

/Šeda/

/Doležálková/

/Dobiášová/

/Veselý/

křížovka

kultura: DIVADLO

kultura: FILM

/Harasimowicz/

/Kolář/

24 uličníci: GLOSSOLALIA ANEB LIDÉ ZE DNA V ROLÍCH UMĚLCŮ

25 světozor: THE INVISIBLE PEOPLE /Elkon/

/Budka/

28 – 29

Alexandr Budka

Ilustrace na obálce: Jan Kříbek

SPOJENÍ

VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ

Redakce Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1 – Nové Město, 128 00 tel.: 222 233 309 sms: +420 774 789 079 e-mail: redakce@novyprostor.cz www.novyprostor.cz

Také máte pocit, že stav, ve kterém se svět octnul, nemohl nastat náhodou? Konspirační teorie nás provázejí odedávna a každá doba má své populární loutkáře, tahající tajně za nitky. Vždyť dobře víme, že i když jsme paranoidní, neznamená to, že se okolo nás neodehrává nějaké spiknutí!

Autor: Jan Stern

A JE TO? NENÍ. prostředky selhávají. Tato chemická verze ABL o sobě věru nelhala. Dvacetiletý nános na topení začal po chvilce působení superprostředku zbaběle prchat jako křižáci před husity, nicméně k úprku se kupodivu přidal i původní nátěr, který začal v roztomilých čúrcích stékat na koberec. Mé srdce badatele se rozechvělo napjatým očekáváním. A nebyl jsem zklamán – takto vzniklé skvrny samozřejmě nešlo odstranit bez porušení podstaty látky, sám klasik by zaplesal! Kult uklízení se chvěl pod tlakem neúprosné reality v základech, leč já neochabl. Rozhodl jsem se koberec srolovat a odtáhnout ho do vedlejší místnosti. Přitom se mi podařilo brilantně poškrábat onu čerstvě vymalovanou stěnu, takže sám panel se zaskvěl v celé své prapůvodní kráse, odřel jsem obligátně futra a ve vedlejším pokoji znečistil špínou z rubu koberce světle béžovou sedačku. Pokus o rychlý zákrok namočeným hadříkem samozřejmě skončil vytvořením nepřehlédnutelné šmouhy! Iluze tmářů se roztékaly před očima, ale vše teprve začínalo. Zakoupený Primalex, jímž jsem se rozhodl zamaskovat cákance a škrábance na stěně, ukázal se mít jednoznačně světlejší odstín než zbytek malby, takže k mému nadšení bylo nutno přistoupit k úplně novému vymalování. Mé operacionalizované teze se počínaly naplňovat s fascinující rychlostí. Jen mimochodem připomínám, že přesun lehátka nekompromisně odstřelil práh mezi pokojem a předsíní. To byl však jen rozkošný detail. Pravé veselí započalo až se samotným malováním. Podařilo se mi vkusně pocákat okna a lustr. To bylo

ILUSTRACE: NP

Mnozí jste již jistě pochopili, že patřím k velkým bojovníkům proti iracionalitě. Jako takový nemohu již dále mlčet o jednom z nejohavnějších tmářských rituálů orgiastického typu, jemuž se pravidelně mnozí mezi námi oddávají. Míním tím uklízení. Tak jako členové klubu skeptiků Sisyfos polykají stovky těch nejsilnějších homeopatických léků, aby prokázali chiméričnost nepřátelské doktríny, i já nedávno nasadil vlastní kůži do boje proti nerozumu. Sám jsem se ponořil do oné zvláštní praktiky. Mohu tedy svědčit a světlem poznání rozmetat pavučiny z onoho nevysmýčeného koutu iracionálna. Jedním z nejzakořeněnějších předsudků je, že uklízení bojuje s nepořádkem. My sisyfové samozřejmě víme, že je to přesně naopak: uklízení nepořádek vytváří. Ku empirickému důkazu jsem začal zkusmo a opatrně čistit žebroví svého panelákového topení. Nejprve jsem hravě prokázal, že voda s jarem se špínou na topení ani nehne. Podařilo se mi ovšem při tomto pokusu skvěle pocákat čerstvě vymalovanou stěnu! Zatímco zažloutlý nános na trubkách ústředního topení nadále hrdě vystavoval na odiv retro-patinu, cákance na stěně zůstaly i po oschnutí, tvoříce efektní reliéf připomínající mapu delty Nilu. Jako racionalistovi by mně tento empirický důkaz za běžných okolností postačil k tomu, abych okamžitě zanechal oné pošetilosti zvané úklid, nicméně jako muž vědy jsem potřeboval tvrdá data a pokračoval jsem. Zakoupil jsem supersilný čisticí prostředek, který o sobě hrdě prohlašoval, že zakročí tam, kde jiné

vcelku očekávatelné, nicméně výrazně nadplán bylo, když se ukázalo, že lustr lze sice sundat a pokusit se ho umýt, leč navzdory zákonitostem euklidovské geometrie ho nelze pronést dveřmi koupelny a jedno jeho křídlo bylo při přenosu zcela destruováno. Bylo fascinující následně sledovat, že cákance na křišťálu nelze bezezbytku odstranit ani po hodině sprchování! Mé badatelské nadšení dostoupilo vrcholu tehdy, když si Primalex nalezl cestičku přes dvě vrstvy igelitu ke starožitnému sekretáři, jedinému kousku nábytku, který jsem z místnosti neodstěhoval. Finále hodné vědce ovšem přišlo, když jsem se nakonec po vymalování pustil do mytí oken. Superlevný čisticí prostředek ze superprodejny u nás na sídlišti měl tak superzlevněnou trysku, že se podařilo tabulku skla trefit asi třikrát, zbytek přejmenovaného Ironu samozřejmě postříkal čerstvou malbu – a nezklamal, skvrny dodnes nezmizely. Nemluvě o tom, že superlevná chemická směs, speciální produkt samotné korporace vlastnící superprodejnu, nedokázal šplíchance z Primalexu na okně umýt, jen rozšmudlat. Závěrečná bilance byla euforizující. Koupelna i obývák prakticky vyřazeny z provozu, předsíň zcela zdevastována a pohled na topení, u nějž to vše začalo, vháněl slzy štěstí do očí: část byla tmavě hnědá (dílo superprostředku), část tmavě žlutá (dvacetiletý nános), část světle bílá (Primalex), část světle modrá (záhadný důsledek poleptání superlevným prostředkem) a to vše zdobeno módními proužky sytě červené krve, která ze mne odkapala v důsledku zranění při sundávání lustru. Cítil jsem hrdost. Rozum opět uštědřil tvrdý úder iracionální mytologii. Jeden jediný, zdánlivě nevinný tah mokrým hadříkem otevřel cestu půlročnímu uklízení. A proto volám: Zahoďte košťata, ty odpudivé modly!

Pamětníkům netřeba připomínat, v jak zoufalém stavu byly ještě v osmdesátých letech telekomunikace. Za korunu jste si sice mohli po telefonu povídat třeba celý den, ovšem jen za předpokladu, že jste linku nesdíleli hned s několika nerudnými sousedy nebo ještě hůře, pokud jste ji vůbec měli. O dobrodružstvích spojených s hledáním funkční telefonní budky nemluvě. Čekací lhůty na zavedení Bellova přístroje se počítaly na léta, mnohdy jste se dovolali úplně jinam, než jste chtěli, a tak byl stav spojů častým námětem komunální satiry a povoleného tepání dobových nešvarů. V devadesátých letech jsme se rázem přenesli do jiného světa. Domácí přístroje s vytáčecím ciferníkem nahradily mobily do kapsy. Státní monopolista se transformoval do soukromé společnosti, jejíž manýry sice občas připomenou staré časy, ale proč se tím trápit, když už jí člověk díky konkurenci není vydán napospas. I proto jsem si už před lety vybral za svého operátora společnost Vodafone, tehdy ještě Oskar. Prezentovala se jako mladá, dynamická, nezatížená neblahou minulostí, sympaticky neformální a vstřícná ke svým zákazníkům. Zároveň oplývající tím, čemu reklamní jazyk říká „zázemí velké nadnárodní společnosti“, tedy zdroji a schopností poskytovat služby globálně na nějaké standardní úrovni. Nemilé překvapení, jež mě z tohoto očekávání vyvedlo a vrátilo do časů věčně hluché linky, nastalo před třemi týdny. Ukradli mi mobil, a tak jsem požádal o vydání nové SIM karty k mému paušálu. Tu jsem dostal, ale s omluvou, že jim při přechodu na vyšší stupeň kvality poskytování

služeb spadl systém, takže její registrace a zprovoznění potrvá asi tři dny. Nepotěšilo mě to, ale co se dá dělat, že. I dokonalý stroj se někdy zadrhne. Naneštěstí ze tří dnů jsou již tři týdny a dosud se nenašel nikdo kompetentní, kdo by mi dokázal sdělit, jak dlouho porucha, která rozhodně není na mém přijímači, ještě potrvá. Paušál, který nemohu využívat, zatím vesele běží. Pravda, po důrazné stížnosti mi byla poskytnuta náhradní, předplacená karta, ovšem kredit je z ní už dávno pryč a konec poruchy v nedohlednu. Zato se ohlásil ten, koho bych nejméně čekal. Uprostřed neděle (sic!) se ozvalo oddělení péče o zákazníky, ovšem nikoli s vysvětlením situace a návrhem kompenzace, ale s dotazem, jakže jsem spokojený s jimi poskytovanými službami a jaká je pravděpodobnost, že je doporučím někomu dalšímu! Byl jsem poněkud v rozpacích, jak slušně odpovědět, ale korektní paní telefonistka mě ujistila, že mě to nemusí trápit, jsem prý dnes už šestý a moji předchůdci vyjádřili údiv mnohem drsněji. Trochu mne děsí představa téhle nové antiutopie. Velké společnosti už neposkytují své

ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA

OZVĚNA STÁTNÍCH SPOJŮ

služby, jen za ně dál inkasují peníze a propracovanými marketingovými nástroji přesvědčují, jak jim záleží na naší spokojenosti a mínění. Místo IT oddělení, snažícího se nahodit spadlý systém, se posílí PR oddělení, mající za úkol chlácholit a ujišťovat, že je vše v pořádku. Chystám se převést své číslo ke konkurenci, ale co když tenhle nový trend postihl i zbývající dvě firmy na trhu? Alexandr Budka

BOBO FOR DĚKAN Jména ministrových poradců znají obvykle jen nemnozí – opravdu zapálení pozorovatelé politického dění a snad i někteří novináři. V případě Ladislava Bátory, který se stal poradcem ministra školství, je ale situace jiná. Především kvůli Bátorovi samotnému – aktivista ultrakonzervativního sdružení DOST má pestrou minulost, do níž patří i kandidatura do parlamentu za rasistickou Národní stranu. Ale také proto, že ministr Dobeš jej původně nechtěl jmenovat poradcem, ale prvním náměstkem. Do budovy, před níž ještě pár měsíců nazpět Bátora protestoval proti sexuální výchově, by nyní vcházel hlavním vchodem jako druhý nejvyšší muž hned po ministrovi. Tento scénář vyvolal poprask a nástup Bátory na náměstkovskou židli nedovolil ani premiér. Zhrzený konzervativec dostal tedy alespoň náplast – funkci poradce. K té už premiér, sám proslulý sporným poradcem Jochem, nemohl říct

ani popel. Své si o tom ovšem myslely vysoké školy a některé z nich svůj názor také vyjádřily. Jako první vydala prohlášení proti Bátorově roli Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, přidaly se další. Bátora ovšem proti planému tlachání pseudoučenců našel zastání z nejpovolanějších. Na jeho stranu se totiž postavila nejen samotná hlava státu a profesor snad všech věd včetně klimatologie, Václav Klaus, ale také vyhaslá hvězda TV Nova a nastupující hvězda politické scény, Jana Bobošíková. Ta se zúčastnila debaty svolané na Bátorovu podporu na pražskou Novotného lávku 28. března a publiku, tvořenému zčásti také neofašisty, sdělila, že se Filozofická fakulta „zcela zdiskreditovala“. A pokračovala výzvou, aby ministr školství a prezident propříště pečlivě uvážili, komu dávají titul profesor, a politováním, že univerzity jsou samosprávné, a proto není možné situaci „řešit“.

Lze si zavzpomínat na doby, kdy Bobošíková jako pověřená šéfka „řešila“ situaci v jiné veřejnoprávní instituci, která se znelíbila mocným – rozdáváním vyhazovů směrem dolů a prokazováním servility směrem vzhůru. Zřejmě by se nyní ráda stala děkankou a osvěžila si zvyky ze své hvězdné hodiny slávy tentokrát na akademické půdě. Politička, která v posledních volbách získala skoro čtyři procenta hlasů, jasně vzkázala, jak si představuje společnost: schopnosti nic neznamenají, důležitá je poslušnost vůči vrchnosti. A pokud někdo projeví nesouhlas, je třeba takovou situaci rychle a mocensky „řešit“. Nezávislost médií nebo vysokých škol? Zapomeňte. Můžeme být jen zvědaví, jakou podporu získá tahle představa o společnosti v příštích volbách. Petr Pospíšil

FOTO: 3X TEREZA JIRÁSKOVÁ, 1X DAVID KUMERMANN

Autor: Tomáš Havlín

Noční práce Kluci překvapivě dorazili na sraz s butikovými taškami v rukou. Prý je to tak méně nápadné a tašek se lze zbavit snáze než batohů. Každý je jiný. Hanes je věhlasný writer a jemnější, trochu zasněný mladý muž. Plebe působí žoviálně, v přístupu je punkovější a někteří ve scéně si občas myslí, že potřebuje radu. Oběma je ale kolem pětadvaceti a BE crew založili před třemi roky.

CREW „Dohromady je nás pět. Málokdy jsme v plném počtu, ale každý týden se něco udělá,“ říká Hanes, zatímco sedíme v jedné z hospod poblíž Vltavské. Paleta představitelného je široká. Barevné a společností akceptované piecy, stříbrné chromy, nedbale nahozené throw-upy, tagy

i odmítané rytí, oběma writery ovšem pokládané za základ: „Fixy a spreje přišly časem. Na začátku zvedl člověk kámen a začal jím škrábat. To je podstata graffiti.“ Plátnem mohou být ulice, kanály, rozbořené domy, vlaky i metro. „Nemalujeme jen na děti a srnky,“ vyznačuje Plebe žertem své hranice a Hanes povinně dodává: „Samozřejmě nejdeme na historické centrum nebo kostely, to ani člověka nenapadne…“ Z hlediska stylu jsou BE rozmanitá parta. „Dneska jsme ale natěšený na pořádnou Ameriku,“ vytahují kluci z kapes připravené skicy. „Je to trochu throw-upový, na rychlejší provedení, ale v průběhu toho ještě udělám nějakej promak,“ slibuje Hanes. Stejně jako Plebe bude psát své jméno, ale to nové, na které přechází po deseti

letech. Výsledek má být barevný, odkazující do osmdesátých let, hodně šipek, odlesků a hvězdiček. To celé zhruba na patnácti metrech. „A uprostřed houba s jointem. Prostě klišé,“ směje se Plebe. Platíme a jdem.

CESTA „Pamatuješ ty žlutý vrata?“ ptá se Hanes přitakávajícího kamaráda, když míříme ulicemi pod Letnou k tramvaji na Palmovku a míjíme přitom vchod do zahrady husitského sboru. „Před lety přijel do Prahy Noise s celou partou. On byl odněkud z frankofonní části Kanady, myslím, že z Quebecu. A udělal tady takovej throw-up,“ vysvětluje a rozplývá se: „Když ses na to podíval i s tou zahradou, to bylo město.“

„TOP JSOU TOP, S NIMA SE NECHCI SROVNÁVAT. KGS JSOU ZASE NEJSTYLOVĚJŠÍ. POKUD JDE ALE O TO, KDO JE NEJVÍC VIDĚT V ULICI, TAK JSME VYHRÁLI,“ ŘÍKÁ PLEBE. DNES V NOCI BUDEME DOPROVÁZET BE - NYNÍ NEJAKTIVNĚJŠÍ PRAŽSKOU GRAFFITI SKUPINU NEBOLI CREW. Cestu pak už zbrzdí jen Plebe, který u Palmovky dostane chuť na výklenek domu, již řádně zbrázděný tagy. Plán ale opouští, a tak se vydáváme do tmy směrem ke Krejcárku. Mírně stoupáme, brzy však uhneme na chodník, zaklíněný mezi vlakové tratě, a po chvíli chůze se začneme sápat na strmý val. Ocitáme se na plošině u kolejiště, přesně takové, jakou kluci popisovali: „Je to otevřené a tiché místo. Až paranoidně tiché…“ Koleje se táhnou do dáli po obou stranách, stejně jako graffiti již zhusta zaplněná zeď, která je lemuje. Nejprve se vydáváme vpravo, ale abychom našli volnou plochu, musíme se vrátit v opačném směru. Zastavujeme. „Jestli můžeš, hlídej občas chodník pod náma. Vidět nás odtud není, ale mohly by být slyšet spreje,“ šeptá Hanes. S Plebem jdou ke zdi a dělají první

rozmáchlé tahy. Zdá se, že z tmavého podchodu dole může každou chvíli vyjít kdokoli.

AKCE Pro laika překvapivě si na patnáctimetrový nápis vzali jen hodinu. Když ale v poločase prořízne ticho hlasité bouchnutí dveří, je zřejmé, že to bude trvat déle. Kluci sbíhají od kolejí k okraji valu a vyčkávají, co se bude dít. Nechtějí zůstávat zbytečně dlouho, ale zatímco Plebemu zbývá už jen vybarvit, Hanes je teprve u základních tvarů. Po chvíli naznávají, že to byl asi jen vítr, a vracejí se ke zdi. Dál už panuje mír a klid. Jen fotografka si občas postěžuje, že z té tmy nic nevytáhne, a když se podél blízké protihlukové bariéry začne promenovat vypasená kočka, musím zvažovat, zda byl nejlepší nápad vzít s sebou psa.

Po hodině a půl je téměř hotovo. Hanes udělá už jen f inální obtah a po stranách připíše jména ostatních členů crew – Oipseho, Mizra a Huxe. Zbytky barev míří do tašek, fotografka dostává svolení použít blesk a následuje kvapný odchod. „Člověk nikdy neví, jak to v té tmě přesně dopadne. Dřív jsem někdy musel jít hned druhý den a tu věc zničit,“ říká už v bezpečné vzdálenosti Hanes a při pohledu na displej fotoaparátu se diví: „Tohle že jsem udělal žlutě?“ Oba vidí nedostatky, ale nakonec převažuje pocit, že za sebou nechali „kvalitní produkt “. Je po třetí ráno a rozdělujeme se. Cestou domů vnímám pozorněji všechny druhy nápisů. Když odemykám dům, rozlišuji i dříve přecházené tagy. Jsem překvapený. Na oprýskaných dveřích totiž čtu: BE.

REPRO: DIRTY_STUFF

ZA ČISTÉ MĚSTO JIHLAVU PŘEDCHÁZÍ POVĚST JEDNOHO Z „NEJPOČMÁRANĚJŠÍCH“ MĚST V REPUBLICE. A TAKÉ MĚSTA, JEHOŽ RADNICE BOJUJE PROTI WRITERŮM NEVYBÍRAVÝMI METODAMI, ANIŽ BY JIM NABÍDLA JEDINOU LEGÁLNÍ PLOCHU. TO ZNÍ PŘITAŽLIVĚ. NEJDE ALE JEN O POPULISTICKOU BUBLINU? Sjíždíme z dálnice na Brno a míříme k metropoli kraje Vysočina. Už před městem vidíme z okna autobusu betonové ploty a sledujeme, co se sprejem malující mládeži zrovna honí hlavou. Na nádraží vystupujeme a vydáváme se na Masarykovo náměstí. Samozřejmě, z centra na okraj to v Jihlavě není tak daleko, od náměstí k prvním panelákům jen pět minut pěšky. Přesto se dá říct, že od periferie se hustota graffiti snižuje. V samotném centru už nevidíme ani tag. „Je možné, že to farníci zamalovali dřív, než jsem se o tom stihl dozvědět. Ale za těch šest let, co tu straším, si nepamatuji, že by někdo posprejoval kostel, morový sloup nebo radnici. Ti sprejeři snad ještě ctí něco jako památka,“ říká Radek Tulis, mluvčí jihlavského magistrátu. Přestože se mu zrovna rozpadla kapela, vítá nás tento mladý muž s úsměvem a provádí nás historickou budovou radnice. Když už ale usedneme v jeho pracovně a dojde řeč na graffiti, samozřejmě nás zajímá: Kde je ono „z nejpočmáranějších

měst“ v republice? Opíraji se hodnostáři města o nějakou statistiku? „To jde asi vyhodnotit jen těžko. Spíš funguje obyčejný pohled. Když se projdete po tom městě,“ vysvětluje mluvčí a dodává: „Ten problém je tu ale dost velký.“ Odcházíme zmatení a poprvé se rodí dojem: co když se radnice může při destrukci historické továrny a stavbě prvního shopping mallu na Vysočině s jistotou opírat o maloměstskou touhu po velikosti? A zároveň v případě boje proti graffiti mobilizovat maloměstský obranný reflex? Není Jihlava vesnicí, jež se chce i nechce stát městem? Ačkoli tušíme, že asi každé město se záplavě barev brání, dokud se v ní neutopí, a víme, že ani to české hlavní netvoří výjimku, přesto bychom po odchodu z radnice rádi probrali, zda jsme přeci jen neuvízli v komplexu nafoukaného Pražáka. Bohužel si to musíme nechat na jindy. Na Masarykově náměstí totiž nevidíme jedinou lavičku.

AKČNÍ PLÁN Rozsah problémů s graffiti v Jihlavě zakusil v posledních letech nejhlouběji Radek Vovsík. Původně speciální pedagog a ředitel dětského domova se školou, tou dobou však první náměstek primátora a významný muž jihlavské ODS, svolal první schůzku v březnu 2007. Výsledkem jednání zástupců města, policie a justice se tehdy stal osmibodový akční plán s více či méně vážně míněnou ambicí zatočit s „čmáranicemi“. Zmiňme alespoň jeho nejpropíranější body: kdo podá informace vedoucí k dopadení pachatele, získá odměnu ve výši pěti tisíc korun. Jména plnoletých a pravomocně odsouzených sprejerů budou radnicí zveřejněna. Kdo očistí fasádu svého domu od graffiti, může si nárokovat dotaci od města. A bude také třeba zdokonalit policejní kamerový systém. O prvních úspěších koordinovaného postupu radnice se dozvídáme z Jihlavských listů, míst-

Autor: Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová

DOBŘÍ A ŠPATNÍ Podobné veřejné divadlo se na stránkách novin, spojených s radničními listy osobou vydavatele, opakuje i v následujících letech. Mimo to však Jihlavské listy sledují téma průběžně. Dozvědět se tak můžeme například o aféře Gauner. Tomuto kamennému obchodu v centru, zvláštně propojenému s Hudy Sportem a doplňujícímu tuny street-wearu několika spreji, se podařilo získat pozornost novinářů umístěním databáze stovek graffiti výtvorů na své webové stránky. S odvoláním na rozhořčení čtenářů se reportéři vrhli do práce. „Stopa vede k mladíkovi Martinovi,“ přednášejí publiku výsledky své investigativní činnosti. Martin se následně hájí, mimo jiné tím, že databáze může posloužit jako pomůcka pro policii. Ale nic naplat, jeho činnost je hned v úvodu článku postavena do problematického světla: „Někomu to vadí, jiný v tom nevidí nic špatného.“ V loňském roce se zase objevuje článek, jenž zdůrazňuje, že jeden ze dvou zveřejněných sprejerů je studentem soukromé Vyšší odborné školy grafické. Ačkoli vedení VOŠG popírá, že by škola byla semeništěm sprejerství, a stejný názor zaznívá z řad writerů, zdá se, že zmíněné škole náleží v jihlavském kolektivním vědomí právě tato role. Ostatně i mluvčí radnice Radek Tulis žongluje: „Dlouho jsem se to bál říct nahlas, nemám pro to důkaz. Ale je to tak zažité tvrzení. Obecně se má za to, že to tak může být.“ Ať už je pravda kdekoli, je zřejmé, že mnohem vyšší místo na žebříčku cti bude náležet Integrované střední škole stavební. I v ní lze sice narazit na tagy, ale její studenti chodí odstraňovat graffiti v rámci praxe. Jihlavské listy tentokrát věnují projektu veskrze pozitivní článek Sprejeři počmárají, studenti očistí. Jelikož stavební škola je ale hned za rohem od grafické a jejího ředitele Pavla Tomana ten den nezatěžuje delegace z Francie, nic nám nebrání přeptat se na projekt přímo u něj. „Vzniklo to ze setkání s adventistickým kazatelem Alešem Zástěrou, jehož syn k nám začal chodit,“ vysvětluje ředitel a předseda Sdružení výtvarných umělců

Vysočiny. Celý projekt pak funguje tak, že škola získá dotaci města a studenti praxi. Během ní se podle ředitele naučí nejen čistit zdi, ale také vyřídit potřebnou administrativu, s níž se vlastníci soukromých nemovitostí nechtějí obtěžovat. Informaci z webu adventistů, že součástí studijního balíčku je též podání trestního oznámení na neznámého pachatele, Pavel Toman odmítá. Stejně jako veškeré pochybnosti, zda by studenti, jejichž uplatnění má být například v oblasti architektury nebo designu, nemohli přeci jen dělat něco smysluplnějšího a starost o graffiti přenechat technickým službám města. „Kdyby se o to staraly… Navíc, ve srovnání s obvyklými praxemi, kde studenti často jen posedávají nebo zametají, má tohle svůj význam. A studenty to baví.“ Pro úplnost dodejme, že snaha dělat něco s graffiti se v Jihlavě objevuje i na dobrovolnické bázi. Brigádníci adventistické humanitární organizace ADRA čistili město v letních měsících předchozích let bez nároku na odměnu. Listy informují o akcích v pochopitelně pozitivním, možná však až budovatelském tónu. Pro něj nezbude čas na otázku: Má být čištění graffiti obsahem poslání humanitární organizace?

NEMLUVIT Vraťme se ale do horké současnosti. Je duben 2011 a hlavou boje proti sprejerům už není Radek Vovsík. Vaz mu nezlomily internetové výroky o diskriminativních „nájezdech“ romských dětí na veřejná hřiště, ani varování před islámskou expanzí do Evropy, potažmo Jihlavy. Z pozice náměstka odstoupil krátce před loňskými komunálními volbami, týden poté, co lhal do médií o svých opakovaných dopravních přestupcích. Ztrátou pozice druhého muže Jihlavy se navíc politikův pád jen přibrzdil. Následně přišel i o místo volebního lídra a stal se řadovým členem ODS. Letos v březnu Radek Vovsík vystoupil ze strany a vrátil se na post ředitele dětského domova.

Mluvčí Radek Tulis v pracovně.

Nová radnice v čele s dosavadním primátorem Jaroslavem Vymazalem (ODS) v „boji“ pokračuje, letos ovšem nezveřejnila jména odsouzených. Mluvčímu Tulisovi je to na jednu stranu líto: „Chodili nám děkovné dopisy od rodin, které si myslely, že mají doma spořádaného vysokoškolského studenta a on se přitom věnoval téhle zábavě.“ Zároveň prý ale nebylo zbytí: „Kdykoli jsme to udělali, dočkali jsme se odvetné akce sprejerů. Během pár nocí toho pomalovali víc než za zbytek roku. Proto jsme se rozhodli bojovat tiše a neprezentovat případné úspěchy.“ Musíme se tak smířit s tím, že o výsledcích čtyřletého snažení neuslyšíme z úst radnice nic. Situace je napjatá a každé další slovo by vedlo k ohrožení věřejného pořádku.

HLAS Z DRUHÉ STRANY Před odjezdem se setkáváme s Michalem (jméno bylo redakcí změněno). Writer, jenž skončil před dvěma roky, avšak pamatuje začátky graffiti v Jihlavě z poloviny devadesátých let i jeho boom na přelomu tisíciletí, se nyní považuje za svědka postupného úpadku: „Posledních deset let to jde dolů. V současný době už tu není scéna. Je málo lidí.“ Muž, jenž má za sebou několik soudů, desítky tisíc na pokutách i stovky hodin veřejných prací, z toho však neviní radnici. „Divím se, že jste kvůli represím přijeli právě sem. Státní zástupci teď sice možná žádají vyšší tresty, ale třeba zveřejňování jmen tu bylo už dřív. Pro rodiny je to ostuda, okolí se na ně dívá jako na problémové, ale těm klukům je to většinou jedno. A policie, ta dělá prostě svojí práci. Ostatně je to s ní lepší než dřív, kdy bylo běžnou součástí zadržení také bití – sám jsem to zažil několikrát,“ popírá, že by v Jihlavě zuřila nějaká válka. Spíše má dojem, že hry radnice a ulice jsou zcela mimoběžné: „Malování si jede vlastním životem bez ohledu na postupy města. Kdyby lidi byli zapálený, tak by se malovalo, a když nejsou, tak se nemaluje.“ A co si myslí o hordách maskovaných sprejerů, jež reagují organizovaným agresivním útokem i na zprávu, že radnice upouští od zveřejňování jejich jmen? Jednoslovnou odpověď necháváme nevyřčenou. FOTO: TOMÁŠ HAVLÍN

ního nejčtenějšího deníku. V článku Jména sprejerů jsou veřejná (leden 2008) začínají listy záhy rezonovat v oficiálním rytmu, když hned v druhé větě prohlašují status Jihlavy jako „jednoho z nejpočmáranějších měst v republice“ za holý fakt. Pokračují citací ředitele městských strážníků Jana Frence, týkající se pranýřování sprejerů: „Určitě jsem pro jejich zveřejnění, protože to, co oni dělají, je podle mého pouze výplod chorého mozku.“ Ačkoli Frenc se vyjadřuje ke kroku radnice, větu můžeme číst i jako zelenou pro Jihlavské listy. Vždyť jména šestice výtečníků čteme na konci článku. Hned za upozorněním, jak si vylepšit rodinný rozpočet a apelativním ujištěním ředitele strážníků, že občané benefitů plynoucích z udávání aktivně využívají.

Vzít do ruky sprej... GRAFFITI PATŘILO K VEDLEJŠÍM PRODUKTŮM REVOLUCE. STYLIZOVANÉ NÁPISY NA ZDECH PŘIBLÍŽILY PRAHU ZÁPADU DŘÍVE NEŽ NOVÉ SUPERMARKETY A SILNICE. POLICIE ZPOČÁTKU PŘÍLIŠ ČASTO ZASAHOVAT NEUMĚLA NEBO NECHTĚLA. PŘÍSLOVEČNÉ BETONOVÉ DŽUNGLE SÍDLIŠŤ TAK VYTVOŘILY IDEÁLNÍ PROSTOR PRO VZNIK MÍSTNÍCH „CREW“. VŠEHO DO ČASU? Z porevoluční opilosti svobodou se metropole i další města pochopitelně vzpamatovala záhy. Přišlo zpřísnění trestů, profesionalizace policejního stíhání a postupně také kamerové systémy. Represe ovšem narazila na bohatě rozvinutou graffiti scénu s vlastním komunikačním kódem a pravidly. Ani po dvaceti letech tak „válka o zdi“ nemá vítěze. Jaký pohled a zkušenosti nejen s policií mají místní writeři?

BIOR Jaké bylo tvé první setkání s graffiti? Poprvý mě graffiti zaujalo jako opravdu hodně malýho kluka. Ve zprávách byla krátká reportáž, jak New York úspěšně bojuje s graf f iti v metru – ukazovali tam záběry vagonů pokrytých tagy a throw-upy. Šlo zhruba o konec osmdesátých let. Po revoluci se v ulicích začaly objevovat první nápisy a malby od cizinců a pak i od místních autorů. Fascinovalo mě to. Je těžký dohledat motivace a důvody, protože jsou z velký části mimo jakýkoli racionální zdůvodnění. Jedno z mých prvních jmen bylo n FFATE čili osud. Aniž bych si to v tý době zzcela uvědomoval (bylo mi čtrnáct nebo patnáct), vystihl jsem tím vlastně svůj p vvztah k tomu. Malování nejen na zdi se sstalo zásadní součástí mýho života... Nějak vnitřně cítím, že si prostě všichni N neseme to předurčení, „osud“, v sobě n od začátku. Doufám, že ten „svůj“ ještě o rozvinu.

PEH Jaké spory se odehrávají uvnitř graffiti scény a jak se projevují? Spor ve smyslu dynamickýho prvku, který posouvá člověka dál, je hnacím motorem celého graffiti. Asi by se to nikam nevyvíjelo, kdyby mezi sebou writeři nesoutěžili, kdo nejvíc a nejdál a nejlíp... Ale když nad tím přemýšlím, tak se většinou řeší dva typy sporů. Buď jde o nepochopení nepsaných pravidel – člověk, který nemá respekt, udělá něco, co si nemůže dovolit. Třeba přejede respektovanější jméno. Takový spor se řeší pořád stejně – toyové za svou drzost musejí zaplatit barvama. Silnější pes prostě mrdá. Druhý spor, který vnímám, je spor o to, který styl je lepší: „leštěnky“ vs. „penetráky“, rozuměj graffiti s důrazem na řemeslně vymakanou práci se sprejem, tedy graffiti, které má ambice stát se uměním (nebo se tak aspoň tváří), anebo striktní důraz na tvar, typografické stavby samotných písmen, bez zbytečné přetvářky a schovávání se za milion barevných přechodů, tedy návrat ke kořenům graffiti („penetráky“). Těžko soudit, kdo má pravdu. Já osobně fandím „penetrákům“.

Autorky: Andrea Novotná a Zuzana Brodilová

MIROSLAV KLOSE

FOTO: ARCHIV AUTORŮ

Je graffiti umění? V jistý moment rozhodně ano, což se ale nedá samozřejmě tvrdit o drtivé většině věcí, které jsou v ulicích k vidění a které jsou vizitkou většinou pubertálních dětí. Záleží také na člověku, někdo má talent od začátku a je hned vidět potenciál a někdo si švih, tvar, styl vypracuje až po pár letech. Osobně znám mnoho lidí, kteří i díky graffiti začali vnímat prostor kolem sebe úplně jinak, než by ho vnímal „obyčejný“ člověk, díky čemuž se dostali i na různé umělecké školy. Mnoho lidí si také neuvědomuje, jak moc z téhle hry čerpá i komerce. Stačí se podívat na plakáty někdy i velkých společností, trendy, cool prvky v grafice většinou vycházejí právě z graffiti, nebo z plakátů tvořených lidmi z této subkultury, a to samé se dá říct o typografii nebo focení. Graffiti ve své vrcholové formě naučí člověka mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát a než si mnoho lidí uvědomuje. Pro mě kvalitní graffiti určitě jistý druh umění je, ale v první řadě je to zábava, obohacení městského života a seberealizace.

Jaký je vztah graffiti a street artu? Mluvím jen za sebe, za svoji zkušenost. Street art je svobodnější než graffiti: člověka neomezují písmena. Neexistují meze, může to být skvrna na chodníku i předělaná zastávka. Street art má kořeny hlavně v graf f iti a z něj také prakticky vzešel. Takže logiku by měl kladný vztah. Spor však nastává ve chvíli, kdy streetartisti překračují nepsaná pravidla pouliční zábavy, jelikož jich většinu nevychovala stejná „škola“ jako writer y. Každá hra má svá pravidla a je nutné je nějak respektovat. Nevkusné panenky a jiné „obrázky“ udělané v kvalitních piecech vídáme čím dál častěji a reakce writerů je tím pádem přirozeně afektovaná. Na ulici holt neplatí nějaké sluníčkové free myšlení, že by každý mohl cokoli, tak to prostě nefunguje a nikdy fungovat nebude, je to ilegální druh zábavy. Další velké minus je u pražského street artu absence větší kreativity a nasazení. Ve světě je běžné vídat velké projekty, u kterých je jasné, kolik úsilí autory stály. To tu moc není vidět. Samozřejmě výjimky potvrzují pravidlo, jenže tyhle výjimky stejně tvoří vesměs lidé, kteří buď dělají nebo dělali graf f iti. Podle mě bude graf f iti vždycky mnohem silnější – jednak bohatá historie a jednak schopnost obětovat hrozně moc ze svého času, energie a peněz.

HANES Jaké jsou tvoje zkušenosti atd. Riziko konfrontace s policií je vždycky. Když začneš dělat ilegální graffiti, je dost pravděpodobný, že tě chytí a je z toho průser. Na mnoho writerů represe zafunguje a s malováním přestanou napořád nebo se věnují jen legálním stěnám. Pár nemilých situací jsem zažil. Nebylo to ale paradoxně nikdy za nic velkýho. Pokaždý se jednalo pouze o minimální škodu... Ale naplnil jsem skutkovou podstatu trestného činu a byl jsem nucen plnit různé nápravné činnosti nebo platit neúměrně vysoké pokuty. Musí se počítat s tím, že na nás má většina lidí dost spadeno a vlastně je ani nezajímá, co člověk provedl a co poškodil. Jestli pomaloval budovu, která je už dávno na odstřel, nebo čistou fasádu. Důležitý je pro ně to, že to bylo udělaný sprejem. Mám zkušenost i se situací, kdy je vesnický příslušník Městské policie Praha schopný zavolat několik policejních antonů a uzavřít jeden dopravní pruh Barrandovského mostu a nemůže se smířit s mým tvrzením, že jde o legální stěnu. Ztráta prvenství ve vypravování historek ze života příslušníka či vidina skalpovaného „sprejera“ musí být asi opravdu silná. Graffiti jako takový včetně tagů a škrábanců je pro ostatní neobhajitelný, proto mi vadí veškerý články o podstatách graffiti a důvodech, proč existuje. Je to jen plácání se v něčem, co tak není a nikdy nebylo a akorát se tím v povědomí lidí drží nesmysly. Nemám důvod nikomu vysvětlovat, co je tak dobrý na tagu nebo škrábanci, pro mě to má svojí hodnotu, která není jen v tom něco zničit nebo poškodit. Jsou momenty a místa, kde bych to ani nepotřeboval vidět, natož to tam udělat, ale jedná-li se o městský prostředí, město je městem jen ve chvíli, kdy je plný graffiti.

2X FOTO: DAVID KUMERMANN

Sídliště Červený vrch

TONDA, ADÉLA, PAVEL A TI DRUZÍ PRAŽŠTÍ POLITICI MAJÍ VELKOU MOC. KDYŽ CHTĚJÍ, DOKÁŽOU PROSADIT I STAVBU METRA, KTERÉ NIKDO NEPOTŘEBUJE. Je první jarní den a na pražském Vypichu se slavnostně křtí. Na bílý obal devítisettunového razicího stroje někdo vyvedl krasopisně nápis Tonda. Jméno symbolicky vybraly děti z onkologie v Motole. Stroj má vyhloubit tunel pro další pokračování linky metra A, které povede z Dejvic přes Červený vrch a Petřiny právě až k motolské nemocnici. Děti pojmenovaly i druhý razicí štít: Tondu bude při supermoderní ražbě na rakouský způsob doprovázet ještě Adéla. Dnes, jak to mnohokrát popsali novináři, je ovšem přítomen pouze Tonda. Na improvizovaném pódiu vedle něj stojí v červených helmách primátor Bohuslav Svoboda, jeho náměstek Karel Březina a starostka Prahy 6 Marie Kousalíková. Helmy mají svůj důvod. Metro se již staví a razicí štít byl dopraven k ústí nového tunelu. Slavnost vrcholí, primátor se po projevu, ve kterém připomene, že je vlastně gynekolog, rozmáchne šampaňským směrem k Tondově boku.

Láhev se nerozbije. Pečlivé aranžmá na chvíli zadrhne. Situaci se snaží zachránit Březina: „Je to poslední problém s touto stavbou,“ zavtipkuje a skutečně: primátor pošle láhev k Tondovi podruhé a bublinky šťastně zkrápí mohutný stroj. Politici si mohou oddechnout, nevinné faux pas je zažehnáno. Podle všeho je však Březinovo tvrzení příliš optimistické. Opravdové potíže se stavbou, která od počátku vyvolává přinejmenším rozpaky, teprve začínají.

APOKALYPSA NA ČERVEŇÁKU Jen pár dnů předtím, než byl Tonda pokřtěn, zaslal ombudsman Pavel Varvařovský předsedovi Občanského sdružení Červený vrch dopis. Informoval ho o úředním postupu v „jejich“ kauze. Metrostav, který pokračování linky A staví, změnil kvůli kanalizaci de facto ze dne na den plánovanou trasu. Dříve se sídlišti vyhýbala,

teď vede přímo pod ním. Když to nic netušící obyvatelé panelových domů zjistili, bylo už pozdě. Nová trasa měla všechna potřebná razítka. Vypadá to ale, že za cenu porušení několika předpisů, a to i u dvou stavebních povolení. Místní se proto obrátili na radnici šestého obvodu i pražský magistrát. Když to nepomohlo, zaslali podnět ochránci práv. Ten se rozhodl doporučit státnímu zastupitelství správní žalobu. Lidé, kteří na Červeném vrchu ve čtrnáctipatrových věžácích bydlí, nejsou žádní právní puristé. Jen hledají cestu, jak změnu trasy zvrátit. Bojí se, že kvůli nekvalitnímu podloží může dojít k podobným nehodám, jaké provázejí výstavbu nedalekého tunelu Blanka. Vadí jim i to, že s nimi Metrostav ani úřady příliš nekomunikují. Že by se sídliště kvůli stavbě metra propadlo, podle odborníků není příliš reálné. Způsob ražby tunelu metra je jiný a zřejmě i bezpeč-

Autorka: Martina Křížková nější než při stavbě Blanky. Není ale jasné, co by se stalo, kdyby ombudsman a potažmo i obyvatelé Červeného vrchu u soudu uspěli. Tonda s Adélou jsou již v akci a za měsíc mají na sedmnáctikilometrové trase urazit až tři sta šedesát metrů. Jednou vyhloubený tunel, kde každý kilometr přijde na víc jak na miliardu korun, se zpětně bude zasypávat zřejmě jen stěží. Zatím velmi populární projekt prodloužení metra A získal první šrámy na pověsti. Přitom právě na přitažlivost metra bývalé vedení Prahy 6 i magistrátu vsadilo. „Byla to ale nesmyslná volba,“ říká Martin Šubrt, který se dlouhodobě věnuje plánování pražské dopravy. Obyvatelé Prahy 6 mohou být ještě nepříjemně překvapeni.

FREKVENTANTI Z HRADČANSKÉ Odpolední slunce se opírá do tváří lidí, kteří čekají na tramvajovém ostrůvku. Tvoří slušný hlouček, který se ovšem rychle mění. Na Hradčanské je špička, tramvaje ale v rychlém sledu nabírají lidi směr Dejvice, Vypich a Petřiny. I když se to na první pohled nezdá, cestující právě zažívají každodenní luxus. S metrem by ho mohli rychle ztratit. Zastávka je každých čtyři sta metrů, intervaly krátké a na konečnou to trvá maximálně čtvrt hodiny. Nové stanice linky A jsou navrženy tak, že za tři roky, kdy má být metro hotové, nebudou ti samí lidé doma dřív. Těm, kteří nebudou bydlet přímo u nových stanic, cesta naopak potrvá déle. „Na Praze 6 prostě nebydlí tolik lidí, aby metro uživili,“ vysvětluje Šubrt. Na Petřinách žije kolem dvaceti tisíc lidí, na Červeném vrchu deset, do motolské nemocnice míří kolem dalších dvaceti tisíc lidí denně. Jedna souprava metra přitom pojme skoro tisíc cestujících. Reálně proto hrozí, že vlaky budou jezdit prázdné. To si již Dopravní podnik, který metro v Praze provozuje, uvědomil. Veřejně proto hovoří o zavedení pásem z Dejvické, kdy ne každá souprava by pokračovala dál. Pro dnešní frekventanty tramvají to není dobrá zpráva. Jejich cesta domů se tím logicky protáhne. Jenomže i když soupravy nejezdí tak často, nákladný provoz metra běží dál. Potichu se počítá s tím, že co se prohýří pod povrchem, ušetří se na povrchu. Některé tramvaje a autobusy se proto mají zrušit bez náhrady a intervaly zbylých se prodlouží. O jednu stanici metra dál, dole v Dejvicích, se v to samé slunečné odpoledne cestující z metra rozbíhají na příměstské autobusy a tramvaje směr Červený vrch a Veleslavín. Autobusy na Kladno, kam jede nejvíce lidí, se štosují na Evropské, po níž míří vzhůru také autobusy k letišti. Čtyřproudová silnice je beznadějně ucpaná a lidé stojící v úzké uličce autobusu se odevzdaní svému osudu blíží k cíli krokem. Ani jejich každodenního harcování se prodloužení metra příliš nedotkne. Měl by je zachránit až

vlak směr letiště Ruzyň a Kladno, který bude na začátku kopírovat nové stanice metra. Na rozdíl od něj ale je, jak připomíná Martin Šubrt, opravdu potřebný.

ODS KONTRA ŽELEZNICE Když se ovšem před lety objevily zprávy, že by na letiště, kde mělo původně metro A končit, jel vlak, lidé na „šestce“ se rozhodně postavili proti. „Chceme metro, ne rychlodráhu,“ bylo hlavním heslem petice, kterou před deseti lety podepsalo sedmnáct tisíc lidí. „Rozhodovali se mezi vidinou starých hlučných vlaků a nového nablýskaného metra, což samozřejmě nebyla pravda,“ říká architekt Ivan Lejtar a líčí tiché, nové, komfortní příměstské vlaky, díky kterým se lidé snadno a pohodlně dostanou do Ruzyně i okolních měst. Dnes budou mít obojí: metro i železnici, ovšem za dvojnásobnou cenu. Prodloužení metra, které zbytečně nahradí existující tramvaje a autobusy a jehož provoz se nevyplatí, s nebývalou urputností prosadilo bývalé vedení Prahy 6 s pozdějším primátorem Pavlem Bémem (ODS) v čele. „Jde o politické, nikoli odborné rozhodnutí,“ podotýká Petra Kolínská z pražských Zelených. Dát lidem to, co chtějí, je podle ní jednodušší než se snažit jim vysvětlit, že to není rozumné. Rozhodnutí postavit metro a nedat přednost železnici přitom odporovalo v každém směru několika srovnávacím dopravním studiím, které si Praha 6 i magistrát objednaly. Naposledy v roce 2007 se objevila v médiích zpráva o analýze společnosti Metroprojekt, kde varianta metra na letiště dosahuje jen čtyřiceti procent efektivnosti vlaku. Roli podle Petry Kolínské proto hraje i fakt, že u železnice jde o investici státu, kdežto metro se platí z rozpočtu města. Radní z ODS, kteří na magistrátu o investici za několik desítek miliard rozhodli, je tak měli lépe „pod kontrolou“.

SBOHEM DÉČKO? Rozpočet hlavního města není samozřejmě nafukovací. Peníze, které se použijí na stavbu pěti nových stanic metra A, chybí jinde. Konkrétně na vybudování komplet nové trasy metra D, jež má pomoci především Modřanům či Krči. Zasahují sem velká pražská sídliště, s autobusy se zde musí spokojit na sto tisíc lidí. V době, kdy se o výstavbě „Áčka“ rozhodovalo, však podle Kolínské nebyla ODS na Praze 4 tak silná, jako skupina lidí kolem primátora Pavla Béma, jenž vzešel ze „šestky“. Faktem je, že kvůli dlouholetému protežování trasy A nebylo „Déčko“ ani připravené. Investice do pokračování metra A nese navíc již od začátku všechny znaky neblahého způsobu budování v hlavním městě. V roce 2004 Štěpán Boháč z občanského sdružení Oživení přesvědčivě doložil, že většina velkých dopravních staveb v Praze je na začátku cenově podceněna a skutečné náklady mohou být až čtyřikrát větší (městský obchvat). Podobně je dlouhodobě podceněna kolejová doprava vůči investicím do metra a nutných nákladů na jeho provoz. Ve studii proveditelnosti, kterou si Dopravní podnik Praha objednal v roce 2009 od f irmy Mott MacDonald a kterou má redakce k dispozici, jsou uvedeny téměř o polovinu nižší náklady na provoz pokračování metra A, než odpovídá realitě. Mají se ale zvedat i náklady na samotnou stavbu. Po zásahu ombudsmana firma Metrostav přislíbila další geologické průzkumy pod Červeným vrchem. Podle zatím neověřených informací si nově vytyčená trasa vyžádá větší finanční investice, než se předpokládalo. Podloží, ve kterém se tunel pro metro razí, je málo kvalitní a bude potřebovat vyztužit, což dokazuje i loňský průzkum, které si Občanské sdružení Červený vrch objednalo u Kloknerova ústavu při ČVUT v Praze. Razicí štíty, jejichž cena dosahuje téměř půlmiliardy korun, by po ukončení akce na trase A neměly jít do šrotu, ale být k využití jinde. Karel Březina po boku Tondy na křtu prorokoval, že se vrhnou právě na „Déčko“. Pro tuto variantu budoucnosti by byla asi i většina dopravních odborníků. Jejich hlas ovšem nebývá rozhodující. „Není to tak, že politik má nápad a zeptá se někoho, kdo tomu rozumí, zda je dobrý, ale rovnou přijde s tím, že má zadání, a žádá, aby ho někdo provedl,“ vysvětluje Petra Kolínská. I když je řešení absurdní, v malém kruhu dopravních expertů, kteří většinou závisí na zakázkách, jež jako největší investor na tomto poli zadává stát či jednotlivá města, se stále málokdo odváží odporovat. Proto nezbývá než věřit, že nový magistrát nakonec nepodlehne stejným pokušením jako ten bývalý. V tom případě by totiž Tonda s Adélou mohly vyrazit prakticky kamkoli.

Autorství: Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala

POŠLETE PRYČ SVÉ VOJÁKY! BÝVÁ PŘIROVNÁVÁNA KE ZNÁMÉ BARMSKÉ DISIDENTCE SU ŤIJ, VE VELKÉ BRITÁNII OBDRŽELA CENU ANNY POLITKOVSKÉ A ZÁPADNÍ MÉDIA JI POVAŽUJÍ ZA JEDNU ZE STA NEJVLIVNĚJŠÍCH OSOBNOSTÍ LOŇSKÉHO ROKU. KDO JE TA ODVÁŽNÁ AFGHÁNKA, O KTERÉ V ČESKU NENÍ MOC SLYŠET?

RUCE POTŘÍSNĚNÉ KRVÍ Malalai se narodila pár dní před promoskevským pučem na jaře roku 1978. Její rodina se však brzy připojila k milionům utečenců prchajících před vpádem sovětských vojsk. Joya podstoupila náročnou cestu s rodiči do Pákistánu, kde skončili, jako většina Afghánců, v příhraničním městě Péšávaru. Většina uprchlických táborů v tomto „malém Kábulu“ byla pod kontrolou fundamentalistů. Například Gulbuddín Hekmatjár, kterému CIA dodávala zbraně a který spolu se svými muži později proslul vražděním a obchodováním s opiem, zde provozoval soukromé cely, kde zadržoval své politické kritiky.

4X FOTO: ARCHIV

Kábul, prosinec 2003. Pětadvacetiletá aktivistka Malalai Joya je jako na trní. Chystá se na svůj životní projev a celý svět bude moci tuto událost sledovat prostřednictvím médií. Konečně na ni přijde řada: „Proč jste dovolili zločincům, aby tu mohli být?“ ptá se. „Jsou odpovědní za naši dnešní situaci! Měli by být souzeni. I když jim lidé v Afghánistánu odpustili, historie naší země jim neodpustí nikdy. Jejich jména v ní budou navždy zapsána…“ Svou řeč však nedokončí. Mikrofon je hluchý, předsedající ho nechá vypnout. Ctihodní muži v turbanech vstávají ze židlí a hrozí směrem k ní. Někteří se ji snaží napadnout. Je vykázána ze sálu za narušení klidu Velkého sněmu, obdoby ústavodárného shromáždění. Od té chvíle si nemůže být jistá životem. Asi by ji tehdy nenapadlo, že se stane nejznámější Afghánkou světa. Malalai Joya byla britskou BBC označena jako nejstatečnější žena Afghánistánu, protože uměla říci to, o čem lidé u ní doma raději mlčí. Požaduje totiž odchod západních jednotek a kritizuje vojenské vůdce, tzv. warlordy, kteří mají na svědomí zvěrstva z dob občanské války a z nichž dnes mnozí zastávají vysoké státní funkce. Vysloužila si za to vyloučení z parlamentu a nenávist svých odpůrců, podporovaných vládami západních zemí. Například v roce 2007 skandoval v kábulských ulicích dav, ve kterém byli i dnešní afghánští viceprezidenti, Muhammad Fáhim a Karim Chalílí, hesla jako: „Pryč s lidskými právy!“ a „Smrt Malalai Joye!“. Ostatně i USA Joye nedávno odmítly vydat vízum na přednáškové turné a své rozhodnutí změnily až po velkém nátlaku ze strany veřejnosti a médií. Vleklý konflikt byl ukončen odchodem Rusů v roce 1989, ale lidé měli brzy pocítit brutalitu občanské války. Nejkrutější boje probíhaly v afghánské metropoli Kábulu v letech 1992–1993, kdy zemřely desítky tisíc obyvatel a na půl milionu jich z města uprchlo. Podle zprávy Human Rights Watch s přiléhavým názvem Blood-Stained Hands (Ruce potřísněné krví) se vojenští vůdci soustavně dopouštěli násilí na civilním obyvatelstvu. Byli na to ostatně vybaveni zbraněmi z dřívějších dob, z nichž část získali od americké vlády a další „zdědili“ po sovětské armádě. Na únosech, zabíjení a mučení tisíců lidí se mimo jiné podílel

i zmíněný druhý viceprezident Afghánistánu, Karim Chalílí, a podobně tomu bylo u oddílů dnes glorifikovaného Šáha Ahmada Masúda. „Lidé Táliby vítali, když v roce 1996 vstoupili do Kábulu, včetně tehdejšího prezidenta Rabbáního,“ vzpomíná Malalai Joya ve své knize Woman Among Warlords (Žena mezi válečníky, v Evropě vyšla pod názvem Raising my voice – pozn. redakce). Zdálo se, že přinesou klid, protože se přestalo válčit. Jenže byl to podivný klid. Bez žen, kterým bylo znemožněno chodit do práce a vzdělávat se. A s dohledem nad oblečením, stejně jako zákazem hudby, filmů či zobrazování lidí. Navzdory tomu se Joya vrátila zpátky do západního Afghánistá-

nu, aby tu mohla založit tajnou školu pro dívky. Jedinou výhodou burky, kterou se musela naučit nosit, shledala v tom, že se pod ní daly schovat knihy a jiné zakázané předměty. Po pádu Tálibánu měla poznat i její další přednost: pod burkou se mohla skrýt před útočníky.

parlamentu neuděláme, lidé ho brzy nazvou stájí anebo zoologickou zahradou,“ vyjádřila se na jaře 2007 pro jednu afghánskou televizi. Její výrok byl ale překroucen a krátce poté ztratila za urážku parlamentu poslanecký mandát.

VYVEĎTE TU DĚVKU…

„Tyranie byla nahrazena mladou demokracií a síla svobody je vidět po celém Afghánistánu,“ prohlásila při jedné ze svých návštěv manželka prezidenta George W. Bushe, Laura. Především svoboda žen se skloňuje ve všech pádech a ospravedlňuje se jí dnes už nejdelší válka Spojených států. Téměř to vypadá, jako by západní vojáci působili na feministické misi. Pokud však Západ skutečně tlačí na dodržování lidských práv, jak je možné, že už téměř deset let nechává většina afghánských úřadů vše při starém? „Práva žen jsou nadále krutě porušována. Ano, ženy jsou svobodné – ale k tomu, aby žebraly anebo páchaly sebevraždy. Sebepoškozování či upalování je pro ně často jediná cesta ze zoufalství, násilí a depresí,“ píše Joya. Zejména v posledních letech došlo k velkému nárůstu útoků na ženy na veřejnosti, od školaček až po vysoké úřednice. Až tři čtvrtiny afghánských žen má zkušenost s fyzickým násilím. Takřka neexistující spravedlnost je vede k zoufalým činům, protože násilníci nejsou zpravidla nikdy potrestáni. Zákon je totiž opět v rukou vojenských vůdců a fundamentalistů. Bývalý předseda nejvyššího soudu například prohlásil, že žena má jen dvě práva: poslouchat svého manžela a modlit se. Prezident Karzáí v roce 2008 omilostnil dva muže, odsouzené za skupinové znásilnění, a rok na to podepsal zákon, který omezuje právo šíitských žen na svobodný pohyb. Podobně se traduje, že většina lidí získala přístup k základní zdravotní péči a vzdělání. „Je to prach v očích světa,“ komentuje Joya takové informace v médiích. „Afghánci nadále žijí v neuvěřitelné bídě, situace se pro většinu z nich vůbec nezlepšila. Průměrný věk je stále 45 let, pět milionů dětí zůstává negramotných a ještě více je jich vystaveno těžké práci anebo žebrotě,“ vysvětluje.

Po svém slavném projevu na Velkém sněmu v roce 2003 se Malalai Joya vrátila do provincie Farah a od té doby se pohybovala výhradně s ochrankou. Čelila neustálým vyhrůžkám a přežila několik útoků. Při své další návštěvě Kábulu se setkala s prezidentem Karzáím, který souhlasil s jejími názory, ale nic jí neslíbil. Karzáího žena jí dokonce pyšně ukázala vystavenou obálku časopisu s její fotkou: „Vidíte, jsem vaší fanynkou,“ ujistila ji. Zůstalo však jen u slov. Karzáí byl od té doby ještě dvakrát zvolen prezidentem právě i díky podpoře bývalých válečných velitelů. Joya si však získala podporu mnoha lidí, kteří ji v roce 2005 zvolili do parlamentu. Tam se znovu setkala se starými známými. Ve sněmovně se musela dívat například na turban Abdula Rasúla Sajjáfa, rovněž odpovědného za násilí při občanské válce, který je dnes vlivným politikem. Před dvěma lety společně s dalšími úspěšně prosadili zákon o promlčení válečných zločinů. Dalším byl Abdul Rašíd Dostúm, postrach severního Afghánistánu, jenž dnes zastává vysoký post v armádě, provozuje soukromou televizi a má svou polovojenskou jednotku. Posledním z trojlístku byl Ismail Chán, ministr energetiky v současné vládě, nechvalně známý zavedením tvrdých nařízení pro ženy v provincii Herát, plně srovnatelných s pozdějším obdobím Tálibánu. „Vyveďte tu děvku!“ vykřikl pobočník Sajjáfa těsně poté, co se na hlavu Malalai ve sněmovně snesla sprcha plastových lahví s vodou. Jako obyčejně jí byl vypnut mikrofon. Zopakovala totiž to samé: proč jsou bývalí váleční zločinci v parlamentu a na vysokých státních postech? Podle Human Rights Watch jich po volbách v roce 2005 v těchto institucích působilo až šedesát procent. „Pokud něco s chaosem v našem

PRACH V OČÍCH SVĚTA

Abdul Rašíd Dostúm

ZBYTEČNÁ A DRAHÁ VÁLKA Vloni také zemřelo v Afghánistánu téměř 2800 civilistů, a rok 2010 se tak stal rekordním co do počtu obětí od roku 2001. Při svých cestách po Evropě, Americe a Austrálii Joya apeluje, aby Západ okamžitě stáhl svá vojska. Jejich přítomnost podporuje nejen vojenské vůdce, ale zároveň vytváří nové rozhořčené stoupence Tálibů: „I ostatní mohou Spojeným státům vyslat jasný vzkaz stažením svých vojáků. Není v zájmu žádné země slepě následovat postoj USA,“ zdůrazňuje Joya. Západ se rozchází v tom, kvůli čemu se do Afghánistánu pumpují desítky miliard dolarů ročně. Zda se bojuje s al-Káidou, Tálibánem a buduje se rozvrácená země, anebo se spíše upevňuje mocenská pozice v regionu. Odborníci se shodují, že se v zemi nenachází téměř žádní stoupenci al-Káidy. Podle britských velitelů situace v Afghánistánu nemá vojenské řešení. Tálibán jako regionální hnutí není nebezpečné pro svět a afghánská vláda s ním už před časem zahájila jednání. Prezident Obama letos prodloužil setrvání americké mise do roku 2014 – fundamentalisté prý budou pod nátlakem ochotnější ke smíření. Má tedy Západ vést další tři roky válku, která Afgháncům vrátí Tálibán do vlády? Američané také provádějí operace v sousedním Pákistánu, kde bezpilotní letadla zabila v posledních dvou letech stovky civilistů. Právě tam se vytváří výbušná směs nestabilní vlády, nevyzpytatelných tajných služeb, které jsou ochotné spojit se s kýmkoli, jaderných zbraní a vzrůstajícího odporu lidí proti angažmá USA. Afghánci jsou nyní mezi dvěma kameny – Tálibánem na straně jedné a západními vojsky, jejichž přítomnost udržuje vojenské vůdce ve vládě a destabilizuje region, na straně druhé. „Svoboda nemůže být prosazována hlavní cizí zbraně,“ prohlašuje Malalai Joya: „Jsme schopni hájit si nezávislost, sami si vládnout a rozhodovat se o své vlastní budoucnosti.“ Takový postoj rozhodně přispívá k diskuzím o tom, jaký smysl dává působení Západu v Afghánistánu. Při nedostatku informací si však v Česku na podobné rozhovory ještě počkáme.

Hamíd Karzáí

ILUSTRACE: NP

Street work a e r a End ZAPALTE STANICI POŽÁRNÍKŮM PŘÍJEMCI SOCIÁLNÍCH SLUŽEB SE V POSLEDNÍCH LETECH JEŠTĚ VÍCE STALI „FEŤÁKY“ A „NEPŘIZPŮSOBIVÝMI“ – ZDROJEM STRACHU A PŘEDSUDKŮ. S NIMI SE MĚNÍ I POHLED NA TERÉNNÍ SOCIÁLNÍ PRACOVNÍKY, KTEŘÍ SE MEZI „ODPADEM“ SPOLEČNOSTI POHYBUJÍ. Terénní sociální práce začíná citelně pociťovat tlak sílící represivní agendy, která se snaží přerámovat letité základy jejich práce. Otázkou zůstává, kam až lze v současném společenském klimatu zajít. Stejně tak je potřeba se ptát, kdo na dané situaci profituje a kdo ztrácí. Podivnou předzvěst tendencí vstupovat na pole sociální práce formou sociální kontroly představovaly pokusy zakázané ultrapravicové Dělnické strany zřizovat hlídky na principu domobrany. Tehdy ovšem ještě bez balastu maskujícího zastrašování jako sociální pomoc. Situace „v terénu“ ale nabyla nových rozměrů, když se tématu s nezanedbatelným marketingovým potenciálem začali věnovat představitelé etablovaných politických stran. Nejviditelnějším příkladem byly předvolební hlídky Věcí veřejných s cílem povýšit tento

způsob „amatérské sociální kontroly“, jak trefně poznamenal Oldřich Matoušek, přednášející sociální práci na Univerzitě Karlově, na novou formu efektivní sociální práce. Nenápadných útoků na sociální a terénní práci lze ale vysledovat více. Přebírání „antifeťácké a antibezdomovecké“ rétoriky dalšími politickými stranami, pokus o pilotní projekt ne nepodobný hlídkám Věcí veřejných ve skandálech se topící Praze 11 (rovněž propojený se soukromou bezpečnostní agenturou), emocionálně zabarvené prohlášení Národní protidrogové centrály proti testům extáze na tanečních akcích, projekt „bezdomovecké oázy“ v okrajových lokalitách Prahy nebo problémy terénních a kontaktních pracovníků občanského sdružení Sananim na Praze 1 a 5 – to je jen část z mozaiky útoků na terénní sociální práci.

Zároveň je cítit i nárůst nenávistných postojů ve veřejnosti, nekončících u siláckých řečí volajících po „konečném řešení“ v internetových diskuzích. Nejvýraznější jsou podobné tlaky v Praze, městě s největší koncentrací obyvatel a také s největší otevřenou drogovou scénou v republice. Napadení jednoho z pracovníků kontaktního centra Sananim pěstí stejně jako nedávný útok slzným plynem na terénní pracovníky ze stejného sdružení jsou jen špičkou ledovce urážek, jež se pomalu stávají denním chlebem. Do jisté míry může být frustrace obyvatel exponovaných míst pochopitelná, ale terénní služby i kontaktní centra přicházejí za klienty, do míst kde žijí a přirozeně se pohybují. Útočit na ně je asi stejné, jako třeba pomazat exkrementy dveře požárnické stanice, vytlouct jí okna a zbít její

Autor: Roman Hloušek zaměstnance s odůvodněním, že se v okolí vyskytují požáry. Nehledě na to, že nejen sociální pracovníci, ale ani injekční uživatelé drog nejsou žháři, ale spíše oběťmi požáru.

PĚT MILIONŮ STŘÍKAČEK To ovšem nic nemění na faktu, že drogově závislí patří k nejsnadnějším terčům nenávisti či populistické kampaně. Společně s bezdomovci jsou nejvíc na očích a mnohé provokují už svým odlišným vzhledem. Pro velkou část veřejnosti je prostě nejjednodušší označit je za „feťáky“ a „narkomany, kteří musejí zmizet z ulic“, než se zabývat příčinami závislostí a hledat řešení, jež nadělá nejméně škody. Ano, častý obrázek potácejícího se nemytého narkomana s posledním zbytkem peněz za kradené zboží na malou dávku heroinu, která mu pomůže přežít dalších pár hodin bez křečí, než se celý kolotoč rozjede nanovo, mnoho sympatií nevyvolá. Jednoduché heslo „Pryč s narkomany z našich ulic“ se tak může jevit jako přitažlivé řešení. Jenže: Kam by měli zmizet? Odkud se vůbec objevili? Proč jich je tolik? A co takové „zmizení“ může stát? Jednoduchá řešení jsou mimo realitu – a s otázkami lze pokračovat dál. Patří mezi ně i role sociálních a zdravotních služeb. V tomto případě pracovníků terénních programů a kontaktních center, kteří mají na starost i výměnu injekčního materiálu či zaměstnanců metadonových center. Otázky míří i na ně. Neznamená ono rázně přitažlivé heslo, že „zmizet“ mají především ti, kdo problém řeší – a čáry máry fuk, bude po problému? Případně, pokud nezmizí, mají jít aspoň na ruku policii a snažit se přispět k co největšímu „zmizení“ svých klientů. Zapomíná se na to, že sociální pracovník není součástí represivních složek. Ve středu jeho zájmu je klient, ať se na něj širší veřejnost dívá jakkoli. Jedním ze základních úkolů terénní práce je vyhledat skrytou a těžce dostupnou komunitu osob a pomáhat na základě vztahu založeného na důvěře. To lze stěží s bezpečnostní agenturou za zády. Ostatně zákon o sociálních službách v tomto směru hovoří jasnou řečí. Péče o injekční uživatele drog ovšem není pouze v jejich zájmu. Má také významnou roli v tom, co se shrnuje do pojmu „ochrana veřejného zdraví“. Životní styl spojený s injekčním užíváním nelegálních látek sebou nese velké riziko přenosu infekčních chorob včetně HIV či nebezpečné žloutenky typu C. Uživatelé drog nejsou izolovanou a lehce rozpoznatelnou skupinou. Naopak s námi sdílejí veřejný prostor a jejich identifikace je v mnoha případech nejasná – jen malá část klientů spadá do představ o typickém otrhaném feťákovi v kapuci. A nejtypičtější arogantní argument: „ať si mezi sebou pochcípaj“, pokulhává od doby, co děti přestal nosit čáp a začalo se vědět o pohlavně přenosných chorobách.

Připomeňme, že jen za rok 2009 vyměnili zaměstnanci všech výměnných programů v ČR 4 859 100 injekčních jehel a stříkaček. Přibližně stejné množství použitého materiálu by jinak skončilo v ulicích a v komunálním odpadu. Tohle číslo naznačuje, jak by mohla situace vypadat bez podobných služeb.

CO BY BYLO, KDYBY NEBYLO Apokalyptické vize si přitom bohužel netřeba vymýšlet. Stačí se poohlédnout k našim východním sousedům na Ukrajinu, kde terénní programy pro injekční uživatele drog i jiné cílové skupiny prakticky neexistují a kde prevalence (neboli promořenost) HIV a žloutenkou typu C dosahuje astronomických čísel. Podle údajů Evropského monitorovacího centra pro drogy a drogové závislosti byl v roce 2007 počet injekčních uživatelů na Ukrajině cca 375 000 (v Rusku 1 825 000), přičemž 40 % z nich bylo HIV pozitivní. Celkové číslo HIV pozitivních se v témže roce na Ukrajině pohybovalo v rozmezí 230 000 až 573 000. Přestože uvedená čísla mají pandemický charakter, vnímání problému tamní veřejností tomu nemusí zdaleka odpovídat. To potvrzuje i Markéta Lukáčová z kolínského občanského sdružení Prostor, která se podílela na zavádění terénní práce v Zakarpatí. Na společné pochůzce s kolegy z ukrajinského Užhorodu čekalo překvapení nejen ji, ale i místní. „Byli docela v šoku, co všechno za lidi je na ulicích. Vůbec nečekali, že uvidí feťáky a bezdomovce. Připadali si jako v úplně jiném městě, a přitom tam žili třebas třicet let.“ V rámci svého pobytu zavítala i do zařízení podobného zdejším kontaktním centrům, kde se prováděly testy na žloutenku C. Testy potvrzují alarmující rozšířenost infekčních chorob. „Přes sedmdesát procent jimi testovaných lidí, kteří jsou na jehle, bylo pozitivních na žloutenku C. A nikdo je tam neléčí, protože ta léčba je strašně drahá. Když jsme to počítali, tak by na svou léčbu museli vynaložit většinu tamního průměrného platu po dobu skoro dvaceti let.“ Léčba žloutenky je nákladnou investicí i v České republice – nekomplikovaný léčebný proces přijde cca na půl milionu korun. Zahraniční výzkumy dokládají, že každá investice do racionální a realistické protidrogové politiky se společností několikanásobně vrátí. Koneckonců ani pobyt ve vězení není zrovna levný – a rovněž se hradí z peněz daňových poplatníků. A jak je uvedeno výše, infekčními nemocemi je sekundárně ohrožena celá společnost. Co nám tato východní zkušenost může ukázat? Že zavíráním očí ani čistě represivním přístupem se problém nevyřeší a sám od sebe nezmizí. Možná na čas sejde z očí veřejnosti, aby se vrátil s daleko větší intenzitou.

ZPÁTKY NA ZAČÁTEK Útoky na terénní sociální práci můžeme chápat jako krizi. Právě terénní sociální pracovníci, stejně jako třeba lékaři nebo literární vědci ale

vědí, že krize není prostě označení pro „špatnou situaci“. Krize představuje také moment rozhodnutí a možnost změny, začátku něčeho nového. Terénní sociální pracovníci by se mohli rozvzpomenout, že mezi jejich dovednosti patří „krizová intervence“ – schopnost do krize zasáhnout a ovlivnit její průběh. Proč nepojmout současný stav na poli terénní práce podobně? Proč by nemohli terénní pracovníci hájit svoji práci a práva aktivněji a víc nahlas? Zvláště když se veřejné prohlášení České asociace streetwork upozorňující na nebezpečný trend propojování terénní sociální práce se soukromým sektorem, zejména bezpečnostními agenturami, setkalo s takřka nulovou reakcí odborné veřejnosti? Jednou z cest může být užší spolupráce s realistickými politiky, jak o ní hovoří Martina Zikmundová z České asociace streetwork. „Živě si vybavuji, jak se naši zahraniční kolegové na setkání Dynamo International (mezinárodní organizace sdružující terénní pracovníky, pozn. autora) divili, když jsme se bavili o vztahu veřejnosti a streetworku a nebyli jsme schopni říct jméno politika, který rozumí terénní práci a je schopný tlumočit naše názory jak veřejnosti, tak mezi politiky na komunální i vládní úrovni. V zahraničí to je běžná praxe.“ A dodává: „Tato spolupráce by měla jít napříč celým politickým spektrem, protože jde o odborné záležitosti, ne o prosazování politických zájmů.“ Adiktologický pracovník Jakub Černý ovšem upozorňuje, že i v zahraničí má spolupráce s politiky své meze. Připomněl pohled prezentovaný Samuelem Friedmanem z New Yorku na pražské konferenci Urban Drug Policies In The Globalized World. Uznávaný profesor na otázku „jak argumentovat politikům“ odpověděl: „Politikům můžete říkat spoustu rozumných argumentů, ale oni komunikují jiným jazykem, racionální argumentací je většinou nejde přesvědčit. Je třeba, aby se sociální pracovníci, neziskové organizace a klidně i uživatelé stali součástí širších sociálních hnutí. Aby vytvořili širší společenskou platformu s reálným tlakem a dopadem.“ Náznak něčeho takového lze vystopovat v demonstraci před kontaktním centrem Sananimu proti provokaci hlídek Dělnické strany, kdy svoji podporu přišlo vyjádřit několik desítek mladých lidí z autonomní scény a organizací jako Studenti proti rasismu apod. Ovšem jestli je tato cesta s důrazem na sociální hnutí reálná v českém prostředí, kde jsou tato hnutí zatím vcelku slabá, a to i vzhledem k rigidnímu antikomunismu, v němž je na cokoli s nádechem „levicového“ slovníku pohlíženo skrz prsty, zůstává velkým otazníkem. Tak jako tak čekat na pomoc zvenčí nelze, svoji identitu si budou muset sociální a terénní pracovníci uhájit sami. Autor je sociální pracovník.

18 2X FOTO: DAVID KUMERMANN

HORŠÍ NEŽ MARKÝZ GERO JE PRÁVNÍK A ZABÝVÁ SE MIGRACÍ. KVŮLI KLIENTŮM CHODÍ DEMONSTROVAT A S TRANSPARENTEM VÍTÁ I PAPEŽE. S PAVLEM ČIŽINSKÝM O MIGRACI, AKTIVISMU, PROALTU A VÍŘE. Jaká je podle vás současná česká migrační politika? Netroufám si říci, že to je u nás horší nebo lepší než jinde. Obecně si myslím, že v případě migrace se nelze jen ptát, zda je politika liberální nebo restriktivní. Liberálnost může znamenat i gastarbeiterská politika v Německu v padesátých letech. Cizinci se tam mohli snadno dostat, ale neměli žádnou jistotu pobytu. V tom smyslu už to byla politika restriktivní. Něco podobného je i u nás.

Co si pod tím představit? Současná vláda uvažuje o zavedení kategorie imigrantů, kteří by a priori nemohli na trvalý pobyt dosáhnout. Mohli by se opakovaně vracet, pracovat tu a pak zase vypadnout. Nikdy by zde ale nemohli žít trvale, nemohli by si přivést rodinu. Tento model, který mimochodem obchází směrnici Evropské unie o tzv. dlouhodobých rezidentech, kteří mají po pěti letech nárok na trvalý pobyt, má být v nové migrační koncepci preferován.

Co tím myslíte?

OD INTEGRACE K INTEGRACI

Každý, kdo sem přijde, musí žádat o povolení k pobytu. Už v tomto aktu je zakódováno to, co se dnes nazývá cirkulárnost migrace. Tedy fakt, že ti lidé jsou ze země snadno vyhoditelní a mají fungovat na principu dočasné pracovní migrace. Přijet, když je potřebujeme, když ne, tak odjet. U nás se dlouhodobě střetávají dvě protichůdné tendence: snaha o integraci migrantů a touha po cirkulárnosti migrace.

Lze to chápat jako výraz touhy vybírat si, které migranty sem pustíme a které ne?

Kde jsou kořeny tohoto lehce schizofrenního postoje? Je to dáno historicky. Z mého pohledu došlo po roce 2000 díky novému cizineckému zákonu k radikálnímu zpřísnění liberální, byť naprosto neintegrační politiky, která převažovala v devadesátých letech. Říká se, že zde tehdy byly stovky tisíc nelegálně pracujících, kteří do země přijeli v rámci bezvízového styku, především z Ukrajiny. Bylo jednoduché se sem dostat, ale na druhou stranu zde tito lidé prakticky neměli šanci získat trvalý pobyt, který by je mohl chránit jinak než přes rodinné vazby či z humanitárních důvodů. Pak náhle přišlo citelné zpřísnění. Cizinci museli žádat o povolení k pobytu v zahraničí, mít jiná víza apod. Lidé, kteří tu již byli, se zde najednou ocitli v pobytové nejistotě. Dodnes je v demografické křivce z roku 2000 zub. Počty lidí, kteří zde of iciálně žili, se snížily o desítky tisíc. V dalších letech se pomalými kroky postupně dospělo k mírné liberálnosti a jisté integraci. Což souviselo i s hladem po levné pracovní síle v tu dobu. Během krize se vše vrátilo znova zpátky k restrikci. Navíc – a to je úplně novum – se začalo hovořit o důsledné cirkulárnosti.

Ne, to je naopak výraz touhy všem paušálně dopředu říci: „Nemáte žádnou naději.“ Aby to bylo z pohledu státu transparentní. Ti lidé by jakoby dopředu věděli, že nemají šanci se tady uchytit a zůstat tu, že jsou tu jen na chvilku, a když se zamane, můžou skončit. Aby nevěřili aktivistům, kteří jim říkají, že něco zmohou či mají nějaká práva, a aby se s tím smířili. Oproti dnešku je to zásadní rozdíl. V současném systému je také pro cizince povolení k pobytu nejisté a mohou jej snadno ztratit, ale je zde stále otevřená cesta k trvalému pobytu a mnozí ji zvládnou. Platí zprostředkovatele a právníky, bojují. Snahy ministerstva vnitra držet je v podřadném postavení jsou pak logicky těžší. To nové je ne vybírat si, ale naopak paušálně říci, že cizinci tvoří nějakou zvláštní kastu, která bude mít natrvalo méně práv. Jde především o migranty z východní Evropy a Asie. Představa je, že zde budou jen práci a až je nebudeme potřebovat, tak by neměl být právní problém je vyhodit.

Prosazují se podobné trendy i v zahraničí? Určitě se v tomto kontextu o cirkulární migraci také hovoří. Nicméně si myslím, že takto jasně se vyjádřit, jako to udělalo Ministerstvo vnitra České republiky, si na Západě tolik netroufají. Přece jen tam je zažitá zkušenost z Německa nebo Francie, kde se o něco podobného v minulosti bez úspěchu též pokusili. Pozvali lidi na práci, a když je chtěli dostat pryč, nepovedlo se to. Zastaly se jich soudy, nevládní organizace, aktivisté. Pokud chce být nějaký stát demo-

kratický a právní, tak nemůže celou skupinu obyvatel, kterou pustil na svoje území, aby tam nějakou dobu žila, paušálně vykázat. Na rozdíl od států jako je třeba Dubaj nebo Libye, kde je také hodně cizinců. Tam ale nemají práva ani vlastní občané, a tak se daří držet v bezprávném postavení i cizince. V demokratických státech to prostě nelze. Říkalo se, že komunismus je nejdelší cestou od kapitalismu ke kapitalismu. Analogicky by mohlo platit, že pokusy o cirkulární migraci budou zase jen nejdelší cestou od integrace k integraci. Jenom s mnohem větším utrpením a s mnohem většími problémy, které samozřejmě ponesou cizinci.

Jak si vysvětlujete, že našel své zastánce recept, který evidentně už dříve jinde selhal? Zřejmě kvůli neschopnosti myslet do budoucna a kvůli ekonomizaci hodnot. Teď někoho potřebujeme a také potřebujeme rychle vydělat peníze. Zároveň je výhodné mít ty lidi v nějaké právně horší pozici, abychom na ně měli páky. Pro policisty a úředníky je noční můrou představa, že budou chtít cizince vyhostit a nepůjde to, protože budou mít svá práva. Každý chce mít moc a nerad se jí zříká. A ti, kteří rozhodují, už vůbec ne. Na Západě se podobné úvahy spíše zabalí do nějakých frází. Ale naše ministerstvo vnitra to napsalo jasně: ekonomické zájmy, neusazovat se, cirkulárnost.

MENŠÍ ZLO Lze migraci nějakým způsobem opravdu účinně regulovat? Určitě ano, ale regulace není všemocná. Mnohem více než náš strach z cizinců, který je pochopitelný, bychom měli přijmout migraci jako fakt. Nějakým způsobem bychom ji měli řídit, ale především bychom se měli dívat na to, co se děje, a uvažovat, jak se k tomu postavíme, než si říci, že něco chceme a snažit se na to napasovat realitu.

Je zvláštní, že se represivní postoj vůči imigrantům vrací, i když se nezdá, že by zde existovalo nějaké silné volání veřejnosti po tom, aby zde cizinci nebyli. To je správný postřeh. Prosazuje se představa, že společnost snese jenom určitý počet cizinců. Po jeho překročení se společnost

dezintegruje, začne volit extrémy a je průšvih. Podle mě, kdyby úředníci ministerstva vnitra mluvili skutečně jasně, tak by řekli: „Právě to, že nikdo nenadává, je důkazem, že to děláme dobře. Předejdeme veřejnost a represi vykonáme koordinovaně a kontrolovatelně, a díky tomu zabráníme pogromům.“

Představa, že když udělám menší zlo, zabráním tím zlu většímu? Ano, jenže v praxi pak dělám zlo, které kdybych nedělal, tak by asi ani vůbec nebylo. To je pak věc názoru. Připomíná to xenofobii naruby. Xenofobie říká, že cizinci jsou zlí, xenofobie naruby říká, že cizinci jsou normální lidi, ale xenofobie v populaci je tak silná, že kdyby vybuchla, tak to bude strašné. Takže aby nevybuchla, musí se to takto ošetřit. Na druhou stranu jedna z teorií o migrační politice říká, že stát tím, že šikanuje cizince, dává vlastním občanům najevo, že jsou něco lepšího, že si jich váží. Má to silnou legitimizační funkci. Funguje to ale jenom tehdy, když lidé vidí, že si stát na cizince opravdu může došlápnout, má na ně nějakou páku.

NENÍ TĚŽKÉ BÝT HVĚZDOU Obligátní otázka. Potřebujeme migranty? Takto se nedá ptát. Když se zamiluji do Ukrajinky, tak ji asi budu potřebovat, ale tak to přece nestojí. Jak jsem již říkal, ve vztahu k cizincům bychom měli méně chtít a více přijímat realitu.

Existuje ideální migrační stát? Nevím. Osobně bych preferoval maximální integraci. Kdo sem přijde anebo kdo tady už je, by měl mít možnost tu zůstat a měl by být považován za potenciálního obyvatele a občana. Stát by měl být také mnohem méně přísný. Celosvětově platí, že cizinci mají méně práv než občané. Jsem pro, aby i měli méně práv. U nás se ovšem hlavní represe netýká kriminality, ale typicky cizineckých administrativních věcí typu: nemá zaplacené pojištění, pas, něco nenahlásil. To nejsou zločiny, to jsou pochybení, někdy i situace, kdy třeba ani nemůže být jinak, protože člověku pas třeba ukradli a není tu ambasáda, která by mu ho dala. Sankce jsou ovšem nepřiměřené, v některých případech dochází až na vyhoštění.

Co vás na tom tak zaujalo? Je to práce s lidmi, navíc pro mě s étosem boje za spravedlnost: pomáhám někomu, kdo je slabší a má problémy. Lidí, kteří se cizineckému právu věnují, je strašně málo. Když je malá konkurence, není těžké být za hvězdu. I to mě uspokojuje, že jsem někde důležitý, lidé mě potřebují. Navíc i prostředí mých kolegů je velice podnětné, rozumím si s nimi, je na ně spoleh.

PRÁVNICKÁ AVANTGARDA Je boj za spravedlnost, o kterém hovoříte, důvodem vašeho aktivismu? Nebral bych to takhle pateticky, přirozeně to tak cítím. Není to jako rozhodnutí, že nebudu hrát fotbal, hokej nebo počítačové hry, ale budu aktivista. Mám na to asi nějaké vlohy.

Proto jste i v ProAltu, iniciativě pro kritiku reforem a podporu alternativ? Byl jsem primárně osloven s tím, že když hájím cizince, tak musím hájit i Čechy. Léta bojuji za lepší zdravotní pojištění pro cizince a teď přijde vláda, která chce, aby to, co mají cizinci, tedy skoro nefunkční, ale zato drahé zdravotní pojištění, měli i Češi. Obecně si myslím, že pokud by se reformy skutečně provedly, mnohé může být nesnadno vratné. Jde o to, jak lehce půjde získat vzdělání, jak se lidé budou nebo nebudou bát v práci, kolik si budeme moct dovolit utrácet, jak na tom budeme finančně. Jde i o celkové klima. Lidé jsou tlačeni do nesmyslné konkurence, protože se jim dává vědět, že krajíc je malý a když ho neurvu já, tak to urve jiný a už si neškrtnu. Jde o to, jestli si uhájíme nějaký blahobyt. Myslím, že se máme dobře a ekonomicky nejsou reálné důvody k takto razantním změnám. Tlaky, abychom to neuhájili a měli se podstatně hůř, jsou ale velké. U sebe jako u člověka, který je právník, cítím povinnost být jakousi avantgardou, když to řeknu pateticky.

Myslíte, že by pomohlo, kdyby cizinci v Česku dostali právo volit? Volební právo by určitě pomohlo hodně. Na druhou stranu si nemyslím, že by to musel být až takový zázrak. Jde o dlouhodobý proces. Romové volební právo mají a jak jsou na tom…

Jste právník a říkáte, že byste chtěl být jakousi avantgardou. Jak se u nás zachází s právem?

Původně jsem chtěl pracovat s uprchlíky, šlo o idealismus čerstvého absolventa práv. Místo ovšem měli jen v poradně pro občanství, kde se

Pavel Čižinský (1976) je advokátem v Praze, specializuje se na právo cizinecké a na právo sociálního zabezpečení. Od roku 2002 působí v Poradně pro občanství a občanská a lidská práva. Je též lidskoprávním aktivistou. Od loňského roku je mluvčím iniciativy ProAlt.

bylo v jednom sporu, kdy jsem zastupoval pána, kterému sebrali invalidní důchod. Nakonec rozhodnutí, kvůli kterému mu ho vzali, nezrušili, ale od data odnětí mu ho zase přiznali. My jsme vzali zpět žalobu, a jelikož jsme ji podali důvodně, tak jsme měli nárok na náhradu řízení, i když v menší míře, než jsem chtěl.

S KÝM SE MÁ SMÍŘIT ŘÍM Co ProAlt nabízí za alternativu? Když je nějaký dům, kde je rozbité okno, a někdo řekne, že to vyřeší tak, že zbourá dům, tak není potřeba hledat alternativu. Je potřeba zarazit to bourání.

Proč jste se začal zajímat o migrační právo?

soustředili na cizinecké věci obecně, nejen na azylanty. V té době jsem si nemyslel, že bych se tomu chtěl věnovat celý život, ale začalo mě to bavit a zajímat. Nešlo o žádné velké rozhodnutí, vyplynulo to přirozeně.

2X FOTO: DAVID KUMERMANN

To je moc široká otázka. Když moji klienti vyhrají, jsem rád. Když prohrají, tak ne.

Co pro vás jako silně věřícího katolíka znamená víra? Jsem věřící a jsem ve víře vychovaný. Naši byli oba konvertité, takoví normální pražští katolíci. Vyrostl jsem v tom, a i když to vzhledem k mé práci není vždy snadné skloubit, tak je pro mě důležité snažit se žít, jak bych chtěl a měl. Díky tomu, že jsem věřící, mám trochu bohatší život a myslím i zajímavější. Mám ale o církev starost. Vadí mi, že se církev stává netolerantní. Mám dojem, že ten posun napravo je za posledních deset let extrémní.

Kdy jste naposledy vyhrál? Minulý týden jsem od soudu dostal přisouzeno čtyři tisíce osm set korun za náklady řízení. To

To byl důvod vašeho transparentu s nápisem „Nevracíme se před koncil“,

který jste měl při poslední návštěvě papeže v Česku? Ano, myšleno před druhý vatikánský koncil, který probíhal v letech 1962 až 1965 a který říká, že žít v moderní době je normální a není to hřích. Když to zjednoduším, Bůh po nás nechce, abychom žili v minulosti. Na druhé straně transparentu jsem měl „Nejen s lefébvristy by se měl smířit Řím.“ Katolická církev by se měla smiřovat nejen s těmi ultrakonzervativci, kteří koncil nepřijali, ale i třeba s ekology, feministkami nebo se mnou. To mi chybí.

Jak to myslíte, s vámi? Otázky liturgie a pojetí církve jsou pro mě spojené s obhajobou lidských práv a práv všeobecně, s praktickou angažovaností ve světě. Bůh se pro mě zjevuje v naší dnešní realitě.

JASNÝ NÁZOR Je vám pětatřicet a nemáte vlastní rodinu. Je v tomhle věku těžké být katolickým singlem? Myslíte osamělé večery?

Spíše tlak okolí. Jakože maminka se každý den ptá? Samozřejmě jsou nějaké tlaky, ale nepřipadám si jako mučedník.

ky. Ale když to je odpadek a vlastník dům nechce užívat, naopak chce, aby spadl, jak se v tomto případě povedlo prokázat, a přesto stíhám ty, kteří by ho mohli zvelebit, to mi připadá perverzní.

Za pár dní bude pokračovat soud s pražskými squatery, jste jedním z obhájců, proč?

V jakém smyslu?

Nevzal jsem to programově. Dozvěděl jsem se od kamarádk y, že tu jsou lidé, kteř í r ychle potřebují právníka. Zajel jsem do cel na Pankrác, kde byli po demonstrac i na Alber tově před dvěma rok y zadrženi a nechal je podepsat plné moc i. Předt ím jsme se neznali. Musím ř íc i, že obecně si mě squateři od té doby získali, i když jsem o myšlenkách squatingu dříve nic nevěděl. Představa, že někomu něco patří a neužívá to, nebo se to dokonce snaží zničit, a jiný tuto věc naopak užít dokáže, že je zločin, to je dovedení vlastnických práv ad absurdum. Ještě bych pochopil, že někdo zavře Maryčku Magdonovou, když sbírá dříví v lese. Markýz Gero by to dříví mohl užít, byť jen teoretic-

Myslím, že je nutné začít chápat vlastnické právo více v jeho sociální dimenzi, jako něco, co zavazuje k odpovědnosti. Vlastník nemá právo svou věc jen tak zničit. Když svou věc neužívá, tak ostatní mohou mít i právo jeho věc užívat. Od svých klientů jsem to vnímal jako demonstraci tohoto principu. Myslím si, že užívání neužívané věci nemá být stíháno trestním právem. Squating je dle mého názoru vnímán ne jako krádež majetku, ale spíše jako určitá nebezpečná idea. Já si ale spíše myslím, že squating může společnost přivést k větší odpovědnosti. Proto je tento proces důležitý, a pokud to bude možné, tak zkusíme prosadit, aby z toho vyšel jasný právní názor.

„Začít válku není nic jiného než ...“ dokončení moudrosti Christiana Morgensterna naleznete v tajence

Vyluštění tajenky z čísla 372: Zajímám se o budoucnost, protože v ní hodlám strávit zbytek života. Vítězové z čísla 372 jsou: Libuše Komárková, Hanuš Stabenow, Drahuše Špeciánová. Tajenku zasílejte do 17. 4. na e-mail: tajenka@novyprostor.cz Soutěží se o: 3x CD – Jan Werich a Semafor. Ceny poskytl Radioservis, a.s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037, mob. 724 819 319 nebo e-mailem: eshop@rozhlas.cz. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu sídlí na Vinohradské ul. č. 12, Praha 2. Pište si o katalog na rok 2011, vyjde již v dubnu. Zasíláme ZDARMA.

ČISTÁ KRÁSA ULICE VÝTVARNÍK, KTERÝ VYSTUDOVAL AVU. NICK JEDNOHO TVŮRCE STREET ARTU V OBLASTI JIHLAVY A OKOLÍ. SLEČNA, KTERÁ RÁDA MALUJE A PÍŠE SI O TOM BLOG. ČISTÁ KRÁSA. JAKÉ OZNAČENÍ VYBRAT, KDYŽ HO CHCEME OBVINIT Z NIČENÍ CIZÍHO MAJETKU (§ 228, ODST. 2), KDYŽ CHCEME PŘISTOUPIT NA HRU INTERNETOVÉ IDENTITY, KDYŽ MU BUDEME CHTÍT UDĚLAT VÝSTAVU NEBO KDYŽ SE BUDEME CHTÍT SETKÁVAT S JEHO PIECY V ULICÍCH? Rozpor spočívá právě v tom, proč jde podle autora především o čistou krásu: o dílo samo, bez dodatečných definic a vysvětlujících textů v galeriích. A proto chce tvořit pro ulici. K čemu galerie, do kterých chodí úzký okruh lidí? Dílo se ukáže a vystaví venku, kde ho spatří větší publikum. Tvořit pro náhodu a okamžik kolemjdoucích... a nevědět, co si o tom kdo myslí; hlavně ať to vidí. Ptal se snad Boudník někdy někoho?

VEŘEJNĚ PROSPĚŠNÉ STŘÍKÁNÍ Může to vypadat naivně, romanticky – a šupácky. „Když chce sprejovat na zeď, ať se zeptá anebo jde malovat na legální plochu,“ chce se říct slušnému občanovi. A Pure Beauty se opravdu několikrát ptal(a). Jenže, upřímně: kdo by chtěl dobrovolně poskytnout svou vlastní zeď (já ano, kdybych nějakou měla)? Kdo si myslí, že jeho zeď je ošklivá a potřebuje, aby ji někdo zkrášlil? K tomu Pure Beauty dodává: „Street art by přitom mohl být společnosti prospěšný jako prosté vizuální umění. Není žádná současná štuková, sgrafitová nebo malířská výzdoba či realizace v architektuře. Navíc, fasády samotné jsou esteticky někdy tak průměrné až podprůměrné, že by jim to vůbec nevadilo.“ Nehledě na to, že jich je spousta pokrytá reklamou – ať legální či nelegální, ať krásnou či ošklivou, která, zdá se, nikomu nevadí. Pure Beauty byl(a) za některá svá díla obviněn(a) a odsouzen(a) k veřejně prospěšných pracím v rozsahu 70 hodin. V jejich rámci si vyjednal(a), že by mohl(a) ve vesnici, kde bydlí, výtvarně zpracovat autobusovou zastávku. Za motiv madony s dítětem v Pelhřimově na

výsledný rozsudek ještě čeká. Až zázračným překvapením se zdá být fakt, že zastupitelstvo obce Bílý Kámen, kam Pure Beauty umístil(a) své dílo na zastávku, napsalo k soudu, že nepociťuje škodu a nepřeje si, aby její čin byl posuzován jako společensky škodlivý.

PROTI SMYČCE Třeba někdo připustí, že street art může být zajímavý, nebo že je to dokonce i umění. Ale hned také namítne, co ta většina tagů, bez smyslu a ohledu k čemukoliv? Na to Pure Beauty odpoví: „Graffiti je normální zoufalá reakce na tuhle smyčku (ničení soukromého majetku versus nemožnost legálně tvořit venku), reakce mladíků, kteří by chtěli něco výtvarného dělat – a vlastně spíš řemeslného, rutinního – spíš lidového, protože nemají výtvarné vzdělání – ale pro ně neexistuje řešení. A tak se v tom utápí

a tvrdí, že jsou proti ‚systému‘, proti policajtům, že je kolem toho adrenalin... Ale přitom by stačila pozitivní motivace: mnohem víc legálů a morální i materiální podpora ze strany společnosti. A pak by fenomén graffiti a celej tzv. street art mohl fungovat jako nějaká civilní estetická platforma, běžná součást života.“ Jasně, někde musí být stanovena hranice. Ale protisprejerský paragraf je dnes sestaven tak, aby se „jakýkoliv náhled, že je to umění, v nejmenším nepřipouštěl, protože by se tím údajně oháněli všichni“ (Pure Beauty). Připouštím. Možná. Stejně tak se ale ohánějí někteří regionální politici právě bojem proti sprejerství, protože na tom naberou snadné body. A tak se ptám: Kdo by chtěl dobrovolně poskytnout vlastní zeď? www.pure-beauty.cz

JAK ZAČÍT OD ZAČÁTKU O kolektivní přehlídce Jak začít od začátku (Selži znova a lépe) napsaly kurátorky Michaela Ivaniškinová a Mariana Serranová: „Pokusme se pro jednou zapomenout na přestálé prohry i dílčí vítězství a prostě vzít tady a teď jako výchozí bod dalšího směřování. Nejspíš to bude dlouhá cesta, protože na našem tady a teď je rozhodně co vylepšovat. A tu se začnou vkrádat pochyby, zda závazek napravovat špatnosti není přece jenom nad naše síly.“ Dohledaly proto umění, jehož angažovanost není otevřeným bojem, ale spíš osobní zodpovědností. Vystavují například Ivan Vosecký, Daniela Baráčková, Eva Jiřička, Kateřina Fojtíková, Jana Kalinová, Karel Kunc, Erik Sikora, Sláva Sobotovičová a Ivan Mečl, Tomáš Uhnák, Richard Wiesner či Jesper Alvaer s Isabelou Grosseovou. Jak začít od začátku (Selži znova a lépe). Futura, Holečkova 49, Praha 5 (www.futuraproject.cz). Výstava potrvá do 1. května. 23

Autor: Tereza Dobiášová

ŽENA JAKO MOCICHTIVÉ MONSTRUM HLAVNÍ HRDINKA I KNIHA RONA RASHE NESOU STEJNÉ JMÉNO: SERENA. JAKO SMRT STRAŠNÁ A SILNÁ ŽENA, KTERÁ VE SPOJENÝCH STÁTECH PRVNÍ POLOVINY MINULÉHO STOLETÍ ROZPOUTÁVÁ PEKLO NA ZEMI. V CESTĚ ZA MOCÍ A BOHATSTVÍM SE NEZASTAVÍ PŘED NIČÍM. Majitel těžařské firmy Pemberton s sebou z Bostonu do hor Severní Karolíny, kde jeho firma působí, přiváží novomanželku Serenu. Waynesville je drsné místo a dámy z města, manželky společníků firmy, sem většinou své muže nedoprovázejí. Ale Serena je jiná. Chce být svému muži rovnocenným partnerem. Jako se jiné ženy v její společenské pozici chápou vyšívání, ona se chopí zbraně a sedá na koně. Nic drsného si neoškliví. Serena je připravena se svým mužem podnikat.

KREV, POT A PENÍZE Na nádraží ve Waynesville čeká na novomanžele se svým otcem také sedmnáctiletá dívka, která nosí pod srdcem Pembertonovo dítě. Serena nechce rozumět tomu, proč by si ti dva měli dělat nějaké nároky. Poprvé teče krev. Pemberton starce zabije a Serena nabídne dívce nůž se slovy, že to je to jediné, co od Pembertona kdy uvidí. Žádné city. Záležitost se vyřídí se šerifem a paní Pembertonová podle plánu odjíždí obhlédnout svůj nový podnik. Pembertonovi kácejí lesy. Systematicky mýtí obrovské plochy lesů. Skupují pozemky. Když vytěží všechno dřevo, přesouvají se dál. Bojují s odporem těch, co by chtěli zřizovat přírodní rezervace, a se samotnou krajinou, když se brání. Těžbu provází vysoká úmrtnost. V náročném terénu lámou padající stromy chlapy jako mravence. Co nezvládnou stromy, dokončí hadi nebo nepozornost z únavy. Je to drsné podnikání: na jedné straně zápolení s politickými tlaky, na straně druhé pot a krev. I silní chlapi umírají jako polní koníci a na jejich místo už ve frontě čekají další. Serena se neštítí ničeho. Na koni jezdí po kopcích s dřevorubci a zároveň přebere faktické řízení firmy. Osnuje plány, řeší kritické situace,

tlačí firmu dopředu: přes jakékoli překážky. Její síla má v sobě něco nadlidského. Jediná žena mezi muži, jež je však nejtvrdší ze všech.

ZABÍJET ZEMI I ČLOVĚKA Serena chce jít dál, za jakoukoli cenu. Až vytěží lesy Severní Karolíny, přesune se do Brazílie. Je potřeba jenom odvaha. A ona ji má, k čemukoliv. Za podivných okolností umírají jejich protivníci i obchodní partneři, kteří neprokázali dostatečnou pružnost. Serenina moc roste. Potichu se začíná mluvit o tom, kdo to má na svědomí, ale Pembertonovi jsou příliš silní, než aby jim mohl někdo ublížit. Roztáčí se spirála smrti. Na počátku stálo jedno bodnutí nožem – téměř v sebeobraně. V závěru se zabíjí otevřeně, rutinně, bez skrupulí. Za Serenou zůstává spoušť: holé kopce, co už nenabídnou ryby v potoce ani zvířata k lovu. I muži, pracující pro Pembertonovi, si v jednom

okamžiku uvědomí, že až vykácí zbytky lesů, přijdou zase o práci a nebude kam jít a z čeho žít, bude hlad. Protože země beze stromů je mrtvá. Ron Rash tak postupně před čtenářem rozkrývá veliký depresivní obraz zabíjení: člověka i krajiny. Člověk se z hladu po moci stává predátorem. A navíc tím nejkrutějším predátorem je žena, tradičně symbolicky spojovaná s dáváním života. Jeho vyprávění ústí do mohutné a tragické, apokalyptické alegorie konce života a světa. Rezonuje s asi nejpodstatnějším současným tématem: lidská hybris ničí, co člověku umožňuje žít, a tím zabíjí sebe sama. Lidská hybris rodu ženského. Zůstává palčivá otázka, kterou kniha nezodpovídá. Proč to všechno? Ron Rash, Serena překlad: Květa Palowská, Jota, 2010

NOVÉ KNIHY: Stanislav Komárek, Eseje o lidských duších a společnosti I. + II. Argo, 2010, 2011 Zamyšlení nad podobnostmi mezi fungováním lidských a přírodních společenstev, paralely mezi cykličností dějin a přírodních cyklů, nad projekcí vlastní duše do našeho nazírání světa. 24

Ivan Klíma, Josef Šmajs, Václav Cílek Tři hlasy, Doplněk, 2010 Skeptický tazatel, Václav Cílek, člověk vnitřní pravdy, Ivan Klíma, a prorok lepších časů, Josef Šmajs, uvažují o povaze konfliktu kultury s přírodou. Esejistický sborník se snaží nalézat i jiné cesty z ekologické krize, než jsou ty běžně předkládané technologické.

Autor: Karel Veselý

HÉDONISMUS STŘÍDÁ PARANOIA NA SVÉM DEBUTU NAPODOBUJE BLYŠTIVOU ESTETIKU KYBERNETICKÉHO POPU, A PŘITOM DESKU VYPUSTIL ZDARMA NA INTERNET. KANADSKÝ PROJEKT THE WEEKND HRAJE NA ALBU THE HOUSE OF BALLOONS POP PRO LIDI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ POP. Moderní rhythm and blues tvoří posledních dvacet let páteř mainstreamového popu. Pro rockovou ortodoxii bývá jeho komerční podoba snadným terčem k zesměšňování, sklony k dekadenci a hédonismu z něho dělají tak trochu obdobu brakových televizních romancí s hrdiny z vyšší společnosti. Když se ale na vývoj v černém popu podíváme bez ideologické hysterie, zjistíme, že nejlepší R&B se elegantně pohybuje mezi hitparádovými klišé a kutáním nových hudebních paradigmat. Práce producentů jako jsou Terry Riley, Timbaland nebo The Neptunes proměnila v posledních dvou dekádách moderní populární hudbu příliš radikálně na to, abychom jejich hity odsoudili jako čistě komerční produkt. Černý „kybernetický“ pop z konce devadesátých let má navíc svoji důležitou historickou roli – je to dost možná poslední společně sdílený popkulturní kapitál celé jedné generace předtím, než se s nástupem internetového sdílení rozpadla hudební veřejnost na stovky komunit s nepřekrývajícím se vkusem. Rádiové hity R Kellyho nebo Aaliyah z přelomu tisíciletí se jednoduše nesmazatelně zapsaly do podvědomí jedné generace a teď se vrací, aby infikovaly estetiku současné nezávislé hudby.

PARANOIA KONČÍCÍHO VEČÍRKU Ačkoliv R&B jako mainstreamový žánr už v posledních letech ustoupil jak ze svých komerčních, tak i zvukově hledačských pozic, vliv jeho „paměťové stopy“ je teď patrnější než kdy jindy. Švédský projekt jj, cenami ověnčení britští the xx nebo How To Dress Well (viz Nový Prostor 360) využívají zvukové palety R&B k tomu, aby evokovali náladu starých dobrých časů, v nichž nebyly žádné vážnější starosti než ty spojené se získáváním drog, slávy a sexu (nebo se nám to tak při nostalgickém

ohlédnutí alespoň zdá). Do jejich skladeb se ale zároveň také vkrádá plíživá paranoia vycházející z našeho současného prozření, že večírek brzy ukončí svítání, kdy budeme muset splatit všechny naše dluhy. Tuto atmosféru skvěle odráží album/mixtape kanadského projektu The Weeknd nazvané House of The Balloons, který současné resuscitování odkazů R&B dovádí bezmála k dokonalosti.

INTOXIKACE ZVUKOVOU MLHOU Debutové album projektu, za nímž stojí zpěvák a producent Abel Tesfaye (o jeho identitě kromě jeho jména nevíme nic), je zatím více virálním fenoménem než regulérní hudební senzací. Svoji desku poskytl v polovině března zdarma ke stažení a větší pozornosti se nahrávce dostalo poté, co na ni na svém blogu upozornil kanadský rapper Drake. Nebyla to úplně náhoda, jeho loňská Thank Me Later pracovala s podobnou estetikou míchající hédonismus a paranoiu. Blyštivé R&B nicméně The Weeknd spojují se zasněným indie rockem, a tak se cinkání sklenic se šampaňským

ve VIP salónu a emočně vypjaté refrény noří do rafinované zvukové mlhy, která má na posluchače nebezpečně intoxikační účinky.

PROFESIONÁLNÍ KUTILSTVÍ V House of Balloons/Glass Table Girls nemají The Weeknd problémy samplovat klasiky goth-rocku Siouxsie and The Banshees a o chvíli později citovat sebeoslavný rap Pharrella Williamse z jistého hiphopového hitu. V Loft Music se smyčkuje zvukový fragment od dreampopových The Beach House a pomáhá k vytvoření éterické nálady dohasínajícího večírku, jehož protagonisté se potácejí mezi bděním a snem. The Weeknd snad ani nezkoušeli získat na užití samplů povolení, internet jednoduše setřel rozdíl mezi domácím kutilstvím a profesionální produkcí. S trochou nadsázky řečeno: debut torontského projektu je tak dobrý, že si ho nemůžete koupit. The Weeknd – House Of The Balloons (vlastním nákladem, 2011)

ANBB ANEB PRŮSEČÍKY HLUKU Své loňské album Mimikry přijedou do Prahy představit Alva Noto a Blixa Bargeld, představitelé projektu ANBB. Pozoruhodným způsobem se v něm střetávají zástupci dvou generací experimentální scény, jejichž práce s hlukovým haraburdím dění na této scéně výrazně ovlivnila. Zatímco Bargeld v osmdesátých letech položil s Einstürzende Neubauten základy industriální hudby, Alva Noto „vyráběl“ hluk o dekádu později čistě digitální cestou svými zblázněnými počítačovými programy. Jejich setkání na společném albu má i některé překvapivé písňové momenty, přesto lze od pražské premiéry jejich hlukových her čekat pořádný atak na ušní bubínky. Festival Stimul: Alva Noto + Blixa Bargeld (DE), 16. 4. 2011, Divadlo Archa 25

Autorka: Marta Harasimowicz

KRÁLOVNA HÁŽE STROHÁ INSCENACE BESTSELLERU DOROTY MASŁOWSKÉ ZAUJME HLAVNĚ MILOVNÍKY JEJÍ TVORBY. První dvě knihy Doroty Masłowské, zázračného dítěte polské literatury posledního desetiletí, jsou velmi lákavou látkou pro divadelníky. Může za to v značné míře jejich originální, velmi inovativní jazyk (do češtiny obě prózy přeložila neméně kreativním způsobem Bára Gregorová) a upovídaná forma, která se zakládá na propojení jisté epičnosti s autorskou sebereflexí a množstvím půvabných autostylizací. Složité, hodně uměle znějící a zároveň skutečně libozvučné texty přímo vyzývají ke scénickým adaptacím. Adaptaci Královniny šavle, za niž autorka získala prestižní polskou literární cenu Nike a která měla úspěch i v Čechách, můžeme vidět v pražské MeetFactory.

NEHYBNOST PRAGY V knize se vyskytuje několik hrdinů a motivů, z nichž tím nejdůležitějším je příběh (anebo spíše ne-příběh – hlavním dojmem z této tematické linky je totiž jistá nehybnost) samotné Masłowské. Vidíme spisovatelku ve chvíli, kdy se po několika letech od vydání veleúspěšné prvotiny pokouší psát další, uměleckým prostředím a kritickou obci stále více očekávaný román. Její rostoucí frustrace se mísí s nezkrotnou chutí se předvádět a stylizovat (v tomto ohledu je inspirativní místo, ve kterém Masłowská bydlí – varšavská čtvrť Praga, která má dosud, navzdory postupující gentrifikaci, pověst „horší“, chudinské čtvrti). Do autorčiných monologů vstupují hrdinové nového díla se svými myšlenkami a příběhy. V představení Jana Horáka poznáme jen některé z nich: populárního zpěváka Stanislava Retro, jenž v silvestrovskou noc možná zavraždí svého manažera, jeho ženu Sandru, prodavačku Kateřinu Lapkovou a nesmírně ošklivou novinářku Patricii Cantzovou. Inscenace je po všech stránkách minimalistická. Účinkují pouze tři herci, pohyb na jevišti málokdy přesahuje nejzákladnější gesta (po většinu

představení interpreti sedí nebo leží), celou scénografii tvoří tři gauče a závěs – doplněné o pár strohých světelných efektů, jednoduché jsou i rekvizity. Na první pohled to působí, jako by tvůrci Šavle chtěli vyjádřit jakousi solidaritu s autorčinou tvůrčí krizi popisovanou v textu. Málo sofistikovaná výprava a strohé výrazové prostředky ovšem napomáhají ke zdůraznění textu a jeho specifického jazyka. Ten je v inscenaci, stejně tak jako v její literární předloze, nejdůležitější.

USEKNUTÁ ŠAVLE Paradoxně tím, co na představení v MeetFactory zaujme nejvíc, je právě scéna. Syrový interiér hangáru, opotřebované palandy a nevyumělkovaný light design (například kruh světla na zdi v pozadí, symbolizující měsíc) působí neotřelým dojmem a skvěle spolu ladí. Skutečně nadchne závěs – světelný obraz Richarda Loskota, který představuje výhled na noční město. Výkony herců jsou více než uspokojivé. Rozhodně nejvíc pobaví Jan Lepšík v roli Stanislava Retro, Halka Třešňáková (Masłowská a Patricie Cantzová) zas vyniká v recitaci.

DIVADLO/THE THEATRE

Zároveň se inscenace nevyhnula jistým vadám, patrným už v originále. Slangové výrazy smíchané s archaismy a staročeskou syntaxí sice zezačátku zaujmou, po delší době však unavují a divák jen stěží udrží pozornost (koneckonců i účinkující se ne vždy soustředí natolik, aby Masłowské a Gregorové věty podali bezchybně). V případě, kdy samotný obsah textu není nijak zvlášť zajímavý – což je největším problémem Královniny šavle a dá se říci, že i Masłowské tvorby vůbec – to dost výrazně snižuje kvalitu představení. Problematická je i samotná dramatizace knihy. Nelze říci, že by předloha oslňovala promyšlenou kompozicí. Je ovšem pozoruhodné, že tvůrci Šavle si z poměrně pestré nabídky, kterou text skýtá, vybrali pro zakončení inscenace pasáž, která nemá snad vůbec žádný potenciál stát se pointou. Horákovo představení tak lze doporučit především milovníkům Masłowské prózy. Diváci, kteří si knihu neoblíbili anebo ji neznají, budou nejspíš zklamáni. Dorota Masłowská: Šavle, premiéra 2. října 2010 MeetFactory

VERTEDANCE: EMIGRANTES

Hra na herce a diváky, která své hráče může přehrát, ale které se nemůžeme nezúčastnit. Společnost komediantů pořád hraje hru o vzkříšení býka. Inscenace Farmy v jeskyni je černá mše, která porušuje hranice mezi těmi, již se dívají, a těmi, co se dávají.

Emigrantes je dalším představením ze série projektů skupiny VerTeDance, ve kterém vedle sebe na scéně vystupují dospělí a dětští tanečníci. Ti svýma dětskýma očima nahlížejí fenomén uprchlictví.

Divadlo Ponec, Husitská 24a/899, Praha 3 26. 4. ve 20 h.

Divadlo Archa, Na Poříčí 26, Praha 1 13. 4. v 10 a 20 h.

Autor: Jan Kolář

DOPISY ZE ZEMĚ BEZ ČASU SNAD SE V HUMBUKU KOLEM FILMU VÁCLAVA HAVLA NEZAPOMNĚLO NA TO, ŽE DO KIN VSTOUPÍ MNOHEM POZORUHODNĚJŠÍ DEBUT. 80 DOPISŮ VÁCLAVA KADRNKY SE TOTIŽ OD ZBYTKU ČESKÝCH FILMŮ ODLIŠUJE AUTORSKÝM RUKOPISEM, PRODUKCÍ I POHLEDEM NA PŘEDREVOLUČNÍ MINULOST. Výlučnost Kadrnkova prvního filmu plného dlouhých nehybných záběrů, bezcílně kráčejících mlčenlivých postav a kraťoučkých replik mechanicky deklamovaných neherci je tak veliká, že by bylo svůdné odmítnout jej jako únavnou manýru. Tenhle zdánlivě chladný film plný chyb se ale snaží o něco, co se v Česku už dávno nenosí. Bere kinematografii primárně nikoli jako hezky ilustrovanou a patřičně zjednodušenou literaturu, ale jako audiovizuální umění.

KROKY V HUSÁKOVĚ TICHU 80 dopisů vypráví příběh režisérova vlastního života a života jeho rodičů. Na konci osmdesátých let emigroval otec Václava Kadrnky do Velké Británie – matka s tehdy čtrnáctiletým synem zůstala doma ve Zlíně a více než rok se pokoušela z československých úřadů vymoci povolení k vystěhování; kontakt se svým mužem udržovala jen prostřednictvím dopisům, které si na dálku vyměňovali. V případě 80 dopisů by se však snad nemělo mluvit o příběhu – film zachycuje jen události jediného dne vyplněného předlouhou repetitivní sérií, v níž se monotónní rytmus kroků odměřujících vzdálenost mezi jednotlivými úřady střídá s úmorným čekáním před zavřenými dveřmi ordinací a policejních kanceláří. Celý kontext rodinného (a milostného) dramatu probleskne jakoby mimoděk jen v několika útržcích dialogu a v nekomentovaných záběrech starých fotografií z domácího alba. Podstatná tu není ani minulost a koneckonců ani budoucnost, k níž se matka malého Vaška (ve strohém podání Zuzany Lapčíkové proměněná takřka v naprogramovaný stroj) tolik upíná. Rozhodující roli hraje dusivá přítomnost zastaveného času, nekonečně zaprášená chvíle bez východiska a hlasu, vyplněná jen pocitem ztráty.

LIDÉ BEZ KRVE A BEZ DOMOVA Spíše než oceňované rumunské snímky z posledních let (Smrt pana Lazaresca, 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, 12:08 – Na východ od Bukurešti), které hrůzy post/komunistické minulosti vlastní země demonstrovaly prostřednictvím všednodenních tragédií svých hrdinů, připomíná 80 dopisů pozdní filmy C. T. Dreyera – s jejich hloubkou i nedostatky. Vynikající, lehce přesvětlené záběry kameramana Braňa Pažitky skutečně jako by vypadly ze Slova či Gertrudy: v jejich statických kompozicích, které většinou narušuje jen měnící se skladba světel a stínů na stěnách nebo chvějící se cíp záclony, lze téměř nahmatat vlekoucí se, tuhnoucí vteřiny, jež nemůže rozčeřit ani sebeusilovnější aktivita. Odvrácená strana tohoto přístupu spočívá v tom, že kdykoli jsou hrdinové filmu donuceni vystoupit z tohoto meditativního modu, působí jejich bezkrevné jednání jako toporná křeč.

I přesto, že je možné k 80 dopisům přistupovat jen jako k filmu postavenému na jediném, do důsledku dotaženém nápadu, zaslouží si obdiv. Jednak pro odvahu a odhodlání režiséra, který poté, co Státní fond na podporu kinematografie jeho záměr opakovaně odmítl podpořit (s absurdním zdůvodněním, že film by byl „příliš umělecký“), zafinancoval natáčení a výrobu tohoto zjevně menšinového filmu z vlastní kapsy. Především však proto, že je to film, který jako jediný český snímek z posledních dvaceti let neilustruje dobu normalizace pomocí směšně vypadající záplavy dobových rekvizit, ale evokuje ji prostřednictvím jediné intenzivní emoce. Československo osmdesátých lét v Kadrnkově filmu není zemí umakartových kuchyňských linek, tesilových kalhot a z Maďarska pašovaných kazeťáků. V 80 dopisech vystupují jako nerálná, šedivým závojem potažená země obydlená do sebe uzavřenými lidmi, jež se podobají mrtvolám. Je to krajina bez domova – země, ve které lze jen rezignovat, nebo z ní odejít.

ODNIKUD NĚKAM

Proslulý německý režisér Tom Tykwer tentokrát propojil svou zálibu v originálně konstruovaném vyprávění s jednou z nejklasičtějších variant výchozí zápletky – milostným trojúhelníkem. Novinářka Hana a architekt Simon žijí už dvacet let v harmonickém svazku. Až do okamžiku, kdy do jejich života vstoupí atraktivní Adam. Problém je v tom, že Hanna ani Simon netuší, že se oba náhle zamilovali do stejné osoby...

Poslední, minimalisticky laděný film proslulé americké režisérky Sophie Coppolové si z loňského festivalu v Benátkách odnesl hlavní cenu. Stephena Dorffa coby postupně stárnoucí hollywoodskou hvězdu v něm vytrhne z nudy luxusních, ale zcela prázdných dní jediný skutečně povedený výsledek jeho rozpadlého manželství – jedenáctiletá dcera Cleo (Elle Fanning).

3 (Drei, r. Tom Tykwer, Německo, 2010, 119 min.), premiéra 14. 4. 2011

Odnikud někam (Somewhere, r. Sophia Coppola, USA, 2010, 97 min.) premiéra 14. 4. 2011 27

Autor: Alexandr Budka

LIDÉ ZE DNA V ROLÍCH UMĚLCŮ UMĚLECKÉ PROJEKTY, KTERÉ NĚJAK REFLEKTUJÍ NEBO ZAPOJUJÍ LIDI S BEZDOMOVECKOU ZKUŠENOSTÍ, PEČLIVĚ SLEDUJEME. ZVLÁŠTĚ, KDYŽ JSOU MEZI SPOLUPRACUJÍCÍMI I NAŠI SOUČASNÍ

FOTO: DAVID KUMERMANN

PRODEJCI, JAKO V PŘÍPADĚ PROJEKTU GLOSSOLALIA. Lidé bez domova jsou pro umělce velkou a překvapivě častou výzvou. Ne vždy se jedná o povedené věci, některé projekty na problému lidí bez domova spíše parazitují – to je případ populárních herců a estrádních umělců, kteří se převlékají za bezdomovce a hrají si na ně ve veřejném prostoru. Takových akcí proběhlo v minulosti hned několik, pointa zřejmě spočívá v tom, zda náhodní kolemjdoucí odhalí známou tvář pod nevábným zevnějškem. Podobně prvoplánově problém pojmou někdy i seriozní umělci z akademického světa, to je příklad velké akce v galerii v Karlíně, kdy byli sezvaní bezdomovci za pomoci stylistů převlékáni do luxusních modelů a dokumentován jejich přerod, aby jim byl po chvilce opět vrácen jejich původní outfit, ve kterém se odebrali zpět na ulici.

KNIHY A APOKALYPSA Velmi nás proto těší, když se objeví umělec, který jde hlouběji pod povrch a dokáže spolupracovat s lidmi bez domova jako s rovnocennými partnery, kteří jeho projekt obohatí svými schopnostmi, a ne jen nezáviděníhodnou sociální rolí. V minulosti se například někteří naši prodejci úspěšně zapojili do různých performancí ve veřejném prostoru. Podobně zdařilou a oboustranně obohacující spolupráci navázal i Adam Vačkář v rámci svého projektu Glossolalia, který je od 10. 4. do 5. 6. 2011 prezentován v Galerii Klatovy/Klenová. K natočení videofilmu, který bude v rámci výstavy prezentován, si vybral herce divadla Ježek a Čížek, které se právě transformovalo v soubor Divadno a ve kterém působí i nás prodejce Petr Bláha. Adam Vačkář vysvětluje, proč si vybral právě tyto spolupracovníky: „Poprosil jsem právě je, protože jsem uvažoval o velmi specifických a netradičních hercích, kteří sami o sobě působí velice výrazně. Mnozí mají velice přirozený talent. Jsou to lidé zvyklí na improvizaci, mají profesionální disciplínu a hlavně se snaží, vydávají energii a úsilí, což se nedá říct o všech hercích. Spolupráce s nimi mě velice těšila, byla zcela neformální, byla to čistá improvizace a to mě neskutečně bavilo, sami vymýšleli a iniciovali detaily. Video, které jsem s nimi natáčel je hodně vizuální, a dosti významově symbolické, objevují se v něm v různých momentech knihy význač-

Prodejce NP Petr Bláha v boji o chleba.

Prostředí Rohanského ostrova je skutečně bezútěšné. ných filosofů, které do určité míry znamenaly zlom v myšlení. Například kniha Reného Descarta Pravidla o vedení rozumu, což je jedna ze zlomových knih racionalismu a začátek toho, co dnes nazýváme karteziánské myšlení, dále Nietzscheho O pravdě a lži nikoli ve smyslu morálním, jež je jeho menším, ale myslím velmi výstižným dílem, a Foucaltova kniha Slova a věci. Jsou to knihy, které do určité míry definují soudobé, na

racionalismu a karteziánství založené, nietzscheovsky povýšené společnosti. Celé video se odehrává ve velmi výrazných lokacích na apokalypticky vypadajícím zbořeništi na Rohanském ostrově a v opuštěných sklenících v Modřanech. Obě místa jsou symbolem opuštěné a zničené prosperity. Video je kritikou racionalismu a víry v neomezený růst. Je to postapokalyptická vize, dystopie.“

A do toho všeho zapadají i herci bývalého Ježka a Čížka, dnešního souboru Divadno. Ti se pohybují na okraji konzumní společnosti, v které se jim z různých důvodů nedaří, a příběh je částečně o nich samých, bytostně z onoho problému vyrůstajících. Zeptali jsme se i našeho prodejce Petra Bláhy, jaké měl dojmy z natáčení. Bylo na něm vidět, že ho tento zážitek silně zasáhl. „Hrál jsem člověka, měnícího klasické knihy za chleba, aby přežil. To je obraz, který dokonale vystihuje situaci, ve které jsem byl i já. Navíc se natáčení odehrávalo v místech, kde žije velká bezdomovecká komunita a kde jsem se i já roky pohyboval. Nebyly to příjemné vzpomínky, ale zároveň bylo zajímavé se na takovém místě ocitnout ve zcela jiných souvislostech – už ne jako jeho zoufalý obyvatel, ale jako herec, umělec, kterému tam o něco jde.“

Petr a Mariana s novorozenou Janičkou.

DIKTATURA ROZUMU Mariana Serranová o projektu Adama Vačkáře napsala: Afekty, emoce, pozitivní rozměr přání,

existenciální a transcendentální zkušenosti, přirozené procesy necenzurované rozumovými funkcemi mozku, jsou klíčem k porozumění toho, čím je holý život postavený mimo tlaky hieratických struktur a mocenský aparát. Zdá se téměř, že většinová společnost stále setrvává v přesvědčení, že spánek rozumu plodí nestvůry, přitom „morbidní patologií“ je právě všudypřítomný diskurz rozumu (Félix Guattari). Adam Vačkář inscenuje absurditu kontinua karteziánského a empiristického myšlení v pozdním kapitalismu do obrazů, o kterých bychom mohli říct, že jsou utopické nebo fiktivní konstrukty, kdyby nemilosrdně neodrážely současnou sociální realitu a hluboký dějinný pesimismus vůči vizím pokroku. Adam Vačkář sofistikovaně pracuje s problémem komplexních vztahů trhu, sociálně konstruovaných identit, komunit a společenského závazku. Jeho práce zprostředkovávají stále přítomnou zkušenost, že člověk je vždy znovu spoutáván materialisticky motivovanou touhou předpovídat budoucnost a přivlastňovat si ji.

PLATNÉ PRŮKAZKY PRODEJCŮ NP V PRAZE A BRNĚ KUPUJTE, PROSÍM, ČASOPIS NOVÝ PROSTOR JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ: 1. jsou viditelně opatřeni platnou průkazkou prodejce 2. stojí na prodejním místě, které mají uvedené na průkazce 3. mají titulní stranu prodávaného časopisu označenu číslem, které se shoduje s číslem průkazky prodejce 4. chovají se podle Kodexu prodejce V ostatních městech ČR je každý prodejce časopisu Nový Prostor viditelně označen průkazkou prodejce s vyznačeným prodejním místem. V případě jakýchkoliv připomínek k prodeji či prodejcům volejte na čísla: Praha: 2222 333 09 nebo 608 259 039, Brno: 545 217 297 nebo 773 153 380

KODEX PRODEJCE PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo.

7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor. Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa.

The Big Issue South Africa

Jamie Elkon

THE INVISIBLE PEOPLE VENDORS ARE BACK ON THE STREETS OF TOKYO SELLING COPIES OF THE BIG ISSUE JAPAN, AS STAFF VOWED TO SUPPORT ALL STREET PAPER VENDORS AFFECTED BY THE MAGNITUDE 9.0 EARTHQUAKE

Since psychiatric care was decentralised last year, in South Africa, patients have been moved from hospitals into community day hospitals that don’t have the appropriate resources to deal with mental illnesses. As a result, many of society’s most vulnerable have slipped through the cracks in the system and now walk the streets like invisible people. You see some walking the verge of highways, muttering and gesticulating to themselves, while others crouch on the pavements outside busy eateries, unseen by the well-heeled patrons. The invisible are not ghosts of souls passed over, they are people who live among us, with beating hearts and blood flowing through their veins, mothers and fathers, sisters and brothers, each with a unique story to be told. Nosipho* is a 36-year-old woman who hails from the Eastern Cape. Although she grew up under apartheid, she was able to attend a local convent school where she thrived under the tutelage of a benevolent English teacher. She was a bright student who enjoyed writing stories in which she fantasised of escape from her small, poor community. In her stories she was a gospel singer who would travel the world and sleep on soft beds with many clean crisp sheets which would keep her warm and safe. Even at 15 she knew that she wasn‘t going to be famous, that she would probably have to drop out of school soon in order to look after her small sister because her grandmother was ailing fast, but the fantasy lingered and soon she began to discover the signs. At first, the signs were few and far between; a stone turned over in the dust was a clue to be followed. Nosipho heard her name mentioned on the radio whenever she came into her grandmother‘s room and seemingly random events began to appear linked. Soon the signs multiplied, one upturned stone led to another. She would hear her name whispered on the wind and yet, when she turned around, no-one was there. Her friends began asking her if she was smoking isango [cannabis] because she appeared entangled in a dream-like stupor. A grin became the mask she wore to fend off the constant questioning of her peers, a grin she wore to trap the tears at her grandmother‘s grave. After the

FOTO: CHARLIE SPERRING

AND RESULTING TSUNAMI.

Slovníček: Vulnerable - zranitelný Verge – krajnice vozovky Muttering - mumlání

funeral, her mother returned to Cape Town to look for work, leaving Nosipho with her eightyear-old sister. It was hard to be a mother when she was still just a child herself. The days were long and difficult and when she could finally rest, the cacophony of voices would begin their weaving dance. The voices she heard sounded as if they came from the space outside of her: sometimes they would shout incoherent nonsense right next to her ear, at other times the voices would sound as if they came from far over the barren horizon. One of the voices was recognisable - it was her grandmother who told her that she had been bewitched by an inyanga [medicine-man] and that if Nosipho did not go and find her mother in Cape Town soon, her sister would die. Every day the voices grew in strength and soon Nosipho would not leave the house for fear of being attacked by spirits sent by the inyanga. She would leave the house just before dawn, when the voices were still asleep, to arrange

small piles of stones around the home to protect the sisters. Soon she forgot to wash or get food and her worried sister brought shuffling, concerned elders into their cluttered room where they found Nosipho muttering into her tattered shawl. People in the village began to look at her strangely and whispered behind their hands when she passed. One night, after a particularly harrowing day during which she had been viciously beaten by other children who had called her cursed, she fled to Cape Town to find her mother. That night was some 20 years ago. Today Nosipho is still searching for her mother. Miraculously she has managed to eke out a thin existence living on the baking streets or in caves scattered through the rain-soaked mountains of Cape Town. For the past month she has sought shelter behind the blazing red bougainvillea beneath my balcony where she laboriously wraps black plastic bags around her head to fend off the razor sharp voices that continually torment her, even in her sleep. A week ago I went with Nosipho to the day hospital to see the psychiatric sister in order to get her antipsychotic medication, which could radically change Nosipho‘s quality of life. But after three hours of waiting in line - with no identification documents - I had to return to work and Nosipho fled soon after, citing the accusatory stares of others as the reason.

TIRÁŽ Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a.s.

Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Nový Prostor občanské sdružení je nezisková organizace, pomáhající osobám bez přístřeší a v krizových životních situací prostřednictvím prodeje pouličního časopisu Nový Prostor. Touto cestou si mohou osoby v tísni vydělat prostředky na základní životní potřeby. Redakce uvítá jakékoliv příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotograﬁe nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur. Představenstvo Nový Prostor o.s.: Dagmar Kocmánková Robert Sztarovics Nový Prostor občanské sdružení je členem International Network of Streetpapers a European Antipoverty Network ČR.

Sídlo Nový Prostor o.s. Řeznická 14 110 00 Praha 1 IČO 69056081 Tel: 222233309 Fax: 220877375 e-mail: projekt@novyprostor.cz výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková Denní centra: Praha 1, Řeznická 14, 110 00 Pracovníci koordinující práci prodejců: Tel: 222233309, 608259039, fax: 220877375 e-mail: vydejna@novyprostor.cz Brno, Příční 4, 602 00 Pracovníci koordinující práci prodejců: tel: 545217297, 773153380 e-mail: vydejna@novyprostor.cz Partnerské organizace: Ostrava, Astrid, o.p.s., Hasičská 550/50, 700 30 Ostrava-Hrabůvka, Barbora Janotová, tel: 774417608, e-mail: b.janotova@astridops.cz Olomouc, Charita Olomouc, Wurmova 5, 771 00, Dušan Pořízka, tel: 736765129,

e-mail: dusan.porizka@ol.charita.cz Třinec, Slezská Diakonie, AD pro ženy, Frýdecká 136, 739 61, Pavla Golasowská, tel: 604223971, e-mail: elpis.tc@slezskadiakonie.cz Hradec Králové, Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Přemysl Bis, tel: 774 728 645, e-mail: novyprostorHK@seznam.cz Pardubice, SKP–Centrum o.p.s., Milheimova 694, 530 02, Bc. Iva Šabacká, tel: 777765842, e-mail: issilvergate@seznam.cz České Budějovice, Charita České Budějovice, Dům sv.Pavla, Riegrova 32, 370 01 České Budějovice, Michaela Ferdanová, e-mail: michaela. ferdanova@mchcb.org, tel: 387 315 388 Plzeň, Městská Charita, Domov sv. Františka, Wenzigova 5, 301 00, Kamil Fryček, tel: 731433098, e-mail: frycek@mchp.cz Adresa redakce: Řeznická 14, 110 00 Praha 1 Tel: 222233309, Fax: 220877375 e-mail: redakce@novyprostor.cz

šéfredaktor: Alexandr Budka, tel: 774789079, e-mail: alexandr.budka@novyprostor.cz zástupce šéfredaktora: Tomáš Havlín redakce: Martina Křížková, Zuzana Brodilová, Jaroslav Fiala grafik: Kamil Tamášek grafický koncept: www.lab-ad.cz inzerce: tel: 222233309, e-mail: inzerce@novyprostor.cz Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce. Připomínky, náměty či stížnosti k časopisu či práci prodejců je také možné zaslat prostřednictvím formuláře www.novyprostor.cz/kontakt.html Přispějte na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší a lidi v těžké životní situaci a zašlete svou finanční pomoc přímo na náš sbírkový účet číslo 1061013598/5500.