Nový Prostor 394: Zdravotnictví by PhatBeatz.cz

prosíme kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!

Vladimír 518 Rozhovor:

Téma:

zdravotnictví

Dějiny přítomnosti:

detektivní příběhy

394 v prodeji od 29. března 2012

ADOLF WÖLFLI STVOŘITEL UNIVERSA

22/02–27/05/2012

Galerie hlavního města Prahy Dům U Kamenného zvonu Staroměstské náměstí 13, Praha 1 út–ne 10.00–20.00 www.adolfwolfli.cz www.ghmp.cz

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři! Dětství je doba, kdy plně věříme doktorům. Pán nebo paní v bílém plášti má kus autority rodičů a zároveň je něco jako kouzelný dědeček, který skvěle rozumí tomu, jak funguje naše tělo. Své diagnózy říká v čarodějné latině a své kouzelné formule píše na kusy papíru, které pak vyměníme za léčivé lektvary. Hotový divotvůrce. Některým tahle víra zůstane, zejména ti všímavější ale brzy poznají, že něco drhne. S rostoucím věkem člověk poznává, že lékařské diagnózy nemusejí být neomylné a předepsané prášky jsou často pěkné svinstvo s vedlejšími účinky. Stále ale věří, že zdravotnictví tu je pro jeho zdraví. Lékař je novodobý hrdina, který se snaží zachraňovat životy. Jenže co když pochopíme lidské zdraví raději tržně? Zdravotní péče nebude darem pro všechny, na nějž se budou lidé skládat podle svých možností, ale spíše supermarketem, kde si budou do košíků s povinným standardem přidávat nadstandardy podle vlastního výběru? Nepovede je to k úspornějšímu a dospělejšímu chování k vlastnímu zdraví? Tímto argumentem jsou inspirovány reformy v českém zdravotnictví (viz s. 5). Americký příklad z mnohem bohatší společnosti ale ukazuje, že to moc nefunguje (s. 6–7) a reportáž ze severní Moravy (s. 10–11) můžeme také vnímat jako varování před mocenskou asymetrií mezi pacientem a řetězcem pojišťovna-nemocnice-lékař. Tenhle začarovaný kruh bude dost možná také kouzlit, ale ne ve prospěch pacienta. Na tom se bude spíš snažit ušetřit. I stávající zdravotnictví má ovšem problémů dost, je podfinancované a vztahy lékařů a pacientů jsou daleko od ideálu (s. 8–9). Dá se najít nějaké nekouzelné řešení? Během dokončování tohoto čísla se proti nám vzbouřilo všechno, co mohlo. V den uzávěrky se složil jeden z redaktorů se čtyřicítkami horečky, domluvený a potvrzený komiks jeho autorka nenakreslila, protože se jí ztratil pes. Že by téma zdravotnictví přece jen bylo začarované? Ale kde, na pověry nevěříme. Vítejte u velikonočního čísla Nového Prostoru a za tři týdny se těšíme na další shledání.

OBSAH fejeton: Freud a Velikonoce

ZDRAVOTNICTVÍ Když se z těla stane zboží

/Stern/

/Fiala, Vinkelhoferová/

ZDRAVOTNICTVÍ Zdravotnické střípky

ZDRAVOTNICTVÍ Moravský experiment /Hetmánková/

pošli to dál:

4–5 dějiny přítomnosti: Jak prosté, milý Watsone

6–7

8–9

reportáž: Na křídlech pochybnosti

referát: O krok před zákonem

/Křížková/

/Hloušek/

10–11 rozhovor: vladimír 518 /Havlín/

/Holanová, Segi/

12–13 ~:

14–15 komiks: štrýt strip

Baba za přepážkou

/Šeda/

/Zemančíková/

16–17 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

kultura: LITERATURA /Marečková/

/Ptáček/

křížovka

18–20

hudba /Veselý/

kultura: DIVADLO

kultura: FILM

/Harasimovicz/

/Prejdová/

24–25

uličníci: Jaro na ubytovně

světozor: Let us feed the hungry

/Havlín/

/Roberts/

28–29

Andrea Novotná

Fotografie na obálce: Tereza Jirásková

spojení

vábnička na příště

Redakce časopisu Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1-Nové Město, 128 00 tel.: 222 233 309 sms: +420 774 150 551 e-mail: redakce@novyprostor.cz www.novyprostor.cz

V dalším čísle se podíváme na lidovou tvořivost ve virtuálních časech. Přestěhoval se folklór na internet? Co udělal svět počítačových sítí s humorem? A nestává se tvořivost na síti médiem pro rasismus, nenávist a fámy?

Autor: Jan Stern

Freud a Velikonoce mohlo snad nějak souviset s volnými asocia cemi na pohovce, byť jsem sám dost dobře nechápal jak. To už ale vzbudilo vyloženě nevoli. Bylo mi na značeno, že si snad dělám z redakce legraci, že jsem sám zralý na pohovku a že jestli mám nějaké soukromé problémy s pomlázkou, které mi brání velikonoční fejeton řádně hlubinně napsat, dá se to pochopit, leč za bláboly o vy těsnění do žloutku by mi mohl někdo přijet nakopat vejce. To jsem se ale zase šprajcl já, neboť jednak vý hrůžky na mne neplatí a druhak vejce zatraceně podražila a neradil bych nikomu, aby se byť jen zle podíval na plato v mém špajzu. Napsal jsem redakci varovný dopis o svém pudu smrti a chvilku bylo mezi našimi notebooky ticho. Když ale namlouvání s fejetonisty konkurenč ních listů skončila na mrtvém bodě poté, co redakce Nového Prostoru odmítla Ludvíku Vaculíkovi dát za každý fejeton nového veli konočního zajíčka a Michalu Vieweghovi mase rati, emoce (značně ambivalentní) se uklidnily a páni redaktoři přišli zase s prosíkem. Dušovali se, že moje vejce nechají na pokoji, prý že ve mně nechtěli vyvolat sebemenší kastrační úzkost (?), ale velikonoční fejeton prý prostě potřebují, neboť už to hoří víc než Freudův dout

ník, tak ať neblbnu. Primitivní dvojsmysly mi prý vždycky šly (?), tak ať se trochu soustředím a sesumíruju si hezky všechnu tu perverzi, co se ve velikonočních rituálech skrývá, ať si prý vybavím ty zmalované zadečky a ať jim nevyklá dám, že to nijak nesouvisí se sado-masochismem a možná i s analitou. „Vždyť z toho ten sex přímo tryská!“ psali mi zoufale ti zoufalci. Ale já jsem asi slepý. Vejce jsou přeci symbolem života a Velikonoce oslavují jaro a vzkříšení. Na zadečky se šlehá jen proto, že to tam nejmíň bolí, a někde se dokonce ani nešlehá, ale polévá vodou, v čemž tedy kategoricky odmítám vidět sublimovanou uretrální erotiku. Napsal jsem tudíž redakci, že jsem ochoten ma ximálně považovat kočičky ve váze za svébytné freudovské přeřeknutí skrývající touhu nacpat do vázy kozičky (navíc ta souvislost s pupeny, že, rozumíme si), ale dál už nejsem ochoten jít, neboť jediný sex, který lze na Velikonocích na jít, je ten, co by ho rád měl Belmondo se Sophií Marceau ve Veselých Velikonocích, a i ten – jak jsem poťouchle upozornil – se nakonec neko nal, byť proti zobrazeným kočičkám – uznávám – nelze nic namítat. Redakce věc dále nekomentovala, no, a tak to tady máte. Přeji vám bujaré pučení, veliké noce a během nich krásné, vyložené sny.

ilustrace: np

Redakce Nového Prostoru mne raději nikdy neúkoluje, ono jí úplně stačí, co ze mne vy padne spontánně. Tentokrát mne však poněkud zaskočila opatrným apelem, zda bych se nemohl věnovat Velikonocům. A protože zná mé sklony a aberace, doplnila, že by fejeton mohl býti třebas „rozverně freudovský“. Marně jsem měsíc přemýšlel, co by na Veli konocích mohlo být rozverně freudovského. Zakoupil jsem si Sebrané spisy Sigmunda Freuda, poctivě studoval, komparoval, ana lyzoval, ale kde nic tu nic. Rozvernou redakci toto sdělení překvapilo. „To nemyslíte vážně. Co pomlázka?! Co vejce?!“ upřesnil svou pros bu nejmenovaný redaktor a vybavil ji dvěma naléhavými kurzívami. To už jsem byl lehce znervóznělý. Co s tou pomlázkou a vejci jako má být? Co s nimi má nebohý Sigmund společného? Že by pomlázka nějak souvisela s oidipovským komplexem? Ale Oidipus přeci svého otce neumlátil pomlázkou, hezky po starořecku ho zapíchl. A vejce? No to už jsem úplně mimo. Že by žlou tek byl symbolem podvědomí a bílek vědomí? No, dejme tomu. Nechápal jsem sice, co je na tom rozverného, ale zaslal jsem redakci po jednání o žloutku a bílku a pokusil se trochu rozverně naznačit, že by malování na skořápku

Zdraví jako „nadstandard“? Není náhodou, že v současné době do chází k fúzi České průmyslové a zdravot ní pojišťovny (dříve AGEL) se zdravotní pojišťovnou Metal Aliance. Nově vzniklý komplex zahrnuje nejen pojišťovny, ale ovládá celý řetězec včetně zdravotní péče a lékáren. Bude možné ubránit vlivu takových uskupení při definici standar dů? Může se stát, že pro některé skupiny pacientů nebude odpovídající zdravotní péče „lege artis“ dostupná? Už dnes jsou některé sociální skupiny či chronicky nemocní zatíženi za hranicí únosnosti. K tomu všemu se zavádějí nové zdravot nické registry. Do nich se mají zadávat údaje potřebné k identifikaci pacienta, včetně těch intimních, jako je počet potratů, ale také typ bydlení, zaměst nání nebo choroby rodičů. Veškeré citlivé údaje o každém z nás, o našich diagnózách, užívaných lécích a lékařích mají být shromažďovány v ob rovské databázi centrálního úložiště informací. Informační systém IZIP založili politici ODS. V zákoně stojí, že data pro zpracování se pře dávají bez souhlasu pacienta. Správcem má být ministerstvo zdravotnictví, ale část registru může spravovat i právnická osoba. Vládní úřed níci se dušují, že zneužití údajů nehrozí. Kdo to ale při pohledu na současnou politickou scénu může zaručit? ilustrace: vojta šeda

Snahu zásadně reformovat zdravot nictví zahájil ministr Tomáš Julínek, který prohlásil, že je nutné systém zlepšit a dát pacientům vhodnější právní postavení. Reformu zahájil zavedením „regulačních“ poplatků. Následovat měla změna statutu fa kultních nemocnic, vytvoření tržního prostředí ve zdravotnictví i zdravot ním pojištění s možností vytváření zisků, zavedení „standardů“ a „nad standardů“. Není divu, že o tento pro ces byl ze strany investorů a podnika telských kruhů velký zájem: systém zdravotní péče ročně spolyká více než 200 miliard korun a reforma zjevně směřovala k zajímavým možnostem podnikání. Nenápadně došlo k potla čení solidarity zdravých s nemocnými, která je zakotvena v Ústavě, podle níž mají občané na základě veřejného zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči. Reforma připravovala půdu k odstátnění zdravotních pojišťoven. Julínkovi se jeho dílo nepodařilo dokončit. Po krátkém období úřednické vlády nastoupil na jeho křeslo Leoš Heger. Jeho rétorika byla opatrnější, v praxi ale pokračuje v Julínkových stopách. Nedávno schválený Zákon o zdravotních služ bách nahradil údajně zastaralý Zákon o zdraví lidu. Nová úprava je složitá, mnoho problémů

neřeší a jiné přináší. Zavádí se pojem „nadstan dardní“ péče, za kterou si pacient musí připla tit. Není dostatečně zajištěno, aby definice nadstandardu byla oproštěna od ekonomických zájmů pojišťoven a poskytovatelů zdravotní péče. V zákoně je na několika místech použit pojem „placené služby“ namísto „zdravotní péče“, o které mluví Ústava. Stát se postupně vzdává své povinnosti prevence, monitorová ní a ochrany zdraví ve prospěch soukromých subjektů, např. převodem nákupu, skladování a distribuce očkovacích vakcín do soukromých rukou. Postupně je likvidována síť zdravotních ústavů a hygienických stanic.

Václav Trojan

Amatérští malíři proti nenávisti Chcípni smažko! Sanashit. Drogy dětem dává! Tyto i mnohé další vzkazy přibývaly v průběhu posledních dvou let na fasádě kontaktního centra Sananim, které slouží drogově závislým na pražském Smíchově. Pomalovaná zeď přitom byla jen špičkou ledovce nevraživosti, která mezi obyvateli Smíchova vznikla vůči centru ještě před jeho otevřením. O sporu, ve kterém se osobně angažovaly politické špičky, létala trestní oznámení, pochodovaly hlídky DSSS a padaly dokonce i rány (jeden z kontaktních pracovníků byl před centrem napaden), jsme už v Novém Prostoru podrobně informovali před více než rokem (Protidrogové centrum jako terč, NP č. 353). Od té doby se Sananim, ve snaze najít podmínky pro společné soužití, pokusil iniciovat s nespokojenými sousedy mediační setkání. Napětí však dále stoupalo. V červnu loňského roku přestala být situace dále udržitelná, kontaktní centrum proto sna

hu o dohodu s obyvateli vzdalo a přislíbilo, že si začne hledat náhradní prostory. Ty se sice navzdory intenzivní snaze zatím nenašly, počet a síla útoků ale podle dohody skutečně výrazně klesla. V situaci stále přítomného napětí došlo mi nulý týden k něčemu nevídanému. Když přišli ráno lidé ze Sananimu do práce, našli místo vulgárních nápisů zeď svítící novotou. Zá hadu na oranžovo přemalované zdi vysvětlil vzkaz ve schránce. „Jako malý projev díků za vaši nelehkou práci jsme si dovolili udělat vám malé překvapení. Snad potěší. Až barva pořádně zaschne, doděláme ještě drobnosti. Držíme vám palce a mějte se co nejlépe,“ vzkázali nezná mí, podepsaní jako Amatérští malíři. Vedoucí kontaktního centra Tomáš Vejrych netuší, kdo se za podpisem skrývá, z podpory i jejího provedení je ale nadšený. „Měli jsme hroznou radost. To ráno bylo až dojemné. Po tom, co jsme

tady ty dva roky zažívali, přišel najednou projev uznání. Na to vůbec nejsme zvyklí. Moc nás to potěšilo.“ Již na první pohled je přitom patr né, že malíři odvedli poctivou práci – nešlo jen o prosté zamazání vulgárních nápisů, ale o kvalitní vymalování, které dává místu zcela jinou atmosféru. Počmáraná fasáda s plejádou nápisů od těch naivních až po vyloženě neonacistické téměř symbolicky odrážela konflikt, jenž v ulici Na Skalce probíhal po celou dobu přítomnosti Sa nanimu. Teď jsou díky noční akci neznámých malířů nápisy pryč. Solidární akt jakoby sym bolicky nechal celý spor zmizet a znovu nastolil otevřený prostor. Třeba by se novotou zářící zeď mohla stát inspirací i příležitostí také pro nový začátek vztahů mezi obyvateli a těmi, kdo zde pomáhají závislým.

Zuzana Brodilová

Jarmark zdraví: vstupuje Amerika do třetího světa?

Když se z těla stane zboží Málo známé příběhy z prostředí amerického zdravotnictví, které jsou stále aktuálnější i v Česku. Tenhle kalendář by vás na první pohled nezaujal. Třebaže jsou na jednotlivých listech nahaté fotky, modelky byste mezi nimi hledali jen těžko. Místo nich tu vystupují různí lidé, často v pokročilém věku. Na idylických výjevech z amerického venkova pózují rozesmátí farmáři, servírky či automechanici. Ty nejchoulostivější partie mají zakryté nákupní taškou, kloboukem, případně čerstvě ulovenou rybou. Kalendář působí vtipně, je k mání za třicet dolarů a má svůj zvláštní význam. Jedna žena se dostala do velkých potíží. A její kamarádi se jí pokusili nafocením a prodejem kalendáře prodloužit život. Ta žena se jmenuje Toni, je jí dvaapadesát, má čtyři děti a vede autodílnu v jednom městečku ve státě Minnesota. Před pár lety jí doktoři našli rakovinu prsu. A jako by to nestačilo, vloni, uprostřed náročné léčby, dostala od své pojišťovny dopis, ve kterém stojí, že vyčerpala svůj finanční limit. To znamená, že si musí platit všechny nákladné léky a chemoterapie z vlastní

kapsy. Jedna dávka chemoterapie přitom vyjde na celých třicet čtyři tisíc dolarů. Toni proto musí prodat střechu nad hlavou i svoji malou firmu. Jenže ani to nakonec stačit nebude. Proto ten kalendář, proto ta snaha lidí kolem. Je to příběh, který zná mnoho Američanů: Celý život pracovali a platili si pojištění. Když ale onemocněli, pojišťovna jim kvůli vysokým nákladům na léčbu oznámila, že vyčerpali limit, nebo jim dokonce pojistku úplně zrušila. Nejenže pak zápasíte s těžkou chorobou, ale doma se vám hromadí účty v hodnotě desítek či dokonce stovek tisíc dolarů. Příčina je prostá: Pojišťovně se prostě „nevyplatíte“. Říkáte si, že to je zlý sen? Nikoli. Jen systém soukromého amerického zdravotnictví.

V průmyslové mlze Podívejme se na věc z druhé strany. Pan Wendell Potter pracoval téměř dvacet let na nejvyšších postech v soukromých zdravotních pojišťov-

nách. „Vím, jak se zbavovat nemocných, abychom uspokojili své investory,“ představil se před třemi lety tento nenápadný, prošedivělý muž na slyšení v americkém Senátu. Někdejší vládce nad zdravím lidí nevydržel a začal mluvit. O své zkušenosti se zdravotními pojišťovnami dokonce napsal knihu Deadly Spin (Smrtící spirála). Vysvětluje v ní, že každá pojišťovna má stanovenou přesnou výši, do které se jí vyplatí hradit lékařskou péči. Pokud je suma překročena, nastoupí tým lidí, kteří vymýšlejí, jak se pacienta zbavit. Tu zruší pojistku, protože jste nezadali drobný údaj do formulářů, tam najmou doktora, který za úplatu označí vaši léčbu za nepotřebnou. Ve vážnějších případech, jako je rakovina nebo srdeční choroba, se de facto jedná o rozsudek smrti. Pojistek je navíc mnoho a hlavně ty lacinější nemusí garantovat vůbec nic. Potřebujete ošetřit zlomenou ruku? Je samozřejmé, že za to zaplatíte pár set dolarů. Pojišťovna má totiž

foto: wbur

Autorství: Jaroslav Fiala, Markéta Vinkelhoferová

Riziko podnikání Emma vyučuje historii na univerzitě v Miami. Je jí dvaašedesát, ale vizáží vypadá o dobrých patnáct let mladší. Snaží se udržovat v per-

iluze, ale byl pro mě jedinou nadějí, že budu ještě nějaký čas žít.“ Obama nastoupil do úřadu se slibem provést zdravotnickou reformu. Ta dnes počítá se zvýšením státní podpory na péči pro chudší a staré lidi. Měla by přinést hlavně snížení cen léků a rozšíření základní zdravotní péče. Jenže Obamova reforma zároveň budí velké rozpaky. Její původní záměr byl ambicióznější – zavést celonárodní pojištění pro Američany z veřejných zdrojů. Během projednávání reformy však na senátory a kongresmany nastoupila těžká kavalerie farmaceutické a pojišťovací lobby. Uvádí se, že na jednoho člena Kongresu působilo asi šest lobbistů a na kampaň proti reformě bylo vynaloženo asi 380 milionů dolarů. Výsledkem proto není veřejný fond péče, ale jen pojištění u soukromých pojišťoven, kterým bude náklady za chudší lidi částečně dotovat stát. Jedná se o výhodně zajištěný byznys pro velké korporace.

Jarmark zdraví Kolem padesáti milionů Američanů dnes nemá žádné pojištění a musí se spoléhat na programy pomoci od federální vlády. Získat takovou pomoc je však často obtížné a výše nákladů za léčbu beztak vysoká. Takovým lidem pak například nezbývá nic jiného než ujet pár tisíc kilometrů a zkusit se protlačit na tzv. „jarmark zdraví“. Jde o každoroční setkání, které se koná na různých místech USA. Lidé jsou tam zdarma ošetřováni dobrovolníky, kteří běžně působí v oblastech jako je Haiti, a podstupují operace ve stanech, stájích i pod širým nebem. „Stál jsem uprostřed rozbahněného prostranství a připadal si jako ve válečném filmu. Stovky lidí, na které pršelo, tam čekali v nekonečných frontách,“ popisuje svůj zážitek z „jarmarku“ nám už známý manažer Wendell Potter, který se rozloučil s vrcholnou pozicí v soukromé pojišťovně. „Zubaři pracovali na dešti a kromě zástěn u operačních stolů ve stájích nikde nebylo soukromí. Uvědomil jsem si, že tihle pacienti by klidně mohli být moji blízcí,“ píše Potter v jedné z kapitol své knihy, kterou nadepsal slovy: Amerika vstupuje do třetího světa.

Reforma pro Kimberley Trojici našich příběhů uzavírá Kimberley. Je o něco mladší než Emma a má za sebou úspěšnou kariéru fotografky pro prestižní americký týdeník Time. V osmdesátých letech pro něj přinášela reportáže z válek ve Střední Americe. Kim je od rány, kdysi se nebála fotit partyzány v Salvadoru, ale svoji práci v nebezpečných podmínkách zaplatila žloutenkou typu C. Poté, co její místo obsadili mladší kolegové, i ona se ocitla bez pojištění. Dnes působí jako fotografka na volné noze a přežívá jen díky známému doktorovi, který její nemoc léčí načerno. Léky jí vyjdou na tisíc dolarů měsíčně a o dobrém pojištění si může nechat zdát: V devětapadesáti, s diagnózou hepatitidy C, má smůlu. „Když v prezidentských volbách vyhrál Barack Obama, brečela jsem dojetím,“ vypráví ve svém bostonském bytě. „Ne, že bych si o něm dělala

foto: archiv

stanovený nejen horní strop, který nesmíte při léčbě překročit, ale i spodní limit, do kterého vám nic neproplatí. Tenhle limit obvykle činí několik tisíc dolarů, a dokud ho nepřekročíte, stejně všechno hradíte z vlastní kapsy. Zlomenina je prostě příliš „laciná“, zatímco rakovina moc drahá. Důvod k takovému chování je prostý: Pojišťovny obchodují se svými akciemi na burze. A výše jejich akcií je přímo úměrná tomu, jak velký mají zisk. Vydají-li na zdravotní péči příliš mnoho peněz, cena jejich akcií letí dolů. Podaří-li se jim naopak náklady na péči co nejvíce snížit, cena akcií stoupá. Podobná logika samozřejmě platí i u výše prémií manažerů. Dodejme, že rétorika, se kterou americký zdravotní průmysl své chování zdůvodňuje, je dobře známá i při zavádění reforem v Česku: Náklady na zdravotní péči jsou vyšší, lidé jsou nemocnější a populace stárne. Víc a víc lidí údajně využívá péči, kterou ve skutečnosti nepotřebují, náklady se vymykají kontrole, a tak se musí šetřit. Někdejší manažer Wendell Potter na to ale namítá: „Je to jen mlha, která záměrně odvrací pozornost od skutečných problémů.“ Pojďme se na ně podívat.

fektní kondici: Pravidelně běhá, cvičí jógu, je vegetariánka. Jenže, jak známo, nemoc si nevybírá. Před pár lety této subtilní ženě našli nezhoubný nádor. Na operaci musela odjet do Bolívie, kde dříve studovala, protože v USA by na zákrok neměla. Její pracovní smlouva totiž nezahrnuje zdravotní pojištění. Operaci prodělala v bolivijské metropoli, La Pazu, za přijatelnou cenu včetně rekonvalescence. Po návratu domů ale její problémy neskončily. „Chtěla jsem se nechat pojistit, ale průběh byl vždycky stejný,“ vysvětlovala nám Emma svoji situaci vloni v létě nad šálkem kávy. „Zaplatila jsem vstupní vyšetření, vyplnila spoustu formulářů, ale po čase mi pojišťovna sdělila tentýž verdikt: Nepřijímáme vás. Mohla jsem se sice odvolat, což jsem vždycky vyzkoušela, ale k ničemu to nevedlo. Důvodem byla pokaždé ta prodělaná operace. Pojišťovnám sloužila jako záminka, že můžu vážně onemocnět a léčba bude moc drahá. Všichni víme, že když je vám kolem šedesátky, máte velký problém sehnat pojištění. Vlastně byste neměli žít,“ vyprávěla tehdy smutně. Od té doby se ale něco přeci jen změnilo: Emma nakonec pojištění sehnala. Jen ji vyjde na polovinu platu, asi sedm set dolarů měsíčně. Emma bude muset čekat ještě pár let do důchodu. Pak bude mít nárok na základní péči. Do té doby bude muset hlavně platit. Řeči o kvalitě komerčního zdravotnictví totiž zakrývají, že hlavním zájmem politiků a privátních pojišťoven není zdraví lidí, ale zisk. Vše začíná od toho, že velké pojišťovny mají monopol na trhu a mohou libovolně zvyšovat náklady na péči, stejně jako výši pojistného. Větší počet lidí pak musí platit vyšší a vyšší částky za stále dražší zákroky. Vidina zisku přitom klesá s narůstajícím věkem a vaší špatnou kondicí. Pojišťovny se proto předem zdráhají podstoupit riziko platit léčbu vážné, a tudíž pro ně příliš nákladné nemoci. Částka za pojistné je v takovém případě přímo úměrná podnikatelskému riziku.

Kalendář, který má prodloužit život. 7

Zdravotnické střípky Zdraví znamená tvrdou dřinu. Lékařů, zdravotních sester, ale také samotných pacientů a jejich blízkých. Ve zdravotnictví se potkává a někdy na sebe tvrdě naráží několik světů. Jakou si z něj odnášejí zkušenost?

Co znamená noční směna

V nouzovém režimu

Málokdo ví, že noční směna lékařů v nemocnici neznamená jen práci přes noc. Obnáší nepřetržitou šichtu o délce 24–32 hodin. Po odpracování běžné pracovní doby do 15.30 se přebírá směna od kolegů z ostatních oddělení. V tuto dobu dochází k omezení personálu, a tak řešíme pouze akutní stavy a započatou léčbu. Jeden člověk má na starosti víc oddělení, někdy i akutní ambulanci. Samotná noční práce probíhá v čase 22.00–6.00. Další den do 7.30 předám oddělení těm, kteří nastupují na denní provoz. A tady by to (podle Zákoníku práce) mělo skončit. Je odpracováno dvacet čtyři hodin, tedy povolené maximum. Často se ale lékař místo odchodu domů vrací na své oddělení, kde pracuje do konce další pracovní doby, tedy do 15.30. Stav, v jakém se po takovém zápřahu nacházím, záleží na štěstí. Když je „klid“, na ambulanci se dostaví minimum pacientů, a není třeba akutní zásah, můžu si odpočinout, lehnout a spát. Pokud štěstí nemám, na lékařský pokoj se podívám až druhý den odpoledne. Fyzicky to zvládnutelné je, za předpokladu, že piju hodně vody, tu a tam něco sezobnu, a druhý den večer jdu spát nejpozději do 21.00. Horší a nebezpečnější je mentální únava. Zpomaluje se mi myšlení a reakce, dobře se nesoustředím, nejsem schopna se rychle a jednoduše rozhodnout. Špatně zvládám řešit víc úkolů najednou. Dalším problémem je zmenšení trpělivosti a ochladnutí laskavosti. A to nemluvě o dopadu na rodinný život. Unavený zdravotník není právě dobrým partnerem. Pro většinu lékařů v nemocnicích je určitý počet přesčasových hodin povinnost zakotvená ve smlouvě. Zaplacení přesčasů, zejména v případě více jak čtyřiadvacetihodinové práce, však nebývá pravidlem. Proplacena je jen určitá část a zbytek je převeden do náhradního volna. Vzhledem k omezenému počtu lékařů je stále obtížnější si ho vybrat, protože, jak slýcháme, „někdo pracovat musí“. Zdravotní sestry slouží dvanáctihodinové směny. Po tomhle vyprávění by se řeklo: „Ty se mají“. Na rozdíl od lékařů ale v noci nesmějí spát. Navíc jich podle mé zkušenosti hodně a často slouží více směn za sebou, než je povoleno.

Do praxe jako lékařka na dětské psychiatrii jsem nastoupila před rokem a půl. V jednom se má očekávání nenaplnila. Jako běžná studentka medicíny jsem se totiž smířila s málo praktickým šestiletým studiem, jen když jsem se mohla těšit, že se po jeho ukončení konečně začne něco dít. Z jistého hlediska si nemůžu stěžovat – v praxi se opravdu teprve dozvídám a učím to, co chci dělat. Zatímco se ale mám jako absolventka zapojit do dalšího systému vzdělávání, frustrace svým způsobem pokračuje: dosud čekám jen na samotné podmínky, za nichž se budu moci stát akreditovanou lékařkou ve svém oboru. Místo abych se na deset let uvázala na klinice v hlavním městě, zvolila jsem práci na venkově. Během posledního roku a půl mám možnost sledovat, jak systém funguje v zásadě v nouzovém režimu. Stejně jako v dalších oblastech veřejné sféry, také ze zdravotnictví mizí peníze, a to aniž by docházelo k náhradní podpoře jiných typů péče. Z mé zkušenosti z práce s dětmi z celé republiky české zdravotnictví ještě nedošlo v modernizaci tak daleko, aby člověka s duševními problémy podpořilo a nabídlo mu komplexnější a kvalitní péči bez nutné izolace na lůžku někde na okraji. Jako lékařka denně vedu dialog se svým svědomím. Na jednu stranu jsem přesvědčená, že spousta dětských pacientů by v nemocnici vůbec nemusela být, nebo by se jejich pobyt mohl zkrátit. Protože zde ale například systém komunitní péče zásadně chybí, nebo je deficitní, jsem nucena motivovat děti k setrvání v léčebně. Ráda bych vyzdvihla moment praxe ve vztahu k pacientům. Na mé práci je specifické, že komunikuji jak s rodiči, tak s dětmi. Protože jsem zatím sama bezdětná, čekala jsem, že mi to některý z rodičů při první příležitosti omlátí o hlavu. Ale nikdy se tak nestalo. Zároveň, protože jsem sama ještě dítě, musím se bránit sklonu stavět se spiklenecky na jejich stranu a vzhledem k rodičům trochu zlehčovat. V každém případě, práce s dětmi, které jsou mnohem hravější a otevřenější než dospělí, pro mě znamená každodenní zajímavou zkušenost.

Kateřina (37 let), lékařka interního oddělení pražské nemocnice

Zuzana (28 let), možná jednou dětský psychiatr

4x foto: archiv

Tohle si nikdo nezaslouží

Infarkt jenom jako

Když jsme vezli babičku do nemocnice s podezřením na selhávající ledviny, bylo jí osmdesát sedm. Neměla moc dobrou prognózu, ale doufali jsme, že chuť do života a babiččina nezdolnost budou hrát v její prospěch. První zprávy byly překvapivě dobré. Ledviny se vzpamatovaly a půjde-li vše dál dobře, do tří dnů máme babičku zpátky doma. Jenže ačkoli se babiččino zdraví lepšilo, psychika se začala zhoršovat. Během dvou dnů přestala chodit, pak jíst a pít a nakonec i mluvit. Takový vývoj má jistě různá odborná vysvětlení (jedna z lékařek je shrnula do věty „co jste v tomhle věku čekali“). Nemohla jsem ale nevidět, jak moc babičce ubližuje, jak s ní zacházejí. Zpočátku jsme se s mámou snažily neurvalost a nedbalost zdravotníků korigovat vlastní péčí (nechtěly jsme, aby si pak někdo vybíjel zlost na babičce). Babičku jsme samy krmily, dávaly jí pít, mluvily na ni... To ale nešlo moc dlouho. Babičce se objevily na zádech proleženiny a bylo třeba ji polohovat. Jenže se zdálo, že se o to snažíme jen my. Ptaly jsme se po dekubitní matraci, při proleženinách nedocenitelné – nebyla k dispozici. Stejný den jsem se náhodou dozvěděla, že babičce jedna z lékařek předepsala silná antipsychotika. Opatrně jsem se zeptala proč. „To chcete, aby vám tu babička běhala po oddělení? Abysme ji museli kurtovat k posteli? Aby křičela na celé kolo? Tak když o to tak stojíte, já jí ty léky vysadím,“ šokovala mě mladá doktorka manipulativní odpovědí, naprosto absurdní v situaci, kdy se babička sama ani neotočila, nenapila a už třetí den vůbec nemluvila. Vracím se na pokoj. Babiččina sousedka pláče – sestry jí zapomněly odnést mísu a ji už hrozně brní nohy. Když najdu sestru, odsekne, že nelítá. Trvá dalších deset minut, než dojde paní z ponižující situace vysvobodit. To jsou poslední kapky – s mámou volíme razantnější přístup. Překvapivě přinesl dekubitní matraci. Kdyby na ní, když jsem přišla do pokoje, neležela babička úplně odhalená, zatímco nad ní přátelsky rozmlouvali se sestrou dva ošetřovatelé, kteří evidentně neměli nic na práci, možná bych zajásala. Takhle mě zamrazilo. Babička sice už skoro nemluvila a těžce dýchala, ale vnímala. Tiskla nám ruku, bylo vidět, jak se i přes bolesti snaží pít a jíst. Totální frustraci završil rozhovor s doktorem, ke kterému nově vezou babičku na dialýzu – diví se, že ji nechávají tak dehydratovanou. Píše to s vykřičníkem do zprávy a my jsme rozhodnutí dostat babičku jinam. Volám primáři z jiné nemocnice – je milý, ale pomoct nemůže. Radí obvolat známé – u nás ale žádného doktora v široké rodině neznáme. Zkouším nemocnici v našem obvodě a narazím na lidskou doktorku. Nakonec se daří – babičku mohou zítra převézt. Když ji vyndávají ze sanity, leknu se. Nohy i ruce má dvakrát tak silné než normálně. Je opuchlá z toho, že ji extrémně převodnili, dozvím se později od sester. Vzpomenu si na doporučení doktora z dialýzy a je mi do breku. Jsou takoví ignoranti, nebo to snad udělali schválně? I v nové nemocnici mají zdravotníci hodně práce, ale rozdíl je nepopsatelný. Neplatí žádné návštěvní hodiny a můžeme zůstat celý den. Dekubitní matrace je samozřejmost. Především je ale vidět respekt k člověku. A rozdíl cítí i babička. Během dvou dnů pookřeje, tu a tam řekne pár vět. Snaží se sestrami spolupracovat. Ledviny ale znovu selhávají a konec je otázkou několika málo dnů. Po týdnu skutečně babička umírá... Nevím, jak se na tom podepsala péče v první nemocnici. Vím ale, že žádný člověk, i kdyby třeba nevnímal vůbec nic, si nezaslouží tak nedůstojné a ponižující zacházení. Je mi líto, že jsem nemohla udělat víc – promiň babi!

Když nám v práci řekli, že máme ze zákona povinnou zdravotní prohlídku, nadšená jsem nebyla. Informace o mém zdraví tam léta nikdo nepotřeboval, tak proč se teď musím nechat vyšetřit od doktora, kterého jsem si nevybrala? Svou práci mám ale ráda, takže spolknu pachuť a vytáčím číslo nestátní kliniky, kam se máme objednat. Otázku, zda si zařízení poskytující nadstandardní péči potřebovalo sponzorským darem – službou – vylepšit firemní profil spolknu také a poslušně si domlouvám termín návštěvy. O pár dnů později už stojím v luxusně vypadající ordinaci, kde se dle pokynů tu shýbám ke kotníkům (mobilita prý dobrá), tu vystavuji na odiv své křečové žíly (tam to prý bude trochu horší), abych vzápětí ukázala, že mé břicho je „klidné a měkké“. Prohlídka je skutečně zevrubná, bdělé pozornosti neuniknou ani pozůstatky mého ekzému na vnitřní straně chodidel. I přes celkem milé vystupování lékařky si připadám jako dostihový kůň, který se před připuštěním k dalším závodům musí ukázat v co nejlepším světle. Chýlíme se ke konci, chybí už jen EKG. Už se vidím před ordinací, když MUDr. od svého stolu s výsledky zaševelí, že se uvidíme ještě jednou, protože bude potřeba, aby mě nejprve viděl kardiolog. Divím se a začínám klást otázky. MUDr. několikrát zopakuje, že mě nechce děsit, ale potvrzení o mé schopnosti další práce vydat odmítá. To povzbudí mou zvědavost i fantazii. Nakonec se dozvídám cosi o ischemických změnách až možném prodělaném infarktu. „Cože???“ Za místním kardiologem ovšem zajít nemůžu (to bych musela být jejich pacientem = plátcem nadstandardních služeb) a ani žádanku na potřebné vyšetření mi MUDr. vydat nemůže, budu muset za svou obvodní lékařkou. Potácím se z ordinace. Záchvat paniky se sice nekoná, ale do skoku mi není. Zvlášť když si vzpomenu na svou chronickou bolest v zádech. Že by to nebyla záda? Dochází mi, že jsem se MUDr. nezeptala, zda jsou výsledky tak vážné, že bych se jim měla přizpůsobit. Opakuji si, že to nebudu přehánět, ale večerní běhání pro jistotu vypouštím. Vyšetření proběhlo v pátek, takže přes víkend mám o čem přemýšlet. V pondělí vyrážím k obvoďačce. Ta zná mě i mou rodinu už mnoho let a na výsledky EKG se moc netváří, žádanku ale vypíše. Nový třicetikorunový poplatek, nové EKG vyšetření a další čekání a nervy. Po dvou hodinách si konečně jdu do ordinace kardiologa pro „verdikt“. Usměvavý doktor se koukne na výsledky obou EKG. Začne se smát a zahlaholí cosi o látce, ze které zkouší sestřičky. „Obrácené svorky,“ dodá ještě lakonicky. Až pak vysvětlí, že výsledek mého EKG odpovídá situaci, kdy vyšetřující přiloží svorky obráceně. Prý školácká chyba. Odcházím se zprávou o tom, že mé srdce je v bezvadném stavu a se smíšenými pocity. Když si v práci postěžuji, co mě potkalo, všichni mě upřímně politují. Ochotná vedoucí nabízí podání stížnosti. Nakonec to odmítám. Institut povinné prohlídky mě sice štve, ale za to dotyčná MUDr. nemůže. Chybu udělá občas každý a tahle neměla závažné následky (na rozdíl od chyb z kategorie „zanedbání“).

Ola (30 let)

Ema (28 let)

Moravský experiment Co se stane, když se pojišťovny, nemocnice a ordinace spojí do jednoho řetězce, jehož cílem je co nejvíc ušetřit? Experiment se „řízenou péčí“ v režii společnosti Agel je na severní Moravě zatím v poločase. Ve spojení s předchozími privatizacemi a s reformami už teď skýtá varující obrázek. Zašlá sláva chátrající bruntálské nemocnice již téměř není vidět. Zabedněná okna, oprýskané omítky, opuštěné stavby a nedokončené výkopy. Policejní hlídka, která za šera křižuje sem a tam, dodává tomuhle místu až hororovou atmosféru. Kdysi tu bývala známá porodnice, špičková chirurgie, ortopedie, početná lůžková oddělení, jídelna, park a kotelna. Dnes nemocnice zeje prázdnotou, to, co z ní zbylo – limitované lůžkové oddělení a některé ambulance – bylo přesunuto do budovy vedlejší polikliniky. Vítejte ve světě racionalizace provozu.

To už není nemocnice Po privatizaci v roce 1993 nemocnice často měnila kabát, ale pád byl rychlý a strmý. Prostřídalo se tu několik majitelů, názvů, smělých plánů i obchodních strategií. Ta z roku 2004 vedla ke krachu nemocnice a k následnému konkurzu. Výsledkem těchto transformací se nakonec stala současná podoba ústavu s malebným jmé-

Marketing tu působí jako pěst na oko.

nem Podhorská nemocnice, a. s. Tu spravuje skupina Agel spojovaná se jménem ocelářského magnáta Chrenka. Agel je známý svou převahou v počtu zdravotnických zařízení v Moravském kraji. Bruntálští, Rýmařovští a celá spádová oblast si tak na vlastní kůži jako jedni z prvních zažívají jeden z největších polistopadových experimentů – nástup soukromého sektoru do oblasti poskytování péče o lidské zdraví. Pečlivě marketingově propracované webové stránky Podhorské nemocnice se pyšní individuálním přístupem k pacientům. Důraz na prezentaci zařízení je více než patrný. Avšak prohlášení o zvyšování kvality, firemní kultury a o efektivitě vnitřních procesů působí v Bruntálu jako pěst na oko. „Cože, ty píšeš o naší nemocnici? Vždyť tady žádná není,“ říkají totiž místní. Podobně mluví i chirurg, který v nemocnici dříve pracoval: „To je tak. Oni si tam nechali jenom to, co vydělává. Všechno ostatní zrušili. To ale přece nejde, to už potom není žádná nemocnice.“

Autorka: Radka Hetmánková Principem řízené péče je to, že lékaři jsou zaměstnanci pojišťovny a této pojišťovně patří také nemocnice. Pojišťovna uzavírá se svými klienty smlouvu, podle níž smějí navštěvovat jen předem vybrané lékaře a nemocnice. V praxi pak pacient bude smět chodit jen k lékařům dané pojišťovny, jinak péči zaplatí ze svého. Argument, že tento systém šetří peníze, poněkud opomíjí fakt, že tyto ušetřené peníze se následně stanou ziskem dané zdravotní pojišťovny. Hypoteticky vzato, pokud pojišťovna bude schopná diktovat, které zákroky budou hrazeny a které naopak ne, do popředí zájmu pak může stavět zisk před zájmem pacienta.

Nepište tam mé jméno Přestože Agel o vytvoření této uzavřené struktury usiloval a usiluje, Julínkova nedokončená reforma to nakonec plně neumožnila, a tak i Průmyslová musí dnes hrát stejnou hru jako ostatní zdravotní pojišťovny. Novinkou, kterou nemocnice mohou využít ve svůj komerční prospěch, se potom stávají pouze nově zavedené nadstandardy. V praxi to znamená, že od začátku tohoto roku nově platíme to samé zákonné zdravotní pojištění jako kdysi, jenomže to dnešní nám nyní nově garantuje pouze nejlevnější lékařskou péči. Na všechno ostatní tu budou zavedené právě tyto nadstandardní zdravotnické služby. Jenže co tyto standardy – nadstandardy vlastně znamenají? Kdo o nich rozhoduje, a hlavně kdo o nich bude rozhodovat do budoucna? Stane se standard tak jako v USA, postupně chudinskou péčí, která nezajistí kvalitní léčbu? Můžeme důvěřovat našim zákonodárcům, že nebudou dál utahovat šrouby? Odpověď mi poskytne zdravotní sestra na jednom z klíčových oddělení místní nemocnice. „Od ledna tu máme ten balíčkový systém. Na pacienta dostaneme třeba sedmnáct tisíc a hotovo. V praxi to znamená, že tu máme člověka po infarktu, proběhne operace a pak ho musíme poslat domů. Žádná následná péče. Rehabilitace. Nic.“ Péče o nemocného spadne v mnohem větší míře na jeho rodinu. „Ale rodiny přece

Procházím se chodbami nemocnice která v povědomí lidí neexistuje. Propagační materiály a reklama společnosti Agel a jejich Průmyslové pojišťovny jsou všudypřítomné. Nadstandardní jídelníček, hotelové služby, ceníky a barevné plakáty s usměvavými sestřičkami... Při sledování téhle marketingové strategie si připadám víc jako zákazník než jako pacient. Takhle jsem české zdravotnictví neznala.

Cesta kam? Zažili jsme si zavedení poplatků, vstup soukromníků do zdravotnictví i boom soukromých pojišťoven. Objevovaly se obavy o předávání citlivých dat do soukromých rukou. Zaznívá, že zdraví se začíná čím dál tím víc stávat pouhým zbožím. Jsou obavy na místě? „Zavedli poplatky, aby se vyhnali chroničtí vymetači ordinací. Jenomže místo toho tu máme ordinace plné důchodců v teplákách a papučích. Nemají peníze, říkají mi, paní doktorko, nic mi nepište, nemůžu si to stejně koupit. Láme vám to srdce, tihle lidé si nemohou dovolit zdravotní péči ve státě, který přitom má všeobecné zdravotní pojištění,“ líčí svou frustraci místní obvodní lékařka. Do čekáren dnes s sebou nosíme peněženky, aniž bychom věděli, kolik v ordinaci nakonec necháme. Podstupujeme operace bez následné péče, jsou nám odmítány standardy jako neadekvátní řešení. Rozšiřuje se spektrum lidí, kteří si zdravotní péči či léky nemohou dovolit, a to vše v dobách, kdy si platíme zdravotní pojištění. Byznys a lidské zdraví by se slučovat neměly. Nefunguje to. V Americe v čekárně servírovali kafe a výběr prestižních magazínů, pokud jsme v ruce třímali kreditní kartu. Jenže spousta lidí ji nemá. Zdravotní systémy jsou různé napříč světem, některé vysoce funkční, některé méně. My směřujeme k americkému modelu právě v době, kdy se Obamova administrativa snaží změnit situaci, za níž v jedné z nejbohatších zemí světa nemají desítky milionů lidí pojištění. Nevratné změny přibližují řízenou péči i další prvky systému, který nefunguje ani v mnohem bohatší společnosti. Neměli bychom hledat inspiraci spíše někde jinde? Autorka je spolupracovnice redakce.

foto: radka hetmánková a www.agel.cz

Uzavřený koloběh Agel vlastní a spravuje nejen řadu nemocnic a zdravotnických zařízení napříč Moravou, ale jako jediná soukromá firma v ČR má také samotnou zdravotní pojišťovnu (Česká průmyslová). Založení této zdravotní pojišťovny pak provázely známé příběhy o mnohdy neetickém a pochybném náboru oveček, potřebných padesát tisíc pojištěnců se nakonec sehnat podařilo. Agel přežil porodní komplikace, posílil, a nakonec i expandoval. Vytvořil uzavřenou strukturu, která umožňuje vysněný kolotoč: Agel pojištěnec – Agel pojišťovna – Agel nemocnice – Agel lékaři – Agel distribuce, vše pod jednou firemní hlavičkou. Mnozí kritici tvrdí, že právě tak vzniká neetické a monopolní prostředí, ve kterém soukromník nejen získává značné státní peníze ze zdravotního pojištění, ale hlavně s nimi v této struktuře může zacházet, jak se mu zlíbí. Aby toho nebylo dost, pojišťovna Metal Alliance nedávno zveřejnila svůj zaměr sloučit se s Chrenkovou Průmyslovou. To vyděsilo i ministra zdravotnictví Hegera. Není totiž tajemstvím, že pokud se Česká průmyslová zdravotní pojišťovna s Metal Aliance sloučí, stane se po Všeobecné zdravotní pojišťovně druhou největší pojišťovnou, a získá tak nejen velký balík peněz, ale i obrovský vliv na podobu českého zdravotnictví. Agel se naopak netají tím, že prakticky usiluje o zavedení takzvané řízené péče podle amerického vzoru, jehož obhájcem byl ministr Julínek.

nemohou zajišťovat následnou péči, neví, jak na to. A bude hůř, všechno je čím dál dražší, péče bude méně a méně. A prosím vás, nepište tam, jak se jmenuji, přišla bych o práci, a jinou tady v regionu nenajdu,“ dodává smutným hlasem. Pod svým jménem odmítají mluvit i další lidé. Strach o místo spolehlivě zavírá ústa.

Na cestě k řízené péči.

Autor: Markéta Holanová a Stefan Segi

Jak prosté, milý Watsone 2x foto: archiv

Bezmála deset milionů diváků britské BBC sledovalo každou lednovou neděli novou sérii o Sherlocku Holmesovi. Proč ale ten obrovský zájem kvůli jednomu slídilovi? A kde se vlastně ty populární detektivní příběhy vzaly? Holmes v sobě spojuje brilantní dedukci, nezdolnou vůli, ohromující znalosti a bezprecedentní intelekt. Kde se vzala touha po takovém hrdinovi?

Zrození detektiva Romantismus devatenáctého století přál nejrůznějším fantastickým záhadám a mystickým povídkám, které alespoň na chvilku poskytovaly čtenářům možnost úniku ze společnosti, kterou ovládl do té doby nevídaný technický rozvoj raného kapitalismu. Roku 1841 však americký spisovatel Edgar Allan Poe přišel na způsob, jakým všechny záhady nadobro zkrotit: vymyslel detektiva. Poeova povídka Vraždy v ulici Morgue, ačkoliv nejprve nebyla na starém kontinentu přijímána s velkým nadšením, vlastně definovala podobu detektivky tak, jak ji známe dodnes, tedy na dobrých 150 let dopředu. Samotný Poe jako charakteristickou vlastnost detektivního vyšetřování uvedl „racionalizaci“. Tam, kde všichni ostatní, především pak tradičně neschopná policie, vidí neřešitelnou záhadu, tam detektiv vnáší světlo rozumu a ze zdánlivé záhady se stává logicky řešitelný problém. Poe si ovšem také povšiml nebezpečí, které z této dokonalé racionalizace člověka plyne. Jeho detektiv C. August Dupin za dokonalý rozum platí něčím, co bychom mohli nazvat ztrátou obyčejné lidskosti. Dupin je pouze chladným strojem na myšlení a všichni detektivové po něm budou čelit nebezpečí, že se stanou buď příliš nelidskými anebo příliš nudnými.

Sherlock a ti druzí „Doktor Watson – pan Sherlock Holmes,“ představil nás Stamford. „Těší mě,“ řekl upřímně a stiskl mi ruku, až to zabolelo. „Vy jste byl v Afganistanu.“ „Jak jste to poznal?“ zeptal jsem se udiveně. „Na tom nezáleží,“ řekl a usmál se. Takto se památného roku 1887 na první straně povídky Studie v šarlatové setkává polní lékař, doktor James H. Watson, s nejlepším detektivem všech dob, Sherlockem Holmesem. Detektivní četba už nikdy nebude stejná jako předtím. Sir Arthur Conan Doyle nového detektivního hrdinu vymodeloval podle svých poněkud výstředních učitelů medicíny

a průkopníků forenzní lékařské vědy. Zcela z nich vyoperoval takovou zjevnou zbytečnost, jako jsou lidské city, a s úspěchem je nahradil suchým humorem, brilantní dedukcí,

virtuózní hrou na housle a drogovou závislostí. Příběhy Sherlocka Holmese obsahují vše, co ke klasické detektivce patří: okaté pohrdání policií, poněkud přitroublého Dr.

Watsona, amatérského detektivního génia a především věčně aktuální zápletku typu „whodunit“, tedy „kdo to udělal“, a povinné závěrečné převyprávění toho, jak to bylo doopravdy. Pozdější autoři Doylovy postupy hojně rozvíjejí, ale v zásadě příliš neproměňují, což je také případem mistrných detektivních příběhů Agathy Christie s hypochondrickým Belgičanem Herculem Poirotem a dobromyslnou, leč pronikavou slečnou Marplovou či další detektivkou v sukních, Ariadne Oliver. Dvacátá léta znamenala v Evropě zlatý věk detektivek. Gentlemani jako Holmes, Poirot či Lupin zde dokázali rozvířit fantazii milionů čtenářů. V drsném americkém prostředí však jejich ušlechtilost a spoléhání na čistý rozum působily spíše jako neomluvitelná změkčilost. Proti dobře vychovaným neurotikům postavili Američané svoji „drsnou školu“. Detektivové, kteří se z ní rekrutovali, se nebáli umazat si ruce nějakou tou ranou do čelisti a místo Holmesova decentního kokainového opojení preferovali flašku poctivé americké whiskey. Nejznámějším příkladem takového drsného detektiva je bezesporu charismatický Philip Marlowe z románů Raymonda Chandlera. Poněkud melancholický samotář a příležitostný alkoholik pro ránu či drsnou hlášku nechodí daleko. Nedisponuje sice zdaleka takovým intelektem jako hrdinové Doylovi či Christie, zato se ale dokonale vyzná v džungli Los Angeles, kde všežravá korupce už dávno smazala ostrou linii mezi mafií a policejním sborem. Není divu, že po Chandlerových detektivkách velice záhy sáhl Hollywood a v ústřední roli se zabydlel samotný Humphrey Bogart. Za zmínku snad stojí, že ve filmu Mazaný Filip po Bogartovi převzal roli Tomáš Hanák.

Skandál v Čechách Detektivní a dobrodružná próza v českém prostředí neměla příliš silnou tradici. Na přelomu století zde existovaly toliko překlady a adaptace zahraničních zdrojů, legendární americký šestákový detektiv Nick Carter a jeho domácí podoba Léon Clifton, jehož autor zůstává dodnes neznámým. Sešitky s hlavní postavou Léona Cliftona vycházely již v desátých letech. Každý týden se objevila nová povídka, kde se na dvaatřiceti stranách hlavní hrdina předvedl v plné síle a vetkl „další květ do slávověnce“. Obálka a grafická úprava nezapřou vliv secese – květinové ornamenty, oblé linie. Redakční práce zase prozradí šití horkou jehlou a práci zakázkovou. V oblasti jmen se projevuje touha po exotice: postavy mají anglicky znějící jména typu: Road, Walking, Welcome. Pochopitelně se zde objevují zástupy Smithů a Jonesů. V čem spočívá detektivní umění Léona Cliftona? Jak poznamenává literární historik Michal Jareš, Cliftonovy metody jsou „více než pochybné“. Především závisí na náhodě – náš

detektiv si náhodou čte noviny, kde v inzertní části náhodou narazí na noticku, která souvisí s jeho současným případem. Kromě náhody Cliftonovi pomáhá také jeho pověstné kladívko a zvětšovací brýle. Takový je nejznámější detektiv první republiky.

Ve službách ideologie

Hříchy a odpustky Jako každé odpočinkové čtivo, i detektivka má svá přísná pravidla. A jako každá pravidla, i pravidla detektivky jsou tu od toho, aby se porušovala. Ale pěkně popořadě. Ve dvacátých letech proslul duchovní Ronald Knox jako průkopník rozhlasových dramatizací a autor detektivek. Dnes poněkud opomíjený spisovatel si zajistil místo v dějinách žánru především svým slavným desaterem pro autory detektivek. 1. Zločinec musí být někdo, o němž je zmínka brzo na začátku příběhu. 2. Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené faktory jsou zcela vyloučeny. 3. Není přípustná víc než jedna tajná místnost nebo tajná chodba; i ta je přípustná pouze tehdy, odehrává-li se děj ve stavbě, kde lze takové zařízení předpokládat. 4. Nesmí být použito žádného „dosud neobjeveného“ jedu ani přístrojů a metod, které vyžadují dlouhého vědeckého vysvětlování na konci příběhu. 5. V příběhu nesmí vystupovat žádný Číňan. (Tohle není projev rasismu dobrého pátera, jen výraz dobové averze proti nejzprofanovanější rekvizitě šestákových detektivek.) 6. K řešení nesmí detektivovi dopomoci náhoda, ani nesmí být veden nevysvětlitelnou intuicí. 7. Pachatelem nesmí být sám detektiv. 8. Detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, aniž ji hned odhalí také čtenáři. 9. Duchem chudý přítel detektivův, jeho Watson, nesmí zatajit žádné myšlenky, které se mu honí v hlavě; musí mít inteligenci mírně, ale jen velmi mírně podprůměrnou. 10. Nesmí se vyskytovat dvojčata nebo dvojníci. Ačkoliv autoři detektivek dodržovali Knoxova pravidla podstatně pečlivěji nežli třebas takové „nesesmilníš“ anebo „nepokradeš,“ seznam hříšníků by byl opravdu dlouhý. Už Sherlock Holmes si mnoho poznatků nechává pouze pro sebe a Agatha Christie se nebála učinit detektiva vrahem. Nejhříšnějším ze všech autorů je však zcela v tradici českého kacířství Josef Škvorecký. Ten v knížce Hříchy pro pátera Knoxe postupně porušil všech deset přikázání a jeho hříšná duše již bezpochyby úpí v detektivkovém pekle.

Studená válka na obou stranách pomyslné barikády znamenala velký zlom v detektivní tvorbě. Čeští teoretikové marxismu-leninismu se rozhodli zatočit se dvěma základními prvky detektivky: se zločinem a s detektivem. Kriminalita je z tohoto pohledu produktem prohnilé buržoazní společnosti. Se zánikem kapitalismu tak logicky zanikají i příčiny kriminality a autoři detektivek tím pádem nemají (čti: nesmějí) o čem psát. Navíc postava jedinečného detektiva, který se vysmívá policii, také nebyla zrovna něco, co by se dobovým kritikům dvakrát zamlouvalo. Klasická detektivka je tak podle sovětského vzoru nahrazena špionážním románem. V této variantě kriminálního příběhu veškeré zlo přichází ze Západu nebo alespoň z prostředí někdejší velkoburžoazie, zatímco proti němu nestojí jediný detektiv, nýbrž celý bezchybně fungující bezpečnostní sbor. Ani Americe se ovšem v době mccarthismu a „honů na čarodejnice“ nevyhnuly ideologické excesy. Velké pozdvižení vyvolal především spisovatel Mickey Spillane s příběhy soukromého očka Mike Hammera. Ty sice vycházely z tradice drsné školy, ale zatímco Chandler popisoval spíše morální poklesky vyšších tříd, Spillane vytvořil postavu drsného nadsamce, který nerozlišuje mezi mafiánem, komunistou nebo homosexuálem. Místo intelektu užívá Hammer zásadně pěsti. Dokonce i americká kritika byla tímto postojem zděšena, ale sešity s Hammerem se v padesátých letech prodávaly jako čerstvé housky na krámě. Dnes už naštěstí detektivka nemusí být předmětem ideologických sporů, ale představuje spíše jakousi „pohádku pro dospělé“, ve které zlo prohrává a dobro žije (ačkoliv například nejpopulárnější detektivní série současnosti, Millenium od Stiega Larssona, klade velký důraz na sociální stránku). A zájem o detektivku neupadá, ba právě naopak. Model dokonale racionálního asociála, který vyvinuli E. A. Poe a A. C. Doyle, je ve světě přetechnizovaných válek a ekonomických krizí aktuálnější než kdy jindy. Vždyť populární postavy televizních seriálů jako Dr. House, Mentalista nebo Sběratelé kostí jsou vytvořeny zcela podle šablony Sherlocka Holmese. Jenom ten Dr. Watson se pořád mění. Autorka je doktorandka na Ústavu české literatury a literární vědy FF UK v Praze. Autor je doktorand na Ústavu české literatury AV ČR. Společně působí v redakci kulturního magazínu Lógr.

Na křídlech pochybnosti Majitelé společnosti Penta jsou kvůli spisu Gorila aktuálně v popředí zájmu především na Slovensku. Pozornost ale zaslouží i jejich podnikání v Česku. Už šest let se středočeští starostové a občanská sdružení snaží zabránit rozšíření letiště Aera Vodochody nedaleko Prahy. Ambiciózní skupina Penta Investments zde chce vybudovat letiště s kapacitou tři a půl milionu cestujících ročně. Odpůrcům tohoto plánu nyní svitla naděje. Doufají, že podle nich nesmyslný nápad – provozovat mezinárodní leteckou dopravu v hustě obydleném kraji – ztratí šanci na uskutečnění. Veřejnost by mohla být na kroky firmy, spojované s největším korupčním skandálem na Slovensku, přeci jen citlivější. Podnikatelské aktivity společnosti Penta v Česku ukazují, že zvýšená citlivost je opravdu na místě. Bez ohledu na to, zda je provází stín korupce.

Ne developerům Dagmar Utěkalová si takto důchod nepředstavovala. Po mnoha letech na menším pražském sídlišti se s manželem rozhodli přestěhovat do vlastního domku nedaleko za Prahou. Hledali na stáří větší soukromí a především klid. Volba i celoživotní úspory padly na novostavbu v sa-

telitu, který vznikl v těsné blízkosti obce Bášť. Ze začátku vše vypadalo idylicky. Zapojili se do místního života a dokonce začali organizovat akce pro děti. Těšili se z procházek starou částí vesnice a poznávali sousedy. Tři kilometry vzdálené letiště v Odoleně Vodě je nijak neděsilo. Manžel paní Dagmar, Petr Utěkal, byl v mládí pilot, a tak si říkali, že pár letadel z letiště s omezeným režimem nad svojí hlavou snesou. Představy o poklidně strávené penzi ale vzaly radikálně za své před pěti lety. Tehdy Topolánkova vláda přistoupila k finálnímu prodeji továrny na výrobu letadel Aero Vodochody, ke které patří letiště v Odoleně Vodě, společnosti Penta. Noví majitelé na prvním, a jak se později ukázalo, i posledním setkání s obyvateli okolních obcí představili plán na rozšíření malého letiště v mezinárodní letecký terminál. Když si na prezentaci Petr Utěkal vzpomene, je rozčilený ještě dnes. „Tvrdili nám, že budou používat nová letadla, která jsou hlučná asi jako myčka nádobí, takže není třeba se ničeho obávat,“ vzpomíná

Utěkal. Jako člověk, který letecký provoz dobře znal, věděl, že je to jen prázdné chlácholení. Letadla, která by jim při odhadované kapacitě letiště přistávala a vzlétala tři sta metrů nad domem každých pět minut, jsou hlučná tak, že i při zavřených oknech není v místnosti slyšet vlastního slova. Neudržel se a začal oponovat. Do půl hodiny zástupci společnosti Penta již prý přítomným jen sdělili, že si buď zvyknou, nebo se mají odstěhovat. Ještě na místě spolu s ostatními proto založil občanské sdružení Klidná Bášť. Postupně se k nim přidala další občanská sdružení a patnáct starostů a starostek z dalších postižených obcí a měst včetně Kralup nad Vltavou. „Nechtěli jsme ustupovat developerskému projektu,“ vysvětluje zastupitelka Veronika Vendlová (Naše město) z Odoleny Vody důvod, proč se rozhodli také zapojit. Majitelé Penty podle ní od začátku avizují, že mezinárodní terminál sami provozovat nebudou. Chtějí získat povolení, rozjet ho a prodat. Pro život v regionu, který protíná dálnice D8, lemuje známá chemička Spolana

Autorka: Martina Křížková v Neratovicích, kaučukárna a rafinerie v Kralupech a jaderný reaktor v Řeži, by mezinárodní letiště mohlo být ale poslední ranou.

A zase letiště

Aero Vodochody ale není jen letiště. Společnost dodává díly například do boeingů nebo vrtulníků Sikorsky, které se používají i k vojenským účelům. Firmu Oakfield, která přes další společnost Tularosa dodnes Aero vlastní, letos v únoru převzala od Penty Investments neznámá firma Sorvoka Holdings s registrací na Kypru. Společnost Penta se k Aeru Vodochody stále hlásí (webové stránky firmy). Aero, strategický podnik, kterému v současnosti například pomáhá

české ministerstvo obrany s prodejem nových bitevních vrtulníků do Iráku, má ale i tak v tuto chvíli nedohledatelnou vlastnickou strukturu. Podobně neprůhledný se zdá i samotný původ kapitálu, jenž za majiteli Penty stojí (viz box).

Na české straně Libor Holík s Petrem Utěkalem jsou navíc přesvědčeni, že Penta nehraje fér ani při shánění potřebných razítek k vytouženému terminálu. Plán mezinárodního letiště musí nejprve projít procesem EIA (posouzení vlivu na životní prostředí), jenž schvaluje ministerstvo životního prostředí. Penta se o to snaží již po třetí. Dvě předchozí verze i díky několika stovkám připomínek, jež vždy kvůli nadměrné zátěži okolí v rekordním čase shromáždili starostové obcí, jednotlivci i občanská sdružení, neprošly. „Rozdělili jsme si to. Každý z nás zpracovává část několikasetstránkového projektu, který Penta předloží. Na něco si platíme odborníky, většinu ale dělají lidé zdarma. Někdo ví, jak táhnou ptáci, jiný rozumí letecké dopravě nebo hluku a připomínkujeme,“ vysvětluje společnou strategii Holík. Takto přišli na to, že se majitelé Aera snaží skrytě do projektu propašovat možnost pro přistání velkých cargo letounů pro nákladní přepravu. S otevřením druhé ranveje v blízké a konkurenční Ruzyni, se kterým se počítá v roce 2014, by to dávalo smysl. Spíše než cestující by se do budoucna v Odoleně Vodě vyplatilo přepravovat náklad, což ovšem znamená ještě větší zatížení pro obyvatele regionu. Své si také myslí o hlukové vyhlášce, kterou se koncem minulého roku díky iniciativě hlavního hygienika Michaela Víta podařilo na několikátý pokus značně změkčit ve prospěch všech hlučných staveb a provozů (nejen letišť). Současná třetí EIA je předána k posouzení evropské agentuře Eurocontrol, která ovšem, jak podotýká Petr Utěkal, posuzuje spíše technický stav věci (bezpečnost a provoz, nikoliv emise, hlukové limity, vliv na životní prostředí), takže míč je zpět na české straně. Ta zatím byla k plánům Penty spíše vstřícná.

3x foto: david kumermann

„Aero koupili za naše peníze,“ upozorňuje další rozhněvaný muž, Libor Holík, starosta Panenských Břežan. Rozšířené letiště by mělo končit šest set metrů od hranic obce. Pětisethlavé Břežany, o nichž se dobové kroniky zmiňují již v roce 1441, by se po realizaci plánů Penty prakticky staly neobyvatelné. Starosta Holík má dost pádný důvod, proč se o aktivity společnosti dopodrobna zajímat. Svými slovy naráží na jednu z nejznámějších kauz, spojenou s fungováním firmy Penta v Česku. V roce 2003 rozprodal Pozemkový fond soukromým vlastníkům půdu, o které se vědělo, že bude potřeba na výstavbu druhé ranveje pražského letiště v Ruzyni, jež vlastní stát. O dva roky později ji za desetinásobek původní ceny (550 Kč za metr čtvereční) odmítl odkoupit tehdejší ředitel ruzyňského letiště Martin Kačur od obchodníka s pozemky Miloše Červenky. Pozemky získala společnost Penta a Martin Kačur začal později ředitelovat v Aeru. Samotná privatizace bývalé zbrojovky Aera Vodochody, kterou majitelé Penty koupili přes dceřinou firmu Oakfield, probíhala ve stejnou dobu (2005–2006) jako jednání státu o odkupu pozemků pro druhou ranvej v Ruzyni. Ty již měla Penta. Topolánkova vláda (v kompetenci ministra financí Vlastimila Tlustého) v říjnu 2006 podle tehdejší MF Dnes dokonce odložila definitivní rozhodnutí o privatizaci Aera, kterou začal již Paroubkův kabinet, mimo jiné proto, aby „využila času k tlaku na Pentu v otázce prodeje pozemků u letiště v Ruzyni.“ Stát (stále Topolánkova vláda, ale již jiný ministr financí – Miroslav Kalousek) nakonec v roce 2008 zaplatil Pentě za pozemky kolem ruzyňského letiště stonásobek původní ceny (5 500 Kč za metr čtvereční). Odhadovaný zisk z prodeje pozemků v Ruzyni (tři a půl miliardy) pokryl Pentě nákupní cenu Aera (zhruba tři miliardy korun).

Majitelé společnosti Penta nemají zrovna zářivě bílou pověst. Tři z nich: Marek Dospiva, Jaroslav Haščák a Jozef Oravkin se potkali v osmdesátých letech na studiích v Moskvě – v diplomatickém institutu MGIMO, jenž bývá považován za oblíbenou líheň sovětské tajné služby KGB. V jejich službách podniká i Alojz Lorenc, šéf předlistopadové StB. Po roce 89, kdy se pustili podle svých slov do dovozu textilu z Číny, se jim první velká rána povedla s investičním fondem VÚB kupón v roce 1996 na Slovensku. Společnost Penta jej získala za pětinu reálné hodnoty a po několika nepřehledných transakcích dokázala ovládnout 60 procent majetku devítimiliardového podniku. Podle informací slovenských médií šlo de facto o klasický tunel. Penta si zhoršila pověst, ale získala kapitál, se kterým mohla do velkých obchodů. V Česku kromě Aera Vodochody mimo jiné vlastnila nebo vlastní Severomoravské vodovody, síť lékáren Dr. Max, síť obchodů s potravinami Žabka, lázně Jáchymov (převzetí bylo vyšetřováno policií), sázkařskou kancelář Fortuna (hovoří se o úplatcích kvůli video terminálům). V poslední době bylo o firmě Penta slyšet zejména ve spojitosti se skupinou Masaryk Station Development (MSD), ve které má majoritu (třetinu stát) a která má předkupní právo na část lukrativních pozemků kolem Masarykova nádraží v Praze. Na základě pro stát nevýhodné smlouvy se společnost (MSD) loni na podzim pokusila neúspěšně odkoupit od Českých drah část pozemků za zlomek skutečné ceny.

Autor: Roman Hloušek

O krok před zákonem

Loňský rok se nesl ve znamení mediálního boomu kolem tzv. nových syntetických drog a to zejména v souvislosti s otevřením a následným zrušením sporných Amsterdam shopů. Nicméně tyto „nové“ drogy tady s námi už nějaký ten pátek jsou a určitě i budou. Označení „nové“ si tyto skupiny syntetických látek vysloužily díky svému poměrně krátkému a přitom specifickému pohybu mezi ostatními psychoaktivními látkami označovanými jako drogy. Některé z nich jsou tu s námi ale už desítky let.

Prohibice jako urychlovač Účel jejich výroby a vlastně i počátky tohoto fenoménu si můžeme přiblížit na příkladu prohibice, respektive její americké verze z let 1914 až 1933, kdy v USA platil absolutní zákaz produkce a distribuce alkoholu. Tato myšlenka vzešla z prostředí různých především křesťanských a konzervativních zájmových skupin, například Křesťanského svazu žen. Cíl byl jasný, vymýtit ze společnosti alkohol a s ním spojené nežádoucí společenské jevy včetně kriminality. Jak to dopadlo, už víme. I díky bezpočtu gangsterských filmů z oněch dob a legendárnímu jménu Al Capone. Doba prohibice se stala synonymem reálného nárůstu kriminality a korupce a trojnásobného počtu tajných barů. V těchto letech se šlo setkat s mechanismem, který je vlastní i současným výrobcům a distributorům syntetických drog. Pokusit se vyrobit látky pokud možno co nejpodobnější nelegálním drogám, s tím, že se ně nebudou vztahovat dobové právní normy. Tak se v dvacátých letech minulého století začaly na trhu objevovat látky jako diethylether (náhražka alkoholu) nebo dibenzoylmorfin (náhražka opia a heroinu). Mimochodem diethyleter tuto funkci plnil už v 19. století. Tehdy se považovalo za neslušné, aby dámy požívaly alkoholické nápoje, proto někdy místo nich konzumovaly jiné látky s jeho obsahem.

Ač se z prohibice stal počátkem třicátých let pouhý historický relikt, princip syntetizace nových anebo snaha o znovuobjevení psychotropních účinků již stávajících, v obou případech zákonem nepostihnutelných drog, nám tu zůstaly dodnes.

Designovaná současnost Krátký historický exkurz může ilustrovat hlavní rysy fenoménu nových syntetických drog, pro které se během osmdesátých let ujal termín designer drugs. Není tak zavádějící, a tak se ho budeme držet i v tomto článku. Výrobcům a distributorům jde o průnik na legální trh anebo přinejmenším o dekriminalizaci jejich byznysu. Jednoduše řečeno prodávat drogy tak, aby to bylo legální. Designer drugs jsou vždy o krok před legislativním procesem, který je vždy až zpětnou reakcí na jejich výskyt. Bývají vyrobeny z běžných chemikálií a svojí chemickou strukturou se liší od zakázaných drog. Díky tomu na ně nelze uplatnit právní postih jako na jiné drogy a povětšinou ani nepodléhají celosvětovému zákazu výroby a distribuce podle mezinárodních úmluv OSN. Mezi další charakteristiky designer drugs patří nepřeberné množství produktů a názvů. Ty jsou součástí promyšleného marketingu a strategie prodeje. V současnosti nejsou tyto látky prodávány jako drogy, ale jejich prodej je maskován. Můžete si je zakoupit jako sběratelské předměty, koupelové soli, rostlinná hnojiva nebo pomůcky k vrtání. Právě kamuflovaný prodej je jedním z největších rizik designer drugs. Koncový zákazník, často nezletilý teenager, nemá žádné ponětí

o obsahu produktu, respektive o jeho účinné látce, jejím dávkování, vedlejších účincích a rizicích plynoucích z kombinací s jinými drogami a alkoholem. Což může mít často fatální důsledky včetně předávkování spojených s úmrtím. Toto se netýká jen nových produktů, kde jdou rizika předjímat, ale v jistém smyslu i tradičních drog jako je extáze. Takřka po dvě desítky let byla její účinnou složkou látka MDMA. Ještě v roce 2003 ji pracovníci programů zaměřených na rekreační uživatele drog detekovali během testů v devadesáti procentech testovaných vzorků. Oproti tomu v roce 2009, během aktivit iniciativy Safer Party Tour na velkých letních festivalech, to bylo už pouhých deset procent. Místo MDMA a příbuzných látek obsahovaly tablety látky jako piperaziny, mefedron nebo metylon.

Od „bílé Číny“ po El Padrino Právě reálná hrozba předávkování spojeného s úmrtím je jedním z hnacích motorů snahy zabránit masové distribuci „nových“ drog. Jasně to bylo vidět na bezproblémové spolupráci represivních složek s odborníky z oboru a v této oblasti netypicky rychlém legislativním jednání proti tzv. Amsterdam shopům. Ostatně série úmrtí stojí i na počátku tohoto fenoménu na sklonku sedmdesátých let minulého století v USA. V roce 1979 byla v kalifornském Orange County nalezena těla dvou uživatelů heroinu. Vzhledem k tomu, že mrtvá těla prokazovala příznaky předávkování heroinem a v jejich blízkosti leželo „nádobíčko“ včetně injekčních stříkaček, nebyla případu věnována zvýšená pozornost.

záměrně matoucí názvy, stoupající užívání internetu v této oblasti a rychlost, se kterou trh reaguje na legální bariéry.“ Na tomto místě je potřeba dodat, že jejich účinek může být oproti látce, již mají nahradit, dost intenzivní. Kupříkladu účinky syntetických kanabinoidů mohou hraničit s účinky halucinogenních drog. O někdy až překvapující intenzitě designers drugs vypovídají i výroky pracovníků Terénních programů ze Sdružení Podané ruce. Jejich pracovnice Lucie Mašková situaci ilustru-

je takto. „Když byl v blízkosti našeho výměnného místa Amsterdam shop, zaznamenali jsme docela masivní zneužívání „sběratelských předmětů“ včetně jejich nitrožilní aplikace. Zajímavé bylo, že intenzita účinku těchto látek zaskočila i uživatele s dlouhou kariérou užívání pervitinu a heroinu. Pamatuji si, jak u nás stáli a varovali ostatní klienty. Dokonce si vybavuji situaci, kdy si jeden z nich po požití látky pojmenované El Padrino přivolal sám záchranku.“ Její výrok doplňuje kolega Vojta Netík. „V té době se nám častěji foto: archiv

Až do momentu, kdy z výsledků toxikologické analýzy vyplynulo, že v mrtvých tělech není přítomna žádná droga. Navíc se v Orange County začaly objevovat další případy smrtelných předávkování, aniž by byla v tělech obětí nalezena jakákoli droga. Na konci roku 1980 to již bylo patnáct případů. V tom samém období policie zadržela vzorky heroinu, které žádný heroin neobsahovaly a prodávaly se pod názvem „White China“. Propojení a logická provázanost těchto dvou kauz byla nasnadě.

Vyšetřování a následné analýzy ukázaly, že „White China“ je ve skutečnosti alfa-metylfentanyl, což je jednoduchá obdoba farmaceutického fentanylu, vysoce účinného analgetika syntetizovaného na začátku šedesátých v Belgii. Jednalo se o první kauzu, kdy ilegální laboratoř vyprodukovala vlastní drogu. I když byl alfa-metylfentanyl o dva roky později zařazen mezi další zakázané látky, mechanismus a nový trend tu zůstal v různých obměnách dodnes. Možnost prodeje prostřednictvím internetu tento fenomén posunula o několik úrovní výš. Historie designers drugs je na poměrně krátkou dobu trvání docela bohatá. Výraznou postavou v jejich historii je A. Shulgin, který syntetizoval desítky látek hlavně na poli amfetaminů a entaktogenů. V osmdesátých i devadesátých letech docházelo v USA, i díky výše popsané kauze a politice „války proti drogám“, k rozsáhlé kriminalizaci nových látek. Někdy s poněkud komplikovanými výsledky. Např. TMPFF ze skupiny piperazinů byla první látkou, které byl zpětně navrácen legální status. Ostatně už v šedesátých letech provázely syntetizaci ALD52, náhražky LSD, soudní pře. Látek, pro něž se vžil další termín „reaserch chemicals“, neustále přibývá. Jen v roce 2010 bylo v evropském systému včasného varování zaznamenáno na dvě stovky nových drog, povětšinou vyrobených v Číně. Výstižně je v roce 2009 charakterizoval ředitel Evropského monitorovacího centra pro drogy a drogové závislosti Wolfgang Goetz. „To, co je nové, je široké spektrum nově objevených substancí, agresivní marketing těchto produktů, které mají

ozývali kolegové a kolegyně i z jiných center anebo jiných organizací, které primárně s uživateli drog nepracují, že tam mají předávkovaného člověka z Amsterdam shopu a nevědí co s ním.“

Regulace nebo prohibice?

Designer drugs nelze dělit dle obvyklých schémat na stimulanty (např. pervitin), opiáty (např. heroin), halucinogeny (např. LSD), entaktogeny (látky zvyšující empatii a sociabilitu, např. extáze) či konopné drogy (marihuana). Některé z těchto látek svými účinky spadají pod více kategorií a nebo je v nich obsažena směs více látek. Nejčastěji se jedná o katinony (mefedron, butylon apod. – látky na pomezí stimulantů a entaktogenů), fenetylaminy (látky se stimulačními, entaktogeními a někdy halucinogenními účinky), trypaminy (entaktogeny s halucinogenními účinky), piperaziny (látky podobné účinné složce extáze MDMA) nebo syntetické kanabionoidy (náhražky marihuany a hašiše). Výčet těchto látek může být poměrně široký. Lze sem zařadit nitráty známé jako afrodiziakum poppers, disociativní anestetika jako ketamin nebo PCP (andělský prach), popř. gamahydroxybutyrát (GHB) známý jako „tekutá extáze“.

Jak obtížím s invazí designers drugs čelit? Pohotová reakce na výskyt Amsterdam shopů měla spíše represivní charakter. Každý na ní může mít jiný pohled, ale lepší nějaká rekce než žádná. Ale jak dál v časech, kdy oficiální autority v čele s Javierem Solanou přiznávají, že koncept války proti drogám selhal a konsekvence prohibice jsou dostatečně známy? Možný příklad vývoje si můžeme vzít z regulovaného trhu s alkoholem, léky a tabákovými výrobky. Ty spadají do sféry právních norem, jako je zákon o potravinách a tabákových výrobcích, zákon o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami nebo regulace reklamy na alkohol a tabákové výrobky. Díky těmto opatřením lze kontrolovat kvalitu výrobku, upozornit na jeho rizika, dávkování, exspiraci či na riziko kombinace s jinými látkami a alkoholem. Zakázat lze prodej přes internet, při kterém nelze zjistit věk kupujícího, pokud je stanoven na 18 let, nebo regulovat nepřiměřenou adoraci těchto látek v reklamě. Samozřejmě, že každá cesta má svoje úskalí a nelze ji bezhlavě aplikovat. Ale i ve světle výše uvedených faktů stojí za to se nad ní minimálně zamyslet. Autor pracuje v internetové poradně www.extc.cz.

Žiju v bublině

Než jsme dokončili rozhovor, naši psi si stihli pohrát i poprat se, mnohokrát zvonil telefon a v závěru nás již sledovala z gauče další návštěva. Raper Vladimír alias Ricky Brož přesto zůstával v klidu. Peneři strýčka Homeboye (PSH) právě jedou šňůru s Monkey Business. Je pro tvoji partu velká novinka mít za zády živou kapelu? Jaké to je? Ještě než jsem do kapely přišel, byli Peneři živá kapela, takže jde spíš o takové uzavření kruhu. Teď jsme hráli v Jablonci, a přestože šlo o první koncert, všichni jsme se utrhli – bylo to fantastický. S mankáčema jde pochopitelně o dočasnou záležitost, ale všechny nás to baví. Pro ně je fajn, že zažijou něco novýho a navíc je to česky, což je taky dobře, protože kolem toho dlouho brouzdali. A pro nás je to skvělá zkušenost, určitě jeden ze skvělejch momentů kariéry. Pořád jsme zvažovali dát dohromady živou kapelu a Monkey Business to hraje perfektně – dávají tomu jinou dimenzi. Zároveň bych ale nerad zatracoval ten starý

způsob, jak jsme to dělali a jak se to dělá v hip hopu, protože i to má svoje kouzlo. Je to minimalistický a svým způsobem strašně drzý, jít na stage jenom s DJem. Pořád se mi to líbí a nehodlám na to plivat.

Chytře primitivní

Předpokládejme, že čtenář vůbec nezná tvou kapelu, PSH. Jak bys vás představil? Celý to vzniklo kolem Oriona. Když jsem v polovině 90. let začínal vnímat hip hop, on byl ten první a nejviditelnější – pak tu byla ještě Coltcha a WWW. Chodili jsme spolu dělat graffiti a on měl potřebu mít někoho k sobě. Mě to v té době začalo zajímat, sám od sebe jsem začal něco psát, takže mi tak nějak logicky podal lano. Až mnohem později se přidal Trafik – to bylo tak v roce 2004/5.

A pokud mám ty lidi definovat: Orion je základ celé té věci tady. Má na muziku a rap názory, které si drží, on je esence toho, jak to tady začínalo a rostlo – všechno se točilo kolem něj. Já jsem člověk, kterej do toho přibyl, když udělal rozhodnutí, že nechce být ve vleku něčeho a musí vzít věci do svých rukou, aby se mohl cítit dobře. Takže jsem čím dál víc pracoval a propadal se hloub a hloub do rapu a muziky – až se z okrajové věci stala skoro hlavní náplň mého života. A DJ Mike Trafik – to je hroznej dříč. On se jednoho dne rozhodl, že tomu obětuje všechno, a od té doby to tak je. V podstatě nedělá nic jiného než beaty a věci kolem. Řekl bych, že on a Wich tady pracujou nejvíc. Každý má samozřejmě nějaké názory, co se mu líbí a jaká hiphopová produkce mu vyhovuje, ale z hlediska oddanosti jsou oba naprostý šílenci.

Svoji sólovku jsi ohlásil už na jaro. Je to reálný? Naprosto nereálný. Desku jsem ohlašoval, když jsem ještě netušil, kolik energie mi vezme kniha o subkulturách Kmeny. Takže jaro nezvládám, ale po prázdninách by to mělo být. Sólovka má svoje stinný a světlý stránky. Na jednu stranu je skvělý, že člověk na ní se nezodpovídá vůbec nikomu, na druhou stranu tomu pak může něco chybět. Esence lidí tvoří dohromady něco zajímavýho, přestože je to kompromis... V každém případě je to věc, která je pro mě stěžejní a moc se na ní těšim. Určitě to pro mě bude krok dál, kam bych se chtěl vyvíjet.

Na své první sólové desce Gorila vs. Architekt jsi pracoval s dvěma hlavními principy nebo postavami. Chystáš v tomhle směru něco dalšího? Gorila vs. Architekt, to byl střet konstruktivního myšlení a takové animální chuti něco dělat, animální energie. Myslím si, že není třeba uhýbat někam do zbytečně nových směrů za každou cenu. To, co mě pořád zajímá, je chytrý primitivismus, protože mám pocit, že právě to dělá rap zajímavým. Jeden extrém je příliš intektuální rap, ale když je to zase naprosto přihlouplý, tak to ztrácí kouzlo. Takže pro mě je pořád nejmagičtější kombinace, když je to chytrý a primitivní zároveň.

A kde je kapela po všech těch letech? Mám pocit, že to kupodivu pořád ještě zraje a vyvíjí se někam, kde mě to zajímá. Ale říct, kde se nachází? To nevím. Možná na konci kariéry, nevím, tak to cítím... PSH tipuju tak na jednu desku, jestli vůbec. Ale pořád tomu dávám nějakou budoucnost, desku bychom natočili rádi.

Máš v tomhle směru nějaké vzory? Jasně, Magor Jirous, Henry Rollins nebo třeba Busta Rhymes.

Byť s nadsázkou, o konci jste mluvili už před nějakým rokem a půl na albu s příslovečným názvem Epilog...

Jak se taková věc pozná? To si řekne samo. My jsme vždycky měli zásadu nelámat nic přes koleno, a kdybychom cítili, že si nějak nerozumíme nebo ta věc je za zenitem a nedává nám energii, tak bychom to netlačili. Protože ačkoli nás lidi mohou podezírat, že tam má podstatnej význam finanční aspekt, tak to tak vlastně nikdy nebylo. Pro nás bylo hlavní, aby nás to bavilo. A těch peněz taky není tolik, abychom to museli dělat za každou cenu. Teď přichází období, kdy všichni budeme dělat sólový projekty. Takže bude na každém z nás, aby táhnul sám sebe. Uvidí se, jak je toho kdo schopen. Ale v kapele se všechno skládá z těch elementů dohromady, a kdyby jeden

Krize je stav mysli

Když se vrátím o kousek zpátky, říkal jsi, že teď přichází doba, kdy bude každý muset táhnout sám sebe. To může být pro někoho jednodušší, pro někoho míň...

Hodně se teď mluví třeba o krizi. Vnímáš nějakou? Sám moc ne, jen skrz to, že mi o ní pořád někdo něco říká. Takové to neustálé nadávání a pocit, že jsme v nějaký tragédii, tak to nemám. Já vůbec žiju v takový utopii. Přestože nemám pocit, že bych nevěděl, kde je realita, tak jsem si postupem času vytvořil takovou bublinu, o který vím, že je bublina, takže ji neberu tak vážně, ale zároveň jsem obrněnej proti vyfrustrovanejm krizím, neštěstím a pocitům, že lidi tady žijou nešťastně. Filmy, muzika, knížky, lidi, který mám rád, tvorba obecně, to je moje utopie, ve který žiju naplno a vnější svět na mě, když nechci, nedoléhá. Samozřejmě slyším, že partneři z nějakých důvodů přestávají dávat peníze a lidi chodit na koncerty nebo kupovat desky. To se mě může i dotknout. Ale emočně se necítím v žádný krizi ani nemám pocit, že by v zásadní krizi byla celá společnost. V Bangladéši, tam jsou v krizi. Tady se to spíš lidem snaží vsugerovat nebo si to sugerují navzájem. Hodně si to uvědomuju od doby, co jezdím za kamarády do Německa, to už je tak patnáct let. Kdykoli jsem tam přijel, snažili se mi vnutit, že jsou v krizi. Přitom pro mě to byl před těmi patnácti lety ekonomický ráj, kde oni měli všechno, co my ne. Čili jsem si o to víc uvědomil, jak moc je krize stavem mysli. A buď to člověk přijme, anebo ne. Tak já to tak nějak nepřijímám. Až nebudu mít co žrát, tak si začnu připadat, že jsem v krizi. Ale do tý doby jsem vděčnej, co všechno máme a jak skvěle se tady vlastně dá fungovat.

3x foto: tereza jirásková

Tam to byl v podstatě humor. My jsme cítili, že lidi tak trochu čekaj, že bychom toho mohli nechat. A tak jsme tomu šli naproti a dělali si z toho srandu. Ale v průběhu té srandy nám postupně došlo, že by to klidně mohlo být reálný.

To jo, no... Pro mě je to relativně jednoduchý – nemám problém táhnout sám sebe. Většinou když se nastartuju, tak jedu a naopak ta práce mě osvobozuje od nějakých depresí, pochybností a nevím čeho všeho. Jsem rozhodně víc šťastnej, když hodně pracuju, než když pracuju málo. To mi většinou jde ta psychika někam, kam bych nechtěl.

Poměrně dost lidí, kteří se jinak stavějí k rapu chladně, oslovil před časem Bonus – vlastně raper „odjinud“. Na albu Konec civilizace se opřel do společenského řádu s plnou vervou. Sleduješ tuhle věc? Znám tak dvě tři věci, desku jsem neslyšel, takže fundovanej názor ode mě čekat nemůžeš. Ale uvědomuju si, z jaké Bonus pochází scény. Jeho postoje jsou vzhledem k tomu logický. Vlastně si nemyslím, že by se jednalo o jeho naprosto svébytnej postoj – spíš to vyplývá z pozice na kulturní scéně, kdy reprezentuješ i názory lidí okolo sebe, jseš vlastně mluvčí sociální a názorový skupiny, z který pocházíš. Logicky je tam ten pesimismus proti kapitalismu a pocit, že něco dopadlo blbě. Všemu rozumím, ale na druhou stranu si myslím, že se ty věci možná zbytečně extremizujou. Protože samozřejmě to není úplně dokonalý, systém je tady v hrozivým stavu, co se týká apatie lidí, korupce, zneužívání moci a tak dál. Ale na druhou stranu si myslím, že míra svobody je obrovská a kdo chce, tak může. Zrovna ta parta lidí co se motá kolem jakýhokoli aktivismu, kultury, ale i naše parta, parta výtvarníků nebo lidí kolem divadla a graffiti, které potkávám, tak my si podle mě žijeme úplně fantasticky. Všichni si děláme i říkáme, co chceme. Já fakt zastávám názor, že nežijeme v ideální době, ale žijeme zároveň ve velmi šťastný a spokojený době. Taky jsem si prožil období, kdy jsem společnost radikálně odmítal a měl pocit, že jsme na pokraji pekla. Čím víc ale stárnu, tím víc mi dochází, že naopak vždycky bylo hůř. A že taky může bejt hůř. Takže si svým způsobem snažím vážit toho, co máme, aniž bych přitom slepě zavíral oči před tím, co to s sebou nese za problémy.

Zmínil si bublinu jako takový prostor osobní svobody. Když ale slyším bublina, vybaví se mi taky nějaká hranice nebo omezení – třeba i vnímání. Takže taková moralita: nemáš chuť bublinu taky nějak překračovat nebo prorážet? No nevím. Já už jsem přeloadovanej opravdu vším, takže už nechci nikam nic prorážet. Na tom, co dělám, co mě zajímá i s jak širokým spektrem lidí komunikuju, už jakoby není co měnit. Naopak si myslím, že v budoucnu se to bude spíš uzavírat, protože spektrum věcí v bublině je energeticky hodně náročný. A jak říkáš prorážet, tak já si představím prorážet do nějakých nečekaných směrů nebo dělat věci, které člověk do té doby nedělal.

Já myslel spíš říkat věci, které se nečekaj... Jasný, to je otázka, co to může bejt.

Teď to asi zavedu o kus jinam, ale vybavil se mi váš track Yes No Ok o užívání kokainu na scéně...

Vlastně to říkáš dobře, tam byla ta myšlenka takhle založená. Koks je ve scéně nebo mezi lidma hodně rozšířená věc, ale přitom se o tom drží huba a dělá se, že to není. Tehdy jsme si řekli, že děláme rap, tak bychom mohli mluvit o tom, co se kolem nás děje, nebo co se s náma děje, nebo co se děje s náma všema. Tak se o tom napsala věc.

Vladimír Brož alias Vladimír 518 (1978) je pražský raper, osobnost graffiti scény, výtvarník a komiksový kreslíř, zároveň spoluzakladatel vydavatelství Bigg Boss. Se skupinou PSH vydal desky Repertoár (Terorist?, 2001), Rap´n´roll (Terorist?, 2006) a Epilog (Bigg Boss, 2010), hostoval na deskách mnoha dalších interpretů. V roce 2008 vydal na vlastním labelu sólový debut pod názvem Gorila vs. Architekt, jeho pokračování chystá na letošní rok. Je autorem výtvarné knihy 2666 / Praha Odyssey (Bigg Boss, 2006), kolážující fotografie Prahy s obrazy graffiti, a spoluautorem knižního projektu Kmeny (Bigg Boss & Yinachi, 2011), který mapuje jednotlivé subkultury na území Česka. Je zadaný a chová foxteriéra jménem Elvis.

Mimochodem skvělej track a pokud se dá věřit, tak i zajímavá sociální sonda. Já ho miluju, teď ho s Monkey Business hrajeme live a je to hrozně pěknej moment koncertu. A jestli se dá věřit – jo, jsou tam zapsaný věci odpozorovaný v rámci nočního života, kterej máme velmi dobře prožitej. Protože dělat rap je možná ještě něco jinýho než dělat jazz nebo rock. Nevím z jakého důvodu, ale stalo se, že rapový koncerty začínají o půlnoci nebo v jednu a dojezdy jsou čím dál později. Člověk toho hodně vidí a musí se s tím vyrovnat. Což já jsem dělal asi vždycky a neviděl to jen jako prvoplánovou kritiku, nebo naopak hold nějaký kalbě. Snažil jsem se psát texty trošku jinak a vidět zajímavý magický aspekty, který v tom jsou. Protože lidi tam jsou nějakým způsobem posunutý alkoholem, hulením nebo drogama, určitě zažívaj nějaký jiný stavy a vůbec se tam odehrávaj jiný věci, který ještě v rámci toho umělýho a vlastně uměle nasvícenýho prostředí, ve tmě, kam denní světlo nevidí, vytvářejí zajímavý kompozice a kombinace. A o tom jsem se snažil psát texty, třeba Děti prázdnoty. Ty jsou vyloženě o tom živočišném i výtvarném aspektu věci.

Věc se rozrostla

Šéfuješ labelu BiggBoss, od roku 2006 toho máte na kontě úctyhodně dost. Jaká je situace dnes? Kupodivu jsme to všechno nějak přežili a jedeme dál. Protože vem si, že obchodujeme s věcma, který se moc neprodávaj. Nosiče už nikoho nezajímaj, takže je těžký to uživit. Prakticky neustále to dotujeme, energií i penězi. Já žiju v podstatě v hluboký alternativě, a přestože to navenek může všechno působit jinak, tak filosofie značky je vlastně veskrze alternativní. Takže takhle vypadá label. Na druhou stranu fungujeme, žijeme, neumřeli jsme, a to je docela zázrak. Letos máme v plánu zase nějaké knižní tituly, zase nějaké desky, plus samořejmě mejdany, videoklipy a tak dál.

Co tě jako vydavatele napadne, když se podíváš na Slovensko? Tam se podařilo udělat z rapu hlavní proud, což si ale nejsem jistej, jestli je správně nebo ne – ono to s sebou nese i negativa. Kolem sebe jsem si všiml rapových muzikantů, kteří mají tendenci říkat, že je tam líp. Ale já bych tam nechtěl vydávat desku ani za nic. Mně se líbí, jak je to postavený tady. Tady se cejtim dobře, líbí se mi, jaký tady máme publikum, který je ochotný ještě to vnímat a který už ne. Jsem rád, že nás neposlouchá každej taxikář nebo typ z posilovny, což tak na Slovensku opravdu je.

Nezávidíš Rytmusovi? To je naprosto absurdní otázka. Nikdy jsem si nepřál stát se Michalem Davidem. Závidět v čemkoli těmhle lidem, k tomu mám daleko. Každý je strůjcem svého štěstí. Já dostal tu věc pod vlastní kontrolu a mám pocit, že jsem si ji v rámci možností schopen regulovat. Samozřejmě kontrola je velmi imaginární, ale nikdo mi do toho nikdy nemluvil, věci vydávám sám, určuju, do jakých médií půjdou, ovlivňuju klipy, koncerty, turné, plakáty, vizuály... Větší kontrolu těžko získat. Jsem tak spokojenej a neměnil bych.

Máš představu, kam se bude ubírat vývoj v Česku? Mám pocit, že to nejhorší máme za sebou. Scéna se rozkošatila do nějakých tvarů a každý teď má na výběr. Za sebou to má taky dětský bolesti, jako když byly na některé kapely kladeny nároky všech typů posluchačů. To pak měl posluchač WWW potřebu komentovat desku Supercrooo nebo naopak, i když jde o dvě úplně rozdílné věci. Růst asi není moc kam, to nejlepší období z hlediska počtu lidí už je možná za námi. Ale teď si myslím, že si každý v rámci scény najde to svý místo, kde mu bude dobře, to platí i pro posluchače. Ta věc se rozrostla. A tak si teď snad konečně všichni budou plnit svoje sny.

Autorka: Alena Zemančíková

Baba za přepážkou Čeho se bojí ti, kdo nechtějí zaměstnávat ženy nad padesát? Se svými dospívajícími dětmi jsem hrávala ta kovou hru. Přijdu domů, tam hrozný nepořádek, hromada neumytého nádobí. Říkám: „Co to nádobí?“ Nic. Říkám: „Někdo ho musí umýt.“ Nic. „Myslíte, že to nádobí, ze kterého jsem nejedla, mám umýt já?“ Hm. A jiná verze. Já: „Už máš to potvrzení?“ Syn: „Nemám.“ Já: „Tys tam nebyl?“ Syn: „Ale jo, byl, ale tam seděla taková padesátiletá baba za přepážkou, hned mi vynadala, tak jsem odešel.“ Já: „Aha. Padesátiletá baba. Taková jako já?“ Syn: „Ale ne, mámo, ty přece nejsi….“ Hm. Padesátiletá baba za přepážkou je jedním z přetrvávajících stereotypů. Musí být vždycky šeredná, protivná, hloupá, neschopná, pomalá. „Jako já?“ zněla by moje otázka, kdyby to můj syn ještě říkal. Naštěstí už je dospělý a své přidrzlé výroky opustil. Společnost jako celek se však chová jako on, když mu bylo osmnáct. To už byl sice velký, měl občanku a volební právo, ale ve skutečnosti byl stále ještě dítě, které bez dozoru a pomoci neumí mít svoje věci v pořádku a svádí to na druhé. Výsledkem je statistika, podle níž je nejsnáze propustitelnou a nejhůře zaměstnatelnou osobou u nás žena přes padesát. Jaká je ale ta „padesátiletá baba za přepážkou“?

Tisíc míst V roce 1990 jí bylo kolem třiceti. Když přišla poprvé o zaměstnání, protože její podnik se roz padl v rámci privatizace, rozhodla se podnikat. Zkusila čajovnu, knihkupectví (s literární kavár nou), malou prodejní galerii... Chvíli to šlo, ale pak stouply nájmy a ceny energií, ukázalo se, že v nekuřácké čajovně jsou malé tržby a v prodejní galerii jdou na odbyt jen kýče. Zkusila se tedy tro chu přizpůsobit, ale moc to nepomohlo. A tak od své ušlechtilé podnikatelské činnosti ustoupila. Pochopila, že takto podnikavě se můžou bavit jen ženy, které jsou zajištěné, protože podnik v nejlepším případě nic nestojí, spíš ale potřebuje dotovat. Ona si na zařízení obchodu musela vzít úvěr, který teď neměla jak splácet. V té době vznikaly různé regionální noviny – modré Deníky s podtitulkem jednotlivých krajů. Našla si místo v tom, který působil v jejím městě, prošla rychle a úspěšně počítačovým kurzem, naučila se i fotit, ale za čas zjistila, že tyhle noviny po ní chtějí vlastně jenom drby

ilustrace: vojta šeda

a mordy. A pak napsala něco, co byla pravda. Někdo si stěžoval, šéf ji nepodržel a ona odešla. Celkem s úlevou. Splátky někdejšího úvěru ji přinutily vzít cokoli, co bude volné, a tak se stala pokladní na dráze. Ráda a rychle si osvojila jízdní řády i slevy a s potěšením pozorovala, jací že lidé to cestují a kam. Tedy, když na to měla čas., Když se například před odjezdem rychlíku do Prahy udělala před pokladnou fronta, v níž mnoho lidí ani nemluvilo česky, musela si pilně hledět práce. K tomu přibylo placení kartou, což bylo dost náročné. Ale zajímavé. Jenomže potom se počet pokladních radikálně snížil. Pokladna už je otevřená jenom přes den a večer a v noci si cestující můžou koupit lístek ve vlaku bez příplatku. Kdyby to byla ona, kdo zůstane zaměstnán jako pokladní, byla by ráda, že už nemusí chodit domů potmě ulicemi kolem nádraží, kde se v noci dějí podivné věci. Jenže bohužel zrovna ona patří mezi ty propuštěné. To už je jí čtyřicet.

Oříšek pro úřad A teď se na ni podívejme, jak vlastně vypadá: ani sama neví, do jaké míry šediví, protože si už dávno barví vlasy na hezkou čevenohnědou barvu. Když měla kavárnu, chodila v sukních, potom, u novin, začala nosit kalhoty, připadala si tak neohroženější. K práci v pokladně si už musela pořídit brýle. Byly nekřesťansky drahé, ale je třeba říci, že jí sluší – rezavé obroučky jí dobře jdou k červenohnědým vlasům. Většina mužů v jejím věku ostatně vypadá podstatně hůř, jsou mnohem tlustší, zanedbanější a celkově protivnější.

V té době jí jeden známý nabídl místo ve své nové firmě. Vzala ho a nelitovala. Firma osm let fungovala dobře, další dva roky jakž takž a vloni skončila. Teď je jí padesát let a za ta léta ve firmě se rozhodně nezměnila k horšímu. Je pořád stejně nazrzlá, brýlatá, štíhlá, umí řídit auto, pracovat s počítačem, vést evidenci zboží, domluví se německy, je zběhlá v nejrůznějších zákonech a předpisech. A má už dospělé děti, takže má čas. Ale z jakéhosi neznámého důvodu patří mezi nezaměstnatelné. Nechce už podnikat a ani nemůže, nedostala by úvěr. Nemá se k čemu rekvalifikovat, všechno, co potřebuje k zaměstnání, v podstatě umí. Tak často čte v novinách, že největší problém pro pracovní úřady je žena nad padesát, tak často to ostatně slyší na pracovním úřadě, že by se radši zřekla podpory, kdyby si to mohla dovolit než tohle po slouchat pořád dokola. Ale dovolit si to nemůže. Pracovala celý život, ale zajištěná není. Když se člověk zamyslí nad tím, proč jsou tyhle spolehlivé, klidné, přátelské, zdatné a zkušené ženy těžko zaměstnatelné, musí si říci, že snad je to tím, že právě jejich vlastnosti zaměstnavatelé nehledají. Asi jsou jim nepříjemné ženy, s nimiž už není možné orat a vymetat, které rozumějí hospodaření i chodu institucí a nejsou zrovna oslněny předváděním nejnovějších manažerských postupů a manipulativních metod. Asi by bylo hloupé se na ně vytahovat a machrovat před nimi, když jsou ve věku jejich matek. A tak si ti nejistí nadřízení sice stále ve skutečnosti myslí, že nádobí má za ně umýt matka, ale protože to nemohou říct nahlas, alespoň takové ženy ve věku svých matek vedle sebe nestrpí. To tam radši budou mít nepořádek.

Tajenkou křížovky je životní moudro spisovatelky Isabelle Holland: Pokud dotyčné osobě...

Vyluštění tajenky z čísla 393: ... v životě je to, že se nepokusí dělat co je nejvíc baví. Vítězové z čísla 393 jsou: Eva Viktorinová, Hana Podroužková, Jiřina Radová. Tajenku zasílejte do 9. 4. 2012 na e-mail: tajenka@novyprostor.cz Soutěží se o: 3x CD Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Bílé noci. Ceny poskytl Radioservis, a.s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037, mob. 724 819 319 nebo e-mailem: eshop@rozhlas.cz. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu sídlí na Vinohradské ul. č. 12, Praha 2. Pište si o katalog, zasíláme ZDARMA.

Kintera vrčí (a snad to je dobře) Jedna z největších českých galerií, Galerie hlavního města Prahy, dala rok od samostatné výstavy Michala Pěchoučka příležitost dalšímu z umělců na prahu čtyřicítky, Krištofu Kinterovi. Může si mnout ruce. Ani u Pěchoučka, ani u Kintery nešla GHMP do vysloveného rizika. Oba jsou populární osobnosti, jejichž působení přesahuje hranice vlastní tvorby. Když vezmeme pouze Kinteru, je třeba zmínit aspoň jeho zásadní úlohu při vzniku multikulturního prostoru NoD a dlouholetou přináležitost k týmu festivalu 4+4 dny v pohybu. Byla to právě GMHP, kdo ho využil i jako kurátora (Hrubý domácí produkt, 2007). Média obecně Kinteru považují za bystrého promotéra a komentátora současného umění. Přesto je třeba GHMP přiznat určité prvenství, a to za poznání, že u obou autorů usoudila, že jsou zralí na opravdu velké výstavy. Už u Pěchoučkových Hodin v umění mnozí kriticky poznamenávali, že se toto poznání opozdilo o takových pět let. Ve srovnání s brontosauří flexibilitou jiných institucí však i tak bylo možné mluvit téměř o „jasnozřivosti“. A třebaže Kinterova velká výstava teprve začala, lze už na základě návštěvnosti v prvních týdnech říct, že také tentokrát šlo o správné rozhodnutí.

Pankáč se zahryzlou pilou Zatímco Pěchouček loni rozložil po domě U Kamenného zvonu svůj kontemplativní výtvarný esej, Kintera se na návštěvníky Městské knihovny vrhl silou pankáčského cirkusáka. Jako sochař se sice přidržel osvědčeného užívání spotřebních výrobků a předmětů denního užívání coby výchozího materiálu, víc jak kdy dříve ovšem dal průchod jakési destruktivně-kreativní síle, která tyto předměty proměňuje v emocemi nabyté metafory. Dětské hračky či kancelářské židle polil syntetickými hmotami, pouliční lampu „podřízl“, dehtovou koulí nabořil stěnu, mechanického chlapečka nechal mlátit hlavou do zdi.

Destrukce jako princip tvorby se otiskla i do nakládání s prostorem galerie. Kintera prořezal všechny stěny, do kterých se mu zahryzl kotouč pily, a v jedné části výstavy nastavil osvětlení tak, aby neočekávaně blikalo. Všechny tato gesta jsou nadále projevem nadsázky a ironického ducha, jaký u něj již známe, jsou však řádově razantnější a nespoutanější.

Od jednotlivosti k celku Kinterova výstava má retrospektivní rysy, takže návštěvník narazí na starou instalaci Plumbař či na Spotřebiče, které „žerou proud“, aniž by vedle

designové elegance vykazovaly jakoukoliv funkci, ale tyto práce z druhé poloviny 90. let jsou zahrnuty do komplexu děl pozdějších a současných. Jak naznačuje již vstupní prostor kas při vstupu do galerie, který byl proměněn v asijskou večerku s prošlými potravinami, jednalo se autorovi o celistvý dojem, v němž budou jednotlivosti podřízeny celku. Spěním k celistvosti si ovšem Kintera uložil nejtěžší úkol. Městská knihovna je členitý prostor s rozlehlými sály i velkým počtem malých místností. Hrozilo, že v těch druhých se výstava rozpadne na drobné střípky. Snad právě zde lze vidět zrod ideje řezat do stěn, což alespoň zčásti výstavu scelilo. Nečekanou daní za takový přístup je ovšem určitá adrenalinová monotónnost. Kintera nikdy nebyl sofistikovaným intelektuálem. Tvorbou usiloval spíš o jednoduché komentáře. Jenže Výsledky analýzy ho představují zejména jako živelného „tvořiče“, jemuž tak trochu začíná být jedno, jestli vytváří mechanického čerta bubnujícího na bubny, tedy úplnou, ale vděčnou, žánrovou (a ještě angažovanou) pitominu, nebo ztepilou monumentální abstraktní kompozici z vánočních ozdob. Hlavně, že se to leskne, případně bzučí, vrčí, bleská, žvaní. Lidé oceňují afekt. Výstava je odsouzena k úspěchu. Kinterova osobnost nepochybně vždy zahrnovala extrémy i odstupňování mezi nimi. Výsledky analýzy pootevírají dveře do jeho nitra, kde se přesypávají písečné duny nápadů, poetických obrazů i prostoduchých frků. Snad to tak má být. Krištof Kintera: Výsledky analýzy. Městská knihovna (GHMP), Mariánské nám. 1, Praha 1 (www.citygalleryprague.cz). Výstava potrvá do 13. května.

MATĚJ SMETANA

UMĚLEC JE VYVOLENÝ

Název Poslední malíř by mohl naznačovat, že půjde o malířství. A trochu také jde, i když výstava Matěje Smetany sestává výhradně z animací a namísto uměním se zabývá zrozením vesmíru a postavením člověka v okamžiku jeho zániku.

Kolektivní výstava, jejímž námětem je romantická (sebe)představa o umělcích jako osobnostech vyvolených ke sdělování vyšších pravd, mapuje, jak se s tímto stereotypem vyrovnávají současní čeští a slovenští umělci. Vedle Marka Thera, Svätopluka Mikyty, Michala Moravčíka, Lindy Dostálkové, Filipa Nerada či Teri Warhol se zde starší prací představuje rovněž Matěj Smetana. Mimořádné je připomenutí zesnulého malíře Víta Soukupa.

Matěj Smetana: Poslední malíř. Galerie města Blanska, Dvorská 2, Blansko (www.galerie-blansko.cz). Výstava potrvá do 25. dubna.

Umělec je vyvolený. Galerie U Dobrého pastýře (Galerie TIC), Radnická 4, Brno (www.galerie-tic.cz). Výstava potrvá do 10. května. 23

Autorka: Tereza Marečková

Vzkříšení bez patosu

Díla Pera Olova Enquista mají společný takřka dokumentární zájem o skutečnost. Hrdiny jeho dramat a románů jsou skutečné historické postavy, ať už jde o A. Strindberga, M. Curie-Sklodowskou nebo H. K. Andersena. V posledním románu Jiný život si jako výchozí látku bere dalšího slavného tvůrce – sebe sama. Autobiografický román, který zaznamenává autorovo vzkříšení k jinému životu, může fungovat jako doplňující protějšek Enquistových knih nebo jako důvod k zahájení jejich četby. Obstojí ale i jako samostatná výpověď o vytrvalosti a touze žít.

Pečlivé vyptávání Per Olov Enquist je osobnost mnoha talentů – spisovatel, dramatik, překladatel, novinář a v mládí docela úspěšný sportovec, konkrétně výškař. Od první věty si autor buduje vůči ústřední postavě odstup tím, že ji důsledně (až na jediný kritický moment!) zachycuje v er-formě. Enquist sleduje Enquista z dálky. A ohledává ho od nejranějších let, strávených v temných lesích švédského venkova v samotě s matkou. Autor se narodil v Hjoggböle na severu Švédska. V souladu s tamním přísným řádem protestantské církve (zákaz divadla, tance, sportu, hraní karet, přísná abstinence) bylo „v synově výchově pevně dáno, které otázky má zodpovědět, a dané byly i odpovědi. Byly to urputné otázky hříchu, viny, nebe, pekla, života, věčnosti a neochvějného ledového ticha hvězdné oblohy.“ Ty si odnáší do pozdějšího života a tvorby. Nelze se ubránit srovnání s dnešní většinovou výchovou malých dětí, zaměřenou na „budování ega“ a vyhovění všem vrtochům. Z extrému do extrému... Místy až skličující svět dětství popisuje Enquist jako detektivku – pátrá v dětství po rodinných záhadách i po příčinách pozdějších fatálních selhání. Skandinávské detektivky zažívají ostatně v současnosti boom (autor nejslavnější trilogie Stieg Larsson byl Enquistův soused) mimo jiné i díky svému černému

humoru, který nechybí ani v této autobiografii. Člověk nabude dojmu, že se bez této ingredience v tamních téměř extrémních podmínkách ani nedá přežít…

Vzhůru do propasti Literatura je místo blízkosti s druhými – to je výsledek pátrání Enquista po příčinách vlastní posedlosti knihami a psaním. Zrodí se v osamělém chlapci a později mu komplikuje i zachraňuje život. Ten se přitom nakonec stane

naplněním snu o úspěchu. Vymaní se z dětství, aby z něj ve své tvorbě intenzivně čerpal. Píše romány a psaním se uživí. Píše do novin, jezdí po celé Evropě a účastní se jejího kypivého života šedesátých let. Jako levicový intelektuál se živě zapojuje do debat o společnosti a na jeviště uvádí několik politických satir – člověk si posteskne nad téměř dokonalou absencí politického divadla u nás. Pro Enquista je společenské angažmá něco přirozeného. Ční ze všech kapitol jeho knihy – života, v nichž postupně popisuje okolnosti psaní jednotlivých děl. S citem pro dramatickou stavbu Enquist ve čtenáři podporuje tušení, že po sérii úspěchů pracovních i osobních přijde nějaká temnota. Poslední kapitolu naplňuje chladně a brilantně zaznamenaná osobnostní krize, provázená propadnutím alkoholu. Ubývání schopnosti žít a pracovat se střídá s vyprávěním o třech pobytech v léčebnách, z nichž některé mají skutečně hororové rysy. Autor se nevymlouvá, ale ani nevyžívá v popisech fyziologického utrpení abstinence. Zaznamenává, aby pochopil. Klade vše na časovou osu a diktuje text s telegrafickou přesností a zkušeností řemeslníka slova. V nejšílenějších momentech alkoholického běsu se čtenář utěšuje faktem, že před pár lety přeci Enquist musel napsat tuto knihu, takže nějakým zázrakem přece jen se zdravým rozumem vyváznul! Jeho maminka, předsedkyně abstinenčního spolku Modrá stuha, se nikdy o jeho pádu do propasti nedozvěděla. My s ním díky knize Jiný život můžeme projít vzkříšením, které bez patosu zachytil. Per Olov Enquist: Jiný život Přeložil Zbyněk Černík, Host, 2011.

NOVINKY SVĚTA KNIH Jelena Rževská, Zápisky válečné tlumočnice překlad – Libor Dvořák, Paseka, 2012 Jako tlumočnice sovětských důstojníků doputuje Rževská (*1919) s Rudou armádou až do vůdcova bunkru a stává se hlavním aktérem historie kolem pitvy ostatků Hitlera a jeho ženy. Napjatým berlínským událostem však předchází dlouhá, čtyřletá cesta Ruskem, Polskem a Německem. 24

Café Fra Nové druhy. Možná i čeledi, Krzysztof Siwczyk čtvrtek 29. 3. 2012 od 19.30 h Mladší a nejmladší polská poezie a próza. Čtení jednoho z výrazných básníků současné polské poezie a ukázky z filmu Wojaczek Lecha J. Majewského (v němž KS ztvárnil hlavní roli).

Lekce pomalého poslouchání Na jedenácté desce skupiny Lambchop vymítá Kurt Wagner své duševní démony s pomocí hudby pro výtahy. Když byly Kurtu Wagnerovi dva roky, přestěhovali se jeho rodiče z liberálního amerického severu do konzervativního jižanského Nashvillu. I o pět dekád později těží frontman skupiny Lambchop z těchto kontrastů – jeho písničkářství čerpá z country, ale neteskní po ztracené idylické krajině dětství a místo toho se introspektivně rochní ve své duši. Wagner je trochu farmář s duší revolucionáře a trochu decentní afroamerický gentleman v klobouku (právě tak je i vyobrazený na obalu nové desky Mr. M), v jehož srdci to bublá nepokojným ohněm vzpoury. Nové album Lambchop zní na první poslech jako kavárenská selanka nadýchaných smyčcových partů a romantického klavíru, když se ale načančaným písním dostanete pod povrch, octnete se v krajině zoufalství, strachu a životní deziluze.

O čem to tlachají? Už to skoro vypadalo, že s Lambchop je po čtvrtstoletí existence ámen. Poslední deska OH (Ohio) z roku 2008 se dočkala jen vlažného přijetí a hlava projektu Wagner se už dlouho raději než hudbě věnuje své původní profesi – malování. (Je také autorem zmiňované kresby na obalu alba.) Pak ale producent Mark Nevers přišel s nápadem natočit desku ve stylu „psychopatického Sinatry“, což Wagnera zaujalo. „Možná je v nás ještě jedna dobrá deska,“ nechal se slyšet a se spřátelenými muzikanty začali ve studiu pracovat na albu číslo jedenáct. Co si pod výše zmíněnou charakteristikou představit, prozradí hned začátek první písně If Not I’ll Just Die, kde do bacharachovských smyčcových kurdlinek Wagner odstartuje svůj monolog větou: „Vůbec kurva netuším, o čem to tlachají.“ Nad albem se snáší stín sebevraždy Wagnerova dlouholetého kamaráda – písničkáře Vica Chesnutta, který si Lambchop v roce 1998 pozval na svoje album The Salesman and Bernadette.

Propagátoři alternativního country po této spolupráci nabrali nový směr a s následnou deskou Nixon se po letech živoření na okraji dočkali kritických ovací i komerčního průlomu. Wagner začal prozkoumávat možnosti svého výstředního stylu na pomezí mluveného slova a zpěvu a s deskami jako Is a Woman či dvojalbem Aw Cmon / No You Cmon se stal ikonou nezávislé scény. Lambchop se stali mistry stylu, který v jádru čerpal z odkazů dřevní americké hudby, jež byla ale protkaná sebezpytem a ironií; zdánlivě žije z tradice a zároveň ji podkopává.

Hudební slowfood, ne fastfood Odchod kamaráda přinutil Wagnera začít přemýšlet o smyslu života. Introspekce ale stejně končí zjištěním: „Dobrej život si fakt nezasloužím,“ jak pronáší v refrénu skladby The Good Life (Is Wasted). Texty čtyřiapadesátiletého barda plné nejednoznačných odkazů i drobných postřehů, v nichž i ty nejobyčejnější životní momenty dostávají skoro mystický rozměr. Vrchol přijde v sedmiminutovém záznamu nervového zhroucení Gone Tomorrow, v němž

se pocit marnosti v druhé polovině rozplyne v bujné vegetaci smyčců. Ve skladbách Gar či Betty’s Overture ustoupí Wagner do pozadí a Lambchop najednou zní jako kavárenská kapela opěvující nekonečné letní odpoledne. Tyto pauzy ale jen umocňují klíčovou roli frontmana, který jako kdyby dokázal vystoupil ze zrychleného světa a místo toho, aby si užíval nově nabyté svobody, trápí se pohledem na svoje staré já. V jeho projevu je obdivuhodná elegance moudrého muže, ale i jakýsi démonicky zlověstný klid zakrývající rozpory duše. Proniknout na dřeň skladbám Mr. M není tak jednoduché, jak se na první poslech může zdát. V tom je nová deska Lambchop především lekcí trpělivosti a tak trochu hudební obdobou hnutí za pomalé jídlo, které v polovině osmdesátých let inicioval italský gastronomický aktivista Carlo Petrini. Jen místo řetězců rychlého občerstvení vyhlašují Wagner a spol. válku hudbě s rychlým datem spotřeby. Mr. M je jejím přesným opakem. Lambchop – Mr. M (Merge Records, 2012)

Země uvězněná v táhlých tónech Na začátku devadesátých let točil Dylan Carlson se svými Earth hlukové mrakodrapy kytarových ozvěn, které inspirovaly dronemetalovou vlnu. Zbaven drogových démonů, oživil kapelu v novém tisíciletí jako průzkumnou jednotku po pomalé hudbě na pokraji ticha. V současné reinkarnaci Earth evokují dlouhé tóny elektrické kytary nekonečné planiny amerického středozápadu. Dva díly alba Angels of Darkness, Demons of Light (druhý vyšel v březnu) mají na posluchače podobně hypnotické účinky jako dřívější zlověstné riffy, ale místo negativní energie šíří dobro. Earth (USA), Mount Eerie (USA), Ô Paon (USA), 30. 3. Dobeška, Praha. 25

Autorka: Marta Harasimowicz

Touha mezi prádelními šňůrami V Divadle Komedie o nabízení a odmítání citů i o zdvořilém pokoušení. Francouzský dramatik Bernard-Marie Koltès patří k nejvýraznějším představitelům absurdního divadla druhé poloviny 20. století. Jeho hry, z nichž mnohé představují spíše jakési poeticko-filozofické meditace než scénické texty, se zaměřují na témata mezilidských vztahů: samoty, nenaplněných vášní, vzájemného nepochopení. Jazykový experiment v nich kontrastuje se značně konzervativním přístupem ke konstrukci děje. Základem Koltèsových her je promluva, která významně dominuje nad akcí, za současného zachování klasicistního pravidla jednoty místa, času a děje. Již rané autorovy hry získaly ohlas divadelní veřejnosti, nejvíce jej ovšem proslavila pozdější díla, vydaná krátce před autorovou předčasnou smrtí. Mezi ně patří i drama V samotě bavlníkových polí z roku 1985, které můžeme vidět v novém zpracování v pražském Divadle Komedie.

Na samotě za soumraku V těžce identifikovatelném, vylidněném prostoru se za soumraku potkají dvě mužské postavy. Nevíme o nich mnoho. Jeden je „zdejší“, druhý před chvílí odkudsi přišel. Jeden se vydává za obchodníka (v textu hry je označen jako Prodávající), druhý se dostane do pozice Kupujícího. Představení začíná monologem prvního z nich, který vystřídá delší řeč jeho kumpána. Chvíli se zdá, že spolu oba do prázdna vyslovované monology vůbec nesouvisí. Časem se ale propojí v dialog. Téma hry je odhaleno hned na začátku. Obchodník přišel, aby svému klientovi prodal touhu. Následující desítky minut strávíme sledováním jejich svérázného souboje, který se jednou bude zdát směřovat k vybudování důvěrného přátelského (nebo možná milostného?) vztahu, jindy naopak začne vyzařovat dojem až neuvěřitelného odcizení. Co má být předmětem touhy Kupujícího, nevíme. Stejně jako neznáme detaily osobní situace obou hrdinů a někdy si nejsme jisti ani tím, zda je Prodávající skuteč-

ným prodejcem, nebo naopak zlodějem citů či jejich žíznivým příjemcem. Rozhovor – složený z dlouhých řečí, které jsou pronášeny výhradně velmi zdvořilým a vznešeným jazykem – někdy připomíná jakési ďáblovo pokoušení. Kdo zde ale zastupuje Peklo a kdo Zemi?

Narušená pieta Původní Koltèsův text nechává divadelníkům velmi mnoho prostoru pro vlastní interpretaci. Hra není rozdělena do scén a nenabízí skoro žádné inscenační indicie. Pro schopného režiséra může být taková koncepce inspirací k mnoha způsobům uměleckého a intelektuálního uchopení tématu. V případě inscenace Michala Pěchoučka je ovšem bohužel nutno říct, že tento potenciál zůstává značně nevyužitý. Jeviště je koncipováno jako sušárna. Herci se pohybují mezi prádelními šňůrami a tu a tam rozhazují nebo sbírají oblečení. Někdy jim šňůry poslouží i jako akrobatické pomůcky. Ani pár kotrmelců ovšem nedokáže zamezit nesnesitelně statickému dojmu, který inscenace vyvolává. Někdy dění na jevišti zaujme specifickou estetikou, párkrát se nám podaří i zasmát se nebo se soustředit na zajímavější pasáže z dialogu. Celkově se však pozoruhodný Koltèsův text

ztrácí ve zvláštní snaze o vyumělkovanost a dramaturgicky jalových recitacích (inscenaci nezachraňují ani herecké výkony Jiřího Černého a Ivany Uhlířové – byť oba dva herci i zde drží svůj velice slušný standard). Z původních režisérových nápadů upoutá pozornost snad pouze genderová nejednoznačnost, již vnáší do představení obsazení role Prodávajícího ženskou interpretkou. I tento koncept ale působí poněkud prvoplánově ( jako narážka na autorovu homosexualitu a jednorozměrná interpretace tématu touhy). Divadlo Komedie si pracně vydobylo pověst jedné z nejprogresivnějších činoherních scén v České republice a jeho nyní už neodvratný zánik vzbuzuje oprávněnou lítost pražského publika. Dá se s nadsázkou říct, že chabost Pěchoučkovy inscenace tuto pietu bohužel značně narušuje. Bernard-Marie Koltès: V samotě bavlníkových polí, premiéra 9. března 2012 Divadlo Komedie V minulém čísle jsme za autorku divadelní recenze označili Martu Harasimowicz. Autorkou však byla Barbora Šupová. Za chybu se omlouváme. Redakce NP

V pasti těla

Divoká kachna

Kvalita pobytu v našem těle obvykle závisí na několika málo okolnostech. Popustíme-li uzdu fantazii, mohou nám zdánlivě přijatelné hranice naší „svobody“ začít připadat najednou těsné až nesnesitelné. V hrůze však zjišťujeme, že uniknout není možné, nebo je to extrémně nesnadné. Společenský horror Jakuba Folvarčného.

Drsný sever Evropy se střetává s neméně drsným severem Moravy, rodinné štěstí neodpovídá ideálním nárokům, z bažiny klamu stoupá zatuchlý vzduch, les se mstí, neodvratná tragédie, ve které hrají prim kostlivci ve skříni a kachny na půdě… Jedna z nejpozoruhodnějších inscenací ostravského Divadla Petra Bezruče opět v Praze!

Alfred ve dvoře, Františka Křížka 36, Praha 7 30. 3. ve 20 h, Malý sál

Divadlo v Celetné, Celetná 17, Praha 1 2. 4. v 19.30 h

Čtyři slunce a jedny rozpaky Svůj nový film natočil Bohdan Sláma opět podle svého scénáře. Do kin přichází pět let po jeho posledním snímku Venkovský učitel. Jako první český film byly Čtyři slunce vybrány do soutěže prestižního festivalu nezávislých filmů v Sundance. Ve snímku trochu tajemně nazvaném Čtyři slunce Sláma navazuje na svoji dosavadní autorskou poetiku. Znovu jde o hrdiny z okraje společnosti a v těžkých sociálních podmínkách, kteří mají v jádru dobré srdce a hledají štěstí a svoje místo v životě. Téma se přitom posouvá trochu dál, jako by teď Sláma pozoroval svoje hrdiny už po delším časovém úseku jejich života, v jejich rodinných a manželských krizích, které se dotýkají i dětí. Oproti předchozím filmům ale Čtyři slunce působí dramaturgicky nedotaženě, nevyváženě, a také stylově bezbarvě. Z konzistentního obrazového stylu dlouhých soustředěných záběrů Štěstí a Venkovského učitele v posledním filmu takřka nic nezbylo.

Už bez empatie Film se točí kolem několika životních lúzrů, kteří už mají svá léta, ale stále se životem spíše potácejí. Hlavní hrdina Jára má dvě děti a ženu, ale stále znovu a znovu ztrácí práci, rád si zahulí a zanadává, že za jeho neúspěch můžou ti ostatní „debilové“. Jeho kamarád Karel je také ztracený a utíká se pro změnu k léčitelství. Skupinu doplňuje Járova žena, která to má všechno na bedrech, její nevlastní syn, jenž se potýká s pubertou, matkou, která ho opustila, a špatným otcovským vzorem. Čtvrtým hrdinou je kamarád punker, jemuž se zabil otec a matka pije. Ve Slámových filmech vždycky chybělo hlubší pozadí a důvody toho, proč jsou postavy ve stavu, v jakém jsou. Předtím to ale vyvažoval silnou, autentickou vírou v ně a soucitem. V posledním filmu ale silný vztah k postavám cítit není. Snímek také tápe ve svém tónu, začne jako komedie, ale divák si není vždy jistý, kdy

je záměrná a kdy spíš bezděčná. Když se poprvé objeví Karel Roden, který hraje léčitele Karla, působí to jako zjevení. Postava o holi a s dlouhými vlasy, která si to šine do Járovy zahrádky, vypadá jak babička z pohádky. Rozpaky, co to má všechno vlastně znamenat, zmizí až v druhé polovině filmu. Ale ne zcela.

Rozpačitá osudovost Nemyslím si, že filmu jde o ukázání mysticismu a hledání duchovna v současném životě. Karel je spíš postava jako ostatní, ztracenec, jehož berličkou je zrovna náhodou léčitelství. Film nechává otevřené, do jaké míry je opravdu blázen. Postoj k němu ale má podivně neujasněný. Na jednu stranu naznačuje, že Karel má skutečnou duchovní sílu, která se prokáže ve finální scéně. Na druhou stranu ale v momentě, kdy by se mohla jeho síla skutečně ukázat, ho film popře. To když Karel vyhledá zoufalého Járu a snaží se mu pomoct vlastní vírou: řekne mu, aby se dotkl kamene, jenž má podle Karla magickou sílu. Jára to ale odmítne a řekne mu

„pravdu“, že to je jen obyčejný kámen, jenž našel někde u cesty. Potenciálně silný moment filmu – ať už tomu Jára věří nebo nevěří, kdyby na přítelovu nabídku přistoupil, prostě proto, že je to jeho kamarád, mohli tak spolu prožít něco silného – je tak rozprášen. A vlastně tak zůstává nejasné, co ty dva ve skutečnosti spojuje. Další kapitolou je pak dopad chování hrdinů na děti. Film naznačuje, že syn Járy i pankáč, syn Járova přítele, který se zabil, nemají v životě jinou šanci než opakovat chyby a model otců. Mladý Véna tak hulí trávu, nesnáší vlastní matku, nechodí do školy a vůbec má problémy s autoritami. Tento podivný determinismus jako z 19. století je trochu zarážející, o to víc, že jinak autor příčiny chování postav opomíjí. Navzdory světlým momentům a výkonům některých protagonistů, hlavně manželky, kterou skvěle hraje Anna Geislerová, a Járova syna Vény, výjimečně ztvárněného nehercem Markem Šáchou, tak film vyznívá rozpačitě.

19. Febiofest Mezinárodní filmový festival nabídne tradičně bohatý program – přijedou režiséři Nanni Moretti, Lech Majewski, Pawel Pawlikowski, Andreas Dresen a francouzská herečka Sandrine Bonnaire a uvedou své retrospektivy. Další sekce představí to nejlepší z minulého roku – adaptaci klasiky Emily Bronteové Na větrné hůrce v revolučním podání Andrey Arnoldové Bouřlivé výšiny, turecký film Tenkrát v Anatolii nebo belgický Býčí šíje. V soutěžní sekci Nová Evropa bude uvedený i český film, který zaujal na Berlinale, Příliš mladá noc. 22.–30. března 2012 – Cinestar Anděl v Praze a v archivním kině Konvikt Více na www.febiofest.cz 27

Jaro na ubytovně

Když jsme se Štěpánkou Kocandovou domlouvali rozhovor, byla ještě single. O týden později jsem ji zastihl nejen s novým partnerem – Miroslavem Lanšperkem, ale rovnou ve společné domácnosti. Štěpánko gratuluji, to je nefalšované jaro. Jak jste se s Mirkem seznámili? Štěpánka Kocandová: Byla to náhoda. V pondělí ráno jsme stáli před Novým Prostorem. Byl tam ještě Honza Verteleckyj (prodejce z Hradčanské – pozn. red.), ale toho už jsem měla dost, protože co otevřel ráno na ubytovně oči, tak jen mluvil a mluvil. Potřebovala jsem trochu změnu, a tak jsme se začali bavit s Mirkem. Že to takhle zajiskří, to nikdo netušil. Tady nejde o peníze nebo sex. Tady jse o soužití. Miroslav Lanšperk: Potkali jsme se před výdejnou, já ji doprovodil na její prodejní místo a cestou jsme si povídali v tramvaji.

Takže jste se seznámili v pondělí... ML:...a ve středu jsem se už stěhoval na ubytovnu. Přičemž Štěpánka byla na třílůžkovém pokoji o patro níž.

ŠK: Nejdřív to bylo tak, že by tady Mirek jednu noc přespal. Ale pak nám správce ubytovny vyšel vstříc, když nám řekl, že se tady uvolnil jeden dvoulůžák – to se moc často nestává. Tak jsme teď tady.

Jaké jsou vaše první pocity ze společného soužití? ŠK: Pěkný. Já jsem před časem ovdověla a tak nějak mi to připomíná manželství s mým mužem. Jako by neodešel. ML: Poslední tři dny prožívám šok za šokem, samozřejmě v tom pozitivním smyslu. Já vám řeknu jedno. V lednu jsem měl docela obavy. O finance ani tak nejde, protože jsem v plném invalidním důchodu ve třetím stupni. Ale měl jsem obavy, kde člověk skončí. Protože ono se řekne loď Hermes nebo jak byly ty stany na zimu – ano, to je na přespání. Ale když je člověk celý den venku, honí se mu ať chce nebo ne hla-

Autor: Tomáš Havlín vou myšlenka, co bude dělat od těch čtyř, kdy skončí v práci, do půl osmé, kdy to tam otevřou. Teď jsem rád, že jsem Štěpánku poznal, že jsme se dali dohromady. Ty osudy jsou u nás pomalu stejné, rozumíme si jak povahově, tak prostě vším a i když je to ubytovna, tak podmínky jsou tady daleko lepší.

Na rovinu

Navázat na ulici vztah založený na důvěře může být hodně náročné. Jak se vám to podařilo?

Štěpánka schraňuje v peněžence fotografie svých blízkých.

ŠK: My jsme si prostě nelhali. On řekl, co ho potkalo, já řekla, co potkalo v životě mě... ML: Ani jeden z nás nedělal žádné tajnosti. Protože dneska nějaké lži nebo zatajování, to je k ničemu. Časem by to stejně vyšlo najevo a pak by to asi člověk těžko vysvětloval.

Štěpánko, vy jste na rozdíl od Mirka žila nějaký čas na ulici, chápu to správně? ŠK: Přesně tak. Poprvé to bylo šest let a pak dvakrát po půl roce. Pocházím z Králíků ve východních Čechách a do Prahy jsem přišla někdy v roce 2002. Nejdřív jsem dělala v Meinlu, to jsem byla pod agenturou, pak v Plusu a v oddělení lahůdek ve Sparu, ale tam odsud mě propustili. Nemohla jsem sehnat práci, a tak jsem zůstala na ulici. Na šest let. Nejprve jsem bydlela v kanále na Spojovací, to bylo hned ze začátku. Pak ale ten kanál zavařili, a tak jsem se přesunula do starého sklepa v takovém opuštěném zahradnictví ve Střešovicích. Pak jsem si taky našla práci v zahradnictví.

Takže jste si řekli vše na rovinu? ML: Podívejte se, já to klidně řeknu. Jsem z Bíliny u Teplic, šestnáct let jsem byl ženatý, ale žena mi během jednoho roku dvakrát zahnula. Poprvé jsem jí to odpustil, to bylo loni. V červnu jsem nastoupil do Nového Prostoru, ale v čer venci si sem pro mě př ijela a já si řekl, že zkusím zatnout zuby a třeba to půjde. Ale ona to pak udělala znova. Jsem ř idič z povolání, jezdil jsem se sanitkou, a to znamená časté služby a být málo doma. Jednou jsem takhle přijel a chytil je spolu v posteli. Sbalil jsem si věci a na konci ledna odjel znovu do Prahy jen se sedmi stovkami v kapse. Teď běží rozvod. ŠK: Já přiznala Mirkovi, že jsem byla na ulici a řekla mu, co všechno jsem tam prožila. Dokonce jsem mu řekla jednu věc: že i když jsem neměla vlastní děti, tak těch, které jsem vyvdala, se kvůli němu nevzdám. 3x foto: tomáš havlín

Šest let je dlouhá doba a vím, že do Nového Prostoru jste přišla až loni na podzim. Předtím jste o NP nevěděla nebo neměla zájem? ŠK: Věděla, ale slyšela jsem hodně špatného. Že je to brak a že si tam člověk moc nevydělá. Pak mi ale pan Verteleckyj, o kterém jsem už mluvila, vysvětlil, o co se vlastně jedná. Dřív jsem NP nečetla, ale teď si každé nové číslo přečtu, abych věděla, co vůbec prodávám. A musím říct, že mě to hodně zajímá. Naposledy třeba příběh o jabloních, o člověku, který se vrátil domů zemřít.

Nastoupit do práce s pevnou pracovní dobou, jak jste to zvládla? ŠK: V pohodě, mně práce nevadí. Ani by mě nebavilo ležet jen tak v posteli a čekat, až mi někdo něco dá.

Do Králíků!

Oba teď máte za sebou také zimní prodej. Jaké to bylo? ŠK: Já jsem dělala zimy venku, třeba v tom zahradnictví, takže jsem na zimu byla zvyklá, že se makalo. Ovšem s tím rozdílem, že zatímco tam byl pohyb, tak při prodeji Nového Prostoru se v podstatě stojí. A to může být dost krušné. Prodávám na Kobylisích a faktem je, že tam mám bezva ženský, které tam prodávají pečivo. Zalejou mi kafe nebo čaj a je bezvadné, že mi takto vycházejí vstříc. I v tom, že si kdykoli můžu rozměnit. Myslím, že tam mám dobré jméno. Taky jsem se tam nikdy necho-

vala špatně. Naopak, snažím se chovat dobře, dokonce i s policajty se bavím.

Máte nějaké plány na nejbližší období? ML: Já bych měl od příštího měsíce, ale spíše až v květnu, nastoupit do motolské nemocnice znovu jako saniťák. Je to taková náhoda. Shodou okolností, aniž bych to věděl, jsem tady v Praze potkal bývalého dopraváka a šéfa saniťáků z Teplic. On teď slouží v Motole. Oba jsme byli vykulený, že se tady scházíme a já se hned ptal na nějaké volné místo. Teď prý nic, ale záhy mají odejít dva do důchodu. Ve volném čase chci ale Nový Prostor prodávat dál. Nejde o to, že by to člověk dělal z nouze, ale nechci NP hodit za hlavu. Je to organizace, která mě znovu postavila na nohy a kdybych do ní nepřišel, kdo ví, kde bych dneska byl. Třeba bych se ani neseznámil se Štěpánkou. Prostě Nový Prostor mi za tu chvíli něco do života přinesl a proto taky nechci, aby pro mě skončil tím, že si najdu práci. Ve volných dnech bych se tomu chtěl věnovat.

A jaro, to si skoro říká o nějaké výlety do přírody. Chystáte se někam? ŠK: Třeba hned příští víkend budeme u mojí rodiny. Včera byla za mnou tady na ubytovně moje vnučka, ona automaticky bere telefon, když se volá mojí mámě. Jsme spolu hodně v kontaktu. No a vnučka strkala ten telefon i Mirkovi, aby s mámou taky mluvil. Dneska se mě mamka ptala, kdo že to byl. A já jí řekla, že můj přítel. Řekla, že doufá, že přijedeme všichni. Očekává i jeho. A tak jedeme příští víkend do Králíků.

S lítostí oznamujeme, že dne 7. 3. 2012 nás navždy opustil náš prodejce Jan Pecha, který prodával u knihovny na Mariánském náměstí v Praze. Na tohoto skromného a dobrého člověka, jenž si kupoval Nový Prostor ještě předtím, než jej začal sám prodávat, budeme vzpomínat. Pracovníci Nového Prostoru

Kevin Roberts

One Step Away (USA)

In Philadelphia, advocates and providers are debating a proposed rule that would require groups that feed the hungry outdoors to apply for permits and to face inspections. Charles used to work in the food industry before he lost his job and became homeless. Now a vendor for One Step Away, Charles works to earn money to rebuild his life and attain shelter. He’s attended outdoor feedings in the city, getting food when he’s been hungry. And with his work experience, he understands the arguments about requiring groups that feed the homeless to obtain permits to do so. Still Charles rather neatly summed up the city’s proposal: “I think its bulls---. They’re trying to make things more difficult.” In February Health commissioner Don Schwarz proposed regulations that would require organizations that feed the hungry in outdoor settings to obtain permits from the city and meet regulated standards of training and sanitation. Advocates have said the city’s proposal will make it harder to feed people who are hungry – and hamper outreach efforts that help get people living on the street to avail themselves of services and come inside. “I think it’s ridiculous,” said Jan, a One Step Away vendor who was formerly homeless but now has attained housing. “How would they feel if it was them, if they were out there on the street and hungry? I’ve been there, and it’s not fun. There’s too many hungry people out there who need the help. They need to have more feedings; there are a lot of people out there starving.” Jan’s daughter, Jodi, who also works with One Step Away as a means to keep her housing after she overcame homelessness herself, brings up a point that is often made in these discussions: The fear that feeding people on the street only helps keep them on the street. “It’s helping homeless individuals by making sure they have something to eat – but on the other hand it’s letting them know they can just stay out there and get food and not help themselves to get out of their situation,” Jodi said. “If everything is given to them why would they have to go help themselves?” That’s true, as far as it goes, and a valid argument in this discussion. Without exception, the homeless men and women who work with One Step Away understand that. Encampments are not a solution. Making sure people can survive

Slovníček Hamper – bránit, vadit Avail – využít, přijmout Encampment – tábořiště Valid – platný Infringement – porušení

on the street can have the effect of keeping people on the street. But also without exception, the men and women who show up these outdoor feedings aren’t doing so because they enjoy it. They’re doing so to survive. They’re hungry. They can’t, or won’t, go to a shelter. People who live on the street very rarely just come inside one day. Most often, it’s a longer and tougher process. The standard model for bringing people inside is harm reduction – outreach and engagement to get people to gradually avail themselves of resources and begin to trust the services offered. Feeding people in need is a wildly important part of homeless outreach services. The aim of organizations that feed the hungry, like Chosen 300 or We Feed the Homeless Philly, isn’t to allow people to remain homeless. It’s to help them come inside with a process that offers people some dignity. City officials have said that the Occupy Movement, which in many ways became a large outdoor mission that took on the role of feeding the hungry in Center City, made them realize the city had no authority to regulate food safety and sanitation for outdoor feedings. Philadelphia’s proposal would only apply to groups of three or more people (an individual

giving someone a sandwich does not apply). Groups would have to submit basic information about the group – names, times, dates and locations for planned food distribution – and meet basic requirements such as gloves when handling food and maintaining a hand-washing station on site. People who serve food would also have to undergo safety regulation training. According to the National Coalition of the Homeless, Philadelphia would become only the fifth large city in the country to require these permits. “The city doesn’t actually come out and say it but I think they are moving towards getting a certain demographic out of the city,” said Craig, a member of Occupy Philly. “I recently moved here from Atlanta and they did similar things in the business district in Atlanta and its effective for that purpose – getting different demographics out. I think it’s a ruse and I personally think it’s an infringement on religious freedom because one of the basic tenants in my faith comes from Jesus’ ministries, the works of mercy such as feeding the hungry, visiting prisoners, taking care of the sick what we often refer to as the ‘others.’ By putting these stipulations on people who serve food it really inhibits them to do what Jesus has called Christians to do.”

foto: One Step Away

Let us feed the hungry

Kodex prodejce Prodejce Nového Prostoru nesmí: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.

8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo v yloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor. Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa.

PLATNÉ PRŮKAZKY PRODEJCŮ Np V Praze a Brně kupujte, prosím, časopis Nový Prostor jen od prodejců, kteří: 1. jsou viditelně opatřeni platnou průkazkou prodejce 2. stojí na prodejním místě, které mají uvedené na průkazce 3. mají titulní stranu prodávaného časopisu označenu číslem, které se shoduje s číyslem průkazky prodejce 4. chovají se podle Kodexu prodejce V ostatních městech ČR je každý prodejce časopisu Nový Prostor viditelně označen průkazkou prodejce s vyznačeným prodejním místem. V případě jakýchkoliv připomínek k prodeji či prodejcům volejte na čísla: Praha: 2222 333 09 nebo 608 259 039, Brno: 545 217 297 nebo 773 153 380

Tiráž Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s.

Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Nový Prostor občanské sdružení je nezisková organizace, pomáhající osobám bez přístřeší a v krizových životních situací prostřednictvím prodeje pouličního časopisu Nový Prostor. Touto cestou si mohou osoby v tísni vydělat prostředky na základní životní potřeby. Redakce uvítá jakékoliv příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur. Představenstvo Nový Prostor o.s.: Dagmar Kocmánková Robert Sztarovics Nový Prostor občanské sdružení je členem International Network of Streetpapers a European Antipoverty Network ČR.

Sídlo Nový Prostor o. s. Řeznická 14 110 00 Praha 1 IČO 69056081 Tel.: 222233309 Fax: 220877375 e-mail: projekt@novyprostor.cz výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková Denní centra: Praha 1, Řeznická 14, 110 00 Pracovníci koordinující práci prodejců: Tel.: 222233309, 608259039, fax: 220877375 e-mail: vydejna@novyprostor.cz Brno, Příční 4, 602 00 Pracovníci koordinující práci prodejců: tel.: 545217297, 773153380 e-mail: vydejna@novyprostor.cz Partnerské organizace: Ostrava, Astrid, o. p. s., 28. října 301, 709 00, Mariánské Hory, Mgr. Jana Studená, tel: 605 854 415, email: j.studena@astridops.cz Olomouc, Charita Olomouc, Wurmova 5, 771 00, Dušan Pořízka, tel.: 736765129,

e-mail: dusan.porizka@ol.charita.cz Třinec, Slezská Diakonie, AD pro ženy, Frýdecká 136, 739 61, Pavla Golasowská, tel.: 604223971, e-mail: elpis.tc@slezskadiakonie.cz Hradec Králové, Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Přemysl Bis, tel.: 777736011, e-mail: novyprostorHK@seznam.cz Pardubice, SKP–Centrum o. p. s., Milheimova 694, 530 02, Johana Řeháková, tel.: 777765842, e-mail: johana.rehakova@skp-centrum.cz České Budějovice, Charita České Budějovice, Dům sv. Pavla, Riegrova 32, 370 01 České Budějovice, Michaela Ferdanová, e-mail: michaela.ferdanova@mchcb.org, tel.: 387 315 388 Plzeň, Městská Charita, Domov sv. Františka, Wenzigova 5, 301 00, Kamil Fryček, tel.: 731433098, e-mail: frycek@mchp.cz Adresa redakce: Řeznická 14, 110 00 Praha 1 Tel.: 222233309, Fax: 220877375 e-mail: redakce@novyprostor.cz

šéfredaktor: Tomáš Havlín, tel.: 774150551, e-mail: tomas.havlin@novyprostor.cz redakce: Zuzana Brodilová, Jaroslav Fiala grafik: Kamil Tamášek grafický koncept: www.lab-ad.cz inzerce: tel.: 222233309, e-mail: inzerce@novyprostor.cz Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce. Připomínky, náměty či stížnosti k časopisu či práci prodejců je také možné zaslat prostřednictvím formuláře www.novyprostor.cz/kontakt.html

Přispějte na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší a lidi v těžké životní situaci a zašlete svou finanční pomoc přímo na náš sbírkový účet číslo

1061013598/5500