Mosilana

Tkaniny z Mosilany získávaly ve druhé polovině 20. století pravidelně ocenění na mezinárodních výstavách i soutěžích. Foto: Pocket media/Monika Hlaváčová

K 1. lednu 1946 byly ustaveny Moravskoslezské vlnařské závody, n. p., se sídlem v Brně na ul. Cejl 5 v budově bývalé firmy Skene a spol. Jejich součástí se staly původní Sdružené továrny vlněného zboží, podniky továrníků jako Moses Löw-Beer, Aron a Jakob Löw-Beerovi, bratři Kleinové, Reimann a syn (dříve Weiss & Hanak), Max Kohn a další. Byly tím položeny základy ke vzniku pozdější Mosilany.

Osvobozovací boje v roce 1945 zanechaly řadu továren v troskách nebo vážně poničených. Některé továrny byly přebudovány pro válečnou výrobu. Němečtí nájemci či vlastníci továrny ve chvatu opustili a ty se snažily postavit rychle na nohy. Rudá armáda část továren obsadila a vyrabovala pro své potřeby. Mezi první továrny, které se podařilo uvést do chodu, patřily Bratři Stiassni a Paul Neumark.

Centralizace textilek a vznik Mosilany

Majetkoprávní kroky osvobozenecké vlády ne vždy zohledňovaly nároky původních majitelů, jimž byly podniky během války zabaveny (arizovány) nacisty. V textilním průmyslu došlo k centralizaci a již 7. března 1946 byl zřízen n. p. Československé textilní závody, kam patřily také Moravskoslezské vlnařské závody se sídlem v Brně. Dne 18. září 1948 se Moravskoslezské závody přejmenovaly na Mosilanu a do jejího vlastnictví přešly další tři desítky firem z Brna a okolí. Po celá padesátá léta byly závody rušeny, přebírány, předávány, až se podoba Mosilany ustálila na složení pěti závodů: 01 – Brno, ul. Křenová, 02 – Brno, Radlas, 03 – Brno, Husovice, 04 – Alexovice, 05 – Žamberk.

Za socialismu a dnes

Mosilana se orientovala na tradiční výrobu zboží z mykané a česané příze, tkanin z česané příze na pánské obleky a dámské kostýmy. Dodávala i polovlněné tkaniny v wkombinaci vlna/polyester. Zabodovala na EXPO 58 v Bruselu. Pravidelně bodovala na Libereckých výstavních trzích, Jihočeských textilních trzích a na Intermódě. Státní zkušebna její výrobky hodnotila v kategorii „módní novinka“ či „výrobek luxusního provedení“. Po roce 1990 se mimobrněnské podniky osamostatnily a zbývající část byla privatizována. Došlo ke vzniku společnosti Nová Mosilana, a.s., stojící v koncernu Marzotto Group. Podnik se rozprostírá v budovách bývalého Vlnařského kombinátu v Černovicích.

Velice členitý areál vznikl postupem času spojením několika samostatných továren a dnes je ohraničen ulicemi Vlhkou, Křenovou, Špitálkou a z poslední strany železničním viaduktem. Jeho nejstarší částí je ta původně ohraničená tokem Ponávky a Svitavského náhonu, kterou si u Velké Křenové postavili bratři Strakoschové. Okolo pravidelného obdélného dvora, jenž tvořil centrum komplexu, byly umístěny výrobní objekty. Dodnes se zde zachovala například věž vodojemu z 20. let 20. století.

Dvojí znárodnění. S nástupem nacismu byl firmě Löw- -Beerových, ve které kromě Maxe určitou dobu působili také Katharina, Salomon a Josef Löw-Beerovi, přidělen nucený správce, protože šlo o židovský majetek. Po druhé světové válce byl podnik začleněn k Moravskoslezským vlnařským závodům, později k Mosilaně.

Foto: Archiv města Brna

Bratři Strakoschové, později Hlawatsch and Isbary – Sdružené továrny na vlněné zboží (Křenova 19, Špitálka 12) V roce 1871 vyrostla v budoucím areálu Mosilany stavba, jejíž jádro tvoří tři cihlové, neomítané budovy ještě s dřevěnými konstrukcemi stropů. Mezi nimi se zachovala ojedinělá budova strojovny parního stroje. Areál na Cejlu byl s továrnou na Špitálce spojen průjezdem pod železniční tratí.

Posledně jmenovaní nechali ve 20. letech 20. století celý areál výrazně přestavět: vznikla budova podél ulice Špitálka, postavená podle návrhu Bruno Bauera, který se specializoval na stavby továrních budov s železobetonovými konstrukcemi. V zadní části této stavby směrem do nádvoří byla umístěna barevna s typickými komínovými trychtýři, které byly nad každou barvicí kádí, aby odváděly zplodiny vzniklé při barvení. Do administrativní části umístěné v 2. nadzemním podlaží se vstupovalo samostatným schodištěm v průjezdu, který tvořil současně reprezentativní vstup do areálu. V ostatních patrech byly pracovní sály

Foto: Pocket media/Viola Hertelová

Hugo Wengraf / I. W. Ludwig/David Hecht (Špitálka 10, Cejl 16) pouze s železobetonovými sloupy, kde byly umístěny tkalcovny a přádelny.

1948

Moravskoslezské vlnařské závody přejmenovány na Mosilanu

Foto: Pocket media/Monika Hlaváčová

Další továrny jsou na adrese Vlhká 21 – Kohn / Otto Weiss / Tugendhatovi (Emil Tugendhat byl tedy ve svých necelých třiceti letech v roce 1896 pověřen prokurou u Maxe Kohna. O osm let později se stal společníkem firmy se synem původního majitele Richardem).

← Na ulici Vlhká také stojí zajímavá drobná stavba postavená v roce 1881 jako parní elektrárna, která vyráběla elektřinu pro osvětlení Městského divadla Na hradbách, dnešního Mahenova divadla, které bylo prvním elektrifikovaným divadlem v Evropě. Dodavatelem byl sám vynálezce žárovky T. A. Edison.