Tereza Marečková

Letní Brno protkané vzdálenými tóny houslí a doznívajícím pocitem rozechvění z dalšího silného představení, které jsem zhlédl v Divadle

Husa na provázku. Terezu Marečkovou jsem před dvěma dny konečně viděl ve strhující Vitce, nyní se spolu procházíme po městě a povídáme si o hereččiných oblíbených místech, múzách i hudbě. Připojte se k nám.

Tereza Marečková

Vystudovala hru na housle na brněnské konzervatoři, v roce 2013 nastoupila do Divadla Husa na provázku, krátce působila v Městských divadlech pražských, pravidelně spolupracuje se skladatelem Ivanem Acherem. Na Provázku aktuálně působí v šesti představeních, na září chystá brněnskou premiéru obnovené inscenace Antieva o Anně Pammrové.

Do světa divadla vtrhla před deseti lety bez hereckého vzdělání. Jak se v čase mění její pohled na ztvárňované role? A která brněnská zákoutí ji nejvíc baví?

S Terezou Marečkovou jsme se prošli městem, nakoukli jsme do parku, divadla, skvělých podniků i kina Scala.

→ Hrávalas ochotnické divadlo, než jsi nastoupila na Provázek?

Ne, s divadlem jsem moc v kontaktu nebyla. Když jsem chodila do dětského sboru (a pak do zpěvu na ZUŠce), tak jsme u písniček dělali takové malé scénky. Ale to bych vůbec neřadila do kategorie divadla.

→ Jaký to byl pocit, vyjít takhle zničehonic před publikum v profesionálním divadle?

No… když si na to vzpomenu, mám velké pochopení pro nové lidi, kteří na Provázek přichází – oni sice za sebou mají alespoň hereckou školu, i tak je to ale hrozně těžký. Možná jsem to měla v tomto ohledu dokonce lehčí. Nebyla jsem studiem zatížená – v tom smyslu, že bych k lidem, se kterými jsem spolupracovala, přehnaně vzhlížela. Během studií na JAMU se totiž do divadla chodíš dívat a je to pomyslná meta. Já se na to tak nekoukala, tenhle druh nervozity mi odpadl. Jen jsem šla dělat něco, co jsem myslela, že moc neumím. Ačkoli jsem tam zprvu jen hrála na housle a trochu tancovala.

→ Zaskakovala jsi tenkrát za kolegyni Gabrielu Vermelho –snažila ses ji v roli napodobit?

To by ani nešlo. Gabča je o dvacet let starší než já, vysoká, krásná blondýnka s nádhernou postavou. Já byla pomalu o půl metru menší než ona! Navíc tvůj obličej odráží, co máš prožito, nemohla bych do role dát to stejné, co ona.

Provázek

→ Prvotní nervozita tě naštěstí neodradila – co tě na herectví chytilo?

Obecně mě baví zkoušet pořád nové věci. Jen se divím, že u divadla zůstávám ještě dneska – už jsem totiž překročila dobu, po níž jsem obvykle schopná se něčemu intenzivně věnovat, než odstřelím jinam. Jako dítě jsem hodně střídala různé zájmy.

→ Možná zůstáváš, protože jako herečka se pořád učíš nové role. Je pravda, že divadlo spojuje více složek. Není to jen slovo, jen pohyb, jen muzika. Je to všechno dohromady, vizuálno, výtvarno, občas i filozofie, občas něco na pomezí sociologického průzkumu. A fokus můžeš vždycky zaměřit na něco trošku jiného. Navíc pořád poznáváš někoho nového, nejde o rutinní práci.

→ Taky děláš ke hrám i scénickou hudbu…

Sama jsem vytvořila všehovšudy jen dvě scénické hudby. Pak mě vystrašily technologie okolo. Ale potkali jsme se s Ivanem Acherem, se kterým jsme dělali i filmovou hudbu. Neoznačila bych se však za autora, spíš jsem doplňovala Ivanovi nahrávky o housle, zpěv… Zapojovala jsem se i jako tvůrce, ale nebylo to 50 na 50, většina práce je Ivanova.

→ Co teď aktuálně na Provázku chystáte?

Začali jsme přezkušovat inscenaci Antieva o Anně Pammrové, kterou jsme premiérovali před pěti lety s Aničkou Davidovou a Divadelní společností Masopust v Eliadově knihovně Na zábradlí. Na sklepní scéně Provázku totiž dělal Honza Frič inscenaci Pammrová/Březina, která se musela zderniérovat kvůli smrti Ivanky Hloužkové. Zároveň bylo těžké hledat termíny pro hraní Antievy v Praze, udělali jsme tedy dohodu, že pomocí této hry přivedeme Annu Pammrovou zpátky na Provázek.

→ V inscenaci Vitka hraješ skutečnou historickou osobnost – skladatelku Vítězslavu Kaprálovou. Jak moc na takovou roli studuješ?

Malý výzkum jsem si dělala už předtím, než jsem měla v ruce scénář od Kateřiny Tučkové. Byla jsem i na koncertě v Janáčkově divadle, kde se uváděly její orchestrální skladby. Existuje také spousta dopisů, které Vítězslava Kaprálová posílala svým rodičům, milencům, kamarádům, profesorům… Ale mám pocit, že nejvíc se dá vyčíst z muziky. Není tak konkrétní, v hudbě je prostor pro větší imaginaci. V divadle se navíc na rozdíl od filmu tolik nedbá na to, aby to byl reálný otisk osoby, zaměřovali jsme se hlavně na neuvěřitelnou energii, kterou v dopisech a vzpomínkách na ni lidé popisují. Ta je zásadní. A je to věc, v níž se navzájem nejvíc lišíme, což mi u ztvárnění paradoxně pomáhá. Najít si něco, v čem jste s postavou rozdílní, a budovat vztah skrze tu vlastnost.

→ Vitku hraješ už pět let. Mění se časem tvůj přístup ke hře, hledáš v ní stále nové věci?

Mění, ale stejně jako u jakéhokoli jiného představení. Divadlo vyžaduje naučit se nelpět na přesnosti – každá repríza ti inscenaci trochu změní. Třeba ve chvíli, kdy propukla válka na Ukrajině, ti určitá místa Vitky, kde se mluví o druhé světové válce, přijdou mnohem bližší. I osobní zážitky se do hraní propisují. Ne nutně, myslím, že někteří lidé to striktně oddělují, o což se taky snažím, ale i když nad tím máš kontrolu, víš, kde můžeš upouštět něco, co ti právě leží na srdci. Mám pocit, že čím déle představení opakujeme, tím jsem svobodnější, můžu si více hrát s barvami, s tempem, mnohem míň tlačím na pilu a nejsem v takové křeči.

Příběh už máš totiž uvnitř prožitý a hraješ s větší lehkostí. Také mám kolem sebe skvělé herce, kteří se na mě okamžitě napojí, když něco udělám jinak.

→ Nevnímáš to jako nevýhodu, že nemáš herecké vzdělání? Musela ses třeba za běhu doučovat nějaké herecké metody? Hrozně mi vyhovovalo učit se přímo v praxi. Je to efektivnější, rychlejší, není prostor se s tím tolik mazat. Nemáš sice ten luxus objevovat věci postupně a s kontrolou od profesora, to hlídání „shora“ má ale občas negativní konotace. Pocit nadřazenosti, využívání moci. Neříkám, že ten je jen na školách a v divadlech neexistuje, to vůbec ne. Já měla štěstí, že Vitku jsem dělala s Aničkou Davidovou, moc hezky mě vedla. Režisér a tým je hrozně důležitý. Provázek si drží takovou rodinnost, kterou v souvislosti s ním asi zmiňuje hodně lidí, nebála jsem se říct si o radu a za kýmkoli s čímkoli přijít.

→ Jde ti tedy spíš o vnitřní prožitek než o nějakou, řekněme, technickou dokonalost?

Když jsem studovala na konzervatoři, striktně jsem odmítala hrát věci, které pro mě neměly přidanou hodnotu – krom toho, že je to třeba rychlé a náročné, takže lidé si řeknou „wow, ta hraje rychle!“, když to slyší. Milovala jsem Bacha, můj profesor mi pak vybíral kusy až na pomezí scénické hudby, ke kterým jsem měla vztah. A myslím, že to z mého hraní bylo poznat, šlo o silnější zážitek, než kdybych něco jen otrocky přehrávala. V divadle jsem pak pokračovala se stejnou myšlenkou, jen v jiném hávu.

→ Jakou máš zkušenost s uměleckým školstvím?

Já si nikdy extra nevěřila, ale myslím, že některé zkušenosti z konzervatoře mě srazily na kolena. V té době mi nedocházelo, jak extrémně je to špatně.

Dneska si říkám, že kdybych měla dítě, které je skvělé ve hře na nějaký hudební nástroj, na jednu stranu bych mu chtěla dopřát ji studovat, ale taky bych očekávala, že ho povedou lidé, kteří mu nebudou podkopávat sebevědomí a ponižovat ho před spolužáky. Což se u mě občas dělo.

→ Čím je pro tebe hudba dnes?

Je stále důležitou součástí tvého tvůrčího vyjádření?

Fryends

Myslím, že ano. I v mluvě můžeš využívat hudebnosti. Na hudbu jako takovou ale nemám moc čas a energii. A chybí mi. Mám pocit, že jsem něco propásla. Nechci se cpát do hudební sféry s něčím průměrným, jen abych si splnila sen. Když už bych se do něčeho takového dala, chtěla bych, aby to bylo skvělé.

→ A hraješ nebo zpíváš mimo divadlo? Můžeme tvou hru na housle slyšet i mimo představení?

Jednou za čas vystupuju s Honzou Kolaříkem s naším malým hudebním uskupeníčkem.

→ S vlastní tvorbou?

Pár písniček. Hudební podklady jsou většinou převzaty z nějakého big-beatového originálu a Honza je svým osobitým způsobem přetextuje. Pak různé covery, máme tam Stinga, U2, od všeho něco.

→ Jak si říkáte?

Honza to pořád mění!

Předposlední název byl Kocór s vanó a T., protože…

Chápeme proč!

No. A teď jsme Andropauza a T. Já jsem prostě T, to se nemění. Název bude zřejmě souviset s Honzovým stářím!

→ Co natáčení? Baví tě filmy/ televize nebo jsi striktně divadelní herečka?

Toužím po více příležitostech natáčet. Na rozdíl od divadla, které se pořád vyvíjí, film je pohodlnější, jednou ho natočíš a je hotový. Nikam si ho už netaháš. A taky tam líp platí, což není malá věc.

→ Z Provázku jsi na čas odešla do Městských divadel pražských, pak ses vrátila. Co tě vedlo tam a co zpátky?

Tam mě vedla nabídka Michala Dočekala, který nastupoval do vedení Městských divadel. Zároveň jsem byla od svých 17 let v angažmá v Huse, a říkala jsem si, že když v Brně nemám žádné osobní závazky, děti, hypotéky, mohla bych to zkusit jinde. Určitě v tom byl i hlad po větší pozornosti, každý má nějaké ego, které potřebuje trochu živit. Zpátky mě vedl fakt, že přísliby, které jsem s nástupem do Městských divadel pražských dostala, nebyly naplněny. Také jsem cítila velký smutek po domově, celou rodinu mám

Kostel svatých Janů v Brně. Až v Praze mi došlo, že su Brňák. Čemuž se tam trochu vysmívali, ale co si budeme povídat, půlka Prahy je z Brna.

Tenhle kostel mám hrozně ráda. Z rušné ulice můžu zalézt někam, kde je klid a ticho.

→ Krásně jsme se dostali zpět do Brna. Kdybych město neznal, kam bys mě poslala na procházku, za kulturou…?

Černá Pole mi přijdou super. Udělat si procházku po čtvrti, zajít do vily Tugendhat. Určitě bych tě poslala na Zelňák. Fait Gallery je fajn místo kousek od nádraží. Vypíchla bych i Wilsonův les, projít si ho nahoru, vzít to na Kraví horu… Hodně zajímavý je kryt pod Špilberkem. A když už tam budeš, projdi si park – krásné, v létě chladné místo. Na brněnské parky mám nostalgické vzpomínky z dob, kdy jsme ještě nemohli legálně konzumovat alkohol a chodili jsme na deku s flaškou vína. Na Špilberku se mi navíc líbí ten diskomfort, je do kopce, takže i když si jdeš jen vyčistit hlavu, jsi nucený k fyzické aktivitě. No a kdyby Scala fungovala dál, poradila bych i zajít do kina.

→ Jak se na dění kolem Scaly díváš? (Poznámka redakce: Kvůli rekonstrukci budovy bude Univerzitní kino Scala, stejně jako sousední Divadlo Bolka Polívky, nuceno v původním místě skončit. Zatím však není jasné, zda dočasně, nebo trvale. A pro kino, na rozdíl od divadla, město zatím nenašlo náhradní prostor.)

Je mi hrozně líto, že by měl skončit tak unikátní prostor spojený s tolika skvělými projekty. Brno by mělo mít kinosál, kde se dají premiérovat větší filmy a pořádat festivaly. Situace kolem Scaly mě hodně zlobí a zvedá ze židle. Nic proti Diva- dlu Bolka Polívky – jsou to dvě oddělené instituce a obě mají právo na existenci. Jen by se mělo lépe přemýšlet, kam je zasadit, aby to dávalo smysl. A Sál Břetislava Bakaly je přece jen vhodný spíše pro kino než pro divadlo. Doufám, že to nedopadne nejhůř, jak si představuju.

→ Kam ráda chodíš za gastronomií?

Ač nejsem vegan, ráda jím vegansky. Takže bistro Fryends, které má super zahrádku i interiér, dá se do něj zajít během celého dne a navíc je totálně v centru. Pohybuju se v celkem malém okruhu, často jsem na Provázku, v Tungsramu nebo u Piláta, ráda zajdu do Die Küche v Kabinetu MÚZ, na pivo do Pivo a syn. Dřív jsem pivo moc nepila, ale pak se mi začalo líbit, že přijdeš mezi úplně jiné lidi, trochu se odreaguješ od toho „uměleckého“ prostředí. Takový styk s realitou, což je podle mě důležité – nezavírat se do svých bublin. Obecně miluju třeba nádražky, ta v Brně chybí.

Ivo Dvořák fotograf

Filip Živný editor