Pulsy 4/2015 Zvětšeniny z Kožmína

PROSINEC.2015.4

STUDENTSKÁ LITERÁRNÍ REVUE

PULSY - studentská literární revue // 1

2 // PULSY - studentská literární revue

Pulsy: 4/2015

Editorka čísla:

Barbora Svobodová Redakční rada:

Zdeněk Ježek, Marek Lollok, Barbora Svobodová, Lucie Štěrbová, Vojtěch Velísek Korektura:

Dagmar Dvořáčková, Lucie Štěrbová, Vladimíra Derková Grafická příprava:

Vojtěch Winkler Fotografie:

Zbyněk Fišer, Libor Galia, Jan Tlustý Logo:

Peter Kušnírik vydává Revue PULSY

Lipnice nad Sázavou 23 582 32 revuepulsy.cz revue.pulsy@gmail.com

TŘI PRO TŘI a n k e t a

ZASTÁVKY A ZASTAVENÍ ZDEŇKA KOŽMÍNA J a k u b

Š p a n i h e l

LÁSKA K LITERATUŘE JAKO ŽIVOTNÍ FILOZOFIE R o z h o v o r s J i ř í m R a m b o u s k e m

INTERPRETACE JE VÍC NEŽ INTERPRETACE: K REFLEXI HERMENEUTICKÉHO POHYBU U ZDEŇKA KOŽMÍNA R o m a n K a n d a ( S t u d i e )

4 // PULSY - studentská literární revue

KOŽMÍNOVSKÉ NÁPOVĚDY ANEB PRAKTICKY O TVŮRČÍM PSANÍ P e t r

K u b ě n s k ý ( E s e j )

ZDENĚK KOŽMÍN A JEHO MALBY J a n

T l u s t ý

MOZAIKA VZPOMÍNEK B o h u m i l B r a d á č , H e M a r e š o v á , D o m i D v o ř á č k o v á , E v a Ta l p L u d m i l a P l á

l e n a n i k a o v á , t o v á

PULSY - studentská literární revue // 5

EDITORIAL PROSINEC 2015

6 // PULSY - studentská literární revue

P

rvní číslo naší literární revue loni připomínalo

Ve studii s názvem „Interpretace je víc než in-

nedožité devadesátiny Olega Suse, v letoš-

terpretace: K reflexi hermeneutického pohybu

ním roce pak uplynulo devadesát let od naroze-

u Zdeňka Kožmína“ se Roman Kanda soustředí

ní dalšího s Brnem spjatého literárního vědce,

jak na Kožmínův přístup k teorii i praxi rozumě-

filozofa a pedagoga Zdeňka Kožmína. Zatím

ní literárnímu textu, tak na vztah této koncep-

poslední Pulsy jsme tedy snad ani nemohli věno-

ce k derridovské dekonstrukci a otevírá i cestu

vat nikomu jinému. Jako studenti brněnské bo-

k dalšímu promýšlení dané oblasti. Esej Petra

hemistiky všichni profesora Kožmína tak trochu

Kuběnského naopak představuje vyloženě prak-

známe, i když jsme už neměli možnost setkat se

ticky orientovaný příspěvek, který se zaměřuje

s ním osobně. Z vyprávění někdy téměř mytic-

na pořádání tvůrčích dílen a na metodiku výuky

kého se vynořuje obraz výjimečného literárního

slohu a výstavby textu, jejímž průkopníkem byl

badatele a především inspirujícího člověka. Jak

právě Zdeněk Kožmín. Předposledním textem,

ovšem osobnost takového formátu představit?

jejž doprovází speciální obrazová příloha, je pak

Při hledání odpovědi na toto dilema mi pomysl-

krátký komentář Jana Tlustého představující

nou pomocnou ruku podal Jiří Trávníček. Jednou

i jednu dosud ne příliš známou oblast Kožmínova

v diskusi jen tak mimochodem, způsobem pro něj

díla, a to jeho práce výtvarné. A protože, jak je

typickým, navrhl, že by se číslo mohlo jmenovat

patrné i z tohoto editorialu, byla pro nás velmi

Zvětšeniny z Kožmína, a jeho nápadu jsem se

důležitá stopa pamětnická, uzavírá celé číslo tex-

s nadšením chopila.

tová koláž ze vzpomínek těch, kteří se se Zdeň-

Aktuální číslo Pulsů se tedy nesnaží podrobně a soustavně mapovat život a práci Zdeňka Kož-

kem Kožmínem potkávali také mimo akademické prostředí a viděli jej zase jinýma očima.

mína, ostatně něco takového v možnostech lite-

Za kožmínovskými Pulsy tentokrát stojí daleko

rárního časopisu snad ani není. Na následujících

více lidí, kteří buďto jako autoři textů nefigurují,

stránkách vám ve shodě s Kožmínovou metodou

nebo se kromě vlastního příspěvku na vzniku čtvr-

předkládáme jen několik dílčích vhledů do jeho

tého čísla podíleli i jinak a zaslouží zde být zmí-

díla a detailů z jeho osudu, které čtenáři snad

něni. Ať už se jedná o Zuzanu Urválkovou, Mila-

pomohou vytvořit si o jeho přístupu, myšlenkách

na Suchomela, již vzpomínaného Jiřího Trávníčka

i životních cestách zase trochu přesnější před-

nebo Zbyňka Fišera, který nám ze svého soukro-

stavu. V úvodní anketě jsme se nejprve věnovali

mého archivu poskytl fotografii Zdeňka Kožmína.

zejména jeho pedagogickému působení, proto

Největší poděkování patří Janu Tlustému, díky

jsme oslovili tři literární vědce, Kožmínovy bývalé

němuž se na následujících stránkách mohl objevit

studenty, Alenu Přibáňovou, Zbyňka Fišera a Jo-

dosud nezveřejněný fotografický materiál a jenž

sefa Prokeše, kteří na svého učitele zavzpomína-

se na přípravě čísla podílel i jinak měrou vrchova-

li. V následujícím medailonu pak Jakub Španihel

tou. Doufám tedy, že si v pulsích Zvětšeninách

ve stručnosti přiblížil některé důležité momenty

z Kožmína najde každý čtenář něco, co jej za-

z profesní biografie Zdeňka Kožmína a zaměřil se

ujme, a přeji příjemné čtení.

také na jeho zásadní publikace. Po životopisné linii se ubíral i rozhovor, který jsem vedla s Jiřím Rambouskem, dlouholetým Kožmínovým přítelem a kolegou. A přestože jeho hlavní téma bylo dáno obsahovým zaměřením tohoto čísla, dostali jsme se k mnoha jiným záležitostem.

Barbora Svobodová editorka čísla PULSY - studentská literární revue // 7

anketa Tři pro tři

TŘI PRO TŘI Pro naši anketu se většinou snažíme volit respondenty, kteří se na věc dívají rozdílně – třeba k ní přistupují z jiné generační perspektivy, z odlišných oblastí zájmu. Tentokrát ale byla naše strategie opačná. Oslovili jsme tři literární vědce – Alenu Přibáňovou, Zbyňka Fišera a Josefa Prokeše – všechny spjaté s brněnským prostředím, někdejší studenty Zdeňka Kožmína, kteří se ke svému učiteli hrdě hlásí.

I. Ovlivnil vás Zdeněk Kožmín ve vaší profesní

stuje řada klíčů a jde o to, vybrat si ten správný,

dráze a směru bádání?

který konvenuje nám i dílu. Díky němu jsme pochopili, že to, co nám literární text odhalí, je pří-

Alena Přibáňová: Naprosto zásadně, protože

mo úměrné tomu, co už víme – našim znalostem,

jsem měla to štěstí, že mě učil od prvního do

zkušenostem. Že literární dílo je složitě utvářený

posledního ročníku. Hned v prvním cyklu nám

artefakt, který v různých situacích může ukázat

přednášel teorii literatury, později vedl výběrové

své rozličné rysy, nikoli mrtvola, kterou máme

a interpretační semináře. Vysvětlil nám naprostá

za úkol co nejpečlivěji rozpitvat podle nějakého

elementa – to, k čemu je vlastně teorie literatury

univerzálního návodu. A že vůbec nejpodstatněj-

dobrá. Na přednáškách nám ji představil jako dis-

ší a zpravidla taky nejtěžší je umět se správně

ciplínu v historické perspektivě a souvislostech,

zeptat.

v interpretačních seminářích velmi prakticky jako

Jinak byl profesor Kožmín velmi trpělivý a las-

soubor nástrojů, které jsou nám k dispozici, po-

kavý učitel, příliš benevolentní, než aby se nás

kud chceme uvažovat o textu. Odhalil nám, jak

snažil někam směrovat; nechával svým žákům

široké máme možnosti, že ke každému textu exi-

velikou svobodu a každý si vybral nějaký uzlový

8 // PULSY - studentská literární revue

bod, z něhož se pak vydal svým směrem. Já jsem

ponechá, jak slíbil. Pak jej ovšem tehdejší norma-

se v těch seminářích naučila podívat na literární

lizační děkan František Frendlovský z fakulty vy-

dílo jako na specifickou formu komunikace, zača-

hodil. A bylo na dvacet let „po ftákách“. Ale měl

ly mne proto zajímat otázky strategie vyprávění,

jsem oněch dvacet let na paměti páně docentovu

projekce autora do textu, koncept implicitního

radu, abych si každé prázdniny přečetl komplet-

autora a implicitního čtenáře, vztah mezi realitou

ně alespoň jednoho celého autora, a to pokud

a literární realitou, vypravěčské modely. Hodiny

možno v takové posloupnosti, jak jeho dílo vzni-

strávené interpretační analýzou jsem ale mnoho-

kalo – to abych postihl vývoj stylu i perspektivy

krát ocenila jako překladatel nebo editor a jsem

nazírání. Takže mám takto načteného Karla Čap-

si jistá, že kolegové, kteří odešli učit, si na profe-

ka, Vladislava Vančuru, Karla Poláčka, Vladimíra

sora Kožmína mnohdy taky vděčně vzpomenou.

Neffa, Ladislava Fukse, Bohumila Hrabala… Vladimíra Holana, Františka Halase, Karla Tomana,

Zbyněk Fišer: Profesor Zdeněk Kožmín ovlivnil

Otokara Březinu, Jana Zahradníčka, Klementa

každého, kdo se s ním potkal. Svým laskavým,

Bochořáka, Oldřicha Mikuláška, Zdeňka Rotrek-

přímým a otevřeným vnímáním bližních ve svém

la, Ludvíka Kunderu…

okolí přivedl snad každého partnera komunikace – kolegu, studenta či žáka – ke stejné tolerant-

II. Co z Kožmínova díla má podle vašeho mínění

ní empatii, otevřenosti a zaujetí pro společnou

potenciál oslovit současnou nejmladší generaci

věc. Svým přístupem k tématu hovoru nabízel

bohemistů?

profesor Kožmín prostor pro sdílení. I když přednášel, i když psal odborné texty, vytvářel pro

Alena Přibáňová: Nevím, zda to dokážu odhadnout,

posluchače nebo čtenáře mentální prostor k tvo-

když už řadu let neučím. Řekla bych ale, že při uva-

řivému dialogu. Ve vybraných chvílích pak mohl

žování o české literatuře jsou myšlenkově i meto-

člověk v jeho blízkosti zažít takové mentální

dologicky nedocenitelné Kožmínovy studie, v nichž

a emocionální sdílení i beze slov. Řekněte – koho

prostřednictvím interpretace klíčových pojmů dospí-

by to neovlivnilo?

vá k vymezení charakteristických stylotvorných rysů toho kterého autora: jeho „zvětšeniny“ z bratří Čap-

Josef Prokeš: Zdeněk Kožmín byl svým tichým

ků, z Komenského, z Holana, a samozřejmě i Skáce-

a nenápadným způsobem bezesporu nejvíce in-

lova monografie. Už pro to nakažlivé zaujetí, s nímž

spirující osobností mého vysokoškolského stu-

Kožmín k textu vždy přistupoval. A pro tu cestu od

dia. Navrhl témata mé diplomové i disertační

detailu k celku – s velikým nadhledem, ale nohama

práce. Přiměl mě poctivě přelouskat celého Mu-

v textu; člověk si je při čtení neustále vědom jak Kož-

kařovského. Vedl pro Vladimíra Nepustila a mě

mínova poctivého strukturalistického školení, tak

(opravdu jenom pro nás dva zájemce!) nepovin-

jeho filozofické erudice.

ný seminář soudobé evropské literatury. Učil mě psát recenze, dělal jsem u něj pomocnou vědec-

Zbyněk Fišer: Interpretační texty, zvětšeniny, které

kou sílu za dvě stovky měsíčně. Maminka se po

jsou působivé pozorným, bedlivým, zodpovědným

návratu z fakulty pravidelně ptávala, co dnes

přístupem k textu rozebíranému i k textu rozebíra-

pan docent? A já nadšeně referoval. Četl jsem

jícímu a vykládajícímu. Také deníkové reflexe a po-

jí nahlas články svého pana docenta v Hostu,

střehy, jež ohromují pozorným a pokorným přístu-

Plameni, Impulsu, Červeném květu i Literárkách

pem k životu i zdánlivým maličkostem a všemu, co

a těšil se, že si mě po promoci u sebe na katedře

jedince přesahuje.

PULSY - studentská literární revue // 9

anketa Tři pro tři

Josef Prokeš: Současná nejmladší generace

Zbyněk Fišer: Zopakoval bych totéž, co ve

bohemistů by především potřebovala mít před

své předchozí odpovědi – interpretační texty,

sebou lidsky i profesně vyzrálé osobnosti typu

zvětšeniny, deníkové záznamy — osloví toho,

pana profesora Kožmína. Osobnosti s jeho espri-

kdo se takovým textům pokorně otevře a bude

tem a současně s jeho taktem a laskavostí. Co já

jim naslouchat. Zdeněk Kožním totiž svými texty

vím, nikdy žádnému studentovi o hlavu neomlátil

nekřičí a nepřekřikuje. Někdy i vědomě šeptá.

sebepitomější výrok. „Ano, vyjádřil jste se trochu nepřesně, ale myslel jste to dobře,“ pravil vlídně.

Josef Prokeš: Jako studenta mě fascinovala už

Následně pak zkorigoval popletenou výpověď

jen metoda Kožmínových zvětšenin ze současné

natolik dovedně, že se dotyčný cítil být skoro in-

české prózy, kdy jediná typická věta či krátký úry-

teligentem.

vek textu fungovaly jako synekdocha celého díla

Kožmínovo dílo stojí za to číst už třeba jenom

daného autora. A uvědomme si, že šlo o knižní

pro skvostný jazyk, kterým cítím probleskovat

novinky zbrusu nové, kdy se recenzent nemohl

jeho učitele Jana Patočku. Některé záležitosti

opřít o žádná předchozí kritická hodnocení.

by se mladým bohemistům bez filozofické eru-

S politováním musím konstatovat, že dnešní

dice mohly jevit obtížné, kupříkladu Smysl de-

recenze nových knih beletrie a poezie namnoze

konstrukce. Derridovské průřezy. Jiné ale musí

sepisují publicisté (Karel Kryl je trefně označoval

doslova polaskat duši každého bohemistického

za „poblicisty“), kteří nemají ani ponětí nejenom

jelimánka, například Umění básně.

o českém strukturalismu, nýbrž ani o poetice literárního textu. Jejich recenzní spisba je exhibice

III. Jakou oblast jeho rozsáhlé práce považujete

zbytnělého ega recenzenta na úkor knihy. A pan

za nejvíce inspirativní vy osobně?

profesor Kožmín nás učil, že kritická hodnocení mají být službou literatuře. A sám to naplňoval

Alena Přibáňová: Odkázala bych k výše uvedenému, takže zvětšeniny a Skácel. A z osobních důvodů mám ráda jeho deníkové zápisky, hlavně Struktury, protože myslím, že bez jakékoli stylizace odrážejí autorovu povahu. Takhle si ho pamatuji.

10 // PULSY - studentská literární revue

celým svým dílem.

PULSY - studentská literární revue // 11

Medailon // Zastávky a zastavení Zdeňka Kožmína

ZASTÁVKY A ZASTAVENÍ ZDEŇKA KOŽMÍNA *

28. 2. 1925, Hněvice

N

arodil se poslední únorový den roku 1925 v kraji pod Řípem vedle Labe. Celé dětství

strávil mezi vlaky, zamiloval si jedinečnou atmosféru malých nádražíček, na kterých jeho tatínek, výpravčí, sloužil. Na gymnázium nejprve chodil do Roudnice nad Labem, poté do Chomutova a znovu do Roudnice. Kvůli otcovu zaměstnání se rodina často stěhovala, ale právě to zřejmě

† 12. 11. 2007, Brno

zachránilo Zdeňka Kožmína před transportem do Terezína, kterému neušli jeho tehdejší roudničtí spolužáci. V době heydrichiády totiž gestapo připravilo brutální „odvetnou akci“ proti tamním gymnazistům, při níž pozatýkalo celé ročníky studentů sexty a septimy. V této době však Kožmín starší již po svém dalším přeložení pracoval v Chocni a jeho syn navštěvoval gymnázium ve Vysokém Mýtu, kde také v roce 1944 maturoval.

Poté se Zdeněk Kožmín přihlásil na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval češtinu a filozofii. Mezi jeho učitele a inspirátory patřili například Jan Patočka nebo Jan Mukařovský, bohemistiku absolvoval v roce 1949 prací Jazyk T. G. Masaryka. Studium filozofie pak ukončil textem Rádlova filozofie. V témže roce zahájil i svou pedagogickou kariéru. Do roku 1953 (vyjma dvouleté přestávky během vojenské služby) učil na osmiletém gymnáziu ve Starém Jičíně na Ostravsku, nato na osmileté Střední a vyšší pedagogické škole v Břeclavi. Od roku 1956 se stal

Zdeněk Kožmín s rodiči a se sestrou

12 // PULSY - studentská literární revue

asistentem na katedře filologie na Vyšší pedago-

gické škole v Brně, která se o rok později přemě-

ším změnil život i Zdeňku Kožmínovi. Přestože

nila v Pedagogickou fakultu tehdejší Univerzity

byl v roce 1969 zvolen proděkanem, byl násled-

Jana Evangelisty Purkyně, dnešní Masarykovy

ně s nástupem normalizace nucen z politických

univerzity.

důvodů fakultu opustit. Jeho Umění stylu se

Publikovat (nepočítáme-li několik krátkých

ocitlo na seznamu zakázané literatury se zdů-

článků z let těsně po válce) začal Kožmín také

vodněním, že se v něm Kožmín věnuje až na

v polovině padesátých let. Svými recenzemi a od-

výjimky rozboru textů těch autorů, kteří nejsou

bornými statěmi přispíval do časopisů Host do

vůči staronovému režimu loajální (Škvorecký, Lin-

domu, Zlatý máj, Červený květ, Plamen, Orien-

hartová, Lustig, Aškenazy, Trefulka, Klíma). Za-

tace, Literárních noviny či Estetika až do konce

číná tak nová etapa jeho života, znovu se stává

let šedesátých. Soustředil se především na do-

středoškolským učitelem, tentokrát v Zastávce

mácí i zahraniční literární tvorbu, k níž přistupo-

u Brna, kde může pracovat také díky gentleman-

val se znalostí českého strukturalismu, kterému

ské dohodě s tamějším ředitelem. Slíbil totiž, že

dával filozofický přesah a obohacoval jej i svou

na sebe během svého zastáveckého období ne-

mimořádnou vnímavostí vůči drobným a téměř

bude příliš upozorňovat. Během sedmdesátých

nepostřehnutelným prvkům textu. Zpočátku se

let tedy Zdeněk Kožmín nepublikuje, ale plně se

Kožmín věnoval stylistice díla. Roku 1966 se ha-

soustředí na pedagogickou práci a dělá i mnoho

bilitoval prací Styl současné prózy, která vyšla

nad rámec běžných učitelských povinností – na

v knižní podobě pod názvem Umění stylu. Kožmí-

gymnáziu založí i školní noviny nebo divadelní

nova knižní prvotina se soustředí jak na obecnou

soubor. To ovšem neznamená, že by na psaní re-

analýzu a úvahy o postavení uměleckého stylu,

zignoval zcela.

tak i na rozbor tvorby pětadvaceti českých pro-

Teprve po odchodu do důchodu v polovině

zaiků s cílem pojmenovat specifické znaky v tex-

osmdesátých let, kdy se také postupně uvolňu-

tech těchto autorů. Jako druhý v pořadí byl vydán

je politický tlak, začal Kožmín znovu zveřejňovat

Styl Vančurovy prózy, který ale vznikl už na za-

své příspěvky – vedle recenzí v denním tisku hlav-

čátku šedesátých let a autor se v něm podrobně

ně v časopise Český jazyk a literatura. A v roce

zaměřuje na kompozici, vypravěčskou techniku

1986 se mu podařilo vydat i knižní publikaci,

a slohové vrstvy celého Vančurova díla od raných

učební text Interpretace básní, v němž se za-

povídek po vrcholné romány.

měřuje na to, jak zprostředkovat lyrickou poezii

Po srpnové okupaci se stejně jako mnoha dal-

studentům a jakými cestami dospět k jejímu poPULSY - studentská literární revue // 13

Medailon // Zastávky a zastavení Zdeňka Kožmína

chopení – výrazně přitom čerpá ze svých vlast-

zřejmě po poezii. Dlouholeté přátelství, které ba-

ních zkušeností. S dobou „exilu“ v Zastávce bývá

datele a básníka spojovalo, dává interpretacím

spojován i typicky kožmínovský literárně-analy-

osobní rozměr stejně jako implementace pozná-

tický žánr, tzv. zvětšeniny, který však vznikl už na

mek ze Skácelových rukopisů a knih, které měl

konci šedesátých let. Je to metoda založená na

Kožmín k dispozici. V polovině devadesátých let,

principu synekdochy, tedy na zdůraznění a ana-

ovšem s desetiletým zpožděním, vychází i příruč-

lýze významově podstatného a typického prvku

ka Tvořivý sloh, v níž se Zdeněk Kožmín znovu

textu, jednoho detailu, jenž pak slouží k charak-

zabývá otázkami metodiky výuky češtiny na ško-

terizaci díla jako celku. Kožmín ji uplatnil napří-

lách. Z textů zaměřených primárně na filozofii

klad ve Zvětšeninách ze stylu bratří Čapků, které

bezesporu stojí za zmínku Smysl dekonstrukce.

vyšly ještě před listopadem 1989, nebo později

Derridovské průřezy z roku 1998 a Modely inter-

ve své poslední knize Zvětšeniny z Komenského,

pretace. Patočkovské průhledy z roku 2001. Ne-

napsané spolu s manželkou Drahomírou.

dílnou součástí Kožmínovy tvorby jsou i soubory

Po sametové revoluci se pak Zdeněk Kožmín

jeho deníkových záznamů Struktury a Obtisky

znovu vrátil do akademického prostředí. Nejprve

vydané v letech 1995 a 1998, které jen potvr-

na brněnskou pedagogickou fakultu, ale vzápětí

zují, že s velkou empatií a citlivostí nepřistupoval

roku 1991 přešel na katedru české literatury Fi-

pouze k literatuře, ale i ke každodennímu dění.

lozofické fakulty Masarykovy univerzity. V tomto

Dva roky po svém odchodu z fakulty, kde pů-

roce byl rovněž jmenován profesorem. Vyučoval

sobil právě až do roku 2001, vydává soubor krát-

zde interpretační semináře zaměřující se na po-

kých esejů Existencionalita, v němž komentuje

ezii nebo na přiblížení filozofických koncepcí de-

jednotlivé básně Holanovy sbírky Předposlední.

konstrukce a hermeneutiky. Ve spolupráci s Jiřím

A zcela samostatnou, do velké míry jedinečnou

Trávníčkem vytvořil obsáhlý přehled vývoje české

kapitolu Kožmínova života tvoří i doba, kterou

poezie od čtyřicátých let do současnosti (respek-

strávil v brněnském Hospici svaté Alžběty, ani

tive do devadesátých let) Na tvrdém loži z psího

tady se totiž o umění, knihy a filozofii nepřestal

vína. Jeho monografie Skácel z roku 1994 pak

zajímat, a hlavně nepřestal předávat svou radost

představuje první pokus uchopit básníkovo dílo

z nich dál. Zemřel 12. listopadu 2007.

v jeho celistvosti a rozlehlosti: od novinářských začátků, tvorby pro děti, úprav dramat až samo-

14 // PULSY - studentská literární revue

Jakub Španihel

¨

LÁSKA K LITERATUŘE JAKO ŽIVOTNÍ FILOZOFIE Rozhovor s Jiřím Rambouskem nejen o Zdeňku Kožmínovi

Literární vědec a pedagog Jiří Rambousek (1927) se celou svou profesní dráhu soustavně věnuje české literatuře zejména první poloviny minulého století. Se Zdeňkem Kožmínem jej pojilo dlouholeté přátelství a oba také v šedesátých letech působili na brněnské pedagogické fakultě. V některých životních obdobích se jejich osudy překrývaly více, v jiných méně, nikdy se ale neztratili z dohledu úplně, jak o tom svědčí následující

Foto Libor Galia

řádky.

PULSY - studentská literární revue // 15

rozhovor s Jiřím Rambouskem

Kdy jste se se Zdeňkem Kožmínem potkal

A kdy už se dá mluvit o přátelství?

poprvé?

Sblížili jsme se během „obrodného procesu“

Po válce jsme oba studovali obor čeština a filo-

a krátce před ním. Už od roku 1967 bylo vidět,

zofie na pražské filozofické fakultě, ale Zdeněk

že je něco ve vzduchu, že se proměňuje politické

byl o dva ročníky výš a osobně jsme se neznali.

klima, ale pedagogická fakulta byla taková re-

Prvně jsme se potkali v roce 1964, odešel jsem

zervace stalinismu, ostrov, kde všechno zmrzlo.

z Pedagogického institutu v Jihlavě, který se ru-

Bylo tam mnoho učitelů, kteří dělali kariéru jako

šil, a nabídli mi místo buď v Českých Budějovi-

vysokoškolští kantoři, ale skutečné schopnosti

cích, nebo v Brně. Vybral jsem si Brno, protože

pro vědeckou práci neměli. Pořád tam zůstávala

jsem tady měl příbuzné a možnost získat pro

padesátá léta. A my jsem to s těmi mladšími ko-

svou rodinu byt, a v září jsem přišel na zdejší pe-

legy a přáteli, mezi nimiž byl také Zdeněk, chtěli

dagogickou fakultu, kde v té době byl odborný

změnit. Navíc jsme se tehdy více stýkali i proto,

asistent Zdeněk Kožmín.

že nám Kožmín z nakladatelství Československý

¨

Zděněk byl osoba vlídná, s milým úsměvem...

spisovatel přivezl návrh na napsání slovníkové příručky Česká literatura 1918–1945, kterou jsem spolu s Věrou Vařejkovou a Zdeňkem Zapletalem redigoval. Nakonec ale téměř celý náklad po srpnové okupaci skončil ve stoupě.

Nejvíce času jsme ale spolu strávili až mnohem později, v době, kdy už byl Zdeněk nemocný a kdy po smrti své ženy Drahomíry pobýval v domově důchodců v Bystrci a potom v Hospici svaté Alžběty. Tam jsem za ním pravidelně chodil a povídali jsme si.

Se Zdeňkem Kožmínem jste oba studovali na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, každý ale v jiném období – on mezi lety 1945 až

Jaké vzpomínky ve vás toto první setkání za-

1949 a vy jste školu opouštěl v roce 1952.

nechalo?

To asi nebyla úplně lehká doba.

Jednoznačně kladné. Zdeněk byl osoba vlídná,

Zdeněk studoval převážně v době, kdy fakulta

s milým úsměvem a my mladší, jak věkem, tak

byla ještě svobodná. Pořád tam působili všichni

„služebně“, jsme ho obdivovali – byl už renomova-

profesoři jako Albert Pražák, Vladimír Šmilauer,

ný literární kritik Hosta do domu. I když publikovat

Otakar Vočadlo, Josef Kopal a další osobnosti

začal poměrně pozdě. Něco tedy uveřejnil už po

spjaté s Masarykovou republikou. A ani po únoru

roce 1945, ale v padesátých letech nepsal oslav-

1948 proces stalinizace nebyl tak překotný. Teh-

né ódy na tehdejší primitivní agitační literaturu.

dejší garnitura si netroufla zbavit se najednou

V tom se podobal Olegu Susovi. Ale v polovině še-

desítky profesorů a docentů. I když jako jedni

desátých let už bylo jeho jméno známé. V té době

z prvních museli odejít Václav Černý a Jan Pato-

jsme se ale příliš neznali, samozřejmě jsme si ty-

čka.

kali, věděl jsem, že se zajímá třeba i o sport a jiné věci, ale bližší kamarádský vztah to ještě nebyl.

16 // PULSY - studentská literární revue

Ještě náš ročník byl takzvaně nereformovaný, to znamenalo, že jsme si mohli zapsat, jaké

přednášky jsme chtěli. Teprve poté měli studenti

Podílel se tehdy Kožmín i nějak na literárním

přesně stanovený rozvrh. Sice mezi námi převlá-

životě v Brně?

dalo spíš svazácké nadšení typické pro padesátá

Mohu mluvit až za druhou polovinu šedesátých

léta, ale nikdo se nebál před ostatními mluvit,

let, ale pokud vím, tak nijak zvlášť do kulturního

nikdo nikoho neudával. Navíc byla filozofická fa-

dění ve městě nezasahoval. Už předtím přispíval

kulta celkově převážně levicová, takže vylučování

do Hosta do domu a do Rovnosti – kdyby to ně-

bylo poměrně mírné. Zase to ale neznamená, že

kdo sebral, tak by to bylo určitě zajímavé a cen-

by žádné nebylo. Z mých kolegů postihlo napří-

né. Měl přátele mezi spisovateli a novináři. Stýkal

klad už tehdy velmi aktivního Vladimíra Justla.

se se Skácelem, Ludvíkem Kunderou i Mikuláškem, ale spíš se sešli nad kávou nebo někde ve

Zmínil jste Jana Patočku, který byl Kožmínův

vinárně, i když na to Zdeněk nikdy moc nebyl, aby

učitel. Jaký k němu měl vztah?

někde vysedával. Byl spíš samotář, neměl potře-

Zdeněk Patočku obdivoval a často o něm mluvil,

bu obklopovat se lidmi a něco stále organizovat.

ale z jeho studentských let o tom nic bližšího nevím. V knize Modely interpretace. Patočkovské

Z Brna nepocházel, ale prožil zde větší část

průhledy z roku 2001 ovšem své posluchačské

života. Jaký měl k jihomoravské metropoli

zážitky z Patočkových přednášek připomíná. Na-

vztah? Přirostla mu k srdci?

víc i téma Rádlovy filozofie, kterému se Kožmín

Sám se k tomu vyjadřuje ve svých Obtiscích

věnoval ve své doktorské práci, Patočka také

a krásně o tom mluví i ve filmu Panu profeso-

zpracovával.

rovi s láskou. Narodil se a vyrostl v Čechách, ale

Já sám jsem byl v době svých studií několikrát

s městem postupně srostl a měl ho rád. Se že-

na jeho semináři o Husserlovi, ale bylo to na mě

nou bydleli na rohu Antonínské a Mášovy, pak

tehdy příliš obtížné, zdálo se mi, že Patočka je

se přestěhoval na Kounicovu, do domu, kde je

příliš chytrý a zároveň suchý, tak jsem si předmět

cukrárna Kolbaba. A potom si zamiloval Kunštát,

odhlásil.

kde se svou paní taky trávili hodně času.

Víte, co Zdeňka Kožmína přivedlo v polovině

V roce 1969 byl zvolen do funkce proděkana.

padesátých let do Brna?

Profesora Kožmína znám jen z vyprávění, ale

Tehdy dostávali absolventi fakulty tak zvané

jako funkcionáře si jej příliš neumím předsta-

umístěnky a k jejich přání, kde chtějí působit,

vit. Jak tuto roli zvládal?

se prakticky nepřihlíželo. Zdeněk nejprve učil ve

Měl být proděkanem pro vědeckou práci, ale do

Starém Jičíně a Břeclavi, ale brzy se dostal jako

této funkce prakticky vůbec nenastoupil. Na kon-

odborný asistent na brněnskou Vyšší pedagogic-

ci šedesátých let byl sice zvolen, hned na to se

kou školu, která se pak změnila v Pedagogický

také vystřídal stranický výbor a začali tam vlád-

institut a následně v pedagogickou fakultu. Svou

nout normalizátoři, kteří na příslušná místa do-

roli v tom sehrála Jarmila Kudová, původně stře-

sadili svoje lidi. V té době byly katedry češtiny,

doškolská profesorka, romanistka a češtinářka,

ruštiny a západních jazyků spojeny, byla z nich

která Zdeňka do Brna doporučila. Věděla, jak je

pouhá oddělení a vedoucím spojené katedry se

sečtělý a dobře poznala, že by byla škoda nedat

stal rusista Ivan Ščaděj, jehož Oleg Sus v Hostu

mu příležitost k vědecké práci.

do domu nazval „posledním mamutem dogmatismu“, tak si asi umíte přestavit, jak to vypadalo.

PULSY - studentská literární revue // 17

rozhovor s Jiřím s Romanem Rambouskem Sikorou

Proděkanem byl pak Zdeněk krátce až po roce

vysvětluje. V případě Kožmínova Umění stylu tím

1989, ale tehdy už měl nakročeno na filozofickou

argumentem skutečně bylo, že až na malé výjim-

fakultu, kde měl pro svou práci lepší podmínky

ky jsou rozbory prováděny na textech oportunis-

a kde rychle získal profesuru. Ale chtěl bych se

tů, emigrantů a exponentů.

zmínit ještě o jedné stopě pedagogické fakulty v odkazu Zdeňka Kožmína. V devadesátých le-

A jaké byly vaše osudy během normalizace?

tech jsem zadal dvě diplomové práce zaměřené

Také jsem musel odejít z fakulty, v roce 1973. Už

na Kožmínovu bibliografii z let 1945 až 1994,

předtím jsem nesměl například zkoušet u státnic,

které pak vyšly jako závěrečný oddíl Kožmínovy

učit jsem mohl jen slovenskou literaturu – ne že

knihy Studie a kritiky.

by to bylo něco podřadného, ale nejsem slovakista. Po prověrkách v roce 1970 nás vyloučili ze

Na začátku sedmdesátých let tedy musel fa-

strany, nejprve říkali, že na zaměstnání to nemá

kultu opustit a odešel na gymnázium do Za-

žádný vliv, ale samozřejmě to nebyla pravda. Rok

stávky. Jak se tam dostal?

přede mnou odešla Věra Vařejková, odbornice

Zdeňkovi tehdy pomohl někdo z rozumnějších

na dětskou literaturu. U mě to chvíli vypadalo,

členů krajského sekretariátu komunistické stra-

že bych mohl být přeřazený do kategorie B, což

ny. Měl tam známé, protože přednášel členům

byli lidé, kteří nesměli získat docenturu nebo pro-

kulturního oddělení o marxistické estetice, teo-

fesuru, ale o práci nepřišli. Nakonec mě tehdejší

rii kultury a podobných věcech. Někdo si prostě

vedoucí katedry Josef Veselý, takový typický nor-

uvědomil, že poslat tak vynikajícího češtináře

malizátor, taky vyhodil.

k lopatě by nemělo smysl a byla by to škoda.

Ve školství jsem pracovat nemohl, stejně tak

Místo v Brně dostat nemohl, ale byl vděčný i za

jsem jako vyloučený nesměl zastávat ani místo

tu Zastávku. Našel tam mezi členy sboru dobré

památkáře, i když tehdejší ředitel krajského stře-

přátele, kteří za ním jezdili i do Hospice svaté Alž-

diska péče o památky někoho jako já potřeboval.

běty. Z fakulty ovšem odešel dříve, než ho z ní

Nakonec jsem odešel do družstva Dlažba, kde

normalizátoři stačili vyhodit.

jsem dělal skladníka, pak skladového účetního a potom jsem se na vlastní žádost stal vrátným,

V jednom z vašich textů jsem se dočetla, že

protože tam bylo při celodenních směnách více

Kožmínovi údajně zakázali publikovat kvůli

volna. Dělal jsem tehdy na vedlejší poměr i pro

tomu, že se v Umění stylu primárně věnuje

Vědu a život, z části i na cizí jméno. Upravoval

autorům, kteří buď emigrovali, nebo jsou od-

jsem pro ně jazykově i stylisticky články a občas

půrci režimu. Z dnešního pohledu se to zdá

jsem zde mohl zveřejnit nějakou recenzi nebo

naprosto absurdní.

kratší článek. Nakonec před důchodem jsem se

To ano, ale opravdu to tak bylo. Dostal jsem se

ještě vrátil na tu pozici účetního.

ke kopii anonymního seznamu zakázané literatury z počátku sedmdesátých let, který navíc psal

V tomto období, kdy jste vy pracoval ve sta-

nějaký hlupák – jsou v něm chyby i stylistické ne-

vebním družstvu a pan profesor v Zastávce,

smysly – dokonce hned v nadpisu je místo „zá-

jste se stýkali?

vadných“ uvedeno „zvadných“ a podobné věci.

Pravidelně ne, ale bydleli jsme blízko sebe, takže

Čítá asi třicet listů, na nichž jsou abecedně seřa-

jsme se párkrát náhodně potkali – pamatuji si,

zené knížky od českých, ale i zahraničních autorů

že jednou mi Zdeněk vypravoval, jak se studenty

a u každého titulu je „zdůvodnění“, které zákaz

založil divadelní soubor a že hráli Čechova, snad

18 // PULSY - studentská literární revue

s tím představením i jezdili na nějaké zájezdy – dokonce k ruské posádce do Olomouce. Možná taky, že když se ke mně dostaly kopie nějakého Svědectví nebo samizdatu, jsem mu je pak donesl, ale to už nevím jistě.

Takže se Kožmín o dění v samizdatu zajímal.

Měl snahu přispívat do něj i sám nebo pokoušel se například posílat texty do exilových nakladatelství a časopisů?

Do samizdatu, který tady v Brně vznikal pod vedením Milana Jelínka, nepřispíval, ale zajímal se o něj určitě. Totéž bylo i s exilem. Psát o literatuře ovšem nepřestal. Pracoval i během cest vla-

¨

Vnímavost, jemnost, skromnost, píle a láska k literatuře a umění.

kem z Brna do Zastávky a zpět. Tak vznikly jeho Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků.

Ono nebylo v jeho povaze chtít se za každou

blikovat ani jediný článeček… Atmosféra tehdy

cenu prosadit. Ani mu nevadilo, že není známý,

ale byla přece jen volnější, a tak se Kožmína moh-

po kariéře a slávě až tak netoužil. Byl myslím

li zastat Miloš Zelinský a Zdeňkův žák Josef Pro-

plně pohlcen svou učitelskou prací a dělalo mu

keš. Další dohru to ale pak nemělo. A na knihu

radost, když si mohl povídat se studenty o kni-

byly také kladné ohlasy, například recenze Sylvy

hách nebo o přírodě, nejlépe v atmosféře klidu

Bartůškové v Rovnosti.

a úsměvů.

Po roce 1989 jste se oba vrátili na pedagoMezi studenty byl jistě oblíben. Prý se do-

gickou fakultu, ale pan profesor tam dlouho

konce někteří brněnští studenti hlásili a pak

nezůstal.

dojížděli hlavně kvůli němu raději do Zastáv-

V devadesátých letech pak hodně pracoval, pu-

ky, než aby navštěvovali gymnázia v Brně.

blikoval, jezdíval do Vídně přednášet tamním

To nevím, ale klidně je to možné, studenti ho měli

bohemistům, navštěvoval konference, na někte-

velice rádi i na fakultě.

rých jsme byli spolu, párkrát jsem ho vezl domů autem. Byly to příjemné společné cesty.

V polovině osmdesátých let Zdeněk Kožmín

Po jeho přechodu na filozofickou fakultu jsme

začíná znovu publikovat a bylo mu umožně-

se stýkali častěji než dříve. Vídali jsme se i u obědů

no vydat i skripta Interpretace básní, která

v rektorátní menze, kam chodím dodnes. Pamatuji

se ale stala terčem tehdejší kritiky. Jak to

si, že jsme se tam sešli i na Zdeňkovy pětasedm-

onehdy bylo?

desáté narozeniny. Zeptal jsem se ho tehdy, jaké

Když Interpretace básní vyšly, tak Miloš Zelenka

plány má na další pětiletku svého života, a odpo-

v Kmeni napsal něco ve smyslu, že je třeba dávat

věď jsem si poznamenal. Celý příští rok hodlal před-

pozor na lidi takto píšící a smýšlející o literatu-

nášet o Ricoeurovi, jeho texty chtěl studovat hlav-

ře, protože by se v jejich myšlenkách mohl vrátit

ně ve francouzských originálech a pak přednášky

duch roku osmašedesát. A to bylo v situaci, kdy

přepracovat i do knížky. Dřív ale chtěl napsat jinou

lidé jako Kožmín nemohli víc než patnáct let pu-

knihu – juxtapozic Holana a Patočky, ale ten záměr PULSY - studentská literární revue // 19

rozhovor s Jiřím Rambouskem

¨

zřejmě potom změnil a vydal Existencionalitu, in-

A nesvěřil se vám někdy, jestli taky sám ne-

terpretace k básníkově sbírce Předposlední.

píše poezii nebo prózu? Když člověk čte jeho

Dovedl se nenápadně přiblížit k jádru básně

deníky, tak jsou velmi lyrické, skoro básnivé.

Navíc i to malování naznačuje, že duši umělce jednoznačně měl.

Máte pravdu, některé odstavce knih Struktury a Obtisky jsou skutečně básnivé a někdy jsou dokonce psány ve verších a připomínají moderní báseň. Když jsem je četl, musel jsem myslet na Šaldu a Píšu, kritiky, kteří vydali také významné knihy básní. Básnický talent Kožmín jistě měl, ale nemyslím, že by někdy napsal básnickou sbírku, povídku nebo román. Kdyby něco takového měl,

A literatuře se nepřestal věnovat, ani když

patrně by to publikoval – podobně jako své dení-

onemocněl a byl v hospici?

ky. Literatuře se věnoval spíš z té druhé, teore-

Zdeněk se literaturou zabýval stále, navíc jej

tické strany.

v hospici často někdo navštěvoval, jeho kolegové, přátelé i studenti. Byla tam příjemná atmosféra, na

Čím byl tedy jeho literárněvědný přístup je-

stěnách měl pověšené svoje obrázky, uměl totiž

dinečný?

taky malovat. I když to tam nebylo tak pohodlné

Zdeněk Kožmín byl především interpret. Dove-

jako v domově důchodců v Bystrci. Ale personál,

dl se nenápadně přiblížit k jádru básně, opouš-

řádové sestry i civilní sestřičky, ho měl rád a byl vel-

těl klasické strukturalistické termíny, ačkoliv je

mi ochotný.

všechny dokonale znal a uměl s nimi pracovat –

Konal se tam také křest jeho poslední knížky

a citlivě, s mimořádným smyslem, hledal vnitřní

o Komenském, kterou napsali dohromady s tehdy

význam textu. Měl taky schopnost vcítit se do

již zesnulou paní Kožmínovou. Byla to slavná udá-

cizích myšlenkových soustav. Byl jeden z mála,

lost a poslední veřejné představení Zdeňka Kožmí-

kdo u nás zprostředkovával zmíněného Ricoeura

na.

nebo Derridovu dekonstrukci a všechno to dokázal vstřebat a vyložit.

Takže pan profesor měl i výtvarné nadání. Maloval často?

Vím, že je to hodně zjednodušující otázka,

Myslím, že ne. Já jsem ho nikdy malovat neviděl.

ale kdybyste měl na závěr Zdeňka Kožmína

Znal jsem jen ty krajinky a portréty, které měl v po-

charakterizovat několika klíčovými slovy,

koji, ale podle toho, jak o nich mluvil, tak vše pochá-

která by ho nejlépe vystihovala?

zelo z doby mládí, ve svých třiceti letech toho ne-

Vnímavost, jemnost, skromnost, píle a láska k li-

chal, pak už se věnoval jenom filozofii a literatuře

teratuře a umění.

.

Rozhovor vedla Barbora Svobodová

20 // PULSY - studentská literární revue

Svatební fotografie Zdeňka a Drahomíry Kožmínových

PULSY - studentská literární revue // 21

Studie // Interpretace je víc než interpretace

INTERPRETACE JE VÍC NEŽ INTERPRETACE: K REFLEXI HERMENEUTICKÉHO POHYBU U ZDEŇKA KOŽMÍNA

T

eorie a praxe interpretace vychází z apriorní představy (stěží můžeme hovořit o logicky

prokazatelném předpokladu), že rovina manifestace („povrch textu“) odkazuje ke skryté rovině imanentního dění (k „textové hloubce“); že významy rozeseté ve struktuře díla utvářejí jeho smysl – jinými slovy, že jednotlivosti, například hlásková instrumentace nebo mobilizovaná slohová vrstva jazyka apod. jsou propojovány energií konečného sjednocení. Na základě této představy pak interpretační výkon směřuje k zachycení onoho sjednocujícího smyslu nebo alespoň k jeho přiblížení.

Je zřejmé, že proces interpretace není „objektivní“ v tom smyslu, že by se vyčerpával svým zakotvením v předmětném textu. Dynamika procesu je generována aktivitou interpretujícího subjektu.

Srozumitelně to vyjádřil Přemysl Blažíček: „Text básně nám dává jen to, co od nás žádá, či spíše co od nás dostává“ (Blažíček 2011: 144). Antropomorfizace neživého (tj. textu) v citované formulaci poukazuje na oboustrannost interpretace, v níž se tradiční subjekt-objektová epistemologie rozpouští. Někteří teoretikové, ovlivnění Heideggerovou filozofií nebo Peircovou sémiotikou, dokonce uvažují o interpretaci jako ontologickém pojmu.

22 // PULSY - studentská literární revue

IN TER PRE

TA CE

Integrace – metafora – čas a prostor

Prvním motivem je moment integrace, hledá-

Název této studie, která chce stručně vyznačit

ní nebo naopak vytrácení celku a celistvosti. To,

teoretické kontexty interpretací Zdeňka Kož-

čemu sociologové a teoretici modernizace říkají

mína, je variací titulu recenze „Paměť je víc než

princip dělby práce, vede k rozporným důsled-

paměť“ (srov. Kožmín 1995i). Kožmín se v ní za-

kům: ke fragmentaci poznání, kompetenčním

mýšlí nad sborníkem editorů Aleidy Assmannové

sporům, v krajním případě k neschopnosti, ba

a Dietricha Hardta Mnémosyné. Formy a funkce

nemožnosti skutečného dialogu (diskurzy jsou

kulturní paměti (Mnemosyne. Formen und Funk-

vzájemně inkompatibilní); a vede rovněž k erozi

tionen der kulturellen Erinnerung). Už tato naho-

sdílených témat a společných otázek jdoucích na-

dilá okolnost je příznačná: ani recenzní žánr nebyl

příč (nejen) vědeckou komunitou. Nejde ostatně

pro Kožmína rychlým produktem provozní rutiny,

o fenomén posledních desetiletí, už v roce 1847

nýbrž znamenal naopak zastavení – příležitost

píše Marx v Bídě filosofie, že důsledkem dělby

k původní reflexi. Nejde však nyní o předmět re-

práce je specializace a s ní „odbornický idiotis-

cenze, ten můžeme klidně odsunout až za okraj.

mus“ (Marx 1958: 173). U Kožmína pochopitelně

Běží o dynamiku autorova myšlení, o motivy,

nejde o konstatování ekonomicko-sociologických

jichž se dotýká a které budou strukturovat prv-

faktů, ale o artikulaci určitého existenciálního po-

ní podkapitolu mé úvahy. Jsou to totiž motivy,

citu, o úzkost ze ztráty spojení, který se v post-

které současně strukturují Kožmínovo uvažování

modernismu stává kulturním a filozofickým para-

o interpretaci a které tak stojí u základů jeho in-

digmatem, jak nastíníme ve druhé podkapitole.

terpretační praxe.

Právě interpretace ve smyslu permanentního PULSY - studentská literární revue // 23

Studie // Interpretace je víc než interpretace

navazování dialogu, objevování skrytých spojnic

stále se větvící paradoxnost, prudké dialektické

uložených hluboko pod kůží textu není nic než

vyvažování Adornova myšlení bylo spíše vzdále-

ohledáváním ztraceného celku, na který nelze

né. Na existující hranice pojmů odpovídal Kožmín

přímo dosáhnout. Interpretace, jak bylo uvedeno

po svém: tu přesnou metaforou, onde slovní ml-

ve vstupním odstavci, je odhalováním ukrytého:

žinou, kritickým esejismem, ale vždy jakousi citlivostí intelektu.

„Třeba při práci na Vančurově stylu,“ uvádí Kož-

A konečně třetím motivem, který Kožmín ve

mín, „jsem si pokaždé musel ohmatat tu překvapují-

vzpomínané recenzi vysunuje do popředí, jsou

cí jednoduchost onoho přesmyknutí od jednoho mo-

aspekty prostoru a času, kolem nichž nikoli ná-

delu vyprávění k druhému, kdy sice došlo k totální

hodou rozvinul řadu svých interpretací moderní

restrukturaci, ale kdy kupodivu něco společného tu

lyriky a prózy. Stačí připomenout názvy někte-

dál trvalo, třebaže leccos často ve své negaci nebo

rých jeho statí: „Čas a moderní próza“ (Kožmín

v úplné skrytosti“ (Kožmín 1995k: 566).

1995a), „Prostor camusovského hrdiny“ (tentýž 1995b) „Časové modelace Karla Čapka“ (tentýž

Druhým motivem, jenž se v Kožmínově recenzi

1995g), „Báseň a prostor“ (tentýž 1995f), „Hala-

a v jeho uvažování o interpretaci objevuje, je jeho

sův prostor“ (tentýž 1995e), „Kafkovo budování

zdůraznění poznávací funkce metafory. „O pa-

epického prostoru“ (tentýž 1999) atd. To, jak je

měti se kupodivu nejlíp mluví v metaforách,“ pa-

v uměleckém textu čas a prostor konstruován, se

rafrázuje Kožmín Assmannovou (tentýž 1995i:

stává určující pro charakteristiku autorova stylu.

557). A snad se nedopustíme přílišné „nadinter-

Pro Kafku je čas okamžikem, je „zadrhnutím a za-

pretace“, vyhodnotíme-li – při znalosti Kožmíno-

uzlením života“, který na člověka doslova shodí

va díla – tuto nenápadnou větu jako projev jeho

maximum životních nároků. V Proměně podle

noetického postoje. Jistě i proto byl Kožmín při-

Kožmína okamžik děsivé metamorfózy, k níž do-

tahován Skácelovou poezií, v níž metaforičnost

chází hned na samém začátku textu bez jakékoli

místy nabývá zvlášť kondenzované jazykové po-

předchozí přípravy, určuje vývoj všech následují-

doby, interpretačně takřka nedohledné. Kožmín

cích událostí (tentýž 1995a: 66). Naproti tomu

rozhodně nepatřil k zastáncům terminologické

u Čapka je čas sledem „otevřených i prošlých lhůt“

čistoty, nebyl doktrinářem ani puristou, který by

(tentýž 1995g: 381). Jsou to, abychom tak řek-

pro eleganci systému občas obětoval nesoulad-

li, spíše než rozhodující okamžiky (jako u Kafky)

né detaily – neboť zrovna detaily, které do systé-

okamžiky rozhodnutí, chvíle mnohdy dramatické

mu nezapadají, ukazují pravdivě na limity teore-

volby. Průzkum časoprostorových koordinát má

tické reflexe. Na tento hluboký paradox poukázal

ovšem u Kožmína dvojí povahu: jednak sleduje

Adorno. Přední reprezentant frankfurtské školy

jeho funkci formálně-strukturní, jednak reflektuje

hovoří v Estetické teorii o idealistické předpoja-

vyšší rovinu filozofickou a kulturně antropologic-

tosti filozofie, která má toliko pojmy a prostřed-

kou – jak to naznačuje v úvodu své úvahy nad Ba-

nictvím pojmů se vztahuje k něčemu, „co sama

chelardovou koncepcí (viz tentýž 1995f: 251). Ale

nikdy nemá jako takové“ – a v tom spočívá její

přesvědčivá cesta k této vyšší, zobecňující rovině

nepravda (Adorno 1997: 336–337). Pro Adorna

vede skrze mikroanalýzu – stylovou, kompoziční,

začíná filozofie teprve touto sysifovskou prací

zkrátka strukturní – konkrétních textů, od této

odhalování vlastní nepravdy. Nevím, nakolik byl

„zvětšeniny“ pak k analýze autorského díla (snad

Kožmín obeznámen s Adornovou negativní dia-

nejpříkladněji Kožmín 1989), a teprve poté širšího

lektikou, nicméně se domnívám, že by mu neu-

literárního nebo celého kulturního kontextu.

24 // PULSY - studentská literární revue

Hledání průsečíku

dentské setkání s učiteli Janem Mukařovským

Svou recenzi sborníku Mnémosyné, kterou tím-

a Janem Patočkou (tentýž 1995h: 529). Zatímco

to v naší úvaze definitivně opouštíme, uzavírá

u Mukařovského a jeho strukturalismu se Kož-

Kožmín slovy, jimiž se vrací k otázce dělby práce

mín učil analyzovat strukturu textu, jeho formál-

a fragmentace poznání:

ní a jazykovou uspořádanost, tedy nahlížet na (literární) text především analyticko-noeticky, Pa-

„Je možno použít různých badatelských metod, je

točka mu především svými interpretacemi před-

možno zvolit si vždy zcela vlastní úhel pohledu, ale

sokratovské, Platonovy a Aristotelovy filozofie

nejpodstatnější je sám průsečík všech metod a pří-

ukázal, že text není jen dění sémantické, nýbrž

stupů: že jde totiž především o nás samy, o lidskou

také existenciální. Kožmín to ostatně, byť samo-

situaci v současném světě, o možnost spojení tam,

zřejmě ve vyzrálé retrospektivě, říká explicitně,

kde hrozí izolace, a to jak izolace vědních oborů, tak

a pregnantně tak vystihuje svou vlastní, poněkud

izolace – což je ještě závažnější – od vnitřních sou-

nezařaditelnou metodologickou pozici: „Uvědo-

vislostí člověkovy role v kulturním vývoji“ (Kožmín

muji si, že jsem přes snahu být ve své vlastní in-

1995i: 565).

terpretační práci ‚nezávislý‘ zužitkovával plodné polaritnosti obou osobností vlastně neustále“

Úsilí o propojování mikroanalýzy textu s mak-

(tamtéž: 529–530).

roanalýzou kontextů považuji za zřejmě nejvidi-

Je zřejmé, že Kožmínova fascinace zvláště Pa-

telnější a zároveň nejtrvalejší moment Kožmíno-

točkovou fenomenologií – jejíž objevně „modelu-

vy interpretační teorie a praxe. Vysvětluje ony

jící ‚vlnění‘“ se sám pokusil interpretačně zachytit

typicky kožmínovské, na první pohled snad bizar-

(Kožmín 2001: 4) – znamenala jeho distanci vůči

ní nebo nečekaně prudké obraty od detailu slov-

marxismu, která hraničí s vědomým ignorováním.

ního spojení ke kosmické vzdálenosti tušeného,

A pokud o marxismu hovoří, tak oklikou, jako

ale bezprostředně se nedávajícího celku. Výše

v případě Roberta Kalivody přes strukturalismus.

citovaná charakteristika Vančurova uměleckého

Ostatně strukturalismus: v závěru recenze sbor-

stylu se týká rovněž Kožmínova stylu práce: in-

níku Struktura a smysl literárního díla chybí Kož-

terpret je přesvědčen, že i ta nejdrobnější změna

mínovi určitý „mezičlánek“ mezi teoreticko-este-

vyvolává či může vyvolat dalekosáhlé důsledky

tickou problematikou, tak jak ji strukturalismus

v podobě nové strukturace celého okolí. Dynami-

otevírá, a dílčími rozbory konkrétních textů. Ten-

ka nového strukturování, prolamování vnějšího

to mezičlánek by podle Kožmína mohl spočívat

a vnitřního, mikro a makrorovin – to jsou znaky,

„ve vytyčování obecnějšího smyslu konkrétního

jimiž Kožmína zaujala proteovská filozofie Jac-

literárního dění, ve vytváření koncepcí literatury

quesa Derridy (Kožmín patřil v českém prostředí

na reálné bázi artefaktů a na bázi filosofických

k vůbec prvním vykladačům Derridova myšlení;

sebeprojekcí člověka“ (tentýž 1995c: 287; zvý-

více o tom v poslední podkapitole).

raznil Z. K.). Přitom je třeba říct, že český struk-

Hledání průsečíků, jimiž bylo především pátrání

turalismus budování tohoto mezičlánku zůstal

po antropologickém podloží stylistických analýz

hodně dlužen. Že hledání obecnějšího v konkrét-

a interpretací, které tak oceňuje u Emila Staige-

ním nevedlo k propojení strukturalistické analýzy

ra, i když zdaleka ne nekriticky (tentýž 1995d),

s antropologickými studii; že nebyla vytvořena

nebylo u Kožmína jen výsledkem střízlivého my-

uspokojivá strukturalistická koncepce literatury

šlenkového výkonu, nýbrž bylo dáno i empiricky.

(například literárních dějin); a že pokusy o filozo-

Za „bytostně určující“ označil Kožmín své stu-

fické prohloubení strukturalismu skončily narouPULSY - studentská literární revue // 25

Studie // Interpretace je víc než interpretace

bováním jiných myšlenkových koncepcí (povětši-

jí – je to ona postmodernistická mlha, která není

nou fenomenologických) na sám strukturalismus.

než důsledkem oprávněné skepse, že ústřední otázky nelze klást předem, ale že se vynořují až

Postmodernismus a dekonstrukce

uvnitř interpretace, v procesu dialogu s textem.

Zvláštní pozornost si zasluhuje Kožmínovo po-

Myslím, že tato „nejasnost“ či „přelévavost“ Der-

týkání se s dekonstrukcí a postmodernismem.

ridova myšlení Kožmína oslovovala také tím, že

V postmodernismu Kožmín spatřoval naději pro

představuje vskutku důslednou opozici tradič-

korekci moderní racionality s jejím důrazem na

nímu hlasu logiky, pojmů a metafyziky. A snad

pojmovost a systémovost. A je příznačné, že

je tu ještě jedna fascinace, totiž skutečnost, že

vymezuje postmodernismus nikoli pojmově, teo-

interpretovat Derridu je sám dost riskantní pod-

reticky, nýbrž jako pocit narůstajícího ohrože-

nik. Nejen kvůli složitosti jeho filozofického uni-

ní identity člověka a ztráty spojení (kontinuity).

verza, ale také proto, že jde o počínání značně

Mluví v této souvislosti o specificky dvojlomném

paradoxní: interpret chce interpretovat to, co

charakteru postmodernismu, o jeho ostří i mlze:

se samo interpretaci vzpírá, zastavit to, co je

„Nějaké razantní ostří nás odsekává od kořenů

v pohybu, zachytit to, co uniká, vystavit legiti-

mnoha hodnot. Ale jindy ta nemožnost spojení

maci smyslu, jehož smysl je v zahalování. Proto

s něčím prvotním vypadá spíš jako, jen jako mlha,

nelze hovořit o „systému“ či o „metodě“; proto

která nám brání jasně vidět spojitosti“ (tentýž

Kožmín hovoří o „průřezech“, jež spíše naznačují,

1995j: 539). Chybí střed, vytrácí se subjekt, zů-

než dostatečně vysvětlují komplexitu Derridova

stává jen samoúčelná otevřenost anonymních

díla. Je v tom mnoho kožmínovského. Ani Kož-

systémů. Samoúčel této otevřenosti leží v tom,

mín sám, jak bylo již vzpomenuto, nikdy nesmě-

že nejde o otevřenost vůči budoucnosti. Katego-

řoval k systémovosti, a pokud mohl, nahradil

rie budoucnosti jako by vyvanula spolu se subjek-

pojem přiléhavější metaforou. Tento pohyb však

tem, který již neprojektuje, ale zůstává ponořen

v sobě obsahuje ambivalenci. Je na jedné stra-

do přítomnosti vlekoucí se za horizont vnímatel-

ně osvobodivý, nepodléhá zákonům systémové

ného a myslitelného. Postmodernistické rozvol-

imanence (kdy si systém sám diktuje podmínky

nění dichotomie vysokého a nízkého v umění je

argumentace, spojování pojmů atd.). Na straně

protikladem moderní klasičnosti – což je mimo-

druhé je i problematický tím, že zpřetrhává spoj-

chodem aspekt, jehož vyzdvižení si Kožmín všiml

nice a teoretické kontexty: zatímco mezi pojmy

ve Vodičkově reflexi o modernosti (tentýž 1995l).

spoje a návaznosti v rámci systému existují, mezi

Ostří a mlha problematizuje strukturu argumen-

metaforami nikoli – jde o slovní záblesky, přesné,

tace, vyvážené deduktivní nebo induktivní proce-

avšak izolované a izolující.

sy nahrazuje jakýmsi kmitáním nebo výkyvy, ni-

Skutečnou výzvou Derridovy dekonstrukce je pro

koli pozvolným sledováním problémů, nýbrž, jak

Kožmína její krajnost (již chápejme výlučně jako sy-

píše Kožmín, záměrným „přesvícením“ detailů.

nonymum zaznamenané opravdové důslednosti),

A je zřejmé, že v tomto paradigmatu se vynořuje

její pohyb na tenkém ledě filozofie, vědy a umění:

otázka interpretace se vší naléhavostí.

„Je to na jedné straně situace naprosté skepse

Kožmína na Derridovi láká jednak jeho osobi-

o možnosti smyslu daného řešení myšlenkového

tost, „strmost a nepoddajnost“ (tentýž 1998: 5),

i uměleckého, ale současně jde o pokus zaktivizo-

ale i jistá (vyjádřeno navýsost banálně) dobová

vat nové rezervy smyslu, které lze uvádět do pohy-

příznačnost. Příznačné je už Derridovo ukrývání

bu novými spojeními v rozloze celé lidské kultury,

ústřední otázky, k níž jeho interpretace směřu-

veškeré možné sémantiky“ (tamtéž: 114).

26 // PULSY - studentská literární revue

***

takzvaného naivního čtení takzvaného běžného

Interpretace je víc než interpretace: je naší sebe-

čtenáře. Kožmín to vyslovil přesně: „Text je nám

interpretací, naším prozkoumáváním sebe sama.

příliš živoucí tkání významů, než aby nebyl stále

Texty a literatura jsou pro nás důležité tím, že

propojován takříkajíc s naším dýcháním v sou-

jsou něčím víc než pouhými texty nebo pouhou

časném světě. Na významech umění stále víc

literaturou. Text není jen vehikulem významů,

mámíme smysl naší existence ve světě“ (Kožmín

literatura není jen institucí. Takový uzavřený po-

1995h: 532–533).

hled autonomizace je v konečném důsledku smr-

Odtud bych zahájil svou polemiku s Kožmí-

tící (třebaže chápání autonomie jako abstraktní

nem. Z mého pohledu je Kožmínova nastiňovaná

kategorie naopak brání rozpuštění literatury v ji-

koncepce člověka zkrátka nadmíru abstraktní,

ných sférách sociální praxe, například ve sféře

imateriální – cítím tu silný vliv fenomenologie,

politické či ekonomické, což by byl smrtící úder

která je příliš těžkotonážní na to, aby vytvořila

vedený jinudy). Text a literatura nás paradoxně

se strukturalismem relativně koherentní, vnitřně

oslovují především svou „netextovostí“ a svou

se nerozlamující přístup ke světu, k člověku, k li-

„neliterárností“, tím, že text v našem čtení žije

teratuře. Jsem přesvědčen, že právě materiální

svými obrazy, situacemi a ději, tím, že literatura

podmínky lidské existence a působení literatury

reflektuje, ale i vytváří (!) naši existenci – právě

nelze ponechávat přede dveřmi naší reflexe. To

tento moment tvorby vidím jako nejpodstatněj-

by však bylo na další samostatnou úvahu, což

ší. Kožmínův akcent na antropologický rozměr

ostatně může být dokladem toho, že opětovné

literatury, textového dění, je hluboce inspirativní

pročítání Kožmínových textů nepostrádá podnět-

a hodný následování – ať už k němu vedou ces-

nost.

ty skrze různé -ismy, počínaje třeba strukturalismem a konče třeba marxismem, nebo cestou

Roman Kanda

Literatura Adorno, Theodor Wiesengrund 1997 Estetická teorie. Praha: Panglos, 581 s.

Blažíček, Přemysl 2011 Knihy o poezii. Holan/Toman. Praha: Triáda, 471 s.

Kožmín, Zdeněk 1989 Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků. Brno: Blok, 260 s.

1995 Studie a kritiky. Praha: Torst, 635 s.

1995a [1965] Čas a moderní próza. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 66–70.

1995b [1966] Prostor camusovského hrdiny. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 139–141.

1995c [1967] Smysl struktury a strukturalismus. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 284–287.

1995d [1968] Problémy antropologické poetiky. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 329–333.

1995e [1969] Halasův prostor. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 161–166.

1995f [1970] Báseň a prostor. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 251–259.

1995g [1989] Časové modelace Karla Čapka. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 381–387.

1995h [1991] Mukařovského poetika a situace interpretace. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 529–533.

1995i [1992] Paměť je víc než paměť. In Studie a kritiky.

Praha: Torst, s. 557–565.

1995j [1993] Ostří i mlha postmodernismu. In Studie a kritiky.

Praha: Torst, s. 539–543.

1995k [1994a] O interpretaci. Otázky Jiřího Holého pro Zdeňka Kožmína. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 566–572.

1995l [1994b] K Vodičkovu pojetí modernosti. In Studie a kritiky. Praha: Torst, s. 534–538.

1998 Smysl dekonstrukce. Derridovské průřezy. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 119 s.

1999 Kafkovo budování epického prostoru. Poznámky k Hochzeitsvorbereitungen auf dem Lande. Česká literatura, roč. 47, č.

5, s. 477–481.

2001 Modely interpretace. Patočkovské průhledy. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 118 s.

Marx, Karel 1958 Bída filosofie. Odpověď na „Filosofii bídy“ pana Proudhona. In Karel Marx – Bedřich Engels. Spisy. Svazek 4. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, s. 83–196.

PULSY - studentská literární revue // 27

Esej // Kožmínovské nápovědy aneb prakticky o tvůrčím psaní

KOŽMÍNOVSKÉ NÁPOVĚDY ANEB PRAKTICKY O TVŮRČÍM PSANÍ P

ublikací o tom, jak psát a jak učit psát, jsou

(budoucí) učitele, kteří by rádi začlenili metody

dnes v knihovnách desítky. Ještě před něko-

tvůrčího psaní do své výuky.

lika lety tomu tak ale nebylo. Když jsem začínal

První veřejný kurz, který jsem na podzim roku

vést své první kurzy kreativního psaní, s povdě-

2006 uspořádal, jsem pragmaticky pojmenoval

kem jsem sáhl po dnes již klasické učebnici Zbyň-

Literární víkend. Od té doby až dodnes jsem při

ka Fišera, která se pro mě stala svého druhu

různých příležitostech vedl mnohé další dílny se

biblí (Fišer 2001). Netušil jsem tehdy ještě, že

zcela odlišnými formáty i cílovými skupinami.

i Fišer měl svého mentora ve Zdeňku Kožmínovi.

Následující text však bude věnován právě Lite-

A z dnešního pohledu – dovedu-li své expresiv-

rárním víkendům, a to ze zřejmých důvodů: šlo

ní přirovnání do krajnosti – bych mohl úspěšně

o intenzivní lekce tvůrčího psaní, které měly stej-

tvrdit, že Kožmínův Tvořivý sloh je pro současný

nou časovou dotaci, pravidelný půlroční interval

vývoj tvůrčího psaní něco jako Starý zákon.

a přibližně stejnou účastnickou skupinu (sedm až

Svůj článek jsem začal velmi osobně. Mám pro

patnáct lidí, středo- a vysokoškoláků, z nichž vět-

to dva důvody: jednak je čtvrté číslo Pulsů spjaté

šina se stabilně navracela). Zde bych se krátce

s člověkem, který pro brněnskou katedru hodně

zastavil, protože zmíněné faktory jsou klíčové.

znamenal (ať lidsky, či z odborného hlediska), jed-

Soustavná práce s relativně stejnou skupinou

nak chci hovořit o tématu, které pro mne osobní

mladých autorů, z nichž se většina pravidelně

je, totiž o svých zkušenostech s dílnami tvůrčího

věnuje literární tvorbě i mimo společná setkání,

psaní, které jsem mezi lety 2006 a 2011 pořádal.

vyžaduje poněkud odlišný způsob koncepce lekcí,

Mým záměrem však není ani nostalgické ohléd-

než je tomu u nárazových, relativně nahodilých

nutí, ani budování sentimentální piety, nýbrž

akcí. Je třeba brát v potaz, že frekventanti kurzů

shrnutí poznatků, k nimž jsem postupně dospěl,

dospívají (nezapomínejme na šestiměsíční roze-

a zároveň zdůraznění toho nejpodstatnějšího,

stupy mezi jednotlivými dílnami), mění se jejich

co iniciační spis Zdeňka Kožmína nabízí součas-

preference a celkový vztah k literatuře – z hledis-

nému zájemci o obor tvůrčího psaní. Věřím, že

ka čtenářských návyků i z hlediska tvůrčích ambi-

následující řádky mohou být cennou inspirací pro

cí. Je tedy zřejmé, že dramaturgie kurzů musí na

lektory kreativních dílen, jež stojí na počátku svo-

tyto proměny pružně reagovat a přizpůsobovat

jí dráhy, a snad i určitým otevřením obzorů pro

se jim.1 Pro dramaturgii konkrétního kurzu bylo

28 // PULSY - studentská literární revue

důležité i to, že šlo o intenzivní dvoudenní se-

dílnou funkcí“ (Kožmín 1995: 16).

tkání. Při tvorbě lekcí tohoto typu je třeba dbát

Z praktického hlediska jde o vůbec nejdůležitěj-

na pestrost a vyváženost jednotlivých aktivit,

ší zásadu pro hladký průběh lekce. Determinace

aby skupina nepodlehla pocitům monotónnosti

neboli bližší obsahové dourčení textu je coby ini-

a celkovému vyčerpání. Na prvních Literárních

ciační moment kreativní činnosti nezbytná. Defi-

víkendech jsem s tímto faktorem pracoval spíše

nujeme-li například tři slova či motivy, které se

intuitivně a postupem času stále více plánovitě.

musejí v textu objevit, jak Kožmín dále navrhuje, stavíme tím účastníka před tvůrčí výzvu, jíž je

Důležitost determinace

nucen čelit, a zároveň jej okamžitě aktivizujeme,

Jako zásadnější problém, provázející minimálně

aby se s tímto problémem vypořádal pomocí na-

první tři kurzy, dnes identifikuji fakt, že zadání

značení vývoje narativu.

mnohých cvičení akcentovalo spíše formální hle-

V průběhu doby jsem přišel na to, jak úvodní

disko, jež měli účastníci naplnit, aniž by jej prová-

impulsy variovat způsobem, který zajišťuje di-

zel úvodní stimul. Typickým případem takového

verzitu, vnáší prvek neopakovatelnosti a v nepo-

špatného a ve své podstatě „školometského“

slední řadě nevyčerpá samotného lektora. Existu-

zadání byla tvorba dialogu bez použití uvozo-

jí totiž tři různé typy determinant (s různou mírou

vacích vět či novinového stripu (tedy krátkého,

volnosti inspirace), které doporučuji pravidelně

několikaokénkového komiksu s vtipnou poin-

střídat:

tou). Bez bližšího upřesnění – například návrhu

a) Zadání definovaná lektorem mají nejčastěji

postav či vstupní situace – účastníci dlouho tá-

verbální charakter. Například náhodně rozlosova-

pali, jak vlastně začít. Všiml jsem si, že o něco

né frazémy užívané v češtině mimo jiné umožňují

lepší výsledky pro aktivizaci frekventantů mělo

autorům pronikat k podstatě jazyka, zkoumat

psaní haiku, díky přirozeným asociacím, které si

jeho zaužívané mechanismy a automatizovat

s touto japonskou formou tradičně spojujeme

je prostřednictvím nových kontextů. Přidělení

(inspirace v přírodních dějích, zhuštěné úvahy

dvou vět, které se logicky vylučují („Otočil jsem

nad podstatou lidského jednání apod.). Naopak

klíčem. – Ruce mám zlomené.“) zase směřuje

striktní a velmi jednoznačné zadání („Popište

k lyrizaci výpovědi, práci s paradoxem a meta-

průběh svojí oblíbené cesty, kudy často chodí-

forickému uchopování světa. Je ale také možné

te. Využijte přitom vnímání všemi smysly kromě

stimulovat účastníka pomocí multisenzuálního

zraku.“) velmi snadno odbourávalo možné tvůrčí

působení, jako je v případě „čajové poezie“. Kaž-

bloky spojené se začátkem psaní, byť mělo jiné

dý člen skupiny si vybere podle svého uvážení šá-

nevýhody – ale o tom později.

lek s nálevem výrazného čaje a na základě chuti,

A zde poprvé přizveme ke slovu Zdeňka Kož-

vůně, případně i doplňujících informací přetavuje

mína, který v jedné z úvodních kapitol Tvořivého

tyto vjemy do podoby básně, která ovšem nápoj

slohu nazvané Modelace průběhu textu navrhu-

nemusí vůbec tematizovat.

je: „Lze určit charakter textu či charakter textové

b) Zadání tvořená účastníky umožňují vnášet

koncovky. Je možné stanovit, aby se určitý prvek

do počáteční fáze tvorby nečekané motivy a ori-

objevil v textu víckrát, a to s touž či naopak roz-

ginální témata, která nejsou vlastní lektorovu

1

Dramaturgii v tomto kontextu chápeme jako metodu koncepce jednotlivých kurzů s cílem maximálně se přiblížit očekáva-

nému výstupu ve smyslu konkrétních poznatků a dovedností, které si účastníci odnášejí (srov. Dvořáková – Cholastová – Kuběnský 2012: 30–32).

PULSY - studentská literární revue // 29

Esej // Kožmínovské nápovědy aneb prakticky o tvůrčím psaní

naturelu. Jde vlastně o principy podobné skupi-

používat nějakou podobu skupinové práce. Ta

novému brainstormingu, jenž může mít kupříkla-

nesla zpravidla charakteristiku většího literární-

du podobu iniciační věty, kterou bude text jiné-

ho projektu, který spoléhal na různé formy ko-

ho autora začínat, ale může jít i o komplexnější

operace mezi účastníky. Tyto formy bychom opět

několikafázovou variantu, během níž počáteční

mohli rozdělit do tří kategorií:

a pouze několika slovy vyjádřený nápad dojde až

a) V prvé řadě se nabízí přímá participace na

ke konečnému zpracování do podoby umělecké-

literárním díle, např. při psaní skupinové povídky

ho díla.

s předem stanovenými determinantami. Jediným

c) Stimulace vnějšími podněty je do značné

omezením této metody je fakt, že větší počet

míry závislá na prostoru a času, v němž se dílna

participantů aplikaci jednotlivých nápadů a psa-

odehrává. V nejjednodušší variantě se nabízí in-

ní samotné spíše zpomaluje. Zmíněná povídka

spirace probíhajícím ročním obdobím, přičemž za-

může úspěšně vznikat ve dvojici či trojici. Větší

dání může být dále determinováno (plodné jsou

tvůrčí skupina by rozmělňovala aktivizační poten-

kontrasty typu „jaro a smrt“), případně aktiviza-

ciál zadání.

ce pomocí prostředí – z mého pohledu je hledání

b) O něco raději jsem používal redakční sys-

tvůrčího genia loci nejsilnější na místech, kde se

tém založený na principu sdíleného řízení. Celá

stýká svět civilizace a přírody (opuštěné továrny,

skupina může spolupracovat na vzniku fiktivních

sudetská vesnice apod.). Pozoruhodnou výzvou

novin, časopisu či marketingové kampaně. Vý-

mohou být různé podoby záznamů lidského jed-

hodou takového zadání je, že autoři jsou nuceni

nání, což ale samozřejmě vyžaduje větší časovou

koordinovat své úsilí, vzájemně se usměrňovat,

dotaci. Příkladem takových cvičení může být sle-

poskytovat si konstruktivní zpětnou vazbu v prů-

dování náhodných chodců ve městě a domýšlení

běhu tvorby a sdílet svoje nápady. Zároveň jde

jejich osudů nebo poezie tvořená z útržků zazna-

o způsob, jak zábavně procvičovat psaní žánrů,

menaných vět ve stylu poetiky Ivana Blatného.

v nichž dominuje administrativní, prostěsdě-

Závěrem je třeba dodat, že některé typy „for-

lovací či publicistický styl, jinými slovy žánry ne-

malistních“ zadání mohou přinést plodné výsled-

příliš populární mezi mladými autory, jejichž am-

ky, aniž by vyžadovaly další formu determinace,

bice se zpravidla upínají k umělecké tvorbě.

protože aktivizační potenciál nese samotný tex-

c) Konečně skupinová práce může také nabývat

tový materiál. To je případ úloh ovlivněných pos-

podoby decentralizovaného systému, v němž

tupy konkrétismu – v typogramech je zdrojem in-

jednotlivé výstupy fungují v zásadě samostatně,

spirace tvar liter, u konstelací princip jednoduché

ale ovlivňují charakter děl pozdějších a iniciují je-

variace výchozího slova či sousloví apod.

jich vznik. Příkladem tohoto typu zadání je práce na rodinné kronice. Impulzem k tvorbě jsou

Dynamika skupiny

fotografie členů fiktivní rodiny, přičemž je vhod-

Již jsem zmínil, že se účastníci mohou stát lek-

né, aby se některé tváře na snímcích opakova-

torovými partnery ve fázi motivace ostatních

ly. Účastníci tvoří kratší či delší popisky k těmto

frekventantů kurzu. Hovořil jsem však pouze

fotografiím, jež upomínají na historii jejich vzni-

o možnostech spolupráce na vytváření rozličně

ku. Smyšlené historky oživují kolorit svérázné

pojatých „kartoték nápadů“, tedy zdrojů deter-

skupiny příbuzných a dávají vyvstat celé plejádě

minant pro začátek psaní. Tím ale samozřejmě

různorodých vztahů mezi jednotlivými postava-

nejsou způsoby vzájemné inspirace vyčerpány.

mi. Samotné stránky „kroniky“ jsou průběžně vy-

U většiny Literárních víkendů jsem si navykl 30 // PULSY - studentská literární revue

stavovány na zdech místnosti, kde frekventanti

tvoří, což zajišťuje provázanost mezi jednotlivý-

ření účastníků. Nejobvyklejšími prostředky v boji

mi vyprávěními a zároveň anticipuje doplňování

s jednotvárností se staly různá drobná divadelní

dalších střípků mozaiky.

cvičení převzatá z dramaterapeutických příruček, diskuzní či argumentační hry apod. Stále častěji

Inspirace nepravděpodobným

jsem se však snažil přicházet s nezvyklými tex-

Oddíl „Malé traktáty“, který tvoří středobod Kož-

totvornými zadáními, které si nevystačily s pou-

mínovy učebnice Tvořivý sloh, obsahuje několik

hou verbální formulací. Účastníci tak tvořili napří-

kapitolek s názvy jako „I číslovky inspirují“, „Ne-

klad filmový scénář fabulující na téma „nalezená

podceňujme citoslovce“ či „Přitažlivost anket“.

mrtvola“, přičemž hlavní pomůckou k usměrně-

Všechny zmíněné pasáže nabádají k evokaci po-

ní narace byla sbírka reálných předmětů, které

tenciálu přehlížených odvětví písemnictví či zdán-

„měl“ usmrcený muž v době vraždy při sobě.

livě marginálních součástí jazykového systému.

Jinou formu aktivizace představovalo promítání

Při této příležitosti si dovolím malé pozastavení

avantgardního filmu Mayi Deren Odpolední osi-

se nad stylem, jakým Kožmín předává své zku-

dla, který se vyznačuje fraktálovitou strukturou

šenosti. Úvodní odstavec druhé ze zmíněných

vyprávění, pročež se následná tvorba zaměřila

kapitol začíná větou: „Citoslovce představují

na zacyklenost coby princip textové výstavby.

specifickou formu vyjádření skutečnosti: chtějí

Odhlédneme-li od problematiky inspiračních

zachytit svět přímo, bez pojmového a intelektu-

zdrojů, otevírá se nám celé pole možností, jak

álního zprostředkování“ (Kožmín 1995: 24). Po-

účastníky vyrušovat ze zaběhlých schémat, jimiž

všimněme si, že hned na počátku je vysloveno

se vztahují k literatuře. Zpravidla jde o přístupy

jádro problematiky. V jedné větě je nám předán

pohybující se ve sférách intermediality. Báseň

jak důvod proč podporovat zapojení interjek-

se přece dá napsat i beze slov – pomocí čísel,

cí do formulace zadání, tak i naznačen způsob,

kaligrafie, kamenů, chemických vzorců… Texty

jakým je může lektor plodně využívat. V dalších

mohou vznikat náhodně a přece se vyhnout kli-

odstavcích zmíněného traktátu jsou úvodní infor-

šé Arpova proslulého vytahování náhodných slov

mace rozvedeny podrobněji způsobem, který má

z klobouku – stačilo jen přidat víc nádob obsa-

čtenáře-lektora především navést k ohledávání

hujících slovní spojení a určit přesné pořadí je-

problematiky z různých stran. Zdeněk Kožmín

jich losování, respektující syntaktickou strukturu

samozřejmě své úvahy směřuje i k návrhům zcela

české věty. Participativní tvorba vzkazů, které si

konkrétních cvičení, ale mnohem cennější je, že

lidé přilepují na lednici, nebo nápodoba specific-

ještě častěji podněcuje k divergentnímu, heuris-

ky českého fenoménu slam poetry zase adoro-

tickému způsobu uvažování. Tímto způsobem

valy hravost a spontaneitu. Jedním z vůbec nej-

vlastně vychovává své nástupce k tomu, aby se

úspěšnějších cvičení z hlediska přijetí byla tvor-

nespokojili jen s libovolně širokou zásobárnou

ba streetartových instalací. Konceptuálně laděná

připravených zadání, ale aby byli především sami

dílna pracovala výrazným způsobem s veřejným

schopni hledat jiné cesty, jak rozvíjet kompeten-

prostorem coby zdrojem inspirace a zároveň

ce svých svěřenců.

i s nezbytností propojovat literární a výtvarné

A právě to nás přivádí zpět na začátek. Inspi-

prostředky v syntetickou strukturu díla.

race nepravděpodobným se stala pro Literární víkendy klíčovou. S ohledem na velkou časovou do-

Malé vs. velké scénáře

taci bylo nezbytné přestupovat neustále hranici

Chcete-li využívat metody tvůrčího psaní ve výu-

pouhého tvořivého psaní, abych zabránil vyho-

ce češtiny, musíte jako pedagog hledat vhodné PULSY - studentská literární revue // 31

Esej // Kožmínovské nápovědy aneb prakticky o tvůrčím psaní

kompromisy mezi tím, co bude žáky bavit, co se

budou stát a k nimž se budou chtít vracet i po

potřebují naučit (z hlediska kurikula i z hlediska

skončení kurzu.

rozvoje praktických vyjadřovacích dovedností)

Na prvních Literárních víkendech, ostatně ješ-

a samozřejmě co snese hodinová dotace. S tro-

tě hodně poplatných inspiračním pokladnicím

chou praxe není těžké tyto složky vyvažovat ke

zkušenějších lektorů, převažovala tvorba men-

spokojenosti všech stran. Není, myslím, na škodu

ších cvičení s jednoznačným zadáním. Účastníci

si připomenout, že Zdeněk Kožmín byl gymnaziál-

tak zpracovávali popisky fantaskních muzejních

ní učitel, a právě s tímto zřetelem svůj Tvořivý

exponátů či anotace imaginárních knih, psali

sloh koncipoval. Na několika místech otevřeně

akrostichy na vlastní jméno nebo převypravovali

brojí proti typům zadání, která nemohou studen-

pohádku o Sněhurce ve formě černé kroniky.2 Na

ti vztahovat k sobě (namísto široce pojatého té-

tom celkem vzato není nic závadného. Většina

matu k úvaze „Co dává člověku škola?“ například

popsaných zadání v sobě nese prvek hravosti,

navrhuje různé podoby formulace „škola a já“)

který zajišťuje rychlou stimulaci tvůrčích sil a fre-

a oprávněně argumentuje tím, že konkrétnější

kventanty bavilo poslouchat, jak téma uchopili

a osobnější téma naplňuje žáka „větším uspoko-

jejich kolegové. Proto jsem cvičení tohoto druhu

jením, protože mu lépe umožňuje navázat přes-

s oblibou používal i v průběhu dalších let. Oč čas-

nější a plodnější vztahy se skutečností“ (Kožmín

těji se však účastníci na víkendové dílny vraceli,

1995: 21). Zároveň ale uvažuje i nad dalšími di-

tím menší chuť projevovali k procvičování základ-

menzemi slohové výuky, méně exponovanými,

ních dovedností, jako je například popis cesty,

ale nikoli méně důležitými než ty, které jsem výše

o němž jsem mluvil na začátku článku. Bylo to

vyjmenoval. Například v jedné z úvodních kapitol

logické, většina z nich se účastnila různých lite-

se věnuje problematice akceptace plurality názo-

rárních soutěží, publikovala svá díla na webu či

rů: „Plodné je také začlenit do podobných prací

v rozličných sbornících, a proto toužili své schop-

dialogický úhel, konfrontaci pohledu dvou lidí,

nosti uplatnit v textech, které mohli eventuálně

příslušníků dvou generací či dvou národů apod.“

začlenit do svého portfolia.

(tamtéž: 15). Jak aktuální je v dnešní době nut-

Z toho důvodu jsem byl nucen přehodnotit dra-

nost vyvažování různých úhlů pohledu a pěstová-

maturgii kurzů tak, aby se v ní pravidelně střídala

ní nezávislého názoru, nejlépe ilustrují výsledky

drobná cvičení se striktním zadáním, přinášející

pravidelně konaných studentských voleb, v nichž

uspokojení především prvky hravosti, a velké

se často na čelních místech objevují různá popu-

scénáře, poskytující maximální míru volnosti

listická a extremistická hnutí.

v uchopení tématu. Stále častěji jsem pak kom-

Pro pravidelně konané otevřené dílny tvůrčího

ponoval podstatnou část kurzu do podoby ce-

psaní, kam docházejí účastníci dobrovolně, aby

listvého, jednotně motivovaného bloku, v němž

rozvíjeli svůj potenciál (a jednou se třeba stali

vznikalo i více textů. Jedním z typických zadání

uznávanými autory), jsou však ve fázi plánování

tohoto druhu bylo cvičení „Topologie“. Po stě-

scénáře důležitá poněkud odlišná kritéria. Ne-

nách místnosti jsem rozvěsil velké listy papíru,

platí zde sice omezení daná učebními osnovami,

na nichž byla stručně popsána nějaká zajímavá

ale je třeba počítat s tím, že frekventanti v určité

lokace (jeskyně, panské sídlo, domovní blok, sa-

chvíli začnou pociťovat potřebu soustředit svůj

telitní městečko) a ke každému místu jsem při-

talent na komplexní literární útvary, za nimiž si

psal i heslovitý inspirační popisek, který nastavil

2

Většina těchto cvičení byla více či méně inspirována již zmíněnou příručkou Tvůrčí psaní (Fišer 2001).

32 // PULSY - studentská literární revue

jeho atmosféru a navrhl několik klíčových témat.

frekventantům možnost, zdálo-li se jim zadání

Účastníkům jsem poté vysvětlil, že jejich texty by

moc těsné, aby psali podle sebe, i kdyby hoto-

se měly vztahovat k jednomu z těchto čtyř pro-

vý text neodpovídal určeným parametrům. Mohli

storů, které jsou ale ve skutečnosti prostorem

klidně rozpracovávat dílo vzniklé v předchozím

jedním, pouze se proměňujícím v průběhu času.

cvičení nebo začít úplně nové na bázi, která jim

Na vyvěšené čtvrtky papíru poté mohli připiso-

vyhovuje.

vat další motivy a nápady, které mohl využít pro

Nejvágněji vystavěná zadání jsem pak nechá-

svoji tvorbu kdokoli jiný. Během půl dne se tak

val na úplný závěr kurzu. Šlo o tvorbu determi-

po místnosti objevovala vyvěšená rozličná díla,

novanou jen drobným aktivizačním podnětem,

vyrůstající z kolektivně rozpracovávané inspirač-

ať už jím bylo spojení vylosovaného substantiva

ní matrice.

a adjektiva, načrtnutí toposu či zajímavé postavy příběhu. Spolu s dostatkem času na práci se do-

Nechte účastníky růst

stavovaly nejlepší výsledky, měřeno spokojenos-

Povšimněte si, že jsem v posledně jmenovaném

tí autorů. A tímto způsobem vzniklé „opus mag-

zadání nespecifikoval formu ani rozsah, které

num“ (jak jsem si cvičení tohoto druhu nazval) se

měly výsledné texty dodržet. Tento způsob de-

také obvykle stávalo součástí již zmiňovaného

signu velkých scénářů se v průběhu let stal mým

osobního literárního portfolia.

osobním lektorským krédem. Zdeněk Kožmín ve své knize nabádá na několika místech k tomu,

Závěrem

aby se slohová cvičení ve škole vždy nějakým

Letošní kožmínovské výročí se pro mě stalo pod-

způsobem vztahovala k osobě pisatele; důvo-

nětem k promyšlení a sumarizaci nejdůležitějších

dem mu je, že „[m]ladí lidé potřebují pravdivě

zkušeností, které jsem za šest let realizace Lite-

vyjadřovat svůj svět a navzájem si sdělovat své

rárních víkendů nasbíral. Samozřejmě ne všechny

prožitky a názory“ (Kožmín 1995: 21). Šířeji po-

z nich jsou přenositelné pro jakýkoli typ krea-

jato, učitel by se měl přizpůsobovat ve formulaci

tivních dílen a libovolnou skupinu účastníků, ale

zadání věku pisatelů, jejich zájmům a zkušenos-

množství předestřených paralel s Kožmínovou

tem. O něco podobného jsem se na Literárních

učebnicí, zaměřenou na natolik vzdálenou oblast

víkendech pokoušel i já. Nešlo však jen o promě-

tvůrčího psaní, jako je výuka slohu na školách,

ny tematických okruhů, ale obecněji o směřování

snad přesvědčivě ukazuje, že jádro těchto zkuše-

k literárnímu vyzrávání účastníků kurzů.

ností jakousi obecnou platnost má.

V době, kdy jsem si uvědomil, že mezi nimi pře-

Sekundárním cílem, který jsem si pro tento člá-

važují výrazné osobnosti profilující se ve svém

nek vytyčil, je poukázat na aktuálnost Kožmíno-

volném čase jako básníci, prozaici či blogeři, za-

va přístupu ke kreativnímu psaní. Předpokládám,

čal jsem ustupovat od vynucování konkrétního

že mnozí pravidelní čtenáři Pulsů se časem za-

stylu či formy, kterou je třeba naplnit. Samozřej-

pojí do pedagogického procesu prostřednictvím

mě jsem občas, přišlo-li mi to účelné, zařazoval

výuky literatury, kde nacházejí tvůrčí dílny stále

i zadání s jednoznačnými kritérii. Jak jste si však

silnější uplatnění s ohledem na rámcový vzdělá-

na předchozích příkladech všimli, zpravidla šlo

vací program. Porovnáte-li jeho nejelementárněj-

o pokusy proniknout do neobvyklých sfér litera-

ší teze s pasážemi Tvořivého slohu, o nichž jsem

tury, jen obtížně kategorizovatelných po literár-

v tomto článku pojednal, pravděpodobně vám

ně-druhové stránce. Jinak jsem se ale držel hesla

mimovolně na mysli vyvstane množství analogií,

„stimulovat, ale neomezovat“. Vždy jsem dával

ať už jde o rozvoj samostatného myšlení, mulPULSY - studentská literární revue // 33

Esej // Kožmínovské nápovědy aneb prakticky o tvůrčím psaní

tioborové přesahy do jiných disciplín, nutnost precizně formulovat své myšlenky či nezbytnost procvičování argumentačních dovedností.

Pozoruhodné rovněž je, že ačkoli učebnice čtenáři předkládá množství ukázek ze slohových prací Kožmínových studentů, na žádném místě nenarazíte na hodnocení, které by se vyslovovalo k tomu, že by ten který žák něco učinil špatně.

I v tom byl profesor Kožmín velmi moderním pedagogem, který rozuměl potřebám svých žáků.

Neboť tvořivé psaní, vedeme-li jej správně, je především hrou, která by měla v prvé řadě bavit, navádět účastníky dílen k plodnému vztahu k literatuře a světu vůbec. Není totiž nic fatálnějšího, než když nabírá výuka literatury pro mladého člověka podobu strachu před prázdnou stránkou.

Slovy samotného Zdeňka Kožmína, „hra má naopak mobilizovat aktivitu žáků tak, aby je každý jejich text posunul o kousek dál nejen v jejich slohových dovednostech, ale také v pronikání do lidských vztahů, do reálné magie jazyka, do odkrývání vazeb skutečnosti“ (Kožmín 1995: 18).

Petr Kuběnský

Literatura Dvořáková, Dagmar – Cholastová, Jitka – Kuběnský, Petr 2012 Od modelu k vzdělávací praxi. In: Tvůrčí psaní v literární výchově jako nástroj poznávání. Brno: Masarykova univerzita, s. 19-36.

Fišer, Zbyněk 2001 Tvůrčí psaní. Malá učebnice technik tvůrčího psaní. Brno: Paido. 164 s.

Fišer, Zbyněk a kol.

2012 Tvůrčí psaní v literární výchově jako nástroj poznávání. Brno: Masarykova univerzita. 226 s.

Kožmín, Zdeněk 1995 Tvořivý sloh: malé traktáty a malé scénáře. Praha: Victoria Publishing. 102 s.

34 // PULSY - studentská literární revue

ZDENĚK KOŽMÍN A JEHO MALBY Nepříliš známou kapitolou v životě Zdeňka Kož-

nad Labem (předlohou byla černobílá pohledni-

mína je jeho výtvarná činnost. Kožmín maloval

ce) a portrét ženců malovaný podle reprodukce.

rád už od dětství, ve svých vzpomínkách z osm-

V pozůstalosti se dále dochoval obraz hory Řípu

desátých let jeho maminka píše:

(nejpozději 1941), obraz Vysokého Mýta (čtyřicá-

„Po nějaké době projevoval zájem o malování ob-

tá léta) a rovněž dva portréty Kožmínovy pozdější

razů, nejdříve barvou a pak i olejovými barvami.

ženy Drahomíry, jejichž dataci není možné přesně

Narodil se v mém rodném kraji, tak maloval horu

určit – pravděpodobně vznikly ke konci čtyřicá-

Říp a okolí a více obrázků jiných. […] Jako malý

tých let či v první polovině let padesátých. O další

kluk, asi přes dva roky mu bylo, nakreslil tužkou

výtvarné činnosti Zdeňka Kožmína nejsou známé

pěkné auto s volantem.“

žádné další doklady; drobné skici se nicméně ob-

Kožmínův zájem o malbu potvrzují i jeho spolu-

jevují rovněž v Kožmínových denících a není bez

žáci z roudnického gymnázia prof. MUDr. Robert

zajímavosti, že v prvních letech zastáveckého pů-

Bardfeld a Ing. Miroslav Kubík. Robertu Bardfel-

sobení učil Kožmín také hodiny výtvarné výchovy.

dovi věnoval Zdeněk Kožmín na začátku čtyřicátých let dva obrazy: olejomalbu města Roudnice

Jan Tlustý

PULSY - studentská literární revue // 35

¨

Portrét ženců malovaný podle reprodukce a olejomalba Vysokého Mýta 36 // PULSY - studentská literární revue

PULSY - studentská literární revue // 37

Mozaika vzpomínek

MOZAIKA VZPOMÍNEK Odkaz člověka se vždy skládá z různých střípků a nedá se redukovat pouze na jeho vědeckou a odbornou práci, i když je jako v Kožmínově případě inspirující a bohatá. Obrátili jsme se proto na lidi, kteří se pohybují mimo akademické prostředí, a požádali je, aby na Zdeňka Kožmína zavzpomínali. Vedle obrazu profesora a vědce se tak objevují i obrazy kolegy, pacienta, rádce či důvěrníka, prostě neobyčejně obyčejného života…

Těšila ho každá návštěva…

u jeho lůžka. Vybíral básně svých oblíbených bás-

V Hospici svaté Alžběty pracuji již déle než jede-

níků Jana Skácela a Vladimíra Holana. Nejdříve

náct let. Za tu dobu se v něm vystřídalo mnoho pa-

poprosil o přečtení básně a pak začalo zkoušení

cientů a má paměť mi už nedovoluje vzpomenout

zdravotnického personálu. A tak se pan profesor

si na většinu z nich. Některé si ale vybavuji velmi

mohl vrátit do let svého učitelování. Netrápil nás.

dobře a k těm „nezapomenutelným“ patří zcela

Byl to velmi laskavý zkoušející.

jistě pan profesor Zdeněk Kožmín. Přišel k nám

Po čase se jeho stav dokonce zlepšil natolik, že

na podzim roku 2004 ve velmi zbědovaném sta-

se mohl vrátit do domu s pečovatelskou službou

vu po operaci. Ležící, bolestivý a dezorientovaný.

v Brně, kde dříve žil. Když po několika měsících

Postupně se ale jeho zdravotní stav zlepšoval.

už nebylo možné, aby tam samostatně pobýval,

Za pomoci fyzioterapeutky začal cvičit. Nejprve

vracel se k nám jako starý známý. Do pokojíčku,

na lůžku a pak se jeho životní prostor zvětšoval.

který si vyzdobil svými obrazy. Se starou dře-

S pomocí chodítka začal podnikat první nesmělé

věnou truhlou, ve které měl uloženy své knižní

krůčky po chodbách. Postupně jsme se dozvídali,

poklady. Čas šel dál a stav pana profesora se

s kým máme tu čest. Začali ho navštěvovat jeho

pozvolna horšil. Stále si ale zachovával svou las-

přátelé z řad bývalých spolupracovníků a studen-

kavost, skromnost a příjemné chování. Na jeho

tů. Dostaly se nám do rukou jeho knížky. Krátce

pokoj jsme vždy rádi chodili. Někdy v noci býval

po zlepšení jeho zdravotního stavu se ho paní

dezorientovaný, a to velmi milým způsobem.

primářka Svobodová ptala, co by si ještě v životě

Zazvonil třeba k ránu a říkal: „Tak jsem na tom

přál. Odpověděl, že by rád dokončil knihu o Ko-

představení Osvobozeného divadla. Je to výbor-

menském. Přišlo nám to tenkrát jako čirá utopie,

né, ale teď je přestávka a já bych si dal kafíčko.“

vždyť průměrná doba pobytu pacientů v našem

Rádi jsme mu ho vařili. Těšila ho každá návštěva.

hospici je asi třicet dní. Pan profesor ale u nás

Chodil za ním například jeho spolužák z gymnázia

pookřál na těle i na duchu. Pověstné byly vizity

v Roudnici profesor Křivohlavý a také ho dvakrát

38 // PULSY - studentská literární revue

navštívila stařičká paní Skácelová, vdova po jeho příteli Janu Skácelovi. Bylo dojemné vidět je, jak spolu pijí sklenku červeného vína. Hospicoví dobrovolníci pana profesora vyváželi na vozíku na projížďky k řece, kde mu největší radost dělaly bělostné labutě. A splnilo se i jeho velké přání.

V květnu roku 2007 se dočkal křtu své knihy Zvětšeniny z Komenského, kterou psal se svojí paní a s jejímž dokončením mu pomohl jeho žák Jan Tlustý. Křest ve společenské místnosti byl velkou událostí pro celý hospic. Pan profesor se dočkal naplnění svého bohatého života. Všichni jsme mu to moc přáli. Mnoho času mu už nezbývalo a v listopadu téhož roku odešel navždy. Jak

Foto Zbyněk Fišer

psal jeho milovaný básník Jan Skácel: „Odešel

nost, ale (pokud byl zdravý) i dlouhé procházky

tiše za ticho se schovat.“ Děkujeme, pane profe-

nepříliš kopcovitou krajinou brněnského okolí. Při

sore, za vše, čím jste nás obohatil.

tom mu samozřejmě vyhládlo, takže se těšil také

Bohumil Bradáč

z jídla. Toho dobrého si v pozdějším věku příliš ne-

zdravotní bratr Hospice svaté Alžběty

užil. Již v osmdesátých letech mi vyprávěl, že by bylo docela zajímavé rozebrat fenomén gastronomie v románech Vladimíra Párala. Později, když už byl sám, si pochutnával na „opravdu dob-

Vzpomínám na Zdeňka Kožmína

rých“ pomazánkách a salátech z Alberta. Pokud

Před devadesáti lety se v prvním patře nádra-

se mu naskytla příležitost dostat se do kaváren

ží v Hněvicích v Polabí narodil Zdeněk Kožmín.

či hospod v blízkosti Starého Brna, radoval se

Vzpomínají-li na něho přátelé dnes, vyzdvihu-

z docela obyčejného jídla, pití a hlavně z možnos-

jí pravděpodobně jeho učitelskou a vědeckou

ti být mezi lidmi. Vzpomínám-li na Zdeňka, vyba-

dráhu. Zdeněk však nebyl jen vynikající učitel

vují se mi jen hezké zážitky.

a literární vědec. Já jsem ho znala od doby jeho

Zdeňka Kožmína mělo rádo mnoho lidí. Jen

gymnaziálního působení v Zastávce u Brna jako

málo z nich však přijde k jeho hrobu u zdi kunš-

hodného, skromného a tolerantního člověka. Do-

tátského hřbitova.

Helena Marešová

kázal se těšit i z úplně obyčejných věcí.

Zažila jsem, když si Zdeněk zařizoval dva po-

pedagožka gymnázia TGM v Zastávce u Brna

kojíky v penzionu v Bystrci. Dělal to s nadšením a s přehledem. Objevem pro něho bylo nepřeberné množství nábytku a bytových doplňků v IKEA. Tehdy už těžko chodil a docela rád tam využí-

Velká chuť žít…

val pojízdného křesla pro imobilní. Další radost

Jako citát na naše svatební oznámení zvítězila

a překvapení mu působila montáž knihovniček

svou osobitostí i nad jinak velmi přitažlivými bib-

a pracovního stolu. Tohoto nově zařízeného by-

lickými verši věta z darovaných Struktur: „Obejmi

dlení si bohužel dlouho neužíval.

život horkým tělem a nedovol mu, aby ti utekl.

Život mu zpříjemňovaly nejen badatelská čin-

Miluj se s ním a připoutej ho k sobě.“ Cítím z toho PULSY - studentská literární revue // 39

Mozaika vzpomínek

velkou chuť žít, až sžíravý oheň, který to milo-

na rozpálené žíly jeho bývalého žáka Oldřicha

vané tělo s vášnivým srdcem a nohama na mi-

Ludvy Kozlowského, užívala jsem si společné

lované zemi sežehne do lásky až věčné, stejně

rozbory a nadšení. Vím, že bych si s ním dobře

bezvýhradné.

popovídala i o mé nynější práci se schizofreniky,

Na pana profesora Kožmína stále vzpomínám.

vždyť hned za citovanou větou vyjadřuje hluboké

Přes všechno, co si prožil a musel prožívat v po-

pochopení: „Ale možná jediná houba, kterou na-

sledních dnech, působil jako pokojný, vše s po-

šel [muž z psychiatrické léčebny] ve volných srp-

korou přijímající, vyrovnaný člověk. A moudrý

nových lesích, ho fascinuje stejně úchvatně jako

v těch nejprostších věcech, což se vlastně sho-

mě Norwid.“

duje s citovaným veršem. Měl radost ze všeho,

Život prostě miloval. Své žáky miloval, svou

což bylo tak hezké! Vyzařovala z něj odevzda-

ženu miloval, Mohylu míru miloval, verše, které

nost, vděčnost. Potěšil ho jakýkoli dárek, výhled,

rozebíral, miloval… Nepromarnil ho! Časem mi

procházka, kniha… Když jsem jednou přišla pana

už klouzal skromně z vozíku, ale věřím, že života

profesora navštívit, celý zářil a šibalsky prohodil,

se držel tak, že se z jeho objetí nevymanil ani po

že se musí s něčím pochlubit. A slavnostně vytá-

smrti.

hl ze zásuvky blahopřání od pana prezidenta. To mě tehdy ovlivnilo v tom, že člověk má právo mít radost a dělit se o ni.

Dominika Dvořáčková, toho času Volfová vděčný dobrovolník v Hospici sv. Alžběty

V té době jsem se rozhodovala na jakou školu jít a velmi jsem to prožívala. Když jsem se mu se vším svěřila, kupodivu ho více zaujalo téma

Skvělý a přitom skromný

romských dětí než francouzské kultury – zářily

Pana profesora jsem poznala, když jsem studo-

mu oči a povídal a povídal o studentské „pro-

vala na filozofické fakultě bohemistiku. Bylo to

blematice“… Měl velkou radost, když jsem mu

v první polovině devadesátých let a já jsem si

později předčítala právě vydanou sbírku Příběh

ho hned vybrala jako svého guru. Přišel do třídy, nenápadný starší pán. Měl kostkovanou košili a vzorovanou kravatu. Šel pomalu, vlastně se trochu šoural. Mluvil spíš potichu. Byl nenápadný, ničím neohromoval. Někteří moji spolustudenti trochu zklamaně nakrčili nosy. Já jsem ale už po první přednášce věděla, že „budu chodit na všechno, co má Kožmín“.

Přednášel úžasně Kunderu, Holana, Skácela, literární žánry. Vlastně už nešlo jen o literaturu.

Pan profesor Kožmín šel vždy a ochotně přímo do hloubky věcí. Naučil mě přemýšlet o textech tak, že skrze literární text chápeme/uchopujeme svět, bytí. Posléze jsem se odhodlala a donesla mu na posouzení své básně. Podíval se a mrknul na mě chytrýma očima. Řekl jen: „Napište román.“ Důležité věci vyslovoval právě tímto způsobem – jen tak, mimoděk, nenápadně. Bez

40 // PULSY - studentská literární revue

důrazu, bez nátlaku. Jako by utrousil cennou

valých studentů, ať už z gymnázia nebo z vysoké

zlatinku. Román? Blbost, říkala jsem si. Později,

školy, kterým se při vyslovení jeho jména rozzáři-

když jsem panu profesoru Kožmínovi odevzdala

ly oči a s vděčností vzpomínali na svého učitele.

svou diplomovou práci, řekl opět: „Pěkné, čte se

Měl úžasnou schopnost hovořit s člověkem se

to jako román.“ Nakonec jsem o pár let později

základním vzděláním, stejně jako se svými přáteli

ten román (vlastně byly dva) opravdu napsala.

z akademického prostředí.

Mrzí mě, že už si je pan profesor nepřečte.

Také měl jednu cennou a hodně vzácnou vlast-

Nikdy nezapomenu na jeho laskavost, lidskost,

nost: nedovedl o nikom mluvit negativně. Také

olbřímí znalosti. Zní to jako fráze: skvělý a přitom

on v životě prožil mnoho křivd a zla, ať už v době

skromný. Ale jiná formulace mě nenapadá.

komunistického režimu nebo v soukromém životě, přesto jako by stále znovu přistupoval ke kaž-

Eva Talpová spisovatelka, fejetonistka a učitelka češtiny

dému s úctou, vděčností a pochopením.

Velmi mě také oslovilo, když v určitou chvíli dostal dopis od jedné své přítelkyně, která prožívala těžké období svého života, kdy se jí hodně

Radost z chůze…

zhoršilo zdraví. V dopise si stěžovala na svoji si-

Pana profesora jsem poznala v Hospici svaté Alž-

tuaci. Jako odpověď na její dopis vznikl text, kte-

běty, kde jsem pracovala jako sociální pracovni-

rý ukazuje zralost života pana profesora a jeho

ce. Jeho přítomnost v hospici byla velkým oboha-

touhu sdílet s paní svoji zkušenost přijetí nemoci:

cením a darem. Ač byl u nás pacientem, výrazně

„Nepovažoval bych za větší štěstí, než kdy-

se podílel na vytváření pěkné atmosféry. Prožili

bych směl prožít „chodící život“ zcela jako dříve

jsme s ním delší období, během kterého nám

i se všemi nedokonalostmi. Ta odsouzenost ke

téměř každodenně vykládal básně. Vždy ráno

stálému ležení je náročná. Chůze se nabízí jen

jsme spolu s lékařem ve službě dělali každodenní

v podobě dávkovaného léčiva a jako taková je im-

lékařskou vizitu. Když jsme přišli na pokoj pana

pozantní i hrozná. Je báječné, že se najde člověk,

profesora, on už měl pro nás připravenou něja-

který je ochoten mě tlačit do vrchu nebo k vodě

kou báseň. Nejčastěji ze svého oblíbeného Ská-

a dávat mi radost z chůze. Je báječné najít něko-

cela. S noblesou a jemností sobě vlastní občas

ho, kdo člověka dotlačí do přírody.“ (Pozn. autor-

navrhoval, kdo z týmu by báseň tentokrát mohl

ky: text byl již se souhlasem profesora Kožmína

přečíst. Pak se nás zeptal, jak básni rozumíme

publikován ve výroční zprávě.)

a co nám říká pro náš život. On sám pak často hovořil o přítomném okamžiku, o naději v každém

Ludmila Plátová

dni, o hodnotě vztahu… Často jeho slova byla

sociální pracovnice

povzbuzením. A tak se naše péče o něj a jeho povzbuzování nás pečujících stávaly vzájemnou oporou a pomocí. Dodnes mám na paměti jeho jemný úsměv, často až šibalský, který se mně ale zdál i plný naděje.

Někdy se hovoří o schopnosti některých lidí být duchovním otcem mladším generacím. Pro mě ztělesněním této vlastnosti byl pan profesor.

Během několika let jsem potkala mnoho jeho býPULSY - studentská literární revue // 41

SLOVO ZÁVĚREM Svět kolem nás poznáváme nejen skrze smys-

úrovni jazykového znaku. Prostřednictvím čeho

lové vnímání, ale rovněž zprostředkovaně – skr-

všeho dokážeme vyprávět? Gesta? Obraz?

ze vyprávění. To může nabývat mnoha podob.

Hudba? Mají také tyto výrazové oblasti poten-

Může být popisné, stejně jako analyzující, lze

ci vyprávět? Jaký je pak jejich vyprávěcí modus

jím vypovědět novou zkušenost, vybudovat fik-

operandi? V otázkách by se dalo pokračovat,

tivní světy, stejně jako proklamovat již tolikrát

ale pokud dovolíte, necháme si je do následují-

zažité a známé. Přestože je vyprávění určitou

cího čísla Pulsů.

antropologickou konstantou a součástí lidské

O čem tedy budeme vyprávět v jarních Pul-

mentální výbavy už tisíce let, literární věda se

sech? Rozhodně nebudete ochuzeni o příspěv-

o způsoby a postupy, jež při vyprávění užíváme

ky z oblasti klasické literární naratologie. Po-

a jež případně variujeme, začala více zajímat

díváme se například na její vztah k fikci nebo

teprve nedávno, na počátku dvacátého století.

na vyprávění v publicistice. Kromě toho nahléd-

S postupnou proměnou umění a společnos-

neme na možnosti narace u jiných znakových

ti se proměňují i ony vyprávěcí způsoby, kte-

manifestací – zejména výtvarného umění. Než

ré jsou v literární naraci neodmyslitelně spja-

na to ale dojde, můžete si mezitím vyprávět

té s její jazykovou povahou, s gramatickým,

například o Zdeňku Kožmínovi, jehož osobnost

potažmo sémantickým systémem. Jenže vy-

nám představilo zatím poslední podzimní číslo.

právění se nemusí nutně odehrávat pouze na Vojtěch Velísek, editor příštího čísla

42 // PULSY - studentská literární revue

PULSY - studentská literární revue // 43

Co je tedy hlavní, pokud jde o báseň?

Báseň se podle mého názoru stává pro nás naplno básní teprve tehdy, když pro nás něco podstatného znamená, když se včleňuje do našich reflexí o světě, kdy vstupuje do naší vlastní řeči, kdy je pro nás jak objevem nového, tak i potvrzením a osvětlením našich zkušeností. Báseň je naplno básní, je-li i inspirací našeho niterného života. Proto je tak důležité mít své básníky, své básně, svou poezii, přičemž slovo svou znamená zde osvojenou a žitou.

Zdeněk Kožmín, Čím je báseň velká? Umění básně, 1990

44 // PULSY - studentská literární revue

REVUEPULSY.CZ