Fotografie: Filip Beránek Grafická úprava: Aleš Řepík
Fakulta multimediálních komunikací, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně
Stanislav Klín Byla to mladá láska
Ateliér oděvu
Poezie v próze
Práca odevného dizajnéra je veľmi rôznorodá, dotýka sa sna i každodenného života. Fascinácia odevom, módou a jej systémom, túžba realizovať sa v tejto oblasti je istý základ pre nadobúdanie nových zručností a vedomostí, ktoré študentom ponúka výučba v ateliéri dizajn odevu pre ich profesionálny rozvoj. V rámci praktických zadaní a tém študenti komplexne rozvíjajú svoju kreativitu, čoho výsledkom je tvorba odevu v jeho komerčnej, ale i výtvarnej polohe. Veľký dôraz je kladený na rozvoj konceptuálnej tvorivosti a originality. Študenti získavajú teoretické i praktické znalosti ako koncepčne zvládnuť prácu odevného návrhára od inšpirácie, cez návrh až k samotnej realizácii. Proces výučby spočíva v osvojovaní si kresebnej zručnosti v podobe módnej ilustrácie, prácu so strihom, tvarom, priestorom, materiálom. História módy, technológia a tiež tvorba materiálu ako disciplína textilného dizajnu je tiež jednou z tém štúdia. V nemalej miere je tiež zaujímavé venovanie sa problematike postprodukcie módy. História ateliéru je špecifická práve svojim zameraním na oblasť reklamy, priemyslu a marketingu. Semestrálne témy sú flexibilné, zamerané tak, aby študenti mohli reagovať na aktuálne dianie v módnom priemysle a plne využívali potenciál multiodborovej spolupráce. Spolupráca s inými odbormi,ako je fotografia, design obuvi či grafický dizajn je už takmer nezbytnou súčasťou práce odevného dizajnéra. Zahraničné stáže študentov a výsledky tvorby ateliéru prezentované v domácom i medzinárodnom priestore sú porovnatelné s tvorbou iných ateliérov európskych univerzít, čo poukazuje na najdôležitejšiu úlohu pedagogickej činnosti – snažiť sa čo najdokonalejšie pripaviť študenta do budúcej praxe kvalifikovaného odborníka v oblasti odevného dizajnu.
A na stříbrném ptáku, či šípu, jak chcete, letěl jsem do země rodné nad mrakem a nad poli horami, střechami domů, kde snad žije někde – říkal jsem si, a já se podíval před sebe na sedadlo tlustého Američana a ona se tam na mne dívala a usmívala zevnitř, tak, jak jsem ji znal. Stránky (pařížského, nebo snad berlínského, slovenského?) časopisu a z nich se stala bible, protože tam ona stepovala v drahých šatech a namalovaná, rtíky a kůstky ven, v punčoškách, byla to ona i se svou sestrou, tancovaly okolo zdí a přes ně vedli tenký linie bílých čar, jak ona měla na zádech, ale tady zapudrovaný a já vím, to je na ní krásou! Vypadala trochu starší – češka, její lícní kosti ustoupily, tváře postříbřený bělobou, v očích tichá slova úžasu, ale pořád k světu, pár let jsme se neviděli… A já už věděl – byla to stará láska…
Marie Červinková »the Spirit« Kolekce »the Spirit« je inspirovaná minulostí. Predevším obdobím baroka 17.–18. století, které se označovalo za zlatou dobu. Nejvetší inspirací mi byla krajka a ruční práce, která byla v té době velmi oblíbená. Transformovala jsem tedy tradiční techniku háčkování do moderní podoby a vytvořila kolekci plnou emocí s nádechem minulosti. Proto jsem také svoji kolekci nazvala »the Spirit« což v překladu znamená »duch, duše«. Lenka Chrobková
Marek Tischler Když plul jsem po řekách, jež nelítostně pádí,… Povídka Pacientku jsme v minulém roce 2010 našli schoulenou v zuboženém stavu pod stolem v jejím městském bytě v Praze. V rukou držela zardoušené kotě v domněnce, že je živé. Nereaguje na podměty z okolí. Je nadobro zakořeněná v bludech své fantasie. Tyto asociální poruchy ani po roce nenašly pozitivnější změny. Její psychický stav spolu s diagnostikovanou schizofrenií léčíme antipsychotiky spolu se sociální terapií.
Lenka Chroboková
Daniela Pešková
Má kolekce je inspirovaná folklorem, konkrétně lidovou slavností Jízdou králů. Jako základní východisko pro kolekci jsem si vybrala tři prvky, a to vrapovaný rukáv, a výšivku koně a růže na hedvábné organze. Tyto motivy dále zpracovávám do oděvu moderního, přiměřeného a přemýšlím nad nimi jako nad určitým šperkem. Nešlo mi o teatrální znázornění kroje, ale spíše o pocitovou hru kontrastů materiálů a světla. V kontrastu k slováckému pompéznímu folkloru jsem zvolila spíše minimalistický ráz kolekce, protože minimalismus chápu jako “moderní pompéznost”. Jako výchozí materiál používám těsně obepínající černý viskózový úplet, černou organzu a bílý hedvábný taft. Veškerá členění vedu jako ostré linie, protože i kroj se skládá z geometrických útvarů – čtverců, obdélníků, trojúhelníků,...Zaměřila jsem se na sílu detailu výšivky. Techniku malba jehlou jsem převedla na organzový podklad, což vytváří jemné napětí mezi podkladem a samotnou hutnou výšivkou. Vrapovaný rukáv rozvíjím od původního lomeného, přes různá posunutí až k úplnému přetvoření a přemístění na jiné partie těla.
Nosným prvkem této kolekce je vrstvení, prostřihávání a vystřihování. Myšlenkově tak navazuje na poslední kolekci, ve které byl však princip vrstvení a vystřihování využit pouze jako estetický prvek. Prouhloubení původní myšlenky tak dalo vzniknout kolekci nové. Princip vrstvení a prostřihů jsem propojila s naléhavostí Rorschachova testu. Symetrické kaňky, které díky skrytým rozměrům dokáží analyzovat osobnost a odhalují tak psychologické nitro člověka samotného. Tato kolekce vyjadřuje duši, její vývin a zkušenosti vázané v čase a události, které jsou do ní navždy vepsány. Vrstvy jsou „letokruhy“ duše a člověk jakoby na sklonku své existence už ani nebyl sám sebou. V modelech převažují světlé barvy symbolizující vnitřní světlo, pohybují se od bílé přes tělovou, pískovou a použita je i černá, jakožto temná stránka duše, temná strana jejích činů. Je použito hedvábí, hedvábná organza, bavlna, ale i kůže v pískové a černé barvě, která je součástí jak samotných modelů, tak i doplňků.
Stanislav Klín Byla to mladá láska
Tato krátká poezie v próze je věnována mé Adelaidé. Byla to mladá láska… Na poslední výletní lodi světa mezi všemi…. Znal jsem ji… chodila doma nahá a kouřila cigarety, nevypadala na to, že to bude ona… Že nebude zvířetem městským ani harfou, na kterou by někdo hrál… Jenže ona to byla, aby šla městem jen tak na lehko, jak tam přežila? To opravdu nevím, vlastně to nevěděl nikdo, ani z čeho žije, vždyť se jen toulala od baráku k baráku, sahala po výlohách, metla za sebou kusy prachu a taky něco v igelitových taškách, nějaké reklamy na maso… Rozeznívala plechy a trhala plevel mezi chodníkem podpatkama. Dotýkala se země v naučených choreografiích, bloumala a její mimikry, co uměla, to bych měl ještě říct… Jenže pak stopy mizely a my si mysleli – to vona asi je někde zabitá, nebo ji někdo odvedl úplně jinam, dokonce někdo řekl – a co když vona je vampýra a proto chodí jen v noci? Huh, druzi moji… tehdy jsme se nesmáli, protože na takový monstra jste mohli narazit na baru, před ním, když jste vedli svou dívku domů, nebo jen tak stáli schovaní v přítmí ulice, domu, v bytě, ve vlastní skříni… A Vampíří žena, Modelka ulice, nebo prostě chcete-li Krásná, se zjevovala na druhý den blízko nás, jakoby chtěla něco tím svým pohybem mrtvoly a kostry,
byla totiž poněkud štíhlá, až jí někde, ne moc, ale přece na mě trochu nekoordinovaně trčely, nebo se jen ukazovaly, různý ty kosti a klouby a s čeho jsme, jenže nevím, jestli ona byla, nebo se nám jen nezdála, chtěla tím něco asi říct. Podivná byla ta její mluva a vlastně jsme ji nikdy mluvit neslyšely ani na barech ani v ulici. Kde se objevila? Komu se ztratila třpytivá panenka měsíce, asfaltu, kolegyně strnulá? Jak nám změnila domy před očima naprosto plynule, ale i bez přechodů se, za, stínama? Nikdo labyrint jejího nového pohybu neznal, ani jak to udělala, a co vlastně se změnilo, asi jen někdo kvůli ní skočil z mostu, odjel do hor za vlkodlakama, nebo neudělal vůbec nic a to se jen nám pohnula srdce jinam do transů a tak dál… Pořád se někdo na ni ptal, to vím, a to bylo tím, že ji třeba znal moc krátce na to, aby věděl, že na ni se ptát nemá, ji prostě vidíš a ona je a konec. I když s tím jejím bytím, to byl možná sen a nikdy nebyla, neexistovala, jen jsme si ji vymysleli… Jenže a to byly právě ty její podivné pohledy, co před nás vrhala jako něco, co ještě měnila k živému, k nějakému novému tvorovi, to po nás nesmiřitelně šlo… a nikdo by se do těch očí dívat dvakrát
Marie Červinková
the Spirit Kolekce »the Spirit« je inspirovaná minulostí. Predevším obdobím baroka 17.–18. století, které se označovalo za zlatou dobu. Nejvetší inspirací mi byla krajka a ruční práce, která byla v té době velmi oblíbená. Transformovala jsem tedy tradiční techniku háčkování do moderní podoby a vytvořila kolekci plnou emocí s nádechem minulosti. Proto jsem také svoji kolekci nazvala »the Spirit« což v překladu znamená »duch, duše«.
nechtěl, protože tam něco měla a to vůbec nebyla krása ani nic a my to nechtěli vědět. Někteří se pokusily, ale pak se jejich oči zdály jinde, hleděly jen před sebe a mroukaly si starý písně středověku. To byla hrůza z ní a tu jsme pak obdivovaly a zdálo se nám o ní, i když jsme měli své Veroniky a Marie poutnice ve svých srdcích a snech, jenže ona přišla i tam a byla vedle našich dívek a kousala je, až zůstala jenom ona. Chtěla nás všechny… Byla jak z knih nějaká dračí temná dáma, ale to bych jí asi něco na jejím vzhledu ubral. Černí obtažená víčka…, a někdy tenhle pohyb kouzelnou tužkou pod očima dělala k výlohám, ale ona se dívala i kolem sebe a nikdo si nedovolil… Možná někdo kdysi, ale ten už nejspíš není… Těžko říct, jestli měla na sobě nějaké šaty, byly to spíš upředené mlhy, výpary, mraky, nebo něco s pavučinama, závoje jak delirium a pořád se jí měnily na těle, možná byly součástí, možná to tak chtěla jen ona, abychom hleděli, ale z dálky. Jenže nakonec to nebylo šatama, kostma pod jejím povrchem, jen pohledem, nebo očima, šlo jí to z lebky, z něčeho za ní, kam bych nikdy nesáhnul, kde bych se opravdu cítit nechtěl. To šlo z ní… to jste poznaly, že jde… třeba i po druhé straně, že tam je,
bylo to nesnesitelným vědomím a nikdo se nikdy neotáčel, jen čekal a hluboce se modlil, ať se někde ztratí, ale sám, bez ní, ať ho spolkne město. Jenže my věděli, že ona město zná, že chodí jen tady a ono je sní v tajném paktu, že kdyby něco, nepolkne nás, ale ještě jen tak mimochodem vrátí k ní, trochu popostrčí, aby si užila. A zřejmě jsme o ní nevěděli vůbec nic a všechno to vyvstalo legendou a nepopsanou zdí, o kterou se opírala, vlastně nikdo nevěděl o ní a ona o nás. Poskytovaly jsme si jen části určitých směrů, pár nálad, nějakou přirozenou paměť na to, co bylo. Teritorium, po kterém jsme společně šplhaly,
a nevěděly, kdo si může pomoci a komu je třeba podřezat lano, aby nestáhnul všechny. To jsme se od sebe učili, ale co ona? Jak to měla?… A to bylo vzájemně, jenže mi na ni byly moc a ona sama přesto všechno zvládala, byla odjinud. Někdo říkal, že je z komanda, že je odněkud z hor ze základny, a že utekla mezi lidi zas…, že je jako pořád malá ale už je starší a není jak my a tak dál… Jenže…, co ona je? Je umělá, volové! Je to robot! Vykřikl někdo z nás a utekl, bál se, že ho uslyší. Jenže ona když šla, tak ty její kroky,
Lenka Chroboková
vlastně ona celá tvořila pravidelné kruhy, měnila se nám tam v dokonalé čáry a já najednou spatřil její geometrii a jak to ona má ve skutečnosti. A že si město mapuje a na něco čeká, možná ji někdo nechal na špatném místě a mně jí bylo, věřte mí přátelé, líto, jako nikoho. To snad tehdy jsem se za ní začal otáčet a spatřoval její tělo a v něm ducha, který byl zlámaný jako nešťastný zločinec v kole. Začala úcta… Jenže jak tak bloudila, jak tetovala svý drobný kroky na jehlách po chodnících a cestách, nikdy jsem se za ní neodvažoval daleko, snad jsem si myslel, že mne jenom tak může vidět, že vidí jen ty, co ji nezajímají, kteří se jí bojí, jenže ona se dívala skrz a to byl ten pravzor veškerého strachu, který vzbuzovala. Nejspíše viděla něco strašného, co my jsme vidět nedokázali. Není nic horšího, spatřil jsem na její tváři, než to, když nevěděla o jiném životě a to bylo něco, co mi ostatně potvrdili všichni, kteří ji někdy viděli v těch jejích šatech se pohybovat. Vždyť ta má v tom jejím sněžným ksichtíku, něco, co tě zbavuje tebe – to řekl svatý muž při mši, kam koneckonců nechodila nikdy. Ona totiž věděla, co potřebuje, co chce, nepotřebovala nikoho jiného. Jenže já jsem potřeboval ji, možná jsem se chtěl jen zbavit strachu z ní, aby se stala něčím jiným a já ji pak neviděl jako Vampýru, Zabijáka ženu… Jenže i když mne ostatní varovali, já ji sledoval a začal si ji fotit do tý pumpy pod žebrama. Vstřebával jsem její taneční eskapády civilizací a vyhledával přítomnost čehosi, co bylo jen jí vlastní. Mnohdy, když jsme tak kolem sebe chodili a objevovali se, začala se totiž pohybovat jinak a to já jsem poznal, že kvůli mně, spatřovali jsme se v sobě a myslím, že jsme si dokázali něco říkat myšlenkama, jenže já na robotky ani vampýry nikdy nebyl, tak jsem si jen myslel, že je to spříznění. I když ona chodila blíž a její kruhy se mi přibližovaly, zdálo se, že někdy jsou dokonce dál než před tím, kdy jsem si jich všimnul poprvé. V jednom večeru se mi zdálo, že snad ani neopisují známé křivky, ale že se mění a stávají se netvorem, který přímky polykal a lámal, smál se jim… Ona sama se lekala jen vnitřně, občas jsem měl takový strach, že jsem to nevydržel a šel domů, ale viděl ji i tam v prázdné místnosti bez světel. Krušně takto bojovala, ale
vždy, ať už zásluhou opravdové ostrosti svých kruhů, či bodců na konci úseček, nebo zkrátka jen svým tancem a maskováním, dokázala netvora zkrotit a dál vedla cestu městem a tehdy už více méně jen pro ni a pro mne. A to byl čas, kdy už jsem se jí dokázal i dotknout a říci ji něco očima přes zdi paneláků a zákoutí s ostrýma předmětama a hnijícím listím, kde si nikdo nehrál, asi tam ani nikdo nebydlel. A věděl jsem, že se jí stala… Byla to mladá láska mezi něčím, co byl snad život. Někdo ji hledal, to jsem věděl, možná hledala i ona jeho, ale to jsem si tehdy opravdu nepřipouštěl, i když se občas při mém objetí lekala a často se ohlížela dozadu, jak jí bylo zvykem, vždy celou svou bytostí, a mnohdy pak hleděla do tmy, ve které to žilo, protože i já jsem cítil přítomnost něčeho, co tam předtím nebylo… Toto malé městské libreto, kdy hudbou byla snad její tvář, se chovalo k tomuto místu tak, jako by bylo součástí jeho historie, jeho bratrem, sestrou, něčím stejným, malým vyústěním, nebo pařátem, co neposlouchal, ale byl z něj, bylo to polis. A to bylo dobré, že tam je a mezi vším se u ní zastavuje pán čas a chce se taky podívat s kým, že má vlastně tu čest. Kamkoli šla, já šel za ní, těžko tomu mohlo být naopak, znala totiž všechno dřív, než to kdo udělal, než se to stalo skutečností. Jednou řekla, jen tak jakoby nic: Hele, ještě chvíli tu stůj a budeš na tom zle, to se ti nebude líbit, a pak bys se mnou zůstat nemohl! Tak to jsem ji poslechl (z části jsem se bál, co že se to stane na tomto místě, ale hlavně, já už nechtěl být bez ní) a napodobil její kroky stranou a držel se jí. Pak už mne jen olíznul vzduch a nějaká plechová věc kolem zastavila se o barák a na slunci zasvítily plameny… Někdo byl v tom autě. A mně to došlo, ona je mrtvá a pro něco tu je… pro něco si došla, něco tu ještě zapomněla… Jenže nikdy jsem se na to nezeptal a pořád byla studená a někdy zůstávala dlouho v koupelně, až byla voda taky studená, nebylo možné vědět, jestli je studená od vody, nebo jestli voda je studená od ní a možná to ji dělalo ty odlesky na šíji. To když šla pod lampou, nebo i tmou, podle toho jsem ji bezpečně poznával a mohl ji doběhnout, měla
Má kolekce je inspirovaná folklorem, konkrétně lidovou slavností Jízdou králů. Jako základní východisko pro kolekci jsem si vy- brala tři prvky, a to vrapovaný rukáv, a výšivku koně a růže na hedvábné organze. Tyto motivy dále zpracovávám do oděvu moderního, přiměřeného a přemýšlím nad nimi jako nad určitým šperkem. Nešlo mi o teatrální znázornění kroje, ale spíše o pocitovou hru kontrastů materiálů a světla. V kontrastu k slováckému pompéznímu folkloru jsem zvolila spíše minimalistický ráz kolekce, protože minimalismus chápu jako “moderní pompéznost”. Jako výchozí materiál používám těsně obepínající černý viskózový úplet, černou organzu a bílý hedvábný taft. Veškerá členění vedu jako ostré linie, protože i kroj se skládá z geometrických útvarů – čtverců, obdélníků, trojúhelníků,... Zaměřila jsem se na sílu detailu výšivky. Techniku malba jehlou jsem převedla na organzový podklad, což vytváří jemné napětí mezi podkladem a samotnou hutnou výšivkou. Vrapovaný rukáv rozvíjím od původního lomeného, přes různá posunutí až k úplnému přetvoření a přemístění na jiné partie těla.
Nosným prvkem této kolekce je vrstvení, prostřihávání a vystřihování. Myšlenkově tak navazuje na poslední kolekci, ve které byl však princip vrstvení a vystřihování využit pouze jako estetický prvek. Prouhloubení původní myšlenky tak dalo vzniknout kolekci nové. Princip vrstvení a prostřihů jsem propojila s naléhavostí Rorschachova testu. Symetrické kaňky, které díky skrytým rozměrům dokáží analyzovat osobnost a odhalují tak psychologické nitro člověka samotného. Tato kolekce vyjadřuje duši, její vývin a zkušenosti vázané v čase a události, které jsou do ní navždy vepsány. Vrstvy jsou „letokruhy“ duše a člověk jakoby na sklonku své existence už ani nebyl sám sebou.
V modelech převažují světlé barvy symbolizující vnitřní světlo, pohybují se od bílé přes tělovou, pískovou a použita je i černá, jakožto temná stránka duše, temná strana jejích činů. Je použito hedvábí, hedvábná organza, bavlna, ale i kůže v pískové a černé barvě, která je součástí jak samotných modelů, tak i doplňků.
Daniela Pešková
něco s měsícem, ale dobře, její věc… I jiné její mravy poučovaly mne o ní, a co kde dělala, už bylo zřejmé, takže na nějaký základně byla, ale co přesně, to neřekla, jen si vzala cigaretu, odhalila tesáky a dívala se někam za mě. Nikdy jsem se neotočil, třeba by tam nic nebylo a toho jsem se bál nejvíc, protože ona, jestli vidí to, co není, tak to potom… Bylo to vlastně jedno, protože nějakou novou noc, co jsem si ji prohlížel bez šatů, měla obrázky i na zádech, okolo břicha, byla to ta geometrie a se stínama, to byla hra a já tam na ní viděl její život. Všelijaký zkazky a šrámy, co tam měla, od čeho, někde i kousanec, prý byla chvilku v úplně jiném státě a dělala zlý věci. Říkám jí – Hele, nikdy ses nezmínila, že jo… Jenže jen tak sekla obočím a já se díval dál na ty její bílý dálnice a pěšinky. Tady máš něco od lva, sněžnýho! A tady zase, něco tě vleklo po zemi a za vlasy, to bych nikdy nemoh udělat a tady s tím si byla dlouho? A co pak tenhle, aha asi její pantáta svině, to co jí dělal…, anebo to byl soused? Otočil jsem si ji jako stránku, jako nějakou knihu, kterou bylo možno číst hmatem, a byla to kniha podivuhodných světů. Tenhle šrám už byl jen ve městě, ona mi pak řekla, že ty znaky jsou nějakým bílým štětcem a že jsou vidět jen někdy a že vlastně nikdy neviděla stromy. Ty stroje, jestli jsem zahlíd a já kývnul, jako že jo - kolem pánve vzadu na zádech a k břichu, tak to ona měla už od mládí v sobě zasekaný někam hodně hluboko a proto ona se bojí zase ven, že by ji zase přitáhly zpět. Možná základna, říkám si, tam nějaký ty stroje…, pokusy… a lekal jsem se, jestli měli mí druhové a psohlavci pravdu, jestli není robotka, nebo vampýra, nebo něco horšího. A jestli mě nesežere, nerozpůlí jak ten hmyz v obludáriích s klepetama kudlanky, jak nožem… Jenže já se na ni podíval, dotkl se těch obrazů a ona spala a mě se stačilo jen dívat, že už to má za sebou. Její stříbro na rtu mělo blesky zeleně a půvabu. Když, jen tak, se pousmála a napřáhla ke mně, byla to ona, co bezedné bylo. Jako nějaká studna, říkal jsem si, ta tu je věčně a je nesmrtelná, původní věštba, ještě tu ani bůh nebyl dítětem… Ani slovem ho nikdo nenalezl… Kam až ji popsat? Co mi na ní vonělo, jakej květ? Asi květ hrůzy a květ básně bez barvy, takovej malej kolotoč - jak říkali o ní, co ji jen drápkama znali trochu z barů a z různých tanečních bálů kam chodila. Po tváři, po žebrech, tam kde mne svírala pohledem, až v neochvějnosti podstaty. Tam byla hluboko vkořeněná
a rozrůstající, dusící mne sebou a já to tak chtěl, asi to byla láska, nějaký uspokojení a tak dál… To boží znamení na celém jejím pohybu a kroku v roku, to byl labyrint s pocitama, co jsem ještě neznal a nikdy neměl, a i kdyby, tak bych je nevyslovil, ani vám vy hyeny, bratři lační po jejím osudu, existenci ve všemožných pohybech a ve vašich lačných pohledech, neřekl bych o ní nic… Avšak jsem zvěděl: Já ji hledám, objevuji a zakouším, jak romantickej rytíř na oři silném, se psem věrným a mečem z kamene artušovský legendy. To všechno ve mně je jí k dispozici, k obětování na podnose sluhy, až to je nepěkným stavem. A dělal jsem ty věci… A co ona? Ta se vracela s jizvama a s rozcuchaným vlasem o šatech byly to můry… a já čekal… nestíhal jsem, to co ona dělala a byla stará proti mému vědění a uskupení, vydržela věčné nárazy bohů a to nejen těch, co znám… Říkala něco o tom, že tady bydleli podivní bez rukou a bez hlav, a že jen chrčeli a to je vidí mezi stěnama, umí s nima mluvit! A když jsem v práci, nebo jinde, tak to ona společnost má… Byl jsem jí tedy něčím? Byla ona natolik, co bych měl vědět, kam až šel ten sen o ní, jak o dokonalým zážitku a o tom, že život je ona, i když hororem?... Pak, ale se to stalo, a my putovali jsme sami pod okny, za ploty v různých kumbálech, na rozích a měli jsme tempo, rychlost oběžnice. To, co bylo pod obrazem, v přízemí, tam prolezla a vzpřímila se na druhé straně, to, co bylo ostrým pro lidskou bytost, rozsekala sama, tam, kde já jsem měl problém, vždyť zdí neprojdu! Tam ona šla a ledy tály a jejím kouzlům jsem se divil, nebyl jsem určitě sám v tomto údivu. A já se neptal, k čemu to všechno je, a co ona hledá, vnímal jsem jen vším – elektřinou nervů, hmatem, videm, vlásečnicí, páteří, srdcem a tím nejvíc, že to JE. V nejsoucím, v ničem ulice za garáží kam nikdo nechodil, tam bylo naše hnízdo, a když bylo chladno, tak tam mne zahřívala ledovýma bokama, jehelníkem kůže postavený tím chladem do pozoru. Padala do mě neúprosně a vždycky si něco utrhla, vstřebala, vykousala, co já vím… brala si mne po částech a slibovala: Neboj, to já tě tak
miluju, že tě budu mít v sobě, navzdory tobě, a pak se znovu narodíš a budeš krásnej! Teď se tu válíš a mohl bys mi to taky říct, že se bojíš… A to jak to řekla, mne přivedlo zase k ní blíž a jeli jsme v hnízdě nanovo, až zem pod ledem tuhla a praskala, nějak se tam loupala a to byl lišejník severu, co si přinesla. Bylo to štěstí? Něco to každopádně muselo být… Lovil jsem pro ni, zabíjel a klestil jí ten les železa a zákopů, vysušoval jsem stezky, po kterých přecházela, přes propasti natahoval jsem svůj kabát, hlavně, že ji to nebolí i hřebík vztyčen jí k noze vytrhl jsem zubama z paty a olízl ránu, chutnala… Ostatním rytířům praskaly erby s medvědíma a vlkama, silným orlem a tlustým šupinatým hadem, jejich brnění drolila se mrazem, když šla a já ji nesl domů. Jenže… Po ránech mi začala mizet a mizela mi častěji pak i ve dnech noci a mizela za někým, protože přicházela jiná. A já se jí ptal, jestli nechce třeba být s někým a jinde… Jenže ona na to jen podepřela místnost řasama, zamžikala, jakoby nic, a vlezla si do stínu, nebo se otočila, až to zadunělo elektřinou v mracích… Mí bratři a soukmenovci přicházeli se zvěstí, že někdo jako ona je ve městě, a že si mě střídají a kreslí a lžou mi o tom, kdo je ona a že mi posílá malou svou sestřičku na zaučenou, aby prý drobná a druhorozená nedopadla jako Vampýří zabiják, abych ji poučil o aritmetice a empiričnosti života. A když jsem se tak v noci díval a studoval její tvář,
to v jaký je poloze, jak má podepřenou hlavu a kde jí končí kresby, tu se mi zdálo, že tahle kost je cizí, noha je kopytem a vlasy párem havranů na řetězech, jiné šaty na stole, na zemi střevíce s barevnou mašlí? Vždyť tohle ona nikdy… a ty zuby, má je delší, anebo ne, je to tou šíjí, nemá tolik světla, ne, to se dívám ze špatného rohu pokoje. Nebyla to už dlouho ona, kterou jsem tehdy znal, je jinde? A kde? To jsem nechápal a byl slabý nějak vstřebat. Ztrácela se do zdí, do panelových koster na staveništích… A když pak nepřicházela třetím dnem a ve váze, to, co jsem jí přinesl, usychalo, bylo to znamením, že má milá Vampýra už asi není, že odešla, že to našla… Vystřelil jsem jak závodník proti výlohám barů a neónům večerek, protřepal jsem písek skrze všechna síta, podplácel pozorovatele, posílal jsem předsunuté zálohy k ní a tam kde asi je. Prohledával jsem studně, jámy, kaluže, kde bylo hluboko… K čarodějům a počítačům jsem se bál, v tom bylo zlo a to bych už se taky nemusel najít a být s ní… Nebyla ani na půdě, ani pod schodama, nebo ve výtahu a já po ní vyl… Hledal jsem ji oknem a čekal, až zazvoní, zaškrábá na dveře a řekne mi jen: Promiň, víš, já u někoho byla, ale rozhodla jsem se vrátit a už tu budu jen s tebou… To se ale nestalo a já vykonával svou existenci bez ní, ani sestřička nedošla, jestli kdy nějaká byla, jestli nebyla dvojitá. Chodil jsem do práce a občas se mi zdálo, tady tenhle stín, nebo záblesk, cihla, plot rez na lampě těla, tudy jsme chodili…
Ke hnízdu? Tam jsem se neodvažoval, napadalo mě totiž, jestli ona něco neporodila, nějaký mláďata a to bych nevěděl, co asi dělat… Ale jestli tam přeci jenom je a potřebuje deky a zahřát a nějaká jiná smečka tam na ni doráží, anebo už dorazila a ona vysílá poslední dechy na zem a její mláďata už požrala cizí stvoření… A taky proto jsem tam nešel. Šel bez ní život a já se v noci otřásal, ale tím teplem z topení, byl jsem totiž ze zvyku k tomu jejímu mrazu celkem naopak, obráceně. A nepomáhalo nic, ani pití, ani věšení se za žebro, ani tuhý těžký sny, ani dívka za korunu českou, za dolar, eurový penízky, ani zadarmo. Bratři se rozutekli po obchodech, někteří nahodili saka, rozmnožili se a žijí v bytech se svýma strhanýma ženama, na papíře v polici hrnek s cinkavým zbožím a práce s autem v garáži daleko. Všechno se stalo bleskem času, vrásky mi vrůstaly do lebky jak popínavá… A když jsem tedy i já odjel do cizích zemí ropou zaslíbených, ropou zběsilých, vyfasoval národní barvy, plazil se pod elektřinou a po střepech. Já si totiž tehdy myslel, že ji snad najdu na nějaký tý základně, že ji dostali zase oni, ale zřejmě jen jsem potřeboval vidět smrt v plném rozsahu své moci, aby se mi připomnělo srdce, že ho mám a mozek, co mi říká, tak už se seber, ona nebude už opravdu nikde… Po čase něco svitlo, šíje mladé lásky? Chvíli se mi zdálo, že sestra s rudým křížem na čele, že to snad ona bude, jak tam houpe bokama, jak po tváři cizí popálené, ledovou levou dlaní, bere bolest. Tak ty jsi byla ze základny, ale jako ranhojička a kouzelnice! Proto ty jizvy a proto to tetování a pohledy za mě, ty jsi tam viděla ty, co odešli na stolech chirurgů, nebo jen tak v zákopech, proto ses pořád bála a nikomu jsi neřekla… Šel jsem k ní, ale nato někdo ve vzduchu a z něj přeložil nesrozumitelnou abecedu a zem se mi přiblížila a otevřela. Ve stanu křičela ústa a paže se natahovaly a někdo odříkával francouzskou modlitbu, jiná ústa chroptěla… Nebe z plachet hořelo plamenem a stehy se trhaly, vysoko na nebi zvuk železného ptáka… V kostech provrtalo mne něco z kovu a za peníze řekli: Nazdar! Díky, že jsi tam byl, že tam ty lidi jsi dostal, seš fakt tvrdej taurus býk a gladiátor (a navrtali mi do těla metál se
stužkou až ke kolenům), sem se dívej, ještě si tě vyfotíme, jak jsi trpěl, teď choď do kostelů… Takže tam, jestli to byla ona, tak chtěl jsem, aby ji ta země–země nechala na živu i když jí to nikdy neřeknu, co svíralo mne přes žebra strachem, jaká mocná stvůra… Ale s jedním, co tam byl taky, přišlo i na Vampýru mou slovo a s ním naděje: Znal jsem ji, po výbuchu, tu tvou, jak ji pořád všude vyhledáváš, hezká blondýna, trochu modrý vočka, to já na takový jsem, dobře sis vybral soudruhu kapitále! Ona měla jiný vlasy, oči, kecáš! Jenže, co já vím, dneska všerůzný rozbarvovače a kapaliny na nový vlasy a do očí sklíčka a nová fotka… Třeba to potřebovala, ona když nějaká, něco se jí stane, tak pak vlásky padaj k zemi… Na mou věru, jak říkáš, jestli to tetování, tak bílý měla, takový rostliny… Ale, co já vo ní vím, že jo, ta chodila s jinýma chlapama za stany… To snad nedělala! Ale jestli…, tak i to ti odpustím, jen řekni, že jsi to přežila, že až tě najdu, budeš tam na mě čekat… A na stříbrném ptáku, či šípu, jak chcete, letěl jsem do země rodné nad mrakem a nad poli horami, střechami domů, kde snad žije někde – říkal jsem si, a já se podíval před sebe na sedadlo tlustého Američana a ona se tam na mne dívala a usmívala zevnitř, tak, jak jsem ji znal. Stránky (pařížského, nebo snad berlínského, slovenského?) časopisu a z nich se stala bible, protože tam ona stepovala v drahých šatech a namalovaná, rtíky a kůstky ven, v punčoškách, byla to ona i se svou sestrou, tancovaly okolo zdí a přes ně vedli tenký linie bílých čar, jak ona měla na zádech, ale tady zapudrovaný a já vím, to je na ní krásou! Vypadala trochu starší – češka, její lícní kosti ustoupily, tváře postříbřený bělobou, v očích tichá slova úžasu, ale pořád k světu, pár let jsme se neviděli… A já už věděl – byla to stará láska…
Modelka: Nela Kovalčíková
Marek Tischler Když plul jsem po řekách, jež nelítostně pádí, ...
Po smrti mého muže jsem na světě zůstala docela sama. Doma jsem zůstat nemohla, neboť mi ho vše připomínalo. Provlhlého domu plného slz jsem se obratem zbavila. Koupil ho ode mě jakýsi Němec, který chtěl dům rekreačně využívat. Vše jsem tam nechala. Nábytek i veškeré vzpomínky a rozhodla se na všechny zlé časy zapomenout. Peněz jsem měla dost, a tak jsem si mohla dovolit byt, po kterém jsem vždy tak toužila. Byl v centru města a výhledem se dotýkal rušných panoramat konzervativního světa. To, že jsem zvolila bydlení v rušné části města, má docela prostý důvod. Lékaři si stěžují na můj špatný psychický stav způsobený smrtí mého manžela a to, že musím mezi lidi není rada, ale povinnost. Byt měl jednu obdélníkovou místnost, na zdech visely dvě kopie renesanční malby a stůl z bukového dřeva stál uprostřed místnosti. Byl opuštěný, neboť u něho nebyla ani jedna židle. Trochu jsem se v něm viděla, proto jsem si k němu vytvořila jakési pouto a stůl se rozhodla ponechat. Během pár dní jsem si obstarala postel a zbytek potřebných věcí. Smutek jsem pár dní topila v utrácení peněz a na smrt svého Edgara skoro i zapomněla. Kontroly probíhaly v celku dobře. To, že jsem pociťovala smutek bylo přirozené a noční můry měly zahnat antidepresiva, která mi doktor předepsal. Vždy byl na mě hodný a ochotně mi pomáhal špatné chvíle překonat. Uklidňoval mě jeho hlas. Byl hluboký, ale ne moc. Mluvil příjemně, skoro stejně, jako by vyprávěl pohádky. Jeho oči byly moudré a ostré rysy na jeho tváři působily velice mužsky. Měl našedlé vousy, které spolu s dlouhým bílým pláštěm působily velice elegantně. Byl vlastně jediný muž, s kterým jsem za poslední dobu přišla do styku. Zdravotní stav se mi rapidně zlepšil. Prášky jsem již skoro vůbec nebrala. S Edgarovou smrtí jsem se pomalu začala vyrovnávat. Jediné, co mi stále dělalo potíž, byla samota, kterou jsem v bytě byla obklopena. Doktor mi doporučil domácího mazlíčka. Jako malá jsem si přála kočku. Kocoura. Hned, co jsem vyšla z ordinace jsem si pořídila v jednom městském útulku malé kotě. Bylo bílé jako sníh. Jen přes levé oko mělo černý flek, kvůli kterému jej nikdo nechtěl. Bylo poslední. Sáhla jsem po něm a okamžitě mi přirostlo k srdci.
Od té doby, co v bytě nejsem sama, jsem spokojenější a klidnější. Svět se jeví barevněji a spolu s kocourem žijeme poklidným životem. Prohlídky u doktora řídnou a když k nějaké má dojít, tak ji telefonicky zruším, neboť se cítím více než dobře. Nic mi nebrání v tom vyjít si mezi lidi. Z počátku mám oblíbený park za domem, kde jsem si našla své útočiště. Poklidné šumění letního vánku mě lechtá ve vlasech. Prohlídky už zcela vynechávám a cítím se skvěle. Do bytu přes velká okna proudí teplé sluneční paprsky, které po bytě vrhají stíny. Na tváři cítím úsměv. Činžák je jistě postaven na špatných základech, neboť pociťuji, že podlaha není rovná a jakoby plula. Je to jistě špatným těžištěm. Uklidňuji se. Dny plynou mechanicky. Podlaha se již nevlní. Docela chytře jsem nábytek po bytě rozmístila tak, aby byla podlaha bytu dokonale vyrovnaná. Můj psychický stav je v naprostém pořádku. Za poslední půl rok jsem se necítila lépe. Jediné, co mi poklidné soužití s bytem poněkud kazí, je hluk, který nájemníci dělají pozdě v noci. Přes tenký strop se ke mně dostávají pouze neúplná slova. Šepot. Kocourka to nebudí. Je klidný a spokojeně odfukuje. Zhruba po roce jsem objevila veškeré nedostatky bytu. Mám ho ovšem tak ráda, že je přehlížím. Tolik mi přeci pomohl. To, že stropem prosakuje voda, i přesto, že nade mnou žije další rodina se lehce zakryje hrnci, do nichž voda stéká. To, že mi za okny plavou ryby a to, že se mnou mluví, přeci není nic k nevydržení. Byla jsem nucena úhlopříčkami rozdělit místnost, abych seděla přímo ve středu, neboť se zem za rok tak rozkmitala, že jakýkoliv pohyb mi zpřeháže nábytek. Sedím pod bukovým stolem, který mi za rok přirostl k srdci jako nikdo jiný. Slyším, jak na jeho desku kape voda ze stropu. Uklidňuji se. Byt jemně pluje a ryby dýchají žábrami. Byt si semnou dělá, co chce. Nevadí mi to. V rukou držím kormidlo a snažím se vyrovnat vlny, které naráží do boku mé lodi. Kocourek sedí vedle mně. Bouře, která náhle přišla, rozvlnila vodní hladinu natolik, že se má loď málem překlopila. Běhám po palubě jako zmatený vo ják po bitevním poli. Déšť mi bičuje tváře, blesky osvětluji loď. Cítím se jako kapitán a taky že kapitánem jsem. Držím kormidlo a konečkem ukazováčku ukazuji na cíl, který se v dáli začíná rýsovat. K ostrovu za hustou bouří se opilou plavbou začínám pomalu dostávat. Cítím jeho vůni. Loď se zaryla do vrásky, deštěm roztrhané země. Vší silou jsem přes palubu hodila kotvu, která se ve vodě před pláží jemně zakmitala, až zcela zmizela na vodním dnu. Konečně jsem objevila cíl, konečně jsem přičichla ke svobodě, uchopím kocourka pevně do náruče a společně vcházíme do ráje. Tam, kde nejsou hranice, není zlo. Do říše plné divů.
Pacientku jsme v minulém roce 2010 našli schoulenou v zuboženém stavu pod stolem v jejím městském bytě v Praze. V rukou držela zardoušené kotě v domněnce, že je živé. Nereaguje na podměty z okolí. Je nadobro zakořeněná v bludech své fantasie. Tyto asociální poruchy ani po roce nenašly pozitivnější změny. Její psychický stav spolu s diagnostikovanou schizofrenií léčíme antipsychotiky spolu se sociální terapií.
SOUNDTRACK: Kid Loco – Grand Love Theme Henry Marcini – Lujon (remastered 1993) Dj Krush – Big City Lover Minus 8 – Viktor and Rose Tycho – A Walk