Real V by Ales Repik

01 02 / 14

ATOMWEB3DANIMATION

NRW – NEW RETRO WAVE

NEROS77

LAZERHAWK POWER GLOVE NOIR DECO LIFELIKE BOURGEOISIE DYNATRON MIAMI NIGHTS 1984 ELECTRIC YOUTH PERTURBATOR O.Z.O.N. COLLEGE COM TRUISE

PLIXID.COM/category/synthpop-new-wave/

YOUTUBE USER videoclips for NRW artists

BOILER ROOM BONOBO KERRI CHANDLER LAURENT GARNIER NIGHTMARES

SIGNAL PRAGUE

URBANSCREEN

ETIENNE DE CRECY

NORMALS:OUT

LIGHTSCAPE

1024 ARCHITECTURE THE MACULA JAKUB NEPRAŠ KRIŠTOF KINTERA

TRENDLIST.ORG INFINITY SHAPES

COLOSSAL

PHILIPPE APELOIG

MICHAEL NAIMARK

NAQ

FM4 ORF AT

FM4 UNLIMITED MIXCAST OGRIS DEBRIS JOYCE MUNIZ TENSNAKE JAKOBIN & DOMINO

CRYSTAL CG

QOYQATSI

V SQUARED LABS

CANDAS SISMAN

DESIGNBOOM

CARSTEN NICOLAI

TUTORIALS MINDMAPHORIZONTREAL

AMON TOBIN

COVERVINYLPAPER

WIDERADIOFRACTALANIMATION

Over=”MM_swapImage(‘Print2’,’’,’pic/print21. png’,1)”><img src=”pic/ print2.png” alt=”Print2” width=”144” height=”173” id=”Print2” style=”position: absolute; top: 0px; left: 310px;”></a> <a href=”http://issuu.com/ realsickdesign/docs/warp_ cele” onMouseOut=”MM_ swapImgRestore()” onMouseOver=”MM_swapImage(‘Print3’,’’,’pic/print31. png’,1)”><img src=”pic/ print3.png” alt=”Print3” width=”144” height=”173” id=”Print3” style=”position: absolute; top: 61px; left: 830px;”></a> <a href=”http://issuu.com/ realsickdesign/docs/real_iv” onMouseOut=”MM_swapImgRestore()” onMouseOver=”MM_swapImage(‘Print4’,’’,’pic/print41. png’,1)”><img src=”pic/ print4.png” alt=”Print4” width=”144” height=”173” id=”Print4” style=”position: absolute; top: 458px; left: 562px;”></a>

<a href=”vector.html” onMouseOut=”MM_swapImgRestore()” onMouseOver=”MM_swapImage(‘vector’,’’,’pic/vector. png’,1)”> <div><img src=”pic/ pruhledny.png” alt=”Drag Me!” width=”144” height=”122” id=”vector” style=”position:

absolute; top: 276px; left: 144px;”onMouseDown=”dragStart(event)”><div style=”position: absolute; top: 286px; z-index: 3; left: 81px; width: 63px; height: 37px; background-image: url(pic/vector_ odkaz.png);”></div> </div></a>

t=”Drag Me!” width=”144” height=”122” id=”motion” style=”position: absolute; top: 30px; left: 576px;”onmousedown=”dragStart(event)”> <div style=”position: absolute; top: 40px; z-index: 3; left: 513px; width: 63px; height: 37px; background-image: url(pic/ cd_odkaz.png);”></div></div></a>

<a href=”cd.html” onMouseOut=”MM_ swapImgRestore()” onMouseOver=”MM_ swapImage(‘motion’,’’,’pic/corporate. <a href=”a3.html” onMousepng’,1)”> Out=”MM_swapImgRestore()” onMou<div><img src=”pic/pruhledny.png” alseOver=”MM_swapImage(‘nrw’,’’,’pic/

ITNEWSPORTFOLIOREAL

a3.png’,1)”><div><img src=”pic/pruhledny.png” alt=”Drag Me!” width=”144” height=”122” id=”nrw” style=”position: absolute; top: 152px; left: 720px;”onmousedown=”dragStart(event)”><div style=”position: absolute; top: 162px; z-index: 3; left: 682px; width: 38px; height: 37px; background-image: url(pic/ a3_odkaz.png);”></div> </div></a>

BLACKBOX3DANIMATION

TWOLOVERSTEAM3DCITYAQUARELL

VIRTUALWORLD3DANIMATION

PHOTOGETHERPOSTERSLINES

SYNTH3DDIPLOMAPROJECT

Rozhovor

DIALOGJINDRICHSKACELREAL

Jindřich Skácel *1946 – Sezemice u Pardubic Vzdělání Gymnázium v Praze Žije ve Znojmě Kdybych měl charakterizovat umělce Jindřicha Skácela v hrstce vět, začal bych našim prvním setkáním. Kamarád, mimochodem vynikající malíř, mě vzal jednoho červnového večera do hospůdky jménem Taurus. Celý večer mluvil o Jindrovi, chtěl jsem ho poznat. Při prvním pohledu jde o prostor asi tří místností, z nichž každá má svůj vlastní charakter. Vstupní místnost, kde se nachází bar je plná věcí, které byste v obyčejné domácnosti hledali v komoře. Bar překypuje nádobím, přičemž by ho stačila sotva třetina. Zahneme-li doleva, naskytne se vkusně zařízená místnost se stolečky, příjemným osvětlením a galerií obrazů na zdech. Naopak pravá strana tvoří jakési zákulisí s gaučem a spoustou nepotřebných věcí. Naproti baru jsou schody, jedny vedou do sklepení, druhé nahoru do bytu. Samozřejmě je potřeba přidat spoustu lidí, kteří tyto prostory okupují. Co dělá z Tauruse magické místo je právě atmosféra, kterou oplývá vskutku ze všech stran. Jindrovu hospodu zde na začátek popisuji, protože jakmile jsem poznal Jindřicha více, jeho hospůdka svého majitele naprosto vystihuje. Ovšem vrhněme se raději do estetického vyjádření tohoto vynikajícího umělce. Když jsem poprvé odcházel nad ránem na mol opilý. Jindra mě vyvedl ven a zrovna nádherně mrholilo. Zadíval se do osvětlení a pozorujíce poletující kapky se zasnil a vrátil se pro foťák.

Vy jste se narodil v Sezemicích, tam jste také vyrůstal? V Sezemicích jsem se narodil naprostou náhodou. (Smích) Já jsem původně pražák, ale teď jsem moravák, aby bylo jasno. V Praze jsem pobýval do asi tři a třiceti a pak mě přemluvil jeden známý kamarád, který by si také zasloužil takovýto rozhovor (Smích) Mirek Kuděj, fantastický hráč na harmoniku. Ten má pořád plnou hubu řečí (Smích). Pozval mě tenkrát do Znojma na Vinobraní a hned jsem se rozhodl, že zůstanu. Pár let jsem bydlel v pronájmu nad Bettinou, tam to určitě znáš. Na osud nevěřím, ale nebyla náhoda, že se mi Znojmo tak líbilo. Měl jsem ve Znojmě tetičku, u které jsem byl jako malý harant na pár víkendů, když naši měli problémy s tehdejším režimem. No co se nestalo, tetička byla bezdětná a celý dům i s obchodem mi odkázala už v devíti letech. Ve čtyřiceti to člověka potěší, když může těm komunistickejm kurvám něco vzít. Ke komunistům se ještě dostaneme. Kdy byl první impuls k fotografování? Víš, kdy? K úspěšnému zakončení základní školy, to mi mohlo být patnáct, jsem dostal fotoaparát, dneska se jim říká lomo. Na tehdejší dobu to dělalo legrační fotky. Ale já jsem hned věděl, že chci fotit to, co vidím, bez nějakých zbytečných efektů. Chodil jsem okolo krámu s fotoaparáty celou střední školu a o prázdninách, tuším ve třeťáku jsem si koupil ruský, nevzpomenu si, co to tenkrát bylo. Za svůj život jsem vyzkoušel desítky aparátů. Foťák jsem měl, ale nebylo jak vyvolat film. To je jedna z mála věcí, která mi dnes chybí a totiž, že jsme museli spolupracovat, abychom měli nějaký výsledek. V dnešní době jede každý sám za sebe. Přišel jsem k vynikajícímu zdroji, kde vyvolávat fotky. Zde rád uvádím, že pod lampou je největší tma. Kamarádův otec byl forenzní technik u Stb a velký milovník fotografie. Když jsem mu ukázal pár svých malých fotek, nabídl mi místo pro praxi. Promiňte, zmínil jste své rodiče, čím byli? Samozřejmě před otcem jsem musel svůj koníček tajit. On byl redaktorem Lidových novin a nenáviděl komunisty, jak nikdo jiný. Vzpomínám, jak mi ukazoval články z novin, které psal a chlubil se, jak se snaží satirovat tehdejší skutečnosti. Ačkoliv měl dobré mínění, musel si leccos odpouštět. Když to přehnal, musel na kobereček a líbat zadky. Neměl to jednoduché a taky s tím nikdy nic nedokázal, což se na mě určitě podepsalo. Ta jeho bezradnost a částečně i strach. To vám pak vysvětlím, o co šlo. Strýc byl velký zvíře, a proto otce nikdy nevyhodili. Strýc věděl, že je na špatné straně, ale v jeho pozici si raději nevyskakoval, jedině, že otce chránil. My jsme totiž neměli nijak rozvětvenou rodinu, ale každý do toho života zapadá. Máti, byla v podniku na boty jako laborantka. Zpracovávali různé kůže, materiály, pak asi zkoušeli nějaké roztoky. Nevím, potom jsem se nepídil, co vlastně dělala. Ta by nikdy neměla problémy, kdyby nebyla tolik výbušná a sveřepě milující žena. Uměla být velice svérázná, hlavně před soudruhy. Ti to ovšem brali, řekněme jako flirt. Matka byla velice pěkná, vysoká a hubená a provokovala s krátkou sukní. Dalo by se říct, že jsme byli chráněni ze všech stran.

Tak navažte na svou praxi u Stb, myslím v temné komoře? (smích) To bylo něco úžasného tenkrát. Chodil jsem a fotil. Fotil. Fotil. A ta možnost sám si fotografie vyvolat byla ohromně osvobozující. Největší žně, byly samozřejmě kolem roku 68. Do té doby šlo spíše o momentky. Architekturu je pěkné fotit, ale přijde mi to trochu zbytečné, i teď. Nemrač se na mě, ale architekturu fotit bez nějakého konceptu, je pro mě naprosto zbytečná věc. Není lepší vidět ji na vlastní oči? Fotka by měla vyjadřovat to, co pouhým zrakem nelze zaznamenat. Pražské Jaro, i ty roky těsně předtím byly pro mě veselé, fotografie byly oblíbené a taky vzácné s ohledem na dnešek. Bylo to stylový fotit a mě to neskutečně bavilo. V té době kolem dva a dvaceti, už jsem se znal se spoustou nadšenců do fotky a přemýšlel jsem, zda nejít studovat umění. Nicméně než jsem se rozhoupal, dva tři roky. (Smích) Samozřejmě praxe u Stb nebyla věčná. (Smích) Přestal jsem mít zájem, jak jít studovat, tak fotit vůbec. Naši přirozeně chtěli, abych si našel práci nebo šel studovat. Docela dlouho dobu mi to procházelo, ale nakonec jsem musel někde zakotvit. Rozhodl jsem se značně otráven atmosférou tehdejší Prahy, odjet k babičce do vísky nedaleko Sezemic. Děda tenkrát umřel a bábi, že nestačila na všechen dobytek. Docela se mi hodilo odjet. Byl to rázem skok do jiné reality, kterou mi ale trochu zprotivili místní dělníci a dělnice. Opět jsem začal pošilhávat po fotografování. Ta příroda a jakási venkovská kultura mě zvláštním způsobem okouzlila. Dlouho jsem se neodvažoval do Prahy, ale abych mohl fotit, musel jsem. Pamatuju si to jako dneska, jak jsem jel celý rozjařený do Prahy, že začnu fotit zalesněné kopce a dělníky při práci a hlavně detaily tenkrát. V Praze jsem padl na zadek, všechno to proč jsem odjel, se vrátilo. Jediným uspokojením bylo setkání se starými známými. Situace byla taková, že každý měl spoustu materiálu a nebylo ho kde ukázat. Rozhodli jsme se setřídit staré fotky a rozposílat dokumentaci po galeriích, tehdy v západním Německu. Teď si trochu zalichotím, ale především mé fotky dostali uznání a několik výstav absolvovaly. Byl to rok 1975 a pro nás bylo nejvíce cenným to, že s tím komunisti nic nezmůžou. Nic víc jsme z toho neměli, jen pár dopisů v němčině, které jsme si nechali přeložit. Kde všude jste vystavoval? Byl to Berlín, Hamburg, Paříž i v Bruselu jsme měli společně výstavu. To byl můj největší úspěch, protože potom jsme nemohli publikovat vůbec nic. Přitom to nebyly fotky z okupace, ale z doby před ní a docela nevinné momentky. Těm na západě se to jednoduše líbilo, nedivím se, byly pro ně nejspíš vtipný. Doteď mám malé ukázky, protože se mi již nic nevrátilo. Z Prahy jsem se na venkov již nevrátil a užíval si lehce bohémského života. To jsem dělal kdejakou brigádu a stačilo mi to. Měl jsem kolem sebe dobrou partu lidí, dneska bychom řekli underground. Bavilo nás provokovat a ty výstavy byly zadostiučinění. Víš dneska na společnost nadává každý, ale nejde slyšet. Dřív to bylo jiný, hodně lidí s námi sympatizovalo, ale já jsem stál většinou opodál od hlavního dění. Prostě jsem si fotil jen tak pro radost.

Name: 21 12 2013 â&#x20AC;&#x201C; 1 01 AM

Name: 21 12 2013 1 04 AM

Tak navažte na svou praxi u Stb, myslím v temné komoře? (smích) Nejvíc se změnilo, když jsem zjistil své dědictví po tetě. Tady tento dům. Dole bylo Ševcovství, ale hodně rychle jsme z toho udělali prodejnu fotomateriálu. Toho moc nebylo, zvlášť pro tak obtížné lidi, jakými jsme pro tehdejší režim byli. Pronajímal jsem byt nahoře a společně s obchodem jsem se uživil a nikdo nemohl remcat, že jsem příživník. Vytvořil jsem si vlastní temnou komoru a fotografie se stala mým koníčkem. Jak jsem už zmiňoval, Míra Kuděj organizoval výstavy a shromáždění ve Znojmě a já se k nim přirozeně přidal. Scházeli jsme se po hospodách, až mě potom napadlo, tuším v roce 1984, proč neudělat hospodu vlastní. Proto taky vypadá tak, jak vypadá. Nemám vztah k tomu, aby to tady bylo načančaný, ale aby se měli zdejší umělci kam schovat. (Smích) Znojmo je strašně pěkný město a je tady kousek do přírody. Je tu národní park, nádherná řeka, byla tady senzační plovárna. Pro tak nenáročného člověka, jaký jsem, ideální místo. Nikdy vás nelákalo, vydat se za úspěchem do ciziny? To víš, že napadlo. Tenkrát se z toho dalo vytěžit mnohem víc, ale stačilo pár špatných rozhodnutí. Jednak nejsem dobrodružnej typ, potom to nevyšlo přes ty jejich všemožný výbory. Mohl jsem, ale všechno jsem promarnil. Kdybyste měl možnost vrátit se, udělal byste jiná rozhodnutí, aby jste mohl vyjet mimo zemi? Těžko říct, svého života nelituji. Teď mi ta doba přijde mnohem krutější. Je mnohem více lidí, mnohem více možností realizace, ale je problém se prosadit. Víte, dřív lidi zajímalo umění mnohem více. Dnes je předmětem materialismu. Myslím, že všechny ty instituce, které mě a ostatní vystavily, zajímal ten způsob a život, jakým to dílo vzniká. To nezlob se na mě, je dneska každýmu u pr.. Hlavně když to bude líbivý a dobře se to prodá. Nejlíp, když uvedu příklad. Například můj dlouholetý kamarád, budiž mu lehká zem, Mirek Tichý z Kyjova. Určitě si o něm slyšel. Spolu jsme strávili hezkých pár chvil. Vidíš to, umřel v zapomnění, ale teď se stává, navzdory svým šlechetným úmyslům, slavným. Znal jsem ho velice dobře a určitě by se mu nelíbilo, že je používán jako artefakt pro trh s uměním. Existuje o něm celkem pěkný dokument, který natočila Česká televize na sklonku jeho života. Lidi jednak fascinují fotografie, ale hlavně jeho samotářský a odevzdaný život. Kladou si otázky, proč žil tak, když mohl být slavný a třeba i bohatý. Takže necítíte potřebu být slavným? Proč bych měl? Mám hospodu, nádherného koníčka, plno zkušeností a hlavně plno dobrých přátel, kteří bohužel věkem odchází. Po celý život si omílám jednu frázi “Lidi přicházejí, odcházejí, jen my zůstáváme.” Proto jsem se asi ani nikdy neoženil a kolik jsem měl nápadnic. Fotit lidi, tedy především ženy, byl pro mě taky velice obtížný proces. Figurální tématika mi byla vždy tajemstvím a nikdy jsem na něj nepřišel. Přitom největšího úspěchu jsem dosáhl v Berlíně cyklem “V přechodu ženy”. Byly to momentky situací, kdy byla žena v pomyslném rozhodování, jakoby na přechodu myšlenek. Aniž bychom si to u nás uvědomovali, emancipace byla tenkrát ve světě velmi oblíbeným tématem a já to nevědomky uchopil z jiného pohledu. Já jsem bral ženy jako silné osoby, které nemají

žádné pochybnosti v rozhodování a já se je snažil fotit v situacích, kdy byla na hranici pro něco se rozhodnout. Říkám to docela zjednodušeně, nejsem řečník. V Německu to ovšem ocenili. Jinak nemůžu říct, že fotím architekturu nebo jen ženy. Fotím vše, ale nejraději právě hranici, ať už se týká čehokoliv. Hranice nebo jinak přelom, to je moje životní téma. Vím, že komunismus je pro vás citlivé téma, nebyl to pro vás zdroj inspirace? Sovětský svaz a vše co s ním přišlo, bylo zlé. V tom inspiraci nevidím ani náhodou. Celý život mě to mrzelo, celá naše generace je tím nadobro poznamenána. Ale asi máš pravdu, že mě to určitě motivovalo, dělat něco, co provokuje, co je nestandartní. O tom v podstatě v umění jde. Aby jsme se mohli podívat na film Ucho, museli jsme ho ukrást ze střižny, přejet celou Prahu, promítnout to napraskanému sálu a vrátit zpátky. Ten film dalších deset let nikdo neviděl. Dneska takový film nemůže ani vzniknout, to by musel někdo zaplatit. Předtím to zaplatili celý komunisti a jakoby se nic nestalo, film se ztratil. Za svůj život jsem se mnohokrát setkal s blbostí, ale bolševismus byl ze všech nejhorší. Teď je 23 let po revoluci. Kdybyste měl srovnat život předtím a potom? To je velice jednoduché. Před revolucí jsem byl mladý, po revoluci jsem už jenom dědek. A pro fotografování? Když tohle téma řešíme u piva, jsou rozporuplné názory. Jednak revoluce ve fotografování není rok 89, ale nástup digitální fotografie. Digitály změnily všechno. Po revoluci se fotografie stala všednější záležitostí. Fotoaparát má vesměs každý a já nejsem kurátor, dokonce ani fotograf, abych něco hodnotil. Používáte digitální fotoaparát? Ano samozřejmě používám, ale nenávidím počítač. Digitál jednoznačně usnadňuje práci a krátí čas, tedy všechno, co mě vždy na fotografii nejvíce okouzlovalo. Všechno bylo potřeba promyslet a na záběr si udělat čas. To neznamená, že by u analogu chyběla spontánnost. Právě naopak, ačkoliv jste měli strach vytvořit něco rychle, tím lepší dojem fotka měla. Když jdu na procházku se psem, beru si s sebou pouze digitál. Dokumentuji si pohledy, kompozice a spíš jen přemýšlím, kdy bude nejvhodnější okamžik daného místa pro analog. (Smích) To jsem rád, že pořád fotíte na analog. Toho se do smrti nevzdám, ale už musím jít na jistotu. Přece jen jsem už starý pán a nemůžu celou noc probdít nad nějakou scénou.

Sklepení používáte jako galerii, vystavujete své fotky? Abych pravdu řekl, tak jsem to spíš udělal kvůli kamarádům malířům. V česku jsem nikdy nic oficiálně nevystavil. Pokud má někdo zájem, fotografie mám ve složkách nahoře. Není to škoda, fotit si takzvaně do šuplíku? Ja sám už nemám sílu, tak třeba to někoho napadne až natáhnu bačkory. (Smích) Třeba vás čeká stejný osud jako pana Tichého. To už mě bude jedno. Mohu nesměle říci, že pár pěkných fotek mám, to mi řeklo plno lidí. Nicméně mi chybí důvod je někde prezentovat. Jak jsem řekl na začátku, jsem hodně ovlivněn tou bezmocností, která mě celý život doprovázela. Lidi mi řeknou, že moje fotografie jsou povedené a mně to stačí. Nepotřebuji uznání historiků a kurátorů. Vždy to pro mě byla jen zábava a že jsem něčeho dosáhl v cizině 30 let zpátky, mně naprosto stačí. Teď mě nejvíce u srdce zahřeje, když mám plnou hospodu příjemných lidí a sem tam přijde někdo, že chce udělat výstavu. A že si máte s kým pohovořit? To samozřejmě také. To je v mém věku hodně důležité. Mám na vás poslední otázku. Máte nějakého idola, nějakou osobnost ve světě fotografie? Když tak nad tím přemýšlím, snad ani ne. Samozřejmě jsou ve světě vynikající umělci, to nelze popřít. Já uznávám umělce, okolo kterých jsem se točil. Viděl jsem je pracovat, viděl jsem je o věcích uvažovat. To mi dalo mnohem více než jít na výstavu a zkouknout fotky na stěnách. Kdybych měl uvést jméno, snad Emil Karafík. Asi pro většinu neznámé jméno, ale pro mě neukojitelný zdroj inspirace. To bylo ještě před rokem 68, potom musel emigrovat a nic jsem o něm dál neslyšel. Děkuji vám za rozhovor, bylo od vás pěkné se mi takto svěřit. Nemáš vubec zač. Asi sis myslel, že jsem větší umělec. Podívej se, spousta umělců spatří v tom, co dělají svůj osud. Já jsem to dělal, protože mě to bavilo, provokoval jsem tím komouše a našel si tím spoustu dobrých přátel, kterým umění není cizí. Přeju ti ve tvé kariéře mnoho úspěchů a ze mě si neber příklad, já jsem případ. (Smích)

Spousta věcí mě překvapila. Samozřejmě je to zapříčeněno svou dobou. Já jsem ještě kluk, který minulý režim pozná pouze z vyprávění. Možná je mi trochu líto, jak se k tomu stavíte odevzdaně. Máte obrovské zkušenosti a je škoda se o ně nepodělit. Mě co zajímá, je ta osobní stránka umělce, ten prožitek za každým dílem. To mi často v současném umění chybí a snažil jsem se to ve své bakalářské práci definovat. Vy jste pěkný příklad. (Smích) Podívej se, spousta umělců spatří v tom, co dělají svůj osud. Já jsem to dělal, protože mě to bavilo, provokoval jsem tím komouše a našel si tím spoustu dobrých přátel, kterým umění není cizí. Přeju ti ve tvé kariéře mnoho úspěchů a ze mě si neber příklad, já jsem případ. (Smích)

Name: DVA

LOGOSJANUAR

INTROEXHIBITIONAGDUTBFMK