Brána 05/15

5-6/2015

Foto archiv; design a ilustrace ondřej Košťák

cena 43 Kč / ročník 47 www.i-brana.cz

květen-červen 2015.indd 1

5/3/2015 9:53:15 PM

inzerce

KDE: KDY: přihláška a info na: květen-červen 2015.indd 2

5/3/2015 9:53:16 PM

oBsah

Milí čtenáři, vítám vás u květnového vydání časopisu BRÁNA. „Tolik let jsme se modlili za probuzení, a ono přišlo ke katolíkům,“ svěřil se mi před časem známý z jednoho menšího sboru CB. Zarazilo mě to. Jak je možné, že v naší církvi, která vyrůstala na probuzeneckých základech (na něž býváme právem hrdí), si často nevíme s probuzením rady. Neměli bychom už po těch letech mít nějaký recept, jak duchovní probuzení přivolat a jak si ho udržet? Zdá se ovšem, že stejně jako nemá žádná církev záruku, že časem její horlivost v následování Pána neochabne, Duch z ní nevyvane a její struktura nezkostnatí, tak zřejmě nemá ani žádná denominace či společenství patent na duchovní probuzení. Přesto lidí, o kterých bychom mohli směle říci, že z nich vyzařuje živá víra, vidíme okolo sebe mnoho. Přemýšlel jsem o tom, dá-li se vypozorovat něco, co mají tito křesťané společného a čím bychom je mohli charakterizovat. Bez nároku na úplnost uvedu pár postřehů.

Tito lidé objevili, že Bible není především „nejúplnější seznam hříchů“, kterých je třeba se vyvarovat, ale poznali Písmo jako „milostný dopis“, kterým nás Ježíš zve do otevřené Otcovy náruče. Zjistili, že modlitba není pouze bezútěšným každodenním monologem s prosbou o slitování k přísnému nebeskému dohlížiteli, ale je způsobem našeho přebývání v Jeho objetí. Naučili se velkorysosti v přijímání i dávání, protože zakusili, že náruč Božích darů je nevyčerpatelná. Získali odvahu ke statečnému životu v pravdě, poctivosti a spravedlnosti, protože vědí, že v Otcově blízkosti nacházejí zastání všichni, kteří ho upřímně hledají. A nakonec se naučili žít i se svým „ostnem v těle“, s ponižujícím vědomím slabosti, které je čas od času fackuje, a navzdory novosti, kráse a velikosti poznání Boží Lásky, kterého se jim dostalo, umí zaslechnout: „Stačí, že máš mou milost.“ Milí přátelé, modlím se za to, abychom mezi tyto požehnané lidi mohli patřit i my. Váš Jiří seDláČek, vyDavatel

04 Dobrodružství cesty víry 06 Rozhovor S Biblí na cestě k demokracii 12 Téma Duchovní probuzení 20 Zápisník Pod zimbabwským sluncem 22 Příběh Bůh pro slabochy?

26 Etika Soutěživost 32 Podobenství Gravitace

Příště Mistr Jan Hus Jana Nechutová

tiRᎠČíslo 5-6/2015, ročník Bratrské rodiny 47, Českobratrské rodiny 72 • Vyšlo 13. 5. 2015 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor: Ing. Petr Raus Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Mgr. David Kašper, Bc. Kateřina Korábková, PhDr. Daniela Sedláčková, Jiří Sedláček Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Editor: Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce.

Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: brana@cb.cz

květen-červen 2015.indd 3

5/3/2015 9:53:17 PM

SLOVO

Genesis 12,1–4

Dobrodružství cesty víry R

ád bych vás pozval za divadelní oponu. Ne však ke klidnému sledování, co se tam děje, ale k tomu stát se aktivním hercem. K pozvání mě inspiroval biblický text Gn 12,1–4, ke kterému se ve svém životě víry stále vracím. Nacházíme se zde v bodě, kdy lidé po novém počátku zase vymýšlejí, jak žít bez ohledu na Stvořitele a jeho záměr. Vypadá to, jako by si Pán Bůh řekl: „Tak lidé si to stále chtějí dělat po svém? No dobře, tak co kdyby tady byl lid (věřící), který by ostatním ukazoval, jak jsem to zamýšlel?“

Dvě strany jedné mince S pádem Adama a Evy získal život víry dva základní aspekty. Jsou to příslovečné dvě strany jedné mince.

Nazval jsem si je Požehnání víry a Cena víry. Dohromady tvoří Dobrodružství víry.

Požehnání víry Abramovi je 75 let a jeho žena Sára je neplodná. Mít děti a zvláště syny bylo cílem každé rodiny, protože jedině tak měl celý rod zajištěnu budoucnost. Ale život Abrama a Sáry nepřinášel ovoce, po kterém nejvíce toužili. A do této situace přichází Bůh s velkorysou nabídkou: Nejenom, že ti dám syna, ale učiním tě i velkým národem.

Neplodnost. Možná ji někdo prožívá stejně jako Abram, ale možná jsme neplodní v jiné důležité oblasti – spokojená rodina, spokojení zákazníci, lidé, kteří mě rádi vidí, i když se mnou pracovali, pomoc potřebným, vyřešené problémy, schopnost unést těžkosti, dávat to nejlepší, co mám. Podle čeho hodnotíte den, týden, měsíc či rok? Na něčem nám opravdu hodně záleží. A pokud prožíváme bytostně

neplodnost v této věci, je to velice frustrující, i když se nám vše ostatní může dařit.

To, na čem nám nejvíc záleží, může být stejně jako u Abrama právě naším povoláním. Pán Bůh bere vážně Abramovu touhu mít syna a dává jí mnohem hlubší význam, než by si byl sám Abram ochoten připustit. Člověk, který zoufale touží po tom mít syna, je pro Boha zrovna tím pravým, aby z něj udělal otce Božího lidu. Pán Bůh bere naše hluboké touhy a je schopen je zahrnout do svých plánů a dát jim větší význam než my sami. Pán Bůh bere náš příběh a zahrnuje jej do svého příběhu.

Dále slyší: „Požehnám tě.“ Požehnání je průvodním jevem celého povolání.

A přestože lidé to požehnání vždy zneužili a na Boha se vykašlali, Bůh zase přichází se zaslíbením požehnání. „Velké učiním tvé jméno“ – židé, muslimové i křesťané se dnes hlásí k Abrahamovi a dohromady tvoří více než polovinu lidstva.

Má někdo z lidí větší jméno? Pán Bůh sdílí s Abrahamem něco ze své slávy. To se nakonec může stát i nám. I naše jméno může být připomínáno díky tomu, že s námi na cestě víry Bůh sdílí něco ze své slávy. Nabízí nám cestu životem, která bude zapamatování hodná.

Za oponou zaslibuje Hospodin Abramovi nejen potomka, ale celý národ, požehnání v materiální oblasti a slavnou budoucnost. Je to hotová lavina požehnání. Dalo by se to shrnout i tak, že Bůh je k lidem dobrý a nabízí jim cestu naděje. Pokud to tak platí, napadá nás: Jaká je cena za takovou budoucnost?

květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 4

5/3/2015 9:53:17 PM

Cena víry Pán Bůh k Abramovi promluvil a on to vyhodnotil tak, že Hospodin je živý a dobrý Bůh, a že dokonce promlouvá lidem do života. Ale je tu i cena za požehnání. My ji už tušíme. Jak to ale Abram sdělil Sáře?

Vzhledem k tomu, že už byl zkušeným manželem, tipoval bych, že na to šel jako já v dnešním kázání.

Nejdříve mluvil o zaslíbeních. A zvláště zdůraznil to o potomstvu. Ale nakonec došlo i na moment, kdy vysvětlil, že musí společně odejít ze své země. Pán Bůh ukazuje na tři vrstvy zázemí, které poskytuje společnost. Dnes by to mohlo znít: odejdi z České republiky, ze svého města, od všech svých známých, příbuzných a ze svého sboru.

A ještě jedna perlička na závěr. Představme si, že Sára řekla: „No dobře a kam tedy máme jít?“ „Do země, kterou nám Pán Bůh ukáže.“ „Cože? Co je to za název země ,Pán-Bůh-ukáže‘ʻ? To zní skoro jako Neználkov…“ Toto povolání platí pro všechny věřící. Bůh zve do země, kterou nám ukáže. Pro někoho to může znamenat, že opustí Českou republiku, ale pro většinu z nás to spíše znamená ochotu jít dál a nezůstávat na odpočívadle života víry, v pohodlném divadelním křesílku. Necháme se pozvat? Půjdeme za oponu?

Cesta víry Co je tedy za tou oponou? Začátek cesty.

Pán Bůh řekl Abramovi nejen, že mu požehná, ale také: Staň se požehnáním! Požehnání si neměl jen sám užívat, ale požehnáním měl být. A kdy začal Abraham být požehnáním? (Až když byl bohatý, aby mohl dávat? Od chvíle, kdy dostal potomka? Nebo až když se jeho potomkové rozmnožili?)

Věřím, že od prvního okamžiku, kdy se vydal na cestu, na které ho čeká zaslíbená země, potomstvo a požehnání. Ale především to byla cesta, na které poznával Hospodina.

Proč Pán Bůh neřekl rovnou jméno země, kam má jít? Proč i nám nedává s předstihem jasné instrukce o všem, co máme dělat? Především proto, že mu jde o vztah s námi mnohem víc než o to, dávat nám přesné instrukce. Vzhledem k tomu, že

Pavel Plchot (43) Kazatel sboru CB v Praze 6, absolvent ETS. Kazatelem je 20 let, manželem 10 let, otcem 8 let.

Rád sportuje, čte a navštěvuje galerie.

Abraham přesně nevěděl, kam jde, musel být ve stálém kontaktu s Bohem. Nutilo ho to stále hledat Boží tvář, jeho blízkost, moudrost a případně i instrukci.

Nevím, jak si představujete čas, který trávil Kristus s nebeským Otcem, ale myslím, že to nebylo tak, že by mu Otec diktoval seznam toho, co má další den udělat, co komu řekne, kam půjde, koho uzdraví. Spíše šlo o to, že trávil čas s nebeským Otcem, a byl tak plný jeho blízkosti a přítomnosti, že nebylo potřeba instrukcí a příkazů, vyvěralo to z toho, (s) kým byl.

Věřící není jen ten, kdo věří v nějaké pravdy, ale ten, kdo se setkává, žije s Bohem a nechává se jím ovlivňovat, a dokonce i vést. Věřící je neustále na cestě, kde jediná možnost, jak jít dopředu, je být s Ním, v Něm, jinak bloudím nebo stojím na místě.

Ježíš řekl: „Já jsem ta cesta.“ Pro věřícího je cesta především být v Kristu, a to zároveň znamená na cestě, která už je i cílem, protože být s Bohem je hlavní cíl života věřícího. Význam slova hřích v hebrejštině i řečtině je minout se cílem. A cílem našeho života i původním záměrem pro člověka je společenství s Bohem. A to se děje nejlépe právě na cestě víry.

Když Abraham vyšel z Cháranu, měl před sebou velká zaslíbení o potomstvu, zemi a požehnání.

Ale když se Kristus vydal na cestu za námi, nebyl v tom pro něj žádný zisk. Naopak o všechno přišel – o nebeské požehnání, náležité zacházení a nakonec i o život a Boží blízkost. Přesto se na tuto cestu vydal kvůli nám, aby nás získal, abychom měli možnost vztahu s Bohem.

Kristus tedy vyšel z krásy a požehnání, o kterém se nám ani nesnilo, a šel do země, kterou mu Bůh ukázal, do země údolí stínů smrti. A nedostal tam žádné požehnání, ale sneslo se na něj všechno prokletí, které náleželo nám. A nebýt toho, že se tam Kristus sám nechal vést, všichni bychom tam také skončili.

Dobrodružství víry Pokud vás dnes zvu za oponu na cestu víry, znamená to vydat se na cestu dobrodružství víry, kde nevíme předem, nakolik okusíme požehnání a nakolik budeme sdílet s Kristem jeho cestu trápení. Pokud prožíváme spíše těžkosti, neznamená to, že nejsme na cestě s Bohem, protože touto cestou šel i Kristus, a právě v tom nám může být blízko. Pokud prožíváme požehnání podobně, jako je prožíval Abraham, je to díky tomu, jakou cestou šel Kristus, a to nás přibližuje Bohu skrze vděčnost. ■ květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 5

5/3/2015 9:53:17 PM

rozhovor Rozhovor s Drahomírem Suchánkem

S Biblí na cestě k demokracii Velká listina práv a svobod neboli Magna charta libertatum, která významně omezila suverenitu panovníka, oslaví letos 800. výročí.

Přestože byl její vznik podmíněn velmi specifickými historickými podmínkami, podařilo se ji prosadit a vytvořit tak kořen, z kterého vyrůstá nejedna západní ústava. Méně známo je, že za ní stojí pečlivé studium Bible a snaha o aplikaci jejích principů.

O Magně chartě se mluví jako o revolučním legislativním počinu, který je základem mnoha současných demokratických ústav. Její historie je vskutku impozantní. Přestože omezovala panovnickou moc, stále se držela v platnosti. Jak to, že ji záhy nezrušili?

Panovník přistoupil na omezení své moci pod tlakem povstání anglických baronů a momentální vojenské slabosti. Předpokládal, že se situace postupně stabilizuje a bude schopen své ústupky později revidovat.

A záhy byl dokument skutečně zneplatněn – král Jan získal podporu papeže Inocence III. a zahájil vojenské tažení, které mu mělo navrátit moc.

Magna charta nakonec přetrvala díky dvěma okolnostem. Jednak kvůli neústupnosti a vytrvalosti rebelů, kteří si byli vědomi toho, že bojují o přežití, a učinili vše pro porážku krále. Vypukla tzv. válka baronů a do konfliktu byla vtažena i Francie, která povstalce podpořila. Anglický král proto neměl šanci zvrátit vítězství rychle na svoji stranu.

PhDr. ThLic. D. Suchánek, Ph.D., Th.D. (*1972) vystudoval dějiny a katolickou teologii na FF a KTF UK v Praze a v současné době působí jako odborný asistent na Ústavu světových dějin FF UK. Soustřeďuje se na problematiku církevních a středověkých dějin a svoji badatelskou činnost zaměřuje na obor papežských dějin a vztahů mezi duchovní a světskou mocí.

Důležitější však byla rychlá smrt Jana Bezzemka (1216) a snaha královských rádců uchovat trůn pro jeho malého syna. Protahování konfliktu by mohlo ohrozit nástup a uznání nového krále, což si nikdo nepřál. Královští regenti s ústupky opětovně souhlasili (1217) a nakonec je uznal na prahu dospělosti i nový král Jindřich III. (1225).

Co vlastně vedlo k jejímu vzniku?

Král Jan se snažil uplatňovat silnou a autoritativní vládu a v případě potřeby neváhal zasáhnout proti vzpurné šlechtě. Současně vedl vysilující zápas o udržení území, které jeho rodina držela ve Francii (např. Normandii či Anjou). K tomu potřeboval mnoho finančních prostředků, a proto zatěžoval své barony stále většími daněmi. Výstrahou se pro šlechtu stal případ Viléma de Braosea, kterého král pro dluhy a následnou rebelii tvrdě potrestal.

Když Jan utrpěl porážku ve Francii a ztratil zdejší léna (odtud jeho přídomek „Bezzemek“), odhodlali se angličtí pánové k odporu – odmítli platit další finanční odvody a trvali na svých právech. Král se samozřejmě snažil jejich vzdor zlomit, ale nakonec přistoupil pod tlakem na smír, jehož součástí bylo právě vydání práv ve prospěch šlechty a církve.

Předkové krále Jana vládli na základě principu, že král stojí nad zákonem. Řídili se vlastní libovůlí.

Dá se říci, že tato nevázanost byla v Anglii hned od začátku normanské invaze v roce 1066?

Předpokladem pro suverénní výkon vlády Janovy rodiny Plantagenetů byl skutečně už nástup předchozí normanské dynastie. Vilém I. Dobyvatel po zisku koruny v roce 1066 soustředil do svých rukou

květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 6

5/3/2015 9:53:17 PM

Jací byli vlastně baroni, kteří s požadavkem Magny charty přišli?

Samozřejmě hájili především své vlastní zájmy. Mnozí z nich zůstávali králi věrní, pokud z jeho přízně mohli něco získat, a následně ho opustili, když se Janova pozice začala hroutit. Většinu z nich ale spojovala nechuť k neomezeným finančním požadavkům krále a strach z jeho nevypočitatelnosti. Vůdci povstání, např. Eustace de Vesci či Robert Fitzwalter, neopomíjeli zdůrazňovat hájení starých práv a spravedlnosti. Pokud to situace dovolovala, klonila se převážná většina pánů k neutralitě a spíše vyčkávala.

Jaká byla role papeže Inocence III.? Byl přizván jako zástupce Krista, nebo jako významný mocenský hráč té doby?

Papežova role byla bezpochyby důležitá. Do sporu mezi králem a jeho pány se zapojil nejen z titulu hlavy středověké církve, ale také jako lenní pán anglické monarchie. V předchozích letech se totiž Jan s papežem tvrdě střetávali ohledně zásahů do církevních svobod a Inocenc nakonec Jana exkomunikoval z církve. Král se nechtěl papeži podřídit, ale nakonec – i ze strachu před ztrátou vlády – kapituloval. V roce 1213 souhlasil se smírem, ve většině sporných věcí papeži ustoupil, a dokonce ho uznal jako lenního pána Anglie. Papež očekával, že se anglický král vydá na křížovou výpravu a pomůže zachránit ohrožené křesťanské státy v Palestině.

Po vypuknutí bojů s barony proto mohl Jan počítat s papežskou pomocí – Inocenc, vyzvaný králem k zásahu, nejenže označil Magnu chartu za neplatnou, ale nad rebely vyhlásil církevní tresty.

foto libor duchek

značnou moc i kontrolu nad půdou a dosadil na místo předchozích anglosaských pánů normanské šlechtice. Na druhou stranu ani moc krále nebyla zcela bez omezení. Ve chvílích, kdy se panovník dostal do obtíží či musel řešit otázku nástupnictví, se šlechta pokoušela dosáhnout garancí svých práv.

Už v roce 1100 musel Janův pradědeček Jindřich I. vydat ve prospěch šlechty záruky jejích práv, tzv.

Listinu svobod, na něž se později odvolávali i rebelující baroni při vydání Magny charty.

Nakonec převzal roli mediátora Štěpán Langton.

Proč právě on? Proč byl pro ně papež nepřijatelný? květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 7

5/3/2015 9:53:18 PM

rOzhOVOr Důvodů bylo více. Štěpán hájil zájmy anglické církve a právní záruky samozřejmě vítal. Jako hlava anglické církve chtěl rychlé obnovení míru a znesvářeným stranám se nabídl jako prostředník. Svoji autoritou a učeností dokázal prosadit konečné usmíření. Při jednáních ale nerespektoval papežská lenní práva a stál de facto na straně rebelů. Inocenc III. takové chování přirozeně považoval za zradu, zejména když se Štěpán zdráhal vyhlásit nad rebely papežův trest. Výsledkem bylo arcibiskupovo sesazení papežem v roce 1215.

Jaký byl Langtonův vliv na finální podobu Charty?

Podle všeho značný. Byl to zřejmě Langton, kdo upozornil barony na předchozí královské závazky v Listině svobod z roku 1100 a následně je povzbuzoval k vytrvalosti. Společně s nimi nad hrobem anglického krále Edmunda Mučedníka v Bury St. Edmunds přijal závazek, že lenní závazky nebudou pro ně platné tak dlouho, dokud král neodsouhlasí stará práva a svobody. Při samotných jednáních se mu přičítá vliv na omezení královského práva vybírat poplatky bez předchozího schválení šlechtickou radou.

O klauzuli 61 se tvrdí, že byla vymyšlena jako skrytý osten proti královské moci, že občanská válka kvůli tomu byla nevyhnutelná. Jak to vidíte vy?

Podle zmiňovaného článku měla dohlížet na dodržování ustanovení Charty rada 25 baronů. Jan správně pochopil, že se tím vytváří precedens trvalého dohledu nad jednáním panovníka. Na druhou stranu nelze jednoznačně tvrdit, že by jen kvůli tomu musel boj pokračovat. Obě strany i po vydání Charty nechápaly spor za uzavřený a hodlaly posílit své nároky. Ve výsledku tak teprve čas měl prokázat, zda se šlechtě podaří vnutit králi určitou míru kontroly, byť by to mělo být alespoň v otázce vybírání daní či zajištění nejzákladnějších práv na osobní svobodu a majetek.

Nakonec se situace v Anglii vyhrotila. Proč dialog mezi barony a Janem zcela selhal?

Na to je velmi těžká odpověď. V první fázi, tedy bezprostředně před a po vydání Magny charty, panovala mezi oběma stranami značná nedůvěra. Král Jan se nacházel v defenzívě, povstání šlechty se ho hluboce dotklo a spíše chtěl získat čas a prostor pro následný zásah. Naopak baroni chtěli využít momentální příznivé situace a tlačili obrazně řečeno krále do kouta. Za těchto okolností očekávat trvalý smír asi nešlo.

Stephen Langton canterburský arcibiskup 1207–1228 vystudoval v Paříži, kde dosáhl vysoké vzdělanosti v teologii a především biblistice.

Zajímavé bylo jeho politické myšlení, které hledalo svá východiska právě v Písmu. Ptal se, do jaké míry se mají poddaní podřizovat rozkazům špatného krále. Opřen o znalosti historie Izraele dospěl k závěru, že pokud králův rozkaz je proti Písmu, poddaní, ba ani vojáci by ho neměli plnit. Pokud král odsoudí někoho na smrt, aniž by byl trestanec odsouzen soudem, neměl by ho kat popravit.

Nicméně jeho radikalita nesahala až k sesazení královské moci jako takové. Ve většině případů mají být poddaní poslušni. Když byl papežem Innocencem III. zvolen za arcibiskupa, vyvolalo to velkou nevoli u krále Jana, který tím ztratil část své moci. Protože papež za svou volbou stál, vedlo to posléze k interdiktu nad Anglií (klér musel vycestovat do Francie). Jan nakonec ustoupil a k tomu se stal papežským vazalem. Návrat exilového kléru byl v duchu snah o zastavení hrozící občanské války.

Když se rozpoutala rebelie baronů, Langton odmítl králi vydat hrad Rochester, jelikož jeho rozkaz považoval za protizákonný, což samozřejmě krále popudilo a označil ho za zrádce.

Nicméně Langton se zbytkem kléru pracoval na mírovém ujednání a spolu s dalšími vytvořil Magnu chartu, která měla být mírovou smlouvou. Nakonec byl nucen vycestovat opět do exilu.

Po smrti krále Jana se vrátil do Anglie a s jistými úpravami znovu dojednal platnost Magny charty u mladého krále Jindřicha III. v roce 1225.

8 květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 8

5/3/2015 9:53:20 PM

V druhém období, tj. po Janově smrti a v době nejistoty ohledně dalšího osudu anglické monarchie, došlo k postupnému sbližování zájmů obou stran.

I když část baronů dokonce uznala za nového krále francouzského prince Ludvíka a podpořila jeho invazi na anglickou půdu, další vývoj ukázal, že většina pánů zůstala i nadále věrná rodině Plantagenetů a spíše by uvítala obnovení míru, pokud by Janův syn Jindřich přistoupil na platnost závazků Magny charty. A k tomu nakonec i došlo.

Co znamenal objev knihtisku pro Magnu chartu?

Je třeba si uvědomit, že význam Magny charty libertatum byl většinou spojen s okamžiky, kdy byla práva a svobody, jež garantovala, nějak

Pro nás je odkaz Magny Charty spojen s touhou po svobodě a odporem k násilí a tyranii. ohroženy. Odpůrci královské „zvůle“ v těchto dějinných momentech začali šířit její myšlenky a ustanovení, což by bez knihtisku nebylo myslitelné. Zvýšené množství tisků buď s textem Charty či dalšími komentáři se objevilo jak v době Slavné revoluce v 17. století, tak v době bojů amerických osad za nezávislost.

foto archiv

Jaký byl její osud v době absolutistických tendencí 17. a 18. století?

V 17. století, kdy se Stuartovci snažili posílit pozici královské moci a omezit spoluúčast anglického parlamentu, se myšlenky Magny charty, byť v poněkud transformované podobě, opětovně aktualizovaly.

Dolní sněmovna parlamentu trvala na svých právech právě s poukazem na staré a osvědčené zákony a nehodlala králi ustoupit. Výrazem tohoto úsilí se stala tzv. Petition of Right z roku 1628, tedy žádost o zachovávání práv, která se obsahově jednoznačně opírá o Magnu chartu.

V roce 1679 poslanci schválili Habeas Corpus Act, který opět v návaznosti na Chartu zaručoval poslancům osobní svobodu, chránil je před královským zatčením a zapovídal jejich sankcionování kvůli parlamentním projevům. A nakonec v roce 1689 skrze Bill of Rights se prosadila zřetelná kontrola panovníka parlamentem, závaznost zákonů, svobodné volby a řada dalších prvků, které dnes

chápeme jako základ našich demokratických hodnot.

A jaký vliv měla Magna charta na rodící se Spojené státy?

Do amerických kolonií už od počátku směřovaly skupiny, které měly spory s oficiální královskou vládou. Ve své snaze uhájit svobodu a vlastní způsob života se opíraly jak o náboženské zásady, tak o staré anglické právní instituty. Magna charta jako taková byla přece jen už trochu překrytá uplynulými staletími, ale jednotlivé principy byly včleněny do výše uvedených zákonů a při následujících konfliktech mezi americkými osadami a britskou vládou v 2. polovině 18. století se opětovně začali někteří myslitelé vracet k samotným počátkům anglické právní společnosti. Magna charta tak byla i vydávána tiskem a stala se dílčím symbolem odporu proti královské politice. Odvolávali se na ni i předáci amerického boje za nezávislost, např.

James Madison či Thomas Jefferson.

V čem podle vás Magna charta zakládá identitu Británie?

Magna charta libertatum je dodnes součástí základních právních dokumentů, na nichž stojí britský parlamentarismus. I s ohledem na formulační zastaralost a dobovou podmíněnost jednotlivých ustanovení Charty ji samozřejmě nelze využít v praktickém zákonodárství, to ale nic nemění na skutečnosti, že zůstává jedním z klíčových symbolů anglické monarchie. Její význam vynikne tím spíše, že Spojené království nemá formálně přijatou jedinou ústavní listinu a cíleně se odvolává k oněm osvědčeným milníkům utváření své minulosti.

Magna charta potom logicky stojí na počátku této slavné historie.

Magna charta pro Brita podle všeho znamená mnohem více, než co sama říká. Co je ten její duch, který stále promlouvá?

To by byla otázka spíše pro britského občana, ale domnívám se, že je to primárně vědomí pevných kořenů, na nichž svoboda a tradice anglické společnosti stojí. Angličané nepochybují o tom, že slavné dějiny jejich monarchie a velikost jejich impéria se zakládaly především na dobře uspořádaných zákonech a z nich vycházejícího civilizačního poslání, které šířili. Pro nás je odkaz Magny charty spojen s touhou po svobodě a odporem k násilí a tyranii. To nás s onou dobou spojuje a zůstává stále aktuální.

■ Připravil Libor Duchek

květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 9

5/3/2015 9:53:20 PM

Z akademického světa Komenského institut v Praze

Radost z růstu druhých K

omenského institut v Praze, o. p. s. (KIP) je malou neziskovou organizací, která byla založena v roce 1999 americkou organizací International Institute for Christian Studies (IICS), a to za účelem podpory křesťanských učitelů působících na univerzitách v České republice a v dalších postkomunistických zemích. Od roku 2004 došlo k novému zaměření práce KIP a klíčovou aktivitou se stala mentorská a finanční podpora křesťanských studentů magisterských a doktorských programů.

Hlavním nositelem této vize byl dlouholetý ředitel KIP prof. Thomas K. Johnson (USA), který při svém pedagogickém působení v Evropě opakovaně potkával mladé a nadané křesťanské studenty, kteří však postrádali podporu ze strany církve i univerzity.

Cílem programu bylo podpořit rozvoj intelektuálně nadaných studentů tím, že bude investováno do jejich odborného i osobní růstu.

J. A. Komenský, jehož jméno institut od svého založení nese, je svým životem a dílem příkladem či modelovou postavou, která ve svém životě a díle spojila vzdělanost s osobní vírou, odpovědností a láskou k církvi i společnosti.

Mgr. Peter Cimala, Th.D. (38) Absolvent Evangelikálního teologického semináře v Praze, ve studiu teologie pokračoval na Evangelické teologické fakultě UK v Praze. Patří k ordinovaným kazatelům Církve bratrské, kteří působí „v jiných službách“. Pracuje v Komenského institutu a jako vědecký pracovník v Centru biblických studií v Praze. Žije s manželkou Věrou a dvěma syny v Benátkách n. Jizerou. (peter.cimala@gmail.com)

Jako jeden z absolventů mentorského programu jsem se v roce 2011 zapojil do práce KIP a v roce 2013 jsem byl jmenován jeho ředitelem.

Kontext naší práce v ČR Domníváme se, že lidé s vysokoškolským vzděláním mají v naší společnosti velký vliv. Komunistický režim se v naší společnosti 40 let systematicky snažil zatlačit církev do ghetta. Při této snaze cíleně omezoval přístup křesťanů k vyššímu vzdělávání a jejich případnému působení v akademickém prostředí a na univerzitách.

Už 25 let žijeme ve svobodě a demokracii, máme opět možnost podporovat intelektuálně nadané studenty, kteří budou představovat křesťanský a odborně fundovaný hlas v naší společnosti, a to v roli profesorů, učitelů, řečníků na konferencích, mluvčích v debatách, vědeckých pracovníků, autorů knih a článků. Ti nejlepší z nich mohou být přínosem pro celou postkřesťanskou Evropu, která nově hledá svůj směr.

Poslání Komenského institutu KIP existuje proto, aby hledal, podporoval a propojoval lidi integrující osobní víru a vzdělanost v 21. století po vzoru J. A. Komenského. Hlavní poslání KIP se nejvýrazněji realizuje v mentorském programu.

Co to znamená konkrétně? Sníme o tom, aby na vysokých školách působilo více křesťanských pedagogů. Aby mladí lidé mohli během svého studia potkat alespoň jednoho křesťanského profesora. Toužíme po tom, aby se v médiích představoval křesťanský pohled na společenské otázky – perspektiva poučená a relevantní. Chceme podporovat autory, kteří budou psát kvalitní české publikace odborné i popularizační, které osloví křesťany i lidi necírkevní.

Naše vize odpovídá výzvě pro současnou církev, která je formulována v posledním dokumentu Laussannského hnutí z roku 2010: „Povzbuzujeme mladé křesťanské vysokoškolské učitele a akademické pracovníky, aby uvažovali o dlouhodobé dráze na některé sekulární univerzitě s cílem vyučovat a rozvíjet svůj předmět z biblického pohledu a ovlivňovat tak svůj vědní obor. Akademickou obec se neodvažujeme zanedbávat.“ (ZKM IIA.7c, český překlad vyšel v Theologia vitae 4; 2/2011–14).

10 květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 10

5/3/2015 9:53:21 PM

Jednotlivé programy a činnost Dlouhodobě se poslání KIP realizuje v několika projektech. Vedle hlavního Mentorského programu můžeme zmínit také vedlejší projekty. Mezi ně patří Škola křesťanských studií – zde spolupracujeme zejména s ETS, jde o podporu kurzů a přednášek v místních sborech a na různých konferencích

zaměřených na témata křesťanského života a obnovení zájmu o Komenského odkaz. V rámci Romského studijního programu podporujeme středoškolské a vysokoškolské vzdělávání křesťanů z romských komunit. Zmiňme také program zacílený na překlady a vydávání křesťanské literatury (v roce 2013 Heidelberský katechismus). ■

otázky pro ředitele KIP

Petera Cimalu

foto archiv a kip

Jak začala tvá práce v KIP? Je to už více než 10 let. Byl jsem tehdy postgraduálním studentem teologie a zavolal mi prof. Johnson, kterého jsem osobně neznal. Položil mi velmi zvláštní otázku: „Jak by ti mohl KIP pomoci ve studiu, co bys potřeboval?“ Byl jsem přijat do mentorského programu – až později jsem zjistil, kdo mě vlastně doporučil. Získal jsem na několik následujících let osobní a finanční podporu. Díky takovým „domácím seminářům“ jsem poznal nové studenty a kolegy z programu.

Protože jsem si uvědomoval, že bez této podpory bych své studium dokončil jen stěží, začal jsem před dokončením doktorátu vnímat rostoucí touhu něco málo vrátit. Říkal jsem si, že bych mohl pomáhat jako dobrovolník a věnovat se nějakému mladšímu kolegovi. To jsem ještě netušil, že dostanu nabídku pro KIP pracovat. Nebylo to snadné rozhodování, protože to znamenalo celou řadu změn, mimo jiné odchod z kazatelské práce v době, kdy kazatelů začínal být nedostatek.

Můžeš představit mentorský program?

V zásadě má tři roviny. První je osobní podpora ve formě mentorských rozhovorů a konzultací nebo koučování.

Druhá je hledání kontaktů v České republice i v zahraničí – často jsou studenti izolováni, nevědí o sobě, hle-

dají křesťanské kolegy ve svém oboru.

Snažíme se v rámci pravidelných setkávání naše studenty propojovat, aby se mohli povzbudit, sdílet své zkušenosti.

Nově k tomuto účelu slouží akademický network v rámci Evangelikálního fóra, který KIP od roku 2014 zastřešil.

Třetí rovinou je pomoc finanční, hledání prostředků na stipendia, školné, nákup odborné literatury. Moje osobní motto pro tuto práci zní: „Růst druhých je mojí radostí.“ Lze nějak vystihnout základní potřeby studentů?

Je to velmi pestré. Někdo je limitován tím, že musí vedle studia pracovat, potřebuje nutně finanční podporu, jiní mají dobré zázemí, ale cítí se izolováni, někomu chybí porozumění v jeho místním sboru nebo v církvi, že se věnuje tak „zbytečné věci jako je postgraduální studium“. Někteří studenti nemají snadnou pozici na své fakultě kvůli tomu, že jsou křesťané – protože stále převládá názor, že inteligentní člověk nemůže věřit v Boha.

Nicméně typickou potřebou je chybějící podpora ze strany vedoucích akademických prací, protože profesoři jsou přetíženi, což souvisí mimo jiné s financováním vysokých škol. Do určité míry suplujeme pomoc, kterou mají ze strany svých škol zahraniční studenti. Opakovaně také mluvíme o touze najít někoho, kdo rozumí výzvám, kterým student na univerzitě čelí, kdo chápe jejich povolání. Dobře to vyjádřil doc. Pavel Hošek, s kterým KIP spolupracuje: „Pro dlouhodobý rozvoj intelektuálně obdarovaných křesťanských studentů je stejně důležité kvalitní univerzitní vzdělání jako akademický mentoring a osobní podpora.“ Jak se mohou studenti do vašeho programu přihlásit?

Mohou kontaktovat přímo mě, poté potřebují získat doporučení. Práci KIP a další studenty v programu mohou blíže poznat na některém z našich pravidelných setkání, která jsou zájemcům otevřená.

■ ptal se petr raus

květen-červen 2015 11

květen-červen 2015.indd 11

5/3/2015 9:53:21 PM

téma

Daniel FaJFR

Duchovní probuzení patří k základním prvkům evangelikální zbožnosti, ke které se i Církev bratrská hlásí.

Potřebujeme ho ale ještě i dnes?

Ukazuje se, že jistě ano, pouze jinak, než tomu bylo v minulosti.

Bůh se totiž neopakuje, jeho činy jsou vždycky nové a v podstatě neopakovatelné.

12 květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 12

5/3/2015 9:53:23 PM

Foto archiv, ilustrace Ondřej Košťák

M

ám-li napsat něco o probuzení, nemohu začít jinak než jednou epizodou ze života sboru v Praze na Soukenické za působení bratra kazatele Aloise Adlofa. Ve sborníku Sto let ve službě evangelia se dočítáme: „Na Vánoce r. 1905 dostal br. Adlof burcující dopis od Kristiny Royové ze Staré Turé.

Píše, že se nepřestane modlit, dokud Pán v Praze nedá opět probuzení. A už na Nový rok 1906 po zkušenostech ze shromáždění na závěr roku br. Adlof radostně oznamuje z kazatelny: ,Rozvlažení je už tu!

Kéž sestoupí na všechny rodiny, jednotlivce, na celé shromáždění! Bratři a sestry, Pán je milostiv, radujme se! S novou chutí k práci! Zvěme k Spasiteli! Prosme, modleme se upřímně a se srdečnou důvěrou! Očekávejme vyslyšení! Očekávejme a pracujme o to, aby zdvojnásobeny byly naše řady, očekávejme a prosme za to, aby naše shromáždění byla plna působivé moci Ducha svatého! Naše shromáždění buďtež lepší, četnější a věrnější. Naše modlitební hodiny svěžejší. Pán se přiznal k nám včera, On se chce přiznati i dnes, celý týden, celý rok. Náš život budiž opravdovější. Věřme v lásku Spasitele našeho Boha, věřme v účastenství Ducha svatého. A když rozmnoží Pán řady věřících, On také dá nám lepší, prostrannější, srdečnější místo pro shromáždění. Nechť tento rok je létem rozvlažení, létem milostivým k rozšíření srdcí, k rozmnožení řad, k zvětšení místa.‘“ V tomto úryvku je skryta samá podstata duchovního probuzení, kterou lze vyjádřit jedním slovem: TOUHA. Biblické výrazy tomu odpovídající jsou například žíznit, očekávat, hledat, prosit, obnovit, horlit atp. Neexistují totiž metody, návody, nepomůže ani studium historie nejrůznějších probuzeneckých hnutí, které by vyvolaly probuzení.

Nakonec ke kýženému cíli nemusí vést ani pestré a četné evangelizační aktivity, a troufám si tvrdit, že dokonce ani biblické výklady a modlitby zaměřené na probuzení.

V uvedeném citátu totiž není až tak podstatné, co píše Kristina Royová, ani to, co říká Alois Adlof. To podstatné a směrodatné je jejich vnitřní nastavení, ona stravující touha po tom, aby byl Bůh oslaven uprostřed Božího lidu, aby jednal v lidských životech, v církvi, v celé společnosti. Ona víra v samotnou možnost změny, že Bůh může duchovně obživit unavenou církev nadpřirozeným způsobem, je zásadní. Jak se duchovní obživení bude dít, už je záležitost situační, kterou má v režii Duch svatý.

Děje se tak zcela originálně, jako všechno, co je z Boží dílny. Duchovní probuzení se nedá napodobit, neboť každé z nich se rodí v nesnadném a často bolestném zápase a má zcela neopakovatelný

průběh. Probuzení vyvěrá z Boží milosti, z niterné touhy křesťanů oslavit Boha a z horlivosti plnit vůli Boží podle Písma.

Potřebujeme duchovní probuzení?

Chci předeslat, že máme-li se dotknout tématu duchovního probuzení, pak nebudeme zkoumat ona probuzenecká hnutí, z kterých bychom se mohli poučit pro dnešní dobu. Mám na mysli ta, která by se dala charakterizovat luterským pietismem, kalvínským puritánstvím, které se v Severní Americe projevilo obnovou církve, především působením výrazného teologa a kazatele Jonathana Edwardse. Dále se pak rozvíjela s nejrůznějšími probuzeneckými důrazy pod vlivem působení výjimečných kazatelů, jako byli Ch. G. Finney, D. L. Moody, R. A. Torrey a další.

Tento revivalismus měl také vliv na vznik pozdější Církve bratrské. Na konci 19. století k nám něco z tohoto vlivu přišlo působením amerických misionářů Bostonské misie (American Board), a to jak do Prahy, tak i na další místa někdejšího Rakouska-Uherska. Tento důraz spolu s duchovním probuzením ve východních Čechách, na Těšínsku a na Slovensku ovlivnil teologii i zbožnost Církve bratrské. Je to originální propojení většinou reformované teologie s autentickým duchovním probuzením (s výraznými kongregačními rysy), které k sobě našlo cestu v podobě sborů odkazujících se mimo jiné k tradici staré Jednoty bratrské. To všechno se událo jen z Boží milosti prostřednictvím Ducha svatého a horlivých křesťanů, kteří toužili po probuzení vlažné církve.

Bůh se neopakuje, stále tvoří něco nového a jistě má něco nového i pro sbory v naší zemi. Na co se chci zaměřit, je ona touha po duchovní obnově dnes. Jakási revitalizace křesťanské víry, která není vytýčeným prvoplánovým programem ani nevychází z bohulibých snah zastavit dlouhodobý úbytek členů církve.

Ch. G. Finney definuje probuzení velmi jednoduše jako nové rozhodnutí poslouchat Boha. A pokračuje, že jde vlastně o totéž jako v případě radikálního obrácení na začátku cesty víry, kdy dochází k hlubokému

Daniel Fajfr (1952) Začínal jako laický kazatel CB při zaměstnání, poté byl správcem sboru v Ústí n/L. Od roku 1996 celocírkevním pracovníkem, v současné době je předsedou Rady CB a Ekumenické rady církví v ČR. S manželkou Janou mají tři dcery.

květen-červen 2015 13

květen-červen 2015.indd 13

5/3/2015 9:53:23 PM

TÉMA téma pokání a k celému vydání se Bohu, s velikou pokorou a vděčností za odpuštění hříchů.

Probuzení je duchovní oživení křesťanů, které s sebou nese čerstvou přítomnost Ducha svatého projevující se Boží mocí, ať už se jedná o milost ke spáse v nebývalé míře nebo rozličné působení Ducha ve společenství Božího lidu vedoucí k pokání a k nápravě. Jde o svrchované dílo Boží, kdy Bůh přichází k člověku, aby ho obnovil a osvobodil od sebe sama a uvedl jej do plnosti své milosti. Kdekoli vidíme křesťany, jak se stávají věrnějšími v tom, co vyznávají, jak roste jejich touha následovat Krista, jak se církev stává praktikujícím a horlivým společenstvím živé víry toužícím po svatosti, tam můžeme bezpochyby mluvit o duchovní obnově.

Biblické příklady duchovního probuzení Zmíním některé biblické příklady, kde je patrné, že se jedná o duchovního probuzení, nebo je alespoň zaznamenána a popsána touha po obnově. Ve

Starém zákoně je duchovní probuzení vyjádřeno výrazy jako uzdravit, obnovit, navrátit se k Bohu.

Například probuzení za Chizkijáše, Jóšijáše, Ezdráše a Nehemjáše mělo charakter obnovy. Duchovní

archiv

Základem duchovního probuzení církve je probuzení jednotlivců Alois Adlof „Probuzení je výsledek působení Ducha svatého, jímž hříšník je usvědčen o svém hříchu, o svém zahynutí a hněvu Božím, pod nímž se nalézá. To se děje kázáním nebo podobným otevřením očí duchovních. Vidíme svou bídu, svou nedostatečnost, chudobu a ztracenost a poznáváme, že příčinou toho nejsou poměry a okolnosti, ale náš hřích a že hřích je příčinou všeho našeho neštěstí. Tento stav, v kterém jsme sice byli, ale neznali jsme ho, stává se pak stavem strachu,

bázně, hrůzy, úzkosti, zármutku a lítosti. Člověk rád by z něho vyvázl, ale všechno, co podniká, končí hromaděním viny, hlubším zármutkem a zoufáním nad sebou. A přec blahoslavená duše, kterou Duch svatý takto poděsil a polekal a které, zničiv všechnu její domnělou krásu, ukázal její ohyzdnost. Křik: ,Bídný já člověk´, je křik duše, která se probudila. Špína, o níž se zprvu ani nezdálo, že by tu byla, je zjevena a probuzena je sžíravá touha: Chci být čist!

V tomto hlubokém neštěstí Duch svatý člověka nenechá, ale vede ho na Golgotu a ukáže mu v pravdě Beránka Božího jako jediný lék a prostředek k vysvobození. Osvítí člověka tak, že ukázav mu hřích, ukazuje mu, že je také vykoupení z něho; ukázav chudobu a bídu, ukazuje dar Boží.

To pak ukazuje proto, aby člověk činil pokání, totiž aby se odvrátil od hříchu svého a všeho, co ho dosud věznilo, a obrátil se k Bohu, od temnosti ke světlu. Proto to významné slovo obrácení…

Vírou takto probuzenou přijímá hříšník lásku Boží, a protože to byl hřích, který ho odcizil, ochotně a dychtivě přijímá odpuštění svých hříchů, přesvědčen jsa Duchem svatým, že Beránek Boží i za jeho hřích trpěl, jeho hřích vnesl na kříž jako jeho zástupce, a tak odstranil kletbu a zadost učinil za jeho vinu…“

■ Přehled biblického učení

(původně poznámky pro biblický kurz v lednu 1911)

14 květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 14

5/3/2015 9:53:23 PM

život Božího lidu skomíral.

Lid se odvrátil od Božích přikázání, neposlouchal Hospodina a obracel se k cizím bohům.

V okamžiku, kdy někteří z vlivných v Božím lidu začali číst Mojžíšův zákon, při kterém si nově připomněli Boží záměr s vyvoleným národem, volali lid k pokání a k návratu k Bohu podle Písem. Bylo to probuzení k opětnému čtení Božího zákona a probuzení k poslušnosti Božího slova. Šlo o oživení Slova mocí Božího Ducha, které v lidech vyvolalo hluboké pokání. Upadající národ se vrátil k tomu, k čemu jej Hospodin skrze Mojžíšův zákon povolal.

Další zmínky o probuzení a obnově se objevují ve chvílích, kdy je Boží lid v ohrožení pro svůj odklon od Hospodina.

Například v Žalmech (80, 85), u Ezechiela (37) nebo u Jeremjáše (31,18; Pláč 5,21) je vyjádřena touha po obnově: „Bože, obnov nás, ukaž jasnou tvář a budeme zachráněni. Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme, obnov naše dny jak za dnů dávnověkých.“ Jako by už neměli sílu udělat něco pro svoji záchranu. Možná, že se o to někteří sami snažili, ale bez úspěchu. Mají ovšem na co vzpomínat, a tak duchovní obnova pro ně znamená návrat k tomu, co už kdysi bylo. Proto se obrací k Bohu, aby sám s nimi začal svoji obnovu.

Prorok Abakuk má dokonce strach o budoucnost Božího díla na

KOMENTÁŘ

Vykročit z kruhu V posledních měsících zažívám to, co jsem si jako křesťan dlouhé roky přál. Devět roků jsem sloužil jako kazatel a uvědomoval si, že ač nechci, jsem jakýmsi způsobem zacyklený, znehybněný. Chtěl jsem vidět Boží jednání, chtěl jsem, aby přišli noví lidé, chtěl jsem… Chtěl, ale až na výjimky se to nedělo. Prošel jsem obdobím frustrace, hněvu na hluchotu lidí i obdobím, kdy se mi při vší dobré víře zdálo, že věcem už jen věřím, ale nezakouším je v reálném životě. To trvalo více než pět let.

Posledního asi jeden a půl roku se ve mně začalo něco dít a dozrálo to až do bodu, kdy jsem se rozhodl, že se chci vrátit k Ježíšovým slovům o učednictví a o vyslání jeho následovníků do tohoto světa. Vždy jsem o tom věděl a souhlasil s tím, ale nevěděl, jak to prakticky dělat. Lépe řečeno dělal jsem to, vyučoval o tom, ale jaksi to nefungovalo.

Za poslední čtyři měsíce jsem začal šest nových miniskupinek (2–3 lidi), týdně jsem začal číst až 24 kapitol z Bible a začal úplně nově čtyři pravidelná setkávání nad základy křesťanství se zcela nevěřícími lidmi, kteří neměli vůbec povědomí o tom, co to křesťanství je. Tito čtyři lidé jsou z mého osobního nejbližšího okolí. Začala se ve mně nově rodit víra, že to i v dnešní době a v našem národě jde! Přesně to pojmenoval Daniel Fajfr, když napsal: „Ona víra v samotnou možnost změny, že Bůh může duchovně obživit unavenou církev nadpřirozeným způsobem, je zásadní.“ Ve svém osobním životě zažívám nový vítr, nové vzrušení z Božího jednání, novou vášeň dát do toho všechno, novou lásku k Ježíši Kristu. Všechno ožilo a získalo novou barvu.

Po dlouhých letech jsem začal rozumět Ježíšovým slovům: „Žeň je velká, dělníků málo.“ Dříve jsem kladl Bohu otázku, kde je ta velká žeň, na kterou potřebujeme tolik dělníků.

Najednou téměř nemám kapacitu věnovat se lidem, kteří hledají Boha, a to lidem, kteří se ke mně nedostali prostřednictvím sborové služby, ale prostě z mého osobního života.

Co se vlastně stalo? Necítím vůbec vlastní zásluhu. Bůh mi dává vidět věci, které jsem měl před očima už dávno, ale prostě jsem je neviděl. Všechno je jen jeho dílo! Vrátil jsem se k pravidelnému a hlubšímu čtení Písma, a to ve větším množství. Rozhodl jsem se, že nebudu o učednictví nebo svědectví tomuto světu jen vyučovat, ale začnu je autenticky žít. Začal jsem se věnovat lidem kolem sebe a trávit s nimi čas. Změnil jsem tedy své priority. Pochopil jsem, že učednictví nemusí probíhat mezi mistrem a žákem, ale může jít o partnerské učednictví, kdy se dva tři lidé učí navzájem o Ježíši Kristu.

Uvědomil jsem si, že učednictví není jen pro lidi uvnitř církve, ale že můžu vážně hledat učedníky mezi lidmi nevěřícími, a co víc, našel jsem je tam! Přestal jsem evangelizovat ve smyslu sborových akcí, u kterých panuje představa, že když tam přijde nějaký hledající, bude osloven a uvěří. Vše se má v jeho životě odehrát během hodiny a půl.

Nic proti sborovým akcím. Místo toho jsem se rozhodl vést lidi k Bohu osobně, ne jako kazatel, ale prostě jako soused, jako člověk, který poznal lásku Boží.

Rozhodl jsem se, že evangelium donesu do jejich obýváku a kuchyně, místo abych je vodil do sboru. Přestal jsem se soustředit primárně na církev a její budování a začal jsem se soustředit na Krista a na jeho zatoulaná stvoření. Zjistil jsem, že se mi v srdci zapaluje nový oheň. Uvědomil jsem si, že evangelizace není úkol, ale styl života. Evangelium není informace, sůl a světlo nejsou slova. Evangelium souvisí s vlivem, s tím, že se mezi námi lidmi něco Božího děje, vždyť je to Boží moc ke spasení a ne Boží informace.

Rozhodl jsem se nejít cestou „atraktivní církve“, která zve na své programy, ale cestou přinášení evangelia do praktických a skutečných životů lidí, se kterými se pravidelně potkávám a Bůh je na nějaký čas dal do mého života.

Jak jsem byl překvapen a zaskočen tím, co dělá evangelium v dnešních lidech! Stačí na ně mít čas, nabídnout jim něco konkrétního (projít základy křesťanství, setkávání nad Biblí, nejrůznější typy „miniskupin“) a pak jen poctivě a vytrvale vysvětlovat a dosvědčovat z Písma a svého života, jaký je Bůh. Oni potom s takovým typem setkávání nechtějí skončit, protože zakusí svůj vnitřní hlad a reagují na Ducha svatého. A co více, já sám v tom všem nově ožívám. Vykročil jsem z kruhu a děkuji za to Bohu.

■ Petr Dvořáček, kazatel Sboru CB Brno – Betaniie

květen-červen 2015 15

květen-červen 2015.indd 15

5/3/2015 9:53:23 PM

TÉMA téma zemi, jako by mělo s jeho generací vymřít. Proto se naléhavě modlí za duchovní obnovu a dovolává se Boží milosti: „Hospodine, slyšel jsem zprávu o tobě; bojím se, Hospodine, o tvé dílo. Obnov je v těchto letech, dej ho poznat v těchto letech; v nepokoji pamatuj na slitování.“ (Ab 3,2 SP) V Novém zákoně nacházíme další metafory vyjadřující obživení víry. Například řecký výraz anazopureo znamená roznítit plamen, který pomalu dohasíná. Je použit jako metafora ve 2Tm 1,6, kde apoštol Pavel vybízí Timotea: „Proto ti kladu na srdce, abys rozněcoval oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou.“ Tedy nenech zhasnout onen plamen, který je v tobě, starej se o to, aby plápolal.

Probuzení je touha po Božím ohni, který máme stále rozněcovat. Krásně to vyjádřil v jedné písni Samuel Verner: „Slyš, Pane, naší touhy hlas: Oheň dej, oheň dej, oheň dej! Kde zchladla srdce, tam již zas oheň dej, oheň dej, oheň dej! Jsme v prosbách jednomyslní: Tvůj van ať vpadne v ticho dní, Duch letnic ať nás naplní! Oheň dej, oheň dej, oheň dej!“ (Křesťanský kancionál 236) Další slovo, které vystihuje obnovu, je anathallo, nově rozkvést, jak čteme ve Fp 4,10: „Velmi jsem se v Pánu zaradoval, že již zase rozkvetla vaše péče o mne.“ Obrazně řečeno jde o čas připomínající jaro, které s sebou přináší život, což je patrné na veškeré vegetaci, která nově pučí a začíná kvést. Pěkně to vystihuje prorok Ozeáš: „Navrať se tedy ke svému Bohu, dbej na milosrdenství a právo, s nadějí vytrvale čekej na svého Boha.“ (Oz 12,7) „Budu Izraeli rosou, rozkvete jako lilie, zapustí kořeny jako libanónský cedr. Jeho ratolesti se rozloží, ve své velebnosti bude podoben olivě a jeho vůně bude jako vůně Libanónu.“ (Oz 14,6–7) Tuto biblickou poetiku pěkně vystihl Alois Adlof v jedné své písni: „Ó, svatý Bože, svou sešli vláhu, ať zkvetou pouště, ať zkvete sad! Veď zas nás cestou ke svému blahu, ať víry žáru ustoupí chlad! Dej Ducha svého na kosti suché, ať život všude je, Pane, zřít! Otevři uši k slyšení hluché, probuď si všude svůj věrný lid!“ (KK 416) Podobné rozvlažení a nový

rozkvět potřebovala už první církev. Sbory rané církve žily z první lásky ke Kristu, ale ve druhé třetí generaci křesťanů už byla patrná vlažnost a potřeba duchovní obnovy, jak o tom svědčí některé dopisy církvím (Zj 2–3).

Krátký biblický exkurz bychom mohli shrnout následovně: Touha po duchovní obnově je důležitým a jasně vyjádřeným tématem Písma. Ve Starém zákoně obnova znamenala návrat Božího lidu k poslušnosti Mojžíšova zákona a k Hospodinu.

V Novém zákoně je obnova vyjádřena návratem církve ke Kristu a ke všemu, co obnáší být Jeho živým svědkem. Potřeba duchovní obnovy však není jen záležitostí lidu Staré a Nové smlouvy, vztahuje se také na církev, která se o Letnicích zrodila z Ducha svatého.

Bůh a člověk při duchovním probuzení Jedna ze zásadních otázek zní: Jaká je při probuzení role Boha a jaká role člověka? Co může pro duchovní obnovu udělat člověk? Není to výhradně jen Boží záležitost? Někteří mají za to, že vše je jen na Bohu, člověk na tom nemá žádný podíl. Myslím si, že jednou z odpovědí může být Ježíšova výzva: „V poslední velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: ,Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!‘“ (J 7,37). Z kontextu je zřejmé, že nejde o tělesnou žízeň. Ježíš volá ty, kteří žízní a touží po Bohu.

V určitý okamžik se tady protíná Boží jednání s lidskou touhou. Poslechnutí Boží výzvy ze strany člověka však není považováno za čin nebo za splnění křesťanské povinnosti, jakési „práce“, která by měla mít nárok na to, aby vyústila v duchovní obnovu. Je to jen Boží milost, interakce mezi Bohem a člověkem pod vedením Ducha svatého. Jinak řečeno, Boží svrchovanost a lidská aktivita vycházející z poslušnosti Božího slova jdou duchovní obnově naproti. Boží svrchovanost nespočívá v tom, že vše je pouze na Bohu. Bůh chce spolupracovat s člověkem a dává mu možnost, aby měl na Božím království a na Kristovu evangeliu podíl, jak to pěkně vystihl apoštol Pavel: „Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl.“ (1K 9,23)

16 květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 16

5/3/2015 9:53:24 PM

Ve věci duchovního probuzení bych si troufl říci, že Boží svrchované jednání se projevuje především v otázce načasování. Boží pozvání k duchovní plnosti platí stále, je jen na Bohu, kdy se projeví výjimečným způsobem. To je biblická výpověď potvrzená celými dějinami církve. Dlouhý čas není vidět téměř žádný výsledek modliteb, očekávání a tvrdé „práce“ – a najednou je tu něco, po čem mnozí toužili: duchovní rozvlažení, touha vydávat svědectví a sdílet evangelium. Řada lidí přichází ke Kristu, projevuje se výrazná touha po Božím slově, vede se intenzivní modlitební zápas.

Pěknou ilustrací oné interakce Boha a člověka je příběh o zázračném rybolovu, který zaznamenal apoštol Jan ve 21. kapitole. Učedníci celou noc těžce pracovali, rozhazovali sítě, ale nechytili nic. Pán Ježíš to věděl a nad učedníky se smiloval. Řekl jim přesně, co mají udělat. Měli roztáhnout síť ve dne a ještě u břehu. Bylo to proti všem zvyklostem, ale rybáři jej poslechli a byli úspěšní. Zázračný rybolov by se jistě nekonal, kdyby učedníci v noci pěkně spali, ráno se probudili, pomodlili se za požehnání své práce a čekali, že se na jeden zátah naplní sítě k prasknutí, jak se v příběhu také stalo.

Místní sbor ohniskem probuzení V celých dějinách církve není snad období, kdy by nějaká část Božího lidu netoužila po probuzení. Podíváme-li se jen na 20. století, můžeme zmínit probuzení, která zasáhla i celé národy, například Wales, Indonésii, Čínu, Jižní Koreu, mnohé státy Jižní Ameriky. Přitom nemusí jít jen o protestanské církve, které z probuzení vzešly. Například v současné době v Egyptě, kde jsou křesťanské církve vystaveny perzekucím

KOMENTÁŘ

Křesťanská touha Skutečný dotek Nebe jsem prožila před lety při romském probuzení v Bohumíně. To jsem třeba šla s kočárkem ulicí a za mnou pokřikující a hlučící parta romských dětí. Z útržků jejich rozhovoru (v patřičné intonaci) zaznívalo: „Ty vole, ty nevíš, co je podobenství, jo? Kde žiješ? Ty jsi nebyl včera na kázání nebo co?“ Ze dvorků romského ghetta po večerech zněly kytarové chvály, po léta znepřátelené klany si odpouštěly a usmiřovaly se, a když se dva bývalí rváči potkali na ulici, pozdravili se halasně: „Pokoj tobě, bratře.“ A právě projíždějící cyklista údivem vjel do rozkopaného kanálu. Denně se ke Kristu přidávali další a další lidé. Kromě nefalšované radosti jsem stále více cítila lítost nad tím, že toto probuzení nezasáhlo i náš sbor. Minulo naše vymydlené a navoněné řady židlí a probudilo spáče na druhém konci města, přestože jsem dnem i nocí volala: „Pane, požehnej také nám!“ Jak píše bratr Daniel, na začátku každého historického probuzení stálo toužení. Toužení po „svatosti, bez níž nikdo nespatří Pána“. (Žd 12,14) Je mi líto, že to musím přiznat, ale já poslední dobou v církvi nepotkávám moc lidí, kteří by doopravdy toužili po osobní svatosti nebo po Božím ohni. Toužíme po tom, aby přicházeli do sboru noví lidé a zvýšil se počet členů? To ano. Aby nám pomohli nést naše břemena včetně finančních? Ano. A aby se zaplnila prázdná místa v lavicích. Ale spalující oheň, který by sežehl unavenou víru našich sborů a nahradil ji horlivostí bez kompromisů? Zbořil zdi, které jsme si vlastním hříchem mezi sebou vystavěli a nahradil je nepředstíranou bratrskou láskou? Připravil nás o všechen čas určený našim „důležitým“ věcem a položil ho na oltář probuzení? Oheň, který by vyprázdnil naši sborovou pokladnu a „zlaťáky“ uvolnil pro potřebné? Usvědčil mnohé naše sbory z vlažnosti a ustrašenosti a udělal přítrž našemu věčnému reptání? Oheň, který by nás přinutil vyjít z bezpečí našich chatrných lodiček na hladinu hlubokých a rozbouřených vod, přinutil nás přenášet hory vírou a zaplnil naši mysl Božím slovem? Který by prověřil ryzost naší víry? Kdo z nás touží po takovém planutí Božího ohně? A cítíme se toho hodni?

Já sama mám dny, kdy po probuzení toužím víc, než tady dovedu popsat.

Bolestně a s úsilím prosím, aby Bůh prošel mým srdcem, mojí rodinou, mým sborem a dotýkal se všeho, co mu přijde do cesty. Aby odstranil všechnu vlažnost, podezíravost a souzení, otevřel oči zaslepeným, obrátil srdce lidí ke Kristu a přitáhl je do Jeho blízkosti, vzal jejich beznaděj, nemoci a trápení a nahradil je životem. Aby se slitoval. V takových dnech se mi zdá, jako bych už už slyšela Pána obcházet středověké hradby našeho města, jako by něco klíčilo, budilo se a klepalo na dveře. Ale jsou i dny, kdy to neslyším. Kdy se cítím unavená čekáním, vyčerpaná nikdy nekončící službou, otrávená vlastním hříchem a znechucená hříchy ostatních. V takových dnech netoužím po probuzení, ale po nebeském domově jako místě skutečného nedělního odpočinku a po vytržení z tohoto „lopotného pachtění.“ Nevím, jak to máš Ty. Naštěstí pro církev je v každém sboru alespoň několik věřících, kteří skutečně touží. A opravdu celým srdcem. Nedávno jsem byla na setkání, kde se rozplakala jedna věrná služebnice. Její rodina dala a dává v celých generacích svůj život usilovným modlitbám a věrné aktivní službě Bohu, církvi i získávání nespasených pro Boží království. Když vyslechla svědectví o tom, jak Bůh žehná v jiné části naší země, v slzách se ptala: „Co děláme jinak? Modlíme se možná i víc, horoucně věříme, celým srdcem toužíme, s láskou sloužíme, a kde je Bůh? Proč Jeho moc přichází tam a tady ne?“ Odpověď zná jen Pán Církve.

Jeho Duch vane, kam chce, a nám nezbývá než doufat, že odpoví právě na to naše toužení a prosby. I o probuzení totiž podle mě platí to, co bylo napsáno o spasení, totiž že „není z nás, není z našich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“

■ Dáša Maňásková, misijní pracovnice CB Český Krumlov

květen-červen 2015 17

květen-červen 2015.indd 17

5/3/2015 9:53:24 PM

TÉMA a násilí ze strany radikálních islamistů, vede zápas za duchovní obnovu v součinnosti s jinými církvemi pravoslavná koptská církev. Organizuje modlitební setkání a kněží, vynikající kazatelé, burcují Boží lid k horlivějšímu následování Krista.

Nemusíme ale hned mířit až tak vysoko. Smutné je, pokud místní sbor generace po generaci žije a umírá bez záblesku obnovující moci Ducha a nezná občerstvující sílu probuzení, která způsobuje ono vybočení z vyjetých kolejí. Aby k tomu došlo, musí se najít křesťané, kteří v duchovní obnovu věří, tak jako Adlof a Royová, jak zmíněno v úvodu.

Co se stalo se skrytou mocí Kristova evangelia, oné Dobré zprávy, která má moc proměnit lidi i v naší době? Co dělat, aby síla Božího slova „vypůsobila“ proměnu sboru, potažmo církve? To jsou zásadní otázky, které vyvstávají každému, kdo touží po svěžím vanutí Ducha.

Pokud přijmeme skutečnost, že z Boží strany je vše připraveno, potom je na tahu církev. Pro mocné působení Ducha svatého nestačí obživení několika jednotlivců. Centrem probuzení se stává konkrétní společenství víry, tedy místní sbor. Duchovní obživení, které má ovlivnit své okolí, město, někdy celý národ či kontinent, vychází z místního sboru. Místní sbor se stává ohniskem probuzení.

Proč tedy církev ztrácí onen duchovní potenciál a znovu potřebuje být obnovována? Dovolím si ilustraci z žánru hudebního. Je zajímavé, že existuje řada písní, které se rychle uchytí a stanou se evergreeny. Mimo dobrou melodii jde totiž o texty, které znamenají to, co říkají. Výstižně formulují něco latentně přítomného v srdcích mnoha lidí. Píseň na ně zapůsobí tak, že se v jejich nitru něco děje, a mnohdy je dokonce přiměje k nějakému činu. Troufám si říct, že probuzení je o něčem podobném. Často opakující se výrazy jako Boží láska, odpuštění, následování Krista, modlitba, svědectví nabývají pravého smyslu tím, že jsou žity, něco z jejich skutečné podstaty je zjeveno. Zkrátka znamenají to, co říkají. Častým opakováním a nežitím riskujeme totiž, že se stejné výrazy stávají nejasnými, vyprazdňuje se obsah, vytrácí se jejich pravý smysl, a tedy i tvořivá

moc Slova. Kde se takto děje, tam se musíme ptát, zda hlásáme a následujeme skutečně toho Ježíše, který je tentýž včera, dnes i navěky. (Žd 13,8) To je výzva pro místní sbor.

Touha vyjádřená modlitbami Nejsem odborník na obnovu. Jedno je ale zřejmé, a to chci zdůraznit. Dějiny probuzeneckých hnutí jasně ukazují, že kde došlo k duchovní obnově, tam byly vždy na počátku modlitby. Modlící se jednotlivci, modlící se sbor. Z mé osobní zkušenosti se duchovní probuzení projevuje zvýšenou touhou po obrácení přátel, příbuzných, spolužáků, spolupracovníků, sousedů.

Společenství bratří a sester se modlí za spasení lidí a organizuje nejrůznější akce, které tomu napomáhají. Každé shromáždění je vzrušující, plné očekávání, jak Bůh bude jednat.

Když jsme na konci 70. a na začátku 80. let zažili malé rozvlaženíčko zejména mezi mladými lidmi, začalo to touhou po spasení přátel vyjádřenou modlitbami. Ještě než jsme odcházeli do práce a do školy, scházeli jsme se v malých skupinkách k modlitbám. Psali jsme si seznamy lidí, které jsme Bohu připomínali s prosbami za jejich spásu. Byly to stovky jmen. Inspirovala nás kniha D. H. Dolmana Modlitební život věřících.

Mě osobně zaujal příběh z jednoho probuzení v Indii mezi studenty, které začalo modlitbami několika děvčat. Cituji z uvedené knížky: „Když několik těchto dívek bylo v Kawal Pindi, vyhlédla po půlnoci jedna misionářka ze svého stanu a viděla v jiném stanu světlo, což dívkám nebylo dovoleno. Šla se tam podívat a našla jednu z dívek, nejmladší, patnáctiletou, klečet v rohu stanu se svíčkou v jedné ruce a seznamem proseb v druhé ruce. Na listině měla napsáno pět set jmen dívek ze školy – třetinu z jejich celkového počtu. Hodinu za hodinou klečela před Bohem a předčítala jednotlivá jména. Není divu, že Boží požehnání přišlo všude tam, kam dívky přišly.“ Nemyslím, že by modlitba měla být měřena hodinami. Přesto je dobré připomenout, že Pán Ježíš vstával brzy ráno a odcházel na pusté místo, aby se modlil.

18 květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 18

5/3/2015 9:53:24 PM

Luther řekl: „Jestliže nestrávím každé ráno dvě hodiny na modlitbách, Satan v ten den získává vítězství.“ Měl heslo: „Kdo se dobře modlil, dobře se připravil.“ Pavel se modlil na kolenou, aby církev v Efezu mohla poznat a prožít hloubku, šířku i výšku Boží plnosti a lásky.

Epafras vytrvale zápasil za sbor v Kolosách, aby tamní křesťané stáli pevně a plnili vůli Boží. Apoštolové měli vedle kázání Božího slova modlitby jako prioritu svého poslání.

Co říci na závěr? Navštěvoval jsem jednu starou sestru, která prožila obrácení v době duchovního probuzení v českém evangelickém sboru v polském Zelówě. Často mně vyprávěla o krásném společenství, které prožívali, a naučila mě krátkou písničku, kterou zpívali.

Začínala slovy: „Pane dej probuzení a u mne ho započni…” Když jsme si popěvek spolu notovali, vždy měla plamínky v očích, jako by se právě vrátila z onoho shromáždění poznamenaného Boží blízkostí.

To je, co potřebujeme i dnes. Nezdá se vám také, že se nám někde vytratila touha po duchovním probuzení? Potřebujeme jiskru, která by zanítila oheň křesťanské horlivosti a touhy po Boží blízkosti, po mocném působení Ducha svatého, a to nejen mezi námi. Máme naději.

Bůh je připraven a pracuje na tom. Pán Ježíš nás o tom ujišťuje: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ (J 5,17) Stačí, když se připojíme. ■

KOMENTÁŘ

Odvaha vyhlížet nové věci Nevím, od koho vzešel nápad napsat do Brány článek o probuzení. Měli autoři nápadu na mysli probuzení 18. a 19. století za působení mužů jako John a Charles Wesleyovi, Whitefield, Finney, Spurgeon, Moody a desítky dalších? Plné chrámy a kostely nejen o nedělích, ale i v týdnu před odchodem do práce, brzo odpoledne, před večerem a večer, 5 až 6krát za den? A nemám na mysli muslimy, ale křesťany, jak tomu bylo třeba do nedávna v Jižní Koreji, Indonésii, Ugandě, Jižní Americe i jinde a někde je dodnes. Jako nově v Mongolsku. Článek neberu jako stesk po zmiňovaných probuzeních. Ta se do Evropy, Ameriky a všude, kde proběhla, už zřejmě ve stejné formě nevrátí. Pán Bůh jistě může vše, ale obvykle se neopakuje. Tvoří vždy nová a originální díla a období. I probuzení. Třeba probuzení bez mas – tu a tam někdo zvenčí – zato ale hluboké. Rodiny, které celý život žily v církvi, nebudou ztrácet své děti, protože vyrůstaly v prostředí živé osobní víry.

Nejdříve právě doma a potom v církvi. Lidé z církve budou bez velkých slov, zato ale v přesvědčivé moci nabízet svým vrstevníkům nosné základy bytí. Lidé mimo církev se budou setkávat s křesťany, kteří denně rozmlouvají s Bohem, naslouchají mu a poslouchají. Aniž by zvlášť vyvíjeli úsilí, budou šířit naději, pokoj, jistotu a věrohodnost. Nic z toho nebude jejich zásluhou a dílem. Bude to život Ježíše v nich. Lidé frustrovaní z vývoje společnosti, zdeptaní strachem z reálných válek a děsivého násilí cizích kultur a náboženství a z toho všeho plní pocitu tíživé bezmoci naleznou naději, odpočinutí a následně setkání s Ježíšem.

Probuzení může mít nejrůznější podoby. Je v moci svrchovaného a suverénního Boha, aby určoval formu a čas probuzení. Byl to Pán Bůh, který právě v nejkritičtějších a nejtěžších situacích a obdobích dával povstávat vůdčím postavám a probouzel celé generace. Bůh Bible je natolik suverénní, že může kohokoli, i světské vládce, probudit, uschopnit a vystrojit, aby plnili jeho záměry. Byla a je vždy škoda, když se často i samotní představitelé církví a sborů dívají na duchovní probuzení jako na úlety a blouznivectví.

K pravému průlomu života s Ježíšem Kristem patří velmi pravděpodobně i odvaha k herezi. Nové myšlenky, důrazy a především projevy nového života mohou na pozadí starých nánosů působit často blouznivě nebo dokonce hereticky. To platilo už pro Ježíše a apoštoly, kteří by naprosto evidentně ve zkouškách z rabínského pravověří zcela propadli.

Tuto odvahu pro lásku k Pánu Bohu a k lidem věci osvědčené zachovat a nově myslet i konat přeji autorům nápadu napsat do Brány článek o probuzení. Tuto odvahu přeji i sobě. Nebude-li tato odvaha v nejvyšších patrech církve, v církevních médiích a podobně, probuzení zadržíme. Byť svrchovaný a suverénní Bůh má jistě dost prostředků a moci, aby probuzení daroval.

Přeji odvahu k prokázání samostatnosti nejen v otázce probuzení, ale i v posuzování „co je biblické, evangelikální, probuzenecké“ a podobně. Stěží zde najdeme zcela shodnou odpověď. Trh nabídek možností a pohledů je široký a pestrý. Co v takové situaci dělat? Prokázat samostatnost! Líbit se jiným nikam nevede! Koncentrace na Ježíše Krista a obrácení se k němu je konkretizace toho, že nespoléháme více na člověka.

Tehdy také nejúčinněji „posílíme svá srdce“ podle Žd 13,9. Budou-li se pak „posílená srdce“ vyhledávat a při nedělních bohoslužbách spojovat a podporovat, „malé probuzení“ v našem okolí je na světě.

Bez společného a jasného zaměření na Krista ztratíme hodně síly a budoucnost sotva získáme. Možná prožijeme, že kulturní příkop mezi námi a společností se nebude zmenšovat, ale naopak zvětšovat, a nám to přijde moc líto. U Krista jsme ale u zdroje nevyčerpatelné síly, abychom lidi nejen nepřestali milovat, ale také k nim stavěli mosty a v posledu je přivedli ke Kristu. Probuzení jako podstatné jméno v Bibli nenajdeme, zato sloves jako probudit, vzbudit, podnítit, dát povstat či ustanovit někoho k něčemu najdeme docela dost. Půjde-li nám o to Kristu denně naslouchat s prosbou, aby nám otevíral uši, zcela jistě ho zaslechneme a rádi pak i učiníme, co nám řekne.

■ Ernest Welszar, senior Jihočeského seniorátu

květen-červen 2015 19

květen-červen 2015.indd 19

5/3/2015 9:53:24 PM

Zápisník

Martina Říhová studentka a dobrovolnice (Youth With A Mission) z CB Kutná Hora

R

ozpukané silnice, hromádky odpadků na všech stranách, lidé v šatech, které už byly prané příliš mnohokrát, nefunkční stroje, které měly slibovat údržbu vozovky, a krásná zelená příroda v pozadí.

To je Harare, to je Zimbabwe. Země, která kdysi byla zahradou Afriky díky svému efektivnímu zemědělství. Dnes jsou tu pláně plné divoce rostoucí bujné vegetace, které ani vzdáleně nepřipomínají slávu polí s bohatou úrodou několikrát do roka. A v tomhle obraze se zrcadlí osud celé země.

Historie Zimbabwe je velmi pohnutá a poznamenaná boji a krveprolitími, které jsou vryté nejen do pomníků, ale i do hlubších vrstev srdcí lidí. Země sama jako by byla rozryta svými nepokoji a teď těžce dýchá pod nákladem minulosti.

Hlavní město působí, jako by se tu všechno už stalo. Mnohé domy připomínají ještě koloniální dobu a i kdysi majestátní výškové budovy omšele křičí do okolí, že jejich sláva zhasla mnoho let před překročením milénia. Teď ale na obyvatele drtivě dopadají důsledky autoritativního vládnutí presidenta Mugabeho. Země ztratila ekonomickou stabilitu a o vývozu produktů zemědělství si můžou místní nechat jenom zdát. Život je tu pro většinu tvrdý. Práce se hledá těžko a pracovních míst je nedostatek. Tak se lidé živí, jak umí. Prodejci stojí na krajnicích silnic a nabízejí, co se zdá, že zrovna půjde na odbyt – vteřinová lepidla, kredit do mobilů, sítě proti hmyzu nebo malá umělecká dílka vyrobená z drátů a plechovek od kokakoly. Některé dny jsou lepší, některé přinášejí nejistotu. Je tu ale jeden společný rys, který jsem zaznamenala skoro u všech Zimba-

bwanů – nevzdávají se. Snaží se se svou tíživou situací poprat. Často nejde elektřina a někdy nejde ani voda.

I v hlavním městě se na mnoha místech musí pro pitnou vodu chodit do městské studny. Ovšem i tady lze najít charakteristické stopy naděje – na cestě ke studni je provizorní opravna bot rovnou na chodníku, využije se i malý plácek podél cesty, zde vyrostlo políčko s kukuřicí a klasy z něj se dozlatova opékají ve stánku mládence, který by jinak živobytí neměl. Ať je situace jakákoli, Zimbabwané nerezignují. Většinou milují svou zemi a chtějí, aby fungovala lépe. S tím se snoubí soudržnost. Místní, když jsou bohatší, tak nakoupí barely na pitnou vodu a pořídí si generátory, neopomenou ale zaměstnat ve svých domech i některé z méně šťastných a dají jim tak stabilní příjem.

Takový je obraz společnosti, který je možná (snad) odrazem života církve. V Zimbabwe se ke křesťanství hlásí 70 až 80 % lidí a téměř na každé ulici je možné najít křesťanskou budovu. Neznamená to sice, že by tu tolik lidí bylo opravdu obrácených křesťanů, ale křesťanské hodnoty jsou nosnými pilíři místního života, a myslím, že zásadním způsobem drží Zimbabwe nad vodou. Naštěstí to ale nejsou jen ony. Osobně jsme navštívili několik sborů, které se zapáleně a věrně modlí za obnovu Zimbabwe a za vylití Ducha svatého. Být součástí jejich modlitebního shromáždění je opravdová lekce víry, naděje a vytrvalosti… A taky radosti za všech okolností, jak o ní píše Pavel. Zimbabwe je krásná země a i přes všechny těžkosti tu naděje pro ni rozhodně trvá.■

FOTO autorka

Pod zimbabwským sluncem

20 květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 20

5/3/2015 9:53:25 PM

Člen Odboru pro dorost, dorostový senior

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Jan Czudek

Pocházím ze Slezska; můj otec má polskou národnost, moje mamka je rozená Přibylová a pochází z Veselí nad Lužnicí, kde vyrůstala ve sboru CB. Cítím se více jako Čech, ale duchovní atmosféra Slezska má na můj život velký vliv.

Dětství jsem do svých 11 let prožíval ve sborovém domě v centru Českého Těšína, kde byl můj otec aktivně zapojen ve sboru jako vedoucí mládeže. Vždycky jsem si říkal, že až vyrostu, budu také vedoucí mládeže. Věřím, že Pán Bůh vyslyšel moje touhy a také je naplnil. Je mi 30 let a jsem aktivně zapojen ve službě dorostu.

Mám skvělé syny Tobiase (8) a Erika (4) a úžasnou ženu Kateřinu, která je mi pomocí a podporou. Jsem zaměstnán ve stavebnictví, stavím rodinné domy a vše kolem toho. Mám tři starší sestry; jsme velká, početná rodina, která stojí na pevných základech víry našich předků. Moje 86letá babička prožívá požehnání ze svých 27 vnoučat a 33 pravnoučat.

K

dyž jsem se v roce 1994 přestěhoval s rodiči na venkov do nového domku, začalo pro mě nové životní období, období nových rozhodnutí a zkušeností. Ve 12 letech jsem v rodinném kruhu, při společné chvilce nad Božím slovem přijal Pána Ježíše do svého srdce. Byl to první krok na mé cestě víry.

Dříve jsem se zmiňoval, že jsem chtěl sloužit v mládeži, ale Boží cestou byla služba v dorostu. V 15 letech jsem se do práce v dorostu zapojil aktivně a začal jsem si uvědomovat, že se chci věnovat dorostencům. Nebylo to pro mě jednoduché a po nějaké době jsem na určitý čas dorost opustil. Potřeboval jsem si být jistý, že Pán Ježíš je opravdu mým Spasitelem. Má modlitba zněla: „Pane, prosím, dej se mi více poznat, abych Ti mohl sloužit.“ Pán Bůh mě nenechal dlouho čekat a skrze Ducha svatého mi potvrdil, že nemusím spoléhat na své síly, ale na jeho vedení a pomoc. Uvědomil jsem si, jakou milost mi dává, a v slzách jsem mohl svůj vztah k němu obnovit. Od té doby mu sloužím, někdy to možná i přeháním, ale mám obrovskou touhu být ve službě Pánu užitečný.

V minulém roce jsem se aktivně zapojil do dorostového odboru, do kterého jsem byl jmenován Radou CB. Uvědomuji si svůj díl zodpovědnosti v tomto odboru. Věřím, že Pán Bůh dá celému odboru novou milost a moudrost a všem, kteří v dorostech slouží, dá prožít obnovu a sjednocení. Chci využít tuto příležitosti, abych vás požádal o přímluvné modlitby za mladou generaci, která naléhavě potřebuje naše povzbuzení a modlitební podporu.

Končím výzvou pro sebe, ale také pro vás: „Hledejme nejprve Boží království a vše ostatní nám bude přidáno.“ Pane dej milost, aby můj život a moje služba byla pro mladou generaci požehnáním. Amen.

5/2015

květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 1

5/3/2015 9:53:25 PM

• Rada schválila text tajemnické

zprávy, která bude předložena květnové konferenci Církve bratrské.

• Rada vyjádřila souhlas s upřesněním textu konferenční brožury v bodech navazujících na rozhodnutí mimořádné konference Církve bratrské v r. 2013.

• Rada přijala pozvání Sboru CB v Opavě, který nabízí uspořádání konference Církve bratrské v roce 2016. Přípravou konference je pověřen tajemník.

Z jednání RCB v Praze duben 2015 • Rada vzala na vědomí předloženou

žádost Sboru Církve bratrské VsetínMaják o ustavení samostatné stanice sboru v Šumperku, vrátí se k ní ale později. Před vlastním rozhodnutím je třeba se blíže seznámit se situací na místě, naplnit požadavky Řádu CB (ustavení staršovstva, jmenování zástupce v celosborovém staršovstvu apod.) a vést rozhovor o důvodech oddělení šumperského společenství od místního sboru Bratrské jednoty baptistů. Jednáním na místě jsou pověřeni předseda, místopředseda a senior Pavel Škrobák. Rada doporučuje i rozhovor s vedením BJB. • Rada vzala na vědomí uskutečnění volby seniora pro Střední Čechy a Vysočinu. Za seniora byl opět zvolen stávající senior Petr Geldner s platností od 1. 10.

2015; nedochází tedy k žádné změně.

• Rada vzala na vědomí proběhlé volby kazatelů. Sbor Církve bratrské Praha 9 – Černý Most si zvolil za svého kazatele Pavla Mošnera, Sbor Církve bratrské Praha 2 – Vinohrady Jakuba Ptáčka a Sbor Církve bratrské Česká Třebová Rostislava Staňka.

• Rada diskutovala termíny vizitací, dalších voleb kazatelů, hlasování o setrvání kazatelů a instalačních shromáždění. V současné době je do plánu nově doplněno (v případě stávajících vikářů podmíněně, pokud budou konferencí ordinováni za kazatele Církve bratrské): volba Jiřího Valeše ve sboru Frýdlant nad Ostravicí, volba Josefa Horského ve sboru Brno – Betanie (17. května), vizitace Praha 2 – Vinohrady, vizitace Karlovy Vary, vizitace a hlasování o setrvání Vladimíra Horského v Havlíčkově Brodě, hlasování o setrvání Tomáše Holubce v Karlových Varech, instalace Rostislava Staňka v České Třebové, instalace Romana Touška v Havířově, instalace

Pornografie M

édia, v jejichž epoše žijeme, nabízejí mnohé dobré informace a v mnohém zjednodušují život. Zároveň však přinášejí i mnohá nebezpečí a úskalí, z nichž jedním je fenomén pornografie. Slovo pornografie je odvozeno ze dvou řeckých slov, „porneia“ a „grafé“, ve významu „nemravnost“ a „písmo“. Jedná se tedy o grafické, obrazové či písemné vystavování lidského těla jako podnětu k sexuálním praktikám. Co z názvu již neplyne, je, že pornografie bývá někdy spojena s násilím, stejně tak s pedofilií či dalšími sexuálními úchylkami, ale i s trestnými činy.

V pastorační praxi narážíme na devastující následky pornografie stále častěji. Jsme svědky toho, že se v Evropě zavádějí přísné normy čistoty vody, ovzduší, kvality potravin, avšak téměř nekontrolovaně dochází k rozšiřování a konzumaci pornografické špíny; jde doslova o „mediální tsunami“. Ničivý dopad pornografie vnímáme především ve dvou oblastech:

Dopady na manželství a rodinu Pokud jeden z partnerů konzumuje pornografii, druhý to často vnímá jako nevěru, protože najednou je mezi ním a partnerem někdo třetí, byť „ten třetí“ je „jen“ virtuální. I virtuální realita je ovšem realitou.

Pornografie nastavuje a podporuje nerealistické sexuální normy a praktiky, a to především prezentací sexu jako věci veřejné, kterou lze oddělit od manželství, lásky a závazku. Pornografický sex je v podstatě nezávaznou hrou bez jakýchkoli následků. To ale v manželství a sexualitě obecně, tak jak ji chápeme z Božího slova, nemůže fungovat.

Pokud někdo z partnerů propadá pornografii, hrozí postupný rozpad intimního soužití partnerů, protože si dotyčný zvykne naplňovat svoje sexuální potřeby jinde. Zároveň hrozí nebezpečí, že to, co dotyčný vidí nebo čte, postupně začne považovat – často podvědomě – za normu. Tu ovšem jeho partner z pochopitelných důvodů není schopen naplnit.

Toto všechno většinou víme, přesto mnoho lidí pornografii propadá. Proč? Čeho je to důsledek? Možností je jistě celá řada; několik jako příklad:

květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 2

5/3/2015 9:53:25 PM

Konzumace pornografie bývá důsledkem - dlouhodobého přetížení, kdy se pornografie jeví jako rychlá úleva; - nenaplnění v intimním soužití, kdy se pornografie zdá být rychlou a snadno dostupnou náhražkou; - stresu, úzkosti, strachu, kdy pornografie nabízí určitý únik; - deformace vnímání vztahů, kdy se pornografie může stát nesprávnou normou; - citové deprivace v dětství či mladém věku, která měla za důsledek strach z hlubokého vydání sebe sama druhému; pornografie nabízí sex bez tohoto vydání se a bez zápasu o vztah; - pocitu samoty a opuštěnosti, což člověk může zakoušet i v manželství a rodině, pokud jedno či druhé nefunguje.

Dopady na děti a mládež Pornografie probouzí předčasný zájem o sexualitu, přičemž dítě získává deformovanou představu o sexu (zejména v oblasti navazování a udržování intimních vztahů mezi partnery). U dívek zvyšuje sledování pornografie pravděpodobnost vzniku anorexie a dalších poruch příjmu potravy, a to ze dvou důvodů. Jednak se vystavující se ženy stávají určitou normou krásy, kterou některé dívky, které ještě nemají utvořený hodnotový rámec, přijímají za svou, jednak pornografie provazuje hodnotu člověka s jeho vzhledem a sexuální výkonností. Pokud dívka porovnává své tělo s vystavující se ženou, snadno propadne pocitu, že je ošklivá. Od toho je jen krůček k výše popsaným problémům. U chlapců může vést sledování pornografie ke spojení sexuality s násilím na ženách.

Děti nejsou na informace z oblasti sexu a erotiky zprostředkované pornografií psychicky zralé, nejsou na tyto informace připravené. Pokud je jedna z prvních nebo dokonce první informace o lidské sexualitě spojena s násilím, ztrátou intimity, hrubostí a dalšími věcmi, může tato informace dítě hluboce poznamenat.

Zde je třeba dodat, že mnohokrát je to právě pornografie sdílená v dětském kolektivu, nikoli rodiče či vychovatelé, kdo informuje, „co je to ten pravý sex“.

Pornografie proměňuje živé lidi, muže i ženy, v pouhé předměty, v sexuální objekty. Objekt nic nevyžaduje, nic necítí, dá se snadno ovládnout, nic ho nebolí; když mě omrzí, mohu ho zahodit, nad předmětem mohu panovat, mohu se ho zcela zmocnit a mohu ho vlastnit. Všechny tyto vlastnosti v sobě spojení pornografie a zpředmětnění nese. Navíc se zde skrývá odvěké pokušení „být jako Bůh“ ve smyslu někoho ovládnout.

Pornografie předkládá dětem názor, že sex bez odpovědnosti je přijatelný a žádoucí. Při pornografické produkci totiž pocit viny, tedy že někdo někomu ublížil, nemá místo.

Kontakt s pornografií má u dětí negativní vliv na rozvoj jejich vlastní identity. Pokud si dívka z pornografie odnáší poznatek, že je jen věcí určenou k ukojení potřeb někoho jiného, její identita je tím zraňována. Pokud si chlapec odnáší poznatek, že je vládnoucí „macho“, jehož každá klíčící sexuální touha má právo být jakýmkoli způsobem ukojena, jeho identita se deformuje.

Tomáše Pospíchala na Vsetíně, instalace Karla Fábera v Říčanech, instalace Petra Šedého na Praze 4 – Jižním Městě, instalace Matúše Kušníra v Opavě, instalace Jakuba Vrtani v Třinci-Lištné, instalace Josefa Horského v Brně-Betanii (24. května), instalace Jiřího Valeše ve Frýdlantu nad Ostravicí (asi až na podzim), instalace Pavla Benáka v Českých Budějovicích (závěr roku), instalace Pavla Mošnera na Praze 9 – Černém Mostě (až 2016) a instalace Jakuba Ptáčka na Praze 2 – Vinohradech (také až 2016).

• Daniel Fajfr a Petr Raus podali informace z jednání se staršovstvem v Bystrém. Rada na základě jejich zprávy schválila tyto závěry: Vikář Tomáš Cvejn bude pokračovat ve vikariátu ve sboru Církve bratrské v Bystrém. Od podzimu 2015 nastoupí (pravděpodobně od 1. 10. 2015) na plný úvazek v sídle sboru a přestěhuje se s rodinou do domku pro kazatele v Bystrém.

Rada Církve bratrské souhlasí, aby byl Tomáš Cvejn během prvního roku plného úvazku „chráněn“ pro službu v bysterském sboru; v tomto roce nebude absolvovat žádnou dlouhodobou praxi jinde. Všichni zúčastnění ovšem podporují Tomášovy jednorázové služby kázáním v okolních sborech a případné návštěvy jednání dalších staršovstev a místního seniorátu.

• Rada Církve bratrské počítá s tím, že pokud bude Tomáš Cvejn ordinován konferencí za kazatele Církve bratrské, podpoří po splnění všech vikariátních úkolů včetně dlouhodobější praxe v jednom ze sborů východočeského seniorátu

Z jednání RCB v Praze duben 2015 jeho volbu za správce Sboru Církve bratrské v Bystrém. Vikář Tomáš Cvejn ale má v takovém případě plnou svobodu pozvání sboru přijmout či odmítnout.

• David Novák a Daniel Fajfr podali informaci o průběhu konference Přihořívá. Rada doporučuje její uspořádání i v příštím roce na stejném místě.

• Rada projednala žádost, se kterou se na ni obrátilo vedení všech subjektů působících v areálu Chvaly. Předmětem žádosti je řešení zodpovědnosti za případný úraz na území areálu (nejen v zimním období).

• Rada pověřila zastupováním Církve bratrské na Regionálních stálých květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 3

5/3/2015 9:53:25 PM

konferencích (ve smyslu Strategie regionálního rozvoje ČR 2014–2020 podle usnesení vlády ČR č. 344 ze dne 15. května 2013) v souladu s dohodou na půdě ERC MUDr. Milíče Světlíka na konferencích Královéhradeckého kraje a Evu Čenkovičovou jako náhradníka pro kraj Severočeský.

• Rada věnovala pozornost varování, které vydalo Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Varuje v něm před cestami do vybraných států nebo některých jejich částí, kde hrozí vysoké nebezpečí teroristických útoků, únosů nebo ozbrojených konfliktů. Rada konstatuje, že napříště nebude vysílat své zaměstnance na služební cestu do zemí, které jsou na seznamu Ministerstva zahraničí označeny jako rizikové. Kazatelům však lze na základě příslušné žádosti kazatele a sboru udělit mimořádné pracovní volno, ve kterém zaměstnavatel neodpovídá za případnou škodu. Církev se tak vrací k praxi našich otců, kteří realizovali misijní práci prostřednictvím jiných (externích) organizací, a tedy mimo přímou odpovědnost církve.

• Bratr Pavel Černý se obrátil na Radu Církve bratrské s požadavkem rozšíření redakční rady časopisu Brána o další ordinované kazatele Církve bratrské.

Na jeho podnět odpoví osobně člen RCB a bývalý šéfredaktor Brány bratr Bronislav Matulík.

• Rada zrušila svoje rozhodnutí z března letošního roku, kterým navrhovala, aby o celocírkevních tajemnících bylo na konferenci hlasováno na lístky (tajná volba).

• Rada vyjádřila souhlas se službou předsedy Rady CB na konferenci brazilské sesterské církve ve dnech 27. 4. až 5. 5. 2015 bez finanční spoluúčasti Rady.

• Rada souhlasí s udělením studijního volna Petru Dvořáčkovi v termínu od 1. 6. do 3. 7. 2015 a Pavlu Plchotovi v termínu 1. 7. až 31. 7. 2015. Současně schválila vyslání obou bratří na související služební cestu v termínu 29. 5. až 4. 6. 2015 bez finanční spoluúčasti Rady.

• Rada vzala na vědomí zápisy z jednání seniorátů Hanácko-Valašského, Pražského, Střední Čechy a Vysočina, Severočeského a Severomoravského.

Připravil Petr Raus, místopředseda RCB

léčba a prevence Nestačí však pouze upozorňovat na nebezpečí pornografie, je třeba hledat i východiska a řešení. Vnímáme několik možností prevence nebo pomoci.

Je třeba o tomto fenoménu v církvi hovořit. Není pravda, že se nás jako věřících netýká. Je třeba se vší vážností přijmout, že se jedná o fenomén vážný, nebezpečný a lidský život devastující. S dětmi je potřeba mluvit o sexualitě, ale také o pornografii už od raného věku (pochopitelně úměrně jejich vývoji) a ukazovat jim i v této oblasti Boží normy.

Závislost na pornografii je srovnatelná se závislostí na drogách či alkoholu. Závislý člověk potřebuje pomoc. Doporučujeme, aby staršovstva věděla o odbornících, kteří se touto oblastí zabývají.

Zároveň zde platí, že odborná pomoc si v této oblasti nijak neprotiřečí s pomocí duchovní, naopak mohou být dobrými spojenci. Díky Boží pomoci pak může dojít k osvobození.

Pornografie je často spojena se samotou. Proto považujeme za nutné, aby církev byla domovem, kde lidé nachází hluboká přátelství projevující se možností hovořit o věcech, se kterými zápasíme.

Domovem, kde není třeba se bát odsouzení, když v něčem selžu nebo něco nezvládnu, a kde ty, kteří se spolu přátelí, spojuje společný cíl a touha; v případě věřících touha sloužit a oslavit Pána Boha.

Doporučujeme přemýšlet nad svým životním stylem a případně ho změnit. Jedním z důvodů konzumování pornografie je totiž všudypřítomný stres a stálý nepokoj. Pornografie se pak jeví jako snadný kompenzátor. Některým se osvědčil princip tzv. „vykazatelnosti“: Přátelé si čas od času v rámci malé skupiny skládají účty z toho, jak v různých oblastech života, včetně sexuality, uspěli či neuspěli (srov. Jk 5,16).

Pornografie reflektuje nejen to, nad čím přemýšlíme, ale i to, na co se díváme a co do mysli vpouštíme. I proto Písmo hovoří o proměně mysli (Ř 12,1). Proto je třeba jisté kázně v tom, co do mysli pustíme, a co nikoli, na co se díváme, a na co ne.

I v oblasti pornografie platí, že žádný hřích není tak velký, abychom ho nemohli vyznat a přijmout Boží odpuštění (Žd 10,17–20).

I zde můžeme zvěstovat odpuštění a možnost nového začátku každému, kdo v pokání přichází k Pánu Bohu. ■ DaviD novák, RaDa CB

květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 4

5/3/2015 9:53:26 PM

STALO SE

Evropský parlament vyšel vstříc potratům Evropský parlament schválil 9. března zprávu belgického socialistického poslance Marka Tarabelly o pokroku v rovnosti mezi muži a ženami v Evropské unii za rok 2013. Zpráva značně nelogicky obsahuje i zmínku o tom, že ženy mají právo na ulehčení a zjednodušení potratů. Pro zprávu hlasovalo 441 poslanců, 205 bylo proti a 52 se hlasování zdrželo.

Politicky viděno, pro zprávu hlasovali socialisté, zelení, liberálové a komunisté, lidovci byli naopak vesměs proti. Český lidovecký europoslanec Tomáš Zdechovský pro Christnet.cz vysvětlil, že zpráva nemá žádný přímý dopad na Evropskou legislativu, avšak nechce tento signál Evropského parlamentu vůbec podceňovat. „Je to určité zklamání z toho, co pod hlavičkou ideologie jsou schopni protlačit do různých zpráv o lidských právech levicoví a liberální poslanci,“ poznamenal. Přitom podle Zdechovského bylo jak Evropskou komisí, tak i Evropským parlamentem opakovaně potvrzeno, že téma umělého ukončení těhotenství patří podle platné Smlouvy o fungování Evropské unie (čl. 168, odst. 7) do působnosti členských států.

GLOSA

Daniel Raus Každý zná příběh biblického Zachea.

Chlápek, který byl hodně šikovný, hlavně s penězi. Nejspíš se vyznal v tlačenici a možná byl ve správnou chvíli na správném místě (na tom stromě

Zacheův strom Zemřel televizní kazatel Robert Schuller

Americký televizní kazatel Robert Schuller, který v roce 1970 založil nejsledovanější televizní bohoslužbu světa Hour of Power (Hodina moci), zemřel 2. dubna ve věku 88 let.

Reformovaný farář započal svoji práci v autokině, ale v roce 1980 otevřel v Kalifornii známou Křišťálovou katedrálu pro čtyři tisíce lidí, z níž pak byly vysílány nedělní bohoslužby do celého světa milionům diváků, včetně řady evropských zemí (v Německu přes kanál Tele 5 a Bibel TV). Jeho kázání však opětovně narážela na kritiku kvůli teologickému obsahu, protože evangelium spojoval s učením o „pozitivním myšlení“ a skutečnost hříchu přitom velmi upozaďoval. Po jeho odchodu do důchodu došlo v jeho sboru ke sporům. V roce 2010 byl na katedrálu vyhlášen konkurs a následně pak byla prodána katolické církvi.

Podle IDEA zpracoval (ve spolupráci s

) -JUml-

no comment Někteří Němci nevědí, proč jsou v církvi Z průzkumu, který provedla Zemská evangelická církev v Bádensku-Würtenbersku, vyplynula některá zajímavá zjištění.

Například pětina členů církve nedovede uvést žádný rozumný důvod, proč se k církvi hlásí. Navzdory tomu uvedlo více než 90 % dotázaných, že z církve nechce či pravděpodobně nebude chtít vystoupit. Opak připustila jen 2 % dotázaných. Tato zemská evangelická církev má téměř 3,5 milionu členů, průměrná církevní daň, kterou platí členové církve, zde činí 539 eur.

určitě). Ale hlavně – neměl zábrany.

Což je předpoklad, aby udělal díru do světa. A do peněženek jeho obyvatel.

Dneska by jezdil nablýskaným fárem, nosil parádní brýle, frajerské sako a ponožky v sandálech. Na švýcarském kontě by měl hezkou sumičku z vytunelování nastrčených fondů, staral by se o investice, sháněl státní zakázky a užíval si radostí života. Nějaké to policejní vyšetřování by pro něj bylo dávnou minulostí, na jeho případ by se vztahovala přece prezidentská amnestie.

Jenomže Zacheovi se na tom stromě změnil svět. Přesněji řečeno pod tím stromem. Najednou bylo všechno jinak. Co nahromadil, ztratilo glanc ve prospěch čehosi velmi silného, velmi úžasného a velmi nadčasového. Řekl větu o čtyřnásobku a podle všeho můžeme předpokládat, že ho i vyplatil.

Pokud jsem někomu něco vytuneloval, nahradím čtyřnásob. Pecka.

Občas si říkám, že bychom se vlastně měli za naše tuneláře modlit.

Párkrát jsem to i udělal. A někdy se mi zdá, že se s nimi dějí zvláštní věci.

Určitě si to namlouvám, s lidmi se přece pořád něco děje. Ale stejně. Kroutím hlavou nad zprávami. Akorát jedno chybí. Ten čtyřnásobek. Vypadá to spíš na Boží mlýny než na Zacheův strom.

Ale jak říkám, člověk si plno věcí jen tak namlouvá. Nebo že by…? ■

květen-červen 2015 21

květen-červen 2015.indd 21

5/3/2015 9:53:26 PM

příběh Cesta sestry Terezy

Bůh pro slabochy?

J

sem třetí dítě z šesti. Maminka se nás snažila vést ke katolické víře, ale u mne se jí to nepovedlo. Neměli jsme moc peněz a to jsem viděla jako kámen úrazu naší rodiny. Rodiče řešili finanční problémy alkoholem a kvůli alkoholu jsme se jako rodina začali rozcházet. Chudobu jsem vnímala jako nejzávažnější problém lidského bytí a peníze jako prostředek ke štěstí. Už od 13 let jsem začala pracovat, abych rodinnému rozpočtu ulevila a taky abych měla všechno, co chci. Mojí láskou se staly peníze a cestování. Často jsem utíkala ze situací, které nebyly příjemné, sbalila jsem se a odjela.

S přibývajícím věkem jsem zjistila, že peníze jdou vydělat i snáze a dostala jsem se do úplně jiného světa. Tenhle oslnivý svět mě doslova pohltil. Naučila jsem se nasazovat si masku roztomile hloupé blondýnky v růžovém. Trpěla jsem poruchou příjmu potravy a psychicky jsem na tom také nebyla nejlépe, hlavně ale, že jsem byla krásná. Někdy se mi chtělo i umřít, považovala jsem svůj život za naprosto zbytečný.

V této době jsem vyhledávala spoustu věcí jako výklad z karet, čtení z ruky, výklady snů, reiki a další. Dychtila jsem po smyslu života, který jsem neměla, a také po lásce, kterou jsem odmítala ze strany své rodiny. Začala jsem randit se starším mužem, který, jak jsem postupně zjišťovala, měl psychopatické sklony. Tehdy jsem začala přemýšlet o Bohu, ale spíše jsem mu všechno vyčítala.

Z hodin náboženství jsem znala biblické příběhy a evangelium, ale podstata křesťanství mi unikala. Nikdy by mne nenapadlo, že s Bohem můžu mluvit a On mi ještě bude odpovídat. Křesťany jsem tehdy považovala za slabochy, kteří život nezvládají sami a potřebují tu svou berli. Až jsem potkala slečnu, která byla jiná než kdokoli, jmenovala se Markéta.

Markéta Staly se z nás výborné kamarádky. V 2. ročníku vysoké školy jsem jí byla na svatbě. Bylo to v Církvi bratrské v Českém Těšíně, tam jsem si pomyslela: Škoda, že nevěřím v Boha. Kdybych věřila, tady bych byla šťastná.

Tato moje kamarádka se mnou šla celá studia, asi sedm let životem. Mohla jsem jí říct o všem a nebát se, že mě odsoudí. Její víru jsem samozřejmě na oplátku tolerovala. Díky vysoké škole jsem se dostala i do světa. Vyrazila jsem na studijní pobyt do Portugalska. Tam křesťanství dýchá úplně odevšud.

Zjistila jsem, že se se mnou něco stalo, najednou něco ve mně toužilo uvěřit v Boha, ale potřebovala jsem osobní zkušenost.

Když se mi podařilo vymanit z nešťastného vztahu s tím psychopatem, začala ve mně růst obrovská nedůvěra a nenávist k mužům. Ale Bůh mi postavil do cesty upřímného, milého muže, který se do mě zamiloval a přijal i mou minulost. Dost jsme to uspěchali, protože se nám brzy narodil syn. Potom přišla i svatba. Já byla v manželství nespokojená. Stereotyp, nekonečná smyčka s vyhlídkou do nikam. Ubíjelo mne to.

Tehdy začaly rozhovory s Markétou na téma manželská krize, jak to vnímá ona jako křesťan, až jsme se přesunuli do duchovní oblasti. Měla konečně příležitost, po šesti letech přátelství, říct mi o existenci duchovního světa. Vyprávěla jsem jí zážitek ze svého dětství, kdy jsem spala a pocítila jsem teplo na své noze. Podívala jsem se a věděla jsem, že je to démon. Neznala jsem do té doby ani název démon, ale tehdy večer jsem jistě věděla, že je to on. Hned zmizel, věděla jsem, že potřebuji modlitbu. Dále jsem měla problém s vtíravými myšlenkami. Pořád jako by mě něco nabádalo lidem kolem mě ubližo-

foto archiv autorky

Svod peněz

22 květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 22

5/3/2015 9:53:27 PM

vat. Nechtěla jsem to, ale ty myšlenky neustále přicházely a já se s nimi naučila žít. Svěřila jsem to i své sestře a řekla mi, že to zná také. Na všechno mi Markéta podle Boží pravdy dokázala odpovědět.

setkání s hospodinem Později jsem od ní dostala pozvánky na kurzy Alfa, kam jsme dorazili i s mým mužem.

Tam jsme spolu mohli prožít požehnaný čas. V srdci jsem najednou věděla, že Bůh je pravdivý a není to jen něco, co je napsané v nějaké knížce, ale že je živý. Zmizel také můj seznam křivd, který jsem uchovávala ve své hlavě. Byly to vzpomínky na nepříjemnosti, co se mi v životě staly. Najednou jsem nemohla jinak než se usmívat.

Teď vím, že Bůh byl se mnou po celý čas mého života. I když jsem ho hledala, byl se mnou, ale čekal na mého muže, kterého mi dal, abychom mohli jít za Ním v jednotě. Neustále mě vychovává. Na Slezsku jsme uvěřili v Pána a toužili hned vyjet na misii, kamkoli. Ale dostali jsme se do Berouna, kde žijeme ve sborovém domečku, a Pán nám dal krásnou rodinu, místní společenství.

Nikdy jsem u ničeho ani u nikoho nevydržela delší dobu.

Teď vím, že jsem požehnaná rolí manželky, matky, sestry, a roli Božího dítěte bych nevyměnila za nic na světě. Jen touha po cestách a dálkách mi v srdci vytrvala, a tak teď už i s manželem s láskou a důvěrou očekáváme ten hlas, kdy nám Pán jednou řekne, sbalte se a jeďte. Žít s Bohem, to je teď, co nás naplňuje. Chvála Mu za to, že v dostatku všeho Mu můžeme patřit.

■ teReza GoRoš oBRová,

o kouření (Brána 3/2015) Z tohoto článku jsem nevěděl, co si mám vybrat. Jestli může křesťan kouřit, nebo ne. Je to jenom etická záležitost? Jsem přesvědčen, že k tomuto tématu lze vybrat texty z Bible, aniž by bylo Slovo Boží nějak znásilňováno, i když bylo řečeno do jiné situace. Jsem ale přesvědčen, že platí obecně. Co takhle slovo apoštola Pavla 1K 6,12: „Všechno je mi dovoleno, ale ne všechno prospívá... ale ničím se nedám zotročit.“ Což kuřák není otrokem? Dále v tomtéž listě říká (3,16–17 a 6,19): „Jste chrámem (vaše tělo) Ducha Svatého. Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh.“ Jestliže je jasné, že kouření ničí zdraví a svévolně si člověk zkracuje život, je to ničení daru Božího, těla, chrámu Božího. Platí to?

Jeden starý kazatel v minulosti, když se ho kdosi ptal na kouření, odpověděl veršem ze Zjevení 22,11 dle Kralického překladu: „Kdo smrdí, smrď ještě.“ V bratrské lásce Jan laChman

Odpověď autora článku Milý bratře, děkuji Vám za Vaši reakci na článek v Bráně, jehož jsem autorem. Dovoluji si zaslat Vám krátkou odpověď.

Naprosto s Vámi souhlasím v názoru na zdravotní škodlivost kouření.

Sám jsem naprostý nekuřák, nikdy jsem kouření ani neokusil. Stejně tak s Vámi sdílím názor na Vámi citované biblické oddíly. Jistě je možno vztáhnout je také na kouření. Zásadní problém však vidím v tom, že stejným způsobem bychom mohli tyto verše aplikovat i na mnoho dalších oblastí v našem životě, které ovšem běžně tolerujeme, ačkoliv také dobře víme, že našemu zdraví neprospívají. Naše tělo (chrám Ducha) poškozují a v nejednom případě mohou způsobit i nezdravou závislost.

Zdá se mi tedy, že tímto směrem se naše uvažování ubírat nemůže.

Jádro „etické“ otázky vidím v tom: Proč nám kouření vadí více než jiné „zlozvyky“. S bratrským pozdravem Jiří seDláČek Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 E-mail: brana@cb.cz

Děláme, co umíme, abychom naše město oslovili evangeliem. V květnu pořádáme Legoprojekt a poslední středu v červnu veřejnou přednášku na téma Mistr Jan Hus – kacíř, nebo hrdina. Na přednášce je jedinečné to, že nás o ni požádalo ústecké muzeum, které akci pořádá. Přednášet bude kazatel Jan Hábl. Prosíme za přímluvné modlitby. Sever Čech evangelium skutečně potřebuje. Děkujeme!

■ sBoR CB v Ústí naD laBem

CB BeRoun

květen-červen 2015 23

květen-červen 2015.indd 23

5/3/2015 9:53:27 PM

DO PÍSMA

Genesis 8,1–15

Konec potopy B

ůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. Byly ucpány prameny propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen lijavec z nebe. Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu. (1–4) Vody potopy stály na zemi 150 dnů. Všechno, co mělo v chřípí dech života, pomřelo, ale Bůh pamatoval na ty, co byli v arše, v té podivné schráně s mnoha patry a místnostmi pro osm lidí a množstvím němých pasažérů. Bůh je s nimi se všemi, s lidmi, i s dobytkem a s celým svým stvořením.

Když Noe vešel do archy (7,7) spolu s rodinou a vybranými zástupci fauny, Hospodin za nimi zavřel. Tím je zachránil. Venku se zatím spustilo tóhú vabóhú. Nastalo opětovné propojení vody nad klenbou a pod klenbou. Chaos vyvrcholil 40. den.

Způsobil vítr a vody se uklidnily. Prameny jsou ucpány a lijavec z nebe zadržen.

Voda působí jako očistná lázeň. Omývá všechny stopy po špíně, zlu a nespravedlnosti, které zemi

Mgr. Radislav Novotný (38) Po absolvování studia na Evangelické teologické fakultě UK nastoupil jako vikář do sboru ECM Plzeň 1. Poté byl kazatelem sborů ECM v Litoměřicích a v Praze 9 – Horních Počernicích.

Má za sebou půlroční stáž v USA a více než rok v pozici generálního sekretáře YMCA v ČR. Od září 2013 slouží jako 2. kazatel sboru CB Praha 1 – Soukenická. Žije s manželkou a třemi dětmi ve Staré Boleslavi.

tížily vinou lidí. Zachován byl jenom malinkatý zlomek, ostrůvek spravedlnosti, nenakažený zlem a svévolí. Skupinka věrných. To stačí, aby skrze ně Bůh připravil nový začátek. Potopa je následek lidské zlovůle, touhy po bohorovnosti. Je to odpověď Boží spravedlnosti na množství hříchů, které dosáhlo svého vrcholu. Doba spravedlivé odplaty střídá dobu milosti. Byla to katastrofa. Tou katastrofou není vnímána potopa sama, ale to, co lidé dokázali ve věku před potopou. Lidské zlo zničilo svět a potopa přišla jako kýbl s horkou vodou na špinavou podlahu.

Je to vítr (duch) od Boha, kdo působí uklidnění vod (srv. 1,2). Zastavuje potopu. Vody se uklidní a ustoupí. Nevsakují se ani neodpařují, prostě ustupují na místo, které Bůh určil. Načas dal možnost živlům, aby se projevily. Schrána s Noemem a pasažéry spočinula po pěti měsících na hoře v pohoří Araratu.

Hebrejsky doslova archa odpočinula (n-v-ch), stejně pak spočinou (odpočinou) nohy holubice. Stejně tak spočine Noach, jehož jméno znamená odpočinutí.

A tady se vnucuje otázka, zda opakování kořene n-v-ch nemá souvislost s prvním dnem po stvoření člověka. Čeká ho snad opět první den po stvoření (záchraně), den odpočinutí – šabat?

Možná nás napadne: Pokud Bůh nechal spočinout archu na vrcholu hory, která je přes 5000 metrů vysoká, jak pak mohli slézt všichni bezpečně dolů? Byla to ta hora, nebo celé pohoří? Odpovědi nejsou jednoznačné. Pomůže víra založená na osobní zkušenosti. Totiž když nás Bůh vytáhne na nebezpečnou a vlastně i dobrodružnou plavbu, ke které si použije – považte ten Boží humor – nesmyslně vyhlížející krabici místo lodi, pak lze počítat s tím, že nebeský Otec i toto dotáhne až do konce.

Stejně jako když Pán Ježíš říká: „Nemusíte se ptát, kde budeme spát, co budeme jíst a co budeme mít

24 květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 24

5/3/2015 9:53:27 PM

na sebe?“ Prostě jen věř! Když se necháš Pánem Bohem vést, dobře to dopadne.

A vody ustupovaly a opadávaly až do desátého měsíce; prvního dne desátého měsíce se objevily vrcholky hor. Když pak přešlo čtyřicet dnů, otevřel Noe v arše okno, které udělal, a vypustil krkavce; ten vylétával a vracel se, dokud se vody na zemi nevysušily. Pak vypustil holubici, kterou měl u sebe, aby viděl, zda vody z povrchu země ustoupily. Holubice však nenalezla místečka, kde by její noha mohla spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud pokrývaly povrch celé země. Vztáhl tedy ruku, vzal ji a vnesl ji k sobě do archy. (5–9) Přichází dlouhých čtyřicet dní čekání. Čtyřicítka je v Bibli často používána. Noe otevírá „okno“ a po způsobu dávných mořeplavců vypouští ptáky.

Ti mořeplavcům zjišťovaly blízkost pevniny. Krkavec se vracel, dokud voda úplně neopadla. Krkavec bylo nečisté zvíře, protože se živil mršinami. Mohl tedy najít potravu dříve než holubice. Ta byla naopak posvátným ptákem snad ve všech kultech. Tvrdilo se o ní, že nemá žluč. Byla chována v domácnostech

jako symbol lásky a něhy. Holubi se vrací rádi domů, kde si zvykli. Čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily. Čekal ještě dalších sedm dní a opět vypustil holubici; už se však k němu zpátky nevrátila. Léta šestistého prvého, první den prvního měsíce, začaly vody na zemi vysychat. Tu Noe odsunul příklop archy a spatřil, že povrch země osychá. Dvacátého sedmého dne druhého měsíce byla již země suchá.(10–15) Za sedm dní holubice přinese čerstvou olivovou ratolest, která se tak stane symbolem konce katastrofy a znamením nového počátku v míru. Paradoxně symbol využívaný komunisty, aniž by tušili, že jde o symbol smíření Boha s lidmi a očištění země od lidské svévole. Za dalších sedm dní se holubice nevrátí. Odstraní příkrov, země osychá, ale všichni vyjdou teprve za dva další měsíce. Země je očištěna.

Začíná se znovu od nuly. Nepřipomíná nám to nový život v Kristu? „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2K 5,17) ■

poznámky Kde je pohoří Ararat?

Ararat se nachází na východě Turecka, několik kilometrů od hranic s Íránem a Arménií. Je nejvyšší horou Arménské vysočiny. Impozantní sopka se dvěma vrcholy – Velkým Araratem (5137 m) a Malým Araratem (3896 m) tvoří výraznou dominantu celého kraje. Poslední vulkanická činnost byla zaznamenána v roce 1840. Vrchol trvale pokrývá sníh a led.

Výstup na Ararat není extrémně náročný. Nedaleko u vesnice Telceker, zhruba 2 km od íránské hranice, se nalézá ve výšce 1900 m útvar někdy označovaný za Noemovu archu. Leží v obrovském proudovém sesuvu, který je zhruba 3 km dlouhý, až 400 m široký a sestupuje o zhruba jeden výškový kilometr. Útvar byl odkryt velkým trojnásobným zemětřesením v roce 1948 a od té doby je předmětem řady výzkumů a spekulací. Podloží sesuvu je tvořené směsí hornin, převážně křídových až paleogenních jílovců. Útvar podobný lodi vznikl jako oboustranná rozevřená puklina, která byla později vyplněna jiným, poněkud odolnějším materiálem a opět exhumována nedávnou erozí.

Podle geologů se jedná o pozoruhodný přírodní útvar. Ron Wyatt – dobrodruh, amatérský archeolog a spisovatel – tvrdil, že zde nalezl řadu archeologických dokladů o Noemově arše. Jeho interpretace byly odmítnuty vědci, historiky, biblisty, a dokonce i vedením jeho církve jako pseudověda. Přesto má dodnes řadu příznivců a následovatelů mezi křesťanskými fundamentalisty. Nad vším ale visí otázka, je-li to biblický Ararat? Co bylo dřív? Zpráva o potopě, nebo název pohoří a této hory? To se asi už nedozvíme.

Jak dlouho trvala potopa?

Potopa začala 17. 2. v 600. roce Noemova života. 17. 7. téhož roku spočinula archa na Araratu, ale teprve 27. 2. z archy vystoupili, tedy po roce a jedenácti dnech lunárního kalendáře. Sečteme-li dny 354 + 11 = 365, máme počet slunečního roku. Roční koloběh proběhl a nebylo potřeba žádného náboženského rituálu, aby se naklonili bohové. Život nezáleží na astronomickém kalendáři ani na posvátných místech, kostelích nebo chrámech, ani na svátcích, ve kterých lze božstvo ovlivnit, ale pouze na Bohu, který se smilovává.

květen-červen 2015 25

květen-červen 2015.indd 25

5/3/2015 9:53:28 PM

Etika

Soutěživost Jaké jsou hranice zdravého soutěžení a nepřejného soupeření? Kdy ustupovat jeden druhému a kdy se vrhnout do zápolení?

S

lovo soutěž v Písmu snad nikde nenajdeme, tedy alespoň já jsem je nikde v Písmu nenašel.

Ale soutěživost provázela lidstvo od samého počátku. Každému člověku bylo dáno do vínku bytostné vědomí sama sebe. Touha jedinečnosti a vyniknutí.

A tam, kde je tato touha přítomna, tam je přítomno i srovnávání se s druhými. Srovnávání pozvolna přechází do nevyřčené soutěže mezi lidmi. Ta může přejít do otevřeného boje a nakonec až do válek národů.

Biblický Kain a Ábel zřejmě soutěžili o lepší oběť, o lepší vztah s Bohem. Naše děti rády porovnávají svou sílu v nejrůznějších disciplínách. Kluci rádi zvou tatínka „na páku“, tedy na souboj síly paží.

Lidé soutěží o lepší oblek, lepší sportovní výkony, lepší dort, lepší modlitbu, dokonce i o pikantnější hříchy při zpovědi.

Soutěž nás motivuje, posouvá v životě dál, tlačí nás do zlepšování našich schopností a dovedností, k dopracování se lepších výsledků. Avšak soutěž, pokud přejde moudrou míru, může se stát zlou.

Přejde v drsné soupeření. Zmíněný Kain s Ábelem nesoutěžil, ale bojoval. Nechal se vést záští a zlo-

Ing. Petr Kučera Původně stavební inženýr a středoškolský učitel, v současné době kazatel Církve bratrské, nejprve v České Třebové, nyní ve Frýdku-Místku. Pracuje v Dorostovém odboru a v Diakonii CB.

bou. Považoval bratra za nepřítele hodného smrti.

V atmosféře soutěživosti se snadno uchytí úporný plevel závisti. Ale jen proto nezavrhujme veselou soutěživost. Jak by vypadal život bez soutěže?

Byl by bezstarostný a poklidný. Nemotivující.

Nikdo by neměl ambici připravit dobré jídlo, vyrobit kvalitní kus nářadí. Lidé by chodili jako otrhanci. Šeď života. Trocha soutěže neškodí.

Ovšem do všeho lidského soutěžení zaznívá i jiný hlas z Písma, nepřeslechnutelný. Hlas krotící přehnanou ambicióznost: „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem.“ (Mt 20,21) Najdeme i verše, které podstatu soutěživosti zcela ruší: „V úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Ř 12,1) Jak podle těchto veršů hrát na sportovních turnajích? Zažil jsem zápas ve volejbalu vedený „v křesťanském duchu“.

Hráči schválně nechali protivníka vyhrát, aby mu udělali radost. Bylo to trapné a zmatené. Nakonec z toho byli rozmrzelí všichni hráči.

Z Písma zaznívá ještě i další hlas, který ducha soutěživosti jakoby popírá. Jde o verše připomínající rovnost všech lidí před Bohem, bořící zeď mezi Židy a pohany (Ef 2,15), mezi otroky a pány (Ef 6,9), mezi muži a ženami (1K 11,12). Mnohokrát se v Písmu setkáváme s tím, že Boží vidění je jiné než lidské vidění – první budou poslední a poslední první.

(L 13,30) Raději tedy přece jen se soutěží skončit?

Tato rovnostářská myšlenka se plíživě vkrádá do našeho života a společnosti: Mám právo být stejně dobrý jako ty…

Na prvním místě ve školní recitační soutěži se umístil koktavý chlapec. Upřímná snaha poroty o rovnost znechutila poctivě cvičícího žáka, který se umístil na druhém místě. Už nikdy se nezúčastní podobné soutěže. Firmy ztrácejí motivaci, když konkurence získá stejnou hodnotu zisku v dotacích.

Dobří pracovníci jsou napomenuti, protože svou dobrou pracovní morálkou kazí mizerně pracující kolektiv. Co je tedy správně?

Soutěživost bude souputníkem našeho života.

A nemusíme se za ni stydět. Soutěž ve sportu, a stejně i v životě, má být hra, která povzbudí, posune i baví.

Ale jak dokázat, aby hravé soutěžení nepřerostlo v drsné soupeření? Dovoluji si navrhnout pár rad:

26 květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 26

5/3/2015 9:53:28 PM

můj názor Svůj jinošský věk jsem prožíval v křesťanském oddíle. Životadárným jádrem jeho činnosti byla právě soutěž. Soutěž mezi družinami. Bojovali jsme o první místo ve všech možných disciplínách, biblickými znalostmi počínaje a sekerobijectvím konče. Prestižní soutěž nás motivovala k výkonům až neuvěřitelným. Dobrovolně jsem se učil biblické verše, dobrovolně jsem běhal po lesích, dobrovolně jsem se učil poznávat kytičky, a to jmény druhovými i rodovými. Ve starším jinošském věku jsme stále soutěžili, ale učili jsme se zasmát vlastním neúspěchům a nakonec i přát vítězství druhým. Blahoslavená soutěž mého mládí. Mnoho mi do života dala.

Snad proto jsem k soutěžení přejný.

Laskavé soutěžení jsem vnímal i v církvi.

Konkurence mezi sbory nebo skupinkami mě dokázala vyprovokovat a posouvat. Nakonec i kazatelům prospěje úsměvná soutěž v kvalitě kázání. Pokud přejde v soupeření, padneme jako služebníci Boží do ďáblovy léčky. Pokud bude motivovat a posunovat, je to ku prospěchu Božího království.

2) Svou přehnanou soutěživost kroťme pohledem na Boha. Hezky svůj zápas popsal apoštol Pavel: „Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.“ (Ga 1,10) Tato myšlenka osvobozuje od úporného soupeření.

3) Pokud přijmeme myšlenku soutěže mezi lidmi či kolektivy, je třeba hrát čestně a nenechat se satanem stáhnout do pomyslné spirály zla, pýchy, závisti, pomlouvání, zlehčování úspěchů druhých.

4) Nebojme se motivovat laskavou soutěživostí i v církvi. Snad jeden verš v Písmu by mohl být k sympatické soutěži jednotlivců v církvi přímo návodný: „Ať se snaží v dobrých skutcích předčiti všickni, kteříž uvěřili Bohu.“ (Tt 3,8) 5) Zachovejme si v životě humor a s ním spojený náhled na život. Když se neumíme zasmát vlastním prohrám a svému pinožení, je to s námi špatné.

Bereme se moc vážně.

Před dávnými léty vrcholila na dorosteneckém pobytu velká celotáborová soutěž. Soupeřící týmy byly ten rok vyrovnané, rozdíly v celkovém pořadí celotáborové soutěže minimální. Všechny disciplíny už byly vyčerpány. Moudří vedoucí zvolili za poslední rozhodující boj soutěž v pouštění lodiček. O prvním místě prakticky rozhodla náhoda. Moje družina, které jsem velel, prohrála a nezískala vytoužené první místo. Můj svět se tehdy zhroutil. Nepochopil jsem, že jde jen o hru. Nedokázal jsem se zasmát a ocenit nadhled svých vedoucích. Takový nadhled zřejmě ztratil nad svým osudem kdysi i ďábel. My jako Boží lid si musíme nadhled zachovat a místo zlému nedávat. ■

ilustrační Foto archiv

1) Na prvním místě musíme vidět v lidech kolem sebe Boží syny a dcery. Jsme si před Bohem rovni.

A proto máme přát druhým úspěch. Třeba i v tom nejlepším smyslu upřímně a laskavě závidět.

květen-červen 2015 27

květen-červen 2015.indd 27

5/3/2015 9:53:29 PM

KULTURA Znepokojivé pochybnosti Czesława Miłosze

Poslední básně Ú

tlá básnická sbírka Poslední básně je souborem tvorby ze sklonku života Czesława Miłosze, polsko-litevského nositele Nobelovy ceny za literaturu. Sbírku připravila pro vydání dva roky po autorově smrti jeho tajemnice. Zařadila do ní jak verše už publikované, tak zcela neznámé. Díky překladu Josefa Mlejnka se o pět let později dostaly i k nám.

Vybrané básně napsal Czesław Miłosz v posledních dvou letech života, kdy už překročil devadesátku. Měl za sebou prožitek obou válek, za nacismu se podílel na podzemní kultuře, za komunismu působil jako nestranický atašé pro kulturu v USA a ve Francii, kam nakonec emigroval.

V Posledních básních se často vrací do minulosti svým charakteristickým způsobem založeným na prolínání mýtu a skutečnosti, který bývá připisován úzkému sepětí s litevskou kulturou. Básně tím získávají zvláštní meditativní ladění, které posilují jasné odkazy na katolictví.

Sbírka je rozdělena do pěti částí. V prvních čtyřech se mísí ohlasy polských událostí se vzpomínkami na dětství a mládí. K nim se přidávají úvahy obecně o člověku, přírodě a samotném básnictví s kritikou stavu společnosti a prázdnoty myšlení.

Poslední část má v sobě silný nádech smutku stáří a zvuk jakési marnosti dosavadního života.

Jako by koncem života básník přestal bilancovat věci pozemské a obrátil se výš. Na rozdíl od předchozích částí se sporadicky vloženými křesťanskými motivy je pátý oddíl jeden velký výkřik k Bohu, jakési volání po odpuštění, v němž se prolínají intelektuální a obecně lidské pochybnosti. Rozpor střídajících se zoufalých proseb a náznaků výčitek tvoří zvláštní znepokojivý dojem. Miłosz se v bás-

náš tip Hříšnice – Dagmar Pecková, Slovenská filharmonie, CD, Supraphon Světově proslulá mezzosopranistka Dagmar Pecková přichází s novým albem Hříšnice, kde představuje operní árie od různých autorů (Wagner, Strauss, Mariott), které spojuje téma hříchu a odpuštění.

ních zjevně snaží vyrovnat s rozpory, které nachází ve svých hlubokých teologických úvahách, aby je v následném zoufalém výkřiku smetl voláním po Božím odpuštění.

Czesław Miłosz, Poslední básně. Triáda, Praha 2011.

Překlad Josef Mlejnek.

Podoba jednotlivých básní se mění a přechází mezi dlouhým nepravidelným veršem, který sklouzává až na hranici prózy, a pevnou strukturou veršů rýmovaných. Přesto jsou Miłoszovy básně srozumitelné a dokazují jeho schopnost básnického vyjádření.

Celkový dojem ze sbírky kazí její nelogické uspořádání, které postrádá tematickou provázanost nebo alespoň chronologii, jež by zdůvodnila, proč se vedle úvahových básní objevují tematicky zcela odlišné verše s motivy tělesnosti.

Poslední básně představují zajímavé čtení složené ze vzpomínek a úvah s trochou hravosti a ironie.

Nad nimi však hlasitě zní výkřik hledajícího člověka, který odchází a není si jistý, kam jde.

■ Kateřina Korábková

28 květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 28

5/3/2015 9:53:29 PM

Anatomie náboženství Trojdílný cyklus České televize, premiéry na ČT2 10., 17. a 24. května v cca 13.50.

OTÁZKA PRO

Česká televize připravila populárně naučný cyklus, který poměrně odborně seznamuje diváky se současným religionistickým výzkumem v brněnské experimentální laboratoři Levyna.

Zatímco na Západě probíhají takovéto výzkumy už delší dobu, česká věda se touto oblastí zabývá intenzivněji teprve několik let. Pořad se snaží zkoumat náboženské jevy z vědeckého hlediska – to znamená, že nezkoumá pravdivost či nepravdivost nauk, normálnost či extremismus určitého chování, ale snaží se je prostě popisovat a hodnotit jejich vliv na daná společenství.

Brněnští výzkumníci tak divákům představí škálu náboženských skupin a církví působících v ČR, přičemž jednotlivé díly se budou zaměřovat na konkrétní jevy, jako je například rytmus a zpěv jako faktory soudržnosti společenství, konverze a práce s pamětí, modlitba a meditace – vliv polohy, mimotělní zážitky apod. Cyklus nemá za cíl evangelizovat ani propagovat jakékoliv náboženství, nýbrž vědecky analyzovat jevy, které jdou jednotlivými náboženstvími napříč.

Domnívám se, že i tak je pro nás přínosné vědomí, že naše náboženské chování není jedinečné. Není to chování, co nás odlišuje od ostatních, nýbrž to, o čem se v religionistice nemluví, protože to jako věda musí dávat do závorky.

Libor Duchek

Klaase A. D. Smelika,

Přervaný život Etty Hillesum Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008, 255 s.

Etty byla velmi vzdělaná mladá židovská žena z Amsterdamu, která se rozhodla dobrovolně přihlásit k transportu, ačkoliv nebyla praktikující a její finanční zázemí by jí umožnilo vyhnout se děsivému osudu většiny evropských židů. Její deníky z let 1941–43 jsou neobyčejným svědectvím o nesmírně intenzívním duchovním boji, který vedla autorka sama se sebou a s dobou, v níž žila.

V jejích denících čteme, jak se snaží čelit šířícímu se zlu a nenávisti, jak citlivě vnímá strach a utrpení ostatních lidí, a přesto ji to nezdolává. „Každá jiskřička nenávisti, kterou světu přidáme, udělá ze světa ještě více nehostinné místo, než jakým je.“ Můžeme sledovat, jak v ní erotický vztah ke staršímu muži probudí potřebu po osobním růstu, po sebepoznání. Cestou nekompromisní upřímnosti překonává své zábrany a naučí se přijímat nejprve sebe samu a pak i ostatní lidi takové, jací jsou – slabí a nedokonalí, toužící po lásce. Při hledání vlastní identity se v ní postupně rozevírá hlubina bytí, kde nalezne útočiště v modlitebním rozhovoru s Bohem. Její srdce se naplní láskou a radostí z každého, byť sebemenšího kousku stvoření. Touží být na všech místech, kde lidé trpí, aby jim mohla být náplastí na jejich ranách.

Libor Duchek

profesora Ghent University v Belgii, ředitele Etty Hillesum Research Centre Proč Bůh podle Etty nezasáhl při druhé světové válce?

Etty Hillesum ve svém deníku píše: „Jedna věc mi začíná být čím dál více zřejmá, a sice že Ty nám nemůžeš pomoci, že my musíme pomoci Tobě, abys pomohl nám.

A to je vše, co můžeme v těchto dnech dělat, a také to jediné, na čem záleží: že zachráníme malý kousek Tebe, Boha, v nás. A snad i v ostatních.

Ano, nezdá se, že by toho bylo mnoho, co můžeš Ty sám udělat s okolnostmi. Ani tě nečiním zodpovědného, ačkoliv Ty nás později asi k zodpovědnosti zavoláš. Více a více si uvědomuji, s každým úderem srdce, že nám nemůžeš pomoci, ale že to my ti musíme pomoci a chránit Tvou přítomnost v nás až do konce.“ Etty Hillesum byla přesvědčena, že lidé mají Bohu pomáhat a nikoli pomoc očekávat. Bůh nemůže příliš měnit okolnosti války. Není jeho vinou, že se tyto hrůzy dějí – to je dílo lidských rukou. Boží stvoření zůstává dobré, stejně tak jako život – přes všechno pronásledování a válku: „A přese všechno stále docházím ke stejnému názoru: život je nakonec dobrý, není Boží vinou, že věci se někdy zvrtnou, příčina vězí v nás.“ Neboť válečné násilí je dílo lidí, za které Bůh není odpovědný, přesto si podržuje právo volat lidi k zodpovědnosti za jejich činy. Otázka nestojí, kde byl Bůh během šoa (zabíjení Židů), ale kde bylo lidstvo během pronásledování Židů? ■

květen-červen 2015 29

květen-červen 2015.indd 29

5/3/2015 9:53:29 PM

církev bratrská

ústava cb, Článek 1, odstavec 5

O hříchu Věříme, že člověk svou neposlušností Boha ztratil společenství s ním i neporušenost, k níž byl původně stvořen.

Proto se všichni rodí jako hříšní lidé a svým životem porušujícím Boží Zákon a svou svévolí a vzpourou tento stav potvrzují. Proto jsou vydáni Božímu soudu a smrti jako mzdě hříchu.

Jan Asszonyi Komise pro Zásady Církve bratrské

Hřích je podle poselství Bible nejvlastnějším problémem člověka. Je zdrojem zlého a vede ke zlému, jímž je v posledku smrt. Vytváří bariéry mezi lidmi a Bohem i mezi lidmi navzájem. Proto je hřích nejvlastnějším důvodem seslání Božího Syna na zem.

Pán Ježíš přišel, aby lidé došli odpuštění hříchů, a tak se dostali ze sféry zlého a smrti do sféry dobrého a života. Toto Bible nazývá spásou.

Právě proto, že skutečnost hříchu patří do kontextu spásy, nabývají otázky, které s ním souvisejí, na palčivosti. Patří mezi ně tyto: Co je to hřích? Kde se vzal? Kdo je v posledku odpovědný za to, že zde hřích vůbec je? Co působí? Jak se projevuje? Jak je tomu s tzv. dědičným hříchem? V jakém smyslu je každý jednotlivec hříšný od narození, tedy ve stavu hříchu (po Adamovi)? A v jakém smyslu se stává hříšníkem svými činy, svou volbou? Proč hřích vyvolává Boží hněv? Proč je Bohem považován za vinu? Jak člověk pozná svůj hřích před Bohem, když si bez Boha hříšný nepřijde? Jak souvisí hřích se zákonem (Tórou)? Jak souvisí hřích se svědomím? Jak je možno se zbavit hříchu jako viny a zároveň se vymanit z jeho spárů (hřích je jako otrokář)? Jak je tomu s hříchem v době, kdy je člověk ve svých vinách před Bohem „duchovně

mrtev“, a jak je tomu s hříchem poté, co skrze víru přijal odpuštění hříchů? Úkolem nejen komise pro Zásady je hledat odpovědi na tyto a podobné otázky především v Božím slově, ovšem pak i s ohledem na dědictví církve.

Bronislav Matulík Rada Církve bratrské

Nemohu se ubránit pocitu, který zneklidňuje mnoho lidí, že jsme se do stavu hříchu dostali nezaslouženě a proti své vůli. I naše narození bylo rozhodnutím někoho jiného a naší nejpůvodnější touhou nebylo páchat zlo. Přesto se tak děje a my za to budeme ještě souzeni. Kdosi jiný nás uvedl do hříchu a my si nemůžeme pomoci.

Církev bratrská spolu s dalšími reformovanými církvemi nehovoří o dědičném hříchu, přestože svým způsobem všichni neseme neblahé Adamovo dědictví a narodili jsme se proto do stavu, kdy nemůžeme nehřešit. Jeden moudrý starozákonní teolog to ale vyjádřil jinak – všichni jsme solidární s Adamem, neblahé události Ráje se opakují v příběhu každého člověka.

Rádi bychom se ospravedlnili a vinu i trest za náš stav ponechali našim předkům, ale nemůžeme tak s klidným svědomím udělat. Vyznání, které držíme, nám neumožňuje svést vinu na pokušitele ani

30 květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 30

5/3/2015 9:53:30 PM

na Pána Boha, který dovolil, aby pokušitel v Ráji působil a první lidi svedl. Vyznání, které držíme, ponechává odpovědnost na nás.

Ale ani tak se nelze zbavit přesvědčení, že to nebyla naše volba. Jistěže, z mnoha důvodů dnes volíme špatně a trháme zakázané ovoce jako Eva a nesnášíme své sourozence jako Kain, ale nejsmeli svobodní a musíme-li hřešit, nesnadno se vyrovnáváme s tím, že mzda hříchu je nespravedlivá.

Snad jedinou útěchou nám v tom kosmickém tajemství hříchu může být, že Bůh se od toho dramatu nedistancoval a vzal mzdu hříchu v Kristu Ježíši na sebe.

Karel Hůlka Odbor Rady Církve bratrské pro vzdělávání.

Musím přiznat, že tento článek našeho vyznání hovořící otevřeně a suše o hříchu nemám moc rád.

Raději bych zavřel oči před skutečností zla a hříchu a žil v imaginárním světě bez všeho zlého.

Přijetí tohoto článku také neulehčuje tendence, která byla vždy přítomná v té části křesťanství, ke které se hlásí i naše církev. Podle té by mělo být cílem napřed svět kolem sebe z hříchu usvědčit. Lidé pak prý lépe pochopí a ocení hloubku poselství evangelia o Božím milosrdenství.

To je zřejmě do jisté míry pravda, ale neměli bychom z toho nabýt dojmu, že my křesťané máme jediní ponětí o zlu a hříchu. Je dobré si uvědomit, že to není jen křesťanská víra, která dosvědčuje přítomnost zla ve světě. Většina náboženských i filosofických systémů, co kdy lidé vytvořili, vyrostla ze situace, kdy jejich tvůrci rozeznali, že je potřebná nějaká změna nebo očista, že s námi lidmi a potažmo i se světem, ve kterém žijeme, není něco v pořádku.

Zásadní rozdíl mezi pohledem křesťanské víry a všemi těmito lidskými produkty je v tom, kde shledávají onen zdroj zla a jaké nabízejí řešení.

Přes svůj pesimistický náhled na hříšnou podstatu lidství má křesťanské učení o hříchu nenahraditelnou hloubku. Zdrojem zla zde není nějaká neosobní mocnost, např. společenský systém nebo ideologie nebo nějaká určitá skupina lidí, která by měla být oním nositelem zla. Zdrojem zla je samotné nevěrné lidské srdce. (Jr 17,9) Je to moje i tvoje srdce, které potřebuje Lékaře.

■ připravil petr raus

HISTORIE

Jan Kalvín Dědičný hřích je převrácenost a porušenost naší povahy, která na nás nejprve svolává hněv Boží, posléze v nás také vytváří činy, které Písmo nazývá skutky těla. (Ř 5;6;7) Převrácenost je tím, co Písmo především jmenuje hříchem. Skutky, které z ní potom vyplývají, jako je cizoložství, smilství, zlodějina, nenávist, sváry, vraždy či opilství, by měly být zvány spíše ovocem hříchu, ačkoliv i je Písmo často nazývá hříchy…

Ve všech částech své přirozenosti jsme tak pokažení a převrácení, že už jenom pro tu porušenost jsme po zásluze pokládáni za odsouzené a usvědčené před obličejem Boha, kterému není milé nic než spravedlnost, nevinnost a čistota.

I děti si své odsouzení nesou už z matčina těla, a i když zatím nenesou ovoce své nepravosti, přece v sobě skrývají její símě, ba celá jejich přirozenost je jakýmsi semenem hříchu… I ony dosahují spravedlnosti, avšak jen takové, jakou může v tomto životě získat Boží lid, totiž té připočtené. Pouze ze svého milosrdenství je Pán pokládá za spravedlivé a nevinné.

Protože tato převrácenost v nás nikdy nekončí, ale plodí v nás ustavičně nové ovoce (Ř 7,18), totiž skutky těla, o kterých jsme psali výše, podobně jako rozpálená pec, která ustavičně chrlí plamen a jiskry, nebo jako pramen, z něhož bez ustání proudí voda. Proto ti, kteří definovali dědičný hřích jako nedostatek původní spravedlnosti, nevyjádřili jeho sílu a moc dostatečně výrazně. Naše přirozenost není jenom chudá a bez dobra, je také tak úrodná a plodná každým druhem zla, že není možné, aby tato její schopnost zůstala bez účinku.

Ti, kteří tvrdili, že dědičným hříchem je žádostivost, použili docela vhodného slova, jen kdyby ještě přidali, co vůbec nepřipouštějí, totiž že cokoli je v člověku, od rozumu až po vůli, od duše až po tělo, je znečištěno a naplněno touto žádostivostí nebo, stručněji řečeno, že celý člověk sám o sobě není nic jiného než žádostivost. Taková žádostivost v lidech nikdy úplně nezanikne ani nebude zahubena, dokud se lidé zcela nezbaví sami sebe, smrtí z těla smrti osvobozeni…

Pokud žijeme uzavřeni v tomto žaláři našeho těla, budou v nás pozůstatky hříchu zůstávat. Avšak jestliže se vírou chopíme zaslíbení, které nám Bůh dal ve křtu, nebudou nám už panovat ani kralovat.

■ Jan Kalvín, Instituce

květen-červen 2015 31

květen-červen 2015.indd 31

5/3/2015 9:53:30 PM

SERIÁL

Gravitace

Podivuhodná řeč hmoty Co to je? Nejsnazší odpovědí je asi poukaz na její účinek. Stačí neopatrně zakopnout a padáme bezmocně k zemi. Gravitace je však také síla, která nám při snídani udrží v hrnečku teplý čaj.

Jednou ošemetná, jindy blahodárná síla. Od nepaměti s ní lidstvo muselo počítat. V dobách sucha člověk vyhlížel na obzoru mrak, který přinášel déšť žíznivým pastvinám a stádu. Přinesl vodu a voda odjakživa tekla z kopce dolů.

Fyzika nám neporadí, odkud se to bere, nabídne však vzorec, jak

to asi působí. Dvě tělesa hmotností m1, m2 se potkají ve vzdálenosti r. Taková hmotná tělesa nejsou vůči sobě netečná, ale vzájemně se přitahují, a to silou Fg , která odpovídá součinu m1 × m2 a rychle ubývá se čtvercem rostoucí vzdálenosti r2. To, co

Přitažlivost vztahu Dej mi porozumět cestě svých ustanovení, chci přemýšlet o tvých divuplných činech. (Ž 119,27)

Žijeme ve hmotném světě. Obklopuje nás však také něco neviditelného a těžko pochopitelného.

Nemůžeme to odmítnout. Je to zákon uprostřed hmoty. Zákon, který se nedá odhlasovat v žádném parlamentě. Nelze se od něj osvobodit. Věř, nebo nevěř. Má smysl právě tak, jako má smysl hmota. Dokonce existuje jakési tajemství, číslo, daná konstanta, se kterou nepohne žádná naše choutka. Hodnota, tajemství,

které mohl určit jen Stvořitel.

Naše společnost žije touhou po svobodě, volnosti. Zbavit se závislosti, odpovědnosti, tíhy, žít hrou podle libovůle smyšlených pravidel! To je cesta ke ztrátě měřítka, hodnot. Cesta, která ignoruje hrůzu propasti. Tíha v životě však není určena pouze k propastným pádům.

Osamělý člověk neobstojí. Potřebuje těleso, o které se může opřít, nebo loď schopnou

spočteme, musíme ještě vynásobit jakýmsi číslem G. Tohle číslo je tajemstvím hmoty. To vám nikdo neobjasní, tomu musíte věřit, že G = 6,67 × 10−11 N m2 kg-2.

Výsledkem je pak ta přitažlivá síla Fg. Je to jasné? To ovšem už všichni jistě po maturitě dávno známe.

Vzorec zmiňuje dvě tělesa a číslo G. To číslo je velice malé, a proto u těles našich rozměrů bude i vzájemná přitažlivost velmi malá. Bude mít proto význam, jestliže aspoň jedno přítomné

nést i jeho těžká břemena; nebo ještě lépe pevninu. V životě je takovým přirozeným tělesem rodina. Je snadné se od takové základny vzdálit, neboť jak naznačuje i uvedená rovnice, silová vazba není nepřekonatelná. Se vzdáleností přitažlivosti valem ubývá a přibývá snadné volnosti, omamného pocitu, že tíže je překonána. Hvězdy jsou už blízko. Přijde však čas, kdy je nutno obrátit, zabývat se myšlenkou, kde bezpečně přistát.

Ježíš nevyprávěl zástupům podobenství o gravitaci. Vyprávěl o marnotratném synu. Přišla chvíle, kdy se ten syn trochu obrátil, byl blíže domova a přitažlivost rostla. Už běžel, táhlo

32 květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 32

5/3/2015 9:53:31 PM

Inzerce

Program klubu Samaří – květen 2015 těleso bude velké hmotnosti, jako je planeta Země. Potom mluvíme o přitažlivosti jako o gravitaci. Příkladem může být člověk stojící rozkročmo na zemi. Země je pro něj nesmírně velké a hmotné těleso, a ačkoli on sám je proti ní nepatrný, cítí tíhu, která ho k Zemi přitahuje, jako vlastní stabilizující sílu. Člověk musel tuhle sílu vždy překonávat, ale naučil se ji také využívat. Množství obilí a zlata porovnával tíhou, a tak určoval hodnotu. Ve mlýnech mu padající voda točila kolem.

Pomocí katapultů ve válce vrhal mohutné balvany a bořil jimi obranné zdi nepřítele. Byla tu i tehdy, když její působení nepozoroval nebo mu nerozuměl. Dýchal přece vzduch, který se držel u země. Na mořích se plavil na lodích schopných svým výtlakem nést velké náklady. Naučil se je však i potápět a poznal hrůzu propasti. Přesto toužil osvobodit se od té všudypřítomné síly a naučit se létat. A když to na chvíli dokázal, musel se starat, aby bezpečně přistál zpět.

ho to zpět. Nekončilo to smrtelným nárazem, protože ho zachytil otec.

A tak bezpečně přistál. Gravitace má svůj význam, drží věci pohromadě, a Bůh vše připravil k bezpečnému návratu. Je milujícím otcem připraveným přijmout syny domů. Není to nepodobné příběhu kosmonauta, který vstupuje do stavu beztíže, ale jeho bezpečný návrat je zajišťován s ohromnou pečlivostí řídícím střediskem. Počítat se zdánlivou nepřítomností Boží v tomto hmotném světě je zavádějící stejně jako představa, že my lidé stvoříme jiný, svobodný svět, snad i bez nepohodlné gravitace.

■ Blahoslav Košťák,

Sbor CB černošice Příště: opylování vojtěšky

Soukenická 15, Praha 1 • www.klubsamari.cz 20. 5. Křesťané a nenávist k menšinám

Přednáška faráře Mikuláše Vymětala o tom, co mohou křesťané dělat v situaci nárůstu nenávisti vůči Romům, muslimům, uprchlíkům, gastarbajtrům.

27. 5. Benefice pro Straigh Talk Uganda

Charitativní happening plný hudby a slova na podporu týmu dobrovolníků z University of Glasgow, kteří se vydají do Ugandy přednášet místním dětem o nástrahách šířící se nemoci AIDS. Pořadatel: Sbor Církve bratrské v Praze 1, Vždy ve středu od 19.30, vstupné dobrovolné.

Můj život s Bohem Hostem bude křesťanská spisovatelka Marie Frydrychová.

30. května 2015, Sbor Církve bratrské v Praze 5, Vrázova 4 Program: 9.30 příjezd 10.00–12.30 Můj život s Bohem 12.30–13.30 oběd 13.30–16.00 lanovkou na Petřín…

Příjem přihlášek: do 25. 5. 2015 Kontakt: Markéta K. Holečková, singles2015@seznam.cz Cena: 200 Kč (včetně oběda); č. ú.: 169233272/0600, VS: 5015

■ Prodáme věřícím lidem RD 50 m2 k rekonstrukci, zahrada 500 m2 v obci Pňov-Předhradí u Kolína, 20 min. po dálnici Praha – Černý Most. Cena: 350 000 Kč. Nabízíme také stavební parcelu.

Tel. 604 324 621.

■ Zveme bratry, sestry i menší sbory na společnou dovolenou či víkendy na Vysočině. Podrobnosti: www.cervenarecice.name, tel. 564 571 072, mobil 776 824 312.

■ Rakouské Alpy – „GRÜNE AU“ – Křesťanský samoobslužný rekreační dům (+ bungalov pro 2 rodiny) – St. Wolfgang, Salzkammergut. Celoroční prvotřídní dovolená, místo, kde i duše může dýchat. Cena 20,50 eur za osobu a den – děti a skupiny sleva. www.christliches-freizeitheim-gruene-au.de ■ Evangelikální teologický seminář hledá: - fundraisera; - ředitele vzdělávacího institutu.

Bližší informace na www.etspraha.cz. květen-červen 2015 33

květen-červen 2015.indd 33

5/3/2015 9:53:31 PM

K DISKUSI V kontextu pozemského bytí

Radost ze života Bible na mnoha místech vyzývá k radosti. Jako kdyby radovat se bylo v popisu práce křesťana. Vztahuje se to ale jen na duchovní záležitosti, nebo i na každodenní skutečnosti? Může či má se křesťan radovat z pozemského života?

Roman Toušek kazatel Sboru CB v Bystrém

radost ze života přestává odrážet naše směřování k Hospodinu a víc odráží naši sebestřednost.

Kateřina Uhlíková

Moje první reakce na tuto otázku byla: No samozřejmě že ano, nejenže můžeme, ale hlavně se máme radovat. Vždyť život je darem od Hospodina a zachmuřenost je jasným popřením života v Kristu!

Ale pak jsem si vzpomněl na lidi skřípnuté životem a svou spontánní reakci jsem trochu upravil. Jistěže se můžeme a máme radovat z vezdejšího života, ale můžeme i máme tento rozměr života nahlížet a prožívat různě podle toho, jakou situací právě procházíme – my i ti druzí.

Mým hlavním motivem k radosti ze života je poznání, že ten vezdejší život je při vší své složitosti především Božím darem, který On sám v posledku chrání, což i těm nejtěžším obdobím života dává zajímavé a nadějné nasměrování.

Je ovšem třeba se ptát, proč jsme tento dar od Hospodina dostali, k čemu je to dobré, když se v něm střídají příjemné i nepříjemné okamžiky.

Doposud nejsmysluplnější se mi jeví názor, že jsme náš pozemský život dostali proto, abychom v něm poznali Hospodina a zažili jeho lásku a moc ke spáse člověka. Není to instantní řešení, ale nadějné nasměrování pro každou situaci. Mám za to, že někde tam bychom mohli nacházet smysl života i smrti a utrpení. Zároveň se tak snad lépe naučíme „plakat s plačícími a radovat se s radujícími.“ Pokud navíc korigujeme svou radost ze života promýšlením jeho smyslu, pak celkem bezpečně nacházíme přirozené hranice smysluplné svobody a radosti ze života a dokážeme vnímat, kdy už naše

Hned mě napadá můj oblíbený text z knihy Kazatel 3,1–8, zvlášť čtvrtý verš: „Je čas plakat i čas smát se...“ A pak moje oblíbená píseň: „Proč bych neměl vesel být a proč bych nezpíval, proč bych zachmuřenou tvář měl mít? Óóó, jsem vykoupen, jsem vykoupen, toť radost má, Pán Ježíš přítel můj! Ó jaká radost, píseň chval, pryč je všechen smutek, všechen žal.“ V mém křesťanském životě nebyla vždycky radost, pokud jsem se od Boha z různých příčin vzdálila. Ale povědomí, že Bůh není daleko od nás, mě udrželo v mnoha těžkých obdobích. Jestliže jsme křesťané žijící v aktivním vztahu s Bohem, určitě je z čeho se radovat. Duch svatý, který nám byl dán, působí a jeho ovocem je podle Galatským 5,22 láska, RADOST, pokoj…

Občas myslívám na to, že kdybych byla smrtelně nemocná nebo kdyby mě chtěli zabít kvůli mému vyznání, chtěla bych zachovat věrnost ve vztahu s Bohem a chtěla bych mu zůstat vděčná za život i v tak těžké době. Zda bych se radovala, to jsem neřešila, ale říkám si, že to pro mě není na prvním místě. Přesto mi připadá, že Bůh má radost, když nám může radost způsobit. Kdysi jsem četla knihu od V. Fajfra Nádherný život, ve které autor dosvědčuje, že radost je součástí života.

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.

cestující evangelistka, AC Kolín

34 květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 34

5/3/2015 9:53:31 PM

oznámení

Oslovila jsem cca osmdesát sester z různých denominací a téměř všechny odpověděly: Ano, máme se radovat. Mnoho jich odpovědělo textem z Filipským 4,4: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“ A tak jsem se upřímně zaradovala.

Jiří Sedláček výtvarník, podnikatel vydavatel časopisu Brána

Evangelisté nám vyprávějí o dvou mladých mužích, jejichž životní příběhy jsou jakoby zrcadlově obrácené. Tím prvním je smyšlená postava z Ježíšova podobenství, kterou jsme si zvykli nazývat marnotratným synem. Dokázal užívat života plnými doušky, i když popravdě ne zcela chvályhodným způsobem. Víme, že padl velmi hluboko, ale navzdory tomu jeho příběh končí radostí a velkou oslavou.

Druhý příběh je skutečný. Za Ježíšem přichází bohatý a bezesporu bohabojný mladík, který má navíc v srdci neuhasitelnou touhu po vyšším, vznešenějším a naplněnějším obsahu života, než jaký mu jeho zajištěná a poctivá každodennost poskytuje. Krásný příklad, řekli bychom si – jenže, tento člověk nakonec odchází s hlubokým zármutkem v srdci.

Obvykle jsme zvyklí vykládat příběh „bohatého mládence“ s ohledem na jeho sociální aspekt.

Mně se ale nezdá, že podstata tohoto příběhu tkví jenom v penězích. Spíše mi připadá, že dává odpověď na původ onoho podivného pocitu smutku, který se čas od času vkrádá do duše právě těm, kteří to myslí s Pánem Bohem a jeho Královstvím velmi poctivě. Všimněme si, jakou má Ježíšův rozhovor s tímto člověkem dynamiku. Jako by mu chtěl ukázat, že je možné, ba přímo žádoucí užívat dobrý a zajištěný život dobrým způsobem. Že užívání života se nemusí vylučovat s dodržováním Zákona, že vlastní a obecné dobro nemusí být v rozporu, a už vůbec nemusí být překážkou na cestě k vyššímu cíli.

Jenže pro někoho to je málo…

■ Připravila Kateřina Korábková

Expedice APALUCHA 2015 Přidejte se k pánské jízdě, kde bude napravována nedůsledná výchova maminek a babiček, kde se bude budovat otcovství a prohlubovat vztah s ratolestmi.

Na expedici není důležité, jak děti papají, jaký to udělaly krásný bobeček a jestli nemají špinavá kolínka! Na expedici se otužuje tělo i duch, rozvíjejí se rytířská srdce, odvaha a samostatnost. A maminky si mohou taky jednou trochu oddychnout.

18. až 21. června 2015 v Diecézním centru života mládeže, Jedlová 266, 517 91 Deštné v Orlických horách PROGRAM: čtvrtek: příjezd a zvážení situace pátek: výprava po stopách pohraničního opevnění sobota: hudební festival Tóny Vesmíru, fotbal apod. neděle: hledání pokladu Cena: Ubytování s plnou penzí, platí „dejte, co máte“; mládež studující orientačně 200 Kč/den, mládež pracující a dospělí orientačně 350 Kč/den. Děti předškolního věku zdarma, do 10 let 100 Kč, 10–14 let 150 Kč. Tento orientační příspěvek zdaleka nepokryje náklady na provoz domu, proto „kdo může, dá víc“. Platba na místě.

Přihlášky do 7. června 2015 na tomas-grohman@gmail.com, kapacita je omezena.

Spí se v chatičkách na kopci nad městečkem Deštné v Orlických horách, daleko od hluku měst, stresu a spěchu.

UPOZORNĚNÍ: Matkám, manželkám a jiným dospělým ženám VSTUP PŘÍSNĚ ZAKÁZÁN (hrozí šok)!

Modlitby 24-7 Týden po Letnicích, tedy od 24. 5., bude v prostorách KS Praha na Palmovce (Na Žertvách 23) otevřena modlitební místnost. Stráž bude trvat týden, do neděle 31. 5., kdy akce vyvrcholí společným večerem chval a svědectví.

Jedná se o akci v rámci mezinárodní iniciativy Modlitby 24-7 pořádanou skupinou křesťanů z různých pražských církví a sborů, v tuto chvíli z Křesťanského společenství, Armády spásy, Bratrské jednoty baptistů a Církve bratrské. Jednáme i s dalšími církvemi a jsme otevřeni široké spolupráci.

Bližší informace a přihlášení na www.modlitby24-7.cz/Praha. květen-červen 2015 35

květen-červen 2015.indd 35

5/3/2015 9:53:31 PM

DOTEKY

Foto archiv

Milujte svého zloděje

Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.

Mt 5,44

P

řed několika lety jsem měl zajímavou příležitost prožít, jak dobrá jsou Boží pravidla pro život, i když mohou v první chvíli vypadat jako teorie odtržená od reality života. Opak je pravdou.

Vykradli mi auto. Stalo se to příznačně v „nejlepší“ chvíli. Manželka ten den odjížděla na nějakou dobu studijně do zahraničí. Když se přiblížil čas jejího odjezdu, sešli jsme do společných garáží bytového domu k autu, abych ji odvezl do centra na autobus. Měli jsme docela naspěch, časové rezervy nepatří mezi naše nejsilnější stránky.

Naložil jsem do auta kufr a vtom si Lenka všimla, že okno spolujezdce je rozbité, rádio vyrabované, všude v autě sklo atd. V té chvíli jsem to bral docela klidně, jediné, co mě zajímalo, bylo, jak dostanu Lenku včas na místo jejího odjezdu. Když se tato část vyřešila, musel jsem začít řešit druhou část problému.

Auto, policii, úklid. Následující události nemá smysl příliš rozvádět, spíš bych se chtěl zaměřit na něco, co jsem si byl v následujících dnech nucen připomenout.

Přiznám na rovinu, že jsem vůči pachateli cítil opravdu velmi, velmi nekřesťanské myšlenky. O to rádio až tak nešlo. Oprava auta a papíro-

vání s policií v jednom z pracovně nejnabitějších týdnů tehdejší doby mi vadila mnohem víc. A při myšlence, že to vše jen pro pár stovek za rádio v zastavárně, mi vařila krev v žilách. Hned druhý den se mi ale začala drát na mysl slova Pána Ježíše: „Milujte své nepřátele!“ (Mt 5,44) Ale jak na to?!

Nechtělo se mi, opravdu nechtělo. Pokaždé, když jsem volal do servisu, jestli už je auto opravené, sháněl v práci jiné auto, které by bylo volné, nebo vyplňoval policejní formuláře a odsouval smysluplnou práci, jsem toho člověka opravdu nemohl mít rád. Trvalo mi několik dní, než jsem se dokázal zbavit nenávisti a neznámému pachateli odpustit. Teprve potom jsem si uvědomil, že nenávist byla v této situaci sice přirozený, ale zbytečný a hloupý pocit. Ničemu nepomohla a pomoci ani nemohla.

Auto neopravila, zloděje nechytila. Jen mi ke všem vzniklým nepříjemnostem několik dní otravovala mysl. Milovat (nebo aspoň přestat nenávidět) své nepřátele je zlatou Boží radou do podobných situací.

Tak jen doufám, že si pachatel za úlovek pořídil něco lepšího než jen cigarety a tuzemák.

■ Štěpán Hluchý

36 květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 36

5/3/2015 9:53:32 PM

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 21. 6. 2015 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu Etty Hillesum Přervaný život.

Výhru věnuje Karmelitánské nakladatelství.

Tajenka z čísla 4/2015: Ty každému splatíš podle jeho skutků. CD Čas holin vyhrává Lydie Lukášová, Brno.

Připravil Dušan Karkuš.

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

květen-červen 2015 37

květen-červen 2015.indd 37

5/3/2015 9:53:32 PM

POST SCRIPTUM

Bohuslava Horská

O zimě i jaru, ale především o trávníku S

otva letos jarní slunce spořádalo sporý sníh, který zbyl v tmavých zákoutích zahrady, hned jsem si toho všimla. Trávník vypadá po zimě vážně nevábně. Nemá barvu zelenou, ale spíše okrovou, místy mu prosvítá pleš, mechovatí a vůbec připomíná více maskáčovou síť než zelený pažit.

Loni to bylo stejné. Pohled z okna na zahradu přinášel stejný výsledek. Co bylo ale pozoruhodné, že po odeznění zimy sousedovic trávník vypadal v podstatě

A není tím myšlena jen astronomická zima, ale spíše zima ve smyslu temného období, období bez slunce, času životních krizí. Když se taková doba přes nás přežene, vypadáme všichni stejně zpustošeně – to k takovým stavům přirozeně patří. Rozdíl je v tom, co se děje potom. Tak jako se trávník, který majitel průběžně dobře ošetřuje, po zimě rychle vzpamatuje, i člověk, který o sebe pečuje, lépe překoná krizové kapitoly svého žití.

Jakmile není v pořádku kořenový systém, nemůže rostlina pořádně žít. stejně. A to bylo co říct. Naše zahrada není okrasná, ale spíše užitná, a to ne ve smyslu pěstování zahradních rostlin a plodin, ale spíše pro lidi a jejich scházení – aby tam mohli volně chodit, běhat, sedět, a to v libovolném množství. Má sloužit nám a našim hostům.

Vedlejší trávník je ale něco jiného. Reprezentativní, anglický, radost se podívat. Taky ovšem krásně opečovávaný. Nejenom sekačka jako u nás, ale taky vertikutátor, vysavač na listí, nástroje na aerifikaci a další pomůcky, které způsobují, že se trávník má jako v bavlnce.

Koukám z kuchyňského okna na oba trávníky. Po zimě jsou zpustošené oba. Stačí ale jeden dva měsíce a bude to jinak. Náš bude vypadat o něco lépe, tráva poporoste, ale ze zimy se vzpamatuje možná až v létě. Ten u vedlejšího domu bude už brzy zářit do daleka jak neonový nápis. Koukám se a říkám si, že je to u nás, u lidí, úplně stejné.

V lidském životě přirozeně přicházejí zimy.

I moudrý Šalomoun to věděl, proč by jinak v Písni písní z ničeho nic psal: „Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam. Po zemi se objevují květy.“

Léta v rámci své profese i mimo ni přicházím do styku s lidmi, které navštívila zimní období jejich života. Některá zima byla krutější, jiná mírnější, téměř vždy však zanechala své stopy. Rozdíl přichází po jejím odeznění. Někdo zregeneruje dříve, někdo později, někdo taky vůbec. Záleží na mnoha činitelích, ale to, jak se o sebe člověk stará, ještě než přijde krize, má velký význam. Zalévání, výživa, provzdušňování – určitě bychom mohli najít paralely v péči o trávník s péčí o člověka. Třeba hodnoty našeho života. Těch je potřeba si hledět, pečovat o ně, ještě než nastane zima. A taková péče vyžaduje investice. Takový plevel roste ochotně, sám od sebe – jako třeba pampelišky na naší zahradě, které tam nikdo nesázel a ani je tam nechce.

A hodnotami myslím ty pozemské, ale i ty nebeské. Trávníky našeho života mají totiž kořeny v nebi.

A na kořenech záleží nejvíce – jakmile není v pořádku kořenový systém, nemůže rostlina pořádně žít, natož se zelenat…

Jdu si vzít aspoň hrábě a zahradu pohrabat. A budu při tom přemýšlet, jak to mám vlastně všechno já. ■

38 květen-červen 2015

květen-červen 2015.indd 38

5/3/2015 9:53:33 PM

© BRÁNA, Petra Kašperová-Poldaufová květen-červen 2015.indd 39

5/3/2015 9:53:33 PM

z

ájem Jednoty českobratrské o šíření evangelia se nikdy neomezoval hranicemi Čech a Moravy. Již v dobách předválečných rozvíjela církev (ještě pod starým jménem) svou činnost i v oblastech vzdálenějších. V roce 1898 vznikl prací kazatele Václava Cejnara sbor ve Vídni, o něco později zde vznikl i druhý český sbor, který ovšem zanikl za 1. světové války. Poměrně úspěšná byla rovněž práce mezi česky mluvícími potomky exulantů v oblasti Lodže, Zelowa a Žyrardova v tehdy ruské části Polska. V Lodži a Žyrardově vznikly počátkem století i sbory,

oba ovšem rovněž zanikly po 1. světové válce. Podobnou délku trvání zaznamenala i služba českým exulantům v Delmenhorstu u Brém, kde vznikl v roce 1906 Církev musí nést samostatný sbor. Ani tato práce ale nepřečkala válečné zemětřesení. Jen o něco naději evangelia delší trvání měl sbor mezi českou menšinou ve Svaté Heleně v dnešním RumunVýznamné bylo ovšem působení kazatele Antonína Chrásky ve slovinské všude tam, sku.

Lublani, který přeložil celé Písmo do slovinštiny. kde je to možné. Vznik republiky nově povzbudil misijní snahy na Slovensku, kde již dříve působilo několik probuzeneckých skupin. Snahy o spojení církve s těmito kruhy však nevedly k úspěchu, a tak se Jednota českobratrská rozhodla pro samostatnou práci. Na Slovensko byl vyslán coby misijní pracovník Josef Krapáč, který se po nějakém čase rozhodl pro založení sboru v Medzanech u Prešova, kde byla již půda připravena duchovním probuzením. Sbor byl založen v září roku 1923, v listopadu se pak přesunul do modlitebny v Prešově a brzy založil i několik stanic.

Počátkem 20. let se začal formovat také sbor v Bratislavě, kde rovněž působilo několik probuzeneckých společenství.

Když se pokus o jejich sjednocení nesetkal s úspěchem, iniciovala v roce 1924 skupina převážně Čechů kolem bratra Václavíka založení stanice brněnského sboru Jednoty českobratrské. V roce 1928 se stanice změnila na samostatný sbor.

Stranou zájmu ale nezůstala ani Podkarpatská Rus. V Mukačevě působil coby zaměstnanec úřadu sociální péče bratr Pavel Černý, který získal Františka Urbánka pro sociální práci v této nejvýchodnější části republiky. Církev zřídila v Mukačevě knihovnu a vyslala sem rovněž několik dobrovolnic, které se zapojily do práce Československého červeného kříže, především do péče o sirotky v několika dětských Výrazným misijním počinem práce Jednoty osadách. V roce 1926 pak žižkovský sbor převzal osadu ve českobratrské bylo působení kazatele Antonína Svaljavě do své péče a zřídil zde sirotčinec. Podobná práChrásky ve slovinské Lublani v letech 1905 ce byla založena i ve Velkém Bočkově, kde později vznikl až 1922. Do slovinštiny zde přeložil Nový Zákon, různé výklady k biblickým knihám a písně. i sbor. Všechno toto úsilí ovšem násilně narušil rok 1939…

foto archiv

nové misijní obzory

■ RoBeRt haRt

květen-červen 2015.indd 40

5/3/2015 9:53:36 PM