Brana 18/3

03|2018

iNform

uvnitř

od puště ní

neomluvitelné a nenapravitelné viny

fotoilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

brana.cb.cz

Vystudoval ČVUT, během 90. let budoval vydavatelství Návrat domů v roli ředitele. V roce 2002 dokončil magisterské programy teologie a klinické psychologie na Wheaton College v Chicagu v USA. Doktorát obdržel na Olivet University v San Francisku v roce 2014. Od roku 1999 působí ve sdružení Parakletos o. s.

Konflikty

inzerce

Ing. Pavel Raus, M.A. Clin. Psy, M.A. Theol, Ph.D.

Odbor pro manželství a rodinu zve na Konferenci s Pavlem Rausem

jako součást života

Emoce a konflikty Tři roviny konfliktů Konflikty jsou spojeny se silně vypjatými emocemi.

Odkud emoce pocházejí? Co emoce znamenají?

Jak jim porozumět? Jak se naučit zacházet konstruktivně se svými emocemi a s emocemi druhého?

Jak z emocí učinit spojence ne protivníka v našem manželství?

V blízkých vztazích dochází ke specifickým konfliktům.

Mnoho manželství nedokáže dlouhou dobu vyřešit relativně banální střety. Symptom neřešitelných malicherností ukazuje, že skutečné problémy se odehrávají na hlubší rovině.

Co se děje pod povrchem nedorozumění a jak poznat a řešit skutečný a ne zástupný problém?

24. března 2018 10.00 – 16.00 hodin Sbor Církve bratrské v Praze 5 – Smíchov Vrázova 4 Přihlášky: do 15. 3. 2018 na adrese: jana.matulikova@cb.cz cena: 250 Kč (s obědem) Platba převodem: č.ú.

2900230978/2010, v.s. 1403

9.30 – 10.00 10.00 – 10.30 10.30 – 12.00 12.00 – 13.30 13.30 – 15.00 15.30 – 16.00

Registrace Zahájení a biblický úvod Tři roviny konfliktu Oběd Emoce a konflikty Závěr

Typo K_design

editorial z obsahu

Milí čtenáři,

4 Slovo

Z dlužníků přátelé

6 Rozhovor

Proč hájit vrahy?

14 Téma

Odpustit neomluvitelné

18 Nový domov

Misionáři přece žijí v Africe

20 Rodina

Ozdravovna polámaných křídel

26 Do písma

Bůh opustil svého Syna

příště Humor léčí, Pán Bůh uzdravuje

Tomáš Novotný a Pavel Hošek

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 03/2018 Ročník Bratrské rodiny 50 Českobratrské rodiny 74 Vyšlo 4. 3. 2018 Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Jana Hušková – Mgr. Martin Srb Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný

vstupujeme do měsíce příprav na jeden z největších křesťanských svátků v roce. Na jeho konci nás čeká Velký pátek, připomínka zápasu Božího Syna o věčnost lidstva. Víme, jak to dopadlo. Zvítězil. Dokonáno jest. Máme odpuštěno. Propast mezi námi a vysněným rájem, která vznikla prvním hříchem a od té doby se nepřestala prohlubovat, byla překlenuta křížem. Můžeme přejít, už nás nečeká trest. Stačí tuto pravdu přijmout a vykročit – po ramenou kříže směrem na druhou stranu propasti. Kdo se odhodlá, uprostřed se setká s Ukřižovaným a může zaslechnout jeho modlitbu ve chvíli, kdy jsme mu my, lidé, ubližovali nejvíc: „Otče, odpusť jim, nevědí, co činí...“ Odpuštění je tématem tohoto čísla, ale pro mnoho lidí je tématem jejich životů. Bez odpuštění to nejde. Nebude odpouštěno nám. Zůstaneme na druhé straně propasti, nevejdeme do ráje. Zůstaneme před tou očišťující blahodárnou mocí, která odplavuje bolest, hořkost, strach, léčí rány a naplňuje srdce novým pokojem a radostí, nezávislou na lidech. Zůstaneme tam stát s železnou koulí na noze rozhodnuti se jí nevzdat, protože na to máme právo. Máme právo neodpustit, držet si svoje křivdy a opečovávat svůj obraz oběti. Ale živením vnitřní bolesti ubližujeme jen sami sobě. Mnoho z viníků totiž „neví, co činí“, když nám zasazují rány. I my jsme viníky. I my, aniž víme, co činíme a jak moc je to bolí, ubližujeme druhým.

V tomto čísle časopisu přinášíme pohled na odpuštění z mnoha různých úhlů, které dohromady skládají mozaiku, z níž lze pochopit, že odpuštění je krok síly, nikoli slabosti, a že je to proces, který potřebuje svůj čas, aby byl účinný. Odpuštění je přímo spjato s vinou a jejími důsledky, na které jsme zaměřili pozornost v rozhovoru s „právníkem vrahů“ Janem Luhanem. Tématu viny a následků se dotýká i příběh v cyklu Rodina, kde se přechodní pěstouni potýkají se zlem páchaným na těch nejbezbrannějších.

Zveme vás proto ke čtení, přemýšlení, medotaci… a máte-li srdce zraněné, i k odpuštění, opuštění té železné koule, k nádechu a k vykročení směrem do radosti.

Bc. et Bc. Pavla Lioliasová redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Tisk – GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak. www.brana.cb.cz

Eva Čejchanová

slovo

Matouš 6,12

Z dlužníků přátele text karel hůlka ilustrace brána

T

ato prosba z modlitby Páně mnohým vykladačům i mod­ stav o biblickém textu jako zásobárně nadčasových pravd litebníkům lidově řečeno vrtala a vrtá hlavou. Jaká je sou­ a poučení. Zvlášť osoba protřelého správce jako by vystou­ vislost mezi Božím odpuštěním a naším odpuštěním lidem pila spíš třeba z politické satiry o mazaném lobistovi Tondo­ kolem nás? K této věci je možné zaměřit i jedno z nejpodivnějších vi Blaníkovi. evangelijních podobenství, podobenství o nepoctivém správci.

Jaké jsou osoby a obsazení tohoto příběhu? Není to zrovna Pojďme si nejprve připomenout jeho text. výkvět společnosti. Pán tu vystupuje spíš jako nezodpovědný (Lukáš 16,1–9), boháč, který je nad věcí. Namísto, aby B21: Ježíš řekl učed­ vzplanul spraved­ níkům: „Byl jeden bohatý člověk, který livým hněvem nad zaměstnával správce. zprávami o špatném Ten byl před ním ob­ hospodaření svého viněn, že mrhá jeho správce a zahájil řád­ né vyšetřování, jedná majetkem. Zavolal ho tedy a řekl mu: ‚Co to jen na základě toho, o tobě slyším? Slož že „něco“ slyšel. Sko­ účty ze svého počí­ ro jako by se celou nání, neboť budeš záležitostí spíš bavil. propuštěn.‘ Správce Říká: ‚Co to o tobě si řekl: ‚Co budu dě­ slyším? Slož účty ze lat, až mě můj pán svého počínání, ne­ propustí? Kopat ne­ boť budeš propuštěn.‘ mohu, žebrat se sty­ Na konci příběhu na­ „A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ vzdory logice, kterou dím... Už vím, co by si žádala spravedl­ udělám, aby mě lidé nost, je závěr: (Lukáš 16,8) „A jeho pán ocenil, že si ten nepo­ přijali do svých domů, až budu propuštěn!‘ Jednoho po druhém ctivý správce počínal chytře!…“ si pak zavolal všechny dlužníky svého pána. Prvního se zeptal: ‚Kolik dlužíš mému pánu?‘ ‚Sto sudů oleje,‘ odpověděl dlužník.

Správce nelze nazvat jinak než protřelým člověkem. Má jedi­ Řekl mu: ‚Zde je tvůj úpis – rychle si sedni a napiš padesát.‘ Dal­ ný cíl, a tím je další pohodlný život, kterému všechno podřizuje. šího se zeptal: ‚A kolik dlužíš ty?‘ ‚Sto měr pšenice,‘ odpověděl.

Neštítí se ani falšování dokladů o půjčkách, které mají dlužníci Řekl mu: ‚Zde je tvůj úpis – napiš osmdesát.‘ A jeho pán ocenil, u jeho pána. Jeho jednání je neospravedlnitelné. že si ten nepoctivý správce počínal chytře! Synové světa totiž Proto se v textu podobenství správcem získaný profit bývají ve svých věcech chytřejší než synové světla. Říkám vám z „úpravy“ dluhů jasně nazývá „špinavými penězi“. V jiných tedy: I špinavými penězi, které pominou, si můžete dělat přáte­ biblických překladech najdeme ony biblické okřídlené obra­ le, abyste byli přijati do věčných příbytků. ty: „nespravedlivý mamon“ nebo „mamon nepravosti“. Ovšem Podobenství o nepoctivém správci může být vnímáno v podání Pána Ježíš nejde o nějakou výzvu k vychytralému jako kontroverzní. Jeho příběh zrovna nezapadá do před­ jednání. Jeho cílem je důkladně zvýraznit určitý přístup, kte­

4 březen 2018

rý musí člověk zastávat, pokud chce dosáhnout věčného života v Bohu: (Lukáš 16,8–9) „…Synové světa totiž bývají ve svých věcech chytřejší než synové světla. Říkám vám tedy: I špinavými penězi, které pominou, si můžete dělat přátele, abyste byli přijati do věč­ ných příbytků.“ Jinak řečeno: „Když se světští lidé takhle stara­ jí ve svých věcech, proč se nestaráte vy, Boží lidé, s takovou prozíravou chytrostí o Boží věci?“ Jde o to udělat si zavčasu přátele stejně, jako se onen nepoctivý správce snažil získat si včas přátele, aby se po očekávaném vyhazovu ze správcovství mohl dobře uchytit u někoho z dlužníků svého bývalého pána. Teď už možná přestává být toto podobenství podivnou hádankou. Máme směr k výkladu. Co to znamená udělat si přátele pro nebe?

Biblisté řeknou, že se tu má zřejmě v první řadě na mysli sdílení majetku a praktická pomoc chu­ dým příslušníkům tehdejší církve. To je jistě vel­ mi opodstatněný názor. Pán Ježíš tu přece říká: „…penězi, které pominou, si můžete dělat přáte­ le,…“ V dnešní, po hmotné stránce relativně mno­ hem zajištěnější době, nám možná uniká, že tehdy potřebné sdílení hmotných statků nebylo jen ně­ jakou výpomocí v momentální nouzi. V tehdejším prostředí velmi ostrých sociálních rozdílů a kruté nouze těch slabších šlo doslova o život. Pokud je podstatou všech Božích přikázání láska, pak by ponechání spolubratří na pospas bídě, zoufalství a smrti nasvědčovalo, že víra jen v myšlenkách a pocitech bez skutků milosrdenství je pouhá ne­ plodná iluze.

Dnes ale nezápolíme, i když jistě ne vždycky, s tak ostrými rozdíly hmotnými. Přesto nemů­ žeme zapomenout, že do nebe nejdeme sami.

To nám dovoluje posunout význam podoben­ ství z roviny hmotného sdílení na rovinu mezi­ lidských vztahů. První rovina se tím samozřejmě neruší. Spíš se jen rozšiřuje náš pohled z dluhů v materiální oblasti na dluhy v oblasti vztaho­ vé. A tím největším dluhem ve vztahové oblasti je právě láska, která se mimo jiné projevuje od­ puštěním. Dokonce i v nadpisu citovanou prosbu z modlitby Páně by bylo možné překládat namísto: „…odpusť nám naše viny…“, „odpusť nám naše dluhy…“. Zkusme si tuto náročnou pravdu přiblí­ žit pomocí jiného starého a pro někoho asi i zná­ mého židovského příběhu: Vypráví se, jak byl jakýsi cadik (tj. svatý muž) přenesen ve vidění na onen svět. V první vizi uviděl

bohatě prostřený stůl a kolem něj množství hostí.

Všichni ale měli velmi dlouhé příbory a nemohli si nabrat z předložených skvěle vypadajících po­ krmů. Naříkali hlady, navzájem se dlouhými pří­ bory dloubali a zraňovali a propukali mezi nimi hádky i otevřené násilí. Hodovní místnost byla naplněna vřavou a nenávistí. Přes krásu pokrmů byla vlastně odporným místem. V druhé vizi na­ vštívil cadik zdánlivě stejnou místnost, která ale byla naplněná pokojem, vděčností a radostí. Vše vypadalo stejně: stůl s množstvím skvělých po­ krmů, množství hostí i dlouhé příbory. Hosté ale s úslužností a zdvořilostí podávali pokrm jeden druhému. Cadik obrátil oči k nebesům s nahlas nevyřčenou otázkou po smyslu vidění. A z Boží slávy zazněl hlas: „Můj milovaný, nejprve si viděl peklo a pak nebe.“ Poselstvím příběhu není podat zprávu o tom, jak to vypadá na onom světě. Jde v něm o to, zdů­ raznit myšlenku, že pro vstup do nebeského krá­ lovství potřebujeme jeden druhého. Nebe začíná tam, kde jsou lidé přáteli. A přátelství nemůže žít bez odpuštění. Protože odpuštění tu není jen od toho, aby byly překonány pouze nějaké hroz­ né křivdy a provinění. Vlastně by bylo možné říct, že dřív, než budeme moci zdolat nějakou pevnost křivdy a zranění, musíme nejprve vést v síle odpouštějící lásky drobný denní boj. Boj s nevhodnou poznámkou, která se nás dotkla, možná s úsměškem, který nás zamrzel, s pocitem křivdy, když jsme byli opomenuti tam, kde jsme čekali přijetí nebo alespoň vlídnou reakci a tak podobně. A mírou toho, jak se nám daří takový boj vést, jsou zase obyčejné věci. Potřebujeme a chceme se setkat i s těmi lidmi, v jejichž přípa­ dě ve vzájemných vztazích něco zaskřípalo nebo zabolelo? Protože onen nepoctivý správce potře­ boval dlužníky svého pána a oni zas potřebovali jeho, protože mu byli vděční.

Nebe je oslava. A oslava by byla smutná bez přátel. Náš Pán Ježíš nám řekl, co máme udělat proto, abychom už teď získali přátele pro nebes­ kou oslavu. Je ale ještě nutné říct, že nám Pán Je­ žíš neposkytl jen dobrou radu. On také vytvořil předpoklad pro její splnění. Můžeme si s vděč­ ností uvědomit, že jsme ti největší dlužníci a on sám smazal svojí smrtí na kříži náš ohromný dluh.

Pokud si tohle o sobě připouštíme, pak není ne­ možné dělat si z těch svých dlužníků přátele už teď, pokud je čas.

Karel Hůlka (1963) Věřící přibližně od roku 1988/89, kazatel od roku 1997.

S manželkou a čtyřmi dětmi (Eliška, Bára, František, Jan) pracuje ve sboru Církve bratrské v Děčíně. Nejoblíbenější biblickou knihou jsou Žalmy.

■

2018 březen

5

rozhovor

proč hájit vrahy? ptala se bronislav matulík foto archiv Jana Luhana a Bronislav Matulík

Velikonoční rozhovor o tom, že i vrazi mají právo na obhájce.

S advokátem Janem Luhanem o vině, odpovědnosti i polehčujících okolnostech lidí, kteří se podíleli na popravě Ježíše Krista.

J

ako advokát, jehož specializací je také trestní právo, musíš být připraven poskytnout právní služby i vrahům. Jak vůbec můžeš hájit muže či ženu, o kterých víš, že se dopustili odporného zločinu?

Musím říct, že při obhajobách lidí, kteří se dopus­ tili něčeho špatného, nebo dokonce hrozného, mi hodně pomáhá moje křesťanská víra. Díky ní vím, že lidi není možno jednoduše rozdělit na dobré a špatné. V Božích měřítkách jsme špatní všichni a potřebujeme pomoc, nebo dokonce záchranu zvenčí. Pán Ježíš říkal, že lékaře nepotřebují zdra­ ví, ale nemocní. A zločin je jen jeden z mnoha pro­ jevů nemoci. Takže když je někdo trestně stíhaný, bývá dost často snadněji oslovitelný evangeliem než spousta tzv. dobrých lidí. Vždycky obhajuji člověka, ne jeho čin.

Ve spisech velikonoční kauzy Ježíše z Nazaretu je mnoho osob, které se podílely na jeho popravě. První z nich je Jidáš. Takový udavač za peníze, něco jako Karel Čurda, který vydal atentátníky na Heydricha Němcům. To přece musí být těžké hledat polehčující okolnosti pro takového muže, ne?

Jidáš – to sis vzpomněl na hodně kontroverzní postavu. Samozřejmě že konečný soud nad kaž­ dým, i nad Jidášem, přísluší jen Pánu Bohu. Přes­ to bychom i pro Jidáše nějaké polehčující okol­ nosti našli. Četl jsem nedávno knížku několika německých teologů „Kdo jsi, Jidáši?“, kde se nad ním autoři zamýšlejí z různých úhlů. Mne třeba zaujala úvaha, že Jidáš opravdu očekával, že Ježíš jako Mesiáš vystoupí proti římské vládě i domá­ cím kolaborantům a těžce nesl, že se pořád nic nedělo. A tak se rozhodl události urychlit tím, že zařídil Ježíšovo zatčení. Peníze přitom mohly hrát jen vedlejší roli.

Jak silný je v tvých očích argument, že to, co člověk udělal, myslel dobře, nebo dokonce upřímně? Bral by na to soud vůbec nějaký ohled?

6 březen 2018

To je určitě důležitá složka posuzování činů člově­ ka – pohnutka, ze které to či ono dělá. Člověka sice fakt, že to „myslel dobře“, nezbavuje odpovědnos­ ti, ale určitě by to soud měl považovat za polehču­ jící okolnost, v porovnání s jednáním z pohnutek nízkých a nečestných.

Jsi židovského původu, necítil by ses podjatý hájit bratry Židy, kteří se mnohokrát rozhodli Ježíše zabít, aby ho pak vydali císařskému soudu a prosadili jeho smrt? Jak bys chtěl hájit nábožensky motivovaný zločin? Lze brát v úvahu, že se toho dopustili v dobré víře, že se zbavují heretika, který svádí Boží lid na scestí?

Nechtěl bych být v kůži Ježíšových současníků, Židů, kteří ctili Boha, vroucně očekávali Mesiáše.

Museli být úplně rozhození z toho, že ten Ježíš, kte­ rý se za Mesiáše prohlašoval a činil nepopiratelné zá­ zraky, byl tolik odlišný od jejich představ o tom, jak by měl Mesiáš vypadat. Vzpomeňme, ještě o Květné neděli ho spousta Židů oslavovala a stlala mu ces­ tu palmovými větvemi. A o necelý týden později ti samí lidé křičeli, zřejmě taky z přesvědčení: „Ukřižuj ho!“ Měli možná vztek i sami na sebe, že se nechali tím podvodníkem Ježíšem nachytat. Samozřejmě že tam určitě bylo i dost lidí, hlavně v kněžské vrstvě, kteří ve skutečnosti žádného Mesiáše nečekali a jen chladnokrevně kalkulovali svoje zájmy.

Dobře, ale neuteč od nábožensky motivovaného zločinu. Zmínils dav křičící „Ukřižuj!“, nemohli bychom se domluvit, že vinen je zmanipulovaný, dokonce nemyslící dav, ale ne jednotlivci v něm?

Dav je nemyslící už z podstaty věci, protože dav nemá žádný mozek, ten mají lidé, kteří ho tvoří.

Vzpomínám si, že jsem se ještě jako student, před nějakými padesáti lety, zúčastnil studentské protestní demonstrace před řeckým velvyslanec­ tvím na protest proti uvěznění levicového řeckého politika Manolise Glezose. Nic jsem o tom pořádně nevěděl, ale šel jsem s ostatními. Všichni skando­

vali „Gle-zos, Gle-zos!“ a já řval s nimi. Pak se za­ čali kolegové kolem mě shýbat pro šutry a házet je na velvyslanectví. Vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy jsem taky držel šutr v ruce. Uvědomil jsem si, jak je to šílené, že o tom pořádně nic ne­ vím, ale už jsem připraven házet šutry. Utekl jsem odtamtud, ale dodnes se za to stydím a už vím, co to je davová psychóza.

Dav ale nemá žádnou kolektivní odpovědnost, stejně jako ji nemá jakýkoli národ nebo rasa. Trest­ ní odpovědnost má pouze jedinec a nově v našem trestním právu také právnická osoba, třeba ob­ chodní společnost.

Tu jsme ale hned u nás křesťanů, kteří páchali po dvě tisíciletí zločiny na Židech, jeden pogrom za druhým, násilné křty, vraždy, protože oni nám přece zabili Mesiáše ! Takové nenávistné a fanatické lidi snad ani hájit nejde?

S těmi křesťany nebo takzvanými křesťany, kte­ ří dělali pogromy a vraždili Židy ve jménu Pána

Ježíše, je to těžké. Určitě je to důkaz pokřivené, ujeté teologie a taky strašně bloudící církve. Ná­ silné křtění a vnucování Krista zbraněmi je důka­ zem, že ti lidé na tom byli v podstatě stejně jako Židé za Ježíšova života. K Bohu se hlásili, ale byli totálně mimo.

JUDr. Jan Luhan Vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze.

Advokacii se věnuje nepřetržitě od roku 1973, v roce 1990 pak založil soukromou advokátní kancelář JUDr. Luhan & spol.

V roce 2012 byl zvolen předsedou zkušební komise České advokátní komory. Je členem sboru Církve bratrské v Čelákovicích.

Dobře, ale jako advokát máš hájit nás křesťany (když už ne naše činy), nacházet nějaké polehčující okolnosti. Cítím, že je ti to proti mysli, ale rád bych, abys nás křesťany z toho před soudem dějin vysekal!

Úkolem advokáta je určitě nacházení polehču­ jících okolností i u toho, kdo se evidentně pro­ vinil. Pro mne je velkým usnadněním mé práce vědomí, že konečný soud patří neomylnému a přitom milosrdnému Pánu Bohu a že za viny lidí v minulosti, současnosti i budoucnosti za­ platil Pán Ježíš.

Když ses ptal na soud dějin, ten bývá dosti ošidný, protože dějiny, jak známo, píší vítězové.

→

2018 březen

7

rozhovor

Z pohledu dnešního vnímání práva, spra­ vedlnosti a morálky je nepřijatelná spous­ ta věcí, které se v minulosti dály běžně.

A mám obavu, že stejně hrozná a nepřija­ telná se bude jevit naše doba a naše jedná­ ní těm, kteří přijdou po nás. Proto si mys­ lím, že úlohou nás křesťanů není omlouvat a obhajovat svou minulost, ale brát si z ní ponaučení pro současnost a budoucnost.

Vraťme se k velikonočnímu příběhu.

Jak by ses připravoval na obhajobu prokurátora Piláta? Nejenže dal popravit nevinného, ale mnohokrát dal vojákům rozkaz povraždit desítky lidí, například galilejské poutníky do chrámu. Nebylo by to jako hájit Eichmanna, organizátora holocaustu?

Na Pilátovi Pontském mě zaujalo to, z jak rozdílných úhlů pohledu se o něm v evan­ geliích dozvídáme. Jako reprezentant řím­ ského státu a práva si jasně uvědomoval nespravedlnost Ježíšova odsouzení. Přesto dal souhlas s jeho popravou, aby si zajis­ til klid v provincii. Bohužel takto pragma­ tického přístupu k pravdě a spravedlnosti jsme svědky i u mnoha dnešních politiků.

A k té jeho brutalitě – zřejmě jediný lidský život, na kterém mu opravdu záleželo, byl jeho vlastní.

Zdá se mi, že bys Piláta moc hájit nechtěl, ale připomenu-li znovu Adolfa Eichmanna, přece i on měl právo na obhájce. Asi je to těžké, ale oni čekají, že se jejich kauzy ujmeš. Co bys vytáhl na jejich obhajobu?

Právo na obhajobu má každý bez ohledu na to, jak hrozných věcí se dopustil. Je to naprosto podstatná složka práva na spra­ vedlivý proces, které je zakotveno ve všech demokratických ústavách včetně naší. Pro mne osobně je velice důležité vždy roz­ lišovat člověka, kterého musím obhajo­ vat, od jeho činů, které dost často obhá­ jit opravdu nejdou. I tak se mi několikrát v životě stalo, že jsem musel z morálních důvodů něčí obhajobu odmítnout. Bylo to většinou v případech, kdy lidé očekávali, že se zcela ztotožním s jejich morálním hodnocením celé záležitosti a budu z toho 8 březen 2018

vycházet. A to jsem dost dobře nemohl.

Vysvětlil jsem jim, že bych právě z toho důvodu jako jejich obhájce nebo zástup­ ce nebyl dobrý.

Nevím, co by mi Pilát jako klient ke své záležitosti řekl, ale předem bych jeho ob­ hajobu neodmítl.

A pak tu máme vojáky, kteří jen plnili rozkazy, bičovali a křižovali. Nedávno vzbudila rozruch „mlátička“ z Palachova týdne, policista Ondráček, který bez ostychu připustil, že na demonstraci zbil i ženu. Komunistický kolega jej hájil stylem, že o rozkazu se nediskutuje. Byl by to i pro tebe základ obhajoby?

na naše výsadkáře Gabčíka s Kubišem, kteří zabili Heydricha?

Hodně mě oslovila kniha švédského spi­ sovatele Pära Lagerkvista, který za román o Barabášovi dostal Nobelovu cenu. V Bibli o Barabášovi ale moc zpráv nemáme, ne­ víme, v čem spočívaly jeho zločiny. O li­ dech, kteří z vlastního přesvědčení zabí­ její jiné, bude rozhodovat Bůh, který vidí do hloubi srdce. Já sám mám pochopení pro zmíněné výsadkáře Gabčíka a Kubiše, kteří spáchali atentát na reprezentanta zla Heydricha, ale musím se přiznat, že nijak neoslavuji třeba bratry Mašíny, kteří jistě v zájmu dobré věci zabíjeli i docela ne­ vinné oběti.

O lidech, kteří z vlastního přesvědčení zabíjejí jiné, bude rozhodovat Bůh, který vidí do hloubi srdce.

Tohle bylo dlouho pravidlo, které bylo všeo­ becně přijímáno, že kdo jednal čistě na zá­ kladě rozkazu, nejednal ze své vůle a neměl by být trestán. Až válečné zločiny za druhé světové války tuto zásadu prolomily a třeba v Norimberském procesu byli odsouzeni ve­ litelé, kteří jednali na základě rozkazu. Ale nebyli paušálně odsuzováni vojáci jen za to, že válčili ve Wehrmachtu. Vždy je třeba se podívat, jak vysoko byl kdo v té hierarchii postavený – čím je výše, tím víc má možnost projevit svou vůli, a tudíž musí nést i víc od­ povědnosti. Takže i římské vojáky by bylo dnešní optikou možno soudit hlavně za to, co dělali „navíc“, ze své iniciativy, například to bití, posměšky a urážky.

Máme tu také Barabáše, zločince, který zřejmě patřil k nacionální skupině zélótů. Z politického a náboženského přesvědčení zabíjel Římany. Díváš se na něj jako na člověka typu členů italské teroristické organizace Rudé brigády či německé Frakce rudé armády, nebo jako

Barabáš dostal zvláštní milost od prokurátora Piláta. Patrně byl v tu chvíli jediným člověkem, který si mohl říci, že na jeho místě zemřel Ježíš. Jak bys kvalifikoval tehdejší zvyk propouštět vězně a co soudíš o dnešní praxi abolice?

Právě tahle zvláštní Barabášova situace in­ spirovala už zmíněného spisovatele Lagerk­ vista. Ten zvyk propouštět o svátcích jed­ noho vězně respektuji, i když jak je vidět, i v tom bylo už tehdy hodně politiky, Pilát nechtěl původně propustit Barabáše, ale Je­ žíše – a z politických důvodů změnil názor.

A k druhé části otázky: Jednoznačně se mi nelíbí plošná amnestie, ta patří spíš do středověku. Podobně se dívám i na abo­ lici, tedy zastavení trestního stíhání dřív, než o vině či nevině rozhodne soud. Pevně doufám, že se toho nedočkáme v případu premiéra Babiše. Právo prezidenta udělit někomu milost, tedy prominout už pra­ vomocně uložený trest nebo jeho část, je něco jiného. To uznávám, ale i s tím by se mělo zacházet velmi opatrně.

Zdá se však, že největší odpovědnost za smrt Ježíše z Nazaretu má sám Bůh, který jej vydal na smrt pro naše hříchy.

I když se to může znít nepatřičně, nepotřebuje i Pán Bůh advokáta, který obhájí takový čin? Alespoň mnoho lidí tomu vůbec nerozumí…

Při téhle otázce mi tak trochu naskakuje husí kůže. Vzpomínám si na dva rozho­ vory, ve kterých moji partneři v diskuzi vyjádřili přesvědčení, že především sám Bůh by patřil na lavici obžalovaných. To je ukrutná opovážlivost a drzost. Jakož­ to Boží stvoření žádná práva vůči stvoři­ teli nemáme, i když tenhle úhel pohledu je těžko přijatelný i pro věřící, natož pro nevěřící. Z tohoto hlediska si myslím, že jediná skutečná „nespravedlnost“ z Boží strany byla Ježíšova smrt na kříži. A ta zase znamenala pro svět naději na záchra­ nu pro věčnost. Ne, advokáta bych Pánu Bohu dělat nechtěl, těch samozvaných má až dost. A jejich honorář je může jednou docela překvapit.

Mohl by ses na konec vrátit na začátek a uvést nějaký příklad, dát nahlédnout do konkrétní kauzy, kdy jsi hájil člověka, který se dopustil vraždy?

JUDr. Jan Luhan Před Okresním soudem Praha-východ Na Poříčí, kde také zastupuje své klienty.

Na smrti Ježíše z Nazaretu měla vinu i „doba“. Žil v kultuře, kde trest smrti a křižování bylo běžnou součástí tehdejšího práva. Dovedl bys obhájit nejvyšší trest, třebaže hrozí jeho udělením justiční vražda? A byla vůbec Ježíšova poprava justiční vraždou?

Já sám nejsem zastáncem trestu smr­ ti a jsem rád, že byl v naší zemi zrušen.

I když musím uznat, že z hlediska zájmů

státu je ledacos jednodušší, když trest smr­ ti existuje. Ale lidská společnost má k do­ konalosti daleko. Proti trestu smrti mluví hlavně to, že bere člověku jakoukoli šanci na změnu smýšlení. A pak samozřejmě ta možnost omylu nebo přímo justiční vraž­ dy. V USA, kde v řadě států trest smrti exi­ stuje, přiznávají, že se to, byť výjimečně, čas od času může stát.

Pokud jde o odsouzení a ukřižování Pána Ježíše, je to v celých dějinách na­ prosto ojedinělý případ, protože režii měl do značné míry v rukou sám od­ souzený. Jsem přesvědčen, že Ježíš měl kdykoli možnost to zastavit, ale neudě­ lal to, aby naplnil roli Božího beránka za nás. Takže nazvat ten proces justič­ ní vraždou je přinejmenším hodně jed­ nostranné.

Byla to tragédie, která se stala v jedné ro­ dině. Pěti sourozencům předčasně zemřeli rodiče a nejstarší bratr se staral o ostatní.

Měli se navzájem rádi, ale ten nejstarší se občas opil a jednou v opilosti a hádce zastřelil svou sestru. Pak se pokusil za­ střelit i sám sebe, ale nepovedlo se mu to.

Byl pak stíhán pro vraždu. Sám pro sebe žádal co nejvyšší trest, nemohl se vyrov­ nat s tím, co udělal. Pro celou rodinu to bylo něco velmi těžkého a nepochopitel­ ného, přivedlo je to k hledání odpovědí na otázky po smyslu života. A tak se stalo, že nejmladší sestra z té rodiny našla usmí­ ření a pokoj u Pána Ježíše a k ní se brzy přidal i syn té zastřelené sestry. Společně pak navštěvovali svého nejstaršího brat­ ra respektive strýce ve vězení. Bylo pro ně skoro neuvěřitelné, když zjistili, že na Pána Ježíše spoléhá i advokát jejich obvi­ něného bratra.

■

2018 březen

9

reportáž

duchovní podpora v maskáčích text Pavla Lioliasová foto Bronislav Matulík

Místo modlitebny asfaltový plácek uprostřed kasáren, místo obleku zelená armádní uniforma s nášivkou kříže na pravém rukávu. I tak vypadá pracovní prostředí kazatele Církve bratrské. Toho jediného, který je vojenským kaplanem, Miloslava Kloubka.

10 březen 2018

J

e první únorová středa, půl osmé ráno a teplota klesla pod bod mrazu. Na „buzerplac“ kasáren Posádkového ve­ litelství v pražských Dejvicích se do přes­ ných zástupů vyrovnalo více než sto vojáků.

Mají pohov, ale ani jeden si nedovolí byť jen přešlápnout z nohy na nohu a zahřát ztuhlé končetiny. Jediné, co i přes ne zrovna příz­ nivé ranní počasí trochu rozmrzá, jsou stro­ hé výrazy na tváři mnohých vojáků.

A to ve chvíli, kdy za řečnickým pul­ tem střídá velitele celého útvaru podplu­ kovník Miloslav Kloubek. „Jestli bych měl říct něco hřejivého, zavelím rozchod. Ale já vám ho tak rychle nedám,“ usmívá se vojenský kaplan na své zelené ovečky, jak sám vojákům říká.

mosféra spíš mrazivější a tempo složité, tak abyste vy byli nositeli té příjemné ná­ lady, příjemné atmosféry. Abyste roztavili některé ledy, které možná v naší společnos­ ti uvidíte,“ uzavírá kaplan krátký proslov.

Už je po nástupu a Kloubek se zdraví s každým vojákem, kterého potká. Na nich je často vidět, jak rádi svého „bývalého“

Záskok u „svých“ U Posádkového velitelství Praha sloužil čty­ ři roky. Poslední rok má kancelář o několik ulic vedle. Protože je ale jeho nástupce zrov­ na na jazykovém kurzu, na pár měsíců za něj zaskakuje. Právě posádkové velitelství je přitom v armádě docela ojedinělým útva­ rem. Patří pod něj třeba Čestná stráž, kterou lidé vídají při různých protokolárních aktivi­ tách prezidenta, příletech státních návštěv, významných výročích nebo vojenských po­ hřbech. Vojáci musí umět perfektně pocho­ dovat, správně položit věnce, vzdávat pocty nebo vystřelit salvu ze zbraně všichni záro­ veň (i těmhle zdánlivě snadným úkonům předchází náročný trénink). „Vy jste se často dostali na místa, kde jste plnili svoje úkoly a atmosféra tam byla na bodě nebo dokonce pod bodem mrazu.

Ale nenechali jste se tím zaskočit.“ A po­ kračuje: „Chci vás vždycky povzbuzovat, abyste na každém místě, kde bude ta at­

kaplana vidí. Po nutném zasalutování si srdečně podávají ruce a kaplan všechny oslovuje jménem, „Ahoj Mílo,“ zní pak od většiny vojáků zpátky. „Já jsem měl vždyc­ ky otevřené dveře kanceláře, abych mohl kdykoliv vyběhnout na chodbu, nebo na­ opak aby oni mohli vždy přijít,“ vysvětluje. „On se taky víc zapojil vojensky,“ chválí Kloubka velitel Posádkového velitelství Pra­ ha plukovník Milan Virt. „Nosil třeba při některých příležitostech i uniformu čestné stráže (pozn. ta se v některých detailech od standardní výstroje liší), a to není běžné.

K vojákům se přiblížil doslova tělem i duší.

A ti se na něj pak často těšili. Teď ho pou­ žívám jako živoucí ikonu,“ usmívá se Virt.

zaostřeno

Zeptali jsme se Miloslava Kloubka vojenského kaplana Agentury personalistiky AČR a zástupce hlavního kaplana

Dá se porovnat práce kazatele ve sboru a práce vojenského kaplana?

V kanceláři velitele PVP Plukovník gšt. Ing. Milan Virt vyjádřil pplk. Miloslavu Kloubkovi velké uznání, za to, že jako kaplan s vojáky absolvoval všechna náročná cvičení a každému byl osobně k dispozici.

Jiný útvar, stejné poslání Z jeho kanceláře si pak společně s Kloub­ kem procházíme celý areál kasáren. „Tady jste vysadili nějaké nové stromky, to tu ješ­ tě před rokem nebylo,“ všímá si Kloubek.

Společně si prohlížíme třeba unikátní ka­ nony, které posádkové velitelství má. V re­ publice jinde žádné takové nejsou. „Teď je připravujeme na inauguraci prezidenta republiky. Osmého března je uslyší celý národ,“ popisuje praporčík Pavel Duben.

Právě dejvické kasárny vyměnil Milo­ slav Kloubek za kancelář o kilometr dál, teď je kaplanem armádní Agentury perso­ nalistiky. Jeho zelenými ovečkami tak jsou hlavně lidé v kancelářích, kteří mají na starosti všechny personální změny v celé armádě i nábor nových vojáků.

Nově tak jezdí po celém Česku, proto­ že agentura má rekrutační pracoviště třeba i v Ostravě nebo Olomouci. „Je to diame­ trálně odlišný způsob práce. Já se vždycky přizpůsobuji situaci. Takže když mám teď vojáky po kancelářích nebo různě po pra­

covištích v celé republice, tak jim vychá­ zím vstříc, chodím po kancelářích, píšu jim dopisy, navštěvuji vzdálená pracoviště.“ Kaplan ukáže hlavou k posádkovým budo­ vám: „Tady to bylo jiné v tom, že jsem byl uprostřed všeho dění. Pořád s nimi.“ Ať už duchovní působí u jakéhokoliv útvaru, musí být přístupný. Otevřený pro­ blémům svých, i když zelených, oveček. „Kolik času stráví kaplan s vojáky, tolik ho oni budou chtít strávit s ním,“ poodhalu­ je tajemství Miloslav Kloubek, „Chodí za mnou úplně se vším. Ať to jsou vztahové věci na pracovišti, problematika podříze­ nosti, nadřízenosti, různé rodinné vzta­ hy – s dětmi, k partnerce nebo partnero­ vi, finance.“ Jeho práce se od ostatních duchovních výrazně liší i pracovní dobou: od pondělí do pátku. A třeba kázání mívá jen výjimeč­ ně. „Opravdu jsem se zaměřil na ty roz­ hovory. Jsem hodně opatrný na evangeli­ zační práci, protože jsme nešli do armády jako misionáři, ale jako podpora. Ale u ka­ ždého vážnějšího rozhovoru jsme konči­ li modlitbou. Protože to bylo moje jedno­ značné řešení každého případu,“ dodává Miloslav Kloubek.

Zelenou armádní uniformu teď nosí dvanáctým rokem a na další tři se nedáv­ no upsal. A na otázku, jestli ho práce vo­ jenského kaplana baví, zcela bez zaváhání odpovídá: „Moc“.

■

To je hodně rozdílné. Protože žít s církví, to je jako když je člověk pořád ve své rodině. V armádě je to, jako když je někdy v nepřátelském prostředí. Ale tu rodinnou atmosféru jim musím vytvořit. A oni si na to zvyknou a chodí ke mně do kanceláře často s tím, že jdeme do té oázy klidu a pohody, protože tady na nás dýchne něco úplně jiného.

Jak jsou vojáci otevření službě armádního kaplana?

Snažil jsem se jako hlavní nástroj své služby použít kamarádský přístup. Přišlo jim to jako něco úžasného, sympatického a tím mě brali. Kdybych se zavřel do kanceláře a vyvěsil na dveře ceduli, že jsem tady připravený pro jejich problémy, tak věřím, že nikdo nepřijde.

pplk. Mgr. Miloslav Kloubek (58) Kazatel Církve bratrské. K armádě poprvé nastoupil v roce 1998 (tehdy se duchovní služba zakládala). Protože absolvoval v osmdesátých letech základní vojenskou službu, nemusel při nástupu na žádný armádní výcvik. Jako kaplan působil například u jednotky v Písku nebo Liberci, ale i v zahraničních misích – třeba s chemickou jednotkou byl dvakrát v Kuvajtu. Po šesti letech z armády odešel zpátky do Církve bratrské, devět let byl kazatelem v Horních Počernicích. V roce 2012 se do armády vrátil. S manželkou Evou má 3 dospělé syny a 4 vnoučata.

2018 březen

11

téma

Odpustit

neomluvitelné text kolektiv autorů foto pexels a archiv

Když člověk ubližuje člověku, je to neomluvitelné. Být křesťanem ale znamená odpouštět právě to, co omluvit nelze.

K

dyž jsme před léty zakládali sbor a byl z nás cítit elán, jeden kolega utrousil: „Užijte si to. Jste mladé společenství, ješ­ tě nemáte problémy, ještě nikdo nikomu ne­ ublížil.“ A měl pravdu. Mírně skeptickou, ale zkušenou. Tam, kde se dva neb tři sejdou (ov­ šemže „ve jménu mém“), není možné, aby si dříve či později neublížili. Nemluvím o prko­ tinách, nad kterými snadno mávneme rukou nebo se jim zasmějeme. Řeč je o zlu zhmot­ něném v nejtemnější podobě. Jako když o vás někdo například promluví „jako by probodával mečem“. (Př 12,18) Před lidmi potupí, obviní vás na veřejném (třeba členském) shromáž­ dění, dotkne se vaší důstojnosti. A i kdyby na tom nebylo zbla pravdy, vy nejste připraveni, protože vám to neřekl předem mezi čtyřma očima. Vztahově devastující. Co potom?

Ve světě, jak ho známe, se obvykle prás­ kne dveřmi. Když ty takhle, tak s tebou kon­ čím, mažu si z mobilu, ukončuji komunikaci.

Vyhýbám se ti, případně měním sbor. A po­ kud to nejde (např. mezi manželi), nastává to, čemu psycholog Jeroným Klimeš říká „pato­ logicky stabilní vztah“ – koexistuje se, ale je to k nepřežití.

Ježíš, ten z Nazareta, říká: „Odpouštějte si.“ A že to myslí vážně, je patrné, když dokon­ ce i na kříži golgotském zvolá: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Ježíši, jak to jako

myslíš? Táže se Petr při jedné příležitosti.

Jak v reálu? Co když mě ten gauner, bídák, spratek, bratr… bodne sedmkrát za den?

Jak dlouho to mám snášet? Odpověď Na­ zaretského známe: Sedmdesátkrát sedm­ krát. Nekonečněkrát. Věčněkrát. Ale jak se to může stát?

Odpověď je prostá i složitá zároveň. Ří­ káváme ji pokaždé, když se modlíme „od­ pusť nám naše viny, jakož i my odpouští­ me našim viníkům“. Jde o bytí a nebytí.

Konkrétně o bytí a nebytí v království ne­ beském. Jak se to s královstvím nebeským má, Ježíš svým učedníkům častokrát vy­ světloval – čemu se podobá, jak to tam fun­ guje, kdo je tam největší a kdo nejmenší.

A při jedné příležitosti jim také vyložil, jak se tam dostat: „S královstvím nebeským se to má tak, jako když se jeden král roz­ hodl vyžádat účty od svých služebníků…“ (Mt 18) Všichni jeho didaktickou hagadu známe. Služebník, kterému bylo odpuš­ těno nezměrných mnoho tisíc hřiven, má vzápětí příležitost zachovat se stejně. Jde o drobné denáry, ale on tak neučiní. Ne­ odpustí. Proto je uvržen do vězení a sly­ ší nekompromisní slova: „Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, (…) neměl ses také ty smilovat…?“ Pointa je zřejmá: Jestliže ze srdce neodpustíte, ani vám ne­ bude odpuštěno. A jestliže vám nebude odpuštěno, nespatříte království nebes­ ké. S královstvím nebeským se to má tak.

Proč ten blázen neodpustil? Proč si ne­ odpouštíme? (Nenechme si ujít, že ten pří­ běh je o nás a pro nás.) Důvody mohou být rozmanité. V Ježíšově podobenství je naznačen jeden z nejzávažnějších: Onen „nemilosrdný“ služebník, když jde do tuhé­ ho, žadoní: „Měj se mnou strpení, všechno ti splatím.“ A v tom je právě zakopaný pes.

Odpuštění se týká toho, co splatit nelze.

Nejde to vrátit, vykompenzovat, nahradit ani zaplatit, protože to je nezměrné. Jedi­ né, co s tím jde udělat, je odpustit. Říká-li služebník, že to nějak splatí, neví, co mluví. Neví, jak velký má pro­ blém. Slovy bez obrazů: není si vědom, jak závažný problém je jeho hřích. Má pocit, že je v pohodě, tu a tam sice vysekl nějaký ten dluh, ale kdo si občas nezahřeší, že?

Nic neřešitelného. Vcelku slušný člověk, má o sobě vysoké mínění, tudíž nemá za­ potřebí, aby se před kýmkoli musel poni­ žovat a doprošovat se odpuštění. A proto také sám neodpouští. Není to nic jiného než stará známá iluze sebe-spravedlnosti, která brání odpouštět druhým.

Ale je tu ještě jeden problém. Iluze se ráda tváří jako skutečnost. Takže ten, kdo jí podléhá, o ní obvykle neví. Ještě jsem v církvi neslyšel člověka, který by se mod­ lil: „Ach Pane, já jsem tak samo-spraved­ livý, co s tím mám dělat?!“ Co ale v církvi (i mimo ni) potkáte, je, že spolu lidé ne­ mluví, nesnáší se, do smrti si nezapome­ nou apod. A při tom by rádi pravidelně čerpali benefity plynoucí ze svátosti smí­ ření. Odpusť mi moje viny, ale tomuhle bídákovi neodpustím. Ledaže by přilezl s prosíkem, pak snad…

Sebeklamný mechanismus sebe-spra­ vedlivého člověka hezky popsal C. S. Lewis ve svém eseji Sloni a kapradí. Ja­ kožto vynikající pozorovatel lidské povahy si v něm všímá rozdílu mezi fenoménem odpuštění a omluvy. A jakožto nesmírně pokorný jedinec připouští, že pokud si sám na sebe nedá velký pozor, stává se mu, že když říká „odpusť mi“, ve skutečnosti žádá „omluv mě“. Jsou to ale dvě zásadně odlišné věci. Odpuštění říká: Ano, udělal jsi tuto špatnost, přijímám tvou prosbu, už ti to nikdy nepřipomenu a mezi námi to bude jako dřív. Omluva říká: Chápu, že jsi nemohl jednat jinak nebo že jsi to tak nemyslel, vlastně se nic nestalo. Pokud se nikdo ničím neprovinil, není co odpouštět.

A tak to jistě často může být – jak mezi člo­ věkem a Bohem, tak mezi lidmi. Co když se ale něco skutečně stalo?

Vyslovil jsem příliš rychle slova, která jsem neměl. Slíbil slib a zapomněl. Neovlá­ dl jsem se. Objektivně jsem se provinil. Co s tím? Duch sebe-spravedlnosti bude oka­ mžitě hledat nějakou polehčující okolnost, která by to omluvila. A ono se vždycky něco najde. Potíž je v tom, vykládá Lewis, že se nám tak ale může stát, že pokaždé, když tzv. prosíme Boha za odpuštění, žá­ dáme ho ve skutečnosti pouze o to, aby při­ jal naše omluvy. A nepomůže ani to když

u toho budeme klečet na kolenou. Jsme tak zaujati tím, že ve své mysli ukazujeme Bohu (i sobě) všechny polehčující okolnos­ ti, že opomineme to nejdůležitější, totiž to neomluvitelné. A pokud nám to unikne, může se stát, že povstáváme od modlitby v domnění, že nám bylo odpuštěno, zatím­ co ve skutečnosti jsme pouze sami sebe uspokojili vlastními omluvami.

Je to fatální sebeklam, protože hřích oklamaného je sice omluven, nikoliv však odpuštěn. Je to skoro, jako kdybyste cho­ dili k lékaři a nikdy mu neukázali tu část těla, která vás bolí, která je nemocná. Byla by ztráta času ukazovat mu, jak vám dob­ ře slouží zrak, sluch, klouby… Můžete se v tom mýlit, ale pokud jste v pořádku, lékař to pozná. Co ovšem s tímto postojem může­ te od lékaře čekat, je, že se vás dříve či poz­ ději zeptá: Člověče, co ode mě vlastně chce­ te? Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.

Když Ježíš z kříže vyprošuje odpuštění pro ty, kdo ho křižují, je to mystérium. Ro­ zumem neuchopitelné. Křesťanské. Když člověk ubližuje člověku, je to neomluvi­ telné. Být křesťanem znamená odpouštět neomluvitelné. S královstvím Božím se to má tak.

■

→

doc. PhDr. Jan Hábl, Ph.D. Docent Katedry pedagogiky a psychologie PF UJEP v Ústí nad Labem a University v Hradci Králové.

Profesně se specializuje na filosofii, teorii a historii výchovy, a to především v souvislosti se studiem díla J. A. Komenského a jeho odkazu.

Přednáší v oborech na rozhraní pedagogiky, antropologie, etiky a historie vzdělá­vání. Je kazatelem Církve bratrské.

2018 březen

13

téma

Odpuštěním otevíráme prostor vnitřní svobody PhDr. Dana Krausová, klinická psycholožka, věnuje se individuální psychoterapii v soukromé praxi v Praze a odborné přípravě budoucích psychoterapeutů v rámci výcviků v existenciální analýze a logoterapii v Praze a v Bratislavě. Je členkou Českobratrské církve evangelické.

Kdo miluje, odpouští. Komu se hodně od­ tí. Odpuštěním otevíráme prostor vnitřní pouští, hodně miluje. Jsme naplňováni svobody. láskou, ať už odpustíme druhým, nebo je Je potřeba naučit se odpouštět i sám nám samým odpuštěno. Odpuštění v nás sobě. Kdo se domnívá, že odpouštět sobě probouzí schopnost milovat a náš vnitř­ nepotřebuje, pak se pravdivě ještě nepo­ ní život je sycen vděčností a láskyplností. znal. Ubližujeme totiž i sami sobě. Od­ Proto je nejen dobré, ale i zdravé žít od­ pustit sobě znamená přestat si vyčítat, puštěním.

Odpuštění má mnoho vrstev. Má svou lidskou stránku i rozměr duchovní. Celá biblická zvěst o záchraně člověka stojí na principu odpuštění. Je nám zprostředková­ no z pohledu víry, biblických příběhů a ob­ razů. Dotýkáme se v něm tajemství vztahu Boha s člověkem. Zároveň je nám přístup­ né i z pohledu duševního života. V člověku se děje rozpoznatelný vnitřní proces, kte­ rému je dobré porozumět.

Odpustit nelze bez pravdivého vnímání sebe a druhého. Čím více známe sebe, svá slabá místa a nepopíráme své temné kouty, tím více máme porozumění pro toho, kdo je temnotou či slabostí zaplaven a z této pozice nás zraní. Kdo pravdivě nahlíží do sebe, tomu se otevírá i srdce pro druhé­ ho. Zůstáváme-li ve svých očích dokonalí a spořádaní, těžko se otevřeme k pochope­ rozebírat, pustit odsuzování sebe či po­ ní a přijetí druhého jako chybujícího. Spíše chybování nad sebou. Pěstování pocitu posilujeme naši životní hořkost a žijeme „jsem špatný“ není žádná ctnost. V od­ v zajetí nezpracované křivdy. puštění se vyrovnávám s faktem, že také Slovo odpuštění v sobě skrývá pohyb. selhávám, a učím se unést zklamání ze „Od“ a „pustit“, „pustit od“ „pustit od sebe“. sebe. Přijímám tím, že jsem chybující člo­ Opakem odpuštění je zadržování. Držet věk, který se může mít rád i s tím, že chy­ mohu hněv, smutek, pocit křivdy, nespra­ buje. To vrací zpět do láskyplného vztahu vedlnosti. Zadržujeme svoji bezmoc, sebelí­ k sobě samému. Odpustit sobě je změna tost nebo touhu po pomstě a tím je oslabo­ postoje k sobě. ván náš duševní i tělesný život. Přicházejí Odpuštění bývá často dlouhý a složitý depresivní nálady, stažení se do sebe, pode­ proces, který začíná setkáním se sebou zřívavost, emoční chlad, odtažitost, vznět­ a teprve poté jsme připraveni vstoupit do livost. Bolí páteř, bolí žaludek, máme vyso­ vztahu s druhým člověkem a prožít změ­ ký tlak, trpíme nespavostí, bolí celý člověk. nu svého postoje. Biblický Jákob se nejpr­ Pokud pustíme provinění druhých, mohou ve v Boží přítomnosti setká s tím, kdo je s tím odejít i emoce, která nás drží v zaje­ a jaký je, teprve pak vstupuje do blízkos­ 14 březen 2018

ti bratra Ezaua. Slovy i činy si dají najevo své smíření a dál jdou každý svojí cestou.

Odpuštění začíná pohledem dovnitř.

Co má být odpuštěno, má být prožité, tedy nejen vědět, ale i prožít, co je k odpuštění.

Co mi ublížilo, co to pro mne znamená, co u toho cítím, proč se zlobím, co mě bolí,

v čem mi křivdí. To vše rozpoznávám ve svém nitru. Je čas plakat a čas zlobit se. Je to prostor pro naše slzy i náš hněv. Pokud se schovám za slova a nic necítím, je to zpráva, že zůstávám ještě srdcem uzavřený. Jsme-li příliš dlouho odpojeni od prožívání, blokuje­ me v sobě cestu k odpuštění. Odpuštění bez emocí může slibovat pohodlnější a rychlejší způsob, ale ve skutečnosti stojíme na místě.

Strach či odmítání znovu prožít, co se mi ve skutečnosti stalo, zavírá mnohým lidem už na začátku cestu k láskyplnému smíření se sebou a s druhými.

Když jsme takto zasaženi emocemi, roz­ poznáváme, že se objevují i ty, které nesou­ visí s člověkem, který nám ublížil. Emoce jsou jako lavina, vezmou vše, staré i nové,

a zaplaví nás. Ožívají pak všechny staré křivdy a děje se nám, že zaměňujeme i je­ jich adresáta. Místo zlobení se na rodiče, se zlobíme na partnera, místo zlobení se na sebe, se zlobíme na druhého. V odpuštění je potřeba poctivě třídit, co se ve mně děje.

Co se týká momentální křivdy, a co už je tam navíc nebo co je už nepatřičné. Co je moje zodpovědnost, a co způsobil druhý.

Přináší to velkou úlevu a zároveň nás to chrání, abychom nevršili další křivdy. Po­ kud to neuděláme, můžeme domněle vyčí­ tat a odpouštět konkrétnímu člověku něco, co se ho ani netýká, a bráníme tak skuteč­ nému odpuštění.

Pravdivý přístup k sobě nás uzpůsobu­ je k pohledu mimo sebe. Umožňuje nám vstoupit znovu do vztahu s tím, kdo nám ublížil. To je zásadní moment na cestě odpuštění. Vstoupit do vztahu znamená zkusit se podívat na vzniklou situaci oči­ ma druhého člověka. Znamená to zku­ sit vidět sebe pohledem toho druhého.

Odpuštění v tomto kroku dosedá do své hloubky. Ani tady nejsme ušetřeni emo­ cí. Ty ale přicházejí s rozšířením vlastní­ ho, dosud zúženého pohledu. Je to další setkání se sebou při setkání s druhým.

V této chvíli se začíná jevit skutečnost ve složitějším světle. Člověk sám o sobě ne­

dokáže vést ostrou hranici mezi dobrem a zlem, mezi pšenicí a koukolem. Na člo­ věku je, aby se otevřel nejednoznačnosti, která odpovídá zralému vnímání života.

Pak může být druhý shledán též zou­ falým, nešťastným, trpícím, stejně jako já. Oba se setkáváme ve své nouzi. To je silným momentem v procesu odpuštění.

Pak jsme ochotni nahlédnout sebe jako někoho, kdo k situaci buď přispěl, anebo by v jiných podmínkách byl schopen té­ hož. Znamená to objevit v sobě podobné sklony či slabiny, které vyčítám druhému.

Vstoupit takto do vnitřního vztahu s tím, kdo způsobil moji bolest, znamená vstou­

→

svědectví

Nemůžu mít tak tvrdé srdce!

Skončil totiž na vozíku. Po těch slovech jsem se sama před sebou zastyděla. Tak já jsem si přála, aby se mu stalo něco hrozné­ ho, a policie mi děkuje, že jsem o něj proje­ vila zájem!

Monika Řezníčková

Věděla jsem, že se něco muselo stát.

Probudila jsem se v šest hodin ráno celá vy­ strašená. Maličký syn vedle mě pokojně spal, manžel už ale odešel do práce. Byla jsem hrozně neklidná. Po snídani jsem proto rychle spěchala z Mladých Buků, kde jsme bydleli, do Trutnova. Nevěděla jsem sice, co se stalo, bylo mi ale jasné, že něco hrozného. Šla jsem honem za manželem do práce, byl v pořádku.

Odešla jsem tedy rychle k rodičům. Otevřel mi táta, vzadu stála máma, a já si oddechla.

Jenomže vzápětí jsem si uvědomila, že táta je hrozně vážný a maminka brečí. Řekli mi, že před chvílí odešla policie – bratr je mrtvý!

Přijel prý za ním nějaký kluk z Prahy a nabídl mu auto. Šli ho tedy vyzkoušet. Při jízdě se bratrovi zdálo, že řízení hrozně táhne do strany. Aby mu dokázal, že to není pravda, pustil ten kluk volant a v tu chvíli vyletěli ze zatáčky. Bratr na místě zemřel. Vzadu seděl jeho kamarád, který to přežil, a řekl nám, co se přihodilo. Policie pak prokázala řidiči vinu včetně podnapilosti, dostal čtyři roky. Navíc měl už za sebou nějaké vykrádačky a taky to auto bylo asi kradené.

Bratrova tragická smrt byla rána pro ce­ lou naši rodinu. Rodiče se z toho zhroutili.

U tatínka se během krátké doby projevila cukrovka, odešly mu ledviny a po neúspěš­ né transplantaci do dvou let zemřel. Mamin­ ka měla nemocné srdce a u mě se projevila schizofrenie a taky cukrovka.

Probudila se ve mně zloba. Pár dní po neštěstí jsem vzala telefon, zavolala na policii a ptala se, co se při nehodě stalo řidiči? Přála jsem si, aby mi řekli, že je zra­ něný nebo taky mrtvý. Chtěla jsem, aby byl potrestán za to, co způsobil naší rodině.

Na druhé straně telefonu mi policista řekl, že jsem jediná, kdo se zeptal na zdravotní stav viníka nehody, a že mi za to děkuje.

Neštěstí nás vrátilo do církve. Kdysi můj táta chodil s rodiči do Úpice a já zase s ba­ bičkou. Máma chodila do kostela na Sloven­ sku. Pak dlouho nic, až smrt devatenáctile­ tého bratra způsobila, že jsme začali hledat Boha a pomoc mezi křesťany.

Celých dvanáct let jsem se však vyrov­ návala s tím, abych člověku, který způso­ bil tolik trápení naší rodině, odpustila. Pán Bůh na mně ale postupně pracoval a držel mě nad vodou. Nakonec jsem si řekla, že přece nemůžu mít tak tvrdé srdce, ten muž je taky jenom člověk. Co se stalo, stalo se a nic se nedá vrátit zpět. Snažila jsem se mu odpustit, až to konečně přišlo a vlastně ani nevím jak. Nebyl to jeden okamžik, byl to stav odpuštění.

Po celou dobu jsem se nemohla modlit modlitbu Páně, kde se říká „…a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. Modlila jsem se všechno možné, jen ne Ježíšovu modlitbu, tu jsem vyslovit nedokázala. Ale pak to najednou přišlo a od té doby se mě zloba a pocit, že nedokážu odpustit, nezmocňují. Teď už se mi jen po bratrovi stýská.

■ 2018 březen

15

téma

pit do vztahu i se skrytými stránkami své osobnosti. Vede to k pokoře před tím, co je v každém člověku skryto. Neznamená to souhlas s činem či omluvu jednání. Je to vnitřní otevřenost, kdy „navzdory bo­ lesti chci vidět tvou situaci a tebe samot­ ného“. Je to projev lásky, je to zdroj lásky a je to i tajemství lásky.

Na konci celé cesty je pak konkrétní rozhodnutí. Čin a změna jednání je vyústě­ ním celého vnitřního procesu odpuštění.

Jen konkrétním výrazem dostává odpuš­ tění žitou podobu. Bez konečného činu by postrádalo odpuštění smysl. Konkrétní čin je jakousi pomyslnou tečkou za udá­ lostí. Každá situace má svoje zakončení

v nějakém činu, jde o to, tento moment uskutečnit. Pak může být odpuštění oprav­ dové, prožité a trvalé. A stáváme se tak součástí Božího tajemství skrytého právě v odpuštění.

■

Sousede, necháme toho Petr Bischof

Na našem odpuštění bylo zvláštní, že pro­ běhlo tak rychle, bez přípravy, bez dovět­ ků – a najednou bylo čisto. Nic z minulosti jsme si už nepřipomínali. Všechny nega­ tivní emoce zmizely. Smíření se sousedem z domu neočekávaně rozsvítilo nebe, ačko­ liv se nejednalo o nic tak významného. Ale kdo ví. Bylo to tak lidsky obyčejné. Nemu­ seli jsme se ničeho doprošovat, nic si vy­ říkávat, za nic se omlouvat, o ničem jsme nedebatovali, prostě necháme toho a je to.

Než k tomu ale došlo, trvalo to sedm let. Život je složitý a ve společenství vlastní­ ků bytových jednotek zvlášť. Už proto, že dům byl tenkrát plný opilců. A mezi nimi dominoval domorodý, říkejme mu třeba Josef. Bývalý sportovec, hokejista, tako­ vý ranař. Hodně pil, všichni se ho v domě obávali. Měl už nějaký flastr za výtržnosti, a když se opil, lítaly po schodišti přinej­ menším boty. Dlouhá léta v domě vládl a měl hlavní slovo.

Když jsme se s rodinou nastěhovali, padla kosa na kámen, protože se lidí žel nebojím. Viděl jsem, že dům je ve zchát­ ralém stavu, že je potřeba udělat pořádek v účtech, provést opravy, vyměnit padesát let staré okapy atp. Tehdy jsme se poprvé názorově střetli, ale bylo to ještě v poho­ dě. Pak ale přišel konflikt s rekonstrukcí domovního topení a tehdy všechno vygra­ dovalo, protože úpravy vyžadovaly práci ve všech bytech včetně jeho.

16 březen 2018

Ten den s jistou hladinou alkoholu v krvi likvidoval starou koupelnu kvůli novému etážovému topení. Ale místo toho, aby prk­ na a části vany nosil z druhého patra dolů, házel je bez upozornění rovnou oknem ven.

Jenomže v ten moment dole pod oknem stáli lidé a mezi nimi i moje manželka s ko­ čárkem. Metr od ní spadla asi tříkilová ple­ chová noha od vany. Zakřičela, co se to děje, ale on jen zařval pozor tam dole, a aniž by se podíval, přistálo vedle kočárku prkno.

Nevěděl, že jsem toho dne doma. Na nic jsem nečekal a zavolal policii. Ta při­ jela, záležitost vyšetřila, souseda odvezla a zjistila jistou nezpůsobilost, ba podna­ pilost. Mne se ptali, zda si myslím, že šlo o úmyslné jednání. To jsem vyloučil, ale trval jsem dále na tom, že ohrožoval lidi

z našeho domu. To potvrdili i další svědci.

Po návratu z policie pak soused sice čtvrt hodiny řval do oken domu, co mu ze srd­ ce na jazyk přišlo, ale už se nikdy ničeho podobného nedopustil. Proslov uzavřel rezolucí, abychom se nezdravili. Nasta­ lo sedmileté období nezdravení a mlčení.

Dbal jsem celou dobu na to, aby ho zdravily moje děti, a choval jsem se k němu jako k ostatním sousedům. Roky jsme ale chodili kolem sebe mlčky a bez pozdravu, nerad jsem ho potkával. Říkal jsem si občas, že kdybychom se někdy začali zdravit, byl by to větší zázrak než chození po vodě. V podstatě jsem tomu nevěřil. Neměl jsem vůbec představu, jak a za jakých okolností by se mohlo stát, aby se náš vztah změnil k lepšímu.

dovětek Ten stav sice obrousil čas, ale bylo to, jako když je zata­ žená obloha. Takový jsem měl pocit, kdykoliv jsme na sebe v domě narazili. Z jednoho roku byly najednou tři, potom pět a pořád zataženo, šero, nesmíření.

Nejsem zvyklý dlouho ignorovat lidi, z mé strany ale bylo vyloučené za ním jít. Klíč k řešení zavřených dveří byl podle mého soudu na jeho straně. To on přece ohrozil moji rodinu, já jsem ho jen zpacifikoval, bez rvačky a pod­ le zákona. Dělal jsem ale všechno pro to, aby byl mezi námi klid, a pracoval jsem i v jeho prospěch v rámci naše­ ho domu. Chodit však za ním s nějakým usmiřováním, to mně připadalo křečovité.

A pak přišel den, kdy jsem za domem a před jeho garáží sekal trávu. Soused šel do auta, zastavil se, přešlápl z nohy na nohu a povídá: „Sousede, necháme toho.“ Podal mi ruku a dodal: „Já jsem Josef.“ Od té chvíle jsme si tykali až do kon­ ce jeho života. Odpověděl jsem mu, že jsem rád, a šel jsem dodělat svou práci. Ale pořád jsem přemýšlel, že bych to měl nějak dotáhnout, doříct… Ale jak? A tak jsem jel koupit do obchodu tu nejdražší whisky, jakou měli. Byl jsem si samo­ zřejmě vědom sousedových nesnází s alkoholem, ale ta flaška měla docela jiný význam. Byl to jakýsi symbol, kterému mohl dobře rozumět. Navíc jemu rozhodně láhev destilátu nemoh­ la uškodit, na rozdíl ode mne, jak jsem následně pochopil…

Vrazil jsem mu whisky do ruky se slovy, že jsem rád a že jsem už dlouho nezažil tak krásně slunečný den! Se­ děli jsme naproti sobě a on, že si s ním musím dát, že to sám pít nebude. Sice se mně nechtělo, ale odmítnout jsem nemohl. Ptal se mne, ke které víře patřím, a přitom podotkl, že on na nebe nevěří. Nevím, kam přesně mířil. Odpověděl jsem mu, že to není tak důležité, a dodal jsem, že nebe je možná dnes a právě teď. Vždyť jsme několik let žili v div­ né mlze a najednou se rozsvítilo slunce. Možná, i kdyby ten den pršelo, pro mě svítilo světlo z nebe. A v nedaleké borovici se křik vrabců dal považovat za andělský zpěv. Je ale také třeba dodat, že večer se na nebi přeci jen objevil malý mráček, protože jsem z neznalosti oboru poněkud podcenil sílu whisky. Ale další den už zase slunce svítilo a svítit nepřestalo až do sousedovy smrti.

Na našem odpuštění bylo skutečně zvláštní a možná oje­ dinělé, že proběhlo tak rychle, téměř beze slov a bylo jas­ no. V knize Velký rozvod vykreslil C. S. Lewis představu pekla jako šedivého města, nad kterým nikdy nesvítí slun­ ce, pořád je zataženo, mlhavo. Lidé spolu nedokážou žít, jsou na sebe zlí, jeden od druhého se stěhují a nekonečně vzdalují, protože spolu nemohou vydržet. Odpuštění, které mezi mnou a sousedem nastalo tak nečekaně, bez dovět­ ků a vysvětlování, bylo, jako kdyby se nad námi rozsvítilo nebe. Prostě jsme toho oba nechali a bylo to.

Amen – ať se tak stane!

Bronislav Matulík

Na Pankráci máme nový způsob modliteb. Sedíme v kruhu a každý z nás řekneme nahlas sobě navzájem i Pánu Bohu, za co bychom se chtěli modlit. Většinou za své děti, ženy, milenky, rodiče, za zdraví, taky někdy za svobodu, žádost o podmínečné propuštění, občas za všechny trpící děti na celém světě, za hladové… Vztahy jsou i za mřížemi naprostá priorita. A po každé modlitbě řekneme společně nahlas: „Amen – ať se tak stane.“ Jednou zazněla modlitba, kterou jsem nečekal. Se slzami v očích ji vyjádřil jeden muž takto: „Chtěl bych, aby mně Bůh odpustil, co jsem udělal, a aby pomohl těm, kterým jsem ublížil, protože já to nedokážu nikdy napravit. Amen.“ Odpověděli jsme stejně: „Amen – ať se tak stane.“ Neznám vinu dotyčného člověka a ptát se nebudu. Představit si ale dokážu leccos, hlavně tu nenapravitelnost. To, když oběti budou muset po celý život nést následky trestného činu, který byl na nich spáchán, který se nikdy neměl stát a je neomluvitelný. Je totiž strašlivé, když někdo překročí hranici bezpečí druhého člověka, sáhne na cizí majetek, ožebračí, zapálí dům, z teenagera udělá feťáka, zmrzačí napadeného, znásilní ženu, zneužije dítě, dopustí se únosu, vraždy nebo dětem zabije maminku bezohlednou jízdou pod vlivem alkoholu atp.

A teď po tom všem se někdo modlí, aby mu Bůh odpustil a pomohl těm, kterým on nenapravitelně ublížil! Copak je to tak jednoduché?

Ano, je! Především pro Ježíše Krista, jehož milost je větší i než ta největší vina na světě. Bůh ví, že dost často člověku nic jiného nezbývá než prosit za odpuštění, protože v dané chvíli není v jeho možnostech a moci poskytnout jakoukoliv satisfakci. Ale co je jednoduché, není vždy snadné.

Je známo, že ne každý člověk, byť by se dopustil toho nejodpornějšího zločinu, je schopen se takto pokorně modlit. Ne každý přizná, že to dopracoval až k pozdní lítosti, kdy je na všechno pozdě. Co se stalo, nedá se odestát. Neexistuje způsob, jak vrátit zpět ponižující slovo, natož život, který skončil. Anebo ztracenou nevinnost, o kterou viník připravil nebohou oběť. Až do nejdelší smrti bude ale většina provinilců dělat mrtvého brouka v domnění, že se zapomene, že si to odsedí nebo dají odškodné, a tím vinu smažou. Anebo co je nejhorší, zašlapou hlas svědomí do nenávratna.

Takže když překvapivě a nečekaně zazní modlitba a prosba za odpuštění, berme to vážně, protože Bůh to vážně bere. Je to něco mimořádného nejen za zdmi vězení, ale také v církvi. Existuje navíc naděje, že při tom kajícníka napadne, že nemusí zůstat jen u bezmocné prosby. Třeba si nakonec na základě velkorysého a bezpodmínečného daru odpuštění, který přijme od Boha i od lidí, uvědomí, že může pomoci obětem nést břemeno, kterým je zatížil svou vinou. „Amen – ať se tak stane.“

■

2018 březen

17

nový domov

Misionáři přece žijí v Africe ptala se Jana Hušková foto archiv susan trča

Do Česka přišli s manželem Richardem z USA krátce po založení rodiny, aby pomáhali místním sborům CB. Postupně zde vychovali svých pět dětí, které si naši zemi zamilovaly.

Susan Trča vypráví o tom, jak se zde začala cítit jako doma, i o tom, jak Češi reagují na slovo misionář.

K

Pořád se ještě učíme. První slovíčka typu babička, brambory či bačkory jsem se na­ učila od manžela, ale to zrovna nejsou slova zvlášť potřebná v křesťanských kru­ zích. Hlavně ze začátku mi šlo učení dost těžko, protože jsme se přistěhovali se dvě­ ma malými dětmi a postupně se nám na­

Jak se vám povedlo se češtinu tak dobře naučit?

18 březen 2018

Pamatuju si, jak někteří lidé trousili uráž­ livé poznámky, když jsme kolem nich pro­ cházeli s celou rodinou. Pět dětí je oprav­ du hodně! Nebo když mě začala na ulici neznámá paní kritizovat za to, že jsem ho pořádně neoblékla. Na druhou stranu jsem třeba velmi ocenila pět dnů, které jsem mohla po porodu strávit v nemocni­ ci. A moje děti Česko milují, což pomáha­ lo i mně při jejich výchově. Když vyrůsta­ ly, oblíbili jsme si umělecké školy. České lekce hudby, tance, ale i různé sporty byly pro naše děti velkým přínosem i zábavou.

Představujete se před lidmi jako misionáři? Jak na to Češi reagují?

Ze začátku jsme se tak představovali, ale většina lidí nás nechápala, protože misio­ náři „přece žijí v Africe!“. Místo toho jsme začali říkat, že jsme tu proto, abychom po­ máhali místní církvi zakládat další sbory.

A ze strany českých křesťanů jsme se tu cítili vždy srdečně vítáni.

dy a jak jste se dostali do Česka?

Poprvé jsme s manželem navštívili Československo v roce 1992 a přestě­ hovali se sem o dva roky později. Oba jsme toužili po tom sloužit v misii, ale netušili jsme, kam bychom měli jít. Jednou se Ri­ chard na církevní konferenci ve Spojených státech setkal s českými kazateli, kteří hle­ dali misionáře, kteří by v Čechách pomáhali zakládat nové sbory. Přišel domů a oznámil mi, že španělština, kterou jsme oba uměli, je lehká, takže se místo ní můžeme začít učit česky! Richard má navíc české předky a já jsem vyrostla v Minnesotě ve sboru, kte­ rý vznikl ze dvou původně českých sborů.

Jaké to pro tebe bylo vychovávat v Česku pět dětí?

rodily tři další. Pořád se mi celkem často stává, že na Ritche vyhrknu slovo, které jsem někde zaslechla, a ptám se, co to znamená.

Kdy jste se tu poprvé začali cítit jako doma?

K tomu postupně přispívala řada detailů, ale učení češtiny mi pomohlo najít si zde přátele. K pocitu domova mi pomáhalo sle­ dovat i to, jak se česky učí moje děti a na­ cházejí si zde kamarády. Od roku 2001 ži­ jeme v Říčanech a je skvělé, že znám ve městě spoustu lidí. Je to dobrý pocit, vídat známé všude, kam jdu.

Vypozorovala jsi, jaký typ misie mezi Čechy funguje, a naopak nefunguje?

Myslím si, že Češi oceňují autenticitu. Přá­ telství, která jsem budovala postupem času i skrze různé zkušenosti a nelehké situace, vytvořila příležitosti, při nichž mohu sdílet víru se svými zatím nevěřícími známými.

Vnímáš mezi českými křesťany něco inspirativního pro svou víru?

Vážím si jejich opravdovosti. Nepředstírají, že jsou „OK“, když nejsou. Upřímně řek­ nou, co prožívají. To mě inspiruje k tomu být upřímná vůči druhým i Bohu.

■

Lydie Boszczyková

Potřebujeme nové vedoucí

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

První ředitelka kanceláře Rady Církve bratrské

■ Odbor mládeže Rady Církve bratrské

Metanoia II Pomoc vězňům ve výkonu trestu odnětí svobody a osobám propuštěným i jejich rodinám s cílem pomoci napravit život lidí dotčených výkonem trestu.

■ Projekt CB Liberec a Mezinárodního vězeňského společenství

03 | 2018

PŘEDSTAVUJEME

iNform Ředitel kanceláře Rady CB

V

současné době evidujeme 18 sborů, které nemají svého kazatele – správce sboru. Stávající tajemník Rady (jako ordinovaný kazatel) se rozhodl vrátit do plnočasové kazatelské služby, proto koncem října loňského roku rozeslal svou rezignaci na funkci tajemníka a člena Rady. Rada po vyhodnocení situace a na základě silného doporučení seniorů z jednotlivých seniorátů dala přednost řešení, které umožňuje nový Řád (tj. zřídit nové pracovní místo ředitele kanceláře) s tím, že stávající tajemník by zodpovědnost statutárního zástupce vykonával již bez pracovního úvazku (tedy obdobně jako ve slovenské části církve). Dalšími statutárními zástupci celé církve jsou kromě tajemníka i předseda a oba místopředsedové Rady. Tajemník svou rezignaci následně stáhl a Rada na post ředitele kanceláře ústředí církve vyhlásila výběrové řízení. Věc je umožněna přijatými změnami nového Řádu správy, kdy dosavadní „tandem tahounů“ předseda-tajemník (zodpovídající za duchovní vedení) nahradil tandem předseda-první místopředseda. Tajemník je pak oddělen zejména k zodpovědnosti za organizačně-správní vedení, což vede k logickému závěru převést jeho pracovní úvazek na ředitele kanceláře, který nemusí být ordinovaný kazatel.

V závěru loňského roku bylo na post ředitele kanceláře vyhlášeno výběrové řízení, do kterého se přihlásily celkem 4 osoby. Rada CB si však z přihlášených uchazečů žádného nevybrala. Na základě nulového výsledku pak Rada transformovala funkci ekonoma na funkci ředitele kanceláře ústředí. Funkce ekonoma tak k 28. 2. 2018 zaniká. Od 1. 3. 2018 Rada do funkce ředitele ústředí CB jmenovala sestru Lydii Boszczykovou (dosavadního ekonoma Rady). Tajemník Rady tak v dohledné době přejde do kazatelské služby na sboru, sestra ekonomka se přesune do pozice ředitele kanceláře a ekonomické činnosti ústředí budou zabezpečeny navýšením úvazku účetní. Rada tak zároveň v součtu úvazků minimálně 0,5 úvazku ušetří. Nově jmenovaný ředitel kanceláře (sestra Lydie Boszczyková) bude vykonávat vybrané administrativně správní úkoly nesouvisející s funkcí statutára

na základě pokynů Rady. Rada zároveň počítá s tím, že tento nový model uspořádání pracovních úvazků v ústředí bude zhruba po dvou letech vyhodnocen, zda odpovídá aktuálním potřebám Rady a zároveň CB jako celku.

■ Petr Grulich, tajemník RCB

Rozhovor s ředitelkou kanceláře RCB

Lydie Boszczyková Máš pracovní zkušenosti v civilním i církevním prostředí, jaký je v tom rozdíl? Zvláště mě zajímá tvá zkušenost s personalistikou, protože čísla jsou asi všude stejná, ne?

Ano, pracovala jsem posledních 7 let před nástupem do církve jako předsedkyně družstva, ve kterém jsme razili heslo: Pracujeme s tím, co máme, ale musíme zaměst-

nance o našich prioritách přesvědčit. Proto jsme pořádali firemní vzdělávání. V církvi se k tomu přistupuje trochu jinak, zde (hlavně tedy u duchovních – kazatelů) je potřeba zjistit povolání a vyzbrojení do služby od toho nejvyššího šéfa. Jinak matematika je všude stejná, ale ty vazby mezi účetními záležitostmi jsou krásné, pokud jim někdo hoví (což mě vždy bavilo).

seznamte se

březen 2018 Vikář Jan Macek

Co by sis v této době, která je politicky rozdělená a v mnoha církvích to vidíme také, přála? Co vidíš jako nejdůležitější pro soužití 77 sborů Církve bratrské?

Přála bych si větší jednotu na poli duchovním (abychom se bratrsko-sestersky lépe snášeli a milovali, i když ve všem nemusíme být zajedno). V současné době bych pro 77 sborů CB (krásné číslo: 74 českých a 3 přidružené, tj. anglický a 2 korejské) považovala za důležité vychovávat novou generaci služebníků, a to zejména služebníků slova – kazatelů.

Pocházím z kazatelské rodiny, proto jen těžko mohu říci, odkud vlastně jsem. Narodil jsem se v Plzni, vyrůstal v Ky­ jově, pak v Černošicích a od poloviny střední školy jsem Pražákem. Kořeny mé rodiny jsou v Chýnově, proto ani ten nesmím zapomenout zmínit.

Po gymnáziu jsem nejprve vystudoval obor Biomedicínský technik, pak se ale rozhodl pro teologii. Nyní je mi dvacet devět let, živí mě počítače a blížím se ke konci studia na ETF. Společně s mou milou ženou Simonou patříme do sboru na Smíchově. Těšíme se, že letos v létě nastoupíme na vikariát.

Rozhodnutí stát se kazatelem ve mně uzrávalo poma­ ličku. Prvním impulsem byla nejspíše mládež, kam jsem chodil moc rád. Časem jsem se stal vedoucím. Dalším impulsem bylo osobní hledání Pána Boha. Potřeboval jsem mu porozumět a různé životní situace a existenci­ ální krize vyvolávaly další a další otázky. Postupně jsem si uvědomil, že místo techniky studuji teologii. Proto jsem se rozhodl změnit obor studia. Tehdy jsem ještě neměl vyjasněno, zda směřuji na vikariát. Spíš jsem chtěl mít dost prostoru pro to, vybudovat si dobrý základ pro svůj život, mít přístup k informacím a profesorům, čas studovat.

Až během studia na ETF jsem si začal postupně uvě­ domovat, že jít kazatelskou cestou by asi mohla cesta pro mě. Postupně jsem došel poznání, že mi připadá velmi smysluplná a naplňující a že si jen těžko umím představit, že bych dělal něco jiného. Uvědomil jsem si touhu sloužit Pánu Bohu, moci kázat lidem o Kristu a doprovázet na ces­ tě k němu a na cestě s ním. Ale ještě mi dlouho trvalo, než jsem se s tím sám vnitřně plně ztotožnil. Snad až během dvou semestrů ve Vídni, ve čtvrtém roce studií, jsem to plně pochopil.

Pán Bůh mě k tomu rozhodnutí nechal postupně dorůst.

Skrytě, potichu mě vedl. A navíc mi přidal ženu, která si mě i s tímto „rizikem“ vzala a je připravena tou cestou jít se mnou. Tak mu chci svou službu nabídnout. Pokud se k tomu přizná, bude to dobře. Pokud nás pošle jinou cestou, bude to jistě také dobře.

ptal se Bronislav Matulík

Jan Macek, vikář

Jak dlouho pracuješ a sloužíš církvi coby hlavní ekonom?

A co vlastně hlavní ekonom dělá?

Už je to hodně dlouho, v září tomu bylo 16 let. Nějak to rychle uběhlo. Ekonom řeší hospodářskou oblast ústředí církve, kontroluje a zodpovídá za účetnictví a mzdovou oblast ústředí (což obnáší nejen spolupráci s odbory Rady CB, ale taky roční účetní závěrky, revize ve sborech, taky spolupráci se státními institucemi). Metodicky pomáhá sborům v řešení hospodářských otázek formou směrnic, doporučení a případně i konzultace.

Už ses začala těšit do důchodu a tu najednou přišla nečekaná výzva, ujmout se na závěr tvé „církevní kariéry“ ještě křesla ředitelky kanceláře. Jak tuto dvojí práci chceš zvládat? Vidíš toto zdvojení pro budoucnost chodu Rady šťastné?

No do penze se chystám za dva roky, což je ještě dlouho. Vzhledem ke zkušenostem, které mám za tu „církevní kariéru“, si myslím, že část organizačních věcí jsem už řešila i z pozice ekonoma. Samozřejmě, že některé věci se budu muset ještě doučit (nové směrnice, Řád neznám tak dobře jako tajemník), ale snad to zvládnu. Do budoucna bude záležet na tom, zda nový člověk bude spíše řídicí typ a ekonomické záležitosti nechá na účetních, případně si přizve jiné ekonomické a daňové konzultanty na specifické činnosti.

církev bratrská

iNform STANOVISKO PŘEDSEDY RCB K ALEXANDRU BARKOCIMu

T

éma homosexuality je v církvi tématem citlivým.

V CB tuto problematiku chápeme tak, že biblicky legitimní manželský a sexuální svazek je mezi mužem a ženou. Tento postoj ale neznamená, že homosexuály pohrdáme či před nimi zavíráme dveře církve. Vím, o jak složitý a komplexní problém se jedná a jak snadno církev může sklouznout buď k homofobním nebo k bezbřeze liberálním postojům. Tuším, kolik věřících lidí s homosexuální orientací se tímto problémem i v naší církvi trápí.

O to více mě vyděsilo video, na které jsem byl upozorněn, kde mluví známý evangelista A. Barkoci. Na otázku, co si myslí o homosexualitě, odpovídá, že mu odpověď „zjevil Duch svatý“. Považuji tento přístup za nepřijatelný, zavádějící a zároveň ospravedlňující vyřknutí sebevětšího nesmyslu. Zde jich pár je: Barkoci např. tvrdí, že pláč u mužů způsobují ženské hormony, nebo že zemře-li ženě muž a ona musí začít vykonávat mužské práce, tak to vytvoří v jejím těle mužské hormony! Barkoci tvrdí, že homosexuálem se až na výjimečné případy člověk nerodí, ale stává, a uvádí špatnou výchovu. Jenže diskuze o vrozenosti a získanosti je mnohem složitější. Šílené tvrzení je, že když už se někdo jako

homosexuál narodí, pak je to zřejmě dědičná kletba!

Barkoci hovoří o tom, že homosexualita vychází ze špatného systému myšlení a že když se ten podaří předělat, pak je tato orientace vyléčitelná. Jedná se o hrubou generalizaci.

Podobné zjednodušující odpovědi mnohé homosexuálně orientované křesťany vedou do ještě větších pocitů opuštěnosti od církve i od Boha.

Od těchto tvrzení se distancuji a chci napsat, že bych byl rád, kdyby naše církev dokázala nést i lidi s homosexuální orientací. Jste u nás v církvi vítáni, máme vás rádi jakkoli máme na praktikovanou homosexualitu jiný názor. Názor, že jste pod dědičnou kletbou anebo že jste svoji orientaci nutně museli získat z rodiny, odmítám. Vím, že ne vždy si s tímto tématem víme rady, ale věřím, že jako církev nesklouzneme ke zkratkovitým tezím, které jsem uvedl.

■ David Novák, předseda RCB

Metanoia II V polovině loňského roku spatřil světlo světa nový projekt pomoci vězňům ve výkonu trestu odnětí svobody a osobám propuštěným, jakožto i jejich rodinám a dětem. Cíl je jediný – pomoci napravit život lidí dotčených výkonem trestu tak, aby se dokázali vymanit ze svého delikventního způsobu života a mohli začít žít nový, smysluplný život na svobodě bez recidivy páchání trestné činnosti, a také mohli s nadějí pokračovat v začaté pouti za Pánem Ježíšem Kristem po svém propuštění z vězení.

Projekt METANOIA II navazuje přímo na práci vězeňských kaplanů a dobrovolných duchovních, působících v českých věznicích. Tuto jejich službu prohlubuje a rozšiřuje o právě tolik potřebnou pomoc v několika prvních mě-

sících po propuštění. Projekt vychází přímo z koncepce vězeňské služby. Originální je v tom, že spojuje úsilí více subjektů, poskytujících intenzivní praktickou odbornou pomoc nejpotřebnějším lidem na okraji společnosti, kterým hrozí selhání, jež bez potřebné péče ústí znovu

v kriminální činnost. Sbor Církve bratrské v Liberci, který již delší dobu pomáhá zastřešovat duchovenskou službu ve věznicích Rýnovice a Stráž pod Ralskem, spojil v rámci projektu svoje síly s Mezinárodním vězeňským společenstvím, které má se službou ve věznicích i v péči o propuštěné dlouholeté zkušenosti. V rámci místní skupiny MVS v Jablonci nad Nisou se tak mohou scházet kaplani, duchovní a dobrovolníci včetně několika bývalých vězňů, aby pomáhali čerstvě propuštěným v jejich prvních krocích na svobodě. V péči o propuštěné spolupracují např. s komunitním domem Dismas ve Stráži pod Ralskem či s Probační a mediační službou.

Díky finančnímu zázemí projektu, poskytovanému právě libereckým sborem CB, se podařilo od poloviny do konce loňského roku poskytnout třinácti propuštěným a jejich rodinám celkovou pomoc ve výši cca 74.000 Kč. Peníze přitom v drtivé většině případů nedostali klienti přímo, ale byly jim poskytnuty ve formě praktické pomoci, kterou za klienta přebírá „mentor“ – dobrovolník, jenž také poskytuje zpětnou vazbu o jejím využití. Projekt není výlučným vlastnictvím autorů.

Můžete se jím nechat inspirovat a plnit jeho prostřednictvím jedinečnou úlohu církve v této rozhodně nijak Bohem zapomenuté oblasti. Můžete se také stát mentory projektu či na jeho činnost přispět. Pro všechny zájemce jsou níže uvedeny kontaktní údaje.

Martin Škoda, kaplan a odborný garant projektu

Kontakty a informace e-mail: martin.skoda@cb.cz telefon: +420 725 705 779 (primární); +420 604 188 111 (církevní po 17.00 hod.) informace o projektu: http://prisonfellowship.cz/ http://www.cb.cz/liberec/index.php/projekty Případné dary je možné poslat na účet 980787389/0800; variabilní symbol: 01, text pro příjemce: METANOIA, zpráva pro příjemce: zde uveďte prosím své jméno.

odbory

březen 2018 Odbor mládeže Čtyři základní hodnoty: vztah, růst, přesah a sounáležitost Odbor mládeže je podpůrnou službou práce s mládeží, od osobního doprovázení vedoucích, až po pořádání velkých celocírkevních akcí.

Především bychom ale chtěli sdružovat a podporovat pracovníky s mládeží, ale také vyhledávat ty, kteří se chtějí do této podpory zapojit. Pokud chceš být takovým partnerem, zkontaktuj nás, prosím, na odbormladeze@gmail.com.

Ve všem, co děláme, chceme uskutečňovat čtyři základní hodnoty: VZTAH, RŮST, PŘESAH a SOUNÁLEŽITOST. VZTAH s Kristem a mezi námi (vedoucími, mládežemi, generacemi…) je tím, co nás drží pohromadě v Kristově tělu.

RŮST do zralosti je cestou na hlubinu. V každé naší aktivitě chceme mít složku, která pomáhá posunu vedoucího či mládežníka do duchovní i osobnostní zralosti.

PŘESAH je pohledem za hranice vlastní služby a komunity. Chceme učit mladé lidi nést to, co sami získali, za hranice svých mládeží.

SOUNÁLEŽITOST aneb „jsme na jedné lodi“. Vše, na čem se jako Boží služebníci podílíme, je společná věc, která se týká nás všech.

Jednou z našich velkých výzev je získávání a výchova nových vedoucích. To je ovšem přímo závislé na součinnosti s místními sbory. Úspěšná výchova nových pracovníků je složitým, léta trvajícím procesem, ve kterém se klíčovým způsobem projevuje zázemí vlastního sboru.

Služba v mládeži je velmi náročná. Mládežnický věk je v mnohém přelomový, z dětí se stávají dospělí a formují si základní duchovní i osobnostní hodnoty pro zbytek života. Jsou přitom obklopeni hodnotovým chaosem celé společnosti. Proto je práce s mládeží tak důležitá a potřebuje náležitou podporu ze strany církve i každého sboru.

V současné době registrujeme přes 60 různě velkých skupin mládeží, polovina z tohoto počtu je na Moravě a ve Slezsku. Vedoucí mládeží v naprosté většině spadají do tří věkových skupin. Dvacátníci řeší otázku, jak na to. Pětadvacátníci jsou kreativci, pro které nic není problém.

A třicátníci už ví, která bije a jak na to. Ale všichni mají své osobní výzvy a potřebují církev – vás, k tomu, aby mohli tuto službu dělat s nadšením a hojným ovocem.

Za odbor mládeže Ondra Svatoš a Roman Toušek

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE únor 2018 ▪ Rozhovor s ředitelkou Diakonie CB Ředitelka Diakonie CB Michaela Vese­ lá informovala členy Rady o činnosti Diakonie CB, která se v minulých letech viditelně rozvinula. Rada se shodla na tom, že všem seniorům položí na srdce pozvání ředitelky Diakonie na jednání seniorátů.

▪ Rozhovor s Tomášem Grohmanem K jednání Rady byl přizván Tomáš Grohman, který se přihlásil do vikariátu.

Bratr uvedl, že v poslední době prožil silné osobní povolání ke kazatelské službě.

V současné době slouží jako starší sboru v Neratovicích. Rada přijala Tomáše Gro­ hmana do vikariátu od 1. 9. 2018.

zprávy

iNform Vyučuj mě v tom, co nařizuješ Letošní lednová pastorální konference vybočila z obvyklého charakteru pastorálek. Jejím hlavním cílem nebylo informace sdělit, ale získat.

Kromě toho se pokoušela zaujmout, motivovat a inspirovat. Povzbudit ke vzdělávání.

Nepřipravoval ji tentokrát Odbor pro vzdělávání, ale Rada CB spolu s vedením Evangelikálního teologického semináře. Program byl zarámován bohoslužbami, mezi nimi byla příležitost vyslechnout si, jakou představu o potřebách církve v oblasti vzdělávání má předseda Rady Církve bratrské David Novák, seznámit se s příklady vzdělávacích programů, které běží v některých ze sborů či odborů Rady CB, seznámit se s aktuální situací našeho semináře i s vizemi jeho dalšího rozvoje, ale především diskutovat, jak individuálně s kolegy kazateli, tak na seminářích.

Těch bylo tentokrát připraveno deset, jeden z nich proběhl dvakrát.

▪ Předordinační rozhovor s vikářem Ondřejem Vavrečkou Bratr Ondřej Vavrečka hodnotí období vikariátu, který absolvoval v CB Praha 5 a v Prostějově, pozitivně, vikariát mu pomohl zodpovědně se rozhodnout ke kazatelské službě. Rada doporučuje Ondřeje Vavrečku k ordinaci za kazatele Církve bratrské. Ondřej Vavrečka pode­ psal souhlas s Vyznáním víry CB. ▪ Předordinační rozhovor s vikářem Štěpánem Vašíčkem Štěpán Vašíček již dlouhou dobu vnímá povolání ke kazatelské službě. V bys­ terském sboru se cítí dobře. V současné době je s rodinou připraven vejít do rozhovoru o příp. působení na jiném místě. Ve službě jej přitahuje osobní pastýřské doprovázení druhých víc než služba slovem. Rada doporučuje Štěpána Vašíčka k ordinaci za kazatele Církve bra­ trské. Štěpán Vašíček podepsal souhlas s Vyznáním víry CB. →

Ne všechno se povedlo, ne všechny výpovědi byly přehledné, ne všechny trendy se zdály být přijatelné či alespoň dobré všem, ne všechno dodrželo požadovaný časový rámec. Podle reakcí se ale zdá, že pastorálka probudila zájem a vyprovokovala tolik potřebnou diskuzi. Snad probudí i větší zájem o vzdělávání, jak o to formální, zejména na našem semináři, tak i každé jiné. Vzdělání nakonec patří k dobré tradici Církve bratrské.

Petr Raus

březen 2018 Volání ze Severu Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. (Jr 29,11) Právě tímhle veršem o naději do budoucna začínám svůj krátký článek nebo spíše pozvánku do Chomutova. Do města, které leží v podhůří Krušných hor a které má spolu se sousedním Jirkovem dohromady asi 70 000 obyvatel.

▪ Noví členové Rady ETS – jmenování Rada CB jmenovala za členy Správní rady ETS, Jana Jackaniče a Petra Kolmana (od 1. 3. 2018) na dobu určitou 5 let.

▪ Služba ve věznicích a vězeňská duchovenská péče Rada CB rozhodla, že členové VDP si zaplatí členský příspěvek (v současnosti 500 Kč ročně) s tím, že jej Rada následně účastníkům proplatí. Tím se získá lepší přehled, kdo s VDP reálně spolupracuje.

▪ Vikáři Rada se zabývala silnými a slabými strán­ kami financování specifických potřeb vikariátu. Petr Raus připraví podklady pro vyhlášení celocírkevní sbírky na vikáře, kteří budou v první fázi vikariátu přiděleni ke zkušeným kazatelům.

Pro obyvatele Chomutova a okolí je víra v Krista věc neznámá a z tohoto pohledu je Chomutov místem nových příležitostí. Je také místem, kde v minulosti bývala samostatná kazatelská stanice s několika desítkami členů. Dnes je to stanice, která je spíše domácí skupinkou a je součástí Sboru CB v Mostě.

Přesto jsem přesvědčen o tom, že Chomutov má co nabídnout. V současné době máme k dispozici tři volné byty (1+1; 2+1 a 4+1). Jsme přátelským a otevřeným křesťanským společenstvím a tomu, kdo se rozhodne do Chomutova přijít, nabízíme pomoc s hledáním zaměstnání, aklimatizací a samozřejmě i modlitební pomoc a podporu.

Jak zmiňuje uvedený verš, Bůh dává těm, kdo mu věří, naději do budoucnosti.

Právě z toho důvodu se nevzdáváme myšlenky na duchovní obnovu v Chomutově. Aby se tento cíl uskutečnil, potřebujeme především Boží milost, ale také spolupracovníky, kteří se na obnově budou spolu s námi podílet.

Proto hledáme jednotlivce nebo mladé rodiny ochotné jít na neznámé a nevyzkoušené misijní pole. Hledáme ty, kdo se chtějí podílet na duchovní obnově díky víře, službě a pozitivnímu vlivu na církev a místní komunitu. Hledáme lidi ochotné v Chomutově žít, pracovat, navazovat vztahy a do těchto vztahů přinášet naději, která je v Ježíši Kristu.

Pokud někoho z vás tato pozvánka a výzva zaujala, neváhejte nás kontaktovat, rádi vám zodpovíme vaše otázky.

Roman Kysela, kazatel roman.kysela@volny.cz; 731 436 248

▪ Volba zapisovatele jednání Rady Rada ke dni 1. 3. pověřuje ředitelku kan­ celáře přípravou a vyhotovením zápisů z jednání RCB, při pastoračních rozhovo­ rech bude zapisovat první místopředseda Petr Raus.

▪ Zprávy celocírkevních spolupracovníků Rada na svém zasedání vzala na vědomí zprávy celocírkevních pracovníků, Daniela Jokla za Dorost, Jany Matulíkové za Odbor pro manželství a rodinu.

▪ Studijní volno Rada souhlasila s udělením studijního vol­ na tajemníku RCB Petru Grulichovi v ter­ mínu od 1. 3. do 31. 5. dle jeho uvedené žádosti. Zároveň vzala na vědomí zprávu ze studijního volna kazatele Rostislava Staňka.

▪ Ústředí církve Rada požádá Stavební odbor o zpracování koncepce vytvoření vlastního zázemí ústředí církve.

kalendář

iNform

březen 2018 24. 3. 2018 Konference o manželství

Ochrana osobních údajů (GDPR)

Na konferenci s tématem Konflikty bude Pavel Raus přednášet o třech rovinách konfliktů a o emocích, které v konfliktech hrají důležitou roli.

Konference, kterou pořádá Odbor pro manželství a rodinu, se uskuteční v CB v Praze 5.

Další postup ohledně nařízení Evropské unie. V současné době nabízí mnoho firem školení v této oblasti, není však zatím nikdo, kdo by znal přesný rozsah, kterým se budou tato nařízení vztahovat na církve. Pokud by sbory využily těchto nabídek, byly by vyškoleny v maximální možné míře, která však nebude pro církve nutná.

22. 4. 2018 Všichni jsme lidi Veřejné shromáždění proti antisemitismu v prostorách Valdštejnské zahrady.

Pořádá Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém, z.s.

28. 4. 2018 Modli se a pracuj Konference Dětského odboru pro učitele nedělních besídek. Zveme všechny pracovníky s dětmi, kteří alespoň někdy pociťují potřebu načerpání nových sil pro náročnou, ale požehnanou službu dětem, na jarní konferenci Dětského odboru CB. Hostem bude kazatel Daniel Komrska, konference se koná ve sboru CB Praha, Soukenická.

4.–6. 5. 2018 Biblická stezka regiony Akce pro děti a vedoucí dorostu.

Téma letošní stezky bude ze Starého zákona – biblické knihy Jozue, Soudců a Rút. 1.–3. 6. 2018 se uskuteční finále Biblické stezky v České Třebové.

11.–12. 5. 2018 Výroční konference cb

Ekumenická rada církví připravuje vlastní materiály, které se této problematiky týkají, první výstupy by měly být známé do konce února a měly by především určit rozsah, v jakém budou církve s údaji nakládat. Tyto metodiky tzv. „profesních stavů“ budou akceptovány Úřadem pro ochranu osobních informací jako standard pro zacházení s osobními údaji v té dané oblasti.

Otázkou bude samotná implementace postupů, které budou rozdílné pro církve různého typu. Je zřejmé, že se nevyhneme některým základním povinnostem (např. určení zodpovědné osoby v rámci sboru k nakládání s osobními údaji, pravidla pro uložení osobních dat členů sboru, souhlas se zpracováním osobních údajů nečlenů při přihlašování na akce pořádané sborem, atd.).

Delegáti všech sborů Církve bratrské se tentokrát sejdou v Litomyšli.

17. 5. 2018 STUDIJNÍ DEN ERC Studijní den Mediální komise na téma Nastolování témat se uskuteční v modlitebně CB Praha 5.

Číslo 03/2018, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 4. 3. 2018 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

zápisník

Týden v Izraeli je málo text a foto Pavla Lioliasová

I

zrael jsem na svém cestovatelském seznamu zemí, které chci navštívit, měla hodně dlou­ ho a hodně vysoko. Na konci loňských letních prázdnin se moje touha spojila s extra levnými le­ tenkami a dalšími třemi cestování chtivými přáteli.

A bylo jasno – v prosinci letíme do Izraele. Že to byl dobrý nápad, se ukázalo hned po pří­ letu do Eljatu (města na úplném jihu země, těsně u hranic s Jordánskem). Můj telefon ukazoval se­ dmnáct stupňů Celsia, bundu jsem cpala na dno krosny a už v tu chvíli jsem si byla jistá, že nás čeká skvělá dovolená. A taky to tak bylo.

Shodli jsme se, že nejlepší bude cestovat au­ tem. Hned druhý den ráno jsme si proto jedno půjčili a vyrazili. Na naší cestě jsme chtěli zkom­ binovat návštěvu přírody i měst. Rozhodli jsme se proto koupit si takzvanou „Orange card“. Stá­ la v přepočtu zhruba tisíc korun a díky ní jsme pak měli volný vstup do všech národních parků v celém Izraeli. Nakonec jsme jich stihli navští­ vit třináct.

Byli jsme třeba v parku En Gedí, právě v jed­ né ze zdejších jeskyní se měl ukrývat David před Saulem. A viděli jsme taky Herodium, tedy zbyt­ ky po pevnosti, kterou na uměle navršeném kopci nechal zbudovat král Herodes. Velkým zážitkem pro mě taky byl národní park na břehu Rudého moře, kde jsme se mohli potápět a pozorovat ve vodě chráněné korály.

Neminuli jsme ale ani ty typické turistické „kla­ siky“. Samozřejmě jsme se vykoupali v Mrtvém moři a navštívili Jeruzalém. Protože jsme byli v Iz­ raeli během chanuky, prošli jsme si město i za tmy. A opravdu, téměř před každými dveřmi stál devítiramenný svícen nebo alespoň určitý počet zapálených svíček.

Po celou dobu našeho pobytu jsme několikrát přejížděli izraelsko-palestinskou hranici, větši­ nou autem. Do Betléma, který leží na palestin­ ském území, jsme se ale vydali pěšky. Auto jsme

nechali v izraelské části na parkovišti. A právě celá tato návštěva pro mě byla vůbec nejsilněj­ ším zážitkem. Abychom se dostali do palestinské části, museli jsme projít úzkým koridorem, a to pod dohledem několika vojáků. Když už jsme se dostali do města, část cesty jsme pak šli po­ dél vysoké, betonové zdi, která obě části města od sebe odděluje. A přesně v ten moment jsem si uvědomila, jak velké štěstí mám. Že můžu svo­ bodně cestovat. Že se mi izraelský voják podívá při návratu z palestinské části do pasu a popřeje mi, ať se mi v zemi líbí. A jak to není vůbec žád­ ná samozřejmost.

V Izraeli jsme strávili týden. I tak si myslím, že to bylo málo. Už teď vím, že je spoustu míst, které jsme nenavštívili, a které bych ráda viděla. A vám právě tuhle zemi doporučuji k návštěvě. A není potřeba otálet. Pořád se dají sehnat letenky přímo z Prahy velice levně.

Pavla Lioliasová Pochází z olomouckého sboru Církve bratrské, momentálně žije v Praze a ke své smůle má na cestování méně času, než by si sama přála.

■

2018 březen

19

rodina

ozdravovna polámaných křídel podle vyprávění Aleny a Pavla Bischofových napsala Eva Čejchanová Jména dětí jsou změněna. foto eva čejchanová

Ještě kousek. V očích už měli zamlženo, ale musí dojet až na ten kopec, až tam mohou zastavit.

Tam už od domu není vidět. Nechat slzy, ať odtečou, utišit srdce a jet dál. Ztratili dítě. Už popáté. A jako přechodní pěstouni ví, že to není naposledy.

20 březen 2018

B

ude mu tam dobře. Jsou skvělí. Pro­ nesl do ticha v autě Pavel, když už chvíli stáli. Alena to věděla. Ond­ rášek měl štěstí – šel do adopce. Nemá jen pěstouny, má mámu a tátu. Noví ro­ diče měli všechno, co dítě potřebovalo.

Už v době, kdy se jejich péče prolínala s péčí nových rodičů, aby si na ně dítě zvyklo, bylo vidět, že se na ně citově na­ vázalo a že si s nimi rozumí. A že odchod „Áji a Páji“ z jeho života nezanechá bo­ lavé stopy.

Tyhle chvíle byly ale stejně vždycky nej­ těžší. Opustit dítě, které bylo takovou dobu součástí jejich rodiny. Utrhnout kus srdce, ve kterém bylo, aby šlo s ním. Ale rozhod­ nutí jít do toho na samém začátku, a po každé ztrátě do toho jít znovu a znovu, nelitovali. Není to lehká cesta, ale jistota, že je to cesta Boží, se nikdy nikam neztra­ tila. Ani když bylo nejhůř.

Na začátku byla pětičlenná rodina, a oba manželé pracovali v obchodní firmě. Pavel i Alena cítili, že chtějí žít jinak. Vypadnout z toho kolotoče a žít plnější život. Vždycky chtěli mít velkou rodinu a hodně dětí. Kla­ pzubovu jedenáctku, říkali si s úsměvem.

Nakonec měli jen tři a i ty už odrostly a po­ malu vylétaly z hnízda. Alena kdesi narazi­ la na informaci, že stát rozjíždí nový druh péče o děti. V Evropě je běžný, ale u nás to teprve začínalo. Přechodné pěstounství.

Malé děti, které jsou odebrány biologickým rodičům, se před nalezením nové rodiny, která by se o ně trvale starala, umísťovaly k přechodným pěstounům. Měly tak šanci vyhnout se ústavům. Ten nápad pustit se do toho, chytl i Pavla. Bez něj by do toho Alena nešla. Na dlouhodobé pěstounství už nema­ jí s ohledem na věk dostatek času – v době, kdy by dítě dospívalo, už by nemuseli mít

psychologie

Důležité jsou léčivé vztahy a bezpečí

síly dítěti pomoct, když by je nejvíc potřebova­ lo. A že by pomoc potřeba byla. Už čtyři roky to mají před očima …

Alžběta Hlásková působí jako metodička a konzultantka pro oblast pěstounské péče na pře­ chodnou dobu v Dobré rodině, o.p.s. Sama takto se svou rodinou od roku 2008 pečuje již o 18. dítě.

Bylo těžké věřit tomu, že si malé nemluv­ ně může s sebou vléct tak velké nejen fyzické, ale i psychické problémy, že to může zásadně změnit celý jeho další život. Ale to, co viděli, byla realita. Ne nějaké teorie, ne text v něja­ kých odborných psychologických časopisech.

Tvrdá realita.

Hned ta první – Anička. Vůbec neplakala.

Ve svém krátkém životě, kdy už ale stihla projít kojeneckým ústavem, zjistila, že plakat, když něco potřebuje nebo když ji něco bolí, nemá smysl. Nikdo tam není jen pro ni, nedočká se.

Když se pak po dvou týdnech v rodině koneč­ ně normálně miminkovsky rozbrečela, Alena skákala radostí a doma byla oslava.

Nebo Kubík. Ležel před nimi na přebalova­ cím pultu, několikatýdenní chlapeček, tělíčko prohnuté do oblouku, opřené jen o paty a hla­ vu, nohy modré a křičel tak, že bylo jasné, že to není nějaká nenaplněná potřeba, ale že ho něco strašlivě bolí… a nepřestal naříkat celý týden. Lékaři tehdy měli jasno – abstinenční příznaky ze závislosti na nikotinu. Ten týden Alena nespala, skoro nejedla, nestíhala se ani učesat… o ni se starala rodina, aby se ona moh­ la starat o Kubíka. Prožila týden s trpícím dítě­ tem v náručí, tvář opřenou o jeho tvář, snažíc se utišit bolest jak jen to šlo. Zpívala, houpala ho, chodila s ním po domě, dělala nemožné, aby dítě aspoň na chvíli na tu bolest zapomně­ lo. Nezapomnělo. Muselo si ji protrpět. Při ab­ sťáku po závislosti na alkoholu a na drogách to není lepší.

Všecko v těch maličkých je. Každé zraně­ ní, kterého se jim dostalo a která nejsou na první pohled vidět. Důsledky toho všeho dřív nebo později vyplavou na povrch. To, že je jejich vlastní máma nechtěla. To, že se jim ni­ kdo nevěnoval. Že neměli nikoho, kdo by je měl opravdu rád. Že je někdo opustil. Někte­ ří rodiče žijí v tragickém omylu, že co si dítě nepamatuje, to mu nemůže ublížit. Ale Bůh ví, jak křehké jsou duše, které posílá na svět.

Každé zranění rve těm malým andělům peří z křídel. Když se ta zkáza zastaví včas a někdo jim křídla ošetří, dorostou. Ale bolí to. Když

Děti, které se dostanou do přechodné pěstounské péče, jsou zatíženy mnoha problémy.

U novorozenců patří mezi nejčastější horší adaptace po narození, nízká porodní váha, problémy s přijímáním stravy, větší dráždivost. Pěstouni by zde měli především uplatňovat principy kontaktní péče, aby se dítě alespoň po narození mohlo cítit přijaté. Jde ale třeba při nošení i o dobrou práci s těžištěm dítěte tak, aby se v náruči cítilo bezpečně. Čím dříve (dokonce v řádu dnů) se dítě dostane do bezpečné rodiny, tím má větší šanci na to, že jeho zátěž bude minimalizována, případně že se bude vyvíjet stejně jako děti, které se rodí do funkčních rodin.

Zdravotní stav těchto dětí totiž úzce souvisí s jejich psychickým stavem. Každé dítě po narození potřebuje mít možnost navázat úzký vztah se členy pečující rodiny, skrze které může začít vnímat svět jako bezpečné místo (viz teorie attachmentu, John Bowlby). Jestliže dítě nemá možnost v prvních týdnech života zažívat pocit bezpečí, jeho mozek se začne vyvíjet jinak, jak dneska dokazují neurobiologické výzkumy (např. Jonathan Baylin). Jednotlivá centra se dobře nesíťují, dítě reaguje instinktivně především skrze amygdalu (zjednodušeně strategie „tady a teď“), nemůže dosáhnout na zralejší rozhodování přes prefrontální kůru (dlouhodobá strategie). Může to mít dokonce vliv na imunitní systém dítěte, začínají se u něj rozvíjet významné poruchy v sebepřijetí, které se projevují později jako svéhlavost, neschopnost přijímat autority, jednání na vlastní pěst. Když dítě v prvních týdnech nezažilo pocit, že dospělé osoby jsou schopny mu zajistit jeho potřeby, přestane se spoléhat na dospělé a spoléhá se jen samo na sebe. Některé děti se odpojí od svých potřeb, takže vůbec nevnímají bolest. Jiné si vyžadují nepřiměřenou pozornost – lepší negativní než žádná. Některé děti zažily opravdový hlad, ať už emoční nebo fyzický, takže po příchodu do pěstounské rodiny vykrádají ledničku.

Na pěstouny to klade obrovské nároky, aby dokázali porozumět kořenům chování těchto dětí a začali používat principy terapeutického rodičovství (viz Daniel Hughes, Budování citového pouta). Při terapeutickém rodičovství nemůžeme používat mnoho vět, které rodiče při výchově běžně používají, např. „Jestli dostaneš pětku, nechoď mi na oči. Když se nebudeš učit, nic z tebe nebude. Jsi ošklivý chlapeček!“ Při výchově musí pěstouni rezignovat na výkon (dobré známky, kroužky, soutěživé hry), ale měli by se soustředit především na rozvoj bezpečí dítěte a vytváření vztahů. Jedině léčivé vztahy totiž dokážou při opakované zkušenosti v dítěti posílit pocit bezpečí. Má to však své fáze, většinou v první fázi dítě dělá pěstounům radost, rychle dohání psychomotorický vývoj. Pak ale přijde druhá fáze, dítě začíná testovat bezpečí pěstounů a plně „rozbalí“ své specifické projevy chování. Jestliže to pěstouni ustojí, teprve ve třetí fázi pomalu vidí výsledky své mravenčí těžké práce. Nenápadně, někdy jako zázrakem, může skončit kousání nehtů, vzdor dítěte je čím dál méně častý, dítě začíná vidět nejen svoje potřeby, ale začne vnímat i city ostatních. →

→

2018 březen

21

rodina

už jsou zlomená, po srůstech vždycky zů­ stanou jizvy. A když je v tak destruktivním prostředí dítě dlouho, jako by mu ta kří­ dla utrhali. Už nikdy je mít nebude. Duše bude mít doživotní handicap. Nikdy nebu­ de moct to, co milované děti ze šťastných rodin – létat.

Nejhorší chvíle přišly, když do ro­ diny dostali dva bratříčky. Ráďovi byly dva roky, Adámkovi pár měsíců. Mimin­ ko mělo na čele hlubokou vrásku. Nikdy u kojence nic podobného neviděli. Neu­ smíval se. Ani náznakem. Na starším bylo vidět, že bráška je to jediné, co v životě má, a žárlivě si ho hlídal. Jeho nejčastěj­ ším projevem vzhledem k vnějšímu světu byl vztek. Jako by neuměl používat ruce, do všeho kopal. A když už ruce použil, tak aby nějaký předmět hodil přes celou místnost bez ohledu na to, co rozbije.

Náhradním rodičům se nezbytná každo­ denní péče o děti rozrostla o úkol obrov­ ských rozměrů – uhlídat je, aby v těch záchvatech větší bráška tomu malému neublížil. Nemohl za to. Nebyla to zlo­ ba. Vůbec všechno bylo s pěstounskými 22 březen 2018

dětmi jinak, než jak znali z rodiny, ve kte­ ré vyrůstali, i z rodiny, ve které vyrostly jejich děti. I když v srdci nebyli schopni vnímat rozdíl mezi vlastními dětmi a tě­ mito, projevy jejich chování mívaly zcela jiné důvody než měly tytéž projevy v dět­ ství chování dětí vlastních. Pláč byl dob­ ré znamení – začátek důvěry v lidi okolo, vztek byl žádoucí – šlo o ventilaci vnitř­ ní nejistoty a bolesti, kterou dítě nebylo schopné unést, a bylo dobře, že jde ven.

Všechno bylo jinak.

Ráďovi dali boxovací polštář, aby do něj mohl bušit tak dlouho, jak bude po­ třebovat. Netrvalo dlouho a Ráďa si začal cele nárokovat i jejich pozornost. Jakmile zazvonil telefon, ať dělal, co dělal, oka­ mžitě začal křičet tak, že nebylo možné mluvit. Když přišel Pavel z práce, musel se s talířem jít najíst jinam, protože Ra­ deček nesnesl, že se mu nevěnuje. Vy­ cházky ani návštěvy nebyly možné. Ani sbor. Bylo nemyslitelné, že by v sále vy­ držel v klidu a ještě nemyslitelnější, že by ho někdo cizí hlídal. Na té strastiplné cestě za obnovou základní důvěry v lidi Alena nemohla dopustit, aby si byť jen chvíli myslel, že ho znovu opustili. Všech­

no to dosavadní nezměrné úsilí by bylo k ničemu.

Byla to těžká zkouška. Poprvé po dlou­ hých desetiletích spali manželé každý v jiné místnosti, aby se alespoň jeden vy­ spal. Kluci měli střídavě noční děsy, tak­ že se vzájemně budili. A Aleně docházely poslední zbytky z rezervy sil. Bez spánku, v neustálém křiku, stres z ostražitosti, jídlo za pochodu. Bez společenství s věřícími, tak blízkého, na jaké byla zvyklá. Neměli s Pavlem čas už ani na sebe. Poušť. „Modlíš se?“ zeptal se jí jednou Pavel, když viděl, jak se jako stín plouží chodbou s dítětem v náručí. „Co si myslíš, že celou dobu dě­ lám,“ zněla odpověď. Zlobila se. Na to dítě, že to s ním nejde a že ubližuje bráškovi, na sebe, že se zlobí.

Jejich vlastní děti, které braly přícho­ zí jako členy rodiny, viděly, jak to rodiče ničí a začaly mít k maličkým odstup. Měly o rodiče strach. A na stole se brzy objevi­ la otázka, jestli má vůbec smysl pokračo­ vat. Odpovědí byla jistota Božího povolá­ ní do této služby. Když si jak Alena, tak Pavel, představili, co by bylo poté, kdyby to vzdali, neviděli úlevu a klid, viděli ne­ pokoj a výčitky. Tahle cesta je ta, po které mají jít, i když je teď na ní hora a i když mají naloženo pro šerpu. Tohle je cesta pro ně. „A ty, Álo, si uvědom, že ty jsi ta, která se tu má dobře. Tobě nikdo neublí­ žil. Tomu malému jo.“ Shrnula si v sobě Alena. A s Boží pomocí to zvládli. I tihle bráškové nakonec skončili s knihou vzpo­ mínek z období u přechodných pěstounů u svých nových rodičů.

I když pak přišly další děti a i když je to někdy těžké, taková krize už se neobje­ vila. Když pak mysleli na všechny ty děti, které počítali za své, zjistili, že s vlastními a s těmi, které adoptovali na dálku v Afri­ ce, je jich – jedenáct.

Alena seděla v křesle a dívala se na to pohodové dítě, které jí leželo na nohou.

Všechna čest biologické mamince. I když věděla, že si Martínka nebude moct ne­

pastorace chat, v těhotenství se k němu musela chovat moc hezky. Tomu křídla zůstala. Směje se na ni. A zítra je jeho velký den – přijedou se na něj podívat noví rodiče. Má šanci žít krásný život. Děkuji Ti, Bože, za tohle dítě. Je to dar od Tebe, odměna na téhle cestě.

Pěstouni v náruči církve Tomáš Holubec, kazatel Církve bratrské a s manželkou od r. 2014 pěstoun na přechodnou dobu.

Pěstounství na přechodnou dobu (PPPD) je profe-

Pavel seděl v sedačce útulného obývacího pokoje a přemýšlel nad příštím nedělním ká­ záním. Děti, o které se takto už skoro čtyři roky starají, jsou nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Ale je těžké o tom mluvit. Síla citu, který člověk investuje i přijímá, je obrovská a člověku to občas vezme dech i slova. Díval se na svoji ženu. Seděla v křesle proti němu, na kolenou jí ležel malý Martínek a ona ho držela za dlaně, mluvila na něj a dělala na něj grimasy. A miminko se střídavě smálo a stří­ davě na pronesená slova soustředěně odpoví­ dalo: „Grrrrrrr.“ A tak nějak to má s námi Bůh, pomyslel si Pa­ vel. Může mluvit a vysvětlovat, a my, neschop­ ni pochopit zlomek jeho záměrů, sami sebe považujeme za moudré a se vší vážností mu odpovídáme tím svým grrrrrrrrrr. Pane, díky za tu trpělivost, se kterou nás znovu a znovu učíš, jak žít.

■ Více informací o přechodném pěstounství na www.dobrarodina.cz nebo na www.pppd.cz.

inzerce

Správní rada Mateřské školy na Ládví, Praha 8, nabízí možnost ucházet se o pozici ředitele a provozovatele této školy či o možnost převzít celou zodpovědnost, za dobrých podmínek odkoupit celou školu s vybavením a provozovat. Zároveň či odděleně nabízí také k provozu funkční jesle.

Správní radu by potěšilo, kdyby o školku měl zájem křesťanský učitel s realistickou a dobrou pedagogickou vizí. Pro přípravu nového školního roku je pochopitelně nutné rychlé jednání.

se i srdeční záležitost. S nadsázkou řečeno, není to věda, dětem stačí milující náruč, všechno ostatní se poddá… Věřící pěstouni mají obrovské plus, že své stresy a starosti můžou předkládat Pánu Bohu.

Je jim velkou pomocí, když sbor chápe, oč jde. Pěstouni potřebují, abyste si miminko nejen „poňuchňali“, ale zajímali se o to, co se právě děje a jak to dávají. Není to snadné – jsou to prostě „jiné“ děti. Nikdy nevíte, jaké zátěže nebo úřední komplikace se mohou objevit.

Máte v rukou na krátký okamžik života drahocenný poklad.

Církev může být pěstounům duchovní oporou. Největší vzpruhou je, když se za jejich péči a za svěřené děti modlíte. Události kolem takového človíčka jsou oproti normálu několikanásobně zhuštěné. V řádu týdnů a měsíců musíte k dítěti přilnout, vytvořit mu citovou vazbu a tzv. ho „domazlit“ (většinou jde o nechtěná těhotenství nebo děti odložené do kojeneckého ústavu či dokonce týrané svými rodiči).

Pak se naopak zas musíte odpoutat, aby dítě mohlo přilnout ke své budoucí rodině.

Jde o seriál úředních jednání, průběžných školení, setkávání s biorodinou anebo budoucími náhradními rodiči, obíhání lékařů, docházení k soudům atd. Modlitby lidí, kteří to s pěstouny nesou, jsou pevným lanem ve chvíli, kdy se nevyspí (např. abstinenční příznaky dětí po drogově závislé rodičce), úřadům se nedaří najít rodiče, zakopáváte o byrokracii, máte chuť s tím seknout, děláte si starosti, co s nimi bude dál? Je skvělé mít ve sboru modlitební řetěz, kam mohou pěstouni kdykoli poslat akutní prosbu. Svoji sílu má i požehnání v církvi, kdy svěřují toto dítě do Ježíšových rukou o to vášnivěji, čím méně je jeho budoucnost v jejich rukou.

Církev může být pěstounům bezpečným místem svou tolerancí. Mají děti, které neporodili a nevychovávali. Může jít o starší dítě, které má za sebou větší strádání, než leckdo z nás za celý život. Chová se jako neřízená střela, která přes všechna opatření řádně nabourá poklidnou bohoslužbu. Mějme také pochopení, že jde o službu 24 hodin denně a na aktivity ve sboru už zbývá pěstounům málo energie.

Chceme-li jim projevit křesťanské milosrdenství – nesrovnávejme jejich děti s našimi a jejich péči s naší výchovou. Je to občas trochu jiná liga.

Můžeme jim pomáhat i prakticky. Pohlídat mimino, svézt někam autem nebo třeba nabídnout chalupu na víkend. Sbor s citem pro nové lidi může skrze své pěstouny otevřít dveře i jiným pěstounům, kteří přijdou třeba na vánoční slavnost nebo na sborovou dovolenou. Nebo nabídnout modlitebnu pro schůzky pěstounského klubu apod. Výzvou je spojovat pěstouny napříč sbory i denominacemi tak, aby mohli sdílet své potřeby, zkušenosti a mohli se za sebe modlit.

Určitě tušíte, že přes všechny peripetie, námahu a pestré emoce prožívají pěstouni v PPPD mnoho zázraků. Jedním z nich je fakt, že ačkoli dost dávají, mnohem více dostávají. Radost z úspěšné péče a předání vede k hluboké chvále Pána Boha.

Tak je třeba zkuste někdy popíchnout ke svědectví.

Zájemci se mohou informovat na mirka@prorodinu.cz

2018 březen

23

confessiones

Heidelberský katechismus text petr cimala foto archiv

A co je vlastně tím tvým potěšením v životě a smrti?

Co ti dává odvahu? V co skládáš naději? Mým jediným potěšením v životě i smrti je to, že nejsem sám svůj, ale tělem i duší patřím svému věrnému Spasiteli Ježíši Kristu.

On dokonale zaplatil svou drahou krví za všechny mé hříchy a zachránil mě z veškeré ďáblovy moci. Chrání mě tak, že bez vůle mého Otce v nebi mi nemůže spadnout z hlavy ani jediný vlas a vše mi musí sloužit ke spasení.

ťanům, zvláště farářům a kazatelům. Podle Luthera si někteří připadají příliš učení, aby četli katechis­ mus, jiní ho nečtou z lenivosti. Jen o pár desítek let mladší Heidelberský katechismus byl psán také v kontextu malé obeznámenosti s Biblí a základní­ mi pilíři křesťanské víry. Vznikal nejen v konfesijně nejednotné Evropě 16. století, ale i v situaci již roz­ štěpeného reformačního úsilí.

Historický kontext a obsah

C

Peter Cimala, Th.D. (1976) Teolog a ordinovaný kazatel CB toho času „v jiných službách“.

Pracuje jako ředitel Komenského institutu v Praze a vědecký pracovník v Centru biblických studií při ETF UK v Praze. Autor a editor českého překladu Heidelberského katechismu z roku 2013.

24 březen 2018

írkev bratrská se hlásí k reformačnímu textu, patřícímu k těm nejznámějším ka­ techismům na světě vůbec. Heidelberský katechismus byl přeložen do více než 40 jazyků.

Nedlouho po svém vydání v roce 1563 začal být překládán i do češtiny. Dočkal se téměř dvou desí­ tek vydání, to poslední je z roku 2013 u příležitost 450. výročí. Mnohé generace křesťanů jím byly formovány, znají některé jeho části zpaměti, u nás zejména díky Karafiátovu reformovanému katechi­ smu s jeho úvodní otázkou: Co pak jest tvým je­ dinkým potěšením v životě i v smrti? Jde o krátký, ale vlivný text. Není náhodou, že známý americký kazatel a autor řady knihy Timothy Keller začíná svůj katechismus pro 21. století mimo jiné právě odkazem na něj (New City Catechism).

Pro konvertitu, který si do církve přinesl silný odpor ke slovu „katechismus“, je srozumitelná jistá podezřívavost vůči katechismu jako žánru. Začněme otázkou, k čemu měl sloužit? Předně katechismus nebyl zamýšlen jako náhrada Bible. Měl být krát­ kým výtahem křesťanské víry a celého Písma pro vyučování v domácnosti i v církvi. Jakou váhu re­ formátoři přikládali katechismu jako nástroji vzdě­ lávání, lze vidět na předmluvě Luthera sepsané v r.

1530 k jeho Většímu katechismu. Považoval za nutné přidat důrazné napomenutí, adresované všem křes­

Heidelberský katechismus (původně Katechismus neboli křesťanské učení) měl zajistit konfesijní jednotu v oblasti pod vlivem římsko-katolickým, lutherským i kalvínským. Svůj název získal pod­ le univerzitního města Heidelbergu (jihozápadní Německo). Falcký kurfiřt Fridrich III. (zvaný Zbož­ ný) pověřil prací přední teology, za hlavní posta­ vy díla jsou považováni profesoři Ursinus a Olevi­ anus. Výsledný text katechismu tvoří 129 otázek a odpovědí, které jsou rozděleny do úvodu a tří hlavních částí. Nejprve je vyslovena otázka: Co je tvým jediným potěšením v životě i smrti? Odpo­ věď zní: Mým jediným potěšením v životě i smrti je to, že nejsem sám svůj, ale tělem i duší patřím svému věrnému Spasiteli Ježíši Kristu... (HK1) Následuje otázka: Kolik věcí potřebuješ znát, abys takto potěšen mohl požehnaně žít i zemřít? (HK 2) Cestou k takovému životu je podle katechismu trojí poznání: poznání lidského hříchu, vykoupení v Kristu a vděčnost za spasení. Povaha tohoto po­ znání je pak v katechismu rozvinuta a objasněna (HK 3–129) i skrze výklady tradiční látky, a to Kré­ da, desatera a modlitby Páně. Jak výstižně shrnul teolog a kazatel Robert Hart: „Text geniálně spojuje jednoduchost a nedozírnou hloubku, proměňuje mysl a zapaluje srdce. Je psán nejen s teologickou pečlivostí, ale i s vroucností osobní víry. Je zjevné, že cílem díla není jen informovat o dogmatice, ale

formovat přesvědčení a celý život křesťa­ na.“ (z předmluvy k českému vydání z r.

2013). Navzdory vyostřené formulaci tý­ kající se katolické mše (HK 80) se kate­ chismus orientuje především na společný základ křesťanské víry – lze jej považovat za text řekněme ekumenický.

Přínos katechismu ve 21. století Co je tvým jediným potěšením v životě i smrti? Zní poněkud překvapivě a necír­ kevně. Moderně působí již tím, že neoslo­ vuje společenství církve (co věříte a vyzná­ váte), obrací se na jedince. Katechismus se ani neptá výslovně na víru v Boha. Otevírá široký prostor úvah, přesto se ptá se velmi cíleně: Na co ve svém životě spoléháš? Co je tvým pevným bodem? Co je zdrojem tvé odvahy? Na co spoléháš tváří v tvář běžnému životu i vlastní smrti? Je to otáz­ ka obecně lidská, dotýká se smyslu lidské existence, která čelí vědomí své křehkosti a smrtelnosti. Úvodní otázka může křesťana provázet i pronásledovat celý život. Původní němec­ ké Trost znamenalo útěcha, podobně jako latinské consolatio (ang. comfort) tradičně užívané slovo potěšení v českých překla­ dech 20. století, včetně Karafiátova kate­ chismu. Útěcha vyznívá tak, že jde o posi­ lu ve chvílích smutku, bolesti a nouze – až příliš pohřebně. Naopak potěšení může znít jako pouhá radost nebo zábava. V Bib­ li opakovaně čteme právě o útěše/potěše­ ní, které k nám přichází od Boha (Ž 23,4; Iz 40,1; Mt 5,4; 2Te 2,16). Autoři katechi­ smu vložili na úvod biblický motiv, který se hojně objevuje i v Lutherových textech.

Sám Ursinus otázku na potěšení označil za podstatu celého katechismu. Jak k tomu poznamenal německý teolog Karl Barth, potěšení není jen troška uklidnění a jisto­ ty, nýbrž i napomenutí a výzva.

Trojčlenka křesťanské víry Za nejpřínosnější pro teologickou orien­ taci – potřebnou tehdy i nyní – lze pova­ žovat trojdílnou strukturu katechismu. Ta je jedinečným vodítkem pro vyučování zá­ kladů křesťanství – poznání vlastní bídy a hříchu, vykoupení a vděčnosti, tj. křes­

ťanského života. Dodejme, že tuto trojdíl­ nost převzal i již zmiňovaný Karafiátův katechismus. Poznáním vlastní bídy začí­ ná pokání a obrácení, volání po záchraně a potřeba Boží milosti. Spasení v Kristu se nachází ve středu celého katechismu.

Nicméně záchranou následování Krista nekončí, nýbrž začíná. Křesťanský život je založen na vděčnosti, což je opakem zá­ služnictví. Katechismus vhodně řadí „dob­ ré skutky“ v životě křesťana na patřičné místo – jsou viditelným projevem vděč­ nosti za spasení z pouhé milosti (HK 86).

Z Bible do Bible Katechismus svá prohlášení sice opírá o biblické citáty, přesto není schopen ob­ sáhnout pestrost Bible a její příběh od Ge­ nesis po Zjevení. To ale nebylo záměrem reformátorů. Katechismus nechce nahrazo­ vat Bibli a četbu Písma, je pokusem o shr­ nutí evangelia a křesťanské víry. Tím, že se odkazuje na konkrétní pasáže a verše v Bibli (více než 700 míst), zároveň čtenáře zve k ověřování předložených tezí. Heidel­ berský katechismus je charakteristický prá­ vě tím, jak výrazně se orientuje na Písmo.

Jak katechismus používat dnes?

Heidelberský katechismu lze číst různě.

Nechme stranou bezduché opakování.

Můžeme k němu přistoupit jako k refor­

mačnímu odkazu a dědictví. Nebo vstou­ pit do rozhovoru, položit si vyslovené otáz­ ky a hledat vlastní odpovědi, poměřovat je s biblickými citáty a poté konfrontovat s těmi katechismovými. Jistě jako církev a křesťané dnes čelíme řadě dalších otá­ zek než církev v 16. a 17. století. Na straně druhé katechismus se čtenáře ptá na zákla­ dy křesťanské víry obecně i na jeho osob­ ní vyznání: Odkud poznáváš svůj hřích?

Co je pravá víra? Co jsou dobré skutky?

Co věříš o Trojici? Vyslovuje otázky, které začínají slovy: Jak rozumíš ...? A poměr­ ně pragmaticky: Co ti přináší, že ...? Text může plnit jednu ze zásadních funkcí, být sumou křesťanské víry, stručnou systema­ tickou teologií nejen pro laiky. „Buďte vždy připraveni dát odpověď kaž­ dému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte...“ (1Pt 3,15). Heidelberský katechis­ mus může posloužit jako dobrá průprava v promýšlení základů křesťanské víry a na­ děje. Kritický rozhovor s katechismem se může stát průvodcem a korektivem v době pestrých podob křesťanské víry. Lze poměřit tento po generace osvědčený text s moder­ ně vypadajícími výklady křesťanství, které se – vědomě nebo nevědomě – vlastně stá­ vají novými katechismy 21. století.

■ Text katechismu v moderni češtině je k dispozici volně v PDF: http://www.komenskyinstitute.com/index.php/ 94/heidelbersky＿katechismus.url

inzerce

Sbor Církve bratrské v Českých Budějovicích

Hledáme správce modlitebny a sborového domu – dílčí úvazek – zajímavá odměna (DPP) – možnost služebního bytu 2+kk Požadujeme – samostatné jednání – zodpovědný přístup – cit pro péči o nemovitosti Kontakt Pavel Benák, kazatel ceske.budejovice@cb.cz, 733 629 261, J. Š. Baara 1741/64, Č. Budějovice

2018 březen

25

Do Písma

Bůh opustil svého Syna ptala se eva čejchanová foto archiv

Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“, to jest: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ Matouš 27,46

T

ato slova, vyřčená Ježíšem na kříži, musí zneklidnit každého křesťana. Znamenají totiž dvě věci: že Bůh opustil svého Syna ve chvíli, kdy mu bylo nejhůř, a že Ježíš sám nevěděl, proč se to děje. Lze je nějak vysvětlit?

Nad tímto textem se zastavují všechny generace křesťanů a hledáme vysvětlení. Jedná se tu o ta­ jemství mezi Otcem a Synem – jejich vztah je lidem zjeven, vztah lásky Otce a Syna je základem učení o svaté Trojici. Neznamená to ale, že bychom vše­ mu rozuměli, zůstává tajemství.

Došly tyto generace k nějaké odpovědi na Ježíšovu otázku nebo proč nevěděl?

Jan Valeš, ThD. Kazatel, s manželkou Janou a dvěma dcerami žije v Praze 5 - Smíchov, na ETS vyučuje systematickou teologii.

26 březen 2018

Hrubě řečeno, jsou dva základní přístupy – pro­ testantský a katolický. Na obou je vidět, že křes­ ťané hledají vysvětlení, co se tehdy stalo. Katolič­ tí autoři zastávají často názor, že Otcovo mlčení je projevem jeho láskyplného soucítění, že to je Boží blízkost, ale má podobu absolutního ticha.

Protestanté mají názor, že na Ježíši byly v tu chví­ li všechny hříchy světa a Ježíšova opuštěnost je toho projevem.

Jan 18,4 říká: „Ježíš, který věděl všecko, co ho má potkat…“, ale když ta chvíle přišla, tak byla k neunesení. Otázka toho, co Ježíš věděl nebo nevěděl, se stala otázkou Ježíšova lidství a bož­ ství v tom okamžiku. Církevní otec Ambrož ve 4. st. odpovídá jasně – Ježíš zde mluví z plnosti svého lidství a mluví za všechny lidi, jako člověk. Často ho vnímáme víc jak Boha, ale on byl i plně člověkem.

Třeba jako v zahradě Getsemanské – Mám strach, ale ne má, ale tvá vůle ať se stane? Tady tedy – Cítím se opuštěn a nerozumím tomu, ale tvá vůle, Otče, až do konce?

Ano. Podle Ambrože tu potkáváme Ježíše jako člo­ věka. Mohl by se projevit jako Boží Syn, ale on se pro tu chvíli rozhodl být člověkem a vytrpět si všechno jako člověk. Teolog Sýkora na sklonku 19. století říká: „Ježíš tak zvolal nikoliv proto, že by si zoufal, ale proto, aby dal výraz nesmírným bolestem svým a ukázal, jak mnoho trpí z lásky k nebeské­ mu Otci a z lásky k nám.“ (Umučení a oslavení Pána našeho Ježíše Krista podle čtyř evangelií, str. 465) V komentáři k Markovi Petr Pokorný o momen­ tu na kříži říká: „Getsemanský motiv hrůzy před smrtí se tu opět vynořuje na povrch a sebelep­ ší exegetické pokusy o jeho potlačení selhávají.

Opuštění od Boha neznamená jen momentální Ježíšův pocit, ale je to otazník nad celým jeho životem a dílem.“ Znamená to, že jestli ho Bůh opustil v této chvíli, zpochybňuje se celá důvěra, kterou k němu Ježíš měl po celou dobu svého ži­ vota. Ve chvíli, kdy by Ježíš v hrobě zůstal, by to vzneslo zásadní otazník nad vším, co předtím ří­ kal a dělal. To, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých, je dosvědčením Ježíšova mesiášství (Skutky 2).

Ježíšova důvěra se ukázala jako pravdivější než jeho pocit opuštěnosti na kříži.

Kdo kromě Boha Otce věděl, co a proč se tam na kříži dělo? Učedníci? Velekněží? Ježíš ne.

Lidé kolem kříže – vojáci a přihlížející – asi také ne, zřejmě aramejsky nerozuměli. Učedníci – byli v depresi. Rozpadla se jim celá koncepce toho, co si mysleli, že Ježíš je a dělá. Přestalo to dávat smysl.

Když jim pak řeknou o vzkříšení, tak si toho nevší­ mají. A pro Židy byl Ježíš velmi problematickým hlasem, navíc politicky výbušným a nábožensky nekorektním, který je ohrožoval a kterého se zba­ vili. Nepoznali v něm syna Boha, kterému sloužili.

inzerce

Heřmánek Praha, základní škola, vypisuje

výběrové řízení pro učitele Co lze jako odpověď vytěžit z Bible?

Když se podíváme do evangelií, tak toto Ježíšovo zvolá­ ní je zaznamenáno jen u Matouše a Marka jako jeho po­ slední slova. Události popsané v jednotlivých evangeliích se obecně doplňují nebo shodují, ale v popisu okamžiku Ježíšovy smrti jsou tam obrovské rozdíly. Jan zazname­ nává jako poslední Ježíšovu větu: „Dokonáno jest.“ Lukáš cituje jako Ježíšovu poslední větu „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Zato Matouš a Marek líčí Je­ žíšovu opuštěnost.

Existuje jinde než v evangeliích náznak toho, že by se ten výkřik na kříži někdo pokusil vysvětlit?

Je tu přímé propojení do Žalmu 22. Ten výrok je citátem.

Dalo by se říct, že se Ježíš modlí – podle modlitební knížky.

Pokud se zamyslíme jen nad větou „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“, tak je to výraz opuštěnosti. Ve chví­ li, kdy si řekneme, že Ježíš nepronesl tuto větu, ale vnesl do té situace celý Žalm 22, najednou v tom žalmu vidíme celou řadu paralel s Ježíšovým ukřižováním. Je fascinující, kolik detailů ukřižování tam je. Žalm končí oslavou Boha, který se žalmisty zastal. Čtenář si najednou může říct, že to už není svědectví o Ježíšově zoufalství, ale o tom, že si je, stejně jako žalmista, vědom toho, že Bůh jedná, a vyhlí­ ží závěr žalmu, který se naplnil ve vzkříšení.

Co si tedy může z úvodního verše vzít dnešní křesťan?

Že Ježíš zažil opuštěnost Bohem jednou provždy za nás, abychom ji už my zažít nemuseli? Nebo že každého z nás čeká někdy v životě chvíle, kdy nás Bůh takto opustí?

Tak trochu obojí. Křesťan, který prochází strašnou životní situací, si může být vědom toho, že Ježíš prošel ještě horší a má pro nás porozumění. Zažil takovou chvíli. Pro nás, kteří hřešíme, a jsme tedy každou chvíli daleko od Boha, je to běžná životní zkušenost. Pro Ježíše to muselo být strašné, zažil to poprvé. Ale přes zoufalství té chvíle to, co říká, je modlitba: „Bože můj…“ Věří, že i v této chvíli ho Bůh slyší a že má smysl se na něj obracet. To je jedna rovina. Druhá je, že zkušenost, jak ji zažil Ježíš, může být i zkušeností křesťana. Vidíme – ano, i Syn Boží to zažívá!

Tím spíš já, poslední z jeho následovníků. A proto nezou­ fat. Když Bůh v takovýchto kritických okamžicích nedá­ vá o sobě vědět, neznamená, že nás nechává napospas.

Termínem nástupu 27. 8. 2018. Jedná se o učitele 1. stupně nebo učitele českého jazyka nebo o učitele se specializací 2. stupeň například zeměpis (s duchem cestovatele), fyziku (s duchem experimentátora) či tělesnou výchovu.

Práce v Heřmánku je velmi odlišná od práce na státní škole, tým školy hodně spolupracuje. Je zde hodně aktivit, výletů, pobytů v přírodě. Učitelé dostávají podporu v oblasti supervize, dalšího vzdělávání a přátelské atmosféry školy. Již od 1. stupně do vyučování vstupující specialisté by stejně jako učitelé 1. stupně měli mít schopnost týmové spolupráce. Velmi odlišná je také individualizovaná práce s malým třídním kolektivem.

Nabídky spolupráce s vaším životopisem a popisem vašich zkušeností a pedagogických radostí můžete posílat na reditelka@prorodinu.cz.

Heřmánek Praha, vypisuje zápis žáků do 1. a 6. tříd Heřmánek Praha je soukromá alternativní škola se zaměřením na to, aby škola byla prostorem, kde každé dítě najde svoje místo a kde hledá svoje nadání.

Heřmánek Praha je soukromá škola, která spojuje objevitelské vyučování s přípravou na čtyřletá gymnázia.

Heřmánek Praha a je také školou, která vytváří vztahy mezi žáky, učiteli, rodiči a školou.

Heřmánek Praha nabízí spojení etické a dramatické výchovy, objevitelské předměty zvláště v oblasti přírodních věd a tvořivý a přemýšlivý rozvoj matematiky.

Heřmánek nabízí křesťanským rodičům a dětem křesťanské aktivity a vytváří atmosféru respektu vůči křesťanským hodnotám.

Do školy se přihlašují děti do 1. a 6. třídy, ale také děti jiných ročníků. Škola administruje domácí vzdělávání domácích vzdělavatelů většinou z křesťanského prostředí.

Mgr. Miroslava Adamcová Heřmánek Praha, základní škola Rajmonova 1119, Praha 8, Ládví www. prorodinu.cz

Takže v několika slovech…

Kdybych to měl shrnout, tak mám pocit, že vlastně od­ pověď nemám. V Ježíšových slovech se dotýkáme udá­ losti, která jedinečně vyjadřuje Ježíšovo božství i lidství a tenhle okamžik hluboce souvisí s tím, co Ježíš udělal pro nás všechny. Snažíme se to pochopit, ale podstatné je, že se to stalo.

■

Nabídka pronájmu 2+kk v rodinném domě v Černošicích se zahradou, výborná cena, dojezd do Prahy-Smíchov vlakem za 30 min, kontakt: jonys.h@seznam.cz.

kultura

Fusion – hudbou ke vztahům text GERI MILLER FUEHRING foto Lucie Sovjáková

F

usion je vztahová služba pro stu­ denty ve věkovém rozpětí 13–20 let.

Funguje na bázi týdenních zkoušek pop-rockového pěveckého sboru. Na kaž­ dé zkoušce je krátké zamyšlení, které stu­ denty srozumitelně seznamuje s evangeli­ em a biblickými koncepty. Během dalších aktivit (workshopy, víkendovky, výlety...) se lidé mohou lépe poznávat a dostávat se v konverzacích k hlubším tématům. Pro nás byla prvním impulzem do této služby návštěva zkoušky pěveckého sboru Fusi­ on ve Frýdlantu nad Ostravicí. Ale začalo to mnohem dřív...

S manželem a čtyřmi dcerami jsme v roce 2004 přiletěli z Chicaga do České republiky sloužit na English campu v Pís­ ku v Elim a zemi a její obyvatele jsme si zamilovali. Ještě mnohokrát jsme se sem pak vrátili, až v roce 2011 definitivně zví­ tězilo Boží volání do služby v ČR na plný úvazek. V roce 2015 jsme se přestěhova­ li do Olomouce a začali sloužit v Bratr­ ské jednotě baptistů. Nepřestávali jsme se modlit za tuto úžasnou zemi, za probu­ zení pro ni a za Boží směr pro nás. Nad­ chla nás myšlenka, že možná na vlastní oči uvidíme, jak Bůh na naše modlitby odpovídá.

Doufali jsme, že až lidé z naší církve uvidí Fusion v akci, budou z něj nadšení a budou chtít tuto službu dělat i v Olo­ mouci. Skvělá příležitost sdílet Dobrou zprávu s mladými lidmi, kteří ji ještě ne­ slyšeli, pro ně srozumitelným způsobem, no ne? Bylo to však spíše naopak: „To by­ chom nikdy nemohli dělat.“ „Neznáme ni­ koho, kdo by byl dobrým vedoucím.“ Byli jsme v šoku. Tenkrát jsme prošli jednou z nejdůležitějších lekcí o české mentalitě

28 březen 2018

a kultuře. Sebejistota Čechů je mnohem menší než sebejistota Američanů. Nako­ nec jsme si však uvědomili, že je to dobrá věc – když člověk nenachází jistotu v sobě, musí se plně spoléhat na Boha. A tak jsme se modlili.

Po měsíci se rozhodli Fusion v Olomou­ ci přeci jen začít. S bázní a chvěním jsme

otevírat a dotazovat se ohledně víry, ve­ doucí vyzařovali radost, jakou jsme před­ tím ještě neviděli.

Nyní, téměř o rok později, Fusion v Olomouci kvete a my v něm zažíváme úžasné věci. Vidíme, jak se společně po zkouškách modlí za jejich problémy a po­ vzbuzují je. Vidíme, jak se s nimi schá­

v březnu založili „Fusion Lite“ – tříměsíč­ ní běh s možným pokračováním. Vedoucí byli vyděšení. Na začátku měli chod ce­ lého projektu na starosti vedoucí z Fusi­ on v Havířově, postupně předávali zod­ povědnosti olomouckým vedoucím, až Olomoučtí vedli Fusion sami. Jejich jisto­ ta v Boha, který koná a který se postará, pomalu rostla.

S každou úspěšnou zkouškou si čím dál tím více zamilovávali studenty a Pána, kte­ rý jim znovu a znovu ukazoval, že se o je­ jich potřeby postará a že jim nové lidi při­ vede až ke dveřím. Když se jim pak začali

zejí mimo Fusion, rozvíjejí hlubší vzta­ hy a nacházejí příležitosti ukazovat jim Boží pravdu. Ale z čeho máme největší radost – vidíme, jak vedoucí Fusion po­ užívají svá obdarování a talenty, aby roz­ šiřovali Boží království s takovou radostí a jednotou v srdci, že nemůžeme než vzdá­ vat Bohu chválu.

■ Autorka je Josiah Venture misionářka působící v ČR.

náš tip

Klaun si povídá s Bohem

Jiří Suchý: Klaun si povídá s Bohem Galén, Praha 2017.

117 s.

Proč třeskl velký třesk? Proč má Marie ve zjeveních vždy jiné roucho? A jak je možné, že pampeliška ví o existenci větru?

Tyto a podobné otázky klade legenda české kulturní scény 20. století ve své útlé knížce. Nikoli ovšem Bohu, jako spíše sám sobě a především čtenáři. Šestaosmdesátiletý autor se v knize, která byla brzy po svém vydání v říjnu minulého roku beznadějně vyprodaná, pustil do žánru krátkých zamyšlení nad základními duchovními otáz­ kami. Starý muž přemýšlí, ale ptá se s otevřenýma očima dí­ těte. To vše s jazykovou lehkostí a nezaměnitelnou poetikou, která je mu vlastní. Formální lehkost však neubírá tématům na závažnosti, nezjednodušuje, neschematizuje.

Jiří Suchý nedochází k jednoznačným odpovědím. Netvrdí, že poznal Boha, že nahlédl, co znamená Kristova oběť. Před­ kládá čtenáři cestu svého duchovního zrání od schematismu katechetické výchovy až k postmoderní stařecké současnosti.

Cestu plnou otázek bez jednoznačných odpovědí, která ovšem jednoznačně směřuje ke světlu: „Svědomitý materialista nevěří tomu, co se nedá vědecky pro­ kázat. Ale ono se nedá vědecky prokázat ani to, že duše neexistu­ je. A já jsem pomatenec věřící v existenci něčeho, co neexistuje, protože to nemá zapotřebí. A přitom tady dokonce připouštím, že to neexistuje, ale přesto v to věřím.“ Anna Duchková ■

Encyklopedie ČBS Radislav Novotný

Přiznám se, že až díky slevě pro organizátory Noci kostelů se mi dostala do ruky výborně zpracována encyklopedie ABC křesťanství. Vhodně (i barevně) doplňuje Český ekumenický překlad (ČEP), který stejně jako předešlý titul vydává Česká biblická společnost. Tak jsem se dostal i k řadě pěti encyklopedií ABC. Můžete zvážit, zda stojí za to mít některé

Kde vzít sílu odpustit Film Amish Grace (Odpuštění Amišů) popisuje událost z 2. října

Amish Grace, 2010, režie Gregg Champion

2006 ve škole komunity Amišů v Nickel Mines v americké Pen­ sylvánii. Vrah zde způsobem popravy střelil do hlavy postup­ ně 11 dívek. Pět z nich zemřelo. Po činu spáchal sebevraždu.

Společenství je ochromeno hrůzným činem a v sousedství žije vdova vraha se třemi dětmi, šokovaná činem svého muže stejně jako rodiče obětí. Rozpor mezi chováním křesťanské komunity, která šla vdově po vrahovi přinést odpuštění a na­ bídnout pomoc, a obrovským lidským utrpením matky, které zabili dceru, ztvárňuje postava Idy. Vnitřní zápas o odpuště­ ní vrahovi je v ní postaven proti dávnému rozhodnutí komu­ nity zavrhnout její sestru, která z komunity odešla pro lásku k muži „zvenčí“. Východiskem z dramatu rozbíjejícího rodinu Idy je až zpráva o tom, co udělala její dcera těsně před smrtí.

Je to neobyčejně silný příběh. Pro pravdivost událostí a pro brilantně popsaný vnitřní zápas o sílu odpustit jej stojí za to vidět.

Film byl natočen podle knihy Amish Grace (Donald B. Kray­ bill, Steven M. Nolt, David L. Weaver-Zercher). V angličtině a různých jazykových mutacích je dostupný na youtube.

Eva Čejchanová ■

doma, nebo zda si výhodně nepořídit rovnou celý komplet. ABC Ježíšova života odpovídá na otázky, kým Ježíš skutečně byl. ABC křesťanství přehledně zobrazuje spektrum hlavních proudů křesťanství, jejich zrod i vývoj. ABC světových náboženství provádí starověkými náboženstvími i současnými náboženskými systémy. Pro seznámení s Biblí skvěle poslouží bohatě ilustrovaná encyklopedie ABC Bible a ABC Biblický atlas. Tím ovšem výčet encyklopedií ČBS nekončí. Za zmínku rozhodně stojí Atlas evropské reformace nebo Rodinná encyklopedie Bible, která poslouží při studiu s dětmi. Bohaté ilustrace encyklopedií zaujmou a potěší leckteré oko.

2018 březen

29

diskuze

Proč je i pro křesťany těžké odpouštět? připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

Lidé jsou všelijací, někteří dovedou nad křivdami mávnout rukou, jiní křivdy nezapomínají a jsou urážliví do nejdelší smrti. Přitom ale ti i ti chodí do kostela, modlí se, čtou Bibli… Je odpuštění věcí povahy, emocí, nebo především vůle a disciplíny? Proč je i pro křesťany těžké odpouštět?

Říkal, že je křesťan. Ale asi nám to má za zlé, je nějakej zahořklej.

PharmDr. et Mgr. Samuel Jindra psycholog v Poradně pro rodinu Pardubického kraje, kazatel a člen CB.

Otázka „proč je i pro křesťany těžké odpouštět“ nabízí předpoklad, že křesťa­

né by měli odpouštět snáz než jiní lidé.

Upřímně: nevidím pro tento předpoklad důvod. Křesťané jsou obyčejní lidé jako všichni ostatní. Jejich životní cesta jim není usnadněna. V Kristově odpuštění mají zřetelný vzor a díky své zbožnosti mají přístupné jisté zdroje k rozhodnutí pro život ve smíření s druhými. Ale to ješ­ tě neznamená, že to mají snazší.

30 březen 2018

Odpuštění chápu jako proces, na jehož počátku hrají nejvýznamnější roli emoce.

Cítím bolest, křivdu, zradu či zklamání.

Pokud nechci zůstat u těchto těžkých věcí, je třeba pustit ke slovu i věcné uvažování.

Je třeba si s chladnou hlavou ujasnit, co mě to bolí (v čem je vina) a kdo mi ublížil (kdo je viník). Cesta od vzplanutých emo­ cí k věcné úvaze může být někdy dlouhá.

Následuje fáze, kdy se neobejdu bez pevné vůle: je třeba konat. Jádrem od­ puštění je rozhodnutí, že viníka propus­ tím z vězení a že s ním nadále budu jed­ nat jako s amnestovaným. (Připomeňme si, že udělit amnestii nemusí znamenat, že mu mohu bezmezně důvěřovat.) Zde přichází ke slovu moje hodnoty: k tomu,

abych učinil takové rozhodnutí, musím mít dost dobrý motiv. Možná mi může pomoci to, že sám jsem závislý na amne­ stii Nejvyššího.

Poté zbývá už „jen“ udržet sám sebe v postoji toho, kdo poskytl odpuštění.

A to je věc sebekázně. Odpuštění nema­ že automaticky naši paměť. Možná sto­ krát za den se mi vybaví, co bolavého mi „můj amnestovaný“ provedl. Nenesu vinu za tyto vzpomínky, ale mám zodpověd­ nost za to, zda jim dovolím určovat moje jednání s propuštěným vězněm. Učím se vědomě zaujmout postoj smíření. Ten časem může ulevit i mým emocím a napo­ moci tomu, aby těžké vzpomínky ustou­ pily do pozadí.

Jana Fajfrová členka sboru CB v Ústí nad Labem.

Proč odpouštět? Otázka je položena nám

křesťanům. Proč i my máme problémy s odpuštěním. Vždyť známe Ježíšovu od­ pověď na otázku, kolikrát mám odpustit bratru, když se proti nám proviní. A co te­ prve známý text: „Jestliže odpustíte lidem jejich provinění, odpustí váš nebeský Otec i vám; jestliže však lidem jejich provinění neodpustíte, ani váš Otec vám neodpustí vaše provinění.“ Není to dostatečný návod k tomu, jak se máme chovat?

Návody máme, ale přesto bývá odpuš­ tění problém. Jsou jistě situace, kdy od­ puštění je dlouhodobějším procesem, ve kterém musí dojít k uzdravení ducha, duše a těla. Důsledky našeho jednání nezmi­ zí ze dne na den. Působíme lidem bolest a oni nám. Neodpuštění ale jakékoliv další

Přijde mi důležité zabývat se odpuštěním

jako procesem, tedy odpouštěním, niko­ liv jednorázovým aktem, který následuje ihned poté, kdy nás někdo zranil, někdo na nás spáchal nějakou vinu.

Jako jsou různě těžké viny, tak je i růz­ ně těžký proces odpuštění. A jako je každý z nás jinak uhnětený, tak každého z nás se stejná vina může dotknout jinak a jin­ de na duši, protože každý z nás má svoji slabinu jinde. Někdy mám dojem, že se jako křesťané lámeme do aktu odpuště­ ní tak vehementně, že popíráme hloub­ ku provinění na nás jen proto, abychom předvedli, že nejsme pyšní, že chceme být pořádní křesťané, že chceme ukázat, jak umíme nést příkoří. A se slovy odpouš­ tím v sobě, ovšem zamkneme nárok na jakékoliv prožívání nespravedlnosti, bo­ lesti, pocitu méněcennosti či jakéhokoliv jiného pocitu, který nás zrovna doprovází.

A to nás poté může vést k tomu, že pro­ viněného už nechceme moc vidět, máme s ním „problém“.

Neodpustili jsme „správně“? Jistěže.

Předběhli jsme totiž až na konec celého

kroky k lepšímu blokuje. Odpuštěním však poskytujeme lidem druhou šanci! Rodiče dětem, děti rodičům, přítel příteli, prostě člověk člověku. Jinak bychom se v neod­ puštění mohli utopit jako v rozvodněné řece, která je nezvladatelná, přináší s se­ bou zkázu a způsobuje dlouhodobé škody.

Pro odpuštění se musíme vědomě roz­ hodnout. V jedné písni zpíváme, že jsme se rozhodli jít za Ježíšem a nehledíme zpět. To je jeden ze způsobů, jak odpouštět. Nehle­ dět zpět a jít za Ním.

Závěrem vzpomínka na film „Všichni dobří rodáci“, který byl natočen podle sku­ tečných událostí. Pan František, obyvatel malé vesničky, zažil útrapy 40. a 50. let minulého století. Kromě jiného jej udal jeho soused. Během natáčení filmu i po něm pana Františka navštěvoval jeho fil­ mový představitel, který byl svědkem toho, jak se pan František s bývalým udavačem zdraví. Když se ho ptal, proč to dělá, odpo­ věděl: „Žít celý život ve zlobě a nenávisti?

Co by to bylo za život!“

Mgr. Kateřina Vávrová, Ph.D. CB Brno Kounicova koterapeutka Integrované psychoterapie Knobloch, Diakonie CB Brno.

procesu odpouštění. Ten konec je vědo­ mý akt, že chci danou věc od sebe již pus­ tit. Jenomže než k tomu konci dojdu, měl bych prozkoumat sebe, kde se mne ona vina dotkla, jak mi u toho je a přiznat si, že se cítím třeba naštvaně, že se mi chce křičet nebo brečet, protože zkrátka žiji a prožívám. Tady je dobré mít někoho, kdo mi bude naslouchat. A až si to svo­ je prožívání odžiji, mohu uvažovat nad tím, že je velmi dobré, když už to pus­ tím a svěřím do Božích rukou, tím po­ ctivě uzavřu celý proces. A jak dlouho to bude trvat? Tak dlouho, dokud budu pokorně a poctivě potřebovat. A když se to povede, na konci budu i já o mnoho silnější a bohatší.

■

glosa

Hlas lidu není hlas Boží daniel raus, novinář a publicista

Hlas lidu, hlas Boží. Tak zní známé přísloví, jež u nás překvapivě ožívá.

Naneštěstí. Lid bývá totiž od nebes vzdálen, dav je na tom ještě hůř. A tak se „vox Dei“ stává hříčkou v ústech pseudospasitelů, kteří se na perutích populismu vznesou vzhůru, aby jako praví zastánci lidu na plná ústa sdělili, co „vox populi“ říká. Kdo to může vědět líp než populista, že ano?

Nově se tihle lidé do krve bijí za svaté právo na referendum. Ať lid rozhodne, jestli chceme patřit na západ nebo na východ. Ať rozhodne, kdy vystoupíme z Evropské unie, která nám kecá do syrečků a pomazánkového másla. A taky z NATO, hrome, jaký je v tom vlastně rozdíl? Ať lid rozhodne, kolik traktorů dodáme ruským a čínským soudruhům. Ať řekne, jestli se má ukřižovat Kristus nebo Barabáš.

Je tady ovšem řada varování. Tak například, měli jsme dva velké prezidenty, Tomáše Garrigua Masaryka a Václava Havla. Oba byli zvoleni slovutnými poslanci, a byl to jářku cirkus par excellence. Teď tady máme změnu. Dvakrát jsme volili prezidenta přímo, což znamená, že cirkus byl ještě zábavnější. Ale rozhodl svrchovaný lid, i když naletěl na primitivní triky a hozené návnady zbaštil i s navijákem.

Kladu si tedy otázku, zda by takový Masaryk nebo Havel přímou volbou vůbec kdy prošli? Obávám se, že nikoli. À propos, kdo ví, jak to myslel starořecký básník Hesiodos, kterému se ono okřídlené rčení připisuje. Ale vzdělaný mnich Alcuin z Yorku, který ho pak v osmém století proslavil, doslova napsal: Neposlouchejte ty, kdo říkají „hlas lidu je hlas Boží“, protože vřava davu se vždycky blíží šílenství.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2018 březen

31

čteme

Následování krále Marcus, zámožný Říman, v alexandrijské

knihovně studuje. Je zaujat mesiášskými proroctvími různých národů. Je to ak­ tuální vzhledem k astronomickým a as­ trologickým událostem: velké konjunkci Jupitera se Saturnem v souhvězdí Ryb. Zrod židovského krále? Zvědav, unaven Alexandrií, cestuje do Jeruzaléma, kde se mají vbrzku slavit slavné svátky. Stih­ ne ještě loď a poslední hlouček poutníků k Herodovu chrámu. Cestou spatří paho­ rek se třemi kříži, kde právě římští žold­ néři popravují odsouzence. Čte nápis viny na tabulce umístěné na středním kříži: „Král židovský.“ Zpozorní a stane se svěd­ kem Ježíšova ukřižování. Slunce se zatmí, příroda zmlkne a přichází zemětřesení.

Ježíš umírá. To není zločinec! V blízkosti

Jeho království Mika Waltari Vyšehrad, Praha 1991, 443 stran

rii s bratrem, zemřelým a vzkříšeným La­ zarem. Ten žije a přece jakoby už patřil jinému světu.

Získává tajnou zprávu, že zmrt­ výchvstalý Ježíš odešel do Galileje. Od­ chází tedy také a ubytuje se v lázních blízko Tiberiadského jezera. Sem míří další příznivci Ježíšovi. Do Caesareie míří i Claudie, Pilátova manželka. Mar­ cus najde rybáře a loď, aby navštívil ves­ nici Magdalu a tam Marii Magdalskou, bohatou majitelku chovu holubů k obět­ nímu prodeji. Její víra ve vzkříšeného je živá! Při návratu loď stihne nebezpečná bouře a tak přistanou v zátoce protilehlé­ ho břehu. Najdou zde osamělého rybáře a suší se u jeho ohýnku. Marcus osamí s rybářem hledícím vzhůru, ptá se, kam hledí a slyší odpověď: „Vidím otevřené

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

kříže několik plačících žen. Setník všim­ nuv si přihlížejícího cizince, vysvětluje okolnosti předcházející rozsudku. Mar­ cus zjistí, že zná prokonzula Piláta, i jeho ženu Claudii. V bezpečné pevnosti Anto­ nio dojde k setkání Marca s Pilátem. Slyší i proroctví o vzkříšení a je svědkem vy­ slání hlídky žoldnéřů ke hrobu. Vidí pr­ chajícího učedníka. Navštíví hrob, vstou­ pí a spatří nemožné. Ukřižovaný zmizel, ačkoli jeho zavinutí i hlavová rouška leží bez porušení uvnitř prázdná. Je svědkem zázraku.

Ježíšovi učedníci se skrývají. Marcus se s pomocí tajných znamení přiblíží skupině tichých přívrženců Ježíše a tak objeví i dům učedníků. Očekávají zde budoucí věci. Má doporučení a mladý Jan je mu nakloněn, ale Petr zasáhne tvr­ dě proti cizinci „pohanu a neobřezanci“, který není synem vyvoleného národa, 32 březen 2018

Ukřižován, umřel, pohřben a vstal z mrtvých! To je skutečný příběh.

Je králem, ale jeho království není z tohoto světa.

Izraele. Odejde, aniž by se dozvěděl víc.

Získává nepřímé zprávy od jeho násle­ dovníků. Mezi nimi je Šimon Kyrenský, který nesl Ježíšův kříž, a celníci Matouš a Zacheus. Jedna žena ho naučí tu krát­ kou modlitbu, kterou učil Ježíš. „Otče náš!“ Podaří se mu navštívit Martu a Ma­

nebe a jas svého otce a toužím po jeho do­ mově.“ „I já jsem hledal jeho království,“ prohlásil Marcus. Není pochyb. Setkává se tam sám se Vzkříšeným.

Chudí hledají Mesiáše, Krista. Věří ve vzkříšení. Vzdělaní soudí, že ukřižová­ ní Ježíše bylo poslední nezbytností, aby se zabránilo rozsáhlému židovskému po­ vstání. Bohatí se bojí o svůj majetek. Vlá­ da Římanů poskytuje bezpečí výnosným obchodům. Jak by mohli věřit jeho podiv­ nému království?

Doba je vypjatá. Román vystihuje tu touhu i ty obavy napjaté všednosti a tajem­ ného očekávání. Marcus uvěřil a vkročil do jeho království vzdor židovskému zákonu, obřízce a obřadům. Není vyvoleným, je Říman, pohan, a přece má jistotu, že ne­ byl odmítnut.

■ blahoslav košťák

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 14. 3. 2018 (i e-mailem) na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Klaun si povídá s Bohem od autora Jiřího Suchého. Výhru věnuje nakladatelství.

Tajenka z čísla 02/2018: Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil. Knihu Zdravé tělo v kómatu vyhrává Miroslav Hurta, Vsetín.

Připravil Dušan Karkuš.

2018 březen

33

post scriptum

Výchova podle sukulentu text kateřina korábková

J

e to už pár let zpátky, co jsem se stala hrdou majitelkou čtyř malých rostlinek sukulentů se vznosnými latinskými jmény. Nejsem zrovna mistr pěstitel čehokoliv, a i když mě rostlinná říše v mnoha ohledech fascinuje, namísto zahradnické péče jí nabízím spíš jen hluboké sympatie. Dárek v podobě čtyř rostlin tak znamenal příchod neče­ kané zodpovědnosti za kousek živé přírody. Jako naprostý laik jsem se proto pečlivě vyptala dárce a odborníka v jedné osobě na doporučený pěsti­ telský postup. Zařídit dostatek světla nebylo tak náročné – tedy poté, co jsem vyzkoušela několik oken a nakonec malé květináčky podložila krabicí od bot, aby vůbec vykoukly nad okenní rám. Větší problém nastal se zálivkou. Netrápilo mě ani tak to, jak častá má být, jako spíš otázka, jak odhadnout, kolik toho nalít suchomilné rostlině do květináčku,

Koukej kvíst, nebo tě nechám uschnout!

který má na výšku asi pět a půl centimetru. Aby měla vody dost, ale zase ne příliš. Nakonec jsem zalévání uvedla ve skutek mocca lžičkou, pěkně každému ze sukulentů jednu.

Podivné zelené tvary jednotlivých rostlinek jsou sice pro oko zajímavé, ale pokud jednou uvidíte, jak mají vypadat jejich květy, pochopitelně zatou­ žíte, aby i vaše exempláře rozkvetly. V přírodě by to bylo poměrně prosté: kytka se zařídí podle toho, jak dá teplota, voda a sluníčko. V podmínkách za oknem je všechno jinak. „Už ti nasazuje na květ?“ ptal se mě dárce na jednu z rostlin a přiložil k otáz­ ce fotku vlastního výpěstku se slušně vzrostlým stvolem. Aha. Na mé kytce ani při zkoumání pod 34 březen 2018

Kateřina Korábková Redaktorka časopisu Brána, CB Kutná Hora.

lupou nebylo vidět žádnou změnu. Znovu jsem se vyptala na podmínky pro pěstování. Všechno sedělo podle návodu. Co s tím? „Tak je přes zimu nezalévej vůbec.“ Zdálo se mi to jako radikální řešení. Jak dlou­ ho asi můžou vydržet bez kapky vody v substrátu, který neudrží moc vlhkosti? Po pár měsících se mi navíc zdá, že se zastavil růst, a tak opatrně sahám na lístečky, jestli nezačínají vadnout. Bezděčně se mi vybaví slova z Ozeáše 2,16: „Proto ji přemluvím, uvedu ji na poušť, budu jí promlouvat k srdci.“ Jako bych tou zimní pauzou v zalévání zkoušela suchem přemluvit své sukulenty ke květu – a pak je napjatě chodím zkoumat, jestli se odehrává ně­ jaká změna nebo ne.

Ozeášův verš ale sotva směřuje ke skupince křesťanských sukulentářů, aby jim metaforickým jazykem předal pěstitelské rady přímo od stvořite­ le. Tady je tou pomyslnou kytkou někdo jiný a na rozdíl ode mě nebeský zahradník netápe a přesně ví, co je potřeba, abychom pořádně kvetli. Vysta­ ví nás na sluníčko nebo dá do stínu či na nějakou dobu úplně přestane zalévat, až pochopíme, co se myslí tou biblickou žíznivou duší. Sympatické na tom je, že uvedení na poušť není výhrůžka typu „koukej kvíst, nebo tě nechám uschnout!“, ale pře­ mlouvání a postrčení ke změně.

S nástupem jara se začínám těšit na výsledek zimního pokusu – možná to malinké uprostřed rů­ žice listů je vážně zárodek poupěte. Že by mi kyt­ ka po tom všem poděkovala za zajištění správných podmínek? Ukáže se v létě. Zatím je čas přemýšlet, jestli bychom my, občas pěkná kvítka, za ty svoje pouště nakonec neměli být vděční.

■

Když dva říkají totéž, nemyslí si vždy totéž.

My lidé si nikdy nebudeme rozumět tak doko­ nale, aby mezi námi nevznikaly žádné spory a nedorozumění. Je snadné se zlobit na dru­ hého, že nechápe, co říkám. Správnější ale je přiznat si, že řeč a jazyk nejsou dokonalé, je to jen omezený způsob, jak „zhmotnit“ myš­ lenky. Častokrát nás nedorozumění zachrání od něčeho velmi zlého (jak se můžeme dočíst v Gn 11).

Lidská řeč a jazyky zkrátka nejsou nic da­ ného a neměnného, proměňují se tak, jak je používáme. Jak se lidská populace šíří a pře­ souvá po Zemi, původně příbuzné jazyky se od

Na jazyku nemůže být vše, co na srdci

zmatení jazyků sebe vzdalují. Výrazné jsou rozdíly mezi britskou a americkou angličtinou, ovšem kromě nich existuje ještě angličtina indická a australská. Podobně španělština a portugalština se vyvíjely odlišně v Evropě a v Jižní Americe. A věděli byste, proč má náš český jazyk tolik různých nářečí? Svou roli v tom hrála také vzdálenost, i když v trochu jiném smyslu: v době před národním obrozením česky mluvili lidé na venkově, v navzájem odloučených spole­ čenstvích. I větší potok, přes který nevedla lávka, představoval tehdy výraznou hranici mezi „jazykovými územími“. Cestování na větší vzdálenosti nebylo zvykem a ve městech se mluvilo převážně německy.

Zmatení nářečí ovšem nebránilo národním buditelům, aby sestavili univerzální spisov­ OD JEDNOHO K TISÍCŮM V Bibli čteme, že celá země nou češtinu. Svým způsobem předběhli dobu a vytvořili tak trochu umělý jazyk. Spisovně byla jednotná v řeči i v činech. se učíme mluvit a psát ve škole, ale doma v rodinách čistokrevně spisovnou češtinou sám Bůh to změnil, když lidé začali od sebe mluví asi málokdo. A právě proto se rozmanité podoby češtiny udržují a předávají stavět zikkurat. Dnes je na z generace na generaci.

Zemi kolem sedmi tisíc jazyků, Děti se totiž nerodí s vlohami pro konkrétní jazyk či nářečí. Dětský mozek je obdařen některé zanikají, další vznikají. schopností naučit se rozumět tomu, co okolo sebe slyší. Je to patrné jednak u dětí, kte­ Např. hebrejština byla koncem ré nevyrůstají u svých biologických rodičů, a jednak u těch, které odmalička slýchají více 19. stol. jazykem mrtvým, ale Židé ji v době sionistického jazyků. S tím, jak dítě dospívá, schopnost „odposlouchávat“ cizí jazyky postupně slábne. hnutí výukou a odhodlaným Vědci změřili, že když se dospělý člověk učí cizím jazykům, potřebuje k tomu více mozko­ používáním v domácnostech vého výkonu než dítě. oživili. Některé dokonce obojí.

Myšlenka, že se děti naučí jakýkoli jazyk, vzbuzuje další zajímavé otázky. Znamená to, že si všechny jazyky světa přes veškerou rozdílnost ponechávají něco společného? Exi­ stuje nějaký jazykový základ, se kterým se už rodíme? Jestliže se někde na Zemi ukáže skupina lidí, kteří doposud žili odděleně od ostatních, jedněmi z prvních, kde se o ně začnou zajímat, bývají právě jazykovědci. Chtějí zjistit, co má jejich jazyk společného s těmi, které už prozkoumali, a přiblížit se tak poznání kýženého společného základu. Paradoxně ale ani o tomto základu neumíme mluvit jinak než naučenými jazyky či řečí matematických symbolů – a z toho plynou četné spory a ne­ dorozumění. Na Zemi jsme zkrátka všichni dětmi, které se skutečnému Slovu učí jen částečně a nedokonale. text Martin Srb foto pixabay