Brána 18/5

05|2018

iNform

uvnitř

brana.cb.cz

odhodlání foto PEXELS | design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

nebo

rezignace

tři eseje podle knihy ester

inzerce

z obsahu

editorial

4 Slovo

Má někdo z vás žízeň?

6 Rozhovor

Milí čtenáři,

Víra mi dává naději

14 Téma

Odhodlání, nebo rezignace

18 Nový domov

Přínos nás cizinců?

Víc se ptáme proč

20 Rodina

Ještě že tě mám

26 Do písma

Lituje Bůh, nebo nelituje?

příště Horká témata

Kolektiv autorů

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 05/2018 Ročník Bratrské rodiny 50 Českobratrské rodiny 74 Vyšlo 6. 5. 2018 Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Jana Hušková – Mgr. Martin Srb Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný Bc. et Bc. Pavla Lioliasová redakce.brana @ cb.cz

květnové číslo časopisu Brána vychází v době, kdy si Stát Izrael připomíná sedmdesát let od svého vzniku. Tématem tohoto čísla je rozhodnutí mezi rezignací a odhodláním posazené do jednoho z historických momentů židovského národa – do chvíle, kdy na Ester leží zodpovědnost za život jejího lidu.

K dalším osudovým momentům „lidu Knihy“ se pak vrací účastníci diskuze, kterou jsme pro vás tentokrát rozšířili na šest fundovaných příspěvků, mezi nimiž nechybí ani slovo rabína.

Rozhodnutí se pak jako červená nit line celým časopisem. V rozhovoru se Pavel Fischer dotýká křehké hranice rozhodování v politice. Téma s přesahem do současnosti váhá mezi chutí do ničeho se nemíchat a odhodláním jít do akce. Zůstat lhostejný k věcem veřejným, nebo se angažovat? Udělat krok víry, nebo zůstat při zemi? Uvažovat racionálně, nebo jít s Bohem proti logice? V příběhu jde pak o rozhodnutí, zda dosloužit svým blízkým v posledním čase jejich života. Post scriptum Davida Nováka se točí kolem rozhodování, zda dokončit maraton, když už nemáme sil.

Věda v podání Martina Srba na poslední straně obálky staví proti sobě světlo a tmu. Symboly dobrého a špatného. Ale někdy se zdá, že stojíme před volbou, kdy je před námi jen několik možných zel, a my si přesto musíme vybrat.

Bible však říká, že těm, kdo milují Boha, všechny věci napomáhají k dobrému.

Jinými slovy, jediné špatné rozhodnutí je nepozvat k důležitým rozhodnutím Boha. U všech ostatních pak čas ukáže dobré plody. Že politika nemusí být zákonitě špinavá. Že židovský národ nejen přežije další a další staletí, ale že na Bohem dávno zaslíbeném území vytvoří stát, který dnes slaví už kmetské narozeniny. Že sloužit druhým znamená i přijímat velká obohacení. Že to utrpení v poslední etapě maratonu stálo za to.

Přejeme vám, naši milí čtenáři, abyste na stránkách časopisu Brána nalezli nejen nové informace, užitečná ponaučení a zajímavé postřehy, ale i sílu správně se rozhodnout ve chvílích, kdy jde ve vašem životě o hodně.

Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Tisk – GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak. brana.cb.cz Pro nevidomé je časopis BRÁNA dostupný na www.zvukovaknihovna.cz/ kategorie/16-elektronicke-casopisy.

eva čejchanová

slovo

Izajáš 40,31

Má někdo z vás žízeň? text olin kadlec ilustrace brána

T

ento článek píšu zesláblý po střevní chřipce, a navíc nejsem žádný mladík, jimž je slovo v první řadě určeno. Není pro mne těžké mu rozumět, mám-li právě po něm žízeň. Chtěl bych to zažít zas a znovu, chtěl bych, aby to nikdy neskončilo, přičemž chápu, že jsme všichni smrtelní.

Tedy – mám-li žízeň: „V poslední den, když svátek vrcholil, Ježíš vstal a zvolal: ‚Kdo má žízeň, pojď ke mně a pij! Kdo věří

ný nebyl. No bodejť – s takovými sliby. Volal jen ty, kdo mají takovou žízeň po Bohu, a ne třeba po moci, po penězích nebo po sudu vína. Kdo neměl po Bohu žízeň, což je celkem běžné mezi lidmi, kteří už v Boha věří a vyznávají ho, ten o těch slibech diskutoval anebo je rovnou odmítl.

Tak si o tom můžeme přečíst v 7. kapitole Janova evangelia, v pokračování příběhu: Lidi se mezi sebou dohadovali, srov-

Ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.

ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo.‘“ (Jan 7,37n) Ježíš, když chodil po izraelské zemi, nešetřil podobnými sliby. Dával je lidem, kteří měli odvahu všeho nechat a jít za ním. A nevadilo ani, že mají mylné představy o tom, jak to všechno skončí i neskončí. Kolik takových lidí bylo? Asi ne mnoho.

Už v mládí jsem četl u Colemana, že v porovnání se starověkými nebo moderními demagogy Ježíš nijak zvlášť úspěš 4 květen 2018

návali to s Biblí, jak ji znali, a rozdělili se na dva tábory – pro a proti. Stráž, kterou poslali kněží, aby zatkla Ježíše, se vrátila bez něj celá zaražená: „Takhle nikdo nikdy nemluvil!“ Ale protože to byli obyčejní policajti, jejich námitka byla určena kněžím: Co vy na to říkáte? Ale ti se rozčílili: Taky jste se nechali obloudit? Přece kdyby to dávalo smysl, uvěřil by mu někdo z nás…

A tak se ozval jeden z nich, jeden, který mu uvěřil, ale nebyl si zřejmě ještě jistý. Utřeli i jeho, ani si nevšimli, že právě svou fyzickou přítomností zpochybnil jejich argument. Dokonce ho umlčeli slovy, která se dnes často objevují v internetových diskuzích: Nejdřív si o tom něco nastuduj.

Tak dopadl Nikodém. Ježíš mu řekl, že ničemu nerozumí, kolegové mu řekli totéž, jenže Nikodém měl zřejmě onu žízeň. Proto to nevzdal a známe dodnes jeho jméno. Ale kolik lidí přítomných na místě tehdy o svátcích za Ježíšem přišlo?

Nevíme. Víme, že Ježíšovy sliby nebyly nereálné, ačkoli nebylo snadné jim uvěřit. Pokud to lidem myslelo aspoň jako Nikodémovi, měli šanci. Ježíš totiž to, co sliboval, taky sám dělal. Většinou to předvedl svým nejbližším, ale někdy i veřejnosti. Například poté, co ochrnutému muži slíbil odpuštění hříchů, čímž rozzlobil kompetentní náboženské vůdce, toho muže jedním rázem uzdravil. A pak náboženské autority provokoval otázkou: „Co je lehčí – odpustit hříchy, nebo říci ochrnutému, aby šel domů?“ Oni zmlkli, mnozí diváci se radovali (jak je napsáno) z toho, „jakou moc dal Bůh lidem“.

Ale kdo tam dostal žízeň po Bohu, aby je k této moci nějak přivedl? Nevíme. Víme jen, že Ježíš měl kolem sebe lidi, kteří byli ochotni spojit s ním svůj život, ať je to povede kamkoliv, a říkal jim učedníci. Bral je s sebou bez ohledu na jejich schopnosti, protože věděl, kolik toho je v člověku utajeno a kolik sil i schopností může probudit Duch svatý, až přijde. Jen ta žízeň je podmínkou, bez ní člověk nepije.

A tak se vracím k Božímu slibu z Izajášova proroctví, slibu neustále obnovovaných sil. Pasáž, o níž mluvím, začíná 25. a končí 31. veršem čtyřicáté kapitoly. Bůh říká Izraeli: Proč si myslíš, že nevím, jak žiješ? Proč si myslíš, že nemám o tebe zájem? Ty to chceš zabalit? Neuvědomuješ si, že unavený jsi tady ty, ale ne já? Probuď se a pohlédni svým duchem na moc mého Ducha!

Dokážu tvé síly obnovit, bude to jako bys lítal.

Takové jsou tvé možnosti, jestli mi uvěříš. Vstaň, vyraz na cestu za mnou a uvidíš.

Protože chci, aby tyto zázračné zážitky nevypadaly přemrštěně nábožensky, a tedy nereálně, vyprávěl jsem k tomu dětem příběh z Tour de France: V roce 1948 jel největší z italských cyklistů Gino Bartali svou Tour. Ten závod už před válkou vyhrál. Tentokrát se mu ale nedařilo. Ztrácel už 20 minut na lídra závodu. Během jedné

z etap si všiml, že italští reportéři balí a spěchají na letiště. Rozčílilo ho to, vztáhl to na sebe: „Jen si jeďte, Bartali už je starý, už nevyhrává, co?“ Byl to omyl, týž den mu volala žena. Její hlas zněl vyděšeně. V Itálii byl spáchán atentát na Palmira Togliattiho, vůdce komunistů. Togliatti žije, ale je v kómatu v nemocnici. Itálií zmítá zmatek, hrozí komunistická revoluce. Večer se ozval telefon znovu – tentokrát volal italský premiér De Gasperi: „Gino, potřebujeme tě!“ Vysvětloval Ginovi situaci. Togliatti je v bezvědomí, parlament nefunkční, poslanci na sebe jen křičí, nejsou schopni usnášení, komunisté obsazují fabriky, hrozí občanská válka. Bartali odpovídá: „Co mohu dělat? Nejsem kouzelník, jsem tu, abych jel Tour!“ „Správně,“ odvětil premiér, „můžeš něco udělat – vyhraj zítra etapu!“ A pak mu vysvětlil, že Itálie miluje svého hrdinu a potřebuje odvrátit mysl, pozdvihnout se nad strach. Premiér řekl cyklistovi, že může zachránit svou vlast! A Gino Bartali se zamyslel: „Víte co? Já udělám něco ještě lepšího – vyhraju celou Tour.“ Příštího dne večer do rozeřvaného parlamentu někdo přiběhl a křičel: „Bartali vyhrál etapu!“ Poslanci bez rozdílu politické příslušnosti nechali všeho a začali aplaudovat. Najednou vše přebila národní hrdost. Bartali ten den v horské etapě smazal skoro celou dvacetiminutovou ztrátu. Druhý den po startu etapy celá Itálie seděla místo revoluce s uchem u rádia. Večer se probral Togliatti a zeptal se, co je nového. „Bartali vede Tour,“ zněla odpověď. „Cože?!“ A Togliatti má zpět autoritu. Poté, co se seznámil se situací v Itálii, doporučil ukončit revoltu. A když se pak vítěz Gino Bartali vracel domů, říkali mu novináři: „Zachránil jste Itálii!“ Ale on odpověděl: „Kdepak, jen jsem jí vrátil úsměv.“ Vyprávím tento příběh mládeži s tím, že Bartali celý život věřil v Boha. To není ani v Itálii samozřejmé. Ale on měl víc než jen tradiční katolickou víru. Věděl z vlastních předchozích zkušeností, že u Boha je síla. Uměl v sobě probudit to zvíře – žízeň. A vše ostatní, onu sílu létat, dostal od Boha. Tuto sílu dostáváme spolu s Duchem svatým. Proto mi úvodní kousek Izajášova proroctví říká: Dokud dýcháš, probuď v sobě to živé zvíře, které Bůh napojí. Jednou to nevyjde, bude konec sil, umřeš. Ale ani to nebude konec.

Bůh dá, že budeš zase lítat, a možná, v nebesích, to tak bude doslova.

Oldřich Kadlec (1957) Od roku 2009 je kazatel CB v Neratovicích, předtím byl dlouho pastor Křesťanských společenství v jižních Čechách.

Je jedním z mnoha duchovních dětí sboru Na Maninách.

■

2018 květen

5

rozhovor

Víra mi dává naději ptala se Eva Čejchanová foto Bronislav Matulík, Oldřich Škácha

O politice, o světě, o hodnotách, o smrti, ale hlavně o životě s diplomatem, bývalým i budoucím kandidátem na prezidenta, muzikantem, křesťanem a především člověkem Pavlem Fischerem.

J

ako možného prezidenta ČR vás volilo mnoho křesťanů, ale samozřejmě nejen jich. Z devíti kandidátů jste skončil třetí. Dalo by se říct, že co do očekávání jste první kolo prezidentských voleb vyhrál vy. Co bylo podle vás hlavním důvodem tohoto úspěchu?

Myslím, že jsem voliče zaujal svou zkušeností. Vždyť jsem se řadu let věnoval otázce postavení, bezpečnosti a obrany naší země a mezinárodní spolupráci v Evropě. Také se ukázalo, že velká část voličů preferuje do čela státu nové tváře. Nakonec jsem získal hlasy více než půl milionu voličů, toho si nesmírně vážím a rovněž mne to zavazuje.

Jakou roli v tom hrála „tyrkysová revoluce“ – hnutí na vaši podporu, které se z Moravy rozšířilo po republice?

Tyrkysová revoluce vznikla jako spontánní podpora lidí, kteří dokonce užívali tyrkysovou barvu naší kampaně. Já ale nejsem žádný revolucionář ani rocková hvězda.

Musím přiznat, že někdy jsem byl tou masivní podporou opravdu dojatý. Zejména Morava mne vždy vítala velkolepě – Brno, Olomouc, Kopřivnice, Šumperk, Opava…

Pro mne to byla nezapomenutelná setkání s milými lidmi.

Jak lze tuto hřivnu – tento potenciál důvěry ve vás – zúročit v Senátu?

Senát je komorou parlamentu, která může plnit roli skutečné pojistky demokracie.

V senátu jsou potřeba silné osobnosti, autority s kreditem profesionálním i morálním. Věřím, že mám Senátu co nabídnout – kromě správy svého senátního okrsku se chci věnovat problematice vyloučených regionů a zahraničně-bezpečnostní politice.

6 květen 2018

Skutečnost, že jste nebyl v povědomí široké veřejnosti, byla před volbami vaše nevýhoda. Díky prezidentským volbám vás už ale znají všichni. Budete příště opět kandidovat na prezidenta?

Jsem připraven kandidovat i v příštích prezidentských volbách.

Byl jste ve vysoké politice už jako poradce Václava Havla. Předtím jste dva roky pracoval jako osobní sekretář na Arcibiskupství pražském. Ta změna vod z křesťanského prostředí do vysoké politiky musela být docela šok…

Každý úřad má vlastní úkoly a svou vlastní atmosféru. V týmu Václava Havla jsem potkal mimořádné osobnosti s vytříbeným smyslem pro kulturu a duchovní život.

Takže to pro mě nebyl šok, ale velmi inspirativní zkušenost.

Zaznamenal jste za těch uplynulých více než dvacet let nějakou změnu vnímání morálních hodnot mezi českými vysokými státními činiteli? Přenastavení norem? Posun někam?

Změny jsou převratné. Dříve bylo jasné, odkud přicházíme a co už nechceme připustit, myslím především návrat do totality.

Dnes jsou tyto jasné hranice relativizovány politiky i osobnostmi veřejného života.

Setřel se předěl mezi velkým byznysem a politikou, padají i hranice chování, které je pro veřejného činitele přípustné, a které už ne. Celkově politika velmi zhrubla. S nástupem internetu a sociálních sítí se objevil nový fenomén dezinformačních kampaní ve velkém. Řekl bych, že zápas o svobodu neskončil, jen se odehrává jinak a jinde.

Máte mnoho zahraničních přátel a měl jste možnost vnímat Českou

Mgr. Pavel Fischer (1965) Byl poradcem prezidenta Václava Havla (1995–2003), velvyslancem ČR ve Francii a Monaku (2003–2010) a jedním z kandidátů na prezidenta České republiky (2018). Nedávno ohlásil svoji kandidaturu do Senátu.

S manželkou Klárou má tři dospívající děti – Barboru, Benedikta a Markétu.

zabýval mnoho let a pracoval jsem na nich u Václava Havla i jako velvyslanec. Člověku to dá vhled do mnoha věcí. Vidíte zblízka křehkost rozhodování, tu tenkou hranici, která dělí pro a proti, a vy musíte učinit rozhodnutí, i když nemáte dost informací.

Nikdy jste to nechtěl vzdát?

Opravdu svobodný člověk musí být připraven nechat toho kdykoli. Už kdysi na Hradě jsem u dveří ze své kanceláře měl obrazně klobouk vždy připravený, abych mohl odejít, až bude třeba.

Proč jste nikdy nebyl členem žádné politické strany?

republiku zvenčí. V čem jste na naši zemi hrdý?

Vidět svou vlast ze zahraničí je velká zkušenost. Lidé se ptají, odkud jste nebo čeho jsme jako země dosáhli. Jsem hrdý na to, jaké osobnosti u nás vyrostly – v umění, ve sportu, vědě nebo byznysu. Jsem hrdý na to, kolik historických sídel je u nás opraveno do takové krásy, až oči přecházejí. Jsem hrdý také na to, že u nás žije tolik obětavých lidí, kteří

svým nasazením pomáhají lepšímu životu svých bližních.

Mezi lidmi je vžitý názor, že slušný člověk v politice buďto trpí, nebo nevydrží dlouho. Vy jste vydržel. Bylo to těžké? Co potřebuje slušný člověk, aby v politice dokázal něco změnit? Jak si lze udržet „čistý štít“?

Jako kandidát do volené funkce jsem začátečník. Politickými otázkami jsem se však

Není dobré být současně diplomatem a stranickým politikem, může to vzbuzovat pochybnosti o střetu zájmů, a pozici vysokého úředníka vnímám podobně.

Jako občan ale vím, že bez talentů v politických stranách by naše demokracie rychle uvadla. I proto bych chtěl všechny vyzvat – nebojte se politicky angažovat, a to i na stranické úrovni. Ta hra je mnohem otevřenější, než zdálky vypadá!

Jak lze víru uplatnit v politice? Je na chování politiků vidět jejich osobní víra?

Pozná se to?

Osobní víru bych s prominutím do politiky moc nebral. V politice stejně jako v životě potkáte lidi poctivé, se smyslem pro spravedlnost a společenské hodnoty, a pak i ty, jejichž slovo neplatí ani do druhého dne. Je to spíše otázka společen-

→

2018 květen

7

rozhovor

ské kultury, poctivosti v povolání a profesi než víry.

Vaše heslo „Na Ústavu nesahejme“ je známé. Čím je pro vás desatero?

nám jde o výsledek, lze ho někdy lépe dosáhnout právě tehdy, když mluvíte mezi čtyřma očima o konkrétních vězněných lidech, které znáte jménem.

Evropa vyrostla na křesťanských kořenech.

Desatero je základ, bez něhož nikdy Evropu nepochopíme. A nevyznáme se bez toho ani ve své zemi ani ve svých životech.

Paralelně s hodnotami křesťanství to vidíte také tak? Je podle vás pro jejich šíření účinnější zvěstování evangelia, nebo konkrétní osobní svědectví životem?

Měla by podle vás být církev ve společnosti aktivnější? A jestli ano, potom v čem a jak?

Osobně mě vždy oslovovaly osobnosti, které dokázaly vyhmátnout podstatu věcí.

Církev je pro mě společenství, které je na cestě. Usiluje číst znamení doby, umožňuje neztratit mezi sebou kontakt, a to i s těmi, kdo tu už dávno nejsou. Takové společenství sdílí naději, kterou ale hledá i ostatní společnost. Takže církev by mohla být mezi lidmi takovým vyslancem naděje.

Už v roce 2015 jste mluvil o znameních doby. „Země se chvěje.“ V čem je vidíte nejzřetelněji? Jak se znamení doby ve světě vyjasnila za období dvou desítek let, ve kterých svět sledujete jako politik?

Myslíte si, že v civilních povoláních, kde se lidé dostávají na hranu života a smrti, je v Česku dost kaplanů?

Na hraně života a smrti by člověk neměl zůstat sám. A to ani tehdy, když nebude zrovna schopen najít smysl toho, co se děje. Jsou otázky, na které člověk při nejlepší vůli nemůže mít odpovědi hned. Doprovázet druhé v takové těžké chvíli je cosi vznešeného. Jako rodič, kterému umíralo dítě, vím, o čem mluvím. Bez pomoci bychom to jednoduše nedokázali přijmout.

Máte sám zkušenost s nemocničním kaplanem?

Nemám. Kluka jsme si nechali doma a s pomocí hospice Cesta domů o něj pečovali.

S kaplany jsem se setkal v zahraničí i u nás, s policejními, armádními, vězeňskými. Řekl jste, že byste jako případný prezident upozornil svůj čínský protějšek na nedodržování lidských práv. Nehlásal byste doktríny ze střech, ale upozornil byste na jména konkrétních pronásledovaných a ztracených lidí.

Mám zkušenost s jednáním o lidských právech, a tam skutečně platí, že nemusíte druhého nutně veřejně školit. Pokud 8 květen 2018

Každá doba má své výzvy. Nemyslím si, že je třeba ty dnešní dramatizovat. Lidé však cítí napětí – obchodní války, o nichž se dnes mluví, v minulosti často končily na

Zaplať Pán Bůh za dar každého člověka, který nás svou přítomností učí být lidmi.

bitevních polích. Rozhodně žijeme v době, kdy můžeme mnoho ovlivnit a měnit, a to i k lepšímu.

Jste odborníkem na strategické a bezpečnostní otázky. Co je podle vás největší bolestí současného světa?

Krátkodobý horizont. Zajímáme se hlavně o věci, které lze řešit obratem, třeba kliknutím na klávesnici. Ostatní necháváme být.

A přitom víme, že důležité věci zrají dlouho. Druhou bolestí je rostoucí osamění.

Aby společnost obstála, musí cítit nějaké

pouto. Pokud ho nemá a lidé se cítí osamělí, pak jsou takové země zranitelné a rozhodí je každá banalita nebo vylhaná informace.

Byl jste oceněn monackým Řádem svatého Karla a francouzským Řádem čestné legie. Za co a co to pro vás znamená?

Je to pro mě velké ocenění ale i závazek. Člověk by si ho měl zasloužit, a to i poté, co metál dostal.

Je vidět, že se vám o vašich zásluhách nechce mluvit. Tak jinak. Čím bylo udělení těchto ocenění oficiálně zdůvodněno?

Mám to někde na diplomu – přínos k dobrým vztahům mezi Monakem a Českou republikou a Francií a Českou republikou.

Rodina je pro Vás velmi důležitá. Víte své o rodičovské bolesti i o bolesti fyzické, starali jste se o postižené dítě celý jeho život. V jednom rozhovoru jste řekl, že byste mohl velmi jasně vysvětlit, proč eutanazie ne. Můžete, prosím?

Člověk na prahu smrti teprve začne nahlížet, co to je život. Náš kluk byl poslední roky na nás úplně závislý, bez pomoci nedokázal nic. A přestože to byl život, který na první pohled budil soucit, byl veliký a krásný. Časem jsme si všimli, že si řada lidí k němu chodila pro naději a pro radost.

Měl vyvinutý smysl pro humor. A tak i ve chvílích, kdy měl před sebou roky nebo měsíce bolesti a kdy jsme mohli jen vzpomínat na to, jaký to byl rozpustilý kluk, jsme cítili, že nás jeho životní příběh přesahuje a že nad ním nemáme moc.

Dostalo se nám veliké cti. Směli jsme ho doprovázet. Nakonec jsme museli připustit, že doprovází i on nás. Jako lidé asi potřebujeme někomu pomáhat a současně být na druhých závislí. Není to samo sebou, člověk proti tomu revoltuje. Ale teprve když osiříte, s vděčností si řeknete: Zaplať Pán Bůh za ty dary. A za dar každého podobného člověka, který nás svou přítomností učí být lidmi.

A do toho všeho eutanazie – umělé ukončování žití, přebírání vlády nad příběhem života, vlastně zabíjení – prostě nepatří.

Máte za sebou i hudební kariéru, hrajete na kytaru a na housle a zpíváte. Jste dnes členem nějakého hudebního tělesa?

Dnes už ne. Jeden čas jsem působil v kapele, bylo nás asi šest, každý z jiné denominace. To byla panečku ekumena! A pak jsem jako zpěvák basu potkal altistku, která se stala mou ženou. Považuji za zásadní, že jsme našli společnou tóninu i rytmus.

To je ideální základ pro rodinný soubor…

Zapojili jste do společného rytmu i děti?

U nás v rodině se vždycky hrálo. Na každé oslavě. Měli jsme kvarteto, a když jsme se sešli, bylo vždycky veselo. Pořádali jsme i rodinné koncerty. Ano, i děti hrají na hudební nástroje.

Za doby Václava Havla Pavel Fischer byl léta poradcem prezidenta Václava Havla. Foto spadá do období kolem roku 2006.

Mnohokrát jste o zdravotním postižení u vás v rodině mluvil, ale vždycky to byla jen letmá zmínka. Přesto to vypadá, že tato zkušenost hluboce ovlivnila vaše vnímání života. Čím, kromě úcty k životu, taková zkušenost člověka potažmo rodinu obohatí?

Je to ta nejtvrdší a přitom ta nejkrásnější formace, co jsem jako člověk směl dostat.

Tradiční rodinu vnímáte z pohledu současných velmi silných genderových trendů jako ohrožený prvek. Co mohou rodiče udělat pro to, aby rodinu, tak jak ji chápeme v kontextu křesťanství, ochránili? Co mohou udělat občané?

Co je to rodina? Na děti nemám nárok, děti jsou tak trochu dar a překvapení. V rodině se učíme službě, odpovědnosti, oběti. Učíme se dělit s ostatními. Zdarma přijímat a zdarma dávat. Rodina je v tomto smyslu laboratoří, kterou by si každý národ měl chránit. Bez rodiny nikdy nepochopíme, co to je vlast ani co to je stát. Před časem se uvažovalo, jak definovat rodinu. Někdo navrhoval: „spo-

lečenství dvou občanů, kteří mají společné zájmy“. To ale zní spíš jako obchodní korporace nebo spolek, je to bezcitné a zbavené přesahu, o němž jsem mluvil. Parlament by měl proto při přijímání zákonů o rodině našlapovat opatrně a s velkou úctou. Rozhodně si nepřeji, aby se naše rodina stala z vůle parlamentní většiny nějakou korporací jen proto, že bylo třeba dosáhnout politického kompromisu za každou cenu.

Máte tři děti. Co nejdůležitějšího jste jim předal nebo stále předáváte?

Nevím. To bych se musel zeptat každého z nich. Ale mám radost, že se máme. Zjistil jsem, že jako rodič mohu zažívat s dětmi velikou legraci. A že mohu od nich mnoho dostávat.

Jste mimo jiné učitelem jazyků.

Kolikrát „jste člověkem“?

Ani jednou. Zkouším se především zdokonalovat v češtině. Čtu asi v deseti jazycích, rozumím při poslechu asi sedmi, mluvím asi pěti. Všechno mizerně.

Nikdy jste se na veřejnosti netajil s tím, že jste křesťan. Jaká byla vaše cesta k víře?

Dobrodružná. Dostal jsem na cestu skvělé kmotry – Václava a Ilku, oba byli za komunistů tvrdě politicky pronásledováni.

Jejich víru prověřil čas. Později jsem pot­ kal skvělé průvodce pokaždé, když jsem hledal, kudy dál.

Jako křesťan a zároveň velvyslanec ve Francii jste měl zřejmě mnoho příležitostí být tam přítomen na bohoslužbě. Francouzi Pánu Ježíši v modlitbách vykají. Je vám bližší tento uctivý odstup, nebo české tykání?

Ale ve Francii se vyká i rodičům! Dokonce máme vrstevníky, jimž děti normálně vykají. Ale tykání je samozřejmě častější.

A s modlením – najdou se tam i společenství, kde se Pánu Bohu běžně tyká.

Co pro vás víra znamená?

Co vám osobně dává? A kdy se cítíte Bohu nejblíž?

Jen pro regulaci měřítka, co znamená slovo „mizerně“. Prestižní Ecole Nationale d´Administration v Paříži jste vystudoval ve francouzštině?

Dává mi naději. To ostatní je moje tajemství, které zkouším pojmenovat. Někdy o tom napíšu celou knížku.

To ano. Naučil jsem se tam administrativní franštině. To je vlastně další cizí jazyk, i pro Francouze. Tedy řečeno s velkou nadsázkou.

To je dobrá zpráva. Kdy se na ni můžeme těšit?

To ještě potrvá. (úsměv) ■

2018 květen

9

reportáž

Hráz na řece pomoci text a foto Eva Čejchanová

Bohoslužba skončila a ve sboru CB v Náchodě to začalo.

Silné ruce vyklízely prostor, aby se celá budova pro příští týden stala místem shromažďujícím všechny, kdo jsou ochotni pomoci. Začíná dobročinný bazar.

Bratři ze sboru začali „stavět hráz“.

10 květen 2018

L

idé sem už zítra začnou nosit to, co by jinak dali přímo do Charity. A mnohem víc. Protože vědí, že co se prodá, pomůže konkrétnímu člověku a zbytek stejně do Charity dopluje. Nic se nevyhodí.

Příští neděli nebude poznat, že tu v týdnu ležely vyrovnány tisíce věcí, prošly stovky lidí, proběhly desítky rozhovorů, stmelila se stará přátelství a vznikla nová. Je to tak kaž­dé jaro a každý podzim. Už jedenáct let.

Je pondělí 12. března ráno a vstupní hala už je plná pytlů a krabic. Oblečení, boty, porcelán… „Přinesl jsem vám kabát, je po manželce. Nestihla ho nosit.“ Starý pán těžko skrývá smutek. „Přinesl bych toho víc, ale syn je dnes s autem pryč a já už špatně chodím.“ Hanka se slovy díků bere z rukou starého pána balík a dává mu leták s informacemi o bazaru i o církvi. Aby věděl, komu pomohl a kam může kdykoli přijít.

Dveře se netrhnou. Vestibul je za chvíli plný a pytle začínají zaplňovat i přilehlé chodby. Uvnitř sálu na dlouhém stole procházejí hromádky oblečení pečlivým tříděním. To nepoškozené a bez skvrn se dostane až na konec stolu, kde kus dostane cenovku a je složen na hromádku podle druhu oděvu. U vchodu do sálu kazatel třídí knihy. Jsou jich stovky. V kuchyni další dobrovolníci chystají stravu pro tým a připravují otevření kavárny. Pro mnohé návštěvníky je posezení u kávy nejdůležitějším bodem bazaru. Chodí sem rádi. I ti, kteří by sotva kdy překročili práh nějakého kostela. Mizí i Nové zákony, nachystané pro ty, kdo přišli nejen něco koupit, ale i hledat odpovědi.

Tentokrát se do pomoci organizačnímu týmu vydatně zapojují i bratři katolíci – výtěžek jde na pomoc katolické rodině, na bezbariérové úpravy kolem domu rodiny Ježkových, jedno z jejich dvanáctiletých dvojčat trpí nevyléčitelnou poruchou růstu, která dítě postupně ničí.

V úterý ráno nic nenasvědčuje tomu, že ještě včera odpoledne se ve vestibulu nedalo hnout. Ze vstupního prostoru je příjemná kavárna, na stolech jsou květiny a talíře s moučníky. Uvnitř vše vyrovnané.

V jedenáct to vypukne. Týden před baza-

rem ještě sbor celou akci na modlitbách předkládal před Boha, ale teď je ta chvíle, kdy už se Bohu musí předat všechno.

Nefunguje projektor s informacemi. Nestihly se nacenit věci, které měly být tam vzadu na stole. Bože, ty vidíš ty nedostatky, ale prosíme, ať to lidi nevidí. Jsme tu pro ně, aby viděli především tebe. Zaseli jsme, jak jsme nejlépe mohli, teď je na tobě dát růst. „Otevíráme!“ rozlehne se prostorem ve chvíli, kdy je už každý na svém místě. Během minuty je plno. Mezi nakupujícími se prochází dobrovolníci ochotní pomoci s věcmi, popovídat si. Úterý je nejnáročnější. A výtěžek toho dne dává tušit, o kolik se zase bazar oproti minulému posunul. Hranici sto tisíc korun poprvé překročil vloni na jaře. Tehdy pomoc putovala rodině jedenáctiletého Jirky, který zůstal po vážném úraze paralyzován a na dlouhé měsíce byl uvězněn v bytě v 6. patře, protože vozík se

otázka pro

Andreu Markovou a Hanku Zandalovou jádro bazarového týmu

Co bazar dává vaší osobní víře?

Andrea: Bez víry a bez Boha můžeme chtít cokoliv. Ale to, že se nakonec dostaví výsledek, je Boží práce. To on dává růst. To on dává sílu a rozděluje mezi lidi dary. Každý jsme obdarovaný jinak, a to, že se zrovna tihle lidé sešli při jednom díle, vnímám jako Boží práci. I my v tom rosteme.

nevešel do výtahu. Částka tehdy rodině pomohla doplatit po prodeji bytu bezbariérové bydlení v přízemí a mládežníci ze sboru je přestěhovali. Rodinu to posunulo k Bohu a zpátky do života. Táta se stal členem sboru. Nešlo zůstat lhostejným.

Středa patří mládeži a módní přehlídce. Každý model je provázen vlnou potlesku a nadšeného jásotu, jak předvádějící postupně prochází modlitebnou, sálem a vstupní halou a zpět. Obdiv sklízejí všichni. Atmosféra jiskří smíchem a osvěžující zábavou. I taková je církev.

Ve čtvrtek si zboží konečně prohlédnou i organizátoři. V pátek je vše za polovinu, a co se neprodá, odvážejí dodávky z Diakonie Broumov.

Uplynul týden. Lidé se scházejí na bohoslužbu. Nic nenasvědčuje tomu, že se tu celý týden od rána do večera pracovalo, aby se nespočetné hromady darů od lidí – věci čisté, funkční, ale pro dárce neužitečné – proměnily ve finanční pomoc, která může někomu změnit život. Že se v rybníku za hrází zvířila voda a že do téhle Bethesdy, nad níž se tyčí kříž a září slova „Neboj se, jen věř,“ víc jak stovka dobrovolníků donesla toho, kdo by tam sám dojít neměl sil. Tentokrát malou Jarušku. Že tudy zase prošel anděl. Nedělní křesťané tu vzácnou chvíli propásli. V neděli je hladina zase už klidná. Jen na lidech je vidět změna.

Hanka: To je ono. Nadarmo se namáhají stavitelé, nestaví-li dům Hospodin.

Nepostaví. Někdo zasévá, někdo zalévá, ale Pán Bůh dává růst. K bazaru tohle tak sedí! Protože nám jde i o to, aby se Duch svatý dotýkal lidí, kteří sem jen vkročí.

Já pak ještě každý bazarový pátek zůstanu v úžasu nad zázrakem rozmnožení.

V neděli stojíme s prázdnýma rukama a očekáváme na Boha. A v pátek máme obrovskou sumu, kterou můžeme předat.

A sebere se ještě minimálně dvě stě pytlů „zbytků“. Tohle mě vždycky dostane.

■

Výnos 133.500 Kč

info box

Letošní jarní bazar vynesl částku 133.500 Kč. Od roku 2007, kdy bazary ve značně skromnějších podmínkách začaly jako soukromá dobrovolnická aktivita několika členů církve, se tato akce rozrostla do rozměrů, které ji limitují už jen prostorem. Pod taktovkou pětičlenného bazarového týmu je do pomoci zapojeno více než sto lidí. Veškeré získané peníze jdou přes transparentní účet na předem daný účel, všechny náklady na organizaci akce nesou organizátoři a dobrovolníci. Za rok (březen, říjen) se vždy jednou věnuje bazar pomoci konkrétní osobě, podruhé organizaci.

2018 květen

11

téma

tři eseje podle knihy ester

odhodlání nebo rezignace text kolektiv autorů foto pixabay

Kniha Ester Boha nikdy nikdo neviděl, tím méně v biblické knize Ester. Vůbec ho tam nehledejte, ani slovo ani zmínka, snad jen tušení.

Zato najdete všemocného krále, je zpitý alkoholem i mocí a obklopen sobě rovnými.

Navrch prvním ministrem jmenoval mstivého a zapřisáhlého antisemitu, který chystá genocidu Židů, zatím to ale nikdo netuší.

Ale hlavně je tu mladé děvče, ještě nedávno dítě, sirotek žijící v komunitě, chráněné opatrovníkem, kterého ve všem poslouchá.

Jeho budoucnost je daná tradicí, jako každá jiná dívka bude provdána za židovského muže, stane se matkou a bude pečovat o domácnost podle všech košer zvyklostí.

Svět mocných byl neprodyšně oddělen od obyčejných lidí, ale jen do té doby, než vyhlásili konkurz na novou královnu, protože tu starou panovník zavrhnul. Svévolně lpěla na své hrdosti, stálo ji to život.

Hadasa, jak se dívka jmenovala, přišla nejen o rodiče, ale teď doslova o všechno – o svobodu i vlastní jméno, Ester jí začali říkat. Definitivně byla vyrvána ze svých kořenů, přesazena do cizího světa astrálních bohů, do nemilosrdného prostředí harémových žen.

Navždy uvězněna ve zlaté kleci pod dozorem eunucha.

Na perském dvoře o všem rozhodoval los, vše bylo zapsáno ve hvězdách, každý okamžik. Ester čekal osud většiny žen v královském domě – stane se souložnicí, hračkou panovníka k ukojení jeho vášní na jednu noc. Bez volby, bez šance, vláčena vůlí někoho jiného. Podržela si alespoň jediné, svou nejvnitřnější identitu, nikomu neprozradila, že je Židovka.

Stala se královnou, ale to jí svobodu nevrátilo, trvale zůstala ve vleku událostí. Submisivní, dříve poddaná pěstounovi a židovské tradici, nyní perskému králi a zákonům, ze kterých není úniku. Stále jí ale zůstalo to jedno jediné a poslední tajemství. A tajemné ženy vzbuzují v mužích zájem.

A pak přišlo to, co se později v dějinách mnohokrát opakovalo, zákonem schválená genocida Židů. Pěstoun ji v té krizi zneklidnil, nemůže si být jistá ničím, ani svým královským postavením. Buď se vzepře osudu, nebo zahynou všichni Židé a ona s nimi. Možná, ale opravdu jen možná, právě proto se stala královnou.

Tři dny Ester nejedla ani nepila, pak se oblékla do královských šatů a vlastně poprvé

v životě vzala osud do svých rukou. Krásná, hrdá, nenechala ho ležet v rukou panovníka ani nenávistného premiéra. Odhodlala se k činu, i kdyby ji to mělo stát život, výsledek nebyl jistý. Nezvratně dospěla k rozhodujícímu okamžiku svého života.

Ale ještě stále a až do poslední stránky, věty i slova v knize Ester Boha nenajdeme.

Chceme ho tam vidět, ale marně. Vidíme jen činy a charaktery lidí, dobrých i zlých. Jako by vůbec Boha nebylo. Věřící se museli naučit žít jen z víry v Neviditelného. Aniž by vyslovili jeho jméno, museli se dospěle rozhodovat bez toho, že by je Všemohoucí bral jako malé děti za ruku a přesně jim říkal, co mají dělat. Ester se to naučila v čase odříkání.

Bronislav Matulík

krok víry Úplně to vidím. Ester a její panika a úzkost, když se dostala do hyneš.“ Bude-li Ester mlčet, bude volat kamení. Bůh nás k nasituace, v níž se musí rozhodnout. Ona sama. Buď se postavit plnění svých plánů nepotřebuje. proti příkazu strýce, kterého poslouchá odmalička, nebo proProč to tedy dělá? Proč nás staví do situací, ve kterých se kleti rozkazu krále, který má v rukou její život. Obětovat vlastní peme strachy a nespíme, protože riskujeme úplně všechno? Proč národ, nebo riskovat vlastní život. Její první reakce ukazuje, si to rovnou nezařídí jinak? Odpověď je jednoduchá: Kvůli nám. že nechtěla v té záležitosti figurovat. Nemůžu nic dělat, strýčKrok víry je třetím bodem na cestě od rezignace přes ku, král by mě zabil, kdybych k němu přišla sama. Zbavit se odhodlání nenechat to plavat. Chce to odvahu. Zastat se zodpovědnosti, počkat, utištěného proti skuaž se to přežene. Co by pině mocných. Postase jí mohlo stát? Nivit se na stranu pravkdo kromě Mordechady tam, kde všichni lžou. Opustit špatné je nevěděl, že i ona je kamarády, když jiné součástí národa, který má být vyvražděn. nemám. Udělat správČtrnáctého dne měsínou věc, když mě to ce adaru by to nevěděl může stát všechno, co už vůbec nikdo. Strčit mám. Na chvíli se stát bláznem. hlavu do písku, neslyšet křik vražděných, „Ona je blázen, je a pak se celý zbytek žischopná vyskočit z levota přesvědčovat, že tadla!“ zvolal kdysi na celý autobus kamarád to není její vina. Nebo předstoupit před krápedagog, když viděl můj průkaz parašule, a buďto zemřít jako první z Židů, nebo zístisty. Otočili se všichJen ten, kdo někdy vyskočil z letadla, ví, jak nádherné to je. kat možnost zachránit ni. Nevadilo mi být za je všechny. blázna. Jen ten, kdo to opravdu udělal, totiž ví, jak nádherné to je. Vznášet se v proV knize Ester není ani slovo o Bohu. Jeho jméno nekřičí z vývěsních štítů, ale skrze něj a jen díky němu v ní Židé žijí. storu, kde minimálně kilometr do všech stran není nic než Bůh je tam všude. Hamanovi vadí zákony, kvůli kterým se mu Bůh. Bez cedulí, bez proklamací, ale hmatatelný a tak blízMordechaj neklaní. Protože Bohu jedinému se budeš klaněti. ký! Obzor do oblouku a země se všemi jejími krásami jako Ester i lid se postí. Ne proto, že hubenější by se víc líbila krána dlani. Najednou jsou všechny cesty dole jasné. Odtud je vidět, kudy se dát. A pak průchod lehkou mlhovinou mraků, li a mohla si něco přát. Půst a modlitba jsou efektivní způsob, která nemá nic společného s chomáči vaty, jak jsou vidět ze jak si něco vyprosit od Boha. I Ježíš se postil, než začal svoji země. Hejna ptáků hluboko pode mnou. Slova jsou jen symmisi za záchranu lidstva. Modlitbou a půstem lze vejít s Bohem do smlouvy, když jde o něco opravdu důležitého: Bože, boly a tohle se nedá popsat. prosím, pomoz mi. Já udělám krok víry, půjdu do toho rizika, Krok víry není vteřina, ve které se všechno změní. Nelusknou předstoupím před krále, ale na tobě bude splnit druhou část prsty a nevymění se kulisy. Následuje chvíle, kdy padáme. Kdy smlouvy a podržet mě. je na Bohu začít plnit jeho část smlouvy. Na nás je věřit a očekávat na něj. Zahnat strach. Nekoukat, že jdeme po vodě. Mít Bůh po nás chce kroky víry. Vypadá to, jako by nás potřeboval oči upřené na Boha a čekat. Jak by to asi dopadlo, kdyby Ester k tomu, aby se naplnil jeho plán. Jenže kdyby Ester nic neudělala, došla do půlky sálu, otočila se a chtěla utéct? Zákaz, za jehož izraelský národ by stejně nevyhynul. Možná by to byl nejhorší z mnoha pogromů, kterými si prošel, ale přežil by. I Mordechaj porušení hrozila smrt, už přece porušila. Možná ji král nenechal to věděl: „Jestli nic neuděláš, záchrana přijde odjinud, ale ty zapopravit i díky té odvaze.

2018 květen

→

13

téma

Zpátky do letadla. „Krásný výskok,“ instruktoři vypustili ze dveří poslední z nováčků. Jdou si sednout. „Co to dělá?!“ křičí najednou jeden z nich, když okýnkem sleduje, jak si dívčina venku vede. Zásadou bezpečného seskoku je, že po otevření padáku se mu musí dát čas, aby nabral vzduch. Jsou to tři vteřiny, ve kterých se zdá, že výskok byla ta největší blbost v životě. Šňůry škubou a tlučou do přilby, tělo se ve vzduchu zmítá a člověk vlastní vůlí neovládá zhola nic. Musí zavřít oči, spolehnout se na to, že všechno je, jak má být, že byl padák dobře složený a nikde se nic nezasekne. Jednadvacet – dvaadvacet – třiadvacet. Teprve pak oči otevřít a podívat se nad hlavu, jestli je křídlo nalité a funkční. Dívčina nepočkala. Raz-dva-tři, nad hlavou měla plápolající hadry. Situaci vyhodnotila jako život ohrožující nefunkčnost padáku, a tak ho zahodila. Na zem se dostala na těžko ovladatelném záložním padáčku, který v branži provází heslo: „Dobitý, ale žije.“ Velký padák našli třicet kilometrů po větru. Letěl hezky.

Ta chvíle, kdy můžeme udělat krok víry, rychle pomine.

Zas už sedím na lavici v letadle. U otevřených dveří, nad kterými je ve výšce očí napsáno „Bůh s tebou“, stojí v řadě ti, kdo skáčou poprvé. Chtějí-li ven, musí se před tím sklonit. Je zvláštní, jak ta věta působí. Jeden z nich zpanikařil a ve dveřích se vzpříčil. Vypadá to vtipně. Letadlo nemůže zastavit, aby se člověk vydýchal, za pár vteřin už bude tam, odkud se zpět na letiště s padákem nedostaneme ani při příznivém větru. Teď, nebo nikdy. I odvaze se člověk učí, takže mu od-

páčili ruce, křečovitě sevřené kolem gumového těsnění dveří, a vystrčili ho ven.

Tohle Bůh nedělá. Nechceme ten krok udělat – neuděláme ho.

Ta chvíle, kdy se můžeme rozhodnout, mine. Můžeme přistát, vrátit se na plochu, do placatosti. Nemusíme riskovat. Bůh nás za to nezavrhne. Svět naším selháním neskončí.

Bůh nás k naplnění svých plánů nepotřebuje. Jen nás k tomu velkoryse zve. Kvůli nám.

Chce po nás kroky víry, protože nás miluje. Chce, abychom zažili ten úžas a ohromení, když se k nám přizná, když nás chytí, když se za nás celou svojí mocí postaví. Chce, abychom zažívali tu radost a záplavy štěstí z jeho blízkosti, ze svobody, kterou v něm máme. Chce, abychom se vznášeli v jeho dimenzi a vychutnali si každou vteřinu té úžasné chvíle. Abychom rostli ve víře. Abychom žili bohatý život v plnosti.

Nikdo není věrnější než On. Když vykročíme, nečeká nás pád, ale království.

■

Eva Čejchanová Vystudovala žurnalistiku na FSS MU v Brně.

Pracuje v redakci časopisu Brána. Doma je v CB v Náchodě.

Občanka Ester Mluvilo se o tom, že město vykácí pod domem stromořadí mohutných sakur. Nikdo nevěděl proč. Jedni už předem litovali, druzí doufali, že je to fáma. Na dvě stě metrů vzdálenou radnici z nich nedošel nikdo. – Vykáceli. Prostranství je teď nahaté, nové stromky budou ještě dekádu vypadat jako párátka.

Loni na podzim Praha vypsala tendr na soukromého provozovatele Nemocnice Na Františku. Taky nikdo nevěděl proč. Nestačilo, že byla proti opozice i část magistrátní koalice. Nestačilo, když odborníci začali poukazovat, jak nápadně nevýhodná pro město budoucí smlouva je. Nestačilo, že o situaci informovala média. Proč byl jednoho dne tendr přeci jen zrušen a magistrát se začal dušovat, že to nikdy nemyslel vážně? „Jediné, čeho se magistrátní politici bojí jako čert kříže: když jim běhá po ulicích pár odhodlaných šílenců s petičními archy,“ usmívá se úspěšný starosta Prahy 7 Jan Čižinský na dav dobrovolníků sdružení 14 květen 2018

Praha sobě. Aktivní občané jsou daleko větší síla, než si malomyslně myslíme.

Takhle funguje demokracie. Jinak ani nemůže. Jediná agilní teta s vyřídilkou, které stromy zaclánějí okno nebo jejíž vnuk má alergii, ovlivní víc než mlčící většina. Ta možná došla k volbám, ale teď si myslí, že smí, nebo dokonce musí hodit věci veřejné na několik let za hlavu. To je ale stejně naivní jako přestat se rozhlížet na přechodu, protože chodci mají přece přednost.

Aktivní občanství není výmysl pár zpovykaných potížistů, kteří si nemůžou pomoct, ale ukazatel vyspělosti svobodné společnosti. Přece je přirozené, že se lidé zajímají, diskutují, organizují a starají se. Politici, kterým jde o prosperitu země, to podporují.

Naopak ti, kdo se snaží koncentrovat moc jen do vlastních rukou, nemají aktivní lidi rádi.

Po době totality, která občanům sebrala veškerý legální prostor pro vlastní aktivity, jsme se museli iniciativě znova

učit. Politici se snažili dodávat lidem občanské sebevědo- Změnit jazyk, zvyklosti, přátele nebo vyznání? Není to tromí. V době opoziční smlouvy, jejíž podstatou bylo zajistit chu moc, angažovat se, když se nad vaším národem zrovna stahuje pogrom? si moc nastálo, ale začaly proti občanským aktivitám znovu výpady. A ty konce vidíme kolem sebe dnes. Vlivní politiPrávě v tomhle světle, ve světle vyhrocené občanské angažoci a jejich přidavači si zvykli otevřeně nadávat všem, kteří vanosti, čtu i události knihy Ester. Orientálně opulentní příběh s nimi nesouhlasí. plný hostin, obřadnosti, zrazené pýchy, intrik a zvratů je souNeziskové organizace jsou rozkrádači veřejných peněz, byť časně vyprávěn tak střízlivě, že zamlčí, co dnes považujeme v nich většina lidí pracuje z ryzího přesvědčení za podprůměr- v interpretaci za klíčové. Odhalí jen jednání osob, ale velmi málo ných platových podmínek. Kdo má drzost klást nepohodlné otáz- o jejich prožívání, pocitech a motivacích. Netušíme nic o tom, ky, je novinářská lůza. Kdo nahlíží do archivů, zápisů a smluv, jak nesla Ester fakt, že byla vybrána do královského harému.

Zajištěná budoucnost pro sirotka, nebo degradace na otrokyni je zkorumpovaná pakáž. Kdo něco vystudoval, je elitář. Kdo vydanou na milost choutkám zhýralého muže? Užívala si pozse opováží vyjít ve svém volném čase na náměstí a tam v klidu stát, je ústy prezidenta označen za chudáka, zmanipulovaného ději královna Ester přepychu a pozornosti dvora, nebo jí jen křiklouna, případně idiota. Angažovat se už zase nese stigma. pomáhaly zmírnit bolest zmarněného života? Milovala, nebo Vyjádřit hlasitě svůj nenáviděla Ester krále? názor je určitý risk v jaKdybychom chtěkékoli situaci. Můžeme li její příběh zfilmose zakoktat a zčervevat nebo zpracovat do nat. Můžeme mít krarománu, budou tohle vatu nakřivo, trapas. naprosto klíčové otázMůžeme se do toho zaky. Biblické vyprávění na ně ale odpovědi nemotat. Můžeme se dostat do konfliktu. A ten dává. Proč si jeho aupřípadně prohrát. Mám tor odepřel příležitost já tohle zapotřebí? Ješvystavět tak velkolepý tě pořád ale vyjadřovábiják? Je ctí dobrého spisovatele nebo scení názorů – tady a teď – není trestné. Oč větnáristy nenechat se ší výzvou je angažovaunést možností kupit nost v represivních režiefekty a rozvíjet přímech, kde lidé neriskují běh tam, kudy nevede téma. A bibličtí autoři jen sebevědomí a nerNeseme přímou zodpovědnost za to, co se na zemi děje. v tom bývají až protivvy, ale svobodu, zdraví a v krajním případě žině disciplinovaní. Jenvot. Kdo se pak odváží vystoupit a promluvit? že osobní informace, které nás tolik zajímají, by si vyžádaly notnou dávku naší empatie, a tím jednoznačně připoutaly poDodnes si pamatuji ten oběd v prosklené restauraci při lehce zvlněné vodě Bosporu. Nad jehněčím a vínem v těžkých skle- zornost k osudu samotné Ester. Jenže o ni tady paradoxně až tolik nejde. Ester je a není hrdinkou knihy. nicích jsem hovořila s místním autorem Burhanem Sönmezem o východiscích románu a možných přístupech autobiograficVe velkofilmu Královna Ester by si nejhezčí z hollywoodských kého psaní. Kolem nás šuměl hovor dalších spisovatelů a pře- hereček po vonné koupeli splétala vlasy, oblékala skvostné šaty kladatelů. Říkal, že žil deset let v Cambridgi, a já se ho zeptala, a pak odhodlaně vstoupila do dvorany paláce vstříc svému osudu s vědomím, že je poslední a jedinou nadějí svého lidu na zájestli tam odjel za studiem. Slunce barvilo vodu do fantasticky chranu. Naproti tomu v biblickém textu jí proti logice dramatu lehké modři. Odpověděl, že tam jel na léčení následků mučení ve vězení a pak nebylo bezpečné se vrátit. Zaskočilo mi. Jako- strýc Mordechaj vzkazuje, že když ne ona, přijde Židům záchraby omluvně dodal, že je Kurd. Jistě, i dnes – povídal nevzruše- na odjinud – skutečný hrdina tak stojí ještě o patro výš, nad příběhem – ona tak ale navždycky ztratí svou možnost angažovat ně, zatímco mi doléval víno – vás tu mohou zatknout za to, že se v příběhu Podivuhodného režiséra. na veřejnosti mluvíte svým rodným jazykem. Ten rozhovor se odehrál před několika lety, v Turecku podstatně uvolněnějším, A Ester jedná, ač rozhodně nemá hrdinství v nátuře. Není než jaké je dnes… výmluvná a rafinovaná jako bájná Šahrazád, sympatie okolí si Není to trochu moc, přinášet tak fatální oběti, když by získává vlídností a skromností. Není extrovertní lídr s dobrostačilo držet pusu, dívat se jinam a vcelku pohodlně si žít? družnou povahou a potřebou zapsat se do dějin. Podobně jako 2018 květen

→

15

téma

mnoho dalších velikánů historie se jen nedobrovolně připletla k dramatickému dějinnému okamžiku. A jakkoli bude každoročně o svátku purim připomínaná jako národní hrdinka, ve skutečnosti netušíme, zda kdy měla zvláštní touhu nasazovat svou nádhernou šíji pro obecní blaho. Ovšem touhy, dilemata ani pochybnosti svých hybatelů dějiny nezaznamenávají. Jisté je jen to, že když to bylo akutně třeba, Ester se angažovala. Ať už z poslušnosti, strachu, čisté lásky, nebo špatného svědomí se rozhodla jednat.

Jednat je třeba neustále, jednat je na nás. Hrdinství se z jednání stane až vyhrocenými okolnostmi. Je nějaký zvláštní kvalitativní rozdíl mezi oddaností pravdě Milady Horákové a oddaností pravdě Miroslavy Němcové? Kdo ví. Dost možná od sebe osudy těchto dvou poslankyň liší jen historické okolnosti jejich mandátů. Ostatně kdo z velikánů historie, kdo z velikánů víry kdy toužil po dobrodružstvích, rizicích a extrémní zátěži, která mu byla naložena?

S tím na mě nechoďte, vždyť blaze tichým, oni dostanou zemi za dědictví – to je naše cesta! Kdepak angažovanost…

Jenže tichost neznamená držet hubu a krok, tichost není krycím jménem pro pasivitu a do sebe uzavřenou, pohodlnou odevzdanost. Tichost je soustředění, naslouchání, pozoro-

vání a přemýšlení. Právě takový musí být dědic země, aby ji mohl dobře spravovat. Správce je i původní Stvořitelův úkol pro člověka. Neseme přímou zodpovědnost za to, co se na zemi děje, co se děje v naší společnosti, v našem městě, obci, v přírodě. Nezájmem ani prázdným lamentováním takovou roli naplnit nelze.

Prostor svobody, který nám dnešní Evropa poskytuje – na rozdíl od časů Ester, komunismu, dnešního tureckého, ruského, čínského a dalších represivních režimů – je nutné hlídat a spravovat, dokud je čas. Tedy blaze tichým, těm soustředěným a přemýšlivým, neboť oni ve věčném klábosení a žvatlání nepřeslechnou chvíli, kdy je třeba odvážně a statečně promluvit.

■

jana Šrámková Vystudovala ETS a Literární akademii Josefa Škvoreckého. Je doktorandkou na DAMU. Píše prózu a knihy pro děti. Navštěvuje sbor Církve bratrské Praha 4 – Šeberov.

Otázka racionální volby?

Titulek našeho tématu evokuje silnou polaritu. Na jedné straně

možná můžeme vidět vzpřímená záda a odvahu ke kroku do neznáma, na straně druhé svěšená ramena postavy skrčené v koutě. Jedna varianta je podvědomě ta správná, druhá ani omylem.

To nám ostatně potvrdí i slovník, když nabízí definici rezignace slovy „trpná odevzdanost“, zatímco odhodlání je „pevný úmysl nebo rozhodnutí“. Vidíte ten rozdíl? A tak bychom na konci prvního odstavce mohli mít hotovo: odhodlání je v pořádku, rezignace ne. Logicky jsme si odvodili správnou variantu, a kdo má trochu rozum, ví, čeho se držet.

Jenže ledakterý pevný úmysl může být pěkně nerozumný a sama rezignace má mnoho podob, od „už nemůžu“ po „buď vůle tvá“ s nevysloveným dodatkem „jen když to nebudu muset řešit já“. Prostá logická volba už tak prostá není, navíc ji komplikují emoce – jen si přiznejme, že nejednou o tom, co uděláme, rozhoduje strach.

Zkusme si pomoci ilustračním příběhem. Velmi se mi líbí přístup Johna Eldredge, který zdůrazňuje roli příběhu pro naše vlastní vnímání života. Zjednodušeně řečeno, všechny příběhy, které potkáváme, čteme, posloucháme a sledujeme, 16 květen 2018

vycházejí z jednoho „velkého příběhu“. Lhostejno, zda ho nazveme archetypem nebo „prvním příběhem“, faktem zůstává, že všechny příběhy sdílejí určitá schémata (což potvrzují i literárně teoretické texty), která v nás navzdory opakování stále dovedou rezonovat.

Můžeme si proto položit otázku, co by se asi stalo, kdyby si Frodo spočítal, kolikaprocentní má šanci na záchranu Středozemě. Kdyby Old Shatterhand logicky uvážil, jak se asi má skamarádit s někým, kdo chce jeho krev. Nebo kdyby princ Bajaja přepočítal pravděpodobnost vítězství nad drakem v součtu s koeficientem princezniny náklonnosti. Možná by hlavním hrdinou těch příběhů byl potom někdo jiný.

Všimněme si, jak často se objevuje motiv, kdy někdo malý a bezvýznamný stojí před otázkou, zda přijme velký úkol, na němž nesmírně záleží. Obvykle odpovídá neméně palčivým dotazem: Kdo jsem, abych se stal rytířem, zjednal spravedlnost nebo zachraňoval svět? Kdo jsem, abych zkoušel vykonat něco velkého, nebo dokonce něco změnit? Nikdo. Ovšem logika příběhů nám napovídá, že u této odpovědi skončit nesmíme, pokud se má dít něco dál. A tak ti maličcí, nezkušení

nebo slabí nastupují dlouhou cestu – spíš se perou, než bojují, trpí a krvácejí zmítáni stále stejnou nejistotou. Co když nedokážou, aby nakonec získali vavřín vítěze? Ne na základě rozumové úvahy, ale z jiných důvodů. Často jen z touhy prospět či vyhovět vzniklé potřebě. Možná se jim u toho klepou kolena, ale mají příliš velké srdce na to, aby někoho nechali na holičkách.

Důvod, proč s nimi v duchu vyrážíme na rytířské cesty a mise tajných agentů, proč spolu s nimi bojujeme a proč je o nás bojováno, zachraňujeme a jsme zachraňováni, tkví v něčem hlubším než v pouhé snaze o odreagování. Spočívá ve vnitřní touze opustit pozici bezvýznamného, prožít dobrodružství a stát se hrdinou. Všechny tyhle touhy, jakkoliv vypadají vzdálené naší šedé realitě, současně mohou zásadně ovlivnit otázku odhodlání a rezignace. Není to pobídka ke snílkovství a životu v uzavřeném světě vlastní fantazie. Jestliže skutečně platí, že dobrý příběh nás rozechvívá proto, že nám připomíná Jeden příběh psaný Největším autorem, pak nesmírně záleží na tom, jestli ho dokážeme žít. De te fabula narratur – o tobě je řeč. A i když není nutné vypravit se někam do neznáma a mávat mečem, zůstává ve hře něco mnohem důležitějšího – dobrodružství víry.

Námitka „to se mě netýká“ se nepřipouští. O kolika lidech žijících spokojený a klidný život bez špetky něčeho mimořádného se dočítáme v Bibli? Že je to celé pěkně bláznivá pobídka, co jde proti zdravému rozumu? Tak si zalistujme biblickými příběhy a řekněme si něco o racionalitě Davidova nástupu proti Goliášovi, o rozumnosti Esteřina příchodu ke králi s padesátiprocentní šancí na přežití nebo o taktických výhodách redukce armády na základě způsobu pití vody, jak to na Boží pokyn předvedl Gedeon. Biblické vyprávění ještě neskončilo a život Božích mužů a žen má být naší životní realitou, tedy se k tomu postavme čelem.

Představme si příběh, film nebo román, kde hlavní hrdina, docela normální a obyčejný člověk, najde víceméně náhodou na zaprášené poličce knihu s prastarým textem. Jeví se mu trochu jako mýtus, trochu jako žánr fantasy s bojujícími hrdiny, kde se dějí kouzla – nebo tomu říkejme zázraky. Je to místy trochu nepochopitelné, nepravděpodobné a lehce znepokojivé vyprávění, jakoby průřez dějinami jednoho fikčního světa. Čtenář má z té knihy zvláštní pocit, který si nedovede vysvětlit. Až posléze zjistí, že ten příběh je záznam skutečných událostí, že to není fikce, ale pravda. A co víc, příběh není ukončen s poslední stránkou, ale pokračuje dál. Nakonec si čtenář užasle uvědomí, že žije v jeho nové kapitole.

To je náš příběh. Příběh ze stejného světa, kde David nepočítá, jakou má šanci proti někomu, koho neporazili nejlepší válečníci, ale ve jménu Božím zvedá kámen do praku.

Ukazuje se nám nesmírně důležitý princip, kdy srdce připravené riskovat vstupuje na půdu dobrodružství s Bohem. Neví, co se stane, jaký je Boží plán a jak to dopadne, když šance na vítěz-

ství je tak malá. Srdce připravené k takovému dobrodružství se nestahuje do bezpečného koutku, aby si počkalo, jak problém vyřeší jiní, protože by přece bylo iracionální pálit si prsty a riskovat. Naopak se dá do díla. Možná s třesoucími se koleny, ale jde. Odhodlá se. Slova „buď vůle tvá“ pro něj nejsou zřeknutím se odpovědnosti, ale heslem napsaným na štítě, s nímž vyráží čelit potížím.

Nakonec docházíme k závěru, že hloubka naší racionality je věcí celkem vedlejší. Zdroj odhodlání totiž tkví ve víře, která nezůstává nečinně sedět, ale spolu s Ester jde rozhodnout o přežití národa. Spolu s Jákobem zápasí o Boží požehnání a nevzdá se, dokud ho nedostane.

Literární i filmová zkušenost nám tvrdí, že i malí mohou být velkými vítězi. Biblické příběhy učí totéž: Bůh je Bohem nečekaných vítězství – a malinké má obzvlášť v lásce.

■

kateřina korábková Vystudovala žurnalistiku na FSV UK v Praze.

Je členkou redakce časopisu Brána. Patří do CB v Kutné Hoře.

osud neexistuje Osud neexistuje! Proto slavme, radujme se, jezme, pijme, dávejme si vzájemně dárky a nezapomeňme ani na chudé, jak nás k tomu nabádá židovská tradice v knize Ester. Je to nesmírná úleva. Nic není předem rozhodnuto, a je-li přece nějaký osud, pak je v našich rukou.

Osud neexistuje! Proto se odvážně rozhodujme, jak nejlépe umíme. Neboť nejsme marionety bez svobodného pohybu ovládané manipulátorem na jevišti světa, ani figurky na šachovnici, jimiž velmistr potáhne, některé na válečném poli obětuje, jinými provede rošádu.

A nejsme ani herci, kterým pevně daný scénář pod vedením režiséra určuje, jak tragédie či komedie našeho života musí nutně dopadnout.

To je smysl knihy Ester.

Osud neexistuje! Proto se nebojme žádných losů ani karet, hrozivých věšteb ani špatných proroctví, neboť nic není předem napsáno ve hvězdách. Není to tak, že co se má stát, stane se. Bůh, o kterém v knize Ester není ani slovo, ponechává na lidech, aby rozhodli, co se svým životem udělají, kam povede jejich cesta. A to je šance. Konečně nenechal v tom ale lidi samotné, sám se stal člověkem…

■ Bronislav Matulík

2018 květen

17

nový domov

Přínos nás cizinců?

Víc se ptáme proč ptala se Jana Hušková foto archiv CURTA MOBLEY

Curt Mobley se s rodinou přestěhoval do Česka před deseti lety v rámci mezinárodní misijní organizace Reach Global.

Za tu dobu zorganizovali s manželkou Vicky, se sbory CB a dalšími americkými pracovníky řadu anglických táborů i kurzů angličtiny s cílem navázat vztahy s nevěřícími a pozvat je do řad českých křesťanů.

Během vyučování na ETS vystudoval teologii, kde téma jeho diplomové práce znělo: Jak anglické evangelizační aktivity vytváří u nově obrácených křesťanů závislost na jazyku, v němž k víře přišli.

18 květen 2018

Můžeš víc přiblížit téma své diplomové práce?

Záměrem naší misie je pomoci lidem k osobnímu poznání Ježíše. Proto jsme přesvědčeni, že modlitba, chválení Boha, čtení Bible i poslech kázání by měly být převážně v mateřštině. V naší organizaci je kladen velký důraz na to, naučit se jazyk

kdyby s nimi o náboženství začal mluvit nějaký Čech. Někteří z nich měli obavu jet na tábor a dopředu se zařekli, že si nepustí k tělu nic, co se víry týče. Ale když byli na místě, motivace učit se anglicky je přirozeně dovedla k diskuzím o Bohu, stejně jako k diskuzím o sportu či o kultuře. A začali díky tomu přemýšlet o duchovních věcech.

Jak můžeš poznatky z výzkumu prakticky aplikovat ve své službě?

místních, podpořit české věřící v uctívání Boha takovým způsobem, jaký je jim vlastní. Chtěl jsem zjistit, zda anglické tábory či další misijní aktivity nevytváří u lidí, kteří skrze ně uvěřili, domněnku, že k tomu být dobrým křesťanem, je potřeba umět také dobře anglicky.

K čemu jsi dospěl?

Zaprvé je třeba zdůraznit, že jsem dělal rozhovory pouze s lidmi, kteří přišli ke Kristu aspoň částečně skrze tábor či nějakou z dalších anglických aktivit.

Všichni z dotazovaných v bohoslužbě, modlitbě či chválení preferují češtinu, výjimkou jsou písně přeložené z angličtiny. Téměř všichni však uvedli, že by se o víru v Krista nezačali zajímat,

Rozhodně to potvrdilo, že lze používat angličtinu jako nástroj setkávání s lidmi a rozvíjení vztahů, stejně jako k seznamování s vírou v Krista. Češi se začínají učit cizí jazyky od útlého věku, v této zemi jde o sociologickou i ekonomickou potřebu, aby lidi mohli získat zaměstnání. A to je jedna z oblastí, kde jako misionáři můžeme pomoci, a to i na profesionální úrovni.

Ukázalo se ale také to, že některé české sbory nejsou příliš připravené vtáhnout tyto nově věřící mezi sebe, neví si s tím rady. Lidé mívají problém najít někoho, kdo by jim posloužil jako duchovní mentor. Myslím, že my jako ti, kdo přišli z vnějšku, můžeme českým sborům pomoci na tomhle zapracovat. Tím ale nechci říct, že máme odpovědi na všechno. Čech stejně tak může jít na misii do USA pomáhat tamním sborům. Je to o tom, učit se jeden od druhého. Když člověk přijde z jiné kultury, z jiného prostředí, má tendenci ptát se proč. A to pomáhá zamyslet se nad věcmi víc do hloubky.

■

Slovinský zázrak

■ 13. října 2018

„Nevítané, nepochopitelné, iracionální emoce většinou upozorňují na nevyřešená zranění z minulosti – traumata.“

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

Symposium k 150. výročí narození Antonína Chrásky, překladatele Bible

Na Konference Odboru pro manželství a rodinu přednášel Pavel Raus

Komenský 2020 Projekt k 350. výročí od úmrtí J. A. Komenského, který je dobrou příležitostí přinést lidem atraktivní a zábavnou formou Komenského duchovní odkaz.

■ Pro mládež, církve a školy

05 | 2018

PŘEDSTAVUJEME

iNform Odbor pro manželství a rodinu

V

ším, co se týká vztahů, se zabývá Odbor pro manželství a rodinu. V tomto odboru nás pracuje osm.

Připravujeme přednášky, semináře, konferenci, setkávání nezadaných, manželské večery, víkend pro otce s dětmi a podobně.

Odborné semináře – v letošním roce jsme ukončili první běh seminářů, ve kterých jsme s psychologem Jeronýmem Klimešem probírali základní otázky vztahů, ale i rozchodů, jejich diagnostiky, a řešili jsme některé kazuistiky. V dubnu začal další ročník, tentokrát s přednášejícím psychoterapeutem Jakubem Hučínem. Tyto semináře jsou určeny pro sborové pracovníky, kteří mají na starost pastoraci partnerů, ať už manželů, nebo snoubenců. Pokud byste měli zájem se s námi vzdělávat, ozvěte se nám.

Konference – letošní Konference se konala v březnu ve Sboru Církve bratrské v Praze 5. Přednášející Pavel Raus mluvil o třech rovinách konfliktů a o emocích, které konflikty ovlivňují. Toto téma zaujalo nejen nás z Církve bratrské, ale objevili se i hosté z ekumeny. Jsme vděčni, že máme co nabídnout.

Singles – setkávání nezadaných připravujeme také jako akci pro lidi nejen z Církve bratrské. Rozhodně se nejedná o seznamku, spíše o vytvoření společenství lidí, kteří mají společné téma. Minulé setkání se uskutečnilo v Táboře, prošli jsme táborské podzemí a navštívili muzeum husitství. Odpolední diskuze byla inspirována místem – tedy Akce, nebo rezignace (Máme se trpně poddat „osudu“, nebo aktivně řešit, co nás potkává?)

a Křesťanské úlety (Jak správně porozumět některým biblickým textům). Příště se těšíme na procházku pražským Židovským městem.

Expedice Apalucha – tatínkové s dětmi už tradičně v červnu odjedou na Expedici Apalucha a stráví společně prodloužený víkend. S potěšením konstatujeme, že už se objevují i regionální expedice.

Spolupracovníci na sborech – je naší touhou, aby Odbor pro manželství a rodinu měl své spolupracovníky alespoň v seniorátech. Připravujeme akce tak nějak „shora“, aniž máme jistotu, že naše záměry se setkávají s vašimi potřebami. Neváhejte nás tedy, prosím, kontaktovat, pokud byste cítili povolání pracovat v této oblasti. Budeme vám jakkoli nápomocni, pokud budete chtít. Také budeme rádi za vaše podněty, kdybyste měli pocit, že se některé oblasti nevěnujeme, a měli bychom.

■ Jana Matulíková

Konflikty jako součást života

K

do z nás by stál o konflikty? Ale když už není reálné se jim vyhnout, stálo za to vyslechnout přednášky Pavla Rause, které zazněly 25. března 2018 v rámci akce pořádané Odborem pro manželství a rodinu.

Několik poznámek, které mě zaujaly: Konflikt ukazuje na příčinu, ať už skutečnou, nebo domnělou, která minimálně jedné ze stran působí bolest nebo nepříjemnost. Konflikt narůstá obvykle proto, že příčina nebyla poznána nebo byla

ignorována. Odstranění konfliktu tedy vyžaduje odstranění příčiny.

Konflikty nahlodávají důvěru. To, jak jednám v konfliktu, není náhoda, projev zrcadlí osobní rovinu mé osobnosti. Nemohu změnit druhého, mohu změnit jen sebe. Má smysl nebát se přijmout pomoc a říct si o oporu v případě, že mně konflikt přerůstá přes hlavu.

V partnerském vztahu se ukazuje jako dobrá prevence konfliktu snaha co nejvíce pěstovat to, co nás spojuje.

projekt

květen 2018

Když už ke konfliktu dojde, je po jeho ukončení třeba investovat do uzdravení. I to je proces, mnohdy časově náročný.

Je důležité nezapomínat, že můj partner není bůh, není dokonalý. Jistotu mám v Bohu, který mne vede. Partner se může změnit, Pán Bůh se nemění.

S konflikty souvisí téma našich emocí a jejich zpracování.

Emoce jsou nejhlubší, nejosobnější částí naší bytosti. Vypovídají o nás, nikoliv tolik o objektivní zkušenosti. Prožíváme je intenzivněji, když se dotýkají naší hodnoty, stávají se tím osobními. Emoce zprostředkovávají kontakt mezi vnější a vnitřní realitou. Vyjadřují pestrost, bohatost, nevyčerpatelnost a hloubku toho, kým jsme.

Na světě je jen jeden expert na vlastní emoce – Pán Bůh. Jen já sám se musím ve svých emocích vyznat, nemohu to očekávat od okolí.

Vyjádření respektu je i to, že věci nedělám podle sebe, ale podle druhého, i když to vidím jinak.

Nevítané, nepochopitelné iracionální emoce většinou upozorňují na nevyřešená zranění z minulosti – traumata. Extrémně silná reakce partnera na něco, co se děje v přítomnosti, většinou souvisí s něčím nezpracovaným z minulosti. Ovšem ne vždy, když druhá strana reaguje nepřiměřeně, jde o trauma – někdy je na vině jen prostá únava. Sdílení emocí vede k tomu, že se nestávají kamenem, který nás tíží, ale podporují intimitu. To, jak každý z nás s emocemi nakládá, se ve vzájemném vztahu projevuje. Blízké osobě bychom měli umět svoje emoce ukázat a zároveň být citliví vůči jeho vlastním emocím. Čtením signálů projevujeme k druhému respekt.

Emoce nás propojují s druhými lidmi a Bohem. Umožňují nám sociální kontakt. Vysílají signály, které mi pomáhají se projevit a současně umožňují druhým mne respektovat.

Kdybych chtěla po nedokonalém shrnutí obsahu velmi zajímavé přednášky vyjádřit, co jsem si především zapamatovala, byla by to tato myšlenka bratra Rause: Jen já jsem odpovědná za to, jak jednám s druhými bez ohledu na to, jak se chová druhá strana. Moje identita je v Kristu, ve zpracování emocí mi pomáhá i to, že mne hodnocení druhých neohrožuje.

Judita Košťáková

Komenský 2020 V roce 2020 si budeme připomínat výročí 350 let od úmrtí učitele národů – Jana Amose Komenského, které je dobrou příležitostí přinést lidem Komenského duchovní odkaz atraktivní a zábavnou formou.

Křesťanská akademie mladých ve spolupráci s dalšími partnerskými organizacemi připravuje projekt s názvem Komenský 2020, který je zaměřen na mládež (především propojením škol a církví) a může posloužit také jako evangelizační nástroj. Počítáme i s výrazným přesahem do médií a do společnosti i pomocí akcí pro veřejnost.

Jak se zapojí školy?

V rámci projektu oslovíme všechny základní i střední školy v České republice. Školy mohou využít interaktivní dílnu a pozvat lektora, který program zrealizuje, nebo se mohou zapojit do velkého projektu Porady o nápravě věcí lidských. Budou mít za úkol definovat, v čem spočívá „nemoc“ dnešní společnosti, navrhnout „léčení“ a nakonec svoji vizi zrealizovat.

Co dále připravujeme?

Připravujeme unikátní interaktivní knihu Komenského citátů, putovní výstavu „Komenského Time-line“ pro církevní i sekulární instituce. Pro rok 2020 připravujeme také veřejná regionální předčítání Komenského myšlenek.

Tento projekt je jedinečnou evangelizační příležitostí pro místní sbory a církve, neboť skýtá nástroj propojení se školami, knihovnami, radnicemi a dalšími institucemi.

Jak se mohou do projektu zapojit církve a místní sbory Modlitební podporou, finančními dary, můžete se stát poradcem, realizovat vzdělávací programy na školách, v církvích, veřejným čtením Komenského atp.

Zapojit do projektu se můžete registrací na: www.situcitelu.cz/k2020. Seminář o projektu se konal při konferenci Křesťan za Katedrou v Třinci 14. 4. 2018 a další se uskuteční v Praze 3. 11. 2018. Dále také na Lektorské konferenci 12. až 13. 9. 2018. Více na www.situcitelu.cz.

Kontakt: Mgr. Lubomír Honek, manažer projektu, tel: +420 777 050 525 http://komensky2020.cz Vít Hlásek, M.Th., vikář

církev bratrská

iNform Církevní školství 19. března se v Soukenické konalo už 26. teologické fórum Sdružení evangelikálních teologů. Tentokrát na programu nebyla věroučná či etická otázka, ale zaměřili jsme se na oblast církevního školství. Skvělé referáty přednesli dva kazatelé, jejichž sbory založily církevní mateřské a základní školy. Kazatelé B. Čančík a M. Běle nám odkryli svou vizi i zapojení svých sborů.

Jsou pro ně církevní školy při sborech radostí, či břemenem? Ukázalo se, že to je břemeno, ale radostné

život člověka a svět. Církevní školy v tomto poslání nemohou nahradit rodiče, ale mohou významně pomáhat.

Poslední referát přednesla Monika Guňková, ředitelka křesťanské školy v Třinci. Slyšeli jsme opět strhující prezentaci pedagožky, která bere svou práci jako službu Bohu a která slouží ve velké škole několika stovkám žáků. Představila nám vizi, kterou bych se nebál označit jako vizi ve stopách Jana Amose Komenského.

Děti potřebují dobrý základ, potřebují se naučit, jak se

a nadějné. Zájem rodičů je velký a také rodiny, které se nehlásí k žádné církvi, rády přihlašují své děti do těchto škol. S velkou radostí jsme slyšeli o potřebě rozšiřování kapacit těchto škol a také o obráceních v řadách studujících i jejich rodičů. Oba kazatelé před nás postavili vizi smysluplné služby dětem, do které stojí za to investovat lidské zdroje, prostory i finance.

Diskuze se účastnily učitelky a ředitelky škol zřízených různými církvemi. Vedoucí školské sekce České biskupské konference nám předal důležité informace.

Nastolena byla otázka, zda je správné chránit děti před společností a umožnit jim školní docházku do církevní školy. Lesslie P. Johnson, mezinárodní poradkyně pro výchovu v Asociaci křesťanských škol (ACSI), odpověděla biblickým rozborem zodpovědnosti rodičů za výchovu dětí a prezentování křesťanského pohledu na

učit, potřebují získat morální základy. V tomto procesu nehrají rozhodující roli pouze vědomosti, ale na děti má vliv osobnost učitele, který působí svou osobností a životem víry v Krista. Církevní školství je nositelem Božího požehnání a není divu, že další sbory uvažují o zřízení církevní školy, což je dosud možné! kazatel Pavel Černý

Slovinský zázrak

V

letošním roce uplyne 150 let od narození kazatele Antonína Chrásky (1868–1953), který se nesmazatelně zapsal do dějin církve překladem Bible do slovinského jazyka. Duchovní i národní význam tohoto překladu ve Slovinsku lze přirovnat k naší Bibli kralické.

20. března se už podruhé sešla pracovní skupina, která připravuje symposium nejen o Antonínu Chráskovi, ale také o zahraniční misii a biblických překladech. Skupina pracuje ve složení: Pavel Černý, Daniel Fajfr (předseda), Robert Hart, Pavel Chráska, Tomáš Pavlíček a Jan Valeš ml.

Symposium se uskuteční v sobotu 13. října 2018 v modlitebně Církve bratrské v Praze 5 na Smíchově a bude zakončeno slavnostní bohoslužbou, které se zúčastní hosté jak z naší republiky, tak i ze Slovinska, např. odborník na Chráskovo dílo kazatel Dr. Daniel Brkič a ředitel slovinské biblické společnosti Matjaž Crniveč. Počítá se také s účastí slovinského velvyslance v ČR. Antonín Chráska se ještě za studií v Porýní setkal s řadou Slovinců a začal se učit jejich jazyk. Po návratu byl poslán do rakouského Grazu (Štýrský Hradec), odkud zajížděl do Mariboru a Lublaně ve Slovinsku. V roce 1904 s celou rodinou (tehdy s 5 dětmi) odešel pracovat mezi Slovince, kde zůstal až do roku 1922.

Práce Antonína Chrásky ve Slovinsku byla mnohostranná. Kromě kázání a misijního působení mezi lidmi překládal Bible a vydával časopisu Blagovestnik. V něm mimo biblické výklady a další texty uváděl i písně pro shromáždění, které v roce 1907 shrnul do zvláštního zpěvníku. V roce 1908 vyšel jeho překlad Nového zákona, a v roce 1914 pak celá Bible. Mimo to napsal řadu menších publikací a znovu vydal předmluvu k vydání slovinské Bible z 16. století. Slovinský překlad Bible od Antonína Chrásky vyšel od roku 1914 v několika vydáních, naposledy péčí Slovinské biblické společnosti s revidovaným pravopisem v roce 2017.

Podle mnoha slovinských křesťanů byl Antonín Chráska jedním z klíčových mužů, kteří přispěli k obživení protestantů ve Slovinsku na počátku 20. století.

■ Bronislav Matulík

CB Čelákovice

květen 2018 CB RUN OPEN 2018 Zveme všechny milovníky běhu (nejen) z Církve bratrské.

V sobotu 9. 6. 2018 od 10.00 do odpoledních až večerních hodin.

V Čelákovicích „u lávky“.

Program: Dětské běhy – dle věkových kategorií.

Hlavní závod – 10 km – soutěžní běh. Běh je určen všem, kteří si troufnou tuto vzdálenost uběhnout.

Nejrychlejší běžec bude korunován titulem „mistr CB“.

Běh pro radost – 2 km – nezávodní disciplína pro všechny, kdo poběží rádi, hlavní závod by nezvládli, ale chtějí nás svou účastí podpořit.

Doprovodný program – občerstvení, ohýnek, sportovní pomůcky k zapůjčení, crazy runy, v odpoledních hodinách pro zájemce prohlídky stavby nové modlitebny.

Dobrovolné startovné – bude použito na dostavbu modlitebny. Běžec ho nemusí platit sám, mohou na něj přispět další podporovatelé, např. sbor, staršovstvo, mládež, rodina, přátelé… Startovné nemusí běžec přinést v hotovosti, může se jednat i o příslib, poslaný ex post na náš účet č. 0435072329/0800 Přihlášky – ve formátu „jméno, příjmení, město (sbor)“ zasílejte ideálně do 1. 6., a to individuálně na e-mail cbrun@seznam.cz.

Přespolním účastníkům nabízíme možnost ubytování.

Prosíme o včasné nahlášení.

Bližší informace – www.cb.cz/celakovice, www.facebook.com/celakovicecb Přihlášky a ostatní informace CB Run Open (program, ubytování, startovné): Petr Luhancbrun@seznam.cz, tel. 731 172 641.

Informace o stavbě – Marek Kořínek, korinekm @post.cz, tel. 602 163 737 Těšíme se na Vás!

Organizační tým Církve bratrské Čelákovice

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE duben 2018 ▪ Noví vikáři Rada přijala do vikariátu bratra Lukáše Skalu, který nyní slouží jako pracovník táborské stanice ve Veselí nad Lužnicí. Nyní dokončuje druhý ročník ETS. Vikariát začne v září tohoto roku, mentorem byl určen kazatel Ondřej Kyml a do služby vikáře bude uveden 9. 9. 2018 předsedou Davidem Novákem.

Rada přijala do vikariátu bratra Jiřího Musila ze Sboru Církve bratrské v Písku – Elim. Bratr po pedagogické fakultě nyní studuje na ETF Teologii křesťanských tradic a chystá se zároveň studovat ETS. Vikariát začne v září 2018, Rada bude jednat o místě zařazení.

▪ Hlasování o setrvání kazatelů Sbor Brno-Kounicova rozhodl o setrvání kazatele Daniela Komrsky. Sbor v Husinci rozhodl o setrvání Pavla Féra. Sbor v Brně-Královopolská rozhodl o setrvání Davida Kubíčka.

▪ Vizitace v Klatovech Rada projednala a přijala vizitační zprávu Bronislava Matulíka sboru v Klatovech. Členové Rady vzali vážně žádost o pomoc při hledání kazatele pro klatovský sbor a budou místním bratřím a sestrám věnovat i zvýšenou pastýřskou péči.

▪ Ušetřené finanční náklady Rada zhodnotila aktuální stav a možnosti čerpání slev od telefonního operátora, se kterým Církev bratrská uzavřela rámcovou smlouvu. Podobně jako v několika minulých letech je i pro letošní rok sjednána sleva, která Církvi bratrské ušetří náklady za volání v hodnotě více než 100 tisíc Kč ročně. Pro pracovníky CB s celocírkevní či obdobnou nadsborovou službou je navíc vyjednána možnost získat hardware →

zprávy

iNform Zdanění církevních majetkových náhrad Vyjádření pro ČBK advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D. ke zdanění církevních náhrad (uvádíme jen závěr): S ohledem na účel zákona o majetkovém vyrovnání a na celkovou koncepci restitučního zákonodárství po roce 1989 by případné zdanění finanční náhrady muselo být posouzeno jako zastřený způsob snížení její výše.

V takovém případě by se jednalo o protiústavní zásah do majetkových práv dotčených církví a náboženských společností. Protiústavnost spočívá zejména v retroaktivním působení zdanění a v zásahu do legitimního očekávání podle čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě.

Zdanění finanční náhrady by současně představovalo porušení mezinárodních závazků České republiky – Vídeňské úmluvy o smluvním právu.

Vzhledem k takto bezpečně zjištěné protiústavnosti se posudek už nezabývá otázkou, zda by zdanění finanční náhrady představovalo také porušení práva dotčených církví na svobodu náboženského vyznání, resp. církevní autonomii, zejména v její hospodářské složce.

Ekologická sekce České křesťanské akademie Ekologická sekce ČKA zve na besedu s Filipem Vosáhlem, studentem pražského waldorfského lycea, o proměnách krajiny a zmizelých vesnicích v Podkrušnohoří. Beseda se bude konat v úterý 15. května od 17.30 v přízemí pražského kláštera Emauzy, Praha 2, Vyšehradská 49.

Ekologická sekce ČKA ve spolupráci s občanskými sdruženími a s městskou částí Praha Suchdol zvou na Ekumenickou bohoslužbu za krajinu v sobotu 26. května 2018 v 15.00 na levém břehu Vltavy, na zahradě nad Sedleckými skalami. Kázáním poslouží Tomáš Cejp, farář ČCE z Libčic nad Vltavou. Po bohoslužbě následuje beseda na téma Divoká příroda kultura, kterou uvede zástupce ředitele NP České Švýcarsko Ing. Handrij Härtel, Ph.D. Místo je jako obvykle na zahradě nad Sedleckými skalami (GPS 50°08'22.1"N 14°23'32.4"E) nedaleko žlutě značené cesty ze Suchdola do Roztok, je dosažitelné ze zastávek MHD v Praze-Suchdole (Kamýcká, Budovec, Suchdol, K Drsnici), od železniční zastávky Praha-Sedlec nebo od přívozu v Praze-Sedlci (odtud po poměrně prudkém výstupu). Více na www.drahan.chabry.cz Jiří Nečas

květen 2018 Rozhovor s Ondřejem Svatošem Celocírkevní pracovník Ondřej Svatoš informoval Radu o své službě mládežím v Církvi bratrské. Vyjádřil vděčnost za důvěru, kterou dostal, a také za nové spolupracovníky v odboru, Marka Hutra a David Rajcu. Uvědomuje si, jak je CB velká, rozmanitá a že každá mládež potřebuje individuální přístup. Pro mladé lidi odbor připravuje programy v rámci různých projektů, jako např. Tour de Studna (krok za vedoucími mládeží a týmů v šesti městech), Relax+ (pro 60 až 80 lidí, aby vedoucí mládeže měli dobré vyučování), Kruháč (6–7členná skupina z regionu Těšínska, jižních Čech a Prahy) atp.

Letiště Václava Havla ERC byla požádána o spolupráci v rámci poskytování duchovní pomoci na letišti v Praze-Ruzyni za mimořádných událostí, a to osobám, které o tuto pomoc požádají.

Osobami požadujícími duchovní pomoc mohou být cestující, kteří se stali svědky nebo přímými účastníky mimořádné události, rodinní příbuzní, známí nebo pozůstalí cestujících nebo zaměstnanci letiště a subjektů působících na letišti, kteří byli dotčeni touto mimořádnou událostí.

Mimořádnou událostí se v rámci tohoto memoranda rozumí především nehoda letadla na letišti či mimo něj a/nebo protiprávní činy, jako například násilné zmocnění se letadla únosci, útoky na civilní osoby aj.

Rada za CB v té věci osloví Janu Matulíkovou, Pavla Plchota a Vojtěcha Furáka.

Pozvání na společnou cestu mladých do Taizé Zveme mladé a dospělé od 16 do 35 let a rodiny s dětmi na společnou cestu do Taizé, která se bude konat od 28. 7. do 5. 8. 2018.

Během týdenního pobytu se v prostorách této ekumenické komunity bratří konají modlitby, duchovní programy, workshopy, ale celý týden lze strávit také v tichu. Popsat prožitek společenství v Taizé není snadné, snad by to mohla vystihnout slova jako: setkání s přáteli i sebou samým, ticho a modlitba, mezinárodní společenství mladých. Tato společná ekumenická cesta do Taizé se koná ve spolupráci s Komisí mládeže ERC a Sekcí pro mládež ČBK. Více informací naleznete na www.spolecna-cesta-do-taize.webnode.cz.

za zvýhodněných podmínek. V letošním roce se do získané slevy podařilo začlenit i tiskárnu včetně nákladů na tisk kanceláře Rady CB. Záležitost nově koordinuje ředitelka kanceláře spolu se dvěma pověřenými členy Rady CB. Vyjednané podmínky platí do konce letošního roku.

▪ Asociace nemocničních kaplanů Církev bratrská má v současné době jednoho nemocničního kaplana Daniela Smetanu. Rada souhlasí s poskytnutím příspěvku 1.000 Kč ročně na činnost asociace, která poskytuje spirituální péči v nemocnicích.

▪ Konference FEET Rada finančně podpoří čtyři kazatele na konferenci Mezinárodního svazu evropských evangelikálních teologů (FEET), která se bude konat 24.–28. 8. 2018 v Praze. Preferuje podporu bratří, kteří se zatím podobné konference nezúčastnili.

▪ Stavební odbor Sbor Horní Počernice schválil na členském shromáždění zakoupení bytu pro kazatele mimo modlitebnu. Sbor požádal o půjčku, kterou Rada projednala a rozhodla, že sboru zapůjčí na tento byt 700 tisíc Kč. Členové Stavebního odboru se zúčast­nili jednání v Karlových Varech, kde sbor zvažuje koupit bývalé jesle a hospodářský pavilon pro potřeby sboru.

Stavební odbor doporučuje řešit potřeby sboru zakoupením tohoto objektu a Rada je připravena finančně pomoci půjčkou.

▪ Informace o GDPR Tajemník Rady informoval o postupu prací na ERC. Rada obdržela podklady od ČBK a také podklady od baptistů. Rada souhlasí, že materiál z ČBK pošle na sbory s upozorněním, že jsou určeny pouze pro interní potřebu církve.

kalendář

iNform

květen 2018 4.– 6. 5. 2018 Biblická stezka regiony Akce pro děti a vedoucí dorostu. Téma letošní stezky bude ze starozákonních knih Jozue, Soudců a Rút.

1.–3. 6. 2018 se uskuteční finále Biblické stezky v České Třebové.

8. 5. 2018 Tour de Studna Jednodenní setkání vedoucích mládeží a jejich týmů ve městech po celé České republice.

11.–12. 5. 2018 Výroční konference Církve bratrské Delegáti všech sborů Církve bratrské se tentokrát sejdou v Litomyšli na výroční konferenci.

17. 5. 2018 Studijní den ERC Studijní den Mediální komise na téma Nastolování témat se uskuteční v CB Praha-Smíchov. Je určen vedoucím pracovníkům církví, duchovním objevujícím se v médiích, správcům webových stránek i členům církví angažujícím se na sociálních sítích.

25. 5. 2018 Noc kostelů Už podesáté se v rámci akce Noc kostelů otevřou kostely a modlitebny.

Připravují se programy pro nejširší veřejnost na více než 1 100 místech po celé České republice.

9. 6. 2018 CB Run Open 2018 Běh ve prospěch stavby nové modlitebny CB v Čelákovicích

26. 8.– 1. 9. 2018 Rádcovská škola Letní interaktivní kurz pro začínající vedoucí nebo ty, kteří se rozhodují pracovat v dorostu jako vedoucí.

Číslo 05/2018, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 6. 5. 2018 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

zápisník

Setkání s východními náboženstvími text a foto věra skalická

„A

Věra Skalická Studuje Provozně ekonomickou fakultu České zemědělské univerzity v Praze, Indii navštívila v rámci letního studijního pobytu.

ž budeš cestovat napříč Indií, dobře se dívej kolem sebe! Dívej se, co všichni ti lidé musí udělat a splnit, aby dosáhli odpuštění, očisty, nebe, spásy, nebo jakkoliv to chceš nazvat. Rychle pochopíš, v čem to máme jako křesťané jednodušší.“ Tak zněla rada, která se mi dostala od křesťana pracujícího na indické univerzitě, a velmi mi otevřela oči.

Koncem léta jsem měla to štěstí strávit pět týdnů v Indii – tři týdny na letní škole v indickém státě Odisha a dva týdny cestováním napříč Indií.

Hinduismus, buddhismus, sikhismus, džinismus a jejich nejrůznější větve, směry a sekty najdete v Indii na každém kroku. Čeho si na nich ale člověk na první pohled všimne, je neuvěřitelné množství rituálů, obřadů a pravidel, které s nimi souvisí. Hinduisté ke všemu potřebují mnoho náboženských symbolů, jako jsou hořící svíčky, okvětní lístky růže, vonné tyčinky, kadidlo, zvonec, mušle, ideálně voda z posvátné (a pořádně špinavé) Gangy a další a další předměty. Tibetští mniši, kteří našli útočiště v indické části Himalájí, se ve svých buddhistických chrámech pravidelně několikrát denně modlí, meditují, studují nejrůznější svitky a všude po okolí najdete barevné modlitební praporky. Sikha v davu poznáte na první pohled podle předepsaného oblečení, typického turbanu, nestříhaných vlasů, neholených vousů a dýky u pasu.

A ať už sledujete kremaci na břehu Gangy ve Váránasí, nebo rituální očistu sikhů u Zlatého chrámu v Amritsaru, velmi rychle vám dojde, jak úžasně svobodné křesťanství vlastně je. Každou chvíli se mi vybavoval verš z Bible: „Spasení není z vás, je to Boží dar.“ (Ef 2,9) Nepotřebujeme přesně do puntíku splnit každodenní rituál. Nemusíme stát dlouhé fronty na požehnání. Nemusíme nosit předepsané oble-

čení, abychom se dostali do nebe. Nemusíme každou chvíli odříkávat „básničky“ zpaměti.

Křesťanství není odškrtávací seznam, za který budete odměněni. Stačí věřit Ježíši a nechat se jím vést. Mnoho Evropanů se ve východních náboženstvích poslední dobou našlo, mě cesta do Indie utvrdila v tom, že křesťanství je rozhodně lepší volba.

■

2018 květen

19

rodina

Ještě že tě mám podle autentického vyprávění sestry z KC napsala Eva Čejchanová Ilustrační fota PIXABAY Jména a ostatní identifikační prvky byly změněny.

Anežka dosedla na židli, lokty se opřela o stůl a upřela oči do prázdna. Ještě jí pořádně nedošlo, co před chvílí slyšela.

Otec se jí přiznal, že ji chtěl nechat zabít a že pro to udělal maximum. Nechtěl ji.

Neměla se narodit.

P

řinutil mámu, aby šla na potrat.

A ona šla. Ale v nemocnici jí řekli, že už je na interrupci pozdě. Nemohla to vědět, podle příznaků mělo být těhotenství teprve v počátku. Nikdy to dceři neřekla.

„Buď rád, že se to nepovedlo,“ odpověděla Anežka na otcovo přiznání. Přišlo nečekaně. Seděla u jeho postele jako už mnohokrát a povídala, co je nového na vsi, jak to dneska venku přimrzalo a jak si vedou vnoučata na školách. To, co řekl, na nic nenavazovalo. Prostě to říct musel. Bylo to zvláštní, ale necítila hněv, zlost, nebyla šokovaná. Cítila úlevu. Najednou to všechno do sebe zapadlo. Najednou dostaly věci, které se jí v životě děly a které do sebe nezapadaly, smysl.

Proč necítila otcovu lásku, i když jí star 20 květen 2018

ší sourozenci říkali, že je mazánek. Jeho nadávky, když se opil. Úryvky máminých slov, když mluvila o době těhotenství. Dílky puzzle byly na svém místě a obraz byl jasný. A s pravdou přišel pokoj. Čekala na něj dlouho. Otce tahle vina tížila tak, že s ní nedokázal z tohoto světa odejít.

Už nikdy, celý ten týden do jeho smrti, se k tomu nevrátili. Že mu odpustila, mu dala vědět skutky.

Než přišly slzy, chvíli to trvalo. Až se všemi těmi vzpomínkami…

Anežka jako nejmladší dítě zůstala v rodném domě, když se o dost starší sourozenci už dávno usadili v rodinách svých partnerů. Maminka celý život pracovala v domácnosti, kolem dětí a kolem hospodářství. Bývala často nemocná. Otec byl mistr krejčovský, šil kabáty

psychologie a uniformy a byl náležitě pyšný na to, že není obyčejný „kalhotář“. Chlap vysoký a rovný jak bříza. I když žili na vsi, nikdy ho nikdo neviděl v teplákách. Taková furiantská hrdost.

Je třeba nechat si pomoci, jako potřebný i jako pečující

Po dvou maturitách ve zdravotnickém oboru se Anežka vdala a mladá rodina začala bydlet u starých rodičů. Kdovíproč si vybrala zrovna zdravotnictví, v rodině žádný zdravotník nikdy nebyl. Až teď vidí, jak důležité to bylo rozhodnutí a jakou roli to teď hraje.

Přesto, že se brzy ocitla se třemi dětmi na dlouhé mateřské dovolené a práci zdravotní sestry musela vyměnit za šití plyšáků, protože tu mohla dělat doma, a svoji profesi musela opustit. Máma jí umřela, když byly děti malé. Typickou hlídací babičkou vnoučatům kvůli nemoci nikdy být nemohla. Nebylo to jednoduché, ale Anežka o tom nepřemýšlela. Brala to, jak to je.

Člověk byl stvořen pro vztah. Díky Pánu Bohu většina z nás prožívá své důležité vztahy v rodině, někteří mají za důležité i vztahy v církvi nebo ve svém okolí. Vedou nás k tomu, že se chceme postarat o své bližní v situaci, kdy to potřebují.

Péče o seniory je krásná idea, ale ne vždy dobře chápaná. V sociální práci se od „péče o“ ustupuje a přesouváme se do oblasti asistence. Vztah mezi tím, kdo pečuje, a tím, kdo má péči přij­ mout, má být v rovině vzájemného respektu. Málokdo z nás lehce přijímá, když o nás někdo rozhoduje, mluví za nás nebo se nás neptá. Lidé z doby totality velmi bolestně prožívali, když nedostávali informace o zdraví svém, svých blízkých, o léčbě. Pacient byl často jen „číslo na pokoji“. Dnes profesionálové v sociální práci nesmí přijmout do zařízení nikoho, kdo tam nechce, a nesmí s klienty manipulovat.

Přiznejme, že v rodině máme někdy k manipulaci blízko. Jsme přesvědčeni, že v lásce „víme“, co má náš rodič nebo prarodič dělat, co má, nebo nemá jíst… Nedovolíme mu riskovat, ale sami v životě riskujeme stále. Čím je pečující příbuzný unavenější, tím více přibývá manipulace a slov „musíš“ nebo naopak „nesmíš“. V sociální práci se pracuje s termínem „rizikové situace“ a velmi zodpovědně se řeší, jak a kdy lze omezit svobodu člověka v pohybu i v jiných činnostech.

Profesionál musí respektovat přání uživatele. Doma se v lásce senior nebo postižený připoutá na vozík, na postel, dá se zábrana, odeberou se klíče apod. V zařízeních se omezení použijí jen na nezbytnou dobu a po konzultaci s odborníkem. Informovaní senioři vědí, že v současných domovech důchodců budou mít svá práva a v komunikaci s pečovatelskými službami, hospici apod. také.

Jsme si jistí, že naše děti budou moci opustit svá zaměstnání a umět se o nás postarat tak, jak si představujeme? Kdo z nás ví, jak dlouho bude aktivní a jak dlouho bude potřebovat asistenci? Dřív bylo nutné starat se, jak jsme uměli. Zažila jsem u nás doma péči o tři prarodiče až do konce a jsem za to moc vděčná. V dnešní době máme domovy důchodců, domy s pečovatelskou službou, domy pokojného stáří, asistenční služby, hospicová zařízení s paliativní péčí. Pomoc se profesionalizovala.

Zároveň péči o osobu blízkou lze mít i jako zaměstnání.

Ve vztahu toho, kdo se stará, a toho, kdo pomoc potřebuje, platí: „Bližnímu jako sobě sám“. Nejhorší momenty mé 18leté práce v Naději v Domě pokojného stáří ve Vysokém Mýtě byly, když přišli uplakané a zhroucené děti – dospělí lidé, kteří museli neradi přiznat, že už se nedokáží dál starat sami o svého milého rodiče – a my jsme jim nemohli hned pomoci, protože čekací list byl dlouhý. Když se stáří bojíme, je třeba na něj myslet, abychom byli připraveni na změny. Možná se budeme stěhovat, možná přijmeme asistenci profesionála doma. Při dovozu obědů budou vařit jinak, než jsme zvyklí, ale budeme mít co jíst a bylo by dobré za to vděčně poděkovat.

Neměli bychom si myslet, že všechnu péči i život zvládneme a víme, jak na to. Je třeba pokorně prosit o moudrost do svých dní a nechat si pomoci v situaci potřebného i pečujícího. Třeba i konzultací. Pomoc existuje.

Otec začal slábnout, když mu bylo už dost přes osmdesát. Nejdřív mu občas nebylo dobře, pak mu musela Anežka pomáhat dostat se z postele na židli ke stolu a rok a půl předtím, než odešel na věčnost, už jen ležel. Posledních pár měsíců už se sám nebyl schopen v posteli ani otočit. Péče o něho jaksi plynule navázala na péči o malé děti a na konec mateřské.

Anežka si občas sáhla na dno psychických i fyzických sil, ale nestěžovala si. Děti jí jednou řekly, že jsou rády, že nemají klíček na krku jako spolužáci ve škole a že nepřichází do prázdného domu. A otec také potřeboval pomoc, nedokázal se o sebe postarat sám. Viděla na něm, jak se mění. Pamatovala si, že s ním jako dítě chodila přes kopec do sousední vesnice na bohoslužby, ale pak se něco stalo a víckrát tam nešel. Dodnes neví co. Dlouhá léta pak prohlašoval, že nechce křesťanský pohřeb, že chce být zakopaný na zahradě pod jabloní.

A všemu, co mělo něco společného s Bohem, se vyhýbal. Nehnulo s ním ani to, že mladí vírou žili.

Nebylo to s ním jednoduché. Dokud chodil a dokázal si sám obstarat alkohol, mno-

Mgr. Noemi Komrsková, pracovnice Diakonie CB v Brně Kounicova, supervizor, psychoterapeut

→

2018 květen

21

rodina

hokrát se namol opil. A venku nastydl a pak trpěl úpornými bolestmi prostaty.

Jak se styděla, když k němu v tomto stavu měla volat doktora… „Ty víš, že pro tebe udělám všechno, co potřebuješ, ale jestli se ještě jednou takhle zřídíš, tak tě tady nechám ležet!“ vyhrožovala v naději, že to zabere. Ale znovu se opil a znovu ho na holičkách nenechala.

Teprve když nemohl chodit a nikdo mu sklenku alkoholu nepodal, začal vidět věci jasněji. Tak, jak byly, v celé jejich pravdivosti. Viděl, jak se o něj Anežka stará a že je to péče nejen milující dcery, ale i kvalifikovaná. Viděl souseda, který tohle štěstí neměl a kterého odvezli do domova důchodců. Viděl vyrůstat vnoučata. Z okna viděl tytéž lípy, které tam sázeli, když byl ještě kluk. Dennodenně viděl kolem sebe domov, ve kterém celý život žil. A teď na konci svých dnů jasně viděl i to, jak si ten svůj život zašpinil.

Začal děkovat. To slovo do té doby neznal. Jeho žena ho od něj v životě neslyšela. Teď děkoval za každou službu, kterou mu kdo prokázal. Za každou koupel, se kterou mu Anežka s manželem pomohli.

Za každé jídlo. Za každou návštěvu, kterou mu kdo dal najevo, že o něj má zájem.

Za každou pomoc. „Anežko, děkuju. Ještě že tě mám…“ Pak se jednou nechal přesvědčit, že si promluví s knězem. Podruhé už se přesvědčovat nenechal, potřetí už se po něm sám ptal. Návštěvy kněze se staly něčím, na co čekal. Vracel se k Bohu.

„Nebudu volat. Nic to neznamená, zbytečně bych plašila,“ říkala si Anežka jednou ráno, když hleděla na otce a přemýšlela, jestli má zavolat sourozencům, aby se s ním přijeli rozloučit. Vypadal jinak. Ráno se ptal, kdy tady byl kněz, a když mu řekla, že včera, tak jen zašeptal: „To je dobře.“ Ta malá houževnatá proleženina na zádech, kterou se jí dařilo udržovat v minimální velikosti, se od včerejška zdvojnásobila. A včera už nechtěl podkládat nohy. Nebolely ho. Už je necítil. Šla k telefonu a s pocitem, že 22 květen 2018

dělá něco, co rozhodl někdo jiný, zavolala sourozencům. Pár hodin na to, když v domě byly všechny jeho děti, otec vydechl naposledy.

Mockrát během těch posledních let se stalo, že Anežka v noci slyšela zvonek z otcova pokoje, a když k němu přišla, zjisti-

la, že otec tvrdě spí. Zvonek nahradil systém kladky vedoucí přes trubkový držák na kabáty přímo nad jeho postelí, kde na jedné straně provazu bylo táhlo a na druhé poklice dopadající při každém tahu na radiátor. Znělo jí to v uších, stejně jako pronikavý hlas zvonku, i když ten zvuk v realitě neexistoval. Myslela si, že ho po otcově smrti bude slyšet ještě dlouho. Neslyšela.

Ani jednou. Zato krátce nato seděla ve snu v nemocnici u jeho postele a vyprávěla mu jako vždycky, co nového se v rodině událo. A otec ji vlídně přerušil. „Nemusíš mi to povídat, Anežko, já to vím.“ Jako by se na ně na všecky díval. Nikdy si sny nepamatovala, ale ten obraz ani slova nešly zapomenout.

Netrvalo dlouho a do péče si vzali manželovu maminku. V synově rodině strávila posledních pět let svého dlouhého života.

Jako hluboce věřící a relativně pohybově soběstačná žena dožila svůj život s jasným vědomím a s modlitbou v srdci. Péči její snacha a syn zvládli při zaměstnání. „Je dobře, že tady je,“ říkala si Anežka.

Je dobře, když děti vidí, jak ubývá životní

energie tomu, koho znali v plné síle. Když se naučí, že toto je život a stejně jako narození patří k němu i smrt. Že pomáhat starým a slabým není zásluha, která by se měla vyzdvihovat, ale něco zcela běžného. Že rodina má své silné, ale i své bezbranné a že se tyto role u jednotlivých členů mění a každý má svůj čas. Že i děti jednou zestárnou.

Anežka vyjela s vozíkem ze sprch, kde bylo vše uzpůsobené na práci s nemohoucími. „Jak je to tady všechno snadné!“ říkala si, když s pacientem projížděla chodbou domova důchodců na patře pro nemohoucí. K tomu, jak musela stejné

pastorace situace zvládat v domácím prostředí, se tohle vůbec nedalo přirovnat. Ten první měsíc, kdy po smrti otce a brzy nato nečekaně i tchána nastoupila do práce zase už jako zdravotní sestra, se neubránila srovnávání.

Sprchování – doma nebyl vozík, protože by stejně neprojel dveřmi, madla do sprchového koutu nechávali přimontovat, až když to bez nich nešlo. A stejně to končilo mytím v pokoji vodou z lavoru, protože otec už se neudržel na nohou. Tady elektrické polohovací postele s hrazdou, přístupné ze tří stran a personál, který pomůže. Doma na to byla většinou sama, a zatímco ona byla vždycky nejmenší v rodině, otec měřil dobrých 190 centimetrů. Postel byla u zdi, protože v malém domku nebylo prostoru nazbyt.

A polohování podkládáním polštářů i každý posun ležícího výš na postel si oddřela.

A další a další detaily.

Rozhlédla se po oddělení. Viděla tu lidi nesmírně vděčné a děkující za každou maličkost. Ty, kteří si mysleli, že za peníze si mohou koupit všecko a k personálu se chovali jako ke služkám. Ty, kteří zde byli, protože byli zlí a nikdo z blízkých nebyl ochoten jim sloužit a zároveň se nechat týrat. Za všemi těmi sem jejich blízcí chodili velmi zřídka nebo vůbec. Protože se o ně nestarali už předtím. Protože už nevydělávali a protože sami rodiče předali ve výchově dětem, že peníze jsou mezi životními hodnotami nejvýš (pro penzi rodičů si mnohdy potomci chodili bez toho, aby je navštívili). Protože už je nechtěli vidět.

A pak tu byli ti, kteří doma se svými prostě být nemohli. Jejich blízcí je milovali, ale nebylo v jejich silách a možnostech postarat se o své drahé doma. Prošli si těžkým vnitřním bojem a pokaždé, když přišli, a chodili často, na nich Anežka viděla, že se cítí provinile. Rozuměla jim. Nikdy by si nikoho za přiznání, že na to nestačí, nedovolila soudit.

Služba nemocným není jen břemeno Jiří Hofman, kazatel CB, věnuje se mimo jiné pastorační péči dlouhodobě nemocným a umírajícím v Hospicu Anežky České v Červeném Kostelci

Když člověk slyší od lékaře „Vám už nemáme co nabídnout“, zasáhne to nejen nemocného, ale všechny jeho blízké. Zbortí se svět. V rodině to vždycky znamená problém, a to i sociální. Když zemře jeden z manželů, ten druhý najednou nezaplatí byt. A na tyto věci je třeba pamatovat včas. S tím souvisí tzv. milosrdná lež.

Lhát se nemá. Zároveň je třeba naučit se mluvit tak, aby člověk nebral naději, protože naděje je tu vždycky. I z hospice jsou lidé propouštěni zpátky domů, protože nemoc se zastaví nebo se nepotvrdí lékařská diagnóza.

Lékaři dají nemocnému tři měsíce života, uplyne rok a pacient žije.

My věřící máme poklad víry. Plno věcí se nám děje jinak, než jsme si představovali, plno věcí nezvládáme, ale přesto víme, že to není špatně. A že nás to nakonec posune někam, kam bychom nikdy nedošli, kdyby to šlo podle našich představ.

Služba nemohoucím a umírajícím je vzájemná, člověk slouží a zároveň dostává. A na druhé straně platí, že člověk, který byl zvyklý dělat si vše sám, je najednou bezmocný. Někdo ho musí krmit a přebalovat. Obě strany se učí službu dávat i přijímat.

Na přístupu k nemocnému velmi záleží. Když dáme najevo, že nás péče obtěžuje nebo nám vadí, pak ten, komu sloužíme, chce umřít. Nedokáže tuto službu přijmout.

Důležité je chovat se přirozeně a nepřehánět. Pečující by měl dobře zvážit své síly a možnosti. Pokud to neudělá, ublíží sobě i nemocnému.

Každý člověk má potřeby – biologické, psychologické, sociální a spirituální. Měli bychom se s nimi sami umět vyrovnat, a tím porozumět i potřebám ostatních.

V hospicu jsou pracovníci zvyklí na náročné situace, kdy nemocný ještě bojuje s mnoha věcmi v sobě. Mnohé jsou popsány a lze se na ně připravit. Něco se ale zaběhnutými postupy zvládnout nedá. Těžce nemocný člověk, ať je věřící, nebo ne, cítí úzkost a má potřebu smíření. Dát i přijmout odpuštění, dosáhnout pokoje.

V katolické církvi existuje svátost posledního pomazání. Protestantům podobné „vyslání duše na cestu“ chybí. Mnohdy tak kazatel sedí u postele umírajícího a hledá. Ta chvíle je velmi těžká. Nelze se tvářit, že o nic nejde. Umírá člověk. Lidé, kteří vědí, kam jdou, to mají mnohem snazší. Ale žádnému umírajícímu nelze brát naději ohledně věčnosti, protože ať už žil jakkoliv, je v Božích rukou a rozhodnutí je jen na Bohu.

Ve službě v hospicu se dá nesmírně načerpat, například jako stážista nebo dobrovolník. Touto službou prošli i někteří vikáři z CB. Takto získaná zkušenost služby Slovem a modlitbou je nezastupitelná.

Nemocnému i jeho rodině bývá velkou pomocí také sbor. Pán Ježíš říká: „Plačí­ cí potěšeni budou.“ Ne každý ale umí potěšit, když člověk prožívá bolest. Někdo se dokáže necitelně a opakovaně ptát na to, o čem se nechce mluvit, protože to bolí. Vždycky se pozná, jde-li o zájem, nebo jen o zvědavost. „Plačte s plačícími“.

Jak moc je v takové chvíli cenné obyčejné, ale opravdové „Myslím na vás“ nebo „Jsem s vámi“.

Nikdo neví, čím si každý z nich prošel.

Jen oni sami a Bůh.

■

2018 květen

23

Do Písma

Lituje Bůh, nebo nelituje? ptala se eva čejchanová foto archiv

Bůh není člověk, aby lhal, ani lidský syn, aby litoval.

Zdali řekne, a neučiní, promluví, a nedodrží?

Numeri 23,19

T

u větu vyslovil Bileám na přímý příkaz Boží.

Proti tomu ale stojí Gn 6,6–7, kde Bůh lituje, že učinil člověka, dokonce se kvůli tomu trápí. Osobně tam říká: „Lituji, že jsem je učinil.“ Lituje tedy Bůh, anebo nelituje?

David Beňa (1975) je tajemníkem odboru pro vzdělávání při RCB a učitelem Starého zákona a religionistiky na ETS v Praze. Vystudoval teologii v Rakousku a ve Švýcarsku.

S manželkou Evou má tři děti (7 let, 5 let, 2 roky).

24 květen 2018

Ve Starém zákoně lze najít dvě skupiny veršů – v jedné je výrok z Numeri a další (např. Ž 110,4), které potvrzují Boží vyvolení. O to v Bileámově příběhu šlo: Bůh si vyvolil Izraelce a nikdo na tom nic nezmění. Citátem z Ž 110 je v epištole Židům zaštítěno zase naše spasení: „Hospodin přísahal a nebude litovat.“ Jinde naopak Bůh vyhlašuje, že už neolituje, nezmění své rozhodnutí o trestu.

U druhé skupiny veršů naopak Bůh lituje. Verš z Gn 6 je ve starověkém řeckém překladu podán dokonce tak, že Bůh se pro stvoření světa hněval.

Klasické místo je 1S 15, kde Samuel říká: „Saule, teď ti Bůh bere království a nebude toho litovat, protože…“ a cituje z Nu 23. Ale v té samé kapitole Bůh říká: „Lituji, že jsem ustavil Saula králem.“ Zde máme onen rozpor v jediné kapitole.

Není bez zajímavosti, že v Novém zákoně se o tom, že by Bůh litoval či nelitoval, výslovně nemluví. Jen když je citován Žalm 110.

To, že Bůh lituje i nelituje, je tedy biblický fakt.

Jak lze texty, ve kterých se Boží lítost objevuje, chápat, aby nestály proti úvodnímu Božímu prohlášení?

Různé verše mluví do různých situací. Pokud nehledíme na kontext a zobecňujeme, nemohl by se podle Nu 23 Bůh v Kristu ani stát člověkem. V Nu 23 Bůh

potvrzuje Izraeli, že s ním zůstane za všech okolností. Bude s ním i v babylonském zajetí i ve vlastních soudech. Své přísahy vůči Izraeli Bůh neolituje.

Některých jiných rozhodnutí, konkrétně některých soudních, ale lituje či chce litovat. Říká dokonce (Ez 22,23nn), že vyhlíží lidi, kteří se postaví mezi jeho ortel a odsouzence. Přímluva – a pokání – může změnit už vynesený Boží soud. Podívejme se na Ninive. Jonáš Bohu vyčítá: Věděl jsem, že rád lituješ soudu, proto jsem do Ninive ani nechtěl jít! (Jon 4,2) V Jr 18 Bůh sám říká: „Promluvím o království, že ho zbuduji a že mu požehnám. Ale to království se zkazí. Tak budu litovat dobrých slov, které jsem o něm řekl, a zničím ho.“ A se soudem zas naopak.

Ale stvoření je základ toho, co Bůh udělal.

V Gn 6,7 toho lituje, a přitom je po sedmi dnech tvoření řečeno: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“

Jistě, ale pak jsme všechno pokazili. I zde je důvodem pro změnu Božího postoje změna v lidském chování. Někdy ale, pravda, Bůh jedná i bez ohledu na člověka, ba jemu navzdory: Sám kvůli sobě tě zachráním, říká Izraeli. (Ez 36,16nn) Sám posvětím své jméno, zachráním si mezi národy reputaci, kterou jste mi zkazili.

Pokud Bůh lituje, znamená to, že dělá chyby?

Anebo neví, jak to dopadne?

Klíčový je rozhovor Boha s Mojžíšem nad zlatým teletem. (Ex 32,9–14) Bůh tu nařizuje: Odstup, Mojžíši, teď Izrael zničím a s tebou začnu znova.

Ale Mojžíš naléhá na Hospodina: Vzpomeň na své přísahy praotcům; jejich potomky nemůžeš zničit. Upusť od svého hněvu – v hebrejštině se říká: „Obrať se od svého hněvu.“ – a lituj zla, které proti Izraeli zamýšlíš. A Bůh Izrael nezničí a časem mu

inzerce

i odpustí. Tento Mojžíšův rozhovor s Bohem hraje velkou roli ve zbytku Starého zákona.

To si Mojžíš dovolil hodně kárat Boha…

Rabíni hovoří přímo o „drzosti vůči Nebesům“! Bůh si nechá od Mojžíše říct, aby se obrátil a litoval. Mojžíš vychází z předpokladu, že Bůh je spravedlivý a dobrý: že si dá říct; že se s ním má mluvit; že není nelida!

Ve Starém zákoně opakovaně narážíme na podobné situace.

V souvislosti s Boží lítostí se v Septuagintě, v předkřesťanském řeckém překladu Starého zákona, užívá slovíčka „metanoia“, téhož slovíčka, kterým Nový zákon popisuje lidské obrácení.

V Septuagintě je pojem téměř výlučně vyhrazen pro Boží lítost. Židé počítali s Boží svrchovaností, zároveň však neměli problém s Boží „lidskostí“. Bible jako by vyprávěla příběh „pokusu a omylu“: Bůh jednal s člověkem nejprve v ráji, ale to selhalo.

Pak mimo ráj, to selhalo, i Kainovo a Setovo potomstvo. A pak znovu s Noemem a jeho dětmi, ale tato fáze skončila babylonskou věží. Hospodin si tedy povolal Abrahama a jedná skrze Izrael, skrze Davida… Boží cesty takhle dospěly až k Ježíši, ve kterém Bůh sestoupil nejen do zahrady, nejen do chrámu, nejen mezi lidi; ale stal se přímo jedním z nás a zemřel naší smrtí.

Chybující Bůh je pro křesťana docela silná káva.

Bůh jistě nechybuje, ale je Bohem lidí, lidským Bohem, lidsky putuje s lidmi. Možná je naše představa Boží dokonalosti nesprávná, příliš filosofická či matematická. Nevím. Bůh podle Bible není dokonalý v tom smyslu, že se ho naše problémy nedotýkají, že bez hněvu a vášně jen tahá za nitky. Řekl bych, že Biblí popisované Hospodinovy city nejsou jen maska, kterou si nasazuje, abychom mu porozuměli. Zdá se mi, že je to naopak: jsme stvořeni k Božímu obrazu. Naše emoce jsou jen slabým odvarem toho, co prožívá Bůh. Naše hněvy, vášně, lásky, radosti jsou jen odleskem toho, co je v Bohu. Bůh dokonce říká, že si s námi neví rady a že sám se sebou zápasí. (Oz 6,4; 11,8 atp.) Bůh se v Bibli – podstatně jinak než třeba v Koránu! – představuje jako milující, vášnivý, trpící.

O tom, že Bůh trpí, čteme v Bibli mnohokrát. Třeba hned v knize Mojžíšově…

Pro Boží trápení je v Gn 6 použito totéž slovo, které je užito v Gn 3 pro bolesti mateřství.

Lze nějak na závěr otázku litujícího Boha shrnout do pár slov?

Mezi verši o Boží lítosti a těmi, které vypovídají, že Bůh nelituje, je určitě napětí. A je to dobře. Bible nepřináší šablony a všezahrnující, vyvažující konstrukce. Její Bůh je živý! Jaký je, nejsme s to pojmout. Je vždy větší a jiný, než si umíme představit. Ale zároveň nejlepším způsobem, jak ho poznávat, je dívat se na Božího Syna, Krista ukřižovaného. Bůh je takový, jaký je člověk Ježíš! Má nás až na smrt rád…

■

kultura

Teskař je typický konzument připravil Radislav Novotný foto Archiv autora

H

onzo, vytváříš pro nás komiks Teskař, co bys řekl o sobě?

Narodil jsem se a vyrůstal v Příbrami, ve městě s dvojí identitou, mnohasetletou tradicí hornictví na jedné straně, na straně druhé ve městě, nad nímž se tyčí známé poutní místo Svatá hora, kde jsem byl záhy po narození pokřtěn. Na jedné straně tisíce brigádníků trávících volný čas světským způsobem, na straně druhé kříže Kristova utrpení. Moje matka prý pocházela z aristokratického rodu, otec byl údajně potomek vojáka z doby třicetileté války, který přišel do Čech snad z tehdejšího Nizozemí. To vše mě utvářelo. Myslím, že jsem schopen stát takzvaně nohama na zemi a současně se dokázat povznést.

Mohl bys nám říct o své cestě k víře?

Byla spletitá, ale díky křtu, ochraně Boží, nikoliv trnitá. Matka měla srdce katolické, ale duši protestantskou, a tak to mám i já.

K víře jsem ovšem nebyl přiveden vlivem rodiny, ale okolnostmi života. Už ve zralém věku jsem několik let o matku pečoval a pak si ji vzal v roce 2004 z nemocnice zemřít domů. Autentický prožitek smrti mi pozitivně změnil život a přivedl mě postupně k Otci a jeho Synu.

Nevěděl jsem zprvu, co se mi to vlastně stalo, potřeboval jsem svůj prožitek zařadit do nějakého kulturního rámce. A zcela rozumově i citově jsem se postupně čím dál tím silněji přihlašoval ke křesťanství. Před svým obrácením jsem věřil, že vůlí zmohu všechno. Avšak u lůžka umírající matky jsem poprvé zakusil skutečnou pokoru a později projevil lítost nad svým životem.

Bůh mě v rozhodujících chvílích života po 26 květen 2018

držel a nabídl mi cestu spásy ve smrti mé matky. A já ji vědomě přijal. Srdce ji chtělo a rozum to jen potvrdil. Tak to bylo a nikdo a nic už to nezmění. Čím se v tvorbě zabýváš, můžeš nás někam pozvat?

Do transformačního roku 2004 jsem se v tvorbě snažil kriticky reagovat na vnější svět a společnost, ale po smrti matky jsem pochopil, že to vše je pomíjivé. Začal jsem malovat prsty bez použití štětců a od té doby je téma mých obrazů vlastně stále stejné – konfrontace hmoty a ducha, střet pomíjivého s věčným, střet světla a tmy.

V prvních figurálních obrazech jsem kladl důraz na zkázu hmotného těla. Později jsem se snažil vyjádřit pokoru, přijetí, ale současně i nadčasové světlo – ono podstatné sdělení, světlo jako duchovní energie vyzařující z prostoru malby. Nejsem ale

náboženský malíř či malíř náboženských motivů, maluji pro všechny lidi bez rozdílu rasy a náboženství. V září tohoto roku mě čeká poměrně velká výstava ve státní Galerii výtvarného umění v Náchodě.

Pro časopis Brána jsi přišel s myšlenkou Teskaře. Co tě inspirovalo k jeho vytvoření?

Současná realita. Teskař je typický konzument, neznaboh, který ví jen to, co si chce dát do žaludku. Ale je schopen se učit, a to je na něm pozitivní. Smyslem komiksu je konfrontace netolerance se službou druhým.

Teskař v každém příběhu udělá nějaký krůček směrem ven z vězení své spotřebitelské orientace. Prostřednictvím Teskaře chci vyjádřit konkrétní pozitivní hodnoty.

■ Jan Paul (1956) je akademický malíř, výtvarný kritik, publicista a prozaik

náš tip

Bádání o Ježíši Více než sto let se biblická věda zabývá otázkou historického

Gerd Theissen: Galilejský Kalich, Praha 1996, 257 s.

Ježíše. Široké spektrum článků, studií a knih je už nepřehledné i pro odborníka. Theissen, významný heidelberský profesor, se rozhodl hledání odpovědi usnadnit. Jeho nápad je prostý, ale geniální. Jako hlavní postavu vezme neznámého Ježíšova současníka, kterého Pilát dá zajmout a posléze ho přiměje ke spolupráci. Má se stát jeho agentem pro náboženské otázky na území Izraele. Je pověřován k infiltraci do náboženských či politických skupin s účelem zjistit, jak moc jsou nebezpečné pro politickou stabilitu v zemi. Setkává se tak s essenci, zéloty, ale čím dál častěji naráží i na ještě horké Ježíšovy stopy.

Theissen se úzkostlivě vyhýbá přímé konfrontaci s evangelijními postavami, vyjma Piláta. Ježíš našemu hrdinovi neustále uniká, nicméně jeho srdce se kloní stále více a více na jeho stranu. I Pilát je Ježíšovi osobně velmi nakloněn, ale jeho moc je omezená. Pohled hlavního hrdiny se všemi vědeckými zjištěními je velmi podobný tomu, který je k dispozici nám po dvou tisících letech. Stopy stále ještě horké, ale Ježíš je fyzicky pryč.

Jsou tu jen svědectví a záleží na našem srdci, jak se s nimi rozhodne naložit. libor duchek ■

Máří Magdaléna Děj začíná ve vesničce Magdala, kde život lidí určují

rybolov, židovská víra a rodinný patriarchát. V tomto stereotypu žije i dívka Marie, příliš do něj ale nezapadá. Její vnitřní rozháranost dostane konkrétní směr, když do vsi přijde „nový prorok“ s učedníky. Marie se ho rozhodne proti vůli své rodiny následovat.

Ve filmu je od prvních scén zřejmý důraz na ženskou otázku. Marie není v očích tvůrců nafilmové historické drama, pravenou hříšnicí, ale dívkou s hlubokou vírou koprodukce VB, USA a Austrálie, a bohatým duchovním životem. Jako jediná z Je2018, 120 min žíšových následovníků je skutečně otevřená naslouchat jeho učení. Ostatní se nechávají svést svými světskými představami, Marie však prokazuje pokoru víry a své vnitřní napojení na Ježíše.

V urputné snaze narušit zažitá klišé biblického příběhu autoři snímku vytvořili klišé jiná.

Postava Marie působí tak oduševněle, až ztrácí na životnosti. Ježíš se podobá jurodivým prorokům ortodoxního střihu, Jidáš vystupuje jako naivní dobrák se sobeckými cíli a Petr jako charismatický vůdce odhodlaný obětovat Ježíšově „vizi“ vše kromě vlastních představ.

Závěrem dodejme, že podstatnou složkou filmu je jeho působivá vizuální a hudební stránka. A jednu z výrazných rolí v něm hrají i realisticky zpracované kostýmy.

Kino-premiéry budou 16. dubna v Kině Lucerna v Praze a 20. dubna v Kině Metropol v Olomouci a v Kině Retro v Zábřehu. ČT odvysílá film v průběhu května či června.

Élektra Věra Matulíková

„Zas další ráno, nový den… Po noci plné vzdechů, modliteb na smutném lůžku v tom proklatém domě, kde bez oddechu sténám, naříkám nad úkladnou vraždou svého otce. *** Není už, kdo by ho oplakal… Já dál však budu naříkat, dokud mé oči vidí jasné světlo dne, a veřejně tu u vrat paláce dál budu křičet o té vraždě!“ Divadlo v Dlouhé se po deseti letech vrací k antickému dramatu – po Senekově Faidře uvádí Sofoklovu Élektru (v podání Evy Hacurové). Élektra přináší otázky a témata, jež jsou stále aktuální: Dokážeme upozorňovat na zlo, které konají mocní, nebo k němu budeme nevšímaví, abychom si zajistili „svobodu“?

Přibližně osmdesátiminutové představení diváka pohltí jak tíživostí tématu, tak skvělými hereckými výkony – vedle Evy Hacurové v inscenaci září například Petra Špalková (Klytaiméstra), Pavel Neškudla (Oréstes), Jan Vondráček (vychovatel) a další. Jedinečný zážitek umocňuje i působivá scénická hudba (jedná se spíše o různé zvuky a ruchy), kterou vytváří na jevišti sami herci.

Obvykle se chodím do Dlouhé pobavit a odpočinout si. Élektra sice nenabízí ani jedno z toho, divák se však dočká silného zážitku, který stojí za to.

anna duchková ■

2018 květen

27

diskuze

Stát Izrael: 70 let od založení připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

Má podle vás existence Státu Izrael význam nejen politický, ale i duchovní? Může se dnešní sekulární a jediný demokratický stát na Blízkém východě odvolávat na starozákonní dědictví a na naplnění dávných proroctví o návratu Židů do Zaslíbené země?

V prohlášení nezávislosti, kterým se 13. května 1948 Stát Izrael představil světu, se uvádí: „Židovský lid vznikl v Zemi Izraele. V ní získal svou duchovní, náboženskou a státní podobu. V ní žil svou politickou existenci.

V ní vytvořil své národní i všeobecně lidské kulturní dědictví a odkázal celému světu věčnou Knihu knih.“ „Stát Izrael bude (…) založen na svobodě, spravedlnosti a míru ve světle vize izraelských proroků. Všem svým občanům zaručí plnou společenskou a politickou rovnost práv bez rozdílu náboženství, rasy nebo pohlaví.“ Svitek nezávislosti (hebrejsky Megilat ha-acmaut) je dnes uchován v Národním archivu Izraele a v elektronické podobě je dostupný volně ke stažení na adrese: http://main.knesset.gov.il/About/Occasion/Pages/IndDeclaration.aspx

Doc. Petr Sláma, Ph.D. učitel Starého zákona na ETF UK

Na jednu stranu je Izrael normálním de-

mokratickým státem. Je plodem sionismu konce 19. století n. l., což je mladší sourozenec evropských hnutí národního obrození, ať už českého, německého, nebo třeba řeckého. První sionisté byli asimilovaní, často levicově liberální Židé. Podle představ některých z nich by židovský stát ani nemusel nutně ležet na území historického Izraele. Na druhou stranu však, aby sionisté pro svůj projekt získali také náboženské Židy, kteří se k nápadu založit vlastní stát zpočátku stavěli spíše odmítavě, objevuje se v Prohlášení nezávislosti a později v mnoha 28 květen 2018

dalších textech výslovný odkaz k Bibli, k zemi Izraele či dokonce k Bohu. Kromě snahy získat náboženské Židy však mají v současném izraelském diskurzu zmínky o Bibli především legitimizovat nárok nového státu na území, které po staletí obývají Arabové. Pravicoví Izraelci tohoto argumentu dnes používají stále častěji.

V založení Státu Izrael lze jistě očima víry vidět tajemné Boží doprovázení vyvoleného lidu. Stejně je ale třeba vidět, že tento stát vznikl v přímém důsledku evropského antisemitismu, který vyvrcholil v šoá, plánovaném vraždění Židů za 2. světové války. (Módní slovo holocaust je vlastně velmi nevhodné, protože je to řecký termín pro zápalnou oběť předepsanou ve Starém zákoně. Jeho užití ve spojení s touto tragédií implikuje, že si ji Hospodin přál.)

Zásadní chybou ve vztahu ke Státu Izrael je představa, že je tento politický útvar čímsi výjimečný, jakýmsi pokračováním příběhů Bible, a proto pro něj neplatí pravidla mezinárodního práva. To má za důsledek buď nekritický obdiv ke všemu, co Izrael (vedený dnes premiérem, vůči němuž je podobně jako u nás vedeno stíhání pro podezření z korupce) podnikne.

Anebo se jsou na tento stát naopak kladeny přehnané nároky, aby se svou existenci snažil permanentně zasluhovat tím, že bude žít podle biblického ideálu. Obojí představuje falešné brýle. Ve vztahu k Izraeli je dnes třeba přátelské a střízlivé demytologizace.

RNDr. Mojmír Kallus předseda Mezinárodního křesťanského velvyslanectví v ČR

Myslím si obecně, že politické a historické

události lze interpretovat ve světle Bible, protože věříme, že dějiny nejsou dílem náhody, nýbrž odrážejí Boží plán záchrany a nepohybují se v kruhu, nýbrž směřují od počátku k cíli. Současně platí, že dějinné události jsou výsledkem lidských rozhodnutí, která mají své následky. Příkladem může být příběh praotce Jákoba, který se ve svém životě dopustil mnoha chyb a nesl jejich následky. Nejprve podvedl otce, a pak sám byl svými syny podváděn. Současně ale vidíme, že Bůh sledoval svůj dějinný plán a použil si tohoto nedokonalého muže, aby v něm položil základ národu, skrze nějž dal světu své Slovo i Mesiáše.

Podobně i obnovení Izraele jako národa v jeho historické domovině po dvou tisících letech rozptýlení lze vidět jako naplnění prorockých výroků, které hovoří o návratu na Sion. Jako vyslyšení staletých modliteb židovského národa a jako doklad Boží věrnosti. Současně to neznamená, že Izrael je svatý a nedopouští se chyb.

Ano, Jozue, je vás pět a půl a žijí tu obři, ale podle našeho katastrálního úřadu je celá tahle země vaše.

Každý národ se může odvolávat na hodnoty, které považuje za důležité. Jak říkal T. G. Masaryk, státy se udržují těmi idejemi, ze kterých vznikly. Přečteme-li si izraelské prohlášení nezávislosti, sepsané levicově orientovanými sekulárními Židy, najdeme v něm historické i etické odkazy na Bibli. Tuto sebedefinici izraelského státu nezbývá než respektovat.

ThDr. Jiří Lukl kazatel Církve bratrské a emeritní ředitel České biblické společnosti

To, že existuje Stát Izrael, má velký vý-

znam nejen pro nás křesťany, ale i pro lidi zemí celého světa. Jako křesťané vycházíme ze zvěsti Bible, v níž se dovídáme, že Izrael je Bohem vyvolený národ, se kterým má Pán Bůh své záměry – od dob Abrahama až do dnešní doby. Že se Židé svému poslání v různých obdobích své

existence zpronevěřovali a svému Bohu vzdalovali, to můžeme sledovat na stránkách Starého i Nového Zákona. Byli za to různě trestáni, rozptýleni po celém světě, ale stále jsou zde. Je známý názor, že jedním z důkazů Boží existence je mimo jiné i existence židovského národa.

Co se politického významu Státu Izrael týče, je to stát demokratický, značná část Izraelců v Boha nevěří a politické strany jsou rozhádané jako v každé jiné zemi s demokratickým zřízením. Vládám okolních islámských zemí jsou trnem v oku nebo, jak někteří říkají, „vředem na území islámského světa“, který je potřeba odstranit. Přesto mnozí jejich prostí občané vidí politické zřízení Státu Izrael jako lákavou alternativu. Palestinci, kteří žijí na území Izraele, se tam cítí doma. A velká část těch, kteří žijí na území západního břehu Jordánu, jim v tichosti závidí, ale nesmí o tom nahlas veřejně mluvit.

Izraelská ústava zaručuje náboženskou svobodu všem svým občanům, ale i lidem, kteří tam žijí jen dočasně. Židovské náboženství je jako pestrá mozai2018 květen

→

29

diskuze

ka – od ultraortodoxních až po velmi liberální skupiny Židů. Většina z nich vidí vznik svého státu jako naplnění Božích zaslíbení. Zázraky, které se děly v bojích s okolními zeměmi jak při vzniku státu Izrael v roce 1948, tak v průběhu šestidenní války v roce

Ing. Karel Sedláček místopředseda Mezinárodního křesťanského velvyslanectví v ČR

Obě otázky jsou velmi zajímavé, neboť

volají po srovnávání významu zdánlivě nesouměřitelných rovin a pojmů – roviny politické a roviny duchovní, stejně jako vztahu izraelského státního zřízení ke starozákonnímu dědictví a dávným proroctvím.

Existence Státu Izrael má bezesporu význam duchovní, pokud ovšem jsme ochotni mu tento význam přiznat. Není pochyb o tom, že Bůh vedl svůj vyvolený národ do země obývané Chetejci a dalšími šesti národy. „Izraelci mi totiž patří jako služebníci, jsou to služebníci moji, které jsem vyvedl z egyptské země. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (3M 25,55) „Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, …sedm pronáro-

Ing. Jiří Schneider bývalý 1. náměstek ministra zahraničí a velvyslanec ČR v Izraeli

Přinejmenším pro některé Židy má exi-

stence Státu Izrael duchovní význam, ale zdaleka ne pro všechny. Někteří zbožní Židé naopak Stát Izrael pokláda 30 květen 2018

1967, jsou pro většinu národa dokladem Boží pomoci. Jedna skupina patřící mezi nejvíce konzervativní Židy izraelský stát neuznává. Tvrdí, že proroky přislíbený návrat Židů do zaslíbené země nastane až s příchodem Mesiáše.

dů početnějších a zdatnějších než ty.“ (5M 7,1) Nicméně něco jiného je vlastnit zemi – a zde není pochyb o tom, že tato zem patří Hospodinu („Neboť země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci.“ (3M 25,23)) – a něco jiného je přebývat v ní. Izraelci mnohokrát zklamali svého Boha, který na ně ale nezanevřel. Dává jim však podmínku: „A navrátíš se k Hospodinu, svému Bohu, a budeš ho poslouchat, ty i tvoji synové, celým svým srdcem a celou svou duší podle všeho, co ti dnes přikazuji, změní Hospodin, tvůj Bůh, tvůj úděl, slituje se nad tebou a shromáždí tě zase ze všech národů, kam tě Hospodin, tvůj Bůh, rozptýlil. Hospodin, tvůj Bůh, tě uvede do země, kterou obsadili tvoji otcové, a ty ji znovu obsadíš.“ (5M 30,2,3,5) Izrael se odvolává při vyhlášení státnosti dne 14. 5. 1948 na svá historická práva. V duchovní rovině z toho plyne závazek držet se přikázání Hospodina, svého Boha.

jí za rouhavý počin a kriticky jej poměřují nároky Zákona a Proroků. To platí i pro křesťany. Sionismus měl vždy svou sekulární i náboženskou podobu.

V deklaraci nezávislosti Státu Izrael z roku 1948 se zřízení židovského státu děje „z moci historického a přirozeného práva“ s odkazem na „duchovní, náboženskou a politickou tvář židovského národa“, který

glosa se nikdy „nepřestal modlit a doufat v návrat do své Země a v obnovu politické svobody.“ Izrael prakticky nebyl a není plně sekulárním státem.

Pro židovskou diasporu byla „Erec Jisrael“ po století eschatologickým úběžníkem náboženské identity. Jednotlivci či malé skupinky přistěhovalců tam přicházeli od středověku v několika vlnách způsobených vyhoštěním Židů z Anglie, Francie, Rakouska, Španělska či pozdějšími pogromy na území tehdejšího Ruska. Mířili tam také stoupenci mesiánských hnutí Šabataje Zvi či žáků Gaona z Vilna. Jejich cílem byly kromě Jeruzaléma také jud-

Daniel Mayer, PhD. bývalý pražský rabín v letech 1986–1990, nyní žije a učí v Haifě

Země Izraele – Erec Jisrael – je zemí,

kterou Hospodin zaslíbil našim praotcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi a jejich potomkům. O této skutečnosti svědčí například verše Gn 12,7; 15,7.18– 19; 17,8; 50,24; Ex 33,1; Nu 33,53; Dt 1,8 a další.

V Numeri 33,53 se uvádí: „Podrobíte si tu zemi a usadíte se v ní.“ K tomuto verši rabi Moše ben Nachman, zvaný Nachmanides (1194–1270) uvádí, že nám bylo přikázáno podrobit si zemi, kterou Hospodin dal našim praotcům.

Nachmanides vidí v obsazení kenaanské země přikázání, které se vztahuje na celý izraelský národ.

Oproti tomu rabi Moše ben Maimon, zvaný Maimonides (1135–1204) v tom spatřuje přikázání, jehož splnění je na každém Židovi jako jednotlivci.

Proto ve svém díle Mišne Tora, Zákony králů 5:12 uvádí: „Nechť dá člověk přednost životu v Zemi Izraele, a to i ve městě, jehož většina obyvatel jsou jinověrci. Nechť nežije v cizině, a to

ský Hebron či galilejská Tverija a Cfat.

Uvědomělý sionismus vznikl až v reakci na vypjatý evropský nacionalismus.

Tragický impuls sionismu dal nacismus celoevropským pogromem, který vyvolal.

Spor o svatou zemi je sporem o dějiny a z nich plynoucí nároky pro současnost a budoucnost. To komplikuje hledání jeho řešení. Nárok na existenci židovských osad v Judsku a Samaří – z hlediska mezinárodního práva na okupovaném území západního břehu Jordánu – tak opírá svou legitimitu o tradici biblického osídlení.

i v městě, jehož většina obyvatel jsou Židé. Každý, kdo odchází ze Země Izraele do ciziny, jako by se zabýval modloslužbou.“ Země Izraele spolu s Jeruzalémem, kde do roku 70 n. l. stával chrám, byla duchovním centrem života starověkého židovstva.

Před sedmdesáti lety se naplnila Izajášova slova (Iz 66,8): „Kdo slyšel kdy něco takového? Kdo co takového spatřil? Což se zrodí země v jediném dni? Nebo národ snad bývá zplozen jedním rázem? Sotva se začala svíjet bolestí, už porodila sijónská dcera své syny.“ Byl vyhlášen moderní Stát Izrael. Jako kdysi, tak i dnes jsou největší duchovní centra – ješivy a rabínské akademie – soustředěny v Izraeli a v Jeruzalémě. V modlitbě za Stát Izrael se uvádí, že Izrael je prvním výhonkem našeho vykoupení. Proto je logické, že taková země, která čeká na příchod Hospodinova Pomazaného – Mesiáše a na dobu konečného vykoupení, je i zemí, kde je zkoncentrován nejvyšší duchovní potenciál židovského národa.

■

Pozvedat k Bohu jen srdce?

Krista Gerloffová, studovala teologii, už 24 let žije v Izraeli

Kultura, ve které tady na Blízkém východě žijeme, je jiná než česká.

Lidé jsou tu hlasitější a mnohem více gestikulují, prostě více lomí rukama a pozvedají hlas. I Češi mají svou posunkovou řeč, která se obzvlášť projevuje u řidičů aut.

Pro biblického člověka bylo samozřejmostí pozdvihovat ruce k nebi. Proto Písmo Izraelcům připomíná: Pozvedněme s dlaněmi i srdce k Bohu na nebesích. (Pláč 3,41) Naší mentalitě je zjevně bližší klečení a modlitba se sepjatýma rukama. Možná proto nemají liturgické církve při biblické výzvě „Pozvedněme svá srdce“ zmínku o dlaních. Z celé biblické souvislosti víme, že Hospodinu jde o srdce člověka, ne o nějaké vnější projevy. A přece mají tyto vnější projevy velký, a dokonce duchovní význam.

Nejlépe to ukazuje příběh boje Izraelců s Amálekem. Dokud měl Mojžíš vztažené ruce, Izrael vítězil. Co je přeloženo jako „vytrval s rukama nahoře“, znamená doslova „a jeho ruce byly vírou nebo věrností“. Jako by skrze vztažené ruce proudila jeho víra k Bohu na nebesích a z nebes Boží věrnost na zemi. Jeho vztažené ruce se staly kanálem směrem k nebi a z nebe na zem.

Ve zmíněném verši jde o pláč nad vlastním hříchem. Člověk zoufalý sám nad sebou si často schová obličej do dlaní. Ale Bible říká: Použij své dlaně, abys pozvedl srdce k Bohu. Jedna věřící sestra mi vyprávěla o tom, jak byla na konferenci, kde mnozí křesťané při zpěvu zvedali ruce. „Mně je to cizí,“ říkala, „ale přemýšlela jsem nad tím a uvědomila jsem si, že vlastně nemám vnitřní svobodu ruce zvednout.“ V mesiášských sborech v Izraeli zpíváme píseň o tom, že vše, co máme – ústa, ruce, nohy – to vše je darem od Hospodina, abychom ho chválili.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2018 květen

31

čteme

Pokání Zde nalezneme muže, který od mládí žije se

svou matkou ve stínu zděděného bohatství.

Užívá ho, jak se mládí zachce. Je vychováván k víře, ke všem povinnostem a úkonům dobrého katolického křesťana. V Lurdách se dlouho modlili, ale u něj při tom vznikalo pohrdání náboženstvím. Pociťuje to dokonce jako nenávist, spolu s touhou po sociální spravedlnosti. Na Velký pátek pojídá vzdorně kotletu uprostřed rodiny krmené postními fazolemi. Není však neschopen lásky a najde konečně i dívku, u níž láska, kterou v ní spatřil, splývá s láskou, kterou v ní vzbudil. Květ uložený v knize, stisk ruky, vše je pro něj něčím novým, okouzlujícím.

A pro rodiče té dívky z chudnoucí šlechtické rodiny je díky svému nesmírnému bohatství i hledaným ženichem. „Koukej přece, jak

Klubko zmijí François Mauriac Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1963, 224 stran

obává se soudů, neúspěchů, daní. Vše je pro něj připraveno, ale Rudolf otce zradí.

Vyhledá zákonné dědice v rodině, vše jim nabídne, jen když mu upíší dobrou doživotní rentu. To stařec nad hrobem odhalí.

Co dál? Jeho bývalá žena umírá, aniž by měl pro své bankovní záležitosti čas se s ní rozloučit. Je konec.

Nad ložem zemřelé spatří shromážděná rodina nečekané a neuvěřitelné: Stařec pláče! Potom předává celé dědictví těm, které tak úporně nenáviděl. Zanechává tu zápisník svého života. Čte jej jeho syn, právě zbohatlý dědic Hubert. Co v něm nalézá? „V jeho případu není ani stopy po pravém křesťanství. Přiznávám, že mně jeho přehnaný mysticizmus plní nepřekonatelným odporem.“ Čte jej však i jeho vnučka Jenovefa. Co ta v něm našla, co řekla Hubertovi? „Nechci z něho dělat světce. Byl to hrozný člověk.

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

tě ti lidé chtějí přilákat?“ varuje ho matka.

Když se narodily děti, láska manželky našla v nich své plné uspokojení. Pro manžela už nic nezbývá, jen ty rodinné nároky na dědictví. Čekají na peníze. Vzepřel se tomu až k nenávisti a odhodlání nedat nic.

To vyvolalo odpor rodiny vůči němu a on se plně soustředil na odvetu. Bohatství uzavřel do bankovního trezoru. Byl obávaným advokátem, peníze hromadil, byl i šetrný, zatímco rodina potřebovala peníze pro svou náročnou reprezentaci. Život se proměnil ve lsti a intriky skryté za podlézavé úsměvy.

Lásku nacházel jen u své malé usměvavé dcerušky Marie, která mu sedávala na klíně.

Plynou léta plná hořkosti v obavě, že nenasytná rodina zhltne jednou vše a zdědí po něm celé jeho bohatství. Musí tomu zabránit! Východisko najde v té dívence Marii, nyní už mladé matce a jejím synkovi. Pro ně připravuje dědictví nutnými 32 květen 2018

Život začíná a končí. Člověk zpočátku mnoho obdrží, ale později zkazí! Pokání je osvobozením. Ani na konci života ještě nemusí být pozdě. právními kroky, ale mladá matka umírá, zbývá jen chlapec Lukáš. Dědictví soustředí na něj, ale ani to nevyjde. Nadějný chlapec zemře brzy též.

Zbývá poslední možnost – jeho nemanželský syn Rudolf. Vyhledá tedy jeho chudou rodinu. Nabízí Rudolfovi nepředstavitelné bohatství jen za několik podpisů, několik právních úkonů. Syn je oslněn, ale

Nemyslíte však, strýčku, že by byl váš otec jiným člověkem, kdybychom i my byli jiní?“ Najednou rozumíme názvu celé knihy.

Stařec ve svém zápisníku označil za hnízdo zmijí své vlastní srdce, To byl první náznak jeho pokání. Našel tak Boží mír. Čtenář tohoto románu nesmí utkvět na obrazu světa, kde mamon svírá lidstvo, kdy zbohatlík uprostřed vlastní rodiny vzdoruje nenávisti opět jen nenávistí. Toto Moriacovo dílo není jen sžíravou kritikou společnosti a zrádného kadidla křesťanské nábožnosti. To by byl povrchní úsudek. Spisovatelův záměr míří na zatvrzelého hříšníka, který konečně pravdivě rozpozná ve svém srdci hnízdo jedu, zhrozí se ho a v pokání hledá Boží milost.

Najde naději, lásku, smíření. Nalezne zázrak čistého srdce.

■ blahoslav košťák

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 21. 5. 2018 (i e-mailem) na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Síly temnoty od autora E. Arnolda Clintona. Výhru věnuje redakce.

Tajenka z čísla 04/2018: Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty.

Knihu Taková dlouhá cesta vyhrává Eliška Ester Láznická. Připravil Dušan Karkuš.

2018 květen

33

post scriptum

Duchovní inspirace skrze maraton text david novák

K

David Novák předseda Rady CB

34 květen 2018

dyž vyběhnete na trať a máte natrénováno, pak je prvních 10 až 15 kilometrů krása. Nic vás nebolí, běžíte si pěkně v tempu a říkáte si, že jestli je tohle maraton, pak je to docela hezká zkušenost. Něco podobného jsem vypozoroval na počátku života s Ježíšem. Člověk sice někdy prošel bolestným hledáním, což můžeme přirovnat třeba k tréninku, ale když se rozhodne následovat Ježíše, bývá to ze začátku paráda. Zhruba v první polovině maratonu začínáte cítit první svaly, šlachy a občas i některé vnitřnosti. Počáteční lehkost se pomalu vytrácí, ale dá se to vydržet. Začínáte lépe chápat, že to asi nebude legrace. Sice to stále jde, ale tělo začíná bolet. Opakujete si všechny poučky ohledně potřeby doplňovat cukry, pít a tak dále.

Kolem 25. až 30. kilometru začínáte předbíhat ty, kteří přepálili začátek. Někteří z nich už ani neběží, ale s bolestnou grimasou se kroutí, protože dostali křeče. Tuto fázi bychom mohli přirovnat k duchovní krizi. Člověk si někdy klade otázky, které ho na začátku ani nenapadly. Anebo ho napadly, ale jen v teoretické rovině. Často jsou způsobeny bolestí, se kterou jsme v životě konfrontováni. Zároveň se stáváme svědky toho, že ne všichni, kteří s námi život víry započali, ho dokončí.

Pochopitelně kromě toho, že na trati předbíháte, jste také předbíháni. Jste konfrontování s tím, že kolem vás je mnoho lepších, obdarovanějších a silnějších souputníků. Vy se tím buď budete užírat, nebo jim budete jejich schopnosti přát. Lepší je druhá varianta, která by se dala přetavit do modlitby: „Bože, díky že jsi stvořil tolik obdarovaných lidí, od kterých se lze učit.“ Postupně si uvědomujete, jak důležitá je při maratonu strava. Zpočátku vám přišlo, že není nutné se občerstvovat. Ovšem pokud si vezmete sůl, až když máte křeče, bývá už pozdě. Asi není třeba psát o důležitosti duchovní stravy. Když se

nesytíme, následky možná nepřijdou hned, ale jednou ano.

Okolo 35. kilometru najednou člověk začíná cítit zcela netušené rozměry bolesti. Narazí do jakési pomyslné zdi a je to síla. Bolí ho skoro všechno.

Mozek vysílá jasné signály: „Ukonči to!“ Na stranu druhou vám jiná část bytosti říká: „Už to nějak do-

Najednou člověk začíná cítit zcela netušené rozměry bolesti.

konči.“ Vědomí cíle a víra, že doběhnete, jsou tak silné, že to za tu bolest stojí. Následování Krista, které Pavel přirovnává k závodu a k běhu, někdy bolí, ale vědomí cíle je tak silné, že společně běžíme dál. K tomu pak patří víra, že s jeho pomocí svůj závod života dokončíme.

Nakonec přichází cíl a medaile, která je nejen pro vítěze, ale pro každého, kdo svůj běh nevzdal. V maratonu je vítězem každý, kdo doběhne. Hovoří spolu lidé, kteří běželi pod tři hodiny, stejně jako ti, kdo běželi hodin pět. Všichni totiž dokončili. I v Písmu se mluví o vavřínu, který dostanou ti, kdo dokončí. A dokončí nejen ti nejlepší, ale každý, kdo doběhl až do cíle. Navzdory bolestem proto „běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši“. (Fil 3,14) ■

V Bibli se na mnoha místech dočteme o Božím světle. Na některých místech je doslova uvedeno, že v Bohu není žádná tma. (1J 1,5 a 2,8) I nové stvoření, které povstane po skončení tohoto času, bude zalito světlem a bez tmy se obejde. (Zj 22,5) Když se do Písma začteme podrobněji, rychle pochopíme, že slova světlo a tma tu znamenají mnohem víc než jen fyzikální jevy, které dokážeme zachytit očima. Tmě, o které píše Jan, bychom se měli vyhýbat. Naopak fyzikální tma má své místo v tomto vesmíru jako protiklad fyzikálního světla. (Gn 1,3–18) Jak důležitá je pro naše bytí tma a hlavně oddělení světla od tmy, to poznáme ve chvíli, kdy nás oslní příliš silné umělé světlo.

Aby noc byla nocí a den dnem:

potřebujeme světlo i tmu Řada látek a procesů v přírodě je závislá na střídání světla a tmy. Látka zvaná melatonin, která se vytváří v lidském mozku a v mozku všech savců, je ale přímo závislá na tmě. Čím více světelných signálů vnímáme, tím méně melatoninu mozek vyrábí. Melatonin v těle funguje jako hormon čili řídicí látka a jedním z jeho úkolů je seřizovat „biologické hodiny“ aneb rytmus mnoha dalších pochodů v organizmu. Zajímavé je, že všichni savci mají stejný melatonin, nezávisle na tom, jestli jde o denní nebo noční tvory. Liší se proto svými účinky – denní tvory melatonin uspává, ty noční naopak probouzí.

Melatoninový cyklus nejlépe funguje, když je zřetelně odděleno denní světlo od noční tmy. Jakékoli odchylky na jednu či druhou stranu nejsou zdravé. V naší civilizaci se to týká jednak těch, kdo pracují celý den v uzavřených budovách, kde si slunečního svitu mnoho neužijí, tak i těch, kdo si prodlužují den umělým světlem. (Autor tohoto článku se přiznává, že většina textu vznikla po večerech právě v takových světelných podmínkách.)

Rozhodující je také barva světla. Denní jas, který vnímáme jako neutrálně bílý, je ve skutečnosti směsí různých vlnových délek s odlišnými vlastnostmi. Nejpronikavěji se prostorem šíří záření modré barvy. Proto se nám i denní jasná obloha jeví modře. Zároveň má modrá složka světla nejsilnější vliv na melatoninový systém, a tím i na seřízení našich biologických hodin. V očích totiž kromě zraku máme ještě další speciální buňky, které jsou určené ke vnímání dne a noci a nejcitlivěji reagují zrovna na modrou. Podráždit je může i slabé světlo pronikající skrze zavřená oční víčka.

Na to, že naše signalizace dne a noci je citlivá na modrou barvu, se přišlo mimoděk až v posledních letech – tedy v době, kdy si můžeme koupit světelné zdroje, jejichž barva se velmi podobá dennímu světlu. Pro zrak jsou sice příjemnější a „přirozenější“ oproti nažloutlému svitu loučí, svíček, petrolejek či žárovek, zato ale více potlačují tvorbu melatoninu.

Opět se tak ukázalo, že původní dobrý úmysl může mít nečekané vedlejší účinky.

A nás křesťany vede k zamyšlení, jestli v záři pozemského fyzikálního světla někdy nezapomínáme na Boží světlo, které není z tohoto světa. text Martin Srb foto PXHERE a autor

BUDIŽ SVĚTLO… je první věta, kterou Bůh v Bibli řekl. A první den stvoření oddělil světlo od tmy a začaly se střídat.

Do tohoto režimu přišel člověk s vnitřním nastavením citlivým na světlo a umělým světlem přirozený rytmus narušil.