Brana 18/10

uvnitř

církev a stát 100 let komplikovaného vztahu

10|2018 brana.cb.cz

ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

iNform

inzerce

editorial

z obsahu 4 Slovo

Milí čtenáři,

Cesta odvahy a cesta strachu

6 Rozhovor

Dobrý novinář hledá pravdu

12 Téma

Církev a stát

20 Rodina

Všemu navzdory

26 Do písma

Elíša a roztrhané děti

28 Aktuálně

Sexuální skandály a pokrytectví

příště Slepota

David Novák

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 10/2018 Ročník Bratrské rodiny 50 Českobratrské rodiny 74 Vyšlo 24. 9. 2018 Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková Mgr. Martin Srb – Mgr. Radislav Novotný Bc. et Bc. Pavla Lioliasová redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Inzerce – inzerce.brana@cb.cz

narodil jsem se roku 1961 jako chtěné dítě milujícím rodičům. Ti ale žili ve smrduté stoce totalitního režimu, který si činil nárok doslova na všechno. Určoval, co budeme a nebudeme studovat, kupovat, jíst, kam cestovat, co nám dovolí vidět v kině či v divadle, jakou povolenou literaturu nám umožní číst a jakou práci dělat.

To jsem ovšem nevěděl. Od útlého dětství jsem pil zkaženou vodu a dýchal hnilobný vzduch nesvobody a snažil se v tom marasmu plavat. Byl jsem doslova odkojen režimem postaveným na lži, strachu a teroru, který z Tomáše Bati dělal antisociálního kapitalistu a z Milady Horákové zločince hodného oběšení. Samozřejmě to na mně zanechalo následky. Oproti svým rodičům a prarodičům, kteří ještě pamatovali Masaryka, vznik první republiky i tři krátké roky mezi nacismem a komunismem, jsem neměl nejmenší tušení, jak chutná a vypadá svoboda.

Narodil jsem se v roce 1961 milujícím rodičům, ale uzamčen železnou oponou a obehnán ostnatým drátem nabitým smrtícím proudem. Přesto však jsem byl veden ke svobodě! Od peřinky mě otec s matkou nosili do církve a to bylo moje štěstí.

Přestože se do ní infiltrovali udavači a pro kazatele nebylo vždy jednoduché odmítnout spolupráci s StB, byla pro mě církev doslova zázrakem, oázou, kde bylo možno se jako z inhalátoru nadechnout čistého vzduchu. V našich sborech jsme nemuseli vyznávat víru „se Sovětským svazem na věčné časy“, ale věčnost s Bohem. Nemuseli jsme se klanět mrtvému Leninovi, ale vzkříšenému Kristu. Určující nebyl Morální kodex budovatele komunismu ani kniha masového vraha Josifa Vissarionoviče Stalina Otázky leninismu, ale Písmo svaté. Dokonce v církvi existovaly svobodné volby!

To když byla vytvořena kandidátka do staršovstva a my jsme mohli demokraticky volit tajným hlasováním, koho chceme do čela sboru. A podobně jsme na členském shromáždění hlasovali o kazateli, kterého jsme si vybrali, i když předem schváleného církevním tajemníkem. Pravda, s volbou předsedy Rady Církve bratrské to už bývalo složitější, neboť na Konferenci přítomní zástupci komunistické moci měli své preference. Ale ne vždy je prosadili, jak se ukázalo například v roce 1988.

Narodil jsem se tedy roku 1961, konkrétně 43 let od vzniku Československa, 16 let od konce druhé světové války, 13 roků od komunistického puče a 7 let před násilnou okupací ruskými tanky. Letos tomu ale bude 29 let, co se učíme zvládat svobodu a demokracii. Ještě nám to moc nejde, ale vracet se zpátky do smrduté stoky totalitního režimu nebudeme. Je totiž naděje, nestane-li se neštěstí podobné druhé světové válce nebo pomatení národa něčím podobným, jako byly ideje komunismu, že se svobodě a demokracii jednou naučíme. Jistě s pomocí Boží a třeba i s články říjnového vydání časopisu BRÁNA o stoleté historii našeho státu a naší církve v něm.

Užitečné čtení přeje

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

brana.cb.cz

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz

Bronislav Matulík

slovo

2. Timoteovi 1,7

Cesta odvahy a cesta strachu text tomáš holubec ilustrace brána

H

olandská misionářka a spisovatelka Corrie ten Boom se Cesta odvahy není snadná a vyžaduje ochotu se zas a znovu jednou modlila: „Pane díky, že od nás nepožaduješ velrozhodnout. Učíme se kousek po kousku, co je to bázeň před kou víru, nýbrž víru ve velkého Boha“.

Bohem. Na křižovatkách vidíme směrovky s Božími sliby. Kdo stojí o bázeň před Bohem, nemusí se už tolik bát překážek ani Každý den, když otevřeme oči a vstaneme z postele, jsou před námi dvě cesty víry, lidí. I kdyby s námi zajedna s velkým Bohem cloumaly strašné okola druhá s malým bohem. nosti nebo obrovské poKaždý den se znovu rozchybnosti, cesta odvahy hodujeme, kterou z nich má nakonec vždycky zapůjdeme a komu budeme slíbení východiska a no„sloužit“. Každý den znového požehnání. Víra přivu ze všech sil sbíráme tom není garance proti odvahu a sílu, abychom všem pochybnostem, ale nešli cestou strachu. proti porážce. Na konStarozákonní Jozue byl ci cesty odvahy vždycky jedním z dvanácti špionů, vyroste nějaké dobré ovokteré Mojžíš poslal do zace. Mojžíš kdysi dvanácslíbené země na výzvědy. ti zvědům řekl: „Buďte Jozue pak přežil i čtyřicet odvážní a přineste něco let putování pouští a dovez ovoce té země!“ Cesta strachu naopak dl Izraelce do cíle, protoznamená, že na svá bedže byl jedním z mála lidí, „Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, kteří více než svému strara bereme zodpovědnost, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.“ chu věřili svému Bohu. která patří Pánu Bohu, a to je potom nad naše Na konci svého života se s nimi rozloučil přímými slovy: „Jestliže se vám zdá, že sloužit síly. Je to sice docela přirozené a pochopitelné, ale jde o plíživé Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda božpokušení, kterému musíme čelit. Někdy můžeme podlehnout stvům, kterým sloužili vaši otcové, když byli za řekou Eufratem, klamným pocitům, že strach a starosti jsou projevem pravé mounebo božstvům Emorejců, v jejichž zemi sídlíte. Já a můj dům budrosti a opatrnosti. Můžeme se bát smůly, různých předpovědí, strašáků nebo i vlastních limitů či reakcí. Vrabci věří, že strašák deme sloužit Hospodinu.“ (Joz 24,15) Jako by říkal: „Teď už je to na každém z vás, musíte se rozhodnout. A ponesete důsledky, počína poli je opravdový, a tudíž se ho bojí jako živého. Někdo polotejte s tím. Buď budete svobodnými služebníky Hospodina, anebo žil otázku: „Kolik dobrého bys udělal, kdyby ses nebál, že tě někdo zkritizuje?“ Kolik vnitřní radosti, v dobách dobrých i zlých, otroky svého strachu z cizích pánů. Dal jsem vám dobrý příklad.“

4 říjen 2018

bychom mohli na cestě odvahy zakusit, kdybychom se nenechali paralyzovat obavami, jak to asi všechno dopadne?

A tak si každý musíme zvolit. Znovu a znovu se rozhodnout. Jozue nám dal památný příklad: „…vyvolte si dnes, komu chcete sloužit, (…) já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ Klasická křesťanská píseň Kráčejíce do Kanánu svým pochodovým rytmem a patosem dnes asi vyvolá oprávněné rozpaky nebo i cukání koutků, ale je taková „jozuovská“, protože povzbuzuje k odvaze: „Dál, zmužile dál, zmužile kráčej do té krásné vlasti Kanán! Dál, zmužile dál, zmužile kráčej, když tě Bůh sám ráčí vést!“ V Bibli nacházíme jako nerozlučná dvojčata spojení přívlastky „udatný a rozhodný“. Odvaha spolehnout se na Boha souvisí s ochotou a schopností se rozhodnout. Ano, potřebujeme moudrost i čas ke správnému kroku, chceme se opřít také o Boží slovo, ale často je to obyčejný strach, který nám brání se pohnout z místa.

Potřebujeme si to uvědomit a pojmenovat pravým jménem. „Buď udatný a rozhodný,“ řekl Hospodin Mojžíšovi, Mojžíš Jozuovi, Hospodin po smrti Mojžíše Jozuovi, David Šalomounovi, Ageus Zerubábelovi atd. V Žalmu 27,14 čteme „Naději slož v Hospodina. Buď rozhodný, buď udatného srdce, naději slož v Hospodina!“. A ve 2 Tim1,7 se píše: „Neboť Bůh nám nedal ducha bázlivosti, nýbrž ducha síly, lásky a rozvahy.“ Každý máme svého Goliáše. David sice zahnal lva i medvěda, ale ještě nikdy nebojoval s Goliášem. Největší strach bývá z toho, čím jsme ještě neprošli, s čím nemáme zkušenost a nevíme, jak na to. Někdo řekl, že „neznámá hrozba velikosti lískového oříšku je horší než známá obava velikosti melounu“. Učedníci křičeli hrůzou, když se zdáli blížil Pán Ježíš po vodě, dokud jim neřekl: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Riskujete rádi? Já ne, a tak si musím stále připomínat, že bez ochoty riskovat Boží království v tomto světě neroste. Na cestě odvahy se smí dělat chyby. Na cestě strachu raději, než abychom udělali chybu, neuděláme nic. Nebo jinak: Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod.

Buďme církví, kde je dovoleno dělat chyby, protože chyby se dají napravit. Mnohem horší je ze strachu neudělat nic a stát celý život na místě.

Boží cesta je vždycky cesta odvahy a nikdy cesta strachu. Bez výjimky! Bude-li se cesta stra-

chu tvářit jako vrchol moudrosti a opatrnosti, je to náboženský podvod. I kdyby ji lemovaly zástupy andělů, jsou to jen převlečení démoni, nevěřme jim…

Odvaha víry navzdory těžkostem, utrpení, bezvýchodnosti či zoufalství bude štědře odměněna: „Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna.“ (Žid 10,35) Na cestě strachu zakopávám své „hřivny“.

Vymlouvám se, že to není moje obdarování: ten to dělá lépe, ještě nejsem připravený, zrovna teď není vhodná doba… Jsem někdy jako služebník z onoho podobenství Pána Ježíše: „Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.“ Hledáme-li Boží vůli a ocitneme se na křižovatce, používáme obvyklá kritéria: Boží slovo, modlitbu, radu moudrých, „otevřené dveře“, atd.

Pokud stále nevíte, kudy dál, a už je třeba udělat krok, zvolte si cestu, která si žádá více odvahy, a určitě neuděláte chybu. Cesta odvahy znamená ochotu jít někdy „mlhou“. Teprve po dalším kroku vidíme zas o kousek dál a obzor se nám pootevře. Nemůžeme všechno naplánovat a mít pod kontrolou.

Každý den potřebujeme nějakou pilulku od Boha proti strachu; abychom dokázali jít cestou odvahy. Třeba jeden verš z Bible, jednu myšlenku, jednu modlitbu nebo příběh. Evangelista Reinhard Bonnke napsal: „Víra není pocit. Přijde-li nebezpečí, je strach nevyhnutelný. Někteří lidé mají přirozený sklon k depresím a podléhají panice. Dokonce i kníže kazatelů, evangelista Charles Spurgeon znal depresi a snažil se své studenty rozesmát. Neboť jinak by se musel – jak sám říkal – rozplakat. Podobně trpěl pisatel Žalmu 42: „Slzy jsou chléb můj ve dne i v noci, když se mne každý den ptají: Kde je tvůj Bůh? Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš?“ Neuměl to pochopit – ale věděl, kde hledat sílu: „Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jen jemu, své spáse.“ Když se blíží pohroma, utržíme těžké rány, skličují nás zlověstné okolnosti nebo když se nemoc a bolest usídlí u našeho krbu, chemické procesy v našem těle se spustí a přirozeně přichází strach a úzkost. Co si počne v tu chvíli víra? Snímá pouta z našich kotníků tak, abychom mohli čelit paralyzujícímu sevření a bez ohledu na okolnosti jít dál.“

Tomáš Holubec (1966) Kazatel karlovar­ ského sboru, člen Rady CB; s manžel­ kou má čtyři děti, od r. 2014 jsou také pěstouni na přechodnou dobu.

■

2018 říjen

5

rozhovor

Dobrý novinář hledá pravdu ptala se Pavla Lioliasová foto Boris Nemeth

Slovensko zažilo za posledního půl roku největší protesty od sametové revoluce v roce 1989. Společně s Českou republikou si navíc letos obě země připomínají sto let od svého založení. Nejen o politice, aktuální situaci i křesťanských hodnotách s šéfredaktorem slovenského časopisu .týždeň Štefanem Hríbem.

J

ak se v dnešní době žije na Slo­ vensku?

Ako vždy od roku 1989. Sporíme sa tu ešte len o základné veci slobodného života.

Ptám se kvůli tomu, že Slovensko si za poslední půlrok prošlo poměrně velkými politickými i společenskými proměnami, které v podstatě odstartovala únorová vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky.

Následně došlo k rezignaci vlády Roberta Fica, odstoupení policejního prezidenta a k největším demonstracím od roku 1989. Jak se za těchto šest měsíců Slovensko změnilo?

Dúfam, že sme sa stali zase o trochu citlivejšími na násilie, lož a korupciu. Skvelé je, že sa o slovo prihlásili mladí ľudia, ktorí zaplnili námestia. A vražda dvoch mladých ľudí bola cez čiaru aj pre tých, ktorí sú inak ticho. Osobne si tiež myslím, že sa po Mečiarovi práve končí dalšia smutná éra populizmu, korupcie a hrubosti v našej ponovembrovej histórii. Čo ju nahradí ešte nie je úplne jasné, ale únos štátu úzkou skupinou vyvolených a omrvinky zo stola mocných sa už ľuďom prejedli.

Vnímáte i na základě těchto událostí nějakou proměnu nálady mezi Slováky?

Vrátila sa aktivita, odvaha, odhodlanie.

A s nimi aj nádej, že sa veci posunú k lepšiemu. Naposledy to tak bolo v roku 1998, keď sa rozhodovalo, či Slovensko bude Bieloruskom, alebo slobodnou krajinou Západu.

6 říjen 2018

Ovlivnila vražda Jána Kuciaka i vás?

Ať už osobně, nebo pracovně?

Ján Kuciak mal svoje prvé texty u nás v .týždni, takže to bol o to väčší šok. Vrátilo nás to k mafiánskemu Mečiarovmu štátu, keď novinári pri štartovaní auta mysleli na výbuch. Ale asi sme zvyknutí, lebo nás to rýchlo prešlo.

Křesťanem jste přes třicet let. V jednom rozhovoru jste řekl, že jste uvěřil ve dvaceti letech. Jak k tomu došlo?

Vyrastal som na dvoroch v bratislavskej Petržalke, kde som nepoznal nikoho veriaceho. Kresťanstvo bolo pre mňa niečo z minulosti, niečo cudzie, odťažité, niečo pre babky, ktoré už myslia na smrť. Ale jeden z mojich kamarátov prešiel obrátením, a mňa dosť šokovalo, že on, ctiteľ Pink Floyd a kvalitného umenia, začal chodiť do kostola. Veľa sme sa o tom rozprávali, spoznal som iný svet, a potom prišlo rozhodovanie – zostanem tomu uzavretý, alebo sa možnosti viery otvorím? Urobil som teda pokus a v jeden večer som osamote celkom vážne povedal: Bože, ak naozaj si, chcem ťa poznať.

Mal som 18 rokov. Nedá sa krátko popísať, čo sa stalo, ale odvtedy som veriaci. Asi by som povedal len to, že som v tej chvíli začal vidieť svet inými očami a nevnímal som ho už ako chladný, ale ako nežný.

Jak se to, že jste křesťan, promítá do vaší práce novináře?

Dobrý novinár hľadá pravdu, toto nesmie záležať na jeho viere. Viera ma možno chráni pred dokazovaním si vlastnej dôležitosti. A ešte jedna vec – aj u tých najväč-

Štefan Hríb (1965) Slovenský novinář a moderátor.

V médiích začínal jako dopisovatel Lidových novin, později pracoval pět let jako moderátor a komentátor rádia Svobodná Evropa a vedl týdeník Domino Fórum. V roce 2004 zakládal a dodnes vede slovenský časopis .týždeň. Napsal například knihu rozhovorů s českým astronomem Jiřím Grygarem nazvanou Takto se mě ještě nikdo nezeptal nebo knihu Kam se ztratil Bůh, ve které vedl rozhovory o Bohu a světě kolem nás s třemi kněžími – Markem Orko Váchou, Tomášem Halíkem a Karlem Satoriou.

Říká se o vás, že jste „neprávem vyhlášený moralista“. Proč neprávem? Čím je pro vás morálka? Jaký je váš názor na desatero?

Morálka desatora je dobrý, hoci nesplniteľný návod na život. A ja nemôžem byť moralista, lebo sa poznám. Nikdy nesúdim iných za osobné pády, ani vášho Nečasa by som nesúdil. Hlásim sa k vete: Miluj a môžeš všetko. Desatoro je dôkaz našich zlyhaní, ale láska je cesta z nich. Stále znovu a pre každého.

ších korupčníkov a dokonca vrahov vnímam ich šancu. Neviem niekoho navždy odsúdiť, vždy vidím tú maličkú medzierku pre lotra po pravici, ktorým sme podľa mňa úplne všetci.

Nejraději píšete o věcech, na které panuje jasný názor, a přitom je to jinak.

O jakých například? O čem to je teď?

Nezdieľam hystériu okolo globálneho

otepľovania, hoci veľmi uznávam ochrancov prírody. Nikdy som nebol prívržencom zániku národných štátov a vzniku európskeho superštátu, hoci považujem EÚ za zmysluplnú a dnes pri Putinových rozťahovačných chúťkach za ešte dôležitejšiu ideu spolupráce. A v Česku by som dnes bol veľký kritik Babiša, no pýtal by som sa, z čoho ten fenomén vznikol a hľadal by som zlyhania pravice, ktorú inak volím.

V rozhovoru pro Denník N jste řekl, že za největší hřích považujete pýchu, i když se církev tváří, že nejtěžší hříchy jsou spojené se sexem. Proč právě pýcha?

Čo je láska? Vzťah. A čo je pýcha? Sebestačnosť. Myslím, že cnostní a veľmi slušní ľudia sú častejšie sebestační, ako tí, ktorých považujeme za spodinu. Obrazne – do pekla sa nechodí za sex, peklo je skôr plné sebestačných ľudí, ktorí sa preň sami rozhodli, lebo v nebi vzťahov by sa necítili dobre.

→

2018 říjen

7

rozhovor

Myslíte si, že pýcha je problémem církve? Co ve vás zanechalo neodůvodněné odvolání oblíbeného slovenského arcibiskupa Róberta Bezáka?

Pýcha je problém cirkvi rovnako, ako kaž­ dého z nás. V cirkvi je len viac na očiach. Áno, nevyzerá dobre, keď sú biskupi definovaní svojou funkciou, keď z nich nejde láska, ale úrad. Odvolanie Róberta Bezáka bol strašný faul takýchto úradníkov, a ostane veľkou ranou na slovenskej cirkvi.

Nezastali sa ho najbližší, biskupi, musel to urobiť váš kardinál Vlk. Celý ten proces ukázal, kde slovenská katolícka cirkev stojí. Vyhrali intrigy, majetok, zakrývanie pravdy. Kristus bol kdesi na okraji.

Jakým vývojem prošly v novodobé historii Slovenska církve? Je něco, co podle vás významně ovlivnilo jejich současnou podobu?

Katolícku cirkev veľmi poškodila jej účasť na Tisovom Slovenskom štáte. Deportácie 8 říjen 2018

jste došli? Kam se podle vás ztratil? Dá se to vyjádřit několika slovy?

Nacionalisti vidia našu spoločnú históriu len ako predstupeň k samostatnosti.

sa nedajú nijako obkecať. Po prenasledovaní a utrpení počas komunizmu však v roku 1989 cirkvi získali znovu veľkú autoritu a dôveru. Lenže prešlo 30 rokov, a všetko je preč. Bolo by na dlhú diskusiu, prečo cirkvi nezvládli slobodu. Poviem len jeden dôvod – vysoké slová, nízke činy.

S třemi kněžími jste napsal knihu rozhovorů Kam se ztratil Bůh. K čemu

Boh sa samozrejme nemá kam stratiť, lebo v ňom žijeme, hýbeme sa a sme. Možno sa trochu stratila naša schopnosť vnímať svet aj inak, než cez elementárne častice a prírodné zákony. Všetko sme vysvetlili, málo sme pochopili. Ale zasa nie je to beznádejné – láska predsa nikdy neprestane, a my, vysmädnutí mechanickým poznaním, sa k nej budeme vracať. Česká i Slovenská republika si letos připomíná sto let od svého založení.

V lednu to taky bylo 25 let od rozdělení obou zemí. Jaké jsou podle vás dnešní vztahy mezi Slováky a Čechy?

Mnohí hovoria, že sú lepšie ako predtým, keď sme sa občas hádali. Mne sa ale zdá, že rozvod je vždy prehra. Môže byť riešením ťažkej situácie, ale nehovorme, že je to lepšie, ako ten pôvodný blízky vzťah. Stratili sme sa navzájom a mne je to ľúto.

Když si vezmeme stoleté výročí založení společného státu i 25 let od rozpadu federace – jak se slovenská společnost teď zpětně na společnou historii s Čechy dívá?

Nacionalisti vidia našu spoločnú históriu len ako predstupeň k samostatnosti. Ta­ kúto redukciu všetkého na štát ako cieľ sám osebe považujem za modlárstvo. Ale toto je dnes, žiaľ, mainstream.

Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění patří Slováci u Čechů mezi vůbec nejoblíbenější národnosti.

Jak si naopak Češi stojí u Slováků?

Rovnako. Lebo to nič nestojí.

U průzkumu ještě zůstanu. Organizace Post Bellum nedávno přišla s výsledky šetření, podle kterého 60 procent mladých lidí neví, co se stalo v roce 1968. Lépe na tom nejsou ani s ostatními osmičkovými roky (třeba 1938 a 1948). Paradoxně nejvíc z nich zná události roku 1918. Jaký je na Slovensku zájem mladých o historii?

Mají povědomí i o moderních dějinách?

Sme na tom ešte horšie, lebo slovenské školstvo neprešlo ani základnou reformou. Vychovávame si generácie bez elementárneho vhľadu, a tým ich rovno ponúkame do hrdla dezinformácií. Často také vnímám, že se v Česku trochu s obdivem vzpomíná na období první republiky. Je to tak i na Slovensku? Případně na které období stoleté historie vzpomínají Slováci takříkajíc s láskou?

Časť starších ľudí smoklí za Tisom, a časť za normalizáciou. Prvá republika je vnímaná skôr ako česká záležitosť, hoci bez nej by Slovensko neexistovalo. S láskou spomínajú reformní komunisti na rok 1968, a moja generácia na rok 1989.

V Česku je z historických postav hodně oblíbený Tomáš Garrigue Masaryk. Často se o něm mluví jako o „tatíčkovi Masarykovi“. V anketě o největšího Čecha skončil na druhém místě hned

za Karlem IV. Vnímají ho Slováci stejně důležitě? Nebo je pro ně zásadnější třeba Milan Rastislav Štefánik?

Povedal by som, že sú u nás vnímaní ako dvojica. Stále tam ešte potrebujeme veľkého Slováka, samotný Masaryk by pripomínal našu vtedajšiu malosť.

Osobně vnímám, že Slováci jsou daleko větší vlastenci než Češi, někdy mám pocit, že jsou se svojí s velkou láskou k vlastní zemi a národu až nacionalističtí.

U Čechů mám tyhle pocity spíš jen v době, kdy je nějaká významná sportovní akce.

Vidíte to taky tak? A čím to podle vás je?

Tí, ktorých u nás najviac počuť o láske k vlasti, tú vlasť najviac okrádajú a zaned­ bávajú. Je to tak roky, už od Mečiara. Nedajte sa preto oklamať slovami. Kričať aký som vlastenec a pritom uniesť prezidentovho syna, predražiť všetky tendre, alebo označiť mladých organizátorov protestov Za slušné Slovensko za Sorosove deti nie je vlastenecké, ale vlastizradné.

O Češích se často říká, že jsou ateistickým národem. O Slovácích zase

tolik ne. Čím si to vysvětlujete?

Formálnou príslušnosťou k cirkvi. Ale neviem, či to niečo hovorí o láske v našich dušiach. Do neba nepôjdu národy, ale jednotlivci, nie?

O našem prezidentovi a premiérovi jste řekl, že kazí Česko i celou střední Evropu. Jak se tato nákaza projevuje na Slovensku? Myslíte si, že jejich volba může souviset se zmíněným českým ateizmem?

Tá nákaza nie je české či stredoeurópske špecifikum. Pozrite sa na správanie Trumpa. Nesúvisí to s ateizmom, Poliaci, Maďari aj Američania si predsa lídra zvolili na inom než ateistickom princípe. Povedal by som, že ide o akúsi novodobú sedliacku vzburu. Páni sklamali, neboli féroví, neboli citliví, tak to skúsime s vlastnými riešeniami. Sú to primitívne riešenia, doplatíme na ne všetci, ale asi si ich musíme vyskúšať, aby sme všetci, elity aj ľud, pochopili, kde robíme chybu.

Děkuji za rozhovor.

■

reportáž

Když město zní chvalami text a foto Eva Čejchanová

Prší. Nezdá se, že by to někomu vadilo. Dolní náměstí je zaplněné lidmi v pláštěnkách a s deštníky. Nad nimi padají kapky jako požehnání do dlaní vztažených k Bohu. Město zní chvalami. Je poslední víkend v srpnu 2018 a ve Vsetíně se koná už osmý ročník křesťanského festivalu UNITED.

10 říjen 2018

K

apky se na dlažbě spojují do kaluží.

Pro festival, který z velké části probíhá venku, by to mohla být komplikace, ale není. Tisícům lidí na náměstí jako by to bylo jedno. Vnímají Boží přítomnost a v ten okamžik žijí jen tím. Zpívají, modlí se, poslouchají, děkují, čerpají i rozdávají. Jsou zde lidé všech generací, ale mládí jednoznačně vede. Hlavou mi bleskne vzpomínka, kdy jsem měla jejich léta. Tajně jsme převáželi Bible ze severu Čech na jižní Moravu. Tiskly se v Německu, nabrali jsme jich plný kufr auta na faře v pohraničí a celou cestu jsem se snažila tvářit co nejnenápadněji, protože kdyby nás chytli, školu už bych nedodělala. To, co vidím ve Vsetíně, mi připadá jako kus nebe. Generace našich dětí už má svobodu hlásit se k Bohu a dělají to veřejně, s chutí a hrdostí. Žijí svou vírou. Můžou. Je to úžasný pocit.

během těch tří dnů nabyde o pět tisíc lidí.

Ale festivalem žije celý týden. Než začne, dobrovolníci staví tribuny, pomáhají místním neziskovkám… A až skončí… „Připravte se na to, že po půlnoci to vypukne. Každý ví, kde je jeho místo. Vyzkoušeli jsme, že za hodinu padesát může být město uklizené,“ říká poslední den na konci bohoslužby

Každý si najde svoje Hudba je slyšet ještě daleko za náměstím, zaniká až tam, kde okraje cesty lemují stánky s propagací křesťanských organizací a kde už jsou slyšet melodie z malého pódia na druhé straně trasy. Ring mezi Domem kultury a budovou Městského úřadu patří dětem.

Od rána do večera mají možnost užít si svůj vlastní program. Taneční rozcvička, divadlo, výtvarný workshop, kapely.

Kdo chce najít klidný kout, může zaplout do kina, kde se promítá film nebo hraje divadlo. Tedy pokud přijde včas, protože jinak se tam nevejde. A centrem dění je Dům kultury. Zde, u registrace, pro účastníky festival začíná. Odtud se po ranní bohoslužbě na svá stanoviště a do města rozbíhají skupinky dobrovolníků za svými úkoly, sem se zase schází pro informace, za programem do sálu, ze kterého je po dobu festivalu hudební klub a kde je plno nejen při koncertech, ale i při přednáškách. Nebo jen tak na kafe do 3D kavárny v patře. Je to obrovská akce. Město

info box

UNITED telegraficky v číslech datum 23.–25. 8. 2018 ⚫ ročník 8. počet dnů pro dobrovolníky 5 ⚫ účastníků 5 000 ⚫ účinkujících 250 ⚫ hlavních řečníků 5 ⚫ lidí v organizačním týmu 350 ⚫ z toho dobrovolníků 160 počet seminářů 20 ⚫ workshopů 16 počet kapel 30 ⚫ vstupenka plná / předprodej / dobrovolníci 790 Kč /od 490 Kč / 490 Kč ⚫ nových přátelství neomezeně

Pod pódiem

Břeťa Raška šéf dobrovolníků na festivalu UNITED

Děláš svůj šestý ročník. Kdy pro tebe začíná práce pro další ročník festivalu?

Když se probudím a zjistím, že je nový rok. Po festivalu, od září až do prosince, je příjemné, když se „nic nedělá“, ale pak už se rozjíždí práce

Břeťa Raška početnému týmu dobrovolníků. V neděli ráno už ve městě není poznat, že tu nějaký festival byl.

Bod zlomu Začátky nebyly tak mohutné. Celá akce se vešla do uzavřených prostor. Dům kultury, kino… Před dvěma roky ale došlo ke změně. Prostory přestaly stačit a Vsetín se zdál na tak velkou akci malý. Organizační tým začal hledat nové místo – v Olomouci, Ostravě nebo v Brně. A v té době si organizátory pozvalo Město Vsetín na finanční kontrolu. „Šli jsme tam s Ondrou Hurtou a čekali jsme setkání s jedním úředníkem. Ten ale nebyl ve své kanceláři, prý je v jednací místnosti. Když jsme na místě potkali kontrolní radu složenou ze zastupitelů Vsetína, byli jsme opravdu překvapeni,“ popisuje bod zlomu Petr Húšť, ředitel festivalu. „To setkání nebylo tak úplně o financích. Dozvěděli se, že se chystáme pořádat festival UNITED jinde. Řekli jsme, že bychom zůstali rádi ve Vsetíně, že spolupráce je velmi dobrá, ale že už je pro nás Dům kultury malý. Zastupitelé se nás zeptali, proč tedy festival neuděláme venku.

A karty se najednou obrátily. Už jsme to nebyli jen my, kdo usiloval o vyřízení všech povolení, ale město nám nabídlo i realizovalo pomoc, ať už šlo o povolení ohledně záborů veřejných prostor, ohlášení veřejného shromáždění, odklonu dopravy atd.

Navíc zastupitelé se v této podpoře shodli

napříč celým politickým spektrem. Bylo úžasné začít dělat hlavní program festivalu UNITED venku na Dolním náměstí ve Vsetíně a zažít, že v pořádání setkání, které je o uctívání, modlitbě, předávání evangelia a biblických principů, nám město pomáhá a stojí za námi.“

Srdce festivalu To, o co jde organizátorům především, je přiblížit lidi k Bohu. Modlitební základna a poradenské centrum – tam je základ, studna, ze které se čerpá síla do dalších aktivit, dnů i do dalšího života. Každý má možnost přijít a nabrat si. V Domě kultury, v místnosti s oddělenými kójemi, kde zkušení dobrovolníci specializovaní na pastorační péči vyslechnou problémy, poradí, hledají cestu skrze modlitby. Venku v modlitebních karavanech, tam, kde tečou proudy nevěřících, aby každý měl možnost zastavit se a hledat to podstatné. Hlavně tam, v tichu modliteb, vznikají příběhy, které jsou smyslem festivalu – Boží doteky, obrácení, nové začátky. Jedno ze svědectví, která lidé píší na festivalový web, končí slovy: „V tu chvíli mi jen tekly slzy dojetím. Věděla jsem, že všechno, co se má stát, se stane. Bůh má pro mě plán…

Pomodlete se prosím za všechny, kteří se podílejí na přípravě UNITED. Tento festival mění lidem životy. Je to to nejmenší a zároveň to největší, co jim můžeme dát.“

na dalším ročníku. Ostrá příprava začíná začátkem července a trvá 7 až 8 týdnů osm hodin denně. Jsem živnostník, takže přestanu být v práci a dělám festival.

Jak vypadá takové „nicnedělání“?

Dáme si s týmem kafe, koukneme na fotky. Je to doba, kdy vyhlížíme svědectví a příběhy lidí z festivalu. Protože to je smysl celé akce – posunout lidi blíž Pánu Bohu. Tam jsou ty první vlaštovky o tom, že se Pán Bůh lidí dotkl. Je pěkné, že je narvané náměstí, že je tam euforie a že lidé zapařili a program se tentokrát fakt povedl. Ale mně to je úplně jedno. Ve chvíli, kdy to bude jen pro zábavu nebo pro dobrý pocit někoho, tak se otočím a za hodinu ve festivalu nejsem.

Celý rozhovor najdete na www.brana.cb.cz.

■

2018 říjen

11

téma

1918–2018

Církev a stát text robert hart a kolektiv autorů ilustrace ondřej košťák

Sto let mezi totalitou a svobodou

Sto let. 36 550 dnů. Český národ a celá naše země za tu dobu několikrát razantně změnily směr.

Svoboda – válečná okupace – nádech svobody – komunistická diktatura – svoboda. S každou změnou se měnil i vztah státu a církve, vztah těch, kteří měli moc, a těch, kteří měli víru.

12 říjen 2018

Vztah moci světské a duchovní, státu a církve, patří zcela jistě mezi jedny z nejsložitějších skutečností celé historie křesťanství. Tak jak se v dějinách proměňovaly historické, politické i kulturní souřadnice, bral na sebe i vztah církve a státu široké spektrum nejrozmanitějších podob – od pronásledování křesťanů na jedné straně, až po náboženské ospravedlňování mocenských poměrů na straně druhé. Vzhledem k bohatým a dramatickým stoletým dějinám naší republiky tedy asi není divu, že ani vztah mezi Církví bratrskou (či Svobodnou církví reformovanou nebo Jednotou českobratrskou, jak zněly dřívější názvy) a státní mocí v tomto ohledu netvoří žádnou výjimku. V našem článku se alespoň v hrubých rysech pokusíme nastínit proměny podob tohoto vztahu v jednotlivých obdobích dějin naší vlasti.

První republika (1918–1938) Postoj církve vůči státu zůstával už od dob vzniku v roce 1880 „svobodný“ – církev měla status církve státem neuznané, tj. byla na státu nezávislá, státem nebyla finančně podporovaná a státní orgány nijak nezasahovaly do jejích vnitřních věcí. Toto principiální nastavení vůči státní moci si Svobodná církev reformovaná zachovala i v období první republiky, ale s jedním citelným rozdílem. I když politické postoje členů církve byly jistě různé, zdá se, že jedna věc ve vztahu k republice byla víceméně všem společná. Byla to jejich republika. I oni sdíleli velmi silně téměř celospolečenské nadšení, že český národ získal svou vlastní státní existenci.

Změna názvu církve na Jednota českobratrská v květnu 1919 rovněž vyjadřuje tento vřelý étos: ujmout se dědictví otců, věrně je rozvíjet a sloužit celému národu svědectvím o Boží lásce v Kristu.

A to jak skrze zvěstování evangelia a křesťanskou službu lásky a milosrdenství, tak i skrze poctivou občanskou práci. Věrný Kristův svědek je zároveň i poctivým a pracovitým občanem své republiky.

Jeho nejvlastnějším domovem však zůstává Boží království a jeho naděje vyhlíží návrat Krále. To mu pak dává svobodu v lásce sloužit všem i kritizovat zlo, nespravedlnost nebo různé společensky negativní jevy.

Loajalitu členů Jednoty českobratrské k republice nesporně posilovala i skutečnost, že jedna z jejích nejvýraznějších osobností, kazatel František Urbánek, měl (už od 90. let 19. století) velmi blízko k prezidentu T. G. Masarykovi a jeho rodině.

Ze všech Urbánkových projevů o TGM je cítit hluboká úcta i respekt k osobě a charakteru prvního prezidenta, oproštěné přitom od všeho devótního prvorepublikového „tatíčkování“.

Druhá republika a období protektorátu (1938–1945) Tísnivá atmosféra období po Mnichovu a nacistické okupaci v březnu 1939 dvacetileté období relativně pokojného vztahu Jednoty a státu pochopitelně dramaticky proměnila. Už anšlus Rakouska v březnu 1938 způsobil, že musel být zrušen sbor ve Vídni. Po obsazení pohraničí došlo na existenci dalších sborů. Církev přišla o německý sbor v Trutnově a také v Chudeříně (Litvínov), kde byl sbor úředně zrušen i přes to, že se připojil k německé Freie Evangelische Gemeinde. Činnost stanice v Českém Krumlově pokračovala dál jen v ilegálních podmínkách.

15. březen 1939 pochopitelně přinesl ještě horší období. Na Slovensku, jež vyhlásilo samostatný stát, byla Jednota zrušena. Bratislavský sbor se nuceně připojil k reformované církvi, sbor v Prešově našel azyl u baptistů. Na Podkarpatské Rusi obsazené Maďarskem se rovněž práci podařilo převést do péče baptistů. Svobodné německé církve Jednotě v protektorátu nabízely, aby se s nimi spojila.

Návrhy byly sice existenčně výhodné, ale ze zřejmých důvodů zcela nepřijatelné. Rada tento druh kolaborace odmítla.

Pod tlakem okupační moci se život církve těžce zredukoval. Vydávání časopisů bylo zastaveno, publikační činnost silně omezena, misijní činnost minimalizována, konference se nemohly uskutečnit několik let. Mnohé členy postihlo totální nasazení na práci v Říši, mnozí čelili výslechům, někteří zakusili vězení. Členové Rady byli sledováni gestapem. František Urbánek byl pro svůj vztah k TGM i proto, že měl syna v USA, považován za politicky podezřelého a musel podstupovat výslechy v Petschkově paláci. Tajemník Rady Josef Cvrček byl za pomoc židovské rodině v roce 1944 zatčen a internován v koncentračním táboře v Dachau. Život církve se přesto nezastavil, dál zvěstovala evangelium, dál se v rámci omezených možností snažila sloužit praktickou láskou. V únoru 1945 byla při bombardování Prahy zasažena vinohradská modlitebna.

Poválečné roky (1945–1948) Zdálo se, že s příchodem míru se znovu otvírá úžasný prostor k misijní i charitativní službě. Situace se ale válkou výrazně změnila a brzy bylo zřejmé, že prostý návrat k předválečným poměrům nebude možný.

Zatímco se slovenskými sbory byly po šestiletém odloučení s velikou radostí znovu navázány svazky, práce na Podkarpatské Rusi po jejím vynuceném odstoupení SSSR byla ztracena. Výrazným polem volajícím po obnově služby bylo válkou a odsunem Němců hluboce rozvrácené pohraničí. Církev usilovala o obnovu sborové práce alespoň v místech, kde před válkou působila, ale ne všechny plány se dařilo uskutečnit. Například v Trutnově se sbor obnovit nepodařilo, vznikla zde jen stanice českoskalického sboru. Na druhou stranu vyrostly v pohraničí sbory nové, vytvořené tam, kam se rozhodli odejít mnozí členové z vnitrozemí. V severních Čechách se centrem stal sbor v Ústí nad Labem, vznikly i stanice v Děčíně, Tep-

Mgr. Robert Hart (1972) Kazatel sboru CB v Praze 4 – Šeberově, senior pražského seniorátu. Vystu­ doval bohemistiku a historii na FFUK, absolvent ETS. S manželkou Janou mají syny Jakuba a Davida.

→

2018 říjen

13

téma

licích, Dubí aj. V roce 1947 byl ustanoven sbor v Liberci se stanicemi v Novém Městě pod Smrkem a Hraničné u Jablonce. V pohraničí vznikly i další větší stanice, např. Karlovy Vary nebo Chomutov.

Z hlediska vztahu k okolní společnosti byl poněkud zvláštní projekt „bratrské obce“ vedený kazatelem Erlichem ve Staré Libavě na Olomoucku. Tato po odsunu Němců vysídlená obec měla být nově obydlena čistě členy Jednoty českobratrské, kteří by obnovili zdejší modlitebnu a společně rovněž hospodařili. Myšlenku takovéto exkluzivity sice úřady nepodpořily, přesto se zde ale usadilo vícero rodin, jež vytvořily sbor. Relativně slibné začátky ukončil nástup komunistů k moci, kteří hospodářsky prosperující obec rozprášili.

Na dlouhou dobu poslední rozkvět zaznamenala rovněž sociální práce.

Pro práci se seniory se od úřadů podařilo získat státem po válce zkonfiskovaný zámek v Suchomastech. Pokračovala například i práce sirotčince ve Chvalech a dětské ozdravovny v Kařezu.

Po únoru 1948 Nástup nových, těžkých časů Jednotě českobratrské symbolicky zvýraznila významná událost: 26. října 1948 zemřel František Urbánek, který stál ve vedení církve dlouhých 45 let. V březnu téhož roku ještě stihl poskytnout poslední služby rodině TGM – pronesl pohřební řeč na rozloučení s ministrem Janem Masarykem.

V říjnu 1949 pak byly vydány církevní zákony, kterými komunistický stát nad církvemi převzal absolutní kontrolu. Jednota musela v roce 1951 projít tzv. systemizací, což znamenalo ustanovení počtu sborů, pro něž stát schválil místo kazatele. Došlo tak k nucenému snížení počtu sborů z 39 na 28, tedy skoro o třetinu! Veškeré aktivity církve spadaly pod ostrý dohled státu, jeho církevní tajemníci rozhodovali prakticky o všem (např. o udělení i odebrání státního souhlasu kazatelům k vykonávání povolání, souhlasu s mimořádnými shromážděními, ke službě kazatele z jednoho obvodu v obvodu jiném, schvalování kandidátek staršovstva aj.). Kandidátka pro volbu členů Rady musela rovněž projít schválením, státní úřad pro věci církví musel schválit řád církve, vyznání apod. Vedle oficiálních nástrojů tlaku moci zde působily ale i ty méně viditelné, umožňující totalitní kontrolu a ovládání: systém založený na udavačství, spolupráci s StB, šikanování všeho druhu a jiném byrokratickém omezování.

Vedle případů přímé perzekuce (věznění po vykonstruovaných procesech, z mnoha uveďme alespoň kazatele A. Voříška, B. Schneidera nebo J. Polanského) zakoušela velká část členů církve existenční potíže různého druhu (zákazy povolání, všemožná šikana, zákazy studia na středních či vysokých školách apod.). Ne každý ovšem pod tlakem osvědčil věrnost Kristu, tlak na konformitu s požadavky moci byl obrovský.

Tam, kde komunistická moc cítila ideologickou hrozbu, zavedla tvrdé restrikce. Aktivita při duchovní výchově mládeže byla mnohdy přitěžující okolností. Spolky mládeže byly zakázány, stejně jako časopisy pro mládež a organizování letních táborů mládeže či dorostu. Už v roce 1948 byly zastaveny některé časopisy, v roce 1951 pak i hlavní časopis Českobratrská rodina. (Obnovit ji bylo možné až v roce 1969.) Byla zrušena všechna sociální práce, biblická škola v Kutné Hoře byla rovněž zlikvidována. Když byl samostatný tisk posléze povolen, režim si vynucoval na jeho stránkách otištění prorežimních prohlášení Rady k nejrůznějším událostem. Možnost vydávání duchovní a teologické literatury byla jen minimální a podléhala

cenzuře. Mnohou službu tak vykonali ti, kteří riskovali při ilegálním dovozu knih ze zahraničí.

Archivář Rady Církve bratrské, bratr Jan Štěpán, v publikaci 120 let v Božích službách celé období komunismu charakterizuje mimo jiné nadpiskem „Boží věrnost nad naší nevěrností“. Konstatuje, že církev nešla v období totality cestou viditelného odporu. Ale zároveň dodává, že z Božího slova zaslechla, že víc se sluší poslouchat Boha než lidi. A tomu se většina bratří a sester podřizovala a různými způsoby na sebe brala Kristův kříž.

Doba svobody (1989–2018) Pád vlády KSČ v závěrečných týdnech roku 1989 otevřel cestu dramatické proměně české společnosti, církve nevyjímaje. Obnova plné náboženské svobody i přiznání oprávnění výkonu zvláštních práv registrovaným církvím a náboženským společnostem (např. konání církevních sňatků, vyučování náboženství ve školách, duchovenská služba v armádě ČR či věznicích) vytvořily výjimečné předpoklady pro široké rozvinutí a naplňování poslání církví ve společnosti.

Vleklým problémem byla snaha o dosažení nápravy majetkových křivd, jichž se na církvích dopustil komunistický režim. Potřebný zákon se podařilo prosadit až na konci roku 2012.

Ani Církev bratrská se nevyhnula nutnosti zaujmout postoj ke svému působení v době totality a kriticky se vypořádat s minulostí. Přes mnohé, co bylo vyřčeno i napsáno, se stále objevují hlasy, že ono vyrovnání s minulostí není možné považovat za uzavřené. Jedním z nejvýznamnějších počinů v tomto směru byla Omluva a odvolání – prohlášení Rady Církve bratrské a redakční rady Bratrské rodiny z roku 1990, jímž bylo vysloveno politování a prosba za odpuštění, že na stránkách církevního časopisu vyšlo několik režimu servilních prohlášení (např. k Chartě 77). Druhým počinem bylo jmenování komise pro rozhovory s kazateli, jejichž jména se objevila v tzv.

Cibulkových seznamech, tj. neoficiálních seznamech spolupracovníků StB, jež vycházely tiskem v letech 1991/92. Jmenovaní kazatelé dostali možnost rozhovoru s touto komisí a písemně i osobně se ke svému případu vyjádřit.

Komise v závěrečném prohlášení konstatovala, že tuto možnost využilo devět bratří (což byla více než polovina případů), že si uvědomují, že podpis jakékoli formy prohlášení ochoty ke styku s StB je třeba považovat za sel­ hání, a že už činili pokání podle svého svědomí.

Těmito kroky komise považovala záležitost za uzavřenou a výslovně uvedla, že další veřejné diskuze nepovažuje za užitečné. Diskuze skutečně víceméně záhy utichly. Přesto se nemůžeme zbavit dojmu, že se v církvi mnohem více daří mapovat pestrou paletu křivd a zvůle, jichž se na našich členech komunistický režim dopustil, a citelně méně jsme ochotni vyslovovat a reflektovat vlastní selhání a nevěrnost. Zde nás ještě jistá cesta čeká.

Záhy vstoupíme do třicátého roku svobody. Možnosti otevřeně zvěstovat dobrou zprávu evangelia a sdílet Kristovu naději a lásku díky Boží milosti stále trvají. Zhoršující se politické klima v zemi a rostoucí obliba autoritativních receptů na řízení státu nám citelně připomínají, že svoboda, i ta náboženská, je křehká skutečnost, o kterou je třeba se stále zasazovat a za niž je třeba bojovat. A také, že ony pro evangelium a zvěstování naděje otevřené dveře nemusí být otevřené stále. Jednejme proto moudře v kontaktu s okolním světem a využijme čas nám svěřený, jak čteme v epištole Koloským.

■ Robert Hart →

téma

První republika (1918–1938)

Prvokřesťanský zápal Na život Jednoty českobratrské, dnešní Církve

bratrské, si velmi dobře vzpomínám od začátku 30. let. Evangelium zasáhlo mé rodiče v Pozlovicích, malém městysu u Luhačovic. Veškeré stopy práce historické Jednoty bratrské a novoluterských kněží tam zničila protireformace.

Až v roce 1918 přinesl do silně katolické obce zvěstování evangelia tehdy ještě rakousko-uherský voják, darbysta Fojtík. Obrátila se celá rodina Václavíkova a postupně zde vyrostla stanice se 60 členy. Shromáždění se konala u Václavíků, kteří k tomu účelu uvolnili na příštích 45 let místnost a chodbu vlastního domu. Noví věřící se scházeli po domácnostech a z dnešního pohledu byli až neuvěřitelně obětaví. Nelitovali námahy ani peněz na sborovou činnost. I po těch bezmála sto letech působí vzpomínka na tehdejší život probuzeneckých církví jako odlesk něčeho prvokřesťanského.

Ze vsetínského sboru na Jasence jako jediný místní kazatel přijížděl posilovat Pozlovické Josef Cvrček. Vzdálenost 33 kilometrů obvykle jezdil na kole, málokdy autobusem, spoje byly nedostatečné, maximálně dvakrát denně. A když už vyjel, hned neodjel. Přespával na místě, sborečku se věnoval déle a důkladně, pastoračně a velmi osobně. Vyrazit a obstarat jen hodinové shromáždění, to by bylo nemyslitelné. Žil s námi. Bratr Cvrček pokřtil v potoce mého otce Čeňka Matulíka, který se vrátil z války a bojů s Maďary na Slovensku až koncem roku 1919 nebo začátkem roku 1920.

Probuzení si všiml i kazatel Alois Adlof a také on sem zajížděl. Dodnes udivuje mobilita tehdejších lidí. To vše probíhalo v ovzduší značného nepřátelství ze strany katolíků. Kněží kázali, aby se domu Václavíkových lidé obloukem vyhýbali, jinak by je to tam mohlo „vtáhnout“. Ono je tam totiž evangelium opravdu vtahovalo, a pak zase posílalo dál.

Celkově mohu říci, že pozlovické probuzenecké hnutí produkovalo lidi, kteří se rozběhli po celé republice a všude kam přišli, působili dál, ať v Brně, nebo Praze.

Můj otec s ženou Ludmilou, mnou a bratrem Bronislavem opustil rodnou ves na podzim 1926

a zamířil za prací do Zlína. V Pozlovicích se tehdy báli, že jeho víra zlínskou trojkombinaci „zábava, sport a práce“ nepřežije. On ale hned na jaře 1927 v baťovském dvoupokojovém čtvrtdomku začal pořádat shromáždění. Pozvánky se netiskly, vše se vyřizovalo ústně.

Základem shromáždění bylo několik věřících sester ze Zlína. Ihned začal dojíždět z Jasenky bratr Cvrček a z Kroměříže baptista Burget. Domácnost tehdy ještě nebyla zařízena, otec použil bedny, které pobil voskovaným plátnem – a lidé mohli chodit. V tomto provizoriu proběhla celá sborová dvacátá léta.

Silný přísun evangelíků z Valašska do Baťových závodů pak vedl ke vzniku sboru ČCE, který se scházel – opět improvizovaně – ve velké boudě na místě dnešního zlínského Velkého kina. Věřící si napříč církvemi vypomáhali. Tatínek to uměl s dětmi, a tak nějaký čas vyučoval nedělní školu u evangelíků. Až v roce 1930 si členové ČCE koupili rodinný dům v Hluboké ulici, a v roce 1937 stihli ještě před válkou postavit kostel. Do něj jsme velkou oklikou a po mnoha peripetiích na podzim 1959 dorazili i my, Jednota českobratrská.

Naše rodina se na podzim 1932 přestěhovala do větších prostor baťovského půldomku. Tam se v dolní největší místnosti konala shromáždění až do roku 1943. Lidé sedávali i na schodech, břímě služeb leželo na otci a úklid na mamince. Teprve za války továrník Koukol zajistil veřejné prostory, které nechal pronajmout a rekonstruovat. Tehdy také začaly společné sbírky, do té doby většinu nákladů hradil štědře můj otec.

■

Radomír Matulík CB Zlín

Druhá světová válka (1939–1945)

Utajená pomoc partyzánům Jen pár měsíců před započetím druhé světové vál-

ky byla postavena modlitebna Jednoty českobratrské u nás na Velké Lhotě. V průčelí byl instalován verš: Blahoslavený národ, kteréhož Hospodin jest Bohem. Nápis tam byl po celou dobu okupace, za komunistů a je tam dodnes.

Na svátky 5. a 6. července 1939 jsme přivítali 300 hostů a v létě jsme pořádali kurzy České biblické práce. Načež 1. září vypukla válka. Toho dne jsme pracovali na poli a najednou slyšíme hřmění, nad sebou jsme uviděli jeden svaz letadel za druhým. Těžké bombardéry směřovaly k Polsku. Asi za hodinu bylo slyšet vzdálené dunění vybuchlých bomb. Měl jsem 14 roků a v témže roce mezi Vánocemi a Silvestrem jsem se rozhodl pro Pána Ježíše.

Přešel další rok, ještě jsme mohli mít vzdělávací kurzy České biblické práce, jejíž ústředí bylo v Kutné Hoře. Tam pod vedením bratří Koukola a Chrásky za války vydávali Kralickou bibli, spisky Slova potěšení aj.

V roce 1943 k nám přišel kazatel Vasil Andrš a právě od toho roku naše rodiny začaly pomáhat partyzánům. Za všechny zmíním Košárkovy.

Měli šest dětí, nečekaně k nim přišel ruský důstojník a s ním dalších jedenáct partyzánů. Osmičlenná rodina se najednou starala o 20 lidí.

Bylo to ohromné riziko, protože chodili udavači a nikdo netušil, kdo je kdo. Jejich pobyt musel být přísně utajený. Jaké to bylo riziko, si můžete představit tak, že když Košárkovy navštívilo pět neznámých Čechů, ruští partyzáni je odvedli z chalupy a utloukli pažbami. Nevěděli, jestli nejsou provokatéři.

Nechali je ležet venku, ale ráno tam byli jen čtyři mrtví, pátý byl pryč. Nikdo netušil, kde je.

Košárkovic rodina ho hledala, bála se, jestli je udá, hrozné napětí. Až po roce 1945 se ukázalo, že jeden přeživší se v noci probral a dobelhal asi 100 metrů k jedné chalupě. Tam žila porodní asistentka. Provedla základní ošetření a vzkázala bratru Zajíčkovi. Ten ho naložil na vůz a dovezl do lesa, kde se zraněný schovával. Jen si to představte, jedna rodina ze sboru toho člověka hledala, za-

tímco druhá ho schovávala, ale nikdo nikomu nic neřekl. Nakonec se ukázalo, že to byla zlá náhoda.

Nebyli to udavači, naopak, chtěli najít partyzány a připojit se k nim.

K partyzánům se ze sboru připojil ještě Jenda Urban a taky sestra Františka Švagerová z Jasenky, její příběh spojuje dvě totality. Po válce se angažovala v Národně socialistické straně a na jednom předvolebním mítinku se kriticky vyjádřila o majoru Murzinovi, veliteli partyzánské brigády Jana Žižky. Hned po únoru 1948 po ní začala pást StB. Sestra se musela skrývat, nejprve u Sedláčků z Růžďky, ale když to začalo být horké, bratr ji v noci odvezl na motorce k Urbanům. Tam jí dali malou místnost na půdě. Po několika měsících se pak s pomocí Josefa Korbela z Armády spásy dostala přes jižní Moravu do Rakouska. Už nikdy se do Československa nevrátila.

Válka pro nás skončila 5. května 1945, když přes Lhotu prošla Rudá armáda. Hned druhý den byla neděle. Šli jsme do shromáždění, když tu najednou slyšíme střelbu z automatů. Lekli jsme se, ale byli to partyzáni od Košárků, slavili konec války. V modlitebně jsme děkovali Pánu Bohu, jenom kazatel Andrš byl poněkud smutný. Rusové mu všechno sebrali. Takže bratr pak říkal, že jsme byli osvobozeni dvakrát, jednou od Němců a podruhé od Rusů.

■

josef škrobák CB Velká Lhota

→

→

téma

Padesátá a šedesátá léta (1948–1968)

Podvracení republiky Krátce po svatbě v roce 1957 jsem byl pracovně

přeložen z Prahy do Pardubic. Hned v počátcích jsme s manželkou Rutkou navázali velmi pěkné vztahy s místními členy tehdejší Jednoty českobratrské. Pardubice byly jednou ze třiceti kazatelských stanic litomyšlského sboru, kazatelem zde byl bratr Jaroslav Polanský. Velice brzy mne vyzval ke službě laického kazatele pro Pardubice. Přijali jsme to tehdy s Rutkou jako Boží povolání do služby, i když to bylo s bázní a třesením.

V té době naplno probíhal státní dozor nad církvemi. Vykonávali ho krajští a okresní církevní tajemníci, často velice svévolně. V Pardubicích jsme byli čtyři laičtí kazatelé – z dřívější doby ještě bratři Karel Kalvach, Samuel Kolman a Pavel Kamp.

Ve službě evangeliem nebylo možné některé „státní mantinely“ nepřekročit. V Pardubicích jsme si svépomocně ve sklepě u Kalvachů vybudovali malou modlitebnu. Zde jsme mívali bohoslužby, v týdnu biblické hodiny a zkoušky zpěvu mužského „oktetu“, s nímž jsme sloužili na jednotlivých stanicích. Tím jsme se stali v očích komunistických činitelů „ideologickými nepřáteli státu“.

Krajská prokuratura v Hradci Králové a StB nás začaly přísně sledovat. U našich domů i na služebních cestách nás doprovázeli tajní policisté.

To jsme zjistili v létě 1998 po zpřístupnění tajných vyšetřovacích spisů StB. V nich jsme se také dozvěděli, že byl v březnu 1962 u StB založen vyšetřovací svazek „Bratr“ na Jana Huška a Karla Kalvacha pro trestný čin „podvracení republiky“.

K tomu zkráceně uvádím jedno z několika vykonstruovaných obvinění: „Jan Hušek a Karel Kalvach byli realizováni (tj. zatčeni) 16. 4. 1962, protože se při náboženských obřadech dopouštěli trestného činu ‚podvracení republiky‘. Pěvecký kroužek byl založen k protistátní činnosti. Při zkouškách bylo mezi Huškem, Kalvachem a Kolmanem poukazováno na to, že v Československu není náboženská svoboda. Proto je třeba ještě některé věřící a zvláště mládež vést

k oddanosti církvi svaté a vyvracet jim materialistickou ideologii.“ Když jsem se později u soudu ohradil, že jsem především kázal evangelium Kristovo a očekávání Jeho druhého příchodu podle Bible, byl jsem rázně soudcem umlčen, „že tím jsem uvědomoval věřící o změně poměrů v republice“.

Soudní řízení pro trestný čin „podvracení republiky“ podle § 98 s námi laiky proběhlo v červenci 1962. Celkem jsme dostali, včetně kazatele Polanského, 10 let odnětí svobody. Tím byla podle Krajského výboru KSČ dovršena „kulturní revoluce ve Východočeském kraji“, což byl ale velký omyl. Mýlila se i StB, když mi tvrdila, že do roka v Pardubicích Jednota českobratrská zanikne. Nestalo se! Pán Bůh se přiznal ke dnům malých začátků. Dnes jsou na místech některých dřívějších stanic samostatné sbory a nové modlitebny, a to včetně Pardubic.

Všichni shora jmenovaní jsou dnes už na věčnosti; jsem zde poslední. Dnes prožívám z Boží milosti 88. rok života. Jsem obklopen láskou a pomocí rodiny a svého mateřského sboru na Žižkově. „Díky Pane za dny, které byly, za směr jímž’s mou cestu ved’... – vždyť – ...v Bohu svém jsem přeskočil i zeď.“ (Ž 18,4) ■

Jan Hušek CB Praha 3

Husákova normalizace (1969–1989)

Věřící na zdrávku nesmí Pocházím z křesťanské rodiny z Chýnova. Od ma-

lička jsem byla se sourozenci rodiči vedena k živé víře. Každý večer jsme měli rodinnou pobožnost.

Nepamatuji si, co jsme četli, ale velký vliv na mě mělo to, s jakou důvěrou rodiče přinášeli Bohu svoji vděčnost a svoje prosby. Jak víru žili, jak sloužili druhým a jak nás děti milovali. Podle jejich vzoru jsme si osvojili každodenní osobní ranní chvilky s Bohem. Rodiče nás vodili pravidelně do sboru – na nedělní bohoslužby (od 7:30!) a na biblické hodiny v týdnu. Chodili jsme do nedělní školy pro děti, později do dorostu, do mládeže. Byla to pro mě druhá rodina.

Na dětství mám vzpomínky jako na oázu lásky a přijetí. Sice jsem vyrůstala v době „reálného socialismu“, ale doma ani ve sboru se o politice nemluvilo a jako děti jsme to neřešily. V té době nebyla taková nabídka skvělých křesťanských akcí, jako je dnes. Ale s odstupem času jsem poznala, že o tom to není. Ve sboru, v dorostu i v mládeži pro mě byly nejdůležitější vztahy s vrstevníky a příklad těch, kdo nás vedli. Kromě pravidelných schůzek jsme každou neděli odpoledne hráli volejbal a podnikali akce, kde se naše vztahy a víra posilovaly. V létě jsme pořádali týden ve stanech, což byla akce, na kterou jsem se těšila celý rok.

Později jsme se připojovali k prázdninovým akcím jiných mládeží.

Vzpomínám si, jak mi nebylo příjemné, že jsem ve třídě jediná věřící. Nikdo mě sice kvůli víře netrápil, jen se mi děti občas vysmívaly, ale nemělo to nic společného se socialistickým státním zřízením. Na to jsem narazila na konci základní školy.

Velmi jsem toužila studovat střední zdravotnickou školu. Byla to moje hluboká touha asi od pěti let, kdy jsem v nemocnici absolvovala lehkou operaci. Pozorovala jsem tam zdravotní sestřičky a byla jsem přímo unesena jejich prací, uniformami a především tím, jak jim po schodech klapaly pantofle… Později se tento první impuls proměnil v touhu pomáhat potřebným a aspoň trochu jim ulehčit v jejich situaci.

Učila jsem se výborně, takže z hlediska prospěchu studium nemělo být problém. Jenže časem

jsem zjistila, že prospěch nebyl jediným kritériem.

Dalším byla moje rodina. Protože rodiče byli věřící, byla moje přihláška na „zdrávku“ zamítnuta, což jsem se ale dozvěděla až později…

V osmé třídě se pořádala olympiáda v ruském jazyce. Ruština mi celkem šla, tak jsem se na olympiádu přihlásila, a dokonce jsem získala první místo v okresním kole. Odměnou za toto umístění byla možnost vybrat si jakoukoli střední školu a jít na ni bez přijímacích zkoušek! Asi nemusím psát, jakou školu jsem si vybrala.

Po pár dnech za mnou přišla třídní učitelka a sdělila mi pravdu. Za normálních okolností bych se prý na zdravotní školu kvůli víře nedostala.

Když jsem ale vyhrála ruskou olympiádu a soudruzi slíbili, že si vítěz může vybrat školu, nedalo se nic dělat. Alespoň svoje slovo dodrželi. Pamatuji si tu obrovskou radost, která mě zaplavila, že se splní můj sen. Určitě v tom bylo i trochu „triumfu“, že jsem se na tuto školu dostala právě já a ne další dvě spolužačky ze třídy, které měly „správný původ“ a měly to i pojištěné na patřičných místech.

Zároveň mi okamžitě naskočila myšlenka, jak to Pán Bůh krásně a vtipně zařídil.

→

→

■

Daniela Nováková CB Praha 13

19

téma

Po sametové revoluci (1989–2018)

Zakládání nových sborů V kazatelské službě jsem od roku 2003. Uvěřil jsem

asi pět let předtím a toužil jsem sloužit Bohu. Na sboru jsem měl dojem, že můžeme dělat všechno, co chceme. Doba byla tak otevřená! Pustili mě sloužit do penzionu pro seniory, nechali mě promluvit k místnímu zastupitelstvu, začal jsem docházet jako dobrovolník do věznice. Všechno bylo možné.

Jako kazatel jsem si uvědomoval, že dělat můžeme všechno, sami ale nevíme, co z toho mnoha máme volit. A tak jsem chvíli zkoušel to a chvíli zase ono, až ve mě postupně narůstal dojem přeplněnosti, zahlcenosti aktivitami i pocit neschopnosti aktivizovat sbor v jeho skutečném vlivu na okolí. Uvědomoval jsem si, že jako církev nemáme vliv, i když jsme třeba stočlenná skupina se stejnými Božími hodnotami. Viděl jsem, že nemůžeme pořád přidávat a přidávat nové aktivity. Cítil jsem, že služba v tomto světě a fungování církve se musí nějak změnit. Narůstala ve mně velká touha po změně, ale nevěděl jsem po jaké.

V letech 2012–2013 mě velmi oslovila kniha Zapomenuté cesty od australského autora Alana Hirsche. Popisoval v ní církev ve zcela jiném kontextu, ale principy ve mně od samého začátku silně rezonovaly. Psal o církvi, po jaké jsem toužil, ale nevěděl jsem, jak má vypadat. Bůh v mé službě začal malou revoluci. Uvědomoval jsem si, že církev je vlivem dědictví doby komunismu stále nastavena defenzivně proti světu. Dnes nemusíme čelit žádné represi, ale neumíme žít otevřenou víru, vycházející do světa, sdílenou jako poklad našeho života, o který se chceme dělit. Začal jsem znovu objevovat a sám praktikovat biblické principy, jako je učednictví s hledajícími lidmi nebo cílená výchova nových vedoucích. Začal jsem si lámat hlavu, jak lidi učit, nejen aby poznali a jejich život se proměňoval, ale aby dokázali předávat, co se naučili. Vnímal jsem dvoukolejnost křesťanského života. Na jedné straně duchovní život (sbor, Bible, modlitba…) a na straně druhé běžný život (nákupy, zaměstnání, kroužky…). Viděl jsem, že to potřebujeme propojit!

Před čtyřmi lety jsem byl zasažen „velkým posláním“, když jsem si uvědomil, že Ježíš posílá

nás učedníky činit učedníky nikoli z lidí, kdo jsou v církvi, ale z lidí, kteří jsou nevěřící. (Mt 28,19–20) Věděl jsem, že Ježíšova slova stále platí. Když to řekl on, je možné to dělat. Rozhodl jsem se pozvat k základům křesťanství několik svých nevěřících známých a začal jsem k nim docházet domů. Během půl roku jsem vedl k Bohu pět zcela nevěřících lidí. Stále více jsem si uvědomoval, jak lidé odmítají instituci církve, ale hledají v rovině duchovního života a hodnot, kde zažívají prázdnotu a chaos. Poslední roky vidím, že lidi je možné oslovit v osobní rovině. Ke společenství získají vztah, ale tím, že se na něm aktivně podílejí a nejsou jen pasivními účastníky. Ke sdílení evangelia potřebujeme dnes přidat i zkušenost, činnost, podíl na věci, praktickou pomoc. Během posledních roků jsem se naučil, že dnešní člověk zápasí s panstvím Ježíše Krista a se smyslem církve. K jeho oslovení je dnes potřeba důvěryhodná komunita, která mění svět, a on se toho může prakticky zúčastnit. Lidé nemají zájem jen poslouchat nebo jen někam chodit.

A závěrem něco málo ze statistiky našich sborů od roku 1995, na které se mi potvrzuje, že se potřebujeme učit jít do první linie, probouzet víru, hledat nové formy církve a nové způsoby práce.

Sbory, které se rozhodly jít cestou zakládání nových sborů, přivedly do církve přes 2 200 nových lidí (cca 800 lidí skrze mateřské sbory a cca 1 400 lidí skrze nově vzniklá společenství). Sbory, které se touto cestou nevydaly, jen něco přes 200 lidí.

Zdá se, že zakládání nových společenství církvi prospívá, i když to není vždy bez bolestí.

■

Petr Dvořáček CB Brno-Betanie

Chorvatsko Dovolená seniorů na ostrově Cres

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

■ 47 účastníků z 15 sborů CB

Nový školní rok Vzdělávací institut ETS nabízí studium šité na míru potřebám jednotlivců, sborů, seniorátů i charitativních organizací.

Evangelikální teologický seminář rozšiřuje nabídku

Stoleté kořeny Pozvání k oslavám 100. výročí založení Československa s vysazováním památných lip století.

■ Celonárodní akce 28. 10. 2018

10 | 2018

IN MEMORIAM

iNform Miloval skály a církev

F

rantišek Marek se narodil 29. září 1947 v Pardubicích, kde vyrůstal a bydlel až do dospělosti. Základní i středoškolské vzdělání zdárně ukončil v Pardubicích a pak pracoval jako mechanik měření a regulace v Semtíně. Brzy po maturitě nastoupil do armády, aby si odkroutil dvouletou povinnou vojenskou službu. Hned po návratu z vojny se 7. 10. 1972 oženil s Miluší Štifterovou z Olomouce.

Věřící rodiče Fandu i jeho sestru Věru od dětství vodili do sboru CB v Pardubicích, kde se od mládežnických let podílel i na činnosti a práci tohoto společenství.

Významnou úlohu v jeho dozrávání hrála „parta“ mládeže z Pardu-

bic a Chrudimi – sami si dali název ChrPa (CHRudim-PArdubice). Tam společně prováděli nejen různá alotria, ale také si vzájemně pomáhali budovat vztah k Pánu Ježíši.

Jeho velkou celoživotní láskou byly skály. O Velikonocích 1969 si na mládežnickém výletě jen tak nejištěn lezl a výsledek se dostavil – spadl z 18 metrů. Vypadalo to na rychlé ukončení života. V nemocnici ještě ve stavu mezi životem a smrtí odevzdal celou situaci Pánu asi takto: „Pane, kdyby mne další život měl od tebe vzdálit, tak si mne vezmi k sobě. A jestli bych ti tady mohl být užitečný, tak mne tu nech.“ A stalo se to druhé.

Jeho druhou celoživotní láskou byla práce v církvi, které svůj život zasvětil. Po svatbě vedl mládež a zároveň se velmi aktivně podílel na přestavbě domu nově zakoupeného pro modlitebnu v Pardubicích. Tam se manželům Markovým také narodili synové David a Tomáš.

Vzpomínka na Lydii Lukášovou

L

ydie se narodila 23. února 1949 Jiřině a Antonínu Vítkovým jako třetí dítě. Měla sestru Jiřinu a bratra, který po porodu zemřel. Maminka byla učitelka a otec pracoval v Královopolské strojírně. Lydie vyrůstala v harmonické křesťanské rodině. Už jako dítě svěřila svůj život Pánu Ježíši. V létě jezdívali Vítkovi pravidelně do Křižánek, kde Lydie získala svůj vřelý vztah k Vysočině. Po ukončení průmyslovky vystudovala elektrotechniku na VUT Brno. Pracovala v První brněnské strojírně a po rekvalifikaci zvládla i pozici účetní.

V roce 1971 se vdala za Pavla Lukáše a společně vychovali tři děti (Lydii, Noemi a Petra). Všechny děti se svými partnery jsou věřící.

Lydii velmi leželo na srdci a modlila se za to, aby i jejich 18 vnoučat patřilo jednou Kristu. V roce 2000 stála věrně po boku manžela, když se skupinou asi 30 členů ze Sboru CB na Kounicově zakládali nový sbor. Se stejnou věrností od roku 2002 přijala službu manželky kazatele v Betanii a od roku 2011 v Prostějově.

V roce 2010 Lydie vážně onemocněla. I v tomto období stále podporovala manželovu službu kazatele, pokud jí to její zdravotní stav dovoloval. Naposled vydechla doma, uprostřed nejbližších, 5. srpna 2018.

V rodině byla milující manželkou, matkou i babičkou se širokým srdcem pro vnoučata, ale starala s lás-

kou i o ostatní lidi, včetně těch, kteří se ještě nesetkali s Bohem. Ve sboru pomáhala tam, kde to bylo třeba. V roli manželky kazatele byla spíše nenápadná, dovedla trpělivě naslouchat lidem a zajímat se o druhé. V posledním období života se Lydie sdílela s poznáním významu nemoci. Nepřála si umřít náhle, chtěla mít možnost se na odchod připravit, což jí Bůh splnil.

Výběr z výroků a vzpomínek nejbližších, přátel i známých: „Maminka byla obětavá, pečovala o nás po všech stránkách, vedla nás k modlitbě a měli jsme jistotu, že i když něco pokazíme, můžeme s důvěrou přijít domů.“

V roce 1977 byl Radou CB povolán na své první kazatelské místo v Klatovech.

Protože Klatovy tehdy neměly tzv. „systemizaci“, musel mít i civilní povolání.

Pracoval tedy v místních Západočeských mlékárnách, odkud jezdil po celé republice dávat do pořádku měřicí a regulační techniku. V té době také začal studovat teologii takzvaně „při Radě“ (tehdy ještě nebyla ETS), což bylo regulérní studium teologie kromě jazyků.

V Klatovech pak do rodiny přibyl ještě třetí syn Pavel.

V roce 1984 se přestěhovali do Náchoda, kde působili 11 let. Bylo to po všech stránkách pro jejich rodinu období radostné. A kluci se zde proměnili z dětí v mladíky.

Ve školním roce 1990/91 František studoval v Anglii na All Nations Christian College, kde ještě prohloubil své znalosti teologie, teorie kazatelství a misijního působení.

„Pamatuji si na den, kdy Lydie stanula před sborem Betanie a pevným hlasem četla z proroka Abakuka: ‚I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos,… já budu s jásotem oslavovat Hospodina…‘ Tak ve společenství oznámila začátek svého boje s nemocí.“

V roce 1995 se rodina přestěhovala do Brna, kde zůstala pět let. Na jaře roku 1996 František na Havaji absolvoval měsíční kurz pro misionáře.

Pak následovalo působení v Třebíči, kde se ovšem u obou manželů dostavily známky těžkých nemocí. Míla v roce 2003 prošla léčbou rakoviny a u Fandy se začaly projevovat známky nemoci, která ho trápila až do konce jeho dnů. Dospělí synové postupně vykročili do svých životů, takže zůstali zase sami dva.

Už v pracovní neschopnosti se pak na jaře 2004 Markovi přestěhovali do Úpice.

Fandova nemoc se zhoršovala a od ledna roku 2007 byl v Diakonii ČCE ve Dvoře Králové. Odtamtud také dne 4. července 2018 odešel do lepších krajů, kde na nás zatím čeká ve společnosti Pána Ježíše.

Všem, kteří se s ním 14. září 2018 přišli do sboru CB v Náchodě rozloučit, děkuje

veřejné setkání

říjen 2018 Podpora čínských křesťanů Zveme na Veřejné setkání na podporu čínských křesťanů v České republice. Již druhým rokem žádají o azyl z důvodu svého pronásledování. Akci pořádá Ekumenická rada církví a Česká biskupská konference. Uskuteční se v neděli 14. října 2018 od 17.00 hodin v horní části Václavského náměstí.

Miluše Marková

„V mém srdci zůstává Lydie příkladem milující, laskavé a pečující ženy, přes všechny těžkosti věrné Bohu a pokorně jej následující. Bude tu po ní velké prázdné místo.“ „Do mé paměti se vryla jako člověk radostný, optimistický, a v jehož přítomnosti bylo dobře. Takoví svědkové nám ukazují na to, že naše služba (kazatelská) má smysl.“ „Budu na ni vzpomínat jako na něžnou, pokornou a milou ženu, která byla příkladem pro mnohé ve sboru a jistě i mimo něj.“ „Lydii jsme měli rádi, vážili jsme si její upřímné, nehrané opravdovosti, s jakou přistupovala k lidem i k problémům. Byla příkladem praktické víry, lásky a naděje.“ Rozloučení s Lydií Lukášovou nebylo smutečním shromážděním, nýbrž slavností na počest křesťanky, která v nebe, kam odešla, skutečně věřila.

Alena a Karel Fojtíkovi

Na akci promluví Daniel Faj­fr, emeritní předseda Ekumenické rady církví a Rady Církve bratrské a biskup Václav Malý, pomocný biskup pražský. Součástí bude společná modlitba a čtení z Písma. Po skončení bude možnost vyjádřit podporu těmto věřícím zapálením vaší svíčky na znamení toho, že nám jejich situace není lhostejná a jako křesťané v České republice se za ně modlíme a jsem ochotni jim pomoci, jak bude potřeba.

Za pracovní skupinu ERC pro čínské křesťany Jan Jackanič

info@azylprocinskekrestany.cz azylprocinskekrestany.cz facebook.com/azylprocinskekrestany

církev bratrská

iNform Evangelikální teologický seminář

E

TS je vyšší odbornou školou nabízející studium teologie, sociální práce a pastorace. Posláním školy je duchovně, odborně i prakticky připravovat pro službu v církvi i ve společnosti. Studium je určeno všem, kteří se rozhodli prohloubit své znalosti, ať už z důvodů osobních, služebních či pracovních.

seminář (ETS). V roce 1996 se seminář stal vyšší odbornou školou s teologickým a pastoračním zaměřením, od září 2006 byla škola zařazena do školského rejstříku jako VOŠ teologická a sociální. Od září 1999 se seminář přestěhoval do vlastní budovy v komunitním centru Chvaly v Praze 9.

Studovat lze buď formou akreditovaných oborů vyšší odborné školy, nebo můžete využít služeb Vzdělávacího institutu ETS. Své služby nabízíme nejen jednotlivcům, ale také organizacím, neziskovkám a sborům.

Nabídku všech oborů a forem studia najdete na webu www.etspraha.cz v záložkách Škola a Institut.

Zřizovatelem školy je Církev bratrská, spravována je Radou ETS, ve které jsou zástupci dalších českých evangelikálních církví (BJB, KS, AC a SCEAV). Škola respektuje příslušnost studenta ke své domácí církvi.

Vytváříme tak prostor pro budoucí spolupráci křesťanských služebníků napříč církvemi. Většina učitelů pracuje v oboru, který zároveň vyučují. Studentům tak předávají to, co sami dobře znají a prakticky používají.

Hodnoty školy

Z historie Krátce po revoluci vznikl Teologický seminář Církve bratrské. Seminář od počátku přijímal uchazeče ze všech evangelikálních denominací, a tak jej zřizovatel od 1. září 1993 přejmenoval na Evangelikální teologický

Kolektiv učitelů školy má přes 28 let zkušeností z praxe i z výuky. Ukazuje se, že pro práci s lidmi jen osvojení si informací nestačí. Kromě vědomostí vytváříme praxemi při studiu příležitost k získání potřebných dovedností.

Současně vedeme studenty k osobnímu rozvoji, aby se stali nejen skutečnými odborníky, ale především moudrými lidmi, kteří jsou schopni pozitivně ovlivňovat osudy ostatních kolem sebe. Naše klíčové hodnoty vyvěrají ze vztahu s živým Kristem a z úcty k Písmu svatému. Jsou jimi především respekt, otevřenost, náročnost, služba, osobní růst, praktičnost. Budujeme společenství, které je charakterizováno vzájemnou důvěrou mezi studenty i ve vztahu s vyučujícími. Klademe důraz na osobní růst, zralost každého jednotlivce, poznávání Boha, sebe sama i druhých.

Co očekávat od studia?

Pokud se rozhodnete studovat ETS v denním či kombinovaném studiu, budete se připravovat na práci s lid-

mi. Proto se vám chceme věnovat s maximální péčí. Kvůli těm, se kterými se setkáte jako naši absolventi. Hlavní část duchovního formování představuje samotné studium. V kontaktu s učiteli, nad knihou nebo v rozhovoru se spolužáky získáte řadu podnětů k osobnímu zrání.

Vzdělávací institut ETS Vzdělávací institut ETS dále rozšiřuje nabídku vzdělávání. Na webu školy pod záložkou Horizonty se vždy se začátkem semestru objeví online přihlášky do kurzů denního či kombinovaného studia, jejichž dveře otevíráme i širší veřejnosti. Zájemci tak mohou spolu s našimi studenty zakusit studium na semináři, a splní-li požadavky kurzu, získají certifikát absolventa kurzu. Už tradiční součástí aktivit ETS je víceletý studijní program Sborový pracovník.

Institut ovšem nabízí i programy, které nejsou standardní součástí studia VOŠ, nýbrž jsou „šité na míru“ potřebám jednotlivých zájemců – sborů, seniorátů, charitativních organizací atd. Bohatá nabídka pokrývá různé oblasti práce v církvi, neziskové organizaci či firmě. Zaměřujeme se i na osobnostní růst, nabízíme kurzy pro veřejnost v rámci celoživotního vzdělávání a další poradenské služby. V posledních letech to byly například dvou- až šestisemestrální kurzy Duchovního vedení dětí anebo roční „sborová biblická škola“, pořádaná o několika víkendech přímo v místě. Ta zahrnuje základy věrouky, etiky, řízení sborové práce, pastorace atd. Vyučující rádi přijedou i na jednodenní semináře. V minulých letech se na různých místech Čech a Moravy konaly kurzy interpretace Písma či kázání, vedení bohoslužby, biblického poradenství, pastorace konfliktů atp. U některých kurzů, zvláště z oblasti sociální práce, které jsou akreditované MPSV, získáte i příslušné osvědčení.

■ Miloš Poborský, ředitel ETS foto archiv ets

senioři cb

říjen 2018 Dovolená v Chorvatsku Tradice seniorů trávit společně dovolenou se zrodila před mnoha lety, ještě za dob totality. Ve vedení pobytů se postupně vystřídali bratři kazatelé – Pavel Kaleta, Míla Kloubek, Jan Hušek st., Štefan Paluchník, Jiří Hofman a v současné době Ondra Kyml.

Začátky byly na Valašsku a na Rybništi, následovaly Jánské Lázně, Králíky, Deštné, Hronov, zámek ve Štěkni, Malá Skála a pamětníci jistě vyjmenují i řadu dalších míst. Postupem doby začala jezdit další sku-

pina k moři do Chorvatska, což pod vedením manželů Hofmanových trvá dodnes.

Volný čas je příležitostí nejen pro rekreaci a koupání, ale také pro duchovní program, společné modlitby, rozhovory, sdílení životních příběhů a zkušeností, pro vznik nových přátelství a prohloubení starých. Řada pobytů měla v programu nejen historii, ale i duchovní proudy na území bývalé Jugoslávie (návštěva českých menšin, evangelíci v Chorvatsku včetně slovinské Lublaně s hledáním stop br. kazatele Chrásky, ale také židovské obce, pravoslaví nebo islámská komunita v Bosně a Hercegovině).

Letošního pobytu, který se už počtvrté uskutečnil na ostrově Cres, se zúčastnilo 47 bratří a sester z 15 sborů Církve bratrské. Účastníkům ostrov přirostl k srdci krásou starobylého města Cres, křišťálově čistou vodou s kilometry pláží a také skvělou kuchyní.

Dá-li Pán, příští rok se setkání na Cresu uskuteční už popáté.

Jiří a Galina Hofmanovi

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE září 2018 ▪ Nový kazatel pro Ostravu Rada jednala se statutárními zástupci sboru Ostrava Karlem Fojtíkem a Teofilem Jersákem. Bratři informovali o situaci v ostravském sboru, který je t. č. bez kazatele, a o hledání nového správce sboru. Současně informovali o oslovení bratří z vlastních řad, přičemž bratr Lukáš Nyzio po oslovení vstoupil do vikariátu.

Následně Rada jednala s kandidátem na správce ostravského sboru kazatelem Tiborem Máhrikem. Rada vyjádřila vděčnost za jeho službu a podpořila jeho záměr i záměr ostravských, aby se stal od nového roku správcem sboru. Rada se sborem připraví volbu.

▪ Kazatel Marek Fajfr Rada vzala na vědomí informaci kazatele o ukončení členství v politické straně.

Bratr byl zvolen za správce sboru v Kutné Hoře, instalaci kazatele provede Bronislav Matulík 14. října 2018 v 15.00 hodin.

▪ Dědictví – hlasování všech sborů Rada vzala na vědomí informaci tajemníka, že spoludědicové ze závěti po Martě Klemperové (CB obdržela 1/5 majetku) hodlají prodat nemovitost, k čemuž Rada potřebuje souhlas Konference nebo písemný souhlas sborů. Rada rozhodla, že tajemník osloví sbory dopisem s formulářem, aby staršovstva mohla souhlas či nesouhlas písemně oznámit.

▪ Žádost Matúše Kušníra o stanovisko RCB Rada vzala na vědomí informaci kazatele Matúše Kušníra, že hodlá kandidovat jako nestraník (na kandidátské listině KDU-ČSL) ve volbách do městského zastupitelstva v Opavě. Bratr Radu CB požádal →

aktuality

iNform Příběh o hrdosti, víře a pokoře Vyprávění Elišky Dvořákové (1932–2013), narozené v Německu v Bed­řichově Hradci v sedmé generaci pobělohorských exulantů. Dvanáctiletá Elsa opouští koncem druhé světové války se svou rodinou domov, aby ustoupili před blížící se frontou. Po řadě útrap se usazují jako reemigranti v Čechách, zemi svých předků.

Eliščin průvodce labyrintem světa a ráje srdce si můžete poslechnout na webových stránkách: www.dvorakova.wixsite.com/eliska

Program pro promítání chval zdarma Pokud připravujete zpěvníky nebo na shromážděních promítáte slova písní na zeď, možná vás zaujme nový program jménem Straw Lumen, který je vytvořen právě pro tyto účely. Lumen vychází především z programu OpenSong, který je ve sborech CB hojně rozšířen. Stejně jako v OpenSongu lze v Lumenu vytvářet a spravovat písně, vytvářet tisknutelné zpěvníky a promítat texty na zeď. Program dokonce podporuje import a export písní ve formátu OpenSong.

Další podrobnosti najdete na www.brana.cb.cz.

Program je ke stažení zdarma na webových stránkách www.straw-solutions.cz.

inzerce

Hledá se zpěvník Po zápůjčce postrádám zpěvník Písničky na cestu vydáno 1970, světlá kůže s iniciály J. V. nebo jménem Verner.

Prosím o vrácení nebo indicie k jeho nálezu.

Jedná se o rodinnou památku.

Jaromír Verner, Lipí 34, 547 01 Náchod.

říjen 2018 Lípy Výroční slavnost založení republiky a vysazení lípy století Vážení a milí přátelé v Kristu, srdečně vás a váš sbor zveme k připojení se k celonárodním oslavám 100. výročí založení Československé republiky „Projekt staleté kořeny mě velmi zaujal svojí spojeným s vysazováním pa- neotřelou formou, která citlivým způsobem ukazuje na to, že naše národní kořeny se mátných lip století.

V neděli 28. října 2018 je nedají plně pochopit bez odkazu mnohých církev po celé České republi- svědků křesťanské víry. Projekt vřele ce zvána uspořádat slavnost- doporučuji k použití na místních sborech.“ ní shromáždění ve spolupráci David Novák, předseda Rady CB s vedením měst, za účasti významných osobností města, s přizváním pamětníků, škol a široké veřejnosti. Vrcholem slavnosti či slavnostní bohoslužby je společné vysazení lípy století, která by měla budoucím generacím připomínat naše živé národní dědictví.

Možnost uspořádání výroční slavnosti je pro místní církev jedinečnou příležitostí k oslovení veřejnosti a navázání spolupráce, k vnesení pozitivních národních hodnot spojených se zvěstí evangelia do veřejného povědomí a ke společenské diskuzi o odkazu a dalším směřování naší země.

Společnost Nový život – PrimeNet, spolek České studny a další křesťanské organizace připravili při příležitosti výročí mediální kampaň Staleté kořeny s cílem vyvolat diskuzi nad naší národní identitou a zpřítomnit české duchovní dědictví. Součástí kampaně je sto krátkých videí, svědectví současných známých osobností, odhalujících víru, pravdu, svobodu a důstojnost jako čtyři základní české hodnoty – pomyslné kořeny našeho národního stromu. K nahrání vlastního stručného videopříběhu, poselství o české identitě, zveme také vás (www.staletekoreny.cz/vase-pribehy). Základním školám je k dispozici široká síť vyškolených lektorů, která zajišťuje výukové programy k tématice tohoto výročí (www.najdilektora.cz/tema/stalete-koreny).

Pro účely projekce v rámci sboru či slavnosti jsou zdarma k dispozici krátké animované filmy pro děti a mládež (Cyril a Metoděj, Jan Hus, J. A. Komenský, T. G. Masaryk).

Těšíme se na společnou oslavu svobody, pravdy, víry a lidské důstojnosti.

Informace o zapojení do projektu: info@staletekoreny.cz Registrace k partnerství na projektu: www.ceskestudny.cz/lipystoleti/

Za tým Staleté kořeny, Ruth Kubíčková www.staletekoreny.cz www.facebook.com/staletekoreny

o souhlas (podle § 291 Řádu správy CB).

Dále sdělil, že staršovstvo sboru dne 22. června 2018 vyslovilo s jeho kandidaturou ve volbách souhlas a že počítá s tím, že se ani v případě zvolení nestane členem politické strany ani nepřijme žádnou placenou funkci, ale bude pouze neuvolněný zastupitel. Rada souhlasila.

▪ Studijní volno Rada projednala a schválila studijní volna kazatelů Pavla Škrobáka v termínu od 1. října 2018 do 31. prosince 2018 a Petra Asszonyi v měsíci listopadu.

Rada dále vzala na vědomí zprávu kazatele Petra Jareše, jehož studijním tématem byla křesťanská služba bezdomovcům.

▪ Staronový senior Jizerského seniorátu Rada CB vzala na vědomí, že v Jizerském seniorátu pokračuje ve funkci seniora kazatel Oldřich Kadlec od 1. 7. 2018.

▪ Administrace K 30. 6. 2018 byla ukončena administrace sboru Kutná Hora kazatelem Milošem Hejzlarem. K 1. 7. 2018 byl administrátorem sboru Mladá Boleslav jmenován Miloš Hejzlar. K 31. 8. 2018 byla ukončena administrace sboru Černošice tajemníkem Petrem Grulichem, který nastoupil do sboru jako jeho správce.

▪ Vikářský fond Rada vzala na vědomí stav sbírky, která byla vyhlášena v červnu 2018. Děkuje sborům za podporu a informuje, že sbírka stále pokračuje.

▪ Komise ERC pro školy Rada souhlasila s výměnou zástupce ERC pro školy. Namísto Františka Dudy, který nemá zkušenost se základními církevními školami, jmenovala zástupcem CB do komise ERC Markétu Chmelovou (sbor Pardubice).

kalendář

iNform

říjen 2018 12.–13. 10. 2018 Objevování křesťanství Konference Impuls k evangelizaci a misii, která proběhne v Ostravě, v budově modlitebny Církve bratrské.

Tématem konference je „Vedení nově obrácených za Kristem“. V rámci konference se můžete zúčastnit školení kurzu Objevování učednictví, Objevování křesťanství, SOUL (kurz Objevování křesťanství pro mládež) a také seminářů o osobní evangelizaci. Kromě Craiga Dyera semináře povedou: Pavel Paluchník, Jirka Bukovský, Jirka Král, Radka Brahová a Šárka Koníčková.

13. 10. 2018 Sympozium o Bibli Překlad Písma jako zdroj duchovní obnovy – sympozium k 150. výročí narození kazatele Antonína Chrásky v CB Praha 5 – Smíchov

19.–23. 10. 2018 Efektivní vyučování dětí Dětská misie připravuje první kurz Efektivní vyučování dětí – stupeň 1.

Kurz je určen všem, kteří se chtějí věnovat práci s dětmi v církvi i misijní práci mimo církev, mají 17 let a více a prokáží se doporučením kazatele, faráře nebo staršího sboru.

Vyučování připravujeme v těchto termínech: 19.–23. října, 9.–10. listopadu a 11.–24. listopadu 2018.

Více informací o kurzu a jednotlivých předmětech naleznete na webových stránkách Dětské misie: http://www.detskamisie.cz

26.–29. 10. 2018 Sjezd dorostů Místo konání: Praha, akce pro děti a vedoucí dorostu.

Modlitby za domov

Odkud přicházíš a kam jdeš?

Při příležitosti 100. výročí založení Československé republiky se bude v neděli 28. října 2018 od 15:00 hodin konat v Praze dvanáctý ročník kulturně-duchovního festivalu pro celou rodinu Modlitba za domov. Místem konání bude kostel Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Praze na Vinohradech v Korunní 60, Praha 2.

Letošní ročník bude mít téma: Odkud přicházíš a kam jdeš?

Podtitulem je výrok Ježíše Krista: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (Jan 14,6) Hudebními hosty budou Pavel Šporcl (housle), Jana Šrejma Kačírková (soprán), Petr Šporcl (violoncello), Jaromír Klepáč (klavír). Do programu se také zapojí zástupci církví a další zajímaví hosté. Toto ekumenické setkání lidí dobré vůle budou moderovat Martina Kociánová a Bronislav Matulík. Modlitbu za domov bude v přímém přenosu vysílat Česká televize.

Srdečně vás zveme k účasti na Modlitbě za domov i ke sledování přímého televizního přenosu. Vstup na akci je zdarma. Vstup do kostela bude umožněn pouze do 14:45 hod.

Modlitbu za domov organizuje Ekumenická rada církví v ČR ve spolupráci s církvemi, s podporou Ministerstva kultury ČR a ve spolupráci s dalšími partnery. Další informace naleznete na internetové stránce www.modlitbazadomov.cz.

Aleš Čejka

Číslo 10/2018, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 24. 9. 2018 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

zápisník

Jděte do celého světa text eva čejchanová foto Christophe Bevilacqua

P

řijíždíme na místo, kam nás žádná GPS nezavede. Nemá totiž adresu. Za jednou z vesniček na severu Francie nedaleko Lille se cesta, zprava lemovaná polem, stáčí kolem háje vysokých stromů. Travnaté prostranství, které se za ním otevírá, dává tušit, že tady ještě včera muselo být docela živo. Tábor už je sice pryč, ale dva karavany tu zůstaly. Odjíždějí až zítra. V duchu se připravuji na to, co mě může čekat, a hlavou se mi honí mé dosavadní osobní zkušenosti s českými Romy. Smutná bilance.

Albert Cauret, prezident mezinárodní romské misijní společnosti evangelíků, mě vítá s úsměvem. U první z velmi dlouhé série káv za těch několik následujících dnů (odmítnutí je u „gens du voyage“ – kočujících lidí – bráno jako neslušnost, i kdyby se jednalo o jedenáctou kávu toho dne) jsem začala objevovat svět Romů, o jakém se mi nesnilo. Albert mi vyprávěl o společných set­ káních a o přezimování velké části evropské kolonie na pronajatém letišti ve Stassburku, než se zas na jaře rozjedou do všech stran. O evangeliu, které nesou, kamkoli přijdou. O těžkostech i požehnáních, která prožívají. O misii mezi východoevropskými „tziganes“, které komunistický režim uvěznil v zemi a nacpal do čtyř stěn z betonu. Dodnes mají pramálo z hodnot Romů ze svobodných zemí, kteří mohli jít za hlasem krve a putovat napříč kulturami. Dostala jsem dárkovou krabičku plnou roliček s dvojicemi biblických veršů a pozvání do dalších osad.

Neskutečně obohacujících pár dnů rychle uteklo. Desítky hodin mezi pohostinnými lidmi, ze kterých čišela vlídnost. Skoro každý z nich plynule mluvil minimálně čtyřmi jazyky, ale nebylo běžné najít někoho, kdo umí číst a psát. Rodiny, které drží spolu i v pěti generacích. Děti vychovávané v úctě. Ani jedno sprosté slovo. Vlídné oči nejstaršího člena osady v Seclinu, více než osmdesátiletého papi Pepa. Všude neskutečně, až zářivě čisto. Krabičky s biblickými verši skoro v každém karavanu. Večery venku s kytarou, na kterou umí hrát už malí kluci, a s proslulými cikánskými hlasy, tady ale nezničenými cigaretami a alkoholem.

Notoricky známé melodie chval zpívané v romštině. Živé nedělní shromáždění stovek věřících.

A hlavně – přímočará, čistá víra, která počítá se zázraky. A ony se tam dějí.

V uších mi zní slova Rabbiho, který si postavil dům, a přesto bydlí v karavanu: „Já tam nemůžu dýchat. Nic nenahradí Boží stvoření – když mě večer uspává déšť bubnující na střechu karavanu a ráno mě budí ptáci.“ Všechno, co jsem si do té doby myslela o Romech, tam na severu Francie vzalo za své. Nikdy bych nevěřila, že jednou budu schopná na adresu Romů říct: „S těmihle lidmi by mi takhle žít nevadilo.“ Odjíždím a první, co mě doma napadá, je, že si tam musím vygruntovat. Před odjezdem jsem tam měla „docela pořádek“, ale teď vidím, že pořádek vypadá jinak.

Gens du voyage Papi Pepo a jeho syn – pastor Poulika.

Všude v táboře to září čistotou.

■

eva čejchanová výkonná redaktorka časopisu Brána

2018 říjen

21

rodina

Všemu navzdory text Eva Čejchanová foto Eva Čejchanová a rodinný archiv Hejzlarových

„Tohle mi byl čert dlužen!“ zaklela Ludmila, praštila do stolu tak, až hrnky nadskočily, a hodila mezi ně upomínku k lékařské prohlídce dětí. Teď ji budou otravovat úřady, aby šli ti malí haranti do školy! Proč jsou ještě tady? Kdy už bude konečně po nich? Co je vůbec drží při životě?

V

ztekle otevřela malou komůrku vedle kuchyně. Nikdy se tam netopilo, nebylo tam nic, jen dva malé slamníky. Lezly po nich dvě děti. Kluci.

Dvojčata. Bylo jim šest. Když se postavili na nohy, udělali jen pár kroků kolem zdi. Sami chodit neuměli. Macecha udělala krok směrem dovnitř a děti bezděčně ucukly. Zlá paní. Zase se zlobí. Udělaly něco? Došla až k nim, chytla je za zápěs-

22 říjen 2018

tí a vyvlekla je ven. Teď jim ukáže. Kazí jí život už pět let. Je to jen její dobrá vůle, že je tady trpí, že jim dává jíst a uklízí po nich! „Ne ne, holenkové, vy mi život komplikovat nebudete! Váš otec by se mnou souhlasil. Vlastně můžete být rádi, že tady není, zmydlil by vás hadicí, až byste nevstali. Jako posledně. Tak hněte sebou!“ Dovlekla je až do kůlny. Otevřela dvířka do díry, které se honosně říkalo sklep, pro-

tože tam skladovali brambory, skopla děti ze schodů a aniž by ji zajímalo, kam a jak dopadly, zavřela za nimi. Přemek a Honzík se ocitli ve smradlavé, špinavé tmě. „Co koukáš?“ obořila se macecha na devítileté děvčátko, které scénu pozorovalo vyděšeně, i když ji zdaleka nevidělo poprvé. „Běž si po svých! A opovaž se na ně promluvit!

Nebo půjdeš za nima!“ Když si takto vylila část zloby, sedla v kuchyni ke stolu a jak uměla nejúhledněji, napsala lékařce, že děti jsou trochu opožděné a že ve škole žádá o odklad. Pravidelnou lékařskou prohlídku absolvovaly v jiném městě, když byly na prázdninách u babičky. Lékařce i škole vysvětlení stačilo a na další rok se nad dětmi zavřela voda.

Tedy dveře jejich „domova“, odkud od chvíle, kdy si je jejich otec a macecha přivezli domů, až do toho dne, nevyšly ven.

Studená komůrka s holými zdmi a temná díra pod kůlnou. Neměly nic, jen to, co jim dala jejich maminka předtím, než krátce po svých osmadvacátých narozeninách umřela: život, jeden druhého, nadprůměrnou inteligenci a nezměrnou vůli žít. A možná i ochranu mocných andělů.

Potřebovali to. Před sebou měly další rok pozemského pekla.

Začínalo léto roku 1966.

Úřednice na olomoucké sociálce, říkejme jí Marie, položila telefon. Volala obvodní dětská lékařka, že se opět ani po urgenci nedostavila k prohlídce ta maminka s nevlastními chlapci, kteří měli podle evidence nastoupit do školy už loni v září. A že když se pídila po zdravotních záznamech dětí, že od jejich pobytu v kojeneckém ústavu žádné záznamy nenašla. Divné.

Podívá se na to zblízka. Otevřela kartotéku a přehrabovala složky. M. Tady to je.

Jan a Přemysl. Letos jim bude sedm. Maminka umřela tři týdny po porodu a otec se o čtyři děti včetně novorozených dvojčat nebyl schopen starat. Miminka skončila v kojeneckém ústavu a mladší z jejich sester u babičky. Když byl klukům rok, přihlásila se o ně jejich teta z otcovy strany a celá

dokumentace šla s ní. Je tady ještě kopie dopisu z ústavu, aby laskavě dali vědět, jak se chlapcům daří. A od nich ze sociálky, aby průběžně informovali o dalším osudu chlapců. Dál nic. Jak se mohli ztratit z evidence? Viděl je od té doby vůbec někdo?

Mariino malé soukromé pátrání začalo nabírat na obrátkách. Zjistila, že teta se o dvojčata starala jen tři měsíce a pak je dala do dětského domova. Tam byli chlapci jen pár měsíců, než si je odvezli rodiče, tedy vlastní otec a jeho nová žena. Měli by všichni, i s jejími dvěma dětmi, bydlet v malém domku na okraji městečka.

A hele! Tady je ještě jeden dopis týkající se dané adresy! Před několika lety psala vzdálená příbuzná rodiny sociálce, že jsou v domě děti, které trpí, a prosí o prošetření. Byla se tam tehdy podívat Mariina předchůdkyně. V jejím zápisu stálo, že domek je nově omítnut, domácnost je čistá a děti byly zrovna na návštěvě u příbuzných. Starosta městečka tehdy potvrdil, že děti chodí čistě oblečené a s rodi-

nou nejsou problémy. Tady se celé šetření zastavilo.

Něco tu nesedí. Marie poposedla a v telefonním seznamu našla číslo na příslušný MNV. Paní na druhém konci telefonu odpovídala ochotně, tu rodinu zná. Děti jsou spořádané, vždycky čisté, slušně zdraví a s rodiči nejsou problémy. Akorát paní je velmi výmluvná a dost od rány, ale asi musí, když je manžel pracovně pořád pryč a péče o tři děti je jen na ní…

O tři děti? Snad o pět, ne? A je to! Jsou tam! Někde tam jsou, ale neví o nich ani lidi v okolí! Teď už mě nezastaví ani barikáda před domem, pomyslela si Marie a okamžitě napsala na příslušný okrsek Veřejné bezpečnosti žádost o policejní doprovod sociální pracovnici při prošetření případu na místě.

Doktorku Koluchovou ten případ docela sebral. Seděla u stolu a dávala dohromady zprávu soudního lékaře pro trestní

→

DĚTSTVÍ …se všemi radostmi, jakých si běžně děti užívají odmalička, začalo klukům v devíti letech.

2018 říjen

23

rodina

řízení týkající se zanedbání péče, týrání a pokusu o dvojnásobnou vraždu nezletilých dvojčat. Dělá v oboru dětské psychologie a psychiatrie už dlouho, ale tohle ještě neviděla. Sedmiletí kluci, zbědovaní, až srdce bolelo. Policie se sociálkou je vytáhly z díry pod kůlnou. Zoufalý psychický stav.

Neuměli pořádně chodit, v botách vůbec, nemluvili, dorozumívali se mezi sebou posuňky a skřeky. Nerozeznávali zvířata. Šest let téměř totální izolace. Těžká citová a sociální deprivace. Strach ze tmy, úzkost, roztěkanost, úlekové reakce jako důsledek fyzického týrání. Ponecháni napospas, macecha čekala, až umřou. Rok trvalo, než je v nemocnici dostali z těžké formy křivice, která se v Evropě už takřka nevidí – důsledek mizerné výživy a dlouhodobého nedostatku světla. Tělíčka posetá jizvami z neléčených zranění způsobených pravděpodobně nejen krutým bitím, ale i krysami. Nešité jizvy na hlavách.

Bylo jí z toho smutno. Chtěla by jim pomoct, ale odborníci byli zajedno – ti už se do společnosti nemají šanci zařadit. Nikdy nezvládnou základní školu, a jestli se za pár let, možná, dostanou do zvláštní, už to bude moct být připsáno jako ohromný úspěch následné péči. Napáchané škody jsou nenapravitelné.

Ale něco jí říkalo, že to nemá vzdávat.

Viděla, jaké pokroky kluci udělali za ten rok v nemocnici a za další rok, kdy se stali nejopečovávanějšími dětmi v dětském domově Na Kopečku. Jenže ústavní péče je z toho nedostane. Potřebují rodinu, ve které budou spolu. Lásku máminu a bezpečí její náruče.

Zvedla telefon a spolu s ředitelkou dětského domova se dohodly, že ten článek s výzvou v novinách zopakují. Loni se sice přihlásilo kolem třiceti zájemců, kteří se chtěli o dvojčata starat, ale nakonec nezůstal nikdo. Zkusí to znovu.

Kdyby tak člověk věděl, co se děje v duchovním světě, zatímco on se tady na zemi modlí za řešení…

Dílky Božího plánu se pomalu skládaly vedle sebe a čekalo se na okamžik, kdy 24 říjen 2018

se vše spojí v jeden obraz a Boží dílo bude vidět v celé parádě. První část byla už složena – dětem se podařilo zachránit život.

Už to byl zázrak. Teď šlo o jejich budoucnost, stejně jako o budoucnost mnoha dalších dětí v téhle komunistické zemi. A nejen v ní. Zpráva o tom, že mateřská láska má moc změnit nezměnitelné, se dostane do učebnic na celém světě. Plán záchrany těch dvou chlapců daleko přesahoval jejich vlastní životy.

Vše bylo připraveno na Boží zásah: pěstounská péče v Československu oficiálně neexistuje, komunistický režim tvrdě prosazuje ústavní péči v kolektivních zařízeních. Chlapci jsou odborníky označeni za ztracené, všichni zájemci o jejich adopci vycouvali. A zároveň… z křivice jsou děti venku, ředitelka dětského domova je na svém místě, pracovnice na okrese také. Psycholožka má srdce otevřené a je, i když si to neuvědomuje, připravena udělat vše pro Boží plán. Věrná Boží služebnice Rut, jako svobodná pro adopci dětí režimem naprosto nepřijatelná a jako křesťanka vyčleněná na okraj respektu společnosti, je na svůj životní úkol připravena. Článek vyšel a časopis leží v kantýně.

Může to začít.

Blížil se oběd a Rut se pomalu chystala k odchodu do kantýny. Jako každý den. Práce ji bavila, ale poslední dobou se nějak neubránila neodbytnému pocitu, že tohle není to, k čemu ji Bůh tady na zemi povolal. Bylo jí sedmačtyřicet, a i když měla dobrou práci, vlastní rodinu neměla a nějak se jí poslední roky ztrácel smysl toho, co dělala. No ano, starala se o děti svých sourozenců, a že jich bylo!

V duchu se usmála. Jako devátá z deseti dětí neměla možnost stěžovat si na samotu. Byla to mladá tetička, vždycky ochotná vypomoct, když děti marodily nebo když bylo potřeba.

Mohlo to být jinak, ale nebylo. Jen Ty, Bože, víš, proč jsem zůstala tady, pomyslela si. Vykročila ke schodišti, ale realita polední pauzy nedovedla přebít dávné vzpomínky.

Našla muže svého života a byli rozhodnuti prožít ten život spolu. Po válce se chtěli usadit v Americe. Nebyl by to problém, plynule mluvila nejen německy, ale i anglicky, a za mořem měli strýčka, který by jim v začátcích pomohl. Už měli letenky.

Jenže když měli odletět, Rutina maminka onemocněla. Domluvila se tehdy se snou-

→

bencem, že přiletí za ním, hned jak to situace umožní, a on odletěl sám. Ale přišel únor 1948 a zavřely se hranice. Kdyby odletěla, byla by to emigrace. Už by se nikdy nemohla vrátit a její rodina by tady kvůli ní měla velké problémy. Nemohla tu nechat maminku. Nešlo to. Zůstala.

Toho muže si nese v srdci doteď. Už ho nikomu jinému neotevřela. Stejně by kaž­ dý ze srovnání s ním vyšel jako nevalná náhražka.

Možná je její hlavní úkol pomoct ses­ tře, té nejmladší. Bydlí v bytě spolu a Eva se sama stará o malou holčičku. Ale je to tak? Pane, dej mi v tom jistotu, prosím…

Na plastový tác si ze skromné nabídky jídel vybrala to, které měla naražené na stravence. Přidala polévku, kompot, příbor a stravenku hodila do misky u kuchařky. Rozhlédla se po kantýně. Támhle.

S pozdravem a přáním dobré chuti si přisedla ke kolegyni. „Četlas to?“ zeptala se spolustolující hned, jak polkla sousto, které měla v puse. „Co?“ opáčila Rut. Jak ji pohltily vzpomínky, prošla okolo stojanu s časopisy bez povšimnutí. „To je humus, co lidi dovedou,“ řekla žena naproti ní a přistrčila jí časopis.

Na otevřené dvoustraně byl článek s titulkem „Horší než vlčice“. A u toho fotka dvou nezvykle si podobných chlapců. Teď.

Rut ucítila, jak se jí srdce zachvělo. Až do základu její bytosti ji prostoupil naprosto nepopsatelný pocit. Bolesti nad těmi dětmi, soucitem s jejich osudem, ale hlavně jakousi vnitřní jistotou, že tohle je zpráva pro ni. To je ta odpověď. Pane, jestli to cítím správně a jsi to Ty, veď mě. Otevírej cesty, převracej kameny, boř zdi. Ať jdu tam, kam ty chceš, abych šla. A já půjdu.

Ten pocit se neztratil. Sílil. Ještě ten den zavolala na kontakt uvedený v článku a domluvila si v dětském domově schůzku. Druhý den tam jela. Viděla je – svoje děti. Smysl svého života. Teď je to Pane na tobě.

Řádka mnoha dalších uchazečů, kteří odpověděli na druhou výzvu v časopise, se tenčila, jakmile byli potenciální rodiče

SVĚDECTVÍ Na 6. konferenci o náhradní rodinné péči v Olomouci v roce 1999 byli bratři Hejzlarovi živým svědectvím těžko uvěřitelného příběhu.

Rut zde převzala celostátní ocenění.

konfrontováni s realitou a s nezlomným požadavkem daným psycholožkou: děti musí být vzaty do péče zásadně spolu. Ani nikdo z jejich širší rodiny se toho úkolu nechtěl ujmout. Zůstala Rut. Se vzděláním, zkušenostmi, pragmatizmem, vytrvalostí, vírou a srdcem plným lásky. A s ní byl Bůh.

Psycholožka, ředitelka dětského domova a pracovnice na okrese společně našly řešení situace, která řešení neměla.

Děti musí do rodiny co nejdřív. Ztratily šest nesmírně důležitých let života a kaž­ dý další den je pro ně další nenahraditelná ztráta. Okres na základě podkladů vypracovaných psycholožkou a podpořených dětským domovem schválí experiment a podpoří ho finančně. Nic, co by vzbuzovalo nežádoucí pozornost seshora, drobný měsíční příspěvek na pomoc náhradní mamince. Slečna Hejzlarová se jinak bude muset postarat sama – financovat péči vlastní prací, a když budou klu-

ci nemocní, požádat o výpomoc rodinu, protože ona na ně paragraf nedostane.

Oficiálně totiž děti nemá. Vlastně to bude jako dlouhodobá návštěva. Víc pro děti v daných podmínkách udělat nemohou.

Je to jediná možnost, jak jim dát opravdový domov a jak je zkusit na podzim dostat do první třídy zvláštní školy. I tak bude zázrak, jestli se to povede.

Začínaly prázdniny roku 1969.

Rut si vezla svoje děti domů. V kapse ještě měla telegram ze včerejška: „Muzete si prijet ihned pro chlapce.“ Ještě pořád tomu nevěřila. Jedou domů. Po cestě se stavili na zmrzlinu.

Daniela prolistovávala šanon, do kterého její sestřenice Miriam přehledně poskládala všechny dokumenty, které našli 2018 říjen

25

rodina

v pozůstalosti babičky Rut. Pán si ji vzal k sobě v červenci 2009, před devíti lety.

Jako milovanou maminku a babičku šesti vnoučat. Se svými syny prožila skoro na den přesně čtyřicet let.

Daniela procházela stranu po straně. Máma jí kdysi říkala, že táta neměl normální dětství, ale jako dítě to jen jednoduše vzala na vědomí. Když se ptala táty, nepamatoval si nic. Jeho úplně první vzpomínka na dětství byla zmrzlina na cestě domů, s maminkou. To až mnohem později, když už jako dospívající a hledající vlastní víru procházela jednotlivé dokumenty, svědectví neuvěřitelného příběhu, táta v jejích očích rostl. A babička Rut ještě víc. Bylo tam všechno. Její vysvědčení se samými jedničkami (jen z tělocviku dvojka). Komunikace babičky s úřadem, kde první dopisy začínaly „Vážená soudružko“, v lepším případě „Vážená paní“ a ty poslední pak „Moji milí, drahá Rut… s Vaší návštěvou u nás je to jasné, postaráme se o vás.“ Byly tam lékařské zprávy táty a strejdy Přemka – důkaz, že v prvním roce péče nové maminky stoupl IQ dvojčat 26 říjen 2018

o víc jak deset bodů a během následujících let se dostal nad průměr.

Našla i rozhodnutí soudu o umístění dětí do pěstounské péče babičky Rut v roce 1973, kdy se o ně už skoro čtyři roky starala. To proto, že se ledy prolomily. V Československu byl přijat zákon o náhradní rodině. V první řadě díky profesoru Matějčkovi, světově uznávanému dětskému psychologovi, který sledoval případ táty a strejdy od samého začátku, a který vrátil rodinu na místo, které jí právem náleží – před všechny ústavní péče.

A díky lidem, jako byla doktorka Koluchová, kteří se nebáli ukázat světu i komunistům zázrak mateřské lásky na příkladu hluboce věřící ženy.

A pak tátovo a strejdovo vysvědčení ze základní školy, na kterou přešli do druhé třídy přímo z první třídy zvláštní školy.

Důkaz přezkoušení, aby ze čtvrté třídy mohli jít rovnou do šesté. Program klavírního koncertu, kde hráli. Doporučení na učiliště a zprávy z následné průmyslovky.

Maturity a táta ještě vysokoškolské studium, aby mohl učit. Tohle dokázali.

Ve sboru, kde rostli duchovně i sociálně, si v mládeži našli životní partnerky.

Byla tam obě svatební oznámení i rozpis výslužek. A plno fotek. Hele, tohle je sestra, malinká, dneska už má taky dvě děti. A druhá sestra, ta udělala tátu dědou potřetí. A strejda Přemek s tetou – když jejich tři děti odrostly, otevřeli rodinu pro dva brášky, kterým hrozilo, že se ocitnou v dětském domově, a sami se stali pěstouny.

Jak ten jejich život děsivě začal, tak se rozvinul do plnosti, kterou jim mnoho jejich vrstevníků mohlo závidět. Díky Bohu a díky babičce Rut, která měla odvahu jít za jeho hlasem.

Nepřišla o svoji odměnu. Z celé dokumentace září její slova: „Jako výsadu prožívám, že mám takové syny a takové rodiny, že jsem tak bohatá láskou.“ ■ Podle vyprávění Jana a Přemysla Hejzlarových (CB Bystré, CB Náchod) a dalších rodinných příslušníků a podle dokumentace z pozůstalosti Rut Hejzlarové zpracovala Eva Čejchanová.

psychologie

Děti bez citové vazby Mgr. Lucie Kašová, Dis., Věnuje se individuální psychoterapii a poradenství. Spolupracuje s Dobrou rodinou o. p. s., kde poskytuje odbornou pomoc a lektorskou činnost pro náhradní rodiče.

Deprivace není v naší společnosti ne­ známé slovo. Co přesně to ale znamená?

Nejde jen o strádání z nedostatku smyslových podnětů, ale také o dlouhodobé a významné strádání v oblasti základních lidských potřeb. Deprivaci můžeme rozdělit na deprivaci citovou, psychickou, biologickou, motorickou, senzorickou a v neposlední řadě sociální.

Prof. Zdeněk Matějček popisuje deprivační syndrom jako soubor nedostatků nebo nápadností v chování dítěte, které vznikly na podkladu citového strádání v nejčasnějším dětství – prakticky v prvních letech života.

Ze samoty v raném dětství se rodí netečnost a nepřátelství a z nepřátelství zase jen samota, ve které nikdo nebydlí, ve které se nikdo nemůže cítit „doma“. Zdálo by se, že v kolektivu více dětí, jak je tomu třeba v ústavu, není pro samotu místo. Ale sebelepší hygienická péče, lékařský dohled, organizační opatření, technická vybavenost – vlastně nic nestačí, nepomůže, když dítě nemůže navázat trvalý citový vztah s jednou bezpečnou osobou. V této chvíli dítě trpí „citovou podvýživou“.

Co se děje s dětmi, které jsou do prvního roku života podporovány pečující osobou, ke které mají pevný citový vztah? Dítě na všech objevitelských toulkách má tuto osobu neustále v zádech a může proto energickými gesty vtiskovat světu pečeť své osobnosti.

Zkoumat, ochutnávat a objevovat. Blízká osoba je vždy nablízku, aby dítěti vrátil pocit, že svět není cizí a zlý. Když se dítěti něco stane, dá se snadno utišit pečující osobou. V takových případech je pak dobře viditelná zdravá, bezpečná vazba – attachment.

Dítě při objevování nových zkušeností neprožívá strach, protože přichází skrze bezpečnou osobu. Oproti tomu deprimované dítě stejný zážitek objevování nových zkušeností vnímá jako ohrožující.

Jako pocit hluboké nedůvěry a nejistoty, vyplývající z nedostatku pevného citového pouta k jednomu člověku. Každá nová a neznámá zkušenost není pro něj příležitostí k radostným objevům, ale jen a jen pramenem strachu. V ústavní péči mají děti maminku – dopolední službu a maminku – odpolední službu, pokaždé jiná tvář, podle hodin. Všechny by chtěly maminku jen pro sebe, ale není to možné.

Chceme od nich, aby měly pochopení. Ale tak malé děti pochopení ještě prožít nedokážou. Mají pocit, že svět je ošklivý. A strádají.

Ve věku tří let dítě ve zdravém domácím prostředí zažívá, že být doma znamená být mezi velkými a dospělými, kde se toho dá tolik naučit, aniž o tom dítě neví. Děti v tomto období velmi rády objevují něco samy, ale vlastně nikdy samy nejsou. Domov si nosí s sebou, protože domov trvá pořád, i když nejsou doma. I ve chvíli, kdy pozo-

rují a prožívají všechny ty zajímavé věci kolem. Děti vyrůstající bez dospělého, který patří jen jim, odkoukávají jen povrch, gesta, pohyby lidí okolo. Od jiných dětí v tomto věku citu moc pochytit nemohou.

Nejčastěji je citová deprivace způsobena nezájmem mateřské osoby či její nedostatečnou péčí, která může být ve svých projevech ambivalentní či zcela hostilní. Zásadním problémem je pro dítě situace, kdy jedna bezpečná pečující osoba zcela chybí a péče je poskytována více osobami, například v ústavu, bez dostatečné hloubky a kontinuity. Dítě pak nezažívá pocit základní důvěry ve svět ani v sebe. Učí se vidět sebe nejprve skrze pohled nejbližších.

Proto pokud je negativně hodnoceno nebo přehlíženo, narušuje se jeho sebehodnocení, objevuje se nejistota a zvýšená potřeba obrany vůči okolí. Rané vztahy jsou pro nás výchozím bodem, paralelou pro další vztahy v budoucnu, proto je zásadní primární zkušenost či náhradní zdroj citové podpory (např. přechodná pěstounská péče).

Citová deprivace má zásadní vliv na změny v prožívání, uvažování a chování jedince a její důsledky mohou být značně variabilní.

U dětí do tří let nastává opoždění psychomotorického i kognitivního vývoje, opoždění vývoje řeči, povrchnost a nediferencovanost emocí a sociálních vztahů. Chybí přirozená spontaneita a citové vztahy jsou většinou povrchní, nestálé. Protože děti nezažily empatickou reakci respektující jejich pocity a potřeby, může být pro ně obtížná orientace ve vlastních pocitech.

Děti ve školním věku mívají horší prospěch, který neodpovídá jejich intelektu, a nízkou motivaci k učení. Objevují se poruchy chování, emoční plochost či nedostatečná empatie a nedůvěra k lidem.

Vzhledem k nízkému sebehodnocení jsou náchylnější k únikovému chování a závislostem. V sebepojetí jsou u nich časté dva extrémy: jednak nerealistické „vytahování“ (kompenzující nedostatek podpory v okolí), nebo naopak výrazné sebepodceňování. To vede často k vazbě na silnější osobnost či členství ve skupinách kvůli pocitu skupinové identity a nekritickému přejímání jejich názorů.

Každé dítě potřebuje pro svůj zdravý vývoj bezpečnou citovou vazbu. Jen tak můžou děti dobře, zdravě a plnohodnotně rozvinout svůj potenciál, svoje možnosti.

■

Pokud by se některý ze čtenářů chtěl stát náhradním rodičem, může kontaktovat Dobrou rodinu na alzbeta.hlaskova@dobrarodina.cz, kde vám pomohou na cestě k náhradnímu rodičovství.

Jeden pěstoun nezachrání svět.

Může ale změnit od základu život jednoho dítěte.

2018 říjen

27

Do Písma

Elíša a roztrhané děti ptala se eva čejchanová

Když byl na cestě, vyšli z města malí chlapci, pošklebovali se mu a pokřikovali na něj: „Táhni, ty s lysinou, táhni, ty s lysinou!“ On se obrátil, podíval se na ně a ve jménu Hospodinově jim zlořečil. Vtom vyběhly z křovin dvě medvědice a roztrhaly z nich čtyřicet dvě děti.

2. Královská 2,23–24

K

do je za smrt těch dětí zodpovědný?

Elíša? Bůh?

Je tam psáno: Ve jménu Hospodinově jim zlořečil. To znamená, že jednal na Hospodinově místě.

Skrz Elíšu do toho dění vstupuje Bůh a to, co se tam děje, je na jeho zodpovědnost.

Nemůže být tedy tato událost důsledkem přírodních zákonů nesouvisejících s Elíšou? Totiž že děti zkřížily cestu dravé šelmě?

Nikoli. Po této události u Bét-elu ohlašuje Ozeáš Hospodinův výrok, ve kterém se Bůh s medvědicí identifikuje. (Oz 13,8) To nepřímo potvrzuje předpoklad, že se to událo ve jménu Hospodinově. Lze se domnívat, že i medvědice jsou zde nástrojem Hospodina. doc. Mgr. Jiří Beneš, Th.D. (1961) Biblista-starozáko­ ník, vedoucí katedry biblistiky a judais­ tiky na Husitské teologické fakultě UK. S manželkou Olgou má syna Kryštofa.

Chtěl-li ten masakr Bůh, nejde tím proti vlastním přikázáním? „Nezabiješ“ řekl přece Mojžíši dávno předtím.

Podívejme se na to jinak. Co když tito chlapci svým činem už zemřeli a medvědice pak tento stav jen realizovaly? Podobně i my jsme biologicky živí, ale mrtví ve svých vinách a hříších. Bůh, s nímž nás tento Elíšův příběh konfrontuje, je nedostupný, překvapující, nebezpečný. Není k dispozici a není to náš kamarád. Přesahuje nás a nemůžeme si před ním být jisti. Vyvolává bázeň. A hlavně narušuje naše obrazy a stereotypy, jimiž se jej snažíme popsat.

Ale platí-li novozákonní „Bůh je láska“, tak úzkost z Boha není na místě…

28 říjen 2018

I láska však musí někdy zasáhnout velmi tvrdě. To neznamená, že Láska nemiluje ty, vůči nimž zasahuje. Potíž může být i se samotným slovem láska, kam si schováváme významy, které souvisí s našimi příjemnými pocity. Myslím, že by se s tímto úslovím mělo šetřit. To znamená neštelovat Boha do předem připravených přihrádek. Bázeň před Bohem naopak na místě je – vždyť je to počátek moudrosti. A bázni je třeba se učit, jak čteme v Páté knize Mojžíšově. I mnohé Ježíšovy činy a slova vyvolávají bázeň.

Lze tomu příběhu porozumět?

Vypravěč nám nijak neusnadňuje vstup do příběhu. Jen ho na nás nechává dopadnout. Problém je v tom, že je příliš krátký a my nevíme, jak se jej chopit. Známe detaily, ale nevíme, proč jsou uvedeny. Víme, že roztrhaných dětí bylo 42, medvědice byly dvě, vyběhly z křoví, ale informace, které bychom potřebovali, abychom textu porozuměli, tam nejsou. Texty, které neobsahují informace, díky nimž bychom se s nimi mohli vyrovnat, mají čtenáře možná znepokojovat, tísnit, a tím třeba mobilizovat. Konfrontují nás s tím, že určitých skutečností se prostě nejde racionálně zmocnit.

Kdo poslouchá vážnou hudbu, tak mu tento přístup k biblickým textům není cizí. Mají jen znít a vlamovat se do lidského života svou vahou, nikoli přes jejich analýzu vševědoucím vykladačem. Co když roztrhání dětí medvědicemi má jen vyvolávat stejnou hrůzu, jakou vyvolala zpráva zahubení emorejských králů u Rachab a obyvatel Jericha?

(Joz 2,9–11) A tato hrůza Rachab přitáhla k Bohu, vyvolala v ní důvěru a respekt vůči izraelskému Bohu. Cesta k důvěře vůči Božímu jednání přece nevede přes racionální analýzu. Věřit mu můžeme, třebaže mu nerozumíme. Jsme v jeho rukou a on si s námi může dělat, co chce. Nemusíme mu rozumět, stačí jej jen akceptovat.

inzerce

Myslíte, že to je důvod, proč je v Bibli tento příběh zaznamenán právě tímto způsobem? Aby vyvolal strach?

Může to být jeden z důvodů, ale já nejsem kompetentní k tomu, abych tyto důvody formuloval. Ve hře může být i jméno místa, kde se událost odehrála. Bét-el je dům Boží, místo nějak spojené s Bohem od počátku Jákobova života. Ale v době, kdy tam působil Elíša, do Bét-elu chodil Izrael uctívat býčky jako své bohy. A odtud, z místa, kde uctívají jiné bohy, vychází „nová generace“ a posmívá se někomu, skrze koho přichází Hospodin. Jsou to stále ti roztomilí malí chlapci, když znehodnocují jiného člověka, veřejně jím opovrhují a zesměšňují jej (to vše znamená použité hebrejské sloveso) a dehonestujícím způsobem odmítají Boha, který právě zachránil celé město před smrtí? Omlouvá je to, že to nemuseli vědět? My bychom jim to možná neměli za zlé, protože neznáme smysl jejich slov. Elíša věděl, co dělají a co to znamená.

V případě z Bét-elu ale není jasné, že se jednalo o urážku Boha – děti se posmívaly Elíšově lysině. Možná ani nevěděly, že Elíša je prorok. Bůh je stejný – jaký byl za dob Elíši, takový je dnes. Dnes chápeme, že se děti chovají nerozumně, protože ještě nemají rozum. Chápeme to špatně?

Nemít rozum není polehčující okolnost pro to, aby děti mohly říkat cokoli, znevažovat kohokoli či šikanovat se navzájem, jak to také často dělají. Mnozí z nás vědí z vlastní zkušenosti, čeho jsou děti schopné a někteří si z dětství nesou zranění, která jim způsobily jiné děti. Lysina mohla označovat pleš. Šlo-li však o vyholené znamení zasvěcenosti, pak mohl být posměch dětí namířen proti úřadu, do kterého Elíšu postavil Hospodin. Z textu vyplývá, že slova, která děti pronesly, souvisejí s událostmi, jež nastaly. To znamená, že nelze říkat cokoli a každý člověk, tedy i dítě, ponese odpovědnost za svá slova.

Dá se zde vůbec dojít k nějakému závěru?

Určitě ano. My se hledáním vysvětlení snažíme událost racionalizovat, najít v ní logiku. Tím se ale ztratí moment překvapení a sdělení nás přestane znepokojovat. To vyvolává optimismus, že se všeho sdělení lze racionálně zmocnit. Pokud to přeroste do zjištění, že výklad je zajímavější, než samotný text, pak jsme nadřadili produkt vykladačova úsilí nad sdělení Bible. Důvěřovat vykladačům je ale velmi ošemetné, jak známe z bajky o mluvícím hadovi z První knihy Mojžíšovy. Příkladem zde může být Jób, který svým moudrým vykladačům nesedl na lep, nepřijal jejich sofistikovaná vysvětlení, nepřijal jejich logiku. A Bůh mu dal zapravdu.

Pro sebe bych si z toho vyvodil dva závěry: Že jako čtenář bych měl být velmi opatrný, abych se nesnažil do textu vkládat nějakou informaci, dát mu podobu, pomocí které se budu moci zmocnit nějakého principu Hospodinova jednání. Pro mě je to výstraha. Nechat to, jak to je, i když tomu nerozumím. A za druhé: Nemůžu si myslet, že slova, která vyslovím, zůstanou bez následků.

■

MAJÍ VŠE, CO SE DÁ KOUPIT – NEMAJÍ LÁSKU, VZORY, HODNOTY.

STAŇTE SE SOUČÁSTÍ ŘEŠENÍ NOUZE MLADÉ GENERACE! v rámci programu ZDRAVÁ MLÁDEŽ

Celý program byl opravdu skvělý, zajímavý a užitečný, a myslím, že tyhle přednášky by měl slyšet každý.

Tohle je to, co ve školách chybí, „předmět pro život“.

Děkuju... úplně jsem změnila názor na svoje tělo. To je taková úleva!

Otevřelo mi to oči, ujasnilo se mi, že vztah není jen o sexu.

Velice se mi líbilo vystupování lektora, protože s námi jednal jako s kamarády a říkal nám zážitky z jeho života. Klidně bych nějaký podobný program měla znovu.

Svými dary se můžete podílet na proměně mladých v naší vlastní zemi!

Investujte do naší mladé generace!  Darovaných 500 Kč stačí na jednu besedu pro třídu plnou dětí.  V programu Zdravá mládež podporujeme 20 křesťanských lektorů z osmi denominací.  Lektoři jsou studentům živým svědectvím toho, o čem mluví.

Na přednášky navazují následné aktivity v místních církvích.

Prosím přispějte na nový účet č. 2700139555/2010 (Fio), variabilní symbol 350.

Všechny dary z ČR jsou plně použity pro podporu lektorů.

Sdělíte-li nám své kontaktní údaje, budeme Vám moci zasílat pravidelné zprávy z činnosti lektorů. Děkujeme!

Nadace Mezinárodní potřeby Vinohradská 909, Česká Třebová, tel.: 483 394 202, 732 373 573 Web: www.zdrava-mladez.cz e-mail: nadace@mezinarodni-potreby.cz

ak tuálně

Sexuální skandály a pokrytectví připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

Odhalených skandálů katolických kněží, kteří zneužívali svého postavení a nezvládali svou sexualitu, jako by nebylo konce. Ale ani v CB nejsme vůči nezvládnuté sexualitě imunní. Jak čelit pokušení, které začíná církevnímu služebníku přerůstat přes hlavu?

Jak se postavit k selhání a vyvarovat se tak pokrytectví?

J

e třeba rozlišovat tzv. sexuální závislost od případů, kdy se kněz docela obyčejně zamiluje. To první je chronická porucha, velmi obtížně léčitelná či spíše neléčitelná. Nežádoucí zamilovanost taky dokáže napáchat hodně škody, ale v zásadě je to přirozený, dočasný proces.

Sexuální závislost Pokud se jedná o sexuální závislost, naprosté minimum postižených si zachová na svou poruchu křesťanský náhled a zdravý odstup od ní (egodystonii). Většina je s ní identifikovaná (egosyntonní).

Například jeden řeholník, který si udržoval harém milenek, prohlásil: „Jsem muž, a tak musím mít milenky.“ To, že je to v přímém rozporu se slibem čistoty, ukazuje, jak jsou jeho vědomí i identita nesourodě rozpadlé. Zde musejí mít rozum jeho nadřízení a kolegové kněží. Jenže to jsou jeho kamarádi, spolužáci a kněžích je málo… Proto se dělají nezdravé ústupky.

Varovné zprávy od běžných věřících se ignorují, tak to zhusta končí veřejným skandálem, který poškodí všechny křesťanské církve. U sexuální závislosti je prognóza špatná, dotyčný by rozhodně neměl zůstat v duchovní službě, často ani v církvi.

Normální zamilovanost U normální zamilovanosti jak kněze s celibátem, tak pastora s manželkou, je prognóza lepší. Normální zamilovanost má totiž charakter poruchy hypomanie a trvá okolo tří měsíců. Takže pokud je z toho veřejný skandál, je nejlepší postavit daného člověka na rok mimo službu (suspendovat), 30 říjen 2018

a pak po roce s průběžnou terapií udělat bilanci. Buď se to uklidní, nebo to přeroste v chronický problém. Pak je samozřejmě nejlepší postavit dotyčného mimo duchovní službu. To se týká i vleklých válek o děti, které jsou též dočasnou záležitostí a zpravidla za 15 let se situace uklidní.

Pak je třeba udělat bilanci. Opravdu antikřesťanskou, hříšnou praktikou je zvyk katolických kněží vykašlat se na vlastní nemanželské děti, aby mohli trapně hlásat radostnou zvěst o tom, jak se na Ježíše jeho vlastní Otec v nebesích nevykašlal a sehnal mu adoptivního otce – Josefa.

Složité jsou hraniční případy mezi zamilovaností, sexuální závislostí a ideovými konverzemi (odpadnutí od víry). Vždy je

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. Psycholog, zabývá se převážně psychologií rodiny a církevně-pastorální psychologií. Dříve se zabýval i policejní psychologií a psychologií reklamy. Je člen ŘKC, s ženou Michaelou má tři děti.

ale lepší sporné případy řešit nejprve suspenzí – na poruchy emocí stačí rok, pak je na místě bilance nadřízených a rozhodnutí. Pokud se duchovní vrátí do služby, je důležitý zvýšený dohled nadřízených a souběžná terapie. Většinou by opět měl stačit rok, zda se nedostaví relaps.

Geografická terapie Naprosto mimo zdravý rozum je mnoho století trvající praxe katolické církve, které se v literatuře ironicky říká „geografická terapie“. Když kněz zneužívá děti, tak se okázale kaje před biskupem a ten ho pak strčí do jiné, velmi vzdálené farnosti.

Tam ovšem nikdo věřící nevaruje, že jejich děti se dávají napospas nefalšovanému pedofilovi.

Znám jeden takový případ kdysi vcelku populárního kněze, jehož následky (debaklové manželství jím kdysi roky zneužívaného ministranta) jsem se snažil – asi marně – sanovat. Zde je problém, že veřejná popularita takového kněze je často větší než popularita biskupa, který by ho i rád odvolal.

Navíc dotyční kněží znají jiné podobné případy, jako jsou ty jejich (který aktivní věřící by je taky v církvi neznal?), a tak vyčítají biskupovi, nebo ho i přímo vydírají, že pokud je odvolá, tak veřejně řeknou, co vědí. Odvolat zatvrzelého kněze, který si postaví hlavu, protože se děsí života mimo duchovní službu, tedy není nic lehkého. V katolické církvi je nejlepší posílat takové provinilce do kláštera, ale na druhou stranu – Ježíš byl tesař, sv.

Pavel uměl stavět stany, sv. Petr byl zdatný podnikatel. Jen jejich dnešní učedníci, kteří je obdivují a hlásají jejich myšlenky, mají obě ruce levé a štítí se obyčejné práce.

Jak poznat blížící se nebezpečí?

Duchovní sám pozná blížící se zamilovanost podle denního snění: Koho má v hlavě, když si večer lehne do postele, popř. při onanii. Varovná je změna záchytné postavy – místo o manželce sní o jiné ženě (Mt 5,25) Síla zamilovanosti je v dospělém věku úměrná frustraci člověka – čím je nešťastnější či frustrovanější, tím je zamilovanost silnější a neovladatelnější. Například těžko řešitelné jsou případy, kdy žena má k sexu chladný vztah a pastor si připadá mnoho let víceméně jako vdovec. Jsou lidi, pro které je to dlouhodobě nesnesitelné utrpení. (1 Kor 7,5) Problém katolických duchovních je chronická samota na opuštěných farách a ztráta smysluplnosti při správě vymírajících farností a nekon-

Každý z nás potřebuje být vykazatelný RNDr., Mgr. Jaroslav Pokorný, kazatel CB v Českém Těšíně

I církevní služebník by měl v první řadě vnímat svou křehkost a slabost, přiznat si, že nikdo z nás (a zvláště z nás mužů) není imunní vůči sexuálním pokušením. Právě proto by si měl určit hranice pro své smýšlení, mluvení i jednání, které mu pomohou vyhnout se pokušení úplně či alespoň minimalizovat příležitosti k němu. Tyto hranice se mohou například týkat toho, s kým a za jakých okolností se setkávám s osobami druhého pohlaví, o jakých tématech s nimi mluvím, jaká gesta volím apod.

Dále je důležité držet si osobní intimní vztah s Bohem, neschovávat se jen za „vnější zbožnost“. Jestliže je Ježíš opravdu Pánem celého našeho života, znamená to, že mu máme předkládat i tuto oblast svého života, a to velmi konkrétně i se všemi touhami, selháními, zápasy, nadějemi… A ještě jedna rada mi přijde podstatná: Každý z nás, vedoucí nevyjímaje, nutně potřebuje být vykazatelný alespoň jednomu konkrétnímu člověku, třeba zpovědníkovi (v sexuální oblasti spíše bratr bratrovi) či nějaké malé skupince. Zdá se mi, že zvláště silné může být, když si bratři vzájemně vyznávají své zápasy i pády, povzbuzují se a modlí se za sebe.

A jak čelit selhání? Především přiznat a vyznat selhání sám před sebou, před Bohem i před tím, komu jsem vykazatelný, zříci se hříchu a znovu se rozhodnout pro Boha a jeho cesty. Další kroky závisí na tom, jestli jde o ojedinělé selhání, nebo hrozí opakování. (Pak je třeba zpřísnit hranice a vykazatelnost.) Anebo se provinění dokonce stává trvalým stavem hříchu. Nejpozději zde je čas hledat odbornou pomoc a také zvážit alespoň dočasné přerušení služby.

čících opravách hroutících se kostelů. Tato existenciální frustrace s případnou krizí středního věku pak u mnohých rozpaluje snění o záchytné osobě a spouští zamilovanost do různých žen ve farnosti.

Udělat koalici s církví proti své závislosti Duchovní si často nemůže poručit, že se nezamiluje, ale pokud miluje církev, může s ní udělat koalici proti vlastní zamilovanosti či sexuální závislosti. Například požádá včas nadřízené o přemístění nebo lépe o pauzu, aby církev nepoškodil. To znamená, že oficiálně odjede na studijní cestu dřív, než je z toho průšvih. Když pak odejde z duchovní služby nebo se ožení, nebere se to jako selhání církve, kterou tak ochrání před pohoršením. Takto elegantně to roku 2005 udělal například P. Daniel Hermann, který býval mluvčím biskupské konference a dnes je politikem s osobním životem. Jestliže sám Ježíš – Boží syn – byl schopen si přiznat,

→

2018 říjen

31

ak tuálně

že pro jeho církev bude lepší, když odejde (J 16,7), tím spíš ti, kteří mají nějaký takový problém, by si měli přiznat, že nejsou středem světa. Často budujeme Boží království naopak tím, že se vypaříme i se svým velkým egem.

Největší problém nastává, pokud se podobně zvrácení kněží začínají bez uzardění aktivně sdružovat a vytvářejí v rámci kléru kliky, které bojují se zbytkem církve, a navíc si mezi sebou sdílejí pornografický materiál dle svých preferencí. To už je vyslovený parazitismus na církvi těch, kteří více milují svou úchylku než Ježíše (viz výše zmíněná syntonie).

Rozvody a války o děti u pastorů Jako katolík těžko mohu mluvit protestantům do jejich interní politiky, ale mohu-li, sdělím pouze svůj názor na rozvody pastorů: Sv. Pavel žádá od biskupů a jáhnů, aby byli nanejvýš jednou ženatí. Já bych toleroval, pokud jsou-li jako vdovci vícekrát ženatí, ale ne rozvedení. Rozvod totiž velmi deformuje pohled člověka na partnerské vztahy. U rozvodů je třeba rozlišovat stranu, která se provinila (ne vždy je to navrhovatel rozchodu), a pokud existuje, tak i stranu nevinnou.

Buďme k sobě upřímní, bratři – církev potřebuje očistu. Začneme přijetím postulátu, že všechny nemanželské děti ve sborech přinesl čáp.

Viděl jsem například manželství pastora, které se rozpadlo, protože jeho žena odpadla od víry. Nemohl s tím nic dělat, jen pasivně přihlížel duchovní smrti té, kterou nejvíce miloval, a k tomu navíc smrti svého manželství. I přesto by si takový člověk měl dát od duchovní práce alespoň pět let pauzu (doba rekonvalescence z partner-

ského rozchodu). U případů, kdy pastor má na rozpadu svého manželství citelný podíl, by tato karanténa měla být výrazně delší (10 až 15 let) a měla by ji následovat bilance, jak se za tu dobu stabilizoval jeho život. Na můj vkus všechny ne-katolické církve v ČR příliš brzo po rozvodu zapojují pastory zpět do duchovní služby.

Nechat věc přikrytou vždycky špatně dopadne Ing. Daniel Fajfr, M.Th., kazatel CB v Praze 13 a emeritní předseda RCB

Jak zvládat sexuální pokušení, aby nepřerostlo přes hlavu? Nejlépe tak, že se služebník do takové situace ani nedostane. To předpokládá několik věcí současně. Pokud je ženatý, pak nejprve pěstovat zdravý sexuální život v manželství. Dále je nutné držet se zásady nevést osobní a pracovní rozhovory s ženami o samotě. Nepřipustit, aby se myšlenka na nějaký intimní vztah uhnízdila v mysli. Nedat šanci internetové vlezlosti v podobě různých sexuálních nabídek. A když už takové pokušení v různých formách přichází, mít metodu, jak s ním bojovat (například opakovat část modlitby Páně „neuveď mě v pokušení, ale zbav mě od zlého“) a upínat svoji mysl k Bohu. A pokud pokušení začíná přerůstat přes hlavu, pak s tím rozhodně nebojovat sám. Okamžitě kontaktovat někoho, kdo lidské slabosti rozumí, komu se mohu svěřit, před kým svůj hřích Pánu vyznám a kdo se bude za mne modlit a bude mně na blízku.

Jak čelit selhání, které se stane? Pokud jde o člověka ve službě, který druhým káže, pak by měl své selhání sám přiznat, ne si je omlouvat a skrývat. Měl by mít odvahu nést důsledky a odstoupit. Je třeba vědět, že se to může stát i těm tzv. „nejduchovnějším“.

Platí totiž, že když se služebník vzdálí Pánu, je schopen všeho. Ďábel slídí ve dveřích a čeká na svou kořist, jak říká Písmo. Nechat věc přikrytou vždycky špatně dopadne. Selhání krále Davida je nám varovným příkladem.

32 říjen 2018

glosa Návrh délky karantény u sexuálních selhání Osobně bych u duchovních v praxi bez ohledu na denominaci postupoval podle následující tabulky. Jen předem podotýkám, že karanténa není trest dotyčného. Karanténa je ochrana církve před duchovní nemocí. Moudrý stařec, když přestává vidět, dobrovolně odevzdává řidičský průkaz, pro-

tože více miluje lidi než volant. Ani to není sebetrestání. Duchovní, který vidí, že přestává ovládat vlastní sexualitu, dobrovolně odejde do ústraní, aby nepoškodil svou milovanou církev – tělo Ježíše, svého Pána. Každopádně Ježíš mu vzkazuje: „Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“ (Lk 22,32)

Problém duchovního

karanténa, suspendace

Délka pauzy

Onanie, snění o nevěře, citová zamilovanost, flirt, sledování pornografie…

Řešit pomocí morálky, psychoterapie.

Úmrtí partnera (ovdovění)

Dodržet roční vdovský čas, ale může pokračovat duchovní službě.

Dokonaná nevěra (mimomanželský sex), ke které se duchovní sám přihlásí v rámci účinné lítosti, ať se zamilovaností či bez (např. s prostitutkou), bez ohledu na počet pohlavních styků, popř. sexuální orientaci

Roční pauza, suspendace (Zamilovanost je porucha emocí, trvá okolo tří měsíců. Rok je dostatečná doba na rekonvalescenci.)

Dokonaná nevěra viz výše, kterou odhalí někdo třetí

Tři roky pauza

Rozvod vcelku bezkonfliktní

Pět let pauza (doba rekonvalescence z vážného vztahu)

Konfliktní rozvod bez války o děti

Deset let pauza

Válka o děti

Patnáct let pauza (než je dětem 20 let)

Nemanželské dítě, o které se může duchovní starat, protože matka dítěte by ho chtěla za muže

Dvacet let pauza (dospělost dítěte)

Sex s nezletilcem bez ohledu na orientaci

Dvacet pět let

Závěrem se pokusím to říct ještě jinak: Protože jsem prošel léčbou rakoviny, už nikdy nemohu darovat krev. Jsou nemoci, které člověka doživotně zmrzačí. Není tedy žádným přehnaným požadavkem žádat u všech rozvodů pastorů či celibátních selhání katolických kněží několikaletou karanténu. Když staviteli spadne most, není od věci mu dát tři roky pauzu od stavění mostů.

Brát evangelium doslova?

PhDr. Jan Jandourek, Ph.D., kněz, sociolog, spisovatel a esejista

Dostal jsem se nedávno do debaty, nakolik máme brát vážně, míněno doslova, to, co čteme v evangeliu. Upřímně řečeno, bylo by jednodušší dodržovat stovky příkazů a zákazů Starého zákona než to, co je napsáno v evangeliu. Hned se nám třeba vybaví výrok o svádění a vyloupnutí oka: „A jestliže tě svádí tvé oko, vyloupni je a zahoď od sebe. Je pro tebe lepší vejít do věčného života jednooký, než mít obě oči a být uvržen do pekelného ohně.“ (Mt 18, 9) S takovými výroky je skutečně problém, protože si ještě dovedeme představit, že se podle nich zařídí někdo jako jednotlivec, ale už těžko by bylo únosné, aby se staly základem pro život společnosti. Naše oko nepatří konec konců jen nám samotným. Otec nemůže přijít domů z práce bez jednoho oka a vysvětlovat rodině, že už má jen jedno, protože pohlédl chtivě a chtěl věc poctivě vyřešit podle evangelia. Následkem takového činu by nejspíš o práci přišel, čímž by své poslání otce a živitele značně zkomplikoval.

Na druhou stranu necháváme mnoho věcí stranou, protože se přece myslí „jen obrazně“, jako by nebyly pravdivé. Žijeme v době, které se někdy trochu mlhavě říká post faktická doba. Bylo by asi přesnější říci, že se hodně lže (to se lhalo vždycky), ale vadí to méně než jindy. Stačí nepravdu opakovat dostatečně často a lidé si zvyknou. Vzniká tak obraz mluvčího, kterého nikdo „nebere doslova“, protože se předpokládá, že to „sám nebere vážně, takže si to máme takzvaně přebrat“.

Těžiště Ježíšova výroku je ale v závěru zmíněného verše: „Je pro tebe lepší…“ Evangelium není chirurgická příručka pro samouky, ale ukazuje nám, co je lepší. A říká nám to drsně, aby nám to došlo.

■ Jeroným Klimeš

2018 říjen

33

kultura

Až nebe přijde na zem text Anna Světlíková foto archiv

P

N. T. Wright: Překvapivá naděje Biblion, Praha 2018.

348 stran

34 říjen 2018

řednímu anglikánskému teologovi N. T. Wrightovi se podařilo napsat věroučnou knihu, která přesvědčivě bourá zažité mýty, vyjasňuje zmatky, odkrývá bohatství biblického poselství, a dokonce to – v duchu anglosaské esejistické tradice – činí čtivým a srozumitelným jazykem, takže po ní bez obav může sáhnout i laik.

Wrightovým tématem je vzkříšení, ovšem ne jen Ježíšovo o Velikonocích, ale konečné velké vzkříšení mrtvých a obnova stvořeného světa, k němuž se Ježíšovo zmrtvýchvstání vztahuje jako prvotina – první závdavek toho, co ještě očekáváme. Jak ale autor ukazuje, zvěst o vzkříšení často chápeme velmi mlhavě nebo přímo mylně, i když ve skutečnosti je pravým jádrem křesťanské naděje.

Wright fundovaně rozebírá, jak vzkříšení rozuměli Ježíšovi židovští současníci a raná církev, zvláště pavlovská teologie, a staví před nás možná překvapivý argument: Nebe, tedy to, kde budeme po smrti, není konečná. A otázka, kam po smrti půjdeme, není nejdůležitější. To hlavní je obnova celého světa, a to doslova fyzickou proměnou, podobně jako Ježíšovo vzkříšené tělo bylo proměněné a zároveň fyzické.

Na konci časů nebudou nebe a země zničeny, ale proměněny. Budou nepomíjitelné a neporušené, Bůh bude všechno ve všem. Zesnulí svatí dostanou proměněná těla a budou se podílet na tom, co se bude na obnovené zemi dít. Konečná perspektiva není ta, že odejdeme do nebe, ale že nebe přijde na zem: „Boží prostor a náš prostor (…) se novým způsobem propojí, budou pro sebe navzájem otevřené, bu-

dou se navzájem vidět a navěky vstoupí do manželského svazku.“ (s. 145) Wright se dotýká řady křesťanských témat, která v pohledu jeho argumentace dostávají nový, mnohdy osvobozující obsah.

Například druhý příchod Páně a poslední soud, peklo, Ježíšovo nanebevstoupení, svátosti nebo i otázka očistce a modliteb za zesnulé. Tedy otázky, které pálí snad většinu křesťanů, a přesto pro ně odpovědi zůstávají v neurčité mlze. (Wrightova eschatologie je mimo jiné v přímém rozporu s teologií vytržení, a Wright se jasně vyjadřuje i k tomuto tématu.)

Vrcholem knihy je ovšem závěrečná třetí část o poslání církve. Nejde jen o vztah jednotlivců s Bohem a o zachraňování duší. Oboje nachází hlubší smysl až v kontextu naděje konečného vzkříšení.

Jsme totiž zváni přispět k slavné obnově Božího stvoření. Wright naznačuje, jak ve světle naděje vzkříšení můžeme prožívat křesťanskou spiritualitu, a zároveň se zasazuje o křesťanské angažmá v otázkách sociální spravedlnosti, ochrany životního prostředí, vzdělanosti a estetiky. „K víře v tělesné vzkříšení patří i víra, že to, co vykonáme v přítomném těle mocí Ducha, bude v přicházejícím věku potvrzeno způsobem, který si v současnosti nedovedeme příliš představit.“ (s. 189) Titul knihy v originále odkazuje na knihu C. S. Lewise Zaskočen radostí. K nám se Překvapivá naděje (Surprised by Hope) dostává po 11 letech díky překladu Dana Drápala a práci redakčního týmu pod vedením Alexandra Fleka.

■

náš tip

Racajda aneb Tonka Šibenice před nebeským soudem Jednou na věčnosti se budeme třikrát

divit. Uvidíme tam lidi, o kterých jsme si mysleli, že do nebe nikdy nemohou přijít. Neuvidíme tam lidi, o kterých jsme byli přesvědčeni, že se tam musí dostat. A nakonec se budeme divit, že tam jsme my.

Podle Miloše Macourka se v nebi pot­ káme i s Antonií Havlovou zvanou Tonka Šibenice. Tak se říkalo prostituce z luxusního salónu, která se dostala až na samé napsal Miloš Macourek, hraje Petra Veselá dno společnosti. Kdyby o ní kdysi slavný Divadlo jednoho herce, foto Milan Václavík zuřivý reportér židovského původu Egon Erwin Kisch nenapsal povídku, těžko by o ní kdo věděl.

První letní den roku 2018 představila Tonku Šibenici na prostranství před modlitebnou soukenického sboru Církve bratrské v Praze 1 herečka Petra Veselá, která touto rolí absolvovala na brněnské JAMU v roce 1995. Křesťanka, která ví o Boží milosti, nám skrze příběh padlé ženy skvěle položila na srdce Ježíšovo slovo: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Všichni jsme si mohli toto duchovní cvičení vyzkoušet při představení o pražské prostitutce, která se i k svému vlastnímu překvapení dostala do nebe, ač si myslela, že ji peklo nemůže minout.

Bronislav Matulík ■

Jak začít jiskřit Kdo se rozhodl udělat něco se svým životem, najít svoji cestu

Sherre Hirsch: Lidé plánují, Pán Bůh se směje Portál 2018, 152 stran

před Bohem, objevit jeho dar v sobě, naučit se žít v přítomnosti a zároveň se posunout někam dál, ten by tuto publikaci neměl minout. Autorka jej provede v deseti „krocích“ stranu po straně svými svižně psanými a poutavými životními zkušenostmi.

Vezme-li čtenář malé lekce vážně a na konci každé kapitoly se v krátkém zamyšlení podle rady podívá na vlastní život, bude na nejlepší cestě začít v životě „jiskřit“. Protože „…v každém sídlí velkolepá duše od Boha, která je schopná exponenciálně se zvětšovat, když ji necháme.“ Titul knihy je známým židovským příslovím. Není to náhoda. Sherre Hirsch je židovská rabínka, jedna z méně než deseti za posledních šest tisíc let, jak sama říká. Judaismus v praxi je tedy platformou, na které popsané zkušenosti stojí. Dodává publikaci na zajímavosti a rozšiřuje úhel pohledu na situace, které prožívají lidé všech vyznání. Například doporučení, jak se vypořádat s hněvem, žalem a bolestí po ztrátě blízkého člověka tak, aby se do roka vrátila životní rovnováha, rozhodně stojí za pozornost.

Eva Čejchanová ■

Básník lidskosti a příklad statečnosti Věra Matulíková

Před čtyřiceti lety, tedy v roce 1978, napsal středoškolský profesor Josef Kurtz útlou monografii o Karlu Čapkovi. Autor, který byl původně z křesťanských sborů, navázal přátelské

vztahy s žižkovským sborem Církve bratrské, jejíž mládeži tuto monografii o Vánocích 1978 věnoval.

Josef Kurtz ji rozčlenil na kapitoly – např. Karel Čapek – filosof, estetik, básník, kritik; Karel Čapek – novinář; Karel Čapek – člověk; Karel Čapek – spisovatel.

Text je prokládán krátkými biblickými stanovisky. Na závěr autor připomíná mravní a literární odkaz Karla Čapka.

Nyní tuto čtivou monografii opět vydává žižkovský sbor Církve bratrské. Souhlasím se slovy editora, že text je stále aktuální a má potenciál oslovit i další generace. Je k dispozici do rozebrání ve Sboru Církve bratrské v Praze 3.

2018 říjen

35

čteme

Vězeň naděje Roku 1925 v liduprázdných ulicích Brna spatřil tři zvláštní lidi. Jeden hrál na lesní roh, druhý na buben a volal: „Přátelé, Bůh vás miluje!“ Žena držela v ruce prapor.

Pršelo. Tehdy se poprvé v životě modlil.

Stal se vojínem Armády spásy. Radostnou zvěst o Spasiteli Ježíši chtěl nést lidem.

Jako poručík AS se 1930 setkal s důstojnicí Ernou von Thun, krásnou Němkou, která mluvila i česky. Stala se jeho ženou.

Po roce 1938 Židé hledali útočiště u Armády spásy. Pomáhali jim. Za tehdejší německé okupace vyšlo najevo, že paní Thun je původem Němka. Úředník zlobně roztrhal její českou legitimaci. Jako Němku ji pak v roce 1945 české úřady vyhostily z Brna. Vyzvaly ji k odchodu do ciziny bez manžela, bez dětí. Přátelé dosvědčili, že Erna miluje český národ. Na jeden rok tedy dostala povolení k pobytu v ČSR. Sle-

V nepřátelském táboře Josef Korbel Vydalo Vydavatelství Křesťanských sborů v Československu, Ostrava 1991. 150 stran

pryčny a ptal se: „Co to čteš?“ Byl to přísně zakázaný Nový zákon. Odpověděl mu tedy, že to je Bible. „Půjč mi to,“ řekl spoluvězeň, „jsem ztracen.“ „Ó, Bože, nedopusť, aby tu vzácnou knížku roztrhal!“ obával se Korbel „Neplač, Bůh ti pomůže,“ řekl mu, když si zoufal: „Oni mě oběsí!“. A vězeň četl a četl. Z šílence se stal opět člověk, což zaznamenali s údivem i dozorci.

V baráku se šeptalo, že se tam někdo modlí. Přišli za ním: „Modli se se mnou.

Zazpívej píseň o laskavém Ježíši.“ Pod podlahou baráku nacházela celá skupina skrýš k modlitbám. Křesťanu Korbelovi se velitel věznice posmíval, když jiní večeřeli a on hladověl. Řval a posílal ho do díry dvakrát, někdy čtyřikrát týdně. Vyčerpán, ztrácel odolnost. Dali mu injekci, po které ochrnul a jen stěží se probíral. V roce 1957 byl po deseti letech věznění přispěním intervence OSN propuštěn z věznice v Leopoldově.

Důvod věznění? „Josef Korbel je pro svůj silný náboženský vliv velmi nebezpečný

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

dovali je agenti Státní bezpečnosti. V září 1949 byl Korbel zatčen. Přestože nevěděl proč, ocitl se ve vězení. Při výslechu se modlil: „Pane, dvaadvacet let jsem hlásal, že jsi mocen své dítky vysvobodit. Posilni mě!“ Byl odsouzen na 12 let.

Z čeho měla žít s dětmi doma jeho manželka? Zaměstnání sháněla marně. Vystěhovali je z bytu a poslali do polozbořené chalupy v pohraničí, spali ve stanu. A Bůh se přece postaral. Erna našla místo v nemocnici na kožním oddělení. Sloužila nejvíce postiženým. Vrchní sestra jí jednou řekla: „Nikdy jsem nemyslela na Boha jako na skutečnost. Ale teď jste mě přesvědčila.

Závidím vám!“ Není tu místo líčit ty drsné příběhy hladu a surovosti ve vězení. Byl jen jedním z tisíců vězňů v období nejkrutějšího ateis 36 říjen 2018

Zachovat i ve vězení naději sobě i druhým, Nepodlehnout nenávisti. To je a vždy byl úkol vítězů. tického režimu. Korbel je v něčem jedinečný. Nesl do toho zoufalství vězňům naději a vzdoroval nenávisti k věznitelům. Zkrvavený spoluvězeň, ke kterému Korbela strčili do cely nelítostní dozorci, ten nebezpečný šílenec skrývající se pod pryčnou, náhle ucítil, že mu někdo navlhčeným hadříkem omývá mokvající vyrážku na nohou. Jeho šílenství ztichlo, vylezl zpod

člověk, zvláště pro mladé lidi a děti. Jeho propuštění je nežádoucí.“ Shledal se s rodinou, spal s nimi na zemi v nemocniční noclehárně. Ale ještě nebyl konec pronásledování. Dceři Alence nepovolili studium, vystudovala až později zásahem Boží moudrosti. Syn Boris odmítal uznat Boží spravedlnost a netajil se nenávistí k režimu. Ocitl se proto ve vězení.

Nejmladší Viktor se s otcem těžko sbližoval. Jen ruka ženy Erny byla teplá. Když Viktor musel narukovat k pověstným Pomocným technickým praporům PTP, už se nevrátil. Rodině přinesli jen zapečetěnou rakev. Sám Korbel se z vězeňské injekce už nikdy zcela nezotavil. Ježíš potřeboval svědka a ten vytrval.

■ blahoslav košťák

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 16. 10. 2018 (i e-mailem) na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Manga Mesiáš. Výhru věnuje knihkupectví Samuel.

Tajenka z čísla 08–09/2018: Občerstvím duši znavenou a každou duši tesknící ukojím.

Knihu Islám a západní společnost vyhrává Jana Ildžová, Trutnov. Připravil Dušan Karkuš.

2018 říjen

37

post scriptum

Po letech text otakar štanc

P

romiňte, pane, v kolik tam píšou, že to jede, já to nepřečtu totiž.“ „Jakýpak pane? My se přece známe, ne?

Ty jsi Vlastík, že jo?“ „A… ano, no jó… já, teda… ahoj. Ahoj!“ „Počkej, počkej, koukám, že moc nevíš, viď? Já jsem Martin. Furt nic? No Martin Švec – Magič!“ „Jééžišmarja, no jo! Magič! Nazdar, nazdar čoveče! Magič téda… to je let. To bude dvacet… no ne, počkej, pětadvacet let… nejmíň.“ „Tak ňák. A prosimtě, ty jsi, Vlasto, furt v Praze?“ „Jo, pořád. Teď teda bydlím o dvě zastávky dál od centra u přítelkyně, ale pořád Pražák. A co ty?“

celá naše kultůra je křesťanská. K tomu kostel nepotřebuju. „My už jsme patnáct let tady kousek za Prahou, takže to vlastně taky není taková změna. Maruška, jako žena, tam měla domeček, po rodičích…

Pamatuješ si na Marušku? S náma taky párkrát byla s mládeží…“ „Jó, taková tmavovláska.“ „Spíš zrzka…“ „Jo tak to už vím, která.“ „No, tak to je moje žena. My jsme právě se takhle seznámili tehdy v tý mládeži, pak jsme ještě i chvíli po svatbě chodili do sboru, ale to ty užs’ byl někde pryč snad…?“ „Já jsem pak vlastně šel studovat do Brna, ale to byly jenom dva roky, pak jsem se vrátil.“ „A do sboru zajdeš ještě občas? Někdy?“ „Jako jak do sboru? Do církve jako? No, hele občas. Teď teda dlouho asi ne. Já ti nevím, kdy naposled… Na ňáký svatbě, myslím, jsem tam byl.

Ale já už tam vlastně nikoho neznám. Tam už jsou úplně jiný lidi. A ty?“ 38 říjen 2018

Otakar Štanc CB Černošice

„Hele já, Vlastíku, taky moc ne. My jak jsme se přestěhovali, tak to byly neděle vždycky kolem baráku, práce teda strašně, jak jsme to přestavovali… Dyť já tam měl každou cihlu v ruce! Celý sám jsem to s tchánem dělal. Teď s dětma dojíždět, to nešlo, takže já taky párkrát. Třeba spíš na nějakou tam přednášku, ale málo. Jak říkáš, tam už jsou úplně jiný lidi.“ „Člověk by i zašel, kdyby tam ještě někoho znal.

Mně tam naposledy třásla rukou nějaká babička, já vážně nevěděl, kdo to byl. A jinak samý mladý s dětma. Nějak jsem tam nezapad’. Ty písničky, to už jsem vůbec neznal, to nebylo nic, co jsme kdysi zpívali.“ „A tos’ tam šel sám, teda?“ „Jo. Tak ona přítelkyně by se tam podle mě necejtila dobře. Ona teda věřící je, ale prostě né takhle vyloženě tradičně křesťansky. Ona věří v „něco“, jakože v Boha, ale je to pro ni hodně osobní, víš?“ „Jasně, já tomu rozumím. Vždyť já si taky myslim, že o tom to neni, chodit pořád každou neděli do kostela, to přece nemá s vírou nic společnýho.

Vždyť to i nakonec Ježíš říkal, že v tom to není, to křesťanství, že je člověk furt v kostele. My prostě křesťani jsme, že jo, to vlastně i je celá naše kultůra, křesťanská, a takhle já to vidim. K tomu kostel nepotřebuju.“ „No a tu víru, tu má každej v srdci. No někdo taky ne, ale já myslím, že nakonec to každej nějak cejtí, že je něco nad náma, co člověka přesahuje.

A k tomu si každej taky musí hledat nějakou svojí cestu. To ti nemůže nikdo diktovat.“ „To máš pravdu, Vlastíku, z toho je totiž taky ve světě tolik neštěstí… Hele Vlasto, abys to nepropás’, jede ti to za pět minut!“ „Jé, no jo! Já jak na to nevidím… Tak Magiči, drž se a snad se třeba zas někde uvidíme!“ ■

B4 B5 B6

I II III IV V VI VII VIII IX X

B7 B8 B9

B10 B11 B12

B13

B14

B15

?

Tištěné pexeso (na 350g papíře) lze objednat na brana@cb.cz za cenu 30 Kč za kus. Objednaná pexesa zasíláme na sbory s výtiskem dalšího čísla časopisu Brána.

B3

Podle obrázků urči, která biblická postava bude na posledním pexesu, a odpověď zašli na krizovka@cb.cz do 16. 10. 2018. Deset vyloso­ vaných dostane vytištěné pexeso. Po vylosování výherců můžete s novou sadou obrázků hrát pexeso on-line na www.brana.cb.cz.

B2

BIBLICKÉ PEXESO – se soutěží pro děti z besídek

B1

V minulém čísle: DAVID

A15

Od časů Adama a Evy člověka ponouká touha po nezávislosti. Je to však nedostižná touha, protože absolutní nezávislosti dosáhnout nemůžeme.

Kromě toho, že pouhá naše existence v tomto vesmíru je závislá na Boží milosti, můžeme bezprostředně vnímat, jak jsme závislí na jeho konkrétních darech: vzduchu, vodě, zemské přitažlivosti a tak dále. Potíž ovšem je, že se mnohdy ve své „cestě za nezávislostí“ na některé původně dobré dary upneme natolik, že propadneme chorobné závislosti – totiž závislosti v lékařském slova smyslu.

Jako příklad takové chorobné závislosti (cizím slovem adikce) si nejlépe představíme závislost

Nebezpečná není droga, ale to, jak s ní člověk nakládá

Závislí na nezávislosti na alkoholu nebo drogách. Ač se to nezdá, i ty původně byly dobrými nebo neškodnými věcmi. Proces kvašení (ať už alkoholového, nebo jiného) chrání potraviny před zkažením a alkohol samotný je účinnou čisticí látkou. Je velmi pravděpodobné, že lidé v dávných dobách popíjeli alkoholické nápoje ne kvůli jejich opojným účinkům, nýbrž proto, že to bylo bezpečnější než pít vodu z místních přírodních zdrojů, které mohly být znečištěné. Ba ani drogy v původním slova smyslu nejsou nic špatného. Pojem droga v lékárnickém názvosloví označuje jakýkoli sušený materiál biologického původu, například sušené bylinky (nizozemské slovo droog znamená suchý).

Problém závislostí nespočívá ani tak v substanci, která se stane návykovou drogou. Rozhodující je postoj, který k ní člověk zaujme. I když určitou věc vyhledává, protože mu přináší určité potěšení, ještě nemusí jít o závislost. Avšak nepochybně závislý je ten, kdo v užívání pokračuje i navzdory tomu, že se původní pomíjivé potěšení vytrácí a věc přináší více škody než užitku. Závislý potřebuje zvyšovat dávky, myšlenky na drogu mu zasahují do každodenního života, pociťuje nepříjemné příznaky v případě, že se mu delší dobu drogy nedostává. Mnoho substancí způsoGame over! buje dokonce i fyzickou závislost – i kdyby mysl a vůle chtěla přestat, tělo se droze Počítačové hry bystří rozum a postřeh, ale když je necháme přizpůsobilo a vyžaduje ji. nad sebou vládnout, zkřiví nám V posledních desetiletích však přibývá lidí, kteří ač neužívají žádné návykové látky, záda, zkazí oči a mezilidské vztahy, potýkají se s příznaky prakticky stejnými jako u drogové závislosti. (K fyzické závisa upadneme do závislosti. losti samozřejmě dojít nemůže, ale ostatní příznaky přítomny jsou.) Odborníci hovoří o takzvaných nelátkových závislostech a oficiálně popsali zatím dva druhy: jednak závislost na hazardních hrách o peníze, jednak závislost na hraní počítačových her či videoher. Zároveň ale připouštějí, že jich může být mnohem více. Člověk se může stát závislým na komunikaci přes sociální sítě či mobilní telefon, ale i na nakupování, sportu, sběratelství a dalších obyčejných činnostech.

Paradoxně se ale můžeme stát závislými i na „touze po čistotě“, když se všem potenciálním zdrojům závislostí budeme úzkostlivě vyhýbat. Svěřme proto raději i tuto starost Pánu, který nás jediný dokáže vysvobodit – třeba tím, že nás nechá projít nějakou odvykací kúrou. text Martin Srb foto iStockphoto a mattes