19/6-7

ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 51 | cena 43 Kč

06|07|2019 brana.cb.cz

ponořeni do mediálního

světa

editorial

Milí čtenáři, z obsahu 4 Slovo

S čím vstupuji do konfliktu?

6 Rozhovor

Jan Vondráček:

Divadlo má být pravdivé

12 Téma Ponořeni do mediálního světa 22 Reportáž

Den za zdmi věznice

26 Rodina

Zpověď teenagera

34 Diskuze

Děti a predátoři

příště

Jeden Bůh

Zdeněk Vojtíšek a kolektiv autorů

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 06–07/2019 Ročník Bratrské rodiny 51, Českobratrské rodiny 76 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 9. 6. 2019 – Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík – bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

během dvou tří minut jsem si udělal malý a rychle dostupný test. Pustil jsem ČT 24, zpravodajství Českého rozhlasu a vyhledal webové stránky Seznam. V okamžiku jsem byl zahrnut takovým množstvím informací, že jsem šel raději psát tento editorial. Nicméně jen namátkou uvádím: Ceny pohonný hmot stouply a cena ropy bude i nadále růst. – Do oblasti Blízkého východu by kvůli napětí kolem Íránu mohlo zamířit dalších až deset tisíc amerických vojáků. – Ukrajinští poslanci vyhlásili prezidentu Zelenskému válku. – V Česku se dostaly hladiny toků přes noc na povodňový stav. – Opozice prosadila mimořádnou schůzi sněmovny k financování sociálních služeb. – Slovenský soud zahájil líčení s exministrem Pavolem Ruskem, který si měl objednat vraždu spolumajitelky televize Markíza. – Demonstrace proti Marii Benešové či Andreji Babišovi jsou důkazem, že v Česku funguje občanská společnost. – Policie objevila ve Vídni těla tří žen, které podle výsledků pitvy zemřely hlady.

To bylo jen několik málo zpráv za pár minut, co teprve kdybych sledoval tok informací celou hodinu! Anebo kdybych seděl několik hodin před televizní obrazovkou a sledoval například one man show jednoho bývalého boxera. Popřípadě kdybych nevypnul Facebook a trvale pročítal, co kdo z mých přátel dělá a s čím se sdílí. Takové množství rozličných informací a vjemů téměř není možné zpracovat!

Ale tak to je, všichni jsme ponořeni do mediálního světa, neboť média prostupují život doslova každého z nás. Utéct nelze, musíme se v tom naučit plavat a nenechat se jen unášet proudy informací a strhávat se mediálními víry kamsi hluboko pod hladinu. Časopis Brána je také součástí mediálního světa. Je to sice jen velmi maličký pramínek, ale přináší, podobně jako jiné proudy, informace, které vás mohou zaujmout. Však čtěte, ponořte se do tématu o mediálním světě. Dejte se uchvátit rozhovorem se skvělým hercem Janem Vondráčkem nebo překročte s naší redaktorkou hranici svobodného a nesvobodného světa věznice ve Stráži pod Ralskem.

Akorát vám na to ty dvě nebo tři minuty stačit nebudou.

Přejeme inspirující čtení.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

bronislav matulík

slovo

1 Samuelova 25,3–4

S čím vstupuji do konfliktu? text dalimil staněk ilustrace brána

V

příběhu vystupují tři hlavní posta­ vy. Dvě z nich spolu mají spor. Jedna strana je v právu a druhá ne. Hříchu se ovšem dopustily obě. Na scénu vstoupí třetí postava – mediátor. Stává se součás­ tí konfliktu. Opatrně, ale pevně našlapuje, aby svou intervencí zachránila, co se dá.

Postavy v konfliktu 1 S 25,2–4. Příběh začíná představením stran konfliktu, jejich vlastností a výcho­ zích pozic. Celý příběh vystihuje Ozeášova věta: Zaseli vítr a sklidí bouři. V českých příslovích máme odlehčené varianty té­ hož: „Sklízí, co zasel.“ „Jí, co si nadrobil.“ (Oz 8,7) Nábal je zámožný statkář, cho­ vatel tisíců ovcí a koz. Je lakomý, paliča­ tý a zlý. David je pomazaným králem bez království. Skrývá se před Saulem s malou armádou šesti set mužů, jejich žen a dětí.

Zatím se jevil jako uctivý, odvážný a trpě­ livý. Postava Abígajil, Nábalovy ženy, je v příběhu vykreslena v pozitivních bar­ vách jako bystrá a krásná žena.

1 S 25,5–13. Konflikt mezi Nábalem a Davidem vzniká tím, že každý chce něco jiného. David potřebuje uživit a zabezpečit tisíc lidí. Shání pro ně práci a jídlo. Za běž­ ných okolností by se armáda živila dran­ cováním, ale vzhledem k tomu, že jsou na vlastním území, snaží se obyvatele chrá­ nit. Nábal z jejich práce nepřímo profitu­ je. Přestože nemají smlouvu, David dou­ 4 červen–červenec 2019

Ten muž se jmenoval Nábal a jeho žena se jmenovala Abígajil. Ta žena byla velmi rozumná a krásného vzezření, ale ten muž byl tvrdý a jeho činy zlé. Byl to Kálebovec.

David se v pustině doslechl, že Nábal stříhá své ovce.

fá, že by mohli dostat odměnu. Bylo by to slušné gesto. Nábal chce slavit úspěšnou střiž, chce se najíst a napít, a zároveň ne­ chce utratit příliš mnoho.

Jak už to bývá, touhy dvou lidí se střet­ nou. Každý navíc ztotožní touhu s ně­ čím, na co má právo. Vzniká střet. David k Nábalovi posílá posly s uctivostí, s přá­ ním pokoje a pokornou prosbou. Nábal ovšem zareaguje neomaleně a vulgárně.

Nejenže Davidovi nic nedá, ale ještě ho urazí. A čtenář najednou Davida nepozná­ vá. V předchozím příběhu se sám doká­ zal zastavit, vnitřní hlas ho přiměl neza­ bít Saula. Teď však jako by hlas moudrosti neslyšel. V hlavě mu zní jediné: Pomsta!

Rozzlobí se. Připne si meč, svolá ar­ mádu. Udělí rozkazy a vydá se vyvraždit Nábalův dům. Příběh je nabitý energií.

Kdyby to byl film, tak se za zvuku dra­ matické hudby střídají záběry pohybující se Davidovy armády s nic netušícím popí­ jejícím Nábalem. Detail běžících nohou, zoom na sklenku a ústa pijící víno. Přiblí­ žení chřestících zbraní. Záběr na chechta­ jící se obličeje. Upřený pohled bojovníka.

Zavřené oči opilého muže ležícího pod sto­ lem. S každým krokem a každým douškem se příběh blíží k tragédii. Napětí roste.

Řešení 1 S 25,14–36. Abígajil se dozvídá, co se děje. Očividně to nebylo poprvé, kdy mu­ sela v domácnosti po Nábalově neomale­ nosti něco žehlit. Je aktivní. Ví, co dělat.

V pozadí jejího chování můžeme vypozoro­ vat pár dobře využitelných principů. První je, že se k Nábalovi a Davidovi chová odliš­ ně. Nemluví s člověkem, který nenaslou­ chá, slovy, ale činy.

Nábal je popisován jako paličatý, opilý muž, se kterým se nedá mluvit. Abígajil ho proto mlčky obejde a dá Davidovi jídlo.

Potom čeká, až vystřízliví a bude přístup­ nější. Dokáže v sobě zadržet slova a místo toho k němu mluví svým jednáním. Slova by těžko pronikla do reality jeho mysli, za­ tímco činy jsou výmluvné. K Davidovi se Abígajil chová jinak – mluví s ním. Davida zná a ví o jeho charakteru. Má naději, že ji uslyší. Přesto kleknout si na zem před valící se vojsko a zabrzdit vlnu mužského hněvu ženskou křehkostí a slovy vyžadu­ je hodně odvahy.

Abígajil svou obsáhlou promluvu k Da­ vidovi utká z několika vláken. Výsledek zapůsobí jako bílá vlajka, zrcadlo i plášť důstojnosti. Bílá vlajka Davida zastaví a zklidní. Zrcadlo mu ukáže na jeho vlast­ ní hřích. Důstojný plášť ho nenechá odha­ leného v nahotě hříchu. Jaká vlákna pou­ žívá? Vlákno pokory: kleká si před Davida a nazývá se otrokyní, čímž ukazuje, že není nepřítelem. Vlákno uznání vlastní chyby: omlouvá se za to, že nedovedla konfliktu předejít. Omluva možná působí nepatřič­ ně, je však důležitá. Abígajil tak připravu­ je bezpečnou půdu pro Davida, aby se i on mohl posléze omluvit. Vlákno porozumění: Nábal je opravdu zlý. Zachoval se špatně, Davidův hněv je tedy oprávněný a pocho­ pitelný. Vlákno kritiky: Abígajil však neří­ ká jen to, co chce David slyšet. Jeho trestná výprava není podle ní před Bohem obhaji­ telná. Na závěr Abígajil osladí celkovou trp­ kou příchuť výčitky a obleče Davida pláš­ těm důstojnosti: Žehná mu a přeje dobro.

Jak to dopadlo?

1 S 25,37–42. Nábal se dozví o zradě man­ želky. Ranní ho mrtvice a časem zemře.

Právě nyní se naplňuje přísloví: „Zaseli vítr a sklidí bouři.“ Nábal zasíval tvrdost a urážky. Žena ho zachránila před pohro­ mou, ale Božímu soudu neunikl. Bůh ho zasáhl s nečekanou tvrdostí.

David zasel touhu po spravedlnosti a Abí­ gajil úctu. Získávají sebe navzájem. David ji požádá, aby se stala jeho manželkou. Proč?

Asi se mu fyzicky líbila, možná mu i intelek­ tuálně imponovala. David navíc zjistil, že ji potřebuje. Něco mu chybí. Ne vždy doká­ že být trpělivý a laskavý. Má horkou hlavu a v ní hlas pomsty. Nedokáže vládnout sám

sobě za každých okolností. V jeskyni se mu to podařilo, ale tváří v tvář paličatému stat­ káři nikoliv. Proto přijímá Abígajil. Žádostí o její ruku říká, že je bez ní nedostatečný.

Co my s tím?

Naše životy jsou plné konfliktů s přáteli, rodiči, dětmi i bratry a sestrami. V jejich pozadí stojí často protichůdné touhy za­ měňované za práva. Abigail nám přiblížila roli mediátora, který do konfliktu vstupuje dobrovolně. Ukázala nám, že se všemi lid­ mi nelze jednat stejně. Rozlišovacím krité­ riem je, jestli se s druhým dá mluvit, či ni­ koliv. S jedním mluvíme pečlivě utkanými slovy, k druhému promlouváme nekom­ promisními činy. Dovedeme to rozlišit?

Naše konflikty neprobíhají jen na hori­ zontální rovině, je tu také konflikt vertikál­

ní – střet s Bohem. I na nás se valí pohroma spravedlivého Božího hněvu. Ten je však nakonec zastaven, usmířen a absorbován mediátorem. (2 Kor 5,17–19) Ježíš se od­ vážně staví do cesty. Abígajil je jeho zmen­ šeným odrazem. Nábal si svého mediátora nevážil, pohrdnul jím, a proto byl odsou­ zen. David svého mediátora vděčně přijal, vstoupil s ním do manželství, a proto žil.

Apoštol Pavel rozpoznává smysl man­ želství v tom, že ilustruje vztah církve a Krista. Jak si vážíme my svého mediáto­ ra Ježíše? Přijímáme jej denně za svého, nebo jím pohrdáme? Necháváme se jím za­ stavit? I k nám Kristus promlouvá ve svém Slově pečlivě utkaném z různých vláken.

Cítíme z něj porozumění, slyšíme kritiku a je nám nabídnut důstojný plášť.

■

PhDr. Dalimil Staněk, DiS. (1986) Dalimil slouží ve společenství Církve bratrské v Olomouci.

Vystudoval Evangelikální teologický seminář a psychologii na Univerzitě Palackého. Většinu času věnuje kázání, vyučování, pastoraci, psychologickému poradenství a hudbě. Rád čte a zabývá se duchovním vývojem a mezilidským odpuštěním.

Příběh o Nábalovi, Abígajil a Davidovi jsem vybral v rámci série kázání o králi Davidovi s názvem: Chci umět vládnout sám sobě. Je to příběh o konfliktech, které jsou běžnou součástí našeho života. Jsou přítomné v manželstvích, rodinách, ve sborech i mezi státy a náboženskými skupinami. Jsou důsledkem hříšného světa.

Přitom však nejsou vždy samy o sobě hříchem. Občas je hříchem do konfliktu nevstoupit a mlčky přihlížet.

Sám jsem spíše nekonfliktním člověkem. Své zápasy si řeším sám v sobě a okolí o nich ani nemusí vědět. Díky tomu jsem častěji v pokušení se konfliktu vyhnout.

Abígajil je pro mě vzorem mediátora, který se do konfliktu zapojí. Obdivuji její schopnost do své řeči k Davidovi zakomponovat různé myšlenky a důrazy. Vybavuje se mi řada situací během pastoračních rozhovorů, kdy jsem se snažil dát druhým podobnou zpětnou vazbu.

Používám pro sebe metaforu utkané látky. Jednotlivá témata, o kterých mluvím, dohromady utkají něco, co chci předat druhému. Například chci, aby vždy zaznělo vlákno odsouzení hříchu i vlákno nabídnuté milosti; vlákno, po kterém se člověk zastydí, i vlákno bezpečného přijetí. Na příběhu je mi sympatické to, že svět pohledem Abígajil není černobílý. Nechová se ke všem stejně a dovede slovy vyjádřit složitost reality.

Zvu vás k přemýšlení nad tím, co je v pozadí konfliktů, s čím do nich vstupujeme, co zaséváme a jak je uzavíráme.

2019 červen –červenec

5

rozhovor

Divadlo má být pravdivé ptal se Bronislav Matulík foto Bronislav Matulík a Pavel Hejný

K herectví ho přivedl tatínek, profesionální krejčí a amatérský herec, který se přátelil např. s Jurajem Herzem a hrál i v jeho kultovních filmech Petrolejové lampy nebo Morgiana.

Brával své děti na divadelní zájezdy, kde Jan Vondráček „ochutnal vůni šminek“. K víře se dostal vlastní cestou, pokřtěn byl roku 1988 v jednadvaceti letech břevnovským farářem Aloisem Kánským.

J

aký spatřujete ve své profesi smysl? Musel jste si někdy pro sebe toto povolání obhajovat? Nebo jste vždy vnímal, že děláte něco, k čemu vás obdaroval Bůh?

Někdy si své povolání obhajovat musím.

Když to například srovnávám se svým kamarádem lékařem, mám pocit, že he­ rectví je taková bezvýznamná profese.

Ale on mě zase přesvědčuje, že my často léčíme duši. A další kamarád páter Lojza Kánský mi kdysi řekl, že jsem byl podle něj k herectví předurčen a že je to tedy i moje poslání.

Divadlo je pro mě setkávání s lidmi a určitá forma duchovní hostiny – obřad, po kterém by měl divák odcházet nasycen.

Pobaven, zamyšlen, pohlazen nebo i zne­ pokojen. Je to domluva tvůrců s divákem.

Není na něm nic přirozeného, neboť co je přirozeného na tom, že lidi předstírají, že jsou někde jinde a jsou někým jiným.

Takže by mělo být spíš pravdivé. Pravdi­ vý obraz.

Nemám rád divadlo, kde herci přeh­ naně prožívají, ale diváka se to nedotkne.

Režisér Krofta říkával, že prožívat mají di­ váci a ne herci. Ti by měli pravdivě ztvár­ nit postavu a režisér tak dobře poskládat situace, aby se největší prožitek projevil v hledišti. Každý to má jinak, ale já nikdy nebyl typ herce, který by třeba hodinu po představení ze sebe „smýval roli“.

Jaká pozitiva či negativa pro vás herecká profese představuje? Jak je to vlastně náročné, být hercem?

6 červen–červenec 2019

Když se vám v profesi daří, je to hodně o ztrátě osobního volna. Nejnáročnější je, když přijdou děti. Ty těžko pochopí, že tatínek není pětadvacet dní v měsíci doma na večeři. Proto jsme s manželkou muse­ li vymyslet nějaká jiná pravidla. Děti na mě třeba mohly čekat, až přijdu z divadla, abych jim přečetl pohádku. Usnuly často při první kapitole, ale měly aspoň pocit za­ dostiučinění. Skloubit herectví s rodinou je zkrátka někdy náročné…

Je ale pravda, že když byly ve školce, po vzoru mého táty jsem je brával na do­ polední představení, která jsme hráli pro děti. Měly tady v Dlouhé vysezené dvě židličky na balkóně. No a mladší syn pak po mně převzal hereckou štafetu, hostu­ je teď například Na zábradlí, kam jde od září do angažmá.

Pozitiva jsou v tom, že mě to pros­ tě baví. Jinak se tahle profese dělat moc nedá. Dělat něco, co člověka naplňuje a ještě se tím živit, je prostě radost. I když někdy si tu radost musím navodit. Stane se, že je mi třeba blbě, mám horečky, ale musím jít hrát a na dvě a půl hodiny na to zapomenout. Na druhou stranu to člo­ věka často podrží, protože se naučí zapřít sám sebe.

Jak čelíte případnému vyhoření?

To nevím, zdálo se mi, že jsem už byl ně­ kolikrát na pokraji, ale zatím to zvládám.

Mám pocit, že s Boží pomocí, protože si někdy říkám, že bych už tu energii jinak neposbíral. Takže se občas spoléhám, že mi někdo něco seshora pošle… Naprosto

sprostě se na to spoléhám. (smích) Snad mi bude odpuštěno. Samozřejmě ale vím, že občas prostě přibrzdit musím. Řešil jste někdy, že by se vám nějaký aspekt herectví v určitém směru příčil s vírou?

Jednou nebo dvakrát. Někdy to v sobě řeším, ale divadlo má zprostředkovávat různé úhly pohledu a ne dogmata. Když jsme například hráli Goldbergovské va­ riace od Taboriho, maďarského žida, je­ muž širší rodina včetně otce zahynula v koncentračních táborech, tam to zpo­ chybňování dogmat bylo velice zdravé, vtipné a chytré.

V této hře je jednou z hlavních postav režisér Mr. Jay, který nápadně připomíná Stvořitele. Zkouší hru, ale ještě vůbec ne­ tuší jakou, a jeho asistent Goldberg mu slouží až k sebeobětování. Do toho nepo­ slušní a ufňukaní herci, kteří představují lid a vůbec nechápou režisérovy záměry.

Na jeho oblíbenou větu: „Tak ještě jednou od začátku!“ reagují většinou slovy: „Ješ­ tě jednou? Ale co!?“ Vtipné hádky mezi Mr. Jayem a Gold­ bergem jsou potom sarkastickými po­

→

Jan Vondráček (1966) Divadelní a filmový herec, je ženatý a má dva syny. Letos oslaví s manželkou třicet let společného života. Absolvoval DAMU, po jejím ukončení nastoupil do Dejvického divadla, odkud přešel do Divadla v Dlouhé. Za hlavní úlohu Lelia v Goldoniho Lháři získal mj. i Cenu Alfréda Radoka. Hrál v desítkách filmových a televizních rolí, např. postavu Tipla ve filmu Příběh kmotra nebo v loňském roce ve filmu Jan Palach. Rozsáhlá je rovněž jeho práce v dabingu (hlavní postava v seriálu Mentalista).

Za tento výkon dostal v roce 2010 Cenu Františka FIlipovského.

2019 červen –červenec

7

rozhovor

lemikami o židovství a křesťanství, kte­ ré asistent Goldberg po všech útrapách, které provázejí stvoření inscenace, ukon­ čí „vynalezením“ Lásky k bližnímu. Celá hra končí tím, že Goldberg jako inspicient svolává herce na premiéru, kterou se ani nepodařilo pořádně nazkoušet, a dodává větu, která je pro mě nejkrásnější definicí Nového zákona: „Tak ještě jednou, od za­ čátku, ale tentokrát s citem.“ Jak na to reagovali diváci?

Chodil na to Vašek Malý, chodily na to jeptišky, evangelíci, židi a dobře se u toho bavili, protože měli ten správný a zasvě­ cený nadhled… A paradoxně se nad tou hrou pohoršil nějaký jedenadvacetiletý kluk, který napsal do divadla dopis, že je sice ateista a v Boha nevěří, ale že ta hra musí pobuřovat všechny křesťany.

To mi trochu připomíná některé součas­ né „vlastence“, kteří se ohánějí křesťan­ skými tradicemi, ale Bibli nejspíš neviděli ani z rychlíku…

Ale vraťme se k tomu, jestli se vám někdy něco příčilo s vírou. Co jste odmítl?

kdy v něm zlo převážilo a proč. K tomu jsem trochu zalovil v temných koutech své mysli a vyzkoušel si na svých kolezích všechno to, co bych nikdy nikomu nepřál a nemohl udělat. A pak jsme s Hankou na­ šli tu správnou stylizaci s Dostojevského ironickým nadhledem.

To mám právě moc rád, když můžu záporáka bez skrupulí tak nějak zesměš­ nit, dehonestovat. Ale k tomu je potřeba ho dobře pochopit. A navíc mají takové role i tak trochu terapeutický účinek. Když se do nich člověk hezky a s chutí položí, může beztrestně vystřílet během předsta­

Kristus nemá žádnou pózu, na nic si nehraje, jen je. Vždycky, když v životě něco selhalo, byl mi nejblíž.

Co se týká toho, co jsem odmítl… Volal mi kdysi Zdeněk Troška a chtěl, abych v něja­ kých jeho Babovřeskách hrál biskupa. Tak jsem mu poděkoval za nabídku a řekl mu na rovinu, že jeho pojetí farářů a biskupů mně připadá horší než v budovatelských filmech z padesátých let a že bych se pak musel stydět až do morku kosti. Nikdy jsem toho odmítnutí nelitoval.

vení třeba půlku ansámblu, zabodnout ko­ legovi zasunovací nůž do hrudi, zprznit regiment nevinných panen a domů se pak vrátit jako úplně vyklidněný milující otec a manžel. (smích)

Co pro vás znamená vstoupit do jiné postavy a stát se jinou osobností, než jste sám? Nebo je to tak, že každá postava, kterou hrajete, je svým způsobem vždy Jan Vondráček?

Kdybychom se dostali k jádru vašeho křesťanství – díváme-li se na Krista, to nebyla role, nebyl to Bůh převlečený za člověka, musel si to odžít se vším všudy.

Jak na Krista nahlížíte?

Částečně určitě, protože většina režisérů obsazuje i podle typů a charakteru. Na druhou stranu když jsme hráli Běsi, svě­ řila mi režisérka Hanka Burešová roli Pe­ tra Verchovenského, což je tedy esenciál­ ní hajzlík. Ale každá postava si zaslouží trochu empatie a psychologie a v tomhle případě i pochopení onoho bodu zlomu,

Odvíjí se to od toho, jak jsem se k víře dostal. Byl tam vliv tátovy smrti, kterou jsem v dětství nedokázal pochopit. Babič­ ka občas zašla do kostela, ale nás nikdo k víře nevedl.

Pamatuji si, že když jsem byl v pu­ bertě a prožíval punkové období, přišel jsem jednou do kostelíčku naproti Karlo­

8 červen–červenec 2019

vu mostu. Lidi tam klečeli a mně to při­ šlo trapné. Ale pak jsem si taky kleknul, zkřížil jsem ruce a řekl jsem: „Tak jest­ li jsi, tak mi to dokaž!“ Měl jsem v sobě zlost, protože jsem měl pocit, že to On mi vzal tátu. Ale stačilo vnímat věci, které se děly v následujícím půlroce – začal jsem potkávat lidi, kteří měli k víře blízko. Je­ den kamarád mě třeba přivedl k evange­ lické mládeži.

I když jsem herec, už od dětství nemám rád, když na mě někdo něco hraje. Nemám prostě rád pózy a pokrytectví. Zkusil jsem si hodně, když táta umřel, děti umí být zlé.

Ale i přesto, že mi mezi mladými evange­ líky bylo celkem dobře, někdy mi vadilo, že se brali příliš vážně, protože většinou patřili k intelektuální smetánce Starého Města a Malé Strany. Já byl jen polosirota z Libně, tak jsem tam moc dlouho nevy­ držel. Možná jsem jim křivdil, ale kdo je v tomhle věku spravedlivý…

Už jsem ale začal o Bohu víc přemýš­ let. Někdy jsem měl šílené názory. Když jsem se seznámil s Vaškem Malým, tvrdil jsem mu například, že Kristus byl určitě mimozemšťan, protože řekl, že nepřichá­ zí z tohoto světa. Tenkrát totiž v kinech frčely filmy záhadologa a ufologa Däni­ kena. (smích) Vašek se vždycky smál jak čertík od Josefa Lady a říkal: „To je za­ jímavý názor, ale zkus se na to podívat ještě jinak.“ A protože jsem se na to chtěl podí­ vat ještě jinak, sám jsem si totiž tím mi­ mozemšťanem nebyl tak jistý, začal mi postupně, naprosto nenásilnou formou, odkrývat tajemství víry. A mně prostě všechno, co jsem vskrytu cítil, začalo po­ stupem času a s pomocí Boží do sebe za­ padat. Pak jsem se potkal ještě s Lojzou Kánským, který mě i pokřtil a připravil na biřmování u kardinála Tomáška. A pak nás Alois ještě oddával a křtil nám děti.

A jak tedy nahlížíte na Krista?

Jako na nejlepšího přítele, který nemá žád­ nou pózu, na nic si nehraje, jen je. Vždyc­ ky, když v životě něco selhalo, byl mi nej­ blíž. Za Lojzou na faru chodil kdysi jeden chlapík a pořád halekal: „Pane faráři, tak

Sen v červeném domě Autorská inscenace tandemu SKUTR inspirovaná literárními texty, filmy i hudbou, a především vzpomínkami a zážitky všech zúčastněných, tedy i Jana Vondráčka, který k inscenaci složil hudbu.

já tu vaši Bibli přečetl úplně celou asi tři­ krát, ale Boha jsem v ní nenašel. Navíc je to trochu nuda a není to ani moc zají­ mavý.“ Lojza se dobrácky zasmál a řekl: „Vy jste teda dobrej! To je jako číst dokola telefonní seznam a hledat v něm napětí, zápletku a rozuzlení! Ale zkuste nejdřív na nějaké to číslo zavolat! Pak to teprve začne být zajímavé!“ Tenhle příměr mi pomohl si uvědomit, že modlitba je právě to, co víru uvádí v ži­ vot. Stačí zvednout telefon a kdykoli zavo­ lat. A když mám někdy pocit, že ho potře­ buju a on mi to zrovna nebere, zdá se mi, jako by říkal: „Klid, vím o tobě, sleduju tě, neopustím tě, ale chvilku o tom ješ­ tě přemýšlej a zkus to zvládnout sám…“ A když neodbytně volám každých deset minut, nakonec mi to stejně zvedne a řek­ ne třeba: „Dobrá, ukážu ti cestu, ale dojít si tam už musíš sám…“ Někdy mám zase pocit, že nic neří­ ká, ale jen bedlivě naslouchá, reaguje na to, co říkám, a já se z jeho reakcí snažím uhodnout, co si o tom myslí. Zkrátka po všem, co jsem se o Kristu postupně do­ zvídal, co jsem si přečetl, jak jsem o něm přemýšlel, jsem se k němu přiblížil hlav­ ně přes modlitby. To je pro mě ten „šém“, který oživuje víru.

Jak prožíváte rozdíl sebepročištění ve hře Dostojevského a očištění Kristovo?

V kostele je to reálné a živoucí, ale divadlo je pořád jenom divadlo. Při mši si vždycky uvědomím, že divadlo není všechno. Ale je to hra, díky níž se může člověk někam dál posouvat. Jeden slavný režisér říkal, že divadlo se nemá brát moc vážně, ale má se dělat pořádně. A když občas hraju grázly, myslím, že Pán Bůh pochopí, že v rámci role musím vzít někdy do huby Boží jméno nadarmo.

On to ví, ale někdy mě vyděsí, když hraju třeba ve filmu grázla a pak potkám někoho, kdo řekne: „Vy jste tam teda byl frajer, to vás obdivuju.“ A když se ze­ ptám, koho obdivuje a on odpoví: „No s každým jste tam zametl!“. Tak mu vy­ světluji, že to byla jen role a to, že jsem ji hrál s chutí, neznamená, že s jejím cho­ váním souhlasím. Naopak! Někteří jsou pak zklamaní, ale to mě netrápí. Ať si popřemýšlí…

Co pro herce znamená finále a opona – jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát?

Záleží na představení. Když se člověk s divákem „nepotká“, tak je rád, že to má za sebou. Nám se to tady naštěstí moc

nestává. Ale mám rád ty tečky, kdy se tří a půl hodinová energie uzavře jedním malým gestem. Hráli jsme třeba Kouzel­ ný vrch od Thomase Manna. Na konci, kdy po těch velkých obrazech už bylo vše řečeno, příběh se uzavíral, dohrála hudba z gramofonu a jehla se zasekáva­ la v prázdné drážce. Já jako už stárnou­ cí Hans Castorp jsem si pomalu došel se špacírkou ke gramofonu, zvedl rameno s jehlou, vypnul ho a odešel do války. Ta­ ková jemná tečka na velkém plátně. Jako když po týdnu pomalu a obřadně zavřete dočtenou knihu.

Jak se opouštějí role po derniéře?

Je těžké se s nimi rozloučit, nebo to berete tak, že tahle hra prostě skončila a přichází nová?

Všichni musíme jednou umřít. A insce­ nace nejsou výjimkou. Někdy to trochu bolí, někdy méně. A když se dožijí vy­ sokého věku, je to spíš důvod k oslavě než ke smutku. Když jsme začínali hrát Lháře, bylo mi 39 a v úvodním monologu jsem opěvoval životodárnou energii Be­ nátek slovy: „Bylo mi 40 a je mi 20 let!“ Hráli jsme to 11 let, a protože se na to pořád chodilo a já za tu roli dostal kdy­ si nějaké ceny, chtěla to naše režisérka nechat dál na repertoáru. Byla to sice role rozvrkočeného stárnoucího milov­ níka, ale v těch padesáti už jsem si řekl, že v nejlepším se má skončit. Tak jsem Hance Burešové usnadnil rozhodování, co ten rok stáhnout z repertoáru. Zkrátka všechno má svůj počátek i konec.

Premiéra i derniéra.

Alfa i Omega…

■

2019 červen –červenec

9

téma

ponořeni

do mediálního světa text kolektiv autorů foto Shutterstock, istock, Gatephoto a archiv Brána

„Budete mi svědky až na sám konec země,“ řekl Ježíš svým učedníkům, než je tady na zemi nechal jejich poslání a vrátil se do nebe. Tehdy to znamenalo namazat nohy, obout opánky, rodině a přátelům říct na pěkných pár měsíců sbohem a vyrazit. Dnes mají ti, kdo slyší na Ježíšovu výzvu, celý svět dostupný v jedné minutě. Stačí párkrát kliknout.

Zdá se, jako by se vývoj ve světě za poslední dobu neuvěřitelně zrychlil. Pamatuji si, jak jsme na základní škole vyráběli do hodiny dějepisu časovou osu vývoje lidstva, tak jak ho viděl pan Darwin (a s ním povinně všichni učitelé).

V praxi to znamenalo pokreslit pokladní roli – zhruba sto šedesát metrů úzkého pruhu papíru, kde na začátku byl homo habilis a prvobytně pospolná společnost, pak desítky metrů nic, než se mohla udělat čárka u otrokářské společnosti.

Potom začaly přibývat čárky prvních přelomových období a revolucí, až se na poslední půlmetr doslova rvalo všechno to, co se dělo v posledním tisíciletí.

Jsem nesmírně vděčná vedoucímu kurzu Historické proměny v masové komunikaci na Katedře mediálních studií, že jeho nic podobného v souvislosti s vývojem masmédií nenapadlo. S revolučními prostředky pro šíření informace by to totiž vypadalo podobně. Na začátku hliněné destičky, pak zvukové signály šířené bubny, potom dlouho nic až ke knihtisku. A pak by to začalo: telegraf, telefon, rozhlas, televize, počítače, internet, digitální média. Že i naše děti vnímají dobu dětství svých rodičů jako dávno nereálný pravěk, dokazuje otázka, kterou mi kdysi položil můj syn: „Mami, když jsi byla malá, bylo už rádio?“ Svět je dneska na dosah odkudkoliv. Informace jsou jak velká voda – jako valící se povodňová masa, která přináší nepřeberné množství věcí, s sebou bere, co jí do cesty přijde, a nic už ji nezastaví. Ani ti, kdo kdysi zvedli stavidla malého potoka. Žije si už svým vlastním životem.

A my jako ti, kteří nemají možnost vrátit se na časové ose před čárku, kdy slovo myš přestalo znamenat jen malého hlodavce, a prožít si tak život bez povodně, máme několik možností: Buďto se držet na stále se zmenšujícím kousku břehu, kde nám voda bude šplouchat sotva na kotníky, a víc o ní nebudeme chtít vědět. Budeme tam stát a lamentovat, případně dělat ještě méně užitečné věci. Ani se nepokusíme rybařit. Nebo se do proudu ponoříme s vidinou dobře si zaplavat, aniž reálně zhodnotíme svoje vlastní síly, a necháme se pohltit. Budeme polykat kde co a pomalu se v tom začneme topit.

Mohou se z nás také stát predátoři, kteří budou sílu médií využívat ke svému vlastnímu pozemskému prospěchu bez ohledu na všechno a všechny, a postupně se tak dopracujeme k vodopádu padajícímu do pekla. Pěkně dolů, po proudu. Nebo reálně zhodnotíme sílu a dosah povodně a v pokoře před Bohem, který má s potopou své zkušenosti a který všechno, i to, co na začátku může vypadat jako zlo, dokáže změnit v dobro, budeme hledat Jeho cesty.

A třeba do té mnohdy špinavé vody začneme pouštět vodu z pramene života. Čistou, pitnou, život zachraňující.

Valící se vody s sebou mohou přinášet i požehnání. Až na sám konec země.

Je to na nás.

■ Eva Čejchanová

Nová média PhDr. Vlastimil Nečas, Ph.D., přednáší na Katedře mediálních studií v Institutu komunikačních studií a žurnalistiky, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Cílem tohoto textu je nabídnout čtená­

ři několik témat k přemýšlení či disku­ zi o probíhajících proměnách mediálního světa, někdy označovaných jako informač­ ní či digitální revoluce.

Proces, jehož jsme svědky a účastníky, je spojován zejména s dynamickým vývo­ jem komunikačních technologií, šířením nových, digitálních médií a s tím souvisejí­ cí proměnou role tradičních masových mé­

dií. Odborná reflexe toho, jak nová média proměňují naši každodennost, veřejnou i politickou komunikaci, není jednoznačná a nenabízí jasné odpovědi. Ambicí násle­ dujících odstavců proto není podat vyčer­ pávající a jasnou zprávu o tom, co se děje, ale spíše (snad srozumitelně) představit tři aspekty mediální komunikace, které jsou s nástupem nových médií nejčastěji spojovány. A to konkrétně: (1) proměny

způsobů produkce a distribuce informací, (2) proměny mediálních publik a způso­ bů užívání médií a (3) společenské změ­ ny související s nástupem nových médií.

V čem jsou nová média nová?

Nejprve bychom se ale měli pokusit defi­ novat pojem nová média. Označení „nová“ je poněkud problematické, protože na­ příklad digitální počítače a digitální sítě 2019 červen –červenec

→

11

téma

vznikaly již v 60. letech minulého století a osobní počítače se v domácnostech za­ bydlují minimálně 30 let. Současně „no­ vost“ není určující charakteristikou, kte­ rá je odděluje od ostatních druhů médií.

Nová média totiž spojuje především to, že jsou digitální. Právě digitální kódování je charakteristika, která významně před­ určuje technologické vlastnosti i způso­ by jejich použití pro síťovou komunikaci.

Co nového tedy přináší nová (digitální) média? Rozvoj digitálních médií a inter­ netu výrazně proměnil existující způsoby šíření informací ve společnosti. Jednodu­ še řečeno, v dnešní době k tomu, abys­ te vytvořili a šířili vlastní mediální sděle­ ní, už nepotřebujete vlastnit televizní či rozhlasové studio a síť vysílačů, vystačíte si s mobilním telefonem a internetovým připojením. Důsledkem rozmachu digitál­ ních médií, zejména internetu, je nárůst počtu informačních kanálů a výrazně se tak zvětšuje objem i rozmanitost dostup­ ných informací.

Změna chování

Spolu se změnami mediálního prostředí se proměňuje také chování mediálních pub­ lik a způsoby užívání médií. Velké množ­ ství informačních zdrojů a nové techno­ logie uživatelům poskytují větší možnost výběru a kontroly nad konzumovaným obsahem. Umožňují tak lidem vytvářet si vlastní personalizované informační pros­ tředí, což v důsledku vede k fragmentaci publik. Hypoteticky tedy každý jedinec má svou vlastní mediální agendu, skláda­ jící se z jemu na míru postavených zdro­ jů zpráv a informací. Hojně akcentova­ nou charakteristikou nových médií je také možnost vytvářet a sdílet vlastní obsahy.

Z dostupných poznatků ovšem vyplývá, že tímto „aktivním“ způsobem používá nová média jen zlomek uživatelů.

V počátečních fázích byla s rozvojem nových médií spojována řada očekávání.

Z hlediska možných společenských dopa­ dů byl zdůrazňován jejich demokratizač­ ní potenciál a také předpoklad, že nová média mohou přispívat k odstraňování společenských nerovností. Postupem času 12 červen–červenec 2019

se ovšem ukazuje, že nová média fungují podobně jako řada jiných médií a dalších společenských institucí a spíše posilují existující společenské nerovnosti, než aby je utlumovala.

K čemu směřujeme

Absence jasných poznatků o roli nových médií a nejednoznačnost probíhajících změn komplikují závěrečné shrnutí. Per­ spektivy možného vývoje a potřebu zauj­ mout vlastní stanovisko, dle mého názoru, vystihuje ve své knize Ubavit se k smrti me­ diální teoretik Neil Postman, který porov­ nává přístupy dvou britských spisovatelů: „Navzdory obecnému přesvědče­ ní, rozšířenému dokonce mezi vzdělan­ ci, Hux­ley a Orwell neprorokovali totéž.

Orwell nás varuje před podlehnutím ná­ tlaku zvnějšku. V Huxleyho vizi však k tomu, aby lidstvo přišlo o svoji samostat­

nost, vyspělost a historii, není žádný Vel­ ký bratr zapotřebí. Podle Huxleyho si lidé svého diktátora nakonec zamilují a tech­ nologie, které podvracejí jejich schopnost přemýšlet, začnou zbožňovat. Orwell se obával těch, kteří zakážou knihy. Huxley se obával, že knihy už nebude třeba za­ kazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se obával těch, kteří nám zamezí přístup k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou to­ lik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu.

Orwell se obával, že před námi bude skrý­ vána pravda. Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamných banalit.“ Spolu s Nielem Postmanem se domní­ vám, že lepší odhad měl Aldous Huxley než George Orwell, třebaže oba dva žili a psali v podstatě ve stejné době, tedy v první polovině 20. století.

■

Instagram jako nástroj k radosti kamila beranová

Ve světě sociálních sítí se v současnosti

Instagram drží na prvních místech v oblí­ benosti, zvláště pak mezi mladými a tee­ nagery. Denně se ke svému „insta“ účtu přihlásí přes 400 milionů uživatelů na ce­ lém světě, ať jsou to jednotlivci, zájmové skupiny nebo firmy, které využívají tuto síť pro svůj marketing. Kolik denně asi musí všichni uživatelé dohromady vytvo­ řit a nasdílet obsahu – fotografií a krátkých videí? Není snad téma, které bychom na Instagramu nenašli, od módy, kosmeti­ ky, cestování, gastronomie nebo designu až po děti, bydlení, auta, sport… A takhle bych mohla pokračovat dál. Říkám si, jak se v této záplavě (občas možná až stoce) vizuálních podnětů vlastně vyznat? Na základě toho, co a koho sledu­ jeme, nám Instagram generuje další a dal­ ší obsah ke sledování, samozřejmě takový, aby nás opět zaujal a mohli jsme se stát „sledujícími“ něčeho dalšího. Je to neustá­ lý boj o naši pozornost. A není zas tak těž­ ké nechat se touto aplikací téměř pohltit.

Ve škole jsme se na přednáškách o me­ diální gramotnosti často zabývali negativ­ ními dopady sociálních sítí na člověka.

A právě Instagram bývá nejčastěji kritizo­ ván v souvislosti se špatným vlivem na naši psychiku. Na vině jsou především dokona­ le upravené fotky hezkých lidí vypadajících jako z lifestylového časopisu, kteří se na fotkách vždy usmívají, jsou oblečení podle nejnovější módy nebo mají perfektně vy­ sportovaná těla, naaranžovaná jídla, nav­ štěvují krásná místa po celém světě, a ještě navíc jsou kreativní a propagují designové výrobky. To vše v nás asi může opravdu vyvolávat někdy pocit méněcennosti. Ale to se mně stát určitě nemůže, vždyť přeci vím, že taková realita není. Anebo…?

Vždycky jsem si myslela, že k veškeré­ mu obsahu, který jsem na Instagramu sle­ dovala, přistupuji jen jako k pouhé inspira­ ci. Postupně jsem si ale uvědomila, že i ve mně některé fotky evokují pocit dokonalé­ ho světa lidí kolem a že mě možná ovliv­ ňují mnohem více, než si vůbec připouš­

tím. A co víc, že mě také mnohdy přivádějí právě na negativní až frustrující myšlenky.

Začala jsem přemýšlet, co s tím. Zda si tře­ ba nedat od téhle „zábavy“ na chvíli půst, či zda není lepší se jí třeba i vzdát úplně?

Pročítala jsem si i různé odborné člán­ ky o tom, jak Instagram škodí zdraví, způ­ sobuje úzkosti, a dokonce prý může vést až k silným depresím. Ano, sama jsem vní­ mala, že ta nedosažitelná dokonalost za­ chycená na některých fotkách v nás oprav­ du může vyvolávat negativní emoce. Na druhou stranu většina článků tuto proble­ matiku velmi zjednodušovala. Sociální sítě jako takové nejsou příčinnou našeho pří­ padného zhoršujícího se mentálního sta­ vu. To my sami jsme strůjci toho, co si do hlavy pustíme, necháme to na sebe půso­ bit, a co potom dál formuje i naše myšlení.

Vždycky si vzpomenu na text besídko­ vé písničky Dávej pozor malé oko, co vi­

díš. Platí to i pro nás dospělé. Instagram je pouze a jen nástroj, který sám o sobě přeci špatný není. Akorát jsem dospěla k tomu, že ne všemu obsahu, který se tam nachá­ zí, musím věnovat svou pozornost a že nemusím být svědkem (i když v tomto případě jen virtuálním) všeho dění.

Instagramové účty, jejichž obsah ve mně vyvolával pocity a myšlenky, kte­ ré jsem nechtěla, jsem sledovat přestala.

A byla jsem až překvapená, jak je to vlast­ ně jednoduché a osvobozující. Plno věcí jsem sledovala často jen proto, že byly po­ pulární mezi lidmi kolem mě nebo ve svě­ tě, ale mně samotné nepřinášely nic navíc.

A naopak jsem si začala více všímat výhod a možností, které Instagram přináší.

Ráda sleduju zajímavé a smysluplné projekty, šikovné lidi, kterým pomáhá Instagram v rozvoji a rozšíření povědo­ mí o jejich práci či zájmu. Také spoustu křesťanských společenství a projektů ak­ tivně Instagram využívá (včetně časopisu Brána). Je to skvělá příležitost jak dát na­ příklad lidem nahlédnout do našich cír­ kevních skupinek či mládeží zase jiným způsobem. Je povzbuzující sledovat pro­ fily, kde jsou verše z Bible pěkně zpraco­ vané do hezkých fotek přírody, či vidět práci misijních projektů v přímém přeno­ su. A je milé pozorovat fotky lidí a přátel, kteří jimi umí vyjádřit radost z maličkostí a ze života, nebo si jenom přečíst zajímavý popisek u fotky, který nás může pobavit, povzbudit či inspirovat.

Každá chvíle naší pozornosti stojí za to věnovat něčemu, co má smysl. A stejně to platí také ve virtuálním světě, kde na to i já sama občas zapomínám. Využívejme pro­ to i tento nástroj ke své radosti a k rados­ ti ostatních.

■ 2019 červen –červenec

→

13

téma – rozhovor

Když někdo hledá pravdu, poznáte to Martin Fendrych, novinář, spisovatel, ředitel kulturního oddělení ČT, bývalý náměstek ministra vnitra

Pracoval jste jako politik i jako novinář. Obecně je vnímáno (možná díky „mediálnímu působení“ českého prezidenta), že tato dvě povolání stojí spíš proti sobě. Vám to problém nedělalo?

Novinář a politik stojí každý na opačné straně. Novinář kontroluje politiky, pokud dělá svou práci. Já jsem ale na vnitro nastoupil v roce 1990, kdy byla situace jiná. Odešel jsem z kotelny, psal do novin, pak mě oslovil Jan Ruml, ať jdu dělat s ním. Měl jsem kamarády novináře z dob protikomunistické opozice, stýkali jsme se dál, byla to jiná doba. Po čase se ale ukázalo, že tolerance, které se politici obecně těšili u novinářů po revoluci, není zdravá. Umožňovala politikům dělat věci, jež společnosti škodily. Já měl dál přátele novináře, ale i my na vnitru jsme začali čelit ostré kritice, což bylo, zpětně viděno, v pořádku. Po sedmi letech jsem skončil práci pro stát a přešel do Respektu.

Byl to skok velmi náročný – z jednoho světa do druhého. Dnes jsou tyto oblasti ostře oddělené. Stále můžete mít politika za kamaráda, stále si můžete některých vážit a cenit si jejich práci, ale vaše role je hlídat je, nebo o těch příliš blízkých raději vůbec nepsat.

Myslíte, že v sobě lze na nějakou dobu popřít novináře?

Já nebyl „novinář“, psal jsem básně, knihy i texty do samizdatových časopisů a novin, později do nových periodik po revoluci.

A nebyl jsem ani politik, nevstoupil jsem nikdy do žádné strany a ODS velmi vadilo, že nestraník na vnitru má na starosti policii. Nic jsem nepopřel, zůstal jsem sebou (snad), ale znovu: ta doba byla výjimečná.

14 červen–červenec 2019

Jste člověk, který se netají svými názory, v podstatě „padni komu padni“. Setkáváte se někdy s přímým otevřeným odporem?

S odporem z očí do očí občas, ale ten bývá únosný. Jinak jsem zvyklý, už od dob vnitra, na četné útoky včetně výhrůžek, je to můj denní chleba. Zvyknete si, jen někdy ten tlak vyvolá únavu, pocit marnosti. Člověk si říká: Proč? Nemám se na to vykašlat? Zatím odolávám, především díky víře. Neberu to tak, že jsem proti těm útočníkům a proti té nenávisti sám.

Jak vnímáte propojení mediálního a politického světa?

Oba ty světy jsou oddělené, mají být oddělené, ale zároveň se prolínají. Především politik potřebuje novináře, aby měl zpětnou vazbu, ale taky proto, aby média šířila jeho myšlenky, témata, kroky. My novináři bychom mohli psát i o jiných věcech, než je politika, a rádi či radši než o ní. Ale máme předávat ověřené informace a kontrolovat.

S některými politiky lze vytvořit férový vztah – mluví s vámi, někteří dokonce ote-

vřeně, sdělují, co potřebují, ale nezneužívají vás, není to jejich záměr. To je ale minimum politiků. Další vás chtějí používat, mít vás ve frommovském smyslu, tedy ne jako partnera, ale jako nástroj. Proto si politici pořizují média, vlastní noviny, rádia, televize… To ale nemůže fungovat, smysl novinařiny je porušen, zkřiven, ba zlomen, už nic nekontrolujete, neposkytujete zpětnou vazbu, jste součástí propagandy. A to je chyba. Zrazujete lidi, kteří vás čtou či poslouchají.

Média mohou kvůli nepřesným informacím a dezinformacím vytvářet jiný obraz světa, než je ten reálný. Jak jsou na tom podle vás česká a světová média s pravdou?

Otázka na desítky hodin. Pravdu slušný novinář a slušný politik hledá, nemá ji. Když někdo pravdu hledá, poznáte to. Novinář ověřuje zdroje, nevymýšlí si, nepíše vědomě lži. Pokud je to novinář. Ano, dělá chyby, nevyvaruje se jich žádný z nás, ale ví, že smysl je podávat ověřené informace. Nebo jejich analýzu, komentář, názorový text.

Média dnes nejsou jen televize, rozhlas, klasické noviny a časopisy, ale i sociální sítě a servery, kde se šíří lži, polopravdy, úmyslné dezinformace. A u nás neobyčejně snadno. Lidé lži s chutí, bez rozmyslu a často hloupě důvěřivě šíří. Mediální výchova takřka neexistuje. Jezdím po školách, a tak vím, o čem mluvím. Jsme v tomto smyslu mimořádně nevzdělaná společnost. Úplně jiné je to třeba ve Finsku, kde se lidé roky ve školách učí chápat, co je informace. Učí se ověřovat si, co je lež a co pravda a tak dále.

Jsme na tom zle, ale už si to snad aspoň uvědomujeme. A velmi „česká“ potíž tkví v tom, že dezinformace u nás běžně sdílejí či dokonce šíří špičkoví politici, tedy špičkoví podle funkce, kterou zastávají: místopředseda sněmovny, šéfové poslaneckých výborů, prezident a další.

Je těžké pomocí médií změnit či vytvořit „názor lidu“? Jak jsou na tom podle vás čeští mediální konzumenti s vlastním kritickým myšlením?

Některá média mají velkou moc, televize obzvlášť. A ano, vyvolat strach, to jde až podivuhodně snadno ve společnosti, jež žila desítky let v nesvobodě – viz strašení uprchlíky, muslimy u nás, viz obecný strach z „cizinců“. Kritické myšlení je nám cizí, jsme emocionální konzumenti pocitů, proto tak lehce ovlivnitelní, zranitelní.

Média jsou také velmi efektivním prostředkem pro přínos pozitivních hodnot do lidských životů. V čem nejvíc vidíte v tomto směru jejich užitečnost?

Asi dobrým příkladem je volba prezidenta (prezidentky) na Slovensku. Část médií otřesená vraždou novináře pomohla uspět ženě, která patří do občanské společnosti. Je občankou, která má zájem o své okolí, o kvalitu života a druhé lidi, nejen o sebe. Tohle objektivně popisovat, je dar.

Najdeme mnoho příkladů mimo politiku, třeba informování o stavu české přírody, o suchu, o ničení prostředí, o potřebě to změnit. Lidé to už u nás začínají vnímat.

A uvedu ještě jiný příklad: Média hojně popisují českou chudobu, její oběti, jejich osudy.

Dokáží nastolit téma, vládní téma, poslanecké téma, společenské téma z exekucí, které byly nastaveny zločinným způsobem, dokáží to měnit. To má smysl.

Váš komentář Nenávist je jed uzavíráte větou: „Lepší radu než Jošua Nazaretský ještě nikdo nevymyslel.“ S čím by se Ježíš dnes, věrný svým slovům, kdyby nepracoval jako tesař, ale jako komentátor v médiích, podle vás musel potýkat?

S leností myslet, hledat pravdu, s leností pěstovat agapé, s leností „být v Jeho ústech studený či horký“, s neochotou myslet na své okolí, s konzumem. S lhostejností a pocitem, že nic nemá smysl a stejně s ničím nehnu, s pocitem, že na mě nezáleží, s ruskými dezinformacemi, se Zemanem, Okamurou, Ovčáčkem, Babišem, Klausem juniorem, Putinem, Trumpem a mnoha dalšími. ■

Umět si vybrat to podstatné je součástí naší osobní svobody Petr Vizina, novinář, hudebník, absolvent teologie a aplikované etiky na KTF UK

Pracujete jako vedoucí kulturní redakce České televize, psal jste v periodikách, která nejsou vyloženě křesťanská. Jste křesťan. Jak těžké nebo lehké je šířit křesťanské hodnoty dnešními médii?

Sice jsem novinář, ale taky absolvent teologie a aplikované etiky na KTF UK, proto bych nejdříve podotkl, že čestnost, pravdivost nebo odpovědnost nejsou specificky křes-

ťanské hodnoty. Jinak řečeno my křesťané na to, co je správné, prostě nemáme patent, to bychom před našimi přáteli, ať už nevěřícími, nebo třeba židy, obhajovali dost těžko. Ale rozumím, na co se ptáte – jestli dnešní média podporují to, co je správné dělat. Mám za to, že média ve směřování k dobrému hrají důležitou roli a nesou velkou zodpovědnost. Pokud se bavíme

o zpravodajských médiích, jsou zprostředkovatelem dění, ale zároveň je spoluvytvářejí.

Nemyslím, že zpravodajská média mají „šířit křesťanské hodnoty“. Mám za to, že mají poctivě informovat a zprostředkovávat obraz světa se všemi jeho rozpory a složitostmi. Na konzumentech médií je pak ta zodpovědnost, aby si pro informace chodili k médiím solidním a důvěryhodným. Pro mě → 2019 červen –červenec

15

téma – rozhovor

je takovým například naše ČT 24. To přeloženo do praktické řeči znamená, že jsem jako křesťan pro podporu kritického čtení obsahu médií, ale zároveň často vidím, že mezi částí českých křesťanů existuje poptávka po tom, vykreslit svět specifickým, temným způsobem, protože přece svět „ve zlém leží“. Zároveň ale médiím zazlíváme, že je zajímají spíše kontroverze a konflikty.

V tom je rozpor, že? Proto mě zajímají odpovědi na otázky, co vlastně od médií chceme, a velmi rád jim naslouchám. Proto rád chodím s programem o médiích do škol – vzdělávání a média jsou totiž propojené nádoby. Čím náročnější jsou konzumenti médií, tím kvalitněji umožní médiím fungovat.

obraz živého Boha najdete stejně tak v pekárně za rohem nebo na policejní služebně.

Myslím tím samozřejmě to, co zdůrazňoval otec církve mnich Augustin, že člověk je stvořený k Božímu obrazu, že je obrazem Božím. A říká to i Ježíš, když vysvětluje, že službou prokazovanou outsiderům, maličkým, chudým, lidem bez privilegií, sloužíme jemu. Proto by nás svět lidí měl zajímat.

Křesťané přece nevěří v nějaké ghetto, v němž se komunikuje biblickými obraty, ale ve svět, jemuž mají sloužit.

Je to dnes jiné, než to bylo v době bezprostředně následující po listopadu 1989? Byl v médiích hlad po „zakazovaném Bohu“?

Pamětníkům se může zdát, že se situace od počátku 90. let změnila, a budou mít pravdu. Není možné, aby byla stejná. Změnila se česká společnost, církev, ale nejvíce ze všeho se změnila samotná média. Křesťanským pořadem už se nemyslí jen laskavý rozhovor s duchovním. Například BBC má ve svém rozhlasovém portfoliu polemické pořady zkoumající současnou morálku a etiku. Zkoumá, čemu dnes lidé věří, přináší portréty osobností víry. Myslím, že by o takové pořady byl zájem i u nás. Například dva veliké hudební a filmové festivaly, Colours of Ostrava a Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě, měly jako každý rok svá diskuzní fóra. Oba festivaly začaly velkým rozhovorem s duchovními – s Ladislavem Heryánem a Markem Váchou. Oba jsem měl tu výsadu uvádět a o oba byl obrovský zájem.

Ale nemylme se, zájem je o spiritualitu, která s hledajícím člověkem vede rozhovor, nikoliv o sadu byť těch nejlepších rad a poučení.

Jaké možnosti dnešní křesťan má, chce-li z médií pro svoji víru vytěžit co nejvíc? Kde v mediálním světě podle vás člověk nejspíš potká živého Boha?

Představu, že v médiích lze „potkat živého Boha“, bych se člověku, který ji má, snažil jemně a laskavě rozmluvit. Respektive 16 červen–červenec 2019

Vnímáte při své práci, že „v moci jazyka je život i smrt“?

Vnímám, že často musím krotit svůj sklon k ironii a sarkazmu. Že kvůli ironickému bonmotu nesmím zlehčovat ničí důstojnost.

Vnímám, že se ve své práci sám nacházím v privilegované pozici, a „komu bylo hodně dáno, od toho se bude mnoho žádat“. Vnímám, že je dobré být realistický, ale zároveň platí, že ze své pozice mám být tím, kdo nejdřív situace pečlivě obhlíží a zkoumá, až teprve potom hodnotí. A už vůbec si nemohu dovolit být tím, kdo má prvně vytvořený názor a teprve potom do něj vkládá informace tak, aby mu jeho přesvědčení potvrdily.

Média jsou dnes všude a informací je tolik, že je těžké přijmout ty důležité a nebrodit se těmi podřadnými. Jste také bubeník, hrál jste v mnoha kapelách.

Poznáte jako muzikant a jako odborník na média už „na první dobrou“ falešné zprávy, nebo musíte „čisté tóny“ hledat?

Nejsem příznivce vzdychání nad tím, že svět trpí přehnaným množstvím informací.

Pamatuji třeba, když jsem byl v roce 1986 pár měsíců na vojně a v SSSR explodovala

jaderná elektrárna v Černobylu. Asi by se nám tenkrát nějaké ty informace hodily, abychom v tom radioaktivním prachu nepochodovali venku. Ale byli jsme sevřeni ideologií, která byla tehdy a je i dnes molochem. Klidně obětuje lidi, protože ideologii na člověku nikdy nezáleží. Ale pohoršení, ublíženost a vzdychání by pro nás jako konzumenty médií měly být tím varovným falešným tónem, o němž mluvíte. Když vysvětlíte lidem, že jsou chudáci a nemohou nic dělat, manipulujete jimi. Jenomže skutečnost je taková, že si prostě musíme z médií umět vybrat to podstatné. To je součást naší osobní svobody, kterou bychom nikomu neměli darovat.

A k tomu, jak lze rozpoznat „falešné tóny“ – nejsem přítelem rozdělení médií na ta, která jsou košer, a která nikoliv. A to přestože v Česku existují média, která ze zásady nikdy neotevřu – třeba proto, že dlouhodobě podněcují k nesnášenlivosti, rasové, sociální, kulturní, názorové. Ale takovou čáru mezi přijatelným a nepřijatelným musí každý člověk nakreslit sám za sebe. To je součást naší lidské svobody, a tedy důstojnosti.

A jen v krátkosti: pracoval jsem za ta léta v Lidových novinách, Hospodářských novinách, České televizi, pracuji pro Český rozhlas. A nepamatuji člověka mezi novináři, který by nechtěl dělat svoji práci co nejlépe.

Už kvůli sobě, kvůli své vlastní důstojnosti.

Ale jestli se nám to daří, je jiná věc. To musíte posoudit sami.

Jaký je největší pozitivní potenciál médií, který zatím není plně využit?

Podle mě je největším a nejhezčím potenciálem médií možnost navázat dlouhodobý vztah důvěry se svými čtenáři nebo diváky.

Stejně jako v životě je i u médií vztah k druhému, možnost důvěřovat a spolehnout se na profesionální přístup základem důstojné existence. Nadávání na média je můj oblíbený sport, ale vždycky kritizuji zcela věcně a adresně – konkrétní článek, titulek, způsob vyprávění. Totéž bych radil i našim čtenářům nebo divákům. My v médiích se od vás můžeme mnohému přiučit.

■ →

anketa

Jaké sociální sítě používáte a proč?

A jaká je vaše nejvýraznější pozitivní či negativní zkušenost s nimi? připravila redakce časopisu BRÁNA

Alžběta (24): Využívám Facebook a Instagram. Výrazně pozitivní či negativní zkušenost s nimi nemám, špatnou zkušenost mám spíš sama se sebou a s nedostatkem vůle si stanovit, kolik času tam strávím.

Shodou okolností jsem si asi 5 minut předtím, než mi byla otázka do ankety položena, odinstalovala z mobilu Instagram. Samotnou mě už začalo štvát, že nad tím přestávám mít kontrolu. Tak teď snad naopak čekám na tu dobrou zkušenost – na zjištění, že mi to vlastně ani moc nechybí.

nabídky na sex s někým nebo většinou od Arabů rovnou fotka jejich přirození… Jinak s WhatsAppem mám jen pozitivní zkušenosti. Jsou to jen zprávy na bázi telefonních čísel bez profilů atd. Takže je jasný, že toho člověka musím znát. Proto používám pro komunikaci nejvíc to.

Markéta (25): Používám Facebook a od včera Instagram, jinak doufám nic. Blbá zkušenost jsou pro mě politické debaty na Facebooku. Jsou nanic, lidi si nerozumí, útočí na sebe. Nerada to pozoruju…

Hana (19): Přibližně dva měsíce používám velice sporadicky Facebook, ještě se v něm moc neorientuji, což by se dalo zařadit k negativním zkušenostem. Pozitivní je, že můžu být v kontaktu s mnoha lidmi.

Mirek (32): Nejčastěji využívám Facebook.

Především pro možnost využít messenger a být tak v kontaktu s přáteli. Facebook je pro mne velice užitečný pro organizování akcí a také mé účasti na akcích, které pořádají druzí. Těžím také z možností nabídky zpravodajství, které se mi zobrazuje ve feedu. Moje nejvíce negativní zkušenost je případ, kdy jsem z marnivé zvědavosti jednou klikl na sponzorovaný článek SPD. Nejenže jsem po pročtení komentářů pod článkem musel podstoupit mentální detox, ale hlavně jsem byl zařazen do nějaké zvrhlé databáze, na jejímž základě se mi od té doby názory Tomia Okamury zobrazují s železnou pravidelností. Beru to jako daň za vše dobré, co mi Facebook poskytuje. Štěpánka (22): Nejvíc používám Instagram, protože je to pro mě hlavně o těch fotkách a zážitcích. Víc věcí s lidmi na sociálních sítích nechci sdílet. Jinak nevím, jestli se za sociální síť považuje i WhatsApp… Jestli ano, tak používám nejvíc ten. A negativní zkušenost s Instagramem je, když mi do tzv. directu (něco jako zprávy) přijdou různý

než abych seděla za počítačem. Dále používám e-mail, většinou na pracovní záležitosti, pro formálnější domluvu a komunikaci s lidmi, které osobně neznám – raději píšu e-maily, než abych volala.

Negativní zkušenost je u všech sociálních sítí stejná – vytvářejí anonymitu a člověk sedící za počítačem často napíše víc, než by byl schopný sdělit tváří v tvář. Na komunikaci přes sociální sítě mi vadí, že lehce dochází k omylům, protože příjemce zprávy si může vyložit obsah jinak, než odesilatel zamýšlel.

A to je podle mě častým problémem, ze kterého lehce vznikají konflikty.

Jana (26): Používám Facebook – zakláda-

Michal (29): Používám výhradně jenom Facebook a Instagram, a to většinou za účelem konzumace obsahu, který mě zajímá.

Sociální sítě jsou pro mě zdrojem zábavy a rychlých a stručných informací, díky kterým jsem v obraze. To zároveň vystihuje mou pozitivní zkušenost s nimi.

Adéla (21): Používám Facebook, který mi slouží pro komunikaci s ostatními, protože je nejrychlejší a jen málokdo není na Facebooku v dnešní době k zastižení. Používám ho pro organizaci různých aktivit, kdy je potřeba domluva mezi více lidmi, ve škole jako komunikaci se spolužáky a vnímám ho jako možnost spojení se s lidmi, se kterými nemám možnost se pravidelně vídat. Také ho používám jako zdroj informací o tom, co se kde děje.

Když jsem byla mladší, sloužil jako zdroj zábavy. To ale v posledních pár letech úplně vymizelo – radši se potkám s lidmi osobně,

la jsem si ho původně kvůli škole a udržení kontaktu s kamarády, když jsem se přestěhovala z rodného města. Dále používám Instagram – původní záměr byl sdílet zde svoji práci (ilustrace, grafiku), ale v současnosti je to tak napůl. Částečně práce, částečně věci ze života. Pozitivní je, že můžu být v kontaktu s lidmi, s kterými bych se jinak viděla zřídka. Díky tomu, že tu sleduji pár zajímavých stránek, mi skoro každý den vyjede výběr zajímavých článků nebo inspirace.

Vadí mi politika Facebooku a to, že věci v chatu jsou možná čtené. Na druhou stranu Facebook necenzuruje teroristy, kteří si zde v minulosti domlouvali svoje atentáty atd. I když je možné, že už se to trochu mění k lepšímu… Taky se mi moc nelíbí, jak obchoduje s informacemi o nás, i když prakticky se mě to zatím tolik nedotklo, vyjma cílené reklamy.

Nejhorší zkušenost byla, když se jeden z mých přátel uklikl na nějaké zavirované stránce a všichni jeho přátelé na Facebooku včetně mě se označili pod porno příspěvkem, který se jim tím automaticky nasdílel. Naštěstí jsem včas zjistila, oč jde, a od té doby mám kontrolu nad timeline a označováním.

2019 červen –červenec

17

téma

Martin Luther by byl youtuber Petr Kadlec

Když v roce 1517 vyvěsil Martin Luther

svých 95 tezí na nástěnku ve Wittenber­ gu, reformaci to ještě nespustilo. To, co v nich prohlašoval, nebylo totiž nic tak no­ vého. Říkali to před ním Hus, Viklef a dal­ ší. Zásadní bylo, že jeho teze někdo vzal a rozmnožil. Byl to první skutečný „vi­ rál“ v informační revoluci zvané knihtisk.

svatém … asi jako kráva lezoucí na strom nebo prasnice při hře na harfu.“ Lidstvo zažilo v podstatě jen čtyři po­ řádné informační revoluce: papyrus, knih­ tisk, rádio/TV a internet. Papyrová nám zachovala knihy proroků a spisy Nového zákona. Bez nich bychom dnes neměli Bib­ li! Knihtisk spustil reformaci církve. Rádio

Lutherovi spisy pak kolovaly známým svě­ tem tak rychle, že se v řádu týdnů četly nejen v celé Evropě, ale i na Blízkém vý­ chodě. Díky knihtisku proto mohl jeden současník v roce 1523 říct: „V hospodě (kde se Lutherovy teze předčítaly) můžete slyšet lepší kázání než v kostele.“ Mimo­ chodem i dnes chodí mnoho křesťanů pro „lepší“ kázání na YouTube.

Nejenže Martin Luther využil infor­ mační revoluci, ale zajišťoval „virálnost“ svých spisů něčím, co pozoruji i u dneš­ ních youtuberů. Třeba řízným humorem spojeným s takzvaným YouTube drama, tedy přehnanými reakcemi na jiné you­ tubery. Například ve spisu proti Han­ swurstovi Luther píše: „Jsi vynikající člo­ věk – šikovný, chytrý a zběhlý v Písmu

a televize naprosto proměnily celé 20. sto­ letí. A zajímavé je, že Boží lid vždy tyto re­ voluce (alespoň ty první dvě) velmi dobře využil k šíření Božího království. V případě třetím, tedy revoluce v podobě rádia/TV, jsme trochu (trochu dost) zaspali. Ale na­ konec tu je například TWR a TV Noe. Otáz­ ka je, co my a čtvrtá informační revoluce.

Když dnes někdo nadává na sprosté youtubery, pomatené FB skupiny flat-e­ arthtrů (lidí, kteří tvrdí, že Země je placa­ tá) nebo e-maily o tom, že si máte vyřešit rakovinu pitím bazénové chemie (MMS), měl by si vzpomenout na falešná evange­ lia šířená papyrem, na Marxův Komuni­ stický manifest šířený knihtiskem nebo na nacisty vytvořené pohádky o zlých Ži­ dech unášejících děti šířené na rádiových

18 červen–červenec 2019

vlnách. Nebo na takový „atentát na kul­ turu“ jako je Ordinace v růžové zahradě.

To poslední je prosím vtip. Tak trochu…

Médium znamená z latiny nádoba, na­ příklad miska. Tu můžeme naplnit vodou, vínem, ale také zvratky a exkrementy. Mé­ dium za to nemůže. Internet za to nemů­ že, YouTube za to nemůže. A jestli vám to vadí, tak zde je před vámi prázdná miska. Žijeme v naprosto přelomové době – jen s malým úsilím můžeme oslovit obrovské množství lidí. A my křesťané světu máme co říci. Kultura už nás nezná. Moje zkuše­ nost je ta, že čím mladší publikům, tím je pole více neorané. Neví, co vlastně v Bibli je, a nechá se rádo oslovit tím, jak se křes­ ťanství dívá na závist, přátelství, vztahy, peníze, smysl života, volný čas atd.

Můj příběh začal vlastně tím, že jsem to už nemohl vydržet – všechny ty stes­ ky na youtubery a naopak ty neuvěřitel­ né možnosti, které jsem v YouTube viděl.

V lednu 2017 jsem založil kanál Etika mezi světy a začal vydávat krátká videa: Co dě­ lat, když mě šikanují? Je to šikana, nebo škádlení? Potom přišla videa o vztazích, pornografii, hraní PC her, o náboženském násilí, dezinformacích, sextingu a kyber­ šikaně, ale i o smyslu života, smyslu Vá­ noc a Velikonoc. Mají teď asi dvacet ti­ síc zhlédnutí, a přitom to jsou videa, kde naprosto natvrdo sděluji dobrou zprávu o Ježíši Kristu!

Tím to ale neskončilo. YouTube už pře­ stává být pro mladé. V USA vzniká „inte­ lectual dark web“, lidé starší třiceti let na něm debatují o zásadních kulturních a fi­ lozofických tématech – o svobodě proje­ vu, politické korektnosti, LGBT otázkách, technologiích a jejich vlivu na společnost.

Většinou natáčejí za směšných technic­ kých podmínek v garáži nebo kanceláři

na chytrý telefon nebo webkameru. Napří­ klad reformovaný pastor dvacetičlenného sboru ze Sacramenta Paul Vanderklay má teď kanál o 10 tisících odběratelích, kaž­ dý den „skypuje“ s novými lidmi, kteří by normálně o křesťanství nezavadili.

Já jsem se takto osobně setkal s lidmi z brněnské skupiny Efektivních altruistů,

youtuberem a doktorem filozofie (a ateis­ tou) Antonínem Dolákem, se kterým jsme už dělali tři živá vysílání (streamy) o zá­ sadních životních otázkách. Videa mají tisíce zhlédnutí.

Možnosti jsou nevídané. Co se sta­ ne, když jich jako křesťané nevyužije­ me? Nejspíš nic, ale bude to škoda a nej­

spíš věčná škoda. Přeji vám odvahu do podobných věcí jít. Najděte si lidi, kteří vám v tom pomohou a dají dobrou zpět­ nou vazbu, ať to není ostuda. Ale neboj­ me se abrahámovsky vykročit do nezná­ mé „země“. Hospodin je nám stínem po pravici!

■

Páni! Ježíš žije! svědectví Petry z CB

Vyrůstala jsem v neúplné nevěřící rodině.

Bůh byl u nás doma osloven jednou do roka o Vánocích, když se babička modlila Otče­ náš, Zdrávas a za mrtvé, a v občasných „po­ zdravpánbůh“. Mým snem bylo mít rodinu úplnou a to se mi splnilo. Život byl fajn.

Po osmileté mateřské dovolené jsem ale nemohla sehnat práci, a tak jsem se začala starat o nemocnou babičku. Po pár měsících upadla tak nešťastně, že se z ní stal ze dne na den ležák a péče o ni byla po všech stránkách dost náročná. Když dva měsíce na to umřela a já si myslela, že si konečně pořádně odpočinu, spadla máma ze schodů a začalo to nanovo.

Zhroutila jsem se, až když máma zase začala fungovat sama. Upadla jsem do de­ presí. Trvaly dva roky, byla jsem schopná jen nejzákladnější péče o děti. Zbytek času jsem spala nebo utíkala do virtuální reali­ ty – hry, internet, vztahy na chatu. Nevá­ žila jsem si toho, co jsem měla doma. Ale věděla jsem, že to, co dělám, není dobře.

Omezila jsem hry, přestala chatovat, ale internet mě pořád přitahoval, tak jsem to řešila videi na YouTube.

Sledovala jsem všechno, co mě zajímalo – od písniček přes recepty až po dokumen­ tární pořady. A jednoho dne se mi v nabíd­ ce objevilo video Sto důvodů, proč je evo­ luce hloupost. Vrátilo mě to na základku, kdy jsem Boha zavrhla kvůli tomu, co nás učili ve škole. Následovala další videa se společným tématem Biblická archeologie.

Bylo to nesmírně zajímavé. Byla to historie se skutečnými lidmi a skutečnými událost­ mi. Král David nebyl vymyšlený, fakt žil!

Izrael vážně přešel přes Rudé moře! Potopa byla opravdu globální! Všechna videa byla v angličtině, mluvili vědci, kteří pracují na světových univerzitách. Svět byl stvořen někým neskutečně inteligentním.

Video za videem mě utvrzovalo v tom, že to všechno je pravda. Bůh existuje a stvořil svět. Páááni! To je bomba! Jak to, že se tohle neví?? I vysvětlení, proč se to neví, v těch videích bylo. Najednou to všecko začalo dávat smysl. Archeolo­ gie Starého zákona plynule přešla do ar­ cheologie zákona Nového a s mnoha videi o Turínském plátně přišlo další „Páááni!“ Závěr, že plátno pochází ze středověku, vyvrátil jeden vědec z týmu, který k němu došel. Prokázal, že rožek plátna, který od­ střihli a podrobili uhlíkové metodě na zjiš­ tění stáří plátna, byl novou záplatou, peč­ livě vetkanou do staré látky. Krom toho se našla detailní kresba Turínského plátna, mnohem starší než jeho určené stáří. Dal­ ší vědec přišel s teorií, že obraz na plátně vznikl buněčnou změnou vláken ozáře­ ním, které vyšlo z těla zabaleného uvnitř pravděpodobně v okamžiku vzkříšení.

Jako houba jsem na YouTube nasávala všechny dostupné informace, které mě po­ souvaly dál. Ježíš najednou přestal být jen „doplňkem“ velkého nebeského Otce, byl to někdo, kdo po smrti ožil. To najednou dalo

váhu nejen tomu, co se o něm píše v Bibli, ale hlavně tomu, co v ní říká on sám.

Bůh stvořil svět a Ježíš žije. S tímhle zjištěním jsem musela něco udělat. Jest­ li Bůh je, pak potřebuji vědět, kdo je a co po mě chce, protože je to ta nejdůležitější síla vesmíru a já s ním chci být zadobře.

Jeden z autorů na konci každého vi­ dea vyzval diváky k modlitbě přijetí. A já se pomodlila. Pak jsem si našla ve městě sbor, který uznává jako nejvyšší pozem­ skou autoritu Bibli, začala chodit na pří­ pravu na křest, nechala se pokřtít a připo­ jila se tak k ostatním věřícím.

Změna nebyla rychlá, ale doma ji zare­ gistrovali všichni. Byla jsem šťastná a ve­ selá. Boží láska, přijetí a odpuštění mě vyléčily z depresí.

■ inzerce

Teen Challenge a Propojená generace

ÚČINNÁ POMOC ZÁVISLÝM A JEJICH BLÍZKÝM linka pomoci: 732 734 623

svátosti

Večeře misionářů text roman toušek

K

Mgr. Roman Toušek (1975) Absolvent Evangelické teologické fakulty v Praze, kazatel CB v Havířově, člen RCB se zaměřením na Odbor mládeže, spoluvedoucí pěveckého sboru Effatha, ženatý, otec tří dětí a fanoušek HC Dynama Pardubice.

20 červen–červenec 2019

dyž apoštol Pavel narovnává slavení večeře Páně v korintském sboru, dodává k slovům ustanovení této slavnosti řadu komentářů, z nichž tím prvním se teď budeme zabývat: „Kdy­ koli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“ (1K 1,26) Zvěstovat smrt Páně až do jeho příchodu je nej­ hlubším významem a jediným obhajitelným po­ sláním církve. Jen je zvláštní, že něco tak pasto­ račně či misionářsky aktivního říká Pavel v přímé souvislosti se slavností, kterou církev odnepaměti uzavírá dovnitř církve. A těm, kterým by se Kristus měl zvěstovat, ji v podstatě odpírá. Jistě jsou pro to i pádné důvody, zejména vzhledem k hrozbě rozmělnění a zploštění evangelia, čehož neblahé důsledky pak pozorujeme v církvích, které se tou­ to cestou vydaly.

Víme-li ovšem o tomto nebezpečí, můžeme si snad dovolit osvobodit přemýšlení o večeři Páně z pout obranářských dogmat a připustit, že nee­ xistuje zřetelnější způsob zvěstování smrti Páně, než je právě Jeho večeře. Přinejmenším je to ve­ čeře misionářů, kteří právě tam prožívají povolání ke své službě i schopnost k jejímu naplnění, a ná­ sledně se právě tam přicházejí posilnit, a přivádějí tam ty, kterým jako misionáři slouží.

Vraťme se ale k Pavlovu komentáři. Co znamená zvěstovat smrt Páně v souvislosti s naší účastí při večeři Páně? Napadá mě trojí rozměr tohoto zvěs­ tování: Když jdu k večeři Páně, mimořádným způ­ sobem zažívám zvěstování Kristova evangelia mně samotnému. Zároveň svou účastí dostávám do ru­ kou jedinečnou příležitost, jak mohu zvěstovat toto evangelium těm, kteří jdou k večeři Páně spolu se mnou. A nakonec právě u večeře Páně přijímám či obnovuji životní úkol zvěstovat Kristovo evangeli­ um těm, kteří k večeři Páně nejdou, ať patří k mému sboru, nebo s církví nemají nic společného.

Když to trojí shrnu, účast při večeři Páně zahr­ nuje současně rozměr mé spásy, naší spásy i spásy těch kolem. Všichni jsme v pozici těch, kterým je při večeři Páně zvěstován Kristus, a zároveň těmi, kteří Krista účastí na večeři Páně zvěstují. Dovolím si to pojmenovat trochu provokativně: večeře Páně není svatý obřad, ale velmi účinný nástroj zvěstová­ ní Pána Ježíše Krista nám i lidem kolem nás – sym­ bolem, obřadem, slovem, skutkem i celým životem.

Z jiné strany se na to můžeme podívat tak, že Pavel nevyzývá, abychom večeří Páně Krista zvěs­ tovali, ale jednoduše to konstatuje. Kdykoli jíte a pijete, zvěstujete. Není tedy otázkou, zda veče­ ře Páně je, či není zvěstování Krista, ale otázkou, jak toto zvěstování vypadá a vyznívá. Jaký obraz Krista předáváme naší účastí při večeři Páně? Pro koho tedy ten náš milý Kristus Pán umíral a co na­ bízí? Jaký dopad má jeho smrt na život hříšných a ztracených, ale i těch bezproblémových?

Kdo z nás se toho zvěstování má ujmout? Pavel odpovídá velmi zřetelně: Kdykoli jíte a pijete, zvěs­ tujete. Tedy kdokoli jí a pije, zvěstuje. Všichni jsme v pozici misionářů, kteří jsou hozeni do vody, aby plavali. Jistěže je různá míra obdarování, ale jedno společné povolání dané účastí na Kristově smrti. Co ale máme zvěstovat, když jen někteří jsou přece těmi víc obdarovanými či vzdělanými? Stačí opakovat Pav­ lův přístup: Dal jsem vám to, co jsem přijal od Pána.

Co zvěstovat? Právě to, co jsme přijali od Pána.

Nic víc, nic míň. Přijal jsi od Pána pozvání a přijetí?

Pak zvi a přijímej druhé. Přijal jsi odpuštění? Pak odpouštěj. Přijal jsi povzbuzení? Pak povzbuzuj.

Přijal jsi napomenutí? Pak napomínej. Přijal jsi část porozumění Písmu? Pak se o tom sdílej s druhými.

Přijal jsi víru v Krista? Pak přijmi i povolání slou­ žit k víře druhým.

■ příště: Večeře s přáteli

■ První ekumenické setkání křesťanských pěstounů

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

Dítě v pěstounské péči vyrůstající v křesťanské rodině

In monte Oliveti Mimořádné prázdninové pozvání na výstavu „Litomyšl a knižní kultura Jednoty bratrské v 16. století“. Odvézt si můžete také nově vydaný cestopis Martina Kabátníka, litomyšlského měšťana, který podnikl cestu do Jeruzaléma a Egypta, když hledal pravou církev.

■ 6. červen – 8. září 2019

06 | 07 | 2019

projekt

iNform Proč usilovat o zakládání nových skupin, stanic a sborů?

K

dybychom se snažili z Písma vytvořit nějakou teologii zakládání sborů, bylo by to, jak říká Stuart Murraye „matení strategie s teologií a procesů s principy“. Především jde o velké poslání církve přinést evangelium blízkým i vzdáleným a ukazuje se, že zakládání sborů je jeden z nejúčinnějších způsobů, jak to v naší kultuře dělat.

Dr. Timothy Keller o tom napsal: „Usilovné, neustálé zakládání nových sborů je jedinou stěžejní strate-

všechno zakládání nese v konečném důsledku ovoce víry a rozšíření Božího království.

Samo velké poslání (Mt 28,19–20) v sobě obsahuje předpoklad zakládání sborů. Ježíš posílá učedníky činit učedníky, a to tak, že půjdou, budou křtít a vyučovat. Pokud v naší eklesiologii (nauce o církvi) chápeme křest jako vnoření nejen do Krista, ale i do jeho těla, a to do konkrétního těla – do církve (Sk 2,41–47), pak Ježíš poslal učedníky zakládat sbory, v nichž by budoucí

Jedna z pěti misijních skupin založených na podzim 2018 v brněnském sboru Betanie.

gií, 1) pro početní růst těla Kristova ve městě a 2) pro celkovou neustálou obnovu a obrodu stávajících sborů v daném městě. Nic jiného – tedy ani masové evangelizace a evangelizační programy, mezidenominační aktivity a paracírkevní organizace, rostoucí megacírkve, církevní a sborové poradenství, ani proces obnovy církve nebude mít takový konzistentní pozitivní dopad jako dynamické, rozsáhlé zakládání dalších sborů.“ Dříve než uvedu několik důvodů, proč má dnes smysl zakládat nové misijní skupiny, stanice a sbory, chci předeslat, že jsem si vědom také složitosti, bolestí, mnohých nepochopení či pocitů křivd, se kterými se zakládání sborů v minulosti a nejednou i dnes pojí. Přesto

noví učedníci byli pokřtěni, stávali se stavebními kameny těchto nových sborů a byli vyučeni Ježíšově cestě.

Jestliže žijeme v prostředí, kde je do 5 % praktikujících obrácených křesťanů, v čem je naše situace jiná než ta v době apoštola Pavla?

Také Pavel nejen misijně působil. Přicházel do měst (Sk 16,12), kde zakládal sbory, v nichž ustanovoval starší sboru (Tt 1,5). Na základě jeho slov v listu Římanům se můžeme domnívat, že Pavel byl v tomto postupu systematický a jeho snahou bylo celé oblasti naplnit Kristovým evangeliem (Ř 15,19).

Tématem neoddělitelným od zakládání sborů je proces vzájemného předávání víry. (Mt, 28,19; 2Tim 2,2) Jde

o multiplikaci – množení či znásobování. Multiplikace je princip, který vidíme ve stvoření (Gn 1,22; 9,1), ve spáse (Ž 78; 2K 9,10), v šíření evangelia (Sk 9,31). Stejně tak je to nepřehlédnutelný princip Božího slova, které, když dopadá na úrodnou půdu, vydává až stonásobný užitek (Mt 13,23). Z jednoho spaseného sto spasených. Z jednoho sboru 100, 60 nebo 30 nových sborů.

V Písmu čteme, že se to v první církvi takto dělo: „Církve pak sílily ve víře a rostly v počtu každý den.“ (Sk 16,5 B21) Biblický princip požehnání má multiplikační charakter. Vždyť Abraham je požehnán a v něm dojdou požehnání veškeré čeledi země.

(Gn 12,2–3) Z jednoho muže celé národy!

Několik praktických důvodů, proč zakládat sbory: – Celosvětová statistika ukazuje, že rostoucími denominacemi jsou bez výjimky ty, které kladou důraz na zakládání sborů. Zakládání sborů se jeví jako nejlepší způsob evangelizace v naší kultuře. Nové sbory se tak mohou stát zdrojem nově obrácených lidí, kteří najdou zázemí ve velkém sboru, se kterým spolupracují. Pro některé nové lidi není silné nastavení zakládajících sborů „ven“ a velká míra nestability je odpovídající jejich osobnímu nastavení.

– Mobilizuje církev. Každý člen týmu pro zakládání sborů je nenahraditelný a stojí v první misijní linii. Stejně tak v případě, že sbor vyšle zakládací tým, musí mobilizovat další členy, aby zaujali jejich místa ve službách sboru. Bez této urgence by však mnozí tito lidé pravděpodobně nepřevzali zodpovědnost a nevykročili do služby.

– Nově zakládané sbory netrpí tolik na vytváření subkultury, která se za dlouhé roky ve větších sborech vytvořila. Nové lidi subkultura společenství neoslovuje, naopak je odrazuje a působí na ně jako uzavřené společenství, se kterým nemají mnoho společného.

– S argumentem, že dnes potřebujeme především revitalizovat stávající sbory, lze jen souhlasit. Zakládání sborů však paradoxně pomáhá stávajícím mateřským sborům nacházet nové cesty, způsoby a formy, jak oslovit lidi, a tak slouží k revitalizaci stávajících větších sborů. Nové sbory jsou inovativní, zkouší nové modely služby a stávají se tak laboratoří pro sbory velké.

– V nových sborech rostou noví vedoucí církve. Nové sbory přitahují lidi se sklonem riskovat, vyzkoušet něco nového, inovovat, objevovat. Tito lidé by jako nově příchozí v tradičních sborech většinou nedostali příležitost. V nových sborech však mohou vyrůst v opravdové služebníky. Každého je třeba, malé společenství se navzájem potřebuje, žije touhou zaplnit židle novými lidmi. Toto prostředí společné služby je ideální pro učednictví, které je cestou ke zralosti v Kristu.

■ Petr Dvořáček předseda odboru pro zakládání stanic a sborů při RCB

představujeme

červen–červenec 2019 Vikář v bruntále Krista jsem přijal ve svých devatenácti, když mi o něm svědčila moje učitelka češtiny. Do té doby jsem pravděpodobně nepotkal žádného křesťana a víru jsem neřešil, protože jsem neviděl potřebu. To se změnilo, když jsem začal přemýšlet o smyslu života a nenacházel jsem nic, pro co by mělo smysl žít nebo kvůli čemu by mělo smysl žít dobrým životem. Nakonec přece dopadnu úplně stejně jako ti, kdo podvádějí, okrádají druhé, vraždí atd. Nedávalo mi smysl ani studovat, abych mohl celý život pracovat, vydělávat peníze, utrácet je, založit rodinu, rozvést se a podobně. Věřil jsem v osud a myslel jsem si, že na mě se příliš neusmál.

Do této situace přišla ona klíčová věta: „Bůh je láska“. Nevěděl jsem, co to znamená, ale zaujalo mě to natolik, že jsem chtěl vědět víc. Začal jsem zjišťovat, kdo to vlastně ten Ježíš je, co pro mě udělal – a věci do sebe pomalu začínaly zapadat. Učitelka češtiny (Kateřina) mi půjčila Bibli, vyprávěla mi různá svědectví a já jsem po pár měsících zjistil, že Bůh má člověka doopravdy rád a že i pro mě chce to nejlepší.

Brzy po obrácení mě vedoucí mládeže pozval do týmu, což velice pomohlo mému duchovnímu růstu.

V průběhu dalších let se mi Pán dával poznávat čím dál intenzivněji a osobněji. Pak přišlo povolání ke studiu teologie. Bakalářský stupeň jsem v Banské Bystrici úspěšně absolvoval díky podpoře ostravského sboru a manželky Markéty, se kterou máme v současnosti dvě děti – Daniela (3) a Petra (1).

Krátce po vstupu do vikariátu v Ostravě mi Pán dal prožít opravdovou až fyzickou lítost nad ztracenými lidmi, kteří ještě nepoznali Krista. A přestože jsem celých deset let byl misijně nastavený a snažil jsem se k tomu vést druhé, uvědomil jsem si, že to bylo málo. Toto byl velmi intenzivní impulz, který nakonec vedl k tomu, že jsme přijali pozvání opavského sboru a v lednu tohoto roku jsme se přestěhovali z Ostravy do Břidličné, abychom v Bruntále pomohli hledat ty, které Pán připravil, aby přijali jeho Slovo.

Bruntál je „bílé místo“, kde evangelium neproniká snadno, proto bych vás chtěl pozvat k modlitbám za Lukáš Nyzio toto město.

církev bratrská

iNform Křesťanské terapeutické centrum

M

ůže být křesťan smutný? Může mít křesťan depresi? Může křesťan prožívat stavy úzkosti?

Může křesťan pociťovat stav beznaděje? Setkala jsem se s mnoha hluboce věřícími křesťany, kteří by nejméně na jednu z těchto otázek odpověděli ano. Křesťan je přece člověk. A i přesto, že jej Bible nazývá svatým, Božím dítětem, neznamená to, že by se jej netýkaly různé lidské bolesti, ať už těla, nebo duše. Mnoho věřících lidí dokáže v rozhovoru s Bohem najít řešení, úlevu, novou naději, ale co když to někdy nejde? Co když není síla, není soustředění, chybí slova, chybí naděje?

Bůh stvořil člověka nikoliv jako izolovanou bytost, ale jako bytost vztahovou. Což zdaleka neznamená jen vztah muže a ženy, ale mezilidskou interakci obecně.

Do vztahu se rodíme a různé formy vztahů nás provázejí celý život. Církev je také předivem vztahů a i pro sebelepšího kazatele nemusí být vždy možné být nápomocen všude, kde některá z jeho oveček prožívá trápení.

Pastorační práce přináší mnoho dobrého ovoce, ale co když to někdy nestačí?

Řada křesťanů vyhledává psychologickou pomoc ať už v domnění, že tohle přece do církve nepatří, nebo protože očekává odbornou radu a pomoc, případně nadhled a nestrannost. Řada z nich se ale pak setkává s tím, že jejich víra je nakonec vnímána spíše jako součást diagnózy a nikoliv jako součást řešení, což v lepším případě vede k ukončení spolupráce, v horším případě to problém ještě prohloubí.

Křesťanské terapeutické centrum, které vzniklo před nedávnem při Sboru Církve bratrské v Praze 1, se snaží tuto mezeru vyplnit. Jeho hlavním cílem je nabídnout lidem další možnost, jak si poradit se svým trápením a s pokorou přijímat lidi s jejich starostmi jako Boží stvoření. Nenechávat při terapii Boha za dveřmi, ale s plnou důvěrou v něho poskytovat lidem profesionální psychologickou pomoc. Ať už se jedná o potíže v manželství, rodině, s dětmi, o ztrátu někoho blízkého, složitá

životní období, těžká životní rozhodování, pocity smutku, beznaděje, nesmyslnosti života, strachy a obavy, které znemožňují člověku prožívat plnohodnotný život podle jeho představ. Potíže ve vztazích a v komunikaci – v rodině, na pracovišti, s přáteli, potíže, které se objevily v důsledku nějakého traumatického zážitku, psychosomatické problémy (např. astma, vysoký krevní tlak, obezita, anorexie, kožní onemocnění…), potíže v sexuálním životě a mnohé další.

Nejde o to, nahradit pastorační práci, ani o to, sejmout odpovědnost z nejbližších lidí v okolí. Jde hlavně o to, nabídnout další alternativu, když předchozí varianty nejsou dostupné, selhaly nebo jsou spíše součástí problému, než aby mohly pomoci s řešením.

Tým Křesťanského terapeutického centra je složen z odborníků z různých křesťanských církví, konkrétně jsou to: Dagmar Güttnerová, Martin Mizur, Petra Mizurová, Petra Veselá, Ráchel Bícová, Soňa Třísková a Tímea Vidová. Pracujeme různými terapeutickými metodami, což pomáhá obsáhnout široké spektrum témat, se kterými se na nás lidé mohou obrátit. Připravujeme také skupinová setkávání a supervizní práci.

V neposlední řadě chce Křesťanské terapeutické centrum také rozvíjet přednáškovou činnost a snažit se tím některým problémům předcházet. Semináře na různá témata jako například Emoční inteligence, Vztahy, Psychologie a pastorace, Rodinný život, Sociální otázky nebo Otázky práce je možné uskutečnit kdekoliv v České republice.

Jsme připraveni být i vašimi průvodci, pomocníky, poradci. Můžete se na nás obracet emailem na adrese info@ktcentrum.cz nebo na telefonním čísle 724 328 049. Sídlíme v Praze 1 v prostorách Církve bratrské v Soukenické 15. Na každou konzultaci je potřeba se předem objednat! Více informací včetně dalších kontaktů naleznete na www.ktcentrum.cz.

Pán Bůh obdaroval každého z nás mnoha dary. Darem terapeutů v Křesťanském terapeutickém centru je umění naslouchat, hledat cestu, soucítit, umění hledat, nacházet a rozvíjet skryté dary v každé lidské bytosti.

Kéž je skrze tuto práci Pán Bůh oslaven.

■ Petra Veselá

In monte Oliveti Litomyšl a knižní kultura Jednoty bratrské v 16. století Zveme vás o prázdninách ve dnech 6. června až 8. září 2019 na reprezentativní výstavu, která představuje Litomyšl jako významné kulturní a náboženské centrum v době první poloviny 16. století. Kurátorem výstavy je Dr. Jiří Just a spoluautory litomyšlští muzejníci. V expozici bude k vidění řada vzácných knih vytištěných v litomyšlské tiskárně, která patří mezi nejstarší u nás. Dále velký interaktivní model města a také unikátní tiskařský lis vyrobený právě pro tuto příležitost v originální velikosti (vysoký asi 2,5 metru).

V prázdninových dnech se tiskne vždy ve 14:00. Pro děti bude připraven doprovodný program, jak je ostatně v Regionálním muzeu v Litomyšli zvykem.

Příroda kolem Litomyšle je krásná. Cestou z dovolené či na ni se u nás určitě zastavte. Spolu se Smetanovou Litomyšlí či koncertem Effathy může jít o zajímavý výlet.

Litomyšl slaví letos 110 let od založení sboru svobodné reformované církve, dnešní Církve bratrské. Proto věnujeme této výstavě velkou pozornost doprovodným programem. Litomyšl byla po Plzni, Vimperku, Praze a Kutné Hoře pátým městem v Čechách, kde se začaly tisknout knihy. Mezi lety 1503 a 1505 sem přišel první tiskař Pavel z Meziříčí, později zvaný Olivetský z Olivetu. Své tisky označoval formulací „in monte Oliveti“, což znamená: „na hoře Olivetské.“ Odkazoval na místo, kde jeho tiskárna působila. Horou Olivetskou je i dnes nazýváno litomyšlské zámecké návrší, a to dle stejnojmenného premonstrátského kláštera, který stál ve středověku v místech zámku.

Odvézt si můžete nově vydaný cestopis Martina Kabátníka, litomyšlského měšťana, který podnikl cestu do Jeruzaléma a Egypta. První výtisky byly litomyšlské a tento je po dlouhé době nový, vydaný péčí Regionálního muzea v Litomyšli, díky Dr. Martinu Boštíkovi a hlavně tiskárně HRG v Litomyšli.

Projít se můžete po sedmi kostelech Litomyšle s průvodcem nazvaným Litomyšl ekumenická. Letos se město spolu s křesťanskými církvemi připojilo k evropskému projektu Routes of Reformation, který mapuje místa s reformačním dědictvím od Itálie až po Polsko, od Maďarska až po Nizozemí.

Daniel Kvasnička

ekumena

červen–červenec 2019 Společné prohlášení ČBK, ERC a FŽO ke zdanění peněžitých náhrad církvím Poslanecká sněmovna dnes 23. dubna 2019 schválila zdanění peněžitých náhrad, které církve dostávají od státu za majetek nevydaný v restitucích i přes předchozí zamítnutí této novely Senátem ČR. Změna zákona nejenže způsobí církvím vážné finanční obtíže, ale pro některé menší církve může být dokonce likvidační. Tato novela se nám jeví jako nemravná a je ve své podstatě protiústavní.

Skupiny poslanců i senátorů jsou už připraveny obrátit se na Ústavní soud, protože považují takové zdanění náhrad za protiústavní i s ohledem na smlouvy, které stát uzavřel s církvemi v souvislosti s majetkovým vypořádáním.

Tímto krokem se relativizují jistoty právního státu a na Ústavní soud se spoléhá nikoli jako na pojistku demokracie, ale jako na prostředek řešení důsledků nezodpovědných politických rozhodnutí.

Bohužel se jedná o vítězství populizmu nad zdravým rozumem a principy právního státu. Hovořit v tomto kontextu o „poptávce společnosti“ je cynické.

Ani tento krok politické reprezentace však nemůže zabránit připravenosti církví a náboženských společností naplňovat své poslání ve prospěch člověka a společnosti, a v úctě k Bohu.

Praha, 24. dubna 2019 Kardinál Dominik Duka, předseda České biskupské konference Daniel Ženatý, předseda Ekumenické rady církví Petr Papoušek, předseda Federace židovských obcí

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE květen 2019 ▪ Rozhovor s Janou Matulíkovou Rada vedla rozhovor s Janou Matulíkovou, celocírkevní pracovnicí pro manželství a rodinu, o činnosti stejnojmenného odboru. Pracovnice informovala Radu o akcích, přednáškách a výjezdech na sbory. Velkou potřebou se jeví síť sborových pracovníků, kteří by pracovali s manželskými páry přímo na sborech.

Taktéž uvedla, že předmanželská příprava ve sborech by se měla více zefektivnit.

Uvedla i aktivitu Singles, která se k odboru přičlenila. Odbor připravuje podzimní pastorálku a zvažuje společně s Dětským odborem konferenci pro rodinu.

▪ Rozhovor o vikariátu se Zdeňkem Kašpárkem V Radě proběhl rozhovor se Zdeňkem Kašpárkem, kterého sbor Třinec-Lyžbice požádal o kazatelskou službu a navrhl jeho zařazení do vikariátu. V roce 2019 se spolu s manželkou přihlásil do sboru CB Třinec-Lyžbice. Studoval na ETS. Sdělil, že od svého obrácení vnímá Boží povolání ke službě a že jej také stále naplňuje.

Rada s bratrem diskutovala i o různých otázkách Řádu správy CB, o tom, že bratr vidí podstatu církve v místním sboru, přičemž je dobré, že denominace vnášejí pravidla řešení problémů. Rada přijala bratra do vikariátu na plný úvazek od 1. 9. 2019, mentorem mu bude kazatel Slavoj Raszka.

▪ Rozhovor s Davidem Beňou Další rozhovor s celocírkevním pracovníkem vedla Rada s kazatelem Davidem Beňou. Náplň jeho polovičního úvazku tvoří příprava práce Odboru pro vzdělávání, přičemž agendu vikariátu předal Petru Rausovi, se kterým si některé

→

pomoc dětem

iNform Dítě v pěstounské péči vyrůstající v křesťanské rodině Letos 22. až 24. března proběhl vzdělávací seminář pro pěstounské rodiny. Pořadatelem byla organizace Pěstounské rodiny Kraje Vysočina, z. ú. z Pelhřimova. Šlo o historicky první ekumenické setkání křesťanských pěstounů s cílem navzájem se poznat, navázat kontakty, přátelství a duchovně se podpořit. Zastoupena byla Křesťanská společenství, Církev bratrská a Římskokatolická církev. Sdíleli jsme se o specifických tématech z pohledu křesťanské víry a života pěstounů v církvi. Bylo nás asi 35 z různých koutů republiky včetně dětí, pěstouni dlouhodobí i krátkodobí, tzv. na přechodnou dobu.

Setkání se vydařilo a vzešly z něj další podněty, navázali jsme například modlitební řetězec přes e-maily, který nám pomáhá k okamžitým přímluvám za akutní věci.

Dalším plodem tohoto víkendu je jednodenní konference pro křesťanské pěstouny všeho druhu, která proběhne v sobotu 29. 9. 2019 v pardubické Arše Církve bratrské. Na konferenci zveme nejen pěstouny, ale i případné zájemce, kteří by si to chtěli třeba jen trochu oťuknout.

Tomáš Holubec

červen–červenec 2019 úkoly rozdělili. Píše stanoviska za církev, připravuje lednové pastorálky a přijímá pozvání k přednáškám a kázáním na sbory. Pravidelně připravuje akci 40 dní s Biblí. Další úvazek má v ETS. Rada pak vyjádřila bratrovi poděkování za teologickou a homiletickou práci, kterou pro církev dělá.

Svědectví ze setkání křesťanských pěstounů Bylo úžasné sdílet se s křesťanskými pěstouny i lektory. Cítit se v bezpečí, například říci, že Pán Bůh nám pomohl v té a té věci, a vědět, že ostatní rozumí tomu, co tím chci vlastně říct.

Atmosféra byla uvolněná, otevřená, a to navzdory tomu, že jsme křesťany z různých denominací. Neřešili jsme otázky křesťanského zaměření. Sdíleli jsme otázky týkající se dětí. Zároveň bylo povzbuzením slyšet, jak Bůh jedná, jak má s každým dítětem svůj plán. A když přijdou problémy, nemusíme zoufat.

Můžeme vše vkládat do Božích rukou. Uvědomujeme si, že nejsme dokonalí, snadno uděláme chybu, ale zároveň můžeme prožívat, že s námi Bůh počítá, tak jako s dětmi, o které se staráme.

Nyní o sobě navzájem víme, můžeme se za sebe modlit a sdělovat si, co dalšího krásného Bůh pro naše děti vykonal. Těšíme se na další podnětné setkání.

Dáša a David Provazníkovi, KS Nejdek, mají 3 vlastní děti, 3 v pěstounské péči na přechodnou dobu a 1 v dlouhodobé pěstounské péči

Bylo to úžasné setkání. A v čem byl hlavní rozdíl? Z úst lektorů zněly věty: „Toto dítě vám bylo svěřeno Bohem. Právě on vybral vás konkrétně, abyste byli jeho rodiči.“ „Máte s dětmi problémy? Opustily cestu s Bohem? Nezoufejte, vidíte nyní pouze malý úsek jejich cesty, ale stále s nimi má Pán svůj plán a jsou jeho milované děti.“ „Je to poslání, do kterého vás Pán přizval. Pojďme a modleme se za jejich cesty, ochranu a budoucnost.“ Bylo to silné setkání, na které bychom rádi navázali.

Monika a Marek Kalvachovi, CB Pardubice, mají 1 dítě osvojené a 2 v pěstounské péči

▪ Rozhovor s Evou Čejchanovou K rozhovoru do Rady byla přizvána výkonná redaktorka časopisu Brána, sestra Eva Čejchanová. Vyjádřila vděčnost za příležitost k této práci, kterou před dvěma roky obdržela od Rady. Spolupráce v redakční radě je velmi dobrá, ostatní členové jsou profesionálové, kteří práci posouvají dále. V současné době funguje i web časopisu, kde jsou plné verze článků, které se už nevešly do tištěné verze.

Informovala o rubrikách v časopise.

Vzhledem k tomu, že mladí lidé jsou více zvyklí na web, vidí budoucnost časopisu hlavně tam. Nyní je ve spolupráci s TWR připravována i audioverze časopisu.

Vzhledem k tomu, že rozsah práce je daleko vyšší než stávající úvazek, rozhodla Rada o zvýšení pracovního úvazku redaktorky.

▪ Přerušení vikariátu Václava Radoše Vikář Václav Radoš požádal o přerušení vikariátu, a to z důvodu zdraví, situace ve sboru a potřeby dokončení studia na TCMI. Bratrův vikariát probíhá při zaměstnání. Rada souhlasí s přerušením vikariátu k 30. 4. 2019, s tím končí i mentoring Jaroslava Pokorného.

▪ Nástup vikáře Martina Kopa do Třebíče Rada souhlasí s nástupem vikáře Martina Kopa do sboru v Třebíči od 1. 7. 2019 do pracovního poměru na plný úvazek, a to na dobu určitou do 30. 6. 2021.

iNform kalendář

červen–červenec 2019

14.–16. 6. 2019 Pastorační soustředění ETS s Danielem Greenem

Odbor pro manželství a rodinu zve na akci otců s dětmi

Pořádá Evangelikální teologický seminář v Praze.

Na expedici děláme z chlapců statečné muže s rytířským srdcem a z děvčat holky do nepohody.

20.–23. 6. 2019 Expedice Apalucha Program pro otce s dětmi v Diecézním centru života mládeže VESMÍR v Orlických horách.

11.–17. 8. 2019 Kurz zpěvu Effatha Tábor pro děti od 9 do 25 let v Litomyšli.

expedice apalucha 2019

20.–23. 6. 2019 v Diecézním centru života mládeže VESMÍR v Orlických horách Nábor nových členů expedice do 2. 6. 2019 na tomas.grohman@gmail.com více informací na www.cb.cz/omar

6. 6. – 8. 9. 2019 In monte Oliveti Výstava s názvem Litomyšl a knižní kultura Jednoty bratrské v 16. století v Regionálním muzeu v Litomyšli.

21. 9. 2019 Konference křesťanských pěstounských rodin Církev bratrská – Archa, Pardubice

Číslo 06–07/2019, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 9. 6. 2019 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

kultura

Avengers: Endgame

náš tip

Adresát neznámý text Libor Duchek foto archiv

Naproti Národnímu divadlu sídlí malé

V

posledním desetiletí jsme svěd­ ky vzestupu komiksového fe­ noménu. Zatímco dříve byl komiks, dalo by se říci, šestákovou zá­ ležitostí, dnes ve svých filmových ná­ kladech atakuje roční rozpočet leckteré země třetího světa, a co je s podivem, vydělá si na sebe. Přiznávám, že jsem jako malý komiksy moc nečetl a nikdy jsem jim nepropadl. Nicméně si s chu­ tí na dobře zfilmovaný komiks do kina zajdu. Obecně je pro mě atraktivní téma hrdinství.

Co asi od superhrdinského komiksu očekává čtenář? Výraznou barevnost, která podtrhuje morální černobílost. Na jakékoliv straně vždy víme, kdo je pa­ douch a kdo je klaďas. Dramatický děj – v příběhu nemůže jít o žádnou prko­ tinu, ale nejlépe o osud Země, o její zá­ nik či přežití. O první usiluje padouch, o druhé superhrdina. To, že problém vyřeší superhrdina, je danost, nemůže se prostě nachomýtnout jen tak někdo z davu. Ten malý bonus je právě to, že stojí na straně dobra, takže má prostě větší kus štěstí. Musí si věřit na 100 % a nestresovat se tím, že na něj spoléhá dalších 7 miliard lidí. Komiks je také plný emocí, krátkých hutných hlášek a děj musí odsýpat. Každý komiks taky má, dalo by se říci, předem stanovený počet záběrů na určitou dějovou nálož.

(Následující pasáž obsahuje spoile­ ry!) Jak si s těmito žánrovými mezníky poradil film Avengers: Endgame? Určitá forma zániku Země, byť polovičatá, na­ stala už v předchozím díle. V Endgame tudíž hrdinové usilují o zvrat. Padouch dokonce zhyne v prvních minutách! Ale hrdinové jsou rozložení – psychicky i fy­ zicky, a o tom, jak se sbírají, je celý dlou­ hý, emocemi přepěchovaný úvod. Tako­

Věra Matulíková

vý obraz toho, jak přežívají hrdinové po porážce ve zdeptaném světě. Bez padou­ cha jsou jejich jasné barvy méně zářivé a smysl života v troskách.

Bonusem pro fanouška je, že film je plný sebeironie, jako nevýhodu jsem naopak vnímal příliš silný vztah tvůrců ke svým postavám na úkor děje. Z fil­ mu bylo cítit, jak jim dávají neúměr­ né množství prostoru a emocí, aby se s nimi rozloučili. Posledním rysem fil­ mu, který se podle mě nepovedl, je prá­ vě rytmus – sladění počtu obrazů a děje je krajně nevyrovnané. Ve filmu se obje­ ví snad všechny postavy marvelovské­ ho světa, a to jen proto, aby se objevily!

Vzhledem k jejich masivním nadpřiro­ zeným schopnostem pak padouch musí být doslova nezdolný a ano – je. V první části filmu padl jedinou ranou sekery, na konci odolává takřka pádu meteoru, aby pak zhynul na lusknutí prstů ma­ gické rukavice!

Závěrem tedy, kdo chce vidět co nej­ více marvelovských postav v jednom filmu – toto je správná volba. Kdo chce vidět jasnou a zajímavou dějovou kon­ cepci, zkuste něco jiného.

■

komorní divadlo Viola. Jeho výhodou je, že i když dostanete vstupenku až do poslední řady, pořád budete sedět téměř u jeviště. Divadelní sál je tak malý, že připomíná, pravda o něco větší, ale stále velmi útulný obývák.

Vejde se do něj necelých osmdesát diváků.

Jedním z úspěšných a hojně navštěvovaných představení je Adresát neznámý americké autorky Kathrine Kressmann Taylorové, která původní text napsala v roce 1938.

Píše se rok 1932 a dva přátelé Martin a Max (Jiří Dvořák a Jan Hartl), kteří spolu v Americe podnikali, se musejí rozloučit, jelikož Martin se stěhuje zpět do svého rodného Německa.

Představení sestává z dopisů, které si Martin s Maxem mezi lety 1932–1934 vymění. Dozvídáme se, jak se oběma přátelům po odloučení daří, jak se Martin po mnoha letech opět zabydluje v Německu, kde se postupně dostává do popředí Hitlerova ideologie, a jak se tato ideologie odrazí ve vztahu Martina a Maxe, který je Žid.

Představení, ač na pohled minimalistické, přináší silný, gradující děj s hlubokým sdělením, při němž je divák svědkem postupné proměny charakterů obou přátel.

Představení se hraje v divadle Viola už patnáct let.

Divadelní hra podle knihy Kathrine Kressmann Taylor Adress Unknown (1938), je nyní v repertoáru divadla Viola a jako rozhlasová hra je dostupná na internetu.

2019 červen –červenec

21

reportáž

Den za zdmi věznice

Areál před věznicí s ostrahou ve Stráži pod Ralskem se probouzí do nového dne, ale za vysokou branou vedle vstupní budovy už je živo – skupina mužů v tmavých montérkách a světle modrých „vaťákách“ se chystá na výjezd.

22 červen–červenec 2019

V

stup do hlavní budovy povolu­ je recepční bzučákem. Ocitám se naproti recepci v malinké vstupní místnosti průchozí na obě strany. No, prů­ chozí… všechny dveře a brány jsou zavře­ né a musí mi je otevřít někdo jiný. V ko­ vové skříňce za zády nechávám mobil, klíč od skříňky posouvám šuplíkem pod zasklenou přepážkou k recepční a beru si od ní štítek (nosit viditelně) a prohláše­ ní k podepsání. Musím respektovat pravi­ dla věznice, nesmím vězňům nic dávat, nesmím jim sdělovat své osobní údaje…

Techniku si vzít mohu, zaevidována a po­ volena byla několik dnů předem.

Ve dveřích sousední místnosti se objevu­ je Martin Škoda, vězeňský kaplan. Prochází mřížemi a po krátkém rozhovoru s recepční se vrací sousední místností do chodby za

text a foto Eva Čejchanová

dveřmi. Musím počkat, dokud tam nevstou­ pí. V místnůstce s bezpečnostním rámem a odbavovacím pásem nemůže být kromě obsluhy pásu víc než jeden člověk.

Konečně jsem ve vězení. Dlouhá chod­ ba vede ke schodišti ven. Stojím za branou, na kterou jsem se před chvílí dívala z druhé strany. Ploty jsou vysoké, nahoře je několik řad ostnatých drátů. Na každém okně mří­ že, všude čisto. Šeď betonu a panelů naru­ šuje kousek čerstvě zelené trávy, na kterém je z kamínků vyskládán znak věznice. As­ faltový plac je z jedné strany ohraničen vy­ sokou budovou s průčelím připomínajícím uspořádanou kartotéku. „To je ponorka,“ sděluje Martin místní označení pro ubyto­ vací blok. Za každým panelem s kulatým oknem a číslem pod ním je místnost pro dva vězně. Všude je ticho.

Vstupujeme na schodiště v budově na konci. Každé patro je od něj oddě­ lené zamčenou mříží. Za mříží je roz­ díl mezi dozorci a vězni ten, že dozor­ ci mají klíče. Jinak je nově příchozí na první pohled nerozezná. V patře s čís­ lem 5 hned za první mříží jsou květi­ ny. Je vidět, že je o ně dobře postaráno.

Druhou mříží už neprojdeme – před ní jsou nenápadné dveře označené kří­ žem. Kaple.

Hned při vstupu do tohoto malého prostoru je cítit, že tady je vyčleněné území, ambasáda Božího království.

Jednoduché, ale moderní lavice pro dvacet lidí, pultík, stolek, Bible, kyta­ ra. Při průchodu kaplí člověk míjí zasta­ vení křížové cesty. Oknem, které zčásti překrývají ramena velkého kříže, pro­ svítají paprsky ranního slunce. Nechce se mi odsud, ale musíme jít. Skupina venku čeká.

Výstupní procedura je tatáž, jako ta vstupní. Venku se od početné skupiny čekajících odděluje malá skupina, na­ sedá do aut a jedeme. Cíl cesty – zá­ mek Lemberk.

Venku

Teprve na parkovišti mám čas si celou skupinu pořádně prohlédnout. Pět věz­ ňů – mladí kluci, všichni věkem něco málo přes dvacet let. Pár zaměstnanců správy zámku a věznice, kromě kapla­ na doprovází skupinu i speciální peda­ gog Josef Váňo. Z celé skupiny jsou zde poprvé jen dva vězni, ostatní ví, jak to chodí, a je to vidět. V kůlně na zahradě letohrádku si berou nářadí, které budou potřebovat, a odcházíme. Krumpáče, motyky, sekery. A pár laviček se dvě­ ma lavicemi, aby bylo kam si sednout v době pauzy. Modrá obloha a slun­ ce slibují teplý den, ale tato naděje se ukáže jako planá – větvemi vysokých stromů v zámecké aleji se moc slunce neprodere a celou dobu fouká ostrý, studený vítr.

Vězňům to nevadí. „Jsem rád, že jsem venku. Venku je líp než ve věz­ nici,“ odpovídá jeden z nich na přímý

dotaz. Být venku není samozřejmost. „Věz­ ni jsou na „extramurální aktivity“ jak se pracím mimo věznici říká, vybíráni podle aktuální psychické nálady – ve chvílích, kdy jim rovnováhu naruší třeba nějaký do­ pis s informací o úmrtí někoho blízkého, rozchodu a podobně, mohou jednat zkrat­ kovitě,“ vysvětluje Josef Váňo. Zohledňuje se i mnoho dalších faktorů, kromě jiného také doba, kterou mají do splnění trestu.

Těm z dnešní skupiny zbývají do konce pobytu ve vězení měsíce.

Stromořadím ke kapličce

Alej na výšině s výhledem do daleka kon­ čí a tam, kde terén začíná strmě směřovat dolů, na samém zlomu vrstevnic, kde se kopec svažuje k Markvartickému rybní­ ku, stojí stará kaplička. Za oprýskanou zdí porostlou břečťanem se v malém prostoru nachází hřbitůvek s několika náhrobní­ mi kameny, zasazenými do vnitřní strany zdi. Mnohé už se v ní neudržely. Nedá se tam vejít, branka ve zdi je už pár desetiletí zazděná, protože uvnitř „kostelíka blaho­ slavené Zdislavy“, paní z Lemberka, van­ dalové hledali zakopané poklady. Obnova hřbitůvku ani kaple ale není na pořadu dne. Kromě odřezávání náletů, čištění aleje a likvidace větví v drtičce mají dnes znovu po mnoha desítkách let uvidět světlo světa široké zámecké schody. Člověk by nevě­ řil, že tam jsou.

Skupina s prací neotálí. Pustili se s vervou jak do odklízení větví, tak do odstraňování masivního koberce z lesní­ ho porostu. Stojí u nich dohled, ale pobí­ zet k práci je nemusí. „Jsme rádi, že je tu máme, teď jsou tu asi po dvacáté,“ říká mezi řečí správce zámku. „Máme s nimi dobré zkušenosti, nedělají problémy,

→

infobox

Věznice s ostrahou Věznice ve Stráži pod Ralskem vznikla z původních ubytoven pro pracovníky uranových dolů a funguje od roku 1973 jako zařízení s ostrahou. Tuto formu trestu určuje soud, stupeň zabezpečení střední a vysoký už ale určuje vězeňská komise na základě chování odsouzeného, který tak může přecházet z kategorie středního stupně zabezpečení do vysokého a naopak. Kapacita zařízení je 728 míst. Na počátku v areálu věznice stály pouze ostrahové věže a administrativní a hospodářská budova, rozšíření se areál dočkal v 80. a 90. letech. Duchovní služba v českém vězeňství funguje od roku 1994. Historii a aktivitám věznice je věnována výstava v městském muzeu.

2019 červen –červenec

23

reportáž

EXTRAMURÁLNÍ AKTIVITY Po dlouhých desetiletích se u kapličky na konci aleje díky práci skupiny vězňů opět dostávají na světlo zámecké schody.

jsou to pracanti.“ „Akorát támhle kole­ ga je ‚nemakačenko‘,“ doplňuje nahlas, aby to bylo slyšet až na schody, sarkas­ ticky a s úsměvem vězeňský doprovod. „Já?! No pane Váňo, co to říkáte? Dělám, co vám na očích vidím, ruce bych si str­ hal!“ odpovídá stejným tónem muž na schodišti, které je zatím pořád ještě víc tušit než vidět.

Člověk by měl směřovat ke smíření Rozhovor s Mgr. Bc. Martinem Škodou, vězeňským kaplanem, CB Liberec připravila Eva Čejchanová

Když komunikuješ s vězni, věříš jim, nebo k nim už od začátku přistupuješ jako k někomu, kdo bude nejspíš lhát?

Případ od případu. Základem komunikace duchovního s vězněm je oboustranná důvěra, snažím se ho povzbudit, ale vždycky musím pamatovat na to, že proti sobě mám člověka, který něco spáchal – trestný čin, často velice nepěkný. Spousta z nich má rozvinuté poruchy osobnosti. Na druhou stranu nesdílím obavy ohledně trestných činů vůči duchovním. Člověk je ve vězení izolovaný, postupně se ztotožňuje s vězeňským prostředím, zvyká si na neustálý pocit ohrožení – že ho chce někdo podvést, vydělat na něm… probíhá proces prizonizace.

Venku prizonizace odeznívá velmi pozvolna, a jestliže tam nemá dobré přátele, najde si takové, kteří také prošli vězením a rozumí mu. Takže jestliže s ním nebudeme spolupracovat i venku, bude nás tím víc ohrožovat. „Dnes jsem vězněm, zítra vaším sousedem.“

Zažil jsi v tomto smyslu ty nebo tvoje rodina pocit ohrožení?

Můžu říct, že zatím ne. Člověk musí mít i zdravý odstup. Není to tak, že bych si bývalého vězně pozval domů a řekl mu, že u nás může bydlet. V devadesátých letech jsme takto měli na faře jednoho vězně, který tam bydlel. Byl šťastný, moc nám děkoval – a na odchod nám nezapomněl ukrást peníze. Je to složité. Někdy modlitby a duchovní prostředí toho člověka mění – rozhovor začínáme a končíme modlitbou. Je to ochrana pod krví Ježíše Krista, jiná dimenze vnímání duchovních věcí, cítí to. Proto je tak důležité uprostřed věznice oddělit to prostředí pro sakrální věci. Když se v člověku při schůzce podaří oddělit to dobré, tak je to vždycky vynikající setkání.

Práce ve věznici je působení v místě koncentrace lidí, ve kterých je nebo

v nějakých chvílích v minulosti zvítězilo zlo. Je to cítit?

Práce sama může člověka namotivovat, ale konečný smysl mu dá Kristus a víra, tam by člověk měl směřovat. A také ke smíření, i sám se sebou. Ti lidé mají v sobě spoustu běsů, ve věznicích jsem se setkal i s věcmi, které hraničí s exorcismem. Samozřejmě povahu té služby ve věznicích není možné provádět, i když by to někdy pomohlo.

Lidé, kteří pracují ve věznici, se setkávají se zlem – někdy je deklarované, někdy ne.

Někdy vězni vyhrožují, setkávají se s tím, co udělali, někdy je to jen záludný postoj člověka, někdo vás otevřeně prokleje.

Jsou tam i lidé, kteří obětovali satanu krev svých dětí. Je to prostředí toxikomanů, kteří jsou otevřeni různým vjemům a často sahají po zlém. Tohle všechno člověka zasahuje a já to vnímám velmi osobně. ■ Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

24 červen–červenec 2019

Už do toho nespadnu

„Kaféééé,“ ozve se nám za zády. Zaměst­ nankyně Správy zámku Lemberk přivezly svačinu. Horkou kávu v termoskách a dva druhy moučníků. Kdo má alergii na oříš­ ky, může si dát makový. Vynikající. Tohle je pro vězně bonus navíc, domácí koláče a kafe v aleji ve věznici nedostanou.

Využívám toho, že nemají v rukou se­ kery, a sedám si proti jednomu z nich.

Patrik. Ve vězení je čtyři roky za ublížení na zdraví, za sedm měsíců jde domů – na druhou stranu republiky. Čeká ho tam babička, celou dobu při něm stála. Jako jediná. „Modlím se za ni,“ říká po chvíli rozhovoru. „Chci jí to vrátit. Ztratil jsem tu spoustu času, roky mládí. Věřím si na­ tolik, že už do toho znovu nespadnu.“ Ve vězení Patrik uvěřil. „Modlil jsem se někdy i dřív, ale teď je to jiné,“ hledá slova. „Hodně mi pomohl kurz Cesta věz­ ně. Jsou to příběhy vězňů z celého světa – z Číny, Chile, Thajska… jak je proměnilo to, že uvěřili v Ježíše. Moc mi to pomohlo. Člověk musí přijít sám na to, že se chce změnit, ale díky lidem, jako je pan kaplan nebo pan Váňo, je to snazší.“ Ptám se na odpuštění. Jestli o něj stál, od člověka, kterému ublížil. „Chtěl jsem

Metanoia II

mu napsat omluvný dopis, ale tam, kde byl před mým uvězněním, už ten člověk není. I sám sobě se snažím odpustit. Jde to, ale je to těžký.“ Schody pro zámeckou paní

Uplynul domluvený čas a Martin Škoda te­ lefonicky hlásí věznici, že je vše v pořád­ ku. „Pane kaplan, kouše??“ ozve se z hlu­ bin zámeckého schodiště hlasitá obava.

Jeden z vězňů drží v ruce ještěrku. V té zimě se sotva hýbe. „Zabíjí!“ odpovídá se smíchem kaplan. Slepýš, který je vykopán

na světlo o chvíli později, se o nějaký po­ hyb ani nesnaží.

Za pár hodin je hutná vrstva zeminy pryč a schodiště je vidět v celé své šíři.

Skupina nastupuje na poslední úklid kom­ plet. Je vidět, že jsou sehraní a dokona­ le ovládají zlaté pravidlo úklidu (platné v jakýchkoli společenských strukturách), totiž že schody se vždycky zametají od­ shora. Poslední kolečko hlíny. Hotovo. Ke kapličce vede krásné široké schodiště.

Akce schody končí a celá skupina se přesunuje na zahradu k letohrádku. Ukli­ dit nářadí a pohov. Za zahradní zdí, na dvou místech už v minulém století pro­ lomenou pády mohutných stromů, svítí slunce. Ze suchých větví staré lípy v rohu zahrady je na horní planině za chvíli oto­ pu na vatru. Malý ohníček plápolá ve vě­ tru a ten žene kouř do všech stran. Kdo si chce opéct buřt a nechce to obrečet, ten se kolem něj hezky proběhne.

V plánu je ještě výstup na věž. Na ten ale nedojde, brigádní jednotka je z hrubé fyzické práce a přemíry čerstvého vzdu­ chu unavena.

Vracíme se do vězení.

■

S přesahem

Ředitel věznice ve Stráži pod Ralskem pl. Mgr. Ladislav Blahník z hlavních úkolů pro vězeňskou službu na rok 2017 vytáhl bod, ve kterém se praví, že by kaplani měli spolupracovat s církvemi, zvláště v oblasti resocializace vězňů a jejich přípravy na propuštění. Tento úkol zadal Martinu Škodovi a vznikl projekt Metanoia II, za který Martin loni získal cenu ministra spravedlnosti. Během pobytu ve vězení kaplan spolupracuje s odsouzenými na změně smýšlení a konfrontaci se skutkem a možnostmi jeho odčinění. Ve druhé, nejtěžší fázi, se propuštěný staví na vlastní nohy. Projekt, který sdružuje prostředky na pomoc propuštěným vězňům zhruba pro první dva měsíce jejich pobytu na svobodě, se rozjel ve spolupráci Církve bratrské v Liberci a Mezinárodního vězeňského společenství. Pomáhá vězňům napříč církvemi a dneska už má síť mentorů po celé republice.

Yellow Ribbon Run Yellow Ribbon Run (Běh se žlutou stužkou) je štafetový běh, kterého se účastní kolem pěti tisíc závodníků.

Už třetí rok ho běží podnikatelé, zaměstnanci vězeňské služby i vězni, aby upozornili na situaci těch, kteří vycházejí z vězení a obtížně shánějí práci. Štafeta vězeňské služby věznice ve Stráži pod Ralskem skončila loni z 50 družstev druhá, v družstvu byli i vězňové.

Těm se úspěšná reprezentace věznice promítá v souvislosti s dalšími kritérii do odměn, například ve formě návštěv rodin či vycházek.

2019 červen –červenec

25

rodina

Zpověď teenagera podle autentického vyprávění napsala Eva Čejchanová ilustrační fota gatephoto Jména a další identifikační prvky byly pozměněny.

Znáte to. Člověk se zamiluje a všechny myšlenky se najednou začnou upínat na ni, na dívku, která se mu líbí.

Představuje si, jak s ní tráví čas, jde na výlet, žije s ní. Je mu sympatická, rozumí si s ní. A pak se to někde zadrhne.

Ř

íkali mi: „Na svůj věk toho máš za sebou už docela dost. Možná by tvoje zkušenost někomu pomohla.“ Nevím, třeba jo. Tak tady je můj příběh. Říkejte mi třeba Michal, to je jedno, není to moje jméno, žádné jméno, které zde řeknu, nebude pravé. Vlastně doufám, že ti, o kterých budu mluvit, to nikdy číst nebudou. Je to za mnou, za námi. Věřím tomu, protože dneska už jsem jinde.

Veronika

Tak jak jsem říkal. Veronika. Líbil se mi její charakter, vzhled, obličej, vlasy… Člověk málokdy v téhle zemi narazí na takovou holku. Navíc s tím, co jsem u holky hle­ dal jako společný bod našich životů a bez čeho by to nešlo – s vírou v Boha. Zami­ loval jsem se. Tedy tehdy jsem to viděl jako zamilovanost. Jenže jsem s ní málo mluvil a myšlenky na ni naopak zacháze­ 26 červen–červenec 2019

ly daleko. Jeden kazatel mi tehdy řekl, že vztah s protější stranou by se měl stup­ ňovat. Jenže když je jeden z té dvojice na šestce nebo na sedmičce, ale ten druhý te­ prve na jedničce nebo na dvojce, tak by se ten pomalejší mohl vyděsit. Já jsem byl na sedmičce, ona maximálně na trojce. Ten vztah tehdy neměl šanci. Nejen kvůli to­ muhle nepoměru.

Začaly se ve mně hromadit pocity be­ znaděje. Půl roku jsem se v tom plácal.

Chtěl jsem umřít. Zabít se. Nemyslet na nic. Mít konečně pokoj. Nic nemělo smysl, ani škola, ani rodina, ani víra. Byl to pocit

naprosté životní marnosti. Byl jsem pono­ řený do smutku. Nesoustředil jsem se na školu, začal jsem dostávat pětky, s tím při­ šlo propadání a totální beznaděj se tím jen prohlubovala. Protože když se nedostaneš do dalšího ročníku, má to následky. Zvlášť když tě čekají zkoušky. Ale proč bych se snažil dostat k maturitě, když možná už za týden budu mrtvý?

Nikdo mě nemohl pochopit. Lidi, kteří dlouhotrvající úzkostné stavy nezažili, vů­ bec nevědí, jaké to je. Nevědí, jak mohou po­ moct. Nikdo. Ani spolužáci, kamarádi, lidi ze sboru, z mládeže. Byl jsem v tom sám.

pastorace

Jak může teenager najít vnitřní mír s Bohem

Máma

Tady přichází na řadu máma. Měl jsem s ní vždycky dobrý vztah, hodně jsme spolu začali mluvit hlavně po tom, co uvěřila. Začala mě brát s sebou a já jsem začal chodit nejdřív do besídky, pak do mládeže. Chytlo mě to. Četl jsem Bibli, viděl film Ježíš. A jeho život, teda hlavně to, jaké dělal zázraky, mě oslovily. Tře­ ba Lazar – kdo dovede někoho vzkřísit z mrtvých? Nebo že dal apoštolům moc, aby vymítali z druhých démony. Ale zá­ zrak, který se mi tehdy líbil nejvíc, byl na hoře, kdy Ježíšovo roucho začalo zářit – tohle proměnění, když k němu začali promlouvat Mojžíš a Elijáš – Mojžíš, nej­ významnější patriarcha Izraele, a Elijáš, který byl vzat do nebe! Jednou jsem se pak mámy ptal, jak se člověk dostane do nebe. Co pro to musím udělat? A ona mi řekla: „Musíš přijmout Krista a musíš se nechat pokřtít.“ Do veřejného křtu se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem se rozho­ dl, že do toho půjdu i tak. Už je to pár let.

Prostě – máma je máma. Zdravě pře­ mýšlející a milující rodič vždycky na dítěti pozná, že něco není v pořádku, vždycky se ptá. A máma to poznala a ptala se. Řekl jsem jí to. Že se chci zabít. Maminka zaří­ dila konzultaci s lékařkou, a když to kul­ minovalo, lékařka navrhla hospitalizaci.

PhDr. Dalimil Staněk, DiS., kazatel CB v Olomouci, psycholog

Někteří lidé se jeví jako křehčí a jiní odolnější. Nemyslím tím dvě jednoznačně oddělené množiny, ale škálu od výrazné slabosti po překvapující odolnost. Mezilidské rozdíly se v této oblasti nejzřetelněji projeví v období osobních a vývojových krizí (v dospívání, při odchodu z domu, po rozchodu atd.). Křehčí a slabší lidé hůře snášejí změny, ztrácejí orientaci a naději. Není lehké opustit cyklus negativního myšlení a prožívání. Trvá jim déle najít směr a přijmout svou slabost. Odolnější lidé životem očividně proplouvají s větší lehkostí. Důvodů, proč je jeden člověk osobnostně, psychicky i fyzicky a potažmo duchovně slabší než druhý, může být celá řada a nejde ukázat prstem na konkrétní z nich.

Pro všechny se otevírá Boží náruč, v Ježíši zpřítomněná náručí komunity církve. Ne-mocní i mocní jsou náchylní k odlišným hříchům a opakovaně potřebují Boha, jeho pevnost, milost, citlivost, povzbuzení, výzvy, napomenutí i odpuštění. To vše přijaté skrze Bibli, modlitbu a komunitu. Pavel dokonce o církvi překvapivě říká: „Naopak ty údy těla, které se zdají být slabší, jsou nezbytné.“ (1Kor 12,22) Silný člověk se od slabších a křehčích učí to, že jeho vlastní soběstačnost a odolnost je dočasná iluze a někdy modla. I on bytostně potřebuje Krista a bližní. Připomíná si, že základní síla, odolnost a sebeovládání není zásluhou, kterou by se mohl chlubit.

Vždyť kdo dal křehkost či sílu nervové soustavě? Kdo dal rodiče, kteří naučili kázni?

Pokud jsem dnes silný, je má síla Božím darem a projevem lásky ke slabšímu, kterého podepřu. V těle Kristovy církve tak slabší slouží silnějším a silnější slabším. Oba jsou nezbytní.

Křehký mladý člověk bojující s hříchem má příležitost podílet se na spoluvytváření církve i pro slabé. Jak může vypadat? 1) Jsou v ní slyšet i svědectví o zápasech a prohrách, nejen o uzdravení a vítězství. Vždyť jediný opravdu hrdinský příběh je ten o Ježíšově smrti a vzkříšení. 2) Člověk zažije, že církev je poslední místo na zemi, kde by se musel dlouho stydět. Zastydí se za hřích. Stud ho vede k Bohu a k druhým, protože ví, že se nemusí bát pohrdání a odsouzení. Ostatní mu zvěstují odpuštění, zpřítomní přijetí a stud okamžitě ztratí sílu. 3) Najde v ní alespoň pár blízkých bezpečných přátel a širší rodinu.

4) Církev připomíná, že lidská záchrana se opírá o smlouvu, jejímž garantem je Bůh, a ne o proměnlivý pocit blízkosti či vzdálenosti od Boha. Lidé občas potřebují vědět, že se nedrží Boha svou vlastní vírou a zbožností, ale drží je Boží moc a přímluvy druhých.

Co mohu pro dospívajícího dělat jako kazatel, vedoucí nebo pastorační pracovník?

1) Chci si zachovat citlivost na jeho přítomné obtíže a zároveň nadhled. Změny v životě se nevyhnutelně dějí, jen ne s rychlostí lusknutí prstů. Zvláště když jde o témata zrání, vývoje a závislostí vázané na změny v mozku. Mladého člověka nebudu utěšovat tím, že to za pět let bude lepší, to mu naději nedodá. Nadhled dodá naději mně k tomu, abych s ním dnes a zítra byl a nezlomil nad ním hůl. Moje lidská přítomnost dnes zase dodá naději jemu. 2) Ptám se sám sebe i jeho, co dnes z Boží milosti a síly může udělat. I kdyby to byla maličkost. Každá modlitba, každý pohled na Boží slávu v přírodě a každé, byť nepatrné omezení hříchu je dětským krůčkem ke zralosti. Dnes ani zítra nebude u cíle.

Ale ani já ne.

Psychiatrie

Na psychiatrii jsem byl necelé dva měsíce.

První dny se nedělo nic. Mohl jsem jen le­ žet v posteli nebo ve společenské místnos­ ti sledovat televizi. Ale když se dívá osm lidí, program se vybírá podle většiny, men­ šina má smůlu. Po pár dnech začal běžný program oddělení – komunita, kde v ko­ lečku každý odpovídá na položenou otáz­ ku, pak škola, různé druhy terapie. Třeba muzikoterapie – člověk se přihlásí, ale ve výsledku je to stejně povinné. Doktorka pustila hudbu a my jsme do toho rytmu bubnovali. Soustředění se na to mělo po­ stupně snižovat úroveň nezájmu o všech­ no a člověk by na tom měl být psychicky lépe. Nebo arteterapie – doktorka pustila hudbu a do toho jsme kreslili, co nás na­ padlo. Nakreslil jsem krajinu. A canistera­

→

2019 červen –červenec

27

rodina

Po návratu domů jsem rovnýma noha­ ma skočil do proudu – máma mi mezitím ve škole vyjednala přezkoušení z před­ mětů. Povedlo se, vlastně hodně úspěš­ ně. Měl jsem dokonce lepší známky než to pololetí předtím. A teď mám známky úplně nejlepší.

Péčko

pie – na oddělení přivedli psa, dostali jsme pro ně pamlsky, řekli jsme „Sedni!“ a mohli jsme ho pohladit. To bylo fajn.

Jednou za týden každý vyprávěl dok­ torce, co ho trápí. Mlel jsem to samé po­ řád dokola, že je všechno špatně. Depre­ se ani nemusí být o smutku, deprese je, že člověk nepociťuje vůbec žádné emoce.

Myslím, že na tom jsou lidé mnohdy mno­ hem hůř, než jsem byl já, když k tomu mají třeba schizofrenii, anorexii, panické stavy nebo tak.

Lidé tam byli různí. Když jsem si s nimi začal povídat, zjistil jsem, že se spoustou z nich to není až tak zlé. Ale z jedné dívky jsem měl strach. Cítil jsem z ní zlo. Šla mi z toho husí kůže. Mnoha lidem tam byla nesympatická.

28 červen–červenec 2019

Ani tam mě ale myšlenky na sebevraž­ du neopustily. Chtěl jsem se předávkovat léky. Vůbec to neúčinkovalo. Ale zpětně hodnoceno – ty dva měsíce mi pomohly vážit si obyčejných věcí. Až to zní směšně, ale když jste zavření na psychiatrii, kde na oknech jsou mříže, a vy víte, že nikam ne­ můžete jít, prostě jste zavření na několi­ ka stovkách metrů čtverečních – tak je to strašné. A nejhorší je, když vás vezmou na zahradu a vy vidíte ta zamřížovaná okna.

To je snad ještě větší deprese, než když jsem byl uvnitř. Tam jsem se naučil být vděčný za maličkosti. Tak vzniká štěstí – když vnímám, že mám nohy a mohu chodit, že mám oči a mohu vidět – a že to všechno není samozřejmost. Člověk je málo vděčný.

Bylo by fajn, kdybych v téhle chvíli mohl říct, že je už všechno úplně v pohodě. Ale pravda by to nebyla. Táhne se se mnou ještě něco, s čím pořád bojuju.

Už na základce v sedmé třídě se spolu­ žáci ve škole pořád bavili o nějakém péč­ ku. Když jsem se zeptal, co to je, řekli, že porno. Do té doby jsem byl kluk, kterého zajímala autíčka, tohle mi bylo úplně jed­ no. Prostě dítě. Věděl jsem, že něco jako sex existuje, ale to bylo tak asi všechno.

Ten den, kdy mi kluci ve škole řekli, co je to péčko, jsem si to doma zadal do Googlu a nějaké amatérské video jsem si pustil. Musel jsem se pak k tomu vracet, i když to, co jsem vždycky potom cítil, byla lítost vůči Bohu a strach – co bude následující den ve škole, co bude v rodi­ ně, měl jsem tam spory. Protože se mi to vždycky vymstilo. Vždycky se pak stalo něco, že jsem si řekl: to máš za to, ne­ měls to dělat. Chápal jsem to tak, že mě Pán Bůh potrestal, i když Ježíš je milující, umřel za všechny. Ale člověk, když si čte Starý zákon, tak čte i to, že Bůh lidi trestá, nelibuje si v tom, aby jim ublížil. Tehdy jsem to tak viděl.

Když jsem pochopil, že nás trestá, pro­ tože nás má rád, tak mi došlo, že nás vlast­ ně vůbec netrestá. Bůh stvořil svobodnou vůli, když stvořil Adama a Evu a had řekl Evě, ať utrhne jablko, a ta svedla Adama.

Nikdo je nenutil, aby to jablko jedli, to bylo na nich. A vymstilo se jim to, byli vy­ hnáni z ráje. Lidé mají svobodnou vůli – stačí se podívat na volby v roce 1933 v Ně­ mecku, kdy se Hitler demokraticky chopil moci. Nikdo Němce nenutil.

Vždycky jsem prosil Pána Boha o od­ puštění. Jednou jsem mu slíbil, že se ne­ budu měsíc koukat na porno, když budu mluvit s tou holkou, o kterou žádám.

psychologie A skutečně to tak bylo, ten měsíc jsem to vydržel. Ale pak se to zas vrátilo. Prožíval jsem zklamání ze sebe sama. Věděl jsem, že to dělat nemám. Jako ten Adam s Evou. Říkal jsem si, že je to pořád lepší, než mít sex s kdekým, mladí takoví dneska jsou.

Zdálo se mi to jako řešení, aby se člověk nezbláznil. Ale kazatel řekl, že si to nalhá­ vám. Že celá jeho generace neměla počí­ tače, přístup k pornu byl velmi omezený a mladí muži hromadně nešíleli, i když si­ tuace ohledně sexuálního života mladých nebyla jiná. Že jde jen o to nastavit si blo­ kování stránek a dát přístupová hesla ně­ komu, kdo mi je nedá. Asi má pravdu. Má to logiku. Každopádně ze své zkušenosti můžu říct, že je to boj. A pokud mladí lidé můžou, ať se sledováním porna vůbec ne­ začínají. Se žádnou závislostí.

A tak to je

Den co den se modlím, ať jdu tou správ­ nou cestou, protože Boží cestou jde člověk celý život, není to běh na deset dní. Přijdou dny, kdy mu to svoje trápení odevzdám, pomáhám lidem, na mámu se neutrhuju… a modlím se. A fakt to mám nastavený, že chci mít dobrý vztah s Bohem, a je to, jako by vedle mě stál a chodil se mnou, když jdu třeba venčit psa. Nebo ve sboru. A pak jsou dny, kdy přijde stres, kdy se netěším do školy. Ježíš taky říká, že některá semena padnou do trní a to je udusí, kvůli starostem tohohle světa. Nebo padnou na zem a ptáci je sezobají nebo lidé ušlapou. A tak to je.

I v osobním životě, ať už v rodině, nebo ve škole, i v církvi jsou konflikty.

Někdy jedu z brigády, v uších mám slu­ chátka, myšlenky mi v hlavě kolují a jsem naštvaný na celý svět. Ale někdy přijdou fakt krásné dny, kdy to pociťuju i uvnitř – v srdci, v hlavě, emočně odevzdám problé­ my Kristu. A prožívám radost. Že venku za­ číná být hezky. Že budu mít brzo zkoušky za sebou. Že půjdu na další školu…

Teď jsem pozval Veroniku do divadla a udělalo jí to ohromnou radost. Z toho se taky raduju, ale když to nedopadne, tak se svět nezboří. Ještě mi není dvacet a nevím, koho potkám. Třeba i jinde.

Strašidlo s názvem Puberta Eva Čejchanová, absolventka oboru Psychologie na MU v Brně

Období dospívání je přelomovým obdobím v životě člověka. Zatímco všechny ostatní vývojové fáze plynule přecházejí jedna do druhé (z kojence do batolete, ze zralé dospělosti do stáří atd.), mezi starším školním věkem a ranou dospělostí je to jinak. V období adolescence se jedná o radikální změnu v malém časovém rozmezí. Je to zlom, který mnohdy provází různé krize. Lví podíl na tom mají i fyzické proměny související se změnou hladiny hormonů.

Typickým znakem tohoto období je konflikt. Za prvé se sebou samým, kdy vnitřní vnímání okolního světa teenagera osciluje mezi protiklady – nadšení proti světobolu, citlivost proti cynismu, přátelství proti samotě… Za druhé s okolím. Impulzivita, ideá­ly a touhy uvnitř člověka stojí proti světu norem a stereotypů, zodpovědnosti a závazků, jehož součástí bývají obvykle i rodiče. Tento vnitřní i vnější zápas je proces přirozený a z hlediska osobního vývoje tedy i správný. Jak říká dnes už zlidovělé rčení: „Bůh vymyslel pubertu, aby se rodiče netrápili tím, že jim děti odejdou z domova.“ Není však radno chování potomka v tomto stavu podceňovat. Emoce v tomto období bývají labilní, objevují se dosud nepoznané hluboké city ke druhému pohlaví (s puncem jedinečnosti až fatality) a sebehodnocení je výrazně závislé na reakcích uznávaného okolí (což už nejsou rodiče, ale vrstevníci). Hledání vlastní identity postavené na vlivu vrstevníků může zavést mladého člověka do závislostí, které pak těžce poznamenávají jeho život daleko do dospělosti. Přidá-li se k tomu zmatek a rozpor mezi „požadovaným ideálním já“ a „skutečným já“, dá to dohromady nebezpečnou směs, která někdy (např. v případě nešťastné lásky) může vést až ke skutečné tragédii.

Klíčovým momentem k přežití celého období bez újmy se pak stává komunikace s někým vně skupiny „stejně postižených“, tedy vrstevníků, ideálně s rodičem. Ze strany rodičů je však naivní si myslet, že se jim dítě v tomto období otevře bez toho, že by to dělalo už celá léta předtím jako něco přirozeného. Podle výzkumů se dítě od jedenácti let cítí lépe ve společnosti kamarádů než rodičů, od 12 let se svěřuje víc přátelům než rodičům, zvláště co se lásek týká. A od 14 let u nich také častěji hledá pomoc, když má skutečný problém. V 15 letech už mají přátelé ve všech oblastech života větší důvěru adolescenta než vlastní rodiče. Schopnost účinně pomoci je však na straně vrstevníků v porovnání s rodiči mizivá.

Nakonec uklidnění pro rodiče: Oproti mládí prarodičů současné dospívající generace se zdá, že psychických problémů mládeže astronomicky přibylo. Ale není to pravda.

Jen psychologie je dál a dovede různými dys- přesněji popsat to, co naše babičky shrnuly do vět: „je pomalejší“, „je šikovnější na ruce než na hlavu“ nebo „chvilku neposedí“. Z přirozeného procesu dospívání, které kdysi nemělo v životě člověka ani svoji samostatnou periodu, se stalo strašidlo s názvem „puberta“. Ale s dětmi se toho zas až tolik nezměnilo. Problematická puberta zůstává i dnes záležitostí menšiny populace adolescentů a většina rodičů by ji u svých dětí, nebýt neblahé pověsti tohoto vývojového období, sotva zaregistrovala.

■

2019 červen –červenec

29

zápisník

Slušná lekce text Pavel Ildža foto archiv autora

Jste pro děti něco jako magnet a málok­ teré, po překonání prvního ostychu, odolá nesáhnout si či nevzít za ruku. Stačí na ně mrknout. A na bohoslužbu, jakou znáte, v Africe taky rychle zapomeňte. Zpěv, ta­ nec a pořádná dávka energie a decibelů vám během několikahodinových boho­ služeb usnout rozhodně nedopřejí. Ale ta

J

e to můj poslední týden v Ugandě, z celkem sedmi týdnů, které jsem tam mohl prožít koncem loňského roku. A je to zároveň třetí a poslední den strávený ve městě Lira, kde jsme společ­ ně s Joshuou, Alicí a Kennedym prožili požehnaný čas v místní církvi. Joshuu asi mnozí znáte. Je to dlouholetý hlavní kontakt v Ugandě a spolupracovník za­ hraniční misijní agentury Jděte. Joshua navíc před několika lety navštívil Českou republiku a několik našich sborů.

V Liře jsme navštěvovali základní školy provozované místní církví, rozdávali dě­ tem knihu s biblickými příběhy The Right Choices a vyprávěli si příběhy o správných i špatných rozhodnutích některých biblic­ kých postav. Také jsme se mohli zúčast­ nit několika bohoslužeb. Po těch týdnech v Ugandě už vím, co mě ve zdejších školách a na bohoslužbách čeká. Děti jsou, stejně

30 červen–červenec 2019

živelnost, nespoutanost! K nim to zkrát­ ka přirozeně patří a baví mě ta odlišnost jejich kultury a forem zbožnosti. Takže další úžasné místo, úžasní lidé, úžasná práce a úžasná zkušenost!

jako všude v Ugandě, neuvěřitelně spon­ tánní, živelné a přátelské. A já, jako „mu­ zung“, jsem pro ně něco jako zjevení! Bílá kůže, rovné vlasy, vousy a chlupy na rukou!

Ale zpět k onomu ránu… Už jsme se chystali jen posnídat v domě místního pas­ tora, který nám dělal průvodce, a vyrazit do města Arua, kde měl Joshua domluve­ ná další setkání. Na místní stravu jsem si už zvykl, takže mě po ránu matoke, pošo, vajíčka či kousky nerozžvýkatelného ho­ vězího nepřekvapily. Po chvíli klidného posezení s kávou a čajem se pastor odml­ čel a odešel do vedlejší místnosti, odkud v náručí přinesl bezvládné tělo své nete­

Ugandský „fast food" Na stavbu nové školy, zvlášť když se musí vyrobit každá cihla, je potřeba se pořádně posilnit.

ře, asi 11leté Beatrice. Položil ji na gauč vedle nás s prosbou, abychom se za ni modlili. Je v tomto stavu bezvědomí už několik dnů a oni nevědí, jak jí pomoci a co jí vlastně je.

Hned mi proběhlo hlavou: „Viděl ji už doktor? Proč ji nevezmou do nemocni­ ce? Přece ji tady nenechají jen tak ležet a umřít!? S tím přece musíme něco dě­ lat!“ U nás doma bych si věděl rady hned, a zvlášť pokud by šlo o dítě. To by byl fofr!

Jenže tady je všechno jinak. Dostupnost lékařské péče nulová, o nějakém státním zdravotním systému si tady mohou nechat jen zdát. Naprosto mě dostala ta bezmoc.

V tu chvíli jsem prostě nemohl dělat NIC! NIC? A kde je najednou tvoje víra, hochu?

Kdy jindy by se měla osvědčit než právě teď? Kdy jindy bys měl uvést v život to, co znáš a čemu věříš od mládí?

Musel jsem nad svou nedověrou jen kroutit hlavou. „Bože, odpusť mi po­ chyby!“ A tak jsme se s Alicí, Kenne­ dym a Joshuou za Beatrice asi hodinu modlili a zápasili. Pak už nezbylo, než se s pastorem a jeho rodinou rozloučit a vyrazit směr město Arua. Ještě něja­ kou dobu byl v autě zvláštní klid. Boj za Beatrice ještě stále probíhal, nešlo to jinak. Asi za hodinu zvoní Joshuovi telefon. Když zavěsil, otočil se k nám a s úsměvem říká: „Volal pastor. Beatrice se probrala a je při vědomí.“ Díky Pane!

Slušná lekce.

Ale asi vás taky zajímá, jak jsem se do Ugandy vlastně dostal. Uganda je pro mnohé z CB „srdcovka“. Už před mno­ ha lety se několik odvážlivců podílelo na stavbě a provozu školy v Mityaně. Odtud pramení většina kontaktů a přátelských vztahů, a to včetně Joshuy. Na jeho do­ poručení se v minulých letech rozjel pro­

jekt stavby školy nedaleko města Rukun­ giri v poměrně chudé části Čizova. Celý projekt zastřešuje ZMA Jděte v čele s Da­ nielem Hejzlarem. Z náchodského sbo­ ru se na projektech v Ugandě podílí hlav­ ně Vlastík Chráska ml. a Jaroslav Hejzlar.

K nim se postupně přidávají další, včet­ ně mně. A tak vloni na podzim do Ru­ kungiri vyrazil tým sedmi lidí na 14denní misi, aby povzbudil místní církev a zalo­ žil stavbu druhé budovy školy. A bylo to

moc fajn. No a já si pobyt jen o pár týdnů prodloužil.

Pokud máte zájem seznámit se s tím, co v Ugandě děláme, neváhejte navštívit stránky www.jdete.org, kde najdete k pro­ jektu a jednotlivým výjezdům podrobné informace, ale i způsoby, jak můžete po­ moci. A věřte mi, škola je potřebná nejen pro budoucnost dětí, ale i pro budoucnost místní komunity a církve.

■

inzerce

www.MESITES.cz Křesťanská turistická agentura Mesites nabízí již od roku 1997 ubytování v apartmánech u moře v Chorvatsku za skvělé ceny! V nabídce najdete celkem 32 apartmánů ve 12 vilách, z toho jsou 2 vily s bazénem.

Vzdálenost k moři: 20 m až 800 m. Apartmány jsou různé velikosti: pro 3 až 10 osob.

Lokality: Istrie, Marušiči u Makarské, ostrov Pag a Terchová na Slovensku. V nabídce je rovněž camp Flores Homes v Rovinji, kde je 16 mobil-homes s celkovou kapacitou 80 lidí, bazénem pro dospělé a pro děti a restaurací. Camp je od moře 300 m.

Ceny za apartmány se pohybují podle velikosti apartmánu a kvality vybavení.

V poměru na osobu se ceny pohybují v květnu a říjnu mezi 5 až 7,5 €/os./den, červnu a září mezi 6 až 10 €/os./den, červenci a srpnu mezi 9 až 15 €/os./den.

Objekty jsou ideální pro rodinnou, sborovou dovolenou i dovolenou studentů a mládeže.

Podrobnosti a fotografie atd. najdete na: www.mesites.cz

Objednávejte, dokud jsou ještě volné termíny!

Využitím služeb „Mesites“ současně podpoříte misijní práci manželů Dohnalových v Chorvatsku.

katka.mesites@gmail.com Tel.: +420 607 675 724

Do Písma

Vydání člověka satanu ptala se eva čejchanová

Patří k nim Hymenaios a Alexandr, které jsem vydal satanu, aby se odnaučili rouhat.

1 Tim 1,20

A

poštol Pavel mluví o Hymenaiovi a Alexandrovi jako o lidech, kteří pohrdli vírou. Co tehdy prakticky znamenalo „vydat někoho satanu“? Co konkrétního je čekalo?

To se můžeme jen domýšlet, protože jednoznač­ ně to Pavel neříká. Zmínka o vydání těch dvou sa­ tanu je zde uvedena jaksi mimochodem v rámci úvodních instrukcí Timoteovi, jak má bojovat proti nebezpečí, kterým je církev jemu svěřená vnitřně ohrožena. Timoteus je vyzýván, aby církev chrá­ nil proti odchylným naukám, které zřejmě ti dva muži šířili. Hymenaios je znám ještě z druhé epiš­ toly (2 Tim 2,17), kde je výslovně zařazen mezi fa­ lešné učitele. A o Alexandrovi se ve 2 Tim 4,14–15 píše, že se „velmi stavěl proti našim slovům“. Jak si máme konkrétně představit „vydání satanu“, není jasné, ale nejspíš to znamenalo vyloučení ze společenství církve – exkomunikaci.

Jan Roskovec, Ph.D. (1966) učitel Nového zákona na ETF UK, ředitel Centra biblických studií. S manželkou Kateřinou mají 3 děti.

32 červen–červenec 2019

V listu Korintským (1 Kor 5,5) je užita stejná formulace, ale mluví se tam o „zkáze těla“, aby „duch mohl být zachráněn v den Páně“. Tady to znamená co?

Ani tady Pavel nepopisuje, jak „vydání satanu“ vy­ padalo. Rozdíl proti 1 Tim je v tom, že k tomuto zákroku vyzývá členy sboru, jemuž píše, takže to zřejmě mělo být provedeno kolektivně. I tady to je zřejmě opatření výjimečné, jakási poslední mož­ nost, ale i tak se ještě počítá s tím, že tím bude – alespoň částečně – pomoženo tomu, proti němuž se zakročuje. Nejde tedy jen o to, odstranit ohro­ žení ze společenství.

V korintském případě ovšem Pavel naději ná­ pravy, záchrany ponechává plně v Božích rukou,

mluví o „záchraně ducha“ toho provinilce „v den Páně“, tedy zřejmě v onen poslední den, a záro­ veň předpokládá, že „vydání satanu“ bude mít za následek „zkázu těla“. To nemusí znamenat bezprostřední smrt, a už vůbec ne popravu. Spíš to vyznívá tak, že nakonec pouze „tělo“ může sa­ tan zničit, „duch“ člověka má i tak být zachráněn.

Podobnou představu, že Boží soud ukáže, zda pro věčnost bude zachráněna pouze jakási „holá existence“ člověka, nebo také jeho „dílo“, Pavel vy­ jádřil už dříve v 1 Kor 3,10–15. Myslím, že v 1 Kor i v 1 Tim dává nejlepší smysl, když „vydání satanu“ vyložíme jako exkomunikaci. To označení zřejmě vychází z představy společenství církve jako pro­ storu, kam moc satana, „vládce tohoto světa“ (Jan 12,31; 2 Kor 4,4), úplně nedosahuje, ale jakmile se člověk octne venku, je této moci plně vystaven.

Nebylo právě Pavlovo slovo z 1 Kor o „vydání satanu“ ke „zkáze těla“ zneužito v čarodějnických procesech středověké inkvizice?

Ano, to bylo. „Zkáza těla“ byla vykládána jako po­ prava. To je velmi temná kapitola církevních dějin spojená s nešťastným neporozuměním biblickému textu. Pokud 1 Kor a 1 Tim mluví v zásadě o tom­ též, pak z listu Timoteovi je zcela jasné, že „vydá­ ní satanu“ nemohlo být spojeno s usmrcením. My dnes už většinou tento mytologický způsob mluvy nepoužíváme, ale ve většině církví zůstalo vylou­ čení ze společenství posledním, krajním stupněm kázeňských opatření. Řekl jste, že v obou případech má „vydání satanu“ sloužit „k nápravě“ – k „záchraně ducha“. Satan ale asi dobrovolně k nějaké nápravě nepomáhá. Je to síla Boží autority, že nakonec musí pomoci?

Ano, to je ta myšlenka, že i Boží protivník nakonec musí posloužit Božímu záměru. To je základní vý­ znam slova „satan“ – hebrejsky to znamená „protiv­ ník“, ten, kdo se člověku staví do cesty. To slovo se v Bibli objevuje docela často, většinou právě v tomto obecném významu. Například v Žalmech, v nářcích,

inzerce

je tím termínem označován nepřítel, který žalmistu ohrožuje a trápí.

Tam není na místě představovat si nějakou nadpřirozenou mocnost.

Ale co kniha Jób? To „vydání satanu“ velmi připomíná právě tento příběh…

Na čtyřech místech Starého zákona je termín satan zřetelně použit k označení nadpřirozené mytologické bytosti – Satana. A jedním z nich je kniha Jóbova. Satan tam vystupuje jako ten, kdo způsobí Jóbovo trápení. Právě tam je zdůrazněno, že „protivník“ si nemůže úplně dělat, co chce. Satan je vylíčen jako jakýsi zřetelně podříze­ ný činovník Božího dvora. On má svoje nepřátelské úmysly, jak to na dvorech bývá, ale ve všem je Hospodinu podřízen, nemůže si prosadit svou jen tak. Bůh Jóba Satanovi vydá, ale s jasnou vý­ hradou: nesmí Jóbovi sáhnout na život. Jóbův život si Hospodin po celou dobu ponechává ve své ruce, k tomu Satana nepustí.

Ale zkáza těla u Jóba byla skoro dokonalá, jeho přátelé ho ani nepoznali, jak byl zubožen…

Ano, ta hranice, kam až Satan v týrání Jóba zašel, byla daleko, ale byla tam. Kniha Jóbova je pravděpodobně myšlenkovým po­ zadím novozákonní představy o „vydání satanu“. A to právě také v tom, že ani takto mytologicky, radikálně pojmenovaný trest není trestem absolutním, neznamená totální a definitivní vyloučení člověka z Boží dobré moci.

Takže platí, že Satan musí s Bohem spolupracovat na záchraně člověka, ať chce, nebo nechce?

„Spolupracovat“ asi není úplně výstižné. Pointou těch výpovědí právě je, že Satan je satan, tedy protivník. Je to moc, která zůstá­ vá protibožská i protilidská. My dnes už označení Satan tolik ne­ používáme, ale víme dobře, že existují nadosobní síly, které člo­ věku škodí, všelijak ho svazují a také ho ohrožují ve víře. Ale už ve Starém zákoně je zřetelně jasné, že Hospodin je jenom jeden.

A všechno, co se staví proti němu, ať už si to představujeme jak­ koli, se mu svojí silou a svými schopnostmi nemůže vyrovnat. On má poslední slovo. V Novém zákoně se tato převaha zachraňující Boží moci projevila vzkříšením Ježíše Krista. Pavel o tom velmi povznesenými slovy píše v Listu Římanům 8,28–39.

V tomhle kontextu tedy „vydat satanu“ znamená, že když se člověk svými skutky postavil na stranu zlého, je mu skutečně vydán, aby zakusil jeho moc, která však ani tehdy není absolutní?

Ano, tak nějak. Jób v tom ovšem byl nevinně. V jeho případě se toto „vydání“ ukázalo jako zkouška, v níž se osvědčila jeho víra, totiž jakési základní přilnutí k Hospodinu. I uprostřed trápení, které vůbec nemohl pochopit, se v ní domáhal setkání se svým Bohem. V Pavlových výrocích o „vydání satanu“ jde zřetelně o trest. Ale to základní přesvědčení, že Satanova moc není abso­ lutní, je tu společné.

■

Výzva ŽÍT NAPLNO tam, kde právě jsi

TISÍC DARŮ Ann Voskampová cena 229,- Kč

Autorka se snaží odpovědět na otázku: „Jak můžeme nalézt radost uprostřed termínů, dluhů, dramat a každodenních povinností? Jak vypadá život vděčnosti, když jsou tvé dny kostrbaté, dlouhé a někdy temné?

Co nám Bůh poskytuje tady a teď?“

Čtenáři časopisu Brána mohou uplatnit slevu 50,- Kč při zadání

kódu „SLEVABRANA“

Objednávejte na www.postilla.cz nebo emailem: objednavky@postilla.cz, tel: 725 580 081

diskuze

Děti a predátoři připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

Jak chráníte své děti (vnímáte rodičovskou ochranu) před predátory na internetu a sociálních sítích?

Jolana Kupilíková

Koukej, co ti babička koupila! A je v tom i ten... jak o něm pořád mluvíš… internát!

CB Praha 1, maminka tří dětí

Když mi byla položena tato otázka, mojí

první reakcí bylo, že to moc neřešíme. My­ slela jsem to tak, že zatím nemáme žád­ né mobilní aplikace, kterými bychom děti nebo jejich činnosti na internetu sledovali.

Nemáme v počítači nainstalovaný časovač, aby se sám vypnul, ani blokaci některých internetových stránek. Každopádně pro­ blematiku dětí a internetu řešíme, jen za­ tím trochu jiným způsobem.

Víme, že v dnešní době může být in­ ternet pro děti dobrým pomocníkem (tře­ ba při studiu), ale zároveň je i velkým ne­ bezpečím. Samozřejmě je chceme chránit před nástrahami, které internet přináší.

Snažíme se tak děti naučit internet správ­ ně využívat, aby jim byl dobrým pomoc­ níkem a ne zlým pánem.

Máme děti ve věku od 7 do 12 let. So­ ciální sítě zatím nepoužívají. Mají své mo­ 34 červen–červenec 2019

bily, ale bez datového tarifu. Nechceme, aby měly neomezený přístup k internetu.

Na internet pak mohou pouze tam, kde je přístup k wi-fi. To je v podstatě jen doma, protože se samy zatím moc nepohybují na místech s wi-fi, kde bychom neměli přehled, na co se na internetu dívají či co tam hledají. Povolujeme jim internet na omezenou dobu, zhruba půl hodiny denně. Díky tomu, že odpoledne bývám doma, mám možnost zkontrolovat, co na internetu sledují. Je nám ale jasné, že všechno pod kontrolou mít nemůžeme.

Snažíme se s dětmi hodně mluvit o růz­ ných nebezpečích, se kterými se na in­ ternetu mohou setkat. Hledáme věci na internetu společně s nimi a ukazujeme jim, jak s internetem pracovat. Nabádá­ me je, aby nikomu neposílaly žádné fotky ani videa (sebe ani nikoho jiného) a ne­

komunikovaly s nikým cizím, a to nejen přes mobil.

Kéž je nám Bůh milostiv a chrání naše děti od všeho zlého!

Karolína Novotná CB Praha 1, 12 let

Moji rodiče sledují, co se mi děje na mobi­

lu přes aplikace. Stále mě poučují o tom, co o sobě můžu psát a nepsat na sociál­ ních sítích. Například fotky a videa smím sdílet po domluvě s rodiči a pouze s vy­ branými přáteli. Mezi přáteli na sociálních sítích (mám WhatsApp, Messenger, Tik

glosa

Modlitba za Churchilla Tok) jsou jen ti, které znám osob­ ně. Nesdílím s nimi žádné fotky nebo videa, která jsou trapná (nebo intimní). Když si nejsem jistá, ze­ ptám se někoho, kdo to může po­ soudit, nebo ví, co by bylo správné, myslím tím rodiče a přátele. Bojím se, že někdo zveřejní něco o mně, co by se mi nelíbilo. Ani já to ne­ dělám.

Heslo na wifinu doma neznám.

Vždy, když ji chci zapnout, mam­ ka nebo taťka nejdřív napíšou hes­ lo, přihlásí mě, a pak když řeknou, že se mám odhlásit, tak se s ma­ lým protestem odhlásím. Občas se mi potají podaří ji nechat zapnutou více dnů (jednou i pět). Teď už si dávají pozor.

Když si chci nahrát do telefonu novou aplikaci, musí mi to dovolit tatínek přes aplikaci Family Link.

Dana Jirmanová CB Náchod, maminka pěti dětí

V této chvíli jsou ve věku 11 až 15 let dvě z našich pěti dětí. Jsou to krásné a jemné slečny, takže dů­ vodů k jejich ochraně je spous­ ta. Jako rodiče vidíme základ je­ jich ochrany v budování důvěry mezi námi, v prokazování lásky a úcty dětem, aby ony měly úctu samy k sobě. Snažíme se otevře­ ně mluvit o nebezpečí sociálních sítí i o „pohybování se“ na inter­ netu. Vedeme je k tomu, aby si střežily své soukromí, jak infor­ mace o sobě, tak fotografie, což asi není problém, pokud se dítě cítí milováno a prožívá, že má hod­ notu. Nemá potřebu se zalíbit ko­

Heslo na mobil měním pouze po domluvě s rodiči. Tím myslím, že moje heslo na můj mobil vědí a kontrolují obsah mého telefonu.

Kontrolují, s kým si píšu a co si spo­ lu píšeme. Sice to nemám moc ráda, když vědí, co si mezi sebou s přá­ teli povídáme, ale vím, že co dám na sociální sítě, je vlastně veřejné.

Nezveřejňuju žádné intimní fotky nebo s vulgárním obsahem.

Stalo se mi, že když jsem byla moc dlouho na sociálních sítích nebo měla nepovoleně zapnutou wi-fi, tak mi rodiče zabavili mobil.

Jednou to bylo dokonce na více než dva měsíce. Přitom jsem zjistila, že nejsem ani tolik závislá, jak si doma o mě myslí. Táta mi ho pak vrátil na konci školního roku po vysvědčení.

mukoliv, nepodřizuje se snadno cizímu vlivu. Vedeme je k víře v Pána Boha, k přijetí jeho hod­ not a k rozhodování podle Božího slova. Učíme je, že je bude ovládat a strhávat to, čemu budou naslou­ chat a na co se budou dívat.

Modlíme se za ně, za jejich ochranu i moudrost v komuni­ kaci s lidmi, jak v té osobní, tak v té, která se odehrává prostřed­ nictvím sítí. A taky v neposlední řadě, protože máme jako rodiče zodpovědnost za ně před Bohem, neváháme uplatnit rodičovskou autoritu a účty na sociálních sí­ tích ještě s ohledem na věk a rizi­ ko nepovolit.

■

Petr Plaňanský, pastor KS Nymburk

Churchill prý od mládí tušil, že se zrodil pro výjimečný úkol.

Těžko říci, zda šlo o předtuchu, jinošskou touhu po dobrodružství či pocit předurčenosti. Při pohledu na jeho život – levičáctví v mládí a pravičáctví ve zralosti, vojenská dobrodružství, nadšení pro neotřelá řešení situací a neobvyklé technické vynálezy, ale i mnohá politická ponížení, vojenské i kariérní prohry – se nám všechno najednou jeví jako příprava na osudové střetnutí se Zlem, které tehdy představovala Hitlerova nacistická říše.

Nadešel okamžik, kdy několikrát vojensky i politicky odepsaný Churchill povstal jako bájný pták Fénix, aby čelil Zlu. Muž, který miloval život a uměl si ho užívat – na vrcholu své moci denně zboural několik lahví alkoholu, vykouřil několik doutníků, dopřával si dobrého jídla; s ničím a nikým se moc nemazal; dokázal být sžíravě sarkastický vůči odpůrcům, ale zároveň nekopal do politických mrtvol. Nebyl to ideální člověk, přesto byl v něčem veliký. Přes prohry se stále držel myšlenky, že se zrodil pro dobu smrtelné krize svého národa, aby mu ji pomohl překonat. Odhodlaně se držel hodnot navzdory tomu, že část světa se oddávala spíše anti-hodnotám.

Mnozí hovoří o blížícím se velkém střetu, který promění náš současný svět. Sám se domnívám, že v něm už dávno stojíme. Nejde o válku zbraní, nýbrž o válku ideologií a slov. Jde o útok anti-hodnot proti hodnotám. O smršť, která se snaží rozmetat to, na čem stál náš kulturně civilizační okruh. Je to válka, která mrzačí pravdu tím, že posouvá původní význam slov. Válka, která mužům krade mužnost, ženám něžnost, dětem rodiče a společnosti smysl pro soudržnost. Válka, která nemá slitování s tím, kdo se drží skutečných hodnot a Božího řádu. Jsme zaskočeni a přestrašeni tak, že se dnes tuto pravdu bojíme vyslovit nahlas, dokonce i v církvi.

Modlím se, aby povstali noví Churchillové, kteří se nebudou bát navracet řád světa zase zpět do těch správných (Božích) kolejí…

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2019 červen –červenec

35

svědect ví

Návštěva před Velikonocemi

dokončit léčbu v PN v Opavě. Svědčil spo­ lupacientům i sestrám. O ukončení léčby rozhodoval soud. Martin zde vyznal Krista jako zdroj své síly. Hodnocení zdravotního personálu bylo výjimečně kladné a soud­ ce prohlásil, že s něčím takovým se ve své praxi setkal poprvé.

Martin nastoupil do střediska Šance po­ daná ruka v Třinci a brzy se stal spolupra­ covníkem vedoucích střediska, manželů Maroszových. Přijal zodpovědnost za další propuštěné vězně, se kterými sdílí chrá­ něné bydlení domu Oáza v Třinci. Pokud není v neděli v Opavě, účastní se shro­ máždění CB Třinec-Lištná. Je zapojen do biblických skupinek, pěveckého kroužku, slouží svědectvím v bezpočtu sborech. Do­

Do nemocničního pokoje vchází skupina

křesťanů navštívit vězeňského kaplana. Tři z nich jsou bývalí vězni. Pacienti mou pro­ fesi znají a vidí, jak bývalí narkomani otví­ rají Bibli, čtou z ní, modlí se a při odchodu mě objímají. Jejich nadšení je nakažlivé, modlitby vroucí, svědectví horlivé. Jedním z nich je Martin (35), moje bývalá ovečka.

Před rokem jsme ho za účasti opavského sboru pokřtili v krytém bazénu bruntálské vily patřící misijnímu pracovníku Církve bratrské. Ke kazateli CB Opava Matúši Ku­ šnírovi jsem jej nasměroval v rámci jeho

za šedivou branou Příběhy vězeňského kaplana

léčebného pobytu v místní psychiatrické nemocnici (PN). Poprvé v životě navštívil křesťanský sbor. To, jak tam byl přijat, udě­ lalo na Martina mocný dojem. Seznámil se tam také se starší sestrou, které se stal „náhradním synem“, protože její vlastní syn je také u nás zavřený.

Martin vyrůstal v Ostravě, bez otce, jeho matka je alkoholička, vychovávali jej prarodiče, formální katolíci. Sám propadl drogám, sexuální nevázanosti, gamblerství v non-stop hernách, a brzy se dostal do vazby. Rozešel se s družkou, také narko­ mankou, se kterou má dceru. Po propuš­ tění ještě více propadl alkoholu, strašlivě se rouhal Bohu, byl posedlý satanem. Bylo to největší peklo v jeho životě a pro pra­ rodiče děs a hrůza. Následoval další trest v naší věznici Ostrava-Heřmanice.

Před třemi lety si tam přišel vyslech­ nout příběhy bývalých toxikomanů a věz­ ňů a jejich písně chválící Boha. Na výzvu k pokání a k přijetí Krista se modlil, vyfa­ soval Nový zákon a na ubytovnu se vracel 36 červen–červenec 2019

O ukončení léčby rozhodoval soud.

Martin zde vyznal Krista jako zdroj své síly. s pocitem, jako kdyby měl křídla. Zaregis­ troval jsem Martina až poté, kdy mi to já­ savě ohlašoval na vycházkovém dvoře. Od té doby ani na okamžik neslevil ze svého úmyslu jít za Bohem naplno. Bojoval proti svým zlozvykům. Když jsem ho dopole­ dne na cele budil, kajícně slézal z „bidla“ a šel poslušně s dalšími do kaple.

Poté nastoupil do opavské věznice do specializovaného oddělení pro uživatele drog. Tam mu Bůh poslal do cesty vedou­ cího křesťanského střediska Šance poda­ ná ruka v Třinci. Po návratu do Heřmanic byl podmínečně propuštěn, ale musel ještě

stal povolení promluvit ke dvacítce vězňů ve věznici, kde nedávno pobýval. Vycho­ vatel, který ho znal, sdělil, že ho při tom mrazilo v zádech. Uvěřila také Martinova dcera Sabinka, nyní jedenáctiletá, uvěřil jeho kamarád, se kterým bral drogy, také bývalý vězeň. Martin mu zprostředkoval bydlení v Oáze a duchovně jej podporuje.

Po roce pomocných prací uzavřel Martin řádnou pracovní smlouvu v Třineckých železárnách a může splácet dluhy.

Popravdě řečeno, Martin hned nad vším nezvítězil a několikrát padl do sa­ tanových nástrah. Bůh mu přidal bratra, který ho vozí autem do Ostravy za rodinou a dcerkou a dohlíží, aby Martin nepodlehl alkoholu, který se u nich běžně konzumu­ je. Dědeček mu nedávno zemřel, ale díky Martinovi ještě předtím přijal Pána Ježí­ še. Martin se tak může starat i o babičku a odvděčit se jí za péči, kterou mu při vý­ chově věnovala.

■ Jan Kočnar, vězeňský kaplan

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 14. 8. 2019 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává CD Přísloví od Daniele Rause. Výhru věnuje vydavatel.

Tajenka z čísla 05/2019: Nenechám tě samotného a neopustím tě.

Knihu Návrat ztraceného syna vyhrává Radka Malá, České Budějovice. Připravil Dušan Karkuš.

2019 červen –červenec

37

post scriptum

Bolest z dětí a návody na požehnání text david novák

M

ožná to znáte… Spokojená rodina, kde je vidět, jak moc se muž a žena mají rádi, kde děti i díky příkladu svých rodičů uvěřily a byly pokřtěny. Kde spolu celá rodina tráví dovolenou, společně sedávají okolo stolu a společně se modlí. Kde děti výborně studují, kde oba rodiče slouží ve sboru, kde manželka odda­ ně následuje svého manžela, kde si děti najdou věřícího partnera atd. Oběma rodičům se nedá upřít, že svoje děti vychovávali dobře – věnovali jim čas, modlili se s nimi, vodili je do církve, uči­ li se s nimi, a tak – dle jejich vnímání světa cel­ kem pochopitelně – vidí, že jejich úsilí bylo od­ měněno kýženými výsledky v podobě hodných, vzdělaných nebo dobře se učících, věřících dětí.

Skutečně by vše bývalo bylo jinak, kdybyste si s nimi dělali „více rodinných pobožností“?

Možná to, co popisuji, zní jako výsměch „spo­ kojeným rodinkám“. Jenže to tak není. Z celého srdce jim přeji jejich hodné děti a absolutně ne­ zpochybňuji to, co do výchovy vložili. Jenže mám ještě jednu zkušenost.

Nevím, jak se léčí nevíra dětí. Nechce se mi vě­ řit, že syn, který ve dvanácti letech zjistil, že je ho­ mosexuál, se jím stal kvůli „zvrhlému životnímu stylu“ – anebo, jak tvrdí jeden známý evangelis­ ta, že „je pod rodovým prokletím“. Nevím si rady, když dítě zjistí, že mu není dobře ve svém těle a chce se stát druhým pohlavím. A co s těmi, kdo na rozdíl od většiny dětí v mládeži či dorostu nosí 38 červen–červenec 2019

David Novák předseda Rady CB

domů už na základní škole čtyřky a pětky? Rodiče těchto dětí slyší od jiných rodičů, jejichž děti jsou výborní studenti, bodré rady typu „řemeslo má zla­ té dno“. Jenže řemeslo sice zlaté dno nepochybně má, nicméně učební obory někdy bývají celkem drsným prostředím. Jak poradit těm, jejichž děti jsou přitahovány ošklivými a hříšnými věcmi? Sku­ tečně by vše bývalo bylo jinak, kdybyste si s nimi dělali „více rodinných pobožností“? Skutečně je oznámení vaší šestnáctileté dcery „Mámo, žiju se svým kamarádem.“ důsledkem toho, že jste se s ní více nebavili o sexu?

Těm, kdo mívají v životě úspěch, roste většinou i sebevědomí. Logicky. Makali ve výchově a vý­ sledky se dostavily. A podobný přístup očekávají od druhých. Jenže skutečně to takto funguje? Sku­ tečně ti, jejichž děti „blbnou“, selhali ve výchově?

Nechci, aby to, co popisuji, vyznělo jako fatalis­ tický povzdech, že se nemá cenu snažit. Jistěže má, zároveň ani sebelepší snaha ve výchově nezajistí, že se děti „vydaří“. Když už má někdo milost, že jeho děti „šlapou, jak mají“, je třeba, aby jen vel­ mi opatrně rozdával rady. Jednak to není „jeho“ úspěch, ale Boží milost, jednak některá moudra moudrých mohou být sypáním soli do ran, protože vlastně tvrdí, že mezi selháním anebo některými nedostatky dětí a chybou ve výchově je přímá úmě­ ra. Vězte, že v každé rodině se ve výchově chybo­ valo, a to, že se některým děti podařily, je milost.

Moc bych si přál, aby i tito zlomení našli cestu do církve třeba právě díky své zlomenosti. A aby ti šťastnější byli více Bohu vděční a přiznali si, že se jim dostalo požehnání. A aby měli tu velikou moud­ rost vědět, kdy radit, a kdy držet jazyk za zuby.

■

inzerce

Snad každý zažil situaci, kdy jsme užívali dobrých Božích darů, vedeni na první pohled dobrým lidským úmyslem, avšak bez potřebného respektu před Stvořitelem – a výsledek nakonec vůbec dobrý nebyl. Bible nás varuje, abychom nepodlehli dojmu, že cesta je jasná a přehledná. (Mt 7,13) Namísto toho bychom měli pamatovat i na nezamýšlené důsledky svého jednání. A to platí i pro případy, kdy se snažíme napravovat své předchozí chyby. Ve své nedokonalosti totiž s každou „vyřešenou“ chybou určitě spácháme nějakou novou.

Pozoruhodnou směsici dobrých i špatných vlastností představují umělé hmoty. V době jejich

Namísto nápravy umělohmotné katastrofy přichází zmatek

Kam vítr, tam plast objevení a občas i dnes si je pochvalujeme jako materiál, který je trvanlivý, přitom poměrně snadno vyrobitelný, zpracovatelný a velmi tvárný. Kromě toho je to velmi různorodá skupina materiálů, které sice na první pohled či omak působí „umělohmotně“, ale chemicky jde o velmi odlišné sloučeniny.

Všechny zmíněné vlastnosti plastů se snažíme využívat k dobrému, jenže mnohé z nich se obracejí proti nám, ba co hůř, proti ostatnímu stvoření v přírodě. Tvárnost a trvanlivost hmoty ještě neznamená, že takové budou i výrobky z ní. Když se zlomí plastový úchyt, háček nebo jiná souPLASTY částka nějakého předmětu denní potřeby a spotřeby, kolikrát je jednodušší ... začínají být opravdovým dotyčnou věc zahodit a pořídit novou. V polámaném stavu ovšem obyčejná problémem. Nedávno je vědci našli umělá hmota vydrží nepředstavitelně dlouho, pokud ji kupříkladu ztratíme i v hlubině Mariánského příkopu. někde v přírodě. To se stává i plastovým obalům na jedno použití, zejména lahvím. Překážet vydrží dlouho, ale kdybychom se pokusili je používat opakovaně, nepomohli bychom si. Na původně hladkých stěnách láhve se brzy začnou usazovat nečistoty a bujet mikroskopický život v podobě plísní.

Přes uvedené nevýhody by ale bylo těžké se umělých hmot zbavit úplně. Různí odborníci se proto snaží vymyslet cesty, aby výroba nebo zneškodňování plastů nezatěžovaly životní prostředí. Potíž je ale v tom, že způsobů je vícero a jejich cesty se nešikovně kříží. Na jedné straně jsou plasty vyrobené z obnovitelných zdrojů jako kukuřičný škrob nebo celulóza – což ale ještě nezaručuje, co se s nimi stane po použití; na druhé straně jsou umělé hmoty, které se dají recyklovat bez ztráty na kvalitě; a na třetí straně máme hmoty, které by se za různých podmínek měly rozložit. Přitom ale na první pohled nejsou rozeznatelné od sebe navzájem a běžnému uživateli není jasné, kam s nimi. Kdyby se rozložitelný materiál dostal do vytříděného plastu k recyklaci, může tím znehodnotit následnou výrobu. A to, že je materiál „rozložitelný v přírodě“, také přece neznamená, že bychom měli začít odhazovat kdeco, kam nás napadne.

Nápad s bioplasty tak zatím vychází dosti rozpačitě. To ale neznamená, že bychom měli zahodit úsilí o ochranu přírody – jen bychom měli pamatovat na to, jak nedokonale známe všechny zákonitosti hmotného stvoření. text Martin Srb foto national geographic a autor