19/4

04|2019

iNform

uvnitř

brana.cb.cz

požehnání ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 51 | cena 43 Kč

v

utrpení Jak přijmout velikonoční dar, když život bolí?

inzerce

AKTUÁLNÍ NABÍDKA ZÁJEZDŮ 2019 18.–25. 8. 2019 Poznejte Izrael 19 990 Kč + 120 USD

11.–19. 10. 2019 Izrael na Svátek stánků – Sukot 21 580 Kč + 150 USD

6.–19. 11. 2019 Velký okruh Jordánskem a Izraelem 34 890 Kč + 280 USD

8.–17. 9. 2019 Izrael od Dan po Bersabé * 21 980 Kč +140 USD

21.–28. 10. 2019 Poznejte Izrael nenáročně 20 980 + 120 USD

14.–21. 11. 2019 Krásy Izraele III – střední a jižní Izrael 22 890 Kč + 140 USD

15.–22. 9. 2019 Izrael – země Bible 20 980 Kč + 120 USD

25. 10. – 4. 11. 2019 Biblický Izrael 23 980 Kč + 150 USD

28. 11. – 5. 12. 2019 Etiopie – zemí královny ze Sáby 48 890 Kč + 180 USD

20.–29. 9. 2019 České stopy v Izraeli – novinka 20 980 Kč + 120 USD

1.–8. 11. 2019 Izrael – země Bible * 20 980 Kč + 120 USD

6.–14. 12. 2019 To nejlepší z Izraele 20 980 Kč + 120 USD

5.–12. 10. 2019 Jordánsko není pouze Petra 31 980 Kč + 220 USD

3.–10. 11. 2019 Relaxační pobyt u Mrtvého moře 22 980 Kč + 120 USD

* s odletem z Vídně a odjezdem z Brna/Bratislavy

Přihlášky a detailní informace:

Olivetour Agency, e-mail: info@olivetour.cz, tel.: +420 722 305 735

z obsahu 4 Slovo

editorial

Nebuď mi vzdálen!

6 Rozhovor

Daniel Herman: Velikonoce

nejen z pohledu kněze

Milí čtenáři,

12 Téma

Požehnání v utrpení

20 Rodina

Víra, co rozděluje

28 Diskuze

Osvěžení s Biblí v ruce

32 Svědectví

Příběhy vězeňského kaplana

– Bandita z Ukrajiny

příště Přechodové rituály

Eva Vymětalová Hrabáková

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 04/2019 Ročník Bratrské rodiny 51 Českobratrské rodiny 76 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 31. 3. 2019 Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková

přeji vám za celou redakci časopisu BRÁNA požeh­ nané Velikonoce. Přeji vám to nejlepší od Pána Boha, co k nám přišlo právě na velikonoční svátky.

Budeme proto s vámi znovu promýšlet a prožívat oběť Božího beránka a požehnání, kterého se nám dostalo skrze utrpení a smrt Ježíše Krista na kříži.

Pro jeho rány na těle, pro jeho totální zavržení a ponížení, umírání, utrpení a smrt jsme byli smířeni s Bohem. Proto se držme velikonočního požehnání a přejme ho jeden druhému.

Tím víc, že Ježíš nejen zemřel, ale byl také vzkříšen. Radujme se z požeh­ nání vykoupeného zástupnou obětí na kříži, protože my už nyní trpět a umírat pro své hříchy nemusíme. Přesto se ale všichni na mnoho způsobů trápíme, psychicky i fyzicky, o čemž nám svědčí odvážní bratři a jedna sestra ve svých svědectvích, která v tomto čísle přinášíme. Vedou nás svými příběhy na hlubinu Boží, kde se nově a jinak setkali s Kristem. Spolu s nimi poznáváme, že utrpení ani smrt nelze vymazat z našich životů. Ale tím spíše se držme velikonočního požehnání, třebaže mnohé naše utrpení zůstává bez uspokojivého vysvětlení.

Jako tenkrát, když se svatebčani radovali spolu se snoubenci. Ti byli zalití štěstím, kazatel přesvědčivě kázal podle knihy Přísloví o tom, že požehná­ ní Hospodinovo zbohacuje, a to beze všeho trápení, aby za pár měsíců ženich nečekaně a tragicky zemřel. Anebo jak moc se radovala zbožná a horlivá křes­ ťanka z toho, že se dostala do požehnaného stavu! Ale ještě dřív, než porodila, onemocněla a do dvou let podlehla zhoubné nemoci. Nevysvětlitelné neštěstí, které přineslo snad jediné požehnání v tom, že jsme si uvědomili, že se toto prostě stává, a to i nám, křesťanům. Smysl těchto událostí nechápeme, ale o to víc se potřebujeme držet velikonočního požehnání, které otevírá hroby.

Jako křesťané neglorifikujeme bolest, trápení ani smrt. Nevyhledáváme utrpení jako vyšší duchovní dimenzi a neklaníme se dokonce ani kříži. Ale přijí­ máme ho jako cestu, skrze niž k nám nově a jinak přichází Bůh a my k Bohu.

Přejeme vám proto požehnané Velikonoce navzdory utrpení i smrti.

Mgr. Martin Srb – Mgr. Radislav Novotný Bc. et Bc. Pavla Lioliasová

redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

bronislav matulík

slovo

Žalm 22,2–3.12–20

Nebuď mi vzdálen! text jakub škarvan ilustrace brána

M

nozí psychoterapeuti upozorňují, že zásadním problémem moderního světa je osamělost, kterou lidé zakouší navzdory výdobytkům moderní komunikace. Pro osamělého člověka je svět nepřátelský, stává se v něm zranitelným. Žalmista tuto zranitelnost osamělosti zakouší a popisuje ji mnoha obrazy.

Připadá si opuštěn od Boha a volá po jeho blízkosti. Čemu on byl vystaven fyzicky, může člověk zakoušet neméně intenzivně ve svém nitru.

Když je člověk v pohodě, rád si i samotu dopřeje. Řekne si: „Vystačím si dobře sám.“ A když je přece jen třeba, jednoduše vyhledá společnost. Sám si vybere, komu zavolá. Vždycky se najde někdo, kdo s ním někam vyrazí. Přijdou-li ale těžkosti, promítne se to i do sociálního potenciálu jedince. Přestane být zajímavý. Marně čeká na telefon. Když někomu zavolá, tak slyší častěji výmluvy. Je citlivější na odmítnutí, proto dalších pokusů raději zanechá. Teprve v těžkostech si uvědomuje, že blízkost je to nejcennější.

Když se člověk ocitne v sociální izolaci, stává se snadnějším terčem různých „šmejdů“, kteří čekají na příležitost. Navenek jsou přívětiví, ale přemýšlejí, jak by z člověka strhali i šaty (v. 19) V takových situacích je třeba si dát pozor, komu dáme důvěru, a pokud máme možnost, konzultovat to s někým, na koho je možné se spolehnout. V této praktické oblasti může dobře posloužit církev. Je třeba se nenechat odradit strachem ani nepropadnout

4 duben 2019

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci. Nebuď mi vzdálen, blízko je soužení, na pomoc nikoho nemám!“

obavám, že obtěžuji, a poradit se. Když je člověk v těžkostech sám, snáz se stane kořistí „psů, kteří kolem nás stahují svou smyčku“. (v. 17) Ztrácí kontakt s rychle se měnící realitou, cítí se ohrožen. Vnitřní nejistota paradoxně často vede k tomu, že člověk má důvěru k těm, kdo si ji rozhodně nezaslouží.

Jsou chvíle, kdy více než jindy potřebujeme mít Boha blízko sebe a mít oporu ve společenství víry! Žalmista na pomoc nikoho neměl. (v. 12) Je mnoho důvodů, jak se můžeme ocitnout ve stavu, který za nás popsal. Z jeho úst slyšíme autentickou modlitbu, která se občas ozve i v našem srdci. Neodvažujeme se ji však modlit nahlas a během bohoslužeb ji už vůbec neuslyšíme. Člověk by řekl: To je skvělé, nikdo se necítí být bytostně opuštěn. Pravdou však je spíše to, že se někdo může bát tato slova vyslovit.

Přijdou mu nepatřičná, až „nekřesťanská“: To je přece „jen“ Starý zákon, jako křesťané jsme jinde. A bryskně vysype z rukávu verš o Boží neustávající blízkosti.

Kdyby to bylo s námi takto jednoduché, snadno bychom mohli zredukovat pastorační rozhovory. Lidé ale nepotřebují v dané chvíli jen verš, jakkoliv si ho Pán může použít. Potřebují zakusit blízkost.

Prožít, že mohou důvěřovat někomu, kdo při nich stojí. Snáz se potom spolehnou na Boží blízkost, která zůstává i tehdy, když není nikdo na blízku.

Dalším důvodem, proč tuto modlitbu neuslyšíme ve shromáždění, nejsou jen pochopitelné obavy svěřit se se svým niterným zápasem, ale i to, že dotyční často nebývají přítomni. Ať už se jako raněné zvíře skrývají, aby druhým nebyli na obtíž, aby eliminovali možnost dalšího zranění, nebo byli od shromáždění odděleni nemocí apod. Možná i čekají, zdali k nim přece jen někdo nenajde cestu.

Často klademe důraz na závazek při křtu, že nebudeme zanedbávat společná shromáždění. (Žd 10,25) Jak je to ale s naším závazkem společenství, že budeme o daného bratra a sestru pečovat, jak jen to bude v našich možnostech? Ono je snadné se schovat za společenství nebo kazatele, kteří to za nás obstarají. Je to i náš závazek a poslání.

Ne vždy si plně uvědomujeme, nakolik nám společenství zprostředkovává a někdy i supluje Boží blízkost. Zajisté je třeba se více učit spoléhat na Boha a jeho blízkost, ale nepomůže rada začínající slovem „Musíš!“. Bůh sice může nahradit absenci společenství, ale to nás neomlouvá. Konkrétně „zanedbání společného shromáždění“ u lůžka, „jak mnozí mají ve zvyku“. (Žd 10,25) Blízkost dokáže divy!

Je ostudou naší společnosti, že lidé staří a nemocní jsou ve svých krizích často opuštěni, vehnáni do spárů lidských hyen, a nenalézají zastání. Zajisté je ostudou, že dnes i v takzvaně civilizovaném světě umírají lidé v nemocnici, izolováni od blízkých či odborné pomoci, a zakoušejí samotu bez jakékoliv útěchy.

Bylo by smutné, pokud by také lidé v našich sborech zůstávali sami ve svých problémech, když jsme byli povoláni duchovně i prakticky o sebe navzájem pečovat. Zde je nutno doplnit, že je stejně nepřípustné pomoc jakkoliv zneužívat, ať už se jedná o manipulaci, citové vydírání nebo jinak neurvalé chování. To člověka uvrhne do ještě hlubší propasti opuštěnosti.

Je nezbytné si uvědomit, že klíčovou bolestí žalmisty není opuštěnost od lidí, ale přímo od Boha. Cítí se být opuštěn od Boha a zároveň zakouší nepřátelství a odcizení od společnosti. Krize ve vztahu ke společenství (i společnosti) často jde ruku v ruce s krizí duchovní.

Za pocit opuštěnosti si někdy může člověk sám – hříchem, nenávistí, neodpuštěním, zanedbáváním duchovních disciplín, jako je modlitba, rozjímání nad Božím slovem, účast na společných shromážděních, služba aj. Může to být dílem tvrdých okolností života, může to ale také být cesta,

kterou nás vede Bůh, abychom opustili falešné představy a očekávání.

Potřebujeme se učit naslouchat Boží řeči i uprostřed Božího mlčení a pomáhat druhým této řeči rozumět. Někdy musíme projít krizí a prožít pocit osamělosti, abychom se mohli přiblížit k Bohu a vážili si jeho blízkosti nade vše! Překonání krize může mít za následek, že Boží blízkost budeme zakoušet opravdověji a lépe se dovedeme vžít do situace druhých.

Velikonoční zvěst vyniká právě na pozadí Božího odmlčení se během Ježíšova umírání na kříži. Bůh sám do svého mlčení promluvil v Kristu, který ve chvíli, kdy celá tíže Božího mlčení dopadla na jeho hlavu, zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“ Nejen během Velikonoc se můžeme postavit u pomyslné paty Kristova kříže, sta-

neme-li třeba u nohou lůžka nemocných.

Přímluvné modlitby nás zase mohou přivést ke Kristu zápasícímu v Getsemane s vidinou kalichu hořkosti, který kvůli nám měl vypít do dna.

Na pozadí ticha se může rozeznít hlas milosti. Skrze nás, skrze modlitbu a zvěst evangelia chce vstoupit do naší osamělosti.

Bože, nebuď nám v naší opuštěnosti vzdálen! Buď nám, vzdáleným, vždy na blízku! Buď nám nadějí a pomocí v naší bezradnosti! Kéž i v tichu modliteb zanechaných bez odpovědi můžeme zaslechnout Tvůj láskyplný hlas. Ty sám Bože, který jsi v Kristu promluvil do ticha své odmlky, promluv i uprostřed prázdnoty našich srdcí, obnov je a naplň je svou přítomností, abychom dokázali být trpícím na blízku! Amen!

■

Jakub Škarvan (1979) Kazatel sboru Církve bratrské v Novém Městě nad Metují a předseda výboru Pražského Tyrannos Hall. Muž jedné ženy a otec dvou šikovných dcer. Absolvent ETS.

Žalm 22 patří k liturgickým textům, které se tradičně čtou v období Velikonoc, obzvláště během tridua (velikonočního třídenní). Spolu s Izajášovým „trpícím služebníkem“ je považován za nejvýraznější starozákonní předznamenání velikonočních událostí a mesiášského utrpení. Nepřekvapí nás proto, že nalézá řadu ozvěn v pašijovém příběhu.

Ve svém kázání jsem se především zaměřil na nejvýraznější výrok „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil.“ Tato slova zazní i z úst Ježíše jako čtvrté ze sedmera slov z kříže. Dohromady tyto výroky tvoří testament umírajícího Spasitele.

Perspektiva, ze které jsem k textu přistupoval, byla především pastorační. Boží slovo se zde staví na stranu těch, kteří si připadají nepatřičně, opuštěni a dusí v sobě temné myšlenky. Sám jsem mohl učinit zkušenost s tím, jaké to je, když člověk před svými myšlenkami a zápasy chrání druhé a dusí je uvnitř sebe. Ničivá energie se v nás hromadí a páchá v nás škody. Bylo osvobozující, když jsem nalezl odvahu před Bohem i někým blízkým svou duši doslova odtemnit. Žalm vnímám také jako pozvánku k odvaze vstupovat do potemnělého světa utrpení druhých, stejně jako Kristus sestoupil do naší temnoty a prozářil ji slovem milosti.

Kristus do Božího mlčení nejen promluvil a vstoupil, ale jeho osten vzal na sebe a zlomil jeho hrot. Díky tomu nezní nepatřičně žalmistův kánon temného blues s radostným chvalozpěvem „Nikdy nás neopustí a nikdy se nás nezřekne!“ (Žd 13,5).

Ani smrt Ho nezastavila a není místa, kam by Jeho láska nedosáhla.

2019 duben

5

rozhovor

Velikonoce nejen z pohledu kněze ptal se Bronislav Matulík foto Bronislav Matulík a archiv Daniele Hermana

Kříž je mínus a Bůh z toho udělal plus – o dva tisíce let staré justiční vraždě a nejen o ní mluví bývalý kněz s židovskými kořeny a současný politik Daniel Herman.

Ř

íkáte o svém životě, že nebyl černobílý, že vaše dráha nebyla předem nalinkovaná. Je tedy člověk skutečně zcela svobodný a zodpovědný za své rozhodování a svou existenci?

Jsem přesvědčen, že člověk je doopravdy bytost svobodná. Je samozřejmě ovlivněn mnoha faktory, které s ním nikdo předem nekonzultoval. Vezměme třeba rozdíl, jestli se narodí v Severní Americe či v Evropě, nebo v chudé asijské zemi, v Africe nebo v zemi zmítané válkou. To ho nesmírně ovlivňuje. Nicméně svoboda rozhodovat se, je mu dána vždycky. A to je podle mého soudu jeden z největších darů, který do vínku dostal. Takže skutečně se nedomnívám, že by byl život člověka nalinkovaný osudem od začátku do konce.

Dříve než se člověk rozhodne studovat teologickou fakultu, aby byl knězem, předpokládá to stát se křesťanem.

Jak to bylo ve vašem případě?

Pocházím z židovsko-křesťanské rodiny. Obě tyto tradice byly dobře asimilovány v naší společnosti a já jsem je od dětství doma vnímal. Pro mě jsou judaismus a křesťanství dvě etapy téže duchovní cesty.

6 duben 2019

Narodil jsem se v roce 1963 a vyrůstal v 60., 70. a 80. letech. Viděl jsem tehdejší situaci Československa jako dosti bezvýchodnou a beznadějnou a hledal jsem nějakou pozitivní alternativu.

A tu jsem v onom judaisticko-křesťanském odkaze nesporně našel. Biblické poselství mě oslovilo a oslovuje dodnes. Předně šancí, kterou neustále dává. Ježíš říká ne sedmkrát odpouštět, ale sedmdesátkrát sedmkrát. Nalomenou třtinu nedolomit a doutnající knot neuhasit. To je velmi inspirativní cesta, která dává člověku sílu znovu začínat a tímto způsobem také kultivovat svět. Protože všechno, co kultivuje svět, je dobré.

Byl to mezní okamžik, nebo v tom hrálo roli vaše zrání?

Důležitou roli v tom hrála moje rodina, v níž jsem mohl studovat „alternativní univerzitu života“. Měl jsem možnost poznávat skutečnosti, které nám ve škole předávali ideologicky zabarvené jinak. Byl to kontinuální vývoj, ne šavlovsko-pavlovský moment náhlého obrácení.

A na té cestě mě ovlivňovali teologové, politici, ale především zase rodina. Jeden můj strýc přežil Osvětim, další přežil potopení lodi Patria jako židovský uprchlík, moje babička přežila Terezín.

A byli to i lidé, kteří byli perzekuováni komunistickým režimem.

Co vás vedlo k rozhodnutí opustit pedagogickou školu a zvolit kněžskou službu?

Maturoval jsem za tuhé brežněvovsko-husákovské normalizace v roce 1982. Ředitel gymnázia v Českých Budějovicích, kde jsem studoval, byl spolužákem mé matky a sám měl problémy, když odmítl okupaci Československa v roce 1968 nazvat „bratrskou pomocí“. Přišli za ním příslušní-

ci StB s tím, že na mě mají od roku 1981 vytvořený svazek a že mám pravděpodobně sklony jít studovat teologii. Dostal od nich příkaz, že v takovém případě nesmím odmaturovat. Ale protože nechtěl ublížit mně ani sobě, pomohl mi dostat se na pedagogickou fakultu, na apolitický obor „výtvarná výchova“, a řekl, že když pak z té školy odejdu, nebude to už jeho problém. Skutečně jsem tedy na pedagogickou fakultu nastoupil a po jednom semestru ji opustil. Přihlásil jsem se na teologii.

Nebyl jsem ale hned přijat, pracoval jsem proto jako průvodce na zámku Hluboká nad Vltavou, odkud jsem ale musel být z ideologických důvodů propuštěn, a pak i jako pomocný dělník v pekárnách. Když pak i k nám začala pronikat Gorbačovova perestrojka, dostal jsem se konečně na teologii.

Jako kněz jste v rámci liturgie mnohokrát sloužil a přijímal eucharistii či

večeři Páně. Co pro vás osobně znamená velikonoční oběť Ježíše Krista?

Velmi subjektivně to vnímám tak, že to je jediné pozitivní východisko z naprosto bezvýchodných a negativních situací.

Kříž vyjadřuje mínus. Symbolizuje zradu, utrpení, bolest, smrt… Ale v jakési „alchymistické dílně“ Boží se tato mínus života mohou transformovat v plus. Je to něco úžasného.

Kříž symbolizuje to, co nechceme, bolest a utrpení. Je přítomen v životě každého člověka. A buď se člověk proti němu a priori uzavře do revanše a odmítání a zač­ne být zlý na druhé, nebo je schopen kříž duchovně přijmout. A najednou se z kříže stává záchranná vesta, která člověku pomůže vyplout zpět na hladinu.

Opisuji to metaforicky, ale takto subjektivně chápu křesťanský význam Velikonoc.

Kříž je pozitivním východiskem z negativních situací. Pokud tuto cestu budeme

Mgr. Daniel Herman (1963) Někdejší katolický kněz, mluvčí ČBK, pracoval na Lince pomoci v krizi při Policejním prezidiu České republiky. V roce 2007 požádal o laicizaci, byl ministrem kultury, ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů a poslancem Poslanecké sněmovny PČR. Jeho matka byla sestřenicí Jiřího a Hany Brady. Je přímým potomkem Františka Dobrovského, bratra Josefa Dobrovského.

→

2019 duben

7

rozhovor

schopni následovat, tak i utrpení dostane smysl. A tyto principy byly a jsou pro mě naprosto zásadní i v politice. Pro Krista jsem neztratil naději.

Dotknu-li se vašeho působení v Ústavu pro studium totalitních režimů, jak nahlížíte na kauzu Kristus?

Byl obětí náboženské nesnášenlivosti a arogance despotického režimu, nebo to bylo ještě jinak?

Hodnotil bych to jako justiční zločin. Musíme vycházet z tehdejší reálné situace.

Svatá země byla v područí Římské říše, a i když měla svou dynastii herodovských králů, faktickým vládcem byl římský prokurátor. Můžeme to přirovnat k situaci Čech a Moravy za druhé světové války.

Byla zde sice vláda i prezident, ale faktickým vládcem byl zastupující říšský protektor. V Ježíšově případě panovala obava, že naruší křehkou rovnováhu, ponechají-li ho naživu. Ježíš vystupoval jako duchovní autorita. Nebyl politickým revolucionářem, ale narušoval koexistenci židovské elity v rámci Římské říše a kolaboraci těchto mocí. Bylo třeba se ho tedy zbavit. Přestože Pontius Pilát neuznal žádný faktický důvod k popravě, zvítězila obava, aby tato kauza nevnesla do politické situace nějaký nesoulad, a strach, že by v očích Říma nedokázal v Palestině udržet pořádek. Umyl si tedy nad Ježíšem ruce… Byl to justiční zločin.

Ale v duchovním smyslu věřím, že Bůh je schopen psát krásná slova i na šikmých řádcích. To znamená, že navzdory tomuto justičnímu zločinu přišla nabídka spásy.

Je známo, že váš vztah k židovství i k dnešnímu Izraeli je velmi pozitivní, podpořil jste například přesun naší ambasády do Jeruzaléma. Co soudíte o tragickém období v dějinách církve, kdy křesťané židy pronásledovali jako vrahy Boha?

Bylo to tragické nedorozumění spojené s mocí. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl o tomto tématu osobně mluvit s papežem Janem Pavlem II. Jako syn z židovské rodiny jsem mu poděkoval za to, co udělal 8 duben 2019

pro sblížení židů a křesťanů. On mi na to řekl, že je to přece přirozená věc, vždyť židé jsou staršími bratry křesťanů. Proto opakuji, judaismus a křesťanství jsou pro mne dvě etapy téže duchovní cesty. Pronásledování židů křesťany bylo tragické nedorozumění a jsem rád, že žijeme v době, kdy toto patří minulosti.

Jsou vůbec vysvětlitelné či obhajitelné křesťanské pogromy na židy?

Obhajitelné nejsou. Vysvětlitelné snad jen v kontextu doby. Například i tak osvícený panovník, jako byl náš král Karel IV., umožnil pogromy na židy. Židé měli ve společnosti zvláštní postavení. Nevztahovalo se na ně kanonické právo, ale na druhé straně nesměli vlastnit půdu, mohli se však věnovat peněžnictví. A protože moh-

Otevřenost se nemůže vymstít.

Už samo Písmo praví, že poznání pravdy osvobozuje.

li půjčovat na úroky, domohli se určitého majetku. Panovníci se u nich zadlužili, a místo, aby jim peníze vraceli, dopustili pogrom. Takže – souvisí to s kontextem doby, ale obhajitelné to není.

Působil jste řadu let jako mluvčí České biskupské konference. Informoval jste, o čem církev jedná, jaké má názory na tu kterou otázku. Souhlasil jste vždycky s tím, co jste musel prezentovat?

A pokud ne, jak jste se s tím vyrovnával?

Nemluvit pravdu jsem vždy odmítal, ať už ve službě tiskového mluvčího, nebo ve službě politické. Zrazoval bych svou vlastní identitu a to jsem nikdy nedělal.

Dostal jsem se někdy i do situace, kdy to ode mě někteří očekávali, ale já jsem to zásadně odmítal.

Ptám se i proto, že se nyní díky papeži Františkovi široce otevřela další velmi bolestná kapitola církve – sexuální zneužívání. Byl by, podle vašich zkušeností, rozdíl v tom, jak byste tuto děsivou kauzu komentoval jako mluvčí ČBK, nebo nyní jako člověk, který se k tomu může vyjádřit svým způsobem „svobodně“?

Setkal jsem se s takovými skutečnostmi i v době, kdy jsem byl mluvčím ČBK. Moje otázka vždycky byla, zda to je pravda, či ne. A jestliže to pravda byla, tak jsem jasně řekl, že to obhajovat nebudu. To jsou činy mimo jakoukoliv tolerovatelnost. Tady neexistuje pardon. Plně souhlasím s postojem papeže Františka. Tyto věci je třeba rozkrývat.

A jak byste se tedy dnes vyjádřil ke skutečnosti tak závažného zneužívání kněžské autority? Přikláníte se k názoru, že se z toho stala přehnaná hysterie, jak tvrdí kardinál Duka, nebo se jedná o skutečně alarmující situaci církve?

Výroku pana kardinála Duky rozumím tak, že v České republice počty zneužití nejsou vysoké. Ale i kdyby to byl jediný případ, je třeba se mu postavit s maximální otevřeností a vyřešit ho. Jakékoliv zakrývání není správné.

Je ale pravda i to, že občas někdo na těchto kauzách může chtít vydělat. To když si například po desetiletích vzpomene, že se něco takového kdysi stalo…

V takových případech bych měl jisté otazníky, ale to nesnižuje závažnost celého problému.

Co očekáváte, že bude znamenat otevření tohoto problému pro církev?

Myslíte si, že se to církvi vymstí?

Otevřenost v této věci se nemůže vymstít.

Už samo Písmo praví, že poznání pravdy osvobozuje. Naopak je třeba se tomuto selhání postavit otevřeně, v pozici pokory a pravdy.

Rudém náměstí proti okupaci Československa. Je tedy třeba rozlišovat, a v tom je příběh mého strýce velmi inspirativní.

Začali jsme tím, že život člověka není černobílý a není dopředu nikým předurčen. Po období kněžské služby jste požádal o laicizaci, co vás k tomu vedlo?

Krásný vztah Daniel Herman se strýcem Jiřím Bradym, kanadským podnikatelem českého původu a mužem, který přežil Osvětim.

Nyní bych se chtěl zeptat na vašeho strýce Jiřího Bradyho, který letos v lednu zemřel. Kauza s jeho „neoceněním“ z rukou prezidenta republiky paradoxně pomohla k jeho mediálnímu zviditelnění. Jaký význam pro nás mají příběhy takových osobností?

Skrze příběh lze pochopit mnoho dějinných událostí. Když se dozvíme, že za druhé světové války zahynulo milion a půl židovských dětí, řekneme si, to je strašné.

Ale upřímně řečeno, co si pod tím obrovským anonymním číslem představíme?

Když ale vyjmeme jeden konkrétní příběh, třeba příběh Hanina kufříku, tak zač­ neme chápat, jak hrozivě se ony děsivé politické události začaly vpisovat do životů konkrétních rodin.

Vyrůstal jsem mezi lidmi, kteří měli na své paži vytetovaná čísla z Osvětimi. Takže mně se nikdy nemůže stát, abych podlehl

tomu, co se nazývá „osvětimskou lží“, ty krutosti byly bohužel pravda!

Uvedu i jiný příběh, který mi vyprávěla babička. Její strýc byl profesorem v Petrohradě. Přišel o život s celou svou rodinou při bolševickém převratu v Rusku. Takže když nám ve škole říkali, že tzv. Velká říjnová socialistická revoluce byla pozitivním osvobozením lidí a zlepšením poměrů, já jsem si říkal: Ne, to byli ti vrazi strýčka mé babičky.

Tyto rodinné příběhy, které se z generace na generaci předávají, jsou nesmírně důležité. Je třeba jim dávat potřebnou váhu i ve školách.

V čem je tedy konkrétně příběh Jiřího Bradyho tak důležitý a inspirující pro dnešek?

Měli jsme se se strýčkem opravdu rádi.

A já jsem na jeho životě pochopil, že se nesmí na oka zla navazovat oka další. Že smíření, odpuštění a přátelství je projev nikoli slabosti, ale síly.

I on mě naučil, že není možné dávat rovnítko mezi etnickou a politickou příslušnost. Je například nesprávné, řekneme-li povšechně Němci, když myslíme nacisty. Stejně tak řekneme-li Rusové, a myslíme bolševiky. I v osmašedesátém osm hrdinných Rusů demonstrovalo na

Vnímám u sebe kontinuitu svého života. Smysl vidím v kultivování světa. Nebyl jsem klasickým farářem, ale knězem v administrativních službách. Narodil jsem se na začátku šedesátých let, žil v realitě komunistického Československa a hledal pozitivní alternativu, kterou jsem našel v židovsko-křesťanské tradici.

Proto jsem se jí začal věnovat naplno. Působil jsem hlavně po boku kardinála Miloslava Vlka, což bylo jedinečné.

Ale uvědomoval jsem si také, že civilní sféra je mi bližší. Po konzultaci s panem kardinálem jsem požádal Řím o uvolnění z duchovenských závazků, v čemž mi bylo vyhověno. Věnuji se nyní politicko-společenskému působení. Ale jak říkám, můj zájem o zlepšování stavu světa se nezměnil. Má nyní jiné kulisy, ale vnímám to pořád ve stejném směru.

A jakou máte v Kristu naději pro naši současnou společnost i Evropu?

Nechci relativizovat problémy, kterým čelíme, ale trochu si myslím, že je to pěna dní. Když se podíváme na kontinuitu více než tisíce let naší existence v srdci Evropy, když sledujeme dějiny Evropy, říkám si: To je naše místo, opravdu v srdci Evropy, které kulturně náleží k Západu. Vždyť píšeme latinkou, nikoli azbukou. Přemyslovská knížata založila základy naší země tak dobře, že ještě po více než tisíci letech jsme zde. Máme svoji identitu, kulturu a řeč, takže budeme-li schopni dál stavět na základech vybudovaných našimi předky, nemáme se čeho bát. Věřím, že ona pěna dní opět přejde. A budeme-li schopni znovu objevit svou identitu, tak i v 21. století máme před sebou budoucnost, které se rozhodně nebojím.

■

2019 duben

9

reportáž

Modli se a pracuj! text a foto eva čejchanová

Byl na ulici už dlouho.

Udělal pár špatných rozhodnutí, určitě i chyb. Přišel o všechno a všichni se k němu otočili zády. Člověk bez domova, neměl nikoho. A pak to našel.

Malá kartička s loukou plnou vlčích máků zalitá západem slunce od Brněnské tiskové misie.

A na ní dvě slova: Jsi milován!

Z

asáhlo ho to jako paprsek světla v temnotě a vydal život Kristu. Byl jedním z mnoha, kterým Bůh skrze krátké vzkazy na letáčcích, které Brněnská tisková misie od počátku své činnosti „rozsévá“ nejen po naší zemi, změnil život.

Recepce za vstupními dveřmi z ulice nedaleko centra Brna, zataženými dlouhým závěsem, a pak po schodech do patra. BTM zde obývá několik místností, ale „gró“ je – stejně jako u ledovce – ve sklepě. Tady nahoře jsou v malých regálech pečlivě vyrovnány jen vzorky jednotlivých tiskovin.

Stovky druhů. Tam dole jsou plné bedny.

Jednoduché kartičky, letáčky s krátkými texty, přání i kondolence, publikace. Hry pro děti, omalovánky, karty a pexesa, skládačky. Tiskoviny s bonusem – s řeřichou na zasetí, s ovečkou se stojánkem z překližky, s malým sáčkem kávy jako poděkováním.

Hudba na CD i ve zpěvnících. Trika s moderním křesťanským designem. Desítky nápadů, stovky typů výrobků, tisíce druhů.

Uprostřed toho všeho se pohybuje sedm lidí. Většina z nich tu pracuje víc

10 duben 2019

jak dvacet let. „Nesešli jsme se náhodou, Pán Bůh nás dal dohromady. Neumím si představit, že by se takový kolektiv vytvářel nějakým výběrovým řízením,“ popisuje společné začátky ředitel BTM Jan Titěra. Záleží jim jednomu na druhém, modlí se za sebe. Stmelený kolektiv je jedním ze základních kamenů této služby, každý z nich pro ni musí žít. „Modli se a pracuj.

To je to, co nás nejvíc vystihuje,“ dodává Jan Titěra, který působil i v kazatelské službě. „Všichni jsme muzikanti,“ doplňuje Petr Kolek, jeden ze zakladatelů BTM. Je tu filharmonik, profesionální muzikant ovládající hned několik nástrojů, varhanice, skladatelka a zpěvačka – každý na něco hraje. Společně pak jezdí na pozvání – do sborů, na konference a specialitou jsou koncerty ve věznicích. Každý z nich byl ochoten vzdát se své civilní profese a srdcem jít do misie.

Vymýšlení, tvorba a vydávání tiskovin a jejich distribuce, včetně té osobní od člověka k člověku, je tedy jen jedna z činností, které tato misijní jednotka dělá. Ale je to to hlavní. Aby ne, i přesto, že mají k ruce dost

na slovíčko externích pomocníků, napadá člověka při pohledu na ten objem práce, kdy to všechno dělají. „No to je v rámci relaxu,“ říká bezelstně Libuše Ranšová nad sadou CD a zpěvníčků pro děti, do nichž skládala písničky. „Máme sedět u televize, nebo tvořit?“ Sedmkrát do roka se v prostorách BTM koná sešlost s dobrovolníky. I když se povídá a i když je k dispozici malé občerstvení, není to posezení u kávy, ale u práce.

Takové novodobé drhání peří. Hromady nových tiskovin je třeba roztřídit, poskládat a rozdělit do balíčků, které jsou rozesílány jednotlivým odběratelům. Až třicet plných krabic od banánů. Lidé na zásilky mnohdy čekají opravdu netrpělivě. V osamění, v nemocnicích, za mřížemi. O tom ví nejvíc právě Libuška, s vězni si píše celá léta. Kuřim, Mírov. Za 27 let to je víc než

s Bc. Janem Titěrou, ředitelem BTM

Co je pro vás ve vaší misijní službě nejdůležitější?

Naprosto zásadní je zpětná vazba. Jdeme jí naproti i do terénu. Bez ní by se to nedalo dě­ lat. To je to, co nás nabíjí, co nás drží a co způ­ sobuje, že tato práce je pro nás úplnou vášní.

Každý den nemohu dospat a už se těším do práce, abychom si přečetli, co nám lidé na­ psali. Co nového Bůh prostřednictvím tiskové misie udělal. To je na naší práci specifické, že je to rozsévání ve velkém. A Pán Bůh se pak stará, aby nám žní ukázal, že to všechno má smysl. V řadě ohlasů je popsáno, co pro dotyčného ten který krátký vzkaz evangelia znamenal. Mnohým to doslova zachránilo život. Fyzický i věčný. Smyslem BTM od počátku bylo probuzení čes­ kého národa.

Musí mít člověk na misii dar?

Hodně lidí říká, že nemá žádný dar, mají zábrany oslovovat lidi na veřejnosti. Ale tady právě žádný dar potřeba není. Když má člověk srdce odevzdané Ježíši a má v sobě vděčnost, má všechno, co potřebuje. Pokud vnitřně cítí, že by chtěl letá­ ček s nějakým poselstvím někomu předat, stačí říct: „Můžu vám něco dát?“ A dál nemusí říkat vůbec nic. Zjistil jsem, že jedni z nejsmutnějších lidí jsou pokladní v supermarketech. Nevěřili byste, co s nimi udělá letáček, na kterém je krásná fotografie, slovo „Děkuji“ a verš z Bible, většinou z knihy Přísloví. Nic to nestojí, žádnou námahu, a mnohonásobně se to vrací v radosti, kterou to vyvolá.

info box 600 lidí. „Když vám pak napíšou ‚Všichni mě odepsali, vy jediní na mě myslíte‘, je to síla.“ Na stole leží otevřená zásilka, na které je razítko pošty a rukou připsáno: Adresát zemřel. „I takové tu jsou,“ říká Tomáš Urban, grafik, který zároveň vyřizuje objednávky, a z obálky vytahuje obsah běžného „frzandu“. Je to pěkná hromádka rozmanitých tiskovin, minimálně deset z nich je nově vytvořených. Už na první pohled vypadá radostně, hned je vidět, že budou Velikonoce. Vzkříšení. O důvod víc předávat tu dobrou zprávu dál.

Sto tisíc titulů Sdružení Brněnská tisková misie začalo pracovat v říjnu 1992 jako iniciativa Ing. Josefa Sečky, který na základě dohody o spolupráci s misijní organizací v německém Marburgu založil misijní společnost v Čechách. Vydávání tištěných letáků s krátkými poselstvími evangelia bylo motivováno potřebou poskytnout základní informace o křesťanství. Od počátku jde o práci, na níž se podílejí všechny církve a denominace. Přinášet dobrou zprávu o záchraně člověka spolu s povzbuzením pro těžké chvíle, v nemoci, ve vězení, v samotě, ve stresu, závislostech, je náplní BTM dodnes. Za dobu činnosti BTM zde vyšlo na 100 tisíc titulů, asi 40 milionů kusů tiskovin. Vydávají se zde i tiskoviny ve slovenštině, litevštině, srbštině, polštině a angličtině. Sdružení je financováno z dobrovolných příspěvků a darů.

Více o práci a projektech Brněnské tiskové misie na btm.cz.

■

2019 duben

11

téma

Požehnání v utrpení text tomáš holubec a kolektiv autorů foto Unsplash, Gatephoto a archiv

Utrpení člověka od hříchu neočišťuje, to dokáže jen Kristova oběť na kříži, ale pročišťuje. Bolest prohlubuje lidskou duši, přestože existuje riziko, že příliš bolesti ji může zmrzačit.

Proto požehnání v utrpení není samozřejmost, ale dar.

12 duben 2019

N

ěkomu se to může zdát jako zbožná fráze.

Obzvlášť, pokud právě procházíte utrpením a sáhli jste si na dno. Přejeme-li někomu požehnání, asi tím nemyslíme i trápení. A trpícího raději nepřesvědčujte, jaké je to pro něj požehnání.

Zdánlivě je to v Bibli tak, že spravedlivým se vyhne všechno zlo, ale s bezbožníky to jde od deseti k pěti.

Nicméně při hlubším pohledu na biblické postavy vidíme, že se často utrpení prolíná s požehnáním.

Některá trápení souvisí s přirozenými faktory. Před pár lety z výzkumu britských lékárníků vyplynulo, že si člověk na své zdraví postěžuje v průměru 17 277krát za život. A duševní trápení bývá ještě horší než fyzická bolest.

Abraham nesmírně trpěl, když měl obětovat Izáka, a velmi se trápil, když měl vyhnat Hagar s Izmaelem do pouště. Jákob zažil muka, když virtuálně pohřbil svého nejmilovanějšího Josefa, aniž by věděl, co se s ním vlastně stalo. Josef strávil v Egyptě dva roky ve vězení kvůli křivému obvinění. Noemi v daleké cizině oplakala svého muže a dva syny, aby pak při návratu domů řekla: „Nenazývejte mě Noemi (tj. sladká), nazývejte mě Mara (tj. trpká).“ Jób je učebnicový příklad zdánlivě absurdního utrpení. Podle starokřesťanské tradice byl Jan jediným apoštolem, který zemřel přirozenou smrtí, když přežil i vyhnanství na ostrově Patmos. A dodnes jsou křesťanští mučedníci.

Možná jde všechny příběhy o požehnání v utrpení shrnout do jedné věty. Tváří v tvář svým překvapeným bratrům řekne Josef, správce Egypta: „Vy jste proti mně zamýšleli zlo, Bůh však zamýšlel dobro.“ Utrpení nebylo a není Božím záměrem. Vypadá to tak, že nade všemi zlými okolnostmi nakonec v životě věřícího člověka přece jen zvítězí mocné dobro, které pro něj Pán zamýšlel.

Asi nevyřešíme problém utrpení čistou logikou ani odkazem na Boží sliby. Na zraněné emoce argumenty moc nefungují. Ale Boží zaslíbení mají povzbudit naši víru a naději, asi jako když se za temnými mraky na chvilku zatřpytí slunce. Pavel napsal: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“ (Ř 8,28) A jedno staré požehnání říká: „Ne, nepřeji ti, aby přes tebe nepřešel ani mráček utrpení, aby tvůj budoucí život byl dlouhou cestou růžovým sadem, abys nikdy nemusel prolévat slzy žalu, abys nikdy nepocítil bolest – ne, to vše ti nepřeji. Mým přáním je: Tvé dary ať s léty rostou.“ Nicméně procházíme-li utrpením, kterému navíc nerozumíme, vzpírá se v nás rozum i cit. Když nás paralyzuje strach, v nebezpečí, na okraji psychických

propastí, když hrozí zhroucení, vyhoření, doléhají deprese, nebo v bolestech a nemoci. I my se ptáme, jak to jde dohromady s Boží láskou? Snad největší bolest způsobuje pohled na utrpení nejbližších a to, když je ztrácíme. Ještě nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit, proč se zlé věci stávají i dobrým lidem. Utrpení nás přesahuje a pokusy o odpověď jsou chatrné. Jen Pán sám může dát odpověď zraněné víře.

Ještě není čas se ptát, proč se to stalo, ale jak můžeme pomoci. „Můžu pro tebe něco udělat?“ je ta nejkřesťanštější odpověď (a otázka) v utrpení. Každý se tak může stát požehnáním. Apoštol píše: „Plačte s plačícími. Mějte porozumění jeden pro druhého.“ (Ř 12,15–16) Když se Jóbovi přátelé doslechli, co se stalo, přišli a sedm dní s ním seděli na zemi, mlčeli a plakali. Nic lepšího nemohli udělat. Bolest prohlubuje lidskou duši, ale příliš bolesti ji může zmrzačit. Trpícímu nepomůže laciná útěcha, ale soucitný dotek a přímluvná modlitba. Až později dojde na hledání smyslu.

Kdosi řekl, že „máme nést břemena druhých, ale nemáme se dotýkat jejich kříže“. Jsou kříže, které jsou vloženy jen na nás a nikdo je nemůže pochopit, natož vzít to za nás. Je to jen mezi námi a Pánem.

Církev je místo, kde má být úcta ke kříži druhých a ochota pomáhat si s břemeny. Požehnání v utrpení vede k hlubší oddanosti Pánu Bohu. Prorok Abakuk, navzdory blížící se pohromě Jeruzaléma, řekne: „I kdyby fíkovník nevypučel, (…) já budu jásotem oslavovat Hospodina.“ Nebo v Babyloně Daniel: „Ale i kdyby ne… (nevysvobodil Hospodin z rozpálené pece), před zlatou sochou (…) se nepokloníme.“ V knížce Přísné milosrdenství píše Sheldon Vanauken o umírání své milované Davy. V té době ho doprovází přátelství C. S. Lewise, který mu v jednom klíčovém dopise napíše o „přísném milosrdenství“.

Abychom mohli být připoutáni k tomu nejlepšímu, musíme se odpoutat od všeho ostatního. Naše budoucí zmrtvýchvstalé tělo musí nejprve zemřít. V pomíjivém čase se musíme odpoutat i od nejbližších, abychom k nim byli na věčnosti zase hluboce připojeni.

Pavel píše: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Gal 2,19–20) Corrie ten Boom vyznává v knížce Tulákem pro Krista: „Třebaže vlákna v mém životě se často zdála zauzlená, ve víře vím, že na druhé straně té výšivky je koruna.“ Ani Pán Ježíš nám neslíbil, že se nám nikdy nestane nic zlého, ale slíbil, že nás nikdy neopustí.

Mgr. Tomáš Holubec (1966) Kazatel Církve bratrské v Karlových Varech, člen Rady CB, otec čtyř synů, s manželkou Barborou pěstoun na přechodnou dobu.

■ →

2019 duben

13

téma

Svoboda na dně Daniel Pastirčák

Jób napsal Ódu na smrt. Provokuje jí, ruší

odvěká tabu. Představte si nějakou VIP osobnost, jak se v televizní show přiznává: „Milí diváci, už mě nebaví úspěch, sex, fotbal, lyžování ani opera. Život za moc nestojí. Toužím po tom, abych vůbec nebyl.“ Jób netouží po věčném životě, touží po nebytí. Co byste mu na to řekli? Já bych mu kdysi pověděl zhruba toto: „Zveličuješ zlo a zapomínáš na dobro. Uvažuj rozumně, nebo skončíš na psychiatrii.“ Dnes jsem opatrnější. Vím totiž, že existují stavy, kdy člověk neumí toužit po ničem jiném než po nebytí. „Na co je život zatrpknutým duším?“ „Proč dostává světlo života muž, kterému Bůh zahradil cestu?“ Jób se k té otázce bude vracet znovu a znovu, vždy s novou naléhavostí: Proč mě Bůh proti mé vůli udržuje při životě? Na co je život člověku, jako jsem já? Uvízl jsem v existenci jako zvíře v pasti lovce. Nedá se pohnout napravo ani nalevo, neexistuje žádné východisko.

Když trpící odmítne sebevraždu a svoji touhu po smrti svěří Bohu, tak jako Jób, ocitne se před strašnou otázkou: „Na co je život, když je nesnesitelný? Přede mnou už není žádná cesta, Bože, proč mě nutíš žít?“ Kristus Jóbovi odpovídá paradoxem: Blahoslavení trpící, neboť oni budou po-

těšeni. Ježíš ví, že existují stavy prázdnoty a bolesti, které je třeba přijmout, vstoupit do nich a trpělivě kráčet údolím temné smrti ke světlu skrytému na druhé straně hor. Když bolest a bídu přijmeme jako doprovázející anděly, dovedou nás na místo proměny. Uzavřené já se pod jejich tíhou otevírá bytí, které ho přesahuje.

Mezi sebe a odvrácenou tvář života si člověk zvykl stavět růžové kulisy, aby zapomněl na prázdnotu, ze které pochází. Kulisy ale čas od času spadnou a odkryjí v člověku zapomenutou propast. Už se té pravdě nedá uniknout. Nač nám ale je taková pravda?

Před třiceti dvěma lety mi lékaři diagnostikovali úzkostnou neurózu. Celou moji bytost prolínala iracionální úzkost.

Tělo ji vnímalo jako tajemnou, vším prostupující ránu. Trpěl jsem chronickou nespavostí. Celé měsíce jsem nezamhouřil oka. Chorobná bdělost ze mě postupně vysávala životní sílu.

Po půl roce absurdního utrpení jsem se rozhodl se svojí naivní vírou skončit. Věřit v Boha mi po všech těch modlitbách šeptaných do prázdna připadalo intelektuálně nepoctivé. Říkal jsem si: „Končím s tebou Bože!“ Pokusil jsem se Boha odstranit z existence. Škrt! Nic! Důvěru v jakýsi nadosobní smysl, i to nepochopitelné, co se se mnou děje, jsem jednoduše nemohl popřít. Nemohl jsem popřít Boha, tak jako jsem nemohl popřít vlastní existenci. Vědomí Boha bylo silnější než já, mocnější než všechny skryté motivy, co ze mne z temnot vyplavaly na povrch a v hněvu se obrátily proti Bohu, aby ho zlikvidovaly.

Ten, kdo se dotkl svého dna a nahmatal tam Boha, kterého je nemožné popřít, dotkl se základů své svobody. Tady na dně už ho neohrožuje žádná lidská přízeň ani odmítnutí, úspěch ani neúspěch, sláva ani ponížení.

■

Dnes jsem vděčnější David Novák

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Jedno

březnové pondělí jsem si ještě prohlížel na webu, kam bych mohl jet na závody v běhu, v úterý večer najednou přišly kruté bolesti jedné ruky, ve středu pak dru 14 duben 2019

hé ruky. První diagnóza byla „přátelská“ a souvisela s tím, že moc píšu a namohl jsem si proto šlachy. Jenže z psaní nebolí ramena, lokty, kolena… prostě skoro všechny klouby. Proto přišla další diagnó-

za, která zněla: revmatoidní artritida a cosi jako „porucha autoimunitního systému“.

To, co jsem se dočetl o této nemoci na internetu, bylo většinou hrozné a dalo by se to shrnout do věty: Tvůj život už ni-

kdy nebude jako předtím. Navíc zkomplikuješ život nejen sobě, ale i své rodině, která se o tebe bude starat. Do toho pokračovaly neustávající bolesti. Když jsem navštívil revmatologický ústav a viděl kolem sebe, co tato nemoc s některými lidmi udělala, popravdě řečeno se mi do jisté míry zhroutil svět. I když jsem se někdy přinutil děkovat za svoji nemoc a prosil jsem, aby si ji Pán Bůh nějak použil, stejně jsem si v sobě nebyl schopen srovnat, že jsem nevyléčitelně nemocný.

Zvláště v noci, když jsem bolestí nemohl spát, jsem přemýšlel, jak budu vychovávat děti, jak budu dál pracovat. Stále dokola jsem uvažoval, co jsem udělal špatně, zda jsem moc nejedl maso, nepil alkohol, nejedl příliš slaná jídla, nežil ve stresu, nepřechodil angínu… Kruté bolesti jsem v minulosti zažil vícekrát, ale teď jsem se děsil, že to nepůjde vyléčit. Na-

víc jsem se hluboce styděl, že se s touto realitou nejsem schopen srovnat. Kazatel a předseda Rady by měl přece za bolest a nemoc spíše děkovat, a ne se jí bát!

Po několika dnech začaly díky silným práškům bolesti polevovat. Zároveň jsem věděl, že nemohu tyto prášky brát stále – a strach pokračoval. Velkou oporou mi byla moje manželka, a to nejen tím, že mě povzbuzovala, ale že mi také v určitý moment řekla, abych se přestal litovat a stále o své nemoci nemluvil. Potřeboval jsem toto jemné nakopnutí a rozhodl jsem se, že dokud to jen trochu půjde, budu žít, jako bych byl zdravý. Fantastickou modlitební oporou mi byli bratři a sestry jak ze sboru, tak z celé církve. Modlily se za mě senioráty, Rada a desítky či spíše stovky lidí, které ani neznám. Radil jsem se také s Pavlou Habrdovou, která je dlouhodobě na vozíčku a která mi také pomohla „zvednout hlavu“.

Abych to zkrátil – po nasazení léčby nemoc ustoupila. Jsem sice nemocný a asi to v sobě budu mít stále, ale bolesti jsou malé a příliš mě nelimitují.

Co jsem si z této zkušenosti vzal?

Jsem slabší a mám menší víru, než jsem si myslel. Stačila bolest, pár nocí bez spánku, nejistota – a najednou jsem sám sebe nepoznával. Vím, že se nemoc může vrátit v plné síle (pochopitelně doufám, že se to nestane), proto se snažím využít dnů, kdy mi nic není. Od jisté doby se mi zdá, že každý den, kdy žiju bez bolestí, je navíc – je něčím nesamozřejmým. I díky tomu jsem oproti minulosti vděčnější. A pak také více rozumím lidem, kteří se trápí, a mám hlubokou úctu před těmi, kteří navzdory své nemoci, bolesti a omezením žijí život oddaný Pánu Ježíši.

■

Chyť se lana a skoč Danuta Pokorná

Brali jsme se už na vysoké, oba jsme byli

věřící, naplno zapojení do služby ve sboru. Postupně se nám narodily tři dcerky.

Měli jsme krásný vztah, bylo to jako pohádka. Trvala deset let.

Bylo mi třiatřicet, manželovi o čtyři roky víc. Když jsme se vrátili z dovolené, manžela všecko pobolívalo, ale protože měl v mládí těžkou nehodu, brali jsme to jako ozvěny starých ran. Bylo 10. srpna 1999. Zatímco celý svět hleděl na zatmění slunce, nám lékaři sdělili, že manžel má rakovinu v posledním stádiu. Zbývaly mu dva měsíce života.

Doma jsem to musela říct dětem: „Tatínek je vážně nemocný a možná, že si ho Pán Ježíš vezme. Ale víte, že jeho jméno je zapsané v Knize života a vaše jména jsou tam taky.“ Rozuměly tomu, ty dvě starší krátce předtím přijaly Pána Ježíše.

Dalo se na tom stavět – budou mít s tatínkem společnou budoucnost. Když jsem pak později mockrát plakala, utěšovaly mě a vracely mi tuhle pravdu jako posilu pro mě. I já se s ním setkám.

Bylo to velmi těžké období. Manžel měl bolesti, ale nikdy si slovem nepostěžoval. Nelitoval se. Byl statečný a klidný.

Jako Jób nesl svoje utrpení a jeho vnitřní síla dávala sílu i mně. Otázku „Bože, proč, 2019 duben

→

15

téma

když jsme šli za tebou?“ i ve mně nahradily modlitby za uzdravení s dovětkem: „Staň se tvoje vůle, Pane, jen nás, prosím, neopouštěj.“ Vzali jsme si manžela domů a Bůh nám požehnal v tom, že až na poslední dva dny mohl být s námi. Byla jsem ještě na mateřské a mohli jsme spolu trávit každou minutu. Věděli jsme, že to brzy skončí, ale o smrti jsme nemluvili.

Byli jsme si tak blízko… sobě navzájem i společně Bohu. Modlili jsme se spolu, četli jsme žalmy. Byly to hlubiny víry, kterými člověk jinak než v utrpení neprojde.

Jako Jób jsem tehdy mohla říct: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“ Když mi bylo nejhůř, Bůh mi byl nejblíž.

V září jsme měli desáté výročí svatby.

Věděli jsme, že je naše poslední. Dosta-

la jsem nádhernou kytici růží se slovy: „Děkuji ti za všechny krásné chvíle, za těch deset let manželství.“ Pár dnů nato nemohl dýchat a musela jsem ho odvézt do nemocnice. Měl vodu v plicích. Ještě ten večer se modlil Žalm 23: „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi Ty.“ Bylo mu lépe, tak mě poslal na noc domů za holčičkami. Ráno už jsem ho na jeho posteli nenašla.

Pohřeb jsem nechtěla, ale přiměli mě ho udělat, abych to mohla v sobě zavřít a jít dál. Moc si ho nepamatuji, ale na jedno si vzpomínám – můj bratranec mi řekl: „Danutko, na tu otázku PROČ ti nikdo neodpoví, ale jednou, až budeš v nebi, tě Pán Ježíš obejme a vysvětlí ti to.“ Dalo mi to sílu v mém vztahu s Ježíšem jít dál.

Asi měsíc po pohřbu jsem měla sen, možná vidění. Přišlo to po noci, kdy jsem nemohla spát. Viděla jsem kříž na srázu a na něm uvázaný provaz. A slyšela jsem Ježíše, jak mi říká: „Učila jsi ženy držet se toho lana ve všech těžkostech manželství a skočit. Ty jsi ho nepotřebovala, měla jsi úžasného muže. Teď jsi sama, tak se uvaž na to lano a skoč.“ Byla to silná chvíle.

Postupně jsem se vracela zpátky do života. S pomocí věřící profesorky jsem dokončila pedagogické minimum a ve chvíli, kdy mi končila mateřská, mi Bůh dal práci.

Předtím jsem pomáhala ženám v problémech, pak jsem začala přednášky „Po krizi silnější“. Dnes jsem zase šťastná. Díky krásnému vztahu s dcerami, díky mému druhému muži. A hlavně – díky Bohu.

■

Až na duchovní Everest Martin Hasík

Někdy ke konci září roku 2011 jsem se

začal intenzivně modlit za prohloubení svého vztahu s Bohem. Na konci listopadu jsem si vyslechl diagnózu: leukémie.

Z obyčejných teplot a únavy, které se dávaly do souvislosti se zánětem zubu, se nečekaně vyklubala nemoc, která do dnešního dne má nejvýraznější podíl na mém vnímání sama sebe, mého života, manželství i vztahu s Pánem Bohem.

Rána se po vytržení zubu nehojila, po celém těle jsem měl odporně fialovou vyrážku a žlutozelená barva obličeje nesvědčila o ničem dobrém. I když to může znít divně, samotné stanovení diagnózy bylo odpovědí na naléhavé přímluvy a pomazání olejem od starších sboru na Třináctce. Díky Bohu stomatochirurg byl natolik prozíravý, že místo do normální nemocnice mě po krevních testech odeslal rovnou do Ústavu hematologie a krevní transfuze. To mi pravděpodob 16 duben 2019

ně zachránilo život. Minimálně pro ten daný okamžik.

V prvních 48 hodinách pobytu v nemocnici jsme s manželkou uprostřed neskutečného zmatku zažili nemálo „malých a velkých požehnání“. Po pár dnech jsme začali i psát blog. Formulování toho, co jsme prožívali, stálo Janu velké úsilí, ale při ohlédnutí zpět vidíme, jak jí to pomohlo vnímat Boží přítomnost uprostřed nečekaného zápasu, na který jsme ani jeden nebyli připraveni. A zároveň její psaní přiblížilo rodině a nejbližšímu okolí, co se aktuálně děje a jaký je můj stav. Teď jsme za rozhodnutí psát blog ještě víc vděční, protože si můžeme připomínat, čím nás Pán Bůh provedl a kde se z Boží milosti nacházíme dnes.

Pro spoustu pacientů vyvstává s diagnózou a prvními dny léčby otázka „Proč já?“. Mě se tohle netýkalo. Částečně díky mému ignoranství a neznalosti pojmů, protože když doktorka řekla „leukémie“,

nevěděl jsem, co si pod tím představit.

Když řekla „Zrušte všechno na příštích šest měsíců“, byl jsem naštvaný, protože jestli jsem v listopadu 2011 byl na něco pyšný, tak na to, jak skvěle máme naplánovaný příští rok – jak po pracovní stránce, tak i té rodinné. Pracoval jsem s manželkou pro misijní organizaci, kde se pracovní a osobní věci častokrát překrývají, a mít hotové plány velkých akcí, pracovních cest, rodinných návštěv, potvrzené spolupráce na projektech atd. s takovým předstihem bylo i pro mě jako člověka, který rád organizuje, velkým úspěchem.

Měl jsem obrovskou radost, kolik času máme na dotažení všech detailů. Sestřičce jsem podepsal neschopenku až napotřetí – zbývaly mi skoro 4 týdny dovolené, to by mohlo na leukémii stačit, nebo ne?

Některé věci mi fakt nedocházely. Nerad to přiznávám, ale zpětně vidím, jak moc jsem žil ve světě, kde jsem měl věci

pod kontrolou, kde lepší znamenalo pohodlnější a cílem bylo poplácání po rameni od druhých. Hospitalizací jsem o toto všechno přišel. Jediné, co jsem získal, byl čas. Spoustu času. Čas je komodita, která zdravým lidem chybí, a nemocní jí mají přebytek. Jak jsem se spletl, když jsem si myslel, že za pár týdnů, maximálně měsíců bude všechno jako dřív! Pro všechny bylo velkým překvapením, když se leukémie, jejíž návrat je pod hranicí 5 % pravděpodobnosti, po 9 měsících vrátila. A co teprve ten šok, když se vše za necelý rok opakovalo znovu, tentokrát ovšem s tím, že byla zasažena i centrální nervová soustava.

Při druhém relapsu jsem už dokázal vyčíst z tváří doktorů, jak závažná je moje situace a že mi jde o život. Bylo mi 40. „Proč já?“ byla otázka, která mě začala trápit až někdy v závěru mé intenzivní pětileté léčby. Proč já jsem mezi živými a několik z mých přátel to nedalo? Dodnes nemám odpověď. Nevím, kdy jsem si začal nárokovat před Bohem 80 let spokojeného a úspěšného života. Možná to byl jen falešný pokus držet si bolest, utrpení a smrt co nejdál od těla.

Diagnóza leukémie mi otevřela dveře do světa, o kterém jsem věděl velmi málo a jako zdravý člověk jsem se mu i vyhýbal.

Do té doby jsem bolest znal z tréninku, od zubaře a za mlada, když jsem dostal „kopačky“ od holek. Utrpení jsem prožíval tehdy, když jsem musel slevit ze svých nároků a požadavků nebo se spokojit s kompromisem. Už během prvních týdnů mé léčby mi postupně začalo docházet, jak nemoc a její radikální léčba protříbí moji teologii, jakým způsobem rozumím Pánu Bohu a tomu, co dělá.

První doslova výzva přišla s otázkou z jedné knížky, kterou jsem po odstavcích pročítal, když jsem zrovna nespal a měl dost sil se soustředit na text: „Chtěl bys být v nebi, kdyby tam nebyl Bůh, ale jen jeho dary?“ Jednoduchá otázka, ale na tělo. Falešná teologie odměny za podané výkony v poslušnosti Božímu řádu nešla tak jednoduše aplikovat na nemocničním lůžku, když jediné, čím můžu přidat ruku k dílu, je čumět do stropu. Jak moc oprav-

du rozumím Boží milosti a Ježíšově zástupné oběti? Není pro mě Bůh bohatým strýčkem s kreditní kartou, která nemá limit? Jde mi opravdu o vztah s ním, nebo jen o ty dary? A to byl jenom začátek. „Cesta údolím“ byla od prvního dne obrazem pro situaci, ve které jsme se ocitli. Je to přítěž, je to údolí, všude okolo jsou vysoké hory, přes které nevidíme. Je to až s podivem, ale zpětně vidím, že čím bylo

Ježíšovu oběť jako zástupnou za svůj hřích (automatické, přirozené ignorování Boha) a své hříchy (provinění se proti Božím nařízením, a že jich je…), pak moje smrt je vlastně vstupem do Boží otevřené náruče!

Dodnes nejsem schopen říct, že jsem za leukémii vděčný, ale jsem vděčný za to, co jsem se díky ní naučil. Jsem vděčný za citáty a parafráze, které mi pomáhají formulovat, co jsem prožil a jakého

pro mě údolí fyzicky hlubší, tím větší rozhled jsem získával po Božím království.

Uprostřed jedné bezesné noci jsem prožil dotek Boží milosti, který je, věřím, přinejmenším srovnatelný s rozhledem z Mount Everestu. Největší zápas teologie Božího přijetí člověka se odehrával v době, kdy můj život visel na vlásku. Má mysl pořád spekulovala, jestli je můj případný odchod pojištěn dostatečně „dobrým“ životem, ze kterého když složím účet, tak budu vpuštěn do věčnosti v Boží přítomnosti.

Nad ránem jedné bezesné noci se najednou ozvaly kroky z dětského pokoje a moje mladší dcera, které tehdy byly asi 4 roky, přišla do ložnice a chtěla vlézt k nám do postele. Sebral jsem síly, posadil se a roztáhl ruce tak, aby se mi mohla stulit do náruče a usnout s hlavou na mém rameni.

Usnuli jsme celkem rychle. Ráno jsem se vzbudil a první, co jsem pochopil, byl obraz té předchozí noci. Jestliže jsem přijal

požehnání se mi i v těch nejtěžších chvílích dostalo.

Pořád se bojím umírání, ale nebojím se smrti. Umírání bolí. „Pro mě si nepřijde smrt, ale Bůh,“ to mi dává dostatečnou jistotu spolehnout se s důvěrou na Boží moudrost v to, který den bude můj poslední. I když mě otázka „Proč já žiju, a někteří už ne?“ častokrát paralyzuje a způsobuje nemalé pochybnosti, o to víc se moje svoboda prožít každý nový den s vděčností opírá o verš apoštola Pavla: „Život, to je pro mě Kristus, a smrt, to je pro mě zisk.“ V časech, kdy byla pauza od chemoterapií, ozařování a hospitalizací, jsem přijímal pozvání do míst, kde bolest, utrpení a smrt vítězily. Mohu dosvědčit, že anglický překlad s výkladem verše z Matoušova evangelia 5,4 od J. B. Philipse je více než pravdivý: „Happy are those who bear their share of the world’s pain for in the long run, they will know more happiness than 2019 duben

→

17

téma

those who try to avoid it.“ (Šťastní jsou ti, kteří nesou svůj podíl na bolestech světa, protože v konečném důsledku prožijí více radosti než ti, kteří se bolesti vyhýbají.

– pozn. překlad autora) Leukémie protříbila celý můj život. Bolest při tréninku je jiná než bolest, kterou člověk vnímá v nemocnici. I v bolesti a umírání se dá radovat ze vztahu s Bo-

hem. Jsem válcován Boží trpělivostí, díky které jsem dostal tolik času, kolik jsem potřeboval, abych si mohl ujasnit, kdo je Bůh a kdo jsem já. Jsem nesmírně vděčný za to, že nemoc neměla moc z mého srdce vytlačit Ježíše, kterého jsem tam ve svých 19 letech pozval. Jsem vděčný, že mohu doprovázet a povzbuzovat další pacienty. Už se nevyhýbám bolesti. Vím,

kam v životě patří. Potvrzuji, že král David nepřeháněl, když pronesl o svém vztahu k Bohu v Žalmu 63 tato slova: „Lepší než život je tvá láska.“ Souhlasím. Čas v bolestech byl pro mě zároveň požehnáním.

Ač jsem si o to neřekl, zažil jsem duchovní Everest. Díky Bohu. Jenže když už jste byli na Everestu, kam jít dál?

■

Beránek Boží Tomáš Holubec

Když jsem jako mladík šel studovat do ci-

ziny, řekl mi můj dědeček: „A dej si pozor tam, kde se nemluví o krvi Božího beránka.“ Bylo tolik pokusů humanizovat Boha a retušovat Bibli. Ulomit hroty. Přece Bůh není krvelačný, nemůže chtít smrt nevinného ani nejvyšší oběť. Ježíšovo učení přitahuje a jeho život inspiruje, ale ukřižování a vzkříšení je dodnes trochu tabu. Blíží se Velikonoce a budeme zase zpívat tu starou dobrou písničku o tom, že největší požehnání přišlo skrze utrpení Božího beránka.

Exodus z Egypta by nebyl, kdyby tu noc nejedli beránka a jeho krví nepotřeli veřeje domů. I příběh (ne)obětování Izáka je předobrazem Golgoty a vzkříšení. Nejprve hrůza, děs, nepředstavitelnost… potom úžas a radost. Místo Izáka leží na oltáři jiný beránek. Bůh Otec vydá svého Syna do rukou nenávistného davu a s bolestí se dívá na jeho utrpení. Neroztrhla se jen opona v chrámu, ale i jeho srdce puká, když milovaný Syn na kříži volá „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Kdo by v tom hledal nějaké požehnání nebo milost?

Starozákonní víra byla spojena s prolitím krve zvířat, která umírala, aby nemuseli umřít lidé. Bylo to normální a nezbytné. Kategoricky to rekapituluje autor listu Židům: „Podle zákona se skoro vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění.“ (Žid 9,22) I trest smrti byl akceptovaný 18 duben 2019

v případech úmyslného ublížení a zločinů. Ovšem úplně jiná káva je v Bibli prolévání nevinné krve, která „volá do nebe“ a přivolává Boží hněv a soud.

Je to celé nad lidský rozum. Existuje snad větší paradox Božího požehnání než nezákonné odsouzení (křiví svědkové proti Ježíši) k „zákonnému“ trestu (nebylo jiné cesty spásy) prolitím nevinné krve?

Marilynne Robinsonová v půvabném románu Gilead líčí podzim života reverenda Amese. Ten vzpomíná na svého svérázného dědečka, také pastora, který za bizarních až drastických okolností své-

ho života proslul výrokem: „Jsem si jistý, že se v tom pro mě skrývá velká milost“.

Ale je skrytá milost i v Abrahamově děsivé cestě do Mórija? Tomu, co se nahoře stalo, rozumíme, jak někdo řekl, „asi jako ten osel, kterého nechali pod kopcem.“ Izáka nakonec Hospodin zachoval a o Izmaele se také postaral. A pak požehnal Abrahamovi, který obstál ve zkoušce, i dalšími dětmi.

I učedníci zrazovali Pána slovy „To se ti nemůže stát“ a neviděli v tom nic dobrého. Později se strachem rozprchli.

A nepřátelé pod křížem povykovali: „Sestup z kříže!“ Smrt se může stát bránou k životu.

21. února 2018 ve věku 99 let zemřel Billy Graham. Před mnoha lety prohlásil: „Jednoho dne uslyšíte, že Billy Graham zemřel. Nevěřte tomu. V ten den budu živější než kdy předtím, pouze jsem změnil adresu.“ Nenapodobitelně a neopakovatelně vedla Kristova oběť k vykoupení hříšníků. Utrpení Božího beránka se stalo největším požehnáním: „Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně; jinak by musel trpět mnohokrát od založení světa. On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích.“ (Žid 9,25–26) ■

Velkoformátové biblické obrazy Josefa Kejvala

Čokoláda Lidka je nejlepší na světě!

V Kutné Hoře můžete navštívit muzeum čokolády a vzpomenout na podnikatele Zdeňka Koukola, který vyráběl nejlepší čokoládu na světě a horlil pro evangelium

Konference o zakládání nových sborů ■ 9. února 2019 v Pardubicích

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

■ Uspořádejte výstavu ve svém sboru

04 | 2019

svědectví

iNform Sestrou politického vězně

D

va a čtvrt roku (od listopadu 2016) jsem sestrou politického vězně. Můj o tři roky mladší bratr Mirek sedí v tureckém Vanu ve věznici typu F, tedy s nejvyšší ostrahou. V typu věznice kritizovaném Evropským výborem pro prevenci mučení za to, že je v něm mnoho vězňů rozmístěno do samostatných cel s nemožností stýkat se s druhými lidmi. Úplně sám v prostoru 8 až 11 metrů čtverečních bude můj bratr muset přečkat ještě další čtyři roky za to, že podporoval Kurdy, kteří úspěšně bojovali proti Islámskému státu. Protože se z hlediska České

konzulovi. Dnes to už umím a vnímám jako nikdy dřív, jak je důležité se modlit za svoji vrchnost, protože na konkrétním člověku v úřadě záleží. Právě on totiž v posledku ovlivní konkrétní život jedince. „Jste občan České republiky a já vám jdu pomoct. Je jedno, co jste provedl nebo neprovedl, jste ve vězení a je třeba zachovat vám důstojnost a zdraví.“ Nějak takto kristovsky se český úřad od září 2018 (viděno mýma subjektivníma očima) staví k mému bratrovi. A věřím, že přesně takto se náš Pán Ježíš Kristus staví ke každému nemocnému či

ilustrační foto

republiky nedopustil žádného trestného činu, není možné, aby byl převezen k odpykání trestu domů.

Až se vrátí, stihne moji oslavu čtyřicátých narozenin.

Uvidí, jak můj syn, jeho synovec, vychází základní školu a holčičky si už dávno nebudou pamatovat léta strávená ve školce. Přijde strýc, za něhož se celá rodina denně modlí. Děvčátka mu kreslí obrázky a chlapec se čas od času podepíše pod dopis zasílaný do Turecka. Naše děti od Mirka „dostávají“ dárky k narozeninám a pod stromeček. A teprve od září 2018 dostávají také každou neděli telefonickou pusu, předtím jsme si telefonovat nemohli. Naposledy mi Mirek do telefonu sdělil, že píše pro naše ratolesti pohádku, jen potřebuje zaslat seznam českých a latinských jmen. Mají se na co těšit, pohádka bude v cenzurovatelném jazyce, tedy v angličtině.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu osobně psát dopis ministru zahraničí, řediteli konzulárního oddělení či

uvězněnému. Nelustruje, zdali v něj věří, nenechává si vyplnit dotazník vin a dluhů, ale přichází, protože miluje.

V lednu 2019 jsem mohla společně s naší tetou Mirka poprvé bezpečně navštívit. Naše fyzická návštěva mu dodala obrovskou naději, že jednou toto všechno skončí, a zároveň byl hmatatelně ubezpečen, že nám na něm záleží, že jsme jej neodsoudili, nevzdali se jej a nestydíme se za něj. Snad právě proto náš Pán chce, abychom navštěvovali uvězněné, poněvadž v tom je víc, než umíme domyslet. Rozhodně víc, neboť takovým, kteří navštěvují bezbranné a omezované, řekl: „ Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.“ (Mt 25,31–46) Nerozumím tomu, jen vše dělám, jak nejlépe dovedu.

S modlitbou v ústech a s touhou pomoci v srdci. A vnímám, že Pán Bůh otevírá zavřené dveře a Mirek o sebe začal víc dbát..

Jaké to je být sestrou (politického) vězně?

Nejprve jsem se musela vypořádat s otázkou, co se po mně chce a jaké je v tom celém moje místo. Mys­lím si, že mojí největší rolí je se za bratra modlit a mít ho stále ráda. A potom je mou rolí komunikovat s úřady a rodinou a vzájemně předávat sdělení, protože tok informací z vězení a do vězení je velmi komplikovaný. Zároveň se snažím být pro Mirka kaž­dou neděli telefonickou oporou.

Neděli co neděli jej chci vyslechnout, sdělit dobré zprávy a informovat o nutnostech, to vše v deseti minutách.

Další úloha pro mne nastala ve chvíli, kdy jsem pochopila, že je nemocný. Bylo potřeba upřesnit, jakou má pravděpodobně diagnózu, neboť Turci poskytli pouze výčet léků. Díky jedné sestře a jednomu bratru v Kristu se mi podařilo zjistit, že trpí vážnou autoimunitní chorobou. A Bohu díky, Mirek dostává maximální lékařskou péči, což se rovná zázraku. Mám být za co vděčná. Třetí nutností z mé strany je zásobovat jej knihami a oblečením, o což se dělím s tetou. A pochopitelně jej jezdit navštěvovat. Dostal mé slovo, že za ním poletím jednou za čtvrt roku, společně s tetou a konzulem.

Vnitřně zažívám širokou paletu pocitů v závislosti na tom, co se zrovna děje. Někdy pociťuji radost, jindy vnímám smutek, strach a obavy o jeho život. A někdy zažívám úplný pokoj, který mi Pán dává skrze své Písmo nebo nějaký symbol. Naposledy jako by mi říkal: „Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh. Hledej jenom mé království a spravedlnost a všechno ostatní ti dám, vždyť život není jen tělo, moje milá.“ Myslím, že tento vzkaz musím předat i bratrovi. Život není jen to tělesné, jde v něm o víc. Moc bych si přála, aby Mirek vyšel z vězení posílen, ale to může jen v Kristu a s Ním. Přála bych si, abychom i já a moje rodina byli proměněni díky této zkušenosti k chápání hlubších souvislostí života, tak jak jej zamýšlel sám Stvořitel. A přála bych také církvi i svému sboru, aby kristovsky vyrostly na Mirkově utrpení. Zní to bláznivě, ale je to příležitost. Modlete se prosím se mnou, můžete-li, budu vám vděčná.

■ Kateřina Vávrová, CB Brno-Kounicova

představujeme

duben 2019 Nemocniční kaplanka Jmenuji se Petra Kašperová-Poldaufová. S manželem Davidem máme tři děti. Vystudovala jsem germanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě a potom jsem učila na střední a později i jazykové škole. Po nějaké době jsem ale začala vnímat, že nejsem tak docela na svém místě a přemýšlela jsem, co je pro mne v životě skutečně důležité. Zjistila jsem, že často provázím lidi v zátěžových situacích a svědčím jim o Boží lásce. Své zjištění jsem předkládala Pánu Bohu.

V souvislosti s tím jsem vystudovala Evangelikální teologický seminář.

Po nějaké době jsem se setkala s kaplanem Danielem Smetanou a ten mi představil svoji práci. Moje představy o nemocničním kaplanství byly mlhavé, ale zaujalo mě to. Po dalším roce se otevřela možnost dobrovolnictví v Nemocnici Na Homolce. Tenkrát to byl pilotní projekt přijímaný s velkými obavami. Ale díky tomu jsem mohla celý rok navštěvovat pacienty, zároveň se učit od Daniela a svobodně hledat, kudy vede moje cesta.

Později se ukázalo, že to nebude tak jednoduché. I přes mé vysokoškolské a teologické vzdělání je potřeba dalšího vysokoškolského studia a zároveň absolvování kaplanského kurzu. Cesta se zdála najednou krkolomná a plná zatáček a padal z ní na mne strach.

Práce v nemocnici mne však stále víc těšila, prožívala jsem řadu krásných lidských setkání a emočně silných momentů, kdy se lidé věřící i nevěřící otevírali Pánu Bohu, hledali ho, a já jsem hluboce vděčná, že mohu tomuto zázraku přihlížet. Svou práci bych popsala jako „jít kus cesty spolu“. Myslím, že nějakým způsobem naplňuje moji touhu svědčit slovně i beze slov o Boží lásce.

Nakonec zažívám, že z každé těžké situace má Pán Bůh východisko. Moment, kdy náhle onemocněl Daniel Smetana, byl nejenom pro mě velmi těžký. Jsem vděčná, že v nemocnici už nezažívám osamělost – mnoho sester a někteří lékaři už kaplany „vzali za své“, což je nefalšovaný zázrak. Jsou mnohá oddělení, kde personál sám vyhledává pro kaplany pacienty. Nedávno vznikl paliativní tým, jehož nedílnou součástí jsou i kaplani. Nezbývá, než Pánu Bohu děkovat a vyprošovat moudrost pro další směřování.

Petra Kašperová

církev bratrská

iNform Singles v kutnohorské čokoládovně

D

alší program pro nezadané nás v sobotu 9. března 2019 dovedl až do Kutné Hory. Tématem bylo: Jak neztratit nadšení? A právě o tom nám ze svých zkušeností a ze zkušeností svých rodičů vyprávěl kazatel Marek Fajfr. Povzbuzení, abychom jen nepřežívali, ale naopak žili velmi aktivně, potřebujeme všichni, a s vděčností jsme je od bratra přijali. Na závěr jsme se společně sdíleli a modlili jeden za druhého.

Po obědě ve stylové restauraci Dačický jsme zamířili k dalšímu cíli naší cesty – do Muzea kutnohorské čokolády, které před třemi lety založila partička nadšenců a milovníků čokolády. Jedná se patrně o nejmenší muzeum tohoto typu na světě, takže jsme se dovnitř ani nemohli vejít. Ale pro nás, většinou křesťany z Církve bratrské (dříve Jednoty českobratrské), bylo skvělé vidět, jakou stopu po sobě zachovala firma Koukol & Michera. Čokoládovna byla založena v roce 1918. Pod značkou Lidka vyvážela čokolády a bonbóny do celého světa – od Ameriky přes Palestinu, všechny britské kolo-

nie i do celé Evropy. Lidka ale nebyla obyčejná čokoláda, byla to nejlepší čokoláda na světě! Dokonce dvakrát za sebou vyhrála zlatou medaili na světové soutěži! Zakladatelé čokoládovny Zdeněk Koukol a Eduard Michera velice dobře rozuměli svému řemeslu a čokoládu vyráběli rádi a poctivě. Koukolova dcera Marku Fajfrovi vyprávěla, v čem spočívalo její výrobní kouzlo. Čokoládu

→

zakládání sborů – Ohlédnutí za konferencí

P

řes čtyřicet zájemců o oblast zakládání nových společenství se v sobotu 9. února sešlo v pardubické Arše na konferenci pořádané Odborem pro zakládání stanic a sborů. Hned v úvodu jsme si pohledem do historie připomenuli, že misie prostřednictvím zakládání sborů a místních společenství je něčím, co bylo Církvi bratrské od jejího vzniku bytostně vlastní. V jejích počátcích, jen v letech 1880–1905, vzniklo 23 sborů a 60 stanic. Zajímavé bylo také připomenutí skutečnosti, že 90 % z celkového početního růstu Církve bratrské v posledních 25 letech (1994–2018) se uskutečnilo prostřednictvím nově založených sborů či stanic a jejich mateřských (vysílajících) sborů.

Z minulosti jsme se pak přenesli do současné reality a ve skupinách jsme prováděli sondu do našich vlastních potřeb v této oblasti. Další semináře byly opět prokládány zajímavými skupinovými nebo společnými diskuzemi, k jejichž výstupům bude odbor přihlížet při

plánování své další služby. Hovořili jsme o tom, jak začít, jak předávat misijní a učednický životní styl, jak budovat vedoucí a vytvářet ve sborech prostředí pro zakládání nových společenství.

Na závěr jsme pak více diskutovali o vizi, hodnotách a nabídce odboru, o sedmi oblastech (tzv. 7Z), v nichž bychom rádi proces zakládání nových misijních společenství podpořili. (Přehled 7Z lze nalézt na Facebooku odboru (novesbory.cb.cz), budeme se k nim také na různých církevních fórech vracet.)

Jak hodnotili přínos konference její účastníci? Zde je několik reakcí: „Povzbudivý a motivační čas – přesně do situace v našem sboru.“ „Povzbuzení do další práce.“ „Povzbuzení, že to jde a že je pro to (v CB) podpora.“ „Navázání kontaktů, sdílení osobních zkušeností, setkání s inspirativními lidmi.“ „Konference nám poskytla praktické rady a tipy, které byly ze života ostatních, nejednalo se tedy jen o suchou teorii. Navíc hodnotím velmi kladně to, že

→

tu totiž nemíchali 3 hodiny, jak bývalo běžné, ale celých 48 hodin.

V roce 1948 ale došlo ke znárodnění čokoládovny, výroba se začala postupně omezovat a zakladatel továrny musel emigrovat. Blížil se konec slavné éry československého čokoládového průmyslu. Čokoládovna, která vyráběla více než 5 000 druhů bonbónů, zaměstnávala na 500 zaměstnanců a exportovala úspěšně do celého světa, po roce 1958 zanikla.

Nyní se podařilo obnovit alespoň vzpomínku na slavnou firmu Koukol & Michera. Neměli bychom ale také zapomenout, že bratr Zdeněk Koukol byl horlivý křesťan, člen Rady Jednoty českobratrské. Podílel se na založení sboru v Kutné Hoře, za války sám kolportoval Bible a v roce 1946 inicioval vznik Biblického ústavu.

Potřebujeme nejen horlivce pro skvělou čokoládu, ale i pro evangelium, a tím Zdeněk Koukol bezesporu byl. Více takových i dnes.

■ Bronislav Matulík

byl během přestávek a jídla prostor k dalšímu čerpání. Bylo užitečné si uvědomit, že zakládání sborů je v DNA CB.“ Při odjezdu do našich domovů a sborů nás vyprovázela stále aktuální slova Aloise Adlofa z roku 1905, z doby, kdy naše církev prožívala období povzbudivého růstu: „Co vykonáno, je nesmírně málo v poměru k tomu, co vykonati zbývá. Ještě jsme nenaplnili evangeliem celou naši vlast a národ. Ještě také nejsme uceleni dost uvnitř. Ještě nejsme si všichni vědomi velikých svých cílů.“ Naší touhou zůstává, aby ovoce této konference i další služba odboru navázaly na Boží práci vykonanou skrze naše předchůdce a přispěly svým dílem k tomu „co vykonati zbývá“, k Boží slávě.

výstava

duben 2019 OBRAZY JOSEFA KEJVALA „Synové tohoto světa jsou totiž ve svém pokolení rozumnější než synové světla.“ Kdykoli čtu tento Pánův výrok v 16. kapitole Lukášova evangelia, cítím z něj zvláštní melancholii a smutný povzdech. Synové světla, děti právoplatně adoptované věčným Otcem, dědicové všech Božích požehnání jsou v praktických věcech zpozdilejší a míň rozumní než synové světa, děti hněvu. Jako učitel dějepisu hned myslím na tolik příkladů, které tuhle smutnou pravdu ilustrují.

Synové světa tak často dobře vědí, jak a kde vzít za jeden provaz. Když vezmu jen jeden extrémní: Hitler bez peněz, v odřeném pršiplášti s hrstkou nohsledů přesně věděl, co chce a jak toho docílit – koho použít, koho zneužít, aby během pár let svou děsivou mocí ovládl většinu Evropy.

V mládí jsem často slýchal krásný český novotvar „jánabráchismus“, kouzelné synonymum pro nepotismus, nekalou hospodářskou praktiku „já na bráchu, brácha na mě“. Právě v tomhle jsou synové světa výborní, ať už mají jakoukoli agendu. Kolikrát jsem si říkal: Kéž bychom poctivý „jánabráchismus“ uměli víc pěstovat v církvi! Kéž bychom bratrům a sestrám uměli prakticky pomáhat. V rodinách, v zaměstnání, ale hlavně v šíření Ježíšova království. Kéž bychom to uměli… Začnu u sebe a zkusím to sám.

Máme ve sboru bratra Josefa Kejvala, který maluje výborné obrazy. Mimo jiná témata se vrhl na biblické příběhy. Namaloval přes sto velkoformátových obrazů, které při výstavách doprovází danými biblickými oddíly. Nejsem kunsthistorik, abych se o nich nějak obšírně vyjadřoval. Jsou to prostě radostné obrazy plné výrazných barev, obrazy, kde téma většinou rozpozná i dítě, ale jejichž námět je pojednán hutným, zkratkovitým způsobem. A zásadní roli v nich hraje vlnění.

Bratr už měl výstavy v několika východočeských sborech a všude měly skvělý ohlas. Věřící na nich mohou v krátké době znovu promyslet celou šíři biblických příběhů. Nevěřící jsou netradičním způsobem konfrontováni s dějinami spásy, s Božím jednáním s člověkem (hotová biblia pauperum gotických kostelů). Takže super akce pro život sboru a misijní akce zároveň.

A teď si právě říkám: Umí třeba některý moravský sbor „jánabráchismus“? Bude mít bratr výstavy jen tam, kde si je sám připraví?

Nebo se najdou „bráchové“, kteří – abych použil jazyk biblických reálií – nechají na své vinici kopat i Pepovu motyku?

■ Aleš Kratochvíl

Petr Pokorný, Nové Město nad Metují ukázky najdete na kejval.rajce.idnes.cz v albu Biblické náměty

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE březen 2019 ▪ Příprava na Konferenci CB Rada rozhodla o tématech seminářů na Konferenci v květnu: – Kazatel a staršovstvo: Petr Grulich, David Novák; – Církev pro hříšníky: Bronislav Matulík, Tomáš Holubec; – Pravdivost v lásce (versus milosrdenství): Petr Raus, Jaroslav Pokorný; – Modlitební zápas (modlitby za církev): Roman Toušek.

▪ Informace z korejského sboru Dejvice Předseda Rady informoval o bohoslužbě v korejském sboru v Dejvicích, na kterou byl pozván. Při diskuzi o možnostech zařazení pod CB mu bylo sděleno, že se korejští bratři a sestry ztotožňují s naší Ústavou a Vyznáním víry. Potřebují však vědět, co by to obnášelo, pokud by chtěli být sborem CB. O možném přidružení bude Rada nadále jednat.

▪ Odbor pro zakládání sborů a stanic Rada jmenovala předsedou Odboru pro zakládání sborů a stanic Petra Dvořáčka. Členy tohoto odboru jsou: David Novák, Tomáš Holubec, Tomáš Grulich, Matúš Kušnír, Bedřich Smola, Mark Potma a Aleš Kratochvíl. Rada potvrdila složení tohoto odboru.

▪ Žádost o posun volby seniora Rada obdržela dopis seniora Ernesta Wel­ szara ze seniorátu Jižní Čechy s žádostí o prodloužení mandátu seniora. Mandát seniora končí k 30. 6. 2019 a seniorátní shromáždění je svoláno až v listopadu.

Rada žádost projednala, ale nemá pravomoc měnit Řád správy CB. Pokud seniorát nezvolí seniora do 30. 6., bude do doby → nové volby seniorát bez seniora.

zprávy

iNform Předordinační rozhovor s Danielem Litvanem Rada vedla rozhovor s vikářem Danielem Litvanem, kterého Odbor pro vzdělávání doporučuje k ordinaci. Vikář informoval o svém postavení vikáře na malé stanici v Orlové, kde vyrůstal.

Během vikariátu promýšlel, zda je schopen vést společenství, ale dostal ujištění, že mnoho věcí se dá naučit a osvojit. Dále uvedl, že jej těšilo pastýřské doprovázení lidí. Po studiu na fakultě uvažuje o navazujícím studiu na TCMI. Cítí se ujištěn Pánem Bohem a lidmi kolem, že do té služby má jít. Také Sbor CB v Havířově jej jednoznačně doporučil. Rada souhlasila s podáním návrhu na ordinaci na konferenci v květnu 2019.

Rozhovor s Petrou Kašperovou a její diakonská ordinace Na základě doporučení Sboru CB Praha 5 – Smíchov byla pozvána k rozhovoru Petra Kašperová. Sestra uvedla, že už ve sboru v Klatovech prožívala radost a smysl v pastorační práci. Na pastorálce kazatelů ji oslovil kazatel Daniel Smetana, který jí službu kaplana v nemocnici doporučil. Začala tedy jezdit do Nemocnice Na Homolce jako dobrovolník, Daniel Smetana ji doprovázel. Nemocnice Na Homolce potvrdila zájem o její službu. Je vedena jako osobní asistent kaplana.

Do nemocnice chodí dva dny v týdnu, její službu podporuje Sbor CB Smíchov. Rada udělila Petře Kašperové diakonskou ordinaci a na konferenci v květnu bude ordinována.

Rozhovor s Renátou Ulmannovou K rozhovoru byla do jednání Rady pozvána Renáta Ulmannová, kandidátka na funkci ředitele kanceláře Rady CB. Sestra představila svůj profesní život i duchovní směřování. Uvedla, že po určitém zklamání z jiné církve nebyla členem žádné denominace, osobní víru v Krista ale nikdy neztratila. Nyní se přihlásila k členství do Sboru CB v Černošicích. V pracovním životě už 15 let řeší evropské dotace, a to nejen pro podnikatele, ale i pro neziskový sektor. Z dob studia v Brně zná Církev bratrskou. Uvedla, že z hlediska perspektivy nástupu do práce nemá žádné omezení, je připravena i na dlouhodobější zaměstnání. Je jí známa i okolnost, že první etapa pracovního poměru je uzavírána na dobu určitou. Rada přijala Renátu Ulmannovou do pracovního poměru od 1. 5. 2019 na půl úvazku (jako asistentku ředitelky) a od 1. 9. 2019 na plný úvazek (jako ředitelku), a to na dobu určitou do 31. 8. 2020.

duben 2019 Rozhovor s Danielem Joklem Rada vedla rozhovor s celocírkevním pracovníkem pro dorost Danielem Joklem.

Informoval Radu o počtu dorostů, o kontaktech, o spolupráci s vedoucími dorostů, o podnětech ze sjezdu dorostů a o postupu při formování regionálního členění dorostové práce (tzv. sharewoody). Dále představil spolupracovníky v Dorostové unii a předal informaci o jednání s ostatními organizacemi, které pracují s dorostenci. Při diagnostikování potřeb v jednotlivých dorostech používá metodu Hradu: 1) vztahy, 2) vedoucí, 3) skupiny, 4) příběhy, 5) výlety, 6) služba, 7) rozmanitost.

Jako velmi přínosné se ukázalo pověření Rady, aby se stal členem Duchovní rady Skauta (některé naše dorosty už ve Skautu jsou). Bylo by velmi přínosné, aby se mnohé dorosty Skautem inspirovaly. Skaut má renomé, ví, jak přitáhnout děti, jak otevřít dorost v některém sboru a mít více dětí. Daniel Jokl se do Skauta přihlásil a chce projít všechny jejich kurzy. Doporučil, aby CB zřídila vlastní skautské středisko, do kterého může být zařazeno více dorostových skupin (družina 12 lidí, několik družin je oddíl, několik oddílů je středisko). Je to jedna z dobrých možností, jak pracovat s dorostem. Rada Danielu Joklovi udělila pověření k jednání o zřízení střediska Skauta.

Poděkování za dlouholetou práci ve Waderově nadaci a stavebním odboru K 1. 2. 2019 ukončil činnost v Radě Waderovy nadace její dlouholetý předseda a bývalý tajemník Rady CB Karel Fojtík.

Rada CB mu děkuje za jeho dlouhodobou svědomitou práci při zajišťování financování potřeb stavějících sborů a spolupráci s německou Waderovou nadací.

V současné době záležitosti Stavebního odboru i Rady Waderovy nadace řeší předseda stavebního odboru Tadeáš Filipek, člen Rady CB za nekazatele.

V záležitostech staveb se proto obracejte na něj: tel. 602 727 123, mail: tadeas.filipek@cb.cz.

▪ Informace ze setkání statutárních zástupců sborů CB Petr Raus informoval o setkání statutárních zástupců sborů CB, které proběhlo dne 23. 2. 2019 v Soukenické. Na setkání měl ředitel ETS prezentaci školy, návazně proběhl rozhovor nad konferenčními návrhy o financování školy. Účastníci probírali i další hospodářské záležitosti a odjížděli povzbuzení.

▪ Vděčnost slovenské CB za pomoc s Odborem zakládání sborů Rada vzala na vědomí dopis slovenské Rady CB, v němž děkuje za pomoc kazatele Tomáše Grulicha ve slovenském Odboru pro zakládání sborů. Dopis bude podle prosby předsedy Rady slovenské části CB přeposlán Odboru pro zakládání sborů (a tím i Nadačnímu fondu nových sborů) a Odboru pro obnovu sborů na vědomí.

▪ Výroční zpráva CB za rok 2018 Rada projednala a schválila připravenou výroční zprávu o činnosti, kterou vyžaduje církevní zákon a která se poskytuje Ministerstvu kultury ČR. Dále projednala zprávu o činnosti, která bude po doplnění údajů na konci března zařazena do brožury pro Konferenci CB. ▪ Informace o hospodaření za rok 2018 a návrh rozpočtu 2019 Rada projednala hospodaření ústředí CB za rok 2018 a současně schválila připravený rozpočet na rok 2019. Zpráva o hospodaření bude včetně tabulek zařazena do brožury na Konferenci v květnu.

▪ Stavba v Olomouci Předseda Stavebního odboru informoval, že sbor v Olomouci se rozhodl nekupovat novou nemovitost, ale vrací se k myšlence rekonstrukce stávajícího objektu sboru.

iNform kalendář

duben 2019

13. 3. – 21. 4. 2019 40 dní s Biblí

3.–5. 5. 2019 Biblická stezka

Předvelikonoční a velikonoční program ve sborech Církve bratrské na téma Jste pokřtěni v Krista (Malý křesťanský katechismus).

Regionální soutěž ve znalostech Bible, pořádá Odbor dorostu.

5.–7. 4. 2019 Školení hlavních vedoucích táborů Kurz akreditovaný ministerstvem školství, s oficiálním certifikátem, kterým za roky prošlo už víc než 400 vedoucích. Místo konání: Česká Třebová

17.–18. 5. 2019 Výroční konference Církve bratrské V Praze 5 na Smíchově se uskuteční výroční konference sborů Církve bratrské. Slavnostní bohoslužba se bude konat v pátek v 19.30 h v Praze 1, Soukenická 15.

12.–13. 4. 2019 Jihočeská Houba Pořádá Odbor mládeže v Táboře.

19. 4. 2019 Velkopáteční celopražská bohoslužba Ranní velkopáteční bohoslužba v 10 hodin, jejíž tradice vede až k Aloisi Adlofovi v Praze 1 v Soukenické 15.

Číslo 04/2019, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 31. 3. 2019 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

svátosti

Pečeť nové smlouvy text roman toušek

T

ento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví. (1K 11,25) Těžko odhadnout, jak označení „pečeť nové smlouvy“ působí na moderního člověka, který se nehodlá k čemukoli zavazovat. Ale Ježíš to tak prostě řekl a církev doposud (naštěstí) nedošla k závěru, že bychom to měli či mohli opustit. Možná právě v dnešní uvolněné době, kdy lidé rádi přijímají partnerské soužití či svátosti (křest a večeři Páně), ale už se neradi zavazují manželstvím či členstvím v církvi, je smluvní význam večeře Páně něčím aktuálním a potřebným. Je to zkrátka závazek!

Už při zběžném listování Biblí si pozorný čtenář nemůže nevšimnout, jak se co chvíli někde píše o nějaké smlouvě. Zvlášť v příběhu putování Izraelců z Egypta do zaslíbené země, kdy s nimi Hospodin uzavíral smlouvu, jejímž vyjádřením byly desky Zákona. Ale v podstatě od začátku, kdy víru v Hospodina předávali svým potomkům praotcové (Noe, Abraham, Izák, Jákob), se neustále píše o uzavírání smlouvy s Hospodinem. Všechny tyto smlouvy a příběhy s nimi spojené označujeme pojmem Stará smlouva. Už v ní se však píše o Nové smlouvě, která bude čímsi zcela unikátní. Místo vnějších znaků se bude vyznačovat vnitřní proměnou srdce mocí Ducha svatého. Právě tam míří Ježíšovo vyhlášení při poslední večeři – tento kalich je pečeť Nové smlouvy.

Má-li být zpráva o biblických smlouvách pro nás něčím použitelným, potřebujeme pojmenovat, co je jejich předmětem. V posledku se jedná stále o jednu a tutéž věc, která si jen nachází různou cestu do našich životů: „Já budu vaším Bohem a vy budete mým lidem.“ Jde o smluvní vyjádření vztahu já – ty, kdy jedním z partnerů je Hospodin a tím druhým je člověk – nejprve ten jeden konkrétní praotec, pak ten jeden národ. A nakonec skrze jednoho Syna člověka Ježíše my coby lidstvo, resp. my coby církev, Kristova nevěsta. Celé svědectví Bible je pak

završeno svědectvím o uskutečnění této smlouvy: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí. On sám, jejich Bůh, bude s nimi a oni budou jeho lid.“ (Zj 21,3) Ale je to Nová smlouva! Podstata je pořád stejná, ale ta smlouva prošla radikální změnou.

A v tom máme kupodivu pořád problém. Ne v označení stará – nová, ale v chápání oné novosti.

Hospodin říká, že místo na desky Zákona vepíše svou smlouvu do našich srdcí. (Jr 31,34) Není tedy třeba měnit text smlouvy, ale způsob jejího stvrzení a uskutečnění. Desky a jakékoli vnější stvrzování smlouvy se ukázaly jako neúčinné, ba dokonce zavádějící. Ne rituál, symbol, úkon, předmět, ale Duchem Kristovým proměněné srdce skrze pokání je nositelem platnosti smlouvy mezi Bohem a člověkem.

Ale pozor, není zde válka mezi duchem a hmotou. I lid Staré smlouvy si víru v Hospodina nesl ve svém srdci. A obráceně i lid Nové smlouvy vyjadřoval víru v Krista lámáním chleba a podáváním kalicha. Jde ale o místo, které je nositelem smlouvy, tedy závazku vůči druhé straně. Buď je to vnější věc, jako náš zažitý způsob slavení večeře Páně, případně „magická“ povaha chleba a vína, nebo je to Duchem svatým proměněné srdce.

Pokud je to to první, pak se tomu sice může říkat nová smlouva v krvi Páně, ale není to nic jiného než pokračování smlouvy staré, židovské, jen v křesťanském obalu. Pokud to druhé, pak z našeho srdce až do celého způsobu života vyvěrá osobní vyznání víry, že Kristova krev odstranila všechny překážky bránící těm dvěma – Bohu a člověku – vstoupit do vzájemné a věčné smlouvy. Účast na lámání chleba a vzájemném podávání kalicha je pak krásným vyjádřením závazku ve vztahu já – ty, ať je samotná forma ztvárněna jakkoli.

Mgr. Roman Toušek (1975) Absolvent Evangelické teologické fakulty v Praze, kazatel CB v Havířově, člen RCB se zaměřením na Odbor mládeže, spoluvedoucí pěveckého sboru Effatha, ženatý, otec tří dětí a fanoušek HC Dynama Pardubice.

■ příště: Oslava Vítěze

2019 duben

19

rodina

Víra, co rozděluje podle autentického vyprávění sestry z CB zpracovala Eva Čejchanová ilustrační fota PIXABAY Jména a další identifikační prvky byly změněny.

Za Janou zaklaply dveře.

A je to. Vyloučili ji. Už ji to ani nebolelo, dokonce cítila úlevu. Zbavili ji slibu, chtěla následovat manžela, ale oni ji tam opravdu nechtějí.

O

dcházela sama, Petr zůstal tam.

Její muž byl jedním z těch, kteří teď seděli uvnitř. Přišla „na kobereček“ přijmout pokárání za to, že po další z mnoha hádek doma, kdy její manžel odmítal dialog a modlitby za jejich manželství, urážel se a třeba několik dní nemluvil, napsala e-mail lidem v jejich „církevní rodině“, kde krátce popsala, co se u nich doma děje. Už nevydýchala to pokrytectví.

Obvinili ji ze zneužití e-mailových adres.

A na závěr jí pastor řekl: „Jano, stejně máš v hlavě chobotnici, Ida měla pravdu.“ Ostatní, včetně Petra, mlčeli. Bylo to „déjà vu“. Pastor jen opakoval, co už před pár měsíci slyšel. Tehdy ji to bolelo víc. Jeli čerstvě po svatbě na setkání užšího týmu k lidem v církvi ve vedoucích pozicích.

Už před cestou měli konflikt, ale smířili se a duchovní program pokračoval. Jana se vedoucích hodně ptala na fungování této církve. Byla tam nová. Slíbila man-

20 duben 2019

želovi, že za ním půjde tam, kde zakotvil on. Víkendový pobyt vnímala jako otevření nových obzorů a prožili ho s manželem a ostatními v pohodě.

Vedoucí Idě, se kterou se viděli vůbec poprvé, se otevřela a svěřila se se svým několikaletým bolestivým hledáním smyslu života. Program končil společnými modlitbami. Jana přidala svoji: „Pane, prosím dej, ať mohu naplnit to, co ty po mě chceš, ať je to cokoliv, než budu moci odejít k tobě.“ Šlo to ze srdce. Pracovala s umírajícími. Na smrtelné posteli je člověk už jen sám za sebe, sám předkládá Bohu život, který prožil. Toužila dál hledat a naplňovat Boží cestu pro svůj život a podílet se na službě druhým spolu s Petrem…

A pak, po téhle modlitbě, to zaznělo. Přede všemi. „Ty máš snad chobotnici v hlavě!“ řekla Ida. Nikdo se neozval, nikdo se jí nezastal. Nikdy nedostala vysvětlení, i když se pak Idy ptala, co tím vlastně

chtěla říct. Ta si jen trvala na svém. Tehdy Jana, jako už mnohokrát předtím, přemýšlela, co je s ní špatně. Šla domů. Rovnala si myšlenky. Prý se může vrátit, až učiní hluboké pokání. Ale byl by to návrat k tobě, Pane? Hledala pravdu, odpovědi. Tak jako celý svůj dosavadní život. Když je neměla, šla ke zdroji – k Bohu a ke zkušenějším a moudřejším lidem. A to se nemá. „Musíš být poslušná a pokorná.

Takhle je to správně. Poslušný člen společenství. Pokora. Zlomenost. To je důležité.

Nebudeš se modlit za službu pro sebe, tohle je služba pro tebe. Takhle je to správně, protože to říkám a protože je to potřeba. Já jsem tvůj manžel. Nebudeš říkat, že ses sotva vdala a všechno je ještě v pohybu, že začínáš novou práci, že u toho studuješ. Budeš ve společenství sloužit. Děláš toho málo.

Musíš tam vrůstat. Jeden týden modlitební, druhý týden skupinka. Nestíháš? Chceš se doma bavit o svých pocitech a myšlen-

pastorace

Hranice autority v manželství, ve sboru

kách? Jsi sobec. Nemyslíš na druhé. Nebudeš diskutovat, jsou tu autority a jejich vize.

Nemusíš hledat pravdu, my ti ji řekneme.

Musíš se podřídit. Jestli máš pochyby, nějaké rozporuplné myšlenky, běž si za Bohem!“ Slyšela to mockrát. Žádný vzájemný funkční dialog, žádné společné přemýšlení, sdílení. Dusno. Přehlížení. Doma za zavřenými dveřmi nebylo místo pro Ježíše, pro víru, naději a lásku, kterou zažívala dřív. Pouze úzký tunel pro tupé respektování systému církve a vize sboru, jehož byl její muž věrným, loajálním a nepostradatelným členem.

Myšlenky jí zabloudily do doby, kdy byla nevěřící. Její malá dcera, malý synovec a maminka se léčili s rakovinou. Děti se díky Bohu uzdravily. Po smrti maminky, o kterou všichni společně pečovali, ale přišly deprese a rozpadlo se jí manželství.

A uprostřed toho všeho plno otázek a zároveň hluboká víra, že to všechno přece musí mít nějaký smysl! Hledání po čase dovedlo Janu k Bohu. Vydala život Kristu. Mohla se začlenit do společenství, kde ji přijímali jako sobě rovnou a kde jí bylo dobře. Jako by cítila: „Neboj se, jen věř. Bůh má nějaký plán pro každého, stačí hledat.“ To období bylo úžasné! Najednou byl ten největší a nejspolehlivější zdroj tak blízko! Začala Bohu důvěřovat. Nadchlo ji, že se ho může ptát přímo: Co po mě, Bože, chceš? A Bůh ji přivedl zpět k umírajícím.

Pár let uteklo a Jana si myslela, že už zůstane sama…

Petr byl nevěřící. Jejich vztah začal na hovorech o víře. Zamilovali se do sebe, ale Jana chtěla, ať se Petr rozhodne sám, jestli půjde cestou víry, nebo ne. Tak se jejich cesty rozešly. Jana dál dojížděla do svého sboru, vděčná za bezpečné zázemí.

A Petr hledal.

A pak jednou přišel, že uvěřil a že se připravuje na křest. Chtěl vztah s Janou obnovit. Bylo to příliš krásné, a tak i když věděla, že oba potřebují uzdravení, neodolala.

Začali mluvit o svatbě.

Petra jeho víra pohltila. V církvi jej vtáhli mezi sebe a věnovali mu nebývalou péči.

Jaroslav Pokorný, kazatel Sboru Církve bratrské v Českém Těšíně

Je nepochybné, že Bůh stvořil tento svět i lidské společenství tak, že v něm důležitou roli hrají autority.

Vstup hříchu však znamenal vnitřní narušení těch, kdo stojí v pozicích autorit, ať už se to projeví zneužitím této pozice, nebo naopak odmítnutím autoritu vykonávat.

Ani křesťanské manželství nebo život církevního sboru nejsou automaticky uchráněny tohoto narušení. Navíc se tu může objevit něco velice nebezpečného, až děsivého, když se toto vnitřní na­ rušení zakryje zdánlivě velmi duchovní rétorikou. Autorita vedoucích (ať už ve sboru, či v manželství) se na základě vytržených citátů z Bible téměř ztotožní s autoritou všemohoucího Boha.

A tak třeba pastor přikazuje svým ovečkám, v čem mají sloužit, jestli a co stu­ dovat nebo kde pracovat, do jakých vztahů vstupovat. Anebo manžel pokládá svou ženu za pouhou vykonavatelku svých příkazů ať v oblasti vnější, nebo dokonce i vnitřní (určuje, co si má myslet či cítit). Ze strany oveček či manželky pak není v ta­ kovém nastavení dovoleno o těchto nařizovaných věcech diskutovat, už vůbec ne je kritizovat a vlastně ani přemýšlet. A pokud se někdo toho odváží, stává se pohledem těchto autorit někým, kdo se vzpírá Bohem ustanoveným autoritám, tedy i Bohu samotnému!

Bible a zvláště Nový zákon nám však ukazují úplně jinou povahu křesťanských au­ torit. Vzorem je Ježíš Kristus, který ač v autoritě Božího Syna, přichází na tento svět sloužit lidem a obětovat za ně sám sebe. On učí muže v manželství, aby si nevynuco­ vali podřízenost své ženy, ale aby ji milovali tak, že jsou ochotni za ni obětovat svůj život. Ano, jsou povoláni vést, ale tak, že naslouchají své ženě (i dětem). Podobně Je­ žíš učí pastory a vedoucí v Božím lidu, aby vždy uznávali, že svěřené ovečky nejsou jejich, ale Kristovy, že vedoucí jim mají sloužit, aby Kristus v ovečkách rostl, a že to bude pro vedoucí znamenat účast na Kristově lásce, službě a utrpení.

Jejich autorita má být autoritou naslouchající, ve vědomí toho, že každému věří­ címu v Krista byl dán Duch svatý. A tak svým svěřeným bratřím a sestrám dávají pro­ stor a hledají hlas Ducha svatého mluvícího i skrze ně. Ano, vedoucím (a manželům, otcům) je svěřena jistá autorita a zodpovědnost ve společenství (rodině), ale je to autorita projevující se ve vztahu bezpodmínečné lásky a úcty vůči svobodným Božím dětem. Tuto skutečnou kristovskou autoritu právě ničí přílišná autoritativnost, své­ vole a překračování limitů, které pramení z lidského sobectví a touhy po moci a vlivu.

Co poradit obětem nezdravého vnímání autority v manželství, rodině či sboru?

V první řadě nenechte se okrást o svou vlastní svobodu v Kristu a zodpovědnost za svůj život. Bůh tvou svobodu respektuje a zaplatil za ni velikou cenu! Modlete se a žehnejte těm, kdo si autoritu falešně vykládají. Modlete se o moudrost pro rozho­ vory se svým mužem či vedoucími. Najděte někoho, s kým tyto bolesti můžete sdílet a modlit se za to společně. Hledejte Boží moudrost a vedení pro to, jestli prostě ně­ jaké věci snášet pro Krista, nebo z toho pod Kristovou autoritou vyjít. Buďte v první řadě ovečkou svého nebeského Pastýře.

→

2019 duben

21

rodina

Jak mohu vědět, jaký plán má Bůh pro druhé? Jak velkým hříchem je v takové chvíli neposlušnost?

Najednou jí bylo jasné, že tady poslouchat nebude. Ale jak žít s mužem, který je součástí tohoto podivného manipulativního systému? Rozhodla se nebýt členem, ale pouze hostem sboru. Ale co dál, když manžel rezolutně odmítal absolvovat jakoukoliv kvalitní pastoraci mimo svůj sbor?

Pastor se stal jeho důvěrníkem, trávili spolu hodně času, i mimo modlitební a jiné skupiny. Takový zájem o svoji osobu Petr nikdy nezažil. Brzy dostal možnost kázat a ve sboru mu nabídli i práci, kde trávil celé dny. Stal se v té malé skupině uznávanou a důležitou osobností. Vypadalo to, že konečně v životě našel místo, kde se cítí doceněn a kde je mu dobře.

Oba začali studovat. I v Janině sboru a pracovním kolektivu Petra hezky přijímali a přáli jim společné štěstí. Jana byla ráda, těšilo ji, že je ostatní takto berou.

A tak všechnu nejistotu, kterou v sobě cítila a vnímala při různých nedorozuměních, brala jako součást každého vztahu a odsunula ji kamsi hluboko.

A teď se budou brát. „Jano, buď opatrná,“ řekl jí pár měsíců před svatbou její kazatel. „Ta církev, ve které je Petr členem, vykazuje znaky sekty. Nechceš zůstat u nás, abys měla oporu ve společenství?“ Janu to znejistilo. Ale svatba byla domluvená, chtěli společně sloužit, milovala ho… a Boha už dávno předtím poprosila, ať si ji používá, jak on sám chce, ať to znamená cokoliv. „Tak tam třeba pro něco budu,“ říkala si v duchu. A opravdu tehdy doufala, že jejich láska s Petrem vše překoná.

Vzali se a Jana se stala členkou Petrova společenství. Netrvalo dlouho 22 duben 2019

a poprvé se vzepřela tomu, co měla bez přemýšlení a bez vzájemného dialogu vykonat. Petr s ní nemluvil několik dní, její vysvětlování bylo marné. Pak se ozvala kvůli rodině, která ze sboru odešla. Zeptala se pastora a manžela, zda nemohli v přístupu k nim někde udělat chybu. To si dovolila moc. Na sborové dovolené pak byla svědkem scény, která jí sevřela srdce. Pastor tam veřejně oznámil, že jejich členka Ema zhřešila. Sesmilnila. Ale pochopila svou chybu, činila pokání a s tímto oznámením dala souhlas. Ema tam seděla s nepřítomným výrazem a Jana trpěla za ni. „Jak jsi mohla s tak ponižující situací souhlasit?“ ptala se jí později. „Víš, tím to konečně skončilo. Já už bych další pastorační rozhovory neunesla.“ Všechno to Janu nutilo přemýšlet a vidět svou situaci v kontextu prostředí. Kde končí svoboda ve víře jednotlivce, a začínají hranice autority? Co tu vlastně znamenají často skloňovaná hesla pokora a zlomenost? Co obnáší přijmout vizi sboru? A co když poznám, že má Bůh pro mě jinou vizi, než je ta sborová? Proč když lidé přijdou na to, že už nemohou a chtějí odejít, jsou označeni za neposlušné a zákonitě se jim pak při slově církev zvedá žaludek? Pro každého z nás má Bůh přece svůj plán, který můžeme postupně objevovat a realizovat, každý jsme sám za sebe odpovědný.

Seděla na břehu rybníka a sledovala hladinu. Milovala to tam. Takový kousek nebe na zemi… Když Petr přijel z dovolené svého sboru, své rodiny, řekla mu, ať odejde. Přála si to, vždyť je to absurdní. A on přišel s programem pro manželské páry – tak jeli. Byl to krásný zážitek, ale pak se vše vrátilo do známé reality.

Jak může ctít a podporovat muže, když je v systému, se kterým nelze souhlasit?

Prolínalo se to jejich domovem. Petrova zranění se potkávala s Janinými. A pak si jednou uvědomila, že místo aby generovali lásku, generují zlo. Bylo to špatně.

Vzdalovali se, vraceli se k sobě, přece si to slíbili. Vzniklé problémy končily několikadenním mlčením, po kterém Petr přicházel jakoby nic. Pod kobercem je přece místa dost…

Po celou tu dobu Janu držela její práce, dobré vztahy s dospělými dětmi, věřícími kolegy a přáteli ve sboru založené na úctě a víře v Krista. I zajímavé studium.

I vděčnost, že služba umírajícím má smysl a že nese ovoce. A víra, že vše napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.

S Petrem jsou odloučeni, ale vše je otevřené. Bude někdy chtít opustit společenství, kde má vliv a uznání, a jít s ní někam, kde by se oba cítili dobře a našli jednotu před Bohem? Je to tvoje vůle, Bože?

Pane, věřím, že to má smysl. Prosím, ukaž mi, co se mám naučit. Prosím za odpuštění, jak za sebe, tak za manžela i za všechny zúčastněné. Prosím, proměň tuto naši odluku v požehnání a uzdravující moc pro mnohé. Pane, důvěřuji ti!

■

psychologie

Jak lze bezpečně rozpoznat, že společenství věřících je sekta?

Doc. PhDr. Zdeněk Vojtíšek, Ph.D., religionista zabývající se studiem kultů, sekt a nových náboženských hnutí, psychoterapeut a kazatel CB

Slovo „sekta“ je nadávkou, za níž si každý čtenář představí něco jiného. Dá se z něho ale vyrozumět, že tazateli jde o rozpozná­ ní špatných, nebo dokonce nebezpečných rysů ve společenství. Rozpoznat tyto rysy bezpečně a nezpochybnitelně není možné. Už jenom proto, že i ve zdravém společenství se mohou klidně vyskytnout špatné způsoby jednání, a naopak: jednotlivci se svatou hroší kůží dokáží čerpat i z velmi pochybně fungujících společenství.

Křesťanské společenství a jeho příslušníci zacházejí s věcmi, které se týkají Hospodina. Řečeno biblickým obrazem, zacházejí s „Božím jménem“. A takového společenství se samozřejmě týká třetí přikázání: „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha.“ Zne­ užitím je na prvním místě patrně myšleno používání Božího jména v magii a při čarovaní, ale využívat a zneužívat síly toho, co patří k Bohu, můžeme i v daleko obyčejnějších činnostech. Pro nás evangelikály je, myslím, důležitých hlavně následující pět oblastí.

1) Může to být zneužití naší společné víry v živého, jednajícího Boha. Soukromé zkušenosti, že Pán mi něco řekl, že jsem v modlitbě něco přijal nebo že jsem něco poznal jako Boží vůli, patří do spole­ čenství jen jako osobní svědectví. Pokud se něco takového vydává za obecně platný fakt a stane se to argumentem, může to být zneužitím záležitostí Boha pro vlastní účely. Podobné je to samozřejmě s proroctvími, výklady modlitby v jazycích a dalšími svatými záležitostmi použitými k nesvatému úče­ lu posílení vlastních stanovisek.

2) Ostří církevní dravci dokáží využít i toho, že jejich sestry a bratři jsou ochotni hledat chybu u sebe, pochybovat o správnosti svých názorů, ustoupit, hledat kompromis, znovu se modlit apod.

Jsou takoví díky tomu, že jsou zvyklí reflektovat svůj život, činit pokání, zapomínat na sebe. Tento je­ jich vztah k Bohu může být ale snadno zneužit těmi, kdo to s Bohem a jeho „jménem“ nemyslí zdaleka tak vážně, ale dokáží se zbožně tvářit a účinně používat různá svatá slůvka či biblické verše.

3) Ano, také úcta k Bibli jako k Božímu slovu, jímž je třeba se řídit, může být zneužita. Příkladem může být varování „vztáhnout ruku na pomazaného Hospodinova“ aplikované na kazatele nebo pastora za účelem posílení jeho mocenské pozice. Zneužita může být Bible také třeba ke ždímání peněz a zneužit může být asi každý její verš. Neštěstím mnoha současných evangelikál­ ních sborů a církví je pohrdání univerzitním biblickým a teologickým vzděláním. V prostředí, v němž se Bible nečte nebo se čte jen s vlastním intuitivním porozuměním, a kde chybí někdo, kdo rozumí zásadám biblického výkladu, je velmi snadné Bibli kroutit podle toho, jak se to hodí. A to už jsme vlastně u dalšího bodu – 4) Zneužití autority, o níž věříme, že je od Boha. Hospodinem (jeho jménem) tak mohou být bohužel zaštítěny i mocenské hry a triky, které mají autoritě zajistit nekritizovatelnost, neodvolatelnost, možnost zasahovat do soukromí. Možnost izolovat ty, kdo ne vždy souhlasí. Možnost vstupovat do vztahů jiných lidí a manipulovat jimi a mnoho jiného.

5) Tato autorita může zneužít i přesvědčení, že společenství má zvláštní kvalitu Božího lidu, těla Kristova a podobně. Společenství Božího jména je pro každého křesťana samozřejmě významné, a to může být zneužito k vyžadování konformity a loajality, k potlačo­ vání osobitosti, zabránění kritice, vytěsnění pochybností, vzbuzování pocitů viny a vědomí vlastní nehodnosti či nedostatečnosti a k jiným způsobům vytváření poslušného stáda.

Pokušení k takovým a mnohým jiným zneužitím se týká nás všech. Matoucí může být zvláště to, že vlastního zneužívání si nemusíme být vědomi, protože ho i před sebou samými dokážeme krýt zbožnými úvahami, řečmi nebo verši z Písma. Proto je třeba, aby ve spole­ čenství bylo co nejvíc těch, kteří dbají na třetí přikázání a mají odvahu poukázat na jeho porušení. Rozdíl mezi „sektou“ a „nesektou“ je bezpochyby také v tom, do jaké míry si je společenství vědomo pokušení zneužití Božího jména a do jaké míry je schopné takové jednání eliminovat.

2019 duben

23

profese

V blázinci je lépe začínat než končit připravila Eva Čejchanová a bronislav matulík foto Martin Kabát

N

estojí dvě tvoje specializace, tj. klinického a sociálního psychologa, proti sobě?

Začínal jsem na psychiatrické klinice. Myslím, že je v zásadě vždy dobré v blázinci začínat než končit. To až pak jsem běžným konkurzem dostal místo učitele na DAMU a tam jsem učil léta, až do období revoluce. Také jsem byl psychologem Národního divadla a pracoval ve výzkumu Národní galerie. Takže na jedné straně vždy klinika a psychopatologie, na straně druhé kultura a umění. A to jsem si udržel celý život. To také ukazuje, že v rámci jednoho oboru se můžete octnout na zcela odlišných koncích.

Je doba míru a prosperity, nežijeme v diktatuře, už dvě generace nemáme traumata z války. Co vážného dnes především psychologové řeší?

Je paradoxní, že právě války vždy posunuly psychologii dopředu, protože potřebují výzkumy a peníze. Dnes je ale větší akcent na klinickou oblast. Nezapomeňme, co říkával nestor moderního českého lékařství prof. Charvát: „Všechna lidská onemocnění jsou z jedné třetiny řešitelná chirurgicky, z druhé třetiny prostřednictvím psychiky a ten zbytek je něco mezi.“ A pak sociální psychologie, zvládání konfliktů, vývoj rodiny, vývoj mezirasových vztahů… To vše jsou živá témata.

Psycholog není psychiatr, nemůže tedy předepsat léky ani nikoho hospitalizovat. Někdy se může zdát, že psycholog je zpovědník nevěřících.

Vnímáš to tak? Jak velký podíl tvé práce tvoří aktivní naslouchání?

Spolupráce psychiatra a psychologa je klíčová. Psychiatr studuje šest let vše o člověku, ale strašně málo se specializuje na psychiku. Psycholog studuje mnohonásobně více poznatků o psychice, ale také v kontextu medicíny, filosofie, etiky, obecné metodologie. V praxi se to prohodí. Psychiatr se až do atestace musí prudce a razantně doučit zásadním pravidlům psychopatologie a psycholog naopak pokračuje ve studiu svých už získaných znalostí, například v rámci

Na DAMU jsi působil jako učitel psychologie. Co se herci mohou a mají naučit o psychologii člověka?

Herci na DAMU jakož i v divadle samozřejmě psychologii nesmírně potřebují.

Podstatou jejich činnosti je vytvářet vlastně umělé obrazy lidského chování a prožívání. Mnoho divadelních škol se o psychologii velmi úzce opírá.

Pro mne byl největší dar mít možnost pracovat s velkými herci jako Jana Hlaváčová, Radovan Lukavský, ale i s těmi začínajícími, dnes už zase oni jsou těmi velkými herci. Dodnes mne k nim váže velké přátelství. S Ivanem Trojanem jsem spolupracoval v Dejvickém divadle minulý rok. A pak mi zůstávají ve vzpomínkách Miroslav Hanuš, Bára Hrzánová, Simona Postlerová, Martin Dejdar, vlastně celých několik ročníků herců, kteří prošli pražskou DAMU. 24 duben 2019

PhDr. Jindřich Kabát Psycholog, spisovatel, vysokoškolský učitel a křesťan o sobě říká: Nikdy jsem psychologem být nechtěl. Připadalo mi strašně namyšlené, že by se někdo mohl o sobě domnívat, že rozumí druhým lidem.

Když jsem skončil školu, zažil jsem životní šok.

Pan dr. Urban, jeden z našich nejpřísnějších učitelů, mi zavolal a nabídl mi své místo na Psychiatrické klinice FVL UK, protože se chystal do důchodu.

Rodina mi k rozhodování moc nepomohla.

Maminka měla obavu, že se s platem 1.800 korun neuživím, a měla pravdu. Tatínek mne nutil studovat práva. Ještěže jsem je neposlechl.

Zázemí jsem měl vždy ve své ženě a dětech.

Jediná škoda je, že jsem jim nikdy jako psycholog naprosto ničím neuměl pomoci. Prostě doma to nejde. Ale nepřestanu být vděčný za jejich laskavou trpělivost se mnou.

komu musel jet a našel tam připravenou oprátku na oběšení.

Mnohem více bylo zážitků naštěstí naprosto radostných. Jenže který nejvíc?

Připadne mi, že je to jako s našimi dětmi.

Když se mělo narodit druhé, bál jsem se, že to nějak ovlivní můj vztah k prvnímu, že se to rozdělí a umenší. Pak jsem poznal, že je to láska a ta se dělením nemenší, ale naopak neuvěřitelně mohutní. Tak jsme to prožívali a prožíváme u všech pěti dětí.

No, a když teď přemýšlím o této otázce, uvědomuju si, že vlastně každý člověk, se kterým jsem se kdy setkal v psychologické praxi, byl nějak výjimečný a jedinečný.

Je to velký dar a díky za něj: uvědomit si, jak příjemná může být nakonec obyčejná, každodenní práce psychologa. diagnostiky. Tak se z nich během asi dvou let stávají partneři. Jeden zná kontext psychiky a fungování těla, druhý kontext osobnosti, světa a diagnostiky detailů. Pokud se doplňují, je to malý zázrak, co se dá objevit.

A v tomto směru jsem měl štěstí. Měl jsem štěstí dostat se na psychiatrickou kliniku v době, kdy mým prvním šéfem byl doc. Skála na protialkoholním oddělení.

Pak jsem přešel na hlavní kliniku a tam jsem ještě zažil pana prof. Vondráčka. Nemyslím, že to byl oslňující psychiatr, ale byla to svérázná osobnost.

Velmi podstatná je jakási životní moudrost a schopnost vhledu do druhých lidí.

Tu může mít moudrý pastýř oveček, který zná přírodu, filosof či duchovní, ale i dobrý spisovatel. A to i více než tupý, ale dobře studovaný psycholog.

A zpovědníkem psycholog bezesporu je. Tím hůře, je-li to špatný zpovědník. Jde o to respektovat osobnost druhého, nevnucovat mu svůj pohled na svět, své vidění.

Liší se návod „jak být v pohodě“ pro křesťany a nekřesťany?

Není návod. Ale křesťan má obrovský dar – není na věci sám. Co je schopen předat v modlitbě a najít v Písmu i v kontaktu s lidmi, to je dar, bez kterého naprosto nic nefunguje.

Když vidíš, že je problém klienta duchovní, směruješ klienty k duchovním východiskům? Je ti víra v práci výhodou,

nebo musíš zůstat na poli dostupné psychologické vědy? A mluvíš někdy v práci s lidmi o Ježíši?

Psycholog má přísně ohraničenou roli v tom, že nesmí nikdy budovat názor u druhého člověka, přesvědčovat jej anebo mu vysvětlovat, co je a není správné.

A tak tam, kde jednám s někým, kdo je věřící, nás toliko spojuje společná cesta, která neuvěřitelně rozšiřuje možnosti obou.

Jaký případ (samozřejmě ne jmenovitě) z tvé praxe nikdy nezapomeneš a proč?

V prvních letech mne naplňovalo úzkostí, jestli jsem třebas něco nepodcenil. Zda se pacient, který se na víkend jel podívat domů, opravdu vrátí. Pak se přiznám, že nezapomenu na momenty, kdy jsem k ně-

Co ve své práci děláš rád a co nerad?

Já jsem vystudoval dvojí specializaci, tou druhou je psychologie sociální, tedy psychologie mezilidských vztahů, skupin, kultury, společnosti. Obojí mne stále a bez únavy baví. Ale strašně nerad dělám věci jen formálně, ze slušnosti, anebo že si to situace žádá.

Je pro tebe psaní určitý druh autopsychoterapie?

Největší psychoterapie je pro mne moje rodina. Nechápu, kde na to berou energii a onu zmíněnou trpělivost se mnou.

Ale psaní, psaní je hned na druhém místě.

■

psycholog Psychologie je velmi široká oblast, kde společným prvkem je zkoumání osobnosti člověka.

Například při posouzení jeho zdravotního, mentálního stavu, vhodnosti zaměstnání, ale také v praktické psychologii vzdělávací, pracovní, ale nejvíce klinické.

Práce psychologa je různorodá, přesto může být i rutinní. Uvidíme to na příkladu zadání, které psycholog dostane jako kterýkoli zdravotnický pracovník přijímající pacienta. Napří­ klad žádost o obecný přehled všeho, co můžeme o psychice pacienta zjistit. Druhá vari­ anta je diferenciální diagnóza, tedy úkol rozlišit ze dvou možností: Jedná se o schizoafek­ tivního psychopata, který se snaží o simulaci, anebo o psychotika, který je mimo realitu?

Poslední varianta je dodat podrobnější informace k už zjištěné diagnóze. Třeba jedná-li se o demenci, pak jak rychlá a rozsáhlá bude její progrese.

Nesrovnatelně živější je pak oblast psychoterapeutické péče.

2019 duben

25

Do Písma

Masakr v Gibeji ptala se eva čejchanová

Ráno její pán vstal, otevřel domovní dveře a vyšel, aby se vydal na cestu. Tu spatřil ženu, svou ženinu, zhroucenou u vchodu do domu, s rukama na prahu. (…) Když přišel do svého domu, vzal nůž, uchopil ženinu a rozsekal ji i s kostmi na dvanáct dílů a rozeslal ji po celém izraelském území.

Izraelští muži se vrátili k Benjamínovcům a pobili je ostřím meče (…) a také všechna města, do nichž přišli, vypálili.

Soudců 19,27.29; 20,48

U

dálosti v Gibeji lze rozdělit do dvou částí – vražda Lévijcovy ženiny a vyvraždění téměř celého kmene Benjamín. Celá situace je pro dnešního čtenáře absurdní: za vraždu ženy, jejíž život neměl ve chvíli její smrti cenu ani pro jejího muže, bylo povražděno přes 80 tisíc mužů, vypálena města a znásilněny další stovky žen. Lze to nějak pochopit?

Jan Valeš, ThD. (1973) kazatel sboru Praha 5 – Smíchov, učitel na ETS

Ten příběh má mnoho stran, které můžeme vnímat jako problém. Při celistvém pohledu vidíme, že autor knihy Soudců na začátku 19. i na konci 21. kapitoly opakuje, že země neměla krále. Zároveň je tam zmíněn Betlém, město Davidovo, a Gibea, město Saulovo. Zdá se, že zaznamenaný text je obhajobou království, které bezprostředně následuje, a z této perspektivy je na něj nahlíženo.

Podobně jako kniha Rút vypráví o předcích krále Davida a předchází knihy Samuelovy. To může být důvod, proč autor tyto události zaznamenal, tento záměr lze v textu vyčíst – je to dobrý argument pro to, aby bylo království.

Aby byl nastolen pořádek? Ta situace měla být příkladem chaosu?

Ano. I když příběhy knihy Královské pak i úřad krále zpochybňují. Z odstupu se zdá, že situace v knize Soudců je ještě problematičtější. Je zvláštní, že takovýto příběh je takto drsně zaznamenán v knize, která má náboženský charakter. Příběh je vyprávěn stroze a syrově, na některých mís 26 duben 2019

tech zůstává nedopovězen, jen naznačuje věci ještě horší, než jaké jsou zapsány. Když Lévijec řekl ženě: „Vstaň, jdeme“, následuje zápis: „Žádná odpověď“. Tak ji naloží. V Septuagintě, tedy v překladu Starého zákona do řečtiny, který Židé zaznamenali ještě 300 let před Kristem, je věta: „A byla mrtvá.“ Překladatelé to tam dodali, protože jim zřejmě původní text nedával smysl. My na takovou syrovost nejsme zvyklí. Ale ani židovskému národu ten zápis v kronice velkou čest nedělá. Popisuje do detailu, jak se věci nemají řešit.

Pointa toho příběhu je: „Podívejte se na ty zmatky nad zmatky.“ Češi to mohou přirovnat třeba k vyvraždění Slavníkovců.

Ano, problematických věcí, které by šlo z pohledu dnešního člověka odsoudit, je tam celá řada. Třeba hned na začátku, kdy je situace velmi podobná návštěvě andělů u Lota večer před zničením Sodomy. Bylo v té době normální nechat svoji ženu (dceru) umučit lůzou, jen aby neutrpěl muž?

Událost ze Sodomy je prostorově i časově vzdálená, ale její podobnost s událostí v Gibeji je taková, že zrcadlí tehdejší podmínky i postavení ženy ve společnosti. To ale nebylo tak jednoznačně diskriminující, jak se nám zdá. Byly to rozdělené kompetence. Žena byla paní domu, zodpovědná za celou ekonomickou stránku – „vyhlédne si pole a získá jej“. Muž zodpovídal za řemeslo, reprezentoval rodinu a měl výsadní postavení na veřejnosti. V mnoha ohledech na tom byly evropské ženy koncem 19. století hůř, když nemohly rozhodovat vůbec o ničem. Cítím vděčnost za to, že jsme dnes jinde.

Proč je pak reakce ze strany vedoucích Izraelitů na něco, co bylo bráno jako norma, tak obrovská?

inzerce

Kontrast jednotlivce, který se v tu chvíli nebouří, nebojuje s místními, a odezvy celého národa na zločin, je velký. Lévijec sám na místě situaci neřeší, ale vrací se k ní s odstupem času takto radikálně. Je možné si ale představit, že v Gibeji nebylo na koho se obrátit. Ve chvíli, kdy vedení města stojí na straně ničemníků, v podstatě podporuje gang, nelze v dané chvíli dělat nic. Není síly, která by prosadila spravedlnost, takže nelze udělat nic jiného, než co v našem systému řeší ozbrojené složky – svolat je a spravedlnost v Gibeji vynutit. Jedenáct kmenů tak nejprve žádá o vydání ničemů, dává Benjamínovcům prostor vyřešit si svoje věci a vydat zločince. Ve chvíli, kdy to odmítnou, jedenáct kmenů vynucuje pořádek v tom dvanáctém. Když se situace nedaří řešit na úrovni města ani kmene, mobilizuje se jedenáct ostatních kmenů a řeší se to na úrovni národní. V podstatě vzniká občanská válka. Řešení zločinu v Gibeji ale zahrnovalo vznik dalších zločinů – vypálený a vyvražděný Jábeš a unesené a znásilněné ženy…

SKVĚLÍ LEKTOŘI MALÉ SKUPINKY

INTENZIVNÍ KURZY ANGLIČTINY A NĚMČINY Jazyková škola Elvis, Praha 4 u "M" Pražského povstání

KURZY VEŘEJNÉ • INDIVIDUÁLNÍ FIREMNÍ • POMATURITNÍ

Město Jábeš ignorovalo všeobecnou mobilizaci, proto muselo být potrestáno. Zároveň bylo třeba pro pár stovek přeživších Benjamínovců najít ženy, aby rod nevymřel. Pořád tu převažuje společné povědomí všech kmenů, že k sobě patří, všichni přece vyšli z Egypta. Izraelci vypálením Jábeše a darováním jejich panen Benjamínovcům zabili dvě mouchy jednou ranou. Pro nás je těžko pochopitelné, že když muž odmítne mobilizaci, je celá jeho rodina popravena „válečným soudem“. To je něco, co neprojde přes naše kulturní vnímání, jež chápe zodpovědnost jednotlivce. Ale jim to v té době zvláštní nepřišlo.

Jakou roli v celém příběhu hraje Bůh? Izraelci se ho ptali jen na detaily, o bratrovražedném boji už bylo rozhodnuto.

A první dvě Boží odpovědi přivedly Izraelce do zkázy.

Poprvé se Izraelci Hospodina ptají, kdo má jít proti Benjamínovcům první. Podruhé táhli do Bét-elu a „plakali před Hospodinem až do večera“. A potřetí seděli, postili se, přinášeli oběti, byla tam schrána smlouvy a byl přítomen kněz. V chování Izraelců je vidět posun. Bohoslužebná stránka nabývá na významu. Knězem byl Pinchas. Kdyby se jednalo opravdu o vnuka Áronova a ne obecně o jeho potomka, potvrdilo by to teorii, že tento příběh je vložen před knihu Královskou nikoli podle chronologie, ale podle pointy, protože časově by patřil na počátek knihy Soudců.

O Pinchasovi totiž čteme už v knize Numeri. Důležité je i sdělení v Sd 20,35: „I porazil Hospodin Benjamína před Izraelem.“ Bůh se v této situaci jednoznačně staví na stranu jedenácti kmenů.

■

241 409 001 • 602 350 632 • 732 910 614 elvis@elvis.cz • www.elvis.cz

diskuze

Osvěžení s Biblí v ruce připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

V čem je obohacující předkládat lidem pravdy Božího slova takovými prostředky, jako je humor, karikatura nebo komiks?

Co řekne vtip lépe než pouhá litera?

A na závěr něco poučného z Bible: „Aby byla svedena žena, na to musel přijít ďábel, ale aby byl sveden muž, na to stačila žena.“

Jana Šrámková spisovatelka, CB Praha 4 Šeberov

Smích je reakce. Když nás něco rozesměje, znamená to, že jsme to zaregistrovali a že to v nás vyvolalo konkrétní odezvu.

Neboli slovo se nevrací s prázdnou. Zatímco spousta věcí je nám jedno, nic si o nich nemyslíme, nechávají nás chladnými, tak smích je konkrétní reakce a reakce znamená určitou osobní angažovanost. Jsme zaháčkovaní. Smích neznamená pochopitelně souhlas, ale přesto se ve mně něco děje.

Podobný fígl, totiž zaujmout a přivlastnit si nás, ale neumí jen smích.

Obdobně nás osobně angažuje, když nás něco naštve, zaskočí, dojme nebo vyleká. Ostatně Ježíš to dobře věděl a jako 28 duben 2019

zdatný učitel toho plně využíval. Jeho chování, jak ho máme zapsané v evangeliích, je plné nečekaných příchodů i odchodů, podivně konal, kontroverzně mluvil, systematicky reagoval jinak, než by se z hlediska společenského i náboženského očekávalo. Nebál se vtipu, nadsázky ani parodie. Vyvolával emoce daleko dřív než rozumový souhlas nebo nesouhlas. Rozesmíval, šokoval, dojímal, pohoršoval. Nešlo k němu být lhostejný.

Ovšem co nás dneska může šokovat na jeho příbězích a výrocích, když je známe zpaměti, často od besídky, z tisíců čtení a kázání, když jsou součástí naší kultury a civilizace? Proto vítám každou možnost zažít jeho slovo nově, nečekaně, klidně kontroverzně, zkrátka nechat ho vyvolat reakci. Ne vždycky souzním, už vůbec se nepot­káme

vždycky ve vkusu. Ale tím spíš mě to nutí formulovat si proč. Co mi na tom vadí? Zamyslet se, věnovat tomu čas. Zase najednou zapáleně hájit, čemu věřím. V neposlední řadě je smích i šok dobrá léčba na úzkoprsé křesťanství. Bůh je větší než naše hruď.

Jaroslav Pechar farář ČCE v Praze Braníku

Trocha biologie: když mozek zpracovává

vtip, používá jiné oblasti, než při klasické intelektuální činnosti. Vtip, to je něco jako hlavolam – je potřeba se na věc podívat nějak jinak – a pak to najednou „docvak-

glosa ne“, my pochopíme pointu a začneme se smát. A kdyby jen to – mozek nás za pochopení vtipu odmění dávkou dopaminu, kterému se někdy říká „hormon slasti“. Jsou za to zodpovědné nejstarší části mozku a pro mne je to svědectvím, že člověk měl smysl pro humor už od pradávna. S humorem lze počítat i ve stáří, když ostatní části mozku svoji funkci vypovídají.

Jak předat příběh o malomocném?

Kazatelé roky studují, aby z kazatelny mohli vysvětlit tehdejší náboženské souvislosti nemoci. Poctivá exegeze je cesta, jak lidem pravdy Božího slova předložit. Pak kazatel může navazovat na zkušenosti současného člověka, na kterého se lidé v kostele dívají skrz prsty, právě tak, jako se tehdy dívalo na malomocné.

Viktor Ber učitel Starého zákona na ETS, kazatel a člen CB v Poděbradech

V Bibli k nám promlouvá Bůh, Boží slovo se v Písmu vtěluje do lidské řeči a zkušenosti. Proto se také v Bibli set­ káváme s humorem a ironií.

Ironii slyšíme třeba u Ámose, když pobízí lid k hříchu a nevěrnosti (Am 4,4a). Humorně působí situace v životě lstivého Jákoba – ráno po svatební noci se probudí v posteli s šilhavou Leou (o kterou nijak nestál) namísto krásné Ráchel, do níž se na první pohled zamiloval (Gn 29,25). Kniha Ester je příkladem toho, že řízný humor a satira (komický král Achašvéroš, ironické líčení Perské říše, satirické motivy u záporáka Hamana) nejsou pouze cosi povrchního či plytkého. V Ester se totiž humor pojí s přemýšlením o těch nejvážnějších a dokonce nejhrozivějších zkušenostech Božího lidu.

Vykladači si všímají různých projevů humoru a smyslu pro nadsázku

Humor, vtip – to je zkratka na této cestě. Zrovna s těmi malomocnými by to asi byl humor dost černý, ale dejme tomu ten, jak se vědec odjíždějící na služební cestu rozčiluje na manželku: „Tím ‚vrať se mi vcelku‘ jsi mě dost naštvala. Dobře víš, že jedu do oblasti zamořené leprou!“ Jistě, není to cesta bez rizika. Ale která kazatelská metoda je bezpečná?!

Poctivá exegeze může na kazatelně sklouznout do planého intelektualismu.

Poctivá snaha mluvit o konkrétní situaci lidí pod kazatelnou může sklouznout do nechutného moralizování. Potud je jasné, že i použití humoru může sklouznout do povrchního vtipkování.

Do samoúčelných anekdot, kdy lidé odchází z kostela s bolavou bránicí od smíchu, ale duchovně nenasyceni. Ale je to cesta dobrá.

u Ježíše – ať už jde o pojmenování impulsivního Šimona novým jménem „Petr“, tj. Skála, či dle některých návrhů „Rocky“ (Mt 16,18), nebo ať jde o různé komické obrazy, jako trám trčící z něčího oka, velbloud procházející uchem jehly…

Pokud tedy Písmo samotné nahlíží na nejrůznější situace s humorem či ironií, asi nemáme jinou možnost, než se tomuto Božímu humoru učit a používat ho k tomu, abychom rostli v poznání, moudrosti a – zde je nutno zdůraznit – také v lásce. Studentům biblického humoru lze doporučit třeba černošskou bibli vydanou Roarkem Bradfordem Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti, Starej zákon a proroci, v angličtině či němčině dostupnou Bulvární Bibli (The Tabloid Bible / Bibelblatt), humoristům od 18 let také (post)moderní midraš židovského autora Josepha Hellera Bůh ví či filmové evangelium podle Monty Pythona Život Briana.

Hadice a krucifix Kateřina Korábková, CB Kutná Hora

Nedávno mi Facebook vyplavil fotografii z roku 1938, která zachycuje dvě ženy pracující na úklidu kos­ tela. Stojí ve vratech a mladší z nich hadicí oplachuje velký krucifix položený na kraji schodů. Šlachovitý Kristus vypadá, jako by ho proud vody ode dveří srazil na záda, kde se marně snaží na přibitých rukách vzepřít prudce stříkající vodě.

Pod fotografií bylo asi sto třináct ko­ mentářů. Některé pobavené, jiné vyjadřo­ valy znepokojení a otázku, co si vlastně nad zobrazenou scénou myslet. Jiné pobouřila neúcta: takové zacházení si Ježíš neza­ slouží! Kdosi se snažil ty dvě ženy obhájit úvahou o dobové nabídce a dostupnosti čisticích prostředků, další poznamenal, že vidí reflexi dnešní církve: Ježíš se nedosta­ ne ani do dveří. Nikdo ale nedodal ke zvolání „Vždyť je to jen socha!“, že horší je to, co děláme živému Ježíši. Nikdo nenapsal: „Díky, žes to spláchnutí špíny vzal za nás.“ A nikoho nenapadla otázka, co se asi stane se dřevem sochy po tak důkladné sprše.

Provádění úklidu v církvi má sice, stejně jako v rodině, potenciál vyvolávat emoce, ale obvykle ne jedenaosmdesát let po svém uskutečnění. O těch ženách nevíme nic, ne­ známe ani místo, kde tehdy uklízely. Přesto jejich postup očisty krucifixu přiměl přes sto lidí k veřejnému vyjádření názoru, byť jím bylo třeba jen vyslovení neurčitého zne­ pokojení. Správná otázka pro danou chvíli by mohla znít, jak nakládat se symboly a jestli posvátné zůstává posvátným i za hranicemi rituálu, mimo jeviště bohoslužby. Nebo ji­ nak: vidíme Krista víc v symbolu, nebo je pro nás živý? Anebo ještě trochu jinak: zlobil se Pán Ježíš, že jeho sochu opláchly hadicí?

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2019 duben

29

kultura

129 hutných odpovědí text jan valeš ml. foto archiv

V

Heidelberský katechismus 2. doplněné vydání.

Návrat domů, Praha 2018. editor Peter Cimala

30 duben 2019

závěru loňského roku vyšlo druhé vydání Heidelberského katechismu.

Je třeba poděkovat, že nově obsahuje pojmový a věcný rejstřík. Vydání bylo příležitostí opravit několik chyb v tisku, drobné úpravy několika biblických citátů napomáhají srozumitelnosti. Je to knížečka stručná, přehledná, šikovná a také příjemná do ruky.

Je určena těm křesťanům, kteří mají ohledně své víry otázky a ocení jasné a hutné odpovědi. Katechismus obsahuje 129 rázně formulovaných otázek. V tom je velká síla, protože na špatně položenou otázku je těžké dát užitečnou odpověď. Několik příkladů: Proč se Ježíš nazývá Kristus, to znamená ‚Pomazaný'? Znamená něco více, že byl Ježíš ukřižován, než kdyby zemřel nějakou jinou smrtí? Nebo otázka přímo ze života: Když jsme vykoupeni ze své bídy pouhou milostí skrze Krista a bez své zásluhy, proč máme konat dobré skutky?

Otázky na sebe navazují tak, že katechismus nabízí ucelený obraz křesťanské víry. To někdo může považovat za nevýhodu, protože si chce takto ucelený obraz poskládat sám. Na druhou stranu není od věci si vlastní obraz života s Bohem skládat tak, že začneme od některého dobře formulovaného, který se už osvědčil. Bylo by mrzuté, kdybychom po letech „skládání“ došli k odpovědím, které pro nás samé budou tak neuspokojivé, že povedou spíše k duchovní krizi.

Dnes stejně jako jindy čelíme v církvi tlaku některých lidí na to, abychom křesťanskou víru žili v některé z vyhraněných podob, např. abychom Bibli četli fundamentalisticky, Bohu věřili bez otázek, vzdali se

napětí ‚pravdy v lásce‘ ve prospěch buď jen lásky, nebo jen pravdy. Heidelberský katechismus byl poprvé vydán v roce 1563, tedy v době, kdy už světová reformace přinesla své zralé plody. Zadání, které tehdy falcký kurfiřt Fridrich III. dal teologům heidelberské univerzity, spočívalo v sepsání takové pomůcky, která podpoří budování protestantské církve, kalvínské i luterské. Máme tu před sebou obraz života s Bohem, který se nesnaží prosadit jednu úzkou perspektivu, ale širší pojetí. Čtenáři se tedy na 90 stranách, z nichž asi polovinu tvoří biblické citáty, nabízí ucelené uchopení křesťanské víry, které dává smysl i po 450 letech.

V katechismu postupně dojde také na klasické texty – desatero, modlitbu Páně, apoštolské vyznání víry. Vybírám některé otázky na ukázku: Proč nás tedy Bůh nechává kázat desatero přikázání tak důrazně, když je v tomto životě nemůže nikdo zachovávat?

Proč nám Kristus přikázal, abychom Boha oslovovali ‚Otče náš‘? Co rozumíš ‚společenstvím svatých‘?

Jaký je vztah Církve bratrské k Heidelberskému katechismu? V preambuli vyznání víry CB se hlásíme ke čtyřem katechismům z doby reformace, ten Heidelberský je jedním z nich. Na něj také navazujeme v otázce Ježíšovy přítomnosti ve večeři Páně. A zdůvodnění křtu nemluvňat dobře shrnuje argumenty těch, kdo v Církvi bratrské nechávají své děti křtít.

Moje zkušenost je ta, že tento katechismus přijde vhod člověku, který je už nějakou dobu věřící a má otázky hlubšího rázu o vnitřních souvislostech křesťanské víry.

■

náš tip

Píšete historii. Tak se ukažte.

Váchova nejnovější kniha sice nese podtitul Příručka pro

Marek Vácha: Radost z Boha Cesta, Brno 2018, 158 stran

biřmovance, jak přežít v drsném světě, ale bylo by chybou nechat ji na čtení jen biřmovancům. Pokračuje v duchu autorových předcházejících titulů a usiluje o povzbuzení, možná lépe vyslání, ne-li přímo nakopnutí k pořádnému křesťanskému životu, který dalece překračuje hranice komfortní zóny. Hlavní osu tvoří témata katolického katechismu (jako např. církev, svátosti, písmo, morálka, modlitba atd.), přesto se nejedná o výkladovou příručku. Vácha jednotlivé oblasti pojednává vyzbrojen širokým kontextem, který především směřuje k pobídce odvážně se zhostit života v jeho jedinečnosti.

Autorův živý styl a oslovování čtenáře posilují apelativnost poselství, k níž přispívají i odkazy pod čarou nabízející další četbu nebo třeba filmy. Čtenářský zážitek zpříjemní také grafická úprava a ilustrace Markéty Žižkovské, jejichž hravost poznáte nejlépe při rychlém listování.

Díky nevelkému rozsahu lze knihu přečíst najednou – se zvýšeným srdečním tepem. I když je totiž Radost z Boha tematicky trochu jiná a možná méně burcující než předchozí Nevyžádané rady mládeži, nenechává čtenáře v klidu. kateřina korábková ■

Manželské vraždění Petra Veselá

Divadelní hra francouzského spisovatele a dramatika E. E. Schmitta Manželské vraždě­ ní vyšla v češtině téměř ve stejné době, kdy ji do svého repertoáru zařadilo také divadlo Na Jezerce. Je to už téměř 14 let, ale díky kvalitě Schmittova textu, hereckým výkonům obou protagonistů – Nataši Burger a Jaroslava Duš­ ka – a režii Jana Hřebejka ji má tato pražská scéna stále na repertoáru. Nevím, jestli dopo­ ručit spíše přečtení útlé knížky (104 strany), nebo zhlédnutí představení. Ale vím, že Man­ želské vraždění za to stojí.

Už samotný námět vybízí k řadě zajímavých zamyšlení. Žena si přivádí domů muže poté, co jej propustili po úrazu z nemocnice. Problém ale je, že on trpí úplnou ztrátou paměti. Neví, kdo je, kde je, s kým tam je. Tento půdorys

Bojovníkům Kristovy armády

Warren W. Wiersbe: Satanova strategie Didasko, z. s., Kroměříž 2018, 140 stran

Autor poměrně útlé publikace uvádí čtenáře do rea-

Manželské vraždění

lity hned na prvních řádcích. Jsme na bitevním poli, a i když válka už je rozhodnuta, pořád se bojuje. Protivník je silný a má promyšlené strategie. Ty autor podrobně rozebírá v první části knihy. Předlohou pro analýzu jsou mu konkrétní případy lidí, kteří měli se satanem osobně co do činění a jejichž zkušenost je popsána v Bibli. Satan je tu odhalen jako svůdce, ničitel, vládce a žalobce. U každé strategie jsou popsány i zbraně, kterými útočí, ale i ty, kterými se můžeme bránit my.

Druhá část publikace se podrobně věnuje způsobům a možnostem, které nám Bůh dal k tomu, abychom zůstali v bezpečí. A to i v případě, že satan působí ve sboru nebo v rodině. V publikaci nechybí ani kapitola „V čem vyrazit do boje“ obsahující biblicky podložené rady, které by si měl přečíst každý křesťan, než se pustí do duchovního boje.

Kniha je užitečnou příručkou bojovníka Kristovy armády – křesťana, který si je bitvy mezi dobrem a zlem na zemi vědom a který chce v Boží moci vítězit. Je psaná formou praktického, přehledného „manuálu“ a jako taková neslouží k odložení po prvním přečtení. eva čejchanová ■

autor: Éric-Emmanuel Schmitt komorní tragikomedie premiéra: v Paříži v září 2003 dovoluje Schmittovi rozehrát filosoficky i psy­ chologicky zajímavou studii o vztahu muže a ženy, o lásce, přibližování, míjení, nudě, na­ plněných či nenaplněných touhách, nepocho­ pení, relativitě pravdy i lži, smíchu i pláče. Víc nebudu prozrazovat. Zbytečně bych vám pod­ souvala svůj názor na hru, ve které se autorovi podařilo nechat každého diváka či čtenáře na­ jít si svá vlastní vyznění i významy.

Jen jedna zajímavost. Manželské vraždění je jedním z mála představení, která se na čes­ kých jevištích v určitých předem ohlášených termínech hrají se simultánním překladem do znakové řeči. Další významný počin, který po­ máhá obohacovat život neslyšících.

2019 duben

31

svědect ví

Bandita z Ukrajiny

stále zatvrzelý. Jeho hněv nemířil na soudce, jak to zpravidla u obviněných bývá, ale obracel se proti Bohu, který nevěru u jeho ženy dopustil. Nakonec dostal čtyři roky.

Ve Věznici Ostrava-Heřmanice bydlí na jedné ubytovně šedesát odsouzených, v průměru po šesti lidech na ložnicích.

Mohou se navštěvovat, zajít si do kulturní místnosti a podobně. Po přemístění sem se mě až po delším odmlčení Vladimír uráčil navštívit v naší vězeňské kapli. Shromáždění jsme tehdy pořádali se starým, ale vitálním baptistickým kazatelem Danielem Průšou, protagonistou dobrovolné duchovní služby v Heřmanicích. Zpívali jsme duchovní písně a on je doprovázel na kytaru.

Do Vazební věznice Ostrava jsem chodíval po deset let každou středu. Jsou tam zavíráni ti obvinění, u nichž hrozí nebezpečí, že se budou skrývat či vyhýbat soudům, ovlivňovat svědky nebo v trestné činnosti pokračovat. Platí zde pro ně přitom stále presumpce neviny. Soudy a pobyty ve vazbě se tehdy protahovaly i na několik let. Obviněný, zvláště je-li zavřený poprvé, prožívá značný stres z nejistoty, ke kolika rokům nakonec bude odsouzen. Po celý den zavření po dvojicích či trojicích na malé cele za celokovovými dveřmi se špehýrkou a otevíracím „bufetem“, přes který dostávají stravu, trpí

za šedivou branou Příběhy vězeňského kaplana

tito vězni ponorkovou nemocí. Půlhodinová vycházka na uzavřeném dvorku, nad hlavou pletivo, jednotlivé kóje jsou oddělené vysokou zdí. Uprostřed na věži ozbrojený strážný. Žádosti o pohovory s duchovním se místnímu kaplanovi na stole jen hromadí.

Po vynesení rozsudku jsou vězni už jako odsouzení přemístěni do výkonu trestu, kde mají své jisté. S délkou trestu se nějak srovnají a zkušení recidivisté přepnou na „muklovský styl“. Zde obvykle také neporovnatelně poklesne jejich zájem o vyhledávání duchovních. Nezřídka se stávalo, že některý z mých klientů z vazby byl po vynesení rozsudku umístěn do výkonu trestu k nám do Heřmanic, kde jsem podle jeho zájmu mohl na konverzaci navázat a v rozhovorech s ním pokračovat.

Jedním z prvních takových byl i Vladimír. Drobný, nenápadný muž se mnou na vazbě lámanou češtinou opakovaně hovořil o tom, co prožil. Vyrůstal na ukrajinsko-slovenském pomezí, jako bandita páchající trestné činy. Pod vlivem věřících prarodičů se ale obrátil k Bohu a připojil 32 duben 2019

Skrze pobyt ve věznici ho Bůh zastavil před vykonáním hrůzného činu.

k letniční církvi. Zapojil se do služby narkomanům, ukázal mi i fotografie, jak jim káže ve věznici. Oženil se. Žena však od něho utekla s amantem do Ostravy, kde počátkem nového milénia působil coby hlava ukrajinské mafie jeho rodný bratr. Vladimír se cítil ukřivděný, hodil za hlavu své křesťanské zásady a byl rozhodnut oba, ji i svého soka v lásce, vyhledat a odpravit.

Napřed s kumpány vpadával maskovaný do ostravských barů, s tasenými zbraněmi jako ve westernu. Na první pohled by to do něho nikdo neřekl. Po jedné takové loupeži skončil ve vazbě v Ostravě, kde však zůstával při našich rozhovorech vůči Bohu

Po opakovaných návštěvách kaple se s Vladimírem začala dít změna, začal se kát ze své dosavadní nenávisti živené myšlenkou na pomstu. Přivedl do shromáždění i svého vysokého a hřmotného spolubydlícího Karla přezdívaného Slon, který mu dělal „ochranku“. Oběma vypršela doba výkonu trestu. Karel, který v Heřmanicích uvěřil také, potom delší dobu chodil se synem do shromáždění Církve bratrské v Olomouci.

Potom však přestal a odmlčel se.

Vladimír byl vypovězen po svém propuštění zpět na Ukrajinu, kde si našel práci, oženil se s věřící dívkou a znovu se vrátil do církve. Skrze pobyt ve věznici ho Bůh zastavil před vykonáním hrůzného činu. Několik let mi vyřizoval vděčné vzkazy přes ty známé, kteří na rozdíl ode mě měli Facebook.

Další klienti v zorném poli mi jej však vytlačili z paměti, ztratil se mi v mlze času. Připomněl jsem si jej až díky tomuto seriálu.

I kdybych se s Vladimírem už více neměl potkat, věřím, že Bohu se neztratil.

■ Jan Kočnar, vězeňský kaplan

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 18. 4. 2019 (i e-mailem) na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Zápas s démony od autorky Louise Morrisové. Výhru věnuje redakce časopisu Brána.

Tajenka z čísla 03/2019: Ústa mluví, čím srdce přetéká.

Knihu Schůzky s Ježíšem vyhrává Marta Litvanová, Orlová Lutyně. Připravil Dušan Karkuš.

2019 duben

33

post scriptum

Čas poutníků text libor duchek

J

aro je roční období, které dělá rok rokem.

Napovídá to už německý původ tohoto slova (das Jahr = rok). Přestáli jsme zimu.

V moderní době přestát zimu není tak složité, jako tomu bývalo kdysi. Nejsme v situaci křečka, který musí propočítat nutné zásoby, aby přežil dlouhých šest měsíců. A tomu, že křečci nejsou excelentní matematici, napovídá jejich nijak vysoké skóre přežití. Ale i tak je pro mnoho z nás přežití zimy výkonem. Mladí lidé musí přežít nejvyšší nápor zkoušek ve školách, rodiče všechny zimní nemoci svých dětí, staří pak náročnější klimatické přechody mezi vnitřní a vnější teplotou prostředí, o ledu nemluvě. Jednou větou – jaro je radost. Během mých toulek literaturou mi uvízlo v hlavě těchto pár úvodních veršů ze Chaucerových Canterburských povídek:

Když duben záplavou svých vlahých dešťů březnovým suchem ke kořenu vnikne a každé vlákno vykoupe v té vláze, z níž silou plodivou se rodí květy; když také Zefyr líbezným svým dechem v lese i v poli všude popožene výhonky křehoučké a mladé slunce v souhvězdí skopce proběhne svou půlku a ptáčkové dají se do zpívání, jimž příroda tak pobuřuje srdce, že celou noc spí s okem otevřeným, tu touží lidé na pouti se vydat a putovníci k cizím jíti břehům.

libor duchek doktorand ETF UK v Praze, člen Sboru CB Praha-Smíchov

Uvádím tyto verše, protože bych to těžko vyjádřil stručněji a lépe. Jaro v nás probouzí touhu vylézt ven a dát se na cestu. První náboženské poutě mířily do Jeruzaléma, do Říma nebo později na různá slavná místa odpočinku světců či zjevení svatých. Ještě dnes je velmi populární cesta do Santiaga de Compostela nebo v USA v podstatě sekulární Pacifická hřebenovka. Kaž­ dý poutník pak popisuje mimo jiné fascinující pestrost lidí, které na své cestě potkal, a že sdílení s poutníky je jedna z nejcennějších zkušeností, které si odnáší. Chaucer popisuje také bohatou paletu lidí charakteristických pro renesanční Anglii. S velkou dávkou ironie předvádí jejich karikatury, ale ani na okamžik nezpochybňuje cíl jejich cesty, který je nanejvýš zbožný – vyjádřit úctu památce slavného anglického světce Thomase Becketta.

Co uděláme my se svou touhou vyjít někam ven, něco vykonat, s někým něco podniknout?

Jaké dobrodružství otevírá před námi toto jaro?

To největší dobrodružství leží jediný krok před naším prahem… a pak už se jen nezastavit. Ale co vzít s sebou? Hrdinové Canterburských povídek s sebou brali celé své životy, ve vší jejich vážnosti, banalitě i směšnosti. Vezměme také celé své živobytí – vážné, banální i směšné. A nebojme se po cestě odhazovat nepotřebné, abychom došli cíle – nebeského Jeruzaléma.

■

34 duben 2019

H4 H5 H6

H7 H8 H9

H10 H11 H12

H13

H14

H15

?

Tištěné pexeso (na 350g papíře) lze objednat na brana@cb.cz za cenu 30 Kč za kus. Objednaná pexesa zasíláme na sbory s výtiskem dalšího čísla časopisu Brána.

H3

Podle obrázků urči, která biblická postava bude na posledním pexesu, a odpověď zašli na krizovka@cb.cz do 18. 4. 2019. Deset vylosovaných dostane vytištěné pexeso. Po vylosování výherců můžete s novou sadou obrázků hrát pexeso on-line na www.brana.cb.cz.

H2

SOUTĚŽTE O BIBLICKÉ PEXESO!

H1

V minulém čísle: daniel

G15

„Nebojte se,“ utěšuje nás Písmo na mnoha místech. Přesto zažíváme strach a stres každý den.

V řadě případů jde o zkoušky, které tříbí a posilují naši víru. Častokrát ovšem nevědomky jdeme vstříc nebezpečí, které škodí našemu tělu i mysli.

Stres jako takový nejenže není nic špatného, ale dokonce je to dobrý dar, který nám pomáhá.

A nejenom nám lidem, stresovými reakcemi jsou obdařeni i ostatní živočichové. Je to zvláštní způsob, jak se rychle vypořádat s hrozícím nebezpečím, aniž bychom museli složitě přemýšlet a zvažovat alternativy. Stres velí dvě rychlé možnosti: buď s nebezpečím ihned vší silou bojovat, anebo od něj co nejrychleji utéci. Kolikrát se přitom dosažená síla či rychlost vymykají běžnému lidskému chápání a představám o hranicích lidských možností.

Vede k lepším výkonům i k vyčerpání

Stres jako dar i břemeno Dobrým příkladem jsou tři momenty v příběhu starozákonního soudce Samsona: zápas se lvem, vysvobození z pout před Pelištejci a konečně závěrečná demolice pelištejského domu, to vše vlastníma rukama bez použití nástrojů. Samson však svou sílu nedostal jako trvalou vlastnost, nýbrž Duch mu ji propůjčil vždy až v těch nejvypjatějších – moderním jazykem řečeno nejstresovějších – situacích. Jiné příklady byly popsány i v moderní době, kdy byli lidé schopni zvednout vlastníma rukama několikatunový automobil, pod nímž byli zaklíněni ranění. Zvláštní kapitolou jsou novináři a jiní autoři pracující pod časovým tlakem; někteří z nich dokončí svá nejlepší díla v době, kdy jim na ně zbývá nejméně času.

DVĚ REAKCE NA STRES Stresová reakce, a to i taková, při níž se neprojeví zázračná síla, je vyčerpávající. Člověk po Zatímco krátkodobý stres úspěšném útěku či útoku potřebuje čas na zotavenou. Dnešní doba však přináší jeden stres za může znamenat lepší výsledek, dlouhodobý druhým a my je na sebe necháme působit. Někteří psychiatři to přirovnávají ke světu plnému stres může vést medvědů připravených zaútočit. Jakmile jednoho přemůžeme nebo mu utečeme, potkáme dalk naprostému vyčerpání. šího. Doma v rodinném kruhu často vytanou na mysl myšlenky na práci, naopak v práci se přinahoře: Medvěd útočí, co pomínají myšlenky na rodinu. Klidu nedodají ani pomůcky a vymoženosti jako mobilní telefony. teď, bojovat, nebo utíkat?

Dokud žádné nebyly, mnozí chodili v nejistotě, že se jejich blízkým něco stalo a nemají se s nimi jak spojit; dnes je každou chvíli svádí oko, aby zkontrolovali, jestli někdo nepíše. Všechen tento dlouhodobý čili chronický stres nevede ke kýžené porážce pomyslného medvěda, ale odčerpává z našich tělesných i duševních sil.

Zdravý rozum i rady odborníků velí, abychom se přesto snažili vyhledávat zdroje pokoje, který „dobíjejí baterky“ – během přestávky v práci s kolegy mluvit o něčem jiném než o práci, věnovat se zálibám a podobně. I to se ale nakonec může stát dalším zdrojem stresu.

Pamatujme, že ten skutečný pokoj není z tohoto světa, ale dává nám ho sám Pán. Věříme, že nikdy nejsme sami, ani v nejvypjatějších chvílích, a budeme-li potřebovat, dostaneme třeba tolik síly jako kdysi Samson. text Martin Srb foto Malene Thyssen a archiv