19/5

iNform

ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 51 | cena 43 Kč

uvnitř

05|2019 brana.cb.cz

přechodové rituály Od narození po smrt člověka provázejí události, které dávají životu smysl a řád

inzerce

EDWIN LOUIS COLE

195 Kč KOMUNIKACE, SEX & PENÍZE

Kniha Nikdy se nevzdat není žádný růžový román, ale je zdrojem inspirace (nejen) pro muže, kteří chtějí studovat a na sobě pracovat bez ohledu na to, odkud vyšli. Ed Cole byl zkušený křesťanský poradce, a tak se čtenářům dostává možnost načerpat z jeho zkušeností a postřehů. Kniha se nedá číst jedním dechem, čtenář musí myšlenky zpracovat a strávit. V tom, v čem se někdo cítí silný, se může utvrdit, a zastavit se více u toho, v čem je slabší. Hlavní myšlenky jsou zopakovány na závěr kapitoly, které rozvíjejí nosné téma: Nevzdávej to! Vyučování je občas doplněno příběhy, které jinak hutný materiál odlehčí. Střízlivě popsané principy jsou pravdivé, a pokud se jich čtenář bude držet, může v Kristu vyrůst. Věřím, že kniha pro vás bude dobrou inspirací a motivací ke správnému směřování. Nevzdávejte to!

195 Kč

EDWIN LOUIS COLE Kniha Komunikace, sex a peníze vás bude inspirovat, jak překonávat tři nejčastější problémy mužů v intimním životě, v komunikaci i v oblasti finanční. Většina mužů je ochotna pro zvládnutí základních problémů ve vztazích se ženami udělat cokoli. Komunikace, sex a peníze nabízí řešení pro všechny tři oblasti. Čtenáři se na příkladech z běžného života naučí překonávat obtíže, a budou tak schopni vytvořit manželství, které bude pevné a v němž budou oba manželé spokojeni.

Již předchozí křesťanský bestseller Sex a peníze (v češtině nevyšlo), který svým manželům ve snaze o zlepšení vzájemné komunikace kupovaly jejich ženy, pomohl tisícům mužů prožít změnu v jejich manželství. „My muži potřebujeme pochopit, že Bůh stvořil muže a ženu jako jedinečné bytosti, odlišující se od jiného stvoření a navíc rozdílné i mezi sebou. Tyto rozmanitosti Bůh naplánoval proto, aby lidským životům přinášely rovnováhu a požehnání, ne aby je narušovaly, ponižovaly, rozvracely nebo ničily.“ EDWIN LOUIS COLE PROBLÉMY JSOU REÁLNÉ. ŘEŠENÍ EXISTUJE.

Nakladatelství KŘESŤANSKÝ ŽIVOT Pod Červenkami 504 735 43 Albrechtice www.krestanskyzivot.cz

editorial z obsahu

Milí čtenáři,

4 Slovo

Ale dostanete sílu Ducha svatého

6 Rozhovor

Jakub Čech:

Najednou jsem měl čas jen „být“

12 Téma

Přechodové rituály

20 Rodina

Cesta ze země Úsu

28 Diskuze

Slovensko má prezidentku!

32 Svědectví

Příběhy vězeňského kaplana

– Robert a Aneta

příště Ponořeni v mediálním světě

Vlastimil Nečas a kolektiv autorů

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 05/2019 Ročník Bratrské rodiny 51, Českobratrské rodiny 76 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 5. 5. 2019 – Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík – bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

máte rádi schody? Většina z vás asi řekne, že ne. Vyžadují námahu, člověk se při překonání každého z nich zadýchá, a než dojde až nahoru na konec schodiště, uvědomuje si, co každý schod, který má ještě před sebou, obnáší. A teď si představte, že stojíte pod kluzkým strmým svahem, na kterém neroste nic, čeho byste se chytili, a cíl vaší cesty je tam nahoře. Škrábete se nahoru, padáte, kloužete zpátky, cítíte bláto na kolenou i mezi prsty a každou chvíli je to, kam jste se vydrápali, už zase kdesi před vámi a vy vidíte, že jste znovu tam, kde už jste byli. Tak co – máte rádi schody?

Květnové číslo časopisu Brána je věnováno právě jim. Okamžikům, kdy opouštíme místo, kde jsme před chvílí tak pevně stáli, a zvedáme se o kousek výš, blíž k cíli. Na místo, kde je všechno jiné, než bylo na tom předchozím. Kde se posunul obzor a jsou vidět jiné věci než dřív. Kde je třeba přizpůsobit se jinému prostředí, změnit přístup k mnoha věcem a zvyknout si na jiný postoj okolí vůči nám samým.

V životě plní funkci jednotlivých schodů přechodové rituály.

Jejich důležitost popisuje duchovní CČSH a specialistka na semitské civilizace Eva Vymětalová a svými svědectvími o tom, co při takovém „přechodu“ prožívali, ji doplnili další křesťané. Jako jeden z přechodových rituálů je zmíněna i pouť – po té se můžete vydat v rozhovoru s Jakubem Čechem, kterému jeho první dlouhá cesta rozdělila život na „předtím“ a „potom“ a který přešel sever Španělska na cestě do Santiaga de Compostela a později i americký kontinent. O další pouti, tentokrát z utrpení na světlo, bude v rubrice Rodina vyprávět příběh muže, který si prošel dlouhou cestu bolesti, na jejímž konci našel Boží lásku.

Milí čtenáři, zveme vás k četbě a přejeme, aby vám květnové téma pomohlo nejen změny vítat a nebát se stoupat po schodech, ale aby vám dodalo naději, že na konci, na tom posledním schodu, při tom posledním přechodovém rituálu, při kterém nám ruku podá smrt, nás nečeká nic zlého, ale náš Pán.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

eva čejchanová

slovo

Skutky 1,6–8

Ale dostanete sílu Ducha svatého text miloš poborský ilustrace brána

J

ežíš předal svým učedníkům radikální poslání. Tři roky je připravoval na nesnadný úkol, aby se mu stali svědky. Nedivili bychom se, kdyby odpověděli podobně jako Marie andělovi: „Jak se to může stát?“ Na nevyslovenou otázku dostali odpověď: „Dostanete sílu Ducha svatého.“ Nesplnitelné zadání se stává díky naplnění Duchem dosažitelné. Až dosud Ježíš vedl všechny učedníky, nyní povede Duch každého osobně. Nebylo to jen jejich poslání, bylo to poslání vedené Duchem. Je lepší než osobní Ježíšova služba (J 16,7), neboť je každému „ušita na míru“.

A co my dnes tam, kde jsme? Vychováváme děti, chodíme do práce, angažujeme se v církvi, modlíme se a čteme Bibli. Svůj úkol možná chápeme špatně, když ho bereme za svůj. Co když to je úkol Ducha svatého, který chce něco vykonat skrze nás? Členka našeho sboru vzala vážně, co jí Bůh ukazoval, a odjela na řadu let na misii do muslimské země ve střední Asii. Obstála.

Co dobrého bychom mohli vykonat bez Ducha svatého? Stojí na ní i naše identita coby Božích dětí: Je to Boží Duch, který to zjevil našemu duchu. Bez Ducha bychom si nikdy nebyli jistí tím, že Bohu patříme.

To on nám dává ujištění.

Nebo náš charakter. Cožpak jsme po obrácení sami sebe nějak polepšili? Láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání – je to

4 květen 2019

Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Řekl jim: „Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“

snad ovoce naší snahy? Kdyby nám Duch neukázal trhliny v našem charakteru, nedošlo by nám to. A i kdyby nám to došlo, „nevyždímali“ bychom je ze sebe. Ten proces působí svatý Duch. Vždyť je to jeho ovoce, ne naše. To Duch proměňuje lidská srdce a činí nás lepšími.

Nebo naše posvěcení. Boží Duch usvědčuje z hříchu. Ukazuje, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří; spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a už mne nespatříte; soud v tom, že vládce tohoto světa je už odsouzen.

Hříšné touhy umrtvujeme mocí Ducha.

Co bychom bez něj dokázali ve službě?

Konkrétní zapojení se do služby v Bibli nevyčteme. Duch nám má oznámit, co má přijít. (J16,13–14) Potřebujeme hledat, co pro nás Duch přijal od Ježíše, a vstoupit do toho. Vždy v tom bude určité napětí, vždy to bude do nějaké míry tajemství. Apoštol Pavel říká, že pracoval víc než všichni ostatní. A hned dodává: Ne já, ale Boží milost, která byla se mnou. (1K 15,10) Zmocnění Duchem znamená, že nežijeme jen z vlastních sil.

Za léta služby jsem zjistil, že s tímto napětím se lidé vyrovnávají různě. Někdo čas čekání vzdá. Kdyby naše služba stála jen na znalostech Písma, mohl Ježíš začít veřejně sloužit už ve 12 letech. Jeho veřejná služba začala mnohem později, až poté, co na něj sestoupil Duch při křtu a v jeho moci se vrátil z pouště. Těsně před prvním zázrakem v Káni říká Ježíš Marii: Ještě nepřišla má hodina. Učedníci dostali poslání, přesto se deset dní věnovali modlitbě a čekali na zaslíbení letnic. Pavel byl „odložen“ do Tarsu na řadu let, než přišlo období jeho aktivní služby. Nemůžeme zaujmout postoj, že bude-li

Pán chtít, nějak si to zařídí i beze mě. Nezařídí. On je hlava a my jsme jeho tělo. Hlava bez rukou nic nezmůže, Bůh potřebuje na Zemi k naplnění svých záměrů lidské ruce.

Jiní jsou naopak nebezpečně aktivističtí. Sice to nezvládnu, ale vrhnu se do toho, Bůh mi to požehná a nemožné se promění v možné. Někdy to tak snad být může, ale co když se ke mně Bůh nepřizná? Server Novinky.cz přetiskl 15. května 2017 zprávu z Daily Mail: Demonstrace víry pastora v Zimbabwe skončila tragicky. Očitý svědek řekl: „Pastor nás minulou neděli učil o víře. Slíbil nám, že nám dnes ukáže svou víru a bude jako Ježíš chodit po vodě. Začal se ale topit a sežrali ho krokodýli. Nevíme, jak se to mohlo stát, postil se a modlil celý týden.“ Je to tragédie. Subjektivně, po půstu a modlitbách, nějak věřil, když se mezi krokodýly vydal. Dopadlo to jinak, než předpokládal. Otázka zní: Chtěl po něm něco takového náš Pán? Mají vedoucí v církvi své ovečky učit víře takovým způsobem? Nebyl ten týden půstu a modliteb jen lidskou snahou Pána k něčemu zmanipulovat? Nebyla to víra, jen přehnaný aktivismus, který Boha pokouší. Připomíná to rozhovor z chrámu: „Jsi-li Syn Boží, skoč, je přece psáno, že tě andělé ponesou na rukou.“ Je tentokrát ve verzi: „Máš-li víru, jdi po vodě mezi krokodýly.“ Ježíš ďáblu odpověděl: Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha. Nešťastník pastor mu na to skočil. A výsledek takového jednání? Tragédie a zmatek v církvi. Pokud to, co děláme, není z Ducha svatého, je to z jiného ducha.

A místo lásky, radosti a pokoje v Duchu svatém se dostaví dezorientace, zmatek a zklamání, jak to ti pozůstalí věřící popsali. Výsledkem je strach otevřít se působení Ducha, pohrdání proroctvím a další neblahé jevy, které podvazují život církve.

Pán neřekl učedníkům: Máte poslání, tak hned do toho. Řekl: Čekejte na zmocnění Ducha. Jinými slovy: Uvidíte, že to dílo vykonáte. Pamatujte, že to není vaše dílo, je to moje dílo. Nemůžete ho dělat beze mě, tedy bez Ducha. Deset dní čekání potřebujete, aby vám to došlo. Duch svatý nepůjde bez vás a vy nechoďte bez

něj. To poslední, co ještě potřebujete, je zmocnění Ducha. Pak vyrazíte.

Devatenáct let jsem byl pastorem a na každou bohoslužbu jsem se vždy poctivě připravoval a i dnes se připravuji. Věřím tomu, že Bůh je Bohem řádu. To mi ale nebrání jít na shromáždění s očekáváním Božího jednání. Podle vzoru Sk 13,2: Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: „Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal.“ Nevím, jestli to ode mě vezmete. Zdá se mi, že to v určitém smyslu byly osobní letnice Pavla a Barnabáše. Opakovala se situace, kterou zažili apoštolové na začátku, byť bez ohnivých jazyků a dalších věcí. Modlili se a postili, až Duch promluvil a zmocnil je k misijní práci. A pak už byli úspěšní.

Zjevení, jak konkrétně máme Pánu sloužit, nám zprostředkovává Duch svatý. A když ti to ukáže, tak tě taky zmocní, abys to mohl udělat. Na tobě je dát mu najevo, že mu sloužit chceš. Nejprve hledej

Boží království. Někdo ho najde v tom, že ve sboru rád myje záchody, někdo slouží mládeži, jiný pořádá Alfa kurzy a někdo odejde sloužit muslimům do Německa.

A každý z nich má nakonec podíl na Ježíšově vyslání: Půjdete do Judska, Samaří a až na sám konec země. S jednou podmínkou: Počkejte si, až vás k tomu Duch zmocní. V církvi máme sklon si myslet, že potřebujeme víc lidí, víc služebníků, víc peněz. Spíš potřebujeme víc Ducha.

Modlitba je vyznáním, že jsme tvárnou hlínou v Boží ruce: „Ty mě zformuj jako kdysi Adama. A dnes do podoby posledního Adama – Ježíše.“ Toužíš poznat a naplnit Boží vůli? Potřebuješ k tomu zmocnění skrze Ducha. Stejně jako Ježíš, jako učedníci, jako Pavel a Barnabáš. Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!

Pojďme ho tedy poprosit.

■

Ing. Miloš Poborský (1968) Vystudoval ČVUT a ETS. 19 let byl pastorem ve sboru KS Praha. Založil a 15 let vedl Českou kancelář kurzů Alfa.

Od 1. září 2017 je ředitelem ETS. Je ženatý, má syna Davida.

Text jsem si vybral ze dvou důvodů. Jednak proto, že se blíží letnice, a jednak proto, že bych při té příležitosti rád nastínil, co to vlastně „síla Ducha svatého“ je a jak z ní čerpat v životě a ve službě.

Ježíš předal svým učedníkům radikální poslání. Tři roky je připravoval na to, aby se stali jeho svědky. Jít až na konec světa není přes veškerý technický pokrok a rozvoj poznání nic snadného ani dnes. Jestliže si i my při zakládání sborů klademe otázku, jak na to, jistě si ji kladli také apoštolové. Jak se to může stát, jít ke všem národům?

Klíčem k odpovědi jsou Ježíšova slova „dostanete sílu Ducha svatého“.

Není to naše poslání, je to Jeho poslání. Kniha Skutky apoštolů by se stejně dobře mohla jmenovat Skutky Ducha. Jakuba popraví, Petr se záhy vytratí, a o ostatních se dozvíme ještě méně. Není to ani ucelený životopis apoštola Pavla, jeho misijním cestám je věnována až druhá polovina knihy. Končí Pavlovým vězněním v Římě, nemá závěr. Proč asi? Protože dějiny církve, jejichž začátek máme zachycen, se odvíjí až do dnešních dnů. Jako sbory a jednotlivci do té knihy přispíváme svým životem víry. Byť pro množství toho, co se děje, už to nikam nepíšeme. Evangelium se dostalo až do Říma. V dalším postupu do celého světa ho dodnes nic nezastavilo.

2019 květen

5

rozhovor

Najednou jsem měl čas jen „být“ ptala se Eva Čejchanová foto Eva Čejchanová a archiv jakuba čecha

J Vyslechl si lékaře a musel se rozhodnout, jestli chce žít, nebo ne. „Nejsem typ, co by v posilovně zvedal železa.

Tak jsem začal chodit,“ říká Jakub Čech, filmový zvukař, který přešel americký kontinent.

ste uznávaný filmový zvukař, máte za sebou zhruba třicet filmů. Jste držitelem mnoha ocenění, mimo jiné šesti Českých lvů za nejlepší zvuk. Co to je, dobrý zvuk?

a ztrácela se mi radost z práce. Věděl jsem, že musím něco změnit. Uvažoval jsem i o tom, že bych filmařiny nechal a začal dělat něco úplně jiného.

Nejvíc se mi líbí definice, že dobrý zvuk je takový, kterého si ve filmu nevšimnete, který si neuvědomujete. S oblibou používám příměr, který nás učili na škole a podle mne je úplně přesný: Dobrý zvuk je jako chrámová hudba. Když je správná, tak o ní nevíte a provází vás bohoslužbou. Když není dobrá, začnete si jí všímat a otáčet se. Buďto ruší, protože je tam něco špatně, nebo je tak pompézní, že se přestanete soustředit na to, co se odehrává před vámi a ve vás. Otáčíte se a koukáte, co je to za super muzikanty. Stejnou funkci by měl mít filmový zvuk. Měl by sloužit, provázet příběhem. Nestrhávat na sebe pozornost. Vyprávět.

Přitom máte svoji práci rád, děláte ji od mládí a děláte ji dobře.

Ve čtyřiceti letech se vám změnil život, začal jste chodit dlouhé trasy. Rozdělil se vám tím na život předtím a potom?

Rozhodně. Předtím byla hlavně práce – minimálně dvanáct, ale spíš čtrnáct hodin denně, šest dní v týdnu, po celý rok. Do toho spousta stresu, minimum pohybu a přístup k jídlu zdarma. Není to moc zdravý způsob života.

Lékaři vám řekli, že jestli nezměníte životní styl, do pěti let zemřete. Jste dnes za tuto hrozivou prognózu rád?

Velmi. Věřím tomu, že i strach může být nástrojem Božím. Nevím, jestli pan doktor přeháněl, nebo ne. Jestli mě chtěl jenom vylekat, nebo jestli měl pravdu, ale povedlo se mu to. Nebyl to ovšem jediný impulz, sešlo se víc věcí: fyzické vyčerpání, osobní vyčerpání z práce… už dlouho jsem vnímal, že se to vrší. Tlačil jsem před sebou vše jako káru 6 květen 2019

Ano, mám svoji práci rád. Ale tahle chvíle byla katalyzátor. Řekl jsem si, že nechci umřít v pětačtyřiceti, že chci ještě něco zažít. Nechci v domově důchodců vzpomínat jen na pracovní úspěchy.

Zároveň jsem věděl, že musím začít dělat něco se sebou, tělo se mi začalo rozpadat. Okamžitě jsem změnil svoje stravovací návyky a přestal jsem pít alkohol. Věděl jsem, že musím dělat něco fyzického a že zvedat železa v posilovně pro mne není řešení, nejsem ten typ. A chození mi přišlo nejpřirozenější. Běhat jsem nemohl, protože jsem vážil sto kilo a měl jsem problémy s koleny. Vzpomněl jsem si, že jsme s rodiči a se skauty hodně chodili a že mě to docela bavilo. Tak jsem vyrazil na svůj první výlet, bylo to čtrnáct kilometrů… a zkolaboval jsem.

Přesto vás to neodradilo. Jak se dají chodit tisícikilometrové trasy s bolavými koleny?

Neodradilo, šel jsem znovu. Začal jsem chodit víc a začalo mě to bavit. Nejen že se mi začalo zlepšovat „fyzično“, ale ohromně jsem si užíval i čas, kdy jsem byl sám. Najednou jsem měl čas přemýšlet, čas na modlitbu, měl jsem čas jen „být“ a netlačit před sebou tu kárku povinností. Je pravda, že s koleny mám problém dlouhodobě. Loni mě potrápila v Coloradu, kdy jsem šel velké převýšení ve vysoké nadmořské výšce.

Takže ty cesty jsou i o utrpení?

To bych neřekl, utrpení je příliš silné slovo. Je to o překonávání překážek, o vystupování z vlastní

zóny komfortu. Překážek fyzických, ale ještě víc mentálních, protože jsou momenty, kdy si člověk říká, proč tu je, že je to zbytečné a že by měl dělat něco užitečnějšího. Pochybování přichází, to ano. Rozhodně ale přijde víc toho pozitivního – toho, co člověk dostává – odměny. Stojí za to momentální chvilky slabosti překonat a jít dál. Kdybych měl trpět, tak se na to vykašlu. A kolena se mi na túrách paradoxně vždycky zlepší, fyzička celkově. V době, když nejdu, tak vždycky přiberu, ale beru to tak, že akumuluji zásoby na další cestu. (úsměv) Váš tatínek je mořeplavec, máte mít po kom toulavou krev. Co že se ve vás ozvala až po čtyřicítce?

Měl jsem i toulavé dětství. Mimo jiné i díky Zdeňkovi Vojtíškovi, který vedl dorost trochu po skautsku. Ale do šestnácti let jsem hodně chodil i sám. Nějaký základ tam byl. Ale pak mne pohltila práce, kterou mám fakt rád. A možná právě kvůli chození ji mám rád i nadále.

Po čtyřech měsících na trailu jsem si uvědomil, že mi vlastně chybí. Akorát to člověk nesmí přehánět, nesmí chtít dělat všechny filmy, které se tu točí. Je to otázka rozhodnutí. Ale jsou lidé, se kterými budu chtít filmy dělat vždycky – Honza Svěrák, David Ondříček, Václav Marhoul, Ivan Zachariáš.

Plánujete cesty podle mezery mezi filmy, nebo berete filmy v mezerách mezi cestami?

Tak i tak. Spíš se to přizpůsobuje pracovním projektům.

Předloni jsem věděl, že mám jen měsíc, tak jsem přešel Skotsko. Letos mám tři měsíce volno a chci projít Evropu. Někdy mi projekt přesáhne do ideálního období pro začátek další cesty, ale mám ohromnou podporu od režisérů, kteří na pár dnů, co už jsem pryč, akceptují kvalitní záskok.

Vaše první dlouhá cesta měla zhruba tisíc kilometrů – Camino Frances do Santiaga de Compostela (a dál na konec světa). Co vám dala?

Hned několik věcí. Uvědomil jsem si, že jsem schopen to zvládnout. Druhá věc byla psychický detox, jaký jsem do

→

Jakub Čech (1973) Absolvent FAMU, filmový zvukař, držitel šesti Českých lvů za nejlepší zvuk, křesťan, za posledních pět let nachodil přes 14 000 kilometrů pěšky. Prošel mimo jiné cestu do Santiaga de Compostela, americký Pacific Crest Trail (PCT) a Continetal Divide Trail (CDT).

2019 květen

7

rozhovor

té doby nezažil. Prvních 14 dnů člověk ještě žije prací a domovem a pak najednou přijde prázdnota a ticho. To byl fantastický zážitek. Další věc se týkala mého způsobu chození s co nejlehčí výbavou, takzvaného ultralight backpackingu. V současné době se váha mé výbavy pohybuje mezi šesti a sedmi kilogramy. Když jsem šel Camino, tak to bylo ještě o dvě kila víc a během cesty jsem už věděl, bez čeho se příště obejdu. Zásadou chození na lehko je táhnout s sebou ne to, co člověk chce, ale jen to, co nezbytně potřebuje. Protože často říkáme, že něco potřebujeme, ale je to jen naše touha to mít.

Ale tehdy ve Španělsku jsem si především uvědomil, že největší zátěž je ta, kterou vláčím uvnitř sebe. Spousta neodpuštění, domnělých křivd. Že mě sice trápí, ale na druhou stranu si je hýčkám. Že mi dělá dobře být za toho ublíženého. Došel jsem do bodu, kdy jsem řekl: „Dobře, Pane, já těmhle lidem v tuhle chvíli nejsem schopen odpustit, ale ty ano. A chci, abys jim odpustil. Vím, že to nepotřebuješ, ale stejně ti k tomu dávám svolení. A jestli budeš chtít, tak jim dokážu odpustit i já.“ A když jsem dorazil do Finisterry a pak přijel domů, ten batoh byl skoro prázdný.

Už ty věci s sebou netahám.

V Santiagu jste potkal člověka, který vás povzbudil ve vašem snu vydat se do Ameriky na Pacific Crest Trail. Řekl jste tehdy, že víc znamení nepotřebujete. Čekal jste znamení, že máte jít ještě dál?

Nečekal, ale přišlo. Nevěděl jsem, jestli na to fyzicky mám, jestli si můžu dovolit na pět měsíců opustit svoji práci. Představa jít Pacific Crest Trail byl pro mě sen srovnatelný s touhou letět na Měsíc. Asi každý kluk by chtěl být kosmonaut, ale jako realita je to nepředstavitelné. Ale pak v Compostele přišli ti dva lidé ze Států a řekli, že mám batoh, který dělá jejich kamarád a se kterým se chodí dlouhé traily. Řekl jsem, že bych ho taky jednou rád šel a oni na to: „Tak běž, když jsi ušel tohle, tak to určitě zvládneš.“ PCT je cesta 4 260 km dlouhá, šel jste i pětitisícikilometrový Continental Divide Trail od Mexika k hranicím Kanady.

8 květen 2019

Poslední z Triple Crown trailů je 3 500 km dlouhá Appalačská stezka. Proč jste nezačal tou?

Protože jsem se o ní dozvěděl až později.

Nejprve jsem se dozvěděl o PCT. A vůbec mě nenapadlo, že jich půjdu víc. Říkal jste si, že se „dostanete na Měsíc“, sen je splněn, tečka? Kdy jste pochopil, že je to droga?

Zhruba půl roku po návratu z PCT. Až tehdy jsem si uvědomil, jak moc mi chybí ten jednoduchý, řekněme klášterní život. Jasně daný denní režim, kdy jen jdete, jíte, spíte. Jediné, o co se staráte, je počasí, bezpečnost a dostatek potravin. Neatakují vás žádné internety, facebooky, telefoná-

Všechno po čase utichne a pak má člověk šanci slyšet „hlas tichý, jemný“.

tichý, jemný“. Slyší věci, které by normálně neslyšel, protože by byly překřičené. Je tam čas na modlitbu. Tu uvědomělou – teď se budu modlit. U mě to byl ráno a večer breviář, přes den jsem se modlil vlastními slovy; i tu mezitím, kdy to byl vlastně jeden dlouhý rozhovor. Nejvýraznější pocit, který jsem na cestě měl, byla neustálá vděčnost. Za to, co člověk zažívá, co vidí, kde je, za bezpečí. Říkám, že jsem měl vždycky neuvěřitelné štěstí, ale dobře vím, že to byla milost.

Vděčnost začíná na startu, prvním krokem?

Ano, ale tam je ještě obava. U PCT jsem věděl, že mám desetiprocentní šanci, že dojdu. Měl jsem velkou motivaci a celou dobu jsem si říkal: Když nedojdeš, nic se neděje.

Stát se může cokoli – zranění, nutnost vrátit se domů nebo třeba poznání, že na to nemám. V cíli už je to vedle vděčnosti jen neskutečné štěstí. A ohromná úleva. Bylo to lepší, než jsem si vysnil.

Mluvíte o bezpečí. V souvislosti s ochranou zásob potravin jste v deníku zmínil píšťalku na medvěda. Opravdu ji máte?

ty, práce, závazky… Je to čas, který má člověk možnost prožít jen s Pánem Bohem.

Každý by si měl zkusit jít nějakou pouť.

Mám, ale jen proto, že to byla zároveň přezka od batohu. Ale je pravda, že loni jsem si přes Yellowstone a dál na sever bral pepřový sprej proti medvědům. A rolničku kvůli grizzlymu.

Protože s černým medvědem jsem se potkal několikrát a vím, že těch se bát nemusím.

Nejčastěji je ale zaháním vlastním zpěvem.

Nechybí vám tam rodina?

Co zpíváte?

Chybí. Rodina, kamarádi, lhal bych, kdybych řekl, že ne. Ale možná i díky blogu – deníku, který denně píši, tam jsou se mnou. Beru je na procházku s sebou. (úsměv)

Úplně cokoliv. Od husitského bojového chorálu až ke komerčním znělkám. (smích) Oni se bojí lidí víc než my jich. Jediný problém může nastat, když medvěd najde zásoby jídla. Myslí si, že na ně má nárok a lidi mu brání v tom, aby si je vzal. Proto člověk nesmí v rizikových oblastech spát tam, kde jí a kde jsou uloženy potraviny, ale aspoň sto metrů dál. Ale daleko nebezpečnější než medvědi jsou v tomto ohledu třeba mývalové.

Čím se vám samota na trailu odměnila?

Kam to člověka posune? A jaké místo v tom má Bůh?

V této souvislosti raději než samota používám slovo ticho. Není v něm ta stovka vnitřních hlasů, které na vás neustále mluví a které jsou většinou hlučné: Tohle musíš, na tohle jsi zapomněl… To všechno po čase utichne a pak má člověk šanci slyšet „hlas

Na trailu má každý přezdívku.

Jakou jste měl vy?

Každý si ji nějak vyslouží. Třeba kluk zvaný Pepermint Skunk se jednou v noci probudil

čtyřicet let. Bral jsem to jako zkoušku, jestli můžu jít dál, jestli budu vpuštěn do hor.

Jste z věřící rodiny, vaši rodiče jsou členy Církve bratrské, váš dědeček byl v CB kazatelem. Teď jste katolík. Jaké bylo hledání vaší víry?

JAKUB ČECH NA CESTĚ AMERIKOU V horách je všechno opravdové. Když uděláte chybu, tak vás vytrestají.

Jsem především křesťan, až potom katolík.

Každý si svoji cestu víry musí najít sám.

To, že je naše rodina takto denominačně rozkročená, vnímám jako velké bohatství.

Každá denominace má důrazy na některé prvky – liturgie, meditace, kontemplace, služba druhým, znalost Písma, život podle Písma… A já jsem měl to štěstí, že jsem si vyzobal ze všeho to nejlepší. Třeba trochu neskromně řeknu, že mám díky mládí strávenému v CB biblické znalosti větší než většina mých spolu­farníků. Na druhou stranu jsem nesmírně rád za dar liturgie, protože na cestách mohu přijít do jakéhokoli kostela, a i když nerozumím dané řeči, jsem účasten bohoslužbě, protože ji znám, a mohu mít s věřícími společenství.

Vnímá tuto ekumenu jako bohatství i vaše rodina?

ve stanu a věděl, že tam je nějaké zvíře, tak vyběhl a začal stanem třást. A on to byl skunk. Posprejoval tam všecko. A jeho nenapadlo nic lepšího, než ten zápach přebít mátovým olejem. Strašná směs. Pak už s ním nikdo nechtěl jít. Mně říkají MacGyver, protože všechno spravuji lepicí páskou. A na PCT jsem měl podomácku vyrobenou solární nabíječku.

Na dlouhých trailech se vžilo rčení „trail se o tebe postará“. Vy jste na PCT 400 km před cílem nutně potřeboval nové boty a jedny, přesně vaši značku i velikost, jste našel téměř v pustině, v malém stánku v regálu mezi potravinami. I o křesťany se „stará trail“?

Samozřejmě jsem okamžitě děkoval Pánu Bohu. (úsměv)

trestají. Myslel jsem si třeba, že už se na sněhu pohybuji s jistotou, tak jsem si jednou na sněhový traverz nevzal nesmeky a skončil jsem napíchnutý na stromě s přesvědčením, že mám zlomená záda. Vrátilo mě to zpátky k pokoře. „Díky Tobě, Pane“ mi přejde přes rty mnohokrát za den.

Přešel jste poušť. Jaká je?

Poetická a velmi krásná. Uvědomil jsem si to, už když jsme točili Tobruk a strávili jsme v poušti tři měsíce. Na PCT jsem měl štěstí, že jsem šel pouští zrovna v ty dny, kdy kvetla. Místní říkají, že poušť je rozkvetlá na jednom místě vždycky jen týden.

Asi jsem šel s tou kvetoucí vlnou, protože jsem na poušti strávil čtyřicet dní a kvetla pořád. A je tam poměrně živo – nemyslím jen hady, pavouky a hmyz, byla tam i spousta zajíců a ptáků.

Jaké jsou americké hory?

Jako jakékoli jiné. Všechno je tam opravdové. Když uděláte chybu, tak vás vy-

Čtyřicet dní – myslel jste na Ježíše?

Samozřejmě, na Ježíše i na Izraelce a jejich

Rozhodně ano. Samozřejmě na začátku to byl šok, hlavně pro mě. Když jsem přišel do katolického kostela, zjistil jsem, že lidi kolem mě se modlí stejné modlitby, zpívají stejné písně, čtou ze stejné Bible a mají stejně upřímnou víru jako ti, mezi kterými jsem v církvi vyrůstal. Katolická církev má mnoho možných způsobů zbožnosti a žádný není lepší než jiný. Našel jsem tam, co se týká prožívání víry, svoji cestu.

Na začátku jsme mluvili o strachu. Po tom, co jste prožil – pořád máte strach ze smrti? Není to jen další cesta?

Jsou různé formy strachu. Strach může paralyzovat, ale tenhle typ já nemám. Ale nevěřím tomu, když někdo říká, že nemá strach ze smrti. Je to cesta do neznáma.

Ale vím, že to je věc, která potká každého z nás, a osobně mám důvěru v to, že mě pak nic zlého nečeká. Na trailu taky nevím, co mne čeká za dalším kopcem, ale už mám tu zkušenost, že když se tam vydám, litovat rozhodně nebudu.

■ 2019 květen

9

reportáž

Vyjít ze své komfortní zóny se občas vyplatí text Pavla Lioliasová foto Hana Guznarová

Už popatnácté, tentokrát od pátku 5. do neděle 7. dubna, se konala Procházka růžovým sadem.

Během této šifrovací soutěže s podtitulem Drsná zábava pro drsné jedince, mají účastníci za úkol najít a ideálně taky vyluštit co nejvíc šifer. A já jsem už několikátým rokem v organizačním týmu.

J

e čtvrtek 4. dubna odpoledne a v Praze sedám na vlak směr Vsetín. Ještě než si stihnu dát batoh do police nad hlavou, přisedá si ke mně Danka, další z organizátorek a hlavní „koordinátor“ všech šifer. Vyrážíme směr Vsetín a cestu věnujeme posledním přípravám před Procházkou. Jakmile vlak opustí Prahu, dostávám od Danky do ruky první šifru, kterou je potřeba zkontrolovat. „To máš jako klávesnici v telefonu, a když ty tři čísla propojíš, vyjde ti to v semaforu,“ vysvětluje dost polopaticky návod k řešení a já za chvíli zjišťuji, že mi v šif­ře vychází „ležící zhruba půl kilometru“. „Vidíš, tak je to správně,“ pochvaluje si spokojeně Danka a ke kontrole mi dává ještě jednu šifru.

Po příjezdu do Vsetína se přesouváme do tamní klubovny Royal Rangers, která je pro dnešní noc naším útočištěm a také místem, kde musíme dokončit poslední přípravy před startem závodu. To v praxi znamená zkontrolovat další šifry, vytisknout je, některé šifry ještě vymyslet, naplánovat, kam je vlastně umístit a tak dál.

10 květen 2019

V klubovně se sejdeme celkem čtyři, připojí se k nám ještě Peťa (ten má na starost hlavně trasu a umístění klíčů, ale i šifry) a Hanka (šéfka celého podniku).

Hned v úvodu dostávám na starosti vytvoření celé jedné šifry. Jde ale spíš o její poskládání, bude totiž chuťová. Kladu před sebe krabičky čokolád několika příchutí a poté, co celou jednu krabičku vysypu, abych měla volné plato, začínám kostičky postupně skládat zpátky. Tentokrát ale tak, aby příchutě daly dohromady zprávu v morseovce: tečka – mléčná příchuť, čárka – oříšková, oddělení písmen – jahodová. A v celé krabičce je zašifrované slovo „vrchu“. Tím mám na další dvě hodiny o zábavu postaráno.

Zbytek týmu mezitím kontroluje další šifry, případně je ještě lehce upravuje. „Tohle je moc lehký, musíme ten název změnit,“ trochu se rozčiluje Danka u šif-

Procházka růžovým sadem

info box

Jedná se o závod pro dvou- až čtyřčlenné týmy, který organizuje 41. přední hlídka Royal Rangers, křesťanské organizace, která pracuje s dětmi (obdoba skautu). Letos se přihlásilo celkem 13 týmů, dohromady tedy téměř 50 účastníků. Závod začíná v noci z pátku na sobotu, kdy každý tým dostane mapu s deseti zakreslenými body, na kterých jsou umístěny šifry. Cílem týmů je najít co nejvíc šifer, ty vyluštit a ideálně ze zprávy zjistit, kde je klíč.

minirozhovor

Dana Pohanková autorka šifer

Co je na vytváření šifer nejtěžší?

Nejtěžší je odhadnout, jak těžká šifra bude pro toho, kdo ji bude luštit. A také není lehké mít vždy originální nápad, což dobrá šifra potřebuje.

Kde bereš při vytváření šifer inspiraci?

ry se slovenským názvem Dvoukrížovka. „Už název napovídá postup, jak to luštit,“ dodává a s Peťou se nakonec shodují, že nechají jen Křížovka. Celé přípravy se protáhnou a nakonec jdeme spát zhruba kolem čtvrté ráno.

V pátek dopoledne jedou Danka s Peťou rozvážet šifry na místa, já s Hankou řešíme jednu velkou šifru v uličkách Kauflandu, když se snažíme najít některé potraviny a suroviny na vaření. Zdárně se pak přesouváme na chatu Nivy, kousek od Vsetína, která se stane na tři dny součástí závodu.

Je 22:00 a po krátkém vysvětlení pravidel celý závod oficiálně začíná. Aby se startovní pole zpočátku trochu „roztrhalo“, musí každý tým, který chce odejít, vyluštit úvodní šifru.

Teprve pak získává mapu a opouští chatu. Pro nás organizátory nastává moment, kdy jsme už druhý den téměř bez spánku a všichni si přejeme, aby týmy odešly co nejrychleji a my mohli jít co nejdřív spát. Letos je ale úvodní šifra poměrně náročná, a tak poslední tým chatu opouští až po druhé hodině ranní.

Během soboty řešíme hlavně provozní věci.

Vymýšlí se nápovědy k jednotlivým šifrám (každý tým má nárok na jednu nápovědu), připravujeme taky bagety, které se pak účastníkům dají v neděli při odchodu na cestu.

Všechny týmy musí zpátky dojít nejpozději do šesti večer. „A co kdybychom konec hry o hodinu posunuli,“ přijde po obědě s nápa-

dem Peťa a já o pár minut později posílám všem týmům hromadnou SMS o tom, že se čas konce hry o šedesát minut posouvá. Před sedmou se týmy začínají scházet, boty a kalhoty zastříkané od bláta (v sobotu dopoledne pršelo), ale hlavně se spoustou zážitků. „Příště byste tu Procházku mohli udělat v Kolíně, tam nejsou kopce,“ zní jedna z rad od účastníků, kteří přes den nachodili i přes čtyřicet kilometrů. „Nemůžete ty šifry dělat jednodušší?“ ptá se další.

Klíč letos bohužel žádný tým nedonesl.

O jednu nalezenou šifru tak nakonec vyhrál tým s názvem Tři na tripu, který přinesl osm šifer a o jednu méně jich vyluštil. Někteří soutěžící usínají už nad talířem s gulášem, jiní míří do postele hned po vyhlášení výsledků a představení návodů, jak všechny šifry řešit.

Ti nejodolnější si ale vydrží povídat ještě poměrně dlouhou dobu, a tak v chatě nastává úplný klid až kolem půlnoci.

V neděli ráno je ještě společná bohoslužba a pak už se postupně rozjíždíme do svých domovů. Všichni s dalšími zážitky, většina s desítkami kilometrů v nohách a často i s vědomím, že některé drobnosti, které často považujeme za samozřejmost, jako teplo, sucho, spánek nebo sprcha, tak úplně samozřejmostmi nejsou.

Často se zamyslím nad tím, jak bych chtěla, aby ta šifra vypadala. Například letos byla jedna šifra jako tabulka čokolády. Zároveň se inspiruji, když chodím na jiné

šifrovačky, protože během luštění často člověka napadne velké množství způsobů, jak by se ta šifra mohla luštit, i když třeba žádný z nich zrovna není správný. Tyhle principy pak můžu použít na vlastní šifry.

Je lepší šifry vytvářet nebo je luštit jako účastník?

Osobně bych asi dala přednost luštění šifry jako účastník, ale čas od času je zároveň super podívat se na to z druhé strany.

■

2019 květen

11

téma

o přechodových rituálech

časy milosti text eva vymětalová a kolektiv autorů foto Hans-Jörg Aleff, Laurie. C. Griffiths, Gatephoto a archiv

K Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat…

Kazatel 3,1–4

dykoliv a kdekoliv se na naší modré planetě ozve hlas nového pučícího života, člověk se většinou rozpomene na to, že i on kdysi začínal. Od prehistorického období, kdy se odvážil stýkat s dalším člověkem a postupně sdružovat do skupin, aby přežil a v potomcích pokračoval jeho rod, se naučil chovat v určitých fázích své existence zavedeným, opakovaným způsobem. Religionisté a antropologové toto opakované jednání nazývají rituálem. A protože se rituál týká různých etap osobního i společenského života, v nichž se opouští předchozí svět a vstupuje se do světa nového, nazývají jej „přechodový rituál“, podle otce zakladatele tohoto sousloví Arnolda van Gennepa.

Nejznámější a nejvíce praktikované přechodové rituály odjakživa vymezovaly naše životy. Ve starověkých civilizacích se týkaly narození, dále dospívání a s ním spojeného vstupu do manželství či jeho paralelní alternativy, kterou byl vstup do jedinečného vztahu s bohem formou zasvěcení. U lidí z nejvyšších sociálních vrstev to zajisté bylo královské povýšení, což je také potvrzení jedinečného vztahu s bohem či bohy určitého národa. Posledním rituálem tohoto typu pak je čas umírání, smrti a následného pohřbu.

Narození U všech zmiňovaných procesů lidského života a zrání se vyskytují tři fáze přechodu v rámci jednoho rituálu. První fází je charakteristika člověka v rámci jeho dosavadní skupiny a příprava na její vyčlenění.

Ve starověku nemělo narozené dítě často jméno, dostávalo ho až během tohoto rituálu. Také při obřízce v praxi judaismu získává novorozený chlapec své jméno.

Při křtu novorozeňat a kojenců se rovněž setkáváme s dalším připojeným jménem, většinou po kmotrech. Druhým stadiem přechodového rituálu je liminární (prahová) fáze, kdy člověk už nepatří do skupiny původní, ale ještě ani nenáleží do nové. To je například oněch osm dní po narození židovského chlapečka, během nichž čeká na slavnost obřízky. Liminární je též období do dnes už téměř libovolně zvoleného dne křtu dítěte, dřív to bylo vzhledem k poměrně velké úmrtnosti dětí taktéž co nejdřív.

A pak nastává poslední vrcholná fáze a tou je slavnostní začlenění do nové skupiny.

Proto je vedle křtů a dalších náboženských forem přechodu zachován přechodový rituál přijetí narozeného dítěte v sekularizované podobě, a to ve formě vítání občánků.

Dospívání Dalším základním rituálem bylo v historii a je pochopitelně i dnes dospívání. V pravěku se chlapci stali muži nějakou velice náročnou fyzickou i psychickou zatěžkávací zkouškou. V civilizovaných společnostech se pak připojovaly i zkoušky znalostní a dovednostní. Také z dívenky se postupně stávala mladá žena. Většinou mezi desátým až třináctým rokem se dívky začaly postupně připravovat na novou úlohu ve společnosti – začaly si šít nebo pořizovat ženské oblečení a chystat se na svůj velký den, kdy navždy odevzdají své dětské šaty a hračky a obléknou první vznešený ženský oděv. Toto období také většinou doprovázela první menstruace.

V křesťanském prostředí je tento čas určen pro přípravu na konfirmaci a biřmování, v některých případech se tak děje i formou křtu v době dospívání. V judaismu je dnes zachován obřad bar micva ve všech a bat micva v liberálních a konzervativních komunitách. Jedná se o zkoušky pro chlap-

ce i dívky, kteří se od tohoto slavnostního dne stávají plnohodnotnými členy a členkami komunit. Avšak i běžná občanská společnost myslí na toto období a uznává dospělost slavnostním předáním občanských průkazů, pozváním do tanečních a také certifikátem zkoušek dospělosti, kterým je výuční list nebo maturitní vysvědčení.

Manželství a zasvěcený život Manželství a zasvěcený život, rozevřené nůžky času rané dospělosti, byly známy a praktikovány už ve starověku. Sice známe starověké formy zasvěcení, které zároveň umožňovaly život v manželství, ale stěžejní posvátné role starověkých kněží a kněžek byly alternativou manželského svazku. Proto se nikoliv náhodou, ale zcela záměrně objevovaly podobné prvky při svatebním rituálu i při rituálu zasvěcení.

Odměna za dívku, která se stávala kněžkou, stejná červená barva šatů, obdobné symboly v podobě prstenů a závojů, podobně jako konzumace manželství, ať už v reálné či duchovní podobě. Vdaná žena se stávala mužovou nevěstou, zasvěcená pak v přeneseném smyslu nevěstou boha.

Muž v obou případech hrál trochu jinou roli, neboť byl pánem zasnoubené ženy a v případě svěcení jedinečným a bohu oddaným služebníkem. I dnes stále přetrvává tradice křesťanských, židovských, muslimských i jiných obřadů a z liminární fáze zásnub se po čase většinou zdárně vyklube svatba. Dnešní podobou tohoto starověkého náboženského rituálu je známá sekularizovaná podoba uzavření svazku před státním úředníkem.

Je však zajímavé, že na rozdíl od předchozích přechodů je v této fázi celkem zmatek, neboť značná část lidí přetrvává po dlouhou dobu v oné liminární fázi, kdy nejsou bez trvalého partnera a zároveň nedosáhli slavnostního dne poslední fáze rituálu, tedy svatby. Většina z nich této fáze, zvlášť mají-li potomky, nakonec dosáhne, ale ne všichni. Těžko říci, kam z hlediska rituálů asi patří.

Konec života Posledním přechodovým rituálem, o kterém lze říci, že si dodnes uchoval nejcelistvější podobu, je příprava na poslední lid-

ské záležitosti. Tak jako se všichni narodili a nějakým obvyklým rituálním způsobem byli včleněni do společnosti, musí jednou společnost náležitě opustit. Po čase, který pro věřící vymezil Pán (pro ostatní jakýkoliv jim blízký výraz, třeba klidně čas sám), člověk umírá a očekává se, že dovrší svůj čas způsobem odpovídajícím poslednímu z přechodových rituálů.

Přípravy provázející umírající byly známy v pravěku, jsou zaznamenány ve starověkých textech v podobě posledního zápasu se smrtí a zaopatřováním příbuzných umírajícího formou závěti. Z náboženské oficiální i lidové tradice známe bezpočet hlubokých a tklivých požehnání i písní vložených do úst umírajícím lidem. Liminární fází je tedy delší či kratší doba umírání. Pro blízké většinou velice truchlivým, pro zesnulého však také slavnostním děním je pak den pohřbu, který je většinou koncipován s ohledem na předchozí přání zesnulého, tedy k uctění jeho památky.

Rozpoznatelný prospěch z něj mají z hlediska našeho vnímání přítomní pozůstalí.

V minulosti se řádný pohřeb konal k poctě zesnulého a ochraně živých před mrtvým.

Dnes si také ještě více uvědomujeme, a to zejména při křesťanském pohřbu, naději ve vzkříšení, kterou společně sdílíme a vyznáváme. Na rozdíl od sekularizova-

→

ThDr. Eva Vymětalová Hrabáková, Th.D. (1974) duchovní CČSH a odborná asistentka na katedrách biblistiky a religionistiky HTF UK, kde se dlouhodobě věnuje starověkým semitským civilizacím a jejich vlivům na prostředí a myšlení starověkého Izraele. Je vdaná za Mikuláše a vychovává dvě skvělé dcery Juditu a Deboru.

2019 květen

13

téma

ných pohřbů je tady prvek naděje, třeba zahalené do roucha prožívaného smutku, nejvýraznější.

Pouť jako přechodový rituál Samozřejmě známe ještě jiné, okrajovější podoby rituálů přechodu, k nimž patří třeba romantické, ale i dobrodružné a někdy až život ohrožující pouti na svatá místa. Při jejich zkoumání je velice pěkně vidět první fáze rituálu, kterou je opuštění domova, liminární fází cesta a slavnostní fází dosažení cíle a rituální aktivity s ním spjaté. Cesta poutníka proměnila a dodnes proměňuje.

Závěr Žijeme uspěchaný život plný překážek, konkurenčních výzev, ovlivňování a střetů. Často je nám líto, že se nedokážeme a ani nemůžeme zastavit a zamýšlet se nad svým rozhodováním. O co se však většinou nechceme nechat připravit, je slavnostní čas, který ať už si to přiznáme, či nikoliv, pro dobrý život nezbytně potřebujeme.

Těšíme se na víkend, křesťané pak zej­ ména na neděli. Těšíme se na Vánoce, Velikonoce a letnice a při tom všem se jedinečným způsobem těšíme na příchod

našich potomků do přítomného života a našich společenství. Vítáme je rozličnými rituály, uznáváme jejich zrání dalšími slavnostními obřady a povzbuzujeme je k rozhodnutí pro manželství, duchovenské a kazatelské povolání, ať už jako alternativu, či komplement k manželskému stavu.

Nakonec se ve společenství i v soukromí loučíme s lidmi, kterým se naplnil jejich vezdejší čas, a přebíráme jejich štafetu pro následníky, jež přicházejí a přijdou po nás.

Přechodové rituály vnášejí řád a milost do našich životů.

■

Svatba Kamila Beranová

Doma bylo rušno. Rodina se pomalu sjíždě-

la a všichni měli plné ruce práce s přípravami. Kontrolovala jsem několikrát po sobě všechny květiny a byla jsem opakovaně udivená, jak přesně je dokázali v květinářství uvázat podle mých představ a obrázků, které jsem jim dala jako předlohu. Ujišťovala jsem se, jestli jsme na něco nezapomněli, všechno dobře zajistili a zda všichni pomocníci vědí, co mají další den dělat.

Večer před svatbou jsem seděla na posteli a rozhlížela se kolem sebe. Bylo pozdě a já už měla dávno spát, protože mě brzy ráno čekaly svatební přípravy. Místo toho jsem však neustále přemýšlela a uvědomila si, že je to vlastně moje poslední noc v mém dívčím pokoji doma u rodičů. Přišlo mi najednou až líto, jak rychle to všechno uteklo. Všechny přípravy kolem svatby nás zaměstnávaly nejméně půl roku dopředu. Zdálo se to pořád tak daleko a najednou to bylo tady. „Hlavně, aby všechno klaplo,“ běhalo mi hlavou a já se přemlouvala, že už opravdu musím své myšlenky utišit a jít spát. Moc to ale nešlo.

Vybavoval se mi verš z Bible: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ 14 květen 2019

Na rozdíl od manžela jsem před svatbou nežila jinde než u rodičů, proto jsem hlouběji prožívala i pocity spojené s loučením.

Trochu jsem mu až záviděla, že on už si tím prošel mnohem dříve, protože dlouho studoval mimo domov. Jako benjamínek jsem cítila, že i moji rodiče můj odchod z domova prožívají o něco více než u mých starších sourozenců. Měla jsem najednou i obavy, jak svou novou roli zvládnu. Všechno jsem ale odevzdávala v modlitbách a cítila, že veškeré pocity, které tak intenzivně vnímám, jsou v pořádku. Nejen pocit štěstí, nadšení, vzru-

šení, ale zároveň lítost a nervozita, i to k tomu přeci patří.

Skoro každá hodina svatebního dne byla pečlivě rozplánovaná podle harmonogramu. Měla jsem na sobě krásné šaty, načesané vlasy a čekala, až vyrazíme do kostela.

Byla jsem nevěstou, a tak jsem se i cítila.

Jako bych všechny své předešlé obavy a lítosti zahodila a jen toužila jít dál se svým mužem. Drželi jsme se za pravici a slíbili si před Bohem lásku a věrnost, dokud nás smrt nerozdělí. A najednou jsme byli MY, my jako manželé. Stala jsem se ženou muže, se kterým chci být napořád a kterého jsem dostala jako dar od Hospodina.

Když jsme se po svatbě vydali do našeho nového domova, stavovali jsme se cestou ještě u mých rodičů, pro pár posledních věcí. Přesně si vybavuji okamžik, kdy rodiče otevřeli dveře, a mně z očí vyhrkly slzy.

Nebyl to ale smutek, co jsem cítila. Bylo to prostě jen takové jednoduché a spontánní vyjádření vděčnosti a radosti za to, jakou péči a lásku mi doma vždy věnovali. Lásku, ze které můžu vycházet, předávat ji dál svému muži a stavět na ní při utváření nové rodiny. A to je to největší požehnání, jakého se mi dostalo a dostává.

■

Těhotenství Anna Duchková

Být v jiném stavu. Odjakživa mi to přišlo

jako podivné označení těhotenství. Jak v „jiném stavu“? Vždyť to nijak nevyjadřuje skutečnost, že se v jednom těle začne rodit tělo jiné. Má to asi znamenat, že je to jiné než předtím, říkala jsem si. A podobně jsem na věc nahlížela až do letních prázdnin před deseti lety.

Opouštěla jsem tehdy ordinaci a v uších mi zněla slova mojí doktorky: „Je příliš brzy, přijďte za tři týdny, abychom si potvrdily, že plodu bije srdíčko.

Do té doby se chovejte jako těhotná. Šetřete se.“ Na odpoledne jsme měli s manželem už dlouho naplánovaný výlet. Co to znamená, šetřete se? Jsem teď zodpovědná nejen za sebe, ale taky za život, který ve mně roste. Pane Bože, prosím, opatruj ho a posiluj. Děkuju ti za ten zázrak a dej, abych ho uměla zodpovědně a s důvěrou v tvoji pomoc přijmout.

O několik týdnů později jsem už opouštěla ordinaci s těhotenskou legitimací v kapse. Zvláštní, říkala jsem si. Je to jen formální zdravotnický dokument, ale přesto mi to přišlo podobné, jako když jsem si odnášela v patnácti letech z úřadu svoji první občanku. Měla jsem radost a v duchu si s miminkem povídala: Tak jsme to zvládli! Že jsme dva, jsem vnímala od první chvíle. Kamkoli jdeme, jdeme dva, s kýmkoli mluvíme a cokoli děláme, děláme spolu. Jen já jsem velká a ono malé, já jsem venku a miminko uvnitř. Líbilo se mi hrát si s myšlenkou, že nikdo z lidí kolem mne netuší, jak jsem díky tomu výjimečná. Připadalo mi, jako by mě osvěcoval neviditelný paprsek, který vidím jen já a Bůh.

Skutečně Bohem požehnaná. Požehnaný stav, napadlo mne a úplně poprvé se mi spojila slova s plnou váhou obsahu, který je za nimi.

Měsíce plynuly a já si na svůj „jiný stav“ zvykla. Byla jsem to já, ale záro-

veň i někdo jiný. Bylo to moje tělo, ale zároveň patřilo i někomu jinému. Myslela jsem stále za sebe, ale na mysli jsem neustále měla i někoho dalšího.

Tajemného cizince, světlo ve tmě. A jiný stav se brzy začal projevovat i navenek.

Z nenápadné tajemné truhly ukrývající před světem drahocenný poklad jsem se začala postupně měnit v nepřehlédnutelnou vzducholoď. Vůbec mě to netrápilo, užívala jsem si tu proměnu. Prožívala jsem zázrak v přímém přenosu a nepřestávala jsem žasnout. Co všechno Bůh dokáže!

Začalo jaro a já se blížila k porodu.

Oteplilo se a zpod rozepnutého kabátu vykouklo na spolucestující v tramvaji moje nepřehlédnutelné břicho. Většina okamžitě vstávala a pouštěla mě sednout. Cizí ženy se se mnou dávaly do hovoru v dopravních prostředcích i ve frontě u pokladny: „Co to bude a kdy se to narodí? Je to vaše první? Ale sluší vám to!“ V čekárnách u lékaře jsem měla coby těhotná přednost a někde už mě dokonce oslovovali maminko. Proměna se stala, byla jsem někdo jiný. Ma-

minka. Nestala jsem se jí porodem, jak jsem se dřív domnívala. Stala jsem se jí ve chvíli, kdy jsem přestala být jen já, a byli jsme my.

Když se dcera koncem dubna narodila, byla to vlastně už jen třešnička na dortu naší společné proměny. Završení zázraku, který se nám stal a děje se od té doby neustále.

P. S. Přemýšlela jsem nad tím, že naše společnost nemá s těhotenstvím spojené žádné formální rituály. Jen obíhání doktorů, napadlo mne nejdřív. Až pak jsem si uvědomila, že všechno, co jsem prožívala v době, kdy moje těhotenství už bylo pro lidi kolem zjevné, by se dalo nazvat jako svého druhu vnější přechodový rituál. Všechno to: „Pojďte si sednout.

Netahejte to, já vám s tím pomůžu. Nečekejte, já vás vezmu první nebo můžete jít přede mne…“ je součástí tohoto nepojmenovaného rituálu. Zdánlivě je motivovaný zdravotními ohledy, někde hluboko uvnitř, třeba až za prahem vědomí, je ale vyjádřením hluboké úcty a radosti z daru života.

■

→

2019 květen

15

téma

KŘEST A PŘIJETÍ DO CÍRKVE Noemi Chrásková

Do Církve bratrské jsem se narodila.

Chodila jsem do besídky a pak jsem začala chodit i do dorostu. Když mi bylo asi deset nebo možná už jedenáct, začala jsem si najednou víc uvědomovat, že často jednám špatně. Že se chovám sobecky, že jsem zlá v rodině – a trápilo mě to. Snažila jsem se přinutit se změnit a říkala si: Odteďka to bude všechno správně. Ale nebylo. Až pak po nějakém programu na dorostu jsem večer ležela v posteli, modlila se a vyznávala, jak je hrozné to, co dělám. A Bůh ke mně promluvil, že Pán Ježíš za mne zemřel na kříži. A přestože jsem to slýchala i předtím, teprve teď mi najednou došlo, že to platí i pro mne osobně. Byl to hezký okamžik.

Nějakou dobu jsem si to nechávala sama pro sebe. Trochu jsem se styděla. Pak jsme se ale jednou doma bavili o křtu, a tak jsem se zmínila, že bych se chtěla nechat pokřtít. Rodiče mě vyslechli a moc důležité pro mne bylo, že to brali vážně. Sedli si se mnou a povídali jsme si skoro jako dospělý s dospělým, jak to prožívám, a odpovídali na to, co mě zajímalo. Nakonec mi dodali odvahy, abych šla za naším kazatelem.

Z rozhovoru se staršovstvem jsem byla extrémně nervózní. Většinu z jeho členů jsem znala, ale stejně jsem s nimi nechtěla zůstat sama a požádala jsem, aby tam mohl táta být se mnou. I tak mě to hrozně nervovalo. Byli na mě milí a já jim nějak odpovídala. Nevím už jak, protože jakmile jsme odešli, hned jsem všechno zapomněla. Stres ze mne trochu opadl až pak, když jsem šla na staršovstvo podruhé a trochu už tušila, co mě čeká.

Následovala asi půlroční křestní příprava u manželky kazatele. Bylo mi dvanáct a naše rozhovory se nesly ještě trochu v dětském duchu. Mluvily jsme o různých 16 květen 2019

tématech od historie církve přes modlitbu, křest až po večeři Páně.

Před křtem jsem byla nervózní, ale taky jsem se těšila. Trochu mi pomohlo, že nás bylo do sboru přijímáno víc,

Zpětně vidím, že mi v mých dvanácti letech všechny rozměry křtu ještě úplně nedocházely. Vnímala jsem ho zkrátka jako veřejné vyjádření svého vztahu k Pánu Ježíši. Nikdo z mých vrstevníků ve

a tak jsem věděla, že všechna pozornost nebude upřená jenom na mě. Sourozencům přišlo vtipné, že teď budu „sestra“ ve sboru, ale jinak moje obrácení nějak víc neřešili. Spolužáky jsem na křest pozvala celkem hromadně, takže jich přišlo asi sedm nebo osm. Trochu se ptali, o co jde, jak to vypadá a co se u křtu děje, ale do hloubky je to vlastně nezajímalo.

sboru ani teď ještě není pokřtěný, takže vidím, že jsem tehdy byla opravdu malá.

Ale dívám se na to tak, že mě Pán Bůh oslovil a celou dobu mě vedl, takže to byl ten správný čas. Akorát zatímco většina lidí řeší spoustu věcí před křtem, pro mne to byl milník, od kterého jsem naopak začala spoustu věcí objevovat.

■

přísaha, kriminál a křest Roman Šťastný

Sedím v autě, na rukou klepeta. Je letní pařák a před náma se hezky pomalu ale neúprosně otevírá brána ruzyňské věznice. Vjeli jsme dovnitř. Brána se zavřela, motor byl vypnut a kolem začali lážo plážo přecházet dozorci a policajti, kteří mě přivezli. Když vůz prohlídli, otevřela se další brána a já vjel dovnitř. Teda já ne, já byl dovnitř eskortován. Protože od týhle chvíle jsem se ocitl ve světě, kde už sám od sebe neudělám nic. Neotevřu si dveře, nikam nepůjdu, nikam nepojedu, zamřížovaný okna, hulákání anonymních hlasů, štěkot psa… Koukám na ten panelák, na tu králíkárnu, na tu řadu nad řadou zamřížovaných okýnek.

Mám za sebou už pestrou minulost, nespočet soudů za rvačky, nespočet krátkodobých pobytů v cele předběžnýho zadržení, dokonce roček ve vydávacím zařízení v Sýrii. Ale jít do basy – to zažívám právě teď. Takže jsem tady. Lidská spodina, hezky, Romčo.

Pobaveně jsem si vzpomněl na svoje rodiče, kovaný komunisty. Otec měl na zdi hrdě zarámovaný vyznamenání za vynikající práci, který mu slavnostně před zraky kamer udělil sám soudruh prezident.

A na mámu, vedoucí bytového odboru na radnici. Nevím, proč jsem si vzpomněl na svůj slib jisker, na schůze SSM, na burácení stovek hlasů „tak přísaháme“ při vojenské přísaze a na další slavnostní okamžiky, kdy mi byla na hlavu vložena legendární francouzská „képi blanc“, na svoje pocity při první ostré vojenské misi…

A teď jdu vedle pupkatýho strejdy, kterej se tváří jako by mě chtěl každým okamžikem roztrhat na kusy holejma rukama. Stal jsem se jedním z tisíců podlidí, muklů. Je zvláštní, že tenhle den, tyto chvíle, tento přechodový rituál, si pamatuju, na rozdíl od pověstnýho prvního sexu, do detailů až dodnes. Na svoji první celu, na sestavu, na ten minimální prostor a ma-

ximální smrad a špínu. Na to, jak jsem se smíchy málem skácel, když pupkatýho strejce, bachaře, začali ostatní oslovovat „pane veliteli“.

Stal jsem se najednou „podčlověkem“, součástí jiný sorty lidí, jinýho světa. Co platilo, přestalo platit, silnej rituál. Změněný chápání lidských hodnot, jinýho vnímání času, neumlkajících nočních zvuků chrápání, hekání, vzlykání, ťukání, šeptání, šramocení, cupitání, splachování, prdění, prozpěvování… Nekončící debilní kecy, přetvářky, otázky, podělávání (dělání debila z druhýho, korunované krádeží), vytahování, lhaní, zastrašování a všudypřítomnej debilní systém. Systém společnosti, tý slušný, která vás semlela a teď vás jen tak nepustí ze spárů.

Dostanete na cestu záznam v rejstříku trestů – a nikdo vás nezaměstná. Protože jste spodina. Máme neustálou přeplněnost věznic a jednu z nejvyšších recidiv v Evropě. Zapomněl jsem zmínit, že

máme nejvíc věznic na počet obyvatel.

Ale to je jiný přechodový rituál. Z vězení na svobodu. Následuje v sedmdesáti procentech ten předcházející rituál – ze svobody do vězení. Kruh přechodových rituálů. Konec špatné pohádky. Jak pro koho. Díky nebo v důsledku přechodového rituálu na začátku období „podlidí“ se ale s vámi můžu podělit o další milník.

I tento rituál, tento postupný přechod, přerod si pamatuju dobře. První nesmělý zatahání za rukáv, zaťukání na čelo, jako by už něco mělo všeho dost a chtělo si se mnou promluvit. Ten úžas, když jsem připustil i v soukromí sám sobě – existenci Boha. Ty pocity, kdy jsem se začal pot­ kávat s lidma, kteří věřili v Boha úplně běžně. Začal jsem jim rozumět, vyhledávat je. Nikdy nezapomenu první měsíce, kdy jsem hltal Bibli. Nezapomenu na tu noc v pankrácké věznici, na druhé patro, kdy jsem se začal sám od sebe modlit k Ježíši. Nezapomenu nikdy na další noc,

→

inzerce

www.MESITES.cz Křesťanská turistická agentura Mesites nabízí již od roku 1997 ubytování v apartmánech u moře v Chorvatsku za skvělé ceny! V nabídce najdete celkem 32 apartmánů ve 12 vilách, z toho jsou 2 vily s bazénem.

Vzdálenost k moři: 20 m až 800 m. Apartmány jsou různé velikosti: pro 3 až 10 osob.

Lokality: Istrie, Marušiči u Makarské, ostrov Pag a Terchová na Slovensku. V nabídce je rovněž camp Flores Homes v Rovinji, kde je 16 mobil-homes s celkovou kapacitou 80 lidí, bazénem pro dospělé a pro děti a restaurací. Camp je od moře 300 m.

Ceny za apartmány se pohybují podle velikosti apartmánu a kvality vybavení.

V poměru na osobu se ceny pohybují v květnu a říjnu mezi 5 až 7,5€/os./den, červnu a září mezi 6 až 10 €/os./den, červenci a srpnu mezi 9 až 15 €/os./den.

Objekty jsou ideální pro rodinnou, sborovou dovolenou i dovolenou studentů a mládeže.

Podrobnosti a fotografie atd. najdete na: www.mesites.cz

Objednávejte, dokud jsou ještě volné termíny!

Využitím služeb „Mesites“ současně podpoříte misijní práci manželů Dohnalových v Chorvatsku.

katka.mesites@gmail.com Tel.: +420 607 675 724

2019 květen

17

téma

kdy jsem se modlil a najednou jsem se rozbrečel. Sám nad sebou. Nezapomenu ani svůj přechodový rituál všech rituálů – svůj křest v pankrácké cele. „Ponížíte-li se před Bohem, on vás pozvedne,“ píše se u Jakuba. Nikdy jsem se před nikým neponížil, byl jsem na svou

tvrdost pyšný. Ale možná, možná i to byl jeden z důvodů, proč jsem začal kroužit kolečka basa-svoboda-basa. Možná ta debilita systému nebyla jediná příčina.

Duch svatý mi předestřel slova k zamyšlení – pýcha, nenávist, tvrdost, bezcitnost, zloba, marnivost a další evergreeny. Hlu-

boko uvnitř jsem si připustil plno věcí, začal jsem si v sobě uklízet.

Ten poslední přechod v životě (zatím poslední) byl asi nejdůležitější. Bůh mě pozvedl a já skončil bezcílnou pouť po kriminálech. Mám jiný přátele, novou rodinu, práci – a klid. Díky Bohu.

■

zástupný pohřeb Martin Škoda

„Ne svými cíli, nýbrž čím muž projde,

stává se velkým.“ Uvedený citát, jehož autorem je americký unitářský duchovní, esejista, básník a filosof Ralph Waldo Emerson, dobře vystihuje podstatu zásadních událostí v životě člověka, které jsou charakteristické ne kvantitou výskytu, ale spíše kvalitativní změnou, která člověku umožní překonat krizi ve vývoji, nějaký bod na pomyslné ose života a posunout tak kvalitu jeho bytí o stupínek výše.

Taková změna v životě se zpravidla uskuteční skrze určitý přechodový rituál (z francouzského rite de passage). Jedná se o rituál, který provází přechod skupiny jednotlivců nebo jedince samotného z jednoho společenského postavení nebo období do druhého, a to kvalitativně vyššího. Pomáhá vypořádávat se s důležitými životními změnami. Francouzský etnolog Arnold van Gennep popisuje tyto rituály jako sociální události, mezi něž se řadí například těhotenství, svatba, pohřeb a jiné.

Během pobytu ve vězení, kdy je člověk neustále pod dohledem druhých doslova dvacet čtyři hodin denně, bývám často konfrontován se situací, kdy mnoho vězňů ve svém postupném životním dospívání ustrne. V důsledku toho pak často neodolají pokušení věci neřešit a pokusit se je nějak obejít. Při vlastní pastoraci narážím jednak na dětinské nahlížení některých problémů, stejně jako na bolestnou potřebu zvládnout obtížnou životní situaci 18 květen 2019

skrze nějaký vhodný přechodový rituál.

Ve vězení se totiž člověk musí vyrovnat se závažnými životními událostmi jinak než při pobytu na svobodě.

Jednou takovou událostí je úmrtí blízké osoby. Situace je o to obtížnější, že jen výjimečně je vězněné osobě povolena účast na pohřebním obřadu. V emocemi rozjitřeném prostředí by její přítomnost mohla vyvolat nečekané reakce ostatních pozůstalých, zvláště pokud vzájemné vztahy nebyly ani v minulosti ideální. Zároveň však potřebu rozloučení se zesnulým lidé ve vězení pociťují velmi naléhavě. A právě přání mnoha odsouzených je důvodem, proč v takových případech uplatňuji rituál, který by se dal nazvat „zástupným pohřbem“.

Nejvhodnější prostředí pro vykonání obřadu je vězeňská kaple. Přítomen je zpravidla jen samotný vězeň a já jako kaplan věznice. Vlastní obřad je ve své liturgické podobě velmi jednoduchý, ekumenicky laděný, ale svému účelu postačující. Zapálení svíce za zesnulého, tiché rozjímání a meditace, čtení vhodných částí Písma, společné modlitby. Právě ta chvíle společně prožitého ticha a samoty se svým vlastním bolem, nedokonalostí a nemožností cokoliv změnit, vede skrze Boží působení nakonec k hlubokému osobnímu prožitku a následnému osvobození od tolik tíživé situace. Ze strany odsouzených nejde přitom v žádném případě jen o nějakou ojedinělou povrchní záležitost v intencích toho, že pan farář se za nás pomodlí a všechno bude dobré. Vězni sami uvádějí, že jim takovéto setkání se sebou samým v kapli velice pomáhá zvládnout pro ně jinak neřešitelnou situaci.

Možnost takového zástupného rozloučení využívají kupodivu jak věřící, tak nevěřící vězni, a tak bývám k této službě povolán několikrát do roka. Za více než dvacet let mého působení v kaplanské službě se už dají tato trochu nezvyklá set­ kání počítat na desítky. Díky Boží milosti se tak daří mnohým odsouzeným nabrat druhý dech a oni mohou pokračovat ve svém nejistém životě o něco pevnějším krokem.

■

■ 1. dubna 2019 se konalo mimořádné teologické fórum Sdružení evangelikálních teologů o Duchu svatém

Odešel Valašský Spuergeon

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

Dech Ducha svatého

„Loučíme se s kazatelem Božího slova Josefem Škrobákem.

Přijměme jeho život jako odkaz, který nám zanechal, a to je víra v sílu evangelia, víra v uzdravující moc Božího slova.“ Daniel Fajfr

vězeňská duchovenská péče ■ 4. dubna 2019 zvolila VDP předsedu a nový výkonný výbor

05 | 2019

vzpomínáme

iNform Josef Škrobák (1925–2019)

Zemřel Valašský Spuergeon

Ž

ivot kazatele Josefa Škrobáka je spojen s jeho rodným Valašskem. Rodák z Bystřičky byl při svém civilním zaměstnání nejprve laickým kazatelem a poté druhým kazatelem vsetínského sboru na stanici Velká Lhota. Byl znám především jako poutavý vykladač Písma. Jeho biblická zamyšlení a kázání vyvstávala před posluchači jako živé obrazy. Úsporné a výstižné formulování hlavní myšlenky, kontakt se současným světem, ilustrace vycházející z dění ve společnosti, ať už se jedná o vědecké objevy, kulturu či politiku, nebo zaujímání postojů k ožehavým otázkám současné doby, z něj činily kazatele, který se neoposlouchal. Snad proto ho kdysi jeden z jeho starších kolegů ve službě nazval „Valašským Speurgeonem“. Dnes už se taky málo ví, že byl i básníkem, milovníkem duchovní hudby a písní, jeho velkou zálibou byla historie. Dobře znal události z období duchovního probuzení na Valašsku.

Pán Bůh dal Josefu Škrobákovi milost, že mohl sloužit slovem Božím až do vysokého věku. Jeho způsoby přemýšlení nad texty z Bible jsou zaznamenány i písemně,

v pomůckách k dennímu čtení Božího slova Naděje života a Kážeme Krista. Ve sbírce kázání Naděje nad hroby a v publikaci s názvem Před zrcadlem biblických příběhů.

Kazatele Josefa Škrobáka povolal Pán Ježíš k sobě do věčnosti 3. dubna 2019.

■ Pavel Škrobák

Dělal to, co bylo třeba Rozloučení s bratrem kazatelem Josefem Škrobákem se konalo 13. dubna 2019 v modlitebně Církve bratrské ve Vsetíně na Jasence. Za Radu Církve bratrské přítomné oslovil předseda David Novák: Našel jsem rozhovor s bratrem Škrobákem v časopise Brána, kde se tazatel ptal, jak se stal kazatelem a jaké bylo jeho povolání. Odpověděl, že „prostě byl k dispozici, co bylo třeba ve sboru dělat“. Proto když se na něj obrátila Rada, zda by si vzal na starost službu na Lhotě, tak k tomu, jako před tím ke všemu ostatnímu, řekl ano. A ještě jeden moment z jeho života připomenu. Když popisoval své obrácení, napsal, jak za války šel domů ze shromáždění, což bylo asi pět kilometrů, a protože nebyla elektrifikace, byl ponechán napospas vlastním myšlenkám, které ho dovedly až k obrácení. Jednoho večera poklekl k posteli a dal si své věci s Pánem Bohem do pořádku, vyznal mu svoje hříchy a uvěřil.

Proč jsem vybral tyto dva tak obyčejné příběhy? Trochu mi připomínají, co anglický spisovatel Chesterton popsal slovy „neobyčejné maličkosti“. Dnešní doba si hodně zakládá na efektu, na něčem bombastickém, na tom, že mnoho oblastí včetně duchovního života je vlastně nesmírně komplikovaných a bez odborníků nemáme šanci je pojmout. Tomuto trendu někdy podléhá i církev. Právě na životě Josefa Škrobáka vidíme, že neobyčejné je, když je někdo věrný, ochotný následovat Krista, poctivě dělat to, k čemu ho Pán Bůh povolal, být k dispozici, dělat věci, které nejsou vidět a které jsou potřeba, pravidelně otevírat Bibli a čerpat z ní sílu pro život…

Odchází generace kazatelů, kteří se narodili mezi válkami, v jiném světě, než v jakém žijeme my, ale kteří zachovali věrnost evangeliu. Pro evangelium dýchali a slovy Josefa Škrobáka dělali pro něj to, co „prostě bylo třeba“.

Přál bych nám všem, abychom v jejich odkazu pokračovali.

David Novák, předseda Rady CB

Boží slovo bylo jeho radostí Kazatel Daniel Fajfr při rozloučení oslovil přítomné podle proroka Jeremiáše: „Měl jsem slovo tvé za radost a potěšení srdce svého, poněvadž jsi ty mne povolal sám, ó Hospodine Bože zástupů.“ (Jr 15,16) Prorok Jeremiáš přicházel do těžké situace, měl nesnadný úkol.

Boží lid se nacházel v rozkladu, více a více se odkláněl od Božích řádů a od samotného Hospodina. Opustil Hospodina, pramen živé vody, a místo toho si vytesal cisterny, které vodu neudrží. Prorok volal k pokání a k návratu k Hospodinu. Byl povolán, aby ohlašoval Boží hněv. Lidé se stavěli proti Jeremiášovi, proti slovu, které přinášel, a chtěli ho zničit. Někdy se mu říká plačící prorok. A do této těžké situace zaznívá slovo, které jsme četli v záhlaví smutečního oznámení: „Měl jsem slovo tvé za radost a potěšení srdce svého, poněvadž jsi ty mne povolal sám, ó Hospodine Bože zástupů.“ V tak těžké chvíli prorok zakoušel blahodárný účinek Božího slova, bylo mu radostí a potěšením. To bylo příznačné pro kazatelskou službu bratra kazatele Josefa Škrobáka. Boží slovo bylo pro něj radostí a potěšením. A to nejen v osobní rovině. Četli jsme, že Božím slovem je člověk povoláván, aby jím sloužil druhým lidem. Tak se i stalo. Bratr byl kazatelem Kristova evangelia a oslovil mnohé…

představujeme

květen 2019 Vikář Sboru CB Brno Betanie

Josef Škrobák patřil do generace Písmáků, jak to pěkně vyjádřil v úvodu své sbírky kázání Naděje nad hroby: „Naši předkové žili bez internetu, televize, aut, mobilů, měli jen Kralickou Bibli. Byla pro ně slabikářem, početnicí, občanskou naukou i pedagogikou.

Byly to generace Písmáků.“ Loučíme se s kazatelem Božího slova. S kralickými by se chtělo říci s vozatajem Božího lidu na Valašsku. Přijměme jeho život jako odkaz, který nám zanechal, a to je víra v sílu evangelia, víra v uzdravující moc Božího slova. Buďme nejen čtenáři a posluchači, ti kteří Písmo znají, ale především těmi, kteří podle něj jednají.

Když přemýšlím o svém povolání do služby, vidím několik klíčových etap. Nejprve bylo osm let práce v kavárně, kdy mne Bůh vytrvale učil mít rád lidi, vést podřízené a být správcem. Další byl ETS, který mne nadchl pro teologii a pastoraci. Svoji roli sehrál také dorost pod Davidem Kubíčkem, kde jsem zjistil, co je to skutečná služba. Zásadní byla i biblická pastorace, díky níž jsem objevil, jak moc potřebuje lidské srdce k proměně Slovo a Ducha. A zlom nastal díky královopolskému sboru, kde mi před dvěma lety nabídli možnost sloužit jako pastorační asistent na půl úvazku. Díky tomu jsem mohl začít působit na mnoha dalších polích, častěji kázat i přičichnout k pastoraci.

Na podzim 2017 jsem si byl jist, že bych rád sloužil víc, a k mému překvapení ani manželka nebyla proti.

Začali jsme se za to modlit. Postupně jsem se zeptal rodiny, kazatele, staršovstva a Davida Nováka. A opět mě překvapilo, že to všem přišlo jako dobrý nápad a většina řekla, že to čekala. Také jsme dostali od Pána potvrzující milost, když nás jeden sbor oslovil, zda bych tam nešel na vikariát. Bylo to den před tím, než jsem šel za naším kazatelem a na staršovstvo.

Jsem onomu sboru moc vděčný za povzbuzení, že to nebyl jen můj nápad.

Po setkání s Radou jsem nastoupil do stanice Na Skále, kde sloužím od září 2018 pod mentorem Petrem Dvořáčkem a od ledna 2019 sloužím i jako vedoucí stanice. Božím vedením byla i cesta do stanice, protože Petr mne s možností sloužit tady oslovil už na podzim 2017. Stanice není velká co do počtu, ale plane touhou po misii a modlitebním zápasu. Je to skvělý prostor pro růst a přípravu. V současnosti usilujeme o otevřené bohoslužby. Od září jsme začali dvě misijní skupiny, vznikl zde dorost a věnujeme se hodně také mládeži. Modlím se, aby si Pán použil k růstu a budování společenství i mě samotného.

Mou touhou je vidět proměněné životy věřících a věčný život vstupující do srdcí těch, kdo Ježíše zatím neznají. Pán nám/vám v tom pomáhej.

Daniel Fajfr (výběr z kázání)

Aleš Navrátil

církev bratrská

iNform Dech Ducha svatého v církvi

P

od tímto názvem se 1. dubna 2019 konalo už 29. teologické fórum pořádané Sdružením evangelikálních teologů z. s. (SET). Toto nevelké sdružení s několika desítkami členů, založené v roce 1998, pořádá teologická fóra a vydává odborný časopis Theologia vitae. Cílem jeho činnosti je snaha o odbornou reflexi učení a praxe evangelikální teologie v rozhovoru s ekumenickým spektrem současnosti. SET podporuje rozvoj evangelikální teologie s jejím důrazem na autoritu Bible a centrální postavení Kristova evangelia jako nadějné zprávy pro svět. Jde o vzájemné porozumění a úctu pracovníků církví k sobě navzájem i při možné odlišnosti teologických postojů.

Při teologických fórech se setkávají kazatelé, učitelé teologie, členové staršovstev, vedoucí mládeží a další pracovníci sborů. Není výjimkou, že se některých setkání zúčastní lidé až z deseti církví, a to od letničních až po římské katolíky. SET spolupracuje se Sdružením evropských evangelikálních teologů (FEET), které před 40 lety založil John Stott. Také na evropské rovině se na této práci podílejí teologové, kteří předná-

šejí na fakultách a seminářích, společně s dalšími zájemci z řad církví luterských, reformovaných, anglikánských, svobodných i letničních.

V Evropě i v naší zemi se ukazuje, že mnohé teologické otázky je nezbytné zkoumat v dialogu různých křesťanských tradic. Ukazuje se, že základní hodnoty evangelikálního hnutí jsou nosné a představují dobrou platformu pro společnou teologickou práci na základě důležitosti osobní konverze (obrácení se k Bohu) a přijímání nadřazené autority Bible ve věcech učení a života církví i jednotlivců.

Pro dubnové setkání bylo zvoleno téma o působení Ducha svatého. Před třiceti lety bychom nemohli toto téma probírat v tak širokém církevním spektru. Otázky kolem pneumatologie tehdy vyvolávaly hluboká rozdělení v církvích a jednotlivých sborech. V této oblasti existovaly příkopy nedůvěry a bolestných zranění mezi církvemi reformovaného, charismatického a letničního typu. Na letošním fóru jsme mohli s vděčností konstatovat, že dnes můžeme o těchto otázkách společně hovořit, můžeme je zkoumat a můžeme otevřeně sdílet své zkušenosti s Duchem svatým. Pán Bůh daroval odpuštění křivd minulosti a důvěru ve vztazích. Na fóru promluvili i představitelé některých církví, jako například římskokatolický biskup Tomáš Holub, luterský biskup Tomáš Tyrlík, biskup Apoštolské (letniční) církve Martin Moldan a předseda CB David Novák.

Téma celého fóra ze starozákonního pohledu uvedl Jiří Hedánek (ECM). Jeho náročný příspěvek vycházející z hebrejského textu ukázal na Boží působení v Duchu svatém. Společně jsme měli možnost nahlédnout do hlubiny dechu – vanutí Ducha svatého, jak se o něm dozvídáme na počátku Bible. Jiří Bukovský (KS) nás vedl do Janova evangelia, kde je Duch svatý představen jako Přímluvce a Duch pravdy, kterého svět nevidí a nezná. Pavel Raus (CB) velmi otevřeně promluvil o dechu Ducha svatého v pastorační službě. Duch svatý je v pastoraci zcela zásadní a bez něj by pastorace přestala být duchovní službou. Pavel Hošek (CB) potom připojil svěží pohled na roli Ducha svatého v evangelikální a pentekostální teologii.

Použil příběh své konverze a svého duchovního zrání k naznačení klíčových bodů života v Duchu svatém. Mohli

jsme si uvědomit, jak Duch svatý dnes působí a různými způsoby oslovuje lidi při hledání cíle a smyslu života.

Odpoledne následovaly příspěvky zástupců některých církevních tradic (ŘKC, SCEAV, ČCE, ECM, CB, AC a KS). Mohli jsme sledovat, ve kterých oblastech se jednotlivé církve překrývají a v kterých oblastech mohou sdílet svou zkušenost a své důrazy na práci Ducha svatého. Příspěvky byly otevřené a potvrdily ochotu naslouchat si a společně se učit, jak v dnešní době položit větší důraz na práci Ducha svatého.

Poděkování za fórum patří řečníkům, pražskému sboru Církve bratrské v Soukenické i tamním sestrám, které se skvěle postaraly o občerstvení 115 účastníků.

akce

květen 2019 Konference Dětského odboru V sobotu 30. března se to v ostravské modlitebně začalo hemžit učiteli besídek nejen ze Slezska, ale i širšího okolí. Všichni tito pracovníci s dětmi z okolních sborů, ba i církví, využili příležitost ke svému vzdělávání a povzbuzení na jarní konferenci Dětského odboru. Myslím, že zvolené téma bylo aktuální i lákavé: Pomoz mi, ať té Bibli rozumím aneb metody při vyučování dětí.

K hlavní přednášce jsme pozvali odbornici na tyto metody z Karlovy univerzity, která se nám osvědčila na předchozí konferenci v Praze, Noemi Bravenou. Tuto teoretickou část pak doplnily praktické semináře, a to především hlavní seminář nazvaný

■ Pavel Černý, moderátor fóra

Kvalitní partnerské vztahy Poslední sobotu v březnu se konala už tradiční konference Odboru pro manželství a rodinu, které se zúčastnilo více než 70 bratří a sester. Letošním tématem konference byly Kvalitní partnerské vztahy, přednášel psychoterapeut Jakub Hučín. Dopolední přednáška byla zaměřena na dva pilíře vztahu, kterými jsou hodnotová blízkost a erotická přitažlivost. Člověk je bytost vztahová. Právě vztahy vytvářejí kvalitní život partnerů. Hodnotová blízkost se týká především sdílení podobnosti, zatímco erotická blízkost se vyznačuje napětím vyplývající z jinakosti. V partnerských vztazích potřebujeme obojí. Oba pilíře je třeba oživovat a budovat.

Odpolední zamyšlení bylo v programu označeno nadpisem Nevěrníci, romantici a ti druzí. Nevěra může rozbít vše, co vztah nese, vstupuje do partnerských vztahů, stává se realitou. V těchto nelehkých situacích je třeba klást otázky a nejen soudit. Co se děje?

Mohlo to být jinak? Co dál? Pokud oba manželé mají alespoň minimální snahu o vztah bojovat, dá se dělat velmi mnoho. Nevěra vnáší do vztahu velkou krizi.

Je ukazatelem, že vztah není v pořádku. Je třeba pracovat na odpuštění. Krize však může paradoxně vést i k přenastavení nefunkčního vztahu a partnery posílit. Je nezbytná komunikace, otevřenost, schopnost reflexe, pravdivost, citlivost.

Markéta Holečková

Příprava biblického příběhu pro různý věk dítěte, který vedla opět Noemi Bravená. Účastníci si mohli vybrat ještě ze tří dalších seminářů. Osvědčený Radek Kalenský z Awany měl seminář Jak udržet pozornost ve skupině. Jak pracovat s předškoláky nám pověděla Ľubica Hrušovská se spoustou praktických zkušeností z práce Dětské misie na Slovensku. A konečně s kufrem nápadů, či jak se sám vyjádřil „anti-nápadů“ pro práci s dětmi staršího školního věku přišel známý Petr Kučera z Dorostového odboru.

Pokud jste nějaký seminář nestihli, nebo udělali tu chybu a na konferenci vůbec nepřijeli, můžete si poslechnout nahrávky hlavní přednášky i seminářů na webu: http://www.cb.cz/deti/.

Snažíme se být v dosahu po celé republice, a proto jednu konferenci pořádáme v Čechách v Praze a tu následující pak na Moravě. Letos jsme poprvé na zkoušku místo Brna vyzkoušeli Ostravu. Děkujeme Ostravákům, že nám otevřeli svou modlitebnu, zajistili vše potřebné a ve všem nám vyšli maximálně vstříc.

Možná, že ve vašem sboru využíváte služeb jiné křesťanské organizace nabízející výborné materiály a konference. Pokud ano, díky Bohu. Avšak prosím nenechávejte pracovníky ve službě dětem bez pomoci a podpory. Dětský odbor ji nabízí jak těm začínajícím a připravujícím se na tuto službu, tak i těm pokročilým a zkušeným. Takže se těším na některé z příštích konferencí.

Pavel Fér

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE duben 2019

▪ Delegát na slovenskou Konferenci CB Výroční slovenská konference CB bude od 10. do 11. 5. 2019 v Prešově. Rada souhlasí s vysláním předsedy Davida Nováka.

zprávy

iNform Rozhovor se staršovstvem v Letovicích Rada se na svém výjezdním zasedání v Letovicích setkala se staršovstvem sboru a s jeho administrátorem kazatelem Petrem Dvořáčkem.

Staršovstvo se sborem od loňského roku žijí úmyslem skupiny především mladých lidí vytvořit stanici letovického sboru přímo v Letovicích se zaměřením na misijní a sociální péči o mladé lidi ve městě. Za tím účelem se oddělilo 12 bratří a nyní za podpory administrátora jed-

▪ Studijní volno kazatelů Rada schválila žádost o studijní volno kazatele Patrika Horváta ve dnech od 8. 7. do 27. 9. 2019 – tj. na tři měsíce. Taktéž schválila žádost Pavla Plchota o studijní volno od 1. do 30. 6. – tj. na jeden měsíc.

▪ Prodloužení mandátu Libora Trousila Na základě projednaného a dobře připraveného přechodu kazatele Trousila z Litvínova do Mostu Rada schválila prodloužit bratru mandát správce sboru v Litvínově do konce roku 2019.

▪ Příprava české Konference CB Rada vzala na vědomí Předsednictvem konference navržený program a projednala program obou pátečních a sobotní ranní bohoslužby.

▪ Dohoda o nemocniční kaplanské péči Rada projednala Návrh dohody mezi Ministerstvem zdravotnictví ČR, Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví. Projednala připomínky ČCE a vyžádá si od ERC specifikaci požadavků na magisterský titul z oboru teologie.

▪ Administrátor Sboru v České Skalici Místopředsedové Rady informovali o setkání s českoskalickým staršovstvem a o jejich žádosti, aby po odchodu kazatele Petra Asszonyi byl jmenován administrátorem kazatel Jiří Hofman.

Rada souhlasí a bratra od 1. 6. jmenuje → administrátorem sboru.

nají o způsobu a formě založení této nové práce. Jednání neprobíhají konfliktně ani vyhroceně, je ale cítit určitý smutek z toho, že jedna skupina chce dělat sborovou a misijní práci jinak než doposud. A také existuje obava, že by v sedmitisícovém městě nemuselo být dobře vnímáno, že by zde do budoucna existovaly dva sbory Církve bratrské.

Sbor po Velikonocích čeká vizitace a po ní zásadní jednání staršovstva s misijní skupinou. Rada vyzvala staršovstvo a letovický sbor, aby v každém případě, ať už bude výsledek jednání jakýkoliv, tuto misijní práci podpořili. Zároveň povzbudila staršovstvo, aby se mnohem více než na jednání o oddělení skupiny zaměřilo na dobrou práci ve sboru.

Jmenování členů odboru mládeže Odbor mládeže má v tuto chvíli 9 členů včetně předsedy Romana Touška. Úzké vedení tvoří: Roman Toušek + Ondřej Svatoš (Čechy), David Rajca (Morava), Marek Hutr (Praha); regionální pracovníci: Ester Pučálková (sbor Brno-Kounicova), Josef Swaczyna (Třinec-Lištná), Daniel Jurčo (sbor Ostrava), Filip Hradil (Hranice) a Petr Uhřík (Vsetín-Maják).

květen 2019 ▪ Sexuální zneužívání v církvi

Zprávy z Ekumenické rady církví v ČR Mediální Komise ERC připravuje 22. studijní den ERC, jehož cílem je pomoci církvím a sborům srozumitelně komunikovat v médiích. Studijní den se bude konat ve čtvrtek 30. května 2019 v Evangelické církvi metodistické (Ječná 19, Praha 2). Mezi pozvanými hosty jsou například Patrick Diviš, kreativní producent tvůrčí skupiny náboženské tvorby České televize, a básník, spisovatel a publicista Petr Kukal, který spravoval twitterový účet ministerstva kultury a který v současnosti působí jako tiskový mluvčí Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Na studijní den jsou zváni všichni, kteří se v církvi a v místních sborech věnují komunikaci. Hlásit se mohou jak skupiny, tak i jednotlivci. Pozvánku, přihlášku a další informace naleznete na internetové stránce www.ekumenickarada.cz.

Aleš Čejka

Vězeňská duchovenská péče zvolila nové vedení Za pětadvacet let existence Vězeňské duchovenské péče (VDP) se na postu předsedy vystřídali pouze tři lidé – zakladatel Bohdan Pivoňka, čtyřikrát zvolená Renata Balcarová a od čtvrtka 4. dubna 2019 v tajném hlasování podruhé zvolený Pavel Zvolánek z Církve adventistů sedmého dne. Stalo se tak na výroční členské schůzi spolku, která se konala ve farním domě Camino v Petrovicích a které se zúčastnilo bezmála 70 dobrovolníků a kaplanů.

Volební období je čtyřleté.

Zatímco předseda zůstal stejný, částečně se volbou obměnil výkonný výbor. Novými členy výboru se stali Daniel Pfann (ČCE), Kristýna Čobanová (ŘKC) a Martin Škoda (CB). Zbylými členy výkonného výboru zůstali, společně s předsedou, na další volební období Miloš František Převrátil a Otto Broch (ŘKC) a hlavní kaplan Pavel Kočnar (ČCE).

Převzato z http://www.vdpcr.eu/

Dne 18. 6. 2019 od 14:00 do 18:30 hodin se uskuteční seminář na téma Sexuální zneužívání v církvi. Za Radu CB se zúčastní místopředseda Petr Raus.

▪ Společná konference ČR a SK Společnou konferenci svolává příslušná Rada, v jejíž zemské působnosti se tato konference koná, a to ve spolupráci s ostatními Radami. Společná konference musí být řádně svolána alespoň čtyři měsíce před svým konáním a nejpozději do dvou měsíců od případné žádosti o její konání. Oznámení o svolání Společné konference musí být rozesláno na všechny sbory ve všech zemských církvích, musí v něm být uveden konkrétní termín, místo konání a základní body programu. Letos na podzim se bude konat v Českém Těšíně.

▪ Hlasování o setrvání kazatele v Hradci Králové Členské shromáždění hlasování 24. 3. 2019 schválilo setrvání kazatele Martina Legáta ve sboru v Hradci Králové.

▪ Služební byty kazatelů Rada CB s ohledem na předání systemizace kazatelů, vikářů a dalších pracovníků do kompetence sborů, zrušila směrnici o služebních bytech v Církvi bratrské z roku 2014. Pro kazatele byla vydána nová směrnice Pravidla pro práci kazatelů a dalších pracovníků v Církvi bratrské, ve které je uvedeno, že služební byt zajištuje sbor nebo případně přispívá na služební bydlení. Pravidla budou dána k dispozici statutárním zástupcům sborů.

▪ Administrace sboru Třinec Lyžbice Rada vzala na vědomí, že k 30. 6. 2019 odchází do důchodu kazatel Slavoj Raszka. Rada jej od 1. 7. 2019 na další období jmenovala administrátorem sboru Třinec-Lyžbice.

kalendář

iNform

květen 2019 3.–5. 5. 2019 Biblická stezka Regionální soutěž ve znalostech Bible, pořádá Odbor dorostu.

17.–18. 5. 2019 Výroční konference Církve bratrské V Praze 5 na Smíchově se uskuteční výroční konference sborů Církve bratrské.

Slavnostní bohoslužba se bude konat v pátek v 19:30 h v Praze 1, Soukenická 15.

25. 5. 2019 CB RUN OPEN 2019 Zveme všechny milovníky běhu (nejen) z Církve bratrské na 3. ročník běhu CB RUN OPEN. V sobotu 25. 5. 2019 od 10:00 do odpoledních (až večerních) hodin. Sraz v Čelákovicích „u lávky“.

31. 5. – 2. 6. 2019 Biblická stezka finále Finále se uskuteční v České Třebové.

14.–16. 6. 2019 Pastorační soustředění ETS s Danielem Greenem Pořádá Evangelikální teologický seminář v Praze.

20.–23. 6. 2019 Expedice Apalucha Program pro otce s dětmi v Diecézním centru života mládeže VESMÍR v Orlických horách.

Odbor pro manželství a rodinu zve na akci otců s dětmi

expedice apalucha 2019 Na expedici děláme z chlapců statečné muže s rytířským srdcem a z děvčat holky do nepohody.

20.–23. 6. 2019 v Diecézním centru života mládeže VESMÍR v Orlických horách Nábor nových členů expedice do 2.6.2019 na tomas.grohman@gmail.com více informací na www.cb.cz/omar

Číslo 05/2019, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 5. 5. 2019 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

svátosti

Oslava Vítěze text roman toušek

J

akou atmosféru očekáváme od večeře Páně?

Co kdybychom při ní slavili Ježíšovo vítězství, jako když národ slavil zlato z Nagana?

Moc rád bych někdy takovou večeři Páně zažil.

Ale narážím na pocit, že by to bylo cosi nepatřičného. Vždyť přece večeře Páně připomíná Ježíšovu smrt! Jak bychom se u toho mohli radovat? Přesto se mi vkrádá myšlenka, jestli jsme si všimli, že už nejsme na pohřbu a že neopečováváme pomník padlého hrdiny.

Co na to Písmo? „Když jedli, vzal Ježíš chléb, vzdal díky, lámal a dával učedníkům se slovy: Vezměte, jezte, toto je mé tělo.“ (Mt 26,26) O děkování čteme i u nasycení zástupů, kde Ježíš výslovně mluví o chlebu jako o svém těle. (J 6) A pak to čteme o Pavlovi, který vzdává díky a jí před zraky pohanů mrtvých strachy při troskotání jejich lodi. (Sk 27,35) Ono dobrořečení (eucharistie) je přeznačením běžné židovské modlitby před jídlem. Ne, není to běžné jídlo a neděkujeme za pouhý chléb. Je to večeře s Mesiášem, který v jednu chvíli umírá za každého z nás a v druhé chvíli mezi nás přichází jako vzkříšený a oslavený vítěz nad mocí hříchu a smrti. Je to víc než Nagano, kde jsme se nebáli projevit radost z vítězství našich hokejistů. Oslavujeme vítězství našeho Spasitele nad veškerou mocí, která nás oddělovala od Boha.

První církev to slavila: „Po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem.

Chválili Boha a byli všemu lidu milí.“ (Sk 2,46) I v pozdější době, ze které se nám dochoval text Didaché – učení apoštolů, je ze slavení večeře Páně cítit spíš radost: „Ohledně díkůvzdání takto budete děkovat. Nejprve o kalichu: Děkujeme Ti, Otče náš, za svatou révu, se kterou jsi nás seznámil skrze Ježíše svého služebníka. Pak o nalámaném chlebu: Děkujeme Ti, Otče náš, za život a poznání, s nímž jsi

nás seznámil skrze Ježíše svého služebníka. Po nasycení takto vzdáte díky: Děkujeme Ti, svatý Otče, za Tvé svaté jméno, které jsi usadil v našich srdcích, a za poznání, víru a nesmrtelnost, s níž jsi nás seznámil skrze Krista svého služebníka.“ Ale pak se to nějak pokazilo. Středověk znamenal likvidaci radosti i svobody, uzamčení večeře Páně do tvrdých pravidel a kompetence kléru. Naštěstí přišla reformace a řada dalších duchovních probuzení, která znamenala návrat radosti a svobody. Zvláštní ale je, že pietismus (duchovní hnutí, ze kterého vychází Církev bratrská) měl opět tendenci svázat večeři Páně spíš se zvýrazněním Kristova utrpení, tedy spíš s prožitkem sebezkoušení a pokání, než s radostí ze vzkříšení a odpuštění.

Náš problém je a vždy asi bude v tom, že se neustále potácíme mezi důrazem na Kristovo utrpení a na jeho vzkříšení. Jako kdybychom si nemohli vybrat a ze strachu, aby se naše víra nestala příliš lacinou nebo naopak útrpnou, torpédujeme vždy ten opačný důraz. Raduješ se z odpuštění? Chyba, Ježíš přece trpěl, tak čiň pokání. Trápíš se nad svým hříchem? Chyba, Ježíš přece slavně z hrobu vstal, tak se koukej radovat. Ve skutečnosti je nezbytné nechat Ježíšovu bolestnou smrt, jásavé vzkříšení, i to podivné ticho hrobu mezi tím, ať k nám hovoří v plnosti, abychom toto vše také v plnosti prožili podle toho, co právě nyní zažíváme.

Přesto si dovolím navrhnout, abychom kříž i hrob brali jen jako první třetinu utkání, které se v druhé třetině překlopí v jasné Ježíšovo vítězství.

A ve třetí třetině ho zcela nekompromisně stvrdí svědectví Ducha svatého, v jehož moci zvěstujeme sobě navzájem i lidem, kteří jsou jako v Pavlově příběhu mrtví strachy, že Ježíš přišel, „aby naše radost byla plná“. (J 16,24)

Mgr. Roman Toušek (1975) Absolvent Evangelické teologické fakulty v Praze, kazatel CB v Havířově, člen RCB se zaměřením na Odbor mládeže, spoluvedoucí pěveckého sboru Effatha, ženatý, otec tří dětí a fanoušek HC Dynama Pardubice.

■ příště: Večeře misionářů

2019 květen

19

rodina

Cesta ze země Úsu podle autentického vyprávění bratra z ŘKC (otakraus@seznam.cz) napsala Eva Čejchanová ilustrační fota PIXABAY Jména a další identifikační prvky byly pozměněny.

Po dlouhém váhání Ota na mobilu to číslo vyťukal.

Potřeboval mít jistotu.

Když uslyšel na druhé straně telefonu mužský hlas, prostě se slušně zeptal: „Jak to s mojí ženou myslíte? Tuším, že je do vás zamilovaná…“

20 květen 2019

D

oufal, že uslyší něco jako „tak to jsem nechtěl“, šlo přece „jen“ o virtuální nevěru. Ani nevěděl, jestli se Anna s tímhle týpkem někdy doopravdy sešla. Místo toho ale zaznělo: „Tak to se asi budu rozvádět.“ Vida, tak on je taky ženatý. Nemají problém rozbít dvě rodiny. Bože, jak jsme mohli dojít až sem? Po jedenácti letech manželství?

Otu to úplně vykolejilo. Nečekal to. Brali se přece před Bohem, to Anna nechala na prstýnky vyrýt „Dokud nás smrt nerozdělí“. To Anna uvěřila jako první a Ota její cestu víry následoval. Co se stalo? Kde udělal chybu?

Neuměli spolu komunikovat. Neměl rád konflikty, a tak se jim vyhýbal. Vždycky je

v tichosti přešel. Annu to dost často dostávalo do varu. Všecko dělala na sto procent, možná proto byla jedničková máma. Nenaplňoval její očekávání, to viděl. Měli třetí dítě, ale byli si čím dál vzdálenější. Když pak večer seděli u televize a Anna se potutelně usmívala nad vzkazy, které četla na chatu, Ota cítil, jaká dálka mezi nimi je.

Bylo to hrozné období, které vyvrcholilo poznáním, že Otova žena nemiluje Otu, ale úplně jiného chlapa. Začal rozumět těm dříve tak opovrhovaným mužům, kteří byli schopni kvůli ženské skočit z mostu. Kvůli ženské! Nakonec i tohle přežili.

Virtuální milenec asi dostal od své manželky utrum a vztah skončil. A tak Ota i tohle v tichosti přešel. Anna šla z mateřské

pastorace

Reakce na utrpení

do práce a přestala mít čas na všechno.

I na Boha. Prostě se ta krize „zapracovala“ – na dalších 11 let.

Ing. Tomáš Grulich, M.Th., druhý kazatel CB Praha 4 – Jižní Město

Anna ležela na nemocničním lůžku a vypadala opravdu zle. K smrti unavená. Ota ji takhle nikdy neviděl, vždycky to byla ztělesněná energie. Jenže ta práce ji pohltila. Byla mezi nejlepšími, ale dělala od rána do večera a do noci pak ještě vyřizovala maily. Viděl, že je toho na ni moc, a tak sám odešel z práce, aby jí s tou její pomohl. Jezdila na školení, nejdřív na den, pak třeba i na tři dny v týdnu. Nevadilo mu, že není přes noc doma, nevadilo mu postarat se o děti. Vadilo mu, že mu ani neřekne, jestli zítra přijede, nebo ne.

Práce. Věřil jí, že je to jen práce, i když červ pochybností z krize prožité před lety zůstal. Teď tady ležela a každé další vyšetření znamenalo další ránu – ty bolesti hlavy nebyly z únavy, ale z toho, že má v mozku nádory.

A několik dalších jinde. Nebyly zhoubné, ale dostávala se z toho pomalu.

Uplynulo osm měsíců. Prázdniny rodina trávila pohromadě, až na nejstarší dvacetiletou Lucku, která zrovna dělala brigádnici na táboře. Bylo docela brzy ráno, když se domem rozezněl zvonek. Ota šel otevřít. Na prahu stála dvojice v uniformě. „Bydlí tady Anna Krausová?“ zeptala se policistka. Jestli hledají nějaké individuum jako posledně, proč se ptají na Annu? napadlo Otu, když volal manželku ke dveřím.

Asi někde jela rychle, stačil si pomyslet těsně předtím, než žena v uniformě řekla: „Pardon, vlastně Lucie…“ Otovi se sevřel žaludek. „To je dcera. Ale ta není doma.“ „Vaše dcera měla dnes ráno nehodu a nepřežila ji,“ řekla policistka v jedné větě. Ota zůstal stát.

Neskácel se, nekřičel, takže žena poslala svého kolegu do auta a požádala Otu, jestli může jít dál. Annu našel Ota v koupelně. Řekl jí to už tam.

„On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.“ (2K 1,4) Utrpení je všudypřítomné. Z lidského hlediska nemá logiku.

Doléhá nerovnoměrně na dobré i špatné. Jistě – některá trápení si zapříčiňujeme sami, ale i soužení, které je přímým důsledkem hříšných nebo nemoudrých skutků, nezřídka odnášejí ti, kdo je nezavinili. Jak v trápení neztratit víru ve svrchovaného a milujícího nebeského Otce? Jak může být souženému pomocí společenství víry? Co je a není pomocí trpícímu?

Trápení vyvolává různé reakce. Praxe doprovázení vážně nemocných například v hospicové péči prokazuje, že trpící i jejich okolí obvykle procházejí několika fázemi vyrovnávání se s tíživou skutečností. Na počátku je to především boj se samotnou zprávou – odmítání, popírání. Později se může dostavit hněv, agrese nebo naopak bagatelizace či nelogické smlouvání s realitou. Zápas se vede o to, zda další cesta bude pouze cestou deprese a zlomení, nebo zda bude moci přijít nějaká katarze smíření a prohloubení vztahu s Bohem. Dočasná deprese není prohrou, často je nevyhnutelnou reakcí těla a duše a někdy můžeme dokonce mluvit o přirozené depresi víry. Tragické je, když vše v zoufalství a hořkosti také končí.

Všichni, kdo se setkáváme s utrpením druhých, si potřebujeme připomínat, že dané situaci plně nerozumíme a také že utrpení postižené nesmírně izoluje. Vědomí, že nechápeme plně bolest druhého, nám může pomoci od „křesťanských“ zkratek ve vztahu k utrpení.

Každé společenství či spiritualita má své typické zkratky, které jsou žel víc projevem stereotypů než opravdovým přiblížením se k bolesti druhého. Někteří lidé budou mít tendenci si na trpících zkoušet svoji víru v uzdravení či v okamžitý Boží zásah. Jiní naopak předčasně skáčou k „Boží vůli“ nebo k falešné glorifikaci utrpení. V takových zkratkách si lidé, byť v „dobré víře“, spíše řeší své vlastní problémy smyslu utrpení, než aby opravdu pomáhali potřebnému. Neříkám, že se nemáme modlit za uzdravení, ale buďme velmi zdrženliví v tématech smyslu utrpení či konceptů Boží vůle.

Přestože plně nerozumíme utrpení druhých, Bůh jim rozumí. Nebeský Otec soucítí s trpícími daleko víc než kdokoli z nás. Nenechme se oddělit od základní křesťanské naděje, že Bůh je na straně trpících a opuštěných. Hlavním úkolem křesťanské pomoci je zrcadlit tuto Boží vlastnost jeden druhému a vyvádět trpící z izolace. V izolaci od Boha a od lidí bude každé utrpení nesmyslné a destruktivní. Úkolem křesťanské služby je být mostem k Boží blízkosti.

Ve chvílích duchovní deprese možná lidé budou víc věřit v naši blízkost než v Boží, ale to nic nemění na tom, že Bůh je zdrojem této blízkosti. To on sám nás k trpícímu opětovně posílá a dává nám alespoň zčásti zahlédnout svůj soucit. V této blízkosti si pak naši bližní mohou pomalu odžívat své vykřičníky a otazníky. Později to snad bude i mostem k poznání, že Bůh byl celou dobu s nimi, i když ještě nevidí jasný smysl všeho, co se děje. Bez zkratek se tak přibližujeme k Božímu utrpení kříže. Začínáme nově vidět, že Bůh udělal to nejdůležitější pro trpící všech generací – nesl utrpení celého světa na svém vlastním těle.

Přináší tak naději, která je větší než jakékoli zoufalství, a dokonce větší než smrt. I to je nakonec důvod, proč zkrácení trápení není obvykle cestou. Víra je vždy navzdory, roste ve zkouškách a každý z nás potřebujeme takovou víru, která obstojí i navzdory umírání. →

2019 květen

21

rodina

Lucka si vedle tábora našla ještě brigádu v restauraci v sousední vsi, a protože musela denně pendlovat, dali jí k dispozici auto. Nad ránem ho našli v zatáčce otočené kolem stromu. Přední část kabiny byla zmáčknutá až na kapotu.

Tu bolest by nepřál nikomu. Byla nestravitelná. Úděsná. Ztratili dítě. Jak tohle

Čas plynul. Ota stál u branky a nepřítomně hleděl na paní, která v ulici rozdávala jakési letáky. Všimla si ho a zamířila k němu. „Něco vás trápí, viďte?“ zeptala se hned po pozdravu. „Dneska je to rok, co nám umřela dcera,“ slyšel se odpovědět a vůbec nechápal, proč to té cizí ženě říká.

Cítil jen tu prázdnotu, která tady po Luc-

přežijí? Jak to řeknou ostatním dětem?

Nemohli zůstat doma. Sebrali se a šli za přáteli z církve.

ce zůstala. „Pojďte se mnou, něco pro vás mám,“ řekla tiše a on ji beze slova doprovodil až k jejímu autu. Pamatuje si, že se s ní krátce modlil. Pak vytáhla z kufru útlou brožurku. „Přežil jsem svoji smrt,“ psal hned v úvodu novozélandský potápěč Ian Mc Cornack. Bylo to přesně to, co v té chvíli Ota potřeboval. Silně ho ten příběh oslovil.

Alice dočetla dopis a v tichu plného kostela odcházela od pultíku. Hezky to napsala, pomyslel si Ota s pohledem upřeným na bílou rakev uprostřed. Jen Bůh ví, jaké cesty si vybere… Poslední dobu měl o Lucku strach. Měla těžkou pubertu a výsledkem bylo, že se k Bohu, se kterým vyrůstala, otočila zády. Přestala chodit do kostela. A pak se jednou splašila a sama odjela do Afriky. Asi jsou někde v nebi uložené modlitby rodičů za děti, jejichž síla se pak v jedné chvíli projeví i na zemi, pomyslel si Ota. Lucka v Africe potkala Alici, skamarádily se a jejich přátelství se přeneslo do Čech. Alice byla věřící a pomalu přitáhla Lucku zpátky k Bohu. Tu naději, že je Lucka v nebi, Ota měl.

22 květen 2019

„Udělám si dovolenou a pojedu na ni sama,“ postavila jednou večer Otu před hotovou věc Anna. Bylo to divné. Tak divné, že to i Otu přimělo toto téma otevřít. „Neříkej mi, že tě bude bavit být na dovolené sama… T sama nejedeš, viď?“ Asi čekal, že řekne: „Neblbni Oto, já nikoho nemám…“, ale chovala se pořád divně. Až po půlnoci se dočkal: „Nechtěla jsem ti to říkat, ale když jinak nedáš – dobře, jedu s Petrem.“ Otovi se zatmělo. Je to tu zas. Zatímco Anně se ukončením lží ulevilo a za chvíli už spala, Ota ještě za svítání koukal do stropu.

Tušil to. Ten Petr, který se za ní ani do nemocnice nepřijel podívat. Ten Petr, se kterým konzultovala školení. Ten Petr, vždycky mistrně ovládající slova, tu byl už roky. V závětří počkal, až se přeženou všechny katastrofy, které rodinu Krausovu drtily jedna za druhou, aby se stal tou poslední.

Anna už nemusela nic skrývat, takže ráno, když se Ota vracel z kostela, viděl, jak od jejich domu odjíždějí s Petrem na dovolenou.

Po návratu měla jasno: manželství končí. Ota jí vrátí půlku domu, co v její rodině vyženil, byla chyba mu to připsat. Odstěhuje se. Děti zůstanou u ní, v jejím domku. Petr s nimi nemá problém.

Trávil to několik týdnů, než pochopil, že je to definitivní. Že „až do smrti“ přestalo platit. Že si musí najít nejen bydlení, ale i novou práci. Že je sám. Že v padesáti přišel o všechno. Zhroutil se mu svět. Strašně se za svoji situaci styděl. Styděl se vyjít na ulici, že si na něj budou lidi ukazovat: To je on, prý věřící – a oni se rozvedou!

Začal se dostávat do stavu, kdy ho všechny ty události posledních tří let začaly semílat. Blíž a blíž tomu, že to neustojí. Došlo mu, že jestli se tomuhle vnitřnímu stavu vší silou nevzepře, možná už se z toho nikdy nedostane. On, těžký introvert, musí sebrat všechny zbytky odvahy a jít se někomu vypovídat. Nedusit to v sobě, aby to neexplodovalo.

První člověk, kterému to všechno řekl, byla kamarádka, se kterou se léta neviděl.

Neměla na to co říct. Jako Jóbovi přátelé, kteří přišli Jóba do země Úsu v jeho utrpení povzbudit, nenacházela slova. Ale moc pomohla už tím, že Otu vyslechla. Spadl z něj první obrovský balvan, praskla obruč, nesmírně se mu ulevilo. Když se svěřil dalším, zjistil, že ho nikdo neodsuzuje, nikdo na něj nekouká skrz prsty. Může jít po chodníku a nestydět se za to, že je vidět. Praskla další obruč.

A pak se rozhodl Anně odpustit. Uvnitř, v hloubce duše, kde to nejvíc bolelo. Nedělal to kvůli ní, ona o odpuštění nestála. Dělal to kvůli sobě. Aby vytlačil jakýkoli zárodek nenávisti rodící se ze zrady. Pustil to.

psychologie Nepřál jí nic zlého. Nehledal chyby u ní, snažil se pochopit ty, které udělal sám.

Byly to dny plné střelných modliteb, s jednou permanentní otázkou do každé situace: Jak by to udělal Ježíš? Když už se byl Ota schopen na delší chvíli cele myšlenkami ponořit do modlitby, prosil za lásku mezi lidmi – takovou, která dělá lidi ohleduplnější a slušnější k sobě navzájem.

Situace se pomalu zklidňovala. Obrovský deficit ztráty domova ale Ota přestal cítit až po roce a půl, kdy znovu žil jako student v jedné bytové jednotce se dvěma dalšími nájemníky.

A pak se to stalo. Jednoho dne šel z práce a na chodníku, bez varování a bez jakýchkoli známek, že má něco přijít, ucítil nesmírnou, intenzivní Boží lásku. Najednou byla kolem něj, byl v ní, cítil ji s každým nádechem. Bylo to něco neskutečného, co dosud nezažil. Neznal přesné datum, kdy se rozhodl pro Boha, přicházel k němu pomalu a celá léta.

Ale tady, v té jediné v čase přesně zakotvené chvíli, Bůh přišel se svojí Láskou k němu. Všechny krásné pocity, které dosud v životě prožil, byly ve srovnání s tímhle jako kapka proti horskému vodopádu. Nedalo se to slovy popsat. Měl jí na rozdávání a chtěl ji dát kaž­dému: Bůh tě miluje, nikdy tě nepodrazí, u něho je naprosté bezpečí. Schová tě za štít před utrpením, ale i před hříchem. Ota to cítil s toutéž intenzitou ještě celé měsíce.

Po letech plných ran to byl neskutečný dar. I bohoslužby se nějak změnily. Najednou je hltal. Tu Boží přítomnost tam, společenství s Ním.

Láska. Apoštol Pavel ji v dopisu křesťanům do Korintu popsal přesně. Ota četl ten úsek listu dvacetkrát a pořád nebyl těmi slovy přesycen. Člověk může projít temným údolím, ale nade vším je Bůh, který je v každé temnotě člověku nejblíž. S pomocí, se světlem, s darem víry, naděje a lásky. Ale největší z té trojice je láska.

Důležité je ventilovat emoce Mgr. Jakub Hučín, psychoterapeut

Neexistuje žádný přesný a podrobný návod, co dělat, pokud v životě čelíme těžkým životním událostem. Přesto je možné dát několik doporučení, co může v takové situaci být člověku oporou. Co mu může pomoci takovou situaci přežít.

Základním opěrným prvkem, který používáme v mnoha a mnoha situacích, včetně těch nejtěžších, je rozhovor s druhým člověkem. A nemusí to být přímo odborník – psycholog nebo psychoterapeut. Už jenom obyčejný rozhovor s druhým člověkem, u kterého můžu zažít podporu, přijetí a pochopení, znamená hodně.

V rozhovoru mohu uvolnit své emoce, mohu plakat, mohu se vztekat, zlobit. Taková ventilace emocí pomáhá snížit vnitřní napětí, které bývá v situacích velké životní zátěže až nesnesitelné (pocity, že se každou chvíli zblázním).

V rozhovoru mohu napětí trochu uvolnit a odlehčit si. Rozhovor člověku pomáhá si strukturovat situaci, pomáhá mu ji ohraničit. V zátěžové situaci totiž býváme obvykle bezradní a bezmocní, problém se zdá obrovský, nemá hranice, což samo o sobě ubírá síly. Pojmenovat, co se děje, jak dlouho to možná ještě bude trvat a jaké máme možnosti – to všechno působí proti pocitům beznaděje a bezmoci. A v neposlední řadě nám může pomoci i pohled odjinud, pohled nezatížený takovou mírou bolesti.

Rozhovor s přítelem je důležitý i z toho důvodu, že blízký člověk zůstává součástí našeho světa – můžeme se na něj obrátit tak, jak potřebujeme. Pokud to ale zároveň není člověk s odborným psychoterapeutickým vzděláním, může se, byť v dobré víře, dopouštět některých chyb. (Může se například snažit člověka v depresi rozveselit nebo ho povzbuzuje k tomu, aby se vzmužil. Ani jedno ani druhé nepomáhá, naopak to může depresi ještě prohloubit.) Proto je v situacích životní krize, či dokonce traumatu dobré se obrátit na odbornou psychoterapeutickou pomoc.

Psychoterapeut by měl být schopen doprovázet v čemkoli. To neznamená, že dokáže vše vyřešit, ale měl by být schopen člověka v zátěži směrovat tak, aby mohl krizí nebo traumatem projít. Proces zvládnutí těžké životní situace má své zákonitosti a své fáze od prvotních pocitů neskutečnosti (to nemůže být pravda, to se mi zdá…) přes pocity hněvu, deprese až k finálnímu smíření a přijetí situace. A to může trvat měsíce i roky.

Někdy pomáhá práce nebo jakákoli činnost, u které máme pocit, že i v zoufalé situaci má v sobě alespoň trochu smyslu a pomáhá nám cítit, že život pokračuje. Často pomáhá manuální práce, u které nemusíme příliš přemýšlet.

Závěrem bych se chtěl znovu vrátit k ventilaci emocí, protože je to nesmírně důležitý prvek při vyrovnávání se s těžkou životní situací. Někteří lidé mají tendenci v podobných situacích emoce nedávat najevo, „být silní a zvládnout to“. Je to ostatně obecný postoj celé naší západní kultury. Snaha potlačit emoce, vytěsnit je, může být ale velmi problematická. Emoce jsou totiž jakousi automatickou odpovědí na prožívanou situaci – objevují se, ať to chceme, nebo nechceme. A pokud emoce v těžké situaci vytěsníme, zapouzdří se v nitru člověka a žijí si svým vlastním životem. Vytěsněné emoce obvykle celé utrpení jen prodlužují a mohou vést k rozvoji chronických psychických poruch.

Nakonec bych přeci jen dodal možnost, kterou může odborník poskytnout navíc ještě k výše řečenému, a to léky či přímo hospitalizaci. Léky situaci samozřejmě neřeší, ale mohou odlehčit, podpořit a dát sílu, aby dotyčný člověk mohl situací projít a vyrovnat se s ní.

■

2019 květen

23

profese

Místo zastavení času připravila Eva Čejchanová foto autor

S

tany a týpí nejsou úplně klasický komerční artikl. Začátky vaší živnosti asi nebyly jednoduché…

Myslím, že byly. Je to jako s každou jinou prací – člověk si něco vymyslí a pak to dělá. A prostě to vyjde, nebo ne. Když člověk dělá něco rád, dělá to dobře a baví ho to, tak je vlastně jedno, co dělá.

ny a tam šiju. A pak záleží na tom, jestli za mnou přijdou nějaké návštěvy nebo zákazníci, anebo nepřijdou. A skončím podle toho, jak potřebuju – musím vyzvedávat některé z dětí nebo někam zajít, nebo můžu pracovat až třeba do šesti. Člověk si to řídí sám podle toho, kolik má práce.

Musí mít jakousi ne přímo zodpovědnost, ale nesmí být líný.

Jak po těch dvaceti letech, co děláte tohle řemeslo, vypadá váš den?

Co vás na tom nejvíc baví?

Každý den je trošku jiný. Ráno odjedu s nejmladší dcerou do školy na kole. Vozím ji na štangli. Občas si dám s někým z rodičů kafe, když je čas, pak třeba doma nastříhám nějaké látky, odnesu si je do díl-

Celý život jsem nechtěl pracovat pod někým a dělat věci, které jsou zbytečné. Za komunistů nešlo být na volné noze, ale od té doby, co to možné bylo, jsem už sám dělal to, co jsem se vyučil – opravoval jsem

psací stroje. Mohl jsem chodit po Praze a byl jsem šťastný. Měl jsem čas, nemusel jsem být někde zavřený, poznával jsem lidi. Šťastný – co to podle vás je – štěstí?

To je strašně těžká otázka. Nevím, co bych přesně nazval štěstím, protože když je člověk šťastný, neznamená to, že nemůže být někdy naštvaný nebo smutný. Štěstí, nebo tedy radost ze života, přináší spousta vnějších věcí – člověk má hodně kamarádů, známých, je skvělé, když není sám. Ale určité gró spokojenosti je, když dokáže být spokojený s tím, co má, ve smyslu, že nezávidí. Mám svoje možnosti, a ty když naplním a jsem spokojený, myslím, že to by se dalo označit za štěstí.

Jak vzniká stan nebo týpí?

Miroslav Beneš Nikdy jsem si nemyslel, že mě jednou bude živit výroba stanů a týpí. Vyučil jsem se řemeslu, které, jak známo, má zlaté dno – konkrétně opravářem psacích strojů. Pořekadlo o zlatém dnu se ale zrovna u tohoto řemesla nenaplnilo, s příchodem počítačů vzalo za své, v podstatě zaniklo.

Pracoval jsem pak v několika různých firmách, mimo jiné i v tiskařském a knihařském oboru, ale řezat vizitky mi nepřišlo jako smysluplná činnost a také mi nikde nechtěli dát přes léto dlouhé volno. Šití mne vždycky bavilo a něco jsem dělat musel – dostal jsem se k němu díky mamince.

Jednou jsem za ní přišel, aby mi zúžila kalhoty a ona řekla: „Udělej si to sám.“ Začal jsem pak zužovat kalhoty i kamarádům a šít i jiné věci. Pak jsem ve východním Německu ušil dva stany, byla to jedna z mnoha činností, které jsem tehdy dělal. A občas jsem ušil stan někomu dalšímu, když projevil zájem. Časem bylo takových lidí čím dál víc, až se to dostalo do stavu, kdy se s tím můžu úspěšně živit.

24 květen 2019

Jak který. U týpí, kterých v posledních letech dělám nejvíc, je plachta půlkruh.

Potřeba jsou na to čtyři pruhy látky 150 cm široké a dlouhé od osmi do dvanácti metrů. Část ušiju v práci, doma si nastříhám zbylé pruhy a v dílně došiju zbytek.

A pak to odnesu do tělocvičny nebo do parku, kde to rozložím. Někdo mi podrží hřebík, abych si mohl nakreslit poloměr, vystřihnu a zpátky v dílně to došiju. A pak to zase odnesu do tělocvičny nebo do parku, kde plachtu sbalím a dám do pytle.

A pak prodám takzvaného zajíce v pytli.

Pro lidi je určitě zajímavé, když jim stříháte týpí před očima. Míváte diváky?

V parku jsem to stříhával, když jsem toho dělal méně. Často nás obstoupily třeba děti ze školky a divily se, co to tam ti pá-

i s klacky. Izraelci utekli narychlo a táhli tolik dní, je otázka, jestli s sebou vůbec nějaké stany vláčeli. Ani u beduínů nevím, jak by takový stan měl vypadat. Když kamarádi, kteří byli v Mongolsku, popisovali, jaké vlastnosti má tam jejich stan, bylo to úplně jiné než stany tady. Evropská kultura přejímá od přírodních národů, co se zdá zajímavého, ale funkčnost je rozhodně jinde.

Apoštol Pavel vyráběl stany. Myslíte na něj někdy, když děláte totéž?

Vůbec ne. Na to myslí lidi okolo, když říkají, že to mám stejné jako apoštol Pavel, ale já říkám, že nevím. Netuším, jaké stany a jak vyráběl. Zas tolik publikací o historických stanech není. nové dělají. Veškerá činnost, která není úplně standardní, a vy ji děláte venku, vypadá zvláštně.

Co je na výrobě týpí nejtěžší?

Nejtěžší je ta látka, když ji mám přenášet (úsměv). Nejpracnější je ušít srdce stanu – jeho střed s jazýčkem, všívají se tam klíny, aby to dobře sedělo na klackách. Materiál je klasická stanovka, naimpregnovaná, s protihnilobnou úpravou. Nějakou životnost má, ale není to nesmrtelné. Záleží i na tom, jak se o stan člověk stará.

Nikde neinzerujete, nemáte ani kamennou ani internetovou prodejnu.

Kolik stanů ročně prodáte?

Ušít týpí trvá déle než jiné stany, třeba týden. Některé věci jako třeba plachy do kuchyně na tábory jsou ušité za chvilku.

Ale řekněme třicet až padesát takových produktů ročně to je.

Jak jste získal svoji klientelu?

Nedávno jsem dělal stan pro jeden dům mládeže. Říkali, že na mě dostali kontakt od jednoho oddílu, pro který jsem dělal několik stanů, a jsou s nimi spokojení. Pro některé lidi člověk šije jen jednou, pro některé oddíly častěji, je tam větší spotřeba.

Lidi si to řeknou mezi sebou – byli s vámi spokojení, tak jdou po kvalitě. Občas někdo přišel i přes internet, webové stránky mám. Ale většina lidí přijde na doporučení.

Máte svoje týpí osobně odzkoušené?

Mám. Jezdíme vlastně pořád, teď už méně, jak jsou děti velké, ale když byly malé, tak jsme trávili pod stanem víc času. Dá se říct, že šiju něco, co by mělo fungovat.

Bydlí někdo ve vašem stanu celoročně?

Určitě. Kamarádovi, který bydlí v jurtě, jsem teď šil rovnou střechu, protože ta stará už odešla. Dá se v tom bydlet celý rok, ale u nás ty podmínky nejsou takové jako třeba v Mongolsku. Je tu větší vlhkost, látka dřív podléhá zkáze.

Izraelité strávili 40 let na poušti, určitě tam nějaké stany měli. V čem by se výroba stanu pro ně podle vás lišila od té současné?

Vůbec nevím, na poušti jsem nikdy nebyl. Člověk musí brát v potaz spoustu přírodních zákonů a vlivů… Asi by byl problém

Jste křesťan. Setkává se někde ve vaší práci vaše víra s tím, co děláte?

Těžko se to dá říct, doufám, že jo. Věřím v Boha, ale myslím si, že se to setkává nejen v práci, ale celkově. Myslím, že nejde odlišovat, aby byl člověk křesťanem jen v práci a jinde ne, nebo obráceně. Musí to tam být, ve smyslu jak člověk přijímá život.

Když je člověk věřící, mělo by se to odrážet na laskavosti a na tom, co dělá křesťana křesťanem.

To křesílko ve vaší dílně cosi o laskavosti vypovídá…

Zákazníci, co se z nich stali kamarádi, tomu říkají terapeutické křeslo. Těší mě, že si ke mně do dílny občas někdo přijde popovídat, dát si kafe… Že moje dílna může být místem určitého zastavení času.

■

Výrobce stanů a týpí V moderním světě nemá tato specifická profese jednoslovný název, z historie se jí nejvíce blíží kytléř či postřihovač suken. Řemeslník navrhuje výsledný stan, vytváří jeho papírovou maketu a střih. Podle něj nastříhá hrubou plachtovinu – stanovou látku přírodních barev, impregnovanou pro použití v exteriéru – a ušije týpí (stan). Na jedno týpí je potřeba minimálně 35 metrů látky. Týpí je typické tím, že má nastavitelné chlopně na odvádění kouře, protože uvnitř se dá rozdělat ohniště.

2019 květen

25

Do Písma

Blahoslavenství vrahům nevinných?

Říkáte „vzpomínková liturgie“. Znamená to, že tato slova byla pronesena a zapsána až v době, kdy už byli Židé z Babylónu pryč?

Ten verš tedy nesouvisí s činy, ale jen se slovy smutku z minulosti?

ptala se eva čejchanová

Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu. Žalm 137,9

T

ento verš najdeme v Žalmech, je součástí Bible, tedy se předpokládá, že se jedná o Boží slovo. Je to ale natolik divné blahoslavenství, že vzbuzuje pochyby. Protože bylo-li toto blahoslavenství z Božího Ducha, jsou požehnáni vrazi nevinných? A jestli nebylo, proč je v Bibli a proč se tváří jako slovo Boží?

ThDr. Pavel Černý, Th.D. (1949) Absolvent ETF UK, sloužil jako kazatel v Benátkách n. Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 – Soukenická.

V letech 1993–2009 předseda Rady CB. S manželkou Hanou má tři děti s rodinami a osm vnoučat.

26 květen 2019

Tento text není „politicky korektní“, působí mnoha lidem problém a skutečně by byli raději, kdyby v Bibli vůbec nebyl. I přesto k Bibli patří a má tam svůj hluboký význam. Ale je třeba ho bedlivě vyložit. Důležité je říct, že to není návod, který by povzbuzoval Izraelce, aby šli ve jménu pomsty zabíjet novorozence. Nic takového. Je to žalm, není to Desatero. Četl se při bohoslužbě a patří do okruhu vzpomínkové liturgie. V žaltáři máme velmi radostné žalmy – jásavé, ale jsou tam i žalmy, které jsou vyjádřením hlubokého smutku. Slova v žalmu 137 vyjadřují kvílení, bolestné sténání, lid se modlí a pláče nad zabitými – když si připomíná to, co se v minulosti stalo.

Jedná se tedy o blahoslavenství samotným Bohem?

Věřím, že to je inspirovaný text, stejně jako jiné texty. Jenže je to text pro bohoslužby, kdy se vzpomínalo na umučené, zabité a jejich trpící rodiny.

Děkovali, že i nad tím vším je Hospodin a že ten, kdo se těžce provinil zabíjením jejich dětí, má nést důsledky.

Ano, skutečně je to píseň, která je reminiscencí minulosti. Profesor Jan Heller, starozákoník, který se tímto textem zabýval, zdůrazňoval, že toto všechno bylo prožíváno zpětně. Byl to scénář vzpomínkové slavnosti, při níž se retrospektivně znovu prožívalo zničení Jeruzaléma a zajetí. Židé dávali velký důraz na to, aby při bohoslužbě byla dalším generacím připomenuta celá cesta spásy.

Egypt, otroctví – to bylo něco strašného. Jejich hoši byli házeni do Nilu, vražděni ve velkém. A potom přišli do Babylónu. Už během cesty zahynuly spousty dětí. Žalm mluví o tom, že je Babylóňané nutili zpívat písně Hospodinovy, a to pro své pobavení a posměch Židům. Boha Izraelců považovali za slabého – přece je neochránil. Izraelské písně obsahovaly jásot a haleluja… To je jako by členové SS nutili Žida, kterému zabili v koncentračním táboře rodinu, zpívat pro své obveselení radostné písně.

Proto se v tomto žalmu objevuje, že na ty, kdo páchali takováto zvěrstva, musí dopadnout odplata.

Jako zrcadlení činů – nemluvně za nemluvně, oko za oko, zub za zub? Ale odnáší to nevinní…

Ano, protože se hřích týká celých rodin. Pro nás je to těžké pochopit, ale ve Starém zákoně je princip odplaty zcela zásadní. Vy jste dělali tohle a teď se vám děje totéž. Když ve starověku někdo někoho zabil, tak mstitel zpravidla zabil nejen vraha, ale i jeho rodinu. Princip „oko za oko“ byl v tehdejší době velký pokrok, přinesl ohromnou úlevu. Ale znovu říkám, tento žalm není výzvou k zabíjení babylónských nemluvňat. Izraelci tou dobou už byli venku ze zajetí, takže to tak ani nikdo z nich pochopit nemohl. Žalmy se zpívaly, je to tedy píseň: Bože, ty víš, jaké hrůzy jsme prožili, jakým utrpením jsme prošli. Ti, kdo vraždili naše děti, ať jsou potrestání stej-

inzerce

ně a blahoslaveni ať jsou ti, kdo tuto odplatu přinesou. Je to stejné, jako bychom dnes při bohoslužbě řekli: „Vzpomínáme na šest milionů zavražděných Židů v době holocaustu, blahoslaveni ti, kdo toto zvěrstvo potrestali.“ Ne my, ale v tomto případě třeba Norimberský proces. Byl to princip odplaty. Kdyby nebyla odplata hřích, je Kristovo dílo zbytečné. Mzdou hříchu je smrt.

V době, kdy se dělo to, o čem žalmista píše, byl tedy odpor proti Babylóňanům ve smyslu „oko za oko“ Bohem požehnaný?

Ano, a to jako výraz odplaty. My se do toho těžko vžíváme, protože všechno vidíme brýlemi Nového zákona. A tam za všechny, i za těžké hříchy, zaplatil Kristus. Nám se dnes nepřátelům lépe odpouští, protože víme, že soud je v Boží ruce.

Ale i dnes, když slyšíme o tom, jak v Nigérii komando zavřelo křesťany do kostela, zatlouklo dveře a všechny včetně dětí upálilo, jsme proti takovým zvěrstvům bezmocní. A můžeme říct: blahoslavení, kteří za to budou vyžadovat odplatu. A dnes by tu odplatu měl vykonat nigerijský soud.

Starý zákon mluví o mstiteli. Krevní mstitel měl právo zabít vraha, ale vrah měl možnost se schovat v útočištném městě.

Opravdu s ním vinu nenesla celá rodina?

Potrestání jedince, ne rodiny, byl interní zákon Izraele, který ostatní národy neměly. Kdyby edómský bojovník zabil nějakého Izraelce, izraelský mstitel by patrně tuto krevní mstu vykonal na jednom člověku. Kdyby se to stalo obráceně, Edómec by zřejmě vyhubil celou rodinu. Zabití za vyražené oko bylo praxí okolních národů. Ale tady Boží zákon říká: Pozor, potrestání musí být adekvátní. Soudit se musí. Žijeme na zemi, jsme hříšní lidé, zákon odplaty musí platit. Podle Nového zákona (Ř 13) se máme podřídit represivní moci, která ovšem dostává tuto moc – kéž by to dnes věděla – od Boha. Je jí svěřená proto, aby ochraňovala slabé.

SKVĚLÍ LEKTOŘI MALÉ SKUPINKY

INTENZIVNÍ KURZY ANGLIČTINY A NĚMČINY Jazyková škola Elvis, Praha 4 u "M" Pražského povstání

KURZY VEŘEJNÉ • INDIVIDUÁLNÍ FIREMNÍ • POMATURITNÍ 241 409 001 • 602 350 632 • 732 910 614 elvis@elvis.cz • www.elvis.cz

www.didasko.cz

Objevují se podobné texty ještě jinde v Bibli?

Ano, starozákoníci je nazývají „klatbové“, protože v některých textech se objevují i klatby. V 8. verši se píše: „Záhubě propadlá babylónská dcero, blaze tomu, kdo ti odplatí za skutky spáchané na nás.“ Čili kdokoli bude použit Pánem Bohem pro tento soud, bude blahoslaven, protože nastoluje spravedlnost.

To samozřejmě nemůžeme převést do dnešní doby, protože my máme vojsko, policii a soudy. Tenkrát taková věc nebyla, zvláště ne v mezinárodním měřítku. Babylóňané na Izraelcích páchali strašná zvěrstva. Ale Izraelci byli Boží lid, takže soud patřil Pánu Bohu. Babylón byl pak také vyvrácen.

V Novém zákoně se už žádné takovéto blahoslavenství neobjevuje, tam platí, že máme milovat i nepřátele. Ale i tam je napsáno, že odplatou za hřích je smrt. Jestli člověk nebude skryt v Kristu, tak soudu neujde. Princip odplaty a Božího soudu platí.

■

í ižn ka n k vin no

Nejvíce na knize oceňuji komplexní přístup k depresi.

Ze všech kapitol je cítit autorovo hluboké porozumění pro bolest těch, kdo se v pekle deprese ocitli. Současně však kniha pomáhá věřit, že i v této zkoušce můžeme obstát. Že stojí za to vzhlédnout ze tmy ke světlu a hledat Boha. Že má smysl následovat vedení Toho, kdo zná zármutek tak dobře jako nikdo jiný.

MUDr. Michaela Šramlová

Kde je Bůh v našem boji s depresí?

Edward T. Welch nenabízí ani slova laciné útěchy, ani žádné zaručené návody. Naopak, soucitně a s hlubokým vhledem pomáhá čtenářům proniknout do komplexní povahy deprese a uplatňuje při tom bohatství evangelia k tomu, aby trpícím přinesl novou naději.

256

. str

299

Kč

diskuze

Slovensko má prezidentku!

připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

Je to 100 let, co bylo u nás ženám dáno právo volit. Oproti Čechám, kde stále vrcholné posty zastávají výhradně muži, konzervativnější Slovensko už mělo premiérku a nyní má dokonce prezidentku. Není to pro Církev bratrskou v Čechách i na Slovensku pozitivní nápověda neomezovat ženy ve službě v církvi?

Díky za návštěvu, Pavle. A jestli máš něco proti tomu, že moje dcery v církvi prorokují, tak mi to dej písemně.

Daniel Pastirčák kazatel CB v Bratislavě, básník, prozaik, esejista a výtvarník

Zuzana nie je iba prvou prezidentkou, jej príbeh vzbudzuje nádej, že bude i našou najlepšou prezidentkou. Poznám ju ešte z čias, keď bojovala proti Pezinskej skládke.

Vystupoval som na protestných mítingoch.

Vtedy proti nej stála tá istá sila: Marián Kočner a miestni funkcionári Smeru. Proti našim protestom ich bránil sám premiér Fico.

Pri osobných stretnutiach sme so Zuzanou hovorili i o Bohu. Silu k bojom Zuzana čerpá z duchovných zdrojov. Členovia jej tímu prezradili, že počas volebnej noci bola celkom pokojná. Nezáležalo jej na výsledku; nelipla na víťazstve, nebála sa prehry.

28 květen 2019

Prekvapivý výsledok súvisí s pohybom, ktorý sa na Slovensku zdvihol po vražde Jána a Martiny. Ona jediná spomedzi kandidátov jednoznačne predstavovala osobnosť, ktorá sa proti tomu zlu postavila.

Tradičná myseľ vidí v žene slabšiu bytosť. Nemôže vraj stáť v čele spoločnosti, neuniesla by to. Zuzana sa stala hlavou štátu. No nie len to – stala sa ňou navzdory politickej moci prepojenej s organizovaným zločinom. Žena ako riaditeľka firmy či ako prezidentka štátu pre niektorých konzervatívnych kresťanov nie je problémom. Viacerí Zuzanu volili.

V cirkvi sa však podľa nich veci majú inak: Zodpovednosť za vedenie štátu áno, zodpovednosť za vedenie cirkvi nie! Žena nemôže byť dokonca ani členkou staršovstva či rady. To je zarážajúco nekonzistent-

né. Ak ženy majú na to, aby zastávali vedúce postavenie vo svete, dôvod ich vylúčenia z vedenia cirkvi musí byť v duchovnej oblasti. Majú azda ženy nižší podiel na Božom Duchu? Patrí im dar služby či dar dávania, no dar vyučovania či vedenia nie? Je na čase, aby sme sa o postavení žien v cirkvi začali poctivo otvorene a úprimne rozprávať.

David Novák předseda Rady Církve bratrské v ČR

Pro mě je zvolení paní Čaputové především sdělením, že v čele má stát ten, kdo je nejvhodnější. Je-li to žena, nechť je to žena.

glosa Je-li v čele republiky mstivý hulvát, pak je to špatně, nezávisle na tom, že se jedná o muže. V našem kontextu se pochopitelně nabízí otázka: Zvládne-li žena být prezidentkou, pak by, při vší úctě ke kazatelskému úřadu, měla zvládnout i vedení sboru, případně jiné vedoucí funkce v církvi. Nicméně se domnívám, že toto není správný směr uvažování.

Představme si, že paní Čaputová ve své roli neuspěje. Odpůrci žen ve vedení budou pak mít „jasné argumenty“, že žena se do vedení nehodí. Bude se pak Brána ptát, zda její selhání (ke kterému, doufám, nedojde) není výzvou pro církve, které ženy ve vedení mají, aby přehodnotili svoje postoje? Určitě nebude.

Jakkoli politika a stejně tak i jiné oblasti běžného života mohou být pro církev inspirací, primárním východiskem

Štefan Evin predseda Rady Cirkvi bratskej v SK

Cirkev bratská potrebuje maximálne

tvorivo zapájať každého svojho člena i členku do širokej škály služby evanjelia. Záleží totiž na každom, kto je v zmluvnom spoločenstve s Kristom a jeho ľudom ako súčasť duchovného organizmu vo vzájomnej praktickej prepojenosti. Život kresťana je bohoslužbou v najširšom zmysle slova, a preto je to Boh, kto určuje požiadavky na jeho uctievanie – na život služby Bohu. To sa týka rovnako mužov i žien vo všetkých kontextoch ich života.

Svet, ktorý nás obklopuje, má svoju bolestnú, hriešnu dynamiku a biblická teológia nám umožňuje vidieť miesto Cirkvi vo svete. Odpadnutie ľudí od Boha nezmenilo Boží zámer, aby celá zem bola naplnená jeho ľuďmi odrážajúcimi jeho slávu. Tento zámer sa naplní, keď sa Ježiš ujme vlády po odstránení všetkého, čo odporuje Bohu.

našeho uvažování by mělo být Písmo, nikoli trendy ve společnosti. Jinak řečeno spíše je třeba hledat principy a jimi poměřovat realitu, než skrze realitu tvořit a někdy i ohýbat principy jen proto, že nejsou „moderní“. Pokud jsou ženy v naší církvi „ve službě omezovány“, pak je to především díky chybnému čtení a mechanické interpretaci Písma, které ženu nijak neumenšuje ani nepodceňuje. Stejně tak nikde nečteme, že například některé duchovní dary související s autoritou jsou určeny jen mužům.

V naší církvi je jediný rozdíl ve službě žen a mužů, a to v otázce správy sboru.

Zde bych byl opatrný inspirovat se politikou, protože věřím i v duchovní rozměr této oblasti. Ten politika jistě také má, ale jinak nastavený, než je tomu ve správě církve. To by ale bylo na jiný článek.

Dovtedy sa Ježišova vláda naplno prejavuje len v jeho Cirkvi, keď Cirkev poslúcha svoju Hlavu. Preto apoštolské inštrukcie v listoch boli určené cirkvi v Ríme (napríklad), nie rímskemu cisárovi. A tieto Božie pokyny pre cirkev hovoria, že Boh zveril slúžiace vodcovstvo v cirkvi kvalifikovaným mužom.

Všetky ostatné možnosti služby sú nielen otvorené, ale priam volajú po zapojení žien.

Dynamiku sveta potrebuje cirkev kriticky reflektovať. Ale prístupy sveta nie sú návodom pre Boží ľud. Pán Ježiš o nich povedal: „Medzi vami to tak nebude!“ Alebo je snáď pre cirkev nápoveďou aj to, ako svet „tvorivo“ zredukoval Božie pokyny napr. pre manželskú vernosť alebo ako odmietol stvoriteľský čin?

Keby pani prezidentka Čaputová bola znovuzrodenou kresťankou, vo svojom zbore by sa mala podriaďovať bratom starším napriek svojej spoločensko-politickej funkcii.

■

Silniční provoz ve svatém městě Krista Gerloffová, spolupracuje s českým Institutem Williama Wilberforce, s manželem provozuje trojjazyčnou stránku gerloff.co.il

Už jste někdy řídili na Olivové hoře? Na obou stranách silnice parkují auta částečně i ve dvou řadách a mezi nimi se pokoušejí projíždět kromě osobních vozů a dodávek i turistické autobusy. Každých dvě stě metrů se u silnice objeví nějaký kostel, kde vystupují zástupy turistů a snaží se přejít ulici.

Občas tam řídím a snažím se nepropadnout přesvědčení, že kdo se protlačí, vyhraje.

Proto zastavuji před přechodem, kde nejistě čeká skupina barevně oděných indických turistek, zatímco ty odvážnější už přešly na druhou stranu. Asi spěchají do kostela Nanebevstoupení Páně. Augusta Victoria je už šťastně za mnou a Pater Noster teprve přede mnou, když najednou: Bum! Někdo do mě zezadu najel. Co mě to také napadlo, zastavovat před přechodem?

Protože do mě nedávno stejným způsobem vrazil pár ze Srí Lanky, který přijel do Jeruzaléma za prací, znejistěla jsem. Zůstalo mi asi určité trauma, i když to byl na Olivové hoře jen nárazník. Díky Bohu jsem se před vjezdem pomodlila střelnou modlitbu: „Pane, pomoz mi projet Olivovou horou!“ Srílančané udělali do auta díru jen šroubem, který držel provizorně přidělanou poznávací značku. Mají u nich vlastně přechody pro chodce?

V neděli se musím vydat do centra Jeruzaléma. Je to počátek týdne, takže provoz je úplně nejhorší. Zapínám chytrou izraelskou aplikaci Waze a ta mě vede mimo zácpu do úzkých ultraortodoxních uliček. Tady řidiče snadno překvapí malé dítě, které vede do školky své mladší sourozence. Jen nikoho nepřejet a zároveň ať do mě nikdo nenarazí zezadu…! Z aplikace se ozve: „Odboč do ‚Neboť je dobrý‘!“ Vděčně poslechnu a jsem ráda, že žiji v Jeruzalémě!

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2019 květen

29

kultura

Pohled na dno lidské duše

připravil Bronislav Matulík. foto archiv jindřicha štreita

Ježíš řekl, že světlem těla je oko a že oko člověka má být čisté. Zdá se, že fotograf musí pečovat nejen o svůj objektiv, ale i o svou duši. Jak to děláte a jak se promítá ve vaší tvorbě vaše životní filozofie a to, kým jste?

Divák je vesměs velice citlivý a velmi rychle odhalí to, co chce fotograf vyjádřit, co mu chce sdělit. Sdělíme jen to, co je v nás.

To, co sami cítíme, co sami vnímáme. Jsou to životní zkušenosti, které sbíráme celý život. Děkujme za ty radostné, ale i za ty těžké a složité, které nás potkávají. Posunou nás dál k vnímání a porozumění člověka.

Kultivujme svou duši setkáváním s jinými lidmi, četbou, divadlem, filmem, prostě kulturou. A zkušenostmi, která nám poskytuje život sám.

P

ane profesore, vaše fotografická tvorba je spojena především s životem lidí v různých situacích a s jejich portréty. Co vás nejvíce zajímá na tváři člověka?

Zajímá mne každá část lidského těla, protože všechny mluví svou řečí a prozrazují na nás nejen vnější věci, ale i hnutí duše. Rád fotografuji lidi zezadu, protože nachýlení těla mnohé prozradí, ale stačí i jen jeden prst, který rovněž mluví svou řečí.

V obličeji je skryto vše, co se odehrává v mysli člověka. Oči jsou smutné, veselé nebo vystrašené. Ústa se smějí nebo pláčou. Každá stopa vede k nějakému výrazu, každá vráska na nás prozradí vše.

Fotograf by měl používat své znalosti a zkušenosti. Pokud se naučí číst v obličeji, usnadní mu to cestu k psychologickému vyjádření postavy. Jde o veliký příběh života.

30 květen 2019

Fotograf ve zlomku vteřiny zachytí zdánlivě jen vnější obraz člověka. Vaše fotografie jdou ale pod povrch lidské existence, nejsou to pouhé dokumenty.

Co chcete svými fotografiemi lidem sdělit o člověku?

prof. Jindřich Štreit (1946) Přední český fotograf, vydal 35 knih, vystavuje po celém světě a jeho dílo je zastoupeno v nejvýznamnějších sbírkách v New Yorku, Washingtonu, v Praze i v Brně. Od 11. 4. do 9. 6. 2019 je instalována v prostorách pražského kostela Panny Marie na Slovanech výstava Křížová cesta.

Na obyčejných situacích ze života, kde se zdánlivě nic podstatného neděje ukázat divákovi, že to je to nejvíc. Zaznamenat radost, štěstí, ale i smutek a bolest. Člověk je v podstatě sám. Nikdo za něho nic neudělá, nevybojuje. Jen láska, ať v jakékoli podobě, mu může pomoci. Není to jen láska Boží, ale je to i láska mezi lidmi. Nebojme se ji projevit, potřebujeme ji všichni.

V loňském roce jste na Velehradě uvedl ve spolupráci s Vězeňskou

náš tip

Romeo, Julie a tma Věra Matulíková

V Divadle v Dlouhé běží tuto sezónu projekt Dlouhá cesta ke svobodě, který motivovala loňská i letošní významná výročí. Jeden z režisérů divadla Lukáš Trpišovský upřesňuje, že „nejde jen o výročí, o dlouhou cestu, jakou společnost prošla od roku 1918 do roku 1989, ale o nekonečnou cestu, kterou absolvujeme jako společnost i jako jednotlivci, tady a teď“. Součástí tohoto projektu jsou jednak divadelní inscenace (například v této rubrice už dříve zmiňované Dopisy Olze), jednak komorní debatní večery s herci, diváky a pozvanými hosty.

Prozatím nejnovější divadelní inscenací cyklu je dramatizace Otčenáš-

Romeo, Julie a tma divadelní zpracování stejnojmenné tragické novely Jana Otčenáška, vydané v roce 1958

duchovenskou péčí výstavu fotografií z českých věznic s názvem Ze tmy ke světlu. Co vás v tom prostředí nejvíce zaujalo? A jaká tvář se vám vryla do paměti a proč?

Ve vězení najdete velmi zajímavé tváře, v nichž je vepsán nejen život radostný, ale i tragický. Oslovily mne osudy těchto lidí, oslovily mne především tváře, ve kterých se všechno zračí. Specifické prostředí tyto situace ještě umocňuje.

Kněz je pro tyto lidi velmi důležitý, protože podává pomocnou ruku a snaží se pomoci pokáním a odpuštěním najít cestu k duši.

Svými fotografiemi přesahujete dokument, dotýkáte se i spirituální tematiky. Máte za sebou výstavy cyklů Brána naděje, Prozřetelnost boží a nyní vystavujete v pražských Emauzích fotografie s velikonoční tematikou.

Můžete něco poodhalit o motivech k této své tvorbě?

Sakrální téma je pro mne velmi důležité. Je to téma, které nás přesahuje a je nekonečné, neuchopitelné, nesoucí stopy tajemství života a smrti. Všechny nás čeká, všichni se s ním budeme muset konfrontovat a nějakým způsobem vyrovnat.

kovy novely Romeo, Julie a tma. Příběh se odehrává v Praze za heydrichiády.

Vypráví o židovské dívce Ester, která nenastoupí do transportu směřujícího do Terezína, a mladíku Pavlovi, který se rozhodne, že se o ni postará. Režisérka Hana Burešová do hlavních rolí obsadila nové, mladé tváře Divadla v Dlouhé – Marii Poulovou a Pavla Neškudlu.

Představení dlouhé hodinu a půl (hrané bez pauzy) přináší silný příběh a intenzivní prožitek dobové atmosféry, kterou umocňuje neobyčejná scénografie.

■

2019 květen

31

svědect ví

Robert a Aneta

na návštěvy. Byl tam i nesrovnatelně tvrdší režim a hlavně se tam vězni na „půlky“ chytali nejméně.

Robert přese všechno dál Bohu důvěřoval. Den před soudem rozdal své osobní věci spolubydlícím, kteří mu ale nedávali nejmenší šanci. Když se i vězni s lehkými paragrafy vraceli s nepořízenou, byla v něm malá dušička. Stal se však zázrak.

Ani státní zástupce proti osvobozujícímu verdiktu soudkyně nic nenamítal. Když se Robert vracel s dozorcem přes vězeňský dvůr, natlačení vězni v zamřížovaných oknech jen nevěřícně hleděli, jak kráčí s prstem vztyčeným k Bohu.

Robert svou šanci nezahodil. Našel si práci a začal splácet dluhy. Přičlenil se ke

Sobotní březnový večer 2019, klubovna

sborového domu Církve bratrské v Českém Těšíně. V polstrovaných sedačkách spolu s vězeňským kaplanem sedí před zraky třiceti mladých lidí čtyři bývalí vězni. Po jejich vyprávění o tom, jak se ve vězení rozhodli pro Krista, vstává Aneta, hezká romská žena, Robertova manželka. Líčí, jak poté, co uvěřil, nemohla jeho změnu přijmout. Vadilo jí to nejen při návštěvách ve věznici, ale i po jeho propuštění, když už měla tátu jejich dvou společných dětí po třech letech konečně zase doma. Chtěla ho mít takového, jaký byl dřív.

za šedivou branou Příběhy vězeňského kaplana

Robert patřil v Českém Těšíně do okruhu známého podnikatele Radovana Krejčíře. Hrál úspěšně fotbal. Vyrůstal ve formální romské katolické rodině, ale rychlé zbohatnutí během kupónové privatizace při kšeftování s knížkami ho přivedlo k dalším obchodům s cigaretami, lihovinami, drogami a on se stále nemohl milionů nasytit. Netušil, že jejich organizované bandě je na stopě kriminální policie a že v autech, kde si domlouvali trestnou činnost, mají nainstalované odposlouchávací zařízení. Ve dvě ráno mu vtrhla do bytu URNA a vzápětí ležel na zemi s pistolí u spánku. Všechny pozavírali. Sedět šel už podruhé.

V Ostravě-Heřmanicích tehdy vykonával dlouhý trest jeho bratranec Jeník, také jedna z mých „oveček“. Když Robertovi od něho přišlo do vazby psaní, aby přijal Pána Ježíše, pomyslel si o něm, že se zbláznil. Když jsem ale začal docházet za Robertem na vazbu, ledy začaly tát. Sazba za organizovaný zločin byla 5 až 12 let.

32 květen 2019

Vězni v zamřížovaných oknech jen nevěřícně hleděli, jak kráčí s prstem vztyčeným k Bohu.

Když Bůh vyslyšel jeho modlitbu a Robert vyvázl s nejnižším trestem, byl radostí bez sebe. Plně se vydal Bohu.

Následovalo jeho přemístění k nám do Heřmanic, kde kromě Jeníka seděl i jeho vlastní bratr, narkoman. Prošel zde bolestivou zkouškou, když mu venku zemřel jeden z dalších sourozenců. Po vypršení poloviny trestu požádal o podmínečné propuštění a o přemístění do jiné moravské věznice, kde soudci pouštěli nejvíce.

Výsledkem byl pravý opak. Eskortovali ho do Nového Sedla, na opačný konec republiky, kam bylo pro rodinu obtížné dojíždět

sboru AC v Českém Těšíně a prosil Anetu, aby se šla do shromáždění podívat s ním.

I když to odmítala, nevzdal se. Aneta si zprvu při pohledu na zdvižené ruce myslela, že se ocitla v nějaké sektě. Nakonec ji přemohl jejich srdečný zájmem a laskavost a souhlasila, aby se za ni modlili. Prožila Boží dotek a po čase se i ona vydala Kristu. S Robertem měli stejné příjmení už za svobodna, proto jsem se domníval, že jsou manželé. V církvi pak byli i oddáni. Aneta zakusila sama vyslyšení modlitby, když Boha prosila za svoji matku s diagnózou rakoviny a lékař jí pak sdělil, že je zdravá.

Robert pomáhá širší rodině, z níž se už někteří také stali členy církve, jiní z příbuzných žel pobývají i v naší věznici. Věnuje se na sídlišti romským dětem. Podporuje také budování korejského misijního společenství ve Frýdku-Místku. Je radostný, ale zůstává přitom pokorný a vytrvalý. A Bůh Robertovi a Anetě viditelně žehná.

■ Jan Kočnar, vězeňský kaplan

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 22. 5. 2019 (i e-mailem) na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Návrat ztraceného syna od autora Henriho Nouwena . Výhru věnuje vydavatel.

Tajenka z čísla 04/2019: Ve tvé pravici je neskonalé blaho.

Knihu Schůzky s Ježíšem vyhrává Pavla Páralová, Ústí nad Labem. Připravil Dušan Karkuš.

2019 květen

33

post scriptum

Lidi z vlaku text otakar štanc

J

ezdíte do práce vlakem? Možná ne. Třeba máte tu výhodu, že pracujete za rohem a můžete vyrazit za pět osm po svých. Nebo si dopřáváte luxus automobilu a ranní přesuny trávíte v soukromí. Nebo dokonce do práce vůbec nemusíte. Většinu z nás ale v životě nemine období, kdy se v železném rytmu pracovních dní dopravujeme do školy či do práce nějakým hromadným dopravním prostředkem. Obvykle vlakem nebo autobusem, někdy metrem či tramvají, méně často lanovkou, zřídka letadlem a zcela ojediněle lodí.

V mém případě má dominantní pozici vlak. Služby státních drah využívám k tomuto účelu spokojeně už mnoho let.

Nechci nijak snižovat zjevné přednosti ostatních způsobů dopravy, ale musím konstatovat, že cestování vlakem má své osobité klady. Jízda

Pozdravíte se, vyměníte si úsměv, ale do řeči se pravděpodobně nedáte.

po železnici je obvykle klidná, bezpečná, ve vozech je mnoho prostoru, v naléhavých případech je k dispozici toaleta, někdy i funkční. Ale především, a zde se dostávám k hlavnímu bodu, máte zde dobrý přehled o ostatních cestujících. Ano, v tomto vlak opravdu vyniká. V autobuse koukáte lidem leda na zátylek, zato ve vlaku vidíte polovině pasažérů do tváře. V metru neslyšíte vlastního slova, ve vlaku bystré ucho zachytí i zajímavý hovor z druhého konce vagónu. V tramvaji je velká fluktuace, ve vlaku lidé spořádaně udržují své, často oblíbené, pozice. Zkrátka pozorovací podmínky jsou téměř ideální, i když je někdy nutné využít odrazů ve sklech či se nenápadně vyklonit do uličky.

34 květen 2019

otakar štanc CB Černošice

A pak jsou tam samozřejmě oni. Kdo? No přece štamgasti. Pravidelní cestující, kteří s vámi sdílí stejný úděl cesty do rachoty. Ti, v jejichž blízkosti trávíte tolik času. V určitém smyslu se možná jedná vlastně už o komunitu. Komunitu se zvláštními, poněkud tajemnými rysy. Je možné, že se zde stejní lidé potkávají stokrát, dvěstěkrát, třistakrát za rok.

Znáte už téměř dokonale jejich tváře, pohyby, hlasy, oblečení, parfémy… A přece nevíte, odkud a kam jedou. Neznáte jejich jména, jejich rodiny a osudy.

Jejich radosti nebo smutky. A stejně tak oni znají/ neznají vás. Pozdravíte se, vyměníte si úsměv, ale do řeči se pravděpodobně nedáte. Nebo jen po povrchu.

V této atmosféře je ovšem mimořádný prostor pro vlastní fantazii. Mohu si hrát na takového malého Sherlocka Holmese a z drobných indicií splétat v hlavě příběhy svých spolucestujících, jejichž pravdivost si ale nikdy nebudu moci ověřit. Jistě v duchu mnohým z nich křivdím. Třeba té protivné bábě se zlatými zuby, která svou igelitkou vždy jasně naznačí, že vedle ní volno není. Nebo naopak někoho přeceňuji, ale ten šedovlasý pán s Literárkami v ruce přeci nemůže nebýt (minimálně středoškolský) profesor.

A závěrem malá paralela. Ty naše kostely, sbory, shromáždění… Nemají k tomu vlaku někdy až moc blízko? Jedou každou neděli. Už hodně let. Štamgasti jsou na svých místech, občas někdo nastoupí, jiný vystoupí. Některým vidíme jen ten zátylek, jiné tváře ale známe dokonale. Taky pohyby, hlasy, oblečení, parfémy… Usmějeme se navzájem. O mnohých něco víme, o ostatních si něco myslíme. O někom lépe, o někom hůře. A oni zase o nás. Nemusíme se přece až tak vnucovat, nakonec, co je nám do nich. A dá se takhle jezdit dlouho. Dlouho…

■

CH5

HLEDÁ SE!!!

CH13 CH7 CH8 CH9

CH10 CH11 CH12

CH14

CH15

STŘEDOZEMNÍ MOŘE

chlapec, 12 let, jméno Ježíš

JERUZALÉM

IZRAEL

EGYPT

Mt 1,20

CH6

?

Tištěné pexeso (na 350g papíře) lze objednat na brana@cb.cz za cenu 30 Kč za kus. Objednaná pexesa zasíláme na sbory s výtiskem dalšího čísla časopisu Brána.

CH4

Podle obrázků urči, která biblická postava bude na posledním pexesu, a odpověď zašli na krizovka@cb.cz do 22. 5. 2019. Deset vylosovaných dostane vytištěné pexeso. Po vylosování výherců můžete s novou sadou obrázků hrát pexeso on-line na www.brana.cb.cz.

CH2

SOUTĚŽTE O BIBLICKÉ PEXESO!

CH1 CH3

V minulém čísle: petr

H15

Bůh obdařil člověka obdivuhodnými schopnostmi a poklady, zároveň nás však upozorňuje, že i ten nejdůležitější dar a poklad máme v hliněné nádobě. (2K 4,7) Kdybychom toto podobenství poněkud rozšířili, pak příkladem takové nádoby může být klidně i lidský mozek. Svým utvářením a způsobem fungování nepřestává fascinovat vědce, kteří o něm umějí dlouhé hodiny vyprávět, a přece stále vědí jen velmi málo. Přitom ale mozek funguje v podmínkách porouchaného a nedokonalého hmotného světa a sám o sobě je celkem zranitelný.

Každý jsme asi někdy zažili, jak nespolehlivá a nedokonalá může být lidská

Je horší zapomínání, nebo zkreslené vzpomínky?

Paměť nás klame paměť, byť ji nutně potřebujeme k tomu, abychom chápali minulost i přítomnost a mohli uvažovat o budoucnosti. Vysvětlení nedokonalosti paměti spočívá v nedokonalostech našeho mozku. Paměťové stopy totiž nejsou nic jiného než posílená spojení mezi určitými nervovými buňkami v různých částech mozku. Když si máme zapamatovat něco nového, nevytvářejí se nám vždy nová spojení, ale navazujeme přitom na podobné paměťové stopy, které už v mozku jsou.

K tomu máme navíc dva poměrně rozdílné druhy paměti. Do té krátkodobé se zaznamená vše, co vnímají naše smysly, ale nevydrží to dlouho; kdežto do paměti dlouhodobé se přepisují paměťové stopy už protříděné, ty, které jsou z nějakého důvodu důležité.

Proč jsou důležité, to se mnohdy vymyká našemu chápání. Někteří z nás si stěžují na to, Řada Američanů si dopodrobna zapamatovala, že si zapamatují kdejaký nesmysl. Anebo při silném zážitku, jako jsou radostné události co přesně dělali ve nebo na druhé straně katastrofy, se do dlouhodobé paměti může „zapečetit“ každý dechvíli, kdy se dozvěděli tail z dané životní epizody. o atentátu na prezidenta Ani dlouhodobou paměť ale nemůžeme považovat za něco stabilního. Ze zkušenosti Kennedyho; vzpomínky na víme, že zapomínáme. Zapomínání se ovšem zkoumá mnohem obtížněji než pamatováatentát samotný jsou však ní. Zatím není úplně jasné, jak může dojít k tomu, že se paměťová stopa v mozku úplně tím zkreslenější, čím více zpřetrhá. Mnohem častěji se nám zřejmě stává, že stopa existuje, jen si ji v danou chvíli o nich mluvili. nedokážeme vybavit. V takovém případě se doporučuje, abychom paměť zaměstnávali, pracovali i s dávnými vzpomínkami a tak podobně. Jenže právě v tom je dlouhodobá paměť poněkud zrádná. Když jednou vzpomínku „vytáhneme na povrch“, už ji do paměti nevrátíme ve stejném stavu, v jakém jsme ji vyňali. Už jen tím, že si vzpomeneme, paměťovou stopu přetváříme. Tím pádem si v hlavě nevědomky vytváříme každý svou vlastní verzi minulosti – a bývají z toho urputné hádky o to, co si kdo pamatuje lépe.

Pokud se někdy do takového sporu dostaneme, měli bychom si uvědomit, že to může být právě naše paměť, která selhává. Jediné, na co se můžeme doopravdy spolehnout, je Boží spravedlnost. Koneckonců Bůh může i nedokonalost naší paměti obrátit k dobrému – tím, že k nám živě a nově promlouvá a namísto ztuhlého, neměnného zákonictví díky tomu můžeme jít cestou živé víry. text Martin Srb foto Victor hugo king a archiv