19/1

iNform

ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 51 | cena 43 Kč

uvnitř

01|2019 brana.cb.cz

oběť člověka odvaha, zoufalství či beznaděj? jaká hodnota může být větší než vlastní život?

inzerce

z obsahu

editorial

4 Slovo

O Božím soudu

6 Rozhovor

Jakub S. Trojan: Víra si

nenárokuje definitivní odpovědi

Milí čtenáři,

12 Téma

Oběť člověka

20 Rodina

Za světlem z temnoty

28 Diskuze

30 let demokracie

32 Svědectví

Příběhy vězeňského kaplana – Fitti

příště Hledání Boží vůle

Jiří Hofman

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 01/2019 Ročník Bratrské rodiny 51 Českobratrské rodiny 76 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 31. 12. 2018 Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková Mgr. Martin Srb – Mgr. Radislav Novotný Bc. et Bc. Pavla Lioliasová

hodnota lidského života je tématem, kterého se dotýká hned několik článků a které se jako červená nit táhne celým lednovým číslem časopisu. V lednu před padesáti lety zemřel Jan Palach a my jsme vyzpovídali faráře CČE Jakuba S. Trojana, v jehož sboru byla rodina Palachových zakotvena a který Jana Palacha pohřbíval. Lidské oběti je pak věnováno celé téma. O lidském životě z trochu jiného úhlu pohledu vypráví i příběh obráceného zločince nebo rubrika, ve které vám představujeme křesťany se zajímavými profesemi. V hovorech nad Biblí bude řeč o hodnotě života nejcennějšího, prodaného za třicet stříbrných. Rovnýma nohama do života se pak dostanete v reportáži z Ostravy, která zpívá gospel.

S novým rokem jsme zařadili i nové rubriky, jednu v cyklu Svátosti – Večeři Páně, druhou bude série Svědectví vězeňského kaplana. To, co na stránkách časopisu Brána letos už nenajdete, je seriál Confessiones a kulturní cyklus Z prachu a stínu. Tolik o tom, co přináší lednové číslo časopisu Brána.

A co přináší nový rok?

V rukou máte první číslo nového ročníku časopisu Brána. První list jsme otočili i v kalendáři. Čeká nás tři sta šedesát pět dnů prožitých – zatím nevíme jak. Co přinesou? Jaké budou? Co uvidíme, až se za rok ohlédneme za tím, jak a čím jsme prošli? Co budeme cítit? Co můžeme už teď, na prahu nového roku, udělat pro to, aby to byly pocity jako radost, vděčnost, spokojenost? Často si říkám, jak mohou s pokojným srdcem takto dopředu hledět lidé, kteří nespoléhají na Boha. Ti, kteří spoléhají, mají totiž ohromnou výhodu. „Já jsem ta cesta, pravda a život,“ říká Pán Ježíš a ukazuje tak cestu každý den.

A s ní i způsob, jak každý z těch dnů prožít, aby „Jeho radost byla v nás a naše radost byla plná“. Užijme si každý den. Radujme se z každé chvíle, protože je-li dobrá, pomine. Tak si ji vychutnejme. A protože je-li zlá, také pomine, a může nás posunout blíž Bohu.

Přejeme nám všem, abychom o každém dni roku 2109 mohli spolu s žalmistou v Ž 118,24 říct: „Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho.“

redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková

Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

eva čejchanová

slovo

Daniel 7,9–10

O Božím soudu text bronislav matulík ilustrace brána

N

ový rok je předběžným dnem soudu a naděje. Jako křesťané se přidržíme knih, o kterých čteme v Bibli, knihy skutků a života. Ani jedna z nich však není knihou zavržených! Bibličtí pisatelé se na mnoha místech Písma zmínili, že se před Bohem píše jakási kniha, což je třeba brát obrazně, ale velmi vážně.

Dnes by patrně psali o nějakém centrálním nebeském počítači s nepředstavitelnou pamětí, který nikdy „nespadne“, do kterého se žádný pozemský ani ďábelský hacker nedostane, nikdy nebude zavirován a jehož data jsou nesmazatelná, nezcizitelná, nedají se zfalšovat ani zneužít. My však zůstaňme u obrazu starých dobrých knih, tehdy svitků. U knihy lidských skutků a knihy života.

Soud podle Knihy skutků Představme si to s autorem knihy Daniel: Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý… Zasedl soud a byly otevřeny knihy. (Da 7,9–10) Jan, autor Zjevení, píše podobně: A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách.

(Zj 20,12) Jinými slovy, Božímu soudu nelze uniknout ani útěkem ze života, nevyhnou se mu živí ani mrtví. Nikdo nebude vynechán, všichni si budou ve smrti i na soudu rovni, nic nebude opomenuto, všechno vyjde najevo, jak o tom mluvil i Pán Ježíš: Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno. Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, co jste šeptem mlu 4 leden 2019

„Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý… Řeka ohnivá proudila a vycházela od něho, tisíce tisíců sloužily jemu a desetitisíce desetitisíců stály před ním. Zasedl soud a byly otevřeny knihy.‟

vili v tajných úkrytech, bude se hlásat ze střech. (Lk 12,2n) Soud podle knihy lidských skutků bude přesahovat všechny popsané zkušenosti lidí s klinickou smrtí. Nebude to jen „film života“, který se člověku ve vteřině promítne jakoby ve vzpomínce, ale bude to

dokument promítaný na způsob veřejné produkce pro desetitisíce desetitisíců, vše vyjde na světlo. Každé lidské dobré i špatné rozhodnutí, dobrý čin, přečin i zločin, všichni se dozví, jak kdo žil a jednal v rodině, v manželství, v církvi i mimo církev.

Takže si to nyní představme ne jen podle Daniele, Jana nebo Lukáše, ale podle sebe. To o nás se točí dokument, který bude jednou odvysílán. Všechny naše skutky a slova jsou zaznamenány a budou zveřejněny, ba i myšlenky, neboť lidé budou souzeni i na základě desátého přikázání, které zní „Nepožádáš“ či lépe „Nebudeš dychtit, nebudeš závidět“.

Souzeni navíc budeme ne jen na základě toho, co jsme udělali, ale i co jsme neudělali a udělat měli. Židé také říkají, že kdo ztratil jednu minutu, ztratil celý život. Ne, to není přehnané, vždyť kolik minut jsme promarnili a co všechno se dá udělat, rozhodnout, ba i říci v jediné minutě nebo dokonce vteřině! V okamžiku člověk třískne do stolu, klikne myší, strhne volant, řekne rozhodující ano či ne…

Podle knihy lidských skutků vyjdou najevo všechny naše činy, protože nepřipadá v úvahu pracovat v anonymním režimu.

Dárce života má všechny záznamy uchované v nebeské paměti pro den soudu. Ani zapomnětlivost nebo Alzheimerova nemoc je nevymaže.

Není divu, že naši starší bratři ve víře o svátku Roš ha-šana toužebně vyhlížejí svátek Jom kippur. Mají deset dní k tomu, aby dosáhli smíření s Bohem, odpuštění vin a zapsání mezi vyvolené a zachráněné.

Kdo by se nebál tak masivního, komplexního a veřejného soudu?! Správně tuší, že pomocí může být jedině smíření a dokonalé odpuštění a na základě toho zapsání do knihy života.

Soud podle Knihy života Jan to říká jednoznačně a kategoricky: A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera. (Zj 20,15). Všechno tedy závisí na tom, v jaké evidenci je naše jméno zaznamenáno. Není proto nic důležitějšího, než se dostat do Knihy života.

Což se děje smířením s Bohem, smířením, které se stalo skrze oběť Božího Syna na kříži, protože: Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 6,23) Soud podle lidských skutků by byl skutečně pro každého z nás tragický a kromě jiného také trapný. Zatímco soud na základě zápisu v Knize života bude znamenat naši slávu a definitivní potvrzení spásy, neboť Pán Ježíše se k nám veřejně přizná před Bohem i celým nebeským dvorem.

Jaký je to rozdíl, namísto veřejné produkce našich trapných nebo dokonce zvrácených hříchů, Kristovo přiznání se k nám, kteří jsme omilostněnými hříšníky! Namísto ostudy, přijetí do Boží slávy, kde: Bůh, bude s námi, a setře nám každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo. (Zj 21,4) Je proto namístě už teď se neskonale a vděčně radovat z faktu Božího slitování, sloužit lidem, žít pro Krista, soustřeďovat se na podstatné a nezapomínat na to nejdůležitější, jak už své apoštoly napomínal Kristus: Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích. (Lk 10,20) Přičemž zapsání do Knihy života se stalo opravdu pouze z milosti, pro smírné dílo Kristovo, není závislé na naší absolutní dokonalosti, jde jen o to vést poctivý zápas o Boží věci, jak psal Pavel Filipským: Ano i tebe prosím, můj věrný druhu (Syzygos), ujmi se jich (Euodie a Syntyché); vždyť vedly zápas za evangelium spolu se mnou i s Klementem a ostatními spolupra-

covníky, jejichž jména jsou v knize života.

(Fp 4,3) Obě zmíněné ženy byly výraznými křesťankami ve filipském sboru, měly však spolu velký spor, takže je apoštol přísně a jmenovitě napomínal, přesto však nezpochybnil jejich zápis v Knize života.

K tomu však přece jen dodejme, že je třeba být opatrný, dobře a vítězně bojovat, aby člověk nebyl z oné Knihy života vymazán, neboť taková varianta existuje. Teolog Jan o tom psal formálním křesťanům do Sard: Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly. (Zj 3,5)

Závěr Je nový rok, v nebi se píší knihy, my zpytujeme svědomí, zkoumáme svou víru i vzta-

hy k lidem. Jsme si dobře vědomi, že podle svých skutků bychom před Bohem na soudu neobstáli. Radujeme se, že spaseni budeme jen na základě milosti pro oběť Ježíše Krista, ale přece budou naše činy důležité. Kéž by byly v roce 2019 dobré, k pomoci našim bližním a ke slávě Boha.

Povzbuzením nám může být slovo proroka Malachiáše: Tehdy ti, kteří se bojí Hospodina, o tom rozmlouvali; Hospodin to pozoroval a slyšel. A byla před ním sepsána pamětní kniha se jmény těch, kteří se bojí Hospodina a mají na mysli jeho jméno. „Ti budou, praví Hospodin zástupů, v den, který připravuji, mým zvláštním vlastnictvím, budu k nim shovívavý, jako bývá shovívavý otec k synu, jenž mu slouží.“ (Ml 3,16–17) Amen.

■

Bronislav Matulík kazatel Sboru Církve bratrské v Praze 1, šéfredaktor časopisu BRÁNA, dobrovolník Vězeňské duchovenské péče a bývalý fotograf.

Naši starší bratři ve víře jsou pro mě stále velkou inspirací. Například novoroční vysoký svátek Roš ha-šana (hlava roku). Podle tradice si židé připomínají dvě krajní události světa, stvoření a den soudu. Židé datují svůj letopočet od stvoření číslem 5779, my od narození Krista 2019. Židé podle svého kalendáře slavili nový rok na podzim loni se západem slunce 9. září 2018 (letos pak 29. září 2019), my opakovaně 1. ledna podle gregoriánského kalendáře. Nový rok je univerzálním svátkem, přesahuje židovství i křesťanství, neboť všichni bez rozdílu jsme Božím stvořením a všichni se jednou budeme zodpovídat z toho, jak jsme naložili se svým životem. K novému roku patří i troubení na beraní roh šófar připomínající počátek, soud i výzvu k obrácení.

Novoroční svátek zahajuje deset dnů pokání, je však také velmi nadějný, neboť odkazuje do země oplývajícím mlékem a medem…

Oproti Bibli, která zmiňuje knihy skutků a knihu života, Talmud mluví o Knize života, kde jsou zapsáni úplně spravedliví, a o Knize smrti, kde jsou zapsáni úplně zlí. Mezi těmito skupinami jsou lidé, o nichž není rozhodnuto a kterých je nejvíce.

Do které ze zmíněných knih budou zapsáni, se rozhodne během následujících deseti dní do Dne smíření. Budou-li shledáni hodnými, budou zapsáni k životu, jinak budou zapsáni mezi zavržené. Proto se židé po večerní novoroční bohoslužbě zdraví slovy: „Kéž jste zapsáni k dobrému roku.“

2019 leden

5

rozhovor

Víra si nenárokuje definitivní odpovědi ptala se Eva Čejchanová foto bronislav MATULÍK a archiv j. s. trojana

I ve svých jednadevadesáti letech vzpomíná na detaily z doby okupace země vojsky Varšavské smlouvy. Byl přímo v centru dění.

Jako farář ČCE Jakub S. Trojan pohřbíval Jana Palacha.

P

ocházíte z nevěřící rodiny. Jaká byla vaše cesta k Bohu?

Rozhodující pro mě byla léta na gymnáziu. Všechny školy tehdy chodily na film o Rembrandtovi. Končil tak, že starý, nemohoucí Rembrandt vylezl po žebříku na půdu, kde našel svůj obraz Noční hlídka. Odhrnul z něj rukou prach a řekl: „Přece jsem nežil nadarmo.“ Velmi mě to zasáhlo. Přišel jsem domů, mamince jsem řekl, že jsem nemocný a tři dny jsem nevylezl z postele. Tak mě ta myšlenka, abych nežil nadarmo, ochromila. Později jsem dostal pozvání na konferenci křesťanské mládeže, kterou pořádala Akademická YMCA. Pamatuji si, že jsem se ptal, jestli tam budou i děvčata. Byl jsem tam týden a s překvapením jsem zjistil, že křesťanští studenti jsou vzdělaní, diskutují o zajímavých věcech, sportují. Byl jsem dost domýšlivý, ale musel jsem uznat, že toho často vědí a umí víc než já. Viděl jsem jejich postoje, víru, byli ke mně nesmírně slušní a milí a mě to přitahovalo. To byl počátek.

A pak se jednomu učiteli na vysoké škole o vás zdálo, že budete Božím služebníkem…

Ano, to byl katecheta. Spolužáci se mi tehdy kvůli tomu smáli. A ono mu to vyšlo. (úsměv) Na teologické fakultě mě pak uprostřed roku povolali na vojnu k pomocným technickým praporům. Mezi katolickou duchovní elitu – sto padesát čtyři řeholníků ze všech řádů. Nádherní lidé, vzdělaní, pracovití, skvělí.

A mezi nimi já, jediný evangelík. I to byl dar shůry. Vynikali jsme nad všemi blízkými vojenskými oddíly. Nikdo s námi nechtěl hrát volejbal ani soutěžit s naším pěveckým sborem.

Tam jsem strávil tři roky života.

6 leden 2019

V období Pražského jara jste byl farářem Českobratrské církve evangelické a z pozice této služby jste v lednu 1969 pohřbíval Jana Palacha. Patřil do vaší farnosti.

Znal jste ho osobně?

Ne příliš. Když jsem se v Libiši stal farářem, on už byl v Praze na studiích. Jeho maminka bydlela ve Všetatech, které patřily k rozsáhlému libišskému sboru, a ta občas do Libiše na bohoslužby vlakem přijela. Ale v neděli před tím činem přišel do kostela. Zaujal mě, měl soustředěnou tvář a nádherný pohled. A když vycházel z kostela, tak jsme spolu mluvili. Bylo vidět, že to je oduševnělá bytost.

O čem jste tehdy mluvili?

Velmi ho mrzelo, že se lidé přizpůsobují a rezignují, že by bylo třeba je vyburcovat. Řekl, že by byl rád, kdyby se církve více zapojily do toho zápasu uprostřed okupačního systému.

Zdálo se mu, že církve dost nereagují na to, jak se lidé přizpůsobují a že ztratili naději na změnu k lepšímu. Dal jsem mu v tom za pravdu. Šlo z vaší strany v této věci něco dělat – z pozice řadového duchovního, který měl problémy se systémem?

Komunisté vycházeli z toho, že se církve a náboženství brzy přežijí a vymřou. Odmítali, aby církve reagovaly na dění ve společnosti. Nesouhlasil jsem s tím – byl jsem přesvědčen, že evangelium je zvěst, která se týká nejen jednotlivce a jeho životního zaměření, ale celé společnosti. Celého bytí, celého kosmu. Žádná redukce tu není možná. To mě vedlo k tomu, že jsem se angažoval i ve veřejných záležitostech.

Ohledně Jana Palacha – on svůj čin udělal krátce po našem rozhovoru, na nějakou širší

Prof. DrTh. Ing. Jakub S. Trojan (1927) Za svoje postoje byl v roce 1948 vyloučen z VŠO, později vystudoval UK a VŠE v Praze. Stal se farářem, po odebrání státního souhlasu k výkonu duchovní služby pracoval jako ekonom. Po revoluci vyučoval na ETF UK, kde v letech 1990 až 1996 působil jako děkan.

sboru, protože v novinách bylo napsáno jen J. P.. To, že jde o Jana Palacha, jsme se dozvěděli od dcery, která chodila do školy s jeho bratrancem. To s námi hodně zatřáslo. Ale v té chvíli jsem ještě nevěděl, že ho budu pohřbívat.

odezvu nebyl čas. Už jsem se s ním pak nesetkal. Byl sice ještě na pohřbu svého strýce, ale bylo tam tolik lidí, že jsem ho mezi nimi nezahlédl.

tak jsem se pod to vždy podepsal, byly to desítky takových textů. Ze začátku vlastně nikdo netušil, že zrovna Charta 77 způsobí takový poprask.

V roce 1977 jste mezi prvními podepsal Chartu 77. Mělo to nějakou návaznost na smrt Jana Palacha?

Palachova maminka přišla po jeho smrti za vámi, abyste ho pohřbil. Čekal jste, že vás osloví?

Asi také, ale já jsem podepsal víc podobných textů, jejichž obsah se mi zdál podnětný. Když jsem četl nějaký dobrý text,

S Janovou maminkou jsem měl intenzivní rozhovory potom, co se to stalo. Zpočátku jsem nevěděl, že se jedná o člena mého

V církevních obřadech je rozdíl, pohřbívá-li se někdo, kdo si smrt nepřivodil, a sebevrah. Otázku, jestli je Palach sebevrah, jste v sobě tedy musel mít zodpovězenou ještě před pohřbem. Bylo hledání odpovědi těžké?

Ano, to byl problém, který jsem musel nejdřív teologicky zvládnout. Většina sebevražd je aktem zoufalství a beznaděje.

Když si takový člověk sáhne na život, je to proto, že už další život nepovažuje za smysluplný. Než jsem začal psát kázání, musel jsem se sám sebe ptát, jak na to budu reagovat. Jestli to byla sebevražda, nebo sebeoběť. A řekl jsem si: Tohle přece nebyl

→

2019 leden

7

rozhovor

akt zoufalství. On tím činem chtěl oslovit celou společnost. Chtěl mobilizovat lidi, aby se zamýšleli nad tím, jaký je jejich vztah k současné situaci ve společnosti.

Nemyslel na sebe, ale na druhé. A použil způsob, který je nepředstavitelně účinný. Říkáte „účinný“. Co Palachova smrt udělala s lidmi?

Bylo neuvěřitelné, jak hluboký dopad to mělo nejen v Praze, ale v celé zemi. Dokonce i představitelé režimu byli vyvedeni z míry, režim byl na několik týdnů otřesen.

Protože se jednalo o akt nikoli nepřátelský, ale bylo to sebezmaření, které mělo své poselství. V té době se ještě před Palachovým činem hodně psalo o mniších z Vietnamu, kteří se upalovali. V křesťanství to tradice nebyla – spíš byli upalováni ti, kteří byli pokládáni za kacíře. Můj předchůdce mi později napsal, že kdyby Palach chodil na konfirmační cvičení, tak by to věděl. Nicméně nejspíš proto ho napadla tato cesta.

Interpretoval jsem si to tak, že to pojímal jako čin, nad kterým se lidi zastaví a řeknou si: „Když tak mladý člověk jde až k sebeoběti, tak co mám dělat já jako občan?“ Ne napodobovat, ale vytvářet svými činy postupně takovou sumu malých obětí, které by se daly srovnat s tou jednou velkou obětí Jana Palacha. Něco ze svého života, čím bych se pokusil tu situaci ve společnosti změnit, po malých dávkách se odevzdávat. Nebyl jsem v tom sám, cítilo to tak tehdy hodně lidí.

Když jsme pak při pohřbu šli pražskými ulicemi, bylo tam nepředstavitelné množství lidí. S takovou důstojnou pozorností a zasažeností. Bylo ticho, lidé plakali.

Jak se projevovalo „vyvedení z míry“ představitelů režimu?

Několik dní byli úplně bezradní. Tehdy to byl teprve začátek normalizace, hodně politiků bylo nejistých. Ne všichni tu dobu přežili ve svých funkcích, někteří byli později odstaveni. Ale ze začátku to s nimi hnulo, povolili důstojný pohřeb s průvodem Prahou. To bylo něco monumentálního. Lidé znali příběhy těch vietnamských mnichů, takže tomu taky v tomto duchu rozumě 8 leden 2019

li. Když se z toho pak vláda vzpamatovala a celá událost trochu odezněla, začala hledat řešení, jak to celé znevýznamnit. Pak začali říkat, že Palacha někdo zneužil.

Vilém Novotný přišel tehdy s vysvětlením, že smrt Palacha byla nepovedený pokus s takzvaným „studeným plamenem“. Že se nechtěl upálit, ale že se jim nepodařila namíchat směs. Věřil tomu tehdy někdo?

Nikdo.

Jakou odezvu Palachova smrt způsobila v církvi?

Diskuze se nakonec ustálila na tom, že to byl akt sebeoběti. I katolíci z toho vychá-

z toho Boha vynechal. Že to byla oběť odvahy pro společnost. Jak si myslíte, že na jeho čin hledí Bůh? Bůh po nás chce oběti – každý malý půst je takovou obětí. Ale tohle je přece jen oběť konečná…

O Palachových motivech už tu byla řeč, ale nikdo z nás je nezná s jistotou. Nemám odvahu dát nějakou definitivní odpověď.

Já to nevím. Já doufám. Patří k víře, že si nenárokuje být definitivní v odpovědích.

A Palach to posunul až do míst, kde teologickou nebo biblickou odpověď nenajdeme. Ale to je dobře. Protože celé bytí nás znovu a znovu staví před otázky, na něž nemáme odpovědi. Přesto jsme voláni k tomu, abychom si tyto otázky položili,

Když jsme při pohřbu šli pražskými ulicemi, bylo ticho.

Lidé plakali.

zeli. Rodině se dokonce nabízel katolický biskup, že by pohřeb vedl. Jenže Palachovi řekli, že jsou evangelíci.

abychom tváří v tvář těm problémům stáli, zvládli je a šli kupředu s tímto darem a zároveň výzvou.

Jan Palach umíral tři dny. V rozhovoru, který s ním před smrtí vedla jeho ošetřující lékařka na příkaz „nějakých dvou pánů“, kteří chtěli o skupině „živých pochodní“ vyzvědět co nejvíc, se ho ptá: „Když vidíš, jak strašně to bolí, nemyslíš si, že by toho ti ostatní měli nechat?“ A Palach odpovídá: „Ono to sice bolí, ale Hus taky umřel na hranici.“ Vidíte i vy spojitost Palachovy smrti s Husovou?

To nás vrací k Palachově mamince. Ona se musela vyrovnat nejen s tím, že přišla o syna, ale i s tím, že potom spousta dalších matek přišla o své děti. Ve vlně sebeupalování, kterou Palachova smrt spustila, zahynulo od ledna do dubna 1969 dalších sedm lidí a 19 bylo těžce popáleno. Jak to nesla?

Jsou to obrazy dějinné sebeoběti a Palach měl českou historii rád. Jenže rozdíl byl v tom, že Husa upálili, byl to trest. Kdežto Palach si musel položit otázku – a já doufám, že si ji položil –, jestli to sebezmaření má smysl.

Hus nemusel umřít, byla to jeho oběť pro pravdu Boží. U Palacha se zdá, že

O dalších obětech už se pak nepsalo a spousta lidí o tom vůbec nevěděla. Jen o Janu Zajíci, o tom ještě ano. Ze smrti syna byla samozřejmě nejprve velmi zoufalá. Ale každým dnem dostávala spousty dopisů solidarity a díků, tak začala chápat, že Janova smrt přesahuje rodinu. Bylo to pro ni zjevení – že se celá společnost probudila k takové účasti. A to jí pomohlo.

Podporu měla i ze strany dívky, se kterou její syn chodil.

POHŘEB JANA PALACHA Rozloučit se přišly davy lidí.

J. S. Trojan pohřeb vedl.

Na paní Palachovou pak tlačila StB. Měl jste i vy po pohřbu problémy tohoto druhu?

Neměl, alespoň ne přímé a ne hned. Nechtěli vyrábět další mučedníky. Ale v září, devět měsíců po pohřbu, přišli s tím, že Palach to udělal tak důstojným způsobem, že k tomu musel být připraven. Že ho nejspíš připravil farář a že mají svědky na to, že jsem to byl já. Nejspíš to chtěli využít k tomu, aby mohli říct: „Vidíte, jak špatný vliv má církev na mládež.“ Požádal jsem je, ať ty svědky přivedou. A oni řekli, že nemůžou, protože by se mohlo ukázat, že nemluví pravdu. Na to jsem jim řekl, že jsou velmi laskaví k falešným svědkům, ale mne do toho chtějí namočit, a zakončil jsem to: „Já vám ty vaše starosti závidím.“ Chtěli vidět můj kalendář, jestli tam nemám záznam o setkání s Palachem v datech udaných svědky. Neměl jsem, protože jsem se kromě toho rozhovoru na zápraží kostela s Palachem opravdu nesetkal. Chtěli si kalendářík vzít, ale já jsem jim ho nedal. Pak jsem šel rovnou na Synodní radu a celou cestu jsem si držel tašku s tím deníčkem pod paží, protože jsem měl strach, že mi ji někdo vytrhne.

A od té doby jsem si všechny události psal ve zkratkách a iniciálách, takže dneska, i když ty deníky pořád mám, už nevím, co ty zápisky znamenají.

Za tři roky, na výročí Palachova úmrtí, mi pak vzali státní souhlas k výkonu farářské služby.

Jana Palacha ale vytáhli z hrobu na Olšanském hřbitově už krátce po pohřbu.

Ano, to se tenkrát přišla rodina poradit, co mají dělat. Že jim řekli, že si ho buď vyzvednou a převezou do Všetat, nebo že ho pohřbí ve společném hrobě a rodině neřeknou kde. Takže až do revoluce byl ve Všetatech.

To asi komunisti moc nevyhráli, protože takto lidé chodili na dva hroby…?

Na Olšanech na Palachův hrob dali jméno nějaké cizí paní, jako by tam ležel někdo jiný. Nebylo poznat, že to byl jeho hrob.

Ale lidé tam stejně dávali svíčky. Ve Všetatech to měla státní bezpečnost ještě snazší, protože když tam na výročí přijela skupinka mladých, pochytali je už na nádraží.

I když Palachova oběť otřásla národem, se systémem to nehnulo. To, čeho chtěl docílit, se mu povedlo až po dvaceti letech – sametová revoluce začala Palachovým týdnem. Vzpomínal jste na něj? Co jste si myslel?

Že zemřel a ještě mluví, i to je v Bibli. Ta vazba na jeho čin byla patrná. V lidech to zůstalo, celou dobu to nosili v srdci. Posi-

lovalo je to. Čekalo to na svoji příležitost.

Pro mě z toho vyplynulo, že bychom měli svůj život naplnit každodenní odpovědností. I takové úsilí něco stojí. A zároveň tím člověk roste. Zušlechťuje ho to, činí ho to citlivějším k problémům druhých i společnosti. Odpovědnost je pro mě základním prvkem víry. Víra je odpovědí na Boží výzvu, která nás volá k tomu, abychom pravým způsobem naplnili svůj život. Ve slově „odpovědnost“ je v mnoha jazycích slyšet „odpovídání“ – na to, co k nám přichází jako výzva „Ty máš tak či onak jednat“. Tak nás oslovuje Bůh, prostřednictvím Ducha svatého.

Lze v Bibli najít příklad lidské oběti podobné té Palachově?

Když jsem si připravoval kázání na pohřeb Jana Palacha, tak jsem jej hledal. A našel jsem jej u Samsona. Tam to také nebyla sebevražda – sám zahynul, aby pomohl svým bratřím. Sebevražda je aktem beznaděje, Palach však měl naději, že jeho čin lidé pochopí jako výzvu. Ne v podobě, jakou provedl on, ale v těch drobných aktech sebeoběti a v rezistenci.

Samsonovi Bůh na konci vrátil jeho sílu, i když ve svém poslání selhal. Lze to vnímat tak, že Bůh Samsonovi odpustil?

V případě Samsona jistě. V případě Palacha se neodvažuji to říct. Jsem teolog a biblickou zvěst považuji za obrovskou sílu, osobně i pro společnost. Ale připouštím, že jsou tam otázky, na které ani já jako teolog odpovědi nemám. Já sám jsem Palacha nechápal jako někoho, kdo si zmařil život, ale jako svědka.

■

2019 leden

9

reportáž

Ostrava zpívá gospel text a foto eva čejchanová

Je sobota 1. prosince po druhé hodině odpolední.

Začíná generálka. Malým sálem zní rozezpívávání.

Sto sedmdesát lidí, z nichž velká většina není věřících, nikdy profesionálně nezpívala a neumí anglicky. Nejlepší sestava na to, zpívat v angličtině na koncertech o Bohu.

A

teď operně – jdeme do sklepa pro víno. Nebýt toho úsměvného textu, je to síla, která mi okamžitě připomíná Pláč Židů z opery Nabucco. A to je teprve začátek.

Kolem stolků se shlukují skupinky.

Mnozí se tu znají už z minulých ročníků. Projekt Ostrava zpívá gospel jede letos v severomoravské metropoli už šestým rokem. To ale vůbec neznamená, že se budou lidé v pěveckém sboru znát. „Přihlašování se provádí ve stanovený den a hodinu on-line a je to mazec,“ říká Jarmila, která se gospelových koncertů jako člen souboru účastní už počtvrté. „Všichni jsou si rovni, nikdo nemá výhodu – ani ten, kdo krásně zpívá, ani ten, kdo absolvoval všechny ročníky. V určený den a určenou hodinu je každý, kdo chce zpívat, ‚na značkách‘. Vím tu o mnoha lidech, kteří čekají u počítače, až to vypukne,“ směje se.

Minutu před pátou zkoušela, jestli už se může přihlásit, ale začalo to opravdu až v pět. Alty byly naplněny během deseti

10 leden 2019

minut a celý sbor byl obsazený do půl hodiny. Žádné hlasové zkoušky, žádný výběr.

Jediné dva požadavky jsou věk nad 15 let a povinná účast na zkouškách. Těch je pět, navíc dvě celodenní, z toho jedna výjezdní s možností noclehu. Během pěti týdnů

Projekt pro celé město

od chvíle, kdy těleso vznikne, až do třech koncertů odzpívaných v profesionálních podmínkách a za doprovodu profesionálních muzikantů, se z těchto lidí stane komunita. „Je tu neuvěřitelná atmosféra. To se musí zažít, těším se na to každý rok. Už zkoušky jsou zážitek. Všichni se tu k sobě chovají hezky. A při koncertech si to na pódiu vyloženě užíváme,“ dodává další z účinkujících.

To je ostatně výzva, kterou zakončuje generální zkoušku sbormistr Terry English – hlavně si to užijte. S vedením velkých pěveckých sborů má dvacetileté zkušenosti. A dar od Boha. Typický Čech nedokáže pochopit, kde se v tom kudrnatém Angličanovi bere tolik energie. Pořád je v pohybu, s úsměvem, neustále rozpohybovává ostatní, reaguje na každý hlas a úsměv vykouzluje na tvářích zpěváků nejen grimasou, ale i svou češtinou: „Až začne hudba, budete zmizet, děéécka. Já vám ukášu!“ Po generálce se všichni vrací do malého sálu. Je čas převléknout se do bílého a připravit se na to, že za chvíli budou stát na pódiu v záři světel, před halou plnou

info box

Ostrava zpívá gospel je projekt podporovaný organizací YMCA Ostrava-Poruba. Jeho duchovním otcem a zároveň sbormistrem gospelového sboru je Terry English z Velké Británie, zakladatel projektů Fusion, Tensing, Revelation a dalších.

Každý ročník OZG má jiný repertoár a představuje konkrétního člověka, který potřebuje pomoct v těžké životní situaci. Letos to byl osmnáctiletý student Milan Franc, který přežil masivní krvácení do mozku při mozkové příhodě, ale rehabilitační programy, které k uzdravení potřebuje, pojišťovna nehradí. Lidé mohli pomoci prostřednictvím DMS, jejichž pomocí se podařilo vybrat 30 tisíc korun. K tomu přibyl ještě výtěžek ze vstupenek a taky dar jednoho ze sponzorů. Výsledná částka se nakonec vyšplhala zhruba na dvojnásobek.

V ZÁKULISÍ

Otázka na Alici Prudilovou skalní členku OZG

Co když chce někdo, kdo zpíval, vědět o evangeliu víc?

Pro lidi, na které se ptáš, pořádáme sérii diskuzních večerů s názvem K jádru gospelu, tedy evangelia. Setkání probíhají v domovech členů CB Trojky,

lidí. Ještě předloni si gospelové koncerty lidé chodili poslechnout do evangelického „červeného“ kostela v Moravské Ostravě. Protože byl ale vždy plný k prasknutí, loni se přesunuly do auly Gong, která má kapacitu 1 500 míst. Sbor se ze 70 zpěváků rozrostl až na letošních 170 a atmosféru kostela vytváří alespoň velká projekce jeho interiéru na plátnech za pódiem a v centru auly.

A jde se. Nejde si nevšimnout, že pro mnohé zúčastněné je to vzácná chvíle. Bílé krajkové šaty až nad kotníky a v šedých vlasech rudý květ ibišku. Bílá, pečlivě zabalená košile, kterou z látkového pouzdra opatrně vytáhl vousatý šedesátník. Dokonalé nalíčení a propracované účesy z dlouhých vlasů. Cítím, že tohle je víc než jen koncert.

Za tiché melodie kláves přichází na pódium muzikanti v černém. Když začíná na

stupínky z obou stran proudit bílá řeka zpěváků, aula zní potleskem. Už od první skladby teče z pódia nadšení a energie. Diváci sice mohutně tleskají, ale sedí a odolávají. Ti tancovat nebudou, pomyslím si. Zlom v citech ze strany publika nastává ve chvíli, kdy se na pódiu objevují děti ze souboru Zvonoklíček, aby zpívaly se sborem koledy. Nocí zní mohutné Narodil se Kristus Pán. V hledišti se rozsvítí světýlko mobilu a houpe se ze strany na stranu. Po něm další a další. Mohou jich být stovky. Jsou jak zářivá louka uprostřed noci. Bere to za srdce.

Koncert se chýlí ke konci a rytmus písní nabírá na obrátkách. Pak najednou Terry zastaví sbor. Nevšimla jsem si, že by špatně začali. Taky že ne, obrací se k publiku. Lámanou češtinou je přesvědčuje, že zpívat anglicky je hračka. Během tří minut už zpívají všichni – ve stoje a s tancem. Neuvěřitelné, říkám si. Tak se mu to přece povedlo.

První koncert končí, ale úžasná atmosféra zůstává. Zpívali krásně. Ale čím dál víc vystupuje z celého projektu jeho další rozměr.

Tohle není jen koncert, tohle je misie. Přináší evangelium, radost a pokoj do srdcí lidí, kteří hledají odpovědi, kteří neznají Krista, kteří do té doby, než se ocitli v gospelovém souboru, nevěděli, jak hezké je být vlídně přijat ostatními jako jeden z nich. A co v člověku zanechává možnost tuhle radost vyzpívat.

A vůbec nevadí, že anglicky.

kteří se projektu OZG aktivně účastní. Loni přišlo k našemu překvapení čtyřiadvacet lidí, tak jsme se nakonec rozdělili do dvou skupin. Hlad po evangeliu je realitou.

Má GOZ nějaký dopad na ostravský sbor CB Trojka?

Rozhodně ano! Vztahy se členy sboru totiž po koncertech zdaleka nekončí. V průběhu roku je zveme na naše bohoslužby, skupinky, pobyty, výlety…

A oni přicházejí. Průběžný kontakt s lidmi v mnoha různých fázích duchovní cesty nás udržuje ve střehu a zdravém stavu zápasu za ně. Usilujeme o maximální otevřenost našeho sboru a srozumitelnost ve všem, co děláme.

■

2019 leden

11

téma

oběť člověka text kolektiv autorů ilustrace Ondřej Košťák foto Hermitage Museum, archiv P. Blazka, Lightstock

Izraelci měli Samsona a my Češi Jana Palacha. Dva tak rozdílné příběhy, které spojuje oběť vlastního života.

Krajní pobuřující čin s jiným dosahem a významem.

Mnohými nepochopený a pohoršující. Oba ale pojí a zaráží skutečnost, že život druhých má větší cenu, než jejich vlastní. Nemůžeme se proto vyhnout otázce, čí život má větší hodnotu než náš, pro koho a proč jsme ochotni se obětovat my?

12 leden 2019

S

lovo oběť působí na city. Když slyšíme příběh o člověku, který zemřel při zachraňování druhých lidí, není snadné ubránit se dojetí. Úvahy o tom, co znamená oběť, pak bývají plné slavnostního patosu. V tom se ale skrývá určité nebezpečí. Na oběti totiž není nic sentimentálního, uplakaného, romantického ani dojemného. Ochota k oběti je nanejvýš praktický postoj. Je to záležitost všedního dne. Většinou nejde o žádné ojedinělé dramatické okamžiky, kdy se někdo topí v rozvodněné řece a já stojím na břehu a sbírám odvahu k činu.

Ochota k oběti je něco až děsivě obyčejného. Je to ochota vzdávat se toho, co je moje, pro někoho jiného. Proč? Protože ten druhý je důležitější než to, čeho se pro něj vzdávám.

Většinou nejde o oběť nejvyšší. Nejčastěji obětujeme čas, peníze, vlastní pohodlí, část osobní svobody. Někdy kus vlastního zdraví.

Jen výjimečně jde o obětování života.

Proč je to důležité? Protože když omezíme význam oběti na „ochotu zemřít pro druhé“, kterou pak obdivujeme a opěvujeme s dojetím v hlase, skrýváme před sebou holý fakt, že ochota k oběti se většinou netýká mimořádných a neobvyklých situací. Každý všední den nabízí tisíc příležitostí k obyčejným, nenápadným obětem pro druhé. Žádný patos, žádné dojetí k slzám.

A přece, oběť jako ochota zemřít je důležitý případ oběti, právě proto, že je to případ krajní, a tudíž mimořádně názorný.

Ten, kdo položí život za druhé, totiž určitě jedná nezištně. Může si být jist, že se mu jeho oběť nevyplatí, že z ní nebude mít žádný užitek. Vzdal se totiž všeho. Vzdal se sebe. Vzdal se pokračování vlastního života. Neužije si ani uznání a obdiv, leda snad in memoriam.

Jak máme tedy rozumět tajemství oběti? Jak máme rozumět dramatickému finále Ježíšovy životní pouti? Ježíš sám nás v této věci odkazuje na tajemnou zákonitost rostlinné říše: „Pšeničné zrno, jestliže nepadne do země a nezemře, zůstane samo, zemře-li však, vydá mnohý užitek“. „Ochota zemřít“

je tedy předpokladem a podmínkou nového života. Zrna, seménka a jádra na podzim pokorně padají k zemi a umírají, aby na jaře mohl přijít zázrak zmrtvýchvstání. Smrt je branou k životu, podzimní umírání je cestou k jarnímu vzkříšení, jak každý rok znovu zvěstují posvátné rytmy přírody. Věčné evangelium je takto vepsáno v samotné struktuře vesmíru, jak to krásně formuluje C. S. Lewis.

Je to hlubinný vzorec vší skutečnosti, nezaměnitelná kružba Božího rukopisu. Stvoření zkrátka věrně zrcadlí nevystižitelnou moudrost a slávu Stvořitele.

A tentýž tajemný princip nalézáme i ve světě živočichů. Jak nás poučí pohled do divoké přírody, kde dosud vládne „zákon džungle“, rodiče neváhají obětovat život za svá mláďata. Mámy lesních býložravců bez váhání bojují s predátory za svoje dětičky, nabídnou svoje tělo útočícímu dravci, předhodí šelmě do chřtánu samy sebe, aby ti malí stihli zalézt do bezpečí.

A jak je to ve světě lidí? Myslím, že nikdy nezapomenu na jednu scénu ze Štorchových Lovců mamutů, kdy v období dlouhé mrazivé zimy všichni umírali hlady a Kopčemova maminka si tehdy vyřízla z vlastní nohy kus masa, aby na něj chytila rybu pro svoje děti. Bylo mi dvanáct let, když jsem to četl, ale tohle Štorchovo vyprávění mě úplně rozložilo. Musel jsem na chvíli odložit knihu a jít se projít.

O pár let později mě podobně silně udeřila věta na pískovcovém pomníčku padlým první světové války. Stálo tam: „Oni umírali, abychom my mohli žít“. Četl jsem ta nicneříkající neznámá příjmení na poškrábaném kameni a vzpomínal na zažloutlou fotografii pradědečka Hoška v legionářské uniformě.

Když mi pak po letech kamarádi vyprávěli evangelijní příběh, měl jsem pocit, že už to vlastně odněkud znám. Že to hlavní jsem už kdysi tak nějak pochopil… Díky Kopčemově mamince. A díky těm padlým legionářům na pomníku z roku 1918...

Prof. Pavel Hošek, PhD. (1973) Na ETF UK vyučuje religionistiku, s manželkou Věrou má čtyři děti. Je členem sboru CB na Vinohradech.

■ Pavel Hošek →

2019 leden

13

téma

Pohled filozofa i znalce Bible

Co je oběť? jan sokol

O různých obětech čteme každý den v novinách, ovšem jen ve velice oslabeném až vyprázdněném smyslu slova. „Oběti“ jsou pro nás lidé, kteří zahynuli při živelních pohromách, dopravních neštěstích, teroristických útocích anebo i při hladomorech a epidemiích. Naopak se to neříká o vojácích padlých v boji nebo o teroristech a zločincích, které zastřelila policie. Ani sebevrah není tak docela oběť, protože si smrt způsobil sám. Aby se mluvilo o obětech, je třeba, aby jich bylo víc, aby je postihla smrt nebo těžké poškození, a to bez jejich přičinění, vlastně „nešťastnou náhodou“. A pak má slovo „oběť“ i metaforičtější významy, když se lidé stanou „obětí“ nějakého podvodu či podvodníka, anebo dokonce omylu. Obětí tedy dnes rozumíme pasivní protějšek lidských pachatelů, přírodních živlů nebo technických havárií.

Náboženský význam oběti Všichni ale víme nebo aspoň tušíme, že původní, nemetaforický význam oběti je hlubší a tajemnější a zařadili bychom jej nejspíš do oblasti náboženské. I tu ovšem naši dávní předkové chápali jinak a šířeji než my. Stačí připomenout, že odtud se vyvinula a oddělila všechna odvětví lidské kultury: hudba i zpěv, divadlo i tanec, malířství i sochařství patrně začaly jako součást společných slavností a svátků a provozovaly se v chrámech. Ještě athénský filosof Platón trval na tom, že báseň se musí zpívat a patří k tanci a k divadlu.

Podle mnoha odborníků odtud pocházejí i takové věci, jako je básnictví, písmo a literatura nebo právo a možná dokonce i sama lidská řeč jako společný prostředek dorozumívání i sdělování.

Tato kultura v nejširším slova smyslu zahrnuje všechno to, s čím se člověk ne 14 leden 2019

rodí, čím ho nevybavila žádná příroda, ale co se musí naučit od svých rodičů a od své společnosti. A do tohoto rozsáhlého celku patří i obřad čili rituál a jeho časté jádro – totiž oběť. Současní odborníci většinou soudí, že rituál a oběť jsou dokonce starší než mýty a vyprávění, protože se konec konců mohou obejít i bez řeči a beze slov.

Bez čeho se ovšem obejít nemohou, je širší a více méně trvalé společenství, které se ve společném slavení teprve tvoří a upevňuje, uvědomuje si samo sebe.

Ta nejstarší společenství samozřejmě neznala písmo, takže se o nich dozvídáme jen nepřímo, z archeologických nálezů, z pozdějších popisů primitivních společností a ze stop, které jejich myšlení zanechalo v jazyce. Z nejstarších pohřbů víme, že svým zemřelým dávali do hrobu tzv. milodary, cokoli budou potřebovat v onom životě. Pozdější jsou patrně obětní místa, kde se nacházejí hromady kostí obětovaných zvířat, v drtivé většině krotkých a domácích, případně i zbytky obilí a jiné cenné věci, věnované bohům.

Ještě ve Starém zákoně lze najít místa, která odkazují k těmto prastarým obětním zvykům, například v podobě „předkladných chlebů“ (Ex 25,29n). Hospodin je sice nepotřebuje, protože celý svět je jeho, přesto trvá na tom, aby na oltáři byly.

Religionisté rozlišují různé druhy obětí, například děkovné, oslavné, prosebné nebo očistné, a z početných archeologických nálezů můžeme zjistit, že zdaleka nejpočetnější jsou oběti ovcí a dalších hospodářských zvířat, následují obiloviny a pečivo a v Evropě se jen velice vzácně vyskytne lidská oběť, běžná ve fénické kultuře nebo ve Střední Americe. Všude se ovšem pokládala za oběť nejcennější.

Pokud jde o smysl či účel oběti, může-

me rozlišit milodary zemřelým, oběť jako dar božstvu, která se buď spálí (biblický „celopal“ čili holocaust), anebo odevzdá kněžím, a konečně oběť jako společnou hostinu lidí s Bohem.

Zvláštní a velmi rozšířený druh oběti je oběť „prvotin“, prvních mláďat na jaře, prvního obilí ze sklizně a vzácně i prvorozeného syna. Podle slavného religionisty Mircey Eliade je tak rozšířená proto, že vychází z jednoduché úvahy. Jako lidé žijeme z přízně a darů bohů, kteří dávají zvířatům rodit a polím přinášet úrodu. Tím se ovšem bohové vyčerpávají, a aby nás mohli živit stejně velkoryse jako dosud, musí se jim první část této úrody jaksi vrátit.

Stopa tohoto druhu obětí se zachovala i ve Starém zákoně, i když je omezena na zvířata a lidi, jak to odpovídá pasteveckému hospodaření. Podle Ex 13,2.12 a Ex 34,19 „všechno, co otvírá lůno“ patří Hospodinu a teprve Nu 18,15 dodává, že prvorozeného syna je třeba nahradit čili vyplatit.

Dvě lidské oběti v Bibli Pro izraelskou i křesťanskou tradici má zvláštní význam Abrahamova oběť prvorozeného syna Izáka (Gn 22), kterou Hospodin nejprve vyžaduje a v poslední chvíli odmítne. Biblické líčení je strohé a stručné, připomíná ovšem, že Izák jako jediný syn byl Abrahamova jediná naděje. Dramatičnost příběhu ještě víc vynikne, když si Izák cestou všimne, že nemají žádné obětní zvíře, a Abraham mu dá jen vyhýbavou odpověď. Už židovská tradice zdůrazňovala hrdinskou poslušnost praotce Abrahama a nedokonanou oběť chápala jako zkoušku a zároveň definitivní zrušení lidských obětí. Významné je i to, že se to stalo z rozhodnutí samého Hospodina.

V Bibli se ovšem vyskytuje ještě jedna lidská oběť, a to dokonaná: oběť dcery Jiftáchovy, jak ji líčí kniha Soudců (Sdc 11,30nn). V chronologii Starého zákona by se tedy odehrála mnohem později, když už se Izrael „po tři sta letech“ pevně usídlil v zaslíbené zemi. Není to oběť prvorozeného syna, nýbrž jediné dcery izraelské-

ho hrdiny, který si získává Hospodinovu pomoc v bitvě zvláštním slibem. Zaváže se obětovat čili zabít a spálit toho, kdo první vyjde z vrat jeho domu, až se bude vracet z vítězné bitvy. Amónovce skutečně porazí, ale první, kdo mu vyjde vstříc, je jeho jediná dcera. Jiftácha ani nenapadne, že by o slibu mohl dodatečně vyjednávat a nabízet nějakou náhradu. Zato dcera sice s pláčem, ale výslovně přijme svůj strašný úděl a jen si vyžádá odklad dvou měsíců, aby mohla v horách s družkami oplakat své panenství.

Vyložit příběh Jiftáchovy dcery je mnohem obtížnější než vzorový příběh Izákův.

Popisuje totiž se stejnou samozřejmostí společenské poměry daleko drsnější a tedy snad i archaičtější. Hrdina Jiftách je také zbojník, nemanželský syn, kterého nevlastní bratři vyhnali z otcova domu. A právě ti ho přicházejí prosit, aby se v krajní nouzi ujal obrany jejich země. Jiftách jim vyhoví, až když mu slíbí, že zůstane jejich vůdcem a náčelníkem i po vítězství nad nepřítelem.

Skutečným hrdinou příběhu – aspoň v na-

šich očích – se ovšem stane spíš nevinná dcera, pravá oběť jeho neuváženého slibu. A žádný posel Hospodinův nezabrání její tragédii tak, jako zabránil zabití Izáka.

Zdá se mi, že příběh Jiftáchovy dcery přesto významně doplňuje výklad biblického pojetí oběti. Na rozdíl od příkladné oběti Abrahamovy neplyne z něho žádné jednoduché mravní poučení, kromě té neúchylné poctivosti dávných správců izraelské tradice. Ti totiž museli mít tak velikou úctu k tomuto literárnímu dědictví, že si nejen nedovolili vyřadit knihu Soudců z biblického kánonu, ale dokonce ani příběh upravit, aby aspoň trochu odpovídal „hlavnímu proudu“ převážně morálního výkladu Bible. Právě tyto těžko přijatelné příběhy jsou jakousi pečetí pravosti a svědomitosti biblického předávání, jakou si nemůže dovolit žádná pouze lidská ideologie. Čtenáři dává pocítit tajemství Božího jednání s Izraelem, které se teprve v evangeliu stává srozumitelným poselstvím čisté lásky.

■

rozhovor

Palach a dopad jeho oběti na společnost Rozhovor s historikem Petrem Blažkem připravil Bronislav Matulík

Smrt Jana Palacha měla a má dodnes různé výklady. Jaké?

Převažujícím výkladem sebeupálení Jana Palacha je oběť jednotlivce ve prospěch celku. Takovým způsobem označil tento šokující čin už v lednu 1969 při pohřební pobožnosti farář Jakub Trojan. Zároveň se ovšem už tehdy objevily hlasy, které jeho čin odmítaly z různých důvodů, nejčastěji jako nepřijatelnou sebevraždu.

Trojanův výklad je mi blízký. Na základě historické rekonstrukce posledních týdnů Palachova života můžeme říci, že se nejednalo o náhlý zkrat, psychickou poruchu či

případ zneužití, jak o tom mluvila komunistická propaganda. Jan Palach přemýšlel delší dobu, že by pro probuzení spoluobčanů udělal něco radikálního. V roce 2008 jsem v archivu objevil jeho dopis z počátku ledna 1969, ve kterém vyzýval studentského vůdce Lubomíra Holečka, aby malá skupina studentů obsadila rozhlas a vysílala výzvu ke generální stávce. Tento dopis zabavila na počátku sedmdesátých let StB v univerzitním archivu. Teprve nedávno dva Palachovi spolužáci z vysoké školy uvedli, že Jan Palach měl pistoli a zvažoval, že ji použije proti sovětským vojákům.

Smrt bývá nejen různě interpretována, ale má také různé dopady. Jak konkrétně dolehla na nejbližší rodinu Jana Palacha?

Pro rodinu to znamenalo velké neštěstí. Maminka s bratrem byli v lednu 1969 krátce hospitalizováni na psychiatrii. Maminka přijala s velkým pohnutím čin svého syna jako oběť pro národ, což → jí pomáhalo žít s touto velkou osobní tragédií.

PhDr. Petr Blažek, Ph.D. (1973) Historik, pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů. Je zástupcem ředitele zájmového spolku Centrum pro dokumentaci totalitních režimů.

2019 leden

15

téma

Sestra, která ošetřovala Jana Palacha

Žena s darem útěchy Bronislav Matulík podle výpovědi Boženy Houslíkové a vzpomínek Marty Kubové a Rostislava Matulíka

Ve čtvrtek 16. ledna 1969 měla službu na

příjmu Kliniky plastické chirurgie Fakultní nemocnice v Legerově ulici ambulanční sestra Božena Houslíková, členka sboru Církve bratrské v Soukenické ulici. Součástí kliniky bylo i oddělení pro léčbu popálenin, kde léta pracovala. Ve 14.45 přivezla sanita těžce popáleného muže, který byl v šoku. Dosud nebyl lékařsky ošetřen ani mu nebyly podány utišující léky.

Sestra o pár dní později vypověděla: „Pacient byl převezen do ambulance, a pro-

tože jsem viděla, že je značně popálen v obličeji a pod přikrytím vyčnívala mu část obnaženého těla i část nohou, na kterých jsem rovněž viděla těžké popáleniny, odloupla jsem mu kožich a ptala jsem se pacienta: ‚Kde se ti to, hochu, stalo?‘. Chtěla jsem se dozvědět v první chvíli, zda se nejedná o nějaký průmyslový výbuch nebo jestli se někde něco nestalo, zda nemám uvést v pohotovost lékařský personál. Pacient mi odpověděl, že se mu to stalo u Muzea. Více jsem se jej neptala, a protože

mám za povinnost při těchto těžkých úrazech odběr krve, přivolání lékaře, tak toto jsem okamžitě udělala i s tím, že jsem přivolala lékaře. Odběr krve jsem neprováděla, neb v dechu pacienta nebyl cítit zápach po alkoholu ani jiných těkavých látkách.“ (Z výpovědi svědkyně Boženy Houslíkové, Praha 27. 1. 1969) Kdo byla sestra Božena Houslíková?

Sedmačtyřicetiletá zdravotnice z Hlavečníku u Kladrub nad Labem, kde po dlouhá desetiletí existovala živá stanice naší círk-

rozhovor Bratr Jiří se snažil žít pro rodinu, ale také byl smrtí mladšího sourozence velmi zasažen.

Jak obtížný byl jejich život v období takzvané normalizace, ukazují okolnosti zničení hrobu Jana Palacha na Olšanech. Jedná se o jednu z nejodpornějších akcí, kterou příslušníci StB v tomto období podnikli.

Hrob se stal poutním místem, lidé ho navštěvovali nejen ve výroční dny, ale i během celého roku. Přicházeli také návštěvy ze zahraničí, včetně diplomatů, což komunisty iritovalo. Rodina nakonec po velmi hrubém nátlaku souhlasila s exhumací. Bylo jim dáno na výběr, že ostatky budou spáleny a předá se jim urna s popelem, nebo bude popel rozptýlen v hromadném hrobě. Vykopání hrobu Jana Palacha se uskutečnilo kolem čtvrté hodiny ráno, příslušníci tajné policie si vyúčtovali dvě láhve koňaku, které přinesli hrobníkům jako odměnu.

Jednalo se tedy doslova o pronásledování až za hrob. Maminka byla ve Všetatech sledována, byli proti ní nasazováni konfidenti a kontrolována pošta. Nakonec se rok před smrtí odstěhovala za synem Jiřím do Kamenického Šenova, kde v roce 1980 zemřela.

16 leden 2019

Jak probíhalo vyšetřování Palachova činu?

Sebeupálení Jana Palacha vyšetřovala oficiálně Veřejná bezpečnost. Kriminalisté k případu přistoupili poměrně věcně a uzavřeli vyšetřování v červnu 1969 s tím, že účast na jeho smrti nikdo jiný neměl. Státní bezpečnost případ po několika měsících opět otevřela a zajímala se především o údajnou skupinu Jana Palacha, která byla ovšem fiktivní. Kontaktovala řadu Palachových přátel a známých, spolužáků i příbuzných. Snažila se získávat informace také konspirativním způsobem pomocí agentů, příslušníci StB vystupovali v roli lékařů atp.

Kolik měl Jan Palach následovníků?

Dopsal jsem zrovna na toto téma knihu, která by měla vyjít v roce 2019. Budou v ní otištěny příběhy dvaceti případů živých pochodní v sovětském bloku, které se odehrály v letech 1966 až 1989.

Před Janem Palachem použili sebeupálení jako formu radikálního politického protestu dva Ukrajinci a jeden Polák. Nikolaj Didyk

se zapálil v dubnu 1966 v Moskvě u sochy Felixe Dzeržinského nedaleko proslulé Lubjanky, sídla KGB. Jedná se o téměř neznámý případ, jehož okolnosti nejsou příliš jasné.

Polák Ryszard Siwiec se 8. září 1968 zapálil ve Varšavě na protest proti účasti polských jednotek na okupaci Československa. Ukrajinec Vasyl Makuch se 5. listopadu 1968 zapálil v Kyjevě na protest proti okupaci Ukrajiny a podle svědectví pamětníků rovněž proti srpnové invazi do Československa.

ve. Narodila se 17. října 1922 a od mládí trpěla mnoha nemocemi, měla dvakrát ochrnutou tvář a chronický zánět obalu míšního. Měla vypěstovaný pečovatelský charakter, což zřejmě souviselo i s její nemocí, věděla, co je to bolest. Navštěvovala Jednotu českobratrskou, a když uvěřila v Krista, rozhodla se sloužit a pomáhat lidem. Vystudovala dvouletou ošetřovatelskou školu a přestěhovala se do Prahy, kde bydlela v domě Diakonie Jednoty českobratrské. Navštěvovala sbor v Soukenické ulici, kde se sestrou Slávinkou Šimicovou tvořily nerozlučný pár, v létě hospodařily v domku v Hlavečníku a v zimě bydlely v ubytovně Diakonie v Praze.

Dlouhá léta pracovala na popáleninovém oddělení. Přestože bývala dost často nemocná a nemohla vždy vykonávat standardní službu, využívali jejího obdarování těšit druhé k tomu, že sedávala u lů-

žek pacientů a svou empatií a laskavým přístupem jim pomáhala neztrácet naději ani odvahu. Chodila za popálenými pacienty a povzbuzovala je – ať to byli dospělí či děti nebo i rodiče poraněných dětí.

Byla mimořádně charismatickou a mou-

drou osobností, ze které vzdor těžkému životnímu kříži vyzařovalo zvláštní světlo.

Tři dny tak byla na blízku i Janu Palachovi, jehož smrt nešlo odvrátit, což potvrdila i pitevní zpráva. Jeho stav nesla velice těžce, byla to pro ni nesmírně bolestná zkušenost, litovala tak mladého zmařeného života. V průběhu normalizace občas zavzpomínala a líčila mládeži CB dramatické dny okolo Palachovy smrti. Nemlčela ani o agresivitě příslušníků StB, kteří sestrám ukradli deník, do nějž zaznamenávaly Palachovy výroky. Strhli i československou vlajku, do níž zabalily rakev bezprostředně po jeho úmrtí. Estébákům pak během následných výslechů důrazně říkala, že se jich nebojí a ruce se jí třesou jen kvůli její nemoci.

Božena Houslíková sloužila ve zdravotnictví až do doby, než se jí zhoršily projevy Parkinsonovy choroby, zemřela 14. června 1983 v 61 letech.

■

rozhovor Po činu Jana Palacha se zapálilo jen v Československu v roce 1969 okolo třiceti osob. Z nich bych ovšem jako politicky motivované označil šest případů. Vedle nejznámějšího protestu Jana Zajíce patří do této skupiny někdy s jistými výhradami Evžen Plocek v Jihlavě, Michal Levčík v Košicích, Josef Hlavatý v Plzni, Jan Bereš v Chebu a Bohumil Peroutka ve Vsetíně.

Jana Palacha následovalo v roce 1969 také několik dalších osob v zahraničí. Nejznámější je maďarský mladík Sándor Bauer, který se zapálil 20. ledna 1969 v Budapešti. O upálení se pokusil i Ukrajinec Nikolaj Bereslavskij, jeho čin byl motivován protestem proti rusifikaci Ukrajiny. A poslední, kterého bych zmínil, byl Elijahu Rips, žid, který se 13. dubna 1969 zapálil po vzoru Jana Palacha v Rize. Byl uhašen a přežil. Byl zatčen, půl roku vězněn a poté strávil rok a půl na psychiatrii. Po propuštění se mu nakonec podařilo vystěhovat se do Izraele, kde působil na univerzitě jako profesor matematiky. Dvakrát navštívil Prahu, naposled minulý rok při výročí 21. srpna 1968. Jako host byl na premiéře filmu režiséra Roberta Sedláčka Jan Palach.

Zmínil jste řadu předchůdců i následovníků. Byl Palachův protest něčím výjimečný?

Od prvních případů sebeupálení v moderní době, tedy od hořících buddhistických mnichů ve Vietnamu v roce 1963, bylo ve světě doposud zaznamenáno odhadem něco mezi třemi a čtyřmi tisíci případů. Palachova jedinečnost spočívá podle mého názoru v tom, že se stal symbolem malého národa, který byl krátce předtím brutálně znásilněn velkou imperiální mocí. Druhou výjimečnost můžeme vidět ve zvolené strategii, kdy si vymyslel skupinu následovníků, a tímto způsobem zesílil účinek svého činu. Inspiroval se konkrétním vietnamským případem z roku 1967, kdy si 100 buddhistů vylosovalo pořadí, ve kterém se hodlali upálit, pokud by vláda nesplnila jejich požadavky.

Smrt Jana Palacha zasáhla v podstatě celou společnost nejen u nás…

Dobové ohlasy byly mimořádně silné, a to nejen v Československu, ale po celém světě.

Do dnešní doby existují desítky ulic a náměstí po celém světě, které nesou jméno

Jana Palacha. Existují pomníky v Itálii, ve Francii, v Belgii, ve Velké Británii… Celá řada významných politiků tehdejší doby se k činu českého studenta vyjádřila, například papež Pavel IV., indická předsedkyně vlády a mnoho další.

Jeho smrt ovlivnila společnost i po 20 letech Palachovým týdnem. Dnes je to však už 50 let od jeho úmrtí a my žijeme ve zcela jiném světě. Jak nás může jeho čin oslovovat?

Je to dramatický příběh člověka. Jan Palach se rozhodl ve prospěch touhy po svobodě obětovat vlastní život, který většina lidí považuje za to nejcennější. Ukázal, že jsou důležitější hodnoty, než je samotný lidský život. Je to také příběh, který nám pomáhá pochopit, jakým způsobem byla nastolena normalizace.

A nakonec je to lidský příběh mladíka, který se rozhodl šokujícím způsobem změnit postoje nejen svých blízkých, ale všech lidí v celém Československu. Těžko říct, jak by vypadal další vývoj v naší zemi, kdyby nebylo takových lidí jako Jan Palach – lidí, kteří se postavili na odpor proti autoritativnímu režimu.

■ →

2019 leden

17

téma

Z pohledu Starého a Nového zákona

Oběť člověka Bronislav Matulík

Oběť člověka je v Bibli zakázaná! Člověk nesmí obětovat druhého člověka. To mimo jiné s veškerou vážností pozitivně potvrzuje příběh Abrahama, kterému dal Hospodin namísto syna Izáka berana. Negativně to pak potvrzuje praxe nejhoršího z judských králů Menašeho, který „prováděl své syny ohněm“. Vhazoval vlastní novorozence do nenasytně rozpálené tlamy boha Moleka, aby si tímto způsobem naklonil božstvo a zemi přivodil zdar. Takovou oběť přece nelze přehlédnout! Nelze a Bůh Hospodin ji nepřehlédl. Kvůli jeho hříchům dovolil babylonským vojskům vypálit celý Jeruzalém včetně chrámu a svatyně svatých, protože to, co zkažení králové prováděli, bylo doslova peklo. Za hradbami města v Údolí syna Hinnoma zvaném Gehenna se konaly tyto zvrácené dětské oběti. A konečně zákaz obětovat člověka potvrzuje paradoxně i nešťastný příběh soudce Jif­tácha. Bůh po něm oběť dcery v žádném případě nepožadoval ani nevymáhal, to byla jeho nerozvážnost i představa, že když Bohu slíbí, co Bůh nechce, musí to splnit.

Oběť člověka je v Bibli zakázaná! Člověk sám sebe však obětovat může. Nemusí, ale může, a také to mnohdy dělá, protože životy druhých a čest Hospodinova je mu dražší než život vlastní. Za všechny zmiňme tři mladé muže, kteří se nepoklonili zlaté soše Nabúkadnesara. A i kdyby je Bůh nevysvobodil z pece ohnivé, kolena před nepravým bohem nesklonili. Podobně Daniel – vědomě porušil státní zákaz modliteb na perském dvoře. U otevřeného okna volal k Hospodinu a skončil v jámě lvové. Ti všichni přežili vlastní smrt. Nepřežil ji Samson, který svou smrtí vykonal víc než svým životem, tak o tom v Bibli čteme.

Právě v okamžiku, kdy byl svým nepřáte 18 leden 2019

lům nejvíce pro smích a zvráceně si s ním pohrávali, kdy na něm ležela vina za jeho prohraný život, dostal od Hospodina sílu ke svému poslednímu činu – k činu sebezmaření. Nemuselo by nás proto překvapit, že židé vidí na Samsonovi mesiášské znaky.

Oběť člověka je v Bibli zakázaná! Přesto se zdá, Bůh učinil jedinou výjimku, která potvrzuje pravidlo, to když poslal svého Syna, který dal sám sebe jako oběť. Bláznovství kříže, které je pro mnohé strašlivým skandálem a pro jiné šílenstvím, se přitom stalo záchranou pro lidi všech národů. Smírnou obětí se stal člověk Kristus Ježíš jediným prostředníkem mezi svatým Bohem a hříšnými lidmi. V oběti Pána Ježíše usmířil Bůh lidi se sebou. Ve své prolité krvi na kříži přinesl Ježíš naprosto dokonalou oběť, takže všechny další oběti se staly nadbytečnými a ve své podstatě neúčinnými. Proto křesťané zůstávají stále v úžasu nad touto jedinečnou a neopakovatelnou obětí, nad nesamozřejmostí tohoto Božího skandálu, neboť Ježíš Kristus se obětoval

pro špatné lidi! Za lidi dobré a spravedlivé, to by se snad nějaký člověk odvážil nasadit život, ale pro lidi hříšné a zlé? Taková oběť dává smysl jen Bohu Otci a Kristově lásce, která přesahuje všechny lidské meze.

Oběť člověka je v Bibli zakázaná! Nesmí člověk obětovat člověka, aby dosáhl svých cílů, může však obětovat sebe ve prospěch druhých. Dokonce musí, chce-li prožít plnohodnotný život. Neboť kdo by usiloval svůj život zachovat, ztratí jej, kdo však ztratí život pro Krista, zachová jej. Ježíš vyzývá své následovníky, aby vzali na sebe svůj kříž, což neznamená nic jiného, než aby sami sobě umírali, bez toho nelze mluvit o křesťanství. Proto ti, kteří náleží Kristu, ukřižovali sami sebe se svými vášněmi a sklony. Nedělají to však pro své spasení, ale z vděčnosti a lásky, aby se druhým s nimi dobře žilo a aby Bůh z nich měl radost. Proto pravá bohoslužba spočívá v tom, že člověk přináší sám sebe jako živou, svatou a Bohu milou oběť.

■

Zakládání nových sborů Je třeba oživit historickou identitu Církve bratrské, jíž byla misijní pohotovost a horlivost

Pomoc v Zakarpatské oblasti Diakonie Církve bratrské proměňuje svou humanitární pomoc na Ukrajině. Od vánočních balíčků před lety dnes cílí na onkologicky nemocné lidi ve středním věku.

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

■ David Novák o misii

Dorostová akademie Nabídka Dorostového odboru a Dorostové unie ■ Vzdělávací programy na rok 2019

01 | 2019

církev bratrská

iNform Zakládání nových sborů

V

posledních letech se nejen v CB poměrně dost hovoří o zakládání nových sborů. Někteří to dokonce považují za „nový trend“ nebo „novou módu v církvi“.

A skutečně o „nový trend“ v církvi jde. Pokud ovšem považujete z hlediska církevních dějin více než 130 let za krátký čas. Už v roce 1889 byli totiž vysláni členové ze Soukenické založit sbor na Vinohradech a Vinohrady

v Soukenické, tato církev by časem minimálně v Praze začala stagnovat.

Někdo může namítnout, že se jedná o Prahu, což je jisté specifikum. To sice ano, ale podobný princip lze vypozorovat třeba v Ostravě, ze které vznikly sbory v jiných městech, ale i v Ostravě samotné. Anebo v Brně, v Bystrém, které se stalo základem pro vznik dalších

v roce 1894 odeslali 42 členů založit sbor na Smíchově. Důvodem byla především misie, o které v knize Alois Adlof píše: „Pokusme se jmenovat alespoň některé ze znaků historické identity CB: Misijní pohotovost a horlivost.“ (Alois Adlof, s. 108) Jsem rád, že v této dobré tradici v naší církvi pokračujme dodnes. Sám jsem byl u založení dvou sborů, a to Prahy-Dejvic, který vznikl odchodem části členů ze Smíchova, a Prahy 13, který vzešel naopak z Dejvic. Všechny tyto tři sbory dnes mají skoro 500 členů a další řadu návštěvníků. Vím, že v dějinách neexistuje „kdyby“, ale přesto jedno použiji: Kdyby kdysi neodešla skupina lidí ze Smíchova a pak i z Dejvic a kdyby tito nezaložili další sbory, Smíchov by dnes 500 lidí neměl.

A to nejen kvůli omezeným prostorům, ale i dopravní nedostupnosti a dalším důvodům. To stejné platí o Soukenické před více než 100 lety. Kdyby se veškerá práce tehdejší svobodné církve reformované soustředila jen

sborů ve východních Čechách, v Hrádku, v Opavě a na dalších místech. Někde byl rozdíl v tom, že dříve se novým sborům z důvodů komunistického dohledu nad církvemi říkalo stanice. Jenže mnohé z nich se po pádu komunismu rychle staly samostatnými sbory.

Ne vždy nové sbory vznikaly s požehnáním sboru mateřského, někdy odchody bývaly dost bolestivé. Ale i navzdory některým nehezkým rozchodům se ukazuje, že zakládání nových sborů je dobrý směr pro církev. Navíc se lze i z nedobrých věcí poučit a leccos dělat jinak.

Jiným slovy to, o co se některé sbory v CB pokoušejí, není slovy Kazatele „nic nového pod sluncem“. Změnily se kulisy, ale princip zůstává – najít po nějaké době dostatek odvahy a nechat část sboru odejít s vizí založit novou práci tam, kde doposud žádná není. Smyslem by měla být slovy Aloise Adlofa „misijní pohotovost“. Nebo jinak řečeno, misie a evangelizace. Nové

sbory by neměly vznikat jako alternativa pro nespokojené křesťany, kteří se v supermarketu CB necítí dobře nebo, jak se někdy říká, „už jim to nic nedává“, a tak se přesunou jinam, „kde jim to něco dává“. Na stranu druhou je logické, že v něčem mohou nově založené sbory přitahovat, což ale může být pro starší sbory výzvou revidovat některé oblasti služby i vztahů.

Jak jsem psal, mohl jsem být u zakládání sboru na Praze 13, což je sídliště s desítkami tisíc obyvatel, kde je jen velmi málo křesťanských církví. Před dvanácti lety tento sbor zakládala skupina, která měla okolo třiceti dospělých, nyní nás je asi 170 členů a kolem stovky dětí. Jenže čísla jsou zavádějící a nic moc nevypovídající. Můžete mít totiž 170 „zahřívačů lavic“, kteří mají církev jako jeden z dalších zájmových klubů, který se vám navíc postará o děti, anebo 170 učedníků Pána Ježíše, kteří svoji víru praktikují.

A s tímto bojujeme i my.

Protože jsme o nebezpečí křesťanského konzumu věděli při zakládání sboru, snažili jsme se hned na začátku nastavit určité nároky na nové členy. Jaké? Možná se někteří budou divit, ale jen takové, které jsou v členském slibu CB. Naše „revoluční idea“ byla a je v tom, že členský slib není jen součást jakého CB folklóru, ale že se jedná o slib, který je třeba dodržet. Tedy velká většina členů sboru na Praze 13 finančně přispívá, je v nějaké službě, je součástí nějaké skupinky nebo věkové skupiny (mládež, starší mládež). Zároveň jsou i členové, kteří se z různých důvodů jen vezou. Je mi jasné, že ideál je jedna věc, druhé potom realita a ta někdy kulhá. Jenže není dobré se s tímto kulháním smiřovat.

Někdy se mě lidé ptají, zda nárůst členů byl a je díky misii nebo díky lidem z jiných společenství. Nemám to spočítané, ale řekl bych, že 40 procent jsou nově obrácení. Stále dokola, hned od založení sboru, jsme si říkali, že nesmíme ztratit misijní zaměření svých aktivit, ale nikoli bohoslužeb.

Myslím, že se nám to daří jen zčásti. Mentalita „zakřivovat se do sebe“ je i v nás a je silná.

Zakládat sbor nebo stanici je ohromné dobrodružství.

Zároveň je to skvělé i pro sbor mateřský, který je sice jako každá matka po porodu oslabený, ale má díky tomu možnost zkusit něco dělat jinak, dát možnost zapojení se do sborové práce dalším lidem. Jen to chce trochu odvahy a tu bych každému sboru přál. Žel Třináctka zatím odvahu k založení další stanice nebo sboru nenašla. Tak snad někdy…

představujeme

leden 2019 Nový vikář ze Zlína

■

Rodina, z níž pocházím, nebyla až do mého obrácení spjata s církví. Táta byl ateista s důkladnou komunistickou průpravou. Máma pocházela z formálního evangelického prostředí, ale pod vlivem životních okolností a zdravotních problémů mé sestry začala cvičit jógu, praktikovat akupresuru a přírodní léčitelství. Ze zkušenosti jsme věděli, že existuje jakési duchovno.

Když mi bylo patnáct, uvěřili přátelé mých rodičů.

Naslouchal jsem jejich svědectví. Situace v jejich rodině se změnila a já jsem si uvědomil, že nejsem schopen sám od sebe milovat své nejbližší. Na základě této zkušenosti a za pomoci duchovní literatury jsem se modlil a vydal život Pánu Ježíši.

V jedné brožuře jsem se dočetl, že křesťan se má spolu s dalšími křesťany modlit a číst Bibli. Mého kamaráda, se kterým jsem trampoval, pozval jeden věřící bratr do shromáždění. Protože tam nechtěl jít sám, vzal mě s sebou. Večer předtím jsem se modlil za to, abych nalezl společenství, a má modlitba byla vyslyšena. Když jsem pak doma otevřel Bibli, najednou jsem ji byl schopen číst s porozuměním.

Postupně jsem se zapojil do služby v mládeži, staral se o domácí skupinku, byl jsem přizván ke službě slovem na biblických hodinách i o nedělích. Ještě jako mládežníkovi se mi stalo, že po úvodu k modlitbám za mnou přišel hostující bratr kazatel a řekl mi: „Až se přestaneš chtít zabývat obyčejnými věcmi a budeš chtít sloužit, přijď k nám na biblickou školu.“ Modlil jsem se, jaký úkol má pro můj život Pan Ježíš Kristus. Přijal jsem jako odpověď, že mým posláním je přitahovat lidi k němu a ukazovat na něj. Snažím se toto poslání naplňovat a hledám, jak je rozvíjet. V současnosti jsem se znovu zamýšlel nad svým životem. Chci následovat Pána Ježíše Krista a vnímám, že mu chci sloužit jako kazatel Božího slova. Asi před čtvrt rokem za mnou přišel jeden bratr a potvrdil mi, že při shromáždění, kde jsem sloužil, prožil, že mám být kazatelem. Aniž znal mé rozhodování, zeptal se mě, jestli s tím něco dělám.

Stále se vracím k Žalmu 27:8 – „O tobě přemýšlí srdce mé, že velíš, řka: Hledejte tváři mé, a protož tváři tvé, Hospodine, hledati budu.“

David Novák

Martin Kop

diakonie cb

iNform Pomoc v Zakarpatské oblasti

U

krajinu v současnosti známe jako zemi zmítanou zvůlí východního souseda. Je to země, která u nás vyvolává pocit divokosti a zaostalosti. K Církvi bratrské ji přiblížil kazatel Stanislav Heczko, který se významně zasloužil o vybudování humanitárního i vztahového mostu lásky mezi CB a Ukrajinou.

Jaká je situace dnes? Pokračuje pomoc naší církve?

Ukrajina už není tak ubohá a ani její obyvatelé nechtějí být takto vnímáni. I proto jsme se snažili v Diakonii CB humanitární pomoc proměňovat. Od vánočních balíčků, které jsme připravovali před lety, až po dnešní cílenou pomoc pro onkologicky nemocné především ve středním věku.

Na Ukrajině sice najdete velké nemocnice, špičková pracoviště i klasické terénní lékaře, ale nefunguje tu zdravotnický systém. Nemocní si hradí léčbu sami za pomoci všudypřítomných „vzjatků“ – úplatků. Pro představu: Běžná operace slepého střeva tam stojí cca 50.000 Kč, a to bez následné péče. Platová hladina obyvatel činí čtvrtinu běžných českých platů. Když tedy někdo onemocní rakovinou, je to s ním vážné. Pacienti osaměle bloudí neexistujícím systémem a hledají lékaře, který by je správně nasměroval.

Ročně v rámci pomoci rozdělujeme cca 100.000 Kč, a to většinou mezi sedm či osm nemocných, záleží na situaci. Všechny obdarované osobně známe. Někteří ubývají. Například jedna maminka ze Svaljavy, která nemoci podlehla, byť její stav byl ještě před rokem nadějný. Jiní zase přibývají, jako desetiletý Míša s leukemií. S hledáním nemocných nám pomáhají místní bratří, zejména Ivan Nemeš, bývalý starší presbyter baptistů na Podkarpatské Rusi. Příjemci pomoci jsou většinou křesťané z tamních sborů Svazu evangelijních křesťanů baptistů.

Za nemocnými jezdíme osobně každý rok, obvykle ve složení Petr Kučera (autor tohoto článku) a doprovod. Loňská výprava na východ se uskutečnila v únoru 2018. Spolu se mnou jeli dva lékaři, Jan Jakubec a Darek Černý, oba z našich sborů CB. Přítomnost odborníků velmi pomáhá. Díky nim jsme mohli s potěšením zjistit, že se ukrajinští lékaři skutečně snaží a že léčba v Kyjevě je dobrá. Ale i naopak, že na místní úrovni je péče zaostalejší a neefektivní.

Loňská cesta byla významná i poznáním, že máme pomáhat těm, kteří pomáhali nám. Jako by pod svícnem byla tma. Jako bychom předpokládali, že naši pomocníci potřeby nemají. Mají, ale nemluví o nich. Je to svědectví, že spolupracovníky Diakonie CB jsou ušlechtilí a skromní lidé. Například dlouho nám pomáhal pastor Petr. Skoro mimoděk jsme se dozvěděli, že jeho žena rovněž onemocněla komplikovaným nádorovým one-

Vlevo Ivan Nemeš, Dlouholetý spolupracovník DCB. Maminka Míši, který onemocněl leukemií. A vpravo autor článku, Petr Kučera

mocněním. Finančně se na ni skládala celá rodina. A ona před námi ostýchavě mlčela. S radostí jsme jí pomohli.

Na každé návštěvě u nemocných jsme se modlili za uzdravení, za pozdvižení nemocných. A byly to velmi silné a osobní chvíle. Lidé zde mnohem více věří Bohu než nefunkčnímu zdravotnímu systému. A i v těžké situaci vždy děkují Bohu.

Na konci naší cesty nám bratří předali děkovný dopis: Drazí bratří a sestry z Církve bratrské v Česku, obracíme se na vás jménem Svazu evangelijních křesťanů baptistů v Zakarpatí. Chceme vám vyjádřit svoji vděčnost a uznání za možnost úzké spolupráce, která trvá už více než dvacet let. I v dobách komunizmu a železné opony jste nám pomáhali a podporovali nás. Když na východě naší vlasti vypukla válka, přijali jsme vaši finanční, materiální i modlitební podporu. Velmi nás to zahřálo u srdce a posílilo. Pomáhali jste nám i při stavbě modliteben. Nyní soustavně a aktivně pomáháte chu-

dým a nemocným členům naší církve v Zakarpatí. Cítíme vaši lásku i vaši službu ve jménu našeho Pána (Gospoda) Ježíše Krista.

Obracíme se ke všem sborům Církve bratrské. Jménem všech nás vám děkujeme (blagodarim) za vaši pomoc, lásku, porozumění a společnou službu našemu Ježíši Kristu.

Ano, nechť vám žehná Hospodin a pomůže vám v naší společné službě Jemu.

Bratři a sestry z církve Svazu evangelijních křesťanů baptistů.

Kondor Ivan Ivanovič (předseda) a Nemeš Stěpan Vasiljevič (zástupce) ■ Petr Kučera, kazatel CB

DOROSTOVÁ AKADEMIE Dorostový odbor a Dorostová unie pořádají: —Č erpadlo 18.–19. ledna 2018 Načerpání inspirace a povzbuzení. 22hodinovka pro rádce a vedoucí s tématem: Jak udělat zajímavou víkendovku?

—N ové obzory 15.–17. února Mladkov Pro ty, kdo se zajímají nejen o svůj dorost. Nové obzory nejsou prioritně vzdělávací akcí, ale společným hledáním nových obzorů, tedy přemýšlením a sněním o práci v našich dorostech z celocírkevní perspektivy.

— Sněm Dorostové unie 23. března Praha Soukenická Výroční setkání vedoucích s diskuzí a právním a účetním uzavřením roku 2018.

— ŠHVT (Školení Hlavních Vedoucích Táborů) 5.–7. dubna Česká Třebová Kurz akreditovaný ministerstvem školství, s oficiálním certifikátem, kterým za roky prošlo už víc než 400 vedoucích.

— Biblická stezka 3.–5. května (Praha 4. května) a finále 31. 5. – 2. 6. Česká Třebová Orientační závod dorostenců v lese s úkoly a znalostmi z přírody a Bible.

Každý rok přes 500 účastníků.

— Rádcovská škola 25.–31. srpna Hry, které si zkusím; ducháč, který si připravím, mentoring, který sám zažiji. Letní prožitkový a interaktivní kurz poslední týden v srpnu pro začínající vedoucí nebo pro ty, kteří se rozhodují.

— Kavalírská cesta do Moldávie a na Ukrajinu Na zkušenou do světa. Po vzoru středověkých mladíků jsme připravili cesty na zkušenou na dětských táborech v Moldávii a Ukrajině pro mladé vedoucí 18+.

—S ión 20.–22. září Setkání dorostů s bitvou s papírovými koulemi a štíty, workshopy u zříceniny hradu Sión.

Daniel Jokl, celocírkevní pracovník pro dorost

projekt

leden 2019 Dny Komenského V rámci projektu Komenský 2020 vás zveme na Dny Komenského na začátku roku 2019. Cílem jednotlivých setkání je představit hlavní myšlenku a filosofii projektu Komenský 2020, zažít v celém rozsahu interaktivní dílnu a popsat roli a práci poradců.

Setkání jsou určena pro všechny, kteří se chtějí aktivně zapojit v projektu Komenský 2020 – ať v roli ambasadora (propagátora projektu), poradce (průvodce skupiny studentů realizující projekt Porady o nápravě) či pro nové potencionální lektory programu nebo pedagogy, kteří program budou chtít realizovat ve třídě sami.

Jednotlivé kurzy se uskuteční na třech místech v ČR: 9. ledna v Českém Těšíně (10:00–15:30) 12. ledna v Olomouci (10:00–16:00) 31. ledna v Praze ve spolupráci s Hope4kids (11:00–16:00) 5. února v Praze (14:00–19:00) Na každém setkání bude prostor pro diskuzi i dotazy ohledně projektu Komenský 2020.

V případě dotazů kontaktuje Jana Rokosze – jrokosz@kam.cz, tel.: 739 600 259.

Za oddělení Škola pro Život vám přejeme požehnané svátky vánoční a hodně Božího požehnání do nového roku.

Jan Rokosz, koordinátor projektu Komenský 2020

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE prosinec 2018

▪ Rozhovor s Pavlem Králem Rada vedla rozhovor s bratrem Pavlem Králem ze sboru Karlovy Vary. Bratr uvedl, že v něm dozrálo poznání, že jej Pán Bůh pozval ke službě. Rada bratrovu nabídku přijala, ale rozhodla, že se nejdříve musí najít sbor, kde by vikariát při zaměstnání mohl začít. Proto zatím nebylo stanoveno datum zahájení vikariátu. Pokud sbor nebude nalezen, posune se zahájení vikariátu na dobu, kdy bude možné, aby bratr opustil civilní zaměstnání.

▪ Rozhovor s Pavlem Homolkou Rada vedla rozhovor s bratrem Pavlem Homolkou ze sboru Liberec. Bratr pověděl, že byl sborem osloven, zda by nechtěl dělat kazatele. Zprvu to odmítal, ale pak si uvědomil, že je to obrovská milost, a že když Pán Bůh povolává, tak i pomůže a obavy vyřeší. Ve sboru v Liberci vidí potenciál služby, ale nepodmiňuje svoji činnost pouze tímto sborem. Rada souhlasila s přijetím bratra do vikariátu od 1. 4. 2019.

▪ Volba kazatele v Hrádku Staršovstvo sboru v Hrádku se obrátilo na Radu s prosbou o provedení volby kazatele Josefa Sliže jako správce sboru.

Rada pověřila Tadeáše Filipka, aby se s místopředsedou staršovstva spojil a dohodl provedení volby ve sboru.

▪ Přímé přenosy bohoslužeb ČRo Rada vzala na vědomí plánované přenosy bohoslužeb Českého rozhlasu, na CB připadají termíny 10. 3. a 15. 12. s připomínkou, že v CB bývají v neděli 15. 12. 2019 v mnoha případech dětské vánoční → slavnosti.

Zprávy z církve

iNform Rozhovor s Romanem Kyselou – ředitelem Diakonie CB Rozhovor s kazatelem Romanem Kyselou proběhl po krátké době jeho činnosti ve funkci ředitele Diakonie CB (od 1. 9. 2018). Bratr uvedl, že ještě nemá kompletní poznatky z celé šíře služby. Překvapením pro něj bylo, že současně byly nově ve funkci další pracovnice i účetní. Podařilo se mu rozjet veškeré grantové projekty na další rok činnosti. Informoval o situaci ve střediscích, která se potýkají s personálním nedostatkem.

Dále vyslovil prosbu, zda by bylo možné sbírku, která je organizovaná ke konci kalendářního roku, přesunout na začátek roku. V Diakonii existuje Fond rozvoje pro podporu sociální práce nebo některé pobočky Diakonie a bratr by rád vytvořil Fond pomoci pro tíživé sociální situace.

Byl přizván do strategického týmu pro směřování ETS a stojí o rozvíjení spolupráce mezi Diakonií a ETS. Další oblastí je spolupráce mezi LRS a Diakonií.

Rada navrhuje, aby sbírka na Diakonii zůstala v dosavadním termínu, ale aby Diakonie do příští prezentace zahrnula informaci, že sbírky budou z důvodu přesahu přes roční období zasílány na účet Rady. Ta je hromadně zašle Diakonii až počátkem následujícího roku.

Návrh na památník smíření Na valném shromáždění ERC 20. 11. 2018 byl schválen návrh na vytvoření památníku smíření: Vzhledem k blížícímu se výročí poprav 27 představitelů stavovského odboje na Staroměstském náměstí a v návaznosti na bohoslužbu smíření k 600. výročí smrti Mistra Jana Husa navrhuje Valné shromáždění ERC, aby na místě bývalého mariánského sloupu na Staroměstském náměstí vznikl symbolický památník smíření.

Diakonská ordinace mongolskému kazateli Rada schválila návrh staršovstva Sboru CB v Praze 4 – Jižní Město na udělení diakonské ordinace bratru Munkh-Erdene (Munkuš) Turmunkh. Bratr přijel do Prahy v roce 2008 jako jeden z prvních mongolských křesťanů v České republice. Založil mongolsky mluvící sbor v Praze, který vede, a pomohl při vzniku nových společenství mongolských křesťanů v Písku, Havlíčkově Brodě, Zruči nad Sázavou, České Lípě, Pardubicích, Litoměřicích a v Mladé Boleslavi. Je jedním ze zakladatelů nové biblické školy v Evropě pro mongolské věřící a patří k evropským vedoucím mongolské křesťanské diaspory v Rakousku, Německu, Maďarsku, Francii, Švédsku a Velké Británii.

leden 2019 Určení příplatků mentorů Rada projednala seznam vikářů a jejich mentorů a souhlasila s úpravou a změnou předpisů týkajících se financování mentoringu. V předpise Financování vikariátu bude tato změna: „Mentorovi může ve výjimečných případech náležet za vedení vikáře odměna, jejíž výši a pravidla přiznání stanoví směrnice Rady CB.“ V mzdovém předpise pak citace: „Příplatek za mentoring vikáře lze přiznat pouze v mimořádných případech, kdy mentor není kazatelem ve služebním poměru nebo mentoring probíhá za mimořádných podmínek. O jeho přiznání rozhoduje Rada CB.“

Komentář k rozdělení v BJB Čtyři sbory a jedna kazatelská stanice Bratrské jednoty baptistů 3. listopadu letošního roku oznámily, že ze společenství BJB vystupují. Za hlavní konkrétní výhrady jsou v textu prohlášeny odklon od autority Písma svatého, ztráta jednoznačnosti v učení o ospravedlnění pouze z víry, ztráta jednoty a neschopnost zachovat čistotu církve.

Dělení církve a ztráta bratrských vztahů jsou vždycky bolestnou záležitostí.

Pokud takové excesy vyplynou z duchovní nezralosti mladých konvertitů, dají se pochopit s nadějí, že je vliv Božího Ducha ještě srovná. (Fp 3,15) Pokud s nimi přicházejí křesťané, kteří by už měli být dospělými v Kristu (1K 14,20), schopnost chápat značně slábne.

Pokud bychom zůstali jen u hlavních nadpisů jednotlivých výhrad, mohly by se nám i líbit. Pokud se ale ponoříme do jejich rozvedení v dalším textu a pokud je srovnáme s realitou života většiny baptistických sborů, měli bychom velmi zpozornět. Spíš než touhu po věrnosti Písmu tu člověk objevuje snahu vměstnat Písmo do člověčích hranic. Nejde tu o Písmo samo, ale o „biblické učení“, „biblickou pravdu“ a o „nebiblickou rozmanitost“ oproti „biblické jednotě“. Ztráta jednoznačnosti v učení o ospravedlnění z víry je prokazována členstvím v ERC, ztráta jednoty je zdůvodněna neschopností sjednotit se na evangeliu, aniž by se řeklo, co se tím vlastně myslí. Úhrnem se ukazuje, že podstatou problému není zápas o věrnost Písmu, ale o věrnost jednomu konkrétnímu způsobu jeho čtení a výkladu. Zdá se, že tu narážíme na vliv amerického kazatele Johna F. MacArthura. Sám bych tento vliv označil za zhoubný.

Písmo samo je pestré, rozmanité, živé. Má svoji dynamiku, Božskou i lidskou stránku. Jistě je neomylnou, dostatečnou a srozumitelnou pravdou Božího zjevení, k jeho správnému pochopení a aplikaci v životě je ale třeba nechat se vést Duchem svatým, samo není textem magickým. Prohlášení vystupujících sborů BJB je voláním po statickém Bohu a po unifikované církvi jediného střihu. Takového vnímání Písma nás Pán Bůh chraň!

Petr Raus, místopředseda RCB

▪ Vizitační zprávy Rada projednala a schválila zprávy z vizitací sborů: Benátky nad Jizerou, Horní Suchá, Ostrava, Ústí nad Labem, Praha 4-Šeberov a Náchod.

▪ Volba Dalimila Staňka ve Zlíně Rada vzala na vědomí, že dne 25. 11. 2018 byl zvolen kazatel Dalimil Staněk za správce sboru ve Zlíně s nástupem v létě 2020.

▪ Volby seniorů Rada vzala na vědomí, že Robert Hart byl opětovně zvolen a pokračuje od 1. 11. 2018 ve funkci seniora Pražského seniorátu.

Rada vzala na vědomí, že Petr Šimmer byl opětovně zvolen a pokračuje od 1. 11. 2018 ve funkci seniora seniorátu Severní Čechy.

▪ Služební cesta Romana Touška Rada souhlasí se služební cestou Romana Touška do Norska ve dnech 13. a 14. 12. 2018 na pozvání českého velvyslance k vykonání adventní bohoslužby pro krajany.

▪ Zpráva z Leuenberského synodu Petr Raus a Tadeáš Filipek informovali o setkání Leuenberského synodu. Petr Raus byl zvolen na dva roky předsedou synodu.

▪ Konference v Senátu Konference pod názvem Církve ve střední Evropě o převratném roce 1918, konané v Senátu ČR dne 14. 12. 2018 u příležitosti výročí založení ČCE, se žádný zástupce CB nezúčastní. Církev bratrská bude mít zastoupení až na oslavách následující neděli 16. prosince, kterých se zúčastní bratr předseda David Novák.

kalendář

iNform

leden 2019 6.–13. 1. 2019 Alianční týden modliteb Zveme vás k modlitbám v rámci Aliančního týdne modliteb, který se bude konat od 6. do 13. ledna 2019.

Mottem nadcházejícího ročníku jsou Modlitby v polarizované době.

Modlitebního průvodce naleznete na internetové stránce České evangelikální aliance www.ea.cz.

18.–25. 1. 2019 Týden modliteb za jednotu křesťanů Zveme vás k účasti na Týdnu modliteb za jednotu křesťanů, který se bude konat od 18. do 25. ledna 2019. Téma nadcházejícího tentokrát zní: Budeš usilovat o spravedlnost, a jen o spravedlnost.

Texty připravili křesťané z Indonésie a naleznete je na internetových stránkách Ekumenické rady církví v ČR: www.ekumenickarada.cz.

18.–19. 1. 2019 Čerpadlo Vzdělávací program pro vedoucí dorostů v CB Pardubice aneb Jak udělat zajímavou víkendovku pro dorostence, inspirace pro všechny mladší i starší vedoucí.

26. 1. 2019 Effatha – zahajovací soustředění Zahájení nové tříleté sezóny ve Sboru Církve bratrské v Praze 5 na Smíchově.

26. 1. 2019 Konference Awany Ve Sboru Církve bratrské v Pardubicích-Archa. Téma: Leadership podle Žalmu 23. Přednášející: Dave Patty.

Začátek: 10:00.

Jan Palach – naše svědomí 16. ledna 2019 uplyne 50 let od sebeobětavého apelu Jana Palacha na apatii naší společnosti vůči zničení naděje v obnovení demokracie a svobody v tehdejším komunistickém Československu. Projekt Jan Palach – naše svědomí by měl přispět k důstojnému připomenutí této mimořádné osobnosti i k připomenutí hlubokého smyslu oběti Jana Palacha. Od 16. do 31. ledna 2019 jsou v Praze v rámci tohoto projektu plánovány různé akce, včetně venkovní výstavy Jan Palach – naše svědomí, která bude umístěna v horní části Václavského náměstí.

Číslo 01/2019, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 31. 12. 2018 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

svátosti

Biblická zpráva o Večeři Páně text roman toušek

Z

ákladem našeho slavení Večeře Páně je příběh, který Hospodin utváří od počátku světa a směřuje ho v Kristu a skrze Krista až do svého Království, které pro nás připravil.

Jdeme-li k Večeři Páně, jsme součástí tohoto velkopříběhu. Večeře Páně ovšem není jen výsledkem Ježíšovy tvořivosti. Celý příběh spásy zapsaný v Bibli je protkán střípky toho, co se děje při Večeři Páně.

Při četbě Písma je dobré zpozornět vždy, když jde o jídlo. Není totiž jídlo jako jídlo. Třeba když se praotec Abraham vracel z úspěšné noční záchranné akce, kdy se mu podařilo osvobodit svého synovce Lota, vítal ho Hospodinův velekněz Malkísedech. S ním oslavil vítězství nad viditelnými i neviditelnými mocnostmi tak, že předložil chléb a víno. (Ge 14,18–20) Apoštol Pavel pak v dopise Židům tohoto velekněze připodobňuje ke Kristu.

Asi nejzřetelnějším „večeřopánovým“ příběhem je klíčová událost židovských dějin, exodus z Egypta. Při samotném vyjití měli Izraelci slavit hod beránka, jehož krev na veřejích domu je ochránila před Hospodinovým soudem. „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa,“ říká Jan o Ježíši.

(J 1,29) A měli pak jíst nekvašené chleby, protože v chvatu opouštěli starý život. A Bůh jim dal na poušti jiný pokrm než ten egyptský. Dal jim chléb z nebe, manu, o které Ježíš nakonec říká, že pravým chlebem je on sám. (Ex 16; J 6,26–59) A vrcholem příběhu je uzavření Smlouvy na Sinaji, které izraelští starší oslavili s Hospodinem tím, že „jedli a pili“. (Ex 24,6–11) Velmi zajímavé je pak číst narážky na kalich, chléb a víno, kterých je v Žalmech a prorocích celá řada. Vždy nám to něco dalšího o Večeři Páně prozradí.

Samostatnou kapitolou je ovšem Večeře Páně v Novém Zákoně. Ne až při poslední večeři, ale neustále Ježíš zvěstoval, že je náš Spasitel. Podivnou situaci s nedostatkem vína na svatbě v Káni Galilejské Jan okomentoval slovy, že Ježíš učinil první znamení a učedníci v něj uvěřili. Znamení vína, tedy jeho krve, která zpečeťuje novou smlouvu.

Do sevřených řad výběrové církve zvláštním způsobem zasahuje příběh o nasycení zástupů.

(Mt 14,13–21; J 6,4–14) Tam už přímo čteme „večeřopánovou“ formulaci: vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával. Komu? Komukoli, kdo tam byl a měl hlad!

A vzápětí slyšíme Ježíšovu getsemanskou prosbu, aby od něho Otec odňal ten kalich. Neodňal! A Ježíš vypil Boží soud nad člověkem až do dna. Spolu s temnou atmosférou při samotné poslední večeři vysvítá, jak vysoká je cena našeho života.

Ale příběh pokračuje. Po Ježíšově vzkříšení je tu opět lámání chleba, díky kterému dva učedníci u Emauz poznali Pána. S učedníky pak Ježíš na břehu jezera oslavil rozbřesk nového dne u „snídaně Páně“ (J 21).

A právě lámání chleba bylo náplní domácích skupinek a setkávání první církve po Letnicích.

(Sk 2,43.46;20,7–12) A nakonec hraje lámání chleba, opět s komentářem „vzal chléb, vzdal díky“, klíčovou roli při záchraně cestujících při Pavlově deportaci do Říma. (Sk 27,33–36) Je krásné sledovat, jak rozmanitý a vše přesahující je příběh naší spásy v Kristu Ježíši!

Mgr. Roman Toušek (1975) Absolvent Evangelické teologické fakulty v Praze, kazatel CB v Havířově, člen RCB se zaměřením na Odbor mládeže, spoluvedoucí pěveckého sboru Effatha, ženatý, otec tří dětí a fanoušek HC Dynama Pardubice.

■ příště: Večeře špinavců

2019 leden

19

rodina

Za světlem z temnoty podle autentického vyprávění bratra z ŘKC napsala Eva Čejchanová foto PIXABAY

Ležel na tvrdé posteli v cele vazby a tekly mu slzy. Duši měl prázdnou, roztrhanou na tisíc kusů.

Byl na dně. Nechtěl zabít. Ve střepinách myšlenek se začalo čím dál zřetelněji ozývat volání. Musel to vyslovit nahlas: Pane Bože, prosím tě, pomoz mi!

B

ůh Radka slyšel. Tak jako už tisíce let slyší každé zoufalé a upřímné volání o záchranu duše, slyšel i tohle. Radek ucítil obrovskou úlevu. Jako by to z něj spadlo. Konečně usnul. Aniž to tušil, na prahu trestu vězení, dlouhého jako celé jeho dětství, mu právě začínal nový život – život s Bohem. Ale cesta jeho srdce k Bohu byla ještě klikatá a nesmírně bolavá.

Čekal na soud. Měl spoustu času přemýšlet. Zaplavil ho pocit nenávisti – k vlastnímu bratrovi. Jak to mohl mamince udělat? Jak ji do toho mohl chtít namočit?

Vždyť to byla maminka! Starala se o ně, ošetřovala jim rány, když se porvali, dřela, 20 leden 2019

aby je uživila… A Lukáš klidně u výslechu řekl, že část peněz z té vloupačky má ona!

Ale ona o ničem nevěděla! Radek ještě teď slyší, jak to ráno, když volal domů na pevnou linku, maminka hystericky křičí do telefonu: „Vy jste zabili pana Dvořáka!!“ Jako by umřel, když to slyšel. Nezabili!

To nemůže být pravda! Byla. Policisté mu řekli, že jestli u mámy najdou ty peníze, dostane sedm let za spoluúčast. Jak Lukáše v tu chvíli nenáviděl! Všechno přiznal, vzal to na sebe. Snažil se, aby i brácha dostal co nejmíň, aby se mohl venku o maminku postarat. A v duchu se viděl, jak v den, kdy maminka umře a kdy ji pochovají, Lukáše zabije.

Kde to vůbec začalo? Kde se ten život vykolejil, aby dojel jak neřízený vlak na-

pastorace ložený třaskavinou až sem, do chvíle, kdy souzený za vraždu plánuje další?

Ponořil se do vzpomínek.

Viděl se, jak se ve třetí třídě vrací ze školy a zpívá si. Do té doby byl život krásný. Ve škole ho to bavilo, měl samé jedničky. Rodina držela spolu, měl rád návštěvy u tet a strejdů. Jako děti byli jak Radek, tak mladší Lukáš aktivní, pořád v pohybu. Táta byl fotbalista a Radkovi se fotbal taky stal láskou.

Jenomže táta pil. Maminka se snažila, aby přestal, ale nepomohlo nic.

Ani to, že se ve třetí třídě přestěhovali na samotu, aby měl táta daleko jak ke kamarádům, tak do nejbližší hospody.

Nakonec si vybral alkohol a od rodiny odešel. Nechal je osudu, na kluky neplatil. Maminka pracovala ve chlévě a mockrát neměli co jíst. Radek si pamatuje, jak tátovi jednou v obchodě vytáhl z kapsy u montérek desetikorunu a přinesl ji mamince, aby mohla koupit jídlo. A táta pak přišel tlouct na dveře a chtěl ji vrátit.

Maminka si po rozvodu našla nového muže. Taky pil. A pak dalšího, ten pil taky. Rodičovská láska se smrskla na příkazy, křik a sešvihání rákoskou, až byli oba kluci modří. Ani v nové škole už to hezké nebylo. Radkovi se rázem zhoršil prospěch. Prolezl základku a šel do učení. Začal se rvát. Nic si nenechal líbit. Rvačky byly důvodem horších známek z chování a nakonec i toho, že ho vyhodili.

Maminka ho pak dostala na jinou školu. A tam začal krást. A bráchu vzal do té spirály s sebou. Nejdřív kradli, aby se najedli. Aby mohli jít do školní jídelny na oběd, jako ostatní. Aby nežili na polévkách s rohlíkem. Vzpomíná, jak si z toho jednou koupili dvě kila pomerančů. Dostali se do party grázlů a Radek se poprvé cítil být někde přijatý. Připadalo mu, že našel smysl života. Začali vykrádat byty. Mockrát se pokoušel žít čistě, ale nikdy to nevydrželo dlouho. Vždycky se našel nějaký starý kamarád, se

Nutná pomoc při návratu z vězení Mgr. Bc. Martin Škoda, kaplan Vězeňské služby ČR ve Stráži pod Ralskem a člen Výkonného výboru Vězeňské duchovenské péče

Začal bych vzpomínkou na jeden starší film. Je o vězni, který se po dlouhodobém věznění vrací na svobodu. Cestou sociálního kurátora se dostane k práci v prodejně. Ale je nesamostatný a večer se vrací do svého prázdného bytu, kde ho nikdo nečeká. V práci také jeho nesamostatné chování kolegové moc nechápou, a tak situace postupně graduje až k tomu, že se rozhodne svůj život ukončit oběšením. Tedy zdánlivě typická filmová situace.

Ale i v dnešní době jsem zhruba před dvěma lety zažil v podstatě stejnou situaci s člověkem, kterému se ve vězení několik let duchovní pravidelně věnovali. Neuposlechl tehdy dobře míněné rady a vydal se po skončení trestu do míst dávných vzpomínek. Zde překvapen děsem z toho, že vše, co znal, se zcela změnilo, podlehl patrně náhlé ztrátě smyslu dalšího života.

Další souvislosti můžeme jen domýšlet. Během dlouhého pobytu ve vězení se u člověka projevuje především tzv. prizonizace, což je v podstatě jev, kdy se vězněný člověk natolik ztotožní s prostředím, že se pro něho pobyt ve vězení stane částečně nebo zcela přirozeným do té míry, že je pro něho potom mnohem obtížnější žít venku než uvnitř věznice. To s sebou nese celou řadu následků a těžkostí, které takový člověk překonává po svém propuštění bez pomoci zvenčí jen velmi těžko.

Zkuste si představit situaci, že ztratíte za dobu uvěznění rodinu, přátele, vazby v zaměstnání i v bydlišti. Nikdo vás už nezná nebo nechce znát. Jediní kamarádi jsou ti ve věznici. Toto probíhá pomalu, ale zpravidla neodvratně. Vždyť venku mimo zdi vězení běží život také svým, podstatně rychlejším tempem. Témata vašich případných rozhovorů se točí hlavně kolem dění ve výkonu trestu. K tomu můžeme přidat i nedostatek informací a motivačních podnětů.

Ve vězení nemáte například přístup k internetu. Telefonovat můžete jen na určitá povolená telefonní čísla. Toto vše člověka postupně mění a působí mu problémy posléze i na svobodě.

To, co ve vězení u nás naopak funguje, je základní péče o člověka, dostává např. jídlo a oblečení a částečně může řešit některé problémy spojené třeba s hledáním zaměstnání či bydlení po propuštění. To je však jen jedna strana věci. Další problémy praktického rázu totiž nastávají ihned po propuštění z vězení. Díky různým srážkám a dluhům vychází velký počet propuštěných z vězení prakticky bez prostředků a často bez odpovídajícího oblečení. Úřady mají své lhůty a trvá měsíc až dva, než se všechno vyřídí a člověk dosáhne na dávky hmotné nouze apod.

Mezitím si musí vyřešit řadu věcí. Musí mít na jízdné, někde spát, mít čím telefonovat apod.

Právě tyto problémy, spojené s překlenutím doby po propuštění do určité stabilizace, pak pomáhají řešit různé sociálně zaměřené organizace a třeba také náš projekt Metanoia II. Co však vidím pro překonání problémů jako zásadní, je nalezení potřebné motivace pro další bezproblémový život na svobodě. Tento smysluplný další život bez páchání trestné činnosti je také uveden jako hlavní účel v Zákoně o výkonu trestu odnětí svobody. K tomuto cíli má být zaměřena veškerá práce s vězněnou osobou. Zde je tedy pochopitelně značný prostor pro působnost duchovních, ať už jako vězeňských kaplanů či dobrovolných duchovních, docházejících do vězení na základě pověření své církve. A církve samotné pak mohou být výbornou Boží komunitou a domovem pro ty, kteří se rozhodnou změnit svůj život k dobrému prostřednictvím Boží milosti.

→

2019 leden

21

rodina

kterým přišly staré zvyky. A pak prvních dvacet měsíců ve vězení. Každý měsíc maminka Radkovi posílala pětikilový balík, aby mu nic nechybělo. Sama prožila tu dobu na instantních polévkách. Dozvěděl se to ale až mnohem později. Od ní ne, od strýce.

„Obžalovaný Radku Šulci, povstaňte.“ A je to tady. Sedmnáct let a dva roky navíc za ty vykrádačky předtím. Mínus rok, který seděl ve vazbě, ale odsouzen nebyl. Osmnáct let života. Brácha dostal patnáct.

Vlastně se to všechno stalo kvůli tomu, že si nechtěl jít ty dva roky odsedět. Nechtěl čekat, až mu přijde příkaz k nástupu trestu. Chtěli ukrást peníze, zmizet v zahraničí a tam si najít práci. Lukáš věděl kde, už tam nějakou dobu byl.

Radek měl znovu ten večer před očima.

Pan Dvořák byl starší pán, přítel jejich tety. Večer, na který krádež naplánovali, měl být v hospodě. Taky byl. Radek ho viděl zvenku oknem, jak tam sedí za stolem. Šli s bráchou do jeho bytu – a pan Dvořák tam ležel v posteli! Radek mockrát později hledal vysvětlení, ale 22 leden 2019

nikdy ho nenašel. Rychle odtamtud vycouvali. Chvíli stáli za dveřmi. „Já bez těch peněz neodejdu,“ řekl nakonec Radek, když se mu sen o zahraničí začal rozplývat a čím dál jasněji vystupovaly obrysy vězení. Pak si vzpomněl, že na stolku byla láhev a prášky. Asi spí hodně tvrdě. Rozhodli se, že prostě najdou ty peníze a vypadnou.

Vrátili se dovnitř. Tam, kde měl být trezor, žádný nenašli. Nebyl nikde. „On na něm snad spí?“ Když se k tomu později v myšlenkách vracel, nechápal, proč to udělali. Nepřemýšleli, nechtěli mu nic udělat, chtěli jen vzít peníze a rychle vypadnout. Přetáhli muži přes hlavu kuklu, svázali ho a v úložném prostoru postele opravdu našli trezor. Vzali ho, dovnitř položili pana Dvořáka, zavřeli postel, a jak mohli nejrychleji, vypadli z bytu… Část peněz dali stranou, pro maminku, jako výpomoc. O všechno ostatní Radka ještě ten večer okradl jeden jeho známý.

Když Jan přicházel na vrátnici, přejel očima celou budovu věznice. „Je to jako nemocnice,“ říkal si, jako už mockrát. Jen tu nejsou pochroumaná těla, ale životy.

Chodil sem za vězni už dlouho poskytovat duchovenskou péči. Měl výhodu, že nebyl součástí represivních složek, byl neutrální. Mohl sloužit jak vězňům, tak dozorcům. Dvě hodiny byl zavřený na cele, aby věděl, jak se tam lidé cítí. „Tady za těmi mřížemi jsou samí zlí lidé,“ řekla mu jednou psycholožka, když ho pouštěla přes zamřížovanou bránu dovnitř. „Lidský charakter je nastaven už dva týdny po početí. Tihle budou nadosmrti zlí.“ Nadosmrti zlí. V každém z nás je zlo, nejen v nich. Musíte se znovu narodit, pomyslel si Jan. Tak je to. S genem zla se rodíme všichni.

Radka si Jan zapamatoval podle toho, že od něj dostal bonbón. Ze začátku Radek neměl chuť chodit na setkání s duchovním, ani na bohoslužby – a taky to otevřeně řekl. Připadalo mu to jako laciné „ulejvání se“ z vězení jen proto, aby byla na chvíli změna. Pak se ale jednou rozhodl, z jednou bylo dvakrát, a pak pokaždé. Četl Bibli a srdce se mu začalo měnit. A duchovni, kteří přicházeli do vězení, pouštěli světlo do těch temnot, ve kterých dosud žil. Poznával, jak sobecký život to byl. A pak jednou ze dne na den přestal sprostě mluvit. A přestal se míchat do rvaček. To byly nejtěžší vnitřní boje. I srdce se mu pomalu začalo uzdravovat. Bůh si ho začínal zabírat pro svoje království.

Nenávist k bratrovi mizela.

„Šulc, půjdete jinam!“ Radek by byl moc rád, kdyby z těch dvou věznic dopadla ta lehčí, ale předložil to před Boha se slovy: „Ať je to Tvoje vůle, Pane.“ Byla to ta horší. Těžký kalibr. Kaplanka mu na cestu napsala dopis. Prosila ho, aby tam o Kristu řekl jakémusi Luďkovi, který zabil kněze.

Když se Radek v novém prostředí rozhlédl, zjistil, že Lukáš, kterého odsud nedávno převezli jinam, dluží, kam se podívá. Za drogy, za cigarety. „Šulc? Tak to za bráchu zaplatíš ty!“ ozývalo se ze všech stran. „A jestli nezaplatíš, jednou tě ve sprše podříznou,“ řekl mu zfetovaný spoluvězeň. Než všichni bratrovi věřitelé po-

psychologie chopili, že Radek Lukášovy dluhy platit nebude, prožil si peklo. Jediný, kterému zaplatit musel, vězeňský drogový boss, dostal peníze od Radkovy mámy. Radek jí je poslal. „Bože, proč jsem tady?“ nechápal to. Tady byla poušť plná dravců. Neměl tu žádnou duchovní oporu. V té předchozí věznici se scházeli kolem Božího slova až čtyřikrát týdně. Strašně mu to chybělo.

A pak jednou řekl o Bohu jednomu ze spoluvězňů. Řekl mu o pokoji, o tom, jak může být život krásný, i když je ve vězení. O tom, co s Bohem prožívá. A on se mu přiznal, že nemá klid, že nemůže spát. Od té doby, co zabil kněze. Najednou to Radkovi do sebe zapadlo. Luděk přijal Krista a Radkovi doba jeho pobytu v téhle věznici skončila. Mohl se vrátit.

Malý sál se plnil věřícími.

Hodně z nich byli bývalí vězni. Odpykali si svůj trest a vyšli z vězení. Uvěřili a vyšli z vězení duše. Radek se sem často vracel. Jako ke zdroji, kde se poprvé napil čisté vody. Vzpomíná, jak bylo těžké uvěřit, že duchovní, kteří za nimi chodí, jsou opravdu takoví. Ale jakmile jednou vězeň přijme, že ho ten člověk má skutečně rád, změní mu to život. Jde to, žít dobře a v pokoji. Sledovali je a zkoumali celá léta, čekali na každý čin, který by odporoval jejich slovům. Ale oni obstáli. A stali se pro lidi, kteří žít čistě neuměli, ale moc chtěli, příkladem.

Návrat do života venku byl velmi těžký.

Svět, ze kterého do vězení odešel, se s tím, do kterého se po skoro dvaceti letech vracel, vůbec nedal srovnat. Nedivil se, že to mnozí neunesli a buďto znovu spadli do zločinu, nebo spáchali sebevraždu. Vyšli a neměli nikoho, kdo by jim pomohl. Nikdo je nečekal. Radkovi pomohl Jan, nabídl mu práci v hospicu. Radek nakonec nabídku nevyužil – našel si práci, na kterou si během pobytu za mřížemi udělal kvalifikaci. Pomohli mu i křesťané, vzali ho mezi sebe. A nakonec dostal ten největší dar od Boha – hodnou věřící manželku.

Ani bratrovražda se nekonala. Lukášovi odpustil už dávno. Odpustili si navzájem.

Vliv nefunkční rodiny na dítě PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D., psycholog

Vzorce chování primární rodiny napodobuje každé dítě, takže pravděpodobnost nějaké míry nápodoby je stoprocentní. Spíš je otázka, do jaké míry bude životně neúspěšné. I zde se dají čísla jen nahrubo odhadovat. Jasné jsou však extrémní hodnoty. I když máme naprosto dokonalé rodiče v naprostém partnerském souladu, tak i ti musejí počítat s tím, že se jim nevyvede jedno dítě z deseti, tzn., přibližně z pěti funkčních rodin vyroste jeden životní zkrachovanec. I při nejlepší vůli nemají rodiče život svého dítěte pod svou plnou kontrolou.

Podobné pravidlo platí i naopak – i v naprosto otřesných rodinách v hrůzných podmínkách se povede jedno z deseti dětí. Nikdo nechápe, jak je možné, že v takových podmínkách mohla vyrůst taková osobnost, ale prostě stává se tak.

Ostatní případy jsou někde mezi. Odhadem kolem padesáti procent se pohybují děti z rodin narušených rozvodem a se střídavou výchovou. Podobnou účinnost mají pěstounské rodiny, které si berou děti z narušených rodin či ústavů. Přeci jenom stačí rok v hluboké citové deprivaci a u některých dětí to zanechá nesmazatelnou stopu jak na citové stabilitě, tak na intelektu. Ale stejně jako u rakoviny nedokážeme říci podle vnějších známek, jestli pacient přežije, či ne, tak ani v rodině nemůžeme říci, že z tohoto dítěte vyroste génius či zločinec. Známe jen statistická čísla.

Rodiče by se měli řídit Hipokratovou přísahou jako lékaři: Především neškodím, Primum non noceo. Tzn., možná nemohu zabránit tomu, aby z dítěte nevyrostl sígr, ale udělal jsem jako rodič vše, aby se tak nestalo – věnoval jsem rodině čas a energii, udržoval jsem manželské soužití v lásce a poklidu, zkrátka budoval jsem Boží království, seč mi síly stačily.

Stejně pravidlo doporučuji rodičům i v případě, kdy se jim narodí postižené dítě.

Je pravda, že pokud se narodí, chtějí jim ho i dnes lékaři okamžitě vzít a dát do ústavu. Ale já říkám – dejte postiženému dítěti alespoň tolik lásky a energie, kterou byste mu stejně dali, kdyby se narodilo zdravé. Z vlastní zkušenosti vím, že je to takové energie, že by to mělo i postiženému dítěti stačit ke spokojenému životu.

Jednou po přednášce jsem jel s řidičem, který bloudivým Brownovo pohybem hledal nádraží. Říkám mu: „Líná huba, holý neštěstí... Zeptejte se někoho.“ On, že ne, že prý na mě musí udělat dojem. Říkám mu: „Tím, že se orientujete v krajině, na mě, jako na geologa velký dojem neuděláte, ale na mě jste už dojem udělal. Před pěti minutami jste mi totiž vyprávěl, že jste zůstal s ženou a rodinou, když se vám narodilo dítě s Downovým syndromem.“ Většina otců totiž podobnou pecku do svého ješitného já nevydýchá a od rodiny štítivě utíká. Špatné vlivy na naše děti působí, tomu nelze zabránit, ale před Hospodinem máme jen jednu jistotu – snažíme se ze všech sil, abychom tento vliv umenšili na minimum. To, co je za našimi lidskými hranicemi, pak přenecháváme šéfovi se slovy: „To už je tvůj business, tam už nedosáhnu...“

■

2019 leden

23

profese

Modlitby cestou k nehodě připravila eva čejchanová foto Eva Čejchanová a archiv Hany Zandalové

J

ako policistka na cizinecké policii ses – na straně autority – mohla setkat i s lidskou bídou. Jak jsi to vnímala?

Hodně těžké to bylo hlavně ke konci, kdy mi docházely i důsledky v kontextu, který není na první pohled vidět. Dostali jsme třeba tip, že v nějaké firmě pracují nelegálně cizinci. Jeli jsme tam a opakovaně se mi stalo, že ty ženy zjistily teprve až od nás, že jsou v Česku nelegálně. Na Ukrajině musí zaplatit za to, že jim někdo vyřídí pracovní vízum. Samy v tom období neměly šanci ho dostat. Už na to si musely půjčit peníze. Dostaly vízum třeba do Polska.

Tam jim „zřizovatelé“ řekli, že mohou jít pracovat do Čech, protože mají vízum pro celý prostor Schengenu. Ale pravda to nebyla, měly jen pobytové vízum pro Polsko.

Takže si půjčily další peníze, zaplatily i za cestu, děti, někdy i malinké, nechaly babičkám, že si sem na půl roku pojedou vydělat a vrátí se domů. Tady začaly pracovat v nehorázných podmínkách za 60 korun na hodinu. Viděla jsem, v čem žijí – malá místnůstka s betonovou podlahou, čtyři postele, skříně, mezi nimi šňůry a stolek. Víc se tam nevešlo. A pak se od nás dozví, že to všechno byl podvod, že jsou u nás nelegálně a že budou vyhoštěny. Jedna tam byla jen čtyři dny. Pro ně se zhroutí svět. Bylo mi jich líto.

Cos pro ně mohla v takových situacích dělat jako křesťanka?

Snažila jsem se k nim chovat lidsky, normálně s nimi promluvit, když musely chvíli čekat na cele, vtipkovat, když vysypávaly kabelku… Počkat, až se s tím 24 leden 2019

porovnají a pak s nimi hledat nějaké řešení. Bylo vidět, že to vítají. Pořád se cítily jako lidské bytosti. Ale za týden přišly jiné. A mně začalo docházet, že těm mafiánům dohazujeme práci. Uvolňujeme jim místo pro další okradené.

Teď jako dopravní policistka přijíždíš k nehodám, které jsou pro jejich účastníky často zlomem v životě. To je strašná zátěž. Jak se to dá unést?

Je to zvláštní. Po třech měsících na dopravce jsem přijela k prvnímu „smrťáku“, ale našli jsme i dopis, byla to sebevražda.

Nepřipoutaný, náraz do stromu. Musela jsem rozdýchat ohledání těla na místě.

Polámané a netypicky položené končetiny se ještě dají zvládnout. Ale když mu

lékař sáhl na hrudník a ten se zavlnil jak vodní postel, to mi dobře nebylo. Uvnitř musel být na kaši. Ale už jsem vypozorovala, že mohu normálně fungovat. Že mě v takových situacích Pán Bůh „zabalí do bubliny“ a mě se to nedotýká. Není to cynizmus. A až ta situace přejde, bublina zmizí, ale stav se nemění. Nepotřebuji se dostávat z nějakých traumat. Cítím, že tahle Boží ochrana je to, co mám navíc, že tam je moje místo – předávat lidem v tom stresu klid.

U jedné nehody řidič úplně rozsekal auto, ale jemu se nic moc nestalo. A přijela jeho těhotná přítelkyně s potencionálním tchánem. Byla s nervy na pochodu.

Viděla jsem to bříško, viděla jsem, jak se celá klepe, tak jsem za ní šla. Chrlila to ze

Hanka Zandalová Policistkou jsem se stala po období, kdy jsem byla bez práce a zaměstnání jsem potřebovala.

Letos je to už šestnáct let. Tehdy ještě fungovaly hranice a kamarád mě nasměroval k cizinecké polici. Podařilo se mi splnit všechny požadavky – fyzické testy, celodenní psychické testy a nakonec i ty zdravotní. V den mých narozenin mi zavolali, že mě berou. Po pár měsících jsem šla do policejní školy na jižní Moravu. Poslední roky pracuji na dopravní policii, protože během mé mateřské dovolené se ČR stala součástí Schengenského prostoru.

Vyrůstala jsem ve věřící rodině. Netoužila jsem po tom, být policistkou, ale zjišťuji, že mi ta práce sedí. Mám ráda řád. Hodně se mi to prolíná s Božím řádem, je to veliká paralela. Když pak ve škole dětem povídám o pravidlech na silnici, mohu s nimi mluvit i o těch pravidlech lidských. O tom, proč jsou dobrá. Že nejde o peskování, ale že je chrání.

sebe – všechen svůj hněv, ublíženost. Klidně jsem jí řekla: „Víte, lékaři říkali, že je to jen povrchové zranění, asi vám ho hned pustí domů. To je fajn, že?“ „No.“ „Takže vlastně tatínek vašeho miminka žije.

A bude žít. A nemá žádné následky.“ Ztichla. „No a nikdo proti němu nejel. A nebyl tam strom, ale jen roští. Takže vlastně – peníze to sice bude stát, ale jde jen o plechy, že?“ A ona se úplně rozsvítila.

Jen s takovou obrovskou úlevou vydechla, že mám pravdu. Najednou mi všechno dávalo smysl. Tam je moje místo. Mám dodávat lidem naději. A modlit se za ně už na cestě k nehodě. To je jejich bonus.

Pracuješ ve skupině posttraumatické krizové intervence. Co to je?

To jsou lidé, kteří v krizových situacích jako první podají pomocnou ruku. Ustojí ten první náraz. Po nehodě, při oznámení smrti blízkého pozůstalým, v krizích…

Když někam jedeme, je to nesmírně náročné, protože nevíme, co nás čeká – vždycky je to na víru. Ale zjistila jsem, že mnoho věcí, které nás v kurzu učili, v sobě už mám. Z církve, kde jsem vyrostla. Tam se tomu říká pastorace.

Občas se to stane a to pak mám problém (úsměv). Ale křídla mi na zádech neraší, parťáka bych nepotopila. Na dopravce jsem se všeobecně musela vyrovnat s hranicemi vlastní zodpovědnosti.

Co to konkrétně znamenalo?

Třeba to, že mohu zastavit kohokoliv.

Mám širokou rodinu, pak rodinu církevní – to je obrovská skupina lidí. Pak také přátelé ve škole, ve školce… Potkávám jich spousty. Přece jim nedám pokutu! A pak mi vlastní bratr řekl, že to není moje zodpovědnost. Jestli si tře-

ba i on pokutu zaslouží, tak je to jeho zodpovědnost a má ji dostat. Hodně mi to pomohlo necítit se provinile. Ale u dopravní policie dát pokutu například vlastnímu tátovi bylo považováno za vrchol. Nikdo by se pak se mnou nebavil.

Dnes už je situace jiná, záznam nejde z radaru vymazat. Zůstalo by tam černé okénko a bylo by jasno.

No a pak to, že sama mnohdy překračuji pravidla. Třeba rychlost. To si musím hlídat. Nemůžu pokutovat lidi za něco, co sama dělám. Naopak třeba nemám problémy s pásy. A když pak slyším od nějaké maminky: „To je snad moje věc, jestli si dítě připoutám, nebo ne,“ tak mi jde pára z nosu i z uší. My lidi jsme strašně zahledění do sebe – moje věc, můj problém. Ale ona to není pravda. Když člověk nebude připoutaný a někdo mu způsobí nehodu a zabije ho nebo ho těžce zraní, tak to, že se nepřipásal, odnese ten, kdo možná na chvilku usnul za volantem. Následky té tragédie a soudu ponese on. A pak v důsledku i široké okolí – obě rodiny atd. Není to o nás. V tom jsme s manželem zajedno – alkohol, drogy a nepřipoutané děti.

Přes to nejede vlak. On je totiž taky policista. (úsměv) V nebi asi ani dopravní ani cizinecká policie nebude. Máš záložní řešení?

No jasně, v nebi se bude zpívat! To bude jedna velká oslavná pařba! Na to se těším. (smích) ■

Policisté na cizinecké a dopravní policii Policisté na cizinecké policii, konkrétně na Oddělení pobytových agend, vyřizují pozvání cizinců do ČR, ale i vyhoštění lidí, kteří v ČR pracují nebo tu žijí nelegálně. Kontrolují ubytovny, hotely, jestli řádně zapisují a hlásí cizince, domovní knihy. Pracují s databázemi elektronických hlášení hledaných osob. Dělají prohlídky s psovody, při nichž se hledají zbraně nebo drogy. Kontrolují na ulici cizinecké dodávky.

Dopravní policisté vyjíždějí na zprávu operačního střediska k dopravním nehodám. Provádějí šetření na místě nehody (fotí, kreslí schémata), zajišťují důkazy pro zjišťování příčin nehody a určení právní zodpovědnosti jednotlivých zúčastněných. Regulují dopravu na místě nehody, stejně jako v případě potřeby kdekoli jinde. Kontrolují dodržování pravidel silničního provozu, udělují pokuty za jejich přestoupení, organizují přednášky BESIP.

Stalo se ti někdy, že ses v práci ocitla proti Božímu zákonu? Jak to řešíš?

2019 leden

25

Do Písma

Musel Jidáš zradit? ptala se eva čejchanová

Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo.

Jan 17,12

A

ThDr. Pavel Černý, Th.D. (1949) Absolvent ETF UK, sloužil jako kazatel v Benátkách n. Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 – Soukenická.

V letech 1993–2009 předseda Rady CB. S manželkou Hanou má tři děti s rodinami a osm vnuků.

26 leden 2019

by se naplnilo Písmo, Ježíš řekl na kříži: „Žízním.“ (J 19,28) Ježíš věděl, kde je jeho místo v dávných proroctvích. Jidáš určitě vědomě Písmo nenaplňoval, protože pak svého činu litoval a spáchal sebevraždu. Kdo by dobrovolně a vědomě plnil Písmo, aby šel do pekla? Byl by to i paradox. Byl Jidáš předurčen? Musel zradit? Jsme i my předurčeni ke spáse, nebo naopak k zatracení?

tuje se ani v tu chvíli a odchází do tmy. „Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali.“ (1J 2,16) Bylo to vědomé přitakání ďáblovi. Jidáš je i v jiných textech vykreslen jako nástroj satanův: „Nevyvolil jsem si vás dvanáct? A přece jeden z vás je ďábel.“ (J 6,70) Mínil Jidáše, syna Šimona Iškariotského. Ten ho totiž měl zradit, jeden z Dvanácti.

Nad úvahami Jana Kalvína, který se otázce předurčení věnuje, jsem došel skoro až k jistotě, že Jidáš nebyl robotem, který by byl naprogramován k zavržení. Měl možnost se rozhodovat, mohl se rozhodnout jinak. Už předchozí verš vyvolává otázku – Ježíš učedníky drží, povzbuzuje, pečuje o ně, aby jejich víra nezahynula, ale jednoho ztratí. Ale on nikoho neztratil, je to tam řečeno jasně. Jidáš se ztratil sám. Sám se rozhodl. Už když Ježíš myje nohy učedníkům, dostává se do konfliktu s Jidášem (J 13) a ten pak ve zlu pokračuje.

I zde to „měl zradit“ ukazuje na napsanou budoucnost. Ježíš ví, co je v člověku. (J 2,25) Vybral si Jidáše s vědomím, že musí být zrazen jedním z Dvanácti, aby se naplnilo Písmo. Byl Jidáš zrádcem od začátku? Nebo díky Boží vševědoucnosti Ježíš poznal, že zrovna Jidáš neobstojí? Mohl zradit jiný učedník?

Právě tam, u poslední večeře, vstoupil do Jidáše satan. (J 13,26–27) Bylo to hned po skývě, kterou mu podává Ježíš. Celé to působí dojmem, že Ježíš ten proces zrady spustil…

Ten text je nutné chápat v kulturním kontextu té doby. Tenkrát sednout si s někým za stůl byl projev velkého přátelství a otevřenosti. Host byl něco posvátného. Ježíš, jako hlava učedníků, rozdává sousta, kousky chleba, jak to známe ze svaté večeře Páně. A tehdy ten, který si od něj bere chléb, který s ním sedí u stolu, otevře srdce ďáblu. Nevzpama-

Dalo by se to nazvat i vševědoucností. Je ale třeba brát zřetel na to, že Janovo evangelium bylo napsáno někdy kolem roku 80 po Kristu. Evangelista to tedy píše z pozice „už se to stalo“. Zná výsledek.

Evangelium je zprávou o tom, že Bůh může použít i zlo, které se stalo, k tomu, aby uskutečnil svůj plán. Ale ne tak, že by v něm Jidáš byl jen pouhou loutkou a Bůh by tahal za provázky. Jidáš se pro zlo nerozhodl jen jednou. Krok za krokem šlapal po pravdě, až se nakonec stal satanovým sluhou.

Kradl z pokladnice, zpochybňoval Ježíšovo přijetí pomazání atd. A vyvrcholí to tím, že políbí Ježíše, a tím ho pošle na smrt. Domnívám se, že právě proto, že Jidáš dlouhodobě nechal satana ve svém životě jednat, stal se exemplárním symbolem zrady.

Jidášovo jméno nikde v proroctvích není, nemusel

inzerce

to být on. Ale on nikdy Ježíši nevěřil. Mnozí udělali chyby, ale Jidáš se stal personifikací zla. Rozhodl se pro zlo.

Satan si učedníky vyžádal, aby je tříbil. (Luk 21,31) A Ježíš prosil za Petra a Petr se po podobné zradě stal vůdcem církve. Mohl prosit i za Jidáše. Nebyla ta ztráta lidské duše zbytečná? Bůh si mohl vybrat jinou cestu, jak nechat Ježíše zajmout – už několikrát k tomu byl krůček, ale protože „nebyl jeho čas“, Ježíš prošel středem a zůstal volný. Tak proč?

My se na ten příběh díváme z pohledu humanity, našeho lidského smyslu pro spravedlnost. Ale nevidíme do srdce Jidáše, nevidíme do jemných věcí. Je tu napsáno, že se naplnilo Písmo.

A naplnilo se i v této věci. Už ve Starém zákoně je psáno: „I ten, s nímž jsem žil v pokoji a jemuž jsem důvěřoval, ten, jenž můj chléb jedl, vypíná se nade mne a zvedá patu.“ (Ž 41,10) Ježíš přesně navazuje na to, co bylo předpovězeno – že bude někdo, kdo s ním bude celá léta chodit, bude svědkem zázraků, bude s ním jíst, uslyší kázání i modlitby, a přesto má v srdci ďábla. Je to varování, že se člověk může dostat do takového sevření zla, které ho zničí. V ČSP není Jidáš označen jako „syn zavržení“, ale „syn zkázy“. Znamená to, že se identifikuje se zkázou. Chce Ježíše a Boží plán spásy zničit. To je vážná věc.

Ale to, že šel peníze vrátit a přiznal, že zradil nevinnou krev, ukazuje spíš na to, že původně chtěl peníze a nedomyslel důsledky toho, co udělal. Kdyby chtěl Ježíše zničit, tak se mu to povedlo, a neměl důvod se zabíjet…

Jidáš se bál, že Ježíš způsobí povstání, že dojde k revoluci a že je římské legie zmasakrují. Ježíš byl v jeho očích politickým mesiášem, ale přitom neměl vojsko. Jidáš měl strach, proto Ježíše zaprodal. I Petr se bál, odrazoval Ježíše od návratu do Jeruzaléma. A Ježíš ho v té chvíli nazývá satanem, protože to bylo momentální ďábelské pokušení. To, že Jidáš pak spáchal sebevraždu, i když dosáhl toho, co chtěl, lze vysvětlit tak, že nedošel k pokání. Překročil hranici, odkud se nedokázal vrátit.

Ježíš už byl v té době, kdy šel Jidáš vrátit peníze, mučen a souzen. Bylo pozdě. Jsou chvíle, kdy člověk něco udělá, a pak už není návratu, i když toho lituje. První lidé určitě také litovali hříchu, ale brána ráje už byla zavřená.

Co si my můžeme z příběhu Jidáše vzít?

Pro nás má být příběh Jidáše varováním: Pozor, ještě přijdou antikristé. Budou svádět, převracet, odvádět od Krista. A někteří budou mít velkou moc. Modlíme se za věci svých denních potřeb, to je v pořádku. Ale je tu otázka, zda se dnes nemáme velmi naléhavě modlit za evangelium, za Boží moc, aby byla poražena moc satana, aby Ježíš přišel se svým královstvím.

Zůstáváme uzavřeni ve svých mikrosvětech, ale ve světě řádí antikristové. Jidášové jsou i dnes, ve světě se dějí hrozné věci.

A Bůh nás postavil do světa.

■

diskuze

30 LET DEMOKRACIE připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

Jak podle vás církev v naší zemi zvládla přechod z totality do demokracie?

V čem obstála, a kde naopak zklamala?

Tomáš Dittrich tiskový mluvčí KMS a redaktor časopisu Život víry

V období současné demokracie má církev

víc svobody k naplňování svého poslání, ale také víc možností selhávat.

Nevzpomínám si, že by se jakákoli naše církev otevřeně vyrovnala se spoluprací svých představitelů s komunisty. Pokládám to za zásadní vadu, protože pokání osvobozuje k obnově života.

Podíl na výrazném snížení kreditu u veřejnosti měla vleklá vehemence, s jakou se církve braly o restituce.

Církve se nenaučily veřejnosti říkat Ano, ano, ne, ne. Pí-árovou strategií ČBK i ERC byla nekonfliktnost a maskování ostří evangelia. Když se k tomu přidají vystoupení křiklounů s křesťanským nátěrem, třeba proti homosexuálům nebo islámu, je doko 28 leden 2019

Nesdílím tvůj optimizmus. Ještě deset takových let, tak to nepřežiju. náno: když oficiální kruhy vydávají nanicovatý alibistický hlásek, působí jako hlas církve ona hlasitá nekompetentní menšina.

Lituji, že výroky Jana Pavla II. o selháních římské církve v době protireformace byly odhaleny jako prázdná slova tím, že navzdory unisonu českých protestantů svatořečil Jana Sarkandera, fanatickou vystrašenou protireformační figurku.

Konzum byl pro církev vždycky výzvou, které je ale v období demokracie snazší podléhat. K tomu přistupuje liberalismus, když i římští katolíci začali mainstreamově vyznávat teorii pramenů, překlad Bible21 odstranil z Pavlových epištol dvě zmínky o homosexualitě nebo když přijímání evoluční teorie evangelikálními teology koliduje s ďábelskou genezí hříchu.

Nechci končit negativně. Čeští křesťané demokracii využili k mnoha dobrým

věcem. Narostla charitativní a humanitární práce, povstala služba narkomanům i zahraniční misie, vznikly nové překlady Bible, zakládají se nové sbory, křesťané pronikají na školy s programy prevence závislostí a s hodnotovými programy, křesťanská služba Izraeli…

Jindřich Kabát psycholog, spisovatel a vysokoškolský učitel

Církev se octla v období svobody silně ne-

připravena. A to z důvodů předchozího „vyladění“ a nasměrování. Chyběla jí základní vize a primární touha oslovit spo-

lečnost, nabídnout jí Krista jako variantu životního stylu. Namísto toho začala jednat ve starém duchu hledáním různých kompromisních variant, např. nenápadné evangelizace, protože se v podstatě bála říkat cokoli, co by jí mohlo zjednat nepopularitu, a tak se stala trochu církví kličkující.

Na druhé straně měla za sebou obrovskou zkušenost církve bojující, která uměla i v drobných detailech svádět kaž­dodenní svár s totalitou a hledat dobrou taktiku. A tak se rychle obnovily nejrůznější akce, vzdělávání, pomoc, budování společenství, nacházení opory v nových skupinách. Všude tam, kde církev měla zkušenost z malých skupin anebo konkrétní pomoci, se jí v okamžiku získání svobody dařilo.

Církev udělala základní chybu, že se bála celou řadu problémů otevřít.

Karel Fojtík člen Sboru CB v Ostravě a někdejší tajemník RCB

Pokusím se o zhodnocení přechodu

z totality do demokracie. Jde o přiznání, jak jsem s tím zápasil sám. To druhé jsou mé zkušenosti ze sboru i z Církve bratrské. A to třetí se dotýká zvládnutí či nezvládnutí přechodu k demokracii v české církvi.

Zaprvé: Polistopadový vývoj byl pro mne výzvou k možnostem osobního profesního růstu. Tři období jsem byl jako tajemník magistrátu Ostravy, což se spojovalo s křesťanskými postoji. Nebylo to dokonalé, ale snažil jsem se, aby se církev dostala i mým prostřednictvím do hlubšího podvědomí všude, kde jsem působil.

Zadruhé: Usiloval jsem o obnovou diakonské péče o nejstarší členy i spoluobčany. Participoval jsem na obnově objektů církve s budováním nových modliteben. Byl jsem u zrodu nástrojů, které pomohly investičnímu rozmachu Církve bratrské. V podstatném půso-

Především, pokud by mohlo jít o cokoli, co by snad nepřinášelo církvi okamžité „body“. Tak i zde se vlastně rozhodla pro vyhýbání se otevřeným a upřímným odpovědím, zvláště těm sebekritickým. Touto cestou ryzí přátelské pouto a vazba s věřícími nevznikne.

Na druhé straně církev jako živé společenství osvědčuje, že víra a vedení Duchem svatým je nesrovnatelně silnější, než lidská strategie a taktika. A tak, jakkoli si myslím, že jedinou cestou vpřed je pojmenovat pravdivě problémy, stejně tak jsem přesvědčen, že svoboda otevřela obrovský prostor, kterého jsme si pomalu přestali vážit a bereme jej jako samozřejmost. Proto se mi zdá nezbytné za to, že svobodu stále ještě církev unesla, být především velice vděčný.

bení církve, která se ocitla ve svobodě, jsem registroval jen opatrné krůč­ ky, včetně mých postojů, které jsem nedávno opustil. Kazatelský kolektiv i společenství byla navyklá na vymezený rozsah i způsoby služeb. Pomalu se Církev bratrská kontaktovala s organizacemi, které podporovaly misii. Ne vše nabízené bylo možné přijmout, ale zprvu vládly tradiční názory, což přechod k demokracii zpomalilo.

A zatřetí: U poměrů v české církvi dominuje zklamání. K nadšení, se kterým jsme sledovali dění ve společnosti, se nepřidala česká církev v žádoucím rozsahu, což by přesvědčilo naše bližní. Mnozí z nich se od církví odvrátili a získávání věřících ztěžklo.

Přestože jsem se angažoval při návrhu restitučního vyrovnání mezí státem a církvemi, jsem přesvědčen, že největší církevní subjekt se příliš zaměřil na finanční stránku věci a duchovní priority se upozadily. Nepřidalo to na věrohodnosti působnosti církví v České republice.

■

glosa

Těhotná doba Petr Plaňanský, kazatel KS Nymburk

Když jsem na počátku „osmičkového“ roku připomínal události, které naši zemi ovlivnily v minulosti, a přemýšlel, co přinese nový rok, netušil jsem, jak moc je naše doba těhotná změnami.

Od impulsu, který vedl ke geopolitickým změnám – zejména v Evropě –, uplynulo třicet let. Generace tehdy mladých „revolucionářů“ dozrála a zestárla. Někteří si naplnili sny, jiní neuspěli a propadli se. Mnoho jich zahořklo.

Jiní začali budovat světlou budoucnost, do níž chtějí ostatní násilně vtáhnout. Společnost kdysi ne příliš materiálně zdatná, avšak plná naděje na duchovní obrození se postupně proměňovala v materiálně bohatou, ale duchovně nebohou. Poctivou víru mnohde vystřídala komerční pověra. Pravda se zaměnila za politickou korektnost. Přirozený řád věcí se zahalil do nové ideologie, která zpochybňuje, že muž je mužem, žena ženou a že jen muž a žena spolu mohou mít přirozenou cestou dítě. Napadá mě, jestli nejde jen o moderní babylonské pomatení, přesněji o pomatení zdravého rozumu?!

Jestli je naše doba něčím těhotná, pak především svévolí, s níž se někteří snaží ostatní přesvědčit, že si mohou vynutit právo na respekt a prosadit své rozum zotročující ideje. Je však zároveň těhotná i tím, že mnozí začínají hledat své skutečné kořeny. Zdá se, že doba nových revolucí už opět neodbytně rozráží dveře našich domovů…

Proto i dnes, tak jako kdysi, se utěšuji prověřenou zkušeností: „Pravda Boží, byť na kratičký čas snad poražena bývá, nakonec přeci jen slavně vítězí!“ Příteli, jak je to s námi: hoří naše srdce pro politickou korektnost, nebo spíše pro Boží pravdu? Za co bychom raději pokládali svůj život, kdyby došlo na lámání chleba?

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2019 leden

29

kultura

Alenka v zemi zázraků text bronislav matulík foto filmcenter.cz

Otakáro Maria Schmidt hovoří o novém filmu

N

atočili jste nový film Alenka v zemi zázraků, můžeš nám ho trošku přiblížit?

Film jsme tvořili s Janou Kristinou Studničkovou a dali jsme do něj srdce i duši.

Možná to objasním trochu tím, když řeknu, o čem film je. Je to poetické vyprávění malé Alenky, která prochází dětstvím jako kouzelným labyrintem. Sny a realita se jí vykreslují skrze její rodinu a slavnosti občanského a liturgického roku, kterými doslova protančí svým fantazijním viděním světa.

Před očima jí ožívají legendární postavy Malého prince, svatého Jana Nepomuckého, pražského Jezulátka, Andělky a dalších – na Malé Straně, v okolí Karlova mostu a také v Itálii, kde v kraji své babičky (Veronika Žilková) prožije kouzelné zážitky na karnevalu v Benátkách,

30 leden 2019

které ji přivedou k zázrakům. Ale také díky svému pravoslavnému ukrajinskému dědovi (Boleslav Polívka), do jehož obrazů Benátek se promítá jako Alenka za zrcadlem.

rodinný / fantasy / mysteriózní / pohádka ČR 2018, 90 min scénář a režie: Jana Kristina Studničková, Otakáro Maria Schmidt

Kde jste našli inspiraci a námět ke svému dílu?

Film prezentuje jako jednu ze tří hlavních přísad víru. Jak se projevuje?

Film byl natočen podle Janiny stejnojmenné knihy, která vypráví o fantazii jejího vlastního dětství. Oba jsme psali scénář, oba jsme to režírovali. Jana film stříhala a vybírala hudbu. Takže je to autorský a hodně osobní film, naše opravdové filmové dítě. První film režiséra Andreje Tarkovského, který byl Janin příbuzný – byl blízký právě jejímu dědovi, se jmenoval Ivanovo dětství. A Jana, která zdědila jeho talent, natočila jako svůj první hraný film také své dětství.

Alenka vnímá nadpřirozené postavy kolem sebe jako své kamarády. Liturgický rok se jí jeví jako Labyrint s mosty, ale poutí v něm se čistí a dospívá v Alenku putující s vírou k Bohu. Postupně v labyrintu nalézá řád a cestu do vlastní duše…

Samu sebe často vidí jako své starší já, a to nejčastěji jako anděla, kterého si pak v dospělosti zahraje už jako herečka. Anebo jako Pannu Marii v oživlém Betlému na Karlově mostě. Její vnitřní hlas doprovází také celý film.

náš tip Nemáte obavy, že poetický film nenajde v dnešní společnosti odezvu?

Nebo se s tím počítá a záměrem bylo výrazně vybočit z mainstreamu?

Nazýváme jej úsměvný poetický film pro celou rodinu nebo také autobiografické fantaskní vyprávění. Pohybuje se mezi poezií, snovou mystikou a humorem ve stylu Alenčiných rodinných patálií. Může to být také mysteriózní pohádka pro dospělé děti.

Mě osobně by tohle třeba výjimečně do kina přilákalo.

Ještě je snad dobré dodat, že film osciluje mezi západním magickým realismem, východní fantaskní poezií

a středoevropskou křesťanskou mystikou a surrealismem. Na premiéře, kde byli naši přátelé z velvyslanectví Jižní Ameriky a také z Ruska jeho poetiku pochopili. Film se rozlétl na festivaly do světa (Peru, Ekvádor, Minsk, Německo, Španělsko, Miláno) a právě jsme za střihové spolupráce oscarového Aloise Fišárka dokončili kratší televizní verzi, kterou uvidíte v České televizi letos na Velikonoce.

Literární předloha filmu od Jany Studničkové vyšla knižně v nakladatelství Flétna – v překrásném provedení a s mnoha fotografiemi z filmu.

■

Dopisy Olze věra matulíková

Divadlo v Dlouhé připravilo novou hru – ztvárnění Havlových Dopisů Olze. Je prvním představením v rámci tamního divadelního projektu „Dlouhá cesta ke svobodě“, který vznikl v souvislosti s „osmičkovým“ rokem plným významných výročí a především jako předvoj výročí třiceti let od Sametové revoluce. Premiéru měla tato hra příznačně 17. listopadu 2018. Režiséry představení jsou Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský neboli režijní tandem SKUTR.

Ztracení lidé ať o Tobě uslyší „Naplň vůli svou, použij si nás, jdeme s Tebou, Ježíši, ztracení lidé ať o Tobě uslyší. Naplň vůli svou, použij si nás, chceme živou vodou se stát, a pustou zem proměnit v sad.“ To je modlitba, vyzpívaná v textu jedné ze skladeb nového hudebního alba, které nese název Za všech okolností.

Album představuje deset autorských písní Daniela Macka (CB Náchod). Deset skladeb různých žánrů, Daniel Macek: které na CD najdete, propojuje živá víra v Ježíše KrisZa všech okolností ta, jejíž sdílení bylo podle autora hlavním důvodem ke hudební CD, vzniku alba. Je sestaveno tak, aby skladby posluchače vydáno v roce 2018 doprovázely v osobním rozjímání, vděčnosti a modlitza podpory CB Náchod bách k Bohu. Jednotlivé skladby nejsou sérií jediného hudebního stylu, střídají se zde pomalé i velmi svižné skladby, tak jak pramenily z života autora s Bohem, z jeho modliteb a zápasů, ale i z Božího slova.

Album bylo nahráno ve ztížených podmínkách, improvizovaným způsobem a za nemalých obětí, jak s úsměvem říká celá desetičlenná skupina tvůrců. I přes tato úskalí se však jedná o CD, které stojí za pozornost.

Na CD nosiči v originálním obalu jej lze objednat na e-mailové adrese danim3248@gmail.com, cena je 140 Kč + 30 Kč poštovné. Je však také volně dostupné, mimo jiné i díky podpoře sboru Církve bratrské v Náchodě. V komprimovaném formátu MP3 je ke stažení na www.zavsechokolnosti.cz. Na této webové adrese najdete i zvukové ochutnávky jednotlivých písní, texty písní s akordy i noty. Kdo chce, může na stejné internetové adrese také podle svých možností finančně přispět na pomoc s pokrytím nákladů na výrobu alba a na další podobné počiny, které by lidem přiblížily Boha skrze hudbu.

Dopisy Olze psal Václav Havel v době svého uvěznění v letech 1979–1983. Napsal jich celkem 165. Pro jejich divadelní ztvárnění byla vybrána jen část z těchto dopisů. Dopisy přibližují nejen podmínky, v jakých Havel vězení trávil, ale také Havlovu osobnost – jak jeho filosofické úvahy, tak jeho určité vrtochy.

Hra je specifická tím, že představuje dopisy jako jednotlivé obrazy, přičemž v roli Havla se postupně vystřídají všichni herci této inscenace, jak muži, tak ženy.

Jejich ztvárnění Havla však v žádném případě nepůsobí parodicky, a to ani v případě, kdy Havla představuje žena.

Těšit se můžete na Jana Vondráčka, Martina Matejku, Tomáše Turka, Pavla Neškudlu, Evu Hacurovou, Marii Poulovou, Kláru Sedláčkovou-Oltovou, Marii Turkovou a Magdalenu Zimovou.

Eva Čejchanová ■

2019 leden

31

svědect ví

Fitti, první „vězeňská láska“

pokračoval samozřejmě hladce. Když mi telefonoval, seděl právě v hospodě: „Jendo, piju teď druhé pivo a představ si, nic mně to už neříká!“ Pomyslel jsem si: „To mě má potěšit?“ Vždyť alkohol byl důvodem a spouštěčem jeho problémů. Ačkoli byl Ivanem rychle směrován do sboru AC, začal chodit s nevěřící dívkou. To mu také přineslo trápení. Po jejich rozchodu nastoupil do programu T.CH. Dobrá zpráva je, že i ji nakonec přivedl Kristus k sobě a do církve.

Do Luďkova života pak začalo proudit Boží požehnání. Prožil zázraky i v oblasti splácení dluhů, které tehdy úměrně délce trestů dosahovaly astronomických výšek.

Pracuje již dlouhou dobu v Armádě Spá-

V roce invaze Sovětů a „spřátelených

vojsk“ Varšavské smlouvy, v šedesátém osmém, spatřil v Havířově světlo světa Luděk Povolný, později přezdívaný „Fitti“.

Hrával v rockových kapelách, experimentoval i s drogami, ale nestal se na nich závislým. Když jsme se seznámili, měl už sedm let odsezeno. Tehdy třicátník, dnes čerstvě padesátník. Dostal jedenáct a půl roku za vraždu. Smutný příběh jedné alkoholové párty, jakých se událo v životech obyvatelů zdejšího zařízení bezpočet. Říká, že ani neví, jak k ní došlo. Vidím ho

za šedivou branou Příběhy vězeňského kaplana

jako dnes, jak na vězeňském vycházkovém dvoře dribluje s míčem pod koši. Volně vlající prstýnky delších černých vlasů připomínajících legendárního automobilového závodníka Fittipaldiho. Výtvarně nadaný, jeho olejomalby zdobily stěny „propagace“, kde trávil většinu volného času. Šikovný muzikant, baskytarista vězeňské rockové skupiny. Propagace byla zrušena, kapely po požáru ve zkušebně mají dávno „utrum“, ale jeho plátno s Kristem na kříži podle Salvatora Dalího dodnes zakrývá nepoužívané zadní dveře naší vězeňské kaple. Luďka oslovil na vycházkovém dvoře známý z Havířova, ne marně s přezdívkou „Mrzák“, jehož vzezření bylo smutným výsledkem drogové závislosti. Přijel z vazební věznice, kde uvěřil při čtení Bible, kterou našel na cele. Když Luďkovi řekl, že věří v Krista, Luděk si pomyslel, že už se z těch drog načisto zbláznil. Ale nechal se jím pozvat na setkání s duchovními. Na Luďka měl velký vliv vedoucí střediska 32 leden 2019

Do Luďkova života začalo proudit Boží požehnání.

Prožil zázraky i v oblasti splácení dluhů.

Teen Challenge (T.CH.) v Tyře ve svazích slezských Beskyd, který do věznice docházel za Apoštolskou církev (AC). Příjemně ho překvapilo, že i věřící mohou být takoví normální, vlasatí jako tento Ivan. Po obrácení spolu s dalšími vězni pokřtil Luďka v prádelním vozíku kazatel BJB, další z dobrovolných duchovních.

Luděk byl propuštěn o půl druhého roku dříve, „na podmínku“. Bydlel u maminky, otec brzo po propuštění zemřel.

Jeho křesťanský život ale po návratu ne-

sy jako terapeut v programu pro alkoholiky. Má skvělou manželku, vysvobozenou z mnohaletého života narkomanky, se kterou se seznámil v T.CH., kde uvěřila.

V bytě manželů Povolných se schází pravidelně modlitební skupinka. S Luďkem jsem absolvoval řadu přednášek v církvi, ve školách, pro mladistvé delikventy, v YMCE, v TWR, na konferenci pro zdravotnický personál. Vystoupil i v naší věznici, kde na něho stále ještě někteří vzpomínají. Na přelomu tisíciletí, kdy jsem se sžíval s tak nezvyklým pracovištěm v temném a ponurém prostředí, prosyceném nadávkami a vulgaritami vězňů, bylo pro mě povzbuzením vidět Luďkův radikálně proměněný život a oddanost Kristu.

Od počátku jsem si ho zamiloval, patří do mé duchovní rodiny a naše přátelství pokračuje dodnes.

■ Jan Kočnar, vězeňský kaplan Věznice Ostrava-Heřmanice

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 17. 1. 2019 (i e-mailem) na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Schůzky s Ježíšem: Neočekávané odpovědi na největší otázky života od autora Timothyho Kellera.

Výhru věnuje vydavatel.

Tajenka z čísla 12/2018: Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.

Knihu Nebudu hrát divadlo před Mámou s Boží pomocí vyhrává Blanka Hejzlarová, CB Bystré. Připravil Dušan Karkuš.

2019 leden

33

post scriptum

Noví příchozí text david novák

P

oložme si otázku, zda skutečně chceme, aby do sboru, mezi nás, začali přicházet noví lidé. Nesou s sebou různé názory, předpoklady, pověry a postoje. Pokud řekneme ano, pak ale říkáme ANO zmatkům, nepříjemným otázkám a někdy i konfliktům. Noví lidé rozbíjí zaběhlý klid. Jsme ubití ze života, z práce a alespoň v rodině, a to i v té sborové, chceme mít klid! Jenže příchodem nových lidí je to s klidem podobné, jako když se narodí nové dítě do rodiny – s tím rozdílem, že nové dítě se většinou dožije dospělosti, kdežto mnozí lidé, do kterých jste investovali mnoho času a energie, nakonec odpadnou.

V poslední době mě nově oslovily dva verše, pronesené na konferenci popsané ve Skutcích 15. Když vedoucí církve rokují, jak vytvořit nový řád, jaká dát pravidla, jak moc akceptovat některé požadavky křesťanů z židů, pak Jakub řekne: „Proto já soudím, abychom nedělali potíže poha-

Chybí podání evangelia, které má co do činění se životem.

nům, kteří se obracejí k Bohu“. Vedoucí církve dají nějaké požadavky, ale zásadní paradigma zní, nedělejme to pohanům složitější a držme se pouze toho, co je nezbytné. Poté udělají zápis z konference pro křesťany z pohanů, kde stojí: „Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše: Nikdo ať vás nezatěžuje jinými povinnostmi než těmi, které jsou naprosto nutné“. Tedy něco je naprosto nutné a toho se držme, ale nic víc. Vše ostatní, co brání pohanům přicházet k Bohu, dejme pryč. Napadá mě otázka, zda jsme v našich sborech tento verš neotočili: Proto my soudíme, abychom nedělali potíže křesťanům, kteří se před mnoha lety k Bohu obrátili. Někdy hrozí 34 leden 2019

David Novák předseda Rady CB

nebezpečí, že naše sborová kultura se strašně těžko překonává – navíc její udržení při životě stojí veliké úsilí.

Dovolím si provokativní citát: „Nalijme si čistého vína: Sbory nezejí prázdnotou proto, že by kazatelé lhali. Dvacátníci nepřestali chodit do shromáždění proto, že by kazatelé rezignovali na Bibli. Církev netrpí nedostatkem kázání pravdy.

To, co nám chybí, je zajímavé a přitažlivé podání evangelia, které má co do činění s životem.“ Rick Warren píše, že lidé nepřichází do shromáždění hledat pravdu, ale útěchu. I s Ježíšem se většinou setkávali lidé, kteří hledali útěchu. Já sám bych si s novými lidmi nesmírně rád popovídal o pravdě, více využil svoje apologetické a filozofické znalosti, ale lidé mě většinou vyhledávají, protože mají problémy a potřebují útěchu nebo lépe řečeno radu. Stejné to je i při kázání. Ocení, když se dotýká jejich problémů a otázek, které řeší. Žel někdy lidé spíše slyší, že „svět ve zlém leží“, což je ale málo. Je to jako odcházet od doktora jen s diagnózou. To nestačí, protože chceme znát i řešení a tím je evangelium aplikované na konkrétní životní situace.

Zkusme si tedy položit několik otázek: Chceme mezi sebou nové lidi? Pokud ano, chceme platit cenu? Je kultura našeho sboru taková, že nebrání novým lidem mezi nás přijít? Jak komunikujeme evangelium? A komunikujeme ho vůbec? Možná jsou tyto otázky vlezlé, možná nepříjemné… ale někdy mohou pomoci.

Na závěr jeden citát: Církev je nemocnicí pro hříšníky, nikoli muzeem pro svaté.

■

E4 E5 E6

E7 E8 E9

E10 E11 E12

E13

E14

E15

?

Tištěné pexeso (na 350g papíře) lze objednat na brana@cb.cz za cenu 30 Kč za kus. Objednaná pexesa zasíláme na sbory s výtiskem dalšího čísla časopisu Brána.

E3

Podle obrázků urči, která biblická postava bude na posledním pexesu, a odpověď zašli na krizovka@cb.cz do 17. 1. 2019. Deset vylosovaných dostane vytištěné pexeso. Po vylosování výherců můžete s novou sadou obrázků hrát pexeso on-line na www.brana.cb.cz.

E2

BIBLICKÉ PEXESO – se soutěží pro děti z besídek

E1

V minulém čísle: ježíš

D15

Znesvěcující není to, co do nás vstupuje, ale to, co z nás vychází – to jsou slova Páně zaznamenaná evangelistou Markem (Mk 7,15–23). To, co z nás vychází jakožto myšlenky a nápady, byť myšlené „v dobrém“, se nám potom může vrátit a poškodit nás v rovině materiální. Jeden příklad pociťujeme zejména v zimním období. To, co okolo nás poletuje ve vzduchu a co nás znečišťuje a poškozuje na zdraví, totiž vychází z lidských vymožeností: prach, popel, kouř, zplodiny.

Nemůžeme říci, že by člověkem nedotčená krajina byla úplně bezprašná. Vítr unáší drobné částečky půdy a hornin, víří pyl rostlin a rozpadající se uschlé listí, zvířata ztrácejí šupiny a chlupy. Kdyby se nám takový byť „přírodní“ prach dostal do očí nebo do plic, nebylo by to nic příjemného. Aby se tak ovšem nestalo, jsme

Čím jemnější kouř a prach, tím škodlivější

Co dýcháme se vzduchem obdařeni škálou obranných prostředků od řas na očích přes chloupky v nose až po vrstvy hlenu pokrývající stěny hlubších dýchacích cest. Všechny mají za úkol nečistotu zachytit a odstranit pryč z těla, někdy za pomoci dalších efektů jako kašel, kýchání či slzení.

Popsaný obranný mechanizmus však začíná ztrácet dech, když je nečistot příliš mnoho. Ve „vyspělé průmyslové krajině“ už nestihne zachytit všechno a lidský organizmus na to reaguje nejrůznějšími nemocemi. Uplynulo několik desetiletí, než jsme si jako lidstvo uvědomili nebezpečí a začali se znečištěním ovzduší bojovat.

Leckde není dobojováno dodnes. Existují ale způsoby, jak obsah škodlivých částic měřit a také v místě vzniku filtrovat, aby neunikaly do ovzduší.

Jenže kýžené zlepšení nebylo takové, jaké by se dalo očekávat. Nemocí ze znečištění stále přibývá. Až po dalších desetiletích se ukázalo, že jsme nečistoty kontrolovali příliš hrubým sítem. Zatímco se zdálo, že vylepšené spalovací motory ZNEČIŠTĚNÍ OVZDUŠÍ a další technické vymoženosti vypouštějí méně škodlivých částic, problém se „jen“ ... někde lidé vlastním úsilím dotáhli přesunul do miniaturnějšího rozměru. Následky se tím zase jen zhoršily. Čím mentak daleko, že nelze dýchat bez ší částice, tím spíše překoná překážky ve „vstupních otvorech“ lidského těla. Bez ochranných pomůcek.

Ultrajemným zplodinám kouře se potíží proletí dýchacími cestami až do plicních sklípků, odtamtud může proniknout ale lze vyhnout – nedoletí daleko. do krevního oběhu a potom prakticky do kteréhokoli místa v těle.

Uprostřed vší té hrozby se ale můžeme dovědět i dobré zprávy. Ultrajemné zplodiny zřejmě nedoletí v plné síle příliš daleko. Přišli na to výzkumníci, kteří kromě pevně umístěných měřicích stanic začali používat i přenosná měřidla nasávající vzduch ve výši nosu a úst člověka. Když stojíme poblíž komínů, výfuků nebo zakouřených prostor, stačí popojít o několik metrů proti větru a nejhoršímu zásahu se tak vyhneme.

Znečištěné ovzduší pro nás křesťany může být podobenstvím našeho zápasu s hříšnými myšlenkami a skutky. Když se je budeme snažit zapudit jen vlastními silami, bez pomoci vševědoucího a všemohoucího Boha, zmizí jen naoko a v budoucnu nás přepadnou ze zálohy. A i když se jich úplně nezbavíme, neměli bychom jim jít nosem naproti. text Martin Srb foto reuters a archiv