19/10

10|2019

iNform

uvnitř

brana.cb.cz

trhlině

v

bůh není vyveden z míry, když selháváme

ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 51 | cena 43 Kč

světlo

inzerce

aktuální nabídka zájezdů jaro/léto 2020 2. –9. 2. 2020

19.–27. 3. 2020

12. –24. 5. 2020

To nejlepší z Izraele

Izrael – technologická velmoc

21 490 Kč + 120 USD

zaměřeno na vodní hospodářství, energetiku a zemědělství

Velký okruh Jordánskem a Izraelem

23. 2. – 1. 3. 2020

23 490 Kč + 140 USD

Izrael s odpočinkem u Rudého moře 23 890 Kč + 120 USD 27. 2. – 7. 3. 2020

Izrael – země Bible 22 890 Kč + 140 USD 1.–8. 3. 2020

To nejlepší z Izraele 21 890 Kč + 120 USD

31. 3. – 8. 4. 2020

Izrael – po stopách Markova evangelia*

34 480 Kč + 250 USD 29. 5. – 6. 6. 2020

Poznejte Izrael s koupáním ve třech mořích

23 890 Kč + 120 USD

22 890 Kč + 120 USD

26. 4. – 3. 5. 2020

1. –8. 7. 2020 8. –15. 7. 2020

Izrael – země Bible* 21 690 Kč + 140 USD

Kemp u Galilejského moře

27. 4. – 8. 5. 2020

do 26 let 14 490 + 50 USD nad 26 let 16 490 Kč + 50 USD

Izraelem s Biblí v ruce 24 890 Kč + 140 USD

* s odletem z Vídně a odjezdem z Brna/Bratislavy

Přihlášky a detailní informace:

Olivetour Agency, e-mail: info@olivetour.cz, tel.: +420 722 305 735

editorial z obsahu

Milí čtenáři,

4 Slovo

Požehnaná návštěva

6 Rozhovor

Kateřina Lachmanová:

Víra není ideologie, ale vztah

12 Téma

Světlo v trhlině

20 Rodina

A Bůh tam přece byl

28 Diskuze

Zpovědní tajemství

32 Svědectví

Příběhy vězeňského kaplana

– Šťastné setkání pod Lysou

příště Totalita v nás

Jindřich Kabát a kolektiv autorů

tiráž BRÁNA, evidenční číslo E 5080 10/2019 Ročník Bratrské rodiny 51, Českobratrské rodiny 76 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 6. 10. 2019 – Vychází 10× ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík – bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

jsem jenom člověk a nic lidského mi není cizí, pravil římský básník Terentius 200 let před Kristem. A v podstatě totéž prohlásil ještě o sto let dříve řecký dramatik Menandros. Jako křesťané býváme k lidství nás lidí poněkud skeptičtí. Nejen proto, že víme o hříchu, který v nás zdeformoval obraz Boží, ale především nás v tom ujišťují dějiny i vlastní zkušenosti.

Jen tak z úst nevypustíme přesvědčení: Člověk, to zní hrdě. Ale i kdybychom to řekli, hned doplníme Gorkého tvrzení slovy českého humoristy Achille Gregora: …ale před lidmi se měj na pozoru!

Proto mě opět zaujal (pokolikáté už!) rabín Kushner, který odmítá, aby se člověk vymlouval na své lidství. Vždyť to byl a je doposud člověk a jenom člověk, kterého Bůh stvořil k obrazu svému. A hlavně, být člověkem je ohromná výsada! Nejen proto, že je člověk schopen myslet, třídit věci, definovat systémy, tvůrčím způsobem přistupovat k světu, ale především je stvořen ke vztahům. Jako ostatní živočichové tvoří vztahy k sobě rovným či nižším tvorům, ale nad to se dovede vztahovat k Bohu, který ho přesahuje.

Vždycky mě udivuje, že naši starší bratři ve víře židé jsou ve své antropologii optimističtější, než jsme my křesťané, a to i navzdory děsivé zkušenosti holocaustu. Poučme se od nich alespoň v něčem. Neberme své lidství jako omluvu za své slabosti. Konečně nedělá to žádný jiný tvor. Že by se lev vymlouval na to, že je šelma kočkovitá, nebo třeba vlk trpěl tím, že je šelma psovitá? Jenom my máme tendenci se omlouvat, že jsme jenom lidé. Ano jistě, jsme schopni horších věcí než kdejaké prase divoké či domácí, ale jsme to právě my, hříšní lidé, kteří navzdory hříchu stále ještě svým bytím odrážíme obraz svého Stvořitele. A jsme to my, křesťané naplnění Duchem svatým, skrze které navzdory lidské slabosti jakousi neviditelnou trhlinou proniká do světa světlo nebeské slávy.

Rádi bychom vás, milí čtenáři, povzbudili spolu s Pavlem Hoškem a s ostatními autory textů tématu o lidské nedokonalosti, abyste mnohem více žasli nad Boží dokonalou milostí, než se trápili lidskými defekty a bědovali nad úlety nás věřících. A nakonec abyste hlavně žasli nad Božím Synem, který se stal člověkem a nikdy se na své lidství nevymlouval, i když také míval hlad, žízeň a byl unavený. Je to především on, skrze jehož lidství prozařuje Boží království mezi nás.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

bronislav matulík

slovo

Ex 18,1–12

Požehnaná návštěva text tomáš pospíchal ilustrace brána

M

áte rádi návštěvy? Máme před sebou také jednu. Zajímavou. Inspirativní. To když Jitro navštívil Mojžíše...

Je to už dlouho, kdy Mojžíš utíkal z Egypta před faraonovým hněvem a došel právě k Jitrovi. Zůstal u něho – nejprve jako pomocník, tedy zaměstnanec.

Pak si ale vzal jeho dceru, a tím se přiženil i do jeho rodiny. Od té doby se stalo mnoho událostí. Především Mojžíš uslyšel Boží povolání, aby vysvobodil izraelský národ z egyptského otroctví. Proto vzal svou ženu Siporu, své dva syny a vrátil se do Egypta.

A teď se opět, po dlouhé době, setkávají – Mojžíš už jako vůdce izraelského národa a Jitro jako jeho tchán a midjánský kněz. Tomuto setkání je věnována celá kapitola Bible. A tak se pojďme podívat, co se z tohoto setkání můžeme naučit.

Jitro s sebou přivedl i Mojžíšovu ženu Siporu a dva syny. Jak to, že Sipora je najednou zpět u svého tatínka? Vždyť odešli do Egypta s Mojžíšem všichni. (Ex 4,20) Přitom zde čteme, že Jitro vzal s sebou k Mojžíšovi i Siporu, Mojžíšovu manželku, kterou on poslal zpět. Nevíme, kdy ani proč ji poslal zpět. Židovský Talmud vypráví příběh, že Mojžíš přišel se svou rodinou do Egypta a Židé mu řekli: „Není nás v otroctví dost? Proč sem přivádíš další?

4 říjen 2019

Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. Římanům 15,7

Pošli je domů!“ Jestli to tak bylo, nebo ne, nevíme. V každém případě to ukazuje na nesnadný úděl manželek a dětí těch, kdo stojí v čele. A známe to nejen z politiky, ale i z církve: Muž prožije Boží povolání do služby kazatele, evangelisty, misionáře a manželka s rodinou se s tím musí nějak vyrovnat… A platí to i naopak.

Přemýšlejme třeba nad situací Sáry, manželky apoštola Petra nebo ostatních apoštolů – jejich ženy to neměly snadné. Je vždy zapotřebí zvláštní Boží moci, moudrosti i ochrany. Mojžíš poslal Siporu a své dva syny k dědečkovi a babičce.

Možná proto, že jeho úkol byl velmi těžký a nebezpečný. Jitro ale ví, že rodina patří k sobě, a tak vrací svou dceru a své vnuky Mojžíšovi. Jistě to pro něj nebylo snadné. Mohl využít složité situace, ve které jeho zeť byl, a mohl si je nechat pro sebe.

Ale Jitro je muž spravedlivý, nenechá se ovládnout sobeckými touhami, a přivádí je zpět k Mojžíšovi, aby děti vyrůstaly s tátou a žena byla se svým mužem.

Milí bratři a sestry, vztahy tchána a zetě, tchyně a snachy bývají složité. A buďme k sobě upřímní, platí to i v křesťanských rodinách. Přesto vy, tcháni a tchyně, babičky a dědečkové, můžete svou moudrostí, taktem a zkušenostmi pomoci svým dětem budovat jejich manželství. Hledejte Boží moudrost, snažte se

podporovat manželství svých dětí, a tím jim žehnejte!

A slovo pro nás chlapy-otce: někdy se nám zdá, že nás rodina brzdí, děti omezují, že potřebujeme hodně pracovat – a nejlépe bez rodiny a dětí. Jitro má pro nás kázání: děda není co otec! Babička není co maminka. Zařiď si svůj život tak, abys byl pro svou manželku mužem a pro své děti tátou!

Jitro byl asi starší než Mojžíš, byl jeho tchán a jeho dřívější zaměstnavatel. Teď se dostávají do jiných rolí. Mojžíš je v pozici vůdce celého národa. Jaké bude jejich setkání? Všimněte si zdvořilosti celé návštěvy. Jistě je zde vidět kulturní pozadí.

My se k sobě chováme jinak a máme jiné zvyky, přesto je nám zřejmé následující: Jitro se dopředu ohlašuje, ptá se tedy, zda ho Mojžíš přijme. Uznává tím Mojžíšovo postavení a zdržuje se přílišné familiárnosti. A Mojžíš ho přijímá a naopak mu projevuje úctu tím, že se jako vůdce celého Izraele skloní před mužem z pouště. Pak se vzájemně políbí, pozdraví pozdravem pokoje a Mojžíš Jitra uvede do svého stanu. V tom všem můžeme vidět nádhernou vznešenost zdvořilosti.

Dnes se zdvořilost moc nenosí. Málokdo pustí ženu první do dveří. Mnohé ženy se cítí trapně, když jim muž galantně pomůže s těžkou taškou. Není zvykem smeknout čepici či kšiltovku z hlavy, když vejdu do modlitebny nebo když se setkám s nějakým významným člověkem. Zdvořilost mizí. A žel i v církvi. Jistě, nechci zde zavádět zvyky z pouště, ale někdy se už ani nepozdravíme. Škoda. Přitom zdvořilost je něco krásného, co můžeme kolem sebe šířit. A často stačí jen málo – pozdravit, usmát se, nechat starší jít první do dveří. Učme se zdvořilosti od Jitra a Mojžíše!

David Burns napsal: „Zdvořilost zjemňuje a rozjasňuje naše vztahy. Je to vůně člověka, která otevírá srdce srdci.“ Krásně to vyjádřil.

Teď už jsou Jitro s Mojžíšem sami.

O čem spolu budou mluvit? Jistě toho měli tolik k vyprávění! Mojžíš mohl vyprávět dvojím způsobem – jednak co sám zažil

a udělal, anebo co v jeho životě vykonal Bůh. „Mojžíš pak vypravoval svému tchánovi o všem, co Hospodin kvůli Izraeli učinil faraónovi a Egypťanům…“ Mojžíš nevyprávěl o sobě, vyprávěl o Bohu.

Co vyprávíte vy svým návštěvám? Směřuje to k Bohu a k tomu, co ve vašem životě udělal? Mojžíš prožil obrovské, někdy až nepochopitelné věci, ale všechno vyprávění směřuje k oslavě Boží. A výsledek jejich rozhovoru? Jitro vzdává Bohu slávu: „Požehnán buď Hospodin, že vás vysvobodil z moci Egypta... Nyní jsem poznal, že Hospodin je větší než všichni bohové.“ Moji milí, kéž by naše setkání, které přijímáme ve svých domovech, vedla k tomu, aby naši hosté odcházeli s naším svědectvím o Boží velikosti a jeho působení v našich životech! Pak bychom nemuseli tak zoufale hledat cesty, jak jim povědět evangelium. Stačilo by prostě být svědky, jak to čteme i v Novém zákoně.

Mluvit s lidmi o tom, co Ježíš v mém životě udělal a jak vypadá život s ním. Učme se od Mojžíše! „Jitro, tchán Mojžíšův, pak připravil Bohu zápalnou oběť a obětní hod. Áron

a všichni izraelští starší přistoupili, aby s Mojžíšovým tchánem pojedli před Bohem chléb.“ Mojžíšovo svědectví bylo tak silné, že Jitro sám připravuje oběť Hospodinu, a tím ho uznává za svého Boha a chce ho uctít!

Bylo by to skvělé, kdyby při odchodu naši hosté vyznali Pána Ježíše jako svého Spasitele a svěřili mu svůj život, že? To se, žel, nestává tak často. Ale to, co můžeme udělat snad vždy, je nabídnout modlitbu.

Přinést Bohu oběť modliteb a díků. Ať se to stane vaším zvykem, že se při odchodu návštěvy společně pomodlíte. Věřím, je v případě věřících lidí to děláte. A pokud ne, začněte.

Ale zkusme to i s nevěřící návštěvou.

Jemně, zdvořile, citlivě. Můžete jim vysvětlit, že pro vás je modlitba součást života, a zeptat se jich, zda by jim nevadilo, kdybyste se na závěr za ně pomodlili.

A když dovolí, třeba to bude poprvé, co se za ně někdo modlil!

Mnohé se můžeme učit z návštěvy Jitra u Mojžíše. Kéž i naše návštěvy jsou požehnané.

■

Tomáš Pospíchal (1969) Původně zemědělský inženýr. Sloužil ve sboru Elim v Písku, v Církvi bratrské v České Třebové a nyní ve Vsetíně. Jeho manželka Karolína je učitelka základní školy a mají spolu pět dětí – Jirku, Jáchyma, Jakuba, Johanku a Jonatana.

Rád cestuje, fotí a káže Boží slovo.

Na Bibli mne kromě jiného fascinuje to, že tam není ani slovo navíc. Vše má svůj význam. A tak ani příběh o návštěvě Mojžíšova tchána Jitra u Mojžíše není v Bibli omylem. Rád nad těmito příběhy přemýšlím a objevuji, kolik jsou nám schopny toho říci do dnešní doby a do naší situace – byť to jsou příběhy staré mnoho staletí, a navíc úplně odjinud.

2019 říjen

5

rozhovor

Víra není ideologie, ale vztah poslední rok už ve vedoucím týmu. Jednu dobu jsem si myslela, že už tam zůstanu nadobro a budu se věnovat evangelizaci na plný úvazek.

ptal se eva čejchanová foto Lenka Fojtíková a Daniel Čejchan

„Vyjít z církevních frází a klišé a mluvit způsobem, aby lidé pochopili, že se jich to týká,“ to leží na srdci Kateřině Lachmanové, koordinátorce katolické charismatické obnovy, teoložce, psycholožce a ženě mnoha odborností. O tom, že to nejsou prázdná slova, mluví plné sály při jejích přednáškách.

Lidé jejím sdělením rozumí.

J

ste ekonomka, teoložka, psycholožka, autorka duchovní literatury, přednášíte, překládáte, pracujete v dramaturgii některých pořadů TV Noe… Oblast vašich zájmů byla vždycky tak široká?

Za čím jste šla?

Ekonomkou bych se nenazvala. Ekonomickou fakultu jsem za totality studovala jen z nouze, jinam mě nevzali.

Původně jsem chtěla dělat psychologii, pak aspoň speciální pedagogiku – říkala jsem si, že u postižených dětí by můj křesťanský profil nemusel vadit, ale vadil. Po maturitě jsem tedy dva roky pracovala v MŠ pro nevidomé v Praze, později jako lesní dělnice v Karviné. Moje mladší sestra už studovala ekonomku na VŠB v Ostravě, tak jsem zkusila přihlášku tam a napodruhé mě vzali. V posledním ročníku ale nastal převrat a otevřely se mi jiné možnosti, takže jsem odešla jinam.

Co vám to dalo?

6 říjen 2019

Naskytla se mi příležitost absolvovat tzv. školu evangelizace pro katolické laické misionáře na Maltě (ICPE), což jsem ráda využila.

Dalo mi to hrozně moc. Naučila jsem se dobře anglicky, a to mi slouží dodnes.

Dnes se takovým školám často říká „škola života a evangelizace“, a ten formační rozměr byl pro mě stejně důležitý jako ten misijní, ne-li víc. Pár let předtím jsem totiž byla ve vleku jisté „polosekty“, přesněji jednoho ne příliš osvíceného kněze.

Vedl nás k velice rigidním postojům, ale byli jsme příliš mladí, abychom to uměli rozlišit – imponovala nám jeho radikalita.

Pobyt v cizině pod vedením lidí neméně Božích, ale lidsky zralejších byl tedy pro mě velmi ozdravný. Můj pobyt měl trvat čtyři měsíce, ale protáhl se na tři roky –

Proč jste se nakonec vrátila?

Týmy z této maltské školy působily i u nás a já jejich pobyt organizovala a pak jsem jim i tlumočila. Časem tu vznikla poptávka, abychom se posunuli od primární evangelizace, kdy se opakuje kérygma (zvěstování – pozn. redakce), osobní svědectví a lidé jsou vedeni k obrácení ke Kristu, a nabídli týdenní semináře, které by byly o hlubším životě s Kristem – o učednictví, zkrátka o následování Krista. A tam jsem jako tlumočník svých kolegů zjistila, že meleme prázdnou slámu… Že jsme sice mladí a nadšení, ale každý má jen velmi omezenou osobní zkušenost a ani ponětí o tom, co církev učila po staletí, natož co se děje ve světě kolem nás. Zkrátka pro vyučování je to málo. Pro formaci druhých nestačí za běhu pochytat pár mouder a recyklovat své dva osvědčené kousky, které si člověk někde naposlouchal...

V tom spočívalo mé prozření. To byl důvod, proč jsem se rozhodla studovat dál teologii a později ještě psychologii, proto jsem se z Malty vrátila. Teologii jsem ale začala studovat dálkově, musela už jsem se něčím živit, až postgraduál v Římě jsem mohla absolvovat jako denní studium.

K propojení všeho „křesťansko-lidského“ vám víc pomáhá vystudovaná psychologie, nebo spirituální teologie?

To nedokážu říct – obojí má své místo i svá omezení. Psychologie nenahradí kvalitní duchovní život, ale zároveň platí, že křesťané nejsou vyňati z psychologických zákonitostí. Ignorovat je sice mohou, ale ke

své škodě. Jsme lidé, působí v nás naše psychologická omezení, obranné mechanizmy, nevědomé potřeby či komplexy… V našich společenstvích a církevních grémiích fungují zákonitosti skupin či týmové práce stejně jako u neznabohů a tak dále.

Ráda tedy hledám dobré propojení psychologie a spirituality. Součástí mého pozdějšího studia psychologie na Gregoriáně byla i povinnost projít si vlastní psychoterapií, kvůli poznání sebe sama – říkalo se tomu „kolokvia osobního růstu“. To mi též hodně dalo.

Co jste se o sobě dozvěděla?

Třeba že jsem přemrštěně kritická, že moc neumím projevovat kladné emoce a raději se schovám za roli kašpárka… Pro budoucí práci, která byla poradenská i psychoterapeutická, bylo hodně důležité srovnat se s negativní zpětnou vazbou nebo s přenosem, který při dobrém vedení terapie vždycky nějak nastane – aby člověk v sebeobraně nereagoval úplně špatně. Dozvěděla jsem se o sobě ale i dobré věci, jak se říká, objevila jsem některé své „zdroje“. Hlavním výdobytkem psychoterapie bylo, že se sama v sobě a se sebou cítím víc doma; líp to říct neumím.

A ohledně té spirituální teologie? Zní to jako praktická víra…

Ano, je to jakási aplikovaná teologie, reflexe zkušenosti s Bohem. Ale též nauka o tom, jak žít s Bohem v různých oblastech života jako jsou modlitba, služba, mezilidské vztahy, práce, krize, utrpení… To vše ve světle Božího slova a zkušeností křesťanů od prvopočátků církve až podnes.

O praktické víře jsou i knihy, které jste napsala – třeba Vězení s klíčem uvnitř, Dvojí tvář lenosti,

→

PhLic. Kateřina Lachmanová, ThD. (1964) Studovala ekonomii, teologii, psychologii, vyučovala na Katolické teologické fakultě UK, působila jako šéfredaktorka Karmelitánského nakladatelství, dnes pracuje pro TV Noe. Píše duchovní literaturu, je autorkou řady knih.

2019 říjen

7

rozhovor

Síla přímluvné modlitby. Co pro vás znamená modlitba?

Víra není ideologie, ale vztah, a proto je modlitba jedním z výrazů toho vztahu.

Bez setkávání „tváří v tvář“ musí každý vztah chřadnout. Modlitba mi přijde nesmírně důležitá, je-li řeč o živé víře.

A přímluvná modlitba je jednou z forem modlitby. Je to způsob, jak se podílet na Ježíšově službě. Vždyť Bible říká, že on sedí po pravici Boží a přimlouvá se za nás.

Dělá samozřejmě i spoustu jiných věcí, ale tohle je jedna z jeho důležitých služeb po nanebevstoupení.

Nádherně to vyjádřil Jan Pavel II. v encyklice O Božím milosrdenství: „Ten, kdo poznal Boží milosrdenství, má právo a povinnost se ho dovolávat.“ A to nejen sám pro sebe, ale i pro druhé – i pro ty, kteří o něm nevědí, anebo se domnívají, že pro ně už neexistuje.

To už možná souvisí s duchovním bojem…

Ano. Bůh nás zve k podílu na své misi jakožto své přátele a spolupracovníky. Lépe řečeno, jsme údy jeho těla, jeho ruce, nohy, ústa, srdce… Myslím, že přímluvná modlitba patří někde k tomu srdci Kristova těla. Právě proto, že se dobírá pramene vší spásy – a tím je Boží milosrdenství. Někdy je to zároveň i duchovní boj. Ne vždy prvoplánově, že bychom se stavěli proti nějakým mocnostem – když prosíme za nemocného člověka, ne vždy musíme zároveň povymítat celý svět. Ale někdy tam může patřit i tento rozměr.

Napsala jste několik knih. Kterou z nich sama upřednostňujete?

Když jde o službu mládeži, tak se neustále po mě chce, abych recyklovala téma knížky Dvojí tvář lenosti. Pravda, je to problém – když člověk nebojuje s leností, tak nefunguje vůbec nic, ani lidsky ani duchovně. Chápu to, ale nebaví mě o tom mluvit.

Zatímco téma mé první knihy Vězení s klíčem uvnitř mě neomrzelo dodnes, ačkoli vyšla poprvé už roku 1996. Mluvím tam o usmíření nejen v rovině osobní, ale i mezi církvemi nebo národy. Často o tom přemýšlím i mluvím. A kdykoli 8 říjen 2019

se to téma někde otevře, vnímám znovu jakoby zvláštní pomazání, jestli to tak lze říci. Vždycky to tne do živého. Jen oproti té knížce dnes vysvětluji trochu jiné věci, například překážky usmíření. Tam mi přijde aktuální ideologická nenávist.

Vyrůstala jste v katolické rodině, víru jste tedy převzala od rodičů?

Ano, ani jsem neměla období, kdy bych vysloveně od Boha někam odplula, což někteří mí sourozenci přechodně udělali.

Ale vidím jako důležité, že jsem ve čtrnácti a později v osmnácti prožila důležité impulzy k osobnějšímu pojetí víry, k hlubšímu obrácení či „přiobrácení“, které asi musí nastat u každého člověka.

Ze zkušenosti vím, že Bůh babylonské věže nesponzoruje.

studovat psychologii, zkoušela jsem alespoň speciální pedagogiku, abych mohla pomáhat postiženým dětem. Asi v tom byla neuvědomělá touha udělat něco pořádného se svým životem. Ale když jsem pak začala objevovat Boha ve „3D“, vzešla z toho motivace sloužit druhým, aby mohli Boha také plně poznat. Živou víru totiž nelze zdědit po rodičích, o tom jsem dnes přesvědčená. Člověk může projít křesťanskou formací a hodně z ní čerpat, ale obrácení mu nezajistí. A někdy je výsledkem jen jakási „sekundární imunita“ na věci Boží.

Už i koncilní otcové (odkaz na Druhý vatikánský koncil v 60. letech 20. století, pozn. red.) přišli na to, že potřebujeme „aggiornamento“, tedy „zdnešnění“ našeho hlásání: Nikoli předělávat a ředit Ježíšovo poselství, ale použitím nových prostředků dát zvěstování evangelia nový obal, nové formy. Opustit církevnické fráze a klišé a učit se mluvit způsobem, aby lidé pochopili, že se jich ta zvěst týká. Tohle mi leží na srdci už dávno, jen způsob, jakým sloužím, se mění a posouvá.

Teď se tedy v tom, co děláte, cítíte na svém místě?

Použila jste termín „přiobrácení“ – co to ve vašem případě znamenalo?

Přiobrácení v tom smyslu, že člověk má sice dobrý směr, bere Boha ve svém životě na zřetel, ale vnímá, že to nějak není ono. Že z toho svazku klíčů k mému srdci jsem jich odevzdala jen pár; jinak řečeno, že je sice v mém životě Bůh nějak přítomen, ale není mým Pánem. Takže „přiobrácením“ myslím otevírání dalších oblastí svého života, aby se Ježíš Kristus stal Pánem mého srdce, mého života, a to de facto, a ne jenom de jure.

Myslíte, že vaše mnohé aktivity a služba nějak souvisejí s touhou pomáhat křesťanům, aby opravdu žili s Bohem?

Určitě ano. Od mládí mě inspirovali lidé, kteří udělali něco pořádného pro druhé: Don Bosco, který se staral o děti ulice, Matka Tereza, Maxmilián Kolbe, ale třeba i sir Nicolas Winton. Když jsem tedy nemohla

Ano, a stále se to zpřesňuje. Jen s tím nešvarem, že mám tendenci se angažovat v příliš mnoha směrech a přetěžovat se.

To je moje stálé životní pokušení. Musím periodicky „třídit řepu“ – všechny přebujelé výhonky průběžně redukovat, abych měla sílu a prostor dělat to, co po mně Pán opravdu chce. Ze zkušenosti totiž vím, že babylonské věže nesponzoruje… (smích).

Jste koordinátorkou katolické charismatické obnovy. Co to obnáší?

Charismatická obnova je jistý proud v rámci katolické církve. Nemá přísnou strukturu ani jasnou členskou základnu, nemá ani lidského zakladatele. Lidi v Obnově spojuje hlavně zkušenost křtu v Duchu svatém, a z toho vychází třeba důraz na osobní vztah s Bohem v Ježíši Kristu, život z Božího slova nebo třeba spontánní modlitby chval, znovuobjevování charismat a hledání cest evangelizace. V naší zemi pod touto hlavičkou každoročně pořádáme Katolic-

pouštět, nesrážet, ale povzbuzovat a nést je přímluvnou modlitbou – v tom myslím spočívá služba dospívajícím dětem.

Mluvila jste o své rodině a o „odplutí a znovupřiplouvání“ svých sourozenců…

FESTIVAL UNITED ... je jednou z mnoha akcí, na kterou je Kateřina Lachmanová pravidelně zvána jako přednášející.

kou charismatickou konferenci, poslední roky v Brně na BVV, za účasti kolem osmi tisíc lidí. Z pozice národní koordinátorky tam zodpovídám za program, potažmo za všechno, ale technické záležitosti řeší naštěstí spousta jiných lidí. Přes rok také rediguji časopis Effatha a od roku 2001 děláme dva běhy tábora pro mladé JUMP. Donedávna jsem se po mnoho let účastnila i práce v evropském týmu Obnovy.

Před třiceti lety měli charismatici v katolické církvi docela problém. Jak bere tento živý proud ve vlastních řadách katolická církev dnes?

Začátky byly velmi živelné a složité, u nás i ve světě, ale naštěstí to obě strany ustály. Celosvětově je už charismatická obnova nepřehlédnutelným a docela dobře integrovaným proudem v církvi. Ze strany posledních papežů je nejen tolerovaná, ale i podporovaná – nejvíc od papeže Františka, který s ní má dobrou zkušenost už z Argentiny, a to ekumenicky. Právě František nedávno inicioval strukturální změny týkající se světové koordinace charismatické obnovy (službu Charis).

Ale v různých zemích je stav různý, a tím

i její přijetí vedením církve. U nás už se myslím s Obnovou počítá jako s něčím normálním, i když ne každý jednotlivý kněz či biskup z ní bude odvázaný.

Byla řeč o „sekundární imunitě na víru“.

Co poradit rodičům, kteří poctivě vedli své potomky k Bohu, a jejich děti, které celý život „musely“, v dospívání od Boha odejdou?

Nikdo nemá know-how v tom smyslu, že přesně ví, jak na to. Žádná akce není duchovní mlýnek na maso, jímž propasírujete účastníky a vypadnou vám pořádní křesťané. Ale příležitosti k obrácení i k dobré formaci je potřeba vytvářet.

Nízkoprahovým nástrojem je třeba festival UNITED, a náš tábor JUMP pro mladé od 15 do 23 let vznikl z podobného důvodu.

Nabízí prostředí, kde mohou být mladí lidé sami sebou a kde se mohou setkat s věřícími vrstevníky a s Bohem v kulisách jim přijatelným.

Rodiče toho v tomto věku už moc neovlivní, ale něco snad ano – vždycky by měli zůstat přijímajícími rodiči, po vzoru otce marnotratného syna. Když si děti budou dělat výlety „k prasátkům“, být velkorysí, s modlitbou je provázet a s otevřeným srdcem vyhlížet… Dovolit svým hledajícím či revoltujícím dětem různé pokusy, dát jim přiměřený prostor svobody, aby si mohly přetřídit a poskládat hodnoty po svém. A přijmout je bez výčitek a moralizování, když se budou chtít vrátit. Přiměřeně rozvolňovat hranice, neustále od-

Beru jako dar, že si jako početná rodina ve víře rozumíme, i když každý si prošel svou cestou, svým vlastním obrácením. Máme tam až dojemný případ, který stál hodně trápení. Jedna moje neteř a její manžel jsou oba bývalí narkomani, přičemž teď mají jedno z nejhezčích manželství v naší širší rodině. Ona vyrůstala v silně věřící rodině, on byl spíš týrané dítě, pokřtěný až ve čtyřiceti. Jejich svědectví je opravdu síla: O tom, co je Pán Bůh schopen udělat v srdci člověka, který mu nechá aspoň skulinu, o síle přímluvné modlitby, ale též o síle rodičovské lásky a trpělivosti, když se opírá o Boha.

Otázka na závěr: Co vám dělá největší radost?

Možná to vyzní jako fráze, ale atmosféra lásky. Když se mi podaří šikovně propojit lidi, kteří něco umí či vlastní, s těmi, kteří něco postrádají – z toho mívám velkou radost. Když vidím, že má nějaké dítě až nakažlivou radost ze života, že se chová něžně máma k dítěti, že je radostná a uvolněná atmosféra v rodině, že mají manželé i po letech hezký vztah… Třeba včera večer na koncertu Martina Smithe: aniž by věděl, že kamera právě snímá detail jeho tváře, občas se tak nádherně usmál – oči mu jen zářily! To mě zaujalo víc než celý koncert, i když byl fakt dobrý. Mám vždycky pocit, že v těch gestech či pohledech vnímám jakousi předchuť nebe, zkrátka Boží „firemní kulturu“.

Při takových momentkách se někdy otočím při chůzi nebo se spontánně usměju. A proto mě asi motivuje veškerá práce, která k něčemu takovému aspoň trochu směřuje. V tomhle vidím smysl – dotýkáme se tu něčeho nesmírně podstatného. Život a Láska jsou siamská dvojčata, nelze je od sebe oddělit.

■

2019 říjen

9

reportáž

Víra v pohybu text a foto eva čejchanová

Říká se, že Benátky jsou krásné, zvláště o prázdninách. A je to pravda. Centrum členitého města dýchá historií – lidé, slunce, voda, ve vodě bobři a na kopci škola. A v ní víc jak stovka mladých na kempu s Atlety v akci.

Je poslední týden v červenci 2019 a tyhle Benátky jsou nad Jizerou.

P

robouzí se nový den a účastníci Multikempu se od švédských stolů po tradičně bohaté snídani scházejí na terase k „rannímu vykročení“. Dnes je o tom, jak odpuštění v životě člověka mění životy ostatních. Jak vztahy mezi rodiči a dětmi mohou být složité, modlitby vytrvalé a záchrana duše, i když v posledních chvílích života, radostná tak, že se té radosti nic nevyrovná. Původní zadání ranního vykročení – nadchnout člověka do sportu – sice zrovna naplněno nebylo, ale zato dodalo naději a odvahu nevzdat ani po dlouhých letech modlitby za blízké, což dalece překročí hranice dne. Společné setkání ukončují chvály. Účastníci se chystají k odchodu za dopoledním programem – každý do skupiny podle sportu, na který se přihlásil. První odcházejí lezci a družstvo s nafukovacími kanoemi, které sjíždí Jizeru. Mají to nejdál. Ostatní se trousí pomaleji a po chvíli odcházíme směrem ke sportovištím, z kopce dolů. Cestou míjíme venkovní pódium za školní zdí, kde se večer co večer koná společný program – scénky, moderování soutěž, a hlavně Slovo, které mladým sportovcům otevírá vstup do duchovního

10 říjen 2019

světa. Vedoucí jsou tu pro ně – se svojí vírou, s osobními zkušenostmi s Bohem, s ochotou vyslechnout a pomoct, když bude třeba. Věřícím i nevěřícím, protože o tom kemp je – na pozadí jednotných kulis nadšení a radosti ze sportu se tady mohou potkat s Kristem.

První dvě družstva zůstávají na hřišti hned pod kopcem. Ještě je schované ve stínu hory a stromů – ideální prostředí pro frisbee a softball. Další skupina pokračuje k areálu, kde bude hrát volejbal. Začíná se tréninky. Chytání míčů a frisbee, odpaly

AVA – Atleti v akci

míčů a odhozy talířů tak, aby přeletěly síť, překonat soupeře, přihrát spoluhráči. Úspěchy i neúspěchy, extra zásahy i chyby, slova nadšení i povzbuzení. A úsměv.

Vedoucí softballového družstva Ota vyhlašuje pravidlo, které má potenciál stát se univerzálním pro každý den a všechna družstva na kempu: „Když se něco nenaučíte na tréninku, očekávám, že budete celou noc trénovat před zrcadlem.“ V aréně Nibe na druhé straně benátského kopce, kde má svůj prostor družstvo florbalu, jede krátce před polednem

info box

Křesťanská organizace, která už od roku 1993 pořádá zážitkové a sportovní akce v přírodě pro mladé lidi ve věku od 15 do 30 let. Pomocí společných zážitků otevírají mladým lidem nový pohled na sebe sama, druhé lidi i na víru v Boha. Inspirovat se nechali Prázdninovou školou Lipnice a americkými Athletes in Action. Multikemp, týden se širokou nabídkou sportů, je jednou ze tří typů aktivit, kterým se AVA věnuje. Doplňují je outdoorové zážitkové víkendovky a lezecké výjezdy na skály. Heslo Atletů v akci je: „Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný!"

Za mantinelem

Tomáš Zakouřil juniorský vicemistr světa v orientačním běhu

Jak jste uvěřil?

Od malička jsem vyrůstal v prostředí výhradně soutěžním a srovnávacím, co se týká výkonů. A jednou jsem byl pozván na zážitkový kurz. Tam jsem se poprvé setkal s lidmi, kteří byli tak jako já hodně „zažraní“ do sportu, ale měli nějaký jiný základ. Poprvé jsem se tam otevřeně bavil o křesťanství. Do té doby jsem

už naplno zápas. A má to grády. Na zmenšeném prostoru vyčleněném mantinely a ve zmenšených sestavách spolu hrají družstva kanárkově zelených a svítivě oranžových. Zápas je specifický hned v několika směrech – poloviny jednotlivých družstev se kromě brankářů střídají za hry, vždy po minutě divokého boje, kterou odpíská koučka Veronika. Brankářem jedné skupiny je Američan a druhé plachťák – kabát napnutý přes většinu přední strany branky. Skoro to vy-

padá, že má se svým stoickým klidem lepší skóre vychytaných střel než jeho aktivně bránící soupeř. Je to dynamický a lítý boj. Minuta stačí těm, kteří jsou za mantinely, tak akorát na to, aby se vydýchali a připravili organizmus na nový nápor energetického výdeje. Ve hře je hodně. Družstvo, které prohraje, bude desetkrát vybíhat schody. Tato alternativa vyhrála nad žabáky kolem tělocvičny. Zápas končí výsledkem 19:19. Opravdu nikomu se do schodů běhat nechtělo.

Je čas na oběd a na polední klid.

Družstva se vracejí nabrat energii, protože den ještě zdaleka nekončí.

Odpoledne bude mít každý možnost zapomenout na sport, do kterého se zapsal a který se chtěl naučit, a užít si nějaký jiný. Třeba i badminton, airsoft, střílení…

V jedné z učeben si čtu rozpis modliteb – za trvalou duchovní podporu této akce a za skupiny a lidi v nich – a na terase školy se pouštím do hovoru s mladíkem, který tu dělá fotografa. Končí slovy: „Lidi jsou tu naprostí pohodáři, mám to s čím srovnat, jezdil jsem na normální tábory. Nejsem věřící, ale tady je mi dobře.“ ■

se párkrát na Štědrý den vyskytl na půlnoční, to bylo vše. Když jsem později vydal život Ježíši, objevil jsem svobodu, kterou jsem do té doby neznal.

Teď jste sám trenérem na Multikempu.

Všichni trenéři tady mají takto vysokou kvalifikaci?

Ne na všech sportech, ale někteří ano. Na florbal máme Veroniku, která letos s Třincem získala mistrovský titul v extralize. Nebo Otu na softball – ten býval nejlepší pálkař extraligy baseballu. Tým je složen vyloženě z křesťanů.

Jak byste na tábor pozval nové lidi?

Především se nebojte vykročit do sportu, i když si nepřipadáte jako sportovci. Protože sport je pro každého a radost z pohybu přináší tu nejzdravější únavu. Nikdy tady nikoho za nic neodsuzujeme, ať už se to týká sportovních, nebo osobních věcí, natož pak věcí víry.

Protože všichni jsme jeden tým a snažíme se společně hledět k našemu skutečnému trenérovi, který jediný nás může vést správně.

Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

2019 říjen

11

téma

Forget Your perfect offering.

There is a crack in everything.

That‘s how the light gets in.

Leonard Cohen

světlo v trhlině

text pavel hošek a kolektiv autorů foto Gabriel Barletta a jesse-orrico – Unsplash ilustrace Ondřej Košťák

L

eonard Cohen ve své slavné duchovní písni zpívá: „Zapomeň na to, že by tvá oběť byla dokonalá. Ve všem je prasklina. Pravě tudy přichází světlo.“ Ano, ve všem je prasklina. Rozhodně ve všem, čeho se dotkne lidská ruka. Můžeme klidně zapomenout na to, že by naše oběť Pánu Bohu byla dokonalá.

I největší hrdinové biblických příběhů se občas chovali opravdu divně a podezřele. I nejslavnější postavy církevních dějin měly tu a tam podivínské manýry. Některé jejich činy vyvolávaly rozpaky a zdvižená obočí. Občas není snadné odolat myšlence, že to neměli v hlavě v pořádku. I mezi nejlepšími křesťany najdeme pěkných pár podivínů. Někteří působili jako blázni pro Krista a jindy jako docela obyčejní blázni. Mnozí se chovali výstředně. Ne vždy bylo snadné věřit, že je k tomu vede Bůh. Ve všem je prasklina...

Velikost biblických hrdinů není vyprázdněna jejich podivínstvím. A zároveň nemusíme tajit či zamlouvat jejich podivínství, když upřímně obdivujeme a ctíme jejich velikost. Tak už to prostě na světě chodí. Bible je v této věci nekompromisně upřímná. Zřejmě úplně všichni slavní hrdinové minulosti měli nějakou Achillovu patu, nějakou třináctou komnatu, nějaký „osten v těle“. (2 K 12,7) Byli v něčem divní. Tak divní, že ani nejbližší přátelé a žáci nevěděli, co k tomu říct. Lidé jsou různí, jak praví odvěká lidová moudrost.

K lidskému údělu na východ od Ráje patří jakási nepřekonatelná nejednoznačnost. Jsme hliněné nádoby, křehcí tvorové náchylní k sebeklamu. A to i tehdy, když celým srdcem chceme dělat Pánu Bohu radost. I ve svaté horlivosti jsme někdy vedle jak ta jedle. Občas se chováme divně, protože věrně následujeme vedení Duchem svatým, a jindy se chováme divně, protože jsme úplně mimo.

A sami někdy nevíme jistě, kdy je naše poněkud zvláštní chování požehnaným bláznovstvím kříže, a kdy je to docela obyčejná lidská blbost. Ve všem je prasklina. K lidskému údělu patří jistá nejednoznačnost. Hádanky, tajemství, otázky bez odpovědí. Asi nezbývá než se s tím naučit žít. Můžeme klidně zapomenout na to, že by naše oběť byla dokonalá…

Je dobré vědět, že to nemáme v kapse. Nejsme pány situace, nemáme ani sami sebe tak úplně pod kontrolou. Ani ve svých vlastních motivech se často nevyznáme. Aspoň víme, že potřebujeme milost. Vždyť v lidské slabosti se dokonává Boží moc, říká apoštol Pavel, když přemýš-

lí nad svým „ostnem v těle“. (2 K 2,9) Ti, kteří jsou dokonalí, nepotřebují Pána Boha. Ten, kdo sveřepě trvá na tom, že jeho oběť bude dokonalá, končívá jako starší bratr marnotratného syna – plný samospravedlivé hořkosti a nemilosrdného hněvu. (L 15,25–32) Neunese nezodpovězené otázky, neunese lidskou slabost, vlastní ani cizí. Neunese skutečnost, že ve všem je prasklina. Zarputile trvá na jednoznačných odpovědích a přesných definicích všeho. A světlo nemá kudy proniknout.

Nedá se nic dělat, asi se musíme učit žít s nezodpovězenými otázkami, s nejednoznačností a neproniknutelností svých vlastních i cizích motivů. Jen tak budeme schopni velkorysosti vůči vlastním i cizím pochybením, vůči vlastní i cizí pošetilosti. Naše hříchy jsou někdy našimi nejlepšími učiteli, říká moudrý františkán Richard Rohr.

Svatí mužové a ženy křesťanských dějin byli vesměs nápadní právě velkorysostí a milosrdenstvím. Ano, dokonce nepřehlédnutelným smyslem pro humor. S laskavými vějířky vrásek kolem očí shlíželi na lidské hemžení. Nevyzařovala z nich negativní energie náboženské zarputilosti, jakou vidíme u přísných katechetů a nervózních učitelek nedělní školy.

Možná bychom dali přednost světu bez prasklin. Ale kdo ví, jestli by pak světlo mělo kudy proniknout. Zdá se, že klikaté praskliny kolem nás a v nás probouzejí v srdci touhu po Bohu. Vytrhují duši z lenivého spánku, uvádějí do pohybu stojaté vody duchovního života. Možná někdy potřebujeme klopýtat, abychom měli důvod každé ráno hledat Boží tvář. Nemáme to v kapse. Vždycky se něco vzpěčuje, vždycky něco nepasuje. Vždycky něco tlačí, bolí, nesedí tak, jak by mělo. Nemělo by nás to překvapovat. Nejsme v tomto světě úplně doma...

Ano, bývají to právě bolavé praskliny kolem nás a v nás, co člověka proměňuje, co ho vede na cestě ke zralosti, moudrosti a trpělivosti, co ho učí milosrdenství a soucitu. Možná se musíme setkávat s lidmi, kteří jsou nemilovatelní, abychom se naučili opravdu milovat. Milovat bez proč. Možná musíme občas sami sebe hrozně zklamat, abychom si uvědomili, že nejsme jen nevinné oběti cizích provinění. Že jsme všichni taky spolupachateli a viníky. Rohr má pravdu, naše hříchy bývají našimi nejlepšími učiteli.

Vždyť těm, kdo milují Boha, všechny věci napomáhají k dobrému. (Ř 8,28)

Pavel Hošek (1974) Kazatel CB a vedoucí katedry religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Zabývá se vztahem teologie a kultury.

Ve volných chvílích podniká se svou ženou Vierkou a dětmi Matějem, Hankou, Zuzankou a Johankou dobrodružné výpravy do přírody.

→

2019 říjen

13

téma

Svět bez prasklin by byl nádherný. Ale máme-li se skutečně měnit, máme-li žít tak, abychom „dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“ (Ef 4,13), bez prasklin to nejde. Ve všem je prasklina, ale právě tudy přichází světlo. Někdy sami se sebou ztrácíme trpělivost, ale Bůh je jiný.

Naše lidské nedokonalosti nejsou ničím, s čím by si neporadil. My možná ztrácíme trpělivost, ale on ne. Vždyť jeho jméno je „Bůh trpělivosti“, jak se píše v listu Římanům. (Ř 15,5) Proces proměny lidského srdce je pomalý. Nám to chvílemi jde hrozně na nervy, Pánu Bohu ne. Baví ho to. Baví ho pracovat s chatrnými lidskými nástroji a hliněnými nádobami jako jsme my.

Baví ho to víc, než dosahovat vytčených cílů bezduchými loutkami a poslušnými roboty. Neztrácí trpělivost, když neděláme pokroky. Proměňuje naše pochybení a klopýtání v příležitosti. K čemu? K novým projevům uzdravující lásky. Takový on prostě je. Jak vidí prasklinu, naplní ji světlem.

Občas se v dějinách objevují vynikající lidé nadaní neobyčejně silnou vůlí a ušlechtilostí charakteru. Lidé, jako byl Tomáš Garrigue Masaryk. Jenže právě takoví lidé mívají problém pochopit a přij­ mout Boží milost. Masaryk byl natolik šlechetným člověkem, že nerozuměl tajemství Kristovy oběti na kříži. Neznal pocit kajícníka, který na kolenou v pláči

prosí o odpuštění. Většina z nás má naštěstí mnohem slabší vůli než Masaryk.

Naštěstí tedy víme svoje o tom, že ve všem je prasklina.

Je to vlastně paradoxní. Z biblických příběhů je docela zřejmé, že lidé, kteří se urputně snaží přinést Bohu dokonalou oběť, mívají tvrdé srdce. Bývají překvapivě nemilosrdní – míjejí se tím podstatným, o co Pánu Bohu jde. Nerozumějí tomu hlavnímu. Chtějí život bez prasklin.

A světlo nemá kudy proniknout.

Vždycky mě svým způsobem uklidňovalo, když jsem v Bibli četl o velkých i malých pochybeních Božích hrdinů a hrdinek, úžasných lidí jako Abraham, Sára, Jákob, Ráchel, Mojžíš, David, Petr,

svědectví

Jak jsem špatně kázal Petr Grulich, kazatel CB Černošice

Byl jsem už několik let kazatelem, když jsme si na nějakém pracovním setkání říkali, že je dobré, když kazatel na svou službu získá zpětnou vazbu. Zejména na službu slovem, to je přece jeho výkladní skříň. I zkušení kolegové říkali, ať se toho nebojíme.

Nebyl jsem už úplným začátečníkem, a tak jsem se osmělil: „Bratři a sestry, tady jsem připravil takový dotazník, napište mi, prosím, jak mou službu za kazatelnou vnímáte…“. Těšil jsem se, že ve výsledku dostanu dobrou známku. Většinou ale padly samé trojky, jen tu a tam nějaká dvojka. Lidé ve sboru jsou slušní, čtyřky a pětky z principu nedávají, takže celkově bylo možné říct, že výsledek je docela propadák.

Zeptal jsem se starších sboru, co si o tom myslí. Třeba mi řeknou, že to není zas tak špatné. Bratři se poradili a řekli: „Petře,“ začali trochu polohlasně, „tvá kázání jsou zajímavá.“ Uf, blesklo mi hlavou, asi nějaký omyl, vždyť i nejbližší spolupracovníci nahlas říkají, že má kázání jsou zajíma 14 říjen 2019

vá. Trochu jsem si oddychl. Jenže jejich řeč pokračovala: „Tvá kázání jsou zajímavá tím, že ať vezmeš jakýkoli biblický text, téměř vždy dojdeš k podobnému závěru. Důraz tvého zvěstování je stále stejný.“ Přiznám se, zaskočilo mě to. Vůbec jsem si toho nebyl vědom. Měl jsem chuť se s nimi začít dohadovat, ale nakonec jsem to spolknul. Člověk si Bibli často vykládá po svém.

Stalo se to i mně. Jako kdybychom si na nos nasadili nějaké brýle. Když máte sklíčka modrá, svět kolem vás je také modrý.

Když máte sklíčka červená, vidíte zase všechno červeně. To samé platí i nad Božím slovem. Pokud jste svým založením perfekcionista, bude vás v Písmu fascinovat téma dokonalosti. Jste-li člověkem, kterého zajímají vztahy, osloví vás Boží lás-

ka a milosrdenství. Stejně tak přirozený vůdce si z Bible vytáhne téma služby a učednictví a flegmatik zase uvidí Ježíše především jako mírotvůrce. Čím to je, že i do vztahu k Ježíši Kristu promítáme svou vlastní přirozenost? Když se na samotného Krista dívám pouze přes vzorec vlastního přirozeného smýšlení, co důležitého při tom mohu přehlédnout? Tak se vlastně rodí duševní křesťanství, duševní víra a duševní služba. I já jsem často kázal podle toho, co mi na Ježíši chutnalo, místo toho, abych se zabýval i tím, co mi jde takříkajíc proti srsti. Člověk pak na jednání Spasitele světa zdůrazňuje to, k čemu on sám má blízko. Tak jsem do zvěstovaného slova znovu a znovu vkládal vlastní způsob myšlení a jednání. Díky Bohu, že mi to tenkrát starší sboru řekli! Většinu svých původních kázání jsem později smazal a začal znovu. Inspirací pro mě zůstává apoštol Pavel, který ve Sk 20,27 zdůrazňuje, že oznámil celou Boží vůli a nic nezamlčel.

Tolik lidí si myslí, že jdou za Ježíšem, ale ve skutečnosti jdou za svými vlastními představami, které si do něj promítají. I já bývám v pokušení vyměnit Krista za pouhý „pocit Krista“. O to víc se jako kazatel snažím nepodléhat svému temperamentu, protože už vím, jak to může být ošidné.

■

→

Jan či Pavel. Jestliže oni, kladné postavy biblických příběhů, zmatkovali, klopýtali, sel­hávali a chovali se aspoň občas opravdu divně, znamená to, že i pro mě je naděje. Ve všem je prasklina. A právě tudy proniká světlo.

Jestli něco vyplývá z Nového zákona opravdu jasně, pak je to ujištění, že Boží milosrdenství stačí na naše lidská pochybení. Bůh není zaskočen tím, že děláme chyby. Není vyveden z míry, když selháváme. Tak jako milující tatínek přemýšlí o svých dětech, které si v bezpečí domova hrají, tak smýšlí nebeský Otec o nás. Jsme jeho milované děti, zlobivé a neposlušné, ale milované. Děti, které někdy nechávají hračky rozházené na koberci a někdy

si zapomínají před jídlem umýt ruce, ale jsou v bezpečí, protože tatínek je miluje.

Neměli bychom věnovat všechen svůj čas sklíčenému rozjímání nad tím, co jsme zkazili, co se nám nedaří, co se nám nepovedlo. Ve všem je prasklina. Ale právě tudy proniká světlo. Žádný tatínek nechce, aby jeho děti stále myslely na to, co všechno ještě neumějí, co všechno zkazily. Nepřeje si, aby se trápily tím, že se jim stále ještě nedaří malovat hezké obrázky.

Miluje je. Mohou klidně a bezstarostně usínat ve svých postýlkách.

Velicí světci a světice křesťanských dějin hleděli na své vlastní nedokonalosti s laskavým humorem. Věděli, že jsou hliněné nádoby jako všichni ostatní, ale ne-

byli z toho utrápení a nešťastní. Věděli, že navzdory lidským selháním platí, že „Hospodin se veselí ze svého lidu“. (Sf 3,17) Baví ho trpělivě vychovávat své děti.

Je jako milující lidský tatínek, jenže mnohem lepší…

Když někdy kroutím hlavou nad tím, co se mi zase hodně nepovedlo, dívám se z odstupu na svůj životní příběh a říkám si: Cože? Pavel Hošek? To jako fakt? To je vtip, že jo? Ano, často si připadám jako Boží vtip. Jako dlouhá židovská anekdota, kterou vypráví nebeský Vypravěč. Všichni andělé se válejí smíchy a vesele mávají svými bělostnými křídly. I sám Vypravěč se směje. A v jeho smíchu není vůbec žádná hořkost.

■

O nedokonalosti Božích služebníků Richard Dračka, farář ČCE Soběslav

„Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Matouš 5,48) Oh the sisters of mercy… Leonard Cohen Přemýšlet a psát o nedokonalosti Božích

služebníků, to jde samo. Protože víme o vlastní nedokonalosti a Božími služebníky být chceme, občas snad i jsme. Navíc máme v Bibli neuvěřitelnou zásobu nedokonalých Božích služebníků. Píše se tam o jejich nevíře, nedověře, lidských selháních. Nebo prostě jen o tom, že nebylo vždy příjemné s takovým člověkem vydržet. Nikde v Bibli nenajdete superhrdinu bez bázně a hany. Nejvíc k nim mají našlápnuto asi Josef, syn Jákobův, a Daniel, prorok. Ano, v jejich příbězích musí člověk hodně šťourat, aby našel praskliny.

Ale jsou tam. Bůh sám si nakonec vedle spravedlivého Josefa vybere právě nespravedlivého Judu, aby byl nositelem Ab-

rahamova požehnání a skrze něj a jeho potomky došly požehnání veškeré čeledi země. A Daniela hebrejská Bible ani nezařadí mezi proroky. Že by právě pro jeho až neuvěřitelné správňáctví? U všech biblických hrdinů to vypadá, že jejich příběhy jsou vyprávěny spíš proto, abychom viděli jejich nedokonalost. Že uprostřed vší té lidské nedokonalosti a nízkosti občas provedou něco, co je Boží. A ono to stačí. Chápeme to. Jsou to lidé. Jako my. Člověk je holt nedokonalý, hřešící, plný prasklin. Tak to je. Tečka.

No, pro Pána Boha to není tečka. Pán Bůh jakoby se s tím nespokojil a tolikrát říká: „Svatí buďte nebo já svatý jsem.“ Ježíš říká: „Buďte dokonalí, jako je do-

konalý váš nebeský Otec.“ a „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ Neříká: Snažte se o to, a i když se vám to na-

→

2019 říjen

15

téma

konec nepovede, i snaha se počítá. Ne. Říká: Svatí buďte, protože já jsem svatý.

Buďte dokonalí. Buďte spravedliví. Dokonale svatě spravedliví, jinak pro vás není v Božím království místa.

Cože? A jak to mám asi tak udělat? A co všichni ti hrdinové v Bibli, kteří svatí, spravedliví a dokonalí rozhodně nebyli? Že by šlo o to, abychom holt kapitulovali a spolehli se na Boží milost? Nakonec určitě ano.

O tom je evangelium. Díky Bohu. A přece mám pocit, že nám ještě něco uniká.

Josef. Ne ten Jákobův, ale ten Mariin, z Nového zákona. O něm se píše, že byl spravedlivý, a proto nechtěl vystavit Marii hanbě. (Mt 1,18–25) Evangelium píše, že

byl spravedlivý, a proto se snažil „obejít zákon“! Boží zákon. To nezní moc logicky. Člověk se tady má zastavit a říci si: Počkat, počkat. Co to je za spravedlnost, když se snaží jednat „nespravedlivě“? A budete-li číst dál, praští vás to slovo „spravedlivý“ v evangeliu do očí ještě několikrát. Až nakonec tu hádanku rozluštíte: „Spravedlivý“ totiž znamená „milosrdný“. „Svatý“ znamená „milosrdný“. „Dokonalý“ v Božích očích znamená „milosrdný“. Zkuste číst Bibli znova a tenhle výkladový klíč použít u každého slova „svatý“, „spravedlivý“ a „dokonalý“. Až když pochopíme, že to vše je milosrdenství, začne to dávat smysl.

Ano, máme se ze všech sil snažit žít morálně, podle Božího zákona. A Bůh nám odpustí, když to nezvládneme.

Máme se ze všech sil snažit být světlem a svědectvím nevěřícím. V pravdě a čistotě. A Bůh nám odpustí, když to nezvládneme. Dokonce dokáže zázrak. Z našich nedokonalostí dokáže udělat ty praskliny, kterými proudí světlo. Ale jednu věc nám neodpustí: Pokud zradíme milosrdenství.

Pokud nedokážeme odpustit, nebude nám odpuštěno. Pokud nedokážeme přijmout, nebudeme přijati. Pokud se nedokážeme smířit, nebudeme usmířeni. Pokud nedokážeme pomoci, nebude nám pomoženo.

Není žádná víra bez milosrdenství.

■

rozhovor

Nikdo není dokonalý…

Rozhovor s kazatelem Davidem Beňou připravil Bronislav Matulík, foto archiv

Jistý muž oslovil Ježíše: „Mistře dobrý.“ Ježíš ho však usměrnil: „Jediný je dobrý, totiž Bůh.“ Jak se vyrovnáváš s tím, že Bible není plná bezchybných příkladů a vzorů všech morálních ctností?

Pro mě tento fakt představuje naopak jednu z mnoha „ctností“ Bible, smím-li to tak říct. Bible není duchovní „harlekýnka“, ani duchovní „modrý život“. Spíše do nemilosrdného světla staví naši nejednoznačnost, zašmodrchanost, pokřivenost. Až se člověk někdy ptá, a to mi bývá nepříjemné: Je to se světem skutečně tak nahnuté? Jsem opravdu až tak náchylný ke zlu? Podle Bible spočívá lidská dobrota očividně spíše v kajícnosti, v důvěře v milosrdného Boha, a ne nutně v morální bezchybnosti.

Budeme-li konkrétní, začneme hned u otce víry a přítele Božího, u Abrahama.

Odešel z cesty, kam ho Bůh poslal, sestoupil do Egypta, tam nestatečně zabředl do lži a strachu o vlastní krk.

16 říjen 2019

a slušný člověk, natož člověk Boží, nedělá.

Je zajímavé, že Bible sama Abrama nesoudí, ale ani neomlouvá. Soudí a následně omilostňuje faraóna – ten se, byť nevědomky, prohřešil proti Božímu muži a musí pykat; přesně jak to Hospodin Abrahamovi slíbil na začátku cesty. (Gen 12,3) Jako by Abraham požíval bezpodmínečné Boží milosti! Když později Abraham provede Sáře – a společně se Sárou – totéž na dvoře gerarského krále, zapřáhne Bůh praotce do svého díla: Abraham se má modlit, aby Hospodin jeho nepřítele uzdravil. Abraham požívá milosti, ale není z obliga. Věřící má svá privilegia, ale i své úkoly – při vší lidské slabosti.

Samson je snad nejrozporuplnější ze všech izraelských služebníků, kterého si kdy Bůh vyvolil. Ambivalentní postava, slabý silák, závěr jeho života vše umocnil, a přece…

Z vlastní ženy udělal lidský štít a nebylo to naposled. Máš spíš tendenci ho omlouvat, pochopit, nebo kritizovat?

Pozoruji u sebe všechny tendence. Omlouvám ho: člověk nechce sám sobě vykopat jámu příliš vysokých standardů. Umím jeho slabost pochopit: situace byla nebezpečná. A kritizuji ho: tohle přece milující manžel

A přece ho epištola Židům jmenuje po boku „hrdinů víry“, jak čteme v 11 kapitole.

Samson tu patří k těm, kdo „vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno, zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců“. Ani další jmenovaní – Gedeón, Bárak, Jefte – ovšem nepatří mezi jednoznač-

né morální vzory. Snad že byla jiná doba?

Starozákonní, jak se někdy říká? Snad že Hospodin pečuje o Izrael i pomocí takových pochybných služebníků a umí využít i jejich selhání? Anebo tady – a nejen tady – Bible ukazuje, jak krátkozraké jsou naše pokusy pochopit, analyzovat, pošoupnout Boží dílo, neboť víme velmi málo o tom, jak se Boží plány a lidské cesty či dějiny rýmují? A zbývá nám zas jen ta víra v evangelium, poslušná důvěra, byť poslušná bohužel namátkově.

Další těžký kalibr je král podle srdce Hospodinova – David. Už nikdy nebylo nic jako před tím, než sprostě ukradl Uriášovi ženu a pak se postaral o jeho bezživotí.

V čem si ho po jeho pádu vážíš?

David, jeho charakter a příběh, je skutečně těžký kalibr! Zřejmě i proto, že „můj příběh je v Bibli nejlepší“, jak se sám David chlubí v drsně satirickém románu „Bůh ví“ od Jana Hellera. O málokteré biblické postavě toho víme tolik. Člověk má pocit, že s Davidem to jde z kopce až po aféře s Bat-šebou. Vykladači si ale všímají problematických rysů už na samém počátku jeho kariéry: Očividně měl tah na politickou branku, takže „se obětoval“ v manželství se zamilovanou, ale nemilovanou Míkal. (1S 17,26; 18,26) Na útěku před Saulem obelhal kněze Achímeleka a vědomě ohrozil celé kněžské město Nób. (1S 21,1–6; 22,22) A tak můžeme pokračovat. Podobně nehezky zašmodrchaný je i závěr Davidovy kariéry, a vůbec života.

(2S 24; 1Kr 1) Čeho si u Davida vážím?

V čem je pro mě vzorem? V odvaze vytrvat ve svěřeném poslání; ve schopnosti uznat hřích; v ochotě dát si říct; v otevřenosti vůči přátelům i vůči Bohu; ve věrnosti Božímu slovu, v lásce k Bohu. Nade vším ale vyniká opravdu zvláštní Boží věrnost!

A pak tu máme Šalamouna, kterému v určité situaci nepomohla ani jeho moudrost od Hospodina. Anuluje fatální selhání člověka to dobré, co předtím vykonal? A je správné vyvažovat klady a zápory lidí?

V biblickém vyprávění se nic neanuluje ani nevyvažuje. Neproběhly žádné cenzurní zásahy: dodnes čteme o Šalamounově

moudrosti a také o jeho hlouposti. Bible ví o obojím. Stojí to nesmířeně vedle sebe, ba vzájemně se to prolíná. U jednoho rabínského vykladače jsem kdysi četl postřeh, že knihy Královské vypráví o stavbě Šalamounova chrámu pomocí pojmů, které nápadně připomínají slova knihy Exodus věnovaná faraónově krutovládě. Uprostřed života jsme ve smrti, říkal Augustin. A apoštol: dobro a zlo se mi míchají přímo pod rukama. (Ř 7)

Z hrdinů víry nemůžeme pominout apoštola Petra. Myslíš, že jeho pokrytectví, za něž ho veřejně kritizoval Pavel, bylo spíše náhlým podlehnutím strachu z bratra Páně Jakuba, nebo to spíše ukazuje na nějaký defekt jeho charakteru či povahovou slabost?

Anebo šlo skutečně o spornou věc – teologicky, sociálně, politicky. Kdo s kým stoluje, či nestoluje, vedle koho si kdo sedne, to dodnes není vedlejší otázka. A zastávali-li nějaký názor vedoucí z „Ježíšovy dynastie“, pak si asi jen málokdo troufnul odporovat.

Kolem celé té galatské události existuje široká odborná debata, leccos není jednoduše zřejmé. Zajímavě o věci bádají někteří současní židovští (!) novozákonníci. Pavlovo evangelium se každopádně muselo teprve prosazovat, otázky a potíže se vynořovaly a řešily za pochodu. Navíc Petr podle Pavlova líčení změnil názor překvapivě, náhle – a to je vždy podezřelé, nejapné…

Nějak se nám vytratily z hledáčku ženy, tak alespoň bych zmínil dvě skvělé služebnice, Eudii a Syntyché, o jejichž

zápisu v knize života Pavel nepochyboval.

Ani o tom, že vedly dobrý zápas o evangelium. Ale rozhádaly se a neuměly si pomoct. Jak na tebe působí konflikty v církvi, když lidem jde o dobrou věc, ale ne a ne najít společnou řeč?

Konflikty těžko snáším. Musím přiznat, že v nich příliš neumím chodit, že se jim snažím vyhýbat. A právě tím je občas přiživím. Velmi obtížné se také rozeznává, které konflikty jsou zásadní a je nutno je vybojovat, byť by si člověk nebyl vždy jist svou nevinou, a které konflikty jsou trapně zbytečné a leda škodí jménu církve a věci evangelia.

Někdy nás, defektní křesťany uspokojuje vytahovat na druhé jejich špínu, a chlácholit si tím svědomí. To ale není smysl našeho rozhovoru. Chceme se s Biblí v ruce dopídit toho, jak dál žít s vlastní slabostí a selháními. Co bys obecně doporučil, jde-li to vůbec?

Nenajdu teď narychlo přesnou citaci, ale rád vzpomínám na slova Otce Zosimy z Dostojevského románu Bratři Karamazovi, který při jakési příležitosti říká: „Svého hříchu se nelekejte.“ Z hříchu je potřeba se kát, vyznat ho, leckdy se nad ním i zděsit, opustit (opouštět) ho. Ale lekat se ho, vláčet se s ním, mučit se výčitkami a sebezpytem, to všecko náleží spíše do výbavy samospravedlivého perfekcionisty. V Bibli, a právě mezi zmiňovanými muži a ženami, nikdo takový nebyl. Byli to lidé problematičtí, nejednoznační, konfliktní, a přece právě i v tom všem Boží. Skutečně, více než morálním návodem je Bible dobrou zprávou pro hříšníky. Vítězíme vírou, ne nutně pokrokem. ■ 2019 říjen

17

zápisník

To ujedeš! text Pavla Lioliasová foto archiv autorky

P

Pavla Lioliasová pochází z olomouckého sboru CB, momentálně žije v Praze a ke své smůle má na cestování míň času, než by si sama přála

18 říjen 2019

řesně tuto větu ode mě tatínek slýchal při mých návštěvách rodičů celé jaro. Zhruba loni o Vánocích jsem přišla s nápadem, že vyrazím na kole z Prahy do Vídně. „Ale to přece nemůžeš jet sama, tak já pojedu s tebou,“ prohlásil tatínek a podle mě v tu chvíli ještě moc netušil, do čeho se vlastně „uvrtal“. Trasu jsem nakonec ještě protáhla do Bratislavy, celý výlet naplánovala na pět dní, každý den zhruba sto kilometrů. A on se mnou opravdu do hlavního města Slovenska dojel.

Z Prahy jsme vyrazili jedno teplé červnové úterý. Myslím, že mou nejčastější hláškou celého výletu bylo něco jako: „Já na kole nesnáším kopce.“ A že jich pár bylo. Projeli jsme střední Čechy, lesy České Kanady, až potom pole a vinice jižní Moravy nebo Rakouska. Mezi Prahou a Vídní vede cyklotrasa, takže jsme se většinu času vyhýbali frekventovanějším silnicím a jeli právě spíš po menších silnicích nebo cyklostezkách.

Tábor, Jindřichův Hradec, zámek v Červené Lhotě, Znojmo nebo Mikulov – často jsme zastavovali na krátkou prohlídku měst nebo míst, kterými jsme projížděli. Někdy ale byly důvody pro zastávku praktičtější než jen zmrzlina nebo fotka se sochou Jana Žižky – třeba nabití baterky telefonu nebo doplnění láhve s vodou.

Každý den jsme na cestě, i s přestávkami, trávili zhruba kolem deseti hodin. A vlastně nemůžu říct, kde se mi líbilo úplně nejvíc. Jihočeské Slavonice mě okouzlily svou malebností a krásnou architekturou, jiná místa zase skvělou zmrzlinou. A ano, sice jsem si místy v duchu říkala, co mě to napadlo (hlavně při tom šlapání do kopce), většinu cesty jsem si ale vlastně užívala. Že prostě jedu. Bavilo mě pozorovat krajinu, to, jak se postupem cesty mění, mít vítr ve vlasech (když zrovna nefoukal proti nám). Skvělé bylo i ujištění o dobru v lidech.

O vodu z kohoutku jsem prosila často třeba v restauraci, kolem které jsme jen projížděli. Zrovna mi v láhvi došla a nikdo mě neodmítl. Bavilo mě i to, že jsem trávila čas s tátou.

Nakonec byl vlastně nejhorším úsekem ten, který jsem přidávala jako poslední: Vídeň–Bratislava.

Větší kus cesty se jede podél Dunaje po rovné, ničím nezajímavé silnici. I tady jsme ale měli vlastně štěstí. I když nám každý den svítilo dost intenzivně sluníčko, právě ten den bylo většinu dne pod mrakem. A přiznávám, když jsme v sobotu odpoledne přijeli do Bratislavy, tachometr ukazoval pět set pět kilometrů a já byla nakonec docela ráda, že jsme v cíli.

Teď, když už mě nebolí ani nohy ani zadek, můžu rozhodně říct, že to byl krásný a požehnaný výlet. Až na drobné neduhy jsme na kole neřešili žádnou větší závadu, pořádný déšť nás stihl jen jednou (zato uprostřed lesa) a zranění jsme vlastně taky žádná neměli. Tak příští rok dojedeme k moři, jo, tatínku?

■

Rádio 7

BULLETIN cÍRKVE BRATRSKÉ

Internetové a satelitní křesťanské Rádio 7 zahájilo v úterý 10. září v pravé poledne nepřetržité 24hodinové české vysílání.

Reportáž ze zahájení školního roku

Základní škola Cesta v Písku „Když vám řeknu Jan a druhé jméno Amos…“ zkouší hned první den děti ředitel. „Komenský!“ ozve se mnohohlasně z řad starších žáků. Ukázka, že škola funguje, vyvolává v rodičích prvňáčků všeobecné nadšení.

effatha Letos na kurz zpěvu přijelo do Litomyšle rekordních 85 dětí a mládežníků!

■ 11.–17. srpna 2019

10 | 2019

na návštěvě

iNform Jen ať prší!

P

rší. Dveře do budovy Základní školy Cesta v Písku jsou otevřené. Uvnitř stojí ředitel Richard Váňa a podává ruku každému, kdo vchází. Prvňáčci se tisknou ke svým rodičům, ruku muži u dveří podají jen ti nejodvážnější. Hned je vidět, kdo tu není poprvé – starší děti se už shlukují ve skupinkách, úsměvy, zážitky z prázdnin, objetí… Dýchá to tu přátelstvími.

U dveří do tělocvičny přímo naproti hlavnímu vchodu, kde se všichni scházejí ke slavnostnímu zahájení nového školního roku, se kyblíky plní pestrobarevnými deštníky. Velký sál se pomalu zaplňuje. S patnácti prvňáčky přišli kromě rodičů nezřídka i prarodiče. Škola se teď už stará o vzdělání a výchovu víc jak stovky žáků.

Je tu plno. V osm hodin se ruch ztiší, vpředu si bere mikrofon pan ředitel. Školní rok začíná.

Kromě malých, zakřiknutých prvňáčků nemá tento začátek nic společného se vzpomínkami těch, kdo nastupovali do školy v minulých generacích. Žádné pi-

onýrské šátky, budovatelská hesla a přísliby soudružek učitelek, jak děti povedou k tomu, aby se staly platnými členy socialistické společnosti. Tady je to o Bohu.

Ale vzpomínka patří i slavnému českému učiteli, od jehož smrti uplyne příští rok 350 let. „Když vám řeknu Jan a druhé jméno Amos...“ zkouší hned první den děti ředitel… „Komenský!“ ozve se mnohohlasně z řad starších žáků. Ukázka, že škola funguje, vyvolává v rodičích prvňáčků všeobecné nadšení.

infobox Křesťanská Základní škola Cesta v Písku zahájila provoz 1. 9. 2014 otevřením tří tříd – 1., společná 2. a 3. třída, 6. třída. Každý rok otevírá nové třídy a přijímá také žáky do už existujících tříd, které ještě nemají 15 žáků. To je maximální počet, který podle vedení školy umožňuje zachování kontaktu mezi učiteli a žáky a upevňování vztahů v kolektivu. Škola sídlí v budově Sboru CB Elim v Písku. „Stavba sborové budovy vzešla z touhy našeho samostatného sboru mít prostor, kde bychom se shromažďovali. V roce 1993 vznikla sbírka Základní kámen. Ke konci života kazatele Pavla Hojky jsme vstoupili do partnerství se sbory v Americe. Viděli jsme, jak tam fungují víceúčelové budovy, které jsou otevřené i městu. Chtěli jsme stavět něco podobného,“ vrací se k počátkům ředitel školy Richard Váňa.

Stavba probíhala v letech 2002–2005, v roce 2006 byla budova otevřena. O škole tou dobou ještě řeč nebyla.

Když hledali prostor pro naplnění této vize, nebylo hned jasné, že skončí v prostorách sboru. „Ale faktory jako tělocvična, parkování a další nás vedly k tomu, že škola nakonec zapustila kořeny tady. Potvrzuje se, že je to přirozený most do sboru.“ Škola roste, za sborovým domem se bude stavět dřevěná budova s kapacitou 60 dětí. Jde o mezikrok, v plánu je totiž vybudovat velkou školní budovu v sousedství sboru. „Taková expanze se může na středně velkém sboru projevit různě – lidé vidí požehnání, ale i to, že se musí něco obětovat,“ dodává ředitel.

rozhovor

říjen 2019

Právě Komenský je autorem výroku: „Všecko, čím chceme člověka opatřit pro potřeby celého života, mu musí být vštěpováno v první té škole.“ A jak ve slovíčku pro děti o chvíli později říká Max­milián Koutský, stromy jsou na tom úplně stejně. Všechny větve, které strom potřebuje, se tvoří hned na začátku. Pak už jen rostou zezdola nahoru, když se strom seshora dolů řádné zalévá.

A je tu vítání pěti nových pedagogických pracovníků, osmi nových žáků do vyšších tříd a patnácti nových prvňáčků, kteří se právoplatnými členy školy stávají pasováním rukou ředitelovou, prodlouženou pravítkem. Každé dítko si s sebou na cestu odnáší osobní vzkaz, který jej bude školou provázet.

Vykročení začíná ve skupinách. K vyprošení požehnání novému školnímu roku se zde sešli místní duchovní z různých denominací, každou třídu přináší před Boha jeden z nich. Ve skupinkách už děti zůstávají. Úkol je společný: lanovkou až na vrchol – do deváté třídy. Každá třída má jednu kabinu, kterou musí zaplnit žáky. „Tak se děti nakreslete, bude vám koukat jen hlava.“ Dílo bude celý rok zdobit vstupní halu školy (a sboru). Pak děti povyrostou, přijde nový školní rok a lanovka s novými tvářemi o kus popojede.

Všude je činorodý ruch. A zatímco někteří, zvláště hoši, se lehce smiřují s vizáží prostoduchého mimozemšťana, protože to znamená méně práce, jiné tváře jsou naopak obdivuhodně propracované a je v nich vidět i podoba.

Dílo je hotovo, třídy se rozcházejí po budově, aby se dozvěděly další věci týkající se už jen každé z nich. Před desátou se znovu plní vstupní aula. Na děti zde čekají dortíky.

První školní den nových prvňáčků končí. S kornouty v rukou, šlehačkou u pusy a plní dojmů odcházejí. Pořád prší. Z nebe padá déšť jako požehnání.

Tak ať rostou, vzhůru k nebi, rovně a se všemi potřebnými větvemi!

■ text a foto Eva Čejchanová

otázka pro …Gražynu Pospíchalovou, zástupkyni ředitele ZŠ Cesta v Písku Vize křesťanské školy začala u vás. Když se po těch pěti letech ohlédnete, kudy vás Pán Bůh vedl?

Nebylo to bez obtíží. Všichni učitelé nejsou věřící, ale myslím si, že to je dobře. Někteří nastoupili jako nevěřící a vlivem prostředí uvěřili. Je to hodně individuální, ale hodně se jim věnujeme. Když se ohlédneme, vidím šťastné rodiče, šťastné děti. I když vám mnohdy řeknou, že je to nebaví, protože jim něco nejde. Máme tu jak děti se speciálními potřebami, tak děti nadané.

Nevěřící rodiče mohou vidět, že s dětmi pracujeme jinak než na klasické škole.

Myslím, že i sbor se ve spoustě věcech změnil a mnohým z těch, kteří byli proti, se škola a vzdělávání líbí. A v neděli přicházejí i někteří nevěřící rodiče. To mě nejvíc těší, když se podívám, že jsou někteří nově pokřtění u večeře Páně. Děti, které tady začínaly šestou třídou, jsou dnes ve druháku, chodí sem na mládež, přivádějí své kamarády. Když se pak dozvím, že jsou na gymplu a čtou ve třídě Bibli, tak se mi hrnou slzy do očí.

Jak s dětmi ve škole žijete víru?

Na ranních slovíčkách míváme křesťanské chvály, zpíváme, hrajeme. V pondělí si povídáme o tom, co bylo o víkendu, děti vypráví, a pak se za to i modlíme – třeba když má někdo nemocné rodiče. Občas tu máme nějakou návštěvu, čteme s dětmi křesťanské příběhy a různé knížky, třeba Poklady pod sněhem.

Příběhy mají zajímavé pointy, které jsou ukazatelem pro jejich i náš život. Pro děti z rozvrácených rodin to má úplně nový rozměr. V pátek se scházíme na ranním slovíčku společně, vždycky ho připravuje jedna třída a podívat se mohou přijít i rodiče. Dbáme také na dobrou atmosféru ve sborovně. Cítíme se tu bezpečně a pod Boží ochranou, to je velmi důležité.

Celý rozhovor najdete na webu brana.cb.cz.

církev bratrská

iNform Velká malá Effatha

C

esta do Litomyšle je dost dlouhá na to, abych přemítala nad mnoha věcmi. A protože tam jedu poprvé, myšlenek je opravdu hodně. Co přesně to znamená malá Effatha? Kdo tam bude? Jak to bude probíhat? Co se čeká ode mě? A jak to celé dopadne?

Hned u vchodu do internátu Střední pedagogické školy potkávám ústřední aktérku celého týdne. Byla to Hanka Fišerová, kdo mě před časem oslovil, abych se připojila ke skupině vedoucích na tomto táboře. A teď mě vítá se širokým úsměvem a na příval mých otázek odpoví jednoduše: „Neboj se, všechno bude fajn, Pán

asi 20 dětí, většinou potomků velkých effaťáků či jejich přátel. Letos do Litomyšle, kde kurz sídlí posledních 16 let, dorazilo rekordních 85 dětí a mládežníků.

A pravda je, že kromě hlavní myšlenky a počtu účastníků došlo za těch dvacet sedm let k hodně změnám. Vedení sboru po Bohumírovi převzali hned dva lidé – jeho syn Roman se stará především o organizační záležitosti a duchovní vedení a Hanka Fišerová vede sbor po umělecké stránce.

Na hladkém průběhu tábora se nás letos podílelo celkem čtrnáct, což je prý taky velká změna oproti minulosti,

Bůh to má ve svých rukou.“ A důvěra v Boží vedení je pak přítomná celý týden. Až na jednu nevolnost a jeden naražený prst bude zbytek mého vyprávění o tomto táboře opravdu plný obdivu k tomu, jak se k nám Pán Bůh přiznává, když se z celého srdce rozhodneme vzývat jeho jméno.

Pěvecký sbor Effatha vznikl hned po revoluci. V roce 1990 jej založil sbormistr Bohumír Toušek jako občasné těleso složené ze zpěváků ze všech sborů Církve bratrské v ČR. Jeho hlavní myšlenkou bylo inspirovat, motivovat a posilovat hudebníky napříč celou republikou, aby pak mohli lépe sloužit i ve svých domovských sborech.

Necelých třicet let trvání sboru a bezproblémové překlenutí těžkého období po Bohumírově smrti mi přijde jako dobrý důkaz toho, že Pán se k této myšlence přiznává.

Už krátce po založení „velké“ Effathy přišel nápad zapojit i děti, a tak se v roce 1993 uskutečnil první letní tábor „Malá Effatha“. Tehdy se na Velkou Lhotu sjelo

kdy byla o vedoucí nouze. Při takovém počtu se pak lehce rozloží síly, takže vařečky (kuchařky) nemusí dělat bubliny (cvičení na rozhýbání obličejových svalů), baviči (vedoucí volnočasových aktivit) nemusí popadat dech u prrrrrrrrr a vjó (rozezpívání). Zkrátka každý z vedoucích se může plně soustředit na svoji disciplínu a při účasti na jiných aktivitách má možnost stát se zase jen jedním z účastníků.

Kromě dospěláků jsou do péče o nejmenší, do večerních večerníčků a jiných užitečných věcí zapojeni také zpěváci-mládežníci. Tento přístup „všichni jsme jeden tým bez rozdílu věku“ funguje úžasně. Ať je vám devět, nebo třicet devět, máte pocit, že jste součástí týmu. Na jednu stranu máte svůj prostor, ale zároveň jste pořád obklopeni spoustou přátel. Kéž bych byla schopná si tuto pohodou a tvorbou nabitou atmosféru přenést do každodenního života, nebo ji dokonce navodit tam, kam přijdu. Je to výborné prostředí pro vytváření dlouhodobých přátelství, pro učení, pro tvoření, pro růst nejen hudební, ale i lidský.

Každý den děláme něco pro své tělo – ranní rozcvička, večerní hry, někdy taky pohybový workshop. Ale přeci jen je to především hudební tábor, takže většinu času opravdu trávíme zpěvem. Ráno pořádně rozdýchat, rozhýbat, rozezvučet a můžeme jít na to. Jednou se rozdělíme a cvičíme po hlasech, jindy cvičíme společně a posloucháme, jak nám to zní dohromady. Někdy nás to moc baví, jindy nám to nejde a chuť a nálada trochu klesá. Pak ale někdo zavolá „svačina“ a je po chmurách. Všichni víme, že jsme přijeli zpívat, takže nikoho nepřekvapuje, že po svačině se zase zpívá. Taky nám Hanka zařídila skvělou učitelku zpěvu, takže kdokoliv chce, může za ní zajít na osobní konzultaci.

První den to jde jako po másle, už ten večer umíme pět písní. Ale jak jde čas, trochu polevujeme a ve čtvrtek na generálce zjišťujeme, že pokud chceme na sobotním koncertě rodičům a přátelům předvést všech 10 naplánovaných písniček, máme před sebou ještě pěkný kus práce.

Hanka je výborná v tom, jak samozřejmě a pořád s úsměvem (a především s důvěrou, že vše je v Božích rukou) nedovolí nikomu z nás pochybovat, že to zvládneme nebo že na to vůbec máme.

A opravdu. Přichází sobotní oběd, po něm přesun do kostela, tam poslední zkouška a najednou to všechno krásně zní. Kostel dodává atmosféru a Hanka závěrečné překvapení v podobě Dospělácké kantáty. Z dětí padá zbytečný stres a zůstává už jen ten užitečný, ten, který nás vybičuje k tomu, vydat ze sebe opravdu to nejlepší.

A my zpíváme. Kostel, ze začátku trošku zakřiknutý – asi vlivem stereotypu, že kostel má být místem tichého rozjímání – pomalu ožívá, až se rodiče, přátelé a příbuzní postupně nechávají strhnout. Přistupují na to, že rozjímat se dá i zpěvem, tleskáním a tancem. Ten je také vyvrcholením celého koncertu. Židovská píseň v podání více jak devadesáti lidí, tančících ve čtyřech kruzích, naplňuje kostel elektrizující atmosférou. Závěrečný potlesk je směsicí prožité radosti a vzrušení, hrdosti na svoje děti a vděčnosti Pánu za přehlídku jeho dobrých darů.

A jen tak mimochodem, kdysi jsem někde slyšela, že do Effathy se jen tak někdo nedostane, že je to trochu elitní klub. Kdo to říkal, měl určitě pravdu. Pokud to tedy myslel tak, že s mračením, stěžováním, poučováním a kritizováním tam člověk nepochodí. Tak to musím potvrdit. Atmosféra vám to totiž nedovolí. Ale jinak kdo chce zpívat, ten je vítán, i když to není zrovna Pavarotti.

misie

říjen 2019 Rádio 7 zahajuje 24hodinové české vysílání Internetové a satelitní křesťanské Rádio 7 zahájilo v úterý 10. září v pravé poledne nepřetržité 24hodinové české vysílání. Program stanice se doposud skládal z 12 hodin českého a 12 hodin slovenského vysílání denně.

Zdvojnásobení vysílacího času přinese mimo jiné nové pořady – například relaci Dušebol pro lidi s nemocnou duší nebo jejich blízké; Průsečíky zaměřené na umělou inteligenci; program pro mladé #nofilter; hodinu pro milovníky jazzu Jazzový klub; výuku angličtiny Life+ nebo rozhovory s lidmi, kteří hledají smysl života, v pořadu Zákoutí. V novém vysílacím schématu nechybějí ani „vlajkové lodi“ vysílání – výkladový program Světem Bible nebo vyučování k prohloubení duchovního života Doteky.

V úterý bude spuštěno souvislé české vysílání na internetu přístupné skrze web www.radio7.cz nebo přehrávače internetových rádií, například play.cz. Současně probíhá intenzivní jednání o zprovoznění českého satelitního vysílání (satelitní licence byla Rádiu 7 udělena v červenci tohoto roku). Do prosince 2019 bude zároveň vysílat i satelitní Rádio 7 s českým a slovenským programem. „Nazrál čas ke změně, která, jak věříme, přinese nové možnosti, jak oslovovat další posluchače. A tento posluchač pro mě, a věřím, že i pro celou redakci, zůstává tím, o koho tu jde, kvůli komu hledáme nové cesty, kvůli komu se namáháme,“ uvedl k chystané změně ředitel české redakce TWR Luděk Brdečko.

Projekt Rádia 7 odstartoval v lednu 2006 jako společné česko-slovenské vysílání, na kterém se podílely česká a slovenská redakce mezinárodní křesťanské rozhlasové misie Trans World Radio. Samostatné celodenní slovenské vysílání realizuje Rádio 7 na šesti FM vysílačích na území Slovenska, samostatné internetové a satelitní české vysílání na něj logicky navazuje.

Bližší informace o novém vysílacím schématu i náplni jednotlivých pořadů je možné najít na webu www.radio7.cz.

■

Lucie Endlicherová

Petra Veselá

foto archiv Rádia 7

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE září 2019

▪ Vizitační zprávy Rada projednala a schválila vizitační zprávy: Brno-Královopolská, České Budějovice, Horní Počernice, Neratovice, Most, Třinec-Lyžbice a Tábor.

▪ Společná konference Rada projednala a schválila téma Kazatel a staršovstvo pro hlavní referát Společné konference, která se uskuteční v listopadu v Českém Těšíně. Témata dvou seminářů budou Co očekává starší od kazatele? (seminář vedený starším) a Co očekává kazatel od starších? (seminář vedený kazatelem).

▪ Seminář o sexuálním zneužívání Petr Raus informoval Radu o uskutečněném semináři o problematice sexuálního zneužívání, pořádaném ERC. Na základě získaných informací Rada CB přijala návrh, aby OMAR na podzimní pastorálce projednal možnost zařadit toto téma na konferenci OMAR v březnu 2020.

▪ Kaplani Církve bratrské Rada CB vzala na vědomí změny v naší interní evidenci kaplanů, informaci o naší správě kaplanské služby, nově podepsané Dohodě o duchovní péči ve zdravotnictví mezi Ministerstvem zdravotnictví ČR, ERC a ČBK a o aktuálních potřebách v této oblasti. Rada souhlasí s uváděním pověření všech kaplanů na webu CB. Sekretariát odešle aktualizovaný seznam nemocničních kaplanů do ERC. Ta tento seznam předá Radě pro nemocniční péči při ministerstvu zdravotnictví, která vytváří registr nemocničních kaplanů.

Rada pověřila administrací kaplanských → náležitostí Aleše Čejku.

zprávy

iNform Patříme k sobě!

Před 30 lety, v době pádu totality, se zdálo, že je národ jednotný. Dnes, o tři dekády později, o tom mnozí pochybují. Organizátoři Modlitby za domov, tradiční akce pořádané Ekumenickou radou církví, proto za hlavní téma letošního ročníku zvolili heslo „Patříme k sobě!“ Chtějí tak na základě společného duchovního dědictví připomenout, že je mnoho toho, co nás spojuje. Modlitba za domov se tradičně koná na státní svátek vzniku první Československé republiky 28. října. Obrací se nejen na věřící, ale na všechny, kterým jsou vlastní nějaké duchovní hodnoty.

Církve Ekumenické rady církví každý rok spojují své síly k tomu, aby důstojně a s vděčností připomněly vznik našeho prvního samostatného státu, jeho složitou historii a před třemi desetiletími znovu nabytou svobodu. Společně se scházejí, aby se pomodlily za požehnání a ochranu pro naši zemi. Součástí akce je bohatý duchovní a kulturní doprovodný program, jehož vyvrcholením je přímý přenos České televize. Místem konání se letos stal evangelický a někdejší utrakvistický kostel u Klimenta v Praze v Klimentské ulici. Hlavní program – sama Modlitba za domov v přímém přenosu České televize – začíná v 15.00.

Hlavními hudebními hosty letošního ročníku Modlitby za domov budou Eva Henychová, Roman Dostál a Slávek Klecandr, kteří program doprovodí svými písněmi a večer vystoupí na samostatném koncertu. Mezi odbornými hosty budou Pavel Hošek, Jeroným Klimeš nebo Pavel Vimr. Na programu se bude podílet také umělecká skupina Nocturno, která představí svou audiovizuální intervenci – modlitbu beze slov s prvky moderního tance i videomappingu.

UNITED Časopis Brána měl letos na festivalu UNITED svůj stánek v městečku Challenge. Bylo velmi milé potkat se s vámi, našimi čtenáři z celé republiky naživo, a mít tak přímou zpětnou vazbu. Děkujeme za váš zájem, dvě banánové krabice plné prázdninového čísla se speciální přílohou STAGE a rezerva starších výtisků byly rozebrány. Příští rok se na vás na UNITED těšíme zas.

→

říjen 2019 Součástí Modlitby za domov je také výtvarná soutěž pro děti a mládež. Prost­ řednictvím výtvarných prací a letos poprvé i prostřednictvím krátkého videa mohou účastníci soutěže po svém zpracovat heslo letošního ročníku „Patříme k sobě!“ Bližší informace o Modlitbě za domov naleznete na webových stránkách www.modlitbazadomov.cz.

Petr Jan Vinš, generální sekretář Ekumenické rady církví

Na základě žádosti Milana Leta souhlasí Rada s ukončením jeho pověření ke kaplanské nemocniční službě k 22. 7. 2019 z důvodu přesunu jeho působení z Mostu do Tábora.

Rada pověřuje Mgr. Petru Kašperovou-Poldaufovou k službě nemocničního kaplana od 3. 9. 2019 na dobu do 31. 12. 2021. Rada CB doporučuje prodloužení pověření projednat, až sestra dokončí magisterské vzdělání v teologickém oboru.

▪ Žádost o vikariát Rada CB vzala na vědomí žádost Marka Valdy ze sboru Děčín o zařazení do vikariátu. Rada zve bratra k rozhovoru v říjnu, termín rozhovoru dohodne Petr Raus.

manželství a rodina – Ohrožený druh, který stále žije!

Ve dnech 16. až 18. září 2019 se uskutečnila v Seči u Chrudimi podzimní pastorální konference Církve bratrské, kterou připravil Odbor pro manželství a rodinu. Hlavními pozvanými řečníky byli psychologové Jeroným Klimeš, Jakub Hučín a Samuel Jindra.

Vděčnost za stvoření

Sháníme věřící osobní asistentku, nekuřačku, pro věřícího vozíčkáře s devítiletou dcerou. Asistentka bydlí v rodině (Svitavy), je v pohotovosti 24 hodin denně, ale v praxi je rozsah práce 3–5 hodin denně.

Soukromý pokoj, wifi+počítač, strava a bydlení zdarma, až 2x v měsíci volný víkend. Čistá mzda 15 tis. Kč. Bližší informace na 777 590 195, Jan Boštík.

inzerce

Ekologická sekce České křesťanské akademie zve k účasti na ekumenické bohoslužbě vděčnosti za stvoření, která bude v úterý 8. října 2019 od 18 hodin v kostele evangelického sboru u Klimenta v Praze 1 – Novém Městě (Klimentská ul., tram č. 6, 8, 15, 26, bus 207, zastávka Dlouhá třída). Kázáním poslouží Milan Horák z Obce křesťanů. Po bohoslužbě (cca od 19 hodin) bude následovat beseda s Jakubem Kašparem, náměstkem ředitele Krkonošského národního parku, na Jiří Nečas téma Klima se mění. A co my s tím?

▪ Podblanicko – žádost o výjimku v limitu setrvání kazatele Po zvážení specifické situace sboru Podblanicko Rada souhlasí s udělením výjimky v limitu setrvání kazatele na sboru pro Jana Lukla a prodloužením jeho služby kazatele o 4 roky.

▪ Pověření k provedení instalace pro seniory Rada schválila pověření seniorů: Petra Geldnera k provedení instalace kazatele Pavla Bischofa v Trutnově a Josefa Sliže k uvedení do služby vikáře Zdeňka Kašpárka v Třinci-Lyžbice v termínu 8. 9. 2019.

▪ Převzetí „povodňového“ domu v Hranicích Bratři Tadeáš Filipek a Petr Raus informovali Radu, že k datu 1. 7. 2019 došlo k předání domu v Hranicích spoluvlastníkům Církvi bratrské a Římskokatolické církvi. Po poradě s katolíky, kteří nehodlají investovat do nemovitosti, kde jsou nájmy velmi nízké, doporučují zástupci Rady, aby byl předložen Konferenci návrh na prodej tohoto domu.

kalendář

iNform

říjen 2019 5. 10. 2019 Memoriál Václava Morávka

13. ročník ekumenického setkání lidí dobré vůle při příležitosti oslav vzniku Československé republiky a 30 let od sametové revoluce

Křesťanský sraz střelců a příznivců střelby a palných zbraní.

Od 13 do 18 hodin v Placech v okrese Příbram, bližší informace na stránkách www.memorial-vm.cz.

7. 10. 2019 Společné setkání pražských mládeží Ve Sboru CB Žižkov pořádá Odbor mládeže.

19. 10. 2019 Konference pro rodiny Připravil Odbor pro manželství a rodinu spolu s Dětským odborem.

Paralelně budou probíhat programy pro rodiče a děti.

Místo konání: Sbor Církve bratrské v Praze 1 – Soukenická 15.

25.–28. 10. 2019 BrodFest V Havlíčkově Brodě pořádá Odbor mládeže. Na programu budou přednášky a semináře, umělecké workshopy, sportovní dny, divadelní a filmová představení, koncerty, večer chval.

28. 10. 2019 Modlitba za domov Motto: Patříme k sobě!

Součástí akce je bohatý duchovní a kulturní doprovodný program.

Místem konání je evangelický kostel u Klimenta v Praze v Klimentské ulici. Hlavní program, který přenáší v přímém přenosu České televize, začíná v 15.00.

17.00—18.00 diskuze sborový sál / Klimentská 18 moderují Kateřina Rószová-Horálková a Petr Vizina hosté Pavel Hošek, Jeroným Klimeš, Pavel Vimr a další hudebníci Eva Henychová, Roman Dostál a Slávek Klecandr audiovizuální intervence Nocturno

18.00—19.00 výstava dětských výtvarných prací sborový sál / Klimentská 18

19.00—20.30 koncert kostel u Klimenta organizuje Ekumenická rada církví v ČR více info na www.ekumenickarada.cz

Číslo 10/2019, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 6. 10. 2019 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

svátosti

To čiňte na mou památku text roman toušek

N

Mgr. Roman Toušek (1975) Absolvent Evangelické teologické fakulty v Praze, kazatel CB v Havířově, člen RCB se zaměřením na Odbor mládeže, spoluvedoucí pěveckého sboru Effatha, ženatý, otec tří dětí a fanoušek HC Dynama Pardubice.

ejspíš právě tato Ježíšova instrukce při večeři s učedníky způsobila, že se ze soukromé večeře stala svátost, kterou bude církev slavit až do příchodu Krista. A jak to tak bývá, je možné tuto památku dělat s různým porozuměním. Naším cílem ovšem je promýšlet to s touhou, aby večeře Páně byla něčím, co reálně narovnává sehnuté k radosti, posiluje zdeptané k naději a křísí mrtvé k věčnému životu.

Nejdřív je ovšem třeba trochu se vyhranit. Je totiž možné pěstovat památku, o kterou Ježíš vůbec nestojí. Mám na mysli to, že večeře Páně se stane připomínkou hrdinského činu našeho superhrdiny či vzpomínkou na superhrdinu, kterému jsme velmi vděční za hrdinský čin. Zkrátka při večeři Páně oprašujeme Ježíšův pomníček, na kterém stojí psáno: Zde padl náš drahý spasitel Ježíš, Boží Syn. Jsem si jist, že o takovou památku Ježíš nestojí. Taková památka totiž časem bledne a večeře Páně je pak jen způsobem oživování významné, leč neaktuální události, která jednou za čas počechrá naše emoce, ale reálný vliv na náš život nemá. Činit památku tím, že podáváme mezi sebou chléb a kalich s vínem, se víc podobá židovskému slavení paschy – svátku vyjití Židů z egyptského otroctví. Pascha pro hebrejsky myslícího člověka není jen připomínáním historie, ale způsobem vlastní aktivní účasti na příběhu vyjití z Egypta. „Slavením paschy se zpřítomňuje velký vykupitelský čin Boží. Vždyť na něj nevzpomínají jen lidé, ale i Bůh sám. Na základě toho má v každé generaci člověk na sebe hledět jako na toho, který sám vyšel z Egypta.“ (Mišna) Dá se říci, že pravá identita a životnost židovského národa se zakládá na Božím vysvobození, které se stává skutečným a aktuálním při každém „činění na památku“. Izraelci jedí téhož beránka, kterého jedli jejich předci v Egyptě, zažívají stejné napětí

a slaví stejné osvobození. Dokládá to i formulace z Písma: „Až se tě tvůj syn v budoucnu zeptá, co to znamená, odpovíš mu: Hospodin NÁS vyvedl pevnou rukou z Egypta, z domu otroctví.“ (Ex 13,14) Ježíšova poslední večeře, tedy naše večeře Páně, není ničím jiným než slavením Boží paschy. Krev Božího beránka, který zemřel pro naše provinění, nás chrání před Božím soudem mnohem víc než Židy v Egyptě, protože nás očišťuje od každé nečistoty. Jednou provždy, ale právě nyní a právě v té či oné konkrétní oblasti života.

Večeře Páně je způsobem vlastní aktivní účasti na události vykoupení z hříchu a smrti. Každý, kdo se účastní večeře Páně, je aktivním účastníkem veškerého dění spásy, které se točí kolem Ježíšova příběhu. V žádném případě se nejedná o opakování tohoto dění, nýbrž o jakousi aktualizaci pro současnost. Ale ne jen oživováním paměti! To by bylo hodně málo. Je to způsob vlastní aktivní účasti na Ježíšově modlitbě v Getsemane, na jeho zatčení a selhání učedníků, na celém ohavném procesu, na Pilátově mytí rukou, na bičování a nasazení trnové koruny, na vláčení kříže spolu s plačícími ženami a nedobrovolníkem Šimonem z Kyrény, na ukřižování, na Ježíšově smrti, na roztržení chrámové opony, na položení těla do hrobu, na odvalení kamene a vystoupení Ježíše ze smrti, na setkání vzkříšeného Pána s ženami, na… seslání Ducha svatého.

A zároveň je testem fungujícího propojení Kristovy oběti a celého našeho života. Není jen oživením paměti ani jen prožívání naší spásy v Ježíšově příběhu, ale stále hlubším poznáváním proměňující Kristovy lásky, která přesahuje každé poznání, díky čemuž se dáváme prostupovat vší plností Boží. (Ef 3,19) ■ příště: Svatební večeře Beránkova

2019 říjen

19

rodina

A Bůh tam přece byl napsala Lydie Rejmanová foto Pixabay a archiv

Je po nedělním shromáždění jednu lednovou neděli 2018.

Sedíme v naší sborové kavárně. Naproti nám si přisednou Ivetka a Honza Boštíkovi. Povídáme si, Honza pojídá pizzu. Za chvíli pojede k Ivetčiným rodičům pro jejich téměř osmiletou dcerku Kristýnku. A je nám všem spolu hezky.

H

onza jen málokdy odkládá masku vtipálka, pod kterou se skrývá ten opravdový Jan Boštík.

Odjíždí. Ivetka pojede domů do Svitav autobusem, máme kus společné cesty. Vypráví o službách na interním oddělení – jsou náročné, je druhý den vždycky hodně unavená. Není divu, doma toho má také hodně, léta pomáhá manželovi, který je po úrazu v sedmnácti letech kvadruplegik. Loučíme se. Ještě netuším, že se stáváme součástí příběhu, který by nás nikdy nenapadl.

V následujícím týdnu nás dostihla nečekaná zpráva: Ivetce zjistili nádor v levé plíci. Utěšujeme se. Snad to nebude tak zlé. Další vyšetření ale nemají příznivé výsledky. Nádor už metastázoval. Hledají se cesty, ale vyléčit ho v daném stádiu nelze.

Ve sboru se organizuje modlitební řetěz. Honza odjíždí na každoroční pobyt do Centra Paraple a kla-

20 říjen 2019

de mi na srdce, abych navštívila Ivetku. Mezitím je můj manžel Tomáš pověřen koordinací pomoci pro Boštíkovi.

A zase jedeme do Svitav spolu. Povídáme si o dovolených, které jsme prožili my, Ivetka zase o těch, které zažili oni dva. A pak i Kristýnka. A najednou Ivetka jakoby mimochodem říká: „Dnes mi volal primář z Jevíčka, zítra nastupuji na hospitalizaci do Brna na první chemoterapii.“ Potvrdila se ta nejhorší varianta nemoci, ale ona to řekla s tak nevýslovným klidem…

Modlíme se.

Po první chemoterapii přichází na pomoc k Boštíkům asistent Zdenda. Ivetka je slabá, už nemůže Honzovi pomáhat. Hledá se ale trvalejší řešení, Zdenda brzy půjde do zaměstnání. Zase se modlíme. Předivnými Božími cestami přichází z Brna Petr, bude Honzovi dělat asistenta. Přijíždí se sestrou Noemi Komrskovou,

pastorace která Ivetku často navštěvuje při jejích pobytech v nemocnici v Brně.

V dubnu její celkový zdravotní stav komplikují ještě vysoké teploty a zápal plic, který přes obrovské dávky antibiotik ustupuje jen velice pomalu. Navštěvujeme ji v Brně v nemocnici. Navzdory zhoubnému onemocnění a vlekoucím se dalším komplikacím vypadá pořád hezky, jako kdyby nebyla nemocná. Tak moc si přejeme uzdravení, tolik lidí se modlí. Ale co když je Boží vůle jiná? Sestra Noemi ji vede k tomu, že je dobré být připravena na obě varianty. Je to velice těžké, ale Ivetka to přijímá. Udivuje nás svou vnitřní zralostí. Věří v zázrak uzdravení, ale ve svém nitru přemýšlí… Občas, jakoby jen tak mimochodem, řekne něco o Honzovi. Jaký je opravdový „Jan Boštík“, ten, kterého tak věrně a svatě miluje.

Ke konci června se chystáme na dovolenou. Ještě zajíždím k Boštíkovým, Ivetce se daří lépe. Aspoň pár dní, pak se stav znovu komplikuje. Má potíže s dechem. Levá plíce téměř nefunguje. Ivetka začíná potřebovat kyslíkový koncentrátor. Při návštěvě říká: „Jestli chce Pán Bůh udělat zázrak, tak kdy ho chce udělat?“ Pak si trochu posteskne, že ji levá plíce tíží jako kámen. Tak rádi bychom jí pomohli ten „kámen“ sejmout, ale můžeme se „jenom“ modlit. A být s ní.

Být s nimi.

Při další kontrole v Brně už nedostává plánovanou chemoterapii. Tělo by ji nezvládlo. Lékař vyslovuje podezření, že nádor a metastázy stále rostou a že léčba nemoc nezastavila. Druhý den mi Ivetka do telefonu říká, jak přemýšlí o tom, že tu zůstanou Honza s Kristýnkou sami. Odpovídám jí, že hlavní slovo nemají lékaři, ale Pán Bůh. Vždyť my se stále modlíme. Den nato odváží Ivetku záchranka na interní oddělení pro srdeční arytmii. Mám strach, veliký strach z toho, že to může být v důsledku rostoucího nádoru. Srdce se lékařům podaří stabilizovat, ale potíže s dechem se zhoršují. Oba navštěvuje jednotlivě bratr kazatel.

Vidí, jak veliký kus těžké cesty oba v posledních měsících ušli. S pomocí Boží. Bez něj by to nedokázali.

Ivetka je propuštěna domů, ale po pár hodinách ji znovu musí odvézt záchran-

Jak neztratit víru tváří v tvář utrpení Petr Kučera, kazatel CB ve Frýdku-Místku

Zlé, ba zničující životní zkušenosti se nevyhýbají nikomu. Asi každý čtenář těchto řádků by si vzpomenul na nějaký přesmutný příběh. Jak se v takovou chvíli modlit? Jak neztratit víru? Jde to vůbec? Jde, někdy těžko, ale jde to.

Probuzenecký křesťan je často masírován kázáními a úchvatnými chválami, které zaslibují takříkajíc pozemské nebe. Je uváděn do představy, že se ho zlé věci nemohou dotknout. Potom přijde zlo a zaskočí jej. Tíživé situace překvapí každého člověka – připraveného i nepřipraveného. Ale pokud je člověk přednastaven tak, že se mu nic těžkého stát nemůže, bude na tom ještě hůře.

Biblický Jób se dostává do nesnesitelné situace, přichází o svůj majetek, rodinu a nakonec i o zdraví. To vše kvůli podivuhodné sázce mezi Jóbem a Bohem. Jóba pastorují jeho přátelé a on se těmto radám spíše brání. Obrací se k Bohu. Jeho modlitba je až drsně otevřená, s neskrývanou výčitkou vůči Stvořiteli: „Ať mě Bůh zváží na vážkách spravedlnosti a pozná mou bezúhonnost.“ (Jb 31,6) Slušnému křesťanovi to může znít až nepříjemně, pyšně. Ale na konci knihy přichází Bůh. Jób je oceněn a vyzván, aby přinesl oběť za své tři přátele, kteří se neodvážili být vůči Bohu tak otevření.

Když čteme knihu Žalmů, setkáváme se v ní často s žalozpěvy. A i ty jsou nejednou tak prostořeké, že z nich mrazí. Přesto je nám Pán Bůh do Bible daroval, abychom se v nich našli: „Zatvrdil se Panovník na věky věků? Nikdy už svou přízeň neprojeví? (…)

Pravím: V tom tkví moje bolest, že se změnila pravice Nejvyššího.“ (Ž 77,8–11) Smutek se nám jednoduše nevyhýbá. Právě míru depresivity v životě řeší kniha Kazatel. Její autor pozoruje život a mnohokrát propadá skepsi a pocitu marnosti. Není tedy nic zlého na tom, být občas smutný, skleslý, mít nanicovatou náladu. Přesto celou knihou prostupuje pevná víra v Boha i hledání drobných radostí ze života.

Vrátím se k počáteční otázce: Jak se v těžkých chvílích modlit? Jak neztratit víru?

Zřejmě důvěrná upřímnost a otevřenost jsou to, co Bůh oceňuje. Zažil jsem lidi, co se proboleli k hlubšímu a pevnějšímu vztahu s Hospodinem. Zřejmě je mnohem horší, když se člověk stylizuje po postavy pevného křesťana, který má v životě jasno, a přitom uvnitř prožívá bouři.

Jsem rád tomu, že máme kancionál, protože jsou v něm nejen chvály, ale také opatrné vyrovnávání se s těžkým údělem, který na nás dolehne. Třeba píseň 469: „Vypovím všechno Pánu svému, dlouhá a tmavá má že pouť...“ Během naší životní cesty někdy dojde i na známá slova vyznání, které se objevilo na zdi varšavského ghetta: „Věřím, že existuje slunce, i když ho nevidím. Věřím v lásku, i když ji necítím. Věřím v Boha, i když mlčí.“ Jsou to těžké chvíle a nikomu je nepřeji. Přesto doporučuji věřit, třeba navzdory okolnostem.

Snad bych onen výše uvedený citát doplnil vyznáním: „Věřím v nebe.“ Na konci biblické knihy Zjevení je popsáno, že Bůh osobně přichází utřít slzy z očí. Představuji si velkého Boha, který u bran věčnosti, s velkým kapesníkem v ruce, každému človíčkovi osobně stírá slzy z očí. Tím gestem sám přiznává, že život byl a je těžký a složitý. Ale na konci naší cesty nás nečeká nikdo jiný než Bůh. A to je více než dobrá zpráva. →

2019 říjen

21

rodina

ka. Nemůže už být ani chvíli bez kyslíku.

V neděli po ránu to Honza píše na blog.

Pláču a modlím se. Můj manžel o Ivetčině stavu informuje bratry a sestry v nedělním shromáždění. Je tam i náš bývalý kazatel Daniel Smetana. Vystupuje na kazatelnu a říká, jak ho tato zpráva zasáhla. Vždyť on před lety v našem sboru Boštíkovi vítal… Za pět dní se Daniel sám ocitá ve vážném ohrožení života. Modlí se za něj celá církev. I Honza s Ivetkou.

V následujícím týdnu ji navštěvujeme doma. Je jí trochu lépe. Další den ji veze sanita do Brna na podrobné vyšetření.

Vrací se velmi vyčerpaná a musí znovu do nemocnice. Tam jí lékaři sdělují výsledky. Sama píše zprávu bratřím a sestrám na blog: nádor a metastázy výrazně narostly, lékaři pro ni nemají řešení. V nemocnici jí umožnili být na samostatném pokoji, aby mohla být co nejvíc s Kristýnkou. Pokud by péči v nemocnici nezvládali, je připravena jít do hospice. A pak Domů. Všem děkuje za úpěnlivé modlitby…

Za několik dní nás Honza navštěvuje na chatě. Přijíždí s Kristýnkou a její kamarádkou, aby dcerce nebylo smutno. Před dvěma dny jí maminka řekla, že brzy odejde do nebe. Holky si hrají a jsou veselé.

My sedíme, díváme se na kmeny borovic 22 říjen 2019

a posloucháme, co nám pomalu, větu po větě, někdy s dlouhým odmlčením sděluje Jan Boštík. A žasneme. Jak má Ivetka promyšlené „věci poslední“ – závěť, písně na pohřeb, verš na parte… Kolik potřebných informací týkajících se budoucnosti už spolu stihli probrat. Bez Boží pomoci by to nedokázali. Že by se mnohé modlitby za ně projevily takto?

Naše rozjímání přerušuje telefon. Volá Ivetka a prosí mého manžela, zda by navštívil její rodiče. Jsou zcela zlomení. Nemohou se smířit s tím, že Ivetka odejde.

Dva dny nato, poslední červencovou neděli po shromáždění, přemýšlíme o náplni odpoledne. Po obědě manžel najednou jasně rozpozná, že máme jet navštívit Ivetku v nemocnici. Jsou u ní zrovna i její rodiče. Jdeme s nimi na chodbu, objímáme je a pláčeme s nimi. Nemáme odpověď na maminčinu otázku: „Proč zrovna ona?“ Víme jen, že naše naděje je v Kristu.

Po odchodu rodičů si k Ivetce sedneme a povídáme si. Je na kyslíku, morfium má zavedené přímo do žíly. Vypráví nám o rodičích, o společných začátcích s Honzou v Havířově, o hledání obecenství v Třebíči, o jejím prvním sboru Jednoty bratrské v Potštejně, o tom, že když do shromáž-

dění měla přijít mládež z Církve bratrské, říkalo se jim „tranďáci“ (tradiční). Se slzami v očích jí říkám: „Ivetko, my jsme tady na zemi všichni jako na návštěvě. Kdyby se stalo, a zůstali bychom tu déle než ty, my ti na ty tvoje dva dohlídneme.“ Odpovídá vtípkem, jako ostatně často. Manžel čte Žalm 86, který jsme četli ráno ve shromáždění. Pomodlíme se a odcházíme.

Ivetka usíná.

Na další návštěvu jedeme ve čtvrtek 2. srpna. Den předtím jí volám, ale slyším, že se jí mluví velmi špatně, tak hovor rychle ukončuji. Na chodbě se setkáváme s odcházejícím tatínkem. Ivetka už jenom spí a nereaguje. Když přicházíme k lůžku, natvrdo mi dochází, že Ivetka už nikdy žádný vtípek neřekne. V mém nitru to bouří: „Bože, ty si ji už opravdu chceš vzít? Proč zrovna ona? Copak nevidíš, že tu zůstane Kristýnka bez maminky a Honza bez pečující manželky? Tolik lásky za život rozdala. Kde jsi, Bože?“ Bezmocně pláču. Moje nitro je tak rozjitřené, že necítím Boží přítomnost. Ale vím, že tam Bůh je. Víra přece není o pocitech. Ale je to tak těžké. Tak těžké pro mě – jak těžké to musí být pro její nejbližší? Honza v mládí po úrazu prožil klinickou smrt a teď skrze svoji zkušenost přivádí lidi ke Kristu. To, že to je on, kdo je tu zanechán, vnímá jako paradox. Sedíme u Ivetky, hladím jí ruce a její pokojnou, stále hezkou tvář. Manžel čte Žalm. Modlíme se, já pláču. Poslední pohlazení. Pak ještě pohled ode dveří…

Následující den dopoledne dostává manžel SMS zprávu od asistenta Petra: Iveta umírá. Manžel odchází do ústraní a modlí se. Čte nahlas Žalm 23, skončí čtvrt hodiny před polednem. V půl jedné dostává SMS zprávu od Honzy: Ivunka odešla v 11:45 do nebe. Bůh tam byl s ní.

Vzal si ji k sobě. Domů.

Týden nato se s Ivetkou naposledy loučíme v Novém kostele CB v Litomyšli. Má takové rozloučení, jaké si zasloužila. Při písničce „Kdo v nebi bude, jen Bůh to ví, ale já vím, že to bude fajnový…“ se „tranďáci“ pěkně zapotili.

psychologie „Pane Bože, Ty který dopouštíš, ale neopouštíš, děkuji Ti, že jsi byl s námi po celou dobu Ivetčiny nemoci.

Děkuji Ti za všechno, co jsme od ní přijali.

Děkuji za to, že nás provázíš stále.

Děkuji Ti za to, že jsi byl s Honzou a s Petrem. Modlili jsme se za ně. Tys jim dal sílu každý den znovu povstat.

Děkuji Ti za paní Helu, kterou jsi k Boštíkovým poslal v pravý čas, aby byla ku pomoci. Ty jsi k ní promlouval, mohla slyšet evangelium a mohla se s námi modlit.

Děkuji za to, že jsi byl s Honzou při nedávné nezbytné operaci páteře.

Děkuji za to, že jsi do Honzovy domácnosti krátce předtím poslal sestru Irenku, osobní asistentku, která o něj a o Kristýnku v posledních měsících vzorně pečuje, a bylo tak o Kristýnku postaráno v době, kdy byl Honza v nemocnici.

Děkuji Ti za Kristýnčinu bezprostřednost, za její radostnou povahu, která mě nedávno v mém smutném rozjímání rozveselila.

Tobě, Pane Bože, patří dík za to, že Kristýnka za celou dobu od Ivetčina odchodu k Tobě ani jednou neonemocněla a mohla tak zvládnout celý školní rok.

Děkuji Ti za jejich vzájemné pouto s tatínkem, děkuji za to, že mohou být spolu.

Děkuji za to, že můžeš, ve svůj čas, vyplnit mezeru, která je v této rodině tak bolestně znát.

Děkuji za to, že víš o Ivetčiných rodičích. Ty jsi mocen uzdravit i jejich bolest. Děkuji Ti, Bože.“ Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo. (Ž 139,12) ■ Rozhovor s Janem Boštíkem nejen

Jak může okolí pomoct prakticky zvládat zármutek?

Ráchel Bícová, psycholog

Rodina, ve které jeden její člen zemře, navíc předčasně, se vyrovnává s hlubokým zármutkem. Navíc ale také často musí čelit tomu, že jejich okolí má mylné představy, jak by takový zármutek měl vypadat. Jedním z obvyklých mýtů je domněnka, že zármutek trvá vždy jeden rok. Ve skutečnosti je doba, po kterou lidé truchlí, velmi různá. Neexistuje žádná „správná“ doba zármutku.

Důležité proto je, aby měli pozůstalí pro svůj zármutek dostatečný prostor, aby jim i lidé ve sboru „dovolili“ truchlit. Nepomáhá plané utěšování, ujišťování, že se jednou se zesnulým set­ kají (jakkoliv to je pravdivé) ani citování biblických veršů. Může to naopak působit spíš kontraproduktivně. Neodmítejme slzy či vztek pozůstalých. Místo toho s nimi můžeme potichu sedět, nechat je vyplakat, skutečně naslouchat. A třeba říct: „To je normální, že se takhle cítíš. Musí to být opravdu těžké.“ I děti se dokáží se zármutkem postupně vypořádat, potřebují však podporu – dostatek času a pozornosti a také, pokud chtějí, možnost mluvit otevřeně o tom, co prožívají. Zároveň je důležité, aby se pro ně nezastavil život – aby mohly dál chodit do školy, na kroužky, stýkat se s kamarády.

Co se týče praktické pomoci, tady je pro společenství církve velký prostor. Hned na začátku se hodí pomoc s pohřbem a vzpomínkovou bohoslužbou. Vše je potřeba naplánovat, zařídit, připravit pohoštění. Můžete také připravit vzpomínkovou knihu, do které lidé, kteří zesnulého znali, napíší, co s ním hezkého zažili. Časté a velice zatěžující bývají finanční problémy v době, kdy rodina čeká na vyřízení pozůstalosti. Stojí proto za zvážení, zda nevyhlásit sborovou sbírku.

Především partnera zemřelého také obvykle akutní zármutek do značné míry paralyzuje a je jen velmi s obtížemi schopen starat se o běžný chod domácnosti. Můžete proto zvolit například i některý z následujících typů pomoci: 1. Pomozte se základním úklidem. 2. Pomozte s vyřizováním věcí na úřadech.

3. Vezměte děti na výlet, do kina nebo jen k sobě na návštěvu, aby si pohrály s vašimi dětmi.

4. Pomozte s vyzvedáváním dětí ze školky či z kroužků. 5. Navařte.

6. Vyvenčete psa. 7. Postarejte se o zahradu.

Po smrti blízkého člověka obvykle rodina není schopna si o pomoc říci ani reagovat na obecné nabídky typu „Kdybys něco potřeboval/a, dej mi vědět.“ Je proto důležité nabízet konkrétní pomoc, a to opakovaně.

Důležitou formou pomoci je také modlitba. Zeptejte se například pozůstalého rodiče, jak se můžete modlit za jeho děti. A ne jen jednou dvakrát, modlitební podporu bude potřebovat po řadu následujících let.

Pomoc s dětmi také není jen otázkou prvních pár týdnů. Sbor tetiček a strýčků zemřelého rodiče nemůže plně nahradit. Přesto může pro děti hodně udělat, především pak to, co by jinak měl na starost zesnulý: třeba vzít děti tábořit, naučit je pracovat se dřevem, šít, pomoci vybrat dětem oblečení, upéct s nimi vánoční cukroví, naučit je plést copánky…

Především ale nedělejte, že pozůstalé „nevidíte“, neobcházejte je ve sboru obloukem. Ano, zármutek není hezký a může pro nás být těžké mluvit s člověkem, který ztratil někoho blízkého.

Je nám to líto a nevíme, co máme říkat. Nebojte se to přiznat: „Je mi to tak líto. Nevím, co mám říct.“ Nebojte se dát najevo soucit a zájem. Napište jim, v čem byl pro vás zemřelý vzácným, důležitým člověkem. Dávejte jim najevo, že jste na něho nezapomněli.

o jeho zkušenosti klinické smrti najdete na brana.cb.cz.

2019 říjen

23

profese

Svoji víru nenechávám před branou pivovaru připravila Eva Čejchanová foto Daniel Čejchan a autorka

J

ežíšův první zázrak byl proměna vody ve víno. Na jeho způsob výroby alkoholu neexistuje funkční návod – takže jak probíhá „proměna vody v pivo“ po lidském způsobu? Jak dlouho trvá, než si můžete nalít první hotové pivo?

taktu, tak si některé z druhů oblíbí. Moje nejoblíbenější je pšeničné kvasnicové.

Doba výroby piva je až čtyři měsíce. Nejdřív se v kádi smíchá našrotovaný obilný slad s teplou vodou, zrna změknou a částečně se rozpustí. Dolitím horké vody se zvýší celková teplota v kádi a následuje rmutování, tedy proces převedení sladu do roztoku. Po scezení sladu, kdy se oddělí mláto, se sladina vaří s chmelem – výsledkem je mladina. Ve vířivé kádi se pak čirá mladina z obvodu odděluje od kalového kuželu uprostřed a odvádí se ke chlazení na 6 °C, což je teplota kvašení. To se děje v klimatizovaných sklepech pivovaru. Při kvašení se přidávají kvasinky a mění se cukry na alkohol. Hlavní kvašení se pak už děje zase za vyšší teploty a proces dokvašování trvá dva až tři měsíce. Pak už se pivo jen upraví, aby vydrželo v přepravních obalech, a stočí se do sudů nebo lahví.

Prakticky to znamená starat se o 700 až 800 restaurací. S některými restauracemi takto spolupracujeme už od revoluce, někteří provozovatelé končí dřív kvůli změ-

Pracuješ v pivovaru, který donedávna patřil tvému rodnému městu. Některá z piv, která se zde vyrábějí, získala titul Nejlepší pivo na světě. Cítíš se jako patriot?

Ano, cítím se jako patriot. (úsměv) Tohle zaměstnání mě také naučilo pít pivo, předtím jsem ho téměř nepil. Tím, že s ním je člověk v tak úzkém a dlouhodobém kon 24 říjen 2019

Jako zástupce pivovaru komunikuješ s restauracemi. Kolik píp má váš pivovar po republice?

nám ve vedení podniků nebo třeba proto, že nemají dostatek zkušeností a provoz nezvládnou. Během jednoho roku se obměňuje zhruba třicet procent zákazníků.

Kterou z činností, které na technickém úseku v pivovaru děláš, považuješ za nejzajímavější?

Nejvíc mě asi baví hledání řešení jednotlivých různorodých problémů, hledání no-

Daniel Macek Vyučil jsem se automechanikem. S mou prací v pivovaru, kterou dělám už patnáct let, to nemá souvislost. Pak jsem pracoval v prodejně náhradních dílů pro automobily, kde jsem se naučil se skladovým systémem a další administrativní práci, což mi později otevřelo možnost práce v pivovaru.

Cestu, která k mému současnému zaměstnání vedla, považuji za Boží řízení.

V minulosti jsem se trochu unáhleně odvážil odejít z práce. Během následujících dvou let jsem pak změnil zaměstnání ještě dvakrát.

S odstupem času vidím, že mě vedla spíš moje představa o tom, co bych chtěl dělat, než že bych čekal na ten správný čas. Dost jsem si tím zkomplikoval situaci. Na půl roku jsem se ocitl u výrobní linky, kde jsem osm hodin denně stál u stroje. Byla to klidná doba, ale dlouhodobě byla pro mne práce ve stoje neudržitelná kvůli zdraví. V té době jsem všechno, i budoucnost, vložil do Božích rukou.

A na konci té půlroční zkušební doby přišla nabídka z pivovaru. Po pohovoru, kde jsme byli tři, si dali týden na rozmyšlenou, ale volali mi ještě tentýž den. Dveře se mi otevřely a já jsem nepochyboval o tom, že to je Boží cesta.

vých podnětů pro změny. Takže ta variabilita, ta tvořivá složka, která posunuje způsoby řešení vždycky o kousek dál.

Je řeč o tvořivosti – jsi muzikant, skládáš chvály, ve sboru vedeš některé z hudebních skupinek. Vidíš ještě nějakou paralelu své práce a své služby ve sboru?

Moje práce a služba jsou si nejpodobnější v rovině komunikace s lidmi – jak ze sboru, tak při spolupráci s kolegy. Že jsem věřící, beru jako dar od Boha. A to, že pracuji v pivovaru, taky. Věřím, že víra v Ježíše Krista může komukoliv přinést do života bohatství, o které ho pak už nic na světě nemůže připravit. Snažím se o ten dar s ostatními podělit. Snad jsem za tu dobu někomu alespoň napověděl.

Jak na to kolegové v pivovaru reagují?

Je tu takový rodinný kolektiv, takže už při prvních rozhovorech a neformálních set­ káních zaměstnanců přirozeně došla řeč na otázky smyslu života, přístupu a pohledu na běžné životní záležitosti, na to, co žijeme doma. Když se ptali, byl jsem otevřený, a postupně se to povědomí, že jsem křesťan, rozšířilo. Ví to tu každý. Stává se, že i během pracovní doby se dostane na otázky osobnějšího rázu.

Takže člověk, který má představu, že tradiční a komerční prostředí pivovaru nejde sloučit s vírou, se plete?

Navenek to může působit tak, že svoji víru musím nechat před branou pivovaru a do práce ji netahat. Ale není to tak.

Jsme střední pivovar, je zde zaměstnáno sedmdesát až osmdesát lidí. Když jsem byl dítě, chodívali jsme s rodiči do sboru kousek vedle pivovaru. Vzpomínám, že jsem měl představu, že tam pracují samí hříšní lidé, co stále jen pijí pivo a mluví sprostě.

No, ne že by na té dětské představě nebyl kus pravdy (smích), nicméně podle toho, co slýchám, myslím, že málokde panují v kolektivu tak přátelské vztahy jako u nás. A navíc, podívej, dnes jsem jeden z nich – hříšný chlap, co pije pivo a občas mu i sprosté slovo ujede. Možná i mně se dnes některé křesťansky vychované děti vyhýbají. (smích) Jsi člověk žijící živou vírou v Krista.

Alkohol může ničit životy. Nemáš problém s tím, že se podílíš na jeho šíření? Řešil jsi někdy v této souvislosti nějakou konkrétní situaci, se kterou ses musel vnitřně vyrovnat?

Určitě. Musel jsem si ujasnit, jestli práce, kterou dělám, není v rozporu s vírou, kterou vyznávám. Konkrétně se mi stalo, že mi člověk, který upadl do těžké závislosti na tvrdém alkoholu, řekl, abych se zamyslel nad tím, zda svojí prací v pivovaru nepodporuji zabíjení lidí alkoholem. Obecně považoval pivo za most ke tvrdému alkoholu a k možné závislosti a lidi, kteří v al-

koholovém průmyslu pracují, za někoho, kdo nemá právo pomáhat alkoholikům.

Musel jsem se znovu vrátit k základní otázce, co je alkohol a co jsou látky, které způsobují lidem jejich závislosti. Apoštol Pavel říká, že všechno, co Bůh stvořil, je dobré. Ale užívání čehokoli se člověku může stát pastí. Mohou v tom hrát roli další problémy a zlo, kterému se člověk sám otevře – špatné kontakty, sebestřednost…

Pak se alkohol může zdát zpočátku řešením, aby se v konečné fázi změnil v obrovský problém. Ale je to otázka postoje člověka, nikoli té konkrétní věci. V životě křesťana v tomhle ohledu hraje klíčovou roli to, jak se on sám rozhodne poslouchat svého nebeského Otce, který nás vede ke střídmosti, k opatrnosti v užívání všech věcí tohoto světa.

Jinak profesně vnímám určitou hranici, přes kterou bych v nabízení piva nemohl jít. Stává se, že lidé, kteří nemají zábrany, tuto hranici v motivaci lidí, kteří pijí pivo, překračují. Ohledně tohoto chování ale existuje etický kodex, k jehož závaznému plnění se podpisem zavázal i náš pivovar.

■

obchodní referent v pivovaru Obchodní referent v pivovaru pro oblast gastro zajišťuje vybavení, které restaurace a provozovny potřebují pro čepování piva. Vybavuje restaurace chladicí výčepní technikou, aby zákazník mohl čepovat pivo konkrétního pivovaru a prodávat ho koncovým zákazníkům. Zajišťuje servis pro zařízení pronajatá restauracemi. Z 90 % se jedná o práci administrativní a logistickou – o komunikaci s kolegy v pivovaru, jednání se zákazníky, řešení problémů. Podléhají mu technici na úseku gastro, kteří zajišťují servis výčepní techniky v provozovnách.

2019 říjen

25

Do Písma

Mrtví neví zhola nic ptala se eva čejchanová

Živí totiž vědí, že zemřou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta.

Kazatel 9,5

V

erš v úvodu vyvolává otazník, protože Ježíš řekl lotrovi na vedlejším kříži: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Šalamoun (Kazatel) se na konci života odvrátil od Boha. Můžeme ho v jeho myšlenkách následovat? Nemohl se mýlit?

Jan Valeš, ThD. Kazatel, s manželkou Janou a dvěma dcerami žije v Praze 5 - Smíchov, na ETS vyučuje systematickou teologii.

26 říjen 2019

Král David má také horší konce než začátky, takto bychom mohli přemýšlet i nad dalšími svatopisci.

Kniha netvrdí, že jejím autorem je Šalomoun, ale některý davidovský král v Jeruzalémě. Nemůžeme posuzovat biblické knihy podle charakteru toho, kdo je zaznamenal, a v případě, že ho neznáme, nebrat knihu vážně. Hodnota výpovědi není v životním příběhu svatopisce, ale v tom, že se jedná o Slovo Boží. To není garantováno osobou písaře, ale Božím působením při vzniku knihy. To, že to autor v životě pak „zalomí“ jinam, nediskvalifikuje knihu, kterou napsal ve chvíli, kdy byl Duchem Božím nesen.

Kniha Kazatel je ale jiná než ostatní knihy v Bibli.

Jako by tam chyběla perspektiva věčnosti…

Trochu bych tu knihu popsal. Je úchvatná a jedinečná. Téma je zřetelné hned od začátku – marnost lidského života a všeho, co s tím souvisí. Kdybychom si psali hodiny, které jsme strávili věcmi, které pak z odstupu neměly smysl, byly by jich stovky a tisíce. A Kazatel si to přizná: práce, odpočinek, bohatství, chudoba, mládí, stáří… lidský život je tak prosáklý marností, že to Kazatel musí říct naplno. To je téma té knihy. A náš úvodní verš do tohoto svědectví zapadá.

Ale zajímavý je i její styl. Má poměrně zřetelný vstup – první tři kapitoly mají spád, jako úvod tvoří celek. Poslední dvě kapitoly jsou také ucelená kompozice. Ale sedm kapitol mezi tím má odlišnou stavbu a není jasné, které věty patří k sobě jako jeden odstavec a kde už obrátil list a jsou to jiná témata. Devátá kapitola patří do této prostřední části, takže je otázka, jestli k pátému verši nepatří i ten čtvrtý a šestý. Vykladači navrhují vnímat odstavec od verše 1 do verše 10. Úvodní verš z Kazatele je tedy inspirován Bohem – takže mrtví neví zhola nic. Ani to, že jsou v ráji. Jak tedy verš chápat, aby nebyl v rozporu se slovy Ježíše? Koho Kazatel myslí pod slovem „mrtví“?

Ano, kniha Kazatel je součástí kánonu svatých knih. Kánonu důvěřuji, to znamená, že tento text je poselstvím od Boha, nezpochybňuji jeho autoritu.

Verš je třeba vnímat v kontextu celého odstavce.

Stačí, když jedním dechem přečteme verš 5. a 6: „Živí vědí, že zemřou, mrtví však nevědí zhola nic. Jejich památka je zapomenuta, jejich láska, nenávist, horlení…“ Kazatel se drží v mantinelech – přesně popisuje, co se děje od narození po smrt, a říká tomu „co se děje pod sluncem“.

Můžeme si představit, že se na návsi sejde vesnice a něco řeší. Zrovna včera někdo umřel, ještě není pohřbený a je tam taky. Jsou tam tedy živí i mrtvý. Živí vědí, že umřou – ano, vidíme to tady, usilujeme o nějakou odměnu, pracujeme, řešíme, kdo dostane naše dědictví… A co ten mrtvý tady?

Ten už nic neřeší. Nic neví, na ničem se nepodílí, žádná odměna. To se děje pod sluncem v rámci lidského života. Ne že by si nebyli vědomi Božího soudu, Boží ochrany v průběhu života, Bůh je

inzerce

v tom světě pod sluncem aktivní. Ale perspektiva pohledu je zde od narození po smrt. A Kazatel je neúprosně věcný: Žiješ spravedlivě? Stejně umřeš. Žiješ jako dobytek? Stejně umřeš. Moudrý umírá stejně jako hlupák. (Kaz 2,16) Pod sluncem je ten úděl stejný. A Kazatel řekne, že je to zlé. Je to pokušení konat zlo.

To se děje pod sluncem. Mluví někde Kazatel o tom, co se děje po smrti?

Ano, na dalších třech místech. V Kaz 3,11 říká, že „Bůh dal lidem do srdce touhu po věčnosti“. To je první výpověď v knize Kazatel, která přesahuje to, co se děje „pod sluncem“. Pod tím sluncem je v člověku věčnost. Druhé vybočení je v Kaz 11,9, kde je řeč o Božím soudu. Bůh bude tento svět soudit v definitivním soudu. To vědomí přesahuje náš život. A v Kaz 12,7: „duch se vrátí k Bohu, který jej dal“. Je to narážka na knihu Genesis, kterých je v Kazateli víc. Podle Kazatele je smrt něco jako návrat.

Co nás čeká po smrti podle Bible jako celkového poselství?

Bible jako celek říká, že na konci všech událostí, jako je poslední soud, vzkříšení a tak dále, je úděl pozitivní a úděl negativní – nebe a peklo. To je velmi zřetelné a klíčové svědectví o existenci pekla. Najdeme ho v Ježíšových slovech v evangeliích – tam je zdroj toho, jak o těchto věcech mluvit a přemýšlet.

Pro pochopení významu jednotlivých sdělení v Bibli je ale třeba začíst se do kontextu každého jednotlivého verše v dané biblické knize, v použitých metaforách, stejně jako jsme se teď začetli do knihy Kazatel.

Co se ve věcech posmrtného života od dob Kazatele změnilo Ježíšovým životem? V čem nám v této otázce dnes Kazatel může pomoct?

Kazatel nevyhlížel Mesiáše. To se změnilo – Mesiáš přišel a přijde znovu. A bude to poslední kapka do toho, kdy Boží království nebude už jen dílčí součástí tohohle světa, ale bude jeho plností. Kazatel věděl o Božím soudu, který se týká nás všech.

Věděl, že smrt je návrat do Božího lůna, že život nekončí. Kazatel nám může pomoci uchopit naši jistotu spasení realističtěji.

Má smysl klást si tak skeptické otázky jako to dělal Kazatel?

Má, a to ze dvou důvodů. První je, že pravá povaha naší jistoty spasení (spíše smělé naděje) je v tom, že známe soudce. Ježíš byl vzkříšen a po jeho návratu nastane vzkříšení. Právě on je pověřen soudem, o kterém Kazatel mluví. Pro nás je to mnohem konkrétnější než pro Kazatele. Doufáme, že soud bude spravedlivý. Ne proto, že víme, jak to bude, ale kvůli soudci, kterému důvěřujeme.

Druhým důvodem je přijmout jeho závěr (9,7-10): „Jdi, raduj se, pečuj o sebe, užívej života, všechno konej podle svých sil“. Kazatel nám pomáhá najít důvody žít aktivně a pozitivně.

■

ČESKÉ DĚTI MAJÍ VŠE, CO SE DÁ KOUPIT. NEMAJÍ LÁSKU, VZORY, HODNOTY.

STAŇTE SE SOUČÁSTÍ ŘEŠENÍ NOUZE MLADÉ GENERACE! v rámci programu ZDRAVÁ MLÁDEŽ „Líbilo se mi, že jsme měli možnost říci svůj názor.“

„Nejvíc mě zaujala obrana proti pedofilům. O různých věcech jsem ani nevěděl a z besedy jsem odcházel s plno novými radami, např. jak se bránit proti pedofilům i na internetu a mobilu. Jsem rád, že beseda byla.“

PŘÍBĚH LEKTORA: Při programu na téma Bible se mě zeptal jeden kluk, zda já v Boha věřím a zda má člověk víru z rodiny. Řekla jsem mu, že víra není jen věc výchovy.

Každý, ať je z věřící, nebo nevěřící rodiny, se nakonec rozhoduje sám, jestli chce věřit, nebo ne.

A on na to: „A jak se to dá udělat, aby člověk věřil?“ V duchu jsem ocenila, že se nestyděl takhle zeptat před spolužáky.

A povídám: „Můžete říct Bohu třeba: ‚Bože, jestli jsi, tak se mi dej poznat.‘ A uvidíte.“

I Vy se můžete stát lektorem programu Zdravá mládež.

Grantové řízení vyhlašujeme obvykle v únoru.

Investujte do naší mladé generace!  Darovaných 500 Kč stačí na jednu besedu pro třídu plnou dětí.  Podporujeme 22 křesťanských lektorů z řady církví.  Lektoři jsou studentům živým svědectvím toho, o čem mluví.

Na přednášky navazují následné aktivity.

Přispějte prosím na účet č. 2700139555/ 2010, variabilní symbol 350.

Všechny dary z ČR jsou plně použity pro podporu lektorů.

Sdělíte-li nám své kontaktní údaje, budeme Vám moci zasílat pravidelné zprávy z činnosti lektorů. Děkujeme!

Nadace Mezinárodní potřeby Vinohradská 909, Česká Třebová, Navštivte www.zdrava-mladez.cz. nadace@mezinarodni-potreby.cz tel. 732 373 573

diskuze

Zpovědní tajemství připravil bronislav matulík anekdota Roman Gadas foto archiv

Jak rozumíte v Církvi bratrské pojmu „zpovědní tajemství“?

A především jak zvládnout zátěž svěřené informace, která se může zdát nad vaše síly?

Ale slib mi, sestro Kelišová, že budeš mlčet jako hrob!

Tibor Máhrik kazatel CB Ostrava

Zpovědní tajemství zasluhuje vyšší man-

dát ochrany než služební tajemství, ale vymezení a jeho postavení v právním systému státu a církve samotné zůstává předmětem náročné diskuze nejenom mezi právníky a teology, ale i etiky (viz případ Snowden). Zadání vůbec není snadné, protože se hledají hranice mezi Božím královstvím a pozemskými institucemi; mezi ochranou zpovědníka a toho, kdo se zpovídá; mezi mlčením a mluvením, když jde o zločin. U nás nemá zpověď charakter svátosti, a proto jsou její etické okraje na rozdíl od Římsko-katolické církve víceméně rozostřeny.

28 říjen 2019

Vyzrazení zpovědního tajemství má silně destruktivní účinky. Ničí duši toho, kdo se vnitřně otevřel, likviduje jeho důvěru v lidi, komunitu věřících. Prohlubuje jeho samotu a vnitřní trýzeň, vzdaluje ho od reálné pomoci v rámci pastorace.

Mnohé sbory jsou nakaženy touto nemocí. Vyznání hříchu na modlitební skupince je svízelné – všichni přítomní se totiž stali v dané chvíli „knězi“, a tudíž jsou vázání mlčením. Selhání kazatelů, vedoucích mládeže a dorostu i besídek v této oblasti může být důvodem ke kázni. Problém je, že se těžko dokazuje.

Navíc našim sborovým komunitám není institut zpovědi zcela vlastní, z čehož vyplývá, že kladení osobnějších a hlubších otázek v rámci pastoračního rozhovoru může být vnímáno jako ješitné vyzvídání.

A někdy taky je. Nikdy bych nevedl zpovědní rozhovor před staršovstvem nebo

před Radou CB. Žel, znám případy, kdy se žádaly odpovědi na otázky, které patřily do zpovědnice, a ne před kolektiv – byť svatých lidí.

Duševní hygiena je v umění zpovědi velice potřebná. Takové rozhovory a slyšené informace totiž enormně zatěžují mysl, emoce a vnitřní svět zpovědníka. Odosobnění, vyvětrání hlavy, zdravá životospráva a sport patří k základní mentální hygieně pastoračního pracovníka. Ustát vnitřní odstup od problému i od člověka a zároveň zvládnout upřímný empatický zájem o pastorovaného patří k první lize. Modlitba „odevzdání“, kterou zpovědník vysloví po takovém rozhovoru, kdy zůstane zcela sám, může být dobrou psychologickou hranicí, jak ukončit soustředění a přepnout na volnoběh, aby se onen „problém“ nedostal hlouběji pod kůži. Konec konců – poslední autoritou není kazatel, ale Bůh.

glosa

Bedřich Smola kazatel CB Vsetín Maják

Církvi jsem vždycky rozuměl jako mís-

tu, kde lidé mohou mluvit o svých problémech, ne jako místu, kde jsou lidé dokonalí a problémy už nemají.

Máme možnost nabízet prostor, kde lidé mohou mluvit o věcech, o kterých jinde nemohou. To je samozřejmě možné, jenom když je důvěra a informace se dál nešíří. Osobně to vnímám jako velkou výsadu, pokud

Jana Matulíková pastorační asistent, celocírkevní pracovník OMAR a kaplanka VS ČR

V mnoha oborech se „zachovává ml-

čenlivost“, a to tehdy, když se pracovník během výkonu svého povolání dostává k nějakým důvěrným informacím. A takto bych to v Církvi bratrské asi chápala i já – tedy ne zpovědní tajemství, ale zachování mlčenlivosti.

Když se ale vrátím ke zpovědnímu tajemství, je to opravdu pro mě složitě definovatelný pojem. Chápu to jako něco, co souvisí se zpovědí, tedy vyznáváním hříchů, které se děje především na určeném místě – ve zpovědnici, určenému člověku – knězi.

V naší církvi vyznávání před člověkem rozhodně není převažující praxe, ale důvěrné informace se občas druhým sdělují.

V katolické církvi hrozí za vyzrazení zpovědního tajemství konec služby a exkomunikace. To znamená, že se jedná o velmi vážnou situaci, kdy dotyčný přichází mimo jiné o své živobytí. To se nám sice stát nemůže, ale rozhodně není možné podceňovat dů-

ke mně někdo takovou důvěru najde.

Protože sám vím, jak je těžké takového člověka najít.

Unést zpovědní tajemství asi zvládám čím dál tím lépe. Ze začátku jsem byl často šokovaný osobními příběhy.

Byl jsem naivní idealista a myslel si, že to, jak se lidé prezentují na veřejnosti, odpovídá realitě. Tím, že jsem se s mnohými situacemi nikdy neset­ kal, nevěděl jsem, co s tím dělat. Za 15 let služby jsem asi mnohem víc splachovací a také jsem už leccos vyslechl, a proto to pro mě není takový šok a je jednodušší to unést. Ale musím říct, že začátky byly krušné.

sledky, jaké má zklamání něčí důvěry.

A o to jde. Pro některé není jednoduché svěřit se se svou bolestí nebo starostí a možná si dlouho vybírají toho, komu by se svěřili.

U nás doma máme praxi, že když se někdo obrátí na mě (pastorační asistentku) nebo na manžela (kazatele), ptáme se, jestli u rozhovoru může být i ten druhý. Pokud ne, respektujeme to, a ani pak spolu o tom nemluvíme.

A jak to zvládnout? Někdy to není jednoduché, protože to břemeno je opravdu těžké. A ani to nemusí souviset s obsahem informace, kterou jsem vyslechla, ale s tím, že je mi líto, čím dotyčný člověk prochází. Nicméně dost mi při tom pomáhá, když si představím, jak by mi bylo, kdyby někdo poslal dál to, co jsem mu svěřila já. A je dobře si vždycky vzpomenout, že ztracená důvěra se hodně těžko znovu buduje. Je to jako s tím lesem – roste zhruba stokrát déle, než se kácí.

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat

Učit se máme od neúspěšných jan jandourek, sociolog, spisovatel a esejista

Jeden můj přítel vystudoval filmovou režii. V něčem mu štěstěna přála. Absolvoval školu, kam se jen tak někdo nedostal. Byl milovaný jedináček a rodiče ho hýčkali. Mladík inteligentní, vtipný a se spoustou nápadů. Jednou jsme mluvili o projektu, který bychom chtěli udělat, a když si vyndával nový a velmi sofistikovaný diář, měl vedle knihu s názvem Jak myslí milionáři.

Všiml si mého pohledu a pravil, že je to sice legrační, ale že je třeba vědět, jak to dělají úspěšní, abychom je mohli následovat.

Jenže v tom je právě ten omyl.

Opravdu, když si vezmeme sto velkých boháčů a podíváme se na jejich životní dráhu, najdeme tam mnoho podobných rysů. Pak si řekneme: „To je ono! Tady je ten kámen mudrců!“ Ale je to klam. Stejně tak by bylo možné napsat knihu Sto největších bankrotářů a zkrachovalců. U těchto nebožáků bychom našli ty samé vlastnosti. Podobné rodinné zázemí, prestižní školy, uvažování i strategie.

Jenže jim do toho něco vpadlo a skončili na dně. Se stejnou logikou bychom pak museli konstatovat, že přesně toho všeho se musíme vyvarovat, abychom nedopadli špatně.

To by ale nebyl správný závěr. Když zjistíme, že úspěšný i neúspěšný studovali na té samé úžasné univerzitě, nedozvěděli jsme se nic. Máme se spíš zabývat tím, co udělal ten či onen člověk konkrétně špatně. Nebo jestli neměl spíš jen smůlu, zatímco ostatní byli náhodou na správném místě ve správný čas.

Takže rozumný závěr nejspíš je, že štěstí přeje připraveným, ale ani připravenému to nemusí vyjít. Že něco nevyjde, není pohroma.

Velké postavy křesťanství i Východu říkaly podobnou věc: „Udělejte to nejlépe, jak umíte, výsledek není vaše věc.“

názor redakční rady.

2019 říjen

29

kultura

Vydat se v Setonových stopách text matěj hájek foto archiv

N

Pavel Hošek: Evangelium lesní moudrosti vydalo CDK, Brno 2019, 200 stran

30 říjen 2019

ejnovější kniha profesora Pavla Hoška Evangelium lesní moudrosti je dalším výhonkem na už vzrostlém stromě jeho prací o autorech, jejichž spisovatelské a pedagogické dílo výrazně ovlivnilo českou společnost. První byl C. S. Lewis (a dílčím způsobem též J. R. R. Tolkien), následoval Jaroslav Foglar a nyní přichází na řadu E. T. Seton. Výběr není ani zdaleka náhodný. Hošek je důsledný, čtenář nemůže necítit, že píše knihy jako součást dlouholetého životního poslání. Vybírá ke své interpretační práci takové autory, jejichž tvůrčí svět se prolnul s českou duší a duchovní krajinou hluboce formativním způsobem. Ho­ šek přitom umí něco vzácného. Na zmíněné autory se dívá ostřížíma očima badatele. To mu ovšem nebrání, aby hleděl též autenticky – „očima víry“ a právě tak otevíral oči i nám všem pro jinou a zřejmě důležitou vrstvu daného díla i autorova příběhu. Neúnavně upozorňuje, že tajemství neobyčejně silného dopadu a úspěchu jmenovaných autorů v českém prostředí souvisí s duchovním rozměrem jejich životní cesty i díla. Ty totiž nečekaně silně rezonují s duchovní situací moderního českého člověka. Lewis a Tolkien podle Hoška „pokřtili podvyživenou fantazii“ prostřednictvím pozvání do Narnie a Středozemě. Foglar zase daroval českým (dávno už odrostlým) dětem žádoucí mystérium Stínadel, mystickou touhu po Jezerní kotlině a požehnání opravdového pospolitého života ve světle Modrého života. A co Seton?

To je poutník k srdci stvoření, přítel vlků, strážce ohně a posel Velkého Ducha, nositel evangelia lesa a lesních lidí pro

vyprahlou duši obyvatel měst a vysokých domů. Kdo četl Dva divochy nebo Rolfa zálesáka, tuší: Seton nepíše jen dobrodružné knížky. Hošek nyní naše tušení pomáhá ukotvit a projasnit. A činí tak svým metodicky přesným, badatelsky odpovědným rukopisem. Pronikavě, bystrozrace, a přitom velmi čtivě, stránku po stránce, odkrývá a dokládá (nyní už zjevně) nezpochybnitelný fakt: Seton prošlapává svým tvůrčím životem svébytnou duchovní cestu a dodává čtenářům odvahu vydat se na tuto cestu zcela konkrétně a prakticky, v Setonových vlastních stopách.

Ale Hoškovi se daří ještě něco. Je mu dána schopnost odvážné, a přece věrohodné tvůrčí syntézy. Identifikuje důležité podobnosti mezi duchovními světy tak rozdílných osobností jako byl Seton, František z Assisi, Komenský, Masaryk, Teilhard de Chardin, a jiní. Zasazuje postoje a názory E. T. Setona do rámu dobové i současné věrouky, filozofie, pedagogiky a přírodovědy. A především: zapaluje čtenářovo srdce ohněm naděje, že u Setona je možné hledat cestu k prameni živé vody. Že je zde k nalezení cosi jedinečného a velmi důležitého. A to je velký počin. Díky Hoškovi a Setonovi se dá zase o něco více věřit, že žijeme v nádherném světě tvořeném Láskou. Ve světě, který má nedozírnou cenu a nemá dno ani strop, protože když to všechno vezmeme opravdu vážně, tak platí, že „z velikosti a krásy tvorů může být srovnáním poznáván Původce jejich bytí.“ ■

náš tip

Může za to štrůdl aneb Starý zákon v 60 minutách „Byl jednou jeden týpek jménem Hospodin, ten k obrazu svému člověka si stvořil, a tím si zavařil…“ Divadelní představení mladého soubo-

ru KUK-u-řice Divadla KUK pod vedením Ivany Sobkové si dalo ambiciózní úkol. Jak pojmout nejznámější starozákonní příběhy tak, aby se představení neprotáhlo na celý den, mělo švih, vtip a přitom nepřekrucovalo základy jejich poselství? Sedm dívek a čtyři mladí muži, všichni až na jednoho oblečení v černém, se před zraky diváků postupně mění v Adama a Evu, Kaina a Abela, Jákoba a Ezaua, Mojžíše nebo zástupy obyvatel Babylónu stavějících věž. Divák navzdory rychlému sledu obrazů, písní a gagů neztrácí nit a baví se od začátku do konce. Představení přitom neubírá biblickým textům na závažnosti ani srozumitelnosti. Mladí divadelníci ho mají na repertoáru od roku 2015 a úspěch s ním sklidili mimo jiné třeba na festivalu Jiráskův Hronov nebo na Mezinárodním divadelním festivalu Bez hranic.

Budete-li mít příležitost, nevynechte podívanou, kde se obyčejné štafle během vteřiny mění z archy v průchod Rudým mořem nebo v nebeské výšiny. Vsadím se, že si ani nevšimnete, že Hospodinovi, který sedí v kravatě na jejich vrcholu, bylo teprve nedávno osmnáct. Anna Duchková ■

Zažít město jinak Kapela s hebrejským názvem Shirim

Ashirim zpívající hebrejsky o sobě dala opět vědět. Uskupení hudebníků a zpěváků přijalo pozvání soukenického sboru zahrát na sousedských slavnostech s názvem Zažít město jinak. I letos 21. září tato občanská aktivita oživila nejen pražské čtvrti, ale i jiná města a ulice po celé republice.

Sbor CB v Praze 1 znovu otevřel svůj dvůr u fíkového stromu pro veřejnost. Více než sto lidí si přišlo prohlédnout modlitebnu, ochutnat skvělé zákusky domácí výroby, zúčastnit se s dětmi interaktivního představení Petry Veselé O deseti ranách egyptských (padaly skutečné ledové kroupy a mor zapáchal jak syrečky!), prohlédnout si díla sochaře Čestmíra Sušky a vyslechnout dva koncerty kapely, která stojí zato. Bylo vidět, že si hudebníci koncert velmi užívali. Renáta Ulmannová (zpěv a housle), Tomáš Najbrt (zpěv, kytara, brač, niněra…), Michaela Švorc (flétna a zpěv), Daniel Matulík (baskytara) a Tomáš Knotek (cajon, djembe) podali skvělý výkon, výborně komunikovali spolu navzájem a především s publikem.

Sousedské slavnosti se ukazují jako jedinečná kulturní, ale především společenská aktivita, která umožňuje lidem v našich městech se blíže poznávat a mimo jiné také ukázat, že církev je dobrou a milou součástí našich obcí a měst s přesahem až k Bohu.

Komenský známý neznámý jana matulíková

Muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brodě vydalo koncem roku 2018 knihu Komenský známý neznámý.

Petr Zemek sestavil text, který vychází ze systematických pojednání autorů, jako jsou například Jan Krumpera, Pavel Floss, Amedeo Molnár, Noemi Rejchrtová nebo Dagmar Čapková. V knize najdeme nejen Komenského životopis zasazený do dalších dějinných událostí, ale také kapitolu Malé nahlédnutí do Komenského myšlení, ve které se čtenář dozví mimo jiné i to, že byl především knězem a teologem a že všechno, co dělal, propojoval s křesťanstvím.

Komenský byl autorem zhruba dvou set spisů různého rozsahu.

Kniha představuje několik z nich v abecedním pořadí a přidává kromě datování také stručný obsah. Bohatě ilustrovaná publikace je stručným představením této mimořádné osobnosti a jistě ve čtenářích probudí touhu seznámit se s Komenským a jeho dílem blíže. Stále má totiž co říct a některé jeho pedagogické myšlenky dodnes nedošly naplnění!

Tato publikace může být dobrým dárkem také pro naše zahraniční přátele, protože celý text je zároveň přeložen do angličtiny.

Knihu je možno zakoupit přímo v Muzeu Jana Amose Komenského v Uherském Brodě nebo v jejich e-shopu.

Komenský známý neznámý/ Comenius Known and Unknown Muzeum Jana Amose Komenského v Uherském Brodě, 2018, 143 stran

bronislav matulík ■

2019 říjen

31

svědect ví

Šťastné setkání pod Lysou

Z

a Radimem mě na lůžkovou část zdravotního oddělení Věznice Ostrava-Heřmanice poslal jiný romský vězeň, strýc jeho ženy Edity. V posledním výkonu trestu, před nímž vydržel na svobodě třináct let, se recidivista Radim (44) ocitl už pošesté, tentokrát na dosud nejdelších šestadvacet měsíců. Nářky pohublého Roma s nažloutlým očním bělmem a pergamenově šedou barvou obličeje se netýkaly předně chronického zánětu jater a žloutenky typu C, způsobených nadměrnou konzumací alkoholu a užíváním narkotik, ale myšlenek na rodinu, se kterou

ného vězně byl po něm za účasti hostů a dalších věřících vězňů do vodou naplněného prádelního vozíku ponořen i Radim.

Před propuštěním z výkonu trestu letos v březnu si vyřídil ubytování ve středisku Šance podaná ruka SCEAV v Třinci. Ujali se celé jeho rodiny.

S nedočkavostí jsem letošního srpnového odpoledne stoupal od parkoviště vzhůru k hotelu KAM (Křesťanská akademie mladých) na úpatí Lysé, nejvyšší hory Beskyd. Tam jsem opět navštívil skupinu bývalých vězňů, mezi nimi i svoje „ovečky“.

Trávili zde poslední den společné sborové

za šedivou branou Příběhy vězeňského kaplana

neměl vůbec žádný kontakt a o níž neměl žádné zprávy. Po jiných vězních se teď k němu dostávaly ne vždy dobře míněné a neověřitelné informace, budící podezření na manželčinu nevěru.

Edita prožila kvůli Radimově drogové závislosti a jeho trestné činnosti, jak jsem se dozvěděl i od jeho švagra, shodou okolností také u nás zavřeného, roky ne právě šťastného manželství. V době tohoto jeho posledního trestu pracovala v bistru Kebab ve Švýcarsku. Domů posílala sestře peníze na obživu svých dvou dětí, na jejichž výchovu zůstala sama. Když se Radimovi konečně ozvala a začala s ním telefonicky i korespondenčně komunikovat, považoval to za zázrak.

Nazývá mě svým andělem, protože jsem k němu po řadu měsíců přicházel právě v okamžicích, kdy prožíval stavy, jež ho vedly až k myšlenkám na sebevraždu.

Ve Frýdku-Místku, kde bydleli naposle 32 říjen 2019

Modlili jsme se a zakoušeli vyslyšení modliteb za Radimovu manželku a děti i za jeho zdraví.

dy, nějaké křesťany znal, chodili za ním i Svědkové Jehovovi. Nikdo ho podle jeho slov k přijetí Krista a znovuzrození z Ducha nevedl. Modlili jsme se a zakoušeli vyslyšení modliteb jak za Radimovu manželku a děti, tak i za jeho zdravotní potíže.

Začal číst pravidelně Bibli.

Po návratu na ubytovnu se zúčastňoval společných setkání v kapli a zatoužil po křtu. S právě naplánovaným křtem ji-

dovolené Církve bratrské Třinec-Sosna, jejímiž jsou členy. S nimi si užívala pobyt také celá Radimova rodina. Na hotelové terase, s výhledem na protější beskydské panorama, jsme spolu s ním a Editou, pokřtěnou předešlého dne v nedaleké přehradě Baška, sdíleli své dojmy. Kolem nás pobíhaly jejich děti Kristian (14) a Alenka (12).

Jsem Bohu velice vděčný za pracovníky Šance podaná ruka. Díky jejich následné péči není práce vězeňského kaplana marná. Radim podstoupil operaci žlučníku, nyní má i práci. Začal také nacvičovat s romskými dětmi křesťanské písničky a trénuje je fotbal. Edita uklízí v domově důchodců. Společně chodí do sboru CB Třinec-Sosna. Když se ve věznici bývalí spolubydlící ptají, jak se Radim má, mohu jim s radostí odpovědět, že je se svou rodinou a díky Bohu se všem daří dobře.

■ Jan Kočnar, vězeňský kaplan

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 16. 10. 2019 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu To nejlepší z Komenského od autorů Jana Hábla a Davida Louly. Výhru věnuje vydavatel.

Tajenka z čísla 08–09/2019: Město postavené na hoře je odevšad vidět.

Knihu Když všechno, co jste kdy chtěli, pořád nestačí vyhrává Dagmar Chlápková, Bohumilice. Připravil Dušan Karkuš.

2019 říjen

33

post scriptum

Rytmus text lucie endlicherová

S

tará paní šouravým krokem vychází z domu s pečovatelskou službou. „A ty máš nové auto?“ ptá se. Otáčím se, abych zachytila, s kým se baví. Muž středního věku, hezky oblečený, jde o dva kroky před babičkou. „Mám, mami, mám. Je to…“ usměje se spokojeně muž a začne popisovat technické podrobnosti. Podle babiččina výrazu vidím, že jsme na tom stejně – ztratily jsme se po pár slovech. „Tak hlavně že to má klimatizaci a dobře se ti v něm jezdí. Barva je taky pěkná,“ konstatuje nakonec paní a zářivě se usměje. Což ovšem její syn nevidí, protože jde stále dva kroky před ní. „Zpomalte, pane,“ chce se mi na něj zakřičet, ale vím, že takhle volá jen mé nitro. Navenek zůstávám tichá, s úsměvem tuhle dvojici míjím

Chci po okolním světě, aby běžel stejně rychle jako já – a přitom by to mělo být naopak.

a jdu si dál po svých. Nakoupit do nedalekého supermarketu, donést nákup, umýt nádobí, uklidit v bytě, možná převléci peřiny anebo jen tak sedět na posteli a hladit po hlavě. To je teď ten nejčastější úkol. Ovšem dorůst až sem, tedy na místo, na kterém jsem právě tohle přijala jako nejlepší část celého oddílu s nápisem „rodiče stárnou“, to dalo dost práci.

Každý z nás prochází životem nějakým tempem. Maminky malých dětí by mohly vyprávět, jak dlouhá umí být jedna obyčejná procházka, jejíž součástí je obdivování každého kamínku, kytičky a žížaly, která si to šine přes chodník. Jiná je energie dospívajícího, vysokoškoláka i mladé 34 říjen 2019

Lucie Endlicherová redaktorka TWR a Rádia 7

ho dospělého vstupujícího do života. Perspektiva středního věku se liší od pohledu člověka na prahu důchodu, jinak to vidí ten, kdo náhle onemocní a jinak tatínek rodiny, jehož základním bojem je zajistit dostatek financí na běžný chod domácnosti. A možná by se o rytmech jednotlivých životů či životních etap dalo mluvit terminologií, kterou používají hudebníci, když studují novou skladbu. „Zpomalte, paní,“ říkávám občas sama sobě, když si uvědomuju, že chci po okolním světě, aby běžel stejně rychle jako já – a přitom by to mělo být naopak. Život není sled problémů, které je třeba odbavit, a až člověk dojde na konec seznamu, může konečně úlevně vydechnout a spokojeně odpočívat, protože je splněno. Někdy je třeba po životních stezkách běžet allegro, a někdy dokonce presto. Ovšem je dobré nezapomínat, že když se potkám s někým, kdo právě kráčí tardo, nebo dokonce grave, těžko se on bude přizpůsobovat mému rytmu.

Když jsem pozorovala babičku z domu s pečovatelskou službou a jejího syna, přála jsem tomu muži, aby uměl ubrat dva kroky. Aby se znovu podíval do tváře své maminky a zachytil zářivý, spokojený úsměv, který u ní vyvolalo jeho nové auto.

Byl sice na svém místě, se svou maminkou, kterou se chystal někam odvézt, ale vlastně jako by nebyl.

Být o dva kroky napřed znamená mnohé minout.

A když jsem se propřemýšlela až sem, došlo mi, jak často takhle „běhám před Bohem“. Jsem jinde – možná jen o dva kroky, ale nevidím na jeho tvář.

Jsem možná moc rychlá, málo vnímavá, mám v hlavě svůj seznam toho, co je třeba odbavit, vyřešit a udělat. Pak, pak se zastavím a podívám se na Něj. Otázkou zůstává, zda Ho „pak“ ještě zahlédnu, když Bůh je „jsem, který jsem“, a je tedy „tady a teď“.

■

I4 I4 I5 I6

I7 I8 I9

I10 I11 I12 I12

I13

I14

II15 15

?

Tištěné pexeso (na 350g papíře) lze objednat na brana@cb.cz za cenu 30 Kč za kus. Objednaná pexesa zasíláme na sbory s výtiskem dalšího čísla časopisu Brána.

I3

Podle obrázků urči, která biblická postava bude na posledním pexesu, a odpověď zašli na krizovka@cb.cz do 16. 10. 2019. Deset vylosovaných dostane vytištěné pexeso. Po vylosování výherců můžete s novou sadou obrázků hrát pexeso on-line na www.brana.cb.cz.

I2

SOUTĚŽTE O BIBLICKÉ PEXESO!

I1

V čísle 06–07: maria

CH15 G15

Inteligence, nadání, vzdělání a moudrost jsou dary, kterých si v lidské společnosti všeobecně vážíme. Některé z nich se ale v určitých situacích mohou zdát jako přítěž, například pokud samotnou inteligenci a nadání nedrží na uzdě moudrost. Ta pravá moudrost totiž vychází z bázně před Bohem (Př 9,10) nebo řečeno modernějším jazykem z respektu před Boží autoritou.

Inteligence, pokud možno vyjádřená vysokou hodnotou IQ, je vhodnou záminkou pro ty, kdo se v současném světě rádi poměřují. Zajímavé ale je, že toto číslo nevypovídá nic o tom, jak a v čem je daný člověk nadaný. Testy inteligence dokážou obecně postihnout úroveň, jak je dotyčný schopen myslet a přizpůsobit se, ale už nic neříkají o tom, jak si povede v reálném životě a v jakých oblastech vyniká.

Nadaní to nemají v životě vždy jednodušší

Jak unést tíhu nadání Angažovanost Naproti tomu slovem nadání označujeme soubor předpokladů, které by v úkolu člověku měly usnadnit život v určité konkrétní oblasti nebo činnosti. TakoNadprůměrná vé nadání je dobré rozvíjet už od dětského věku, zejména ve škole. Jenže schopnost rozpoznat nadání je poměrně obtížný úkol. Někdy dokonce dítě nadané v určité oblasti budí dojem, že právě v dotyčných školních předmětech zaostává, nebo dokonce trpí nějakou poruchou chování.

Odpověď na tuto záhadu je ukrytá v mozku, který se u těchto dětí rozvíjí nestejnoměrně. Zatímco oblasti zodpovědné za vnímání a zpracovávání informací jsou už připravené a dostaly obdarování větší než u kdejakého dospělého, další mozkové oblasti, které mají na starost „moc výkonnou“ včetně sebeovládání, se vyvíjejí standardně jako u každého normálního dítěte. Neuropsychologové to přirovnávají k tomu, jako by dítě mělo v hlaTalent Tvořivost vě auto se silným závodním motorem, ale obyčejným řízením i brzdami.

Když takové dítě pomyslně „šlápne na plyn“, bude mít zřejmě problémy se udržet „na silnici“. Spolužáky a učitele v první chvíli nenapadne pomyMönksův triadický model slet na silný motor (tedy velké nadání), zato hned usoudí, že dítě neumí Trojice osobnostních faktorů, které mají řídit (vyrušuje v hodinách, nesoustředí se, začne zlobit z nudy, protože podle Mönkse vliv na nadání člověka, všechno z přednášeného přece už ví). Dostane nálepku, že je problémové, je závislá i na podporujícím prostředí možná i nějakou diagnózu, přitom je ale „pouze“ nadané. rodiny, školy a vrstevníků.

Ale ani děti, jejichž okolí v nich správně rozpozná nadání, to nemívají ve škole lehké. Pokud chodí do obyčejného, průměrného kolektivu, nemusejí se hned stát obětí šikany. Daleko pravděpodobnější je, že je okolí začne považovat za hvězdu, která se nepotřebuje učit – tím pádem mohou snadno usnout na vavřínech a své nadání nerozvíjet. Když se pak ale dostanou na výběrovou školu, ocitnou se mezi samými hvězdami a pod velkým konkurenčním tlakem.

Jako by snad ani neexistovala snadná zlatá střední cesta, dar nadání se snadno mění v břemeno. Existuje ovšem cesta moudrosti, kterou nabízí náš Stvořitel a Dárce. Když už si nadané dítě neví rady, jak naložit se svým „motorem“, měli by pro něj být dospělí onou brzdou a volantem, i povzbuzením, aby své hřivny nezakopalo. text Martin Srb foto FOX graf brána