Nedobytný hrad Rozhovor Tomáš Polívka

Žalm 62,3; Žalm 9,10 NEDOBYTNÝ HRAD

text ZDENEK ŠPLÍCHAL ilustrace BRÁNA

Snad každé dítě miluje pohádky. Řada z nich vypráví o princi, který se rozhodl zachránit princeznu uvězněnou někde ve vysoké věži. Princ ji vysvobodí, odveze si ji domů na svůj hrad a žijí spolu spokojeně až do konce života, tedy pokud se neobjeví nějaký drak, kterého princ samozřejmě zneškodní svým mečem.

Hrad hrál v historii velmi důležitou roli. Sloužil jako domov, ochrana před nepřáteli a široko daleko budil respekt svou nedobytností. Svým způsobem můžeme hrad přirovnat například k manželství. Právě uprostřed těch nejužších vztahů můžeme zakoušet domov, ochranu, teplo rodinného krbu… Také manželství může na dálku budit dojem nedobytnosti. Avšak stejně jako se málo hradů zachovalo do dnešní doby, tak nějak podobně i dnes je mnoho manželských hradů spíše pobořených a zničených.

Lidé dnes příliš nevěří na celoživotní, nádherné a rostoucí vztahy. Tím největším důvodem, proč tomu nevěříme, jsou naše osobní zkušenosti, příklady druhých, ale i to, že v životě až příliš spoléháme sami na sebe, na své možnosti, na svou lásku, na svůj hrad. Ovšem kam se to všechno vytratí během pár měsíců či let? Kde jsou naše počáteční vyznání lásky: Nikdy tě neopustím, vždycky tě budu milovat? Proč jsou dnes vztahy mnohokrát studené jako psí čumák?

Jako houby po dešti se rozrostly manželské a psychologické poradny, kde člověk hledá pomoc ve složitých a zamotaných vztazích. Kde má člověk najít sílu

Bůh je můj nedobytný hrad, mnou nikdy nic neotřese. (Ž 62,3)

Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným. (Ž 9,10)

k tomu, žít hluboké vztahy, které nutně všichni potřebujeme? Sílu milovat, odpouštět, opět se zamilovat po dvaceti letech manželství, těšit se na sebe? Řešíme to často levnějším způsobem, stáhneme se do sebe, přestáváme komunikovat, nebo naopak začneme bojovat jeden proti druhému. Často utíkáme z manželství jako malí kluci, když rozbijí sklo. Ovšem ono to jde s námi dále – jakmile někde utečeme, po určitém čase se s podobnými problémy potkáme znovu.

Hrad můžeme svým způsobem přirovnat i k církvi. Je napsáno: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ (Matouš 16,18) To je nádherné zaslíbení pro Kristovu nevěstu. Církev má být místem, kde přebývá Boží přítomnost, pocit bezpečí, ochrany. Dokonce ani ďábelské šiky se církve nemohou dotknout. (1J 5,18) Uprostřed hradu církve dává Bůh vyrůst svému ovoci, jako je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. (Gal 5,22–23) Toto ovoce má zásadní vliv na to, aby se církvi dařilo a aby žila v úchvatné atmosféře. (Ž 133,1) Pokud k tomu všemu přidáme Boží moc vylitou skrze Ducha svatého (Sk 1,8), která chce církev provázet, zdá se, že je církev neohrožená.

Avšak historie církve je poseta rozdělením, zánikem farností, sborů. Na celé řadě míst církev připomíná jakousi kulturní památku a mnohdy také karikaturu, kde vládne mrzutá nálada. Není světlem ani solí. Není známá tím, že zde přebývá živý Bůh. Býváme překvapeni, že i sám Bůh nazývá svůj lid obyčejnou nevěstkou, která svou pomoc hledá u dřevěných bůžků, kteří neumějí mluvit ani naslouchat. Není se co divit, že svět pohrdá církví, vysmívá se jí a mnoho věřících se jí vyhne a nechce být součástí církve viditelné.

Toto závažné zjištění o stavu manželství a církve nás vede ke klíčovým otázkám. Má vůbec dnešní generace manželství naději? Má vůbec církev šanci na přežití? Osobně věřím, že ano. Ta naděje

spočívá v živém Bohu. (1Tm 4,10) Bible, ta stará moudrá kniha, vypráví o Ježíši Kristu narozeném v Betlémě. On jako Syn Boží a Syn člověka byl znám tím, že dokázal smrt proměnit v život, nemoc obrátit ve zdraví, lidskou temnotu dokonale prosvítit. Kamkoliv vešel, tam s ním přišla obnova, život, nové možnosti – lidé dostávali novou chuť žít, nové odhodlání postavit se nepříteli.

Tento Ježíš je stále stejný, ačkoliv zemřel mučednickou smrtí na kříži za lidský hřích, smrt jej nemohla držet ve své říši, neměla na něj právo, vždyť byl bez viny. On musel naplnit Boží plán záchrany lidstva. Tento Spasitel světa třetího dne vstal slavně z hrobu a nyní sedí na trůnu v nebesích a žije. Má veškerou moc na nebi i na zemi. Jak by si nemohl poradit s našimi vztahy, když na něj vsadíme? Proč by se s Ježíšem vůbec musela dostávat manželství do zásadních krizí? Proč by měla církev živořit, když byla povolána vítězit?

Jestliže se na Ježíše Krista zadíváme očima víry, už z dálky budí obraz nedobytnosti. Jen se pokusme číst evangelia a nechejme se nově nadchnout tím, kdo je Pán Ježíš. Je nádherné číst o tom, jak suverénně vládl každé zlé situaci, každé zlé okolnosti. A když zdánlivě prohrál svůj boj na kříži, byla to opět cesta k vítězství a záchraně lidstva. Je skvělé, když víme, že se náš Mistr v ničem nezměnil. Jak praví Písmo: „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“ (Žd 13,8) Pán Ježíš kdysi na zemi neustále zdůrazňoval: „Já a Otec jsme jedno.“ (J 10,30) Bible vypráví o Bohu jako o hradu nedobytném (Ž 46,12), vysokém (Ž 59,10), pevném (Iz 28,16). Kdo se zahledí očima víry na Ježíše Krista, vidí v něm i Otce nebeského. (J 12,45)

Pán Ježíš Kristus představuje pro Boží lid nedobytný hrad. Mnoho vzácných lidí víry vyznalo: „Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad, mnou nikdy nic neotřese.“ (Ž 62,3) „Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným.“ (Ž 9,10) Je nádherné, když v Božím slově čteme pozvání: „Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek.“ (Mt 11,28) Toto pozvání platí nám všem, kdo prožíváme těžké časy, kdo procházíme zkouškami, náročným a složitým obdobím.

Věřím, že přišel čas, abychom se na chviličku zastavili a přemýšleli o tom, kdo je náš Bůh. Chci dnes vyzvat všechna manželství, celou církev, nás všechny, abychom nikdy nezapomínali, že náš Spasitel Ježíš Kristus je Hrad nedobytný. K takovému Bohu přicházejme, abychom v něm nalezli své útočiště.

Manželství i církev má dnes mnoho nepřátel. Pán Ježíš Kristus je jediný, kdo zvítězil nad každým nepřítelem vztahů a Božího lidu, a proto nás všechny vyzývám, abychom se modlili ve svých domácnostech, ale i v církvi: „Vysvoboď mě od mých nepřátel, můj Bože, buď mi hradem proti útočníkům.“ (Žalmy 59,2)

Ať je nám vlastní rada do života: „Kdo se třese před lidmi, ten klade sobě léčku, kdo však doufá v Hospodina, má v něm svůj hrad.“ (Př 29,25)

Na závěr bych rád podtrhl tyto pravdy: 1. Pán Ježíš je naším nedobytným hradem. 2. Držme toto poznání a vyznávejme ve svých modlitbách, kým je pro nás náš Spasitel. 3. Přicházejme ke Kristu se svými trápeními, tento Hrad se chce stát naším útočištěm. 4. Nezapomínejme na to, kdo je náš Bůh, ať se děje cokoliv. 5. Volejme k Pánu v čas soužení, aby se stal naším hradem proti útočníkům. 6. Nechejme si poradit, není čas se bát lidí, ale čas doufat v Hospodina.

Jestliže nám výzvy Božího slova přirostou k srdci, pak můžeme čekat, jak se Pán Ježíš bude přiznávat. Naplní se tím při nás název dnešního poselství, a to: Bůh je náš nedobytný hrad.

ZDENEK ŠPLÍCHAL (1969)

Pochází z nevěřící rodiny, je ženatý a má čtyři děti. Byl kazatelem ve dvou sborech Církve bratrské (Děčín, Plzeň). V současné době se společně s ostatními pokouší založit druhý sbor v Plzni CB Návrat.

Členové našeho plzeňského sboru dobře vědí, že když se chystá nějaká svatba, kazatel bude mít s velkou pravděpodobností k dispozici nějakou ukázku. Jednu takovou malou si připravil i pro čtenáře časopisu Brána. V Bibli čteme o mnoha příkladech, kdy se nám Bůh představuje nejrůznějšími způsoby. Tato kolikrát jednoduchá představení ve skutečnosti reprezentují hluboké pravdy, které mohou mít zásadní vliv na naše životy. Mohou být pro nás ohromnou inspirací. Jestliže se nám Bůh ve svém Slově představuje například jako Hrnčíř, Skála, Štít, Ženich atd., pak se nám tímto způsobem chce nejen přiblížit, ale také chce s námi sdílet, kým pro nás je. Lepší porozumění, kdo je vlastně náš Bůh, nám pomáhá důvěřovat v těžkých dobách. Vstoupili jsme do doby, kdy se náš svět všelijak houpe. My lidé nestačíme hasit požáry na celé řadě front. Věřím, že přišel čas, abychom se utíkali do bezpečí, kterým se pro nás může stát Nedobytný hrad, náš dobrý Bůh. Dovolte, abych se s vámi podělil o velmi jednoduché poselství, které je inspirováno právě starodávným obrazem nedobytného hradu.

PÍSEŇ DOKÁŽE PŘEKONAT I ALZHEIMERA

ptal se BRONISLAV MATULÍK foto BRONISLAV MATULÍK a ARCHIV UNITED

Řekli o něm, že nemá hudební talent – pak jako člen dětského sboru koncertoval po Evropě a dnes je Tomáš Polívka majitelem hudebního vydavatelství Rosa Media. O křesťanské hudbě má co říct...

Chceme-li se dnes bavit o křesťanské hudbě, začněme nejprve u tvého křesťanství. Čím tě uchvátil Kristus a jak ses ty k němu, nebo spíš on k tobě dostal? Patřím do kategorie sborových dětí. Vyrostl jsem v rodině částečně věřící a zásadní roli v mém životě sehrála babička. Četla mi z Bible a modlila se se mnou. Duchovní domov, ve kterém jsem vyrůstal, byla Bratrská jednota baptistů v Praze na Vinohradech.

Zpětně viděno bylo vlastně docela dobré, že jen polovina z mé rodiny patřila k církvi. Tatínek ani děda nebyli praktikujícími křesťany a já jsem si už jako dítě mohl vybrat, jestli půjdu v neděli ráno do kostela, anebo to zatáhnu, zůstanu doma a budu se v televizi dívat na oblíbené Studio Kamarád. Zvolil jsem cestu s maminkou a babičkou do kostela, i když jsem ne všemu rozuměl a bohoslužba pro mě byla dost často dlouhá a někdy i nudná. Cítil jsem ale, že tam mám být. Zároveň jsem už ve svém raném dětství respektoval Boha a nikdy jsem nepochyboval o jeho existenci. Pamatuji si i na zážitky, když mně babička učila modlit se Otčenáš, že jsem pak měl potřebu se ještě modlit sám vlastními slovy a ještě něco Pánu Bohu říct. Cítil jsem, že se nemodlím jen sám pro sebe, ale že je zde někdo, kdo mé modlitbě naslouchá.

To byly podstatné zážitky z počátku života, ale pak muselo dojít k transformaci dětské víry v dospělou. To se stalo jak? Určující roli v tom sehrála mládež a vrstevníci, se kterými jsem ve sboru vyrůstal. Byli jsme čtyři kluci, blízcí přátelé, ze kterých se pak ve věku kolem 19 let stali vedoucí mládeže. Společně jsme prožívali, že nemáme moc velkou oporu ve sboru u starší generace. Toužili jsme lidem sloužit, ale protože nás nikdo nevedl, museli jsme si pomoct sami. To bylo náročné a zároveň klíčové. Spolu jsme začali objevovat, kdo Bůh doopravdy je a k čemu nás volá. Objevili jsme také to, že jsou a duchovní věci, které se nezjevují jednotlivcům, ale jen ve společenství. Všichni jsme se pak vydali Pánu Bohu do služby, i když každý jinak.

Nedá mi to, abych se ještě jednou nezeptal, čím tě tedy Kristus uchvátil a fascinuje? Výchovou ve sboru jsem měl daný obraz Boha, ale ten byl v něčem zkreslený. Musel jsem se začít setkávat s Kristem osobně a nějak jinak než dřív. To se začalo dít v mládežnickém věku a v rané dospělosti.

Vyrostl jsem v prostředí praktického evangelia. Věřil jsem, že když ho vyznám, budu zachráněn, ale pak jsem si uvědomil, že moje víra je jakýsi systém. Takže jsem úplně nerozuměl, co to znamená mít osobní vztah s Kristem na emocionální rovině. Začal jsem to hledat a Pán mi dal prožít několik důležitých až charismatických zážitků. Poznával jsem, že je Ježíš skutečně přítomný, že je velmi, velmi mocný, chce být v mém životě a já chci být s ním.

Důležitou roli pro mne pak hrála četba C. S. Lewise a jeho Letopisů Narnie. Četl jsem ji

ne jako dítě, ale až ve 24 letech, a nesmírně mě to zasáhlo. Prostřednictvím Narnie jsem začal více chápat Ježíšův charakter. Říkal jsem si: to je ten Ježíš, v kterého chci věřit, kterého vyhlížím, který mě má rád, nechce mne soudit a je zároveň neuchopitelný i podivuhodný. Je také divoký, přichází, kdy chce, skrývá se před člověkem. Někdy mluví jasně, jindy skrytě a někdy vůbec… Takto poznávám Boha, uchvacuje mě. Vypráví příběh, kterého se chci účastnit, ale zároveň mám před ním respekt.

Kořeny máte s manželkou v Bratrské jednotě baptistů, ale nyní budujete nezávislý evangelikální sbor Společenství křesťanů Klecany. Jak se v něm angažujete a jakou muziku v něm provozujete? Moje žena vystudovala Evangelikální teologický seminář a pokračovala na Evangelické teologické fakultě. Angažuje se tedy jako kazatelka sboru a já mám za úkol vedení bohoslužeb, modliteb, chval,

ale také občas kážu. Hudba, kterou ve sboru provozujeme, je jednoduchá, protože většinou hraju na kytaru jen já sám. Zpíváme současné chvály a snažím se, aby texty písní liturgicky zapadaly k tématu a do celé bohoslužby.

Zaujalo mě, že tvá manželka je kazatelka. Je to v rámci Bratrské jednoty baptistů, ke které máte zřejmě stále nejblíž, něco standardního, nebo naopak naprosto výjimečného? Už několik let v BJB nejsem, i když tam mám řadu přátel a baptistické pojetí církve je mi velmi blízké. Řekl bych, že v BJB je role žen v církvi téma, o kterém se poslední dvě dekády hovoří, ale většina místních sborů spíše zastává názor, že některé církevní služby jsou vyhrazeny pouze mužům.

Součástí našeho sboru v Klecanech jsou také členové Církve bratrské z Prahy Šeberova. Pokud je mi známo, v CB je situace obdobná, téma žen v církvi se diskutuje, ale v žádném sboru není TOMÁŠ POLÍVKA (1980)

Křesťan, ředitel vydavatelství Rosa a nakladatelství Návrat domů. Mimo práci v Rose a Návratu je také zapojen v organizaci Festivalu UNITED. Je ženatý a s manželkou Hankou mají 3 malé princezny. Spolu s několika přáteli založil v roce 2015 nezávislý evangelikální sbor Společenství křesťanů Klecany.

správkyní žena. Přitom je zajímavé, že v řadě tradičních církví, kde je dokonce nemyslitelné, aby žena kázala, vedou ženy besídku, což je pro mě stejně závažné jako kázání.

Řekl jsi, že ve sboru vedeš chvály. Co tento termín pro tebe znamená? Chvály jsou fenomén, který se v církvi objevil v 60. letech 20. století v Americe s hnutím Jesus People. Pro mě chvály do bohoslužby přinášejí a legalizují emocionální spiritualitu, pro kterou v tradičních reformovaných a evangelikálních sborech jako by nebylo místo. Takže chvály, to je vykročení k Bohu skrze emocionální sebeodevzdání.

Za svou církevní kariéru jsem pochopil, že existují lidé, pro které jsou chvály velmi důležité, je to jejich nastavení a dominantní prožívání Boží blízkosti skrze takový druh zpěvu.

Já sám se chválám věnuji a hraju je. Začal jsem v mládeži a prošel jsem určitým vývojem, takže mám na chvály svůj vlastní názor. Když ale vedu bohoslužbu, usiluji o to, aby tam bylo vyjádření zbožnosti jak emocionální, tak racionální. Emoce mají své místo a svou hloubku, ale zároveň sleduji obsah sdělení těchto písní, zda vypovídají o Božím charakteru, jestli obsahují teologické sdělení atp.

Proto když jsem kdekoliv vedl chvály, nikdy jsem netoužil po tom, aby tam všichni stáli s rukama nahoře. Protože by to znamenalo, že všichni dělají stádově jednu a tutéž věc. Ale hledám autentickou odpověď přítomných, ať při zpěvu sedí, nebo stojí s rukama zdviženýma k nebi. Obojí je vyjádření svobodného vztahu s Bohem.

Kniha žalmů z třetiny obsahuje žalozpěvy, což je také vyjádření emocí, ale opačných než jsou chvály. Je v bohoslužebném prostředí, kde se zpívají především chvály a jinak se ani písničkám neřekne, prostor autenticky prožívat ještě i něco jiného než jen nadšení, radost a úžas nad vyvýšeným Bohem? Myslím, že ano, zvláště když se podíváme na chvály, které vznikaly v 90. letech minulého století. Z velké části jsou komponovány v molové tónině. Nachází se v nich vyznání, že Bůh je dobrý, ale hodně převládá smutný tón, jakési povzdechnutí, že k Bohu sami nedosáhneme. Tam je poměr radostných a melancholických

HLEDÁM AUTENTICKOU ODPOVĚĎ PŘÍTOMNÝCH, AŤ PŘI ZPĚVU SEDÍ, NEBO STOJÍ S RUKAMA ZDVIŽENÝMA K NEBI.

písní vyrovnaný.

Když se ale podíváme na současnou angloamerickou produkci, která je dnes v evangelikálních sborech dominantní, jako jsou písně z Bethel Church, Jesus Culture, Hillsongu, převažují pozitivně laděné písně v durových tóninách, melancholické písně u nich moc nenajdeme.

Osobně mne nesmírně zaujala britská kapela Delirious?, u nich jsem viděl vyvážené emoční spektrum. V roce 2005 na konferenci chval, která se jmenovala Extravagant Worship Conference, mě silně oslovil jeden zážitek. V Apollo Theatre bylo asi pět tisíc lidí. Začala hrát kapela Hillsong – napumpovaná atmosféra, pop-rockový worship, všichni stáli a chválili Boha… Já jsem byl spíš v roli pozorovatele a říkal jsem si: hezké, ale je to autentické? Oslavujete Boha, ale nakolik je to jen zábava pro vás?

A pak nastoupili Delirious?, kteří pracovali s publikem úplně jinak. Nikoho v publiku nehecovali. A pak se dostali k písni, kterou uvedl Martin Smith slovy: „Stalo se nám v církvi, že zemřel náš dobrý přítel a nám je to líto.“ Načež zazpívali písničku, jejíž text byl o příliš vysoké hoře na to, aby ji člověk dokázal slézt. Chyběl v ní jakýkoliv happyend. Seděl jsem někde nahoře v 30. řadě a koukal se na dav pod sebou. Všichni seděli a naslouchali této velmi smutné písni… Ale viděl jsem i několik lidí uprostřed tisícového davu, jak stojí s rukama nahoře, a říkal jsem si: Toto mě zajímá, tady jsou lidi, kteří se svým postojem těla vztahují k Bohu. To je něco hlubokého, co patří do církve.

Hraješ na kytaru, vedeš chvály. Jak ses dostal k muzice? Já jsem původně hudební antitalent, alespoň podle jedné kantorky. Na lidovou školu umění mě nepřijali pro nedostatek talentu. (úsměv) Paní učitelka tehdy přede mnou řekla rodičům, že něco ve mně je, ale mají více talentovaných dětí a nemá cenu u mě tuto stránku rozvíjet. Když jsem se ale pak setkal s písničkami od Beatles nebo z naší folkové scény, emocionálně mě oslovovaly, a tak jsem si je doma ve sprše začal vyřvávat.

V 11 letech jsem pak byl překvapivě v konkurzu vybrán do dětského pěveckého sboru Rolnička. Pod vedením sbormistra Karla Virglera jsem v tomto sboru strávil následující čtyři roky. Dostal jsem se do hlavního sboru, koncertoval v Itálii, ve Francii, např. ve štrasburské katedrále, zpíval jsem u nás v Obecním domě, v Rudolfínu atd. Od jednodušších sladeb jsme se propracovali i k velmi těžkým věcem, jako např. k Benjaminu Brittenovi, k Mendelssohnovi i k našemu Petru Ebenovi, který nás přímo v Rudolfinu doprovázel na varhany, což byl super zážitek. A tam jsem svůj vztah k hudbě skutečně získal a prohloubil.

Ale teprve v mládeži jsem se jako samouk naučil hrát na kytaru, na kterou hraju dodnes.

Povídáme si především o křesťanské soudobé hudbě, ale existuje skutečně něco jako „křesťanská hudba“? Není hudba prostě dobrá nebo špatná?

Křesťanská hudba je ta, která se identifikuje s křesťanskou kulturou. Pro mě je to taková hudba, kterou vydávají křesťanská vydavatelství a která je specifická tím, že její autoři a interpreti se hlásí svými myšlenkami a vyznáním ke křesťanství. Jejich texty reflektují mimo jiné i jejich vztah k Bohu – více či méně explicitně. V chválách to bývá jednoznačné vyznání, ale třeba surfařská americká kapela Switchfoot, o níž se ví, že to jsou všechno věřící kluci, má ve svých textech křesťanství zabaleno do poetických metafor a vůbec to není prvoplánová záležitost.

Jsi majitel firmy Rosa Media. Poslední příspěvek propagující hudbu na vašem internetovém profilu se datuje k listopadu 2019. Má v roce 2020 u nás ještě vůbec smysl provozovat křesťanské hudební vydavatelství? V současné době křesťanské vydavatelství není obchodní model. Hudební průmysl zažil v minulých dekádách obrovský nárůst a nyní obrovský pokles, který je zaviněn změnou distribuce.

To, co mě ale nyní velmi zajímá, je vytvoření jakési komunity věřících hudebníků, protože bych chtěl, aby u nás vznikala autentická autorská tvorba, která by reflektovala naši zbožnost a vztah s Bohem. Věřím totiž, že píseň je významné médium, jakýsi nosič nebo kapsle, ve které se toho dá na malém prostoru hodně sdělit a člověk ji může vytáhnout, když ji potřebuje.

Uvedu zkušenost, ze které mě dodnes mrazí. Měl jsem babičku, která mě vedla na začátku života k víře. Před pár lety zemřela. Byla už hodně nemocná a trpěla stařeckou demencí. Když jsem ji navštívil, ani nevěděla, kdo jsem, nedokázala už ani mluvit. Chtěl jsem ji ale potěšit, tak jsem jí zazpíval písničku z kancionálu a ona byla najednou schopná tu melodii zpívat se mnou. To byl zážitek, který mně nahnal husí kůži, protože jsem viděl, že píseň dokáže překonat i Alzheimera. Tak to je a kultura, ve které žijeme, nás formuje, ať chceme, nebo ne. A pokud máme možnost tvořit nové písně, které v sobě budou mít náboj povzbudit ve chvíli, kdy to bude potřeba, a přiblížit nám Ježíše, tak to může být velmi důležité.

Kolik procent příjmů Rosy aktuálně tvoří hudba? Určitě dnes převažuje literatura nad hudbou. A kromě jiného jsme také ještě vydávali filmy a zpěvníky. Změna názvu vydavatelství na Rosa Media vyjadřuje, že svět se mění. Jsou různé způsoby, jakými lidé komunikují, například přes sociální sítě, a já bych chtěl, aby Rosa byla komunikačním kanálem.

Jak se za dobu tvé práce v Rose změnila průměrná česká nebo slovenská kapela, která u vás vydává album? Dřív bylo zájmem kapely vydat desku, to se dnes změnilo. Dnes se zájem přesouvá na vytvoření videoklipu. To je tendence v celém hudebním průmyslu. Opouští se trend déle hrajícího média (CD), které umožňuje sestavit play list několika písní na ploše např. 60 až 70 minut. Dnes je důležitější mít písně, které prorazí do světa. Takže jsou kapely, které jsou slavné, album ještě nevydaly a mají jen pár písniček. Tím se změnila i práce v mediálním světě.

Před lety, když chtěla kapela vydat desku, musela sehnat peníze či vydavatele, aby udělala nahrávku v určité potřebné kvalitě. Zatímco dnes jsou natolik pokročilé technické možnosti, že dobrou nahrávku lze realizovat za mnohem nižšího rozpočtu v rámci home-studia. V této oblasti začali muzikanti šetřit a naopak investují do audiovizuálních projektů, tedy do videoklipů, což je drahé.

Kdybys měl zmínit svoje nejoblíbenější alba, která Rosa pod tvým vedením vydala, která by to byla? Co na nich máš rád? Nahrávka, která mně udělala velikou radost, bylo CD dětských písní. Natočili ji Brouci pod názvem Nemusím se bát. To byl projekt, který se také velmi dobře prodal a dostal se mezi lidi a do různých církví. Přinesl nový vítr na pole, které bylo dlouho neorané. Byla to kapela, kterou dala dohromady Tamar Tomošek z Českého Těšína. Přizvala k tomu velmi zkušené profesionální hudebníky. Natočila se dobrá deska, dostupná dětem, texty jsou hezké a hluboké, o víře, nejsou prvoplánové a děti je zpívají rády.

Druhá deska, která mi udělala radost, je od kapely Jedním srdcem. Hudebník