SLOVO
Žalm 62,3; Žalm 9,10
NEDOBYTNÝ HRAD text ZDENEK ŠPLÍCHAL ilustrace BRÁNA
S
nad každé dítě miluje pohádky. Řada z nich vypráví o princi, který se rozhodl zachránit princeznu uvězněnou někde ve vysoké věži. Princ ji vysvobodí, odveze si ji domů na svůj hrad a žijí spolu spokojeně až do konce života, tedy pokud se neobjeví nějaký drak, kterého princ samozřejmě zneškodní svým mečem. Hrad hrál v historii velmi důležitou roli. Sloužil jako domov, ochrana před nepřáteli a široko daleko budil respekt svou nedobytností. Svým způsobem můžeme hrad přirovnat například k manželství. Právě uprostřed těch nejužších vztahů můžeme zakoušet domov, ochranu, teplo rodinného krbu… Také manželství může na dálku budit dojem nedobytnosti. Avšak stejně jako se málo hradů zachovalo do dnešní doby, tak nějak podobně i dnes je mnoho manželských hradů spíše pobořených a zničených. Lidé dnes příliš nevěří na celoživotní, nádherné a rostoucí vztahy. Tím největším důvodem, proč tomu nevěříme, jsou naše osobní zkušenosti, příklady druhých, ale i to, že v životě až příliš spoléháme sami na sebe, na své možnosti, na svou lásku, na svůj hrad. Ovšem kam se to všechno vytratí během pár měsíců či let? Kde jsou naše počáteční vyznání lásky: Nikdy tě neopustím, vždycky tě budu milovat? Proč jsou dnes vztahy mnohokrát studené jako psí čumák? Jako houby po dešti se rozrostly manželské a psychologické poradny, kde člověk hledá pomoc ve složitých a zamotaných vztazích. Kde má člověk najít sílu
4
srpen–září 2020
Bůh je můj nedobytný hrad, mnou nikdy nic neotřese. (Ž 62,3) Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným. (Ž 9,10)
k tomu, žít hluboké vztahy, které nutně všichni potřebujeme? Sílu milovat, odpouštět, opět se zamilovat po dvaceti letech manželství, těšit se na sebe? Řešíme to často levnějším způsobem, stáhneme se do sebe, přestáváme komunikovat, nebo naopak začneme bojovat jeden proti druhému. Často utíkáme z manželství jako malí kluci, když rozbijí sklo. Ovšem ono to jde s námi dále – jakmile někde utečeme, po určitém čase se s podobnými problémy potkáme znovu.
Hrad můžeme svým způsobem přirovnat i k církvi. Je napsáno: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ (Matouš 16,18) To je nádherné zaslíbení pro Kristovu nevěstu. Církev má být místem, kde přebývá Boží přítomnost, pocit bezpečí, ochrany. Dokonce ani ďábelské šiky se církve nemohou dotknout. (1J 5,18) Uprostřed hradu církve dává Bůh vyrůst svému ovoci, jako je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. (Gal 5,22–23) Toto ovoce má zásadní vliv na to, aby se církvi dařilo a aby žila v úchvatné atmosféře. (Ž 133,1) Pokud k tomu všemu přidáme Boží moc vylitou skrze Ducha svatého (Sk 1,8), která chce církev provázet, zdá se, že je církev neohrožená. Avšak historie církve je poseta rozdělením, zánikem farností, sborů. Na celé řadě míst církev připomíná jakousi kulturní památku a mnohdy také karikaturu, kde vládne mrzutá nálada. Není světlem ani solí. Není známá tím, že zde přebývá živý Bůh. Býváme překvapeni, že i sám Bůh nazývá svůj lid obyčejnou nevěstkou, která svou pomoc hledá u dřevěných bůžků, kteří neumějí mluvit ani naslouchat. Není se co divit, že svět pohrdá církví, vysmívá se jí a mnoho věřících se jí vyhne a nechce být součástí církve viditelné. Toto závažné zjištění o stavu manželství a církve nás vede ke klíčovým otázkám. Má vůbec dnešní generace manželství naději? Má vůbec církev šanci na přežití? Osobně věřím, že ano. Ta naděje
