20/8-9

iNform

ilustrace design Ondřej Košťák | ročník 52 | cena 46 Kč

uvnitř

08 | 09 | 2020 brana.cb.cz

WORSHIP MODERNÍ TRENDY UCTÍVÁNÍ BOHA

inzerce

14. ročník ekumenického setkání lidí dobré vůle v rámci oslav vzniku Československé republiky

MODLITBA 28/10 ZA DOMOV 2020

„Žít ve společném domě“

Husův sbor ve Vršovicích Moskevská 34 Praha 10

„Komukoli můžeš prospět, prospívej rád.“ J. A. Komenský

VÁCLAV NECKÁŘ & KAPELA BACILY 15.00—16.30 KONCERT V KOMPONOVANÉM POŘADU SE ZAJÍMAVÝMI HOSTY V přímém přenosu České televize moderují Michaela Dolinová a David Frýdl Hosté Marta Kubišová / Martina Viktorie Kopecká / Jan Hábl / Lukáš Jurek / Marek Drábek / pěvecký sbor Pueri gaudentes Vstup volný na všechny akce, pokud není uvedeno jinak • Vstup do kostela bude umožněn pouze do 14.45

14.30—16.30 TVOŘIVÁ DÍLNA

17.00—18.00 BESEDA S HOSTY

pro děti a rodiče sborová budova

divadlo MANA

18.00—20.00 DIVADELNÍ PŘEDSTAVENÍ

„Země česká, domov můj?“ divadlo MANA / snížené vstupné

28/10—8/11/2020 VÝSTAVA DĚTSKÝCH VÝTVARNÝCH PRACÍ

v kostele

Organizuje

www.modlitbazadomov.cz

Děkujeme České televizi za realizaci přímého přenosu a Husovu sboru ve Vršovicích za spolupráci.

Ekumenická rada církví v ČR / Donská 5 / 101 00 Praha 10 / +420 271 742 326 / www.ekumenickarada.cz Hlavní mediální partner

Partneři

EDITORIAL

Milí čtenáři, Z OBSAHU 4

Slovo

Nedobytný hrad

6

Rozhovor

Tomáš Polívka:

Píseň dokáže překonat i Alzheimera

12 Téma

Worship – moderní trendy uctívání Boha

24

Rodina

Do roka a do dne

34

Diskuze

Emoce při bohoslužbách

PŘÍŠTĚ

Esoterika

Pavel Hošek a kolektiv autorů

TIRÁŽ BRÁNA, evidenční číslo E 5080 08–09/2020 Ročník Bratrské rodiny 52, Českobratrské rodiny 77 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 30. 8. 2020 – Vychází 10× ročně, cena 46 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík – bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák

v oblasti hudby jsem poslední laik, ale nedávno jsem se nechala vytáhnout na koncert. Konal se v kostele a daleko předčil všechno, co jsem od něj očekávala. Na hudební nástroje hráli Mistři s velkým M, texty šly do hlubiny, kde se duše potkává se svým Stvořitelem, a hlasy, zvláště při zpěvu mužského chorálu, byly jak mohutné chrámové sloupy vedoucí až do nebe. Měla jsem mrazení v zádech a v očích slzy. A nebyla jsem sama. Přála jsem si, aby to neskončilo.

Hudba je velký a neskutečně krásný dar. Je jako déšť – zasahuje všechny, i ty, kteří o ní nic nevědí. Zavlažuje srdce – a srdce má každý.

Je bohatstvím nesmírné hodnoty. Bůh ji dal lidem a to nejlepší, co mohou lidé s tímto darem dělat, je rozvíjet ho, rozmnožit a s díkuvzdáním ho ve chvále nabídnout zpátky Bohu – a lidem jako most, po kterém se dá dojít až k Němu.

Letošní druhé (a poslední) dvojčíslo se nese na linkách notových záznamů, ve znamení uctívání a chval – prostor jsme proto dali těm, kteří obdarováni hudebním nadáním zúročují svoji hřivnu ve službě Bohu a nám ostatním.

O víře v Krista, fenoménu chval a o církevní hudební scéně se dočtete už v rozhovoru s Tomášem Polívkou, ředitelem vydavatelství Rosa a nakladatelství Návrat domů. Samotné téma pak otevírá Tibor Máhrik, zkušený hudebník a kazatel. Nechte se tedy vtáhnout do světa křesťanské hudby a ostatními příspěvky v tematickém bloku obohaťte své zkušenosti o různé úhly pohledu na téma chval – od jejich skutečného významu přes historii, jejich tvorbu, aranži, kvalitu až po věčné dilema kancionál versus „zďovky“.

Hudba „prosákla“ také do reportáže, ve které se můžete na chvíli stát účastníky setkání dětského sboru Effatha, a nepřímo se dotkla i otázky v diskuzi, která se zaměřuje na emoce v církvi. Číslo je oproti běžnému rozsahu rozšířeno o čtyři strany.

Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web

– brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz

Tak ať celá země chválí Pána. Protože je dobrý. A ať ho chválí tak, jak si zaslouží.

Přejeme příjemné čtení.

Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800, (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA) Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

EVA ČEJCHANOVÁ

SLOVO

Žalm 62,3; Žalm 9,10

NEDOBYTNÝ HRAD text ZDENEK ŠPLÍCHAL ilustrace BRÁNA

S

nad každé dítě miluje pohádky. Řada z nich vypráví o princi, který se rozhodl zachránit princeznu uvězněnou někde ve vysoké věži. Princ ji vysvobodí, odveze si ji domů na svůj hrad a žijí spolu spokojeně až do konce života, tedy pokud se neobjeví nějaký drak, kterého princ samozřejmě zneškodní svým mečem.

Hrad hrál v historii velmi důležitou roli.

Sloužil jako domov, ochrana před nepřáteli a široko daleko budil respekt svou nedobytností. Svým způsobem můžeme hrad přirovnat například k manželství. Právě uprostřed těch nejužších vztahů můžeme zakoušet domov, ochranu, teplo rodinného krbu… Také manželství může na dálku budit dojem nedobytnosti. Avšak stejně jako se málo hradů zachovalo do dnešní doby, tak nějak podobně i dnes je mnoho manželských hradů spíše pobořených a zničených.

Lidé dnes příliš nevěří na celoživotní, nádherné a rostoucí vztahy. Tím největším důvodem, proč tomu nevěříme, jsou naše osobní zkušenosti, příklady druhých, ale i to, že v životě až příliš spoléháme sami na sebe, na své možnosti, na svou lásku, na svůj hrad. Ovšem kam se to všechno vytratí během pár měsíců či let? Kde jsou naše počáteční vyznání lásky: Nikdy tě neopustím, vždycky tě budu milovat? Proč jsou dnes vztahy mnohokrát studené jako psí čumák?

Jako houby po dešti se rozrostly manželské a psychologické poradny, kde člověk hledá pomoc ve složitých a zamotaných vztazích. Kde má člověk najít sílu

4

srpen–září 2020

Bůh je můj nedobytný hrad, mnou nikdy nic neotřese. (Ž 62,3) Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným. (Ž 9,10)

k tomu, žít hluboké vztahy, které nutně všichni potřebujeme? Sílu milovat, odpouštět, opět se zamilovat po dvaceti letech manželství, těšit se na sebe? Řešíme to často levnějším způsobem, stáhneme se do sebe, přestáváme komunikovat, nebo naopak začneme bojovat jeden proti druhému. Často utíkáme z manželství jako malí kluci, když rozbijí sklo. Ovšem ono to jde s námi dále – jakmile někde utečeme, po určitém čase se s podobnými problémy potkáme znovu.

Hrad můžeme svým způsobem přirovnat i k církvi. Je napsáno: „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ (Matouš 16,18) To je nádherné zaslíbení pro Kristovu nevěstu. Církev má být místem, kde přebývá Boží přítomnost, pocit bezpečí, ochrany. Dokonce ani ďábelské šiky se církve nemohou dotknout. (1J 5,18) Uprostřed hradu církve dává Bůh vyrůst svému ovoci, jako je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. (Gal 5,22–23) Toto ovoce má zásadní vliv na to, aby se církvi dařilo a aby žila v úchvatné atmosféře. (Ž 133,1) Pokud k tomu všemu přidáme Boží moc vylitou skrze Ducha svatého (Sk 1,8), která chce církev provázet, zdá se, že je církev neohrožená.

Avšak historie církve je poseta rozdělením, zánikem farností, sborů. Na celé řadě míst církev připomíná jakousi kulturní památku a mnohdy také karikaturu, kde vládne mrzutá nálada. Není světlem ani solí. Není známá tím, že zde přebývá živý Bůh. Býváme překvapeni, že i sám Bůh nazývá svůj lid obyčejnou nevěstkou, která svou pomoc hledá u dřevěných bůžků, kteří neumějí mluvit ani naslouchat. Není se co divit, že svět pohrdá církví, vysmívá se jí a mnoho věřících se jí vyhne a nechce být součástí církve viditelné.

Toto závažné zjištění o stavu manželství a církve nás vede ke klíčovým otázkám. Má vůbec dnešní generace manželství naději? Má vůbec církev šanci na přežití? Osobně věřím, že ano. Ta naděje

spočívá v živém Bohu. (1Tm 4,10) Bible, ta stará moudrá kniha, vypráví o Ježíši Kristu narozeném v Betlémě. On jako Syn Boží a Syn člověka byl znám tím, že dokázal smrt proměnit v život, nemoc obrátit ve zdraví, lidskou temnotu dokonale prosvítit. Kamkoliv vešel, tam s ním přišla obnova, život, nové možnosti – lidé dostávali novou chuť žít, nové odhodlání postavit se nepříteli.

Tento Ježíš je stále stejný, ačkoliv zemřel mučednickou smrtí na kříži za lidský hřích, smrt jej nemohla držet ve své říši, neměla na něj právo, vždyť byl bez viny. On musel naplnit Boží plán záchrany lidstva. Tento Spasitel světa třetího dne vstal slavně z hrobu a nyní sedí na trůnu v nebesích a žije. Má veškerou moc na nebi i na zemi. Jak by si nemohl poradit s našimi vztahy, když na něj vsadíme?

Proč by se s Ježíšem vůbec musela dostávat manželství do zásadních krizí? Proč by měla církev živořit, když byla povolána vítězit?

Jestliže se na Ježíše Krista zadíváme očima víry, už z dálky budí obraz nedobytnosti. Jen se pokusme číst evangelia a nechejme se nově nadchnout tím, kdo je Pán Ježíš. Je nádherné číst o tom, jak suverénně vládl každé zlé situaci, každé zlé okolnosti. A když zdánlivě prohrál svůj boj na kříži, byla to opět cesta k vítězství a záchraně lidstva. Je skvělé, když víme, že se náš Mistr v ničem nezměnil. Jak praví Písmo: „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“ (Žd 13,8) Pán Ježíš kdysi na zemi neustále zdůrazňoval: „Já a Otec jsme jedno.“ (J 10,30) Bible vypráví o Bohu jako o hradu nedobytném (Ž 46,12), vysokém (Ž 59,10), pevném (Iz 28,16). Kdo se zahledí očima víry na Ježíše Krista, vidí v něm i Otce nebeského. (J 12,45) Pán Ježíš Kristus představuje pro Boží lid nedobytný hrad. Mnoho vzácných lidí víry vyznalo: „Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad, mnou nikdy nic neotřese.“ (Ž 62,3) „Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným.“ (Ž 9,10) Je nádherné, když v Božím slově čteme

pozvání: „Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek.“ (Mt 11,28) Toto pozvání platí nám všem, kdo prožíváme těžké časy, kdo procházíme zkouškami, náročným a složitým obdobím.

Věřím, že přišel čas, abychom se na chviličku zastavili a přemýšleli o tom, kdo je náš Bůh. Chci dnes vyzvat všechna manželství, celou církev, nás všechny, abychom nikdy nezapomínali, že náš Spasitel Ježíš Kristus je Hrad nedobytný. K takovému Bohu přicházejme, abychom v něm nalezli své útočiště.

Manželství i církev má dnes mnoho nepřátel. Pán Ježíš Kristus je jediný, kdo zvítězil nad každým nepřítelem vztahů a Božího lidu, a proto nás všechny vyzývám, abychom se modlili ve svých domácnostech, ale i v církvi: „Vysvoboď mě od mých nepřátel, můj Bože, buď mi hradem proti útočníkům.“ (Žalmy 59,2) Ať je nám vlastní rada do života: „Kdo se třese před lidmi, ten klade sobě léčku,

kdo však doufá v Hospodina, má v něm svůj hrad.“ (Př 29,25) Na závěr bych rád podtrhl tyto pravdy: 1. Pán Ježíš je naším nedobytným hradem.

2. Držme toto poznání a vyznávejme ve svých modlitbách, kým je pro nás náš Spasitel.

3. Přicházejme ke Kristu se svými trápeními, tento Hrad se chce stát naším útočištěm.

4. Nezapomínejme na to, kdo je náš Bůh, ať se děje cokoliv.

5. Volejme k Pánu v čas soužení, aby se stal naším hradem proti útočníkům.

6. Nechejme si poradit, není čas se bát lidí, ale čas doufat v Hospodina.

Jestliže nám výzvy Božího slova přirostou k srdci, pak můžeme čekat, jak se Pán Ježíš bude přiznávat. Naplní se tím při nás název dnešního poselství, a to: Bůh je náš nedobytný hrad.

■

ZDENEK ŠPLÍCHAL (1969) Pochází z nevěřící rodiny, je ženatý a má čtyři děti.

Byl kazatelem ve dvou sborech Církve bratrské (Děčín, Plzeň). V současné době se společně s ostatními pokouší založit druhý sbor v Plzni CB Návrat. Členové našeho plzeňského sboru dobře vědí, že když se chystá nějaká svatba, kazatel bude mít s velkou pravděpodobností k dispozici nějakou ukázku. Jednu takovou malou si připravil i pro čtenáře časopisu Brána. V Bibli čteme o mnoha příkladech, kdy se nám Bůh představuje nejrůznějšími způsoby. Tato kolikrát jednoduchá představení ve skutečnosti reprezentují hluboké pravdy, které mohou mít zásadní vliv na naše životy. Mohou být pro nás ohromnou inspirací.

Jestliže se nám Bůh ve svém Slově představuje například jako Hrnčíř, Skála, Štít, Ženich atd., pak se nám tímto způsobem chce nejen přiblížit, ale také chce s námi sdílet, kým pro nás je. Lepší porozumění, kdo je vlastně náš Bůh, nám pomáhá důvěřovat v těžkých dobách.

Vstoupili jsme do doby, kdy se náš svět všelijak houpe. My lidé nestačíme hasit požáry na celé řadě front. Věřím, že přišel čas, abychom se utíkali do bezpečí, kterým se pro nás může stát Nedobytný hrad, náš dobrý Bůh.

Dovolte, abych se s vámi podělil o velmi jednoduché poselství, které je inspirováno právě starodávným obrazem nedobytného hradu.

2020 srpen–září

5

ROZHOVOR

PÍSEŇ DOKÁŽE PŘEKONAT I ALZHEIMERA ptal se BRONISLAV MATULÍK foto BRONISLAV MATULÍK a ARCHIV UNITED

Řekli o něm, že nemá hudební talent – pak jako člen dětského sboru koncertoval po Evropě a dnes je Tomáš Polívka majitelem hudebního vydavatelství Rosa Media.

O křesťanské hudbě má co říct...

C

hceme-li se dnes bavit o křesťanské hudbě, začněme nejprve u tvého křesťanství. Čím tě uchvátil Kristus a jak ses ty k němu, nebo spíš on k tobě dostal?

Patřím do kategorie sborových dětí. Vyrostl jsem v rodině částečně věřící a zásadní roli v mém životě sehrála babička. Četla mi z Bible a modlila se se mnou. Duchovní domov, ve kterém jsem vyrůstal, byla Bratrská jednota baptistů v Praze na Vinohradech.

Zpětně viděno bylo vlastně docela dobré, že jen polovina z mé rodiny patřila k církvi. Tatínek ani děda nebyli praktikujícími křesťany a já jsem si už jako dítě mohl vybrat, jestli půjdu v neděli ráno do kostela, anebo to zatáhnu, zůstanu doma a budu se v televizi dívat na oblíbené Studio Kamarád. Zvolil jsem cestu s maminkou a babičkou do kostela, i když jsem ne všemu rozuměl a bohoslužba pro mě byla dost často dlouhá a někdy i nudná. Cítil jsem ale, že tam mám být.

Zároveň jsem už ve svém raném dětství respektoval Boha a nikdy jsem nepochyboval o jeho existenci. Pamatuji si i na zážitky, když mně babička učila modlit se Otčenáš, že jsem pak měl potřebu se ještě modlit sám vlastními slovy a ještě něco Pánu Bohu říct. Cítil jsem, že se nemodlím jen

6

srpen–září 2020

sám pro sebe, ale že je zde někdo, kdo mé modlitbě naslouchá.

To byly podstatné zážitky z počátku života, ale pak muselo dojít k transformaci dětské víry v dospělou. To se stalo jak?

Určující roli v tom sehrála mládež a vrstevníci, se kterými jsem ve sboru vyrůstal. Byli jsme čtyři kluci, blízcí přátelé, ze kterých se pak ve věku kolem 19 let stali vedoucí mládeže. Společně jsme prožívali, že nemáme moc velkou oporu ve sboru u starší generace. Toužili jsme lidem sloužit, ale protože nás nikdo nevedl, museli jsme si pomoct sami. To bylo náročné a zároveň klíčové.

Spolu jsme začali objevovat, kdo Bůh doopravdy je a k čemu nás volá. Objevili jsme také to, že jsou a duchovní věci, které se nezjevují jednotlivcům, ale jen ve společenství. Všichni jsme se pak vydali Pánu Bohu do služby, i když každý jinak.

Nedá mi to, abych se ještě jednou nezeptal, čím tě tedy Kristus uchvátil a fascinuje?

Výchovou ve sboru jsem měl daný obraz Boha, ale ten byl v něčem zkreslený. Musel jsem se začít setkávat s Kristem osobně a nějak jinak než dřív.

To se začalo dít v mládežnickém věku a v rané dospělosti.

Vyrostl jsem v prostředí praktického evangelia.

Věřil jsem, že když ho vyznám, budu zachráněn, ale pak jsem si uvědomil, že moje víra je jakýsi systém.

Takže jsem úplně nerozuměl, co to znamená mít osobní vztah s Kristem na emocionální rovině. Začal jsem to hledat a Pán mi dal prožít několik důležitých až charismatických zážitků. Poznával jsem, že je Ježíš skutečně přítomný, že je velmi, velmi mocný, chce být v mém životě a já chci být s ním.

Důležitou roli pro mne pak hrála četba C. S. Lewise a jeho Letopisů Narnie. Četl jsem ji

ne jako dítě, ale až ve 24 letech, a nesmírně mě to zasáhlo. Prostřednictvím Narnie jsem začal více chápat Ježíšův charakter. Říkal jsem si: to je ten Ježíš, v kterého chci věřit, kterého vyhlížím, který mě má rád, nechce mne soudit a je zároveň neuchopitelný i podivuhodný. Je také divoký, přichází, kdy chce, skrývá se před člověkem. Někdy mluví jasně, jindy skrytě a někdy vůbec… Takto poznávám Boha, uchvacuje mě. Vypráví příběh, kterého se chci účastnit, ale zároveň mám před ním respekt.

Kořeny máte s manželkou v Bratrské jednotě baptistů, ale nyní budujete nezávislý evangelikální sbor Společenství křesťanů Klecany. Jak se v něm angažujete a jakou muziku v něm provozujete?

Moje žena vystudovala Evangelikální teologický seminář a pokračovala na Evangelické teologické fakultě. Angažuje se tedy jako kazatelka sboru a já mám za úkol vedení bohoslužeb, modliteb, chval,

ale také občas kážu. Hudba, kterou ve sboru provozujeme, je jednoduchá, protože většinou hraju na kytaru jen já sám. Zpíváme současné chvály a snažím se, aby texty písní liturgicky zapadaly k tématu a do celé bohoslužby.

TOMÁŠ POLÍVKA (1980) Křesťan, ředitel vydavatelství Rosa a nakladatelství Návrat domů. Mimo práci v Rose a Návratu je také zapojen v organizaci Festivalu UNITED. Je ženatý a s manželkou Hankou mají 3 malé princezny. Spolu s několika přáteli založil v roce 2015 nezávislý evangelikální sbor Společenství křesťanů Klecany.

Zaujalo mě, že tvá manželka je kazatelka. Je to v rámci Bratrské jednoty baptistů, ke které máte zřejmě stále nejblíž, něco standardního, nebo naopak naprosto výjimečného?

Už několik let v BJB nejsem, i když tam mám řadu přátel a baptistické pojetí církve je mi velmi blízké. Řekl bych, že v BJB je role žen v církvi téma, o kterém se poslední dvě dekády hovoří, ale většina místních sborů spíše zastává názor, že některé církevní služby jsou vyhrazeny pouze mužům.

Součástí našeho sboru v Klecanech jsou také členové Církve bratrské z Prahy Šeberova. Pokud je mi známo, v CB je situace obdobná, téma žen v církvi se diskutuje, ale v žádném sboru není

→

2020 srpen–září

7

ROZHOVOR

správkyní žena. Přitom je zajímavé, že v řadě tradičních církví, kde je dokonce nemyslitelné, aby žena kázala, vedou ženy besídku, což je pro mě stejně závažné jako kázání. Řekl jsi, že ve sboru vedeš chvály.

Co tento termín pro tebe znamená?

Kniha žalmů z třetiny obsahuje žalozpěvy, což je také vyjádření emocí, ale opačných než jsou chvály. Je v bohoslužebném prostředí, kde se zpívají především chvály a jinak se ani písničkám neřekne, prostor autenticky prožívat ještě i něco jiného než jen nadšení, radost a úžas nad vyvýšeným Bohem?

Chvály jsou fenomén, který se v církvi objevil v 60. letech 20. století v Americe s hnutím Jesus People. Pro mě chvály do bohoslužby přinášejí a legalizují emocionální spiritualitu, pro kterou v tradičních reformovaných a evangelikálních sborech jako by nebylo místo. Takže chvály, to je vykročení k Bohu skrze emocionální sebeodevzdání.

Myslím, že ano, zvláště když se podíváme na chvály, které vznikaly v 90. letech minulého století. Z velké části jsou komponovány v molové tónině. Nachází se v nich vyznání, že Bůh je dobrý, ale hodně převládá smutný tón, jakési povzdechnutí, že k Bohu sami nedosáhneme. Tam je poměr radostných a melancholických písní vyrovnaný.

HLEDÁM AUTENTICKOU ODPOVĚĎ PŘÍTOMNÝCH, AŤ PŘI ZPĚVU SEDÍ, NEBO STOJÍ S RUKAMA ZDVIŽENÝMA K NEBI.

Za svou církevní kariéru jsem pochopil, že existují lidé, pro které jsou chvály velmi důležité, je to jejich nastavení a dominantní prožívání Boží blízkosti skrze takový druh zpěvu.

Já sám se chválám věnuji a hraju je.

Začal jsem v mládeži a prošel jsem určitým vývojem, takže mám na chvály svůj vlastní názor. Když ale vedu bohoslužbu, usiluji o to, aby tam bylo vyjádření zbožnosti jak emocionální, tak racionální. Emoce mají své místo a svou hloubku, ale zároveň sleduji obsah sdělení těchto písní, zda vypovídají o Božím charakteru, jestli obsahují teologické sdělení atp.

Proto když jsem kdekoliv vedl chvály, nikdy jsem netoužil po tom, aby tam všichni stáli s rukama nahoře. Protože by to znamenalo, že všichni dělají stádově jednu a tutéž věc. Ale hledám autentickou odpověď přítomných, ať při zpěvu sedí, nebo stojí s rukama zdviženýma k nebi.

Obojí je vyjádření svobodného vztahu s Bohem.

8

srpen–září 2020

Když se ale podíváme na současnou angloamerickou produkci, která je dnes v evangelikálních sborech dominantní, jako jsou písně z Bethel Church, Jesus Culture, Hillsongu, převažují pozitivně laděné písně v durových tóninách, melancholické písně u nich moc nenajdeme.

Osobně mne nesmírně zaujala britská kapela Delirious?, u nich jsem viděl vyvážené emoční spektrum. V roce 2005 na konferenci chval, která se jmenovala Extravagant Worship Conference, mě silně oslovil jeden zážitek. V Apollo Theatre bylo asi pět tisíc lidí. Začala hrát kapela Hillsong – napumpovaná atmosféra, pop-rockový worship, všichni stáli a chválili Boha… Já jsem byl spíš v roli pozorovatele a říkal jsem si: hezké, ale je to autentické? Oslavujete Boha, ale nakolik je to jen zábava pro vás?

A pak nastoupili Delirious?, kteří pracovali s publikem úplně jinak. Nikoho v publiku nehecovali. A pak se dostali k písni, kterou uvedl Martin Smith slovy: „Stalo

se nám v církvi, že zemřel náš dobrý přítel a nám je to líto.“ Načež zazpívali písničku, jejíž text byl o příliš vysoké hoře na to, aby ji člověk dokázal slézt. Chyběl v ní jakýkoliv happyend. Seděl jsem někde nahoře v 30. řadě a koukal se na dav pod sebou. Všichni seděli a naslouchali této velmi smutné písni… Ale viděl jsem i několik lidí uprostřed tisícového davu, jak stojí s rukama nahoře, a říkal jsem si: Toto mě zajímá, tady jsou lidi, kteří se svým postojem těla vztahují k Bohu. To je něco hlubokého, co patří do církve.

Hraješ na kytaru, vedeš chvály.

Jak ses dostal k muzice?

Já jsem původně hudební antitalent, alespoň podle jedné kantorky. Na lidovou školu umění mě nepřijali pro nedostatek talentu. (úsměv) Paní učitelka tehdy přede mnou řekla rodičům, že něco ve mně je, ale mají více talentovaných dětí a nemá cenu u mě tuto stránku rozvíjet. Když jsem se ale pak setkal s písničkami od Beatles nebo z naší folkové scény, emocionálně mě oslovovaly, a tak jsem si je doma ve sprše začal vyřvávat.

V 11 letech jsem pak byl překvapivě v konkurzu vybrán do dětského pěveckého sboru Rolnička. Pod vedením sbormistra Karla Virglera jsem v tomto sboru strávil následující čtyři roky. Dostal jsem se do hlavního sboru, koncertoval v Itálii, ve Francii, např. ve štrasburské katedrále, zpíval jsem u nás v Obecním domě, v Rudolfínu atd. Od jednodušších sladeb jsme se propracovali i k velmi těžkým věcem, jako např. k Benjaminu Brittenovi, k Mendelssohnovi i k našemu Petru Ebenovi, který nás přímo v Rudolfinu doprovázel na varhany, což byl super zážitek. A tam jsem svůj vztah k hudbě skutečně získal a prohloubil.

Ale teprve v mládeži jsem se jako samouk naučil hrát na kytaru, na kterou hraju dodnes.

Povídáme si především o křesťanské soudobé hudbě, ale existuje skutečně něco jako „křesťanská hudba“? Není hudba prostě dobrá nebo špatná?

komunikují, například přes sociální sítě, a já bych chtěl, aby Rosa byla komunikačním kanálem.

Jak se za dobu tvé práce v Rose změnila průměrná česká nebo slovenská kapela, která u vás vydává album?

Křesťanská hudba je ta, která se identifikuje s křesťanskou kulturou. Pro mě je to taková hudba, kterou vydávají křesťanská vydavatelství a která je specifická tím, že její autoři a interpreti se hlásí svými myšlenkami a vyznáním ke křesťanství. Jejich texty reflektují mimo jiné i jejich vztah k Bohu – více či méně explicitně. V chválách to bývá jednoznačné vyznání, ale třeba surfařská americká kapela Switchfoot, o níž se ví, že to jsou všechno věřící kluci, má ve svých textech křesťanství zabaleno do poetických metafor a vůbec to není prvoplánová záležitost.

Jsi majitel firmy Rosa Media. Poslední příspěvek propagující hudbu na vašem internetovém profilu se datuje k listopadu 2019. Má v roce 2020 u nás ještě vůbec smysl provozovat křesťanské hudební vydavatelství?

V současné době křesťanské vydavatelství není obchodní model. Hudební průmysl zažil v minulých dekádách obrovský nárůst a nyní obrovský pokles, který je zaviněn změnou distribuce.

To, co mě ale nyní velmi zajímá, je vytvoření jakési komunity věřících hudebníků, protože bych chtěl, aby u nás vznikala autentická autorská tvorba, která by reflektovala naši zbožnost

a vztah s Bohem. Věřím totiž, že píseň je významné médium, jakýsi nosič nebo kapsle, ve které se toho dá na malém prostoru hodně sdělit a člověk ji může vytáhnout, když ji potřebuje.

Uvedu zkušenost, ze které mě dodnes mrazí. Měl jsem babičku, která mě vedla na začátku života k víře. Před pár lety zemřela. Byla už hodně nemocná a trpěla stařeckou demencí. Když jsem ji navštívil, ani nevěděla, kdo jsem, nedokázala už ani mluvit. Chtěl jsem ji ale potěšit, tak jsem jí zazpíval písničku z kancionálu a ona byla najednou schopná tu melodii zpívat se mnou. To byl zážitek, který mně nahnal husí kůži, protože jsem viděl, že píseň dokáže překonat i Alzheimera. Tak to je a kultura, ve které žijeme, nás formuje, ať chceme, nebo ne. A pokud máme možnost tvořit nové písně, které v sobě budou mít náboj povzbudit ve chvíli, kdy to bude potřeba, a přiblížit nám Ježíše, tak to může být velmi důležité.

Kolik procent příjmů Rosy aktuálně tvoří hudba?

Určitě dnes převažuje literatura nad hudbou. A kromě jiného jsme také ještě vydávali filmy a zpěvníky. Změna názvu vydavatelství na Rosa Media vyjadřuje, že svět se mění. Jsou různé způsoby, jakými lidé

Dřív bylo zájmem kapely vydat desku, to se dnes změnilo. Dnes se zájem přesouvá na vytvoření videoklipu. To je tendence v celém hudebním průmyslu. Opouští se trend déle hrajícího média (CD), které umožňuje sestavit play list několika písní na ploše např. 60 až 70 minut. Dnes je důležitější mít písně, které prorazí do světa.

Takže jsou kapely, které jsou slavné, album ještě nevydaly a mají jen pár písniček. Tím se změnila i práce v mediálním světě.

Před lety, když chtěla kapela vydat desku, musela sehnat peníze či vydavatele, aby udělala nahrávku v určité potřebné kvalitě. Zatímco dnes jsou natolik pokročilé technické možnosti, že dobrou nahrávku lze realizovat za mnohem nižšího rozpočtu v rámci home-studia. V této oblasti začali muzikanti šetřit a naopak investují do audiovizuálních projektů, tedy do videoklipů, což je drahé.

Kdybys měl zmínit svoje nejoblíbenější alba, která Rosa pod tvým vedením vydala, která by to byla?

Co na nich máš rád?

Nahrávka, která mně udělala velikou radost, bylo CD dětských písní. Natočili ji Brouci pod názvem Nemusím se bát.

To byl projekt, který se také velmi dobře prodal a dostal se mezi lidi a do různých církví. Přinesl nový vítr na pole, které bylo dlouho neorané. Byla to kapela, kterou dala dohromady Tamar Tomošek z Českého Těšína. Přizvala k tomu velmi zkušené profesionální hudebníky.

Natočila se dobrá deska, dostupná dětem, texty jsou hezké a hluboké, o víře, nejsou prvoplánové a děti je zpívají rády.

Druhá deska, která mi udělala radost, je od kapely Jedním srdcem. Hudebník

→

2020 srpen–září

9

ROZHOVOR

a producent Viliam Sandor je velmi posunul dopředu. A samozřejmě musím zmínit i desku Shirim Ashirim, která mě baví hudebně a tvořivě, ač je z jiného ranku.

Jsou to chvalozpěvy mesiánských židů pojaté ve stylu world-music. A konečně bych zmínil Jindru Černohorského, adventistického kazatele, který má blízko k citlivé folkové tvorbě. Jeho desku produkoval Boris Carloff a myslím, že se opravdu povedla.

Jak vnímáš volně dostupnou křesťanskou hudbu na internetu? Je to přínos, nebo komplikace?

V rámci byznysu to je komplikace, ale já mám na mysli posluchače. Když se prodávala CD a před tím LP, velký bonus spočíval v tom, že hudba se lépe dostávala k lidem. Jako student jsem si vydělával nějaké peníze a bylo pro mě důležité poslouchat dobrou hudbu. Kupoval jsem si tedy CD a o nich jsem se bavil se svými spolužáky. Říkali jsme si, co máme, půjčovali jsme si Led Zeppeliny, kluci se mě ptali, co je to Ram Adonai… No a já jsem jim říkal, že to je křesťanský rock and roll a že je to fakt dobrý!

Dnes si myslím, že se hudba ztrácí ve světě přehlceném informacemi. Ta dostupnost je výborná, během několika vteřin si pustíte cokoliv na YouTube nebo jiné platformě, ale je těžké se v tom orientovat. Dříve jste se těšili na nové cédéčko, jeho poslech – to byla událost. Dneska se hudba dostává tak nějak do pozadí jako kulisa k vizuálním věcem nebo počítačovým hrám.

Možná jsme ale na nějaké dějinné křižovatce a církev může sehrát důležitou roli, jako ji sehrávala v dřívějších dobách, uvidíme.

Co se týká autorské tvorby – vybavuješ si nějaké písně českých a slovenských autorů z posledních let, které by „zlidověly“? Nežijeme už jen z převzatých melodií opatřených mnohdy krkolomně přeloženými texty?

To je obrovský problém a skvělá výzva zároveň. Vidím veliký propad od toho, co

10

srpen–září 2020

zde vznikalo na začátku 90. let minulého století – tehdejší tvorba byla svou kvalitou i kvantitou nesrovnatelná s tím, co vznikalo po roce 2000. Teď tady není tolik kvalitních a inspirativních písní, které by si našly cestu i do liturgie. Je jich doslova jen pár. Je to dáno i tím, že tehdy zde byla mnohem větší a navzájem si bližší komunita hudebníků, v níž tvořili. Byla tu například konference Hrajme dobře a zvučně, byli zde lidé z různých církví, kteří spolupracovali. A to je potřeba i dnes.

Samozřejmě se nebráním překladům a přebírání písní ze zahraničí, koneckonců to je realita. My jsme v Rose vydali už tři zpěvníky překladů zahraničních chval Ty jsi důvod. Ovšem má to svá úskalí. Jsem velmi kritický k textům přeloženým například z angličtiny, a kdybych mohl, tak bych některé písně snad i zakázal překládat. Protože původní píseň je vystavěna na jiný jazyk, takže není možné ji dobře přeložit to češtiny nebo slovenštiny.

A v čem tedy konkrétně vidíš největší problém českých překladů z britské a americké provenience?

V deficitu schopnosti pracovat s jazykem.

Máme výborné hudebníky, výtvarníky,

ale máme velmi málo lidí, kteří dovedou dobře pracovat s jazykem, s poezií a kteří dovedou používat básnické prostředky.

To je symptomatické pro dnešní mladou generaci, které se jazyk postupně rozpadá, nečtou tolik, nemají jazykovou citlivost, a tím ani nemají z čeho brát.

Problém je samozřejmě v tom, že přeložení básně je velmi náročná disciplína.

Aby báseň neztratila zvukomalbu, aby básnické prostředky v překladu fungovaly jako v originále, to chce velkou zkušenost a znalost řemesla. A u hudby je to ještě těžší! Protože angličtina může natahovat slabiky, jak chce, je u ní daleko větší možnost hrát si s nějakým důrazem. Naproti tomu čeština má přízvučné a nepřízvučné slabiky, má krátké a dlouhé samohlásky, se kterými nejde nic udělat. A to je nesmírně omezující, pokud je nárok majitele práv na písničku ten, že se nesmí sahat do melodie a že smysl textu musí zůstat stejný. Takže některé překlady žel končí jako paskvil.

A pak tu vstupuje do hry ještě jeden element. Ve sboru hrají většinou mladí lidé, kteří hledají nějaké své vzory a chtějí je napodobovat. Takže nebezpečí spočívá v tom, že křesťanské hudební skupiny se

fakt snaží hrát a zpívat jako Hillsong – přebírají jejich písně, snaží se je nějak překládat, ale vůbec nehledají sami sebe a svou autenticitu.

Takže se shodneme na tom, že nová česká tvorba je nezbytnost.

Určitě, ale je třeba říci, že nepřijde sama od sebe. Ale protože věřící populace v naší zemi není velká, musíme hledat

– jako bychom Pána Boha za něco chválili, že je hodný… No a na Slovensku jsou na velmi slušné úrovni, co se týká zpracování hudby i vizuálních projevů. U nás je těch vlaštovek méně…

Jsi také jedním z organizátorů Festivalu UNITED. Letos se kvůli koronavirové pandemii neuskutečnil, ale připravili jste náhradní program…

K TEXTŮM PŘELOŽENÝM Z ANGLIČTINY JSEM KRITICKÝ A KDYBYCH MOHL, TAK BYCH NĚKTERÉ PÍSNĚ SNAD I ZAKÁZAL PŘEKLÁDAT.

cesty, jak mladé autory a křesťany stimulovat k tvorbě. Jak jim dát volnost, inspiraci a zároveň je vést k tomu, aby byli ochotni se rozvíjet, přijmout kritický náhled a naučit se i řemeslo – ať v hudbě, či v textu. A taky uznat, že to třeba neumí, takže když jim nejde psát dobré texty, musí nalézt jiného textaře, který má nejen talent, ale zvládá i ono řemeslo. Stejně tak potřebuju dobrého zvukaře nebo producenta.

Za co bys české a slovenské autory pochválil a co bys jim naopak ze své zkušenosti doporučil?

Mám neskutečnou radost, když někdo dokáže oslovit sekulární publikum svými písněmi, v nichž autenticky hovoří o svém životě s Bohem. To je pro mě nejvyšší meta. Možná bych mohl jmenovat Simonu Martausovou, která si říká Sima. Hluboce věřící slovenská katolická gospelová zpěvačka a herečka, která ve své tvorbě reflektuje vlastní duchovní život. Patří ke slovenské popové scéně, vyprodává velké haly.

Fenomén chval na Slovensku je velmi zajímavý. Oni užívají termínu gospel, což se mi líbí o něco víc než naše chvály. V češtině mám s tímto slovem trochu problém

Mám radost, že se festival přece jen konal v původním termínu, i když v jiné podobě – ve formě UNITED online. Z části byl vysílán televizí Noe a z části přes sociální média s ambicí, aby se po celé republice mladí lidi spojili a byli s námi.

Pozvali jsme české a slovenské kapely a muzikanty jako například Beátu Hlavenkovou s Oskarem Tórökem, Nenadarmo, Isaac Records, Timothy, Adonai a jiné. Zahraniční hosty jsme si přebookovali na příští rok.

Příprava byla velmi náročná, protože všechno, co jsme měli nachystané, jsme museli dát pryč. Byl to rok práce a my jsme v květnu začínali znovu se snahou o co největší interaktivitu.

Jaký vidíš význam takového festivalu a co připravujete na příští rok?

Jsem velmi vděčný Pánu Bohu, že jsem dostal možnost se na tomto festivalu podílet. Pro mě je jeho význam v setkávání s lidmi. Už při přípravě a realizaci se potkávají křesťané z různých církví, což je skvělé. Je to přirozená ekumena, ke které se Pán Bůh přiznává, což přináší i vedlejší plody. Například na katolické charismatické konferenci jsem viděl svědčit

adventistického kazatele, který na hlavním programu sklidil „standing ovation“!

Byl jsem velmi dojatý a říkal jsem si: tohle je díky našemu festivalu…

Festival UNITED ale nepřináší jen skvělé ekumenické vztahy, vede také křesťany, kteří se na festivalu setkávají s jinou spiritualitou, aby více do hloubky reflektovali svou vlastní víru.

Zkusil bys odhadnout, jak bude vypadat československá křesťanská hudební scéna v roce 2030? Znamená tento výhled pro tebe spíš naději, nebo obavy?

Mám naději, protože zde vyrůstá úplně nová generace, která už vůbec nezažila komunistickou totalitu a vymanila se z područí toho, čemu se říkalo normalizace. To bylo zlo, které zničilo myšlení velikého množství lidí i v církvi, bylo to zajetí strachu, apatie a autocenzury. Lidé se báli vystoupit z řady, vlastní názor byl trestaný. Přistřihli svou kreativitu, vášeň i touhu pro dobrou věc a nechtěli riskovat.

A v naší společnosti ten odkaz normalizace pořád ještě žije, jsme tím postižení.

Ale já věřím, že nová generace, která bude žít beze strachu a bude více kosmopolitní, přinese dobré plody.

■

inzerce

Nabízíme k prodeji rozlehlou zemědělskou usedlost v krásném prostředí Vysočiny, v obci Kozlov asi 6 km od Ledče n. S. Celková výměra pozemků je 4,87 ha.

Všechny pozemky jsou v jednom celku a navazují na usedlost. Ideální pro chov koní a agroturistiku. Dům je k celkové rekonstrukci. Možnost přikoupení lesa o výměře 1,71 ha a pronájmu dalších cca 15 ha pozemků.

Bližší informace k nemovitosti: statekkozlov.webnode.cz tel. 730 572 993 e-mail: rados7@centrum.cz

2020 srpen–září

11

TÉMA

MODERNÍ TRENDY UCTÍVÁNÍ BOHA

WORSHIP text TIBOR MÁHRIK a KOLEKTIV AUTORŮ foto UNSPLASH a ARCHIV

Worship, gospel, chvály – ať už se uctívání Boha hudbou nazývá jakkoli, znělo na Zemi od dob Júbala, prapraprapravnuka Kainova, u Rudého moře v podání Mojžíšovy sestry Mirjam, chvály stoupaly ze srdce krále Davida – a mohutně budou znít i ve chvíli, kdy si Beránek přijde pro svou církev.

Chvály nikdy nezaniknou. Proto stojí za to vědět o nich víc.

CHVÁLY JAKO NIAGARA Na závěrečném programu největšího křesťanského

open air festivalu Campfest v Tatrách před pár lety jsem zažil několik inspirativních momentů.

V hlavním stanu s účastí přes pět tisíc lidí nás vedoucí chval přivítal s tím, že bude „potřebovat naše ruce“ a „povede nás do Boží přítomnosti“.

Promyšlené aranžmá, dokonalá světla a stroje na mlhu rychle vytvořily skvělou atmosféru srovnatelnou s jakýmkoliv kvalitním sekulárním koncertem. Dívenky tančící s vlajkami by vytvářely poměrně zajímavou choreografickou kulisu, kdyby se nejednalo o duchovní boj, který vedly ve prospěch nás ostatních. Potíž byla v tom, že některé písně téměř nikdo nezpíval a ani já jsem neuměl identifikovat melodii, i když už běžela druhá sloka.

Jiné písně zpívali téměř všichni a byla to skutečná síla! Pak přišel řečník a po kázání nám všem oznámil, že „vedle ve stanu nás čeká Bůh“, a tedy kdo chce, může tam hned po programu jít a setkat se s Bohem, mluvit s Ním, s čímž mu pomůžou pastorační teamy, které jsou tam pro něj…

Můj vnitřní svět se roztrhl na několik fragmentů. Jelikož jsem znal drtivou většinu účinkujících, mám je rád a vážím si jejich služby na vinici Páně, ponořil jsem se do sebe a snažil se před Bohem hledat odpovědi na otázky, které se valily jako povodeň. Skutečně nás bratr X se svou kapelou má přivést do Boží přítomnosti? Na co jsou mu moje ruce, proč je potřebuje? Jestli nás Bůh čeká ve vedlejším stanu, je vůbec v tomto největším, kde jsme ho zrovna uctívali? Jak ukotvit mávání vlajkami coby duchovní bitvu do textů Bible? Co mám dělat s písní, která je nezpívatelná? Jak unést afekt zpěváků? Co s textem písně, který je teologicky – dle mého – za čárou? A nakonec jak to všechno sladit s tím, že některé písně jsou nádherné, strhující a jejich produkce může být v mnoha ohledech vzorem a inspirací pro sekulární koncerty?

Stovky mladých odcházely domů povzbuzeny ve víře a s nadšením sloužit Pánu Bohu.

Byl to najednou slušný klastr pohledů, rovin uvažování a perspektiv vnímání toho, co zasáhlo můj vnitřní svět, který pořád usiluje o koherentní a konzistentní obraz světa. Worship je kontroverzní

fenomén a diskuze o něm probíhá nejen v Bráně a v našich sborech, ale napříč celým světem. Při uvažování o něm nám může být nápomocné, podíváme-li se na něj z historického, teologického, sociologického a psychologického hlediska.

Historie nezná zmražení Napětí mezi obsahem (neměnné evangelium) a formou (liturgické variace víry) tvoří důležitý interpretační klíč porozumění dějin. Život nelze zastavit a vyhrává ten, kdo nalezne Boží porozumění novým jevům – implementuje do své praxe to, co implementovat lze, a odmítne to, co implementovat nelze. Jak to ale rozlišit „teď“?

Biblická teze „být ve světě a nebýt z tohoto světa“ představuje v každé době velkou výzvu.

Již historie z období patristiky je plná bizarních příkladů, například zda snoubenci mohou nebo nemohou nosit snubní prstýnky. Tertulián (155– 240) usiloval o čistotu církve a zásadně odmítal prstýnky z důvodu znamení pohanství tehdejší kultury. Až Chrysostom (347–407) váhou své autority dlouhotrvající konflikt vyřešil tím, že dal souhlas k nošení prstýnků s tím, že jejich smysl ukotvil do křesťanského vnímání světa. Dnes nám to připadá směšné, ale potkat někoho z té doby, vyslechli bychom vášnivé argumenty na jedné i druhé straně.

Jak jinak – oba tábory by argumentovaly Písmem.

A co hudba? Církev se šířila v řeckém kulturním prostředí. Není divu, že už gnostikové a ariánští teologové (2. století) psali své písně v řečtině a cílevědomě do nich vkládali své teologické důrazy, takže ty se v helénském prostředí brzy staly hity své doby. Taky Efrajim Syrský (307– 373) psal své „worshipy“ v řečtině, i když s jasným poselstvím ve prospěch syrské ortodoxie.

I rané latinské písně měly stejný základ převzatý z oblíbených pohanských nápěvů a kompozičních modulů. Tyto písně se velice dobře ujímaly v kulturním prostředí všude tam, kam církev šířila svoji jedinečnou zvěst evangelia. Církev rostla.

Napětí mezi „pohanským“ a „křesťanským“ charakterem liturgických forem, hudbu a zpěv nevyjímaje, se značně zintenzivnilo v postkonstantinovské

PhDr. Ing. TIBOR MÁHRIK, Ph.D. (1961) Od roku 1991 působil jako kazatel na Slovensku, zaměřoval se na revitalizaci a rozvoj sborů. Založil a vedl pěvecký sbor Eben Ezer (1986–2000).

Jako prezident mládežnické organizace SIEŤ (v Čechách známé jako KAM) se spolupodílel na zrodu open air festivalu v SR Campfest. S manželkou Táňou mají tři děti.

Je kazatelem Sboru CB v Ostravě. Má rád hory, auta a volejbal. →

2020 srpen–září

13

TÉMA

době, zejména s profilací dvou center instituční církve – Byzancie a Říma. Tvůrčí dialektika mezi výraznými hudebními vlivy jako galský (Francie), ambroziánský (Miláno), mozarabický (Španělsko), keltský (Irsko a Británie) a jiné ustala díky rozhodnutí papeže Řehoře I. Velikého (590–604), kterým zavedl definitivní kritérium pro „správný“ křesťanský hudební styl: všechny hlasy mohou zpívat jenom unisono, všechny hudební nástroje jsou vykázány a ve „worshipu“ mohou zpívat jenom muži. Zrodil se gregoriánský chorál. Možné diskuze a potenciální kreativita byly zcela zmrazeny výnosem papeže Jana XII., který v roce 1324 prohlásil, že jakékoliv nástroje kompozice převzaté ze soudobého pohanského umění jsou zakázány. Za jistých okolností mohly být akceptovány, ale jenom za podmínky, že už nejsou akceptovány ve světě soudobé sekulární hudby. (!)

Jde o fatální selhání vedení církve, které na mnoho staletí zabránilo církvi být vůdčí silou ve světě hudby a odsoudilo ji k tomu, být aktivně sto let pozadu. Není divu, že období reformace přineslo uvolnění i této obruče a Martin Luther svobodně sáhl po oblíbených světských písních tehdejšího lidu, aby mohl šířit myšlenky Sola Gratia, Sola Fide a Sola Scriptura.

Jezuita Adam Conzenius svého času (1620) musel konstatovat, že Lutherovy písně „zničily více duší než jeho kázaní a knížky“ (rozuměj – uvěřily Boží milosti). Taky není divu, že součástí reformačních pohybů v Evropě bylo na druhé straně spektra odmítnutí nejen jakýchkoliv hudebních nástrojů, zničení a odstranění varhan z kostelů, ale taky zákaz využívat pro účely worshipu texty, které by nebyly nalezeny v Písmu svatém. Opět – těžká kontroverze, která poznačila následný vývoj až do 20. století.

Polistopadový boom Česká scéna křesťanské hudby 60. až 80. let byla tradičně ovlivněna víc folkovou a písničkářskou tradicí, která rozkvetla v čase totality, než hippie hnutím. S pádem Berlínské zdi padlo i omezené pojetí toho, jak může církev uctívat Boha a jakými formami může vyjádřit svoji víru. Tradiční kontroverze tak nabyla nových podob. Mnohé sbory řešily to, zda jsou bicí vhodný nástroj k uctívání Hospodina, nebo ne. Zda klarinet, saxofon a akordeon jsou „věřící nástroje“, nebo ne, jelikož se používaly po hospodách.

Zda rytmy převzaté z popkultury mají nebo nemají démonické pozadí atd. Výrazná změna nastala s pádem totality, a to zejména pod vlivem světových proudů v oblasti worshipu.

V 80.–90. letech se objevilo hnutí Hosanna Music. Don Moen, Ron Tucker, Ron Kenoly, ale taky Graham Kendrick a další napsali desítky a stovky písní, které se šířily po celém světě, postkomunistické země nevyjímaje. Církev se začala otevírat nejenom akcím typu Pochod pro Krista, ale taky Koncert modliteb a chval. Naše „národní“ autorské kapacity nestihly zachytit světový masivní tvůrčí proud a mnohé písně se začaly překládat tím víc, čím víc zahraniční misie s vlastními financemi vstupovaly do prostoru postkomunistických zemí. Měly prostředky

14

srpen–září 2020

k zaplacení mladých lidí, kteří byli „volní“ k překladům mnoha worshipů ze sborníků typu Praise worship, Maranatha music apod. Nadšení bylo ohromné a koordinace slabá. Leckdy ve stejném čase „vznikly“ dvě nebo tři verze té samé zahraniční písně a jejich textová kvalita byla víc než sporná. Třeba text Noele Richardse „All heaven declares“ (1987) byl na Slovensku přeložen zcela nevhodně jako „Vesmírom znie“, čímž docházelo k vážným posunům obsahové stránky písní a redukování jejich teologického obsahu.

Na začátku 90. let se znovu objevuje silný proud Vineyard Worship s novým zvukovým obrazem hudebního stylu a s jasným teologickým důrazem na to, abychom „vstupovali do Boží přítomnosti“. Stylem se podobal rockovým koncertům, a to včetně oblečení protagonistů, a proto není divu, že církevní akce „koncertů modliteb a chval“ oslovily mnohé nevěřící lidi. Texty písní byly hluboké, emocionální, korespondovaly s biblickou zvěstí. Svět mladých po sborech je akceptoval téměř okamžitě a následně se měnil i charakter liturgie na bohoslužbě v domácích sborech. Konflikt „zďovky versus kancionál“ posléze rychle nabyl svého maxima. Některé sbory nezvládly tuto výzvu až do té míry, že starší generace stála ve foyer modlitebny, protože se

zpívaly „zďovky“, a vešla až tehdy, když zaslechla svoje oblíbené varhany a úvodní tóny kancionálovky. Je zajímavé sledovat, jak tyto sbory vypadají po 10 až 15 letech.

Pak se na světové scéně objevuje australský fenomén Hillsong Worship. Jde téměř o vichřici, která proletěla celým světem a změnila charakter bohoslužeb většiny sborů a denominací nejen napříč celým evangelikálním spektrem. Vedoucí chval Darlene Zschech se brzy stala vzorem pro tisíce worship lídrů po celé zemi. Exploze zájmu o vnitřní prožitek a dotyk s Božím světem prostřednictvím působivé hudby Hillsong iniciovala růst sborů, vznik mega-sborů a zrod nového typu sborového života ve stylu multi-campus, zejména v USA. A nejen to. U nás je tato stopa v liturgii dosud přítomná v „bloku chval“, kdy se po dobu 10 až 20 minut zpívá několik písní, aby lidé mohli prožít Boží přítomnost.

Není to tak dávno, co z malé mládežnické kapely vyrostl fenomén Hillsong United, který nemá v novodobých dějinách worshipu obdobu. S prodanými 16 miliony alb, překlady písní do více než 70 jazyků a masivní filmovou produkcí se může srovnávat s leckterou legendou v oblasti hudební pop kultury.

V roce 2012 se z tohoto proudu vynořila na scéně kapela Young and Free, která si dala za cíl oslovit mladou generaci nevěřících po celém světě. Jejich diáře jsou beznadějně plné na několik let dopředu… Nelze přehlédnout sociologickou dimenzi v masovém pohybu a zájmu o poselství evangelia podané takovouto formou. V našich sborech zpíváme jejich písně. Naši hudebníci dělají vše pro to, aby dosáhli věrný zvukový obraz Hillsongu, protože nová generace „to má naposlouchané“ a ví přesně, jak „to“ má znít. Na jedné straně se rychle učí a kvalita se zvyšuje.

Na druhé straně jako kdyby se worship stal komoditou, kterou chceme mít přesně v takové kvalitě a podobě, jak ji prezentuje reklamní klip nebo internetový nosič. Hudebníci se bojí (nebo neumí?) hledat vlastní interpretační vyjádření zpívané písně, které by bylo kvalitní a estetické.

Současné výzvy Čelíme ovšem několika potížím. Překlad do češtiny bude vždy svízelný úkol, který ne každý, kdo se umí dorozumět anglicky, umí zvládnout. Nejenom z pohledu naprosté odlišnosti jazyka, ale také metriky hudby. Důrazy (hudební) v našich písních jsou kompozičně situované zcela jinde, než káže hudební přirozenost v písních anglických. A to ještě nemluvě o poetické stránce překladů, které už uzřely světlo světa a jsou zpívány mezi námi.

Možná proto někde zpívají worshipy už jen v angličtině. Zejména dříve narození se pak ptají, proč mají zpívat anglicky, když není přítomen žádný zahraniční host. Mladí na to řeknou: Protože jsme v EU! A věc je vyřízena. Přitom oba argumenty jsou validní.

Pak je tu fenomén koncertu. Koncertní provedení duchovní písně bývá zcela odlišné od toho, jak se stejná píseň zpívá (nebo by se měla zpívat) ve shromáždění. Zpěvák si na pódiu upravuje melodii dle svého vlastního stylu, a tak může tatáž píseň v podání dvou kapel v melodické linii vypadat zcela odlišně. Každý ji po

svém tvaruje ozdobami, které technicky dovede a stylově preferuje. Jak pak má člověk zpívat na takovém koncertu? A co má zpívat chudák křesťan v neděli, když těch verzí je několik? Pak nám může hrozit, že namísto uctívání Pána Boha budeme uctívat uctívání jako činnost.

Třetí potíž vidím v tom, že sólisté zahraničních kapel, kteří píšou své worshipy, je skládají pro sebe a ne pro jiné. Zohledňují především své vlastní hlasové a rytmické dispozice. Píseň určená pro církev by ovšem měla splňovat zcela jiné parametry. Třeba přiměřené tempo, jednoduchost rytmu a melodickou linii, která je snadno zapamatovatelná a hezky zní, i když vypnou elektřinu a najednou se má zpívat a capella. Tím nechci říct, že žádné takové písně nejsou kvalitní, zpívatelné (např. Cornerstone) a hezky zpracované i v českém jazyce. Čtvrtá potíž souvisí s tím, že nejlepší zážitky s worshipem mládež nezažívá ve vlastních sborech, ale na různých konferencích organizovaných paracírkevními organizacemi, mezidenominačními iniciativami nebo na kempech. Po návratu domů nastává „vystřízlivění“ a rodí se pochybnost, zda je Bůh ve sboru přítomen, když chvály jsou tak slabé.

Poslední výzvou je (ne)kvalita zpěváků a hudebníků na naší křesťanské scéně. S nástroji to ještě ujde (i když!), ale se zpěvem je to skutečná bída. V Americe jsou evangelikálové silnou majoritou, a tudíž na sborech ve větších městech je naprostý přetlak profesionálních hudebníků a zpěváků. Na vesnicích a farmářských sborech je to zcela jinak, ale tam se netočí videoklipy Hillsong United! Ty se točí na sborech, které mají dva tisíce a víc členů a nezřídka objednávají top sekulární umělce a platí hudebního ředitele, aby dosáhli marketingové kvality. Takový sbor představuje v našich poměrech slušný seniorát nebo dva, a na Slovensku celou Církev bratrskou. A tak český sboreček o počtu někde mezi 50 až 100 přítomnými bude dlouho hledat zpěváka či zpěvačku, kteří by vedli worship a ještě měli odvahu si vyslechnout audio nebo videozáznam z bohoslužby, kde byly použity kvalitní mikrofony. Zvládnout kvalitně vzorovou produkci stylu Hillsong v našich poměrech se najednou stává úkolem na volební období a ne na následující neděli. Proto řešíme jiné problémy než naši američtí kolegové.

Bez teologie nelze dál Od celocírkevní pastorálky Církve bratrské na Velehradě v roce 2004 zaměřené na problematiku uctívání a chval bylo publikováno hodně článků a knížek zabývajících se touto problematikou.

Pořád se ovšem opakují otázky a vynořují se praktické problémy.

Není pochybnosti o tom, jestli Boha máme uctívat, nebo ne. Zda mu zpívat chvály a oslavovat ho, nebo ne. Zda se mu klanět až po zem, nebo ne. Potíž leží jinde: Jak to dělat a co vlastně dělat?

Starozákonní „hawah/šachah“ a novozákonní „proskuneó“ jsou klíčové pojmy vyjadřující to, čemu říkáme „worship“.

Jsou to slovesa, které v sobě obsahují široký koncept životního stylu (Řím 12,1) a celkového směřování bytí toho, kdo uctívá 2020 srpen–září

→

15

TÉMA

Hospodina. Proto říct v rámci liturgie „teď zazpívejme chválu“ a myslet tím na konkrétní píseň, je zcela nenáležité. Člověk je zván sklonit se před Stvořitelem a Spasitelem, sloužit mu celým srdcem, duší i tělem. (Dt 6,13; Mt 4,10) Cokoliv děláme, máme dělat s bázní, úctou, chvěním – nejenom zpěv! Změna srdce předchází etiku a vnější vyjádření víry člověka. Co tedy máme dělat, když už chceme „dělat“? Především patřit Bohu, milovat Boha, hledat ho. Proto je mnohem důležitější, jak žijeme, než jak a co zpíváme. Když lid Boží selhával v etické oblasti svého života, jeho písně, byť v sebelepším provedení a aranžmá, Pán Bůh odmítl a zakázal. (Am 5,23) Jestli je pravda, že Bůh přebývá v nepřístupném světle a nikdo z lidí ho nespatřil ani nemůže spatřit (1Tm 6,16; 1 Jn 4,12; Jn 1,18), jenom Boží Syn, který přišel, vysvětlil, zachránil a sám se stal „cestou“ k Otci, Pastýřem, kterého ovce následují, Veleknězem přivádějícím zachráněné k vodám živým (Jn 14,3; Žid 4,16; Jn 17,24), pak není korektní říct, že vedoucí chval nás přivede do Boží přítomnosti. Je to objektivní lež. Takovéto vyjádření jsem striktně zakázal ve sboru, který jsem vedl. Jestli se tím chce říct, že chvíle uctívání zpěvem nám pomůže ponořit se do meditace a kontemplace, ve které můžeme prožívat svoji víru více emocionálně, pak tomu rozumím! Ale nezaměňujme pojmy s dojmy.

Základem zdravé komunikace je náležité používání slov a terminologie. Do Boží přítomnosti nás vede jedině Pán Ježíš Kristus a nikdo jiný. Ani chvály, ani skvělé výkladové kázání, ani umělecká expozice, ani komunita věřících. To všechno má své místo a napomáhá procitnutí člověka, buduje a inspiruje jeho vnitřní svět, ale to je vše. Nic víc. To Duch svatý koná a vane. To on

16

srpen–září 2020

zjevuje věci Božího království a vede člověka k Beránku Božímu, který nás vede k Otci.

Důležitým teologickým principem je kreativita a tvůrčí zápas o nejlepší vyjádření Božího světa, sladění s jeho vůlí a maximální naplnění mandátu, kterým nás pověřil. Tyto věci nacházíme v podobenství o deseti hřivnách. (Lk 19) Zlý sluha sice měl respekt, byl opatrný, uvažoval ve prospěch záměru svého Pána, ale potíž byla v tom, že se bál a hřivny zakonzervoval (zakopal), aniž by byl ochoten riskovat investici pro něj novým a netradičním směrem.

Neméně důležitým teologickým principem je inkluze a otevřenost novým věcem. Máme je zkoumat (1Te 5,21), rozsuzovat, ale ne jimi automaticky pohrdat a odmítat je jen proto, že jsou pro nás neznámé, jiné a někdy cizí. To platí i o nových hudebních formách v životě církve. Mark Ashton, anglikánský teolog, zastává názor, že bohoslužby by měly splňovat tři principy: 1. Liturgie má být tvořena biblickými pravdami tak, aby vzdělávala a evangelizovala.

2. Má být srozumitelná lidem, kulturně relevantní a citlivá k těm, kdo přicházejí.

3. Má být vyvážená ve svých postojích, tedy hledat moudrost, v čem být flexibilní a v čem zůstat konzervativní.

Důležité přitom není jen „co“ děláme, ale i „jak“ to děláme.

Skrutátorem naší teologie, zda je zdravá, nebo ne, bude ovoce – ovoce církve. Po 10 nebo 15 letech se vyjeví, zda sbor byl veden moudře a prorocky, nebo byl veden lidmi ovládanými strachem

z nového, lidmi v zajetí komplexů a úzkoprsé touhy po moci. To vše se dá hezky skrýt za duchovní postoje zdůvodněné citacemi z Písma.

Nezapomeňme, že čas vše nekompromisně prověří. (Kaz 12,14; Mt 7,20)

Jsme jenom lidé Jestli nám skutečně záleží na tom, aby Duch svatý měnil lidské životy prostřednictvím společné bohoslužby, měli bychom rozumět lidem. Do sboru přicházíme s osobní historií, i co se týká hudebního vkusu. Někdo frčí na minimalu, jiný na technu a dalšímu je to jedno. Psychologie tady má své místo. Někoho osloví spíš obraz, jiného zvuk a dalšího slovo.

Proto má být liturgie koncipována promyšleně. Gary Thomas identifikoval devět temperamentů, které reagují různým způsobem na vnějšní i vnitřní podněty a hledají sebevyjádření své víry odlišným způsobem (viz infoblok).

Tito lidé budou hledat takové liturgické prostředí, které bude rezonovat v hloubce jejich osobnostní preference. Církev, která se otevře novým a kreativním formám uctívání v liturgickém smyslu, zajisté udělá dobře. Církev, která podrží osvědčenou kvalitu z tradice, se taky nepomýlí. Zpívat Taizé, Bacha, Händla, ale i husitský chorál spolu s Hillsong United vůbec nemusí být špatná volba.

Mnohem vážnější je vzdělávací stránka života církve. Už Komenský upozorňoval na to, že v edukativním procesu nestačí jen slova, ale je třeba i zážitek, obraz a dotek. Staré čínské přísloví říká: „Slyším a zapomenu;

INFOBLOK

9 temperamentů 1. Přírodní miluje Boha venku, eko, v přírodě (Iz 41,17–19; Mk 6,31–32)

2. Emoční miluje Boha svými smysly (Zj 8,24, Ž 45,1; Lk 7,36–38)

3. Tradicionalista miluje Boha rituálem a symboly (Gen 12,7–8; Mt 23,27)

4. Asketik miluje Boha v samotě a v jednoduchosti (Iz 64,6; Mk 1,35)

vidím a pamatuji; dělám a rozumím.“ Jen 20 % účastníků bohoslužeb je nastaveno na učení se ze slyšení, ale až 40 % potřebuje slyšet, a ještě i vidět. A 40 % musí mít jako součást vyučování aktivitu. Ve světle těchto zjištění musíme uvažovat nad stylem a formou kázání, které je většinou postaveno výhradně na slovu, zatímco použití obrazu nebo otevřená interaktivita se objevuje spíš výjimečně. Taky fenomén soudobého stylu worshipu a jeho úspěšnost u postmoderní generace ovlivněné kulturou kyber-reality se pak najednou dostává do jiného světla.

Zpěv je silný psychologický fenomén, a když se děje v kolektivu, stává se významným sociologickým faktorem pocitu sjednocení komunity a prožívání vlastní identity. Na význam zpěvu upozorňuje taky Karl Barth: „Zpěv je nejvyšší forma vyjádření člověka.“

Jak dál?

Kdo by nechtěl být ve sboru, kde zpěv burácí, modlitby nelze zastavit a vášeň pro poznání Božího slova rezonuje s vášnivou diskuzí o kázání po kázání? Něco z toho snad zažíváme v našich sborech. Kéž by z týdne na týden těch kvalit přibývalo. Pandemie odhalila ledacos o tom, co je doopravdy nutné pro život církve, a bez čeho naopak církev klidně půjde dál. I to, jak lehce lze změnit věci, když na to přijde. Nicméně kazatel a vedení sboru musí být aktivně zapojeni do problematiky worshipu. I když sami třeba neumí zpívat, pořád mohou komunikovat neverbálně. Sehrávají totiž důležitou roli při formaci kultury ve sboru ohledně zpěvu a forem uctívání. Zároveň vyučují biblickou perspektivu uctívání, dle které nejlepším uctívačem nemusí být zrovna ten, kdo zvedá ruce, ale třeba matka zápasící o spásu svých dětí, student rozhodující se, zda jít v létě na Erasmus, nebo zůstat ve sboru a pomoct s letním kempem, nebo táta klesající pod břemenem finanční odpovědnosti za rodinu. Protože uctívání, i když se prožívá velice osobně a subjektivně, není měřeno lidskými prostředky, nýbrž Božími. A ty jsou objektivní, mimo nás.

■ →

5. Aktivista miluje Boha v konfrontaci (Př 24,11–12; Ez 33,1–20)

6. Starostlivý miluje Boha péčí a zájmem o jiné (Est 2,11; Fil 2,4)

7. Entuziasté milují Boha v oslavě a tajemství (1 Kron 13,8; Sk 16,25)

8. Kontemplativec miluje Boha v adoraci (Iz 41; Lk 10,38–42);

9. Intelektuál miluje Boha svou myslí (Dt 33,10, 1 Kr 4,29–34; Jak 3,1)

Použité zdroje St. Miller: Contemporary Christian Music Debate, 1993.

Robert E. Webber, Worship is a Verb, 1992.

James P. Gills, The Dynamics of Worship, 1992.

Duncan – Kimball – Lawrence – Dever – Quill Wilt: Perspectives on Christian Worship – 5 views, 2009 Ashton – Hughes – Keller: Worship, 2002.

M. Merker: How Contemporary Worship Music Is Shaping Us – For Better or Worse, 2019 [https://www.thegospelcoalition.org/ reviews/singing-congregation-contemporary-worship/] C. Campbell-Livingstone: Examining The Praise And Worship Phenomenon, 2019 [http://jamaica-gleaner.com/article/ news/20190706/examining-praise-and-worship-phenomenon]

2020 srpen–září

17

TÉMA

HUDBA V CÍRKVI BY MĚLA BÝT CO NEJLEPŠÍ V dávných dobách Bachů a Händelů byla církev místem špičkové skladatelské a interpretační hudby.

Jak to vidíš dnes? Jaký je rozdíl mezi profesionální hudbou a hudbou v církvi?

Odpověď je celkem jednoduchá. V teh-

dejší době v podstatě jiná hudba než ta církevní neexistovala. A jestli ano, tak se jí rozhodně nedalo uživit. Proto každý dobrý skladatel sloužil pod záštitou církve či nějakého mecenáše a byl zaměstnán na plný úvazek. Dodával na každou bohoslužbu nové a nové skladby a skládal mše jako na běžícím páse. Od největších mistrů se učili jejich následovníci a úroveň byla neuvěřitelně vysoká. Bylo to dáno také tím, že živá hudba byla jedinou možností, jak si hudbu poslechnout, a lidé proto byli mnohem vnímavější k její úrovni a kvalitě.

Dnes je doba diametrálně odlišná.

Pokud se nebavíme o varhanících, kteří jsou zaměstnáni na nějaký úvazek v církvi, neznám nikoho, kdo by se živil primárně tím, že hraje v církvi. A je to škoda. Kde jinde by měla být hudba na vysoké úrovni než tam, kde oslavuje toho, kdo si nejlepší hudbu zaslouží. Další věc je, že do církve přicházejí lidé, kteří toto prostředí neznají, a proto vnímají hlavně obsahovou stránku, která je často bohužel na velmi nízké úrovni. Nechci tím říct, že hudba v církvi je hlavně o kvalitě přednesu! Nesmí však člověka odradit dříve, než začne vnímat její podstatu a duchovní stránku.

Jaký je rozdíl mezi profesionální hudbou a hudbou v církvi? Říkám to nerad, ale obrovský. Je více důvodů, proč tomu tak je.

Ten, který jsem mnohokrát v církvi zažil, je třeba postoj, který se dá shrnout slovy: „Však Pán je všemohoucí a on si to použije, když bude chtít.“ Z toho je mi vždy

18

srpen–září 2020

PETR ŠŤASTNÝ, CB Praha 1 Hře na kytaru se věnuji od raného dětství, kdy jsem začal navštěvovat Základní uměleckou školu v Kutné Hoře, odkud pocházím. Po maturitě na gymnáziu jsem studoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze.

Za posledních cca 13 let jsem působil v mnoha kapelách, souborech či divadlech. Nyní funguji primárně v kapele zpěvačky Anny K. Vedle koncertování také učím na základní umělecké škole. V církvi jsem sloužil ve chvále od mládí a mým cílem bylo vždy se co nejvíce zlepšovat a hudebně vzdělávat. Částečně i proto, že čím více jsem se o hudbě dozvídal, tím nižší mi přišla její úroveň v církvích, které jsem měl možnost navštívit.

smutno. Pán si to jistě použije, ale co když je to prostě falešně a nedá se to poslouchat?

Stránka hudební a duchovní musí jít vždy ruku v ruce. Jak na jednom nebo na druhém polevím, někde se to promítne.

Další důvod je ten, že v církvi často hrají nadšenci. To není nic špatného, naopak!

Avšak jsou tak nadšení do chválení a uctívání, že zapomínají řešit výslednou kvalitu přednesu. Tráví zbytečně moc času zkoušením své chválicí skupinky, ale zapomínají, že nástroji se musím nejprve věnovat sám – cvičit na něj, porozumět mu. Rozumím alespoň základně harmonii, akordům, notám, aranžování hudby? Rozumím, co má jaký nástroj v kapele na starosti? Poslouchám ostatní členy skupiny? Orientuji se stoprocentně ve formě dané písně? Častokrát jsem slyšel názor: „Vždyť ty stupnice stejně nikdy nepoužiju!“ Možná že naživo je opravdu nikdy nepoužiješ, ale proč je potom vždy slyšet, kdo šel hlouběji a stupnice a různá technická cvičení cvičil, a kdo ne?

Dříve byli lidé za hudbu v církvi placení.

Neříkám, že by to tak mělo být i dnes. Ale vezmu-li to z vlastního pohledu, jsem za hraní na koncertech placený a musím odvést stoprocentní výkon. Však lidé zaplatili často nemalé peníze za to, aby si poslechli kvalitní hudbu, a tedy i můj výkon. Na náhodu rozhodně nejde hrát. Před koncerty nebo jednotlivými turné trávíme mnoho hodin a dní ve zkušebně. Ladíme zvuk, aranže písní nebo jejich ideální pořadí pro koncerty. Řeší se každá drobnost! To se v církvi vidí málokdy. Kde jinde by ale hudba měla být co nejlepší?

Proto bych chtěl na závěr povzbudit a motivovat všechny, kteří mají hudební stránku v církvi na starosti, aby na sobě pracovali. Máte obrovský dar, tak ho rozvíjejte. Nespokojte se s tím, na jaké úrovni jste, ale přemýšlejte, co jde udělat lépe. Co můžu udělat pro to, abych hrál co nejlépe?

A nemějte strach! Vždyť je to hudba, ne kvantová fyzika!

■

SOUDOBOU HUDBU JE TŘEBA REFLEKTOVAT Jsi kazatel, který zároveň aktivně hraje při bohoslužbách v kapele na elektrickou kytaru. V mnoha sborech se ale stále používá i kancionál. Dovede církev ocenit jeho kvality? Je ještě čas používat varhany a klasický pěvecký sbor, nebo už je tato forma hudby v církvi za zenitem?

V některých sborech kancionál ocení asi

více než v jiných. Nám kancionály uplavaly při povodních v roce 2002 a nové jsme už nepořizovali. Sbor Elim tvoří z velké části lidé, kteří nevyrostli v církvi. Kancionálu proto buďto nestačili přivyknout, nebo z něj dokonce ani nikdy nezpívali. To je asi důvod, proč třeba o ty probuzenecké písně obvykle moc zájmu neprojevují. Jsou pro ně zkrátka stejně atraktivní jako sledování černobílého filmu pro pamětníky. Není tam ta nostalgie a patos, které mohou vnímat lidé vyrostlí v církvi.

Osobně mám písně z kancionálu rád.

Pokud mohu soudit, mnoho z nich má bezesporu vysokou hudební i obsahovou a duchovní kvalitu. Tyto písně nás také propojují s generacemi křesťanů, kteří byli před námi. Je zde ale i druhá stránka věci.

Pokud sbor chce svou bohoslužbou oslovovat lidi mimo církev, měl by uvážit, zda je vůbec vhodné písně z kancionálu do bohoslužeb zařazovat. Napovědět by mohla skutečnost, zda má muzikanty, kteří tyto písně dokážou interpretovat způsobem přijatelným i pro lidi, kteří nepocházejí z církve.

Samozřejmě tím nenabádám k nějakému kýčovitému podbízení se mainstreamovému vkusu. Nemusíme se nutně kultuře přizpůsobovat – zejména ne té, která je diktovaná showbyznysem. Ale nežijeme ve vzduchoprázdnu, je třeba soudobou kulturu zohledňovat, reflektovat, a pokud možno ji i ovlivňovat a spoluvytvářet.

MARTIN BĚLE, CB Elim Písek Uvěřil jsem jako mladík. Tehdy jsme s kamarády hráli na kytary a snili o tom, že budeme čeští Pink Floyd. To se zcela zjevně nezdařilo, a tak jsme se museli živit jako slušní lidé. Nejprve jsem pracoval jako elektrikář, později jako knihkupec. V posledních více než dvaceti letech jsem kazatelem sboru Elim Písek. S manželkou Ellen máme rádi divadlo, výtvarné umění, street art a hudbu všeho druhu. Myslím, že hudba a umění dokážou vyjádřit emoci lépe než pouhá slova. Proto tak rád hraju chvály.

Varhany do kostelů historicky patří.

Varhanní doprovod bych ale zařazoval především tam, kde jsou na sborech varhany. V tělocvičně, kde se náš sbor schází, zvuk píšťalových varhan generovaný digitálním Rolandem vyznívá poněkud bizarně. Zvuky hammondek, elektrického nebo akustického piana, mi přijdou pro doprovody vhodnější, i když je to také digitální napodobenina.

Co se týče pěveckých sborů. Myslím, že dosáhly svého vrcholu někdy za první republiky. Tehdy jich působilo i na malých městech mnoho. Provozovaly se v různých sdruženích, spolcích, svůj sbor mívali učitelé a samozřejmě i církve. Ta doba je pryč, a dá se proto říct, že pěvecké sbory jsou za zenitem. Pokud se ale dělají dobře, mohou být úspěšné i dnes. Navíc mohou mít i překvapivě velký evangelizační a učednický potenciál. Když v Písku před časem zpíval sbor Effatha, lidé byli nadšení, a to i ti, kteří do církve běžně nechodí. V Ostravě existuje velmi úspěšný projekt pěveckého sboru Ostrava zpívá gospel. Pěvecké sbory v rámci programu Fusion se zdají být skvělou kontaktní a učednickou službou v rámci nejmladší generace.

Na druhou stranu, když jsem v osmdesátých letech uvěřil a začal chodit do sboru CB, pokoušel se náš kazatel o založení mužského pěveckého sboru. Nám rockerům „ze světa“ to přišlo dost legrační. Také jsme si z toho legraci dělali.

S některými jsme mu sborovým zpěvem zazpívali známou lidovou píseň s pozměněnými slovy: „Nešťastný farářův sboreček, nešťastný farářův sbor. Když jsem šel okolo, v uších mi zvonilo, když zpíval farářův sbor.“ Obávám se, že dnešní mladá generace bude ke staromilectví ještě mnohem nemilosrdnější, než jsme byli my. Takže důležitý je záměr a kvalita. ■ 2020 srpen–září

→

19

TÉMA

JEŽÍŠ MĚ MOTIVUJE K TVORBĚ Jsi muzikant a zpěvák, který se nespokojuje jen s převzatou tvorbou z anglosaského světa, ale sám písničky skládáš a interpretuješ. Čím nebo kým se inspiruješ?

Zdrojem inspirace pro skládání je pro mě

v podstatě všechno, co vidím kolem sebe.

Od té doby, co jsem začal skládat, si asi trochu víc všímám, co se v mém okolí děje. Jak vypadá příroda, co dělají a jak se chovají lidé kolem, případně jak v mém životě působí Bůh. Každodenní život je pro mě nejlepším zdrojem inspirace.

Mám velmi rád přírodu, a když jsem viděl například krásné norské hory nebo rozbouřený oceán, jako by v mém nitru něco ožívalo – něco, co mi dávalo novou chuť a sílu tvořit. Podobné to je, když jsem svědkem nějakého nadpřirozeného působení Ducha svatého. Třeba když se někdo, kdo s Bohem nechce mít nic společného, setká s jeho láskou. Anebo když jsem viděl okamžité zázračné uzdravení. Pokaždé, když mám před očima, co Ježíš dělá, to, že je živý, motivuje mě to k tomu, abych tvořil. Bůh také pořád tvoří.

No a pak musím samozřejmě zmínit poslech hudby. Snažím se poslouchat hodně, abych měl trochu přehled a taky abych se přiučil od lepších a zkušenějších.

Je jedno, jestli jde o pop, jazz, funky, hip hop nebo vážnou hudbu. Nejsem nijak zvlášť stylově vyhraněný. Poslouchám to, na co mám chuť a co mě zrovna baví.

Když mě napadne nějaká melodie nebo text, vytáhnu z kapsy mobil a nápad si nahraju. Přijde mi to jako nejjednodušší způsob, jak zabránit tomu, abych nepřišel o nějakou dobrou myšlenku. Takovou nahrávku jde pořídit v podstatě kdekoliv.

Jednou za čas si pak k těmto nahrávkám

20

srpen–září 2020

DAVID BUKÁČEK, KS Praha, pracuje v Teen Challenge V církvi žiji od malička, pro Boha jsem se rozhodl, když mi bylo asi 13 let. Hudbě se věnuji od svých 7 let. Začal jsem klasickou kytarou v ZUŠ, ve 14 jsem začal hrát na westernovou, později na elektrickou kytaru a zpívat. Když mi bylo 15, tak jsem byl přizván do mládežnické kapely. O rok a půl později se misionář, který kapelu tehdy vedl, rozhodl, že se vrátí zpátky do USA, a já jsem kapelu převzal po něm. Od té doby kapelu vedu já.

S kapelou jsme nahráli 2 CD chval s našimi autorskými písněmi.

sednu, protřídím je a snažím se dotvořit ty nejlepší z nich. To je většinou celkem dřina a chce to notnou dávku trpělivosti, ale výsledek pak stojí za to. A z některých těchto nahrávek pak vzniknou nové písně.

Zrovna před pár dny jsem se vrátil z pětidenního pobytu mimo civilizaci, kde jsem od rána do večera jen psal. A musím říct, že to stálo za to!

To je tedy první způsob, jakým tvořím.

Další je, že si například řeknu, že už jsem dlouho nic nenapsal a chtělo by to změnit. Takže si vezmu kytaru a něco si zkouším hrát, případně zapisovat (do svého sešitu na nové písničky), a když to dobře dopadne, tak vznikne píseň nebo alespoň její část. Když mě nic nenapadne, tak zase kytaru odložím a dělám jiné věci. Někdy trvá velmi dlouho, než se k něčemu dopracuji, a někdy je to zase hned, jak kdy.

Dalším výborným způsobem, jak tvořit, je, že si od vás někdo píseň objedná.

Tento způsob je možná můj úplně nejoblíbenější. Vznikla tak vlastně i moje první píseň. Měli jsme s kapelou hrát na jedné akci pro děti a věděli jsme, že by se organizátorům hodila nějaká rychlá, veselá tematická písnička, co by se hrála v průběhu celé akce. Nikdo nás o ni nežádal, ale já jsem doma zkusil dát něco dohromady a povedlo se to. Od té doby se mi občas někdo ozve, jestli bych nechtěl složit píseň pro nějakou příležitost. Zadají téma a já se pak pokusím píseň napsat. Vždycky je to trochu dobrodružství a nejistota, jestli se to podaří, ale s Boží pomocí to zatím vždy vyšlo.

Posledním způsobem, který mě napadá, je tvoření ve skupině. Pár přátel se dohodne na konkrétní den, třeba na společně strávené odpoledne, a pak tvoří, dokud něco nedají dohromady. I to je zábava a vznikají tak krásné a často mnohem bohatší písně, než by byl člověk schopen dát dohromady sám.

■

HUDBA JE ABSTRAKTNÍ ARCHITEKTURA Děláš k písním aranže. Je to tvoje „licence“. Jak hudbu cítíš? A jsou nějaké formy, které se k určité hudbě hodí? Říkáš, že každá písnička si řekne, co chce – co tím myslíš?

Hudba v rámci bohoslužby má svůj

význam, protože její sdělení vnímáme jinak, než je tomu u mluveného slova.

Zpravidla emocionálněji, ale nezřídka dokáže správné uchopení písně také umocnit význam pointy důležité myšlenky z kázání. Mimo to představuje společný zpěv jednu z posledních aktivit moderních bohoslužeb, do které jsou zapojeni (ideálně) všichni účastníci. Lidé, kteří písně na bohoslužby vybírají a podílejí se na jejich realizaci, nesou velkou zodpovědnost. Krásná píseň bez souvislosti se zbytkem bohoslužby neslouží celku, ale trhá liturgii a rozmělňuje pozornost. Nekvalitní zpracování hudby (nehovořím o individuálním hudebním vkusu, ale o nezvládnutí řemesla) dokáže znehodnotit její poselství.

Přípravu a realizaci hudby v rámci hraní v kostele vnímám jako službu ostatním, kdy se snažím klást důraz na takové zpracování jednotlivých písní, aby se daly pohodlně a intuitivně zpívat, aby vynikl text a aby jejich vyznění korespondovalo s charakterem celé zvěsti.

Je pravda, že tvrdím, že každá píseň si „řekne“, jak chce být zpracována.

Přesnější vyjádření by ale asi znělo tak, že každá píseň poskytne širší či užší nabídku různých uchopení. Pak už záleží na dovednostech hudebníků, jak velkou část této škály dokážou obsáhnout. Písni může velmi slušet netradiční pojetí, které najednou občerství starou, ohranou melodii, aniž by došlo ke znásilnění původní předlohy. A naopak někdy

DANIEL MATULÍK, CB Černošice V pěti letech mě rodiče vzali na koncert Druhé trávy, kde se mi strašně líbilo, jak Jiří Meisner hrál na baskytaru palcem. O pár měsíců později jsem objevil Pražský výběr a Viléma Čoka. Takže přibližně od roku 1994 jsem věděl, že budu baskytarista. Je rok 2020, jsem absolvent Konzervatoře Jaroslava Ježka v oboru Hra na basovou kytaru, hraju v mnoha kapelách napříč hudebními styly (např. Eddy Allen & CCTV Allstars nebo Shirim Ashirim) a získané zkušenosti se snažím využít také při práci ve sboru CB v Černošicích.

mnohem více prospěje odpustit si vlastní ambice, protože ty obyčejné čtyři akordy tam znějí nejlépe.

Hudba je vědní disciplína, je to řemeslo a je to prostor pro osobní invenci. Říká se, že hudba je abstraktní architektura.

Když si vypůjčím tento příměr, pak mou „licencí“ při aranžování je snaha, aby tato abstraktní stavba vypadala hezky, aby měla nápad, jiskru. Znalost hudebních stylů, praxe aranžování a nastudovaná hudební teorie pomáhají tomu, aby měl takový abstraktní dům pevné základy, neplesnivěly mu zdi a dalo se v něm bydlet.

A jak to vypadá u nás v Černošicích, když hrajeme při bohoslužbách? Během naší práce se opakovaně dopouštíme všech chyb a prohřešků, které jsem tu zmínil. Snažíme se ale trvale zlepšovat, hrát každý méně not a dodržovat své úkoly, aby si nástroje navzájem nepřekážely a zachovala se stylovost. Volit správná tempa, ladit frekvence, aby měl každý nástroj svůj prostor, včas nastupovat atd.

Zkrátka aby pro lidi nebylo utrpení zpívat do našeho hraní. Někdy se to povede více, někdy méně.

A o to ve výsledku jde. Má smysl být na sebe navzájem nároční a chtít sloužit lépe. Má smysl vzít svých deset hřiven a snažit se udělat z nich dvacet. Ale udržme si především radost, že můžeme zpívat a hrát, že jsme dostali hudbu, ať už se hraje na varhany, nebo na kytary, lépe, nebo hůře. Je to dar od Boha, buďme za něj vděční.

■ 2020 srpen–září

→

21

TÉMA

PODSTATA WORSHIPU JE UCTÍVÁNÍ BOHA Vedeš chvály ve sboru, aktivně se na ETS angažuješ ve výuce liturgie. V čem tkví podstata worshipu v dnešních bohoslužbách? Není zaměření jen na „chvály“ příliš jednostranné?

Podstatou worshipu je uctívat Pána Boha, to ale v církvích děláme po generace. Je to tak jednoduché, že mě až překvapuje, proč je kolem hudby v církvi tolik vzrušených diskuzí. Pokud vedou k hledání nových forem a obohacení bohoslužby, tak jsou diskuze přínosné a může do nich vstoupit kdokoli, protože na společném zpěvu se máme podílet všichni. Každý nás může obohatit svým názorem, pokud ho hudebníci dovedou analyzovat a zúročit.

Napadá mě, že u kázání je daleko složitější vyjádřit nespokojenost a poukázat na nesrozumitelnost. Nesetkávám se často s tím, že by kazatelé po letech praxe proměnili svůj homiletický projev nebo prohloubili přípravu na kázání. Přitom kázání se má dotknout každého stejně jako hudba. Hudebník se pozná podle toho, že cvičí na nástroj. Rozvíjí techniku hry, kterou si kdysi osvojil. Učí se nové písně a hledá způsob, jak je přednést.

Proč se tedy jeví zaměření na „chvály“ jednostranně? Zvykli jsme si, že do bohoslužby nevstupují další umělci. Nedáváme prostor pro kreativitu. Někdy mám dojem, že jsme se spokojili s tím, že máme ve sboru „chvály“. Problém není ve slovíčkaření (chvály – worship – společný zpěv).

Je celkem jedno, jestli kazatel pozve chválicí, nebo hudební skupinu. Potíž nastává, když se upneme na jednu formu.

V dobách našich prarodičů to byly sborové písně. Vyspělost daného společenství jako by se tehdy poměřovala tím, jestli se tam pěvecký sbor schází a slouží zpěvem.

22

srpen–září 2020

TOMÁŠ W. PAVLÍČEK, CB Černý Most Historik a hudebník, multiinstrumentalista. Několik let spolupracoval jako dirigent s hudební misií slovenského Continental Singers, vedl různé soubory od klasické po moderní hudbu. Věnoval se vyučování o chvále v rámci iniciativy 3C3B (Vitaminová bomba).

V současnosti hraje v kapele Lucie Motošické (Lucy4Music) a při bohoslužbách v CB Praha Černý Most. Pracuje v Akademii věd ČR a přednáší církevní dějiny a liturgiku na Evangelikálním teologickém semináři, kde připravuje nový roční kurz Hudba v církvi.

Naše dnešní měřítko leží mezi rovnoběžkami grafického vizuálu projekce a kvalitou zvukové aparatury.

Touto poznámkou nemám na mysli to, že se pěvecké sbory přežily nebo že bychom se obešli bez aparatury. Hudbou v bohoslužbě si přece nepotvrzujeme svůj křesťanský status! Hudba má potěšit i vyprovokovat, vést ke ztišení i volání po moci Božího ducha. Tak jako si při čtení Bible nevystačím pouze s epištolou Filipským a potřebuji se sytit celým Slovem, podobně v církvi potřebujeme jak „chvály“ (oslavné gloria), uctívání (majestátné sanctus), tak vyznání hříchů (pokorné kyrie) a osvědčování naší víry (nekompromisní credo). Jenže to se neobejde bez vyvážení jednotlivých prvků.

Přitom myslím, že chvály a uctívání jsou prvky, ke kterým náš duch směřuje především. Jsou jedním z hlavních poslání církve. Proto má být hudební forma dostatečně pestrá a kreativní, aby do společenství vtahovala všechny. Jak toho ale dosáhnout? Nemusím přece nutně měnit techniku hry na klavír ani harmonizaci celé písně. Kreativita začíná u výběru písní, jejich nácviku, volby hudebních forem a v přednesu skladby.

Poslední potíž nastává s výběrem hudebního stylu. Zdůrazňuji hudební pestrost, ale přesto docházím k závěru, že nejpřístupnější a nejsrozumitelnější pro celou kongregaci je moderní popová hudba. Pokud se vám teď naježily chlupy jako mně, vězte, že lze muzikantsky udělat hodně, aby takový pop nebyl laciný.

Když třeba hraju při worshipu na housle a vedoucí už popáté opakuje tentýž refrén (budiž – repetice je jedním ze znaků uctívání i v modlitbě), říkám si, že také zde záleží na každém tahu smyčcem, že i tím vyjadřuji postoj srdce.

■

Vzpomínka

Výroční konference Sborů Církve bratrské ■

27. června 2020

„Považuji za nesamozřejmé, že již po několikáté je součástí konferenčního shromáždění ordinace. Vážím si toho, že i dnes se jako církev radujeme s vámi, milí bratři, že jste kdysi zaslechli Boží hlas stát se kazateli a že to rozpoznala i církev.“

David Novák, citace z ordinačního kázání

BULLETIN CÍRKVE BRATRSKÉ

14. července 2020 zemřel psycholog a křesťan Jindřich Kabát, který často přispíval i do našeho časopisu BRÁNA.

08 | 09 | 2020

CÍRKEV BRATRSKÁ

iNform VÝROČNÍ KONFERENCE 2020

L

etošní konference byla mimořádná v mnoha ohledech. Nekonala se v obvyklém květnovém termínu, ale v náhradním na konci června. Nepořádal ji brněnský sbor v Kounicově ulici, jak bylo původně ujednáno a který se na ni zodpovědně připravoval, ale pražský sbor v Soukenické. Netrvala dva dny, ale pouze jeden.

Příčinou byla pandemie covidu-19. Rada CB byla nucena původní termín zrušit, ale konferenci svolala hned po uvolnění nouzového stavu, kdy ji už bylo možné v počtu 200 delegátů pořádat. Vše probíhalo za poměrně přísných hygienických i stravovacích opatření, pražský sbor spolu s Radou ale organizaci zvládly skvěle.

Z výše uvedených důvodů byla obsahem konference jen legislativní část, nepočítám-li závěrečnou slavnostní bohoslužbu s ordinacemi a přivítáním nových sborů. Delegáti si byli mimořádnosti i časového omezení dobře vědomi, takže všechny procedurální úkony, jako je schválení programu, volba zapisovatelů a skru-

tátorů, čtení usnesení z roku 2019 atp., proběhly hladce a rychle. Diskuzní příspěvky během jednání byly rovněž stručné a nebylo jich mnoho. Nové předsednictvo si při vedení jednání počínalo velmi dobře a zkušeně.

Pro život Církve bratrské bylo nejdůležitější zřízení čtyř nových sborů: v Berouně, v Plzni na Slovanech,

→

ZEMŘEL PSYCHOLOG JINDŘICH KABÁT 14. července 2020 zemřel ve věku 67 let Jindřich Kabát, politik, spisovatel, psycholog a vysokoškolský učitel, tak to uvedla ČTK. Servery dál připomínaly jeho profesní kariéru, včetně kauzy Lotynka. Já bych ale rád dodal to nejdůležitější: zemřel křesťan a skvělý člověk s širokým srdcem a ohromným porozuměním pro druhé.

V letech 1992 až 1994 zastával funkci ministra kultury, předtím působil jako první náměstek ministra vnitra a zmocněnec vlády pro otázky uprchlíků. Byl členem mezivládní Komise ministrů vlád ČR a SR, která zodpovídala za rozdělení Československa. Zastával funkci místopředsedy českého výboru UNESCO. V roce 1994 byl krátce předsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, jejím členem pak byl do srpna 1998. V letech 1992 až 1994 byl předsedou KDU a po jejím sloučení s ČSL také místopředsedou KDU-ČSL. Vystudoval Filosofickou fakultu UK, obor psychologie se zaměřením na klinickou a sociální psychologii.

Studoval i v zahraničí, nejprve v Polsku (ilegálně), poté

prošel jedenácti zahraničními stážemi a studii, například v Paříži, v Londýně či v Illinois. Působil jako klinický psycholog na Lékařské fakultě UK v Praze, přednášel na DAMU, byl také psycholog činohry Národního divadla a vyučoval psychologii umění na FF UK. Rovněž působil jako pedagog na VOŠ žurnalistiky a na přelomu tisíciletí na Teologické fakultě UK a též na univerzitě ve Virginii.

Psychopatologii umění a psychologii totalitních režimů učil na Anglo-americké univerzitě v Praze. V oboru psychologie byl také soudním znalcem.

Jindřich byl ekumenicky velmi otevřený katolík. Měl rád Církev bratrskou, léta se přátelil s někdejšími předsedy Rady Pavlem Černým a Danielem Fajfrem. Když byl požádán, aby se ujal psychologických testů nových vikářů, ochotně souhlasil. Byl rád, že může pomoci, a dělal to bez nároku na odměnu. Pochvaloval si, že s takovým přístupem máme šanci, že v kazatelském sboru budeme mít v brzké době služebníky bez hraničních psychických poruch.

Až vážné onemocnění jej přimělo této služby zanechat.

→

srpen—září 2020 v Šumperku a přidruženého korejského sboru Bethel Church, který se schází v Praze. Zároveň byl zrušen jiný korejský přidružený sbor The Chapel Prague. Dále v předstihu proběhla volba do Rady CB. Předsedou byl zvolen David Novák, 1. místopředsedou Bronislav Matulík a 2. místopředsedou Tadeáš Filipek. A konečně konference schválila návrhy na ordinace šesti nových kazatelů: Vojtěcha Furáka (Praha-Dejvice), Richarda Hrdého (Česká Třebová), Tomáše Kolmana (Opava), Miroslava Pavlíčka (Rakovník), Daniela Šrámka (Plzeň) a Tomáše Trávníčka (Praha 1, stanice Neveklov).

Vrcholem konference byla jako obvykle slavnostní bohoslužba.

Ač se jí přímo mohli zúčastnit jen delegáti, byla online přenášena pro celou Církev bratrskou. Předseda Rady David Novák připomenul všem, zvláště nově ordinovaným kazatelům, úděl proroka Jeremjáše. V závěru kázání pověděl: „Jeremiáš je v něčem předobrazem našeho velekněze Ježíše Krista, který pro nás je a bude nekonečnou inspirací. I on prožíval zápasy s těmi, kteří nikdy nepřijali, že je Božím vyslancem.

I on používal prorocké „ach běda“, zároveň ale toto mělo vést k pokání, k obnově a k naději. Přes krátký čas, který mu byl na této zemi vyměřen, nikdy neztratil blízkost ke svému Otci, která šla tak daleko, že hovořil o tom, že jsou jedno. A nakonec, i když

měl mnoho důvodů, aby od svého lidu, tedy i od tebe a ode mě, odešel, i když ještě těsně před smrtí řekl, že je-li to možné, ať je od něj jeho kalich odňat, nejenže neodešel, ale šel místo nás na kříž a jde s námi nadále v našem životě a službě.

Chtěl bych na úplný závěr shrnout, co jsem se neuměle pokusil povědět, modlitbou Nikose Kazantzakise, řeckého spisovatele, která je mi vlastní a kterou si dovolím sdílet: „Pane, jsem luk ve tvé ruce. Natáhni mě, ať nezpuchřím. Nenatahuj mě však příliš, abych nepraskl. Anebo mě natáhni, jak chceš… Co na tom, když prasknu?“ Bohoslužba byla provázena společnými i sborovými písněmi Jana Amose Komenského, při nichž nás doprovodila vynikající varhanice Jiřina Dvořáková, jejíž závěrečné monumentální postludium bylo skvělým završením celé konference.

Ještě ale stačil v loňském roce odborně pomoci při založení Křesťanského terapeutického centra při Sboru CB v Praze 1.

Jindřich byl pokorným člověkem se smyslem pro humor, sebeironii a s kritickým myšlením. To bych rád dokumentoval jeho poznámkou na adresu papeže Františka. Řekl, že je to první papež, za kterého se modlí. Mnohé jej v jeho vlastní církvi trápilo, byl ale velmi nadšen Františkovými reformními a sociálními snahami o nápravu.

Herec Ivan Trojan vzpomínal při uvedení knihy Psychologie komunizmu, že jako studenti měli na DAMU učitele rozděleny podle postaviček z kresleného Čtyřlístku a zpočátku se obávali Jindřichovi přiznat, že jemu říkají Bobík. Když se to však dozvěděl, smál se, plácal se do stehen a říkal: To je přesně ono!

Psychologii nepřeceňoval. Na mou otázku, jak ji chápe ve srovnání s vírou, odpověděl: „Psychologie, to jsou jen nástroje, jako hrabičky nebo lopatičky, které pomáhají. Ale prosím, modlete se za mě, protože s mnohým si v životě nevím rady.“ Modlili jsme se za něj i v posledním čase jeho vážné nemoci, než si ho Pán Bůh k sobě vzal.

Uvedu ještě osobní vzpomínku na sílu jeho laskavého slova.

Setkali jsme se v kavárně a já jsem mu vyjevil své obavy ze změny, která mě čekala. Po letech jsem opouštěl sbor a nastupoval na nový. Pozorně mě vyslechl, leccos řekl, ale pak s obrovským klidem v hlase pověděl: „Neboj se, to zvládneš.“ Prožil jsem ohromnou úlevu a získal odvahu udělat krok do neznáma.

Nakonec bych rád vyjádřil vděčnost i za redakci časopisu BRÁNA. Nejenže náš časopis četl a vyjadřoval respekt k tomu, co děláme, ale vždy bez váhání na naše požádání napsal články nebo poskytl interview. Ať už na téma Psychologie komunizmu, články o moci nebo totalitě v nás. Vyšel i rozhovor o jeho profesi s názvem V blázinci je vždycky lépe začínat než končit. Jindřich uzavřel svůj život v kruhu rodiny a skončil v náručí nebeského Otce.

Pane, díky za skvělého přítele!

BRONISLAV MATULÍK ■

BRONISLAV MATULÍK ■

RADA CÍRKVE BRATRSKÉ

iNform TŘI OTÁZKY PRO TŘI V čem vidíte specifické obdarování Církve bratrské? Čím by mohla inspirovat ostatní ekuménu?

David Novák, nově zvolený předseda RCB První oblast geniálně vystihl první předseda naší církve Alois Adlof: „Mít akademicky vzdělané kazatele, to budiž naše skrytá tendence. Kdyby ale vzdělání mělo být náhradou za Ducha svatého, pak pryč se vzděláním! Ale jak to pak dopadá, když není ani Duch svatý, ani vzdělání!“ Tuto jeho touhu jsme dokázali udržet a česká ekuména se od nás může učit, že teologické vzdělání a poctivá teologická práce nejsou v protikladu k působení Ducha svatého a obráceně.

Druhou oblastí je schopnost unést mezi sebou poměrně široké názorové proudy. Stále se v naší církvi setkávám s pocitem názorové svobody, která ale není bezbřehá. To si uvědomují především ti, kdo do CB přešli z jiných církví.

Třetí oblastí je snaha o systematickou práci s mladou generací od besídky přes dorost až k mládeži. Vypadá to jako samozřejmost, ale o nic samozřejmého nejde. Čtvrtým specifikem pak je kongregačně-presbyterní systém, který považuji pro českou církevní realitu z mnoha důvodů za nejlepší.

Bronislav Matulík, nově zvolený místopředseda RCB Je to zcela jistě naše probuzenecká (dnes bychom řekli evangelikální) historie s akcentem na obrácení ke Kristu. S tím jsme vydrželi od Rakouska-Uherska přes dvě světové války včetně nacistické a komunistické totality až dodnes. I když to není ryzí specifikum jen Církve bratrské, přesto právě důrazem na pokání, změnu

smýšlení i života, znovuzrození a posvěcení můžeme ostatní křesťany v jiných církvích dobře inspirovat.

Také proto, že naše církev už vyrostla z dětských plenek vlastní výlučnosti. Víme, že patříme do širokého společenství následovníků Krista, a nejen těch, kteří se sdružují pod praporem evangelikalizmu.

Dalším specifickým obdarováním je rozmanitost.

Pokud se nám podaří udržet pluralitu zbožnosti, pokud zachováme jednotu víry a vyznání, pokud se budeme vzájemně respektovat a inspirovat Božím požehnáním, které je rozličné a každý sbor ho má v jiné míře, pak budeme moci být ekuméně světlem v temnotách, neboť dělení a štěpení zachvacuje mnohé kolem nás.

Tadeáš Filipek, nově zvolený místopředseda RCB Církev bratrská je jedinou církví, jejímž jsem byl členem. Přivedli mě sem mí rodiče, prožil jsem zde znovuzrození. Mám ji rád a jsem Pánu Bohu velice vděčný, že nám dává i početně růst. Obohacením pro ekuménu by mohlo být naše kongregačně-presbyterní uspořádání, které jsem v minulosti trochu kritizoval, dnes však vidím jeho nesporné výhody.

Další přínos vidím v našem širokém záběru. Jsme schopni zahrnout pod jednu společnou střechu jak sbory s charismatickým důrazem, tak i sbory s tradičnějším charakterem. Tento rys bych si přál zachovat.

Když se nám podaří uvnitř naší církve udržet dobrou úroveň komunikace, určitou míru tolerance a pochopení mezi jednotlivými sbory, tak nám tento postoj pomůže zachovat funkci mostu mezi denominacemi.

Minulá léta ukázala, že nám nejsou cizí ani věci veřejné, viz významný podíl naší církve při jednáních v procesu odluky církve od státu.

srpen—září 2020 V čem vidíte největší aktuální ohrožení Církve bratrské? Jaký svod světa či jaký blud nás nejvíce svádí?

V čem vidíte náš největší aktuální úkol?

Na co by bylo třeba se v současné době nejvíc zaměřit?

David Novák

David Novák Čas od času se ve vedoucích pozicích ocitají osoby, které vykazují více či méně psychopatické sklony. V tom se žel církev neliší od jiných pomáhajících organizací. Není to v naší církvi často, ale když to nastane, je to devastující a těžko řešitelné.

Dalším nebezpečím je materialismus ve smyslu mít se dobře, hromadit věci a zabezpečit si život. V takovém nastavení se těžko praktikuje teologie nesení kříže a důraz na to, že Boží království neroste z přebytků, ale z obětí.

Zápasíme i s tím, že se Bible čte a studuje stále méně, a to pak dopadá na mnoho oblastí a postojů v našich životech. Obávám se i postupného vkrádání některých liberálních důrazů, a to především v oblasti etiky, což má za důsledek opačný extrém v podobě nezdravého fundamentalismu a farizejské morálky. Stálým zápasem naší církve zůstává zakřivování do sebe a určitá rezignace na Velké poslání.

Hlavní důrazy, kam směřovat, jsou popsány ve vizi, kterou RCB formulovala před třemi lety. Pokud bych ale měl přidat něco navíc, pak vnímám jako důležité být církví, kde nacházejí místo lidé nejrůzněji pobití životem a setkávají se v ní s Kristem. Myslím, že na nás bude více dopadat finanční zátěž. Založit nový sbor nebo mít pracovníky na plný úvazek bude z finančních důvodů složitější, což bude mít dopady, které ještě asi nejsme úplně schopni dohlédnout.

Dále vnímám jako důležité, abychom nejen udrželi ETS, ale aby se ETS stále více stávala kvalitní školou, která bude generovat skvěle připravené absolventy, kteří budou posilou na svých sborech. Jako mnozí jiní s obavou vnímám polarizující se společnost a mám obavy, aby se tento duch nedostal do církve. Proto vidím jako další důležitý úkol udržení jednoty jak na sborech, tak v celé denominaci. A nakonec je podle mne klíčové udržet uprostřed post-pravdivé doby důraz na Kristovo evangelium i s tím rizikem, že budeme vypadat jako blázni. Ale slova o evangeliu a bláznovství jsou nakonec napsána v Písmu…

Bronislav Matulík

Bronislav Matulík

Žijeme ve spotřební, konzumní a zážitkové popkultuře, což nejde změnit. Jsme tím ovlivněni víc, než si myslíme a než si chceme připustit, protože kultura světa na církev vždycky silně působila. Nejde ale o to, abychom moralisticky tepali konzumní kulturu, ale abychom se lacino nepřizpůsobovali světu, abychom jednoduše neakceptovali ducha doby a nesnažili se nabízet líbivé evangelium. V tom vidím akutní ohrožení spočívající ve vyprázdnění evangelia, jehož jádrem je Kristus ukřižovaný. Protože je jistě příjemnější a více povznášející zakoušet prožívání slávy Boží než nést svůj kříž a umírat na něm svým vášním a ambicím.

S tím souvisí kult úspěchu, jakási snaha najít funkční metodu a podle ní řídit sbor a celou církev s cílem udržení trvalého růstu a prosperity. Zde bych doporučil číst list do Laodikeje, úspěšného sboru, který vykázal Krista za dveře.

Především budujme pevné sbory spojené ve svazku Církve bratrské. Po světové pandemii přichází ekonomická krize. Často připomínám historickou zkušenost z doby pádu Římské říše. Jediné, co tehdy vydrželo, byla církev, která zachovala pevnou funkční strukturu. Na ní pak byla zbudována křesťanská Evropa. Lidé budou vždy hledat oporu v tom, co je pevné.

Jako druhý úkol uvedu výchovu ke zralému křesťanství. Je nezbytné vychovávat křesťany k odpovědnému životu. Vést ke kristovské obětavosti, nemít sbor jako servisní organizaci pro své vyžití, jako benzinovou pumpu, kam si podle potřeby zajdu načerpat. Je třeba vychovávat jednotlivce i rodiny ke službě druhým.

A to poslední – musíme jít s evangeliem za lidmi tam, kde žijí. To je dnes překvapivě nejvíce na sociálních sítích. Naším úkolem je nacházet cesty za lidmi.

Tadeáš Filipek Život církve je tvořen životem jejích členů. Naším zápasem je, aby každý člen měl živý vztah s Ježíšem Kristem. Naše staršovstva a kazatelé by měli pružně reagovat na měnící se okolí a hledat nové způsoby a formy, jak sdílet ostatním to, co je klíčové – obsah evangelia. Tím zápasem, který nikdy neskončí, bude usilování o zachování živé víry v Ježíše Krista u každého jednotlivce.

Tadeáš Filipek Církev není o tom, vidět se na Zoomu či online sledovat nedělní bohoslužby.

Máme stát jeden vedle druhého, vědět o sobě, o svých potřebách, navzájem si pomáhat, modlit se, nést břemena jedni druhých. Na dálku se to dělá jen velmi těžko. Velkou výzvou bude pro naši církev v nejbližších dnech a měsících rovněž obnova a restart toho, co se zastavilo, zemřelo. Věřím, že budeme mít odvahu opustit to, co se ukázalo jako nepotřebné, a zachováme si víru, odvahu a vizi k nalezení a použití nových forem pro neměnný obsah, kterým je živý a zmrtvýchvstalý Ježíš Kristus, náš Spasitel. ■ připravil PETR RAUS, redakčně kráceno

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE červen 2020

▪ Poděkování Petru Kučerovi Kazatel Petr Kučera informoval Radu při osobním rozhovoru, že k 31. 8. 2020 skončí pracovní poměr v české CB a odejde sloužit do Sboru CB Bratislava-Cukrová. Seniorát Severní Morava, jehož je seniorem, zvolil v červnu na místo Petra novým seniorem Matúše Kušníra.

Petr by rád zůstal napojen na českou CB a účastnil se akcí (např. pastorálek).

Současně zůstane do konce funkčního období vedoucím Dorostového odboru a předsedou Správní rady Diakonie CB. Rada souhlasila s tím, že Petrovi zůstane stávající e-mail a telefonní číslo. Rada také požádala Petra Kučeru o zpětnou vazbu a jeho pohled na Radu CB i církev, ve které dlouhodobě slouží. Na závěr členové Rady Petrovi poděkovali za mnohaletou obětavou činnost v mnoha oblastech a požehnali mu na modlitbách.

▪ Senioráty Rada vzala na vědomí, že kazatel Oldřich Kadlec ukončil činnost seniora Jizerského seniorátu k 31. 5. 2020 z důvodu stěhování na nový sbor v Klatovech.

Rada byla informována, že novým seniorem Jizerského seniorátu byl dne 24. 5. 2020 zvolen kazatel Miloš Hejzlar s nástupem do funkce od 1. 6. 2020.

▪ Administrace Frýdku-Místku Rada jmenovala administrátorem Sboru CB ve Frýdku-Místku kazatele Tadeáše Firlu s nástupem od 1. 9. 2020.

▪ Změna místa vikariátu Lukáše Nyzio Rada souhlasila s přesunem vikariátu Lukáše Nyzio z Opavy do Frýdku-Místku → od 1. 9. 2020.

ZPRÁVY

iNform PANDEMIE KORONAVIRU A CÍRKEV V čase 70. výročí odsouzení Milady Horákové komunistickou totalitní mocí k smrti opakovaně na církev zaútočil předseda KSČM Vojtěch Filip (Deník N 6. 6. 2020).

Radu Církve bratrské nepřekvapilo, že církev nepravdivě nařknul z odmítnutí jakkoliv se podílet na řešení krize v čase pandemie. Dle jeho slov chce církve přinutit k sounáležitosti zrušením odpuštění daní z nabytí majetku, který ovšem předtím komunisti církvi ukradli.

Fakta jsou taková, že křesťané jako občané našeho státu se napříč církvemi aktivně podíleli službou a pomocí občanům předně v sociálních službách, kde křesťané pracují a které církve spravují.

Například v církevních zařízeních jako je Dům Bethesda (Diakonie CB) nebo v Domově pro seniory v Krabčicích (Diakonie ČCE) zůstávali pracovníci uzavřeni se svými klienty po celou dobu pandemie.

Kaplani ve věznicích a nemocnicích pracovali nad své úvazky, sbory a rodiny šily roušky pro nemocnice a jiné organizace. Kazatelé a faráři dali sami sebe k dispozici městským úřadům ke spirituální pomoci občanům atp.

Církve měly ze zákona uzavřeny své prostory pro občany, ale v podstatě bez rozdílu všechny zavedly přímé přenosy audio i video bohoslužeb, které v čase nouzového opatření sloužily statisícům lidí.

A nepočítaně u dveří kostelů a modliteben se na církev obraceli lidé bez domova o sociální pomoc.

Ježíš řekl, že chudé budete mít vždycky s sebou. Na to jako křesťané pamatujeme, a stejně tak pamatujeme i na napomenutí, abychom žehnali svým nepřátelům.

V Praze dne 8. června 2020 RADA CÍRKVE BRATRSKÉ

SLUŽBA MONGOLSKÉ KOMUNITĚ V ČR V České republice žije kolem 10 tisíc Mongolů, což je asi 20 % evropské mongolské populace. Tento národ je nyní velmi otevřený evangeliu, zatím je ale příliš málo těch, kdo by jim ho zvěstovali, pomohli jim růst ve víře a předávali odpovědnost.

Jednou z klíčových postav této misie je diákon Církve bratrské Munkh-Erdene Turmunkh (Munkuš). Podílel se na založení Mongolské biblické školy, kde studuje každý semestr 12 až 15 studentů (z toho asi 40 % z ČR) a stále působí v jejím vedení. Jeho služba vede k zakládání nových mongolských sborů – nyní jich je po Evropě 28, jsou křtěni noví lidé.

Bratr Munkuš pracuje v restauraci, kde musí být často až 60 hodin týdně. Je za tuto práci vděčný, zároveň ale vidí potřeby misie. Vnímá své povolání od Pána Boha a cítí, že by mu měl sloužit naplno.

srpen—září 2020 Rada CB je tomu nakloněna, nebylo by ale šťastné zatížit břemenem financování pouze jediný sbor. Rada proto odsouhlasila vytvoření analytického účtu pro dary na službu bratra Munkuše v mongolské komunitě s nadějí, že Boží Duch osloví jednotlivce či sbory, kteří tuto misijní práci aktivně podpoří. Až budou na tomto účtu finanční prostředky přibližně na pokrytí základní roční mzdy kazatele, vytvoříme pro bratra Munkuše pracovní místo. Existence tohoto úvazku by se každoročně opakovaně posuzovala a případně prodlužovala.

K zasílání finančních darů slouží stávající bankovní účet Rady Církve bratrské u Fio banky (2900230978/2010), dary na podporu služby bratra Munkuše odliší pouze variabilní symbol: 0962020.

PETR RAUS

ALEŠ FOR GOD „Od té doby přemýšlím nad filmy a seriály jinak. Snažím se přijít na to, kde je v tom Bůh.“ To byla snad nejpovzbudivější slova, co se ke mně dostala od založení podcastu na Instagramu. Hlavně proto, že přišla od holky, která není věřící.

Navíc s prosbou, jestli bych mohl okomentovat film V Síti, protože tam se jí Bůh hledá opravdu těžko. Musím říct, že to byla výzva, raději komentuji Avengers, Simpsonovi nebo Fortnite. Ale lidé si kladou i těžké otázky a je potřeba se k nim vyjádřit.

V listopadu 2019 jsem začal experiment pod názvem „Alesh4G“ (Aleš for God), který běží dodnes. Z pohledu křesťana se snažím v minutovém video formátu komentovat současné seriály, filmy a PC hry. Moje generace tuhle délku preferuje. Taky se rád na 3 minuty zastavím nad Biblí (minuta mi přišla jako velezrada bohatosti Písma, dlouhodobě to nešlo udržet). Obojí se snažím dělat jednou týdně.

Mým cílem je jak digitální misie, tak služba věřící mládeži. Lidé na Instagramu jsou, mají rádi filmy, seriály a taky touží po něčem trochu hlubším. Minutová videa jsou tak pro ně malou ochutnávkou a možná i prvním přičichnutím k evangeliu.

Zároveň mám ale na srdci i naši mládež. Ta je často doma víc ve virtuálním světě než v tom fyzickém a také potřebuje Slovo. Nad to všechno ale toužím lidi nakopnout blíž ke Kristu, k jinému přemýšlení nad světem a časem to rozšířit dál. Zvu vás k tomu. K čerpání, sdílení, a klidně k použití v mládežnických programech nebo v kázáních. #krestan #brno #praha #serialy #filmy #kafe ALEŠ NAVRÁTIL vikář Sboru Brno-Betanie

▪ Volba kazatele Mirko Tichého Dne 31. 5. 2020 proběhla v Třinci-Líštné volba Mirko Tichého, který byl zvolen za kazatele – správce sboru, termín nástupu na sbor je 1. 9. 2020.

▪ Hlasování o setrvání kazatele Tomáše Holubce Dne 31. 5. 2020 proběhlo v Karlových Varech hlasování o setrvání kazatele Tomáše Holubce ve 12. roce služby.

Mandát kazatele byl potvrzen.

▪ Studijní volno Rada schválila tříměsíční studijní volno kazatele Jakuba Ptáčka v termínu 1. 9. – 30. 11. 2020, 1,5 měsíční studijní volno kazatele Petra Polácha v termínu 1. 7. – 14. 8. 2020, měsíční studijní volno kazatele Mirko Tichého v 1. – 31. 7. 2020, měsíční studijní volno Michala Žemličky v termínech 13.– 9. 7. 2020 a 3.–29. 8. 2020 a měsíční studijní volno kazatele Petra Kučery v termínu 1.–31. 7. 2020.

▪ Téma podzimní pastorálky Rada souhlasila se změnou tématu podzimní pastorálky. Místo původně plánovaného tématu „Zakládání sborů“ by tématem bylo: „Církev ve světě / církev ve vztahu k okolí“. Obsahově pastorálku zajišťuje Odbor pro zakládání sborů.

▪ Dorostová unie – skaut Rada na základě rozhovoru s Danielem Joklem souhlasí se záměrem vytvoření organizace Skaut CB pod hlavičkou Dorostové unie.

▪ Jmenování do Rady ETS Rada jmenuje Pavla Pauluse členem Rady ETS-VOŠ na další pětileté funkční období od 1. 9. 2020. Stejně tak Rada jmenovala Marka Hutra na pětileté funkční období členem Rady ETS-VOŠ a na šestileté funkční období členem Rady ETS-VI.

KALENDÁŘ

iNform

srpen—září 2020 18.–20. 9. 2020 SETKÁNÍ DOROSTŮ U HRADU SIÓN Místo setkání: Verdek u Dvora Králové.

21.–23. 9. 2020 PASTORÁLNÍ KONFERENCE Na Seči se uskuteční podzimní pastorální konference kazatelů s manželkami z české i slovenské části Církve bratrské.

3. 10. 2020 DEN ETS A VYSLÁNÍ ABSOLVENTŮ Ve Chvalech se tradičně uskuteční Den ETS a s tím spojené Vyslání nových absolventů školy.

10. 10. 2020 SEMINÁŘ O ZRALÉM MANŽELSTVÍ Když stáří přichází – starší manželé, syndrom prázdného hnízda, konec pracovní kariéry…

Ve Sboru CB v Praze 1 v Soukenické, seminář pro zájemce a pracovníky sborů. Připravil OMAR (Odbor pro manželství a rodinu), přednášet bude Pavel Raus.

Sjezd dorostů BUDE, ale jinak.

Kvůli epidemii covid-19 je scházení se ve velkém počtu velmi nejisté a finančně rizikové.

Přesto letošní sjezd rušit nebudeme.

Sejdeme se najednou na šesti místech – v šesti regionech, abychom snížili počet lidí na jednom místě.

Jeden z večerů se všichni uvidíme díky společné videokonferenci.

Sjezd se bude konat

30.–31. 10. 2020 více informací na sjezdorostu.cz

10. 10. 2020 KONFERENCE DIAKONIE CB Ve Sboru CB Brno-Kounicova se uskuteční Konference Diakonie CB.

28. 10. 2020 MODLITBA ZA DOMOV Při příležitosti založení Československé republiky se bude v den státního svátku 28. října 2020 od 15:00 konat v Praze už 14 ročník kulturně-duchovního festivalu pro celou rodinu Modlitba za domov. Hlavním hudebním hostem bude Václav Neckář a skupina Bacily pod vedením Jana Neckáře. Místem konání Modlitby za domov bude Husův sbor ve Vršovicích, Moskevská 34, Praha 10.

Číslo 08–09/2020, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 30. 8. 2020 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

SVÁTOSTI

KŘEST A DUCH SVATÝ text DAVID BEŇA

V Kristu se uskutečňuje spása.

Koncentruje – a rozhoduje – se v něm Boží dílo od stvoření až po obnovu světa. Ale co by nám to bylo platné bez Ducha svatého!

V

Ježíši je naše spása. V jeho příběhu se vyjevila Boží láska ke světu, ale i věčná láska mezi Otcem a Synem. V koncentrované formě Ježíš rekapituloval dějiny Izraele – s překvapivým vyústěním v podobě univerzální vlády ukřižovaného Mesiáše, vzkříšeného z mrtvých. (např.

Mt 1,1.22n; 2,4–6; 2,14nn; atd.; 28,18–20) Ježíš naplnil spravedlnost Božího zákona a přinesl odpuštění hříchů. Vítězně se střetl s ďáblem i smrtí. Začalo v něm nové stvoření. Ve smířeném společenství se v něm definitivně potkalo nebe se zemí. Je to v něm!

Jak se toho ale účastníme my? Odpověď známe: vírou v evangelium (Ř 1,16n); mocí Božího Ducha (1K 6,11). Ve shodě se zvěstí proroků (Iz 32,15nn; 61,1nn; Ez 36,24nn; J 1,23) Jan Křtitel ohlašoval – a Ježíš to zopakuje –, že zatímco on křtí „vodou k pokání“, Ježíš, při křtu vyzbrojený Duchem a označený za Božího Syna, bude křtít „Duchem svatým“. (Mt 3,11.17; J 1,33n; Sk 1,2–5; 2,33) Jako od počátku Boží Duch prostředkuje světu život (Gn 1,2; Ž 51,12–14; 104,29n), tak podobně daruje věřícím podíl na Kristu (Ř 8,1nn; Ga 4,6n; 5,19nn; Ef 1,13n; 2,22): Kristův Duch vyvádí z hříchu a proměňuje nás podle Ježíšova charakteru. To on nás posvěcuje za Boží chrám a z jedinců tvoří jedno Kristovo tělo, uschopňuje nás, abychom v jeho trpělivé síle a v lásce sloužili sobě navzájem i světu.

Právě v Ježíšově Duchu, v Duchu synovství, jsme přijati za Boží syny. A jako z úzkostí smrti Duch vzkřísil Ježíše, tak skrze Krista tentýž Duch vzkřísí i nás. Ježíš křtí Duchem: svůj lid – a jednou celé

stvoření – takříkajíc noří do Božího nesmrtelného života, do věčně pulzující Boží lásky. (Ef 1,3nn; 1K 15,20nn aj.)

Křest Kristovým Duchem a křest vodou v Kristově jménu patří k sobě. Letniční poutníky, zasažené evangeliem o Ježíšově nebeské intronizaci, nabádá Petr, aby se v pokání dali pokřtít v Mesiášovo jméno: „…a dostanete dar Ducha svatého.“ (Sk 2,37nn) Za pokřtěné Samařany se Petr s Janem modlí, „aby také jim byl dán Duch svatý“. (8,15–17; srov. 19,1–7) Na Římana Kornélia a jeho přátele naslouchající Petrově zvěsti o Ježíši „sestoupil Duch svatý“, takže nezbývalo než je také pokřtít vodou v Ježíšově jménu. (10,44–48; 11,15nn) Saulovi oznamuje Ananiáš, že Bůh chce, aby byl „naplněn Duchem“ – a Saul „se dal hned pokřtít“. (9,17n) Pořadí se různí – vládne tu podobná obousměrnost, jakou jsme viděli v minulém díle, kde šlo o vztah křtu a víry. Ne u každého křtu vodou se v knize Skutků také zmiňuje i křest Duchem (8,36n; 16,15.33; 18,8), vzájemnost a souvislost obou křtů je ale zřejmá: Je to Kristus (v jehož jméno jsme vodou pokřtěni), kdo uděluje Ducha a s ním účast na Božím společenství. A je to Boží Duch (a jeho křest), kdo nás spojuje s Kristem a jeho novou realitou. Podobně mluví epištoly, jak jsme viděli: Kristus nás Duchem křtí do svého těla. (1K 12,1nn) Ve křtu jsme oblékli Syna Božího, a tedy synovství, resp. v Duchu máme účast na synovství Ježíšově.

(Ga 3,26n a 4,6n) Duch i křest jsou „svazky pokoje“, sjednocující církev. (Ef 4,3–6) A Ježíš k nám přichází ve svědectví vody, krve a Ducha. (1J 5,5–12) Pán, v jehož jméno jsme pokřtěni, křtí Duchem svatým: Duch nás noří – a jednou celé stvoření vnoří – do Božího života, do jeho obětavé, mocné lásky. Díky Duchu jsme v Otcově Synu a Otcův Syn je v nás. A to vše jako dar, z pouhé milosti, z víry a k víře.

■

DAVID BEŇA, lic.theol. (1975) je tajemníkem odboru pro vzdělávání při RCB a učitelem Starého zákona a religionistiky na ETS v Praze. Vystudoval teologii v Rakousku a ve Švýcarsku.

S manželkou Evou má tři děti.

2020 srpen–září

23

RODINA

DO ROKA A DO DNE podle autentického vyprávění manželů z CB napsala EVA ČEJCHANOVÁ foto PIXABAY

Na vrátnici se svítilo. Vždycky tam někdo byl.

Pavla sevřela v ruce tašku s tím nejnutnějším.

Měla strach. Musela projít tak, aby si jí nevšimli. Jakmile bude venku, už to půjde.

Z rozsvícené vrátnice nebylo venku ve tmě vidět nic. Zhluboka se nadechla a vykročila.

P

roklouzla. Neviděli ji. Nezavolají mu. Má celou noc na útěk, protože Vojtěch má noční a vrátí se až ráno. Běžela přes rozblácený dvorek a v uších jí znělo: „Keď nebudeš moja, nebudeš nikoho!“ Ještěže má náhradní kozačky – Vánoce letos budou na blátě, v těchhle by do vlaku nemohla.

Dovláčela tašku na malé náměstí. Bylo devět hodin večer a na nádraží to bylo dobrých dvacet minut. Sedla si na zastávce do boudy a čekala, jestli se třeba neobjeví nějaký autobus, který by ji tam dovezl. Klepala se jak drahý pes. „Bože, pomoz mi…“ U boudy zastavilo auto. „Všetko v poriadku, paní?“ hlas policisty zněl Pavle jako odpověď na její modlitbu. Když ji brali do auta, aby ji dovezli na nádraží, tekly jí slzy.

„Byl to dlouhý den,“ řekl si Mirek s povzdechem, když už šly holky spát. Pekli vánoční cukroví, ale jinak byly přípravy na svátky letos hodně jiné. Hlavně tím, jak je prožíval. Pavla byla pryč.

Jednadvacet let manželství a najednou jsou rozvedení. Bylo mu z toho smutno. Co měl udělat jinak?

Pomohlo by, kdyby se jí víc věnoval? Kdyby byl míň v hangáru a víc s ní a s dětmi? Měl být víc s ní – jo, tohle bylo špatně. Nebo by to její temperament

24

srpen–září 2020

stejně neudrželo na uzdě? Měl ji ze srdce rád, vlastně pořád ještě má. Proto to taky nepřestává bolet. Celé manželství měl pocit nejistoty – cítil, že mu Pavla uniká – ale ten poslední rok jako by byla omámená. A teď je už dva měsíce skoro 400 kilometrů daleko někde na Slovensku a neví o ní nic. Přistihl se, že by byl rád, kdyby byla tady…

V duchu byl zas na šibřinkách, kde ji viděl poprvé – bylo mu jednadvacet, jí sotva sedmnáct.

Byla malá, hezká, nesmělá jako on. „Tak pro ni běž!“ popíchl ho kamarád, když viděl, jak po ní kouká. Chodili spolu tři roky, než se vzali. Brzy po svatbě se narodila první dcera, pár let potom další dvě. Cítil, že vztah s Pavlou vychládá – a začal hledat Boha. Kristu vydali s Pavlou život zároveň – na jedné evangelizaci se pro něj oba veřejně rozhodli.

Začali pak chodit do sboru. Jako by se jim rozrostla rodina. Scházeli se s dalšími třemi rodinami nad Biblí, chodili na výlety. Byla to krásná léta.

Jenže Pavla byla tehdy nemocná a často jezdila do lázní. Se svojí povahou byla brzy oblíbená v jakémkoli kolektivu. Měla ráda, když to žilo.

A pak jednou nepřijela z Tater. Poslala pohled, že jí prodlužují pobyt, ale v lázních mu řekli, že už se odhlásila. A holky zjistily, že razítko je z Galanty.

Byl to hrozný týden, který neskončil happy endem, ale další ránou: „Někoho mám, chci se rozvést,“ řekla Pavla, sotva přijela. Za takových okolností chtěl Mirek rozvod taky. Ženských je na světě dost.

V srpnu soud jejich manželství ukončil.

Jako by ale najednou Pavlu i Mirka ten rozvod zaskočil. „Musím se projít,“ řekla svému čerstvě bývalému manželovi chvíli po tom, co je soud rozvedl. A Mirek viděl, že jí není nejlíp. Taky mu nebylo. Tak se šli projít spolu.

V září si pro ni ten její přijel. Podle Bible to nebyl nepřítel, tak mu Mirek nabídl guláš, pomohl Pavle naložit tašku a šicí stroj a nechal je odjet.

Nemohl ji přemlouvat, byla rozvedená.

A za pár dnů jsou Vánoce, první, kdy nejsou spolu. Mirek si sedl ke stolu a otevřel Bibli. Tady to je – všechna síla, pokoj do rozervané duše, všechny odpovědi.

Tady začal hledat, když byl vyděšený z toho, co se s jejich rodinou děje. Když přestal chodit do sboru, protože tam jsou přece všichni čistí, tam není místo pro rozvedené. Sám s Bohem. V kamrlíku v práci, každou volnou chvíli. Mnohokrát na kolenou a s otázkami, co má dělat.

A skrze Bibli Bůh Mirkovi třikrát řekl: „Do roka a do dne.“ Přečetl tu Knihu knih celou, ale tohle vystoupilo ze všeho, co četl, jako živý vzkaz. Slovo pro něj, odpověď. „Tak jo, Pane, poslechnu. Dám tomu rok. Rok nebudu nic zásadního měnit, nebudu hledat jiný vztah. Budu čekat na to, co s tím uděláš Ty – budeš-li chtít něco udělat. Je to Tvoje.“ Byl to čas pro Boha. A Bůh ho znovu přivedl do sboru.

Rychlík jede o půlnoci. Pavla svírala v ruce lístek do Brodu. Dala za něj poslední dvě stovky, zbyla jí dvacetikoruna. Tak se vrací domů – s poslední mincí. Domů? Vždyť ani neví, jestli se ještě má kam vrátit ani jestli ji tam bude někdo čekat. Ani co by ji tam čekalo… hodně jim ublížila. Dopadlo to na ni plnou vahou. Najednou si uvědomila, jak strašně musel Mirek trpět. Pocit viny byl těžší než balvan. „Bože, je mi to strašně líto. Co mě to napadlo? Jak jsem mohla být tak slepá? Co jsem si myslela? Odpusť mi, Pane, nenechej mě v tom, pomoz mi, prosím...“ Rozhlédla se po nádražní hale. Tady čekat nemůže, kdyby ji jel Vojtěch na nádraží hledat, viděl by ji hned. A nebylo by cesty zpět.

Krčila se na peróně mezi kontejnery tak, aby viděla na každého nové příchozího, a zdálo se jí, že to trvá věčnost. Konečně!

Vytáhla tašku po schůdkách do vagónu a zabořila se v kupé do sedadla. Ve chvíli,

kdy se rychlík rozjel, ji zaplavila nesmírná úleva. Bylo to za ní. Už se tam nevrátí.

V Bratislavě do kupé přistoupil anděl, aspoň tak ho Pavla vnímala. Potřebovala to ze sebe dostat – a on poslouchal a nechal ji vyprávět. Než vlak dojel do České Třebové, věděl o ní všechno. Jako by bylo zbytečné snažit se před někým, koho kvůli ní poslal do toho vlaku Bůh, vypadat lépe. Ani se o to nepokoušela. Oproti uplynulým měsícům viděla svoje jednání i situaci, do které ji přivedlo, zcela jasně.

A sama sebe najednou vůbec nechápala.

Měla hodného manžela a s ním tři krásné děti. Všechny je měla ráda, a přesto se cítila osamocená a toužila po někom, kdo by ji dovedl skutečně ocenit. Byla hodně sama. Mirek měl ta svoje letadla.

Nechodili spolu tancovat ani nezašli do vinárny na skleničku. Ve sboru jí s Mirkem bylo moc dobře, ale tohle se tam nesmělo.

A Pavla si myslela, že jí něco utíká. Ten 2020 srpen–září

→

25

RODINA

nervák. Bála se s ním nesouhlasit a neudělat, co chtěl.

Po léčení ji ubytoval v hotelu ve svém městě a týden na to jela domů s tím, že se k němu přestěhuje. A nic jí v tom nemohlo zabránit.

pravý, skutečný, jiskřivý život. O to víc se jí to dotýkalo, když bojovala s vážnou nemocí. Mladá holka k světu, co už nic od života čekat nemůže. Čas od času se v ní všechno bouřilo a ozývala se její jižanská krev. Moc možností pořádně ji nechat rozproudit neměla – práce, děti, léčení… Jen jednou za rok šla na firemní večírek. První rok z něj přišla o půlnoci, další rok ve dvě, třetí rok už ve čtyři a omámená pozorností tanečníka, kterého pak už neviděla.

Neuměla se utrhnout. Bylo to tak opojné a bylo toho tak málo! „Ano, Pane, mluvím a jednám rychleji, než přemýšlím, byla jsem jak umanutá. Nedržela jsem se Tě celým srdcem, hnala jsem se do neznáma a nekoukala nalevo napravo – a Ty jsi řekl: ‚Opravdu to tolik chceš? Tak si ochutnej to lákavé ovoce, napij se z toho opojného poháru – ale bude to až do dna. Srdce mě bolí, ale nemůžu Ti bránit.‘“ A pak přišly ty osudné Tatry.

26

srpen–září 2020

„Hej, Vojtěchu,“ slyšela Pavla člověka, kterého jí na léčení v Tatrách přidělili ke stolu, jak na odchodu vtipkuje s mužem kousek za ní. „Odjíždím, ale u stolu mám perfektní ženskou – postarej se o ni.“ Jo tááák, pomyslela si pobaveně. A jakmile šla po snídani kolem něj, jen tak mimochodem prohodila: „Tak já se hlásím do služby.“ Takhle zvesela začala nejbolestnější část jejího života.

Vojtěch se jí nijak zvlášť nelíbil, nebyl to její typ. Vlastně by si ho sama jako partnera nikdy nevybrala. Jen to celé nešťastně zapadlo do špatné etapy jejího života. Had jí nabídl ovoce – a ani Bůh ani „Adam“ jí ho z ruky nevzali. Vojtěch ji bral do cukrárny, koupil jí, na co si vzpomněla, měl ji jako panenku na hraní. A brzy nad ní začal mít zvláštní moc. Moc, která zčásti čerpala svoji sílu z jeho vlastního sebevědomí a zčásti z jejího strachu. Bála se sednout si v restauraci ke stolu tváří do místnosti, aby nenásledovala žárlivá scéna, protože se mužům líbila a Vojtěch byl

Dva měsíce v novém bydlišti Pavle stačily k tomu, aby se jí otevřely oči. Mámivý opar se rozplynul. Do baráčku se chodilo přes vrátnici, domek byl nalepený na stěnu vepřína uvnitř ohrady. Byl součástí hlídaného areálu, ve kterém Vojtěch pracoval. Nebyla tam voda, každý litr musela Pavla donést ze studny – a pak ho zas vynést ven a vylít. Prasata, kačeny, slepice – z čistého městského bytu to byl šok. A Vojtěch byl úplně jiný než Mirek, ten rozdíl povah byl obrovský.

V tašce se svými věcmi našla po příjezdu sem písničky Honzy Nedvěda.

Mirek jí je s sebou přibalil. Hrála si je pořád dokola… „pro jednu pitomou holku, pro pár nocí touhy podvedl jsem všechno o čem doma si sníš… teď je mi to líto“. Strašně jí chyběl. Chyběly jí děti.

Město. Mirkova pohodová povaha. Ten život, co měla. Dokonce i sbor. Věděla, že je zle. Byla nešťastná. Zavřela si cestu.

Neunese to. „Keď by sis jich zobrala deväť, tak už sa neprebudíš,“ řekl jí jednou Vojtěch, když se ptala, co to bere za prášky. Teď je měla všechny na dlani.

Bylo jich přesně devět.

Vojtěch přišel těsně po tom, co si je nasypala do pusy, a těsně předtím, než je stihla polknout. Sevřel jí tváře prsty a násilím ji přinutil léky vyplivnout.

Věděla, že musí pryč. Zpátky do Čech.

Kamkoli. Pro začátek třeba ke kamarádce, než zase najde v životě svoje místo, ale hlavně pryč odsud.

Po dlouhé době, kdy nemohla o Bohu ani slyšet, protože ji konfrontace s jeho svatostí dráždila a všechno pravdivé obviňovalo, zneklidňovalo a tudíž vadilo, vzala do ruky Bibli. I tu jí Mirek přibalil. Hlavou jí proletěla vzpomínka, jak za dveřmi stojí kazatel s jedním bratrem a Pavla chladně povídá, že s nimi nechce mluvit. Ani neví,

jestli tehdy přišli kvůli ní a tomu blížícímu se rozvodu, nebo fakt jen na přátelskou návštěvu. Tehdy jí to bylo jedno, Mirek nebyl doma a ona by se necítila v jejich přítomnosti dobře.

Teď jí srdce sevřela žíznivá touha po Bohu. Po té čistotě, která v něm je. Chtěla vědět, co jí chce říct. Potřebovala to vědět.

Potřebovala z toho najít cestu ven. „Bože, dovolil jsi to, ale věřím, že mě v tom nenecháš. Kde bych byla bez Tebe?“

Vlak se blížil k České Třebové. Venku se pomalu rozednívalo a muž naproti

Pavle pořád pozorně poslouchal. Její příběh ještě nebyl u konce, ale jejich společná cesta už se pomalu ke konci chýlila.

Oba budou přesedat. Ona pak pojede na Brod, on domů na Hradec. Zbýval jim už jen malý kus společné cesty.

Dav na nástupišti začal pomalu řídnout a „anděl“ ještě nehodlal Pavlu zpod svých křídel vystrčit na mráz. „Zvu vás na kafe – z automatu, ale doufám, že horké,“ usmál se na ni a ke kávě přidal ještě bramborák ze stánku. Pavla to snědla s chutí.

Teprve tady jí došlo, jak velký kus cesty za tu jednu noc udělala. Ve vnějším světě, i v tom vnitřním.

Znovu ve vlaku se pak její spolucestující rozhodl, že s ní pojede až do Brodu.

Nikdo ho doma nečekal – a ta drobná žena u sebe měla jen těžkou tašku, dvacetikorunu a před sebou obří nejistotu.

V šest ráno byli na místě. Zrovna otevírali mléčnou jídelnu. Posnídali spolu, koupil jí pro děti čokolády a jí samotné na kuráž panáka becherovky. Tak se, paní, držte. Ať vám to dobře dopadne.

Křídla byla pryč. Zůstala tam sama.

Dům ještě spal. Pavla vytáhla klíče.

Chvíli na ně tiše hleděla. Zastavily ji

→

PASTORACE

Nikdy neříkej nikdy MARTIN LEGÁT, kazatel CB v Hradci Králové

Jako dítě jsem dostal od rodičů bagr. Brzy se stal mou nejoblíbenější hračkou. Na pískovišti jsem s ním trávil mnoho času. Jednou se bagr převrátil a spadl z větší výšky. Následky havárie byly fatální. Zbyla z něj troska. Hodně jsem to oplakal. Můj otec si vzal to, co z hračky zbylo, do své dílny. Strávil opravou nemálo času, ale z vraku byl opět funkční bagr.

Pokud dnes končí mezilidské vztahy včetně manželství, bývá to většinou konec a tečka. Žádné další pokračování. V Boží dílně však i rozpadlé vztahy mohou dostat šanci k novému začátku. Mohou, ale také nemusí. Boží láska a její silné tóny v podobě pokání a odpuštění mají v takových situacích velkou moc – větší, než si dokážeme představit.

Jak začít stavět nový kvalitní vztah lásky a důvěry? Co použít z trosek předchozího vztahu a kde je naopak lepší trosky úplně odstranit? A co s důvěrou, která je základem a tmelem každého vztahu? Je vůbec moudré pouštět se do něčeho, co by se dalo nazvat jako „mission impossible“? Na tyto a další otázky často nemáme odpověď. A myslím si, že ji leckdy nemáme ani ve chvílích, kdy se rozhodneme se o něco takového pokusit. Možná z pokusu nakonec nic nebude, ale možná se díky Božímu milosrdenství podaří postavit nový vztah. I když to může dlouho trvat a některé rány se nikdy nezahojí.

Klíčovou roli v takových situacích hraje motivace. Je dobré si na začátku položit otázku, zda o takový restart vůbec stojím. Položit ji sobě i Bohu. Zda pro mne z mnoha důvodů nebude lepší nekřísit k životu něco, co už zemřelo. Při hledání odpovědí na tyto otázky pak můžeme prožít, že vztah, který jsme považovali za mrtvý, v našem srdci ještě pořád žije. A s ním i naděje a motivace udělat něco pro jeho obnovu. Že Bůh a víra v Něho hrají v takových situacích velmi důležitou roli, je nabíledni. Znát dobře sám sebe, mít nad sebou i po těžkých vztahových krizích správný nadhled, to často přesahuje lidské možnosti. A nesmíme zapomínat na to, že jenom Bůh vidí do srdce našeho partnera (partnerky) a umí správně odhadnout, zda jsou či nejsou šance k novému začátku.

Vážím si všech, kdo našli v Bohu i v sobě odvahu a sílu se do takové mise pustit. Vážím si také všech, kdo z legitimních důvodů udělali za rozpadlým vztahem tečku. Boží milosrdenství má totiž různé podoby.

2020 srpen–září

27

RODINA

vzpomínky. „Vem si je,“ říká v nich Mirek a podává klíče Pavle. „Ty už v životě potřebovat nebudu!“ slyšela jako z dálky svoji sebejistou odpověď. „Jen si je vem, nikdy nevíš,“ mírně odpovídá Mirek a pokládá jí je do dlaně. Teď jimi odemyká svoji budoucnost. Jaká bude?

V domě bylo ticho a vonělo tam cukroví. Včera pekli, pomyslela si Pavla a zabolelo ji u srdce. Nebyla u toho.

Poprvé za všechna ta léta s nimi nechystala Vánoce. Co když to pekla nějaká nová „Pavla“? „Pane, ať už to dopadne, jak chce, prosím, buď tady se mnou. Bojím se, že jsem to ztratila nadobro.“ Položila tašku na zem a lehla si v obýváku na gauč. Celou noc nespala, ale měla příliš velký strach na to, aby teď usnula. Netrvalo dlouho a slyšela kroky.

Pevně zavřela oči a snažila se silou vůle

zklidnit divoce bijící srdce. Dělala, že tvrdě spí.

Mirek se očima zastavil na velké tašce v chodbě. Trvalo mu jen chvilku, než mu došlo, co se tu zrovna děje. Našel Pavlu, jak na gauči spí. A zaplavil ho hřejivý pocit. Vrátila se! Nebude si muset nikoho hledat. Bůh ten čas využil rychleji, než by doufal. „Pane Bože, děkuju!“ Klekl si ke gauči a políbil Pavlu na čelo.

Nevydržela to a rozbrečela se. Slzy radosti se mísily se slzami lítosti a pokání. Cítila odpuštění. Nepamatuje si, že by měla někdy jedna pusa na čelo větší moc. Zase měla domov. „Běž se pořádně vyspat, dojdu pro snídani,“ řekl Mirek a šel nakoupit.

Začínal krásný předvánoční den.

Vojtěch si pro Pavlu přijel. Vzal si s sebou na cestu kamaráda.

Zatímco Pavla s Vojtěchem mluvila v obýváku, Mirek seděl v kuchyni naproti tomu druhému týpkovi a oba mlčeli.

Nebál se, že by si ji Vojtěch zase odvezl – dobře viděl, že Pavla už není v tom divném oparu a že její rozhodnutí je betonové. Je fakt ráda, že je zpátky doma, je to na ní vidět. On je ostatně taky rád, i když rozhodnutí odpustit a stát v tom odpuštění den za dnem jsou dvě různé věci.

To první je jednoduché, vlastně to člověk dělá kvůli sobě, aby ho nezničila vlastní hořkost. To druhé vyžaduje odvahu, úsilí a čas, který umožní krůček za krůčkem obnovit rozbitou důvěru. Nejde to uspěchat. A vůbec to není lehké. Mají před sebou půl roku na zkušenou, jestli to vůbec ještě půjde.

Ale stejně je rád. Nedávno tu místo toho chlapa naproti seděl Pavlin bývalý šéf – zlobil se na ni, že všechno opustila, včetně práce. Taky se mu líbila. A nad skleničkou se s Mirkem domlouvali, kdo z nich dvou si ji vezme, až dostane rozum a z toho Slovenska se vrátí…

Vojtěch s misí neuspěl, nechal tam Pavlu, šicí stroj, sebral kamaráda a byl pryč.

Vánoce jsou narozeniny Božího Syna.

Jak Mirek, tak Pavla neměli pochyb o tom, že výsledek té trnité cesty byl takový jen proto, že do toho zasáhl Bůh.

A slušelo se mu poděkovat. Vzdát mu chválu uprostřed jeho lidu. Prostě jít do sboru.

Jenže Pavla nebyla ve sboru od té doby, co to začalo. Vyloučili ji. Strašně se bála se tam objevit. Styděla se. Nevyženou ji? Cítila se podobně jako před návratem domů, ale s tím rozdílem, že místo Mirka, kterého znala a který byl ztělesněná mírnost, byly ve sboru desítky lidí různých povah. „Tak jo, Pane, až do dna.“ Když vcházeli do modlitebny, srdce jí splašeně tlouklo a nohy se jí klepaly.

Blížila se k nim Alena. Ta nikdy slova do hedvábí nebalila. Došla až k Pavle

28

srpen–září 2020

PSYCHOLOGIE a usmála se. „Tak tě tady vítám a doufám, že máš po pubertě.“ A bylo po stresu.

Úskalí krize středního věku v křesťanském manželství DALIMIL STANĚK, kazatel Sboru CB Zlín a psycholog

Aby mohli jet Mirek s Pavlou na sborovou dovolenou manželů, na kterou se přihlásili hned po té loňské, z logiky věci museli být manželé. Za svědky jim tentokrát šly jejich děti. Manželé se dobrovolně vzdali výhody slavit dvě výročí svatby v roce a slaví jen to první. Brzy bude zlaté.

Protože byla Pavla často na léčeních, sousedé a mnoho známých nezaregistrovalo ani rozvod, natož druhou svatbu. Jako by se za zavřenými dveřmi jednoho domova prohnalo tornádo, zatímco okolní domovy si žily dál svůj klid. Nebo svoje vlastní bouře.

Tahle krize poznamenala celou rodinu, ale už se k ní nikdo nevrací. Pavla si sáhla na samé dno, aby tam vylovila drahokam, který s takovou lehkostí hodila do hlubin. A ví, že ji Bůh na tom dně nenechal. Bůh dopouští, ale neopouští – pokud člověk pochopí, Bůh ho zase zvedne a může jít dál. Pavla hodně věcí pochopila.

Přineslo jí to vnitřní klid.

Mirek Pavle tu krizi nikdy slovem nevyčetl. I jemu přinesla cenné poznání – že zaslíbení v Bibli člověk vidí jinak, když je v problému a hledá odpovědi. Protože Bible mluví. A že Komenský měl pravdu, když říkal: „Manželko má milá, klenote můj po Pánu Bohu nejdražší!“ Ano, až po Bohu. Bůh je na prvním místě – Pavla tady nebyla, ale Bůh tu byl.

A kdo hledá nejprve Boží království, dostane přidáno i všechno ostatní.

Při dlouhodobém pozorování intimních vztahů lze identifikovat přirozené fáze blízkosti a vzdálení se. V obdobích blízkosti zdůrazňujeme vše, co máme společné, a ze vztahu odvozujeme podstatnou část identity. Rozumíme si, vztah nám dává smysl a jsme vyladěni jeden na druhého. Čerpáme i dáváme současně. Zároveň se ztrácí naše odlišnosti a chybí konflikt. V obdobích vzdálení se zdůrazňujeme každý svou osobitost. Hledáme, kým jsme bez toho druhého. Je to období konfliktu a krize, kdy opakovaně narážíme na své odlišnosti.

V nejlepším možném příběhu, který můžeme žít, následuje po vzdálení se opětovné hlubší sblížení. Jedno tělo tvořené dvěma osobnostmi ve svobodné oddanosti. V tomto smyslu je vztah po krizi lepší a pevnější. Má příběh, který stojí za to vyprávět. Ne všechny příběhy však k tomuto vyvrcholení dojdou, kvůli překážkám na cestě. Jednou z častých je zamilování se do jiné osoby.

Může mít podobu platonických fantazií, flirtu, jednorázové aféry i dlouhodobého vztahu. Nejde jen o sexuální přitažlivost. Ve vztahu zkouším alternativní role a vzorce chování a zjišťuji, že s novým partnerem mohu být jiným člověkem. Je mi průvodcem životní změny, kterou celou svou bytostí toužím a musím v určitém věku udělat.

Co mohou partneři dělat, když se období vzdálení se projevilo nevěrou?

Pravdivost: Neříkáme si pravdu, někdy záměrně lžeme, ale většinou ani pravdu neznáme.

Příkladem falešné představy je věta: „Chci, aby se mi vrátil, aby to bylo jako dřív.“ Proč bych měl chtít zpět stav, který krizi vyvolal? Je pravdivější vyjádřit touhu: „…aby se naše cesty v budoucnosti opět potkaly.“ Takováto představa přesněji odráží to, že před oběma je cesta změny. Je to výzva pracovat pravdivě každý sám na sobě: odhalovat hodnoty, které se mi staly modlami, a lži, kterým věřím; znovu otevřít svůj vztah k rodičům a minulosti; aktualizovat a obnovit víru a formulovat nový směr v životě; činit pokání; oplakat ztrátu a vyjádřit hněv, stud a další emoce.

K hledání pravdivého příběhu se mi hodí parťák v podobě přítele, duchovního nebo terapeuta.

Umírněnost: Je protiváhou pravdivosti. Víme, kdy a o čem mluvit tak, abychom nerozeštvávali rodinu a komunitu jeden proti druhému. Stačí mi pár důvěrníků, abych nepomlouval druhého.

I výčitky a přílišná „rádoby upřímnost“ ve vztahu k partnerovi je devastující. Umírněností dávám druhému i sobě prostor ke změně.

Nadhled: Brát všechny absolutní výroky (své i partnerovy) pouze jako hypotézy, které v danou chvíli krize vyjadřují rozpoložení mluvčího, ale nemají trvalou platnost. Pokud muž o své ženě řekne, že už ho fyzicky nepřitahuje, vyjadřuje to momentální zkušenost, ale neznamená to, že je to daná věc. Fyzická přitažlivost je mnohem složitější než ideál krásy a po vyřešení vztahového konfliktu a dalších změnách se může situace výrazně změnit.

Bezpečí: U vyhrocených střetů potřebujeme nejprve zajistit bezpečí. Oddělený život po omezený čas může bezpečí pomoci, snížit míru každodenního konfliktu a otevřít prostor, který teoreticky umožňuje odpuštění. Nebezpečí oddělení je v tom, že druhý zůstane v naší mysli jen jako realitě se vzdalující fantazijní postava a propast mezi námi se tím naopak zvětší.

Milost: Při doprovázení manželských párů na mě dolehla realita Boží milosti tváří v tvář naší neschopnosti mít citlivou dynamiku vztahu zcela pod kontrolou. Byly chvíle, kdy byl jeden z partnerů připraven přijmout druhého, ale druhý připraven nebyl, a po čase si pozice vyměnili. Okénko příležitosti, kdy jsou oba zároveň připraveni si důvěřovat a potkat se v pravdě, je zázrakem.

■

2020 srpen–září

29

REPORTÁŽ

JAK KRÁSNĚ LADÍ ŽALMY A MLÁDÍ text a foto EVA ČEJCHANOVÁ

Pod chrámovou klenbou tam stojí každý sám.

A každý teď vybraný tón, čistý a neměnný, posílá prostorem. Piaristický kostel v Litomyšli zní jako úl víc než osmdesáti hlasy. Mohutní – a naráz utichají. Jen jejich otisk ještě chvíli zůstává ve vzduchu. Začíná zkouška dětské Effathy na čtvrteční večerní koncert.

O

kny pronikají proudy světla a dopadají na dlažbu, na černé sklo kruhové podesty uprostřed příčné chrámové lodi, na tváře dětí a mládežníků, kteří se zavřenýma očima naslouchají tónům. Než se všichni sejdou před presbitářem ke zkoušení večerního repertoáru, mají náhodní návštěvníci kostela možnost vyslechnout ještě mnohohlasé „biribimbim“ „a nohami-nohami-nohami-nó“. Po skoro třech hodinách zkoušky, kdy děti stojí na kamenné dlažbě chrámu a zpívají, je čas na odpočinek v zámecké zahradě. Dá se tam dojít krátkou spojovací chodbou přímo z kostela. Kdo si nezaklapne dveře, dostane se stejnou cestou i zpátky ke svým věcem. My ostatní obcházíme areál přes zámecké náměstí.

Je krásné léto. Prázdniny. Takové, ve kterých děti prahnou po koupalištích, po nikým nekontrolovaném volném čase venku, případně po neomezené době na wifině. Tyhle děti ne. Den začaly Žalmem 23 a zamyšlením nad dostatkem a nedostatkem a nad prorokem Abakukem, který se rozhodl jásotem chválit Hospodina, i kdyby úplně zkrachoval.

Po rozezpívání pak až do poledne ve skupinách, pod vedením zkušených hudebních pedagogů, poctivě zkouší další žalmy. Opravují, opakují, pilují.

30

srpen–září 2020

Diskutují nad tím, kde se nadechnout, kde nastoupit s hlasem, kde ztišit. A zpívají. Krásně. Zní to celým internátem. Soprány, alty, tenory a basy.

Těžko věřím tomu, že v pondělí všechny tyhle skladby – kromě dvou, které zněly na Effatě už minulý rok – zpívaly úplně poprvé. Ještě hůř se mi věří tomu, že při přihlašování nikdo nezjišťoval, jestli budoucí člen pěveckého sboru vůbec umí zpívat. „Za ten týden se do toho vpraví,“ říká Hanka Fišerová, dirigentka celého tělesa, s úsměvem a dodává: „Ale je dobré, když přijedou děti, které udrží melodii.“ Je to týden dobrovolné, velmi vytrvalé práce na sobě samotném. Cosi, co se očekává od zralých jedinců, uvědomujících si cenu investic do vlastní budoucnosti. Něco mi tu uniká…

Zastavuji se u skupinky děvčat, která odpočívají v trávě. „Holky, řekněte mi – proč jste na Effatě? Co

PO KONCERTĚ vás sem přitáhlo?“ Odpověď je bezprostřední. Jedna z dívek ukáže postupně na tři ostatní. „Ona, ona a ona.“ Heuréka.

Přátelství, vztahy, společný čas vložený do budoucích vzpomínek. „A taky zpěv,“ dodává nakonec jedna z nich a zní to skoro rozpačitě, jako přiznání. „Vždycky se tu vyzpíváme na celý rok,“ směje se. „A proč ty?“ ptám se kluka, co má čerstvě po maturitě. Chvíli je ticho. „Protože je to Effatha.“ Effatha. To Ježíš to slovo vyslovil. Otevři se – uši, abys slyšel, ústa, abys byl slyšet.

Nejen zpěvem. I tvoje trápení, kdyby ses s ním potřeboval svěřit. Před očima se mi promítne chvíle z jídelny. Roman Toušek stojí s obědem v ruce nad volným místem u stolu a rozhlíží se po hale: „Nikdo tady nebrečí, nemám tedy co lepšího na práci, tak si můžu sednout k vám.“ Nikdo tu s problémem nemusí zůstat sám.

U stolku před zahradní kavárnou se scházejí vedoucí. Anita, Marta, Pavlína, Hanka. „Babičky“ a „prababička“. Na chvíli se připojuje i „děda“ Roman. Zase mi něco uniká – a asi je to na mě vidět. „Menší děti hned při příjezdu vyfasují své „mámy a táty“ – mládežníky, kteří se o ně od začátku starají a pomáhají jim,“ vysvětlují mi. Vedoucí jsou pak „babičky a dědové“ a hlavní vedoucí, dirigentce Hance, připadne titul a funkce prababičky.

Všechny děti se tak od samého začátku mohou cítit do toho velkého kolektivu začleněné a přijaté.

Chýlí se k večeru. Slávek Klecandr, kapelník skupiny Oboroh a pro dnešek i spolukoncertující Effathy, už má připravené kytary a playlist z vlastních zhudebněných žalmů. Děti ještě sedí na svahu

Je na Effathě zásadní osobní setkávání se s Bohem, nebo je podstatnější zpěv?

ROMAN TOUŠEK, manager sboru Effatha

Od začátku se snažíme vytvářet hudebně-duchovní prostředí, které by se mělo podobat obrazu Božího království na zemi. A v Božím království se určitě bude zpívat, takže to k tomu patří. Ale neřekl bych, že nám jde o to, aby tu děti zažívaly něco duchovního, ani o to, aby se nějak posunuly v hudbě.

Vytváříme prostředí, ve kterém děti mohou objevovat „všerozměr života“, do kterého patří i jejich kamarádství a vzájemného přizpůsobování – starších malým, dobrých zpěváků těm slabším. A zároveň jde taky o objevování Božího rozměru – Boží přítomnosti, která je tady hmatatelná. Přinesou si s sebou svoje problémy, šrámy ze života – a tady to s vedoucím mohou řešit a modlit se za to. To je prostředí funkční církve. A tahle její částečka teď momentálně jen víc zpívá. Hudba je jen jeden z prostředků, protože pokud je Bůh s námi, tak to tam je všechno.

zámecké zahrady. Poslední společná modlitba před koncertem, poslední společné rozezpívání, tentokrát s Pavlínou.

Zahradou se nese čisté „nemáme-nemáme-nemáme“. Lidé se zastavují a poslouchají. Vidím v jejich tvářích zájem a nádech údivu. Jako by si říkali: Ale mají, tyhle děti mají co dát… a jako odpověď na výrazy jejich tváří sbor zpívá: „jojojojojó“.

Kostel je plný. První blok patří Effatě.

Nastupují svižně, Žalm 47 je, lidé všech národů, s tleskáním a „zvučným hlaholem“. Sedm žalmů, sedm krásných melodií, od rychlých až po pokornou deklaraci důvěry v Žalmu 23. Nebudu se báti zlého, nebo Ty se mnou jsi. Nechávám se unášet proudem hlasů, a když se zaposlouchám

Pěvecký sbor EFFATHA … je složen z lidí, kteří milují zpěv, mají blízko k Bohu a stihnou se přihlásit včas, protože akce s názvem „kurz sborového zpěvu pro děti a mládež“ bývá obsazena během prvních dnů rezervací. U zrodu Effathy stál v roce 1990 skladatel duchovní hudby a dirigent Bohumír Toušek, po něm vedení převzal jeho syn Roman a teď už je pět let uměleckou vedoucí dětského i dospělého sboru Hana Fišerová.

Setkání „malé Effathy“ se letos konalo 2.–8. srpna.

do slov Žalmu 8 – Hospodine, Pane náš, jak důstojné je jméno tvé. Z úst maličkých mocně dokazuješ síly své… – zasahuje mě hluboká pravdivost těch slov. Tady a teď.

Po Žalmech v podání Slávka Klecandra se Effatha vrací před publikum na tři společné písně. Po nich koncert končí. Lidé tleskají a nechce se jim přestat. Asi sami jen tak nepřestanou, říkám si. Hanka jde k mikrofonu, a protože už jiný žalm sbor nazkoušený nemá, oznamuje překvapení – kluci natrénovali mnišský chorál, ale nepočítali s tím, že ho na koncertě budou zpívat. Tak budou. Mají pár vteřin na to se se situací chlapsky vyrovnat. V prostoru za kazatelnou, kam není z hlavní lodi kostela vidět, nastává horečná aktivita.

Z chumlu dětí se postupně odděluje osmnáct mladých mužů. Staví se dokola kolem skleněného kruhu. Kostel znovu utichá.

A pak tenory a basy podkreslují sólový zpěv Matouše Pavlise a všemi hlasy zní haleluja. Ty hlubiny píšou do duše tečku jako na konci posledního žalmu. Tohle už nejsou děti. Vyrostli s Effathou a Effatha roste s nimi.

Je skoro deset večer, je čas jít spát. Zítra už se bude zkoušet na sobotní koncert.

■

2020 srpen–září

31

PÍSMO

BOHA NIKDY NIKDO NEVIDĚL ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Uviděli Boha Izraele. Pod jeho nohama bylo cosi jako průzračný safír, jako čisté nebe. Ale nevztáhl ruku na nejpřednější z Izraelců, ačkoli uzřeli Boha…

Ex 24,10–11

J

an říká, že Boha nikdy nikdo neviděl.

(J1,18) Tento verš tvrdí opak. Pokud se obě tyto pravdy vylučují, znamená „vidění Boha“ v knize Exodus něco jiného než v Janově evangeliu?

ThDr. PAVEL ČERNÝ, Th.D. (1949) Kazatel v Benátkách n. Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 – Soukenická, bývalý předseda Rady CB, působil ve vedení Ekumenické rady církví. Teolog, učitel ETS, s manželkou Hanou žije v Praze.

Společně mají tři děti s rodinami a osm vnuků.

Je třeba zbořit rozdíl mezi tím, co vidíme lidským zrakem, a co vidíme zrakem duchovním. Protože kdybychom tyto texty doslovně postavili proti sobě, tak máme v Bibli neřešitelný rozpor. Ve 2K 12 apoštol Pavel popisuje, jak byl vytržen do nebe, a říká: „Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím – Bůh to ví. A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje – zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví – a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit.“ Krásně z toho vyplývá, že si ani apoštol nebyl jist, jestli to bylo v těle, nebo ve snu či ve vytržení. Bible je plná příběhů a metafor. I v ději úvodního verše můžeme předpokládat, že to není vidění fyzickým zrakem, ale prožívání Boží blízkosti. Jan tomu rozuměl. Věděl, že nelze Boha vidět tak, jako vidíme druhého člověka.

Izraelci také nebyli schopni rozlišit, jestli to bylo vidění, nebo skutečnost?

Pravděpodobně byli, ale vyjádřili to tímto způsobem. Věděli, že Bůh přešel kolem nich. Na jiném místě je napsáno, že Mojžíš mohl vidět Boží záda. I on si byl vědom, že to je zjevení. I Izajáš, když vešel do chrámu, zahlédl „lem roucha“

32

srpen–září 2020

Hospodinova (Iz 6,1), ale celý chrám naplňovala Boží sláva. I on věděl, že to je zjevení, protože do svatyně svatých nesměl vstoupit.

Mojžíš viděl Hospodinova záda – a člověk je stvořen k obrazu Božímu. Co tedy viděl?

Bible používá antropomorfismus, protože k nám hovoří v kategoriích, kterým rozumíme. Když řekneme „Hospodinovo rámě je silné“, tak si nepředstavujeme, že Bůh má ramena jako Schwarzenegger, ale že mě v krizi neopustí, že mě unese. Drží mě „svojí silnou paží“. Nebo „ústa Hospodinova promluvila“ – Bůh je duch, ale jak jinak říct, že promluvil? Bůh je náš Stvořitel a my jsme mu podobni.

Tato podoba spočívá v tom, že jen člověk je schopen milovat, navazovat vztah, vztahovat se k transcendenci a modlit se. To je obraz Boží v nás – a když ho člověk nenaplní, tak prožívá prázdnotu a zoufalství.

Jsme stvořeni k tomu, abychom žili ve společenství s Bohem. Duch v nás je podoben Duchu Božímu.

Hospodin mluvil s Mojžíšem „tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem“. (Ex 33,11) Co přesně znamená „tváří v tvář“?

V hebrejštině „tváří v tvář“ (páním el-paním) znamená vnímat Boha, prožívat Jeho blízkost. Na Sinaji se Mojžíši dostalo té výsady jako žádnému jinému člověku. Mohl rozmlouvat s Hospodinem velmi zblízka. Důvěrně slyšel Hospodinova slova. Byl potom tak naplněn Boží blízkostí, že jeho tvář zářila.

Mojžíši se Bůh představil i v hořícím keři – „Já jsem“, ale Písmo dodává, že to byl jen posel Boží. Abrahamovi se Bůh zjevil ve třech poslech.

Můžeme si představit „velvyslance“ hovořící jménem Krále?

Ano, jedná se o zástupné sdělení andělem.

Velvyslanec také nesmí říct nic svého, mluví na místě své vlády. Tento druh zjevení Boha je přípravou na zjevení Boha v Ježíši Kristu. Jako kdyby Ježíš, který

inzerce

|

F-NADACE www.f-nadace.cz

existoval už před vtělením, do toho také nějakým způsobem vstupoval. I takto to Pán Bůh dělá – někdy se zjeví skrze svého služebníka anděla, na kterého člověk může hledět. S Jákobem Bůh zápasil u potoka Jabok – nemůžeme si představit, že by tam Jákob boxoval s Pánem Bohem. Tato situace je zvláštní, protože Jákobovi z toho zůstal fyzický následek.

PRACOVNÍ NABÍDKA

PŘIJME ŘEDITELE

V Bibli je mockrát napsáno: „Hledejte jeho tvář.“ Co konkrétně máme dělat?

Boží zjevení je svrchovaná záležitost ze strany Boha. Ale můžeme dělat věci, které nám Bůh doporučuje dělat – máme Písmo, modlitbu, meditaci, kontemplaci. Je třeba otevřít své vnímání, vyčistit srdce a čekat, že nás Bůh osloví. V hebrejštině se pro termín „vidět tvář Hospodinovu“ používají dvě slova: r-‘-h a ch-z-h. A obě se dají češtinou vyjádřit dnes už málo užívaným slovesem „zřít“.

Od fyzického „vidět“ je zde významový posun – zřít znamená „vnímat, chápat“.

ZODPOVĚDNOSTI VEDENÍ NADAČNÍHO TÝMU ŘÍZENÍ PROVOZU NADACE A DOHLED NAD SPRÁVOU NEMOVITOSTÍ FINANČNÍ ŘÍZENÍ VČETNĚ ZODPOVĚDNOSTI ZA ZPRACOVÁNÍ AUDITU ŘÍZENÍ SPRÁVY DÁRCOVSKÝCH FONDŮ PŘÍMÁ SPRÁVA FONDU

Je to podmínka, že člověk musí ujít kus své cesty, být připraven, a Bůh se pak svrchovaně buďto zjeví, nebo nezjeví?

Třeba Gedeon ve chvíli Božího navštívení mlátil pšenici…

Není to podmínka, jsou zjevení, která z Božího rozhodnutí najednou přijdou – třeba Saul u Damašku. Takové věci se dějí. Ale u člověka, který věří a hledá Boží blízkost, by toto otevírání se mělo být každodenní záležitostí. Je však třeba mít na paměti, že Bůh se nikdy nedal člověku cele poznat. V hořícím keři se představí jako JHVH – jsem, který jsem (budu, který budu) – to je spíš poselství než jméno.

Bůh bydlí ve světle nepřistupitelném. „Deus semper major“ – Bůh je vždy větší, ať vyrosteme sebevíc. Musíme přijmout, že Boha skutečně nikdo nikdy neviděl. Zůstává skrytý. Setkat se s ním můžeme na duchovní úrovni nebo skrze prostředníka.

Zmínil jste kontemplaci – hledění na Boha. Jak se lze dostat do stavu kontemplace?

Církev za dva tisíce let z Písma odvodila možnosti, jak se připravovat na setkání s Bohem, jak ho víc vnímat. Hraje zde roli Písmo, přemýšlení nad ním, modlitba, půst, meditace, samota.

Když někdo nedovede být sám a nedovede se zklidnit, je těžké vnímat Boží blízkost.

Protože Bůh mluví „hlasem tichým“?

Ano. Lewis říká, že bolest je někdy Boží polnice – Bůh zatroubí do našeho života. Ale někdy přichází a jeho hlas je tichý a jemný a musíme být připraveni, abychom ho slyšeli. Je třeba provést „digitální detox“ – vypnout telefon, počítač, televizi, vyjít do přírody a být sami s Bohem. Tam, kde je rámus, je těžké slyšet Boží hlas, a někdy i naše nitro rámusí. Potřebujeme silencio – ticho: Teď jsem tady, Bože, pro tebe. Otevřít žalmy, zpívat, ztišit se, modlit se, naslouchat. V dnešním stylu života to má obrovskou důležitost. A to jsou chvíle, kdy Bůh skutečně přichází. Šťastní lidé, kteří takto dokáží vnímat Boha či vidět jeho stopy.

■

O NÁS

NAJDILEKTORA VČETNĚ ZODPOVĚDNOSTI ZA FUNDRAISING

F-nadace je již více než 25 let zaměřena na rozvoj a šíření křesťanských duchovních hodnot, patří mezi 10 největších nadací a nadačních fondů v ČR.

Vaše životopisy spolu s krátkým doprovodným textem prosím zasílejte na e-mailovou adresu: petr.cabak@f-nadace.cz

Vydavatelství Juda Vám nabízí Josef Potoček

NOVIN KU

MÝTUS EVOLUCE

Co je základem našeho života: evoluce, nebo stvoření?  A5, 160 stran, 199 Kč V základu diskuse o evoluční teorii je spor mezi dvojím neslučitelným pohledem na svět: naturalismu a biblického teismu.

To je také důvod, proč nacházíme vědce na obou stranách. Evoluce je ideologický koncept, sekulární náboženství, mytologie moderní doby. Preferovanou odpovědí teologie je teistická evoluce (evoluční stvoření), deklarovaná jako postoj odpovídající potřebě doby. Ve skutečnosti se jedná o přístup poplatný evolučnímu pohledu na svět a člověka. Tato kniha vede čtenáře jiným směrem: Hájí pozici biblického stvoření, ukazuje, že věda, příroda i Bible shodně ukazují ke Stvořiteli.

Kniha je určena pro věřící i nevěřící, laickou i odbornou veřejnost. Je pro všechny čtenáře, kteří se nespokojují s konvencemi a chtějí se rozhodovat podle pravdy, a to i v případě, kdy musí přiznat, že „nevíme“. Zatímco v minulosti to byla církev, která bránila přemýšlet o realitě ověřené experimenty, v současnosti se v případě evoluce setkáváme s pravým opakem. Vžité sekulární názory jsou prý tak přesvědčivé, že zabývat se jejich odůvodněním je vnímáno jako nadbytečné. Nebo to tak není?

Také mnoho dalších titulů různých vydavatelů si můžete objednat v internetovém obchodu: knihyjuda.cz Vydavatelství Juda  Nebeského 20, 276 01 Mělník  obchod@juda.cz  tel.: 720 227 661

DISKUZE

EMOCE PŘI BOHOSLUŽBÁCH

připravil BRONISLAV MATULÍK anekdota ROMAN GADAS foto ARCHIV

Co podle vás o církvi a věřících lidech vypovídají projevy emocí během bohoslužeb?

Můžeme projevit radost i smutek, nadšení nebo zoufání, štěstí či hněv?

Je dobré mít emoce pod kontrolou?

Já když cejtím, jaký nám nalejvaj laciný víno, tak je mi smutno.

PAVEL RAUS, psycholog

Žijeme v době, kdy jsou ve společnosti zdůrazňovány emoce. To, podobně jako minulá století, kdy byl chápán jako zásadní rozum, mělo a má vliv na církev.

Má to dobrou stránku a špatnou stránku, stejně jako staletí rozumu mělo dobrou a špatnou stránku. Církev se v něčem má přizpůsobit, a v něčem se přizpůsobit nemůže.

Potřebujeme rozumět lidem kolem sebe a potřebujeme hlouběji rozumět Božímu Slovu. To, co nemůžeme změnit, je evangelium. Evangelium je o spasení celého člověka – ne jen našeho rozumu nebo jen emocí. To je neměnné. Takové celé evangelium musíme nést.

34

srpen–září 2020

To, co musíme upravovat, je způsob, jak evangelium komunikujeme. Lidé dnešní doby jsou emocionálnější, chápou emoce jako zásadnější, autentické emotivní projevy jsou pro ně podstatnější. Na emoce reagují. Plnost evangelia znamená dát místo také emocím. Přiměřené místo.

Emotivnost naší doby vede k tomu, že bohoslužby budou emotivnější. Písně budou citovější a kázání budou mířit na city. To s sebou nese rizika. Emoce automaticky nemusí být projevy Ducha svatého. Emoce jsou nestálé. Emoce nemusí být jen duchovní, často jsou tělesné. Proto nemohou mít neomezený prostor, musí být zvládnuty. Je nezbytné duchovní rozlišení a přezkoumání Božím Slovem. Zralost znamená vyváženost. Ani extrémní emotivnost ani extrémní racionalita. Proto

zralé společenství unese projevy emocí, ale také je dokáže usměrnit a postupně vést k dospělosti definované Kristovou plností bez zmítání vlnami okamžitých trendů. (Ef 4,13–15)

MATÚŠ KUŠNÍR, kazatel CB Opava

Obvykle prožíváme bohoslužbu bez vel-

kých emočních projevů. Radujeme se v hloubi svého srdce, avšak s kamennou tváří. Podvědomě vnímáme, že dát průnik svým emocím se na bohoslužbě nehodí.

Na ty, kteří přece jen nějaké projeví, se

GLOSA díváme tak trochu skrz prsty a neváháme je uklidit z dohledu. Zvykli jsme si kontrolovat své emoce ve chvíli, kdy začíná bohoslužba – přepnout do módu „posvátné úcty“.

Ale emoce na bohoslužbu patří!

Emoční projevy během bohoslužeb vypovídají o tom, že se setkání církve účastní „normální“ lidé, kteří kromě Bohem stvořeného intelektu zapojují své emoce, taktéž stvořené Bohem.

Emoční projevy zlidšťují bohoslužby!

Emoce máme projevit nejen v uctívání a modlitbě, kde se to přímo nabízí, ale i v kázání. My kazatelé díky tomu, že do kázání zapojíme emoční náboj, máme možnost dotknout se nejen intelektu svých posluchačů, ale také jejich emocí, a zdůraznit tak zvěst Božího Slova. Samozřejmě je důležité,

DANIEL MACEK, vedoucí chválicí skupiny CB Náchod

Myslím, že emoce během bohoslužeb, a to jak pozitivní, tak negativní, vypovídají o zaujetí pro věc – jednotlivce i skupiny věřících. Je to stejné jako u jiných zájmových skupin, třeba u příznivců hokejového klubu nebo ochránců přírody. Z toho, jak lidé na setkáních projevují emoce, se dá usuzovat, do jaké míry jsou pro věc nadšeni. Podle jejich emocí se dá odhadnout, jestli je to jejich vášeň, nebo jsou prostě jen příznivci, případně zda to dělají z povinnosti.

Emoce jsou vedle vůle člověka a vedle myšlení součástí naší duše a ta potřebuje volnost – osvobodit od obav, předsudků a představ, které jsou mnohdy i mylné. Můžeme to zažívat i jako věřící – byli jsme tak zvyklí uvažovat a neseme si to s sebou. Věřím, že Boží vůle je, abychom byli svobodní – celou bytostí, tedy i s projevy emocí.

aby emoční projevy nebyly hrané, ale opravdové. Práce s emocemi s sebou přináší zajisté i určitá rizika a nebezpečí, ale není nic nudnějšího než suše odprezentované kázání.

Proč je v pořádku projevovat radost, smutek, nadšení, zoufání, štěstí nebo hněv i během bohoslužeb? Protože náš Bůh je vztahová bytost a emoce jsou součástí každého zdravého vztahu! Sice nemá tendenci jednat na základě svých emocí, ale rozhodně emoce projevuje!

Umí vášnivě milovat, umí se rozhorlit, bývá rozradostněn, ale i zarmoucen.

Byli jsme stvořeni k jeho obrazu, proč se tedy vzdávat slz a výkřiků radosti projevených v Boží přítomnosti?

Doporučuji se znovu začíst do Žalmů: kolik je v těch písních-modlitbách emocí!

Projevy emocí druhých během shromáždění by pro nás ale neměly být ukazatelem jejich opravdovosti – nikdo z nás neví, co jiný zažívá s Bohem v soukromí. Každý z nás má jinak nastavený emoční práh.

Jako člověk, který stojí vpředu a vede chvály, musím být svobodný – a pořád se to učím – od hodnocení svých projevů ostatními. Emoce ostatních vítám. Jsou úzce spjaty se stavem srdce a vidět je na druhých tam, kde se lidé scházejí s touhou setkat se s Bohem a zažít něco v jeho blízkosti, je pro mě přirozené. Ani negativní emoce nemusí být špatné, mohou ukazovat na to, že je něco špatně ve společenství. I Ježíš se zlobil.

Jiná věc ale je, když se někdo snaží být díky svým emocionálním projevům středem pozornosti nebo je nedokáže ovládat. S takovými lidmi bychom o tom měli umět mluvit, laskavě a otevřeně. Může to být projev jejich vnitřního zranění nebo prostá neukázněnost.

■

O lidech mnoha barev JAN JANDOUREK

V době, kdy píšu tyto řádky, plní stránky novin a televizní zpravodajství zprávy o bouřích ve Spojených státech a dalších zemích. Motivem pokojných i násilných protestů je to, čemu se říká rasová nerovnost.

Ačkoliv slovo rasa používáme v běžné řeči, antropologové kulturní i ti „fyzičtí“ vědí, že to není vědecký pojem. Vznikl kdysi z pocitu, že jsou na světě lidé bílí, černí, žlutí, pak ještě trochu dočervena. Jako doplněk ještě třeba Židé. Dnes už bereme jako fakt, že lidstvo tvoří jakési kontinuum, kdy sice najdeme i (skoro) úplně černé a úplně bílé lidi, ale mezitím je nesčetně mnoho dalších variant. Někdy se jim říkalo míšenci, totiž když těch lidí nebylo mnoho. Míšenci jsme ovšem ve skutečnosti všichni, jen to není vždycky tak vidět.

Stačí ovšem, že pojem rasa existuje v našich hlavách a že se určitý původ a podoba spojuje s dalšími vlastnostmi.

Jeden můj přítel, který je sociolog, matematik a teolog, nedávno na sociálních sítích napsal, že existuje cosi jako „racionální předsudek“. Barva kůže, tvar nosu a další podobné znaky samy o sobě skoro nic nevypovídají o duchovních a duševních darech člověka, ale z nějaké navrstvené zkušenosti víme, že u někoho můžeme třeba očekávat nižší formální vzdělání nebo pravděpodobnost asociálního chování.

A to je problém, protože pak do toho spadnou i lidé, kteří se celý život snaží z této zákonitosti uniknout.

Dá se z tohoto bludného kruhu nějak vykročit? Staleté nánosy a mechanizmy se budou odstraňovat těžko. Je to dřina, kterou musí absolvovat každý za sebe, protože z jednotlivců se skládá společnost. Postupně zkoušet pečlivě myslet, přesně mluvit a zodpovědně jednat. Na jeden život je to dost velký úkol.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2020 srpen–září

35

SVĚDECTVÍ

Max

nemocné čtyřleté vnučce, za kterou jsme se také modlili. Tu zplodil Maxův syn, záletník a narkoman. Hluboce věřící Karolínku, její romskou babičku z druhé strany, znám z dob, kdy jsem se na vazbě setkal s jejím synem, kterému jsem se potom po léta věnoval i v Heřmanicích.

Sám Max příliš rodičovskou lásku nezakusil. Rozhodl se však svému otci, který se mu vůbec neozval a nepřijel za ním ani jednou na návštěvu, podle Božího slova odpustit a říci, že lituje všeho, čím svým rodičům ublížil. O to více byl překvapen, když v telefonu uslyšel: „Ty mně se omlouváš? Já tebe bych měl prosit za odpuštění.“

Členů romské komunity z Českého Těšína

už se v ostravské věznici Heřmanice vystřídala hezká řádka. Nebylo pro mě snadné ujasňovat si jejich časté příbuzenské vztahy. Deset let trestu, se kterými do Heřmanic přijel, nedostal jeden z nich, dnes jedenapadesátiletý Maxmilián, jen tak za nic. V jeho spise jsem se dočetl o finančních podvodech i o prodávání děvčat. Na něčem se podílela i jeho manželka, kterou jsem pro změnu navštěvoval v ostravské vyšetřovací vazbě. Po propuštění pak k nám za manželem jezdila zase na návštěvy ona. Max dlouhý trest přijal, nic

Příběhy ztracených existencí

si nepřikrášloval. Seděl už kdysi za komunistů. Dokonce v té době zažil přelíčení se svědkem Jehovovým, kterého už poněkolikáté odsoudili k dlouhému vězení za odmítání tehdy povinné vojenské služby.

Vrylo se mu do paměti, jak ho v tom jeho rodina, přítomná u soudu, podpořila.

Vybrán do neoficiální funkce „barákového“, konal Max povinnosti oddílového mluvčího zodpovědně. Pociťoval křivdu, když jeho snaha nebyla vychovatelem doceněna. Jsa vyšší, urostlé postavy, každý den cvičil, hleděl si svého a respektován spoluvězni, zaměřil se na čtení a zkoumání Božího slova. Patřil k pravidelným účastníkům shromáždění ve vězeňské kapli a rád na kytaru doprovázel společný zpěv. Posuzoval učení jednotlivých církví, debaty nad Biblí s ním jsem si užíval, jeho víra rostla. Měl v oblibě knihy od Kornelia Novaka, které v hojném počtu přinášel do věznice aktivní

36

srpen–září 2020

Byl překvapen, když v telefonu uslyšel: „Ty mně se omlouváš? Já tebe bych měl prosit za odpuštění.“ duchovní z řad adventistů. Novak, norský misionář českého původu narozený v Rumunsku v rodině pastora, vicemistr Německa v kulturistice, později motorkář a barový vyhazovač, dvakrát na pozvání adventisty naši věznici navštívil.

Ač byl Max po sametovém převratu dotčen misijní službou Apoštolské církve (AC) v Těšíně, k těm členům širší rodiny, jejichž životy Kristus změnil, se nepřidal. Teď toho litoval a o některých mi vyprávěl. Dozvěděl jsem se o jeho těžce

Po uplynutí poloviny trestu zažádal Max o propuštění a byl připraven i v případě nezdaru Boží vůli přijmout. Na podzim roku 2019 ho soudkyně propustila na podmínku. Následující neděli dopoledne už jsme si s ním, s Karolínkou a s jejím manželem podávali ruce v modlitebně Křesťanského centra AC. Po shromáždění Maxovi hned kdosi nabídl práci a pak jsem k němu byl pozván na oběd. Přišly i dcery z předešlého manželčina vztahu se svými dětmi. Mohli jsme svědčit o Kristu celé rodině. Po týdnu vyprávěl Max o nově nalezené víře a o svém nečekaném propuštění účastníkům Konference Slezské diakonie, kde jsem přednášel o duchovní službě vězňům. Max se, zatím bez manželky, stále účastní bohoslužeb AC v Těšíně. Je spokojený, pracuje u stavební firmy a jsme spolu v telefonním kontaktu.

■ JAN KOČNAR, vězeňský ex-kaplan

KŘÍŽOVKA

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 16. 9. 2020 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Pavel z Tarsu – muž, jenž se potýkal s Bohem od autora Daniele Marguerata. Výhru věnuje vydavatel.

Tajenka z čísla 06–07/2020: Snažte se, abyste to byli vy, kdo zvítězil.

Knihu Jak zničit církev vyhrává Pavel Lážnovský, Velká Dobrá. Připravil Dušan Karkuš.

2020 srpen–září

37

POST SCRIPTUM

PAST LACINÉHO ODPUŠTĚNÍ text EVA ČEJCHANOVÁ

EVA ČEJCHANOVÁ

H

ledím na obraz Hany Bergmann Klímové s názvem Nezabiješ. Z nebe tam v několika fázích padá zářící bytost podobná andělovi, která postupně ztrácí křídla, čistotu, tvář… až je na zemi odpudivý tvor schopný zabíjet, nepodobný tomu, čím byl na začátku pádu. Děsivá proměna, říkám si. O to víc, že v ní je svobodná vůle.

Jak může s takovouto proměnou jakákoli čistá bytost souhlasit?

Odpověď je v jednom docela starém případu.

V roce 2010 se v americkém státě Missouri stala zvláštní věc – pastor baptistického sboru David Love zastřelil jednoho z členů sboru. Byla to úkladná vražda, protože chtěl pro sebe jeho ženu Terezu.

ODPUŠTĚNÍ NIKDY NENÍ LACINÉ – MÁ CENU KRVE BOŽÍHO SYNA.

Přišlo se na to. Až dlouho potom, co odsloužil pohřební shromáždění, na kterém vyzdvihl obětavost zemřelého, jeho aktivitu v církvi a jejich vzájemné dlouholeté přátelství. Sledovala jsem záznamy z výslechů a výpovědí svědků. Zvláštní na tom je, že jak pastor, tak Tereza, byli asi opravdu hluboce věřící – na začátku to byl jen „skvělý pastor a jedna z jeho oveček“. Okouzlovalo ho, jak je ta žena duchovní… mnohem víc než jeho vlastní manželka.

Do hlubokých debat o Bohu se ale začalo vkrádat něco, co tam nepatřilo. A oni to tam nechali. Čím dál méně se bavili o Bohu a čím dál více o tom, jak je jim spolu dobře – to je přece znamení, že to tak Bůh chce. Od toho byl jen krůček k tomu, aby začali lhát doma a aby nalhali sami sobě, že když se mají rádi, Bůh jejich vztahu žehná. Byl to rychlý pád do tmy, který nezastavila ani smrt jejich

38

srpen–září 2020

redaktorka časopisu Brána, CB Náchod

nenarozeného dítěte – jakýsi světelný záblesk na celou scénu. Tereza vyšetřovateli řekla, že to byl Boží trest za jejich cizoložství. Byly to její jediné slzy během celého vyšetřování. Ale záblesk zhasl.

A i když přišel dřív než světlo, kterým prorok Nátan posvítil na hřích krále Davida a zastavil tím jeho pád, Davidu Loveovi ta chvilková možnost vidět nezabránila zabít jeho vlastního „Urijáše“.

Pád do tmy nabral na rychlosti. Když se ho ptali, jestli svým činem nezradil poslání pastora, odpověděl: „Celý život sloužím Bohu, Bůh je milosrdný.

Počítal jsem s tím, že mi to odpustí.“ A další vraždu taky, protože jeho vlastní žena měla zemřít při fingované autonehodě. Hm. Zjistila jsem, že princip vědomého vstupování do hříchu s tím, že pak poprosím o odpuštění a zase „to budu mít u Boha dobré“, ale „bonus“ hříchu mi zůstane, má své jméno: laciné odpuštění. Nefunguje to. Je to ďáblova past. Odpuštění nikdy není laciné – má cenu krve Božího Syna.

Pastorův přítel svědčil, že mu ráno po vraždě, když o ní ještě nikdo nevěděl, Love na otázku, jak se má, radostně odpověděl: „Naprosto skvěle.

Dneska je nádherný den!“ Pád „anděla“ začal tolerancí hříchu, pokračoval obhajobou setrvávání v něm a přes degradování jiné lidské bytosti na překážku v cestě končil jejím odstraněním vnímaným jako úspěch. Byl to dlouhý proces proměny. Na jeho konci už člověk nebyl lítosti schopen. Radoval se ze zla.

Past sklapla. Zabili člověka, zničili dvě rodiny, rozmetali sbor. A nezískali nic. Tereza svedla všechnu vinu na Davida, aby dostala jen osm let, a David má na přemýšlení o ceně odpuštění celý zbytek života v cele.

■

R4 R5 R6

R7 R8 I9 R9

I10 R10 I11 R11 R12 I12

R13

R14

I15 R15 O15

?

Tištěné pexeso (na 350g papíře) lze objednat na brana@cb.cz za cenu 30 Kč za kus. Objednaná pexesa zasíláme na sbory s výtiskem dalšího čísla časopisu Brána.

R3

Podle obrázků urči, která biblická postava bude na posledním pexesu, a odpověď zašli na krizovka@cb.cz do 16. 9. 2020. Deset vylosovaných dostane vytištěné pexeso. Po vylosování výherců můžete s novou sadou obrázků hrát pexeso on-line na www.brana.cb.cz.

R2

SOUTĚŽTE O BIBLICKÉ PEXESO!

R1

V minulém čísle: JOSEF

Q15

Život ve víře přirovnávají autoři novozákonních epištol nejen k cestě, ale přímo k běhu, nebo dokonce závodu – zmínky najdeme třeba v Pavlových listech (Fp 3,12–14; 1K 9,24–27 a konečně 2 Tm 4,7) nebo v listu Židům (Žd 12,1–2).

Pro mnohé z nás jde o běh vytrvalostní, dlouhodobý, plný krizových momentů, ale nemusíme se bát, že by nám při tomto duchovním běhu zcela došly síly.

Naproti tomu u běhu nebo cvičení pozemského, tělesného, se to stát může. Jsou to nesrovnatelné věci, jak ostatně píše Pavel Timoteovi. (1 Tm 4,8) Lidské tělo bylo stvořeno k tomu, aby se hýbalo, vykonávalo činnost, práci. Nedostatek tělesného pohybu s sebou nese nepříjemné nemoci a strá-

Při vytrvalostním výkonu je dobré znát své zdroje sil

BĚH PRO ŽIVOT, NEBO O ŽIVOT dání, přestože se zprvu projevuje kdysi podporovaným přibýváním na váze. Zrovna tak ale nadbytek a přetěžování sil vede k tělesnému vyčerpání. Sportovci a lidé, kteří cvičí, znají výrazy jako aerobní režim, kdy tělo stíhá zpracovávat kyslík a tuky, a režim anaerobní, kdy organismus pracuje „na dluh“, z něhož se po výkonu musí nějaký čas vzpamatovávat. Lékaři dobře vědí, jak tělo vyčerpává například běh na desítky kilometrů – na veřejných maratonech musí být k dispozici lékařské zázemí a stává se, že si někteří z amatérských běžců přivodí dlouhodobé následky na zdraví.

Maratonský běh má možná někdy špatnou pověst, a dokonce svůj původ odvozuje od jedné konkrétní špatné pověsti: athénský posel Feidippidés údajně doběhl z bitvy u Marathonu domů oznámit vítězství, cestou o něco kratší než současné maratonské běhy (dnešních 38 km), a vzápětí zemřel vyčerpáním. Historické prameny nám však Feidippida ukazují jako mnohem zdatnějšího běžce: podle údajů historika Hérodota uběhl skutečný Feidippidés mnohem delší trasu z Athén do Sparty (asi 245 km) za dva dny a pak se ještě vrátil zpět. O žádném hrdinském skonu vyčerpáním se historik nezmiňuje.

Zkušení vytrvalostní běžci vědí, že v dlouhém běhu je důležité dobře rozložit síly a tempo.

Kdo je netrpělivý a chce hned ze začátku získat co největší náskok, tomu se může stát, že brzy začne ztrácet dech. Někdy dokonce kvůli rychlosti zanedbá i pravidelné občerstvování, doplňování tekutin. Takovým lidem se může stát, že ze závodu odpadnou a do cíle dojdou nanejvýš pěšky – ba co hůř, pokud přepínají své síly nadmíru, může se jim zdraví ozvat až po závodě třeba v podobě oslabeného srdce nebo ledvin. Kdežto ti, kdo od počátku volí trpělivé a rozumné tempo, jím zpravidla vydrží běžet až do cíle.

Tento příměr docela platí i pro „běh života“ – kdo chce všechno rychle a hned, všechny předběhnout, nemyslí na zdroj svých sil, natožpak na to, co ho čeká po závodě. Jestliže se však rozhodneme hledat svůj zdroj života u Boha, poznávat, čím nás obdaroval, a trpělivě na něj očekávat, máme odměnu v cíli zaslíbenou, nehledě na to, jestli běžíme rychleji, nebo pomaleji než druzí. text MARTIN SRB foto SKYSPORTS a WIKIMEDIA COMMONS

VOLBA TEMPA JE ZÁSADNÍ Tělo se z anaerobního režimu musí vzpamatovávat. Zkušení vytrvalostní běžci – jako byl Emil Zátopek – to vědí a umí s tempem pracovat. Dole je zachycen v cíli běhu na 10 km v roce 1948.