Téma

a producent Viliam Sandor je velmi posunul dopředu. A samozřejmě musím zmínit i desku Shirim Ashirim, která mě baví hudebně a tvořivě, ač je z jiného ranku. Jsou to chvalozpěvy mesiánských židů pojaté ve stylu world-music. A konečně bych zmínil Jindru Černohorského, adventistického kazatele, který má blízko k citlivé folkové tvorbě. Jeho desku produkoval Boris Carloff a myslím, že se opravdu povedla.

Jak vnímáš volně dostupnou křesťanskou hudbu na internetu? Je to přínos, nebo komplikace? V rámci byznysu to je komplikace, ale já mám na mysli posluchače. Když se prodávala CD a před tím LP, velký bonus spočíval v tom, že hudba se lépe dostávala k lidem. Jako student jsem si vydělával nějaké peníze a bylo pro mě důležité poslouchat dobrou hudbu. Kupoval jsem si tedy CD a o nich jsem se bavil se svými spolužáky. Říkali jsme si, co máme, půjčovali jsme si Led Zeppeliny, kluci se mě ptali, co je to Ram Adonai… No a já jsem jim říkal, že to je křesťanský rock and roll a že je to fakt dobrý!

Dnes si myslím, že se hudba ztrácí ve světě přehlceném informacemi. Ta dostupnost je výborná, během několika vteřin si pustíte cokoliv na YouTube nebo jiné platformě, ale je těžké se v tom orientovat. Dříve jste se těšili na nové cédéčko, jeho poslech – to byla událost. Dneska se hudba dostává tak nějak do pozadí jako kulisa k vizuálním věcem nebo počítačovým hrám.

Možná jsme ale na nějaké dějinné křižovatce a církev může sehrát důležitou roli, jako ji sehrávala v dřívějších dobách, uvidíme.

Co se týká autorské tvorby – vybavuješ si nějaké písně českých a slovenských autorů z posledních let, které by „zlidověly“? Nežijeme už jen z převzatých melodií opatřených mnohdy krkolomně přeloženými texty? To je obrovský problém a skvělá výzva zároveň. Vidím veliký propad od toho, co

zde vznikalo na začátku 90. let minulého století – tehdejší tvorba byla svou kvalitou i kvantitou nesrovnatelná s tím, co vznikalo po roce 2000. Teď tady není tolik kvalitních a inspirativních písní, které by si našly cestu i do liturgie. Je jich doslova jen pár. Je to dáno i tím, že tehdy zde byla mnohem větší a navzájem si bližší komunita hudebníků, v níž tvořili. Byla tu například konference Hrajme dobře a zvučně, byli zde lidé z různých církví, kteří spolupracovali. A to je potřeba i dnes.

Samozřejmě se nebráním překladům a přebírání písní ze zahraničí, koneckonců to je realita. My jsme v Rose vydali už tři zpěvníky překladů zahraničních chval Ty jsi důvod. Ovšem má to svá úskalí. Jsem velmi kritický k textům přeloženým například z angličtiny, a kdybych mohl, tak bych některé písně snad i zakázal překládat. Protože původní píseň je vystavěna na jiný jazyk, takže není možné ji dobře přeložit to češtiny nebo slovenštiny.

A v čem tedy konkrétně vidíš největší problém českých překladů z britské a americké provenience? V deficitu schopnosti pracovat s jazykem. Máme výborné hudebníky, výtvarníky, ale máme velmi málo lidí, kteří dovedou dobře pracovat s jazykem, s poezií a kteří dovedou používat básnické prostředky. To je symptomatické pro dnešní mladou generaci, které se jazyk postupně rozpadá, nečtou tolik, nemají jazykovou citlivost, a tím ani nemají z čeho brát.

Problém je samozřejmě v tom, že přeložení básně je velmi náročná disciplína. Aby báseň neztratila zvukomalbu, aby básnické prostředky v překladu fungovaly jako v originále, to chce velkou zkušenost a znalost řemesla. A u hudby je to ještě těžší! Protože angličtina může natahovat slabiky, jak chce, je u ní daleko větší možnost hrát si s nějakým důrazem. Naproti tomu čeština má přízvučné a nepřízvučné slabiky, má krátké a dlouhé samohlásky, se kterými nejde nic udělat. A to je nesmírně omezující, pokud je nárok majitele práv na písničku ten, že se nesmí sahat do melodie a že smysl textu musí zůstat stejný. Takže některé překlady žel končí jako paskvil.

A pak tu vstupuje do hry ještě jeden element. Ve sboru hrají většinou mladí lidé, kteří hledají nějaké své vzory a chtějí je napodobovat. Takže nebezpečí spočívá v tom, že křesťanské hudební skupiny se

fakt snaží hrát a zpívat jako Hillsong – přebírají jejich písně, snaží se je nějak překládat, ale vůbec nehledají sami sebe a svou autenticitu.

Takže se shodneme na tom, že nová česká tvorba je nezbytnost. Určitě, ale je třeba říci, že nepřijde sama od sebe. Ale protože věřící populace v naší zemi není velká, musíme hledat cesty, jak mladé autory a křesťany stimulovat k tvorbě. Jak jim dát volnost, inspiraci a zároveň je vést k tomu, aby byli ochotni se rozvíjet, přijmout kritický náhled a naučit se i řemeslo – ať v hudbě, či v textu. A taky uznat, že to třeba neumí, takže když jim nejde psát dobré texty, musí nalézt jiného textaře, který má nejen talent, ale zvládá i ono řemeslo. Stejně tak potřebuju dobrého zvukaře nebo producenta. Za co bys české a slovenské autory pochválil a co bys jim naopak ze své zkušenosti doporučil? Mám neskutečnou radost, když někdo dokáže oslovit sekulární publikum svými písněmi, v nichž autenticky hovoří o svém životě s Bohem. To je pro mě nejvyšší meta. Možná bych mohl jmenovat Simonu Martausovou, která si říká Sima. Hluboce věřící slovenská katolická gospelová zpěvačka a herečka, která ve své tvorbě reflektuje vlastní duchovní život. Patří ke slovenské popové scéně, vyprodává velké haly.

Fenomén chval na Slovensku je velmi zajímavý. Oni užívají termínu gospel, což se mi líbí o něco víc než naše chvály. V češtině mám s tímto slovem trochu problém – jako bychom Pána Boha za něco chválili, že je hodný… No a na Slovensku jsou na velmi slušné úrovni, co se týká zpracování hudby i vizuálních projevů. U nás je těch vlaštovek méně…

Jsi také jedním z organizátorů Festivalu UNITED. Letos se kvůli koronavirové pandemii neuskutečnil, ale připravili

K TEXTŮM PŘELOŽENÝM Z ANGLIČTINY JSEM KRITICKÝ A KDYBYCH MOHL, TAK BYCH NĚKTERÉ PÍSNĚ SNAD I ZAKÁZAL PŘEKLÁDAT.

jste náhradní program… Mám radost, že se festival přece jen konal v původním termínu, i když v jiné podobě – ve formě UNITED online. Z části byl vysílán televizí Noe a z části přes sociální média s ambicí, aby se po celé republice mladí lidi spojili a byli s námi.

Pozvali jsme české a slovenské kapely a muzikanty jako například Beátu Hlavenkovou s Oskarem Tórökem, Nenadarmo, Isaac Records, Timothy, Adonai a jiné. Zahraniční hosty jsme si přebookovali na příští rok.

Příprava byla velmi náročná, protože všechno, co jsme měli nachystané, jsme museli dát pryč. Byl to rok práce a my jsme v květnu začínali znovu se snahou o co největší interaktivitu.

Jaký vidíš význam takového festivalu a co připravujete na příští rok? Jsem velmi vděčný Pánu Bohu, že jsem dostal možnost se na tomto festivalu podílet. Pro mě je jeho význam v setkávání s lidmi. Už při přípravě a realizaci se potkávají křesťané z různých církví, což je skvělé. Je to přirozená ekumena, ke které se Pán Bůh přiznává, což přináší i vedlejší plody. Například na katolické charismatické konferenci jsem viděl svědčit adventistického kazatele, který na hlavním programu sklidil „standing ovation“! Byl jsem velmi dojatý a říkal jsem si: tohle je díky našemu festivalu…

Festival UNITED ale nepřináší jen skvělé ekumenické vztahy, vede také křesťany, kteří se na festivalu setkávají s jinou spiritualitou, aby více do hloubky reflektovali svou vlastní víru.

Zkusil bys odhadnout, jak bude vypadat československá křesťanská hudební scéna v roce 2030? Znamená tento výhled pro tebe spíš naději, nebo obavy? Mám naději, protože zde vyrůstá úplně nová generace, která už vůbec nezažila komunistickou totalitu a vymanila se z područí toho, čemu se říkalo normalizace. To bylo zlo, které zničilo myšlení velikého množství lidí i v církvi, bylo to zajetí strachu, apatie a autocenzury. Lidé se báli vystoupit z řady, vlastní názor byl trestaný. Přistřihli svou kreativitu, vášeň i touhu pro dobrou věc a nechtěli riskovat. A v naší společnosti ten odkaz normalizace pořád ještě žije, jsme tím postižení. Ale já věřím, že nová generace, která bude žít beze strachu a bude více kosmopolitní, přinese dobré plody.

inzerce

Nabízíme k prodeji rozlehlou zemědělskou usedlost v krásném prostředí Vysočiny, v obci Kozlov asi 6 km od Ledče n. S. Celková výměra pozemků je 4,87 ha. Všechny pozemky jsou v jednom celku a navazují na usedlost. Ideální pro chov koní a agroturistiku. Dům je k celkové rekonstrukci. Možnost přikoupení lesa o výměře 1,71 ha a pronájmu dalších cca 15 ha pozemků. Bližší informace k nemovitosti: statekkozlov.webnode.cz tel. 730 572 993 e-mail: rados7@centrum.cz

MODERNÍ TRENDY UCTÍVÁNÍ BOHA

WORSHIP

text TIBOR MÁHRIK a KOLEKTIV AUTORŮ foto UNSPLASH a ARCHIV

Worship, gospel, chvály – ať už se uctívání Boha hudbou nazývá jakkoli, znělo na Zemi od dob Júbala, prapraprapravnuka Kainova, u Rudého moře v podání Mojžíšovy sestry Mirjam, chvály stoupaly ze srdce krále Davida – a mohutně budou znít i ve chvíli, kdy si Beránek přijde pro svou církev. Chvály nikdy nezaniknou. Proto stojí za to vědět o nich víc.

CHVÁLY JAKO NIAGARA

Na závěrečném programu největšího křesťanského open air festivalu Campfest v Tatrách před pár lety jsem zažil několik inspirativních momentů. V hlavním stanu s účastí přes pět tisíc lidí nás vedoucí chval přivítal s tím, že bude „potřebovat naše ruce“ a „povede nás do Boží přítomnosti“. Promyšlené aranžmá, dokonalá světla a stroje na mlhu rychle vytvořily skvělou atmosféru srovnatelnou s jakýmkoliv kvalitním sekulárním koncertem. Dívenky tančící s vlajkami by vytvářely poměrně zajímavou choreografickou kulisu, kdyby se nejednalo o duchovní boj, který vedly ve prospěch nás ostatních. Potíž byla v tom, že některé písně téměř nikdo nezpíval a ani já jsem neuměl identifikovat melodii, i když už běžela druhá sloka. Jiné písně zpívali téměř všichni a byla to skutečná síla! Pak přišel řečník a po kázání nám všem oznámil, že „vedle ve stanu nás čeká Bůh“, a tedy kdo chce, může tam hned po programu jít a setkat se s Bohem, mluvit s Ním, s čímž mu pomůžou pastorační teamy, které jsou tam pro něj…

Můj vnitřní svět se roztrhl na několik fragmentů. Jelikož jsem znal drtivou většinu účinkujících, mám je rád a vážím si jejich služby na vinici Páně, ponořil jsem se do sebe a snažil se před Bohem hledat odpovědi na otázky, které se valily jako povodeň. Skutečně nás bratr X se svou kapelou má přivést do Boží přítomnosti? Na co jsou mu moje ruce, proč je potřebuje? Jestli nás Bůh čeká ve vedlejším stanu, je vůbec v tomto největším, kde jsme ho zrovna uctívali? Jak ukotvit mávání vlajkami coby duchovní bitvu do textů Bible? Co mám dělat s písní, která je nezpívatelná? Jak unést afekt zpěváků? Co s textem písně, který je teologicky – dle mého – za čárou? A nakonec jak to všechno sladit s tím, že některé písně jsou nádherné, strhující a jejich produkce může být v mnoha ohledech vzorem a inspirací pro sekulární koncerty? Stovky mladých odcházely domů povzbuzeny ve víře a s nadšením sloužit Pánu Bohu.

Byl to najednou slušný klastr pohledů, rovin uvažování a perspektiv vnímání toho, co zasáhlo můj vnitřní svět, který pořád usiluje o koherentní a konzistentní obraz světa. Worship je kontroverzní fenomén a diskuze o něm probíhá nejen v Bráně a v našich sborech, ale napříč celým světem. Při uvažování o něm nám může být nápomocné, podíváme-li se na něj z historického, teologického, sociologického a psychologického hlediska.

Historie nezná zmražení Napětí mezi obsahem (neměnné evangelium) a formou (liturgické variace víry) tvoří důležitý interpretační klíč porozumění dějin. Život nelze zastavit a vyhrává ten, kdo nalezne Boží porozumění novým jevům – implementuje do své praxe to, co implementovat lze, a odmítne to, co implementovat nelze. Jak to ale rozlišit „teď“?

Biblická teze „být ve světě a nebýt z tohoto světa“ představuje v každé době velkou výzvu. Již historie z období patristiky je plná bizarních příkladů, například zda snoubenci mohou nebo nemohou nosit snubní prstýnky. Tertulián (155–240) usiloval o čistotu církve a zásadně odmítal prstýnky z důvodu znamení pohanství tehdejší kultury. Až Chrysostom (347–407) váhou své autority dlouhotrvající konflikt vyřešil tím, že dal souhlas k nošení prstýnků s tím, že jejich smysl ukotvil do křesťanského vnímání světa. Dnes nám to připadá směšné, ale potkat někoho z té doby, vyslechli bychom vášnivé argumenty na jedné i druhé straně. Jak jinak – oba tábory by argumentovaly Písmem.

A co hudba? Církev se šířila v řeckém kulturním prostředí. Není divu, že už gnostikové a ariánští teologové (2. století) psali své písně v řečtině a cílevědomě do nich vkládali své teologické důrazy, takže ty se v helénském prostředí brzy staly hity své doby. Taky Efrajim Syrský (307–373) psal své „worshipy“ v řečtině, i když s jasným poselstvím ve prospěch syrské ortodoxie. I rané latinské písně měly stejný základ převzatý z oblíbených pohanských nápěvů a kompozičních modulů. Tyto písně se velice dobře ujímaly v kulturním prostředí všude tam, kam církev šířila svoji jedinečnou zvěst evangelia. Církev rostla.

Napětí mezi „pohanským“ a „křesťanským“ charakterem liturgických forem, hudbu a zpěv nevyjímaje, se značně zintenzivnilo v postkonstantinovské PhDr. Ing. TIBOR MÁHRIK, Ph.D. (1961)

Od roku 1991 působil jako kazatel na Slovensku, zaměřoval se na revitalizaci a rozvoj sborů. Založil a vedl pěvecký sbor Eben Ezer (1986–2000). Jako prezident mládežnické organizace SIEŤ (v Čechách známé jako KAM) se spolupodílel na zrodu open air festivalu v SR Campfest. S manželkou Táňou mají tři děti. Je kazatelem Sboru CB v Ostravě. Má rád hory, auta a volejbal.

době, zejména s profilací dvou center instituční církve – Byzancie a Říma. Tvůrčí dialektika mezi výraznými hudebními vlivy jako galský (Francie), ambroziánský (Miláno), mozarabický (Španělsko), keltský (Irsko a Británie) a jiné ustala díky rozhodnutí papeže Řehoře I. Velikého (590–604), kterým zavedl definitivní kritérium pro „správný“ křesťanský hudební styl: všechny hlasy mohou zpívat jenom unisono, všechny hudební nástroje jsou vykázány a ve „worshipu“ mohou zpívat jenom muži. Zrodil se gregoriánský chorál. Možné diskuze a potenciální kreativita byly zcela zmrazeny výnosem papeže Jana XII., který v roce 1324 prohlásil, že jakékoliv nástroje kompozice převzaté ze soudobého pohanského umění jsou zakázány. Za jistých okolností mohly být akceptovány, ale jenom za podmínky, že už nejsou akceptovány ve světě soudobé sekulární hudby. (!)

Jde o fatální selhání vedení církve, které na mnoho staletí zabránilo církvi být vůdčí silou ve světě hudby a odsoudilo ji k tomu, být aktivně sto let pozadu. Není divu, že období reformace přineslo uvolnění i této obruče a Martin Luther svobodně sáhl po oblíbených světských písních tehdejšího lidu, aby mohl šířit myšlenky Sola Gratia, Sola Fide a Sola Scriptura. Jezuita Adam Conzenius svého času (1620) musel konstatovat, že Lutherovy písně „zničily více duší než jeho kázaní a knížky“ (rozuměj – uvěřily Boží milosti). Taky není divu, že součástí reformačních pohybů v Evropě bylo na druhé straně spektra odmítnutí nejen jakýchkoliv hudebních nástrojů, zničení a odstranění varhan z kostelů, ale taky zákaz využívat pro účely worshipu texty, které by nebyly nalezeny v Písmu svatém. Opět – těžká kontroverze, která poznačila následný vývoj až do 20. století.

Polistopadový boom Česká scéna křesťanské hudby 60. až 80. let byla tradičně ovlivněna víc folkovou a písničkářskou tradicí, která rozkvetla v čase totality, než hippie hnutím. S pádem Berlínské zdi padlo i omezené pojetí toho, jak může církev uctívat Boha a jakými formami může vyjádřit svoji víru. Tradiční kontroverze tak nabyla nových podob. Mnohé sbory řešily to, zda jsou bicí vhodný nástroj k uctívání Hospodina, nebo ne. Zda klarinet, saxofon a akordeon jsou „věřící nástroje“, nebo ne, jelikož se používaly po hospodách. Zda rytmy převzaté z popkultury mají nebo nemají démonické pozadí atd. Výrazná změna nastala s pádem totality, a to zejména pod vlivem světových proudů v oblasti worshipu.

V 80.–90. letech se objevilo hnutí Hosanna Music. Don Moen, Ron Tucker, Ron Kenoly, ale taky Graham Kendrick a další napsali desítky a stovky písní, které se šířily po celém světě, postkomunistické země nevyjímaje. Církev se začala otevírat nejenom akcím typu Pochod pro Krista, ale taky Koncert modliteb a chval. Naše „národní“ autorské kapacity nestihly zachytit světový masivní tvůrčí proud a mnohé písně se začaly překládat tím víc, čím víc zahraniční misie s vlastními financemi vstupovaly do prostoru postkomunistických zemí. Měly prostředky

k zaplacení mladých lidí, kteří byli „volní“ k překladům mnoha worshipů ze sborníků typu Praise worship, Maranatha music apod. Nadšení bylo ohromné a koordinace slabá. Leckdy ve stejném čase „vznikly“ dvě nebo tři verze té samé zahraniční písně a jejich textová kvalita byla víc než sporná. Třeba text Noele Richardse „All heaven declares“ (1987) byl na Slovensku přeložen zcela nevhodně jako „Vesmírom znie“, čímž docházelo k vážným posunům obsahové stránky písní a redukování jejich teologického obsahu.

Na začátku 90. let se znovu objevuje silný proud Vineyard Worship s novým zvukovým obrazem hudebního stylu a s jasným teologickým důrazem na to, abychom „vstupovali do Boží přítomnosti“. Stylem se podobal rockovým koncertům, a to včetně oblečení protagonistů, a proto není divu, že církevní akce „koncertů modliteb a chval“ oslovily mnohé nevěřící lidi. Texty písní byly hluboké, emocionální, korespondovaly s biblickou zvěstí. Svět mladých po sborech je akceptoval téměř okamžitě a následně se měnil i charakter liturgie na bohoslužbě v domácích sborech. Konflikt „zďovky versus kancionál“ posléze rychle nabyl svého maxima. Některé sbory nezvládly tuto výzvu až do té míry, že starší generace stála ve foyer modlitebny, protože se

zpívaly „zďovky“, a vešla až tehdy, když zaslechla svoje oblíbené varhany a úvodní tóny kancionálovky. Je zajímavé sledovat, jak tyto sbory vypadají po 10 až 15 letech.

Pak se na světové scéně objevuje australský fenomén Hillsong Worship. Jde téměř o vichřici, která proletěla celým světem a změnila charakter bohoslužeb většiny sborů a denominací nejen napříč celým evangelikálním spektrem. Vedoucí chval Darlene Zschech se brzy stala vzorem pro tisíce worship lídrů po celé zemi. Exploze zájmu o vnitřní prožitek a dotyk s Božím světem prostřednictvím působivé hudby Hillsong iniciovala růst sborů, vznik mega-sborů a zrod nového typu sborového života ve stylu multi-campus, zejména v USA. A nejen to. U nás je tato stopa v liturgii dosud přítomná v „bloku chval“, kdy se po dobu 10 až 20 minut zpívá několik písní, aby lidé mohli prožít Boží přítomnost.

Není to tak dávno, co z malé mládežnické kapely vyrostl fenomén Hillsong United, který nemá v novodobých dějinách worshipu obdobu. S prodanými 16 miliony alb, překlady písní do více než 70 jazyků a masivní filmovou produkcí se může srovnávat s leckterou legendou v oblasti hudební pop kultury. V roce 2012 se z tohoto proudu vynořila na scéně kapela Young and Free, která si dala za cíl oslovit mladou generaci nevěřících po celém světě. Jejich diáře jsou beznadějně plné na několik let dopředu… Nelze přehlédnout sociologickou dimenzi v masovém pohybu a zájmu o poselství evangelia podané takovouto formou. V našich sborech zpíváme jejich písně. Naši hudebníci dělají vše pro to, aby dosáhli věrný zvukový obraz Hillsongu, protože nová generace „to má naposlouchané“ a ví přesně, jak „to“ má znít. Na jedné straně se rychle učí a kvalita se zvyšuje. Na druhé straně jako kdyby se worship stal komoditou, kterou chceme mít přesně v takové kvalitě a podobě, jak ji prezentuje reklamní klip nebo internetový nosič. Hudebníci se bojí (nebo neumí?) hledat vlastní interpretační vyjádření zpívané písně, které by bylo kvalitní a estetické.

Současné výzvy Čelíme ovšem několika potížím. Překlad do češtiny bude vždy svízelný úkol, který ne každý, kdo se umí dorozumět anglicky, umí zvládnout. Nejenom z pohledu naprosté odlišnosti jazyka, ale také metriky hudby. Důrazy (hudební) v našich písních jsou kompozičně situované zcela jinde, než káže hudební přirozenost v písních anglických. A to ještě nemluvě o poetické stránce překladů, které už uzřely světlo světa a jsou zpívány mezi námi. Možná proto někde zpívají worshipy už jen v angličtině. Zejména dříve narození se pak ptají, proč mají zpívat anglicky, když není přítomen žádný zahraniční host. Mladí na to řeknou: Protože jsme v EU! A věc je vyřízena. Přitom oba argumenty jsou validní.

Pak je tu fenomén koncertu. Koncertní provedení duchovní písně bývá zcela odlišné od toho, jak se stejná píseň zpívá (nebo by se měla zpívat) ve shromáždění. Zpěvák si na pódiu upravuje melodii dle svého vlastního stylu, a tak může tatáž píseň v podání dvou kapel v melodické linii vypadat zcela odlišně. Každý ji po svém tvaruje ozdobami, které technicky dovede a stylově preferuje. Jak pak má člověk zpívat na takovém koncertu? A co má zpívat chudák křesťan v neděli, když těch verzí je několik? Pak nám může hrozit, že namísto uctívání Pána Boha budeme uctívat uctívání jako činnost.

Třetí potíž vidím v tom, že sólisté zahraničních kapel, kteří píšou své worshipy, je skládají pro sebe a ne pro jiné. Zohledňují především své vlastní hlasové a rytmické dispozice. Píseň určená pro církev by ovšem měla splňovat zcela jiné parametry. Třeba přiměřené tempo, jednoduchost rytmu a melodickou linii, která je snadno zapamatovatelná a hezky zní, i když vypnou elektřinu a najednou se má zpívat a capella. Tím nechci říct, že žádné takové písně nejsou kvalitní, zpívatelné (např. Cornerstone) a hezky zpracované i v českém jazyce.

Čtvrtá potíž souvisí s tím, že nejlepší zážitky s worshipem mládež nezažívá ve vlastních sborech, ale na různých konferencích organizovaných paracírkevními organizacemi, mezidenominačními iniciativami nebo na kempech. Po návratu domů nastává „vystřízlivění“ a rodí se pochybnost, zda je Bůh ve sboru přítomen, když chvály jsou tak slabé.

Poslední výzvou je (ne)kvalita zpěváků a hudebníků na naší křesťanské scéně. S nástroji to ještě ujde (i když!), ale se zpěvem je to skutečná bída. V Americe jsou evangelikálové silnou majoritou, a tudíž na sborech ve větších městech je naprostý přetlak profesionálních hudebníků a zpěváků. Na vesnicích a farmářských sborech je to zcela jinak, ale tam se netočí videoklipy Hillsong United! Ty se točí na sborech, které mají dva tisíce a víc členů a nezřídka objednávají top sekulární umělce a platí hudebního ředitele, aby dosáhli marketingové kvality. Takový sbor představuje v našich poměrech slušný seniorát nebo dva, a na Slovensku celou Církev bratrskou. A tak český sboreček o počtu někde mezi 50 až 100 přítomnými bude dlouho hledat zpěváka či zpěvačku, kteří by vedli worship a ještě měli odvahu si vyslechnout audio nebo videozáznam z bohoslužby, kde byly použity kvalitní mikrofony. Zvládnout kvalitně vzorovou produkci stylu Hillsong v našich poměrech se najednou stává úkolem na volební období a ne na následující neděli. Proto řešíme jiné problémy než naši američtí kolegové.

Bez teologie nelze dál Od celocírkevní pastorálky Církve bratrské na Velehradě v roce 2004 zaměřené na problematiku uctívání a chval bylo publikováno hodně článků a knížek zabývajících se touto problematikou. Pořád se ovšem opakují otázky a vynořují se praktické problémy. Není pochybnosti o tom, jestli Boha máme uctívat, nebo ne. Zda mu zpívat chvály a oslavovat ho, nebo ne. Zda se mu klanět až po zem, nebo ne. Potíž leží jinde: Jak to dělat a co vlastně dělat?

Starozákonní „hawah/šachah“ a novozákonní „proskuneó“ jsou klíčové pojmy vyjadřující to, čemu říkáme „worship“. Jsou to slovesa, které v sobě obsahují široký koncept životního stylu (Řím 12,1) a celkového směřování bytí toho, kdo uctívá

Hospodina. Proto říct v rámci liturgie „teď zazpívejme chválu“ a myslet tím na konkrétní píseň, je zcela nenáležité. Člověk je zván sklonit se před Stvořitelem a Spasitelem, sloužit mu celým srdcem, duší i tělem. (Dt 6,13; Mt 4,10) Cokoliv děláme, máme dělat s bázní, úctou, chvěním – nejenom zpěv! Změna srdce předchází etiku a vnější vyjádření víry člověka. Co tedy máme dělat, když už chceme „dělat“? Především patřit Bohu, milovat Boha, hledat ho. Proto je mnohem důležitější, jak žijeme, než jak a co zpíváme. Když lid Boží selhával v etické oblasti svého života, jeho písně, byť v sebelepším provedení a aranžmá, Pán Bůh odmítl a zakázal. (Am 5,23)

Jestli je pravda, že Bůh přebývá v nepřístupném světle a nikdo z lidí ho nespatřil ani nemůže spatřit (1Tm 6,16; 1 Jn 4,12; Jn 1,18), jenom Boží Syn, který přišel, vysvětlil, zachránil a sám se stal „cestou“ k Otci, Pastýřem, kterého ovce následují, Veleknězem přivádějícím zachráněné k vodám živým (Jn 14,3; Žid 4,16; Jn 17,24), pak není korektní říct, že vedoucí chval nás přivede do Boží přítomnosti. Je to objektivní lež. Takovéto vyjádření jsem striktně zakázal ve sboru, který jsem vedl. Jestli se tím chce říct, že chvíle uctívání zpěvem nám pomůže ponořit se do meditace a kontemplace, ve které můžeme prožívat svoji víru více emocionálně, pak tomu rozumím! Ale nezaměňujme pojmy s dojmy.

Základem zdravé komunikace je náležité používání slov a terminologie. Do Boží přítomnosti nás vede jedině Pán Ježíš Kristus a nikdo jiný. Ani chvály, ani skvělé výkladové kázání, ani umělecká expozice, ani komunita věřících. To všechno má své místo a napomáhá procitnutí člověka, buduje a inspiruje jeho vnitřní svět, ale to je vše. Nic víc. To Duch svatý koná a vane. To on zjevuje věci Božího království a vede člověka k Beránku Božímu, který nás vede k Otci.

Důležitým teologickým principem je kreativita a tvůrčí zápas o nejlepší vyjádření Božího světa, sladění s jeho vůlí a maximální naplnění mandátu, kterým nás pověřil. Tyto věci nacházíme v podobenství o deseti hřivnách. (Lk 19) Zlý sluha sice měl respekt, byl opatrný, uvažoval ve prospěch záměru svého Pána, ale potíž byla v tom, že se bál a hřivny zakonzervoval (zakopal), aniž by byl ochoten riskovat investici pro něj novým a netradičním směrem.

Neméně důležitým teologickým principem je inkluze a otevřenost novým věcem. Máme je zkoumat (1Te 5,21), rozsuzovat, ale ne jimi automaticky pohrdat a odmítat je jen proto, že jsou pro nás neznámé, jiné a někdy cizí. To platí i o nových hudebních formách v životě církve. Mark Ashton, anglikánský teolog, zastává názor, že bohoslužby by měly splňovat tři principy:

1.

2.

3. Liturgie má být tvořena biblickými pravdami tak, aby vzdělávala a evangelizovala. Má být srozumitelná lidem, kulturně relevantní a citlivá k těm, kdo přicházejí. Má být vyvážená ve svých postojích, tedy hledat moudrost, v čem být flexibilní a v čem zůstat konzervativní.

Důležité přitom není jen „co“ děláme, ale i „jak“ to děláme. Skrutátorem naší teologie, zda je zdravá, nebo ne, bude ovoce – ovoce církve. Po 10 nebo 15 letech se vyjeví, zda sbor byl veden moudře a prorocky, nebo byl veden lidmi ovládanými strachem

z nového, lidmi v zajetí komplexů a úzkoprsé touhy po moci. To vše se dá hezky skrýt za duchovní postoje zdůvodněné citacemi z Písma. Nezapomeňme, že čas vše nekompromisně prověří. (Kaz 12,14; Mt 7,20)

Jsme jenom lidé Jestli nám skutečně záleží na tom, aby Duch svatý měnil lidské životy prostřednictvím společné bohoslužby, měli bychom rozumět lidem. Do sboru přicházíme s osobní historií, i co se týká hudebního vkusu. Někdo frčí na minimalu, jiný na technu a dalšímu je to jedno. Psychologie tady má své místo. Někoho osloví spíš obraz, jiného zvuk a dalšího slovo. Proto má být liturgie koncipována promyšleně. Gary Thomas identifikoval devět temperamentů, které reagují různým způsobem na vnějšní i vnitřní podněty a hledají sebevyjádření své víry odlišným způsobem (viz infoblok).

Tito lidé budou hledat takové liturgické prostředí, které bude rezonovat v hloubce jejich osobnostní preference. Církev, která se otevře novým a kreativním formám uctívání v liturgickém smyslu, zajisté udělá dobře. Církev, která podrží osvědčenou kvalitu z tradice, se taky nepomýlí. Zpívat Taizé, Bacha, Händla, ale i husitský chorál spolu s Hillsong United vůbec nemusí být špatná volba.

Mnohem vážnější je vzdělávací stránka života církve. Už Komenský upozorňoval na to, že v edukativním procesu nestačí jen slova, ale je třeba i zážitek, obraz a dotek. Staré čínské přísloví říká: „Slyším a zapomenu;

9 temperamentů

INFOBLOK

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9. Přírodní miluje Boha venku, eko, v přírodě (Iz 41,17–19; Mk 6,31–32) Emoční miluje Boha svými smysly (Zj 8,24, Ž 45,1; Lk 7,36–38) Tradicionalista miluje Boha rituálem a symboly (Gen 12,7–8; Mt 23,27) Asketik miluje Boha v samotě a v jednoduchosti (Iz 64,6; Mk 1,35) Aktivista miluje Boha v konfrontaci (Př 24,11–12; Ez 33,1–20) Starostlivý miluje Boha péčí a zájmem o jiné (Est 2,11; Fil 2,4) Entuziasté milují Boha v oslavě a tajemství (1 Kron 13,8; Sk 16,25) Kontemplativec miluje Boha v adoraci (Iz 41; Lk 10,38–42); Intelektuál miluje Boha svou myslí (Dt 33,10, 1 Kr 4,29–34; Jak 3,1) vidím a pamatuji; dělám a rozumím.“ Jen 20 % účastníků bohoslužeb je nastaveno na učení se ze slyšení, ale až 40 % potřebuje slyšet, a ještě i vidět. A 40 % musí mít jako součást vyučování aktivitu. Ve světle těchto zjištění musíme uvažovat nad stylem a formou kázání, které je většinou postaveno výhradně na slovu, zatímco použití obrazu nebo otevřená interaktivita se objevuje spíš výjimečně. Taky fenomén soudobého stylu worshipu a jeho úspěšnost u postmoderní generace ovlivněné kulturou kyber-reality se pak najednou dostává do jiného světla. Zpěv je silný psychologický fenomén, a když se děje v kolektivu, stává se významným sociologickým faktorem pocitu sjednocení komunity a prožívání vlastní identity. Na význam zpěvu upozorňuje taky Karl Barth: „Zpěv je nejvyšší forma vyjádření člověka.“

Jak dál? Kdo by nechtěl být ve sboru, kde zpěv burácí, modlitby nelze zastavit a vášeň pro poznání Božího slova rezonuje s vášnivou diskuzí o kázání po kázání? Něco z toho snad zažíváme v našich sborech. Kéž by z týdne na týden těch kvalit přibývalo. Pandemie odhalila ledacos o tom, co je doopravdy nutné pro život církve, a bez čeho naopak církev klidně půjde dál. I to, jak lehce lze změnit věci, když na to přijde. Nicméně kazatel a vedení sboru musí být aktivně zapojeni do problematiky worshipu. I když sami třeba neumí zpívat, pořád mohou komunikovat neverbálně. Sehrávají totiž důležitou roli při formaci kultury ve sboru ohledně zpěvu a forem uctívání. Zároveň vyučují biblickou perspektivu uctívání, dle které nejlepším uctívačem nemusí být zrovna ten, kdo zvedá ruce, ale třeba matka zápasící o spásu svých dětí, student rozhodující se, zda jít v létě na Erasmus, nebo zůstat ve sboru a pomoct s letním kempem, nebo táta klesající pod břemenem finanční odpovědnosti za rodinu. Protože uctívání, i když se prožívá velice osobně a subjektivně, není měřeno lidskými prostředky, nýbrž Božími. A ty jsou objektivní, mimo nás.

Použité zdroje St. Miller: Contemporary Christian Music Debate, 1993. Robert E. Webber, Worship is a Verb, 1992. James P. Gills, The Dynamics of Worship, 1992. Duncan – Kimball – Lawrence – Dever – Quill Wilt: Perspectives on Christian Worship – 5 views, 2009 Ashton – Hughes – Keller: Worship, 2002. M. Merker: How Contemporary Worship Music Is Shaping Us – For Better or Worse, 2019 [https://www.thegospelcoalition.org/ reviews/singing-congregation-contemporary-worship/] C. Campbell-Livingstone: Examining The Praise And Worship Phenomenon, 2019 [http://jamaica-gleaner.com/article/ news/20190706/examining-praise-and-worship-phenomenon]

HUDBA V CÍRKVI BY MĚLA BÝT CO NEJLEPŠÍ

V dávných dobách Bachů a Händelů byla církev místem špičkové skladatelské a interpretační hudby. Jak to vidíš dnes? Jaký je rozdíl mezi profesionální hudbou a hudbou v církvi?

Odpověď je celkem jednoduchá. V tehdejší době v podstatě jiná hudba než ta církevní neexistovala. A jestli ano, tak se jí rozhodně nedalo uživit. Proto každý dobrý skladatel sloužil pod záštitou církve či nějakého mecenáše a byl zaměstnán na plný úvazek. Dodával na každou bohoslužbu nové a nové skladby a skládal mše jako na běžícím páse. Od největších mistrů se učili jejich následovníci a úroveň byla neuvěřitelně vysoká. Bylo to dáno také tím, že živá hudba byla jedinou možností, jak si hudbu poslechnout, a lidé proto byli mnohem vnímavější k její úrovni a kvalitě.

Dnes je doba diametrálně odlišná. Pokud se nebavíme o varhanících, kteří jsou zaměstnáni na nějaký úvazek v církvi, neznám nikoho, kdo by se živil primárně tím, že hraje v církvi. A je to škoda. Kde jinde by měla být hudba na vysoké úrovni než tam, kde oslavuje toho, kdo si nejlepší hudbu zaslouží. Další věc je, že do církve přicházejí lidé, kteří toto prostředí neznají, a proto vnímají hlavně obsahovou stránku, která je často bohužel na velmi nízké úrovni. Nechci tím říct, že hudba v církvi je hlavně o kvalitě přednesu! Nesmí však člověka odradit dříve, než začne vnímat její podstatu a duchovní stránku.

Jaký je rozdíl mezi profesionální hudbou a hudbou v církvi? Říkám to nerad, ale obrovský. Je více důvodů, proč tomu tak je. Ten, který jsem mnohokrát v církvi zažil, je třeba postoj, který se dá shrnout slovy: „Však Pán je všemohoucí a on si to použije, když bude chtít.“ Z toho je mi vždy PETR ŠŤASTNÝ, CB Praha 1

Hře na kytaru se věnuji od raného dětství, kdy jsem začal navštěvovat Základní uměleckou školu v Kutné Hoře, odkud pocházím. Po maturitě na gymnáziu jsem studoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Za posledních cca 13 let jsem působil v mnoha kapelách, souborech či divadlech. Nyní funguji primárně v kapele zpěvačky Anny K. Vedle koncertování také učím na základní umělecké škole. V církvi jsem sloužil ve chvále od mládí a mým cílem bylo vždy se co nejvíce zlepšovat a hudebně vzdělávat. Částečně i proto, že čím více jsem se o hudbě dozvídal, tím nižší mi přišla její úroveň v církvích, které jsem měl možnost navštívit. smutno. Pán si to jistě použije, ale co když je to prostě falešně a nedá se to poslouchat? Stránka hudební a duchovní musí jít vždy ruku v ruce. Jak na jednom nebo na druhém polevím, někde se to promítne.

Další důvod je ten, že v církvi často hrají nadšenci. To není nic špatného, naopak! Avšak jsou tak nadšení do chválení a uctívání, že zapomínají řešit výslednou kvalitu přednesu. Tráví zbytečně moc času zkoušením své chválicí skupinky, ale zapomínají, že nástroji se musím nejprve věnovat sám – cvičit na něj, porozumět mu. Rozumím alespoň základně harmonii, akordům, notám, aranžování hudby? Rozumím, co má jaký nástroj v kapele na starosti? Poslouchám ostatní členy skupiny? Orientuji se stoprocentně ve formě dané písně? Častokrát jsem slyšel názor: „Vždyť ty stupnice stejně nikdy nepoužiju!“ Možná že naživo je opravdu nikdy nepoužiješ, ale proč je potom vždy slyšet, kdo šel hlouběji a stupnice a různá technická cvičení cvičil, a kdo ne?

Dříve byli lidé za hudbu v církvi placení. Neříkám, že by to tak mělo být i dnes. Ale vezmu-li to z vlastního pohledu, jsem za hraní na koncertech placený a musím odvést stoprocentní výkon. Však lidé zaplatili často nemalé peníze za to, aby si poslechli kvalitní hudbu, a tedy i můj výkon. Na náhodu rozhodně nejde hrát. Před koncerty nebo jednotlivými turné trávíme mnoho hodin a dní ve zkušebně. Ladíme zvuk, aranže písní nebo jejich ideální pořadí pro koncerty. Řeší se každá drobnost! To se v církvi vidí málokdy. Kde jinde by ale hudba měla být co nejlepší?

Proto bych chtěl na závěr povzbudit a motivovat všechny, kteří mají hudební stránku v církvi na starosti, aby na sobě pracovali. Máte obrovský dar, tak ho rozvíjejte. Nespokojte se s tím, na jaké úrovni jste, ale přemýšlejte, co jde udělat lépe. Co můžu udělat pro to, abych hrál co nejlépe? A nemějte strach! Vždyť je to hudba, ne kvantová fyzika! ■

SOUDOBOU HUDBU JE TŘEBA REFLEKTOVAT

Jsi kazatel, který zároveň aktivně hraje při bohoslužbách v kapele na elektrickou kytaru. V mnoha sborech se ale stále používá i kancionál. Dovede církev ocenit jeho kvality? Je ještě čas používat varhany a klasický pěvecký sbor, nebo už je tato forma hudby v církvi za zenitem?

V některých sborech kancionál ocení asi více než v jiných. Nám kancionály uplavaly při povodních v roce 2002 a nové jsme už nepořizovali. Sbor Elim tvoří z velké části lidé, kteří nevyrostli v církvi. Kancionálu proto buďto nestačili přivyknout, nebo z něj dokonce ani nikdy nezpívali. To je asi důvod, proč třeba o ty probuzenecké písně obvykle moc zájmu neprojevují. Jsou pro ně zkrátka stejně atraktivní jako sledování černobílého filmu pro pamětníky. Není tam ta nostalgie a patos, které mohou vnímat lidé vyrostlí v církvi.

Osobně mám písně z kancionálu rád. Pokud mohu soudit, mnoho z nich má bezesporu vysokou hudební i obsahovou a duchovní kvalitu. Tyto písně nás také propojují s generacemi křesťanů, kteří byli před námi. Je zde ale i druhá stránka věci. Pokud sbor chce svou bohoslužbou oslovovat lidi mimo církev, měl by uvážit, zda je vůbec vhodné písně z kancionálu do bohoslužeb zařazovat. Napovědět by mohla skutečnost, zda má muzikanty, kteří tyto písně dokážou interpretovat způsobem přijatelným i pro lidi, kteří nepocházejí z církve. Samozřejmě tím nenabádám k nějakému kýčovitému podbízení se mainstreamovému vkusu. Nemusíme se nutně kultuře přizpůsobovat – zejména ne té, která je diktovaná showbyznysem. Ale nežijeme ve vzduchoprázdnu, je třeba soudobou kulturu zohledňovat, reflektovat, a pokud možno ji i ovlivňovat a spoluvytvářet.

MARTIN BĚLE, CB Elim Písek

Uvěřil jsem jako mladík. Tehdy jsme s kamarády hráli na kytary a snili o tom, že budeme čeští Pink Floyd. To se zcela zjevně nezdařilo, a tak jsme se museli živit jako slušní lidé. Nejprve jsem pracoval jako elektrikář, později jako knihkupec. V posledních více než dvaceti letech jsem kazatelem sboru Elim Písek. S manželkou Ellen máme rádi divadlo, výtvarné umění, street art a hudbu všeho druhu. Myslím, že hudba a umění dokážou vyjádřit emoci lépe než pouhá slova. Proto tak rád hraju chvály.

Varhany do kostelů historicky patří. Varhanní doprovod bych ale zařazoval především tam, kde jsou na sborech varhany. V tělocvičně, kde se náš sbor schází, zvuk píšťalových varhan generovaný digitálním Rolandem vyznívá poněkud bizarně. Zvuky hammondek, elektrického nebo akustického piana, mi přijdou pro doprovody vhodnější, i když je to také digitální napodobenina.

Co se týče pěveckých sborů. Myslím, že dosáhly svého vrcholu někdy za první republiky. Tehdy jich působilo i na malých městech mnoho. Provozovaly se v různých sdruženích, spolcích, svůj sbor mívali učitelé a samozřejmě i církve. Ta doba je pryč, a dá se proto říct, že pěvecké sbory jsou za zenitem. Pokud se ale dělají dobře, mohou být úspěšné i dnes. Navíc mohou mít i překvapivě velký evangelizační a učednický potenciál. Když v Písku před časem zpíval sbor Effatha, lidé byli nadšení, a to i ti, kteří do církve běžně nechodí. V Ostravě existuje velmi úspěšný projekt pěveckého sboru Ostrava zpívá gospel. Pěvecké sbory v rámci programu Fusion se zdají být skvělou kontaktní a učednickou službou v rámci nejmladší generace.

Na druhou stranu, když jsem v osmdesátých letech uvěřil a začal chodit do sboru CB, pokoušel se náš kazatel o založení mužského pěveckého sboru. Nám rockerům „ze světa“ to přišlo dost legrační. Také jsme si z toho legraci dělali. S některými jsme mu sborovým zpěvem zazpívali známou lidovou píseň s pozměněnými slovy: „Nešťastný farářův sboreček, nešťastný farářův sbor. Když jsem šel okolo, v uších mi zvonilo, když zpíval farářův sbor.“ Obávám se, že dnešní mladá generace bude ke staromilectví ještě mnohem nemilosrdnější, než jsme byli my. Takže důležitý je záměr a kvalita. ■

JEŽÍŠ MĚ MOTIVUJE K TVORBĚ

Jsi muzikant a zpěvák, který se nespokojuje jen s převzatou tvorbou z anglosaského světa, ale sám písničky skládáš a interpretuješ. Čím nebo kým se inspiruješ?

Zdrojem inspirace pro skládání je pro mě v podstatě všechno, co vidím kolem sebe. Od té doby, co jsem začal skládat, si asi trochu víc všímám, co se v mém okolí děje. Jak vypadá příroda, co dělají a jak se chovají lidé kolem, případně jak v mém životě působí Bůh. Každodenní život je pro mě nejlepším zdrojem inspirace.

Mám velmi rád přírodu, a když jsem viděl například krásné norské hory nebo rozbouřený oceán, jako by v mém nitru něco ožívalo – něco, co mi dávalo novou chuť a sílu tvořit. Podobné to je, když jsem svědkem nějakého nadpřirozeného působení Ducha svatého. Třeba když se někdo, kdo s Bohem nechce mít nic společného, setká s jeho láskou. Anebo když jsem viděl okamžité zázračné uzdravení. Pokaždé, když mám před očima, co Ježíš dělá, to, že je živý, motivuje mě to k tomu, abych tvořil. Bůh také pořád tvoří.

No a pak musím samozřejmě zmínit poslech hudby. Snažím se poslouchat hodně, abych měl trochu přehled a taky abych se přiučil od lepších a zkušenějších. Je jedno, jestli jde o pop, jazz, funky, hip hop nebo vážnou hudbu. Nejsem nijak zvlášť stylově vyhraněný. Poslouchám to, na co mám chuť a co mě zrovna baví.

Když mě napadne nějaká melodie nebo text, vytáhnu z kapsy mobil a nápad si nahraju. Přijde mi to jako nejjednodušší způsob, jak zabránit tomu, abych nepřišel o nějakou dobrou myšlenku. Takovou nahrávku jde pořídit v podstatě kdekoliv. Jednou za čas si pak k těmto nahrávkám

DAVID BUKÁČEK, KS Praha, pracuje v Teen Challenge

V církvi žiji od malička, pro Boha jsem se rozhodl, když mi bylo asi 13 let. Hudbě se věnuji od svých 7 let. Začal jsem klasickou kytarou v ZUŠ, ve 14 jsem začal hrát na westernovou, později na elektrickou kytaru a zpívat. Když mi bylo 15, tak jsem byl přizván do mládežnické kapely. O rok a půl později se misionář, který kapelu tehdy vedl, rozhodl, že se vrátí zpátky do USA, a já jsem kapelu převzal po něm. Od té doby kapelu vedu já. S kapelou jsme nahráli 2 CD chval s našimi autorskými písněmi. sednu, protřídím je a snažím se dotvořit ty nejlepší z nich. To je většinou celkem dřina a chce to notnou dávku trpělivosti, ale výsledek pak stojí za to. A z některých těchto nahrávek pak vzniknou nové písně. Zrovna před pár dny jsem se vrátil z pětidenního pobytu mimo civilizaci, kde jsem od rána do večera jen psal. A musím říct, že to stálo za to!

To je tedy první způsob, jakým tvořím. Další je, že si například řeknu, že už jsem dlouho nic nenapsal a chtělo by to změnit. Takže si vezmu kytaru a něco si zkouším hrát, případně zapisovat (do svého sešitu na nové písničky), a když to dobře dopadne, tak vznikne píseň nebo alespoň její část. Když mě nic nenapadne, tak zase kytaru odložím a dělám jiné věci. Někdy trvá velmi dlouho, než se k něčemu dopracuji, a někdy je to zase hned, jak kdy.

Dalším výborným způsobem, jak tvořit, je, že si od vás někdo píseň objedná. Tento způsob je možná můj úplně nejoblíbenější. Vznikla tak vlastně i moje první píseň. Měli jsme s kapelou hrát na jedné akci pro děti a věděli jsme, že by se organizátorům hodila nějaká rychlá, veselá tematická písnička, co by se hrála v průběhu celé akce. Nikdo nás o ni nežádal, ale já jsem doma zkusil dát něco dohromady a povedlo se to. Od té doby se mi občas někdo ozve, jestli bych nechtěl složit píseň pro nějakou příležitost. Zadají téma a já se pak pokusím píseň napsat. Vždycky je to trochu dobrodružství a nejistota, jestli se to podaří, ale s Boží pomocí to zatím vždy vyšlo.

Posledním způsobem, který mě napadá, je tvoření ve skupině. Pár přátel se dohodne na konkrétní den, třeba na společně strávené odpoledne, a pak tvoří, dokud něco nedají dohromady. I to je zábava a vznikají tak krásné a často mnohem bohatší písně, než by byl člověk schopen dát dohromady sám. ■

HUDBA JE ABSTRAKTNÍ ARCHITEKTURA

Děláš k písním aranže. Je to tvoje „licence“. Jak hudbu cítíš? A jsou nějaké formy, které se k určité hudbě hodí? Říkáš, že každá písnička si řekne, co chce – co tím myslíš?

Hudba v rámci bohoslužby má svůj význam, protože její sdělení vnímáme jinak, než je tomu u mluveného slova. Zpravidla emocionálněji, ale nezřídka dokáže správné uchopení písně také umocnit význam pointy důležité myšlenky z kázání. Mimo to představuje společný zpěv jednu z posledních aktivit moderních bohoslužeb, do které jsou zapojeni (ideálně) všichni účastníci. Lidé, kteří písně na bohoslužby vybírají a podílejí se na jejich realizaci, nesou velkou zodpovědnost. Krásná píseň bez souvislosti se zbytkem bohoslužby neslouží celku, ale trhá liturgii a rozmělňuje pozornost. Nekvalitní zpracování hudby (nehovořím o individuálním hudebním vkusu, ale o nezvládnutí řemesla) dokáže znehodnotit její poselství.

Přípravu a realizaci hudby v rámci hraní v kostele vnímám jako službu ostatním, kdy se snažím klást důraz na takové zpracování jednotlivých písní, aby se daly pohodlně a intuitivně zpívat, aby vynikl text a aby jejich vyznění korespondovalo s charakterem celé zvěsti.

Je pravda, že tvrdím, že každá píseň si „řekne“, jak chce být zpracována. Přesnější vyjádření by ale asi znělo tak, že každá píseň poskytne širší či užší nabídku různých uchopení. Pak už záleží na dovednostech hudebníků, jak velkou část této škály dokážou obsáhnout. Písni může velmi slušet netradiční pojetí, které najednou občerství starou, ohranou melodii, aniž by došlo ke znásilnění původní předlohy. A naopak někdy

DANIEL MATULÍK, CB Černošice

V pěti letech mě rodiče vzali na koncert Druhé trávy, kde se mi strašně líbilo, jak Jiří Meisner hrál na baskytaru palcem. O pár měsíců později jsem objevil Pražský výběr a Viléma Čoka. Takže přibližně od roku 1994 jsem věděl, že budu baskytarista. Je rok 2020, jsem absolvent Konzervatoře Jaroslava Ježka v oboru Hra na basovou kytaru, hraju v mnoha kapelách napříč hudebními styly (např. Eddy Allen & CCTV Allstars nebo Shirim Ashirim) a získané zkušenosti se snažím využít také při práci ve sboru CB v Černošicích. mnohem více prospěje odpustit si vlastní ambice, protože ty obyčejné čtyři akordy tam znějí nejlépe.

Hudba je vědní disciplína, je to řemeslo a je to prostor pro osobní invenci. Říká se, že hudba je abstraktní architektura. Když si vypůjčím tento příměr, pak mou „licencí“ při aranžování je snaha, aby tato abstraktní stavba vypadala hezky, aby měla nápad, jiskru. Znalost hudebních stylů, praxe aranžování a nastudovaná hudební teorie pomáhají tomu, aby měl takový abstraktní dům pevné základy, neplesnivěly mu zdi a dalo se v něm bydlet.

A jak to vypadá u nás v Černošicích, když hrajeme při bohoslužbách? Během naší práce se opakovaně dopouštíme všech chyb a prohřešků, které jsem tu zmínil. Snažíme se ale trvale zlepšovat, hrát každý méně not a dodržovat své úkoly, aby si nástroje navzájem nepřekážely a zachovala se stylovost. Volit správná tempa, ladit frekvence, aby měl každý nástroj svůj prostor, včas nastupovat atd. Zkrátka aby pro lidi nebylo utrpení zpívat do našeho hraní. Někdy se to povede více, někdy méně.

A o to ve výsledku jde. Má smysl být na sebe navzájem nároční a chtít sloužit lépe. Má smysl vzít svých deset hřiven a snažit se udělat z nich dvacet. Ale udržme si především radost, že můžeme zpívat a hrát, že jsme dostali hudbu, ať už se hraje na varhany, nebo na kytary, lépe, nebo hůře. Je to dar od Boha, buďme za něj vděční. ■