ROZHOVOR
a producent Viliam Sandor je velmi posunul dopředu. A samozřejmě musím zmínit i desku Shirim Ashirim, která mě baví hudebně a tvořivě, ač je z jiného ranku. Jsou to chvalozpěvy mesiánských židů pojaté ve stylu world-music. A konečně bych zmínil Jindru Černohorského, adventistického kazatele, který má blízko k citlivé folkové tvorbě. Jeho desku produkoval Boris Carloff a myslím, že se opravdu povedla. Jak vnímáš volně dostupnou křesťanskou hudbu na internetu? Je to přínos, nebo komplikace?
V rámci byznysu to je komplikace, ale já mám na mysli posluchače. Když se prodávala CD a před tím LP, velký bonus spočíval v tom, že hudba se lépe dostávala k lidem. Jako student jsem si vydělával nějaké peníze a bylo pro mě důležité poslouchat dobrou hudbu. Kupoval jsem si tedy CD a o nich jsem se bavil se svými spolužáky. Říkali jsme si, co máme, půjčovali jsme si Led Zeppeliny, kluci se mě ptali, co je to Ram Adonai… No a já jsem jim říkal, že to je křesťanský rock and roll a že je to fakt dobrý! Dnes si myslím, že se hudba ztrácí ve světě přehlceném informacemi. Ta dostupnost je výborná, během několika vteřin si pustíte cokoliv na YouTube nebo jiné platformě, ale je těžké se v tom orientovat. Dříve jste se těšili na nové cédéčko, jeho poslech – to byla událost. Dneska se hudba dostává tak nějak do pozadí jako kulisa k vizuálním věcem nebo počítačovým hrám. Možná jsme ale na nějaké dějinné křižovatce a církev může sehrát důležitou roli, jako ji sehrávala v dřívějších dobách, uvidíme. Co se týká autorské tvorby – vybavuješ si nějaké písně českých a slovenských autorů z posledních let, které by „zlidověly“? Nežijeme už jen z převzatých melodií opatřených mnohdy krkolomně přeloženými texty?
To je obrovský problém a skvělá výzva zároveň. Vidím veliký propad od toho, co
10
srpen–září 2020
zde vznikalo na začátku 90. let minulého století – tehdejší tvorba byla svou kvalitou i kvantitou nesrovnatelná s tím, co vznikalo po roce 2000. Teď tady není tolik kvalitních a inspirativních písní, které by si našly cestu i do liturgie. Je jich doslova jen pár. Je to dáno i tím, že tehdy zde byla mnohem větší a navzájem si bližší komunita hudebníků, v níž tvořili. Byla tu například konference Hrajme dobře a zvučně, byli zde lidé z různých církví, kteří spolupracovali. A to je potřeba i dnes. Samozřejmě se nebráním překladům a přebírání písní ze zahraničí, koneckonců to je realita. My jsme v Rose vydali už tři zpěvníky překladů zahraničních chval Ty jsi důvod. Ovšem má to svá úskalí. Jsem velmi kritický k textům přeloženým například z angličtiny, a kdybych mohl, tak bych některé písně snad i zakázal překládat. Protože původní píseň je vystavěna na jiný jazyk, takže není možné ji dobře přeložit to češtiny nebo slovenštiny. A v čem tedy konkrétně vidíš největší problém českých překladů z britské a americké provenience?
V deficitu schopnosti pracovat s jazykem. Máme výborné hudebníky, výtvarníky,
ale máme velmi málo lidí, kteří dovedou dobře pracovat s jazykem, s poezií a kteří dovedou používat básnické prostředky. To je symptomatické pro dnešní mladou generaci, které se jazyk postupně rozpadá, nečtou tolik, nemají jazykovou citlivost, a tím ani nemají z čeho brát. Problém je samozřejmě v tom, že přeložení básně je velmi náročná disciplína. Aby báseň neztratila zvukomalbu, aby básnické prostředky v překladu fungovaly jako v originále, to chce velkou zkušenost a znalost řemesla. A u hudby je to ještě těžší! Protože angličtina může natahovat slabiky, jak chce, je u ní daleko větší možnost hrát si s nějakým důrazem. Naproti tomu čeština má přízvučné a nepřízvučné slabiky, má krátké a dlouhé samohlásky, se kterými nejde nic udělat. A to je nesmírně omezující, pokud je nárok majitele práv na písničku ten, že se nesmí sahat do melodie a že smysl textu musí zůstat stejný. Takže některé překlady žel končí jako paskvil. A pak tu vstupuje do hry ještě jeden element. Ve sboru hrají většinou mladí lidé, kteří hledají nějaké své vzory a chtějí je napodobovat. Takže nebezpečí spočívá v tom, že křesťanské hudební skupiny se
