SLOVO
Římanům 8,15–17
DUCH SYNOVSTVÍ text DAVID BEŇA ilustrace BRÁNA
B
oží spravedlnost se zjevuje v evangeliu o Ježíši. To je suma Pavlova listu do Říma (Ř 1,16n). Kristus je zprostředkovatel spásy i její ztělesnění, dárce spásy i její dar. Naplnil spravedlnost Božího zákona, sklidil mzdu hříchu a vynesl na světlo nepomíjející život. Je to v Něm! A kdo Ho má, má i to všecko. Nejprve píše Pavel o soudu (Ř 1–4): Z pohledu Božího zákona nemáme nic na svou obhajobu; vírou ve zprávu o Kristu se nám však dostává ospravedlnění. Pak jde o společenství (Ř 5–7): Zatímco Adamovo lidstvo propadá smrti, lidstvo Kristovo bude žít. Nejsme přitom jen diváky: ve křtu ve jméno Kristovo také – jako Kristus, s Kristem – umíráme; a s ním, jako on povstáváme; už nyní nás Pán volá k nové poslušnosti a jednou nás vzkřísí k věčnému životu. Ale jak věřit a poslouchat, když jsme rozpolcení mezi dobrým chtěním a zlým činěním? Mocí Ducha svatého, odpovídá Pavel v 8. kapitole. Několikrát tu opakuje, co vyložil už dříve: Jsme-li v Kristu, nemůže nás Zákon odsoudit (8,1–4; 3,20–26) – sice zemřeme kvůli hříchu, s Kristem však vstaneme ve spravedlnosti. (8,10n; 6,3nn) Nic nás nemůže odloučit od Boží lásky, vždyť Bůh nás miluje v Kristu. (8,31nn; 5,1–11) Ke každému z těchto shrnutí ovšem v Ř 8 dořekne, že to všecko při nás dělá Duch svatý! Ospravedlnění pro Krista i společenství s Kristem, víra v něj i křest do něj, nebeská jistota i pozemský boj – to vše se při nás děje přítomností Ducha svatého.
4
květen 2021
„Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové, dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.“
Verše citované v úvodu (Ř 8,15–17) jsou dalším z těchto opakování a dořečení evangelia v Ř 8: V Kristu nás Bůh – právě svým Duchem – vysvobozuje z otroctví hříchu a strachu. (6,15nn) Ale zrovna toto výše citované shrnutí a dořečení evangelia přidá ještě i něco nového, co v epištole dosud nezaznělo: V Ježíši, Synu Božím, se mocí Synova Ducha stáváme syny Božími! A už nyní tedy smíme nazývat Boha stejně, jako ho oslovoval Ježíš, a jednou spolu s Ježíšem zdědíme i Boží slávu. (srov. Ga 3,26 – 4,7) Modlitba a sláva, to jsou letniční dary, které chci z 8. kapitoly listu Římanům připomenout. Kristus nám seslal Ducha a Duch nás spojuje s Kristem. (J 16,7nn; Sk 2,33.38n) Je-li tomu tak, pak nás ovšem s Ježíšem spojuje nejen „krev a tělo“ – je náš lidský bratr. (Žd 2,14), nýbrž Kristus se s námi spojil také ve svém božství – i v nebesích jsme tedy sourozenci toho, jemuž se jednou máme podobat jako vejce vejci. (Ř 8,29; Ko 3,10; 1J 3,1–2) Jak je to možné? O čem mluvím? Nezakoktávám se? Nelekám se svých slov? Lekám a přiznávám, že jejich dosah neznám. Teologové tu volí opatrnější pojmy a mluví o adopci: Ježíš je Syn s velkým S, od přirozenosti, od věčnosti „zrozený, nestvořený“, „Bůh z Boha, světlo ze světla“. My jsme Božími syny v obrazném, odvozeném smyslu. A přece Bible mluví i o „zrození“ z Boha! Jako by nešlo jen o právní akt, který sice pozmění záznam v matrice, vaší DNA se však nedotkne. Jako bychom v Duchu
