21/6-7 - Hledám vztah - Od zamilovanosti k lásce i s rozumem

iNform

uvnitř

06 | 07 | 2021 brana.cb.cz

HLEDÁM VZTAH ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 53 | cena 46 Kč

OD ZAMILOVANOSTI K LÁSCE I S ROZUMEM

inzerce

EDITORIAL Z OBSAHU 4

Slovo

Nemám člověka

6

Rozhovor

Matěj Belko a Petr Šťastný:

O hudbě vážně i nevážně

12 Téma

Jak se dnes tvoří vztahy

13

Inspirace

O kráse s Janem Amosem Komenským:

Nevidí-li kdo krásy v světě, málo vidí

26

Profese

S duší houslí je to jako u člověka

36

Diskuze

Sňatky stejnopohlavních párů

PŘÍŠTĚ

Křesťan v politice

Pavel Černý a kolektiv autorů

TIRÁŽ BRÁNA, evidenční číslo E 5080 06–07/2021 Ročník Bratrské rodiny 53, Českobratrské rodiny 78 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 20. 6. 2021 – Vychází 10× ročně, cena 46 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík – bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web

– brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě:

Milí čtenáři,

Pán Bůh nás stvořil ke vztahům a vztahy se vždycky tvoří, nepadají z nebe, jako ani Bible z nebe nespadla, psalo ji mnoho lidí inspirovaných Duchem svatým. Podobně se musí s Boží pomocí „psát“ i naše vztahy, které utváříme s lidmi – někdy jako krátké věty, jindy jako dlouhá souvětí. Od narození po smrt navazujeme jednu vztahovou větu za druhou, až nakonec přijde poslední slovo a tečka.

Pán Bůh nás stvořil ke vztahům a nejzákladnějším z nich je soužití muže a ženy. Na tom nic nemohou změnit ani dnes tak hojně diskutované LGBT menšiny, neboť heterosexuální jedinci budou vždy tvořit naprostou většinu. A té se v novém vydání časopisu BRÁNA věnujeme především, zvláště pak vztahům počínajícím a mladým. Jestli totiž někdo či něco ohrožuje vztahy mužů a žen, pak to nejsou stejnopohlavní páry, ale jsme to primárně my heterosexuálové, kteří spolu nedokážeme dobře žít ve své odlišnosti. K tomu nám žel nepomáhá ani vtip o tom, že si stejně nikdy nemůžeme porozumět, neboť každý chceme něco jiného – muž ženu a žena muže.

Pán Bůh nás stvořil jako vztahové bytosti, proto se vztahům musíme učit od prvního dne. Nikomu to nejde snadno, i když jsou jedinci, kteří mají k tvoření vztahů větší nadání než jiní, zvláště dostalo-li se jim zdravých příkladů z rodiny. Ale i tak platí, že vztahy nepadají z nebe hotové a musí se budovat. Jako je kdysi museli od počátku tvořit první lidé. Muž dostal ženu od Hospodina, ale to byl teprve začátek – dodejme začátek velmi bolestného procesu s mnohým zklamáním. To nejdůležitější, co si z jejich příběhu můžeme odnést, je to, že se nevzdali. I když ztratili Ráj zamilované nevinnosti a ponořili se do výčitek, i když štěstí vystřídala dřina, slzy, pot a krev, i když tragicky přišli o první dvě děti, přesto se rozhodli spolu pokračovat ve vztahu, mít další děti a nerezignovat.

Pán Bůh nás stvořil i ve 21. století ke vztahům, které jsme v nejnovějším vydání našeho časopisu vzali od samotného začátku, jak se říká, od Adama. Poučme se ovšem nejen od Mojžíše, ale také od všech dalších autorů, jejich textů, konkrétních rad a hlavně nepřehlédněme, že uprostřed komplikovaného života existují skutečně i velmi šťastná manželství!

Pěkné čtení mladým i starým přeje

szp @ scps.diakonie.cz Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800, (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA) Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

BRONISLAV MATULÍK

SLOVO

Jan 5, 1–18

NEMÁM ČLOVĚKA text PAVEL BENÁK ilustrace BRÁNA

D

nes tu máme příběh jednoho osamoceného člověka. Někoho, kdo je uprostřed rušného dění, v davu lidí, a přesto sám. Možná nám to připomíná prokletí současné moderní společnosti, kdy vás také uprostřed zástupů přepadá samota. Možná máte tisíce přátel na Facebooku, ale žádného skutečného kamaráda. To si uvědomíme až tehdy, když něco potřebujeme od druhých. Ne něco, co lze snadno koupit, zařídit pomocí mobilu nebo internetu, ale kdy potřebujeme „prostě člověka“.

V kralickém znění nemocný na Ježíšovo oslovení smutně a zoufale odpovídá: „Pane, nemám člověka.“ Musím se přiznat, že právě tahle životní stížnost mě v našem textu, ale žel i v životě, trápí.

Pod povrchem naší hrdé nezávislosti na lidech, na Bohu, ve stylu „nikoho nepotřebuji, od nikoho nic nechci, všechno si zařídím sám“, tak něco v hloubi duše volá: „Nemám člověka!“ Máme-li štěstí, dá se to docela dlouho překonávat – nemusíme být nikomu ničím zavázáni, ať se každý postará sám o sebe. Jenže to štěstí zpravidla každého občas opustí. Jsou-li to maličkosti, časem se otřepeme a jdeme dál. Ale jindy nám žádné otřepání nepomůže. Potřebujeme najednou „člověka“.

Právě toho, koho jsme třeba po léta házeli přes palubu.

V našem dnešním příběhu máme člověka, kterému se to pomyslné štěstí vyhýbalo 38 let, tak dlouho byl nemocný. Leží někde v Jeruzalémě u Ovčí brány, kde je

4

červen–červenec 2021

„Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: ‚Chceš být zdráv?‘ Nemocný mu odpověděl: ‚Pane, nemám nikoho, kdo by mě odnesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří.

Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde. ‘ Ježíš mu řekl: ‚Vstaň, vezmi lože své a choď!‘“

rybník Bethesda. Prý se čas od času do té vody přišel vykoupat nějaký ten anděl Páně a přenesl tam něco ze své uzdravující moci. Že se tam cachtá, se poznalo právě z rozvířené hladiny. A ten, kdo se tam první dostal, byl uzdraven. Ani Pán Ježíš, ani evangelista Jan neřeší, jestli to je jen pověra, nebo ne. Ono to ani nemá smysl. Nemocný člověk, zvláště když jeho trápení trvá dlouho, se v touze po uzdravení chytí čehokoli. A když jde o zdraví, každý si jde pochopitelně za svým a chce se dostat na řadu první.

Onen nemocný to sám nezvládal a ani neměl nikoho, kdo by ho do rybníka přes davy slepých, chromých a všelijak nemocných včas donesl. Těžko říci, proč si Pán Ježíš vybral právě tohoto člověka. Možná to byl v tu chvíli ten nejzoufalejší mezi množstvím nemocných – neměl ani toho člověka. A Ježíš vstupuje právě do této beznadějné situace. První podává pomocnou ruku a ptá se nemocného: „Chceš být zdráv?“ Odezva není právě nejvstřícnější, jen povzdech: Nemám člověka. „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam dostanu, jiný mě předejde.“ Ježíš ale nabízí řešení: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ A budiž nemocnému k dobru, že Ježíšovo řešení přijal, něco pro své uzdravení udělal. Důvěřoval. „A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil.“ Možná známe z vlastní zkušenosti, že ne vždy nabízené řešení přijmeme. Ježíš ukáže řešení nějakého problému, uzdraví,

ale my nejsme ochotni vstát, vzít své lože a chodit. Dál se tváříme uboze a čekáme, jestli by to nešlo nějak jinak, pokud si vůbec chceme nechat pomoci. Ale co se tady stalo? Ano, Ježíš učinil znamení.

V lidsky neřešitelné situaci ukázal božskou svrchovanost. O tom můžeme dlouho přemýšlet. Mě osobně tady přemáhá skutečnost, že to byl právě Ježíš, Boží syn, Bůh sám, který se tomuto naprosto osamocenému člověku stal člověkem. To si přece zpíváme ve vánočních písních: „… z lásky se člověkem stal.“ A vůbec přitom nemusí jít o to roztomilé miminko.

Tady máme příklad, co pro nás prakticky znamená, že ten, kdo „byl způsobem bytí roven Bohu, přece na své rovnosti nelpěl, (…) stal se jedním z lidí.

A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“.

(Fil 2,6–8) Hned na počátku knihy Genesis čteme, že Bůh dobře ví, že „není dobré, aby člověk byl sám“. A jak dobře věroučně víme, hříchem člověk ztrácí Boha.

Ale málokdy nás napadne, že tím ztrácí i člověka. I tento důsledek hříchu Ježíš sám sebou tak zvláštním způsobem napravuje. Nám osamoceným se stává tím prvním člověkem, abychom pochopili, že je nám také Bohem. Prožíváme-li takové duchovní uzdravení, je tu předpoklad, že i my se pak můžeme stát člověku člověkem. A vlastně i znamením.

Jako Boží dítě, jako církev ukazujeme na Krista samého.

Případ, kdy někdo „nemá ani člověka“, býval v minulosti palčivým problémem, a dnes to, obávám se, není lepší. I při současném stylu života, přes úžasné lidské vynálezy, míváme k sobě dále, než si myslíme. Můžeme to vnímat třeba v rodinách, které už nežijí tak pohromadě. Míváme vlastní bydlení, a pak jsme si vzdáleni nejen kilometry. Netýká se to jen lidí nemocných a starých, ale i dalších, kteří se dostali do sociální izolace. Ať už si za to mohou sami, nebo ne, sami si už nejsou schopni pomoci. Časem rezignují v životě prakticky na vše a nejsou už člověkem ani sami sobě. Ale i těm společensky „úspěšnějším“ čas od času velmi fatálně chybí

člověk. V celé řadě situací, kdy nepotřebujeme peníze ani dobrou radu, ale prostě aby s námi někdo lidsky byl, najednou „nemáme člověka“.

To je příklad našeho hříchem porušeného člověčenství. A přesto nám zaznívá dobrá zpráva: Nejsem sám. Už nikdo není sám. Vždy je tu alespoň jeden, kdo je pro nás člověkem. Tak jako se Ježíš stal člověkem nemocnému z našeho příběhu, tak je připraven stát i při nás. Bůh sám se nám ze své lásky stal člověkem. Teď by to chtělo zvednout oči z vlastní samoty, která s Ježíšem přestala existovat, a vstupovat jako člověk do samoty našich bližních.

Co dále? To nám musí ukázat zřejmě život sám. Že to bude chtít novou vynalézavost, nás upozorňuje i zbytek příběhu.

Ježíš, stručně řečeno, narazil na zkostnatělé struktury myšlení a jednání tehdejší náboženské společnosti. Šel k jádru věci, ale nějak se jim do života nevešel.

Handrkovali se kvůli sobotě, práci, začali Ježíše pronásledovat místo toho, aby se také nechali uzdravit. A člověk jim unikl.

Dejme si pozor, aby nám neunikl člověk, za kterého Pán Ježíš Kristus obětoval svůj život na kříži. Ať už to jsou naši bližní, nebo my sami. Je docela výmluvné, když nám skutečnost, že Ježíš je tím pravým člověkem, připomíná v závěru Janova evangelia ještě jeden hlas. A je ironie, že je to hlas pohana, nepřítele Božího lidu – hlas Piláta.

Je to Pilát, kdo o Velikonocích v průběhu soudního procesu, když se pokouší Ježíše osvobodit, říká: „Hle, člověk – Ecce homo.“ (J 19,4–6) Nemáme člověka? Můžeme buď volat „Ukřižuj!“, nebo v důvěře uposlechnout výzvu „Vstaň, vezmi své lože a choď.“ Přijmout nataženou Ježíšovu ruku, vstát a spolu s ním se pokusit být člověku člověkem.

■

PAVEL BENÁK (1961) Kazatel, toho času v Českých Budějovicích. S manželkou Markétou máme dvě provdané dcery a díky jedné vnučce jsem už také děda.

Jsem rád mezi lidmi a jsem rád sám. Vzpomínám na nadšení, když jsme po revoluci mohli konečně začít pořádat masové křesťanské akce. I tehdy se stačilo na chvíli uprostřed davu odpojit od všeobecné euforie a rozhlédnout se. Tu a tam stáli lidé jako osamocené ostrůvky ztracené uprostřed moře. Takový obraz vnímám i v životě jako takovém. Každý to má nastaveno asi trochu jinak, ale více či méně bývá napětí mezi zástupy a samotou. Potřebuji mít kolem sebe lidi a potřebuji být sám.

A pak třeba v horách, v tichu samoty bytostně vnímám, že vůbec sám nejsem. Text z Janova evangelia mě dlouho provokoval a nevěděl jsem si s ním rady. Nakonec jsem se ho tedy pokusil uchopit – snad ne jen pro sebe.

2021 červen–červenec

5

ROZHOVOR

O HUDBĚ VÁŽNĚ I NEVÁŽNĚ připravil BRONISLAV MATULÍK s přispěním DANIELE MATULÍKA foto BRONISLAV MATULÍK, ARCHIV MATĚJE BELKA a KYTARY.CZ

Vyrostli mezi křesťany, rozvinuli svůj talent a do muziky se pustili naplno. Dnes můžete Matěje Belka a Petra Šťastného potkat ve skupinách Davida Kollera a Anny K a v dalších kapelách, v hudebních seskupeních v církvi, na lekcích hraní… nebo na YouTube, kde vás v satirickém hudebním pořadu Kumšt „naučí úplně všechno.“

C

írkevní hudba v dějinách opsala parabolu od gregoriánského chorálu až k soudobým popovým worshipům. Co je vám z té široké škály nejbližší? Co nejvíce rezonuje s vaší zbožností?

P: Už na konzervatoři nám říkali, že v církvi by měla být hudba vždy ve služebném postavení. Já si to myslím taky a dnes se mi zdá, jako by se worship stavěl na první místo do frontové linie. Hudba má sloužit textům a předání jejich obsahu a neměla by na sebe strhávat pozornost.

M: Já se pohybuji spíš v evangelické církvi, kde se používají staré klasické písně, které se více či méně dobře doprovázejí na varhany. Když se doprovázejí dobře, přijde mi to vlastně fajn, ale ve sborech, kde je nikdo neumí kloudně doprovodit, je to pro mě otravné.

No a pak jsou někde varhaníci, kteří jsou pohlceni vlastním egem a strhávají na sebe pozornost. Jinak u evangelíků worship moc není a jakýmsi vrcholem popu jsou tzv. svítákovky ze 70. a 80. let minulého století, jsou to takové táborákové písničky – jsou mi svým způsobem blízké.

6

červen–červenec 2021

Představte si, že zrovna není vaším úkolem vzít kytaru nebo sednout za klávesy, ale jste běžnými účastníky bohoslužeb. Co vás na nich nejvíce oslovuje a chytne za srdce? Jakou písničku rádi zpíváte s davem a proč?

M: Jestli ve mně nějaká utkvěla, tak je to Bon­hoe­ fferova Moc předivná. Pro mě je moc silná.

P: Minulou neděli jsme ve sboru zpívali Vše, co mohu dát, je chvála nebo Jen neber Ducha svého nám anebo Ať tvá živá voda duši mou obmývá. Až jsem se divil, že je znám a že jsou některé z Kancionálu. Strašně silná byla pro mě taky Truvérská mše od Petra Ebena, kterou jsme nedávno hráli.

M: Jo, ta je dobrá, a když to není okázalé, je vlastně jedno, jak se ty písničky přednesou – s kytarou nebo varhanami.

V evangelikálním prostředí probíhá latentní či otevřený spor mezi starými písněmi s náročnými texty typu hymny reformace Hrad přepevný, a písněmi popovými, kde jde mnohem více o prožití emocí při uctívání než o věroučné sdělení.

Vnímáte tento spor jako nesmiřitelný?

M: Byl bych rád, kdyby staré a nové smiřitelné byly.

Jsem alergický na to, když se někdo vymezuje vůči druhému. Ať je bohoslužba vyvážená.

P: Když jsme začali ve sboru hrát s kapelou SouZnění rockovou muziku, tak mě překvapilo, že za mnou přišli starší lidé, od kterých jsem čekal, že by chtěli jen kancionálovky a nás musí s tím rámusem přetrpět, a děkovali. Jako jediní. Jedna stará paní mi tiskla ruku, jak to bylo perfektní: „Vy to oživíte a my jsme rádi, to je tak hezký, že hrajete s takovou energií…“ Tito lidé ve mně zbourali představu škatulkování podle toho, co je z Kancionálu a co je s kapelou.

M: Myslím si, že když lidé nechtějí hledat problémy, nehledí na žánr, ale na to, s jakou energií a upřímností je muzika zahraná a jestli je to uvěřitelné. A pak by mělo být jedno, v jakém stylu je prezentovaná.

Oba máte své kořeny v církvi, konkrétně Matěj v Českobratrské církvi evangelické a Petr v Křesťanském společenství, respektive v Církvi bratrské. S jakou hudbou se tam setkáváte?

Co vás na ní inspiruje, nebo naopak irituje?

P: V hudbě v církvi nemám rád „šmíru“ – nekvalitně zahrané a zazpívané „něco“. Vůbec tím nechci říct, že každý má být profesionální muzikant nebo zpěvák, ale když si sám sebe představím jako nevěřícího, který tam přijde poprvé a kopne ho to do uší, byla by to první věc, která by mě odradila. A to je škoda. Do církve by nemělo patřit to, co by neobstálo jinde. Nemusí to být worship s kapelou, ale mělo by to mít formu.

M: Mně ještě víc popouzí opačný pól – pro tu „šmíru“ mám leckdy pochopení, protože vím, že hrát není legrace. Už jsem uvnitř církve a neřeším to z hlediska misie. Ale vadí mi, když někdo umí hrát až příliš, myslí si, že hudební přednes je víc než kázání a přebírá roli a exhibuje.

V jednom malinkém společenství, kde neměli žádnou hudbu, se jedna důchodkyně aktivně naučila hrát dvěma prsty doprovod. Rytmus jí také nešel, ale jako kazatel jsem to velmi ocenil…

M: Protože v jejím přednesu byla síla toho, co do toho vložila. A bylo jedno, jestli to celé hrála palcem.

MATĚJ BELKO A PETR ŠŤASTNÝ

Údělem muzikanta bývá, že nemůže dlouho zůstat pasivním konzumentem hudby, je přizván aktivně se zapojit do bohoslužeb. Oba ale působíte v kapelách té nejvyšší profesionální úrovně (Matěj u Davida Kollera, Petr u Anny K). Jak je pro vás složité najít motivaci hrát a tvořit hudbu v křesťanském prostředí?

jsou čeští hudebníci (kytara, baskytara, klávesy). Hrají v několika kapelách, nejznámější je kapela Davida Kollera (Matěj) a Anny K (Petr).

Společně natáčí satirický hudební pořad Kumšt.

P: Není to složité. Úkolem hudby v církvi je sloužit a já to vnímám přesně tak – jako službu. Jsem hudebník, tak nemůžu udělat víc než posloužit tím, co umím.

M: Tak by to mělo být v církvi s jakýmkoli povoláním – když je někdo profi kuchař, tak uvaří na sborové dovolené nebo někomu ze sboru na svatbě.

Jediné, co mohu dělat já, je hrát. Mluvit neumím, vařit taky moc ne. Hrát je pro mě přirozené. Vlastně jsem začal studovat hudbu, abych mohl líp sloužit.

Takže rychlý střih mezi profi prostředím a církví, kde to profi výkony nejsou, vás vůbec netrápí?

P: Vůbec. Mnohdy jsou ty výkony právě tím, co tomu lidé dávají, víc profi.

→

2021 červen–červenec

7

ROZHOVOR

M: Několikrát jsem dával dohromady kapelu na bohoslužby sjezdu evangelické mládeže – a byl jsem obklopen kamarády.

Bylo mi jedno, že výsledek nemá parametry jako u profesionální kapely. V tu chvíli šlo o něco jiného. Kdyby si tam měl člověk honit triko, tak to lehce sklouzne k už zmíněné exhibici.

Věnujete se také práci s mladými muzikanty v církvi, například během Bigbítových kurzů ČCE. Je to pro vás především služba, nebo takové akce dokáží nějak obohatit i vás?

M: Kromě toho, že to je fantastický týden v Krkonoších a skvělá dovolená, je to i platforma, kde učím lidi, což běžně nedělám.

A mě vlastně baví učit. Ne natolik, abych se chtěl někde uvázat jako učitel, ale takto jednou za čas to dělám rád. K muzice jsem přišel spíše pudově, takže když se pak někomu snažím vysvětlit, jak hraju, sám jsem nucen si to rozebrat a sám se tím učím. Dva roky jsem učil hrát kluky na kytaru a sám jsem jako hráč odjížděl vůbec v nejlepší kondici, jakou jsem kdy měl. Takže to pro mě má i tyhle zcela zištné přínosy.

P: Za sebe musím říct, že tam se upřímně těším, i když přes rok učím v hudebce. Po roce ve škole mě to tam nabije. Jsou nadšení, hladoví, člověk se na ně musí opravdu připravit. Učí se třeba do druhého dne z nahrávky jenom tím, že si to naposlouchají. Není to jako ve škole. Úroveň lidí je tam různá, ale dělají, co je baví, a jedou tam s tím, že se chtějí něco naučit.

Kolik lidí se takového kurzu zúčastní?

M: Dohromady kolem třiceti. Teprve během první hodiny zjistíme, co je vlastně zajímá.

P: Za týden se člověk naučí velmi málo.

Nejde aplikovat žádné osnovy, je třeba velmi individuální přístup – zeptat se, co koho baví, a ujasnit si, co mu za ten týden mohu dát, aby to dávalo smysl a nebyly to plané řeči, které si může sám přečíst někde v učebnici. Někdo se tam nenaučí skoro nic, ale odjede nadšený a těší se na další rok. Někdo se naučí nějaký jednoduchý fígl, který ho nasměruje dopředu.

8

červen–červenec 2021

V čem vidíte hlavní rozdíl mezi „průměrnou profesionální“ a „průměrnou křesťanskou“ kapelou?

P: V autentičnosti. Kapely, které by z hlediska rádia nebo popového světa byly úplně out, jsou pro spoustu lidí – i pro mě – skvělé, protože jsou autentické. Věřím jim to. A pro církev je důležité, aby to bylo autentické a nějak kvalitně zahrané.

Udržet poslouchatelný standard.

M: Podle mě by měla existovat přehrávková komise. V ní by seděl Petr a zkoušel by. (smích) Mluvili jste o tom, že hudba má být služebná záležitost, ve službě církvi i textu. Hudba v církvi je nosič pocitů, informace – některé písně jsou věroučné, jiné uctívací, vyjadřující pokání. Jak vy, kteří děláte muziku, vnímáte texty?

M: Ve většině případů hodně zásadně.

Pro mě je to věčné úskalí starých církevních písní. Zcela upřímně – mně ty texty někdy připadají hodně naivní. Někdy jsou velmi nesrozumitelné a podle mého cynického názoru nikdo v sále nějakou přebásněnou píseň z roku 1600 nezpívá

jinak než ze zvyku. V tu chvíli je to pro mě úskalí hudby.

P: Ale když si představím moji babičku v CB, jak zpívala ty texty „jenž neberchž…“ – ona to se zavřenýma očima vyznávala.

Zatímco já jsem vůbec nevěděl, jestli jsme v deváté sloce nebo ve třinácté. Často text ani nešel po melodii, některé takty jsou o dobu kratší, protože tak vyšel text. Její generace těm textům mohla ještě úplně normálně rozumět, i když tím jazykem už nemluvili. My už ne.

Je pro naši dobu východisko, že se v moderním evangelikálním prostředí mnohem více vžily písně kratičké, které například opakují texty?

P: Teď jsme si naběhli, protože mi hrozně vadí i refrény ve stylu „jsi svatý, svatý, svatý“ a v repetici je „svatý, svatý, svatý“. A čeká se na to, jak to vygraduje bubeník. To jsem zažil mockrát. Sám jsem v tom i působil. To, že končí kázání a nenápadně přijde klavírista, mi z principu nevadí. Ale vím, jakou má hudba sílu, a když tam muzikant ke konci přijde kazatele podehrát a když kazatel končí, kapela už hřmí, ptám se: To by to kázání

bez klavíristy nemělo takovou váhu? To už není služební postavení hudby v církvi. To už je nástroj na zmasírování, aby účastníci taky něco prožili.

M: Ale zároveň mezihra nebo postludium k zamyšlení není špatné…

P: Ano, ale je tam velmi tenká hranice právě mezi doprovodem a exhibicí.

Jako kazatel vím, že nemohu svým kalkulem vytvořit atmosféru, kterou chci něco docílit…

M: Správně jsi použil to slovo – nesmí to být kalkul.

Hudba na osobní téma Všichni jsme měli či ještě máme nějaké své idoly – u mě to byl například dnes osmdesátiletý Bob Dylan nebo slavní Beatles. Kdo byl nebo je pro vás hudebním vzorem a proč?

P: Rád bych jmenoval Beatles, ale vyrostl jsem v křesťanském prostředí, takže u mě to byly křesťanské kapely – DC Talk, M.X.P.X., Delirious? a další.

Spíš kytarovější, modernější hard core.

Přitahovalo mě na nich, že pro moje rodiče bylo rebelství je poslouchat.

M: Já jsem to měl úplně jinak. Dlouho mě vůbec nebavila kytarová hudba, kytara pro mě nebyl nástroj. Hrál jsem na piano, na saxofon, předtím na klarinet. Úplně se to obrátilo až v mých patnácti. Můj táta je muzikant, jezdil jsem s nimi na koncerty a svého času pro mě byla modlou kapela mého tatínka Sto zvířat. (úsměv) Pak to bylo mnoho protichůdných žánrů, v každém bych něco našel, jazzoví muzikanti, těžko zmínit jednoho člověka.

Jeden z mých vzorů byl určitě Sting, John Scofield, Nirvana, Visací zámek, Trabant – to bylo asi nejblíž ke křesťanské hudbě.

Hudbě se věnujete od dětství.

Kdo vás k ní vedl a kdy jste poznali, že se jí chcete věnovat profesionálně?

P: Já jsem začal až v polovině gymnázia. Hrál jsem hlavně na klasickou kytaru, k tomu jsem přidával klasické kapely ve sboru. A pak jsem začal sloužit v Praze

v jednom sboru, kde byli šikovní muzikanti a studovali to. Konzervatoř dělali bubeník, basák i kytarista, tak jsem si říkal, že bych tam měl chodit taky.

M: Já jsem byl profesionální hudbou obklopen odmalička, ale zároveň jsem znal její úskalí. Tak racio mi říkalo, že to nemám dělat, protože je to nestabilní, ale zároveň jsem nevěděl, co bych chtěl dělat jiného. Tak jsem chodil na gympl. Bylo mi kolem patnácti, když jsem muziku začal dělat poloprofesionálně – začal jsem mít „kšefty“. Na vysokou by bylo pěkné jít, protože leckdo z mého okolí by si to přál, ale jediná škola kromě muziky, která by mě bavila, byla pedagogická. Takže jsem se nakonec dostal na pedagogickou a na Ježkovu konzervatoř, ale na pedagogickou jsem byl líný chodit. Ani konzervatoř jsem nedochodil, protože už jsem měl spoustu práce.

ČERVENEC A SRPEN BUDOU K PRASKNUTÍ PLNÉ KONCERTŮ.

K hudbě vás tedy dovedli rodiče?

M: K muzice jsem byl dotlačen už v sedmi letech, kdy jsem hrál na flétnu.

A pak to nějak vyplynulo – bavil a lákal mě tátův svět, tak jsem se ho přirozeně snažil napodobovat.

P: U mě to bylo jinak. Naši zahrají na kytaru, ale než jsem sám přišel s tím, že bych to chtěl dělat, tak to asi nikoho nenapadlo. Dodnes si vážím rodičů, že mě v tom naprosto podpořili. Kdyby to nedopadlo, tak bych asi taky šel na pedagogickou – hudebka, zeměpis nebo tak.

K hudbě patří talent, ale jenom ten nestačí, hudbu jste také studovali a tvrdě pracujete. Co vlastně obnáší řemeslo zvané hudba? Co všechno předchází

tomu, než vás nadšení fanoušci uvidí na pódiu?

M: To je taková dřina, že být na pódiu je až odměna za ni, bonus – je to skoro mimo tu práci samotnou. Poslední rok nám tyhle bonusy neumožnil.

P: Člověk na sobě musí strašně makat a naučit se řemeslo, pak musí navazovat sociální kontakty, aby někoho napadlo mu zavolat, aby s ním šel někam hrát. Dlouho jsem hrál s jedním zpěvákem, který se velmi snažil. A říkal, že kdyby tolik úsilí věnoval práci v jakémkoli jiném oboru, tak by byl nejlepší a dneska jezdí v mercedesu. Například hodiny příprav a hraní na vinobraní ve Zbiřohřibech pro tři stovky lidí prostě nejdou zaplatit.

Co prakticky znamená, že na sobě muzikant musí makat?

M: Je to práce do vyčerpání. Ale na druhou stranu – a to mám obrovské štěstí – mě to vždycky extrémně bavilo. A některé věci, které se jiní musejí učit, mně šly samy – dostal jsem je shůry zadarmo. Takže jsem si dělal radost – co se mi líbilo, to jsem začal cvičit. A na tom jsem tvrdě a intenzivně makal. Hraju na klávesy, na kytaru a na basu v podstatě rovnocenně. Jen cvičení zabere čas. Ale podstatnější je nad muzikou přemýšlet – co skrze ni chce člověk sdělit, zabývat se jí, poslouchat ji, analyzovat. Je to profese, která se dá přirovnat ke kazatelské – místy těžko uchopitelná.

Není to jen o tom napsat kázání a objet pár návštěv. Jsou ale i muzikanti, kteří jsou víc nájemní hráči a jezdí s orchestrem.

Naučí se nazpaměť věc, kterou musí cvičit, a za dva měsíce se musí naučit další. Je to vyloženě dřina srovnatelná s horničinou.

Nesnižuji to a neměnil bych. Moje práce nestojí na hudebním virtuózním výkonu, ale spíš na kreativitě a energii. Nemusím doma pilovat party pro Davida Kollera.

P: Ano, ten part, co hraju u Anny K zahraje dalších padesát lidí, není to problém. Šel jsem do té kapely přes konkurz padesáti lidí a za dveřmi jsem slyšel to stejné, co jsem hrál i já. Ale šlo o to, s jakým hudebním názorem se to zahraje. A tam to každý odehraje jinak. Je potřeba umět

→

2021 červen–červenec

9

ROZHOVOR

té hudbě sloužit, umět udělat to, co potřebuje. Možná je to jako s hereckým textem. Čemu se nyní věnujete? Na jakém projektu konkrétně pracujete?

S jakými hudebníky spolupracujete a na co se můžeme těšit?

P: My s Annou K plánujeme opět hrát.

Vypadá to, že červenec a srpen budou k prasknutí plné koncertů – v srpnu je jich 21 – a to, co bylo původně plánováno na červen, pořadatelé z obav přesunuli na podzim.

M: Mám to podobně, s Davidem Kollerem budeme hrát taky takto masivně.

V lockdownu jsem se ale snažil víc otevřít dveře hudební produkci ve studiu.

Ozývají se mi kapely, kterým dělám hudební režii. Nejsem typický producent, spíš old school, pomáhám kapelám pracovat s tím, co mají. Natáčel jsem i svoje písničky a zjistil jsem, že mě tvoření velmi baví. Taky jsem dělal sólovou desku s jedním perkusistou. Chtěl bych podstoupit ještě nějakou novou hudební výzvu, takže budu mít oči otevřené. Uvidíme, co bude.

Mluvíte o době koronavirové. Jak moc prakticky ovlivnila váš hudební život?

M: Já jsem dostal covid.

P: Já ne. Ale celkově ta doba moc finančně přínosná nebyla. Nehráli jsme s výjimkou léta od minulého března.

inzerce

Škola uctívání 2021 Pátý ročník mezidenominační školy pro každého, kdo touží ve svobodě chválit Pána kreativním způsobem.

Jcamp Nové Město pod Smrkem, 11.–18. 9. 2021. Společné uctívání, hudební, taneční a výtvarné semináře pod vedením lektorů z ČR a PL. Účastníci nemusejí být členy chválicích týmů. Informace a přihlášky na www.skolauctivani.cz a na e-mailu škola.uctivani@seznam.cz.

Pořádají České studny z.s.

10

červen–červenec 2021

Ale přistihl jsem se, že mi nechybělo být v pátek večer na cestě z ValMezu, kde jsme hráli, do Plzně, kde jsme měli hrát za čtyři hodiny, abych dojel domů ve čtyři ráno a v šest už mi dítě v posteli skákalo po hlavě. Tu honičku jsem přehodnotil, spoustu věcí nepotřebuju. Ale teď je těch koncertů tak málo, že se na ně strašně těším, takže celé léto pojedu na zátah a v září zase budu rád, že vypnu.

M: Já jsem teď po mnoha měsících hrál koncert pro živé publikum a dlouho se mi nestalo, že bych si toho tak ohromně vážil.

Je veliká výsada živit se živým hraním.

I přesto, že jsem začal dělat videorecenze a hodně věcí jsem se naučil.

KUMŠT JE PRO MĚ TAKOVÝ VNITŘNÍ POLICAJT.

Vzali jste si k srdci jistě vážně míněnou radu pana prezidenta, že umělci stvoří nejlepší díla, když jsou hladoví?

P: Nejvíc se mi líbil vážně míněný komentář se stovkami lajků: „Nevím jak vy, ale já jsem v životě neviděl chudého umělce.“ To je názor lidu. Lid zná Michala Davida a Helenu Vondráčkovou a ti chudí nejsou.

M: Co se týká pana Zemana, tak bych svoji odpověď celou vypípal. Jediná inspirace z jeho strany byla, že jsem v sobě objevil násilnické myšlenky.

Fenomén Kumšt Jak jste se, Matěji a Petře, zrovna vy dva dali dohromady a kdo přišel s nápadem satirického pořadu Kumšt? Jak vlastně ta myšlenka vznikla? Jak dlouho trvá zpracování jednoho dílu?

M: Znali jsme se ze školy, byli jsme kamarádi odjakživa. Máme společný smysl pro humor, hráli jsme spolu. Pak jsem dostal nabídku z Kytary.cz, jestli

nechci vymyslet zábavný pořad na YouTube, tak jsem přizval Petra.

Nejdelší části zpracování jednoho dílu se říká prokrastinace, ta trvá klidně čtyři měsíce. Na té usilovně pracujeme. (smích) Z ní plyne nápad, o čem to bude. Jeden večer se sejdeme v hospodě, kde se o tom bavíme, pak zase prokrastinujeme. Pak já napíšu nástřel scénáře, to trvá třeba den.

Pak se nad tím zase zavře voda. Nakonec se o tom bavíme a dokopeme se k tomu, že si domluvíme termín natáčení – tam vznikne problém, protože se to fakt musí udělat. A všechno musí být připravené.

A objeví se návyková látka – říká se tomu kokain chudých, jinak deadline – a pod vlivem této věci uděláme písničky. To zabere nejméně času. Den natáčíme. Takže celkově řekněme týden práce, proložený masivními úseky uzrávání.

P: Ale na natáčení před zeleným plátnem a stříhání pracuje tým, to jde mimo nás. Spolu s jejich prací to dá dva až tři týdny. Plán byl točit jeden díl měsíčně, ale to se nikdy nestalo. Poslední díl vyšel začátkem ledna, je květen a začátkem června by měl vyjít další. A to je ještě docela dobré tempo.

Z Kumštu se ale stal fenomén s obrovskou sledovaností na YouTube.

Kvalita jednotlivých dílů trvale stoupá, zároveň jste už vyčerpali širokou škálu témat z hudebního prostředí. Položili jste si někdy otázku, jestli „jste nás už nenaučili úplně všechno“*?

P: Odpovím jak citátem z Murphyho: Vždycky, když si člověk myslí, že všechna témata jsou vyčerpána, najdou se nová.

M: Kdybychom se snažili napsat dalších osm až deset témat, tak přijdeme na tři. Ale když nad tím nepřemýšlíme dopředu, vždycky nějaké nové vymyslíme. Musí to přinést život. Je třeba mít nastavené „radary“. Poslední díl byl o hiphopu a rapu – na to jsem narazil v podcastu pro teenagery, který jsem si pouštěl, když jsem ze zoufalství z lockdownu začal běhat. Takže – ještě jsme vás nenaučili úplně všechno, další lekce budou. (úsměv)

minulost. Pak zpívá tak sedmnáct sester – manželky vedoucích od besídky až po službu seniorům, ke kterým vzhlíží sbor…

Pak polo-gospel sbory, hudba a do toho se vzadu otevře opona, za ní 160 zpěváků a jedna sestra improvizuje z Bible... Klišé by se našlo dost.

Satira by se ale určitě dala udělat i ze starých kancionálů. Jaká klišé, jazykové a hudební stereotypy by vás napadly?

V jednotlivých dílech dokážete trefně vystihnout laciné, ale fungující stereotypy různých hudebních stylů a současně zachovat hitový potenciál písní. Jak se vám pak ve vašich kapelách daří tvořit hudbu „vážně“ a vyhýbat se skladatelským či aranžerským prvkům, které jste už v Kumštu zesměšnili?

M: Je v tom sebeironie. Věci, které tam popisujeme, jsem třeba v minulosti zažil.

Teď se snažím to, co dělám, filtrovat.

P: Hrajeme v kapele, kde se snažíme kvůli vlastnímu svědomí nic z toho nedělat. Kumšt je pro mě takový vnitřní policajt. Ale když si umím udělat legraci sám ze sebe, tak je to ten správný humor. Když jsme si dělali legraci z jedné kapely, tak nám nadšeně volali a chtěli potvrdit, že to bylo o nich. A to je zdravý přístup.

Vím, že jste nejednou dostali nabídku připravit epizodu o worshipu, například od organizátorů festivalu UNITED, ale zatím jste to vždy odmítli. Proč?

P: Z finančních důvodů, samozřejmě. (smích) M: Petr říkal, že by ho vyloučili ze Soukenické. A to ještě nebyl členem.

P: Pořád nevylučujeme, že to zpracujeme. Ale stále tady není worship tak běžná věc jako v Americe, kde má vybudovanou kulturu. Dobrých vtipů a sarkastických videí je tam na toto téma hodně, smějí se tomu i křesťané. U nás je církevní hudba spojena s kostelem nebo varhanami, tak by zde satira na téma worship nevyzněla. A pak – je to velmi závislé na zázemí v Kytary.cz. Bez jejich střihačů bychom si neporadili a neumíme si představit, že by oni měli čas dělat něco mimo svoji práci. Občas se ale necháme vyhecovat – třeba 28. srpna v jednu hodinu odpoledne budeme mít živý díl s písničkami v Jimramově.

Když si ale přesto představíte prokrastinaci Kumštu na téma worship, jaká nejtypičtější klišé současné křesťanské hudby se z ní vynoří?

M: Určitě hudba velkých mezinárodních konferencí – americký world music.

Třináct kytaristů, čtyři baskytaristi, aby to bylo velký, aby sloužili všichni.

P: Pak tam musí být zpěvák, který když roztáhne ruce, tak musí mít alespoň malé tetování, aby bylo vidět, že má nějakou

P: Buď jsou staří páni faráři, kteří nemají rádi svítákovky a mají rádi varhany, nebo je tu generace padesátníků, kteří právě ty svítákovky vyšvihnou, a pak jsou mladí faráři, kteří už ani neumějí na kytaru, ale zase hráli počítačové hry.

M: A pak jsou lidé, kteří se z toho vždycky snaží udělat metal. (smích) V díle bychom asi spojili všechno, nebylo by to jen o hudbě, vnímám to jako celek. Ale píseň z evangelického zpěvníku bych vymyslel na místě, s varhanami a textem, kde by nechybělo „vzývavších“.

Kromě Kumštu dokážete ve svých videích kvalitně uchopit i seriózní témata, ať už jde o dokument o výrobcích nástrojů, lekce kytary či recenze. Neláká vás být už jen známými youtubery a nemuset se pořád trmácet po D1 a kupovat si k obědu bagety na benzinkách?

M: Nevím, kde by mi na to dali peníze. (smích) Nabízelo by se to, ale já chci primárně dělat muziku. Nechci se zavřít do škatulky youtoubera, komika nebo recenzenta hudebních nástrojů. Kdybychom to přehnali, tak by se z toho špatně vystupovalo.

P: Je to doplnění života. Kdybychom neměli skutečný hudební život, tak by nebylo z čeho brát. Dovedu si představit, že by to dělali dva dvacetiletí kluci, kteří by z toho vyždímali maximum, prodávali trika napříč republikou…

M: …ale zase by nedokázali napsat tak skvělé věci jako my.

P: To jsem zrovna říct nechtěl, ale když už jsi to řekl… (smích) ■

* pozn. citace z úvodu každého dílu 2021 červen–červenec

11

TÉMA

JAK SE DNES TVOŘÍ VZTAHY text KOLEKTIV AUTORŮ foto KULLI KITTUS a GATEPHOTO

Být mladými křesťany, hledajícími vztah, dneska není jednoduché – cesta za Bohem vede jinudy, než kudy světem teče hlavní proud, podle kterého je mladý člověk „normální“ a „in“. Jde to ustát? Jak neztratit směr? Jak najít toho pravého (tu pravou)?

VEZMĚME TO OD ADAMA text BRONISLAV MATULÍK

Z

ajímá nás, jak se dnes tvoří vztahy. Než se však k tomu dostaneme, vezměme to od Adama. Adam je ideál z Ráje, vzor, prototyp. My sice už dávno v Ráji nežijeme, přesto nám z rajské zahrady zůstalo to nejdůležitější poučení pro život muže a ženy, vztah všech vztahů, kterému říkáme manželství.

V Bibli čteme trojí komentář k jednomu textu o vytvoření partnerského vztahu muže a ženy, který zní takto: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ Poprvé se s ním setkáváme u zákonodárce Mojžíše v knize Genesis na samotném počátku stvoření, pak ho v evangeliu cituje Ježíš v reakci na tehdejší židovskou praxi ve věci rozvodů, a nakonec ho cituje apoštol Pavel do prostředí etnicky a kulturně velmi odlišného od židovství.

Komentář zákonodárce Mojžíše „I řekl Hospodin Bůh: ‚Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.‘ (…) I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul.

Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem.

A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: ‚Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať ženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.‘ Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“ (Genesis 2,18–25)

Vůbec první promluvení člověka v Bibli je nadšené až zajíkavé zvolání fascinovaného muže, před nímž poprvé v životě stanula žena: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!“ Adama doslova uchvátilo testosteronové nadšení, přítomnost ženy a hormon lásky zvaný fenyletylamin v jeho těle způsobili zamilovanost na první pohled, jako u každého muže po něm až do dnešních dnů.

Ale co víc, Adam, člověk z prachu stvořený – a víme, že všichni jsme prach a v prach se navrátíme – prožil při setkání s ženou doslova transcendentální zkušenost, totiž dar od Boha. Setkal se s někým, kdo je jako on, a přece není jako on, je člověkem, a přece tak odlišným – krásou těla, výše položeným hlasem, intuitivním myšlením, empatickým cítěním, ladnými gesty, zkrátka celým způsobem bytí. Až do morku kostí pocítil, že to, co mu doposud chybělo, mu bylo darováno, totiž rovnocenný partner, nádherná a zdravá opozice. Muž vzplanul ohněm lásky k ženě a obráceně. Načež čteme: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“ Úplně stejný scénář se pak opakuje po všechna tisíciletí, co je člověk člověkem, setkají-li se muž s ženou, kteří poznali, že k sobě patří. A opakuje se i s tím, že pro lásku k ženě muž opouští ty, kteří ho doposud nejvíce milovali a obětovali se pro něj, ztráceli nervy i zdravý spánek, investovali do něj nemalé peníze – totiž svoje rodiče. Totéž pak činí i žena, neboť láska k muži ji vede k definitivnímu přestřihnutí pupeční šňůry od vlastní matky a otce. Nedivíme se, že svatbu tak často provázejí i slzy.

Oba dva se pak stanou jedním tělem. Od této chvíle budou žít jeden společný život. Jedno tělo, toť také jeden majetek, jedna domácnost, jedny starosti, jedny peníze, jedny dluhy… A dá-li Bůh i jedny děti, neboť pro změnu první promluvení Boha na adresu člověka je požehnání tohoto znění: „Ploďte, množte se a naplňte zemi.“ Jinak řečeno, milujte se, a ať je vás čím dál víc!

BRONISLAV MATULÍK (1961) Kazatel Sboru CB v Praze 1, 2. místopředseda RCB, šéfredaktor časopisu BRÁNA, 34 let ženatý, s manželkou Janou mají dvě děti a zatím jedno vnouče.

→

2021 červen–červenec

13

TÉMA

Komentář Ježíše Krista „Tu k Ježíšovi přišli farizeové a pokoušeli ho: ‚Je dovoleno propustit manželku z jakékoli příčiny?‘ Odpověděl jim: ‚Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ‚muže a ženu učinil je‘? A řekl: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo;‘ takže již nejsou dva, ale jeden.

A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!‘“ (Matouš 19,3–10) Uběhlo mnoho staletí od doby, kdy bylo u Mojžíše tak krásně poetickým jazykem zapsáno první setkání muže s ženou.

Jenomže od té doby se stalo mnoho zlého, co doslova vyhnalo Adama s Evou z Ráje.

Hřích a stud poznamenal manželství, už

rozvody pro svévoli mužů, jejichž srdce bylo hříchem ztvrdlé jako kámen: „Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ‚muže a ženu učinil je‘? A řekl: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo;‘ takže již nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Ode dne svatby platí, že muž a žena, ač jsou i nadále dva, tvoří jedno tělo.

Toto mimořádné privilegium má v muži a ženě trvale rozněcovat vášnivé erotické jiskření, ale také úžas nad dokonalým Božím stvořitelským řádem. Už proto, dá-li Bůh manželům děti, že právě na nich bude nejlépe a v plném slova smyslu

Sedm let kamarádi S mým snoubencem jsme se poznali na volnočasovém křesťanském klubu v jednom malém městě. Dalších sedm let jsme se bavili jen jako dva kamarádi, kteří se vidí jednou týdně. Náš partnerský vztah vznikl osm let po našem prvním seznámení. Najednou jsme se spolu začali víc bavit, víc spolu dělat vtípky, víc si psát a trávit spolu čas, až nám došlo, že se máme vlastně rádi. Následoval docela dlouhý proces, kdy jsme hledali, jaký je Boží plán pro nás dva. Snoubenec je/byl z katolické církve a já z CB, tak obzvlášť v této oblasti jsme hledali Boží potvrzení.

A až když jsme si byli jistí, že do toho máme jít, tak jsme spolu začali chodit. EVA (24)

si nemohli dovolit luxus nahoty, to jest svobodné bezbrannosti, museli se mít jeden před druhým na pozoru. Soužití muže a ženy, dvou rovnocenných partnerů, dostalo trhliny, na pořadu dne se objevily diskuze na taková témata, jako je polygamie, bigamie, polyamorie, promiskuita a také rozvod.

A do tohoto rozhovoru byl doslova vtažen Ježíš Kristus, který se jednoznačně přiznal k Božímu monogamnímu stvořitelskému řádu a zastal se především žen, které v jeho době nejvíce trpěly

14

červen–červenec 2021

viditelné, že ti dva jsou jedno tělo. Což je silný důvod k tomu, aby co Bůh spojil, člověk nerozlučoval.

K tomu jedna poznámka: Ježíšův radikální komentář samozřejmě neříká, že rozvod vůbec není možný, vyjádřil se ale takto nekompromisně k praxi tehdejší patriarchální společnosti, kdy muži stačilo, aby se mu žena z jakékoliv příčiny znelíbila. Manželství je třeba mít v úctě, nerozlučovat, ale tam, kde dochází k destrukci vztahu, kde je fyzické a psychické násilí, devastující

alkoholová či drogová závislost, kde je opakovaná nevěra partnera, kde jeden z partnerů nikdy nepřestřihnul pupeční šňůru k původní rodině, kde jeden ohrožuje druhého včetně dětí exekucí, vyhazovem na chodník a ožebračením, tam všude dochází k nešťastnému zániku manželství, který si předtím nikdo nepřál.

Proto je nutné mít s rozvedenými lidmi zvláště v církvi veliký soucit, neboť smrt a následné vdovství je mnohem milosrdnější než rozvod, který nelze vnímat jinak než jako neštěstí a tragédii.

Ale pokud by dnes někdo chtěl přistupovat k manželství jako Ježíšovi učedníci, pro které snadný rozvod nebyl problém (byli dětmi své doby jako my), pak by narazil na radikální Ježíšovo odmítnutí.

Neboť zcela jistě nelze z jakékoliv příčiny rozlučovat, co Bůh spojil, neboť manželství je ten nejhlubší vztah všech vztahů s duchovním přesahem. Jedná se doslova o mystérium, jak o tom svědčí komentář apoštola Pavla.

Komentář apoštola Pavla „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval (…) Kdo miluje svou ženu, miluje sebe.

Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.‘ Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.“ (Efezským 5,25–33) Vztah muže a ženy apoštol oprávněně nazval mystériem. Manželství totiž není jen profánní vztah ani stará přežitá právní instituce. Vždycky bude tajemstvím, vždycky bude mít nejen tělesný a duševní rozměr, ale také rozměr spirituální, tedy duchovní. Vztah, kde se prolíná tělesné, psychické a duchovní. Každý z aktérů si i nadále zachovává svou identitu, své Já, ale zároveň ho sdílí s druhým Já, takže řečeno s Martinem Buberem, dochází ke vztahu Já a Ty.

V manželství dochází k fascinujícímu zjištění, že je zcela překonána protikladná a neslučitelná dualita těla a duše, neboť co se děje v těle, děje se zároveň na duši a obráceně. Proto je na místě mluvit doslova o svatém sexu. Právě proto, že apoštol Pavel ve svém komentáři jednotu těla muže a ženy přirovnal ke vztahu Krista a církve, neboť Ježíš neváhal na sebe vzít lidské tělo a nestyděl se být tělesný, jako jsme tělesní my.

Ježíš opustil Otce v nebesích, aby se připojil k nevěstě Beránkově, totiž k církvi. Ježíš se s námi lidmi spojil tak, že dohromady ve společenství církve s ním tvoříme jedno tělo – ne jako ideu, ne pouze symbolicky, ale skutečně – Kristus je v nás a my v něm. Byl to Ježíš, který si církev zamiloval tak, že se za ni cele obětoval.

Ono tajemství Ježíšovy neoddělitelné lásky apoštol vztáhl na muže a ženu, takže kdo miluje svého partnera, miluje sebe, miluje své vlastní tělo. A proto pro muže neexistuje naprosto žádná výjimka, žádná úleva, musí milovat svou manželku jako miluje sám sebe. Zcela prakticky a s nasazením všech sil a citů až na

Příprava stála za to Dlouhá puberťácká léta jsem toužil po tom, mít nějaký vztah. Pozdější zralejší léta jsem toužil po tom, mít zdravý křesťanský vztah postavený na biblických principech. Bůh mě ale po celou dobu, co jsem byl single, připravoval na to, abych byl dobrým partnerem, a hlavně manželem pro svou budoucí ženu. Tu jsem potkal v posledním roce studia teologického semináře – těsně předtím, než začala doba covidu. A musím říct, že ta léta přípravy nakonec stála za to!

HONZA (22)

smrt se o ni starat, pečovat o její blaho a zahrnovat ji láskou. Přesně po způsobu Krista, nechat se pro ni i zabít, protože je-li žena takto milována, pak nemá překážku k tomu, aby byla svému muži cele oddaná, vážila si ho, měla k němu úctu a také ho cele milovala.

Takto se mají od počátku tvořit vztahy – dodejme na obou stranách. Přijmou-li muž a žena své manželství jako Boží tajemství, které je odkazuje dokonce až ke Kristu, bude se jim žít dobře.

Seznámení v semináři S Ondřejem jsme se seznámili jako spolužáci na Evangelikálním teologickém semináři, kam Ondra přišel s touhou stát se kazatelem a já s touhou za rok ze semináře odejít. Vnímala jsem ETS jako přestupní stanici, během které se budu učit na přijímačky na psychologii. Moje sny však získaly jiný směr, když jsme spolu za necelé dva měsíce začali chodit. (Škola a vztah zaměstnaly mou pozornost i čas, který jsem plánovala věnovat učení na přijímačky. Zůstala jsem na ETS a nelituji toho.) Díky škole, která nám sloužila zároveň jako ubytovna, jsme spolu mohli trávit dobrý čas a rychle se poznávat. Četli jsme knihy, ptali se dospělých a snažili se být co nejlepší jeden pro druhého. Pomohlo nám i studium pastorace, kde jsme se učili zdravě komunikovat.

Začali jsme náš vztah rozhodnutím, se zvědavostí a s očekáváním. Ale naše snahy být dobrými partnery nejsou to zásadní. Především nás spojuje vztah k Bohu – čím mu je každý z nás blíž, tím blíž jsme si i my navzájem.

BERENIKA (21)

Zahrne-li muž ženu Kristovou obětavou láskou, kterou žena nebude s to pochopit, ba ani pobrat, a bude-li žena svého muže ctít natolik, že žádná jiná žena, i kdyby chtěla, mu nebude nikdy moci dát tolik respektu a obdivu, pak bude jejich manželství zachováno v bezpečí. Protože bude odkazem nejen ke ztracenému Ráji, ale především ke Kristu.

Závěrem „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ Těmito slovy je v Knize knih natřikrát okomentován stvořitelský řád a záměr s člověkem, totiž jak mají muž a žena tvořit manželské vztahy. Platí totiž Bonhoefferův výrok o tom, že ne láska chrání manželství, ale manželství lásku.

Aramejské přísloví ale muže a ženu nabádá, aby manželství nikdy nezevšednělo a nezůstalo pouze právním prostředím, ale místem nikdy nekončícího vroucího milování: Muž a žena vzpomínají: „Když naše láska planula, mohli jsme spolu spát na ostří meče. Nyní, když naše láska pominula a ochabla, nestačí nám lůžko široké ani šedesát loktů.“ Přejeme proto všem, kdo tvoří vztahy a které Bůh spojil poutem manželským, aby je nikdo a nic nerozdělilo a aby se vášnivě milovali láskou, o níž Šalomoun zpíval ve své Písni, že je silná jako smrt.

■

2021 červen–červenec

→

15

TÉMA

JAK NAJÍT TOHO PRAVÉHO A TU PRAVOU

TOMÁŠ a HANA GROHMANOVI

Muž si bere ženu proto, že si myslí, že se nezmění. Žena si bere muže proto, aby ho změnila. Oba budou zklamáni.

Oskar Wilde

Hledat si partnera pouze mezi křesťany Je pro věřícího skutečně důležité hledat si partnera pouze mezi křesťany?

Nevyřadíme tím spoustu zajímavých hochů a děvčat z našeho výběru zbytečně?

Apoštol Pavel říká, že se nemáme nechat zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími. (2K 6,14) Díky práci v Odboru pro manželství a rodinu jsme měli možnost vyslechnout mnoho příběhů a o některé z nich bychom se s vámi rádi podělili.

Podíváme se především na praktické rady a zkušenosti.

I když v době chození nebývá rozdílný pohled na víru velkým problémem, je dobré vědět, že volbou nevěřícího partnera vstupujeme do vztahu, který nebude snadný. Snad pro každého křesťana, který to se svou vírou myslí vážně, bude časem nepředstavitelné, že by své děti nevychovával k víře, nevěnoval deset procent svého výdělku na podporu sboru a práce na Božím království, nechodil na bohoslužby apod. A právě tyto základní věci jsou v sázce. Zpočátku vztahu, kdy je člověk zamilovaný a nesdílí s druhým mnoho praktických starostí, je tolerance samozřejmostí. Později už ovšem nebude samozřejmostí ukrojit z napjatého rodinného rozpočtu nebo oželet víkend na chatě, protože chce manželka na shromáždění.

Další aspekt tohoto výběru je, že dvojice přijde o společný duchovní život – o možnost společných modlitebních

16

červen–červenec 2021

zápasů, o společné čtení dětem z Bible, o společnou duchovní službu ve sboru.

S manželkou jsme spolu stáli v zápase o založení sboru v Neratovicích a mnoho let sloužíme mládeži a manželským párům. Neznám větší dobrodružství, které bychom mohli vzájemně sdílet…

Naše blízká kamarádka si vybrala partnera, který nezná Pána Ježíše. Už je to několik desítek let. Manžel je poměrně tolerantní, ale přesto je to v jejich manželství veliká překážka, kdy se jeden neúčastní sborového života, nepodporuje výchovu dětí k víře a jejich vztahu tolik chybí společný duchovní život a hluboká témata k rozhovorům.

proudu tohoto světa, ale věřím, že sexuální čistota vztahu nese veliké požehnání do budoucna. Vzpomínám si na pár, který v této oblasti před svatbou často selhával a jejich vztah se po letech rozpadl kvůli dlouhodobé nevěře. Naučit se zdrženlivosti v době chození nás může naučit odolat pokušením v této oblasti v době manželství. Závazek věrnosti je v něčem podobný závazku sexuální čistoty před manželstvím.

Co je v době chození opravdu důležité, je dobře poznat partnera. Je to přece rozhodnutí na celý život! A pokud spolu dva sexuálně žijí už před manželstvím, je to, jako kdyby si oba nasadili růžové brýle, přes které se dívají jeden na druhého.

Sexualita Dalším ožehavým tématem je sexualita.

Jako křesťané vyznáváme, že sex patří do manželství. To se lehko řekne, ale jak na to? A je to vůbec důležité? Pokud v tomto budeme věrní, půjdeme opravdu proti

Náš vztah pořád vzniká Poznali jsme se ve škole, nejdřív jsme se spolu začali kamarádit a postupně to přerostlo ve vztah. Na jednu stranu je těžké jednoznačně říct, jak náš vztah vznikl, protože mám pocit, že se neustále vyvíjí a svým způsobem pořád vzniká. ŠTĚPÁN (23)

Hodiny na zoomu S Péťou jsme se poznali na letním English campu v CB Dejvice. Nejdříve tam jezdila jako nevěřící studentka a já coby věřící student a později také vedoucí. Po nějaké době uvěřila a začala chodit pravidelně do našeho sboru a mládeže, ve které sloužím.

Nějakou dobu jsem se Pétě líbil, ale já jsem o tom nevěděl. Ve chvíli, kdy ji to začalo opouštět, se začala líbit ona mně, takže jsme si to prohodili. Pomalu jsme si začali trochu víc psát a několikrát šli nezávazně na procházku se psem. Ve chvíli, kdy jsem ji chtěl pozvat někam na pořádné rande, se v březnu 2020 přihnal koronavirus a všechno se uzavřelo.

V tu dobu jsme se s Péťou měsíc neviděli, ale skoro každý den jsme spolu trávili několik hodin na Zoomu. Bylo to velmi intenzivní a po nějaké době jsme mluvili o hlubokých tématech. Bylo vtipné, že jsme spolu celou dobu nerandili „oficiálně“, i když jsme oba věděli, že to tak je. Po měsíci jsme se konečně viděli a zhruba po dvou schůzkách jsme spolu jeli na výlet. Tam jsme si o nás otevřeně promluvili a navzájem si řekli, že se máme rádi a chtěli bychom spolu chodit.

KUBA (23) A PÉŤA (24)

Kvůli tomu pak jeden druhého skutečně pozná až nějaký čas po svatbě. A je možné, že se budou manželé hodně divit, jak vypadá ten druhý bez oněch pomyslných růžových brýlí.

Jedna dvojice po nějaké době chození společně uvěřila. Rozhodli se udělat tlustou čáru a další intimní život ponechat až na svatební noc. A byli nadšení, jak se jim život obohatil. Když se rozhodli rázně posunout hranice v sexualitě, najednou se jim otevřely oči. Místo hledání toho „kdy a kde“, spolu začali chodit na procházky, společně vařit, našli si službu. Byli nadšení, kolik nových příležitostí k budování vztahu měli prostě proto, že tu nejsilnější část vztahu posunuli na den svatby.

A jak na to? Zde najdete několik užitečných rad ověřených časem: Intimita ve vztahu musí růst postupně.

Nechoďte na to zhurta, aby měla kam růst.

Není snadné ovládnout tělo a žít v sexuální zdrženlivosti. Když například držíte půst, také ho nechodíte trávit do cukrárny a pak do řeznictví. Proto nevoďte partnera k sobě domů, když tam budete sami. Vzdejte se dovolených nebo víkendů jen ve dvou. Na akcích respektujte to, co

neplatí ve světě – že kluci a holky spí odděleně. Bez výjimky.

V 90. letech jsme ještě před svatbou vyrazili poznávat svět. Naložili jsme starou škodovku a projeli západní Evropu.

Jeli jsme s nevěřícím párem. Naší podmínkou bylo, že budeme spát ve stanech kluci a holky zvlášť. Než jsme vyjeli, nebyl to problém. Po pár dnech byla druhá dvojice trochu nervózní a ke konci to bylo velmi konfliktní téma. Zpětně ale vidím, že to byla důležitá rozhodnutí, i když pro svět kolem jsme byli „cvoci“.

Důležité pravidlo pro ženy je, že by se měly oblékat tak, aby nebyly pokušením.

Pokud vás muž miluje, můžete mít na sobě pytel od brambor a stejně pro něj budete přitažlivá.

Mluvte o tom, pro jaká pravidla jste se rozhodli a kde chcete mít hranice vaší intimity. Pro některé bude velmi obtížné udržet hranici, pokud už ji někdy s někým porušili. Pokud je to váš případ, požádejte o pomoc někoho, ke komu máte důvěru, aby s vámi o tom mluvil a občas se vás zeptal, jak to ve vašem vztahu vypadá. Aby byl vaším zpovědníkem, kterému budete vykazatelní.

Vliv rodičů Pokud chcete vidět, jaký bude váš partner po dvaceti letech manželství, podívejte se na jeho rodiče. Mnohé vám napoví, jak se chovají k sobě (podobně se k vám bude chovat partner) a jaké základní charakteristické rysy má matka dívky a otec chlapce.

Modlitba Modlete se za výběr partnera, ale buďte pokorní. Nezapomínejte, že Pán Bůh pro vás může mít jinou cestu, než jakou si představujete vy. Slyšeli jsme už mnoho příběhů, jak přišel chlapec za dívkou, která se mu líbila se slovy: „Duch svatý mi řekl, že se máme vzít.“ Nenechte se manipulovat. Někdy nevědomky vkládáme Bohu do úst věci, po kterých toužíme (a to i v jiných oblastech). „Nejhorší ze všeho je, když Bůh splní člověku jeho přání,“ říká naše další kamarádka, která se moc modlila za vyslyšení proseb ohledně svého chlapce. Ten sice tvrdil, že je věřící, ale svými činy jí velmi zkomplikoval život. Tehdy jsme měli dojem, že když se budeme upřímně hodně modlit, nemůže to dopadnout špatně. A ono to špatně dopadlo. Naslouchat Božímu hlasu je ve chvíli zamilování často obtížné.

Jiná naše kamarádka věděla, že má pro ni Bůh něco jiného než partnerství s klukem, který se o ni ucházel. Ale oba byli upřímně věřící, a tak vstoupili do manželství. Vztah se po letech bolestně rozpadl. Dnes vnímá, že jejich vztah nebyl požehnaný.

Modlete se spolu, čtěte spolu Bibli, sdílejte se a věnujte se službě. V těchto oblastech totiž hodně poznáte povahu druhého.

Když poroste váš život v Kristu, porostete také vy jako osobnosti. Čím zralejší budete, tím lepší základy můžete svému vztahu dát.

Platí pravidlo, že na každém vztahu je potřeba pracovat – věnovat se jeden druhému, studovat, ptát se partnera i zkušenějších lidí, chodit na návštěvy do rodin.

Přemýšlet nad druhým a nad společným životem. Pravidlo práce na vztahu platí snad ještě více po svatbě a platí nastálo. Dál se modlit jeden za druhého i společně. A pamatovat na základní pravidlo vztahu: aby tomu druhému bylo se mnou dobře.

■ →

2021 červen–červenec

17

TÉMA

PŘEDMANŽELSKÝ SEX text BRONISLAV MATULÍK

Otec mi vyprávěl příběh z venkovské svatby

v Sýrii, kam byl pozván. Uprostřed ve velikém stanu seděla zcela zakrytá mladičká nevěsta, kolem ní stály její družičky.

Probíhal obřad a po něm si mladý ženich odvedl svou novomanželku do vedlejší místnosti. Svatební veselí pokračovalo dál, načež vrchol nastal v okamžiku, kdy se náhle rozhrnul závěs, objevil se rozjásaný manžel a vítězoslavně oběma rukama zvedl nad hlavu zakrvácené prostěradlo – nevěsta byla panna! V tu chvíli se spustil frenetický řev všech přítomných, chlapi vytáhli samopaly vlastně odnikud a začali zběsile střílet do vzduchu, oslavovali nevěstinu sexuální čistotu před manželstvím. Můj otec se spasil útěkem a nikdy se proto nedozvěděl, kolikátou pannu takto muslimský ženich pojal za manželku a zda byl před tím i on ještě panicem…

Sex patří jen do manželství, to jsou i naše křesťanské zásady, jenomže manželství se u nás odkládá na neurčito, a to je těžko řešitelný problém. Představte si mladého člověka, právě se mu do krve rozlily hormony, probudila se v něm sexuální touha, jenomže on si najednou zoufale uvědomí, že nebude naplněna v následujících 10, 15 nebo možná 20 letech! Pokud tedy bude chtít zachovat sexuální abstinenci až do nekonečně vzdáleného manželství. Což mi připomnělo hru Járy Cimrmana Lijavec, kde Zdeněk Svěrák říká: „Znal jsem jednoho muže, který to bez ženy vydržel bezmála čtrnáct dnů – sice se z toho pak zbláznil, ale vydržel to!“ Naše etické zásady nejsou špatné, ale musíme si dnes vážně klást otázku, zda samy o sobě pomáhají mladým a Kristu

Měsíc bez kontaktu Myslím, že bych se na tom se svou manželkou možná neshodl. Začalo to seznámením na jedné mládežnické akci a následnou komunikací přes sociální sítě. Za zásadní bych bral letní rozhovor na svatbě našich přátel. Byl jsem s Kristy domluvený, že si na sebe uděláme čas a pobavíme se o nás dvou. Každý z nás vnímal sympatie k tomu druhému, ale bylo dobré vše vzájemně pojmenovat a situaci si vyjasnit.

Protože nás dělila více jak půlka republiky, tak přišla delší pauza plná dopisů a zpráv.

Uprostřed léta jsme se viděli opět osobně. Tentokrát jen my dva – cíleně a na celý den.

Následovala měsíční pauza od veškerého kontaktu, aby byl každý z nás schopen poodstoupit od svých pocitů a vidět situaci nezaujatě. Plus ji samozřejmě probrat s Bohem.

No, a výsledek jsem prozradil už na samotném začátku vyprávění.

VOJTA (25)

18

červen–červenec 2021

oddaným lidem naplnit jejich nejlepší přesvědčení zachovat své panenství a panictví až do svatby. Jak to udělat, aby křesťanské dívky a chlapci, kteří vroucně milují Krista, ale zároveň celou duší i tělem milují svého milého či milou, zvládli v sobě vitální sílu, kterou do nich vložil Bůh? Jak si mají poradit sami se sebou, když jsou k sobě neodolatelně (ne hříšně!) sexuálně přitahováni? Jak mají naložit s fascinací druhým pohlavím, když v sobě cítí uchvacující přitažlivost, která jim nedá spát!

Sex patří jen do manželství, ale manželství se i v církvi odkládá na příliš vzdálenou dobu. Je však otázka, zda se odkládá i sex, zda i ti nejzbožnější ze zbožných nevzdají dobré duchovní zásady, o kterých jsou jistě přesvědčeni, ale zda si o nich po čase neřeknou to stejné, co sběrači jablek ve filmu Pravidla moštárny: „Ten, kdo ta pravidla psal, tady nežil.“ Protože dnes odpovědnost velí ne se rychle oženit či vdát, ale samozřejmě nejprve dostudovat, pak udělat doktorát, je třeba vyjet do ciziny na zkušenou, získat jazykové dovednosti, potom najít práci, sehnat a zajistit bydlení, rozjet kariéru a připravit domov podle standardů naší moderní kultury… Se vstupem do manželství se hned nepočítá a rozhodně nepospíchá jako dřív, jenomže touha projevit lásku celým tělem tím nijak nemizí.

Těžko přesvědčovat mladé křesťany, aby se sexem počkali následujících 20 i více let a uchýlili se do osobního celibátu, nesli nekonečně dlouho kříž, protože se to má, protože je to tak správné, protože se to od nich očekává doma i v církvi. A navíc dnes je taková doba, že mladí lidé neberou vážně povinnou konformní zbožnost. Nepřistoupí na tiché pokrytectví, jen aby nebyl skandál, aby se to někdo nedozvěděl a nepohoršil, jako se

Začalo to rozhovorem S mým manželem jsme se seznámili na letním kempu, kam jsme jeli oba jako vedoucí. Do té doby jsme se nikdy neviděli. Náš partnerský vztah vznikl o tři měsíce později jednou večer při hlubším rozhovoru. Kvůli tomu, že jsme oba bydleli několik hodin od sebe, jsme si do té doby jenom intenzivně psali. Pak jsme měli příležitost spolu strávit několik dní v Praze a asi pátý den jsme si přiznali své city a o dva dny později spolu začali oficiálně chodit.

ANONYMNÍ SLEČNA (24)

to dělo dřív, když navíc samozřejmě velmi dobře vědí o účinné antikoncepci a praktikování bezpečného sexu.

Učíme dorostence a mládež zdravým duchovním zásadám ve věcech sexu, který patří jen do manželství – výborně (!), ale měli bychom o tom mnohem více mluvit s jejich rodiči a nedělat ze sedmého přikázání takovou vědu. Mladým křesťanům oddaným Kristu je proto třeba se vztahy pokojně a moudře pomáhat.

Soucítit s nimi a stanovit hranice, kdy ještě nejsou připraveni nést odpovědnost za své sexuální chování, podobně jako například nemohou nezletilí řídit auto, i když dosáhnou nohama na pedály. Stejně tak je ale třeba jim včas pomáhat navazovat závazné vztahy a vstupovat do manželství – i když jistě ne unáhleně.

Veškerá věc pod nebem má totiž svůj čas – včetně sexu, což není radno vůbec podceňovat. Když se totiž děvče pokusí zachovat sexuální čistotu, může to dopadnout i tak, jak mi vyprávěla jedna skvělá křesťanka. Čtyři roky chození (jen čtyři roky!) to s klukem sice vydržela, vdávala se jako panna, všichni mohli mít doma i v církvi radost, a kdyby měli samopaly, také mohli štěstím rozstřílet strop, jenomže prvotní vášeň u ní už dávno pohasla – vdávala se chladná, řekla mi otevřeně. Anebo to může dopadnout tak, jak mi vyprávěl jeden smutný a opravdu zbožný muž, jehož manželka pro něj bohužel nebyla první, na slovo „bohužel“ položil velký důraz.

Snadno se správně řekne, že sex patří jen do manželství. Jistě bychom měli mladé lidi v křesťanských rodinách všemožně podporovat, aby se naučili s pomocí Boží ovládat, aby měli sex pod kontrolou, uměli dospět a počkat si.

Zároveň bychom jim ale měli pomoci, aby neměli překážky vstupovat včas do manželství a závazných vztahů. Neměli bychom na ně vkládat břemena, která nemohou unést. Pouhými duchovními zásadami jim totiž život neusnadníme a zdánlivou bezhříšnost nezajistíme. Je třeba jim umožnit, aby jejich touha po lásce projevená sexem byla v pravou chvíli naplněna v manželství. Rodiče to může stát také docela dost peněz, ale stojí za to včas vypravit dospělé děti do života, i když znovu opakuji, ne unáhleně.

Snad totiž všichni chápeme, že sex je něčím mnohem větším než zábavou. Není to hobby ani chvilková rozkoš, kterou prožíváme u dobré večeře nebo ve fitness

centru, kde také člověka zalijí endorfiny štěstí. Sex je mystérium – lidé se odevzdávají jeden druhému, tělo je místem fyzické intimity, darované tělo se pro druhého stává drahocenným a milovaným.

Genitální spojení nutně vede k závazku a závazek vytváří, člověk se stává odpovědným za tělo druhého, jako se to v žádném jiném vztahu nestává. Muž a žena ve vzájemném splynutí jsou navždy odpovědni za toho, koho k sobě připoutali, jak by napsal Exupéry.1 Proto stojí za to prožívat sex v bezpečném a závazném prostředí manželství, spojeni samotným Bohem a v nadějném očekávání dalších Božích dětí, které ze spojení muže a ženy mohou přijít na svět.

Nakonec snad ještě dovětek k tomu, jak je dobře, že si v naší kultuře nebereme na svatební obřad samopaly a pistole a že napjatě nečekáme na to, jak vše po svatební noci dopadlo, zda nevěsta byla skutečně panna a ženich panic.

Kdo ví, k čemu bychom pak své střelné zbraně použili…

■

→

1 Citace z knihy Jeana Vaniera Jako Muže a ženu je stvořil, Karmelitánské nakladatelství, str. 142–145.

Plesová sezóna Seznámili jsme se na DCŽM Vesmír, kam jsme oba jezdili na akce. Následovala řada plesů, na kterých a po kterých jsme se začali bavit více. Jiskra přeskočila na Hudebním večeru VKH Brno. HONZA (22)

2021 červen–červenec

19

TÉMA

PŘECHOZENÉ VZTAHY A STÁRNUTÍ VZTAHŮ text PhDr. Mgr. JERONÝM KLIMEŠ, Ph.D.

Genesis i Ježíš konstatují, že partnerský

vztah mezi mužem a ženou je něco jako nový živočich: „Stanou se jedním tělem.“ Dnes by se řeklo „organismem“. Biologie spíš mluví o metaorganismech či reprodukční jednotce a má mnoho podobných příkladů. Za jeden organismus považuje třeba mraveniště. Netvoří ho mnoho individuí, protože mravenec se má k mraveništi jako játra k člověku – je to orgán na šesti nožičkách. I v teologii máme příklad podobného metaorganismu a tím je celá církev, tedy všichni lidé, kteří tvoří Ježíšovo tělo, jeho údy. (Ef, Kor1) Protože fyzické napojení se na Krista je jediný známý způsob, jak člověk může být vzkříšen z mrtvých.

Jako každý organismus je tedy i partnerský vztah podroben stárnutí a smrti.

Setkání v tanečních Seznámili jsme se na jednom volnočasovém klubu, který byl zaštítěn církví, vlastně taková mládež. Tam jsme chodili několik let, ale byli jsme spíš kamarádi. Pak jsme se jednou náhodou potkali mimo klub v tanečních, kde jsme se zapovídali. Pak jsme spolu byli v kině, na výletě a sblížili jsme se natolik, že jsme se dali dohromady.

LUCKA (22)

Na rozdíl od člověka, který má potenciál věčného života, říká Ježíš o manželství, že po vzkříšení už nebude. (Mt 22,30) Je to tedy organismus smrtelný. Ale i přes

Graf trvanlivosti manželství 100 % 90 % 80 % 70 % 60 % 50 % 40 % 30 % 20 % 10 % 0% 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 manželství s nevěrou (80) žádné dítě (541) sestěhování nereprodukční (196) všechna manželství (719)

20

červen–červenec 2021

jedno dítě (68) dvě děti (87) tři a více dětí (23)

tento rozdíl život metaorganismu, kterému říkáme manželství, požívá ochrany Nejvyššího stejně jako život člověka. I zde platí 5. přikázání „Nezabiješ“ – co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Někdy se hovoří o Božích rezervátech. To jsou věci, kterými člověk může disponovat, ale nemá právo je zničit. Prostě život jak člověka, tak manželství patří Bohu.

V psychologii můžeme toto stárnutí a umírání vztahů měřit pomocí stejného nástroje jako lékaři měří pravděpodobnost přežití u rakoviny, totiž pomocí Kaplan-Meierových křivek. Umíme tedy říci, jaké faktory zvyšují či snižují životaschopnost vztahu, a tedy i jakou prognózu má ten který vztah.

Naprosto rozhodující pro zdravý vztah jsou děti. Každé dítě zvyšuje trvání vztahu o deset let. Svatba prodlužuje trvání vztahu o cca šest let. Na těchto křivkách je sympatické, že postihují i výjimky, viz například nevěry, které trvaly 18 let.

Dobrou zprávou je, že také víra je pozitivní faktor. Věřící (protestanti i katolíci) mají vztahy o deset let delší než nevěřící.

Srdíčko ve futrálu

Bohužel se to týká pouze vztahů s dětmi.

Nereprodukční vztahy věřících i nevěřících mají stejné mizivé trvání – poločas rozpadu je 2,3 roku (není na tomto grafu).

Toto zrychlené stárnutí vztahů bez dětí vysvětluje jev zvaný přechození vztahu.

Pokud pár sdílí společnou domácnost, doba přechození vztahu jsou čtyři roky.

Pokud spolu pár nebydlí nebo jde o vztah na velkou vzdálenost, je lhůta ještě kratší, konkrétně rok či dva. Jinými slovy vztah bez dětí je po čtvrtém roce asi tak stejně psychicky starý jako vztah se třemi dětmi po třiceti letech. Občas to i partneři říkají: „Po čtyřech letech jsem si připadala jako po třiceti letech manželství.“ Pokud se tedy nějaký pár dobrovolně rozhodne nemít děti, tak tím víceméně podepisuje rozsudek smrti svého vztahu s 85% pravděpodobností do deseti let (viz druhá křivka). Odhadem pouze 3 % bezdětných vztahů vydrží 25 let. Je to podobné, jako když jeden z partnerů odjede dlouhodobě za prací do zahraničí se slovy: „Naše láska to vydrží.“ I za toto hazardování se platí rozchodem.

Pokud chceme, aby naše vztahy vydržely, tak nestačí svatba, nestačí být věřící, ale musíme zkombinovat všechny známé pozitivní parametry, které zvyšují trvanlivost vztahu. Pak teprve máme slušnou pravděpodobnost, že spolu i zestárneme.

Přechození by se mělo zohledňovat při církevních sňatcích. Pokud je pár

Seznámili jsme se na vysoké škole. Oba studujeme na katedře hudební výchovy, i když každý trochu jiný obor. Nejprve jsme se vídali na zkouškách pěveckého sboru, ale tam jsme si jeden druhého nijak zvlášť nevšímali. To se ale změnilo, když jsme se začali potkávat na společném předmětu, na který ani jeden z nás ten rok vlastně neměl chodit.

Brzy jsme se oba začali těšit, až toho druhého zas ve čtvrtek v 10 h uvidíme, aniž bychom tušili, že toto těšení je oboustranné. To už jsme se spolu i trochu (a čím dál víc) začínali bavit, poznávat se a zjišťovat, že toho máme dost společného. Kromě přátel, hudby a touhy po cestování, dokonce i víru. Když už se to „oťukávání“ nedalo vydržet, Vašek sebral všechnu odvahu, nakreslil na papír srdíčko a hodil mi ho do futrálu od houslí. I když jsem doufala, že je od něj, bála jsem se, že si ze mě jenom někdo střílí. Naštěstí se k tomu po třech (velice dlouhých) dnech nejistoty přiznal a dal mi dopis, ve kterém byly odpovědi na moje otázky a také pozvání na rande, které jsem ráda přijala. Bylo pro mě důležité, že jsme se spolu od začátku modlili a byli jsme otevření ohledně svých očekávání. Do vztahu jsme šli s vědomím, že oba chceme, aby směřoval k manželství. A po dvou letech jsme se vzali. MILKA (26) A VAŠEK (28)

rozhodnut, že nechce mít v dohledné době děti, neměl by vstupovat do církevního sňatku, protože díky přechození je na dohled i církevní rozvod. Je tedy na církvi, aby se k tomuto dilematu

moderního světa vyjádřila: Co je pro nás horší: konkubináty mladých, kteří například kvůli škole nemohou mít děti, nebo církevní rozvody, které u bezdětných párů zákonitě přicházejí kvůli přechození? ■

→

inzerce

Nabídka bydlení z našich sborů Kralupy nad Vltavou

Beroun

Sbor Církve bratrské v Praze 1 nabízí k pronájmu sborový byt v Kralupech nad Vltavou. Jedná se o 3+kk s lodžií na malém sídlišti s veškerou občanskou vybaveností (MŠ, ZŠ, lékař, obchody atd.). Klidná lokalita, vhodný pro rodinu se dvěma dětmi, dojezd do Prahy 35 minut. V Kralupech aktivně funguje stanice sboru v Soukenické. Kontakt: soukenicka@cb.cz.

Církev bratrská v Berouně nabízí na 2 roky k pronájmu menší RD (2+1) s velkou zahradou, na klidném a atraktivním místě v centru města, za nekomerční nájem, s dobrou dostupností do Prahy (30 minut autobusem na Nové Butovice).

Cena dohodou. Vyhlížíme rodinu, která by se zapojila do života našeho sboru a nevadily by jí příležitostné sborové aktivity na přilehlé zahradě (1x týdně dorost, cca 4x za rok další sborová akce).

2021 červen–červenec

21

TÉMA

MÁM TĚ RÁD, ALE UŽ TĚ NEMILUJU text Mgr. JAKUB HUČÍN

Častokrát slýchám na párové terapii od

některého z partnerů větu: „Mám tě rád, ale už tě nemiluju.“ Nebo „už to není jako na začátku, kdy jsem tě miloval/milovala…“ A v takových chvílích si vždycky říkám, že je tady něco špatně. Je přece normální a obvyklé, že to není jako na začátku. Takový člověk možná čeká od partnerského vztahu něco, co mu ani partnerský vztah poskytnout nemůže, a pohybuje se víc v rovině fantazie než reality.

Možná je to něco podobného jako očekávání, že bychom měli být v životě stále šťastní. Po štěstí toužíme, ale zároveň ho zažíváme jen jako prchavé okamžiky, které se sem tam objeví, ale jsou spíše výjimečné. Někdy tak toužíme po štěstí, že si ani nevšimneme, že žijeme vlastně docela spokojený život, ve kterém je nám docela dobře. Jako by to bylo málo.

Média nám představují partnerské vztahy jako neustálou harmonii, absolutní naladění na sebe navzájem. Stačí otočit knoflíkem rádia a už slyšíme: „Ještě že tě lásko mám…“ nebo „Mám pro tebe postel s nebesy pořád schovanou…“, případně „Neviem byť sám…“ a podobně. Jsme tak konfrontováni s tím, že toto je správná forma partnerského vztahu a takto by to mělo být, a pokud je to něco méně, je to špatně. To samozřejmě mimo jiné vede k rozpadu vztahů a hledání partnera, který tyto ideály naplní.

Když se na emoční prožívání partnerských vztahů podíváme z hlediska psychologické praxe, nemůžeme popřít, že se v ní s prožíváním, které označujeme jako zamilovanost, setkáváme. Zpravidla

22

červen–červenec 2021

se objevuje na začátku vztahu a přináší silné emoční prožitky, pocity silné vazby, vzájemného naladění a vysoké angažovanosti. Být zamilovaný je krásné a je určitě dobré to v životě zažít. Zároveň ale platí, že při zamilovanosti jde víc o naše touhy a očekávání, která si do druhého člověka promítáme. Nevidíme ho takového, jaký skutečně je, ale jenom svoji představu o něm. Proto je tento stav pro nás tak silný a lákavý. Tato projekce ale netrvá dlouho a obvykle do roka a do dne se k nám skrze tuto naši projekci dostane i realita. Začneme více vnímat druhého takového, jaký skutečně je. Právě v takové chvíli se řada vztahů rozpadá, protože zjišťujeme, že náš partner je jiný, než jsme si ho v naší projekci-zamilovanosti představovali.

Zamilovanost není špatně, jen to ještě není skutečný vztah. Je to jen vztah mezi námi a naší představou. Skutečný vztah začíná tehdy, kdy tato představa pomine.

To, co označujeme slovem láska, tedy silný a osobní mezilidský vztah, který probíhá na všech rovinách osobnosti člověka – emoční, rozumové, existenciální, duchovní i tělesné – má trochu jiné rysy, než s jakými se setkáváme u zamilovanosti. Láska je zpravidla daleko méně nápadná než zamilovanost, a to proto, že vychází více z reality života než z fantazie a snění. Může se zdát fádnější a obyčejnější než zamilovanost, ale má tu výhodu, že je reálná, a tím pádem i skutečnější a hlubší, i když se to na první pohled nezdá. Dalším rozdílem je, že zamilovanost je na začátku obvykle nejsilnější a postupně ubývá, zatímco láska může s časem naopak růst a prohlubovat se.

Bývá to nádherný pohled na starší manžele, kteří dokázali vzájemný vztah lásky a úcty rozvinout a jimž životní nesnáze vztah lásky nezahubily, ale naopak prohloubily.

Budiž ale řečeno, že láska jako vztah se nerozvíjí sama, a má-li být opravdu živým vztahem, potřebuje péči, tak jako všechny ostatní vztahy. Nechci opakovat různé rady, jak pečovat o vztah, máme jich kolem sebe dost a dost. Spíš bych zmínil otázku, která tolik nezaznívá, ale pro prožitek vztahu je důležitá. Ve vztahu Já–Ty jsou důležité oba póly, nejde tedy jenom o péči o druhého, ale také o péči o sebe. Ta otázka zní: Co potřebuji pro to, aby se mi ve vztahu dařilo dobře? Případně: Co tomu brání? A do třetice: A jak to můžu partnerovi sdělit?

Odpovědi mohou přinést chuť a motivaci pro rozvíjení a oživení partnerského vztahu.

■

John R. W. Stott

NakopniTo Podcast určený hledajícím „Mnoho mladých lidí je dnes součástí digitálního národa a v tu chvíli nejde o nic jiného než o nalezení cesty tam, kde jsou lidé, kteří neznají Krista.

Pavel šel do Athén, my musíme na web…“

BULLETIN CÍRKVE BRATRSKÉ

Reflexe k 100. výročí narození významného teologa a jednoho z vůdců britského i světového evangelikálního hnutí a osobního kaplana královny Alžběty II.

Rozhovor o misii v kyberprostoru s Alešem Navrátilem

06 | 07 | 2021

E-MISIE

iNform Rozhovor s Alešem Navrátilem o misii v kyberprostoru

NAKOPNITO

V

březnu jste odstartovali YouTube kanál a podcast NakopniTo. Jak jste se k tomu dostali a na koho tím cílíte?

Podnětů bylo několik. Jeden z nás měl dříve pořad na Instagramu, kde komentoval filmy, seriály a PC hry z křesťanského pohledu. Chtěli jsme ale jít více do šířky, být tu pro větší záběr lidí. A když přišla pandemie, tak to ještě akcelerovalo touhu dosáhnout k lidem. A to jde právě jedině přes online prostředí. Navíc mnoho

Několik epizod je už venku. Co jste zatím prozkoumali a kam chcete tematicky mířit do budoucna?

Zatím jsme se dotkli témat naděje, smyslu života, pandemie či duchovního světa. Více jsme zaostřili na home office a výuku dětí doma. Lidé zápasí v těchto oblastech a je zde potřeba povzbuzení i naděje. Do budoucna bychom rádi drželi široký záběr – od věcí, které řeší celá společnost, po zápasy konkrétních skupin. Také chceme čerpat témata právě od diváků, abychom se co

mladých lidí je dnes součástí digitálního národa, a v tu chvíli nejde vlastně o nic jiného než o cestu tam, kde jsou lidé, kteří neznají Krista. Pavel šel do Athén, my musíme na web.

Právě proto je podcast určen především hledajícím. Nejde o biblická zamyšlení, ale o inspirativní otevření různých témat. Ty dotahujeme k Bohu, ale tak, aby mohla nakopnout přemýšlení lidí a ideálně vést k dalším rozhovorům. Proto také plánujeme live streamy, jeden už proběhl v květnu. Jedním dechem bychom ale rádi dodali, že je to i pro všechny věřící, kteří zjistí, že se některé z témat týká jejich blízkých – můžou jim tu epizodu poslat a otevřít s nimi sami rozhovory.

nejvíc trefovali do toho, co lidé řeší. A protože to má být inspirativní, tak chceme zachovat 10minutovou délku, možná budeme i zkracovat.

O YouTube kanály a podcasty dnes není nouze.

Inspirovaly vás některé?

Určitě nás ovlivnilo mnoho zdrojů, ať vědomě, nebo nevědomě. Do live streamu nás nakopl kanál Etika mezi světy od Petra Kadlece. Petr jde nádherně vstříc lidem a snaží se s nimi budovat vztahy, být tu pro ně.

Také kanál Vaška Andrše ze Šumperku a jeho Q&A. Ze sekulárního prostředí pak Good Mythical Morning, což je takové denní review všeho možného. Je u nich ale vidět síla ranní rutiny. My máme kapacitu na jednu

epizodu týdně, a proto chceme vše nakopnout v pondělí ráno.

Když se rozhlédneme napříč církví, vidíme velký pohyb směrem k online prostředí. Myslíte si, že současná situace pomohla křesťanům, aby si více uvědomili možnosti internetu?

Ano i ne. Určitě rozšířila obzory a myšlení těch, kdo tvoří obsah. Ať už jde o bohoslužby, skupinky, podcasty. Obsah se posunul od záznamu na stránkách sborů k dostupnosti na YouTube. Jeden bratr se vrhl do live streamů a nedávno si uvědomil, že se vlastně stal kyber-misionářem. To jsou široké obzory. A jsou důležité, protože jak už zaznělo, lidé se stále více stávají digitálními domorodci, to znamená, že se do digitálního světa už narodili.

Otázka ale visí nad tím, do jaké míry si obecně jako křesťané uvědomujeme sílu těchto médií. Do jisté míry se to dá možná poznat podle toho, kolik lidí podpoří online projekty sboru na svých sociálních sítích.

Když jsme začali podcast NakopniTo, tak to jeden z nás riskl a poslal pozvání na facebookovou stránku podcastu všem svým přátelům. Instantně tak zasáhl přes 500 lidí a několik desítek pozvání přijalo. Stejně tak se na to dá podívat i optikou oslovování lidí. Před pandemií bylo možné oslovit evangeliem lidi na ulici. Člověk jich mohl zvládnout pár desítek za měsíc. Ono to ale jde i přes YT či Instagram, jen se na vás člověk dívá skrze obrazovku.

Výzva je ale v navázání osobního vztahu, protože nám nejde o tvorbu dalšího obsahu pro konzumenty.

Je mnoho lidí, kteří budou rádi konzumovat duchovní stravu, ale jen o tom přece křesťanství není.

Křesťanství má nést evangelium ztraceným lidem, aby i oni chtěli jít za Bohem a žít pro něj. To je antikonzumní. Proto chceme dělat i live streamy a vytvářet diskuzní prostředí. A na to pak navazovat, jak situace dovolí, a posouvat to dál. A to je ale pak už záležitost celého sboru, nejen dvou lidí na YouTube.

Takže ano, mnohým z nás pandemie otevřela oči pro možnosti internetu, ale je pořád kam růst, abychom to viděli jako příležitost pro všechny členy společenství, nejen pro ty, kdo si sedli před kameru.

MISIE ROZHLASEM

červen–červenec 2021 NOVINKY V RÁDIU 7 Má-li člověk k dispozici nejen audio, ale i vizuální podnět, vnímání a zpracování obrazové části zabere v mozku 70 % kapacity. O to zajímavější (a větší výzva) je dostávat k příjemci zprávu pouze v audio podobě. Že je to ovšem varianta více než vítaná, ukazují poslední měsíce, kdy rapidně narostly počty vznikajících podcastů.

A tak je rádio znovu v kurzu; byť myšlenka šíření dobré zprávy přes rozhlasové vlny spatřila světlo světa už před více než 60 lety. (Stál za ní tehdy Američan Paul Freed, na jehož průkopnickou práci dnes navazuje celosvětový projekt Trans World Radia.) Rádio 7, jehož redakce sídlí v Brně, je součástí této největší rozhlasové sítě světa.

Už bezmála dva roky připravujeme v redakci náplň pro české vysílání, které běží 24/7. (Předtím jsme od sklonku roku 2005 vysílali společně se slovenskou redakcí.) A stále je o čem mluvit, na co upozorňovat, stále je co stavět do centra pozornosti či přinášet na světlo. Naším základním snem je udělat zprávu evangelia co nejpřístupnější všem.

V případě rádia to u nás stále ještě znamená být dostupný na „obyčejných“ přijímačích. FM frekvence jsou ovšem zároveň hluboce nedostatkovým zbožím – a to není otázka jen několika posledních let.

Na lepší časy se blýská díky projektu digitálního rozhlasového vysílání DAB. To lze zachytit na DAB rozhlasovém přijímači kdekoliv v dosahu vysílače – podobně jako u běžného rádia. Přijímač digitálního vysílání má dnes podobu třeba malého přenosného přístroje nebo autorádia.

Konečně by se naplnil náš sen a Rádio 7 by bylo možné naladit třeba při cestě do zaměstnání nebo v koloně na dálnici.

V posledních několika letech u nás začalo DAB vysílání nabírat dech, jeho signál pokrývá většinu území ČR, a tak je výzva na světě.

Od počátku roku se tedy v redakci intenzivně zabýváme myšlenkou přechodu na DAB (doposud je Rádio 7 k zachycení přes internet – potažmo chytrý mobil – a přes satelit). Dočkáme se? Třeba se o tom už brzy dočtete znovu na stránkách Brány.

■

LUCIE ENDLICHEROVÁ

připravila REDAKCE ČASOPISU BRÁNA

redaktorka Rádia 7, TWR-CZ

REFLEXE

iNform Sto let od narození a deset let od úmrtí

STÁLE AKTUÁLNÍ ODKAZ JOHNA STOTTA

D

nešní křesťanské církve žijí v době velkých společenských, kulturních a hodnotových změn.

Bývá připomínáno, že žijeme v období, kdy se mění paradigmata filozofická, ekonomická, etická, politická a mnohá další. Ne všechny změny jsou špatné, ale celkový rapidní vývoj v myšlení i v praktickém životě přináší mnoho zmatků a mnohé se zdá chaotické. Není divu, že narůstá vliv populistů, extrémistů a všelijakých rádoby spasitelů.

Také v široce rozvětveném křesťanstvu probíhá hledání dalších cest. Žel, objevují se také všelijaké zkratky a extrémy. V některých církvích Ameriky a Afriky decimuje křesťanskou víru teologie prosperity, jinde se ze řetězu utrhly emoce a jinde se zase křesťanství stává dogmatickou pevností, která odrazuje svým tvrdým a nemilosrdným zákonictvím. V Evropě se rozšířila skepse a řada církví je likvidována odmítnutím autority Písma a přizpůsobením se světu. V dnešní době lidé získávají informace prostřednictvím internetu a sociálních sítí, kde se problematické důrazy šíří rychleji než ty, které odpovídají poctivému a duchovnímu výkladu Bible.

Mezi mnohými křesťany upadá znalost Božího slova, mizí osobní zbožnost a věrnost v následování Krista.

Anglikánský teolog Jedním z lidí, kteří výrazně vstoupili do řešení těchto problémů a obnovy globální církve, byl anglikánský pastor a teolog John R. W. Stott. Vyrostl v rodině londýnského chirurga a s maminkou a dvěma sestrami navštěvoval londýnský sbor All Souls Church, ve kterém se později stal rektorem. Tiché a hluboké obrácení Johna Stotta nastalo v jeho sedmnácti letech, kdy pod vlivem kázání vedoucího mládežnických křesťanských letních táborů Erica Nashe odevzdal svůj život Ježíš Kristu.

John vzal své duchovní znovuzrození velmi vážně a brzy se stal jedním z mladých vedoucích ve studentském hnutí. Připravoval biblické programy a osobně svědčil o Kristu dalším studentům. Po ukončení střední školy šel studovat do Cambridge teologii a francouzštinu. V roce 1945 byl ordinován v anglikánské církvi a nastoupil jako druhý kazatel právě v All Souls Church.

JOHN ROBERT WALMSLEY STOTT 27. 4. 1921 — 27. 7. 2011 Brzy po nenadálé smrti rektora v roce 1950 byl ještě coby mladý pracovník jmenován vedoucím sboru. Vedl jej až do roku 1975, kdy jeho služba přesáhla hranice Londýna i Británie a vstoupila do dalších světadílů. Stal se emeritním rektorem a zůstal jím až do své smrti.

Obdržel mimořádná uznání John Stott ve svém mládí dvakrát začal rozvíjet vztah s děvčetem. Z obou těchto raných známostí sešlo a Stott se nikdy neoženil. Pociťovanou samotu mu vynahrazovala hluboká láska k Bohu a mnohá přátelství s muži i ženami po celém světě. Stott se cele odevzdal své službě. Královna Alžběta II. ho jmenovala svým kaplanem v roce 1959. Později ho časopis Times zařadil mezi sto nejvlivnějších lidí světa a ke konci svého života dostal od královny vysoký Řád britského impéria.

Byl nositelem celé řady čestných doktorátů.

červen–červenec 2021 Kazatel a evangelista John Stott se stal vyhledávaným kazatelem, evangelistou a učitelem teologie ve všech světadílech. Sloužil přes hranice křesťanských denominací. Stal se známým pro svůj brilantní a přesný výklad Písma. Jeho ponor do Písma svatého a schopnost srozumitelně z něj mnohé vyjádřit se staly pro mnohé požehnáním.

Oslovoval studenty, pastory i teology. Během svého života napsal přes padesát knih a stovky článků. Stal se hlavním autorem Lausannského závazku (1974) a ovlivnil i druhý kongres lausannského hnutí v Manile (1989). Ve Velké Británii založil Evangelikální anglikánský kongres a v Londýně Institut pro soudobé křesťanství. V mnoha částech světa začal být považován za představitele nového moderního evangelikalismu.

John Stott nevytvářel žádné nové učení. Šlo mu o návrat k biblickému křesťanství, z nějž mnohé obnovila reformace. Považoval se za konzervativního teologa a zároveň se snažil být radikálním učedníkem Ježíše Krista. To, co zvěstoval a vyučoval, také žil.

V letošním roce Stottova výročí se v mnoha částech světa konají vzpomínková shromáždění i odborná sympozia. Tisíce lidí vyjadřují vděčnost za jeho vyučování a zvěstování, ale zároveň připomínají jeho charakter a příkladný život. Stott působil na druhé nejen svou přesnou prací s Biblí, ale také svou laskavou a pokornou osobností.

Peníze z milionových nákladů jeho knih byly vloženy do organizace Langham Partnership, která opatřuje teologické knihy pro pastory a teology v Africe, Latinské Americe, Asii a východní Evropě. Dalším krokem byla podpora doktorandského studia teologů, aby došlo ke zvýšení úrovně teologických škol. Stottova organizace například financovala první africký komentář k Bibli, který psali sami afričtí teologové. Podobný komentář brzy vyjde pro střední a východní Evropu.

Stott zůstával v dialogu s různými proudy křesťanství. Za evangelikální hnutí už před mnoha lety vedl dialog s římskokatolickou církví.

Ctil autoritu Božího slova

Pamatoval na ekologii

K jeho zásadním důrazům patřilo uznání a podtržení inspirace a autority Božího slova. K textu Písma měl nesmírnou úctu.

Vyučoval takzvané dvojí naslouchání – je třeba věrně naslouchat Božímu slovu, ale zároveň také naslouchat těm, se kterými se setkáváme. Bez tohoto dvojího naslouchání nemůže být skutečná evangelizace. Evangelium musí být oblečeno do určitého kulturního hávu, aby bylo srozumitelné. Křesťan musí naslouchat Bohu a zároveň světu. Křesťanské kázání chápe Stott jako budování mostů ze světa Bible do našeho světa.

John Stott velmi pomohl k rozvoji křesťanského hnutí pro ochranu přírody. Z Bible mu bylo jasné, že člověk dostal zodpovědnost za zemi, aby na ní hospodařil a moudře se o ni staral. Pán Bůh se nás jednou bude ptát, co jsme udělali se zemí, kterou nám svěřil. V roce 1983 Stott asistoval u vzniku organizace A Rocha (portugalsky „skála“), která je zaměřena na ochranu přírody a má své pobočky v mnoha zemích světa včetně naší země. John Stott vyučoval a sám žil jednoduchý životní styl. Pro jeho osobu byla typická pokora, skromnost a služba druhým. Křesťanská etika pro něj nebyla pouhým apendixem křesťanského učení, ale výraz následování. Nikdy se nechtěl smířit s povrchností, a proto podporoval rozvoj teologického myšlení.

Spojil misii a diakonii Jiným Stottovým důrazem bylo propojení evangelizace a sociální akce. Misie pro něj vždy byla záležitostí zvěstování evangelia a praktické diakonie. Tento jeho důraz se nelíbil některým fundamentalistickým křesťanům, kteří podceňovali sociální službu a dávali důraz pouze na proklamaci. Mnozí ve světovém evangelikálním hnutí se dali přesvědčit a začali rozvíjet teologii misie v její zvěstné rovině a zároveň v praktické službě. John Stott byl velmi zaměřen na službu v zemích třetího světa. Velmi těžce nesl problémy sociální nerovnosti a také povrchnosti duchovní služby.

Před deseti lety byl Stott povolán ke svému Pánu, kterého tolik miloval. Jeho odkaz ale nese ovoce dál prostřednictvím knih a také prostřednictvím mnoha následovníků v různých částech světa. Do vedení Langham Partnership si jako svého nástupce vybral starozákoníka a misiologa Christophera Wrighta.

■ PAVEL ČERNÝ foto Kirean Dodds

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE květen 2021 / online

▪ Předordinační rozhovory Rada vedla předordinační rozhovor s Lukášem Skalou, který byl Odborem pro vzdělávání doporučen k ordinaci. Bratr je vikářem ve sboru v Táboře a pracuje pro stanici ve Veselí nad Lužnicí. Vikariát absolvoval při svém civilním zaměstnání. Sbor v Táboře má o bratra zájem jako o dalšího kazatele. Rada doporučuje Lukáše Skalu k ordinaci za kazatele Církve bratrské.

Rada vedla předordinační rozhovor s Liborem Neumanem, o jehož doporučení k ordinaci Odbor pro vzdělávání nerozhodl a předal konečné rozhodnutí Radě.

Bratr je vikářem ve sboru v Poděbradech.

Rada rozhodla, že projeví-li některý sbor o bratra Libora Neumana zájem, souhlasí s ordinací za kazatele Církve bratrské a doporučí ho Konferenci.

E-PASTORÁLKA Ve čtvrtek 24. června 2021 v 9.00 se opět uskuteční už čtvrtá online pastorálka přes aplikaci Zoom. Při minulém setkání jsme společně diskutovali téma jednoty a rozdělení v církvi. V červnu opět vyslechneme úvodní slovo, pak zprávy z Rady a nakonec se rozdělíme do diskusních skupin, které se velmi osvědčily. Celocírkevní e-pastorálky budou pokračovat po prázdninách.

SOUČINNOST DOROSTU A MLÁDEŽE Vedení odborů dorostu a mládeže začalo během jara společně řešit větší vzájemnou propojenost, zejména s ohledem na otázku přechodu dorostenců do mládeže. Za tímto účelem byl vedoucím dorostů a mládeží zaslán dotazník mapující reálnou situaci na sborech a dosavadní dobré i špatné zkušenosti. Záměrem je poskytnout sborům materiál obsahující konkrétní doporučení pro vedoucí, rodiče a vedení sboru, aby práce dorostu a mládeže na sborech fungovala v přirozené součinnosti a návaznosti.

▪ Jakub Ptáček novým správcem Sboru CB v Kutné Hoře Rada vzala na vědomí, že Jakub Ptáček byl 18. 4. 2021 zvolen za kazatele – správce sboru v Kutné Hoře.

▪ Administrace sborů CB Rada jmenovala Martina Legáta administrátorem sboru CB v Hradci Králové od 1. 11. 2021 a bratra Bronislava Matulíka administrátorem sboru CB v Praze 1 – Soukenická od 1. 9. 2021.

▪ Prodloužení mandátů seniorů Rada potvrdila automatické prodloužení mandátů seniorů na základě Lex covid pro Petra Geldnera (od dubna, nejdéle do konce června 2021) a Martina Legáta (zpětně jen za leden – navazující volba proběhla v únoru).

ZPRÁVY

iNform

Mgr. ROMAN TOUŠEK kazatel Církve bratrské, tel. 776 677 154

METANOIA II

→

Už čtvrtým rokem pomáhá vězňům a propuštěným svým způsobem unikátní projekt, který pomocí financí získaných z církevních restitucí, sbírek a od dobrovolných dárců pomáhá propuštěným s mnohdy nelehkými prvními kroky na svobodě. Nejde přitom o nějaké „dávání peněz vězňům“. Za klienta vždy jedná mentor, odborník z organizace, která za poskytnuté prostředky přebírá odpovědnost, doprovází klienta a dále s ním pracuje na tom, aby se mohl bezproblémově zařadit do společnosti. Projekt tak propojuje církev a pomáhající organizace.

červen–červenec 2021

Hned v začátku provázal svou činnost s Mezi­ národním vězeňským společenstvím, z. s., které pracuje ve více než 120 státech světa, a také úzce spolupracuje například s Vězeňskou duchovenskou péčí, z. s., s níž se třeba aktivně zapojil do pomoci věznicím v době covidových opatření. Projekt získal v roce 2018 Cenu ministra spravedlnosti. Hlavní inspirací k jeho vytvoření byl jeden z klíčových úkolů VSČR – totiž hledat cesty, jak s pomocí církví a dalších organizací pomoci v postpenitenciární péči o propuštěné. Vedoucím impulsem pak byl zájem ředitele strážské věznice plk. Mgr. Ladislava Blahníka řešit danou problematiku, který tento úkol zadal kaplanovi věznice. A tak ve spolupráci mnoha odborníků zapálených pro věc vznikl zmíněný systém sociální a mentorské pomoci propuštěným.

Jako poděkování těm, kteří stáli za vznikem projektu, všem dárcům i mentorům, se už po čtvrté konala tradičně druhou květnovou neděli ve Sboru Církve bratrské v Liberci zvláštní bohoslužba na téma Změna je možná, na níž hlavními aktéry nebyli jen kazatel a členové sboru, ale rovněž celá řada hostů z řad bývalých vězňů-klientů. Během vystoupení zazněla mimo jiné některá významná fakta o pomoci věnované z prostředků projektu. S těmi seznámila účastníky bohoslužby ředitelka Mezi­národního vězeňského společenství Gabriela Kabátová, která zdůraznila, že projekt sám pomáhá odsouzeným už v celé řadě věznic a každoročně se zabývá 70 žádostmi o hmotnou pomoc. Jen Církev bratrská projektu věnovala celkem více než 850 tisíc korun.

O vzájemné spolupráci, která spolehlivě funguje i v době covidových opatření, zase promluvila Mgr. Kamila Kubelková-Rychlá z Komunitního domu Dismas. Spolu s ní přišel poděkovat i jeden z klientů Dismase. Jeho prostá slova díků za první pomoc po výstupu z vězení, jež na závěr setkání zazněla, byla příjemným rozloučením, příležitostí k zamyšlení i povzbuzením do budoucna pro všechny, kterých se problematika vězeňství nějak dotýká. Programem bohoslužby provázel jeden z aktérů projektu kaplan Martin Škoda.

■ MARTIN ŠKODA

▪ Hlasování o setrvání kazatele Bedřicha Smoly ve Sboru CB Vsetín-Maják Rada vzala na vědomí výsledek hlasování členů o setrvání ve 12. roce služby kazatele Bedřicha Smoly ve sboru Vsetín-Maják ze dne 18. 4. 2021. Bratr bude i nadále pokračovat ve sboru jako správce.

▪ Nový západočeský senior Rada byla informována a vzala na vědomí, že kazatel Miroslav Pavlíček byl zvolen seniorem Západočeského seniorátu se zahájením od 1. 5. 2021.

▪ Celocírkevní bohoslužby a večery modliteb a chval Rada rozhodla, že pravidelné celocírkevní nedělní bohoslužby už nebudou od června organizovány. Pokračování zajistí nová Rada, která vytipuje čtyři mimořádné bohoslužby mimo neděle. Ke sledování bude pozvána také CB na Slovensku.

Večer chval a modliteb v červnu už nebude. Tyto večery ale budou i nadále zachovány v zimním období. Nová Rada stanoví příští termíny od listopadu. Současně vytvoří pracovní skupinu pro jejich přípravu a organizaci.

▪ Pověření ke kaplanské službě v AČR Na základě žádosti Jana Valeše ml. jej Rada pověřila k výkonu kaplanské služby v AČR od 4. 5. 2021.

▪ GDPR Rada pověřila ředitelku kanceláře, aby do červnového jednání Rady zprostředkovala cenovou nabídku odborné firmy zabývající se aplikací GDPR, která zahrne analýzu stávajících procesů, návrh jejich aktualizace a zavedení nezbytných nových procesů v průběhu tří let, dále přípravu metodik a školení pro sbory, případně dalších zařízení, jejichž je CB zřizovatelem.

EKUMENA

iNform

červen–červenec 2021 EKUMENICKÁ SPOLUPRÁCE PŘI ČESKO-NĚMECKÉ ONLINE BOHOSLUŽBĚ Ani pandemická situace neodradila německé pořadatele třetího ekumenického Kirchentagu od uspořádání pestrého programu pro účastníky, tentokrát v online prostoru a s biblickým tématem z Markova evangelia „Jděte se podívat“. Česká ekumena se do programu zapojila spoluprací Ekumenické rady církví (ERC) a České biskupské konference (ČBK) při projektu česko-německé bohoslužby online. Tato bohoslužba byla sloužena a přenášena v sobotu 15. května 2021 ze dvou míst – z římskokatolického kostela sv. Jiljí v Nymburce a z evangelického kostela v Kelsterbachu u Frankfurtu nad Mohanem. Vysluhovali ji zástupci Českobratrské církve evangelické, Římskokatolické církve, Církve československé husitské, Evangelické církve augsburského vyznání, Církve bratrské, evangelické Friedensgemeinde a Křesťanského společenství v Nymburce. Po bohoslužbě mohli účastníci přejít do virtuální kavárny (prostřednictvím aplikace wonder.me) a zapojit se do už zcela neformální konverzace s dalšími věřícími.

Děkujeme všem, kteří se na uskutečnění tohoto projektu podíleli, za osobní nasazení každého jednoho člověka, za společné modlitby i za finanční podporu Česko-německého fondu budoucnosti.

Přímý přenos česko-německé bohoslužby (www.ekumenickarada.cz/kirchentag) či další programy 3. ekumenického Kirchentagu (www.oekt.de) jsou dostupné na webu k přehrání ze záznamu.

VERONIKA MATĚJKOVÁ Vedoucí českého přípravného týmu pro 3. ekumenický Kirchentag

SMÍŘENÍ NA BÍLÉ HOŘE V sobotu 8. 5. 2021 proběhla na Bílé hoře v Praze Iniciativa smíření, při které na 60 katolických kněží a 60 protestantských pastorů učinilo společnou deklaraci smíření.

V loňském roce jsme si připomínali 400. výročí bitvy na Bílé hoře, která zásadním způsobem ovlivnila dějiny českých zemí. Je připomínána jako událost, která připravila národ o politickou i náboženskou svobodu a umožnila nadvládu Habsburků.

Před Bílou horou bylo v českých zemích 80 % obyvatelstva evangelického vyznání, po bitvě však nastala násilná rekatolizace. Dosud z této násilné změny vyznání zůstávala patrná bolest a hořkost.

Právě proto organizátoři Iniciativy smíření zvolili formu deklarace, ve které si katolíci a protestanti navzájem odpouštějí násilí a křivdy, kterých se v dějinách obě strany dopustily, a zavazují se ke vzájemné úctě a přátelství, a to i přes některé trvající věroučné rozdíly.

Celá akce se konala s podporou biskupa Václava Malého a mnoha představitelů protestantských cír­ kví. Osobní účastí a požehnáním přispěli také emeritní biskup František Radkovský a emeritní předseda Ekumenické rady církví Pavel Černý. Celý průběh setkání byl v přímém přenosu vysílán televizí Noe, kde je možné zhlédnout záznam. https://iniciativasmireni2020.cz

Číslo 06–07/2021, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 20. 6. 2021 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

INSPIRACE

O kráse s Janem Amosem Komenským

NEVIDÍ-LI KDO KRÁSY V SVĚTĚ, MÁLO VIDÍ text JAN HÁBL

K

omenský vidí krásu především v přirozenosti, v přirozeném světě, v přírodě, natuře. Natura má schopnost oslovovat a utvářet náturu člověka. „Ne bez příčiny svět řeckým jazykem kosmos, tj. krásný; a latinským mundus, tj. čistý, nazván jest. Nebo všecko v něm krásné, čisté, libé a spanilé jest a krásu viditelnou neviditelného Boha maluje.“ Božský původ činí stvořený svět pozoru-hodný.

Pozorovatel je divákem, jemuž je dáno žasnout. Dívat se a divit se. Skutečnost sama hovoří skrze svou velkolepost, půvab a harmonii o božském rozvrhu a moudrém řízení. Člověk je doslova zván, aby vstoupil jako herec na jeviště divadla světa a účastnil se příběhu napsaného autorem-stvořitelem. Jde o to hrát svou roli dobře, pravdivě a krásně.

Bylo by ale chybou vyvozovat, že vznešenost tvorstva vedla Komenského k romantizaci lidské povahy. V dochovaném výtahu z druhé knihy Divadla píše Komenský o „porušení, zavedení a zamotání člověka a všechněch věcí jeho, na duši i na těle“. Krása i ošklivost mají zvláštní moc. Kdo se jich často dotýká nebo účastní, toho proměňují.

S člověkem a krásou je to tedy složité. Vypadá to, že krása má objektivní i subjektivní rozměr. Umíme ji vnímat, umíme ji obdivovat – i když každý jinak.

Zahlédneme-li krásný východ slunce nebo vodopád, neubráníme se úžasu. Moderní relativista řekne, že výrok „toto je krásné“ vypovídá pouze o našich subjektivních pocitech, které nemají s objektivní skutečností nic společného. Komenský neznal

KRÁSA I OŠKLIVOST MAJÍ ZVLÁŠTNÍ MOC.

takový subjektivismus. Je dědicem tradice, která vnímala krásu jako skutečnou, reálnou, objektivní, popravdě na člověku nezávislou. Krása je krásná o sobě.

Vodopád by byl krásný, i kdybych to – já, subjekt – nedokázal ocenit. Je krásný nejen v mé hlavě, ale skutečně. „Nevidí-li kdo té krásy v světě, ten málo vidí,“ říká Komenský jednoznačně.

Fascinující navíc je, že kromě vnímání či oceňování umíme krásu také tvořit, a to opět krásu skutečnou. Dech beroucí,

pravdivou, silnou, dojemnou, originální – ať už jde o hudbu, poezii, architekturu, sochu či malbu. Ale – „ach, jaká bída“, vzdychá Komenský – umíme ji též kazit, znetvořit, vyprodukovat hnus, ošklivost, ohavnost, šerednost, a to opět objektivně.

Umíme tvořit krásu, která proměňuje všechny zúčastněné k lepšímu, povznáší, naplňuje, rozradostňuje... Ale též tvoříme ohyzdnosti, které kazí a korumpují oči, mysl, srdce i charakter. Stručně řečeno, jakkoli se asi vždy budeme lišit v našem subjektivním vnímání, některé věci jsou skutečně krásné a jiné skutečně ošklivé. Že si nevíme rady s definicí, nepřekvapuje, vzhledem k povaze krásy.

S Platonem, Aristotelem i Komenským tušíme, že je-li co krásné, je to nesnadné, protože krása má určitá pravidla, řád, harmonii, proporci, míru – ať už v barvě, rytmu nebo tvaru – a ty je potřeba správně vystihnout. Ale pojem krásy jako takový je nám hádankou. Protože krása je božská, jak říká Komenský, není v lidských silách ji definovat. Je-li božská, není divu, že se vymyká jakémukoli exaktnímu výměru.

Jak také vystihnout krásu o sobě, všechny její varianty, podoby a tváře? „Všechny krásy světa“, jak praví básník. Neumíme ji vystihnout v její celistvosti, a přece – když se nám zjeví v nějakém konkrétním ztělesnění – jako žena, oř nebo Ferrari – poznáme ji. Dokonce ji rozeznáme od kýče, to jest od její falešné náhražky. Pravé umění tedy začíná úžasem a pokorou před majestátem krásy, který společně s dobrem a pravdou tvoří triádu Božích atributů.

■

2021 červen–červenec

23

REPORTÁŽ

JSME ŠAFRÁN!

text PAVLA LIOLIASOVÁ foto ARCHIV MÍSTNÍ MÍSTNÍM

Je první květnový čtvrtek, teploty se ještě rozhodně jarním neblíží a na zahradě pražské Invalidovny sedí kolem stolu v kroužku členové iniciativy Místní místním. Ta se v hlavním městě snaží pomáhat lidem bez domova a v nouzi.

P

ostupně mě zdraví kývnutím hlavy a úsměvem. „To je Marie, Miki, Jirka a Jakub,“ představuje je zakladatelka iniciativy Místní místním Ester Pacltová. V Invalidovně mají pravidelná setkání, kde domlouvají další plány. Organizace začala fungovat v roce 2019 a i do jejích aktivit zasáhla pandemie

Feantsa

koronaviru. Iniciativa se ale nastalé situaci přizpůsobila a teď její členové vymýšlejí, jak zase Místní místním posunout. „Momentálně řešíme, jestli nás zaregistrovat jako nějakou sociální službu,“ vysvětluje mi Ester. Na schůzku proto dorazil i jeden ze zakladatelů, Jakub. Ten se momentálně přímo aktivně nezapojuje,

INFOBLOK

Organizace Místní místním pracuje podle základů Evropské federace národních organizací pracujících s bezdomovci, tzv. Feantsa. Jejím cílem je zabránit chudobě a sociálnímu vyloučení lidí ohrožených bezdomovectvím nebo těch, kdo už v něm žijí, případně je zmírnit pomocí povzbuzování a usnadňování spolupráce mezi všemi relevantními aktéry bojujícími s bezdomovectvím.

24

červen–červenec 2021

pomáhá ale Ester právě s procesními věcmi a směřováním celé organizace. „Jestli se dá něco doporučit, tak zaregistrovat se jako ambulantní sociální rehabilitace,“ radí mladý muž.

Počasí venkovním schůzkám nepřeje, po chvíli sezení mi začíná být trochu zima. Členové Místních jsou ale zvyklí – rozhodně mají víc vrstev oblečení, než jsem si vzala já. „Marie teď domlouvá spolupráce s dalšími podniky v rámci solidární sítě,“ přibližuje Ester Jakubovi další činnost organizace. Právě takzvaná solidární síť je jeden z prvních projektů, se kterým Místní místním přišli. Aktuálně nabízí patnáct pražských kaváren svým zákazníkům k objednávce voucher, díky kterému si pak na teplý nápoj a polévku můžou přijít lidé v nouzi nebo bez domova.

Jako jeden z vůbec prvních podniků se zapojila i kavárna Čekárna, která sídlí jen

pár kroků od Vyšehradu. „Rozhodli jsme se zapojit, protože nabízené služby už jsme lidem víceméně poskytovali i předtím,“ vysvětluje majitel Stanislav Hampl. „Myslím, že každá lokální kavárna by měla nabízet útočiště nejen pro lidi bez domova, ale například i pro seniory, kteří by měli vědět, že si zde zdarma mohou odskočit či dostat napít kohoutkové vody.

Takže jsme pak došli k tomu, že tuto skupinu jenom rozšíříme o lidi v nouzi a víc to dáme světu vědět. Navíc nám je celý projekt a jeho filozofie sympatická.“ Kavárna Stanislava Hampla, stejně jako další zapojené podniky, si tedy u vstupu umístila piktogram, který návštěvníky upozorňuje na možnost podpořit lidi v nouzi nebo bez domova právě koupí voucheru – žlutý lístek v různé hodnotě zákazníkům kavárna naúčtuje k objednávce. A za takový poukaz pak podnik může dát jídlo i nápoj potřebným. „Zájem je různý. Největší byl určitě ze začátku kampaně, teď během pandemie paradoxně tak velký není. Celkově si myslím, že se prodalo určitě přes 150 voucherů,“ odhaduje Stanislav Hampl.

Místní místním svou sociální sítí podniků navazují na iniciativu Le Carillon, která na stejném principu vznikla v roce 2015 v Paříži. Pak se postupně dostávala do dalších států v Evropě, USA a Kanady.

Místní místním jsou vůbec první iniciativou, která takovou síť vytvořila ve střední Evropě.

Aby umělci mohli tvořit Spolupráce s podniky ale není jedinou činností, kterou Místní místním dělají.

Po skončení schůzky mě Ester vede do budovy Invalidovny. Po strmém točitém schodišti se dostáváme do místnosti, kterou organizace nedávno dostala jako kancelář. Ta je aktuálně zároveň zkušebnou, výtvarným ateliérem, bazarem i počítačovou kavárnou. Místní místním se totiž také snaží zaměřovat na umělce v komunitě lidí bez domova a nabídnout jim prostor pro jejich vlastní tvorbu.

V zadní části místnosti mi Ester ukazuje různé barvy, papíry a štětce a z polic také

vytahuje už hotové obrazy. „Teď děláme na plátěných taškách,“ vysvětluje mi dobrovolník Miki. „Sháněli jsme různé návrhy od umělců a ty tady tiskneme na plátěné tašky, které budeme prodávat,“ popisuje.

On sám také kontaktuje umělce, aby jim znovu možnost využít zázemí kanceláře připomněl. Organizace chce do budoucna připravovat koncerty nebo přednášky právě pro lidi a od lidí v nouzi nebo bez domova. Pár akcí už si vyzkoušeli loni. „Lidé bez domova se s námi cítí narovno. Člověk se baví s druhým, co stojí vedle něj, a neřeší, kdo to je. A to dělá hodně.

I veřejnost při takové příležitosti zjistí, že lidé bez domova nemají dvě hlavy,“ myslí si dobrovolník Jirka. Sám si zkušeností s bezdomovectvím prošel a teď se snaží lidem v takové situaci pomáhat.

Celá kancelář ještě voní dřevem po nově položené podlaze a na členech Místních je vidět hrdost na prostor, který zájemcům nabízí.

Pandemii navzdory Loňské jaro a začátek pandemie koronaviru se projevil i na fungování organizace. Slibně se rozjíždějící spolupráce s podniky najednou ze dne na den přestala a členové hledali další řešení, protože lidé bez domova a v nouzi se v době velkých nařízení velmi rychle stali zranitelnými. S heslem „Azyl není all inclusive“ proto Místní místním organizovali sbírku jídla pro lidi bez

domova, domluvili se se zavřenými kavárnami, které vařily pro azylové domy jídlo nebo pro potřebné připravovaly bagety. Teď na jaře organizace sbírala mobilní telefony. „Sešlo se nám jich 150, už jsme je rozdali,“ dodává nadšeně Ester Pacltová.

Organizace je aktuálně financovaná z darů jednotlivců, nadací nebo grantů. „Máme peníze na provoz, ale ne na lidi,“ vysvětluje zakladatelka. Právě možnost získat podporu i od státu je jeden z důvodů, proč teď přemýšlí nad registrací celé iniciativy do systému sociálních služeb. Také ale doufá, že aktuální situace a rozvolňování umožní zase bližší setkávání. Protože přesně proto celá iniciativa funguje – pro lidi.

■

2021 červen–červenec

25

PROFESE

S DUŠÍ HOUSLÍ JE TO JAKO U ČLOVĚKA připravila EVA ČEJCHANOVÁ foto AUTORKA

V

racení hlasu hudebním nástrojům je víc kumšt než řemeslo. Šlo ti to od začátku?

První countryové housle jsem sehnal od nějaké babičky za pár set korun. Nechtěla je. Odřel jsem z nich povrch a natřel jsem je lodním lakem. Totálně přestaly hrát.

Protože to byl lak, který se hodil na podlahu, ne rezonanční šelak – a housle se nesmí uzavřít, na ně se dává jen šelak.

Učil jsem se za pochodu. Ale tohle bylo snad jediné, co se opravdu nepovedlo.

Dnes už je to jinak. Na ty nástroje hraju a snažím se porozumět jejich duši – co jim pomůže, co vytáhne zvuk. Někdy jsou to silnější nebo slabší struny, někdy vylehčení uvnitř, změny žebrování, seřízení, jiné kobylky… změní se několik detailů a nástroj se rozehraje.

Mají nástroje duši?

Mají, duše nástroje vytváří zvuk. Houslím a smyčcovým nástrojům se říká dušové, protože mají uvnitř postavenou duši – je to spojnice mezi horní a dolní deskou. Ta se musí nainstalovat do přesného místa, protože když není na svém místě, tak je to jako v člověku – corpus tam je, ale jako celek to moc nefunguje. Tak si lidé dneska žijí, že ani nevědí, že mají nesmrtelnou duši, a když není na správném místě – je hříchem nějak porušená nebo pokřivená, třeba drogami nebo okultismem –, tak jde do pekla. Duše ze správného – toho nejlepšího rezonančního místa rezonuje a horní deska přenáší veškerý tón na spodní desku, takže hraje kompletně celý nástroj. Na houslích se to někdy nepozná,

26

červen–červenec 2021

dokud se nehraje ve velkém sále, v divadle nebo v kostele. Dobrý nástroj, dobře seřízený a rozehraný, nazvučí i takový prostor.

Mají i „duši“ ve smyslu „co kus to charakter“?

Ano, i nedušové nástroje, třeba kytary, mají „duši“ – každá kytara se hodí pro jiný typ hry. Třeba když vezmu do ruky novou kytaru, není rozehraná. Když do ní budu tlouct, může v pravém slova smyslu ochraptět a její zvuk se může zničit.

Někdy dostanu do ruky kytaru „worship“ – na chvály, protože má nádherně dlouhý

tón, který v ní doznívá třeba deset vteřin, a může hrát bez komba, bez efektů, bez chorusu. Hodí se na to.

Firma postaví deset nástrojů ze stejného materiálu, stejným postupem, ale každý kus je jiný – od vynikajících až po méně dobré. Když po mě ZUŠ chtěla, abych jim vybral kytaru, tak mi v obchodě postavili do řady deset stejných yamah a prodavač-kytarista měl kyselý úsměv, protože jsem jim vybral to nejlepší, co na krámě měli, a to ostatní jsem jim tam nechal. Do některých kytar nevidím, ale na dálku cítím a vidím z kresby dřeva, že tahle bude dobrá

JAN VAJSAR (1961) Když mi bylo asi patnáct let, přišli pro mě kamarádi z kapely a přesedlal jsem z houslí na mandolínu. V té době nebylo možné sehnat dobře znějící nástroj. Našli jsme nějakou portugalku, ale když jsem z amerických nahrávek odposlouchával techniku, zjistil jsem, že to na ni nejde hrát. A nebyl nikdo, kdo by mi ji seřídil. Tak jsem srovnal krk, vyrobil kobylku, ladění, dopiloval pražce… S kytarou to bylo podobné. Od místního truhláře, který dodnes staví kytary, jsem si jednu koupil a taky jsem si ji dodělal, aby na ní šly hrát skluzy, odtrhy, vázané tóny.

Snažili jsme se také okopírovat první americká trsátka, která se objevila na trhu. Pilovali jsme na nich rádiusy, vyráběli jsme je z čehokoliv – ten vývoj začal metodou pokus-omyl a trvá dodnes. Pořádné trsátko se tehdy v krámě koupit nedalo. (Dnes jsou nejdražší trsátka Bluechip na trhu asi za 800 korun.) Není to zbytečná věc – má zajistit, aby nehrály jen struny, ale celý nástroj. Aby hrálo dřevo.

Za totality se nedaly sehnat plány amerických nástrojů. Určitou cestou bylo zakoupení kitu – stavebnice s plánem. Tak už kolem roku 1980 začaly vznikat v Čechách zdařilé kopie mandolín a banj Gibson a kytar ovation. Dnes čeští stavitelé naopak hudební nástroje úspěšně vyvážejí do USA.

– zvuk je v tom schovaný, syrový, zastřený, ale když se na ni bude dva měsíce hrát, vyletí ven. Tohle bude vynikající sólový nástroj, tahle bude dobrá na doprovod…

A nástroji nezbývá než přijmout postavení v kapele, tu danost, kterou má.

Těžko budu chtít po banju, aby bylo schované někde vzadu, protože bude udávat tempo, tvořit rytmus, napětí. Když banjistovi upadne jeden tón, je to slyšet.

Když upadne tón kytaristovi, nikdo si toho nevšimne. Když upadne tón prvním houslím, tak tu tragédii dirigent nepřežije, u druhých houslí se to schová a u třetích se na to zapomene. Každý nástroj má

něco do sebe. Na cvičení techniky a rychlé sběhy si vezmu polomasiv se strunami nízko seřízenými, protože mi to na něm půjde rychleji. Když budu hrát přesně na nahrávku, tak si vezmu masiv, který nádherně zní a je na něm odlišen každý tón, jako když se sypou perličky, ale prozradí také každou moji chybu.

Srovnal jsi nástroje s lidmi.

Musí se i nástroje učit hrát?

Nástroje z masivu – třeba indický nebo brazilský palisandr na luby a záda a smrk sitka na vrchní desku – chytí první čtvrtrok aktivního používání ducha hudby, která se

na ně hraje. Začnou zpívat. A horní deska může zvukově vyrůst o 10 až 20 procent nahoru. Dneska se ale materiál hodně kombinuje jako polomasiv – z překližky jsou boky a záda a masiv je jen horní deska. Ale ta tomu dává ten hlavní zvuk.

I tady vidím podobu nástrojů a lidí.

Třeba když se dlouho nebo jen účelově modlím, nejdu přímo k Pánu a není tam ten samozřejmý kontakt. Stejně tak housle – když je necháš rok dva na skříni, tak takzvaně ohluchnou. A když pak teče do bot a měl bych je vytáhnout a jít s nimi zahrát někam na svatbu, tak nebudou hrát. A je potřeba několik hodin hry, než se znovu rozezpívají.

Dodnes nikdo přesně neřekl, jak je to možné, ale zvuk ve dřevě dokáže přeskupit i molekuly. Stradivarky zkoušeli chemicky, rentgenově, na CT, udělali přesné kopie – a nehrálo to. Protože v 16.–17. století rostlo vlivem „malé doby ledové“ dřevo velmi pomalu, bylo zahuštěné a mělo v sobě spoustu minerálů a silic – a to dříví zpívalo jinak, než když se dnes uřízne rychle rostoucí smrk. Takže se speciálně vybírá alpský smrk ze severních stran Alp, dřevo, které roste ve velmi těžkých podmínkách.

Tam je také paralela k život – někdo má jeden problém za druhým, trápí ho nemoci, ale přitom následuje Pána velmi poctivě. Celkové vyznění jeho života pak je skvělé. Takový člověk může ukázat svoje zjizvené desky života a říct o tom, jak ho Pán nesl. Rychle rostoucí dřevo skončí na stavbě jako podlážka na lešení, nemá tu hodnotu.

V jakém stavu jsou kytary, které k tobě lidé nosí? A jak vypadá proces jejich obnovy?

To nejmenší je, když si někdo koupí nový nástroj z Číny a neví si s ním rady. Má nultý pražec milimetr vysoko, nedokáže to umáčknout a je potřeba kompletně seřídit dohmat, výztuhu krku, kobylku, nastavit to nebo vyměnit struny, protože jsou lidé, kteří si nedovedou udělat základní 2021 červen–červenec

→

27

PROFESE

servis. Číňané už to umí postavit docela dobře, ale dokud kusům, které chrlí po tisících, člověk nedá několik hodin lásky, tak to nehraje, jak má, děti to neumáčknou a zprotiví si hru ještě před začátkem cvičení.

Někdy mi lidé nosí nástroje v totálně dezolátním stavu. Do některých už nemá smysl investovat, jiné mají hodnotu. A někdy jde o bezcenné nástroje, které ale mají svůj příběh. Nedávno přišla moje kamarádka, která se v patnácti letech rozhodla pro Ježíše a rodiče tomu doma nepřáli. S tou kytarou vystudovala střední a pak i vyšší zdravotní školu, doprovázela ji, dodávala jí sílu. Když šly na internátě holky pařit, ona zůstávala na pokoji a hrála pro Pána. Tu kytaru jsem opravil zadarmo. Zvukově to není tak cenný nástroj, ale má příběh a duši.

Je dost časté, že žákovské nástroje nemají hodnotu a nevyplatí se je opravovat, opravy sotva profinancují nářadí a dílnu. Často to dělám jen tak „na Boží oplátku“, zdarma nebo za materiál. Pro rodiny, které na opravu nemají, pro studenty. A pak přijde někdo, kdo to dorovná.

Většinou to Bůh nějakým způsobem vrátí.

Můj tatínek říkával: „Co jsme rozdali, to nám nechybělo.“ To je tvoje odměna – spokojení zákazníci?

Vždycky se nejvíc těším na zvuk, co z toho vyleze, když ten nástroj vzkřísím.

Co všechno z něho dokážu vytáhnout.

Kolikrát se mi stalo, že sem přišel majitel a svůj nástroj podle zvuku nepoznal.

Někdy dokonce ani podle vzhledu.

Jaký největší klenot ti prošel rukama?

To je tahle kytara, kopie Martin D28 – postavil mi ji syn, když jsem měl loni rakovinu. Stavěl ji s láskou a modlitbou, abych si na ni mohl ještě hrát. Nedá se prodat. Na vinětě uvnitř je napsáno „Štěpán Vajsar pro taťku, rok 2020“. V Čechách už se vyplatí dělat jen mistrovské nástroje pro lidi, kteří vědí, co chtějí koupit. Protože jen materiál na takovou kytaru stojí 10–20 tisíc podle kvality. Pak je na tom

28

červen–červenec 2021

ještě 100 až 150 hodin práce podle pracnosti a složitosti výroby. Kdybych chtěl koupit adekvátní, stejně postavenou americkou náhradu téhle kytary, tak bych za ni na českém trhu v základní verzi dal asi 75 tisíc. Říkáš až 150 hodin. Nikde tam není proces schnutí?

Správně už by dřevo mělo být zmrtvělé.

Dneska se to dělá tak, že se vezme dřevo, dá se sušit jako pro nábytek do sušicích pecí a pak se z toho rovnou dělají nástroje. Ale správně by dříví mělo navlhnout – vyschnout – navlhnout – vyschnout – zmrznout – ohřát se. Houslař Vávra už dvacet let sušil dřevo pro svého syna a ten zas už teď suší dřevo pro toho svého. Ví, že on z toho už housle stavět nebude.

Na to dnes nikdo nemá čas. Jenže když dřevo není zmrtvělé, tak nástroj přijede do Evropy, natáhne si vodu a zkroutí se.

To jsou nejčastější vady, kdy mi to přinesou s tím, že jim na tom drnčí struny, že to nehraje. Stačí, aby měli kytaru v místnosti, kde se nesuší prádlo ani nevaří, jen se tam dýchá, a stejně vlhkost prostředí stačí – kytara si natáhne vodu, deska spadne dovnitř, kobylka se dostane níž, je potřeba ji zvedat nebo předělávat krk a už to prostě nehraje.

Nebo patka krku, která je skoro 100 mm vysoká – uvnitř je trámec, který má podélně a příčně lepené dřevo. U drahých kytar má celý trámec příčně lepené dřevo ze stejného materiálu, aby sesychalo stejně, až nástroj začne pracovat. Dřevo nikdy není úplně zmrtvělé, ale může být natolik, aby nesbíralo vodu zvenku. Je to jako s křesťanem, který se dostane do světa a nenasaje jeho prostředí, protože už tomu hříchu a světu zemřel. Když se sotva obrácený křesťan dostane do hříšného prostředí, tak ho natáhne jako houba a pravděpodobněbude procházet velkým pokušením nebo znovu začne hřešit.

OPRAVÁŘ HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ Opravář hudebních nástrojů seřizuje nové nástroje pro individuální využití, slepuje a zaceluje jejich zlomené nebo poškozené části a nahrazuje ty, které už nejdou opravit. Část náhradních dílů vyrábí nebo jemně dopracovává. Dodává nástroji finální vizuální úpravu a opravený nástroj testuje a ladí do konkrétní tóniny.

Potřebují nástroje často transplantaci?

Vyrábíš potřebné díly?

Je to dost časté. Díly se nevyplatí vyrábět, vyměňují se jako na autě. Je spousta dobrých dodavatelů, třeba díly na banja, dobra – už víme, kde máme kupovat. Horší je to se dřevem, když je nutné je slepit. Ale jako byla doba kamenná, tak je teď doba lepidel, takže spousta věcí se vyřeší tím.

Třeba vpůli roztržená kobylka, která neunesla tlak šesti strun – zhruba 70 kil. Už máme vyzkoušené, že se to dá kompletně vylít lepidly, vystružit a dát nové kolíčky.

Používá se k tomu spousta nářadí. Přilepím i uraženou hlavu. A pak garantuji, že jestli to praskne, tak jinde než v mém lepeném spoji. Když praskne kytara po létech, tak se dá hodně věcí opravit. Vyříznout, nahradit, vyfrézovat, vložit, namořit…

Nejcennější na kytaře je zvuk. Zvuková hodnota je k nezaplacení. Jako kytaristé jsme šli po zvuku nahrávek akustické

kytary Tonyho Rice Martin d-28, která se stavěla ještě před válkou. Hrál na ni americký kytarista Clarence White, který zahynul při autohavárii. Tony si pro ni přišel k Whiteovým a koupil ji za jakoukoliv cenu, protože věděl, co kupuje. Pak na ni hrál 40 let. Měla speciálně zvětšený otvor, který se na kopiích znovu začíná dělat, protože to trochu jinak zní. Staví se z podobných materiálů a všichni se snaží toho zvuku dosáhnout. Je to takový etalon, ke kterému se všichni chtějí přiblížit.

Nejblíž výsledku je firma Santa Cruz, ale její nástroje u nás stojí čtvrt milionu. Jsou to takové kytarové stradivárky.

Máš absolutní sluch?

Ne, ale není to potřeba. Trefuji se na půl tónu, na tón – a ještě tak, že vezmu spodní E, zazpívám si ho sám pro sebe, protože vím, že můžu jen na spodní D. Je to jen na ověření, pak to dolaďuji. Je potřeba mít

vztah ke dřevu – a ten se vytváří v průběhu let. Člověk s tím sroste. Dnes už jsem ve stavu, že přijdu do krámu, podívám se na štos kytar, jak je to dříví rostlé, a vidím, že tahle bude hrát. Podívám se na polotovar desky – dřeva, poklepu na ni… dám si ji stranou, pak jich vyzkouším deset, ale stejně koupím tu první.

U Collingse, který je v současnosti nejlepším výrobcem kytar v Americe, je jeden šedesátiletý stavitel, který nedělá nic jiného než vrchní desky a jejich žebrování. Pověsí si ji na dva prsty, ťuká si do ní a ví, co z ní vyleze. A žebra malými dlátíčky a hoblíčky dobírá tak, aby mu hrála přesně už ta samotná deska. Ladí ji do určitého tónu. A tento chlap je z té firmy neprodejný, takovou tam má hodnotu. Ostatní úkony mohou dělat truhláři, zaučení laici.

V každé takové firmě je nějaký člověk, který už podle dřeva ví, jak bude nástroj znít. Jsou to navrstvené roky zkušeností. Ideální je, když umí i hrát. I můj syn vystudoval obor kytaráře a musel se naučit solidně hrát, aby nějak zvukově s tím dřevem cítil. Když byl člověk jen korpus, Bůh mu vdechl duši. Takže v sobě máme tvořivost, představivost. V tom jsme mu podobným obrazem.Vdechnout duši hromádce dřeva je velmi podobné.

Co je pro kytaru horší – když člověk neumí pořádně hrát, nebo když ke kytaře nemá vztah?

Vždycky je to o vztahu. Taky nejsem profesionální kytarista. Tón musí bavit.

Když si člověk tón vlastní kytary zamiluje, tak ho vyhledává. Pak s ní sedí jako seděl král David hodiny a hodiny na pastvinách. Klidně se třemi čtyřmi akordy.

Kytara není složitý nástroj, muzikantský základ může obsáhnout i úplný začátečník za několik týdnů – a pak už si muziku nosí v batohu s sebou. Jsou ale taky mistři oboru, kteří hrají technicky a zvukově neskutečné a nehratelné věci. O tom všem je kytara.

■

2021 červen–červenec

29

RODINA

BŮH JE DOBRÝ PASTÝŘ podle autentického vyprávění manželského páru z CB napsala EVA ČEJCHANOVÁ ilustrační foto PIXABAY a ARCHIV

Začínala noc. Stáli tam, u tátovy postele, všichni čtyři a Karolíně se neodbytně vracela myšlenka: „Je to nachystané.

Tohle jsi Bože, zorganizoval Ty. Slyšel jsi moji modlitbu.“ Máma ani nikdo jiný z Karolíniny rodiny dneska do nemocnice přijet nemohli. Tak tam byli sami – se svojí vírou a s Bohem. Jen oni čtyři – Kara, Honza a jejich dvě dospívající děti. Mohli se modlit.

S

mámou by to nešlo. Slovo „víra“ a cokoli, co s ní nějak souviselo, bylo v Karolínině původní rodině slyšeno nerado. Rodiče byli tvrdí ateisté a jejich manželství mělo do ideálu daleko.

Když manželé neposlouchají Boha, je to vždycky komplikovanější. Přesto to nikdy nevzdali, nerozvedli se. Od té doby, co tátovi začaly neurologické problémy a začal chátrat, uplynulo pět let. Klobouk dolů, že se o něj máma celou tu dobu starala. Je to měsíc, co si navíc zlomil krček v kyčli. Teď je po operaci a se zápalem plic na LDN.

Kara se rozhlédla po své vlastní rodině a rozlila se v ní vděčnost. S Honzou jsou pětadvacet let a pořád se mají rádi. Přitom to celé začalo jako docela velká šílenost. Bylo jí jednadvacet, když ho potkala – v policejním autě. Oba byli ve službě. „Děti, a jak

30

červen–červenec 2021

dlouho se znáte, že se chcete brát?“ položil tehdy zdraví nebezpečnou otázku jeden z rodičů. Tři měsíce. Viděli se celkem čtyřikrát a měli jasno. Kdyby dneska s tímhle přišla dcera – a že za chvíli bude mít ten věk – Kara by čelila infarktu. Jí samotné se ale tímto setkáním radikálně změnil život.

Sbalila si věci a odešla od rodičů. Nechala za sebou mnohá traumata z dětství, přestěhovala se o tři kraje dál, aby jí policie – věrna heslu „pomáhat a chránit“ – dala práci, manžela a skrze něj i víru v Boha.

I když se rodičům podařilo usmlouvat do svatby celý rok, nic se na tom, co mladí cítili hned na prvním rande, nezměnilo.

Křest měli za sedm let. Společný. Byla to Boží cesta, nečekaná, nezasloužená, obdivuhodná, mnohdy poučná i náročná, ale krásná. I krize byly. Ale slovo „domov“ pro ni dostalo nový význam – přístav bezpečí, kam se ráda vrací; vztahy, ve kterých

si rozumí a jsou schopní se na čemkoli domluvit, protože vidí svět podobně; prožívání víry, které mají s manželem sladěné. Je úžasné vidět, jak se dvě rozdílné individuality – jako rýže sesypaná s čočkou – doplňují do celku, ve kterém vládne pohoda. U vztahu je důležité, že člověk životem nejde sám.

Teď tu stojí se svými dětmi, ve společné modlitbě za umírajícího dědečka. Jsou zajedno. I to je dar, že s nimi děti ještě pořád – rok co rok – chtějí trávit dovolené, že nedávají přednost kamarádům. A když pak chodí po horách a povídají si, vytahují se věci, na které přes rok není čas. Jsou to vzácné chvíle. Jako teď tahle.

Atmosféra v místnosti byla plná zvláštního pokoje. To ty modlitby, říkal si Honza. Bůh je tu s námi. Vnímal klidnou

PASTORACE

Jak budovat manželství na víře v Boha

přítomnost svých dětí a byl na ně hrdý. I v téhle zvláštní chvíli jsou vyrovnané, zodpovědné, pevné – ve víře i v postojích. Ke křtu dozrály dřív než jejich rodiče. A to Honza s nadsázkou, ale rád říkal, že je věřící snad od tří let. Boží přítomnost v jeho životě byla díky krásnému manželství a aktivní víře jeho vlastních rodičů neoddiskutovatelná. Jen dlouho nevnímal křest jako něco zásadního. To až po třicítce vidí, že je to Boží pečeť v duchovním světě.

Děti a nemocnice. Na chvíli se mu to znovu spojilo a vyvolalo vzpomínky na intenzivní pocity štěstí. Když přišel na svět syn, a pak i dcerka. Byl u porodů a bylo to náročné – prožíval „hormonální změny“ a přibral deset kilo. Těšil se na děti a na život s nimi, a i teď při pohledu zpátky je za všechny ty roky rád. Trávili spolu hodně času, četli obrázkovou Bibli, každý den všichni jako rodina otevírali i končili modlitbou. Sportovali, závodili… Z rodičovského přerostl jejich vztah do přátelského. Je skvělé být tátou. A vztah manželský přátelským zůstal. To, že se mají s Karou rádi, se za ta léta ještě prohloubilo. Nic lepšího mě nemohlo potkat, shrnul si pro sebe. „Ale všechno, Bože, všechno stojí na tom, jestli máme rádi Tebe. A jestli máme rádi lidi. Tak to po nás chceš a není to Tvůj rozmar, je to klíč, který nám dáváš do rukou.“ Jak málo těch dospívajících v mládeži, kterou vede, odpoví na otázku „Co po tobě Bůh chce?“ prostou větou „Abych ho měl rád“… To láska dává Bohu prostor urovnat konflikty, když už k nim dojde – obrušuje hrany, přenastavuje pohledy, dovysvětluje. Honíme se za nepodstatnými věcmi, stavíme na špatných základech – a pak ten život v církvích podle toho vypadá. Jak moc se na dětech pozná, v jakém prostředí vyrůstají, jaký vztah mají jejich rodiče, ví Honza moc dobře ze své pedagogické praxe…

Jejich rodina se na nich odráží. Rodina, která je tvořena vztahem mezi rodiči. „Bože děkuji Ti za tu moji.“

Táta, tchán, dědeček… doprovázen modlitbou víry Božích dětí ze své vlastní rodiny druhý den dopoledne tento svět opustil. „Ježíši, ti, co rozebírali střechu, aby před Tebe položili svého blízkého, taky byli čtyři. Taky byli zajedno. Zachránil jsi ho, protože jsi viděl jejich víru. Věříme Ti, že se v tátově poslední hodině pro záchranu jeho duše přiznáš i k té naší.“ ■

JANA MATULÍKOVÁ, pastorační asistentka Sboru CB v Praze 1 a vězeňská kaplanka

Lidé věřící i nevěřící uzavírají sňatky. V loňském roce jich podle statistického úřadu celkově bylo kvůli karanténním opatřením méně, ale přesto v některých měsících svatby oproti běžnému průměru dokonce přibyly. Sňatkem to ale pouze začíná.

Společný život je někdy složitý, lidé vstupují do manželství s ideály, které občas narazí na nečekanou realitu. Někteří se ale přesto sžijí rychleji, jinde to trvá. A žel se stane i to, že se soužití nepodaří vůbec a lidé se rozejdou. Berou-li se křesťané, často se připomíná známý verš, že „nit trojitá se teprv nepřetrhne“, tedy že Bůh dodá vztahu stabilitu a pevnost. Asi si ale všichni vzpomeneme na manželství, která uzavřeli věřící lidé, ovšem nezúčastnění pozorovatelé by to zřejmě ani nepoznali.

Lidé, kteří do svého vztahu pouštějí Boha, mají přece jen něco navíc. A to naději, že na starosti (ani na radosti) nejsou sami, že je tu „pomoc v soužení vždy hotová“. To není málo. K Někomu se vztahujeme, Někoho respektujeme, Někomu důvěřujeme. To může pomoci řešit i mnohé neřešitelné, když budou obě strany chtít. Jenomže někdy ani tohle oboustranné chtění nestačí. Myslím totiž, že mezi manželstvím křesťanským a nekřesťanským, vlastně až na ty bonusy, tolik rozdílů není.

Ani křesťan si totiž nemůže vzít jakoukoli křesťanku. Chce to víc. Partneři si musí lidsky rozumět, mít alespoň nějaké společné zájmy, podobný náhled na život, podobné priority, podobný vztah ke službě v církvi, zkrátka musí si být přiměření. Tohle ale platí pro každý vztah. Ti i ti se musí naučit komunikovat, občas ustupovat, pomáhat si, a především si odpouštět, protože ubližovat si asi budeme všichni opakovaně, záměrně i nechtěně. Křesťanská víra je tady pouze nástavba. Dokud jsme v těle na zemi, budeme si muset přiznat, že dobré manželství není především výsledkem toho, že se vezmou dva věřící, ale spíše toho, že se vezmou dva charakterní lidé. A pokud ta charakternost vychází z toho, že bereme svou víru vážně, pak budou muži milovat své ženy, jako Kristus miloval církev, a ženy budou ctít a respektovat své muže.

Vyhledat si partnera v církvi je bezpečné, přece jen je tam větší naděje, že pro Boží bázeň budeme chtít budovat vztah zodpovědně. Církev také velmi správně připravuje snoubence na společný život, protože Bible nám říká: „Manželství ať mají všichni v úctě.“ To je velký závazek. Není to soukromá věc každého páru, jak žije. Patříme-li Kristu a do Boží rodiny, naši sousedé to zřejmě vědí, a protože kupodivu všichni, i ateisté, taky vědí, jak by se křesťané měli chovat, je na nás, abychom to pokud možno dobře zvládli. Příprava tomu může napomoci, protože alespoň některé základní dovednosti naučí. Manželské páry, které přípravy vedou, už mají mnoho životních zkušeností, a není třeba učit se vlastními chybami.

A co mně připadá vlastně nejzásadnější: můžeme se jeden za druhého a spolu modlit. Mluvit se svatým Bohem, který dává celému našemu životu smysl. Proto si myslím, že křesťanská manželství mají šanci a lidé v nich můžou nacházet i obyčejné lidské štěstí. →

2021 červen–červenec

31

RODINA

ÚCTA JE ALFA A OMEGA podle autentického vyprávění manželského páru z CB napsala EVA ČEJCHANOVÁ ilustrační foto PIXABAY a ARCHIV

A co když jo – co když se fakt všecko změní? Co když o ni přijdu? Jedna malá bulka… Pavel si naplno uvědomil, co pro něj Blanka znamená. Jak moc mu na ní záleží – a kolik by toho mohl ztratit.

B

ože, děkuju, že když přijdu domů utahanej, že mám klid, že doma nemusím válčit. Neumím si představit, že bych musel… Musí to být strašně těžké, žít tak, jak občas vidí kolem sebe i v církvi – ta bolavá manželství lidí, kteří spolu dlouhodobě nevycházejí. I když se ani oni konfliktům nevyhnou, doma mají klid. Jenže teď může být všechno jinak.

Těch třiadvacet let, co jsou spolu, strašně rychle uteklo. Posledních jedenáct prožili s Kristem. Blanka uvěřila o pár týdnů dřív než on. Má víc temperamentu. Když se jí něco nelíbilo, dovedla to dát najevo a Pavel to pak cítil jako nespravedlnost. Ale pokaždé si to dovedli vyříkat. Pavel je víc kliďas. Má věci, přes které nejede vlak, a pak ty ostatní, kvůli kterým se nemá smysl hádat. Ostatně – nikdy se moc hádat neuměl. Byl v tom tak nešikovný, že pokaždé, když se o to pokusil, se Blanka rozesmála a bylo po akci. Jo,

32

červen–červenec 2021

humor – ten mnohokrát přehodil výhybku zpátky do pohody.

Je zvláštní, jak citlivý radar mají pro hranici, na které už začíná nepokoj, děti.

Bezpečně ho vycítí i v jemných odstínech.

Možná proto, že vidí rozdíl mezi vztahy, jaké mezi sebou mají prarodiče z obou stran, a jaký mají jejich vlastní rodiče.

Jak obě babičky dědy shazují, a jak se máma s tátou k sobě chovají s respektem. Je zásadní v tomto nepokoji nezůstávat dlouho.

Rozuměli si vždycky, ale i tak se s prostorem pro Krista, který mu v manželství a rodině nechali, hodně změnilo. Mluví spolu o duchovních věcech, baví se o tom, co koho zaujalo, jsou tu jeden pro druhého v situacích, kdy je to potřeba – a že je to často, protože Blanka prožívá někdy i měsíce bolestí kvůli handicapu kotníku. Žijí víru před svými dětmi. Když malou bolelo bříško, nechodila si k rodičům pro prášek, ale… „bříško, pomodlit“.

„Nejsme svatí, Bože, víš to nejlíp, ale Ty jsi uprostřed nás – a to naše manželství naplňuje. Nedopusť, aby skončilo.“

Taky s tím zápasí, pomyslela si Blanka, když viděla Pavla, jak se ještě víc ztišil. Když si tu bulku nahmatala, taky ji to ten první den dost rozhodilo. Člověk si najednou uvědomí svou smrtelnost a všechno, co s tím souvisí…

Paradoxně první, co nejvíc řešila, bylo finanční zajištění rodiny. Teprve pak přišla bolest z možné ztráty toho, co žije.

Můžu o to přijít, můžu odejít a všechno tady nechat. Manžela a dvě děti. Copak syn, ten už je dospělej, ale dcera je ještě malá… A co Pavel?

Pavel… vzpomínky se začaly vynořovat. „Blani, nejsem tvůj nepřítel,“ říkal jí vždycky, když se kvůli něčemu dostávala do varu, pevně ji objal a nechal ji, ať si do něj chvíli zabuší. Fungovalo to. Vždycky

PSYCHOLOGIE se v jeho náruči zklidnila. Cítila se tam v bezpečí. Nenech nad svým hněvem zapadnout slunce, tak to je.

Bylo jí s Pavlem dobře. Představa, že spolu budou dva týdny na dovolené, jí vždycky byla velmi příjemná. Dovedli spolu fungovat, i když si v sobě do vztahu nesla jako základní nastavení nedůvěru k partnerovi. Bylo to mámino dědictví – předala jí ho podvědomě, ale o to zakořeněnější bylo. Blanka si vybavuje dobu asi tři měsíce po English campu. Už tehdy jim Bůh dal nadpřirozenou cestou prožít nové stádium odevzdání se – tam mohla ta zadní vrátka, která si celá léta nechávala pro případ, že by se na ni Pavel vykašlal – definitivně zavřít. A přišla důvěra, které předtím nebyla schopna.

Před pěti lety před ni pak na jiné akci, kam jeli jako vedoucí mládeže, Bůh postavil to svoje „Cti otce svého i matku svou“ … a nešlo se tomu vyhnout. Odpustila jim už dřív, v míře, v jaké toho byla schopna, ale tady stála před nutností vyznat svůj hřích. Cti otce svého i matku svou… Byl to další zlom v jejím vlastním manželství, protože jí umožnil přijmout svého muže jako autoritu.

Znovu si uvědomila, v jak hezkém vztahu žije. A nemůže se ani poklepat na rameno, jak je dobrá, protože to není její zásluha. Prostě si s Pavlem sedli. Zapadli do sebe povahami a zbytek během těch let obrousili. Jenom jedno věděla už úplně na začátku: nikdy se svým mužem nebude mluvit sprostě a oslovovat ho hanlivě „můj starej“ ani nijak jinak. Na základě toho, co viděla doma, věděla, že tuhle hranici nesmí nikdy, NIKDY překročit – že tohle se nesmí stát, protože úcta je v manželství alfa a omega.

Ježíš pak tohle její přesvědčení povýšil do jiných dimenzí – její muž se jí stal nejlepším přítelem, za kterým může přijít s čímkoli a ví, že ji neodsoudí, nezbagatelizuje, co prožívá, nikdy to proti ní nezneužije. „Pane, děkuju Ti za naše manželství, za jeho minulost i za jeho budoucnost.

Důvěřuji Ti.“

Tři věci, bez kterých se manželství obejde DAGMAR A JAKUB GÜTTNEROVI

Jsou věci, bez kterých se manželství neobejde… a věci, které se jen tak tváří. Takže bez čeho se manželství obejde?

Bez vyřešených konfliktů. Konflikty jsou prý ničivé – jenže jen ty, které nic nevyřeší. Konflikt samotný je zdravý – partneři potřebují otevřeně sdílet své názory, potřeby i stížnosti. Když si kritiku nosím uvnitř a jen utrousím „Jak chceš, miláčku“ nebo „Mně to je jedno“, neotevřu tomu druhému svůj svět, nemůžeme hledat kompromis (jakkoli bolestivý) ani usilovat o smysluplné změny. Zdravě řešený konflikt nebývá vždy příjemný, ale obrušuje nás, abychom do sebe lépe zapadli.

Profesor Gottman, který už desítky let analyzuje detaily chování stovek párů, navíc zjistil, že ve vztazích je 69 % konfliktů „neřešitelných“ – manželé se na stejné téma hádají celé roky (a někdy i desetiletí). Většinou se jedná o hluboké životní hodnoty: Jaký máme postoj k penězům? Životní sny? Touhu sloužit Bohu? Opravdu velké rozdíly se mění jen velmi pomalu a musíme s nimi žít. I apoštol Pavel varoval, že nemáme vstupovat do svazku s někým, kdo nesdílí tu nejdůležitější hodnotu – naši víru.

Bez kompatibility. Leckdo doufá, že najde partnera, který se k němu hodí jako druhý dílek skládačky. Průzkum dr. Hudsona ale ukázal, že mezi spokojenými a nespokojenými páry žádné rozdíly v úrovni kompatibility nejsou. Hudson říká, že „kompatibilita“ spíš znamená schopnost se domluvit – umět během hádky říct „Na tom něco je…“ nebo „Moment, jak to myslíš?“ či „Asi jsem to neřekl přesně“. A jestli to připomíná biblickou pokoru, tak to není náhoda – vždyť manželství je obrazem Božího vztahu k nám a pokory Pána Ježíše!

Bez cíle. Existují krásná manželství plná lásky mezi partnery a úžasné péče o děti, která jsou uzavřená ve svém malém království mimo ten ošklivý svět venku a mají se skvěle. Manželství bez nějakého většího cíle fungovat může. Teolog Dietrich Bonhoeffer ve svých dopisech z vězení ale napsal text, kterým se uzavírá i poslední setkání kurzu Manželských večerů: „Manželství je víc než vaše vzájemná láska. (…)

Vaše láska vyhlíží jen nebe svého štěstí, ale v manželství jste postaveni do pozice zodpovědnosti vůči světu a lidstvu. Vaše láska patří jen vám, ale manželství je víc než osobní záležitost – je to institut a služba lidstvu.“ Kéž by naše manželství nebyla bez cíle, ale stala se pro mnoho lidí kolem nás útočištěm v nebezpečí, oázou v poušti a světlem na cestě k životu.

Na konci článku jsme nechali volné místo, abyste ušetřili čas čtení a mohli stihnout napsat svému partnerovi, jak jste rádi, že ho máte. Tak do toho – máte na to celou půlminutku…

■

2021 červen–červenec

33

PÍSMO

SAMUEL, NEBO DÉMON? ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Žena se ho zeptala: „Koho ti mám přivolat?“ Odvětil: „Přivolej mi Samuela.“ 1 Sam 28,11

K

ontext úvodního verše je situace, kdy král Saul v přestrojení navštívil ženu, která vyvolávala duchy zemřelých, a chtěl se setkat s duchem mrtvého proroka Samuele. Dle dalších veršů se setkání uskutečnilo. Dá se té scéně věřit, že se stala tak, jak je popsána? Skutečně žena mluvila s duchem proroka Samuele?

prof. PAVEL HOŠEK, Ph.D. (1974) kazatel CB a vedoucí katedry religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Zabývá se vztahem teologie a kultury.

Ve volných chvílích podniká se svou ženou Vierkou a dětmi Matějem, Hankou, Zuzankou a Johankou dobrodružné výpravy do přírody.

To je ta nejzákladnější otázka, nad kterou přemýšlí jak židovští, tak křesťanští vykladači tohoto textu. Samotné vyprávění totiž nedává jednoznačnou odpověď. Je možné, že vypravěč skutečně chce říct, že na scénu odkudsi z podsvětí přišel nedávno předtím zesnulý prorok Samuel. Mnozí vykladači se ale domnívají, že se ve skutečnosti jednalo o okultní jev, takže vůbec není na místě klást otázku, s kým nebo s čím se ta žena setkala a jestli to, co Saulovi tlumočila, byla pravda nebo ne. Vyvolávání duchů bylo v Božím lidu přísně zapovězené. Saul se do toho vůbec neměl pouštět, tím pádem není důvod zaposlouchávat se do toho, co mu věštkyně tlumočila.

V jedné verzi výkladu je to tedy lež od samého začátku, od identity přes slova až k závěrečnému proroctví? Máme to odmítnout jako blok?

Je to trochu složitější. Lidé, kteří mají zkušenosti s okultními jevy, se shodnou na tom, že jejich obsahem není jen lež a klam, většinou se jedná o směs lži a pravdy. Překvapivá „trefa“ ohledně neznámých okolností bývá přece důvod, proč lidé slova

34

červen–červenec 2021

nějaké věštkyně vůbec berou vážně. Už staří církevní otcové říkali, že tam, kde jsou ve hře temné síly, nemáme očekávat jen samý klam a samou lež. Bývá to naopak rafinovaně namíchaná směsice pravdy a lži.

Klíčem k hodnocení té zvláštní scény v jeskyni je její výsledek. Saul nejprve hledal Hospodina, ale Hospodin mlčel. Saul Boží mlčení neunesl a chtěl si vynutit odpověď. Proto se obrátil na čarodějnici. Přišel za ní v zoufalství a odešel v ještě hlubším zoufalství. Kdyby ten nadpřirozený úkaz, se kterým se setkal, byl od Boha, jistě by nezpůsobil prohloubení beznaděje. Saul odchází jako lidská troska, odnáší si s sebou zlověstnou věštbu, že zemře. A je to pravda, věštba se „naplní“. Jenže pozor, Saul skutečně zemře, ale vlastní rukou!

To on sám ze zoufalství naplnil neblahou věštbu.

Jakou cenu tedy má „pravdivost“ té předpovědi?

Jistým náznakem toho, že s tím nadpřirozeným výjevem něco není v pořádku, jsou podle některých vykladačů slova: „Už zítra budeš u mě.“ Svatý Boží služebník Samuel mohl těžko slibovat odpadlému králi, že se už zítra sejdou. Ta věta zřejmě prozrazuje, že Saul je ve skutečnosti klamán. Že je více a více poután zlými silami, které ho táhnou stále hlouběji.

Jednalo se tedy o démona?

Těžko říci, jak je to vyprávění přesně míněno.

Jasné je to, že Saul vědomě jednal proti Božímu příkazu. Dotazování se duchů zemřelých bylo v Izraeli přísně zakázáno. (Dt 18) Za pozornost stojí, že tento zákaz není nikde odůvodňován tím, že to nefunguje. Nikde se nedočteme, že by případný výsledek takovéhoto dotazování byl nutně nepravdivý. Božímu lidu je pouze řečeno, že má chodit po Hospodinových cestách a dotazování se duchů zemřelých s tím není slučitelné. To mimo

inzerce

PŘIJÍMACÍ ZKOUŠKY

jiné znamená, že pokud člověk tak jako Saul sejde z Boží cesty a vyhledává kontakt s okultními silami, nemůže počítat s Boží ochranou.

23. srpna 2021 www.ETSPraha.cz

Jako není v Bibli napsáno, že to nefunguje, není ani napsáno, proč je to zapovězeno. Takže proč?

Protože je to zrada vztahu založeného na důvěře. Důvěřovat Hospodinu znamená obracet se v nouzi na něj a ne na nějaké jiné duchovní veličiny, které by třeba také mohly pomoci.

Je to jako otočit se zády k Bohu. Saul zpočátku hledal Boží tvář, dotazoval se Hospodina, ale nepochodil, nebo ne dost rychle. Chtěl si tedy pomoct jinak, když Bůh mlčel. Tak šel za věštkyní.

Když na chvíli pomineme už zmíněné důsledky ve vztahu k Bohu, jaké důsledky má pro člověka takový kontakt s démony? Proč by to nikdo neměl zkoušet ani jednou?

Protože to riziko je příliš velké. Zahrávat si s okultními silami je velmi nebezpečné, to říkají dokonce i ti, kteří to dělají.

Je to nesmírně tenký led. Člověk může bezděky uvést do pohybu síly, které vůbec nebude mít pod kontrolou. Zákaz okultních praktik je ve skutečnosti projevem Boží ochrany.

Bůh jako každý milující rodič říká svým dětem „nedělejte to“, protože nechce, aby si ublížily. Bible to vyjadřuje tak, že člověk je v bezpečí, pokud chodí po Božích cestách. Pokud z nich sejde, nejen že zabloudí, ale může mít co dělat s lupiči a divou zvěří.

Vrátíme se na začátek – k té druhé variantě výkladu, totiž že vyvolaný duch byl skutečně Samuelův.

Proč si to někteří vykladači myslí?

V tom příběhu, tak jak je vyprávěn, není nikde jednoznačně řečeno, že následující epizodu je třeba chápat jako příklad zavrženíhodného spiritismu. Není tam natvrdo řečeno, že Samuel není Samuel. Saul v příběhu Samuela nevidí, spoléhá na to, co mu říká věštkyně. To od ní se dozvídá, jak ten duch vypadá a co říká. Někteří vykladači si myslí, že vypravěč příběhu má na mysli skutečného Samuela. Osobně se přikláním k názoru, že vlastně není důležité, co věštkyně viděla.

Stejně tak je jedno, co z toho, co mu řekla, byla pravda, a co ne. Asi jako když jde člověk ke kartářce. Saul za věštkyní neměl chodit. Přišel zoufalý, odešel ještě zoufalejší. Druhý den si sáhl na život. Nic dobrého se v té jeskyni nestalo.

Evangelikální teologický seminář - VOŠ akreditované studium: denní 3 roky, při zaměstnání 4 roky, titul DiS. možnost návazného ročního Bc. studia na vybraných VŠ další možnosti studia a nabídku kurzů najdete na www.ETSPraha.cz

|

PŘIJMEME VEDOUCÍ KANCELÁŘE

ZODPOVĚDNOSTI

Ano. Nikde jinde se o vyvolávání duchů nemluví, když pomineme opakovaná varování před touto praxí. Se vším, s čím by se chtěl věřící obracet na duchy zemřelých, se má s důvěrou obrátit na Hospodina.

■

O NÁS

VEDENÍ ADMINISTRATIVNÍ A TECHNICKÉ PODPORY NADACE DOHLED A KONTROLA PLNĚNÍ SMLUVNÍCH A FINANČNÍCH ZÁVAZKŮ ZPRACOVÁVÁNÍ DAT PRO REPORTY ŘEDITELI A STRATEGICKÝM PARTNERŮM METODICKÁ A TECHNICKÁ PODPORA ADMINISTRATIVNÍHO TÝMU

Je popis událostí v jeskyni Endor jediným místem v Bibli, které popisuje vyvolávání ducha?

PRACOVNÍ NABÍDKA

SPOLUPRÁCE S ÚČETNÍ NA ZAÚČTOVÁNÍ TRANSAKCÍ KOMUNIKACE S PARTNERY A SPOLUPRACOVNÍKY NADACE

F-nadace je již více než 25 let zaměřena na rozvoj a šíření křesťanských duchovních hodnot, patří mezi 10 největších nadací a nadačních fondů v ČR.

Lokalita pracoviště: přiměřená dostupnost pro týmovou spolupráci v Ostravě a Olomouci Vaše životopisy spolu s krátkým doprovodným textem prosím zasílejte do 30. 7. 2021 na e-mailovou adresu: michal.vasenda@f-nadace.cz V í ce i n f o r m ací n al e zn e t e n a w w w . f - n ad ace . cz/ak t u al i t y /

DISKUZE

SŇATKY STEJNOPOHLAVNÍCH PÁRŮ připravil BRONISLAV MATULÍK anekdota ROMAN GADAS

Poslanci v dubnu schválili v prvním čtení návrh na uzákonění sňatků stejnopohlavních párů, který ve sněmovně leží přes tři roky. Ten nyní zamířil k posouzení do výborů a dál bude probíhat diskuze. Co říkáte na fakt, že se v parlamentu přibližuje uzákonění takových sňatků?

JIŘÍ UNGER tajemník České evangelikální aliance a člen CB Praha 13

Snaha o uzákonění manželství pro stej-

nopohlavní páry je částečně motivována praktickými důvody, které skutečně homosexuální páry řeší (například možnost osvojení děti, které už v těchto svazcích jsou, vdovských důchodů atd.). Všechny tyto věci jsou ovšem řešitelné i jinak než redefinicí manželství jako takového.

V podstatě tohoto návrhu je spíše hluboký pocit, že tak konečně bude tato

36

červen–červenec 2021

Bratří a sestry, statistika je neúprosná. Aby se nám drasticky nesnížil počet dětí na jeden manželský pár, budete se holt muset víc snažit.

menšina plně akceptována. Je třeba říct, že obsah a povaha civilního sňatku je už v současnosti velmi vzdálená pojetí křesťanského manželství. Případnou změnou Občanského zákoníku, pokud k ní dojde (což není zdaleka jisté vzhledem k prodloužené době projednávání ve výborech), se ovšem mění samotná podstata definice pojmu manželství na svazek jakýchkoli dvou dospělých lidí.

Tradiční rodinu to jistě nezničí a není důvod k panice. Jen bude státem uzákoněna a postupně vynucována definice, kterou velká část lidí nesdílí. Církev nevlastní definici manželství, ale je otázka, kdo ji vlastní, kdo o ní rozhoduje a co tvoří

podstatu manželství, pokud ne biologická polarita muže a ženy. Manželství z logiky věci bude definováno nadále jako právo, na něž mohou aspirovat jakékoli sexuální menšiny, které tak budou usilovat o zrovnoprávnění a přístup k párovým adopcím.

Civilní pojem manželství se tak postupně dále rozvolní. (Není to nic, co by se nedělo i s jinými institucemi.) Křesťanská definice manželství s ní bude ve společnosti koexistovat a otevře to nové otázky spojené se svobodou projevu a přesvědčení. Existuje pak samozřejmě mnoho dalších dopadů na práva dětí na jejich biologické rodiče nebo na jejich práva být adoptovány do rodiny, kde bude zastoupena polarita otce i matky.

GLOSA

JIŘÍ VANĚK soudce a člen sboru CB v Táboře

Nejprve je třeba uvést, že svazky stej-

nopohlavních párů jsou už uzákoněny, a to zákonem o registrovaném partnerství. Navrhovaná novela má tento zvláštní zákon zrušit a současně změnit §655 občanského zákoníku tak, že manželství je trvalým svazkem dvou lidí, namísto stávajícího znění, že manželství je trvalým svazkem muže a ženy.

Když se podíváme do Bible, tak v listu Židům 13,4 čteme: „Manželství ať mají všichni v úctě a manželé ať jsou si věrni, neboť neřestné a nevěrné bude soudit Bůh.“ (Český ekumenický překlad) S přihlédnutím k textům, které se týkají intimních vztahů stejnopohlavních párů (např. Řím 1,27; 1K 6,9; 1Tm 1,10) je zcela zřejmé, že autor manželstvím, které mají mít všichni v úctě, rozuměl právě trvalý svazek muže

ONDŘEJ VAVREČKA kazatel a člen CB Kyjov

Při přemýšlení nad uzákoněním sňatků

stejnopohlavních párů se cítím zmatený. Pokud projde tento návrh, zvýší se už dnes vysoká „inflace“ (lacinost) manželství, za kterou homosexuálové nenesou vinu, ale v diskuzi se této „inflace“ využívá k prosazení zmíněného návrhu. Tato inflace nás přivedla sem, nevím, kam může pojem manželství jít dál. Časem budeme řešit nové pastorační výzvy spojené s touto situací. Možná bude probíhat větší odluka státu a některé části církve.

Když si potřebuji sám odpovědět na tuto složitou otázku, vrací se mi

a ženy. Je však na poslancích, zda pro občanský zákoník pojem manželství předefinují výše uvedeným způsobem, či nikoli. Bibli změnit nemohou.

A možná ani nedojde ke změně občanského zákoníku. Na téže schůzi poslanecké sněmovny totiž postoupil do další stejné fáze legislativního procesu (projednání ve výborech) i jiný návrh skupiny poslanců. Podle něj má dojít ke změně článku 32 Listiny základních práva svobod tak, že manželství jako svazek muže a ženy je pod ochranou zákona. Listina základních práv a svobod je součástí ústavního pořádku České republiky, tedy každý zákon s ní musí být v souladu.

Z uvedených dvou protichůdných návrhů plyne, že mezi poslanci nepanuje stejný názor na tuto otázku, a to dokonce ani v rámci jedné parlamentní strany. Ostatně je tomu tak i v naší společnosti. Je tedy možné, že nebude přijat žádný z návrhů. Naší odpovědností je jít k volbám a modlit se za moudrost pro zvolené zástupce.

myšlenka, jak by asi politici rozhodovali v postapokalyptickém světě (po atomovém holocaustu, pandemii nebo při osidlování Marsu). Vím, znělo to dříve bizarně, ale dnes už ani tolik ne. Kladli by jiné otázky.

V přelidněném, bohatém světě však máme miliony těchto otázek. Jestli je to adekvátní? Nevím, ale odpovídá to našemu světu.

Manželství vždy dávalo nesnadnému vztahu muže a ženy kontext, povzbuzení, hranice a stabilitu. To, jestli to muž a žena respektují, je věc druhá. Jsem pro to nezvyšovat „inflaci“ manželství, jsem proti tomuto návrhu.

Manželství není pro každého, je to něco vzácného.

■

Uprostřed války KRISTA GERLOFFOVÁ, autorka knížky Širel a děti z Jeruzaléma

„Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem,“ ocitoval závěr 29. žalmu izraelský armádní představitel krátce před počátkem současné války. Žijeme už v Izraeli více než čtvrt století, takže to není první a asi ani poslední válka, kterou tu prožíváme. Přistěhovali jsme se sem krátce po uzavření mírových dohod z Osla, po kterých začala pro Izrael velmi krvavá doba sebevražedných palestinských atentátů. Po celou dobu sleduji, že je verš pravdivý. Lidé jsou zranění, traumatizovaní a truchlí, ale ohrožení a nenávist je nezlomí. Naopak, jeví se mi, že vycházejí z konfliktů posíleni.

Jak by jinak mohla Miriam Perec, která přišla v izraelských válkách o dva syny – o Uriele v Libanonu a o Eliraze v Gaze – právě teď kandidovat na pozici prezidentky? Je to ortodoxní židovka, která miluje Boží slovo. V rozhovoru, který jsme s ní kdysi natáčeli, řekla: „Jsem prostý člověk. Narodila jsem se v Maroku a žila v pohoří Atlas mezi lidmi, kteří neuměli číst ani psát. V hebrejštině znali jen jedno slovo: ‚Jerušalajim‘. Každý večer mi tatínek vyprávěl o Jeruzalému: ‚Teče tam mléko a med a pod stromy polehávají společně lvi a ovečky.‘ Kde je takový Jeruzalém? V mém Jeruzalémě teče krev. Při každém šlápnutí na kámen cítím srdce vojáka, který padl, abych já mohla Jeruzalémem procházet.“ Ačkoliv je radost v životě Miriam vždy smíšena s bolestí, vyzařuje optimismus a energii, kterou umí předat dál. Říká: „Měla jsem dvě možnosti – zalézt s pláčem do postele a obviňovat Izrael, Boha a celý svět.

Nebo vstát, podívat se kolem sebe na to, co mám, a Bohu poděkovat.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2021 červen–červenec

37

KULTURA

OTÁZKY BEZ ODPOVĚDÍ text EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV

D

aniel je mladý delikvent. Do nápravného zařízení se dostal po neúmyslném zabití ve rvačce a součástí jeho nápravy je i práce ve stolárně. Chtěl by se stát knězem, ale s minulostí „v pasťáku“ nemá šanci dostat se do semináře. Tak alespoň vytrvale pomáhá knězi v ústavu při pravidelných bohoslužbách. Jedna jediná lež pronesená v téměř prázdném kostele v nedaleké farnosti, kde shodou okolností potřebují kněze, ale vtáhne Daniela do víru událostí, které už vlastními silami nemůže, a možná ani nechce zastavit. Stává se knězem ve vesnici rozervané nedávnou tragédií, v místě plném bolesti, nenávisti, pokrytectví, ale i hledání pokoje.

Film začíná šikanou ve stolárně a ani později v něm není nouze o scény plné brutality, o rozhovory přetékající vulgarismy, o syrové a ničím nemaskované scény. Snímek je od začátku do konce nabitý napětím, které diváka celou dobu udržuje v neklidu a neustálých otázkách. Stojí tu proti sobě svatost a znesvěcení, podvod a upřímnost, rutina a opravdovost, ctihodnost a závislosti, řád a spontánnost, pokrytectví a otevřenost, nenávist a odpuštění, hněv a vina, vzpoura a pokora, kamarádství a zrada…

Naléhavost tohoto neklidu má o to větší sílu, že se tyto protiklady vyskytují v jednotlivcích. Není možné rozdělit postavy na kladné a záporné, každý má v sobě obojí.

Když Daniel v roli kněze Tomáše při jednom z kázání říká „Zabil jsem. Zabil jsem v myšlenkách, ve slovech i činem,“ je to pravda pro něj, pro rodiče zabitých, i pro samotné mrtvé. Stejně jako to kdysi dávno byla pravda i pro biblického krále Davida, se kterým má Daniel společné

38

červen–červenec 2021

nejen pády, ale i upřímnou touhu sloužit Bohu – a Bůh si ho i přes jeho selhání používá.

Stejně jako biblický David je také každá z vesnických postav příběhu Corpus Christi zatížena hříchem, vinou i trestem, a stejně jako on má jeden každý z nich šanci narovnat svou cestu k Bohu i lidem. Protože je v nich i velký kus dobra – touhy po odpuštění a smíření, po pokoji a přijetí. Protože jakkoli je postava Otce Tomáše i pro farníky kontroverzní, plná vnitřních i viditelných dilemat a v mnohém pobuřující, ovoce, které za sebou nechává, je i dobré a nejde ho přehlédnout. Do životů místních obyvatel se vrací lidskost, kterou tragédie a nezpracovaná bolest vzala i těm, kdo o sobě sebevědomě prohlašují, že jsou „dobří občané“ – a přichází smíření.

Po celou dobu diváka neopouští otázky, kde je pravda, a křesťana navíc: „Co asi na tohle říká Bůh?“ Zůstávají však

Corpus Christi Boże Ciało Filmové drama režiséra Jana Komasy.

Polsko, 2019, 115 min.

nezodpovězené ještě dlouho po skončení závěrečných titulků.

Film Corpus Christi je drsným, mistrovsky zpracovaným příběhem, který se skutečně stal. Zároveň je i sondou do svědomí každého diváka, který se snaží vybrat si, na čí stranu se v tom množství zneklidňujících situací postaví, aby nakonec zjistil, že nic není černobílé – že i on sám má své temné goliáše a že konečný soud může vynést jen Bůh, který hledí na srdce.

■

TIP

Festival křesťanské kultury v Táboře 2021

Brány pekel ji nepřemohou Napsat knihu, která nijak neskrývá svou prvoplánovou inspiraci v jednom

z největších bestsellerů C. S. Lewise, to chce opravdu velkou odvahu – a samozřejmě také invenci a schopnost psát. Ale nejen to. Aby se záměr podařil, vyžaduje takový úmysl znalost poměrů v církvi a opravdu hluboký až hlubinný vhled do přediva vztahů vznikajících v křesťanské subkultuře a mezi křesťany navzájem, které v evangelikálním světě říkáme sbor a kterou autor nazývá nemocnice. Jak ale čtete kapitolu za kapitolou, zjišťujete, že David Novák má obojí. Zároveň si uvědomíte, že se při psaní této knihy pohyboval na samotné hraně všech ďábelských svodů, které popisuje, a že zřejmě má také osobní zkušenosti, jaké to je, se za onou hranou ocitnout.

Největší slabostí, ale zároveň i silou této knihy je právě její neoriginální formát, neboť může mnohé odrazovat ještě dříve, než ji otevřou. Znalci fenomenálního Lewise si totiž vzpomenou nejen na Rady zkušeného ďábla, ale i na jeho jakési volné pokračování s názvem Přípitek zkušeného ďábla – knihu, která se ovšem už tak lehce a snadno nečetla. Nabízí se tedy otázka, zda může David Novák obstát tváří v tvář svému literárnímu vzoru. To ať čtenáři posoudí sami, byla by však škoda, kdyby si tuto výzvu nechali ujít.

V 19 kapitolách zkušený Maluglor radí svému synovci Bezejmenovi, a ke konci i Smrtislavovi, jak zničit církev. Pokušiteli ani autorovi není doslova nic svaté, na všem dobrém se dá v církvi snadno najít něco, co lze pokroutit, zdeformovat a zneužít ke zlému – mezilidské vztahy, křest, večeře Páně, misie, hudba v církvi, tradice, svátky, David Novák: dary Ducha svatého atp. Stačí jen málo – dotJak zničit církev. knout se struny porovnávání se s druhými, Rady zkušeného ďábla komplexů méněcennosti, ambic…

Nakladatelství KMS, Kniha se čte velmi dobře, kapitoly jsou Praha 2020 krátké a zkušený ďábel jde rovnou k věci. Čtenáři se ale najednou může stát, že mu zatrne, neboť si položí vtíravou otázku, jak je možné, že někdo popisuje jeho nejniternější temnosti, o kterých si myslel, že je prožívá jen on sám a že o nich nikdo neví? Úlevou může být poznání, že nejen s autorem knihy, ale vlastně úplně se všemi křesťany jsme na jedné lodi, že nemusíme svá pokušení tajit a že má pravdu apoštol Pavel, když říká: „Kde se rozjasní, tam je světlo.“ Knihu David Novák věnoval svému Sboru Církve bratrské na Praze 13. Když ji dočtete až do konce, zjistíte, že má své společenství velmi rád a že tímto svérázným způsobem mapoval všechna úskalí, kterými sbor i on sám za 15 let společné cesty procházeli, a ještě procházet budou. Ale nejen Třináctka, také všechny další sbory a farnosti budou čelit stejným pokušením, proto je užitečné si tuto knížku přečíst.

LIBOR NOLČ

Církev bratrská v Táboře zve na první ročník Festivalu křesťanské kultury.

Uskuteční se v sobotu 26. června od 14 hodin na zahradě Církve bratrské v Táboře, ul. Bechyňská 1636/2. V případě nepříznivého počasí se akce bude konat v modlitebně.

Záměrem projektu je představit veřejnosti širokou škálu křesťanských umělců a zároveň ukázat prostor Církve bratr-

ské v Táboře jako místo pro vzájemnou komunikaci. Festival koncipujeme jako rodinný, s přesahem pro všechny věkové skupiny.

Společně strávíme příjemné odpoledne s kulturním programem pro celou rodinu.

Návštěvníci si užijí divadelní představení pro předškoláky, školáky i mládež.

Výkony divadelníků jistě zaujmou také rodiče a vlastně každého, kdo má rád divadlo. V rámci festivalu vystoupí také kapely, které zahrají pro malé, mladé i dospělé. Samozřejmě nebude chybět občerstvení. Dobrovolné vstupné je určeno pro Diakonii CB. Na Festivalu křesťanské kultury v Táboře vystoupí: Divadlo Já to jsem s představením Pinocchio, Divadlo Žlutý kopec s hrou Legenda Karel IV., kapela Malé zuby a kapela Prorock.

■ BRONISLAV MATULÍK

2021 červen–červenec

39

SVĚDECTVÍ

Alkohol ho dostal znovu za mříže

ponořením. Byl jsem překvapen a z jeho pozvání jsem měl radost. Při této příležitosti mi zde věnoval knížečku svědectví z různých věznic. Radek do ní přispěl duchovní básní a na obálku svou barevnou kresbičkou z vězení, na které se rostlinka prodírá cihlovou zídkou ke světlu.

Některé pisatele článků jsem znal osobně, takže jsem věděl, že jejich život ve vězení žel tomu, co o své víře v Krista napsali, ve všem neodpovídá. Po křtu se mi představila i Radkova bývalá družka. Radek se k ní později zase vrátil, avšak stejně se vrátil i k alkoholu. Po hádkách s Irenou pak poznal další věznici – pro změnu Rýnovice.

Naposledy jsem s ním mluvil v misijní křesťanské skupině ve F. M. Irenka už

Vzpomínám na ten den před čtrnácti lety,

jako by to bylo dnes. Za mřížovím katru ostravské Věznice Heřmanice čekal po ranním sčítáku ustrojen do „sintru“, šedivého vězeňského mundúru, pravidelný účastník bohoslužeb Radek k odvedení do kaple. Přivezli ho sem po vynesení rozsudku z vyšetřovací vazby, kde uvěřil v Krista při čtení Nového zákona, který ode mě převzal zamčenými pancéřovými dveřmi přes vyklápěcí „bufet“.

Když jsem mu odemykal katr, abych si ho odvedl, ironických poznámek dozorců ani ostatních vězňů si nevšímal. Radek byl inteligentní, tichý, vnímavý a působil klidně.

Příběhy ztracených existencí

Otec alkoholik jejich rodinu tyranizoval a opustil je. Sestra se přestala ozývat a bratr, který také zažil vězení, později zemřel. Ve vězení Radka navštěvovala jen maminka.

Po přemístění z Heřmanic do Kynšperku se Radek spojil s místním katolickým kaplanem Jaroslavem Šaškem, kterého spolupráce s ním inspirovala natolik, že došlo ke zřízení oddílu pro věřící vězně. Radek absolvoval biblické korespondenční kurzy Emausy, zasílané už po léta mnoha vězňům z Křesťanských sborů v Havířově. Poslal mi i fotografii, na které před spoluvězni stojí jako vedoucí biblického kroužku.

Po jeho propuštění ale přišlo zklamání.

Jednu večer u nás zazvonil – přijel od své družky Ireny a byl opilý. Nechal jsem ho přes noc na matraci ve sklepě vystřízlivět.

Ráno jsme ho vzali s rodinou do nedělního shromáždění. Po společném obědě jsem ho pozval na vyjížďku do přírody

40

červen–červenec 2021

Mým posláním je evangelizovat spoluvězně. a později mu zajistil nocleh v Armádě spásy. Přes den si ale zašel s bezdomovci na pivo a „lítal“ v tom znovu. Zdraví se mu postupně zhoršilo natolik, že ho nový trest zachránil snad i před amputací nohy.

Nastoupil do Vinařic u Kladna, kde byl kaplanem můj bratr Pavel. Barevně podtrhanými verši z Bible se to sice v dopisech, které mi Radek posílal, jen hemžilo, ale s Pavlem jsme se shodli na tom, že než řešit ne vždycky podstatné teologické rozdíly, měl by se zaměřit na léčbu své alkoholové závislosti. Po vypršení trestu se ho ujali bratři z Emaus, ale Radek pití opět propadl.

Po dlouhé době se mi ozval, že se vrátil k Bohu a že bude mít v Ostravě křest

nežila. U adventistů se oženil s křesťankou, která je připravena na něho čekat. Říkal, že abstinuje, a našel si práci i bydlení v Českém Těšíně. Soud mu vyměřil dlouhých osm roků za „elpaso“ (loupežné přepadení), nástup mu byl odložen z důvodu pandemie. Při svém fyzicky zbědovaném stavu se na trestném činu podílel jen minimálně, k účasti se nechal přemluvit v opilosti. Ale žel, taková je soudní praxe.

V současné době už Radek sedí v Plzni na Borech. Je mu 42 roků, dohromady si v životě odpykal osm let a dalších osm ho ještě čeká. V dopise píše: „V té poslední době na svobodě, kdy jsem nepil, jsem také k Bohu už nikoho nepřivedl. Mým posláním, které vidím do budoucna, je evangelizovat spoluvězně. Bible pro ně mi už adventisté poslali.“ ■ JAN KOČNAR, vězeňský kaplan

KŘÍŽOVKA

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 11. 8. 2021 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Jímavé portréty biblických žen od autora Milana Balabána. Výhru věnuje vydavatel.

Tajenka z čísla 05/2021: Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem.

Knihu Víno tvé výborné vyhrává Ludmila Kuklová, Ústí nad Labem. Připravil Dušan Karkuš.

2021 červen–červenec

41

POST SCRIPTUM

PÁR LEKCÍ PANDEMIE text DAVID NOVÁK

V

době, kdy píšu tyto řádky, pandemie pomalu ustupuje. Snad ustoupí definitivně, ale snad příliš rychle nezapomeneme. Na co? Pokud jste někdy prožili těžší nebo těžkou nemoc a zároveň se z ní vyléčili, možná jste si dávali předsevzetí, že změníte nezdravé stravovací návyky, budete pít méně kávy, začnete procvičovat záda, chodit na zdravotní procházky, budete více času trávit se svými blízkými, více se modlit a číst Písmo. Prostě nemoc člověkem otřese a dovede ho k tomu, že si leccos uvědomí. Třeba že už tu nemusel být. A aby na tomto světě ještě nějakou dobu pobyl, měl by se sebou něco dělat a více si vážit času, který mu byl darován. Jenže jak jde čas,

ŽIVOTNÍ NÁVYKY SE MĚNÍ VELMI TĚŽKO. STEJNĚ JAKO ZLOZVYKY.

mnohým dříve či později otrne, na svoje předsevzetí zapomenou a za pár dnů či týdnů jsou tam, kde byli. Důvod je jednoduchý – životní návyky se mění velmi těžko, stejně tak různé zlozvyky.

Zpět k pandemii. Zatřásla s námi a zároveň jsme se v jejím stínu mohli leccos dozvědět jak o sobě, tak o církvi a našich sborech. Napadá mě několik věcí.

Když jsme prožívali uzamčení země a s tím související vzájemnou izolovanost, ukázalo se, jak je úžasné, když někdo projeví zájem, zatelefonuje a zeptá se, jak to zvládám a podobně. Když dokáže odhlédnout od svých problémů a zajímat se o druhé. Občas jsem volal různým lidem a ani jednou se mi nestalo, že by mi někdo položil telefon. A myslím, že moje telefonáty si nikdo nevykládal jako otravování. Párkrát si někdo naopak vzpomněl na mě a potěšilo mě to.

42

červen–červenec 2021

DAVID NOVÁK kazatel, předseda Rady CB

Také se ukázalo, že na podobné situace jsou lépe připraveny sbory, které praktikují skupinkový model. Je totiž naivní si myslet, že jeden kazatel obslouží celý sbor. Pokud ve sborech fungují skupinky, jejich členové o sobě vědí, mohou si pomoci nést různé těžkosti. Nejsou odkázáni na to, až jim kazatel nebo někdo z vedení sboru zatelefonuje.

Po roce v mimořádném režimu si mnozí stýskají, že jim velmi chybí společenství, že mají hlad po sboru, po setkáních s bratry a sestrami. Bylo by dobré si to zapamatovat a znovu si uvědomit dar, jakým společenství je. Zvláště až nám otrne a třeba neděle ve sboru se nebudou zdát tak atraktivní jako výlet někam do přírody.

Pandemie nás více či méně konfrontovala se smrtí. Umírali nebo těžce onemocněli i lidé v našich sborech, a pokud vím, mnohé sbory to vedlo k intenzivnímu modlitebnímu zápasu. To je jistě dobře, ale v této souvislosti mě napadá přísloví, že v zákopech nejsou ateisté. Tedy jinými slovy – tváří v tvář smrti všichni volají k Bohu. Přál bych si, abychom v modlitbách pokračovali, a to nejen když nám teče do bot.

Pro mnoho rodin bylo nesmírně zátěžové být skoro rok s dětmi na domácí výuce. Zároveň nejen děti, ale člověk obecně vydrží velmi mnoho a rok doma z dítěte neudělá do konce života postiženého jedince. Možná jsme si díky tomu mohli ještě více uvědomit, že nám o naše děti jde – vidět je někdy až chátrat za počítači totiž opravdu bolelo. Proto nově promýšlejme službu mladé generaci.

A na závěr ještě výzva. Zkusme pojmenovat jednu věc, kterou bychom na základě pandemie chtěli dělat jinak a lépe.

■

10 10

najdi najdi najdi

rozdílů rozdílů rozdílů

Vydejte Vydejtese ses námi s námipopostopách stopáchapoštola apoštola Pavla.

Pavla. Začínáme Začínáme v jeho v jeho rodném rodnémměstě městě ––v Tarsu. v Tarsu.

připravila Eva Čejchanová

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Začínáme v jeho rodném městě – v Tarsu.

Moře a hlubiny jsou v Písmu často příkladem něčeho nesmírného a hrozivého, před čím si člověk připadá nepatrný a ohrožený. (Ž 107,23–24) Mořské hlubiny byly odedávna chápány jako nebezpečné místo. Do dnešních dnů je na tom mnoho pravdy – a mořské dno je stále z většiny nedostatečně zmapované, i když to by se v nejbližších letech mohlo postupně změnit.

Poměrně velkou pozornost věnovaly expedice hledání a zkoumání úplně nejhlubšího místa na Zemi, které leží v Mariánském příkopu v Tichém oceánu.

Několik lidí se ve speciálních ponorkách do téměř jedenáctikilometrové hloubky potopilo. Teprve v letech 2018–2019 se ale pozornost moderní techniky obrátila k mapování nejhlubších míst ostatních

Mořské dno je stále neprobádanou oblastí

KDE JE OCEÁN NEJHLUBŠÍ oceánů. Expedice nazvaná příznačně Five Deeps (Pět hlubin) postupně navštívila hlubiny všech pěti světových oceánů – Tichého, Atlantského, Indického, Severního ledového a konečně i Jižního oceánu. Posledně jmenovaný není všeobecně uznávaný, zahrnuje vody kolem Antarktidy a má poněkud uměle vytyčenou hranici na šedesáté rovnoběžce jižní šířky. Ve skutečnosti jej od sousedních oceánů oddělují výrazné mořské proudy.

Měření hloubky moře není úplně jednoduchá záležitost. Základním měřidlem je sonar, který vysílá zvukové vlny. Podle doby, za kterou se zvuk odrazí ode dna a doputuje zpět k hladině, lze přibližně určit hloubku. Nepřesnosti ovšem vznikají tím, že zvuk putuje vodou různě rychle podle toho, jak je voda studená a kolik obsahuje rozpuštěné soli. Pro přesná měření hloubky je proto nutné měřit i teplotu a slanost vody v různých hloubkách.

Expedice Five Deeps si k tomuto účelu vezla na lodi ponorku, která s lidskou posádkou sestoupila až na dno. Přesnost měření největších hlubin udávají členové expedice na plus minus patnáct metrů.

Kromě vyjasnění pěti „rekordních“ hlubin (v několika případech se budou muset poněkud přepisovat atlasy) přinesla expedice také další důležité objevy. V oblasti Jihosandwichského příkopu, který je nejhlubší oblastí zmíněného Jižního oceánu, objevila sto dosud neznámých podmořských hor. Hory na mořském dně jsou obecně známé jako ohniska výskytu rozmanitých živočichů a také jsou důležité pro směrování mořských proudů – je to podobné, jako když suchozemská pohoří ovlivňují proudění větru, oblačnosti a srážek.

Další hlubokomořské expedice by měly do roku 2030 zmapovat většinu doposud nedostatečně probádaného dna oceánů a proměřit hloubku s přesností alespoň sto metrů.

Znalost podmořských hor a dalších útvarů je důležitá pro výzkum dopadů klimatické změny, pro ochranu podmořské přírody i regulaci rybolovu. Jakkoli se nám totiž oceány mohou zdát ohromující, nedozírné a nebezpečné, ve skutečnosti je to člověk a jeho nerozumné jednání, které představuje nebezpečí pro oceány a Boží stvoření v nich. text MARTIN SRB foto TRITON SUBMARINES a NIWA LTD.

PRŮZKUM HLUBIN Pochopit proudění ve velkých hloubkách si dal za jeden z cílů projekt Seabed 2030. nahoře: Ponorka Limiting Factor (s výzkumnou stanicí na doprovodné lodi) nemá ostré hrany, aby vydržela extrémní tlak při průzkumu nejhlubších mořských příkopů.