21/8-9 - Jsem politik a křesťan - Bartoš, Čižinský...

uvnitř

08 | 09 | 2021

JSEM POLITIK… A KŘESŤAN BARTOŠ, ČIŽINSKÝ, JUCHELKA, GRULICH, JUREČKA, GROLICH, PETŘÍČEK, OKAMURA

brana.cb.cz

ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 53 | cena 46 Kč

iNform

inzerce

Přidejte se na osmitýdenní cestu modlitbou Páně, která pomůže vám i vašemu společenství růst a prohloubit váš modlitební život.

Proč se modlit?

Uctívání Osobní modlitba Přímluvná modlitba Nevyslyšené modlitby Kontemplace Naslouchání Duchovní boj

jaksemodlit.cz

EDITORIAL Z OBSAHU 4

Slovo

Kdo je spravedlivý?

Milí čtenáři,

6 Téma

Křesťan v politice

Pavel Černý a rozhovory s politiky

25

Inspirace

O rodině a vztazích s Janem Amosem

Komenským: Láska, která nehledá svůj prospěch

26

Rodina

Co dítě, to charakter

30

Profese

Víno je fenomén

36

Diskuze

Politika rozděluje církev

PŘÍŠTĚ

Lidé a lži

David Novák a kolektiv autorů

TIRÁŽ BRÁNA, evidenční číslo E 5080 08–09/2021 Ročník Bratrské rodiny 53, Českobratrské rodiny 78 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 5. 9. 2021 – Vychází 10× ročně, cena 46 Kč Šéfredaktor – Bronislav Matulík – bronislav.matulik@cb.cz Výkonná redaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – redakce.brana @ cb.cz Editorka a korektorka – Bc. Anna Duchková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web

číslo, které držíte v rukou, je svým způsobem výjimečné. Jednak technicky (jedná se o dvojčíslo, takže má víc stran než obvykle), jednak obsahem. Prostor tradičního rozhovoru jsme tentokrát přenechali tématu tvořenému mozaikou rozhovorů s výraznými osobnostmi české politické scény, které se hlásí ke svému křesťanskému vyznání. Nezvolili jsme jej náhodou. Ve společnosti se v této době politika stává tématem číslo jedna – blíží se volby. Kdo by si ale myslel, že uvnitř časopisu najde návod či doporučení, koho volit, bude zklamán. Jsme vděční osloveným politikům, že respektovali naši podmínku, aby rozhovor byl sondou do života křesťana v politice, ať už ji dělá v jakékoli straně, nikoli předvolební politickou agitací. Máte tak, milí čtenáři, jedinečnou možnost nahlédnout do rozhodování, zápasů, vítězství i proher politiků, kteří tyto zápasy vedou s vědomím, že jsou za ně zodpovědní nejen lidem, které zastupují, ale i Bohu.

Ježíš o svých následovnících říká, že jsou solí země. Znamená to i to, že nemají být odděleni nějakou zdí jako jediná hora soli na zeměkouli (a odtud hlásat, jak se to má správně dělat), ale že mají být všude tam, kde je jich třeba a kde mohou proměňovat svět. Jako to dělá sůl – od vlastností oceánů přes vlastnosti pokrmů až po poslední slzu a vlastnosti člověka. Buďme tedy vděční za každého křesťana, který přijal za své povolání sloužit lidem jako politik, a provázejme je modlitbami, ať už jsou kdekoli. Modlit se ostatně máme i za politiky nevěřící, „za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc,“ jak píše Pavel v prvním dopise Timoteovi. Protože slovy jednoho z oslovených, „kdyby teď přišel Ježíš na naši zem, zajisté by si nějakého zlotřilého politika vybral za učedníka. Tak jak to dělal před dvěma tisíci lety“.

Abychom ale nezůstali jen u politiky – před dvěma tisíci lety Ježíš také vyprávěl o vinařích, tak jsme v rubrice Profese jednoho navštívili a zveme vás do vinohradu a sklípku na jižní Moravě. Reportáž vás vtáhne do večerního kostela plného světel a v rubrice Rodina zavítáme do „hnízda“, ve kterém vyrostlo pět „mláďat“ – a co dítě, to charakter.

Kromě toho nepřijdete ani o úvodní Slovo, oblíbený seriál o vědě, svědectví ztracených existencí a další.

– brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz

Přejeme příjemné čtení.

Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629 Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800, (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA) Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

EVA ČEJCHANOVÁ

SLOVO

Židům 5,1

KDO JE SPRAVEDLIVÝ? text MIRKO TICHÝ ilustrace BRÁNA

P

odobenství o farizeovi a celníkovi je pozoruhodné tím, jak se nám zdá být na první pohled jasné. Víme hned, kdo je v něm klaďas a kdo záporák. Farizeus je negativní postavou, špatným vzorem. Je povýšený, nábožensky sebespravedlivý. Celník naopak představuje postavu kladnou. Vystupuje zde sice jako člověk hříšný, ale zároveň kajícný, doznávající svou vinu a prosící Boha o smilování. Kdybychom si měli vybrat, kým z těch dvou bychom chtěli být, určitě by to byl celník, a ne farizeus. Ale pozor! Nezní nám ten výrok nějak povědomě? Neslyšeli jsme před chvílí něco podobného? Ale ano, slyšeli – z úst farizea. Ten se sám u sebe modlí: „Bože, děkuju ti, že nejsem (...) jako tamten celník.“ (v. 11) Naše bezpochyby správná touha určité věci nedělat a nebýt jako ti, kdo je dělají, stojí nebezpečně blízko postoji povýšenosti. Tomu postoji, který u farizea právem odsuzujeme jako špatný. Zjišťujeme, že najednou není snadné identifikovat se s jednou z postav podobenství. Ne, řekněme to rovnou: Nejde to. V okamžiku, kdy sami sebe identifikujeme s postavou celníka a považujeme se za člověka pokorného, kajícího, tedy toho, kdo je v Božích očích správný, na rozdíl od těch ostaních, ocitáme se v pozici farizea. Jaký paradox!

V čem tkví problém farizeova postoje?

Jistě ne v tom, že usiloval o zbožný a spravedlivý život. Postil se, dával desátky. Je na tom něco špatného? Nikoliv. Je to správné.

4

srpen–září 2021

„Hříšníci neobstojí v shromáždění spravedlivých.“

Zbožný člověk se přece postí a dává desátky. A nejen to – také se modlí, studuje Písmo, slouží, koná skutky milosrdenství, je věrný v manželství, nelže, nepodvádí, nepomlouvá a dělá celou řadu dalších věcí, o kterých Bůh říká, že jsou správné. Dělá je rád, dělá je z přesvědčení. Nepochybuji o tom, že by tomu u farizea bylo jinak.

Ale možná nebyl farizeus ve svém úsilí dost upřímný? Možná se soustředil na ty věci, které zmiňuje v modlitbě, ale zakrýval neúspěchy v jiných oblastech? Třeba

měl nevychované děti nebo byl sprostý, jen to nezmiňuje? Spekulujeme, text o tom nic neříká.

Osobně si nemyslím, že by něco z toho byla pravda. Jeho problémem nebylo pokrytectví pramenící z neupřímnosti.

On si před Bohem na nic nehrál. Opravdu dělal to, co v modlitbě říká. Vždyť farizeové byli přece známí svou horlivostí v Božích věcech. Proto také měli mezi lidmi respekt.

Běžný člověk se s nimi nemohl srovnávat v jejich zásadovosti, v pevnosti jejich postojů. Byli nadprůměrní, byli svým způsobem duchovní elitou Izraele. Farizeus to koneckonců sám nepřímo říká ve své modlitbě, když se srovnává s druhými lidmi. Není jako ostaní: Nekrade, nepodvádí, není nevěrný své ženě, uvědomuje si, že je na tom díky Bohu mnohem lépe než třeba i tamten celník, který, obtížen pocitem viny, se zoufale bije v prsa a prosí Boha o milost.

Všimněme si, že farizeus není nevděčný.

Nechválí sám sebe. On za svůj dobrý život děkuje Bohu. Cožpak i my sami nejsme Pánu Bohu vděční za to, že se nemusíme potýkat s některými hříchy a jejich důsledky, do kterých se zapletli lidé, když na Boží cesty nedbali? Pokud za to Pánu vděční nejsme, měli bychom být!

V čem se tedy farizeus mýlil? Domníval se, že dokáže rozhodnout, kdo je před Bohem spravedlivý. Usuzoval, že pro to, co dělá a jaký je, je před Bohem spravedlivý on, zatímco ostatní nejsou. Dělal správné věci, zastával správné hodnoty,

žil správně, a proto se pokládal za spravedlivého. Ale nebyl. Říká to Ježíš ve v. 14: „Pravím vám, že ten (celník) sestoupil do svého domu ospravedlněn spíše než onen farizeus.“ Smutné, že?

Kdo tedy je spravedlivý? Ten, koho Bůh za spravedlivého prohlásí. My víme, že to jediné, co člověka uvádí do správného vztahu s Bohem, je jeho milost.

Zřejmě tomu věřil i onen celník, a proto prosí Pána Boha, aby se nad ním smiloval. V tom můžeme postoj celníka napodobit – ve vyznání hříchů, v prosbě o Boží smilování a ve víře, že Bůh tak činí. Svou lásku k nám přece dokázal v oběti Pána Ježíše Krista a v jeho vzkříšení. V něm nás přijal a prohlásil za spravedlivé. Tomu máme věřit, z toho se máme stále znovu a znovu radovat a tu samou radost přát i druhým. A nejenom přát, ale také se s nimi o ni dělit.

Na začátku úvahy zazněly otázky. Jak vypadá shromáždění spravedlivých a co se tam děje, že v něm hříšník neobstojí?

Nyní je čas, abychom se na ně pokusili odpovědět. Věřím, že novozákonní ekvivalent pro shromáždění spravedlivých je církev. Znamená to tedy, že hříšníci v církvi nemají místo? Bohužel lidé se tak někdy mezi námi mohou opravdu cítit. Jako mezi (téměř) dokonalými lidmi. Cítí se jako ti špatní, kteří v takovém prostředí nemohou obstát, a proto příště už nepřijdou.

Nemyslím si ale, že to je správná aplikace 5. verše prvního žalmu.

Jaké tedy je shromáždění spravedlivých? Je v něčem podobné Ježíši. Ten hříšníky přitahoval, ne odpuzoval. Čím to bylo? Hřešil stejně jako oni? Ne. Omlouval snad jejich hříchy? Nikoliv. Tak v čem byl tak odlišný, že zástupy byly ohromeny jeho učením, jak zazanamenává evangelista Matouš? (Mt 7,28) A v dalším verši doplňuje: „Neboť je učil jako ten, kdo má pravomoc, ne jako jejich učitelé Zákona.“ Ježíš miloval hříšníky a zároveň byli lidé v jeho přítomnosti inspirováni, zmocňováni ke změně sebe samých.

Také v církvi spravedlivých hříšníci zakoušejí lásku a přijetí. Zároveň se zde ale také setkávájí s Boží mocí ke změně

svých životů. Ano, aby ke změně mohlo dojít, musí být člověk nejprve usvědčen ze svého hříchu. Ale ne tak, že v něm vyvoláme dojem, že my jsme ti spravedliví a on je ten hříšník. Jak tedy? Mám za to, že tím, když my sami otevřeně mluvíme o svých selháních a zápasech. Nehrajeme si na svaté. Ale nejen to. Stejně otevřeně jako se doznáváme ke své hříšnosti, vyvyšujeme nad námi Boží milost. Vyznáváme – slovy víry i životem, že v Ježíši je moc ke změně, k vítězství nad hříchem, k novému životu, a to úplně pro každého, kdo si svou bídu uvědomí a přizná. A tak se může stát, že hříšník je v srdci dotčen mocí Ducha

svatého, otevře se nabízené Boží milosti a uvěří v Ježíše.

Hříšník tedy neobstojí ve shromáždění spravedlivých tím, že se obrátí k Bohu.

Může se jistě stát i to, že se neobrátí a dá nakonec přednost své vlastní cestě před tou Boží. Nejspíš po čase takový člověk shromáždění opustí. Tomu nezabráníme. Ani s Ježíšem přece nezůstali všichni, třebaže se jich Boží moc osobně dotkla. Jedněm jsme vůní k životu, jiným ke smrti. Kéž ale jsme tou vůní Kristovou, ne nelibým závanem sebespravedlnosti.

■

MIRKO TICHÝ (1972) V současnosti jsem kazatelem – správcem sboru CB Třinec-Líštná. Společně s mou ženou Petrou vychováváme pět dětí, což nám poskytuje téměř každodenní příležitost živě si uvědomovat, jak moc potřebujeme Boží milost. Kéž jsou následující řádky povzbuzením pro každého, kdo svou radost a sílu hledá u Pána v jeho veliké moci.

Následující článek vznikl jako úvaha nad dvěma biblickými texty.

Na ten první jsme narazili na biblické hodině. Přivedlo nás to k otázkám: Co znamená, že hříšníci ve shromáždění spravedlivých neobstojí?

Proč neobstojí? A kdo vlastně jsou oni spravedliví? Mně se k těmto otázkám vybavil ještě jiný oddíl Písma, známé podobenství o farizeovi a celníkovi. Najdeme ho zapsané v Lk 18,9–14. A právě u tohoto podobenství naši úvahu začneme. Žalm patnáctý začíná David přímým pozitivním sdělením, jaký člověk může přebývat v Boží blízkosti – člověk bezúhonný a spravedlivý. Ale také nepřímo říká, jaký člověk před Bohem přebývat nemůže – člověk převrácený, hříšný. Nejde ale zdaleka jenom o vidění Starého zákona. V tom Novém čteme: „Své údy vydejte za nástroje spravedlnosti.“ (Ř 6,13b) Těžko tomu rozumět jinak než tak, že Boží člověk je povolán k tomu, aby celým svým způsobem života odrážel Boží spravedlnost a svatost. Už naši otcové tedy chápali moc evangelia nejen jako záchranu od hříchu, ale také jako moc k novému, posvěcenému životu.

Jak ale tento odkaz naplnit v praxi? Víme, jak je snadné, abychom ve svém horlivém úsilí o správný život upadli buď do povýšeného zákonictví, anebo naopak rezignovali na jakoukoliv odlišnost a víceméně se přizpůsobili okolnímu světu. Vlastně si čím dál tím víc myslím, že to vůbec není v našich silách. A je to tak dobře. Právě v těch chvílích, kdy si uvědomujeme svoji nedostatečnost, svoji neschopnost, zjišťujeme, jak moc potřebujeme Boží milost a moc Ducha svatého.

2021 srpen–září

5

TÉMA

KŘESŤAN V POLITICE text PAVEL ČERNÝ a KOLEKTIV AUTORŮ foto PEXELS a ARCHIV

Do vysokých pater politiky má většina občanů hodně daleko a křesťané ještě dál. Mnozí se oprávněně bojí, ale přesto se našli odvážní, kteří umí chodit v minovém poli a kteří nám dali nahlédnout mnohem víc do své duše než za oponu vlády a parlamentu, kde nelze snadno vyhrát.

OLTÁŘ A TRŮN

O

tevíráme téma, které provází Kristovu církev od počátku. Církev se zrodila ve výhni Ducha svatého v zemi, která byla okupovanou provincií římského impéria. Brzy na první křesťany dopadla různá pronásledování. Křesťané byli někdy považováni za židovskou sektu a jindy za ateisty, protože v místech svého shromažďování neměli žádné sochy a obrazy svého Boha. Tím byli v tehdejší polyteistické společnosti podezřelí. Jak čelit těmto výzvám? Jak žít ve společnosti? Má se křesťan angažovat v politice? Nebo je lepší se stáhnout do uzavřeného ghetta stejně smýšlejících?

Tak jako v mnoha jiných oblastech se zrak křesťanů obracel k jejich Pánu a Spasiteli Ježíši

Kristu. Nemohli si nevšimnout, že Ježíš byl popraven jako buřič, který narušoval nejen náboženský život tehdejšího Izraele, ale stal se podezřelým i místodržícímu Pilátovi, který jej ze strachu před císařem vydal na smrt. Vždyť měl soudit někoho, kdo byl v Izraeli obviněn z vydávání se za krále a za mesiáše. Takového rebela nebylo možno nechat žít a rozhněvat si tím císařský dvůr a politickou a náboženskou reprezentaci palestinské provincie.

Druhá věc, které si první křesťané povšimli, byla Ježíšova vyhýbavost k politickým akcím.

Ježíš sám se stal politickou osobou nedobrovolně a na základě výsledku mnoha neporozumění.

Království, které zvěstoval a které se v jeho osobě dotklo této země, opravdu nebylo z tohoto světa.

Ježíš z Nazareta nevyhledával žádné spory s tehdejší politickou mocí. Respektoval placení daní, uzdravené lidi vyzýval, aby o tom nemluvili, protože ještě nepřišla hodina jeho oběti. Přes tuto jistou politickou ostýchavost se politickou osobou

stal. Jeho postoje a činy překračovaly náboženské a kulturní zvyklosti a upoutávaly pozornost.

Není tajemstvím, že někteří Ježíšovi učedníci měli v minulosti blízko k židovským radikálům.

Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana Ježíš nazval Boanerges – syny hromu, což naznačovalo jejich dřívější politickou orientaci a možné zapojení v partyzánských protiřímských akcích. Ježíš sám se důsledně vyhýbal jakýmkoli násilným akcím, ale mnohé jeho postoje měly společenský a politický dopad.

Nová situace po nanebevstoupení První křesťané se po Ježíšově nanebevstoupení museli nově orientovat ve svém vztahu k politice.

Události je vrhly do nových situací. Církev rostla a šířila se. Brzy nebyla složena jen z rybářů a bezprávných otroků. Brzy se v církvi objevili lidé z prostředí politického vlivu. U Ježíšova hrobu se objevuje s dalšími ženami Jana, manželka Herodova správce Chuzy. (L 24,10) Z epištol se dovídáme, že křesťané se vyskytovali i v okolí římského císaře. Apoštol Pavel ze svého vězení vyřizuje pozdrav od křesťanů na císařském dvoře.

(Fp 4,22) Z těchto zmínek je vidět, že první křesťané nemohli zůstat v závětří veřejnosti a někteří z nich zastávali významné pozice ve státní správě.

Velmi pozoruhodným je samotné označení církve v Novém zákoně. Hebrejský výraz pro Boží lid se v řecky psaném Novém zákoně objevil jako slovo „ekklésia“ (církev). V Bibli toto slovo výborně označuje Boží lid, který byl odněkud svolán dohromady a vytváří společenství.

Svolal ho jeho Pán Ježíše Kristus. Ovšem v tehdejší době bylo slovo „ekklésia“ termínem z politického života. V řeckých obcích tento výraz sloužil k označení svolaného shromáždění řádných občanů v určité „polis“ (obci). Ekklésii obvykle v daném městě či vesnici svolal posel, který přišel něco oznámit nebo si vyžádat mínění občanů.

Na návsi či na náměstí svolal občany k vyhlášení úředního poselství nebo si vyžádal mínění občanů pro účely řecké demokracie. Je překvapivé, že právě toto slovo použijí křesťané a naplní ho novým obsahem.

ThDr. PAVEL ČERNÝ, Th.D. (1949) Absolvent ETF UK, sloužil jako kazatel v Benátkách n. Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 – Soukenická. V letech 1993–2009 byl předsedou Rady CB. S manželkou Hanou má tři děti s rodinami a osm vnoučat.

→

2021 srpen–září

7

TÉMA

Ježíš u Cesareje Filipovy pověděl, že na vyznání Krista jako Božího Syna založí církev, kterou brány pekla nepřemohou. (Mt 16,18) Evangelium použije pro církev politicky třaskavé a nekorektní slovo „ekklésia“, které žilo a domácnělo mezi prvními křesťany, jak víme z epištol. Shromáždění křesťanů je ekklésia na jednom místě, ale je to i výraz zahrnující celou Kristovu církev.

Z toho vidíme, že se křesťané nevyhýbali slovům s politickým nádechem. Nakonec největším skandálem v tehdejší době bylo nazývat Pána Boha slovem „kyrios“ (pán). Vždyť tímto termínem byl titulován zbožšťovaný římský císař, a křesťané toto označení vztáhli i na Krista. On byl jejich Pán a Bůh. Už to stačilo k tomu, aby byl člověk označen za politického rebela a odsouzen k smrti.

Křesťanské učení se postupně profilovalo a na apoštolu Pavlovi můžeme vidět, že se nebál využít například své římské občanství, aby nebyl bez soudu lynčován. Mohl se odvolat k císaři a také je ve svém soudním procesu do Říma poslán. Prvotní církev využívá „Pax Romana“ – mír chráněný římskými legiemi – a také římské silnice, po kterých putují různí cestující učedníci a kazatelé. Drsné římské právo bylo lepší než chaos. Apoštol Pavel ve své epištole do Říma vyzývá křesťany, aby se podřizovali státní moci, protože tato moc je z Božího dopuštění. (Ř 13,1) Pokud státní moc dobře funguje, má trestat ty, kteří škodí a ohrožují druhé. Kdo jedná dobře, nemusí se této moci bát. Státní moc nosí meč (Ř 13,4), což je symbolem hrdelního trestu, aby bylo zachováno právo.

Vývoj křesťanského pohledu na politickou angažovanost Radikální změna pro křesťankou církev nastala v době panování císaře Konstantina. Vydaným ediktem v roce 313 církev přestala být pronásledovanou společností a brzy se stala náboženstvím dominujícím. V římském impériu církev mohla vlastnit budovy a kostely a jednotlivci mohli veřejně zastávat významné politické posty. Křesťané byli pilnými a loajálními občany a brzy se jejich vliv projevoval také v politice.

Během staletí se církev stává mocnou, bohatou a většinovou součástí společnosti. Časem začne moc církve soutěžit s mocí císařů a králů a vznikne Říše římská. V 11. a 12. století se rozhoří boj o investituru, o to, kdo bude jmenovat církevní hodnostáře. Od 15. století se tvoří obrovská říše zahrnující i české království, která dostane titul Svatá říše římská národa německého. Někteří křesťané si uvědomují, jak bohatství a politická moc církev deformují. Český myslitel Petr Chelčický považuje Konstantinův edikt z roku 313 za jed vlitý do církve. Uvědomuje si, že bohatství a politická moc církev ničí a korumpuje. Vždyť papežové měli armády a vedli války. Někdy mezi sebou bojovali dokonce dva i tři papežové a snažili se uchvátit moc. Není divu, že proti mocenským trendům protestují lidé jako byli František z Assisi, Petr Valdes a jeho valdenské hnutí, Jan Hus, Girolamo Savonarola a mnozí další. Zjevně se ukázalo, že církev nemá sahat po státní moci a vytvářet takzvané křesťanské státy, které

8

srpen–září 2021

samotnému křesťanství velmi škodily a kompromitovaly ho před společností.

Není pochyb o tom, že hrůzy svatokupectví a simonie urychlily nástup reformace nejen v Čechách, ale také v sousedním Německu a v Anglii. Různým reformačním proudům šlo nejen o korekci učení, ale také o vymanění se z poddanosti Římu.

Krokem kupředu ovšem nebyl ani nechvalný politicko-církevní systém „koho země, toho náboženství“. Jednotliví šlechtici na svých panstvích vyžadovali příslušnost všech obyvatel ke své vlastní konfesi. To působilo další exilové vlny nebo mrzačení charakteru, jak to prožil náš národ v době pobělohorské. Církvi nikdy neposloužilo, pokud se opírala o státní moc, nebo dokonce kolaborovala se státní mocí.

Francouzská revoluce je považována za bod obratu, kdy církev začala přicházet o svoji moc. Začíná období sekularizace, církev ztrácí svůj majetek a instituční vliv na lidský život. Během této doby se objevovali křesťané, kteří vstupovali do politické arény a něco významného v ní dosáhli. Je na místě jmenovat anglického křesťana Williama Wilberforce, který po mnohaletém zápase dosáhl roku 1807 v britském parlamentu zrušení obchodu s otroky.

Vzpomenout můžeme také Dittricha Bonhoeffera, který se stal jedním z vůdců německé vyznávající církve, která oponovala Hitlerovi a politice nacismu. Bonhoeffer svoji protihitlerovskou angažovanost zaplatil životem – byl popraven na samém konci války v roce 1945. A připomeňme ještě baptistického kazatele Martina Luthera Kinga, který se stal známým svým bojem za zrušení rasové segregace ve Spojených státech. Jeho angažovanost byla nepochybně politická. Jeho hlas byl umlčen rasovým fanatikem v roce 1968.

Dnešní situace Velmi často se křesťané, pokud jde o vztah k politice, pohybují ve dvou krajnostech. Jedni zdůrazňují, že křesťan se do politiky neplete, protože to není jeho poslání. Obvykle bývá citován verš ze 2Tm 4,2 o následování Krista: „Kdo se dá na vojnu, nezaplétá se do záležitostí obyčejného života…“ Politiku někteří řadí mezi záležitosti obyčejného života, které by pouze odváděly pozornost od vlastního křesťanského poslání. Jiní křesťané zase silně zdůrazňují Ježíšovo blahoslavení těch, kteří touží a žízní po spravedlnosti. (Mt 5,6) A do této spravedlnosti zahrnují spravedlnost sociální i politickou v obci a ve státě. Z tohoto pohledu považují politickou angažovanost za jeden z důležitých úkolů. Vždyť Hospodin miluje právo a spravedlnost pro všechny. (Ž 33,5) Člověk se dnes nemůže vymanit z politiky, pokud hovoříme o politice komunální. Platíme daně, a tím se podílíme na politickém dění ve státě. Proto bychom jako občané měli mít možnost do politiky vstupovat a k různým otázkám se vyslovovat.

V demokratické společnosti se mohou k přijímaným zákonům vyslovovat jednotlivé církve a také svazy církví, jako je například ERC. Dnes se také hovoří o takzvané politické diakonii. Tím se vyjadřuje, že politika patří do naší církevní diakonie – služby, ale že ji mají konat ti, kteří jsou k tomu obdarováni a připraveni.

Politika je služba, která vyžaduje určité charisma a také přípravu. Sám se domnívám, že žádná politická strana nemůže být vyloženě křesťanská. Politické strany se pouze mohou hlásit ke křesťanským hodnotovým systémům. Křesťanské nemohou být, protože politika je „umění možného“ a je v ní třeba dělat kompromisy. Je dobře, že skončila doba spojení trůnu a oltáře, státní

moci a církve. Stát má své úkoly a také církev má své poslání.

Tam, kde je to vhodné a možné, mohou spolupracovat. Dnes je taková spolupráce u nás v kaplanských službách a v diakonii.

Stát a církev nesmějí splývat dohromady. Je na místě, aby obdarovaní a vyškolení křesťané do politiky vstupovali a také v této aréně působili jako světlo a sůl.

■

Rozhovor s Ivanem Bartošem, Česká pirátská strana, CČSH

VÍRU MÁM JAKO ŠTÍT ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV IVANA BARTOŠE

Jaká byla vaše motivace pro vstup do politiky?

Byl jsem vždy aktivní člověk, takže jsem se angažoval nad rámec povolání a VŠ, kde jsem i nějaký čas učil. Zejména jsem se zapojoval v oblasti svobodné kultury nebo v otázkách občanských svobod a rovnosti.

Za motivaci před dvanácti lety, kdy jsem začal s Pirátskou stranou, bych označil několik faktorů. Cítil jsem, jak silnou tendenci k roztahování se na úkor lidí může mít politická moc. Kdy i svobodný člověk, který svou prací, ale také občanským životem společnosti dává, neustále naráží na systémové bariéry a jsou mu nakládány další a další povinnosti a omezení včetně invazivního vstupu do jeho soukromého života. A to aniž by pro to byl jakýkoliv racionální důvod.

A vedle toho existují tací, pro které žádná pravidla neplatí. Novodobé odpustky…

Stejně tak jsem byl zklamán úrovní kompetencí a přístupu politiků ke společnosti. Od 90. let, ale zejména později, došlo k naprostému odtržení politické sféry, jakési elitní skupiny nadřazených, od běžných lidí.

Ačkoli si kompetencemi ani způsobem chování tento status nezasloužili a nenaplňovali ho, ale často ho zneužívali v neprospěch lidí.

Moje motivace dělat politiku jsou tak stále stejné, ať to bylo těch devět let při standardním povolání, nebo nyní už čtvrtým

PhDr. IVAN BARTOŠ, PhD. (1980) je poslanec a předseda České pirátské strany. Vystudoval informační studia a knihovnictví na Filosofické fakultě UK, v tomto oboru získal doktorát. Působil na Fakultě počítačových věd na University of New Orleans v USA. Pracoval jako specialista na informační technologie. Je ženatý, má syna. Ve volném čase mixuje hudbu jako diskžokej, zpívá v punkové kapele, hraje na akordeon a v místním kostele na varhany. →

2021 srpen–září

9

TÉMA

rokem v pozici lídra opoziční strany ve sněmovně, kdy se stala politika mou prací na plný úvazek.

Politika je prostředek změny, nikoliv cíl sám o sobě. Moje práce stále není hotová, proto je třeba v ní vytrvat. Naštěstí na to nejsem sám a mám kolem sebe za ty roky tisíce šikovných, čestných a pracovitých lidí, kteří nezištně společnosti pomáhají.

Nejen v Pirátské straně.

Jste křesťan. Hrála ve vašem rozhodování o vstupu do politiky nějakou roli vaše víra?

Úplně bych to nespojoval. Víra mě provází od mých 19 let. Je nedílnou součástí mého vnitřního hodnocení mých kroků, mého vnitřního dialogu. Jako každý mám v životě momenty, které bych zpětně raději prožil jinak. Ale nesu si je jako lekci a věřím, že neopakuji minulé chyby. Přesto si myslím, že právě víra v pravdu, snaha o to pomoci, neboť život je směrem ke společnosti i službou, jak o tom smýšlí starší skauti – roveři, je jakýmsi mým vnitřním motorem.

Nemám víru jako nějakou berličku, ale jako štít. Nenaplňuje mě strachem, ale odvahou. Přináší mi vnitřní klid v těžkých časech. Učí mě toleranci. Nikomu ji necpu a mluvím o ní většinou pouze, pokud jsem na ni tázán. Živá víra jsou činy, skrze které je člověk ve vztahu se svým okolím, společenstvím lidí na zemi.

Když jsem v mládí diskutoval spoustu věcí s mým farářem Benem Mlýnkem, pamatuji si nejvíce jeden moment, kdy mi na mou stou a první otázku řekl zjednodušeně: „Bůh je láska a to je největší poselství evangelia.“ A když to promítneme do učení antických filozofů, kde člověk je měrou všech věcí, je mou snahou toto skrze mé kroky propojovat.

Nemůžete mít ambice měnit společnost, když nevěříte lidem. Proto se snažím, aby mé kroky nebyly vedeny pocity, které se od tohoto poselství odklánějí.

Ale abych byl i zde fér. Jedno duchovní moudro praví: „Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem.“ O stáří (tedy tvrdosti) chleba – se však už v přísloví nehovoří. (smích) Představa pokorné

10

srpen–září 2021

oběti tváří v tvář čistému zlu, jak je třeba popsána v mé oblíbené knize Henryka Sienkiewicze Quo Vadis, je spíše románovým prvkem. Za pravdu je třeba někdy bojovat velmi tvrdě, vždy však čestně.

Jakou nejtěžší chvíli jste dosud v politice zažil?

Je jich mnoho… Velmi silné a psychicky náročné byly momenty v období pandemie z přelomu roku, kdy vláda nečinila i přes naši konstruktivní snahu a předkládané plány potřebné kroky. A to například z malicherného důvodu, že se nejednalo o její nápad. Nešlo přitom přeci o nějakou hloupou hru, ale o reálné životy a zdraví lidí. V takovou chvíli na vás tak těžce dopadá bezmoc. Zraňoval mě cynismus premiéra a řady osob z jeho okolí k bezútěšné situaci lidí. My jsme řešili ekonomickou pomoc lidem v nouzi, faktické ztráty na životech v domovech pro seniory… a ministři dvou koaličních vládních stran se na Twitteru hádali, kdo měl zajistit pomůcky a péči. Politická rivalita vládních ministrů ještě více zhoršovala situaci v naší zemi.

Takovou politiku si naše země nezaslouží.

Snažil jsem se i přes únavu a deziluzi každé ráno vstát a dodávat energii lidem, kteří mi věřili, i svým kolegyním a kolegům. A odvádět práci, která byla třeba.

Co podle vás žádná vláda v demokratické zemi nikdy nesmí dovolit? A co SI nesmí dovolit?

Nechat člověka padnout až na úplné existenční dno a zcela ztratit lidskou důstojnost, byť je z velké části každý sám strůjcem svého štěstí a řadu věcí může ovlivnit.

Jsme moderní společnost v srdci Evropy.

Stát tak musí v případě nouze nabídnout člověku směr, pomoc, podporu, ale na druhou stranu stanovit i pravidla. Zároveň vláda nikdy nesmí jednat v rozporu se zákony vlastní země a porušovat svým konáním lidská práva ani Ústavu. Ale toto platí pro všechny.

Jak toho reálně docílit?

Změnou politické kultury. Neboť jsou to občané, kteří si skrze demokratické volby

vybírají své zástupce pro správu země, kraje či obce. Pokud se rozeštvávání lidí stává politickým standardem a nejúčinnějšími emocemi vyvolanými politiky v lidech jsou strach, závist či dokonce nenávist, pak nebudeme nakonec volit ty nejlepší, ale ty, kteří nebudou mít ve svých činech zábrany – stejně jako je neměli v politické kampani.

Když mi bylo sedmnáct a byl jsem na studijním pobytu v Americe, na což si moji rodiče tenkrát museli půjčit peníze, otevřel jsem v jedné čínské restauraci ve „fortune cookie“ (sušenka se vzkazem uvnitř) lísteček s tímto textem: „Chceš-li, aby tě lidé slyšeli, křič. Chceš-li, aby ti lidé rozuměli, šeptej.“ V životě i v politice je potřeba odvaha, ale nesmí v ní chybět pokora – před světem, úkoly, které vám osud do života pokládá, k lidem velikým i malým a pokora ke svému egu. Kdo chce nebo mu je svěřeno ostatní vést, musí sám jít v maximální míře příkladem.

Jakou zodpovědnost za zemi a její lid nese před Bohem její premiér?

Naše republika je sekulárním státem.

Neměřil bych tedy činy politiků dle šablony nás věřících, i když dle Listiny práv a svobod i před Bohem jsme si všichni rovni.

Je stabilita názorů v čase zdravá, nebo je známkou zastaveného zrání?

Člověk se na cestě životem musí stále učit. Mé názory na některé otázky před dvaceti, dvanácti nebo před čtyřmi lety a dnes jsou výrazně posunuté. Byla by ostuda, kdyby tomu bylo jinak. Více vím, znám kontext a podstatu procesů a provázanosti jevů. Mluvil jsem se spoustou lidí, s odborníky, diplomaty, politiky. Každý den otočíte novou stránku ve svém nitru a tu postupně popíšete další kapitolou zkušeností. Musíte provazovat kontext globální i místní. Stálé je ale přesvědčení, motivace – stejně jako desatero. Je třeba nebýt dogmatikem, nové situace mohou posouvat hranice toho, co jste v určitou dobu považoval za neměnné. Je důležité naslouchat. Vždy myslet na všechny, na které může mít vaše rozhodnutí dopad.

Nejdůležitější je však neztratit sebe sama.

Jaký vliv má prostředí politiky na vývoj osobních politických názorů?

Jeden z mých nejlepších životních kamarádů Mikuláš Ferjenčík – politik a poslanec Pirátské strany, a jak já rád s nadsázkou říkám, „bratr v boji“ – jednou vyprávěl příběh o svém dědečkovi, který mu říkal, že svědomí je takový malý trojúhelníček, který má ostré rohy a otáčí se, a tím drží člověka bdělého. No a ten trojúhelníček se opotřebovává, obrušuje nebo se v politice „obaluje

slizem“. Stáváte se cyničtější, nemůžete vybojovat každou bitvu, něco prostě pustíte a podobně. To je velmi přesné podobenství.

Proto je potřeba si ono svědomí hlídat, trojúhelníček očišťovat a sem tam i přebrousit.

Mám velkou oporu ve své ženě Lydii France, která je také politička Pirátské strany v roli opoziční zastupitelky na Praze 2. Kdyby všechno selhalo, ta by mi řekla. Důležité je mít kolem sebe lidi, kteří vám připomenou, proč to děláte, jaká je

vaše mise. Dají vám zpětnou vazbu a boje, na které třeba sám nemáte čas nebo sílu, bojují s vámi, nebo i za vás. Jsem velmi vděčný za každého ve svém životě, kdo tuto roli zastával a zastává.

Poslední roky mi hlavou zní jeden citát z nové série Hvězdných válek, který pronese pilotka vesmírné stíhačky ke svému příteli: „Nebojujeme proti těm, které nenávidíme, ale za ty, které milujeme.“ ■

Rozhovor s Janem Čižinským, KDU-ČSL, ŘKC

JSEM ZAMĚSTNANCEM LIDÍ ptala se PAVLA LIOLIASOVÁ foto ARCHIV JANA ČIŽINSKÉHO

Jaká byla vaše motivace pro vstup do politiky?

Vždycky jsem se zajímal o to, co se děje kolem. Křesťan si přeci nemůže jen tak spokojeně žít, když vidí, že lidé i příroda okolo mají mnoho problémů, které je nutné řešit.

Bydlení, exekuce, pomoc potřebným lidem a rodinám, životní prostředí, to všechno jsou témata, která skutečně hoří a potřebují obětavý solidární přístup a řešení.

Jste křesťan. Hrála v tomto rozhodování nějakou roli vaše víra?

Samozřejmě. Jen je potřeba říci, že se nejednalo o nějaké rozhodnutí „teď jdu

do politiky“. Spíše to byl souhlas s tím, že jsem ochoten kandidovat a sloužit lidem i jako politik, pokud dostanu důvěru a lidé mne zvolí. Deset let jsem vedl skauty, patnáct let jsem učil. Teď sloužím lidem jako starosta a snažím se, aby bylo vidět, že jsem zaměstnancem lidí a jsem si toho vědom. Začal jsem peticí proti předražené radnici, s kolegy jsme pak na stavbě radnice ušetřili miliardu a nyní se k nám přidává mnoho aktivních a obětavých lidí v mnoha pražských městských částech, kteří chtějí také sloužit svým sousedům.

→

Mgr. JAN ČIŽINSKÝ (1978) je politik a pedagog. Pracoval jako učitel na všech stupních škol, kde učil latinu, dějepis a základy společenských věd.

Je členem KDU-ČSL, několikrát neúspěšně kandidoval v Praze do komunální politiky. V roce 2014 vedl kandidátku iniciativy „Praha 7 sobě“ v komunálních volbách, ty vyhrál a byl zvolen starostou městské části.

Ve stejném roce byl také zvolen do zastupitelstva. Je ženatý a má tři dcery. Jeho koníčkem je skauting a vysokohorská turistika.

2021 srpen–září

11

TÉMA

Jakou nejtěžší chvíli jste dosud v politice zažil?

Mám kolem sebe naštěstí skvělé týmy výborných lidí. A tak jsou těžké chvíle často spojené s vysvětlováním, co a proč děláme. Nemám náturu na to, abych lidi zklamával, ale občas nejde vyjít vstříc všem. Byť se o to stále snažím. Třeba teď konkrétně řeším stížnosti na to, že děti na hřišti v parku vedle školy dělají hluk a vadí to lidem, kteří bydlí kolem.

A to je přesně rozhodování, kdy není lehké vysvětlit, že přednost musí dostat ty děti a děti bohužel hluk prostě dělají.

Rozhodování ve prospěch dětí je pravidlo, kterým se řídím, a občas to pochopitelně narazí.

Dají se v politice uplatnit nějaké skautské dovednosti? Jak moc je

politikovi k užitku umění improvizace?

Myslím, že kdybych nevedl skauty, nikdy bych se politikem nestal. Skautský oddíl je nejlepší průprava pro organizování čehokoli. A myslím, že to byli právě rodiče mých skautů, kteří mi začali dávat ve volbách důvěru a nakonec mne do politiky dostali.

Jak moc jsou lidé ve vysoké politice odtržení od reality běžného občana?

Bojím se, že pro politiky platí totéž, co pro všechny lidi – to, že pokud mají ostatní lidé nějaký problém, podvědomě se domnívají, že to je určitě tak trochu jejich chyba. Tohle uvažování je lidem vlastní.

Ale politik by měl vědomě tenhle dojem potlačovat a skutečně na datech ověřovat, zda to tak opravdu je. Řešení se totiž nikdy nenajde, když tenhle psychologický trik sami na sobě neprohlédneme.

Potřebuje politik více vhled nebo nadhled?

Řekl bych, že vhled, a důležité je se dost času věnovat tomu, aby politik vhled měl a aby jej také stále udržoval. Po šesti letech starostování se musím znovu a znovu přesvědčovat, zda naše závěry pořád platí a zda řešení, která jsme třeba zavrhli, nemohou ve změněných podmínkách přece jen fungovat. A tak mám pocit, že je to právě přílišný nadhled, který pak může vést k chybným rozhodnutím. Co je ale také důležité, je vést tým tak, aby se nerozhádal, aby fungoval a aby nikdo neměl v týmu špatný pocit, aby práce v týmu lidi těšila. Protože bez týmu a týmového snažení se v politice nedá dosáhnout vůbec žádného zlepšení.

■

Rozhovor s Alešem Juchelkou, ANO, CB

V POLITICE NEMŮŽETE VYHRÁT ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV ALEŠE JUCHELKY

Jaká byla vaše motivace pro vstup do politiky?

O tom, že vstoupím do politiky, jsem uvažoval dlouho. Vždycky jsem se zajímal o své okolí, o veřejné věci, byl jsem aktivní v podpoře lokální občanské společnosti. Má marketingová firma dokonce dělala několik politických kampaní pro různé demokratické subjekty i jednotlivce. Tam jsem ještě více nahlédl pod pokličku tvorby kampaní a osobně poznal lidi, kteří se v politice angažovali. Víc praxe jsem získal jako zastupitel a předseda výboru v Ostravě. A motivací vstupu do politiky vysoké byla jednoznačně má zkušenost se systémem sociální péče, příspěvku na péči, a hlavně podpora rodin v různých životních situacích.

12

srpen–září 2021

Jste křesťan. Hrála ve vašem rozhodování o vstupu do politiky nějakou roli vaše víra?

Samozřejmě. Zásadní. Hlavně slovo „služba“ a otázka „Jak mohu posloužit?“ O modlitbách a konzultacích s mými přáteli nemluvě. Bylo a je to moc důležité. Opírat se o ně, modlit se, zpovídat.

Ve sněmovně máme pravidelné bohoslužby v poslanecké kapli, kde se nás pár poslanců schází. Katolíci a já. (úsměv) I u nás v klubu máme několik katolíků, takže historicky bohoslužby organizují kromě ANO také ODS, KDU-ČSL a TOP 09. Po covidu jsem na bohoslužbu zapomněl, takže jsem platil občerstvení. (smích)

Jakou nejtěžší chvíli jste dosud v politice zažil?

Přiznávám, že jsou chvíle, kdy máte těžkou hlavu. Určitě to bylo na začátku volebního období, nicméně nic zásadního. Důležité je odpovídat si, jaký přínos má vaše rozhodnutí pro jednoho konkrétního člověka nebo jaké rozhodnutí zase jiné skupině ublíží a jak moc. Mnohdy ty těžké chvíle vypadají mediálně jinak, než jak je prožíváte, poněvadž kontext znáte jen vy. A třeba navenek triviální rozhodnutí vám noc předtím nedá spát. Vždycky mě ale mrzí, pokud nedokážu přesvědčit své kolegy o správnosti svého návrhu. Nejhorší pro mě bylo asi jedno jednání zdravotního výboru a potom také zvyknout si, že někteří poslanci jsou

ochotni říct cokoliv, aby zaujali kameru před řečnickým pultem.

Musí i křesťan „výt s vlky“?

Kdy jít proti „svým“?

Nemusí. Ale vaší hantýrkou – tam, kde vyjete vy s nimi, v jiných situacích oni vyjí s vámi, poněvadž se tak domluvíte.

Nejhorší je neozvat se, neptat se a výt automaticky a vždycky. Potom jsou ale otázky, na kterých se zaseknete, a přes to vlak nejede. U mě to je eutanázie, potraty, manželství pro všechny a třeba to bylo zdanění církevních restitucí.

Je třeba při vstupu do politiky počítat s tím, že se zákonitě každý zašpiní?

V politice nemůžete vyhrát. Vždycky pro nějakou skupinu budete nesympatičtí, neakceptovatelní a budou se vám snažit dávat různé nálepky. Budou vás soudit a sahat vám do svědomí, aniž by vás znali, a už vůbec nemůžete chtít, aby vás pochopili. A to dokonce ani někteří z těch, co se zaštiťují Bohem (schválně nepíšu křesťané). Proto mě to ani moc nezajímá.

Důležité je být vyrovnaný s Bohem a sám se sebou, dělat věci, za kterými si stojíte, vroucně se modlit a jako v jakémkoli jiném zaměstnání mít zpětnou vazbu od těch, kterým důvěřujete, že vám ji dokážou dát. Takže pokud máte silný názor a jste aktivní politik, vždycky bude skupina lidí a médií, kterým nebudete nevyhovovat.

Znamená loajalita víc než svědomí?

Ne. A ani nikdo nechce, abyste proti svému svědomí hlasoval. Alespoň jsem to nezažil. Závazných a volných hlasování bývá minimum, většina je těch, na kterých se domluvíte s koaličním partnerem nebo jinými stranami. Někdy vám jsou sice boty těsné, ne-li malé, ale vybalancovat kompromis a přesvědčit většinu při hlasování je základem politiky.

Jak může (a má) křesťan v politice bojovat se lží? Jak těžké je (v politice) držet se pravdy?

Určitě je na politiky více vidět než na ostatní zaměstnání. Určitě jsou více

konfrontováni s věcmi, na které nemají odpověď, poněvadž nejsou vševědoucí nebo jednoduše neví. Pokud víte jistě, že někdo lže, je potřeba mu to říct. Jen jednou jsem veřejně na plénu a někdy na výborech „vystartoval“ po kolegovi, který schválně překrucoval fakta a lhal o někom (ne o něčem). Jinak se takových ostrých prohlášení zdržuji, protože mi to není blízké, ale bližního se člověk zastat musí.

Je pro mě důležité držet se faktů, ne dojmů, které jsou mnohdy v tomto světě považovány za pravdu. Žijeme v době určité relativizace pojmů, a dokonce víry.

Je to o lidech jako všude jinde. Možná že je více lhářů v pojišťovnictví nebo u prodejců ojetých aut. Nevím. Akorát tam nejsou pod takovým drobnohledem.

Jak těžké je být politikem mezi křesťany?

Už od svého mládí se pohybuji v prostředí, kde jsou podle mě křesťané potřeba. Když jsem byl v médiích, části křesťanů to vadilo. Když jsem nyní poslanec, jeden křesťan mi doporučil, ať přeruším členství v CB, a jeden dokonce napsal hanopis, aby mě z církve vyloučili. Tento bratr dokonce psal ošklivé věci mé manželce po ztrátě našeho syna. Prostě si skrze mě hloupě vyřizovali účty s někým, koho neznají a kdo jim je mediálně nesympatický.

Ing. ALEŠ JUCHELKA (1976) je politik, poslanec, moderátor, scénárista a dramaturg. Čtyři roky byl za TOP 09 zastupitelem města Ostravy. Do Poslanecké sněmovny byl zvolen jako nestraník za hnutí ANO, jehož se později stal členem.

Vystudoval Ekonomickou fakultu VŠB–TU Ostrava. Působil jako rozhlasový moderátor, pracoval v ČT. Je ženatý, s manželkou se jim narodily tři děti. Aktivně i jako divák se věnuje divadlu, dalšími koníčky jsou četba, film, squash a tenis.

Je to prostředí, kde nejste v anonymitě, kde fouká, kde je to těžké, kde je spousta zájmů… Ale pro mě je to o službě a o tom, netajit se zkrátka tím, že jsem křesťan. Je to odpovědnost a snad to ustojím. Uvidíme.

I proto jsem nakoupil s kolegy dvě stě Biblí a rozdal je na Vánoce s osobním dopisem poslancům, stejně jako minulý rok k výročí Jana Amose Komenského jeho spisy. Je to služba lidem a jsem čím dál víc přesvědčen, že je potřeba mít neschovávající se křesťany v médiích, na školách a taky v politice.

■

2021 srpen–září

→

13

TÉMA

Rozhovor s Janem Grulichem, TOP 09, CB

KONTAKT S PRAXÍ JE ZÁSADNÍ ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV JANA GRULICHA

Jaká byla vaše motivace pro vstup do politiky?

Politika spíše vstoupila do mě než já do ní. Celý život se věnuji vzdělávání a samozřejmě se snažíme děti vést i k odpovědnému občanství. A když dětem vyprávíte o tom, jak funguje demokracie, nebo o tom, jak nikdy fungovat nebude, tak musíte být v obraze. A nejen to, uvědomíte si, jak je důležité, aby se každý o politiku zajímal, jelikož je součástí našich životů a ovlivňuje to každého z nás.

Po několika letech ve školství jsem začal mít ambice do vzdělávacích témat mluvit a chtěl jsem věci měnit nejen na lokální úrovni. A jelikož jsem dobře pochopil, jak funguje zastupitelská demokracie, vybral jsem si politickou stranu, ke které jsem měl morálně nejblíže, a tato témata otvíral tam. Neměl jsem žádný další plán, neplánoval jsem ani získávání funkcí. Chtěl jsem jen propagovat důležitost vzdělání a nutných změn ve školách.

A tak nějak mám pocit, že jsem jen přihlížel tomu, jak jsem byl za několik let zvolen krajským zastupitelem a na podzim 2020 i senátorem. Budu se zájmem přihlížet i dál, kam mne tato cesta povede.

Ale zůstávám stále ředitelem školy, jelikož jsem brzy poznal, že kontakt s praxí je pro politiky strašně důležitý. Věřím, že ředitel ze mne dělá lepšího senátora a možná i senátor ze mne bude dělat lepšího ředitele.

Jste křesťan. Hrála v tomto rozhodování nějakou roli vaše víra?

To nedokážu posoudit. Víc si myslím, že mne ovlivnila moje profese. Mnoho věřících lidí mne spíše varovalo, ať do politiky nevstupuju, že je to špína. Já jsem však opačného názoru. Politika špína není, jen

14

srpen–září 2021

tam někdy vstupují lidé s jiným úmyslem než spravovat věci veřejné. A naopak jsem přesvědčen, že pokud se o politiku zajímat nebudeme a schopní lidé s dobrými úmysly do ní vstupovat nebudou, nikdy to politické prostředí nezměníme.

Jakou nejtěžší chvíli jste dosud v politice zažil?

Posledních několik let jsem zažíval dost těžkých chvil v profesi ředitele školy, ve srovnání s tím jsem zatím nic výrazně těžkého v politice nezažil. Ale popravdě, mnoho hlasování je těžkých. Zákony nejsou černobílé. Dlouho se o každém zákonu diskutuje a zvažuje se pro a proti.

V některém je například 60 % bodů, se kterými souhlasím, a 40 % se kterými se nemohu ztotožnit. Ale na konci musím zmáčknout pouze ANO nebo NE. A často mi tedy zůstane trochu hořkosti na

Mgr. Bc. JAN GRULICH (1975) je ředitel Základní školy v Dobřanech a od roku 2020 senátor. Vystudoval germanistiku na Technické univerzitě v Liberci a Univerzitě Pardubice. Studoval i ve Švýcarsku. Škola, kde působí, získala pod jeho vedením řadu ocenění, žáci této školy dosáhli nejlepších výsledků v mezinárodním testování PISA v roce 2015. V roce 2020 se stal absolutním vítězem ankety „Ředitel roku“. S manželkou mají tři děti. Rád fotografuje a věnuje se hudbě.

jazyku, že jsem podpořil něco, s čím úplně nesouhlasím, nebo naopak, že jsem nepodpořil zákon, kde je mnoho dobrých věcí, ale ty negativní převažují.

budoucí kvalitní život je závislý na dobrém vzdělání, ale i na vzdělávání všech generací. V této tak rychle se měnící době by se vzdělávání mělo stát celoživotním trendem.

Čím mohou politici bezpečně napáchat nevratné škody na vzdělání budoucích generací?

Jak lze páchání škod na dětech zastavit?

Tím, že dělají vzdělání prioritou pouze ve volebních programech a sloganech, ale v praxi se jím ještě nikdy nestalo.

Jsem naprosto přesvědčen, že náš

Celospolečenským tlakem na kvalitní školy a vstupem erudovaných lidí ze vzdělávání do politiky. A také musíme mít velkou trpělivost. Zaspali jsme. Změny ve

vzdělávání se projeví nejdříve za 10 až 15 let, pokud začneme hned.

Znovuzrození křesťané v sobě nesou Krista. Jak je Ježíšovi v České politice?

Tak tam je zajisté jako ryba ve vodě.

Kdyby teď přišel na naši zem, zajisté by si nějakého zlotřilého politika vybral za učedníka. Tak jako to dělal před dvěma tisíci lety.

■

Rozhovor s Marianem Jurečkou, KDU-ČSL, ŘKC

JE TO HLAVNĚ NA BOHU ptala se PAVLA LIOLIASOVÁ foto ARCHIV MARIANA JUREČKY

Jaká byla vaše motivace pro vstup do politiky?

Do KDU-ČSL jsem vstupoval v roce 1999.

Moje motivace byla dána i výchovou a příkladem mých rodičů, kteří se společensky angažovali – ať už ve farnosti, nebo ve společnosti. Nikdy jim nebylo jedno, co se děje kolem nich. To byl první moment, kdy jsem si říkal, že bych chtěl nějakým způsobem podporovat pozitivní vývoj ve společnosti. Ale nikdy jsem neměl v plánu být aktivní politik na vrcholové úrovni. Říkal jsem si, že třeba, možná, to bude

nějaká komunální úroveň. A pak přišel druhý moment – změna po roce 2013, kdy jsem se dostal do vrcholné politiky, aniž bych to úplně plánoval, trošku rovnýma nohama.

Do KDU-ČSL jste vstupoval v osmnácti. Takže jste čekal, až dovršíte plnoletosti?

To víceméně ano. Už v průběhu střední školy jsem měl jasno, že pokud se chci angažovat, tak pro mě jsou lidovci nejbližší stranou – odpovídala mému

→

Ing. MARIAN JUREČKA (1981) je poslanec a zastupitel Olomouckého kraje, předseda KDU-ČSL. Vystudoval rostlinolékařství na Mendelově univerzitě v Brně, živí se jako soukromý zemědělec na rodinném statku v Rokytnici na Přerovsku. V letech 2014 až 2017 vedl ministerstvo zemědělství. V letošních volbách do Poslanecké sněmovny vede kandidátku koalice SPOLU (KDU-ČSL, TOP 09 a ODS) v Olomouckém kraji. Jurečka je ženatý, má pět synů. Mezi jeho záliby patří florbal, hra na tubu a zemědělská technika.

2021 srpen–září

15

TÉMA

pohledu na svět, tomu, co by se mělo hodnotově uplatňovat v praktických řešeních.

Jsou to lidé, pro které má smysl žít a projít s nimi životem.

A co pro rodinu znamená politik?

Sehrála tam nějakou roli vaše víra?

Myslím, že určitě. Člověk byl ovlivněn výchovou, prostředím, ve kterém vyrůstal. Dělat politiku v minulosti, budoucnosti i teď je vlastně jeden z největších aktů lásky k bližnímu. Protože když to děláte opravdu poctivě a naplno, tak to neděláte pro sebe. Děláte to prostě pro to své okolí – ať už je to obec, kraj, Česká republika.

Co pro Vás bylo v politické kariéře vůbec nejtěžší?

Asi nejtěžší bylo rozhodnutí, na které jsem měl řádově několik málo sekund. To bylo 21. prosince 2013. Šlo o to, jestli přijmu nominaci jít dělat ve dvaatřiceti ministra, nebo ne.

Kromě toho že jste poslanec a předseda parlamentní strany, jste také zastupitel Olomouckého kraje.

Jak se dá stíhat politika, když člověk sedí na tolika židlích?

Jsou to dvě židle, řekněme. Být zastupitelem pro mě osobně znamená, věnovat se této činnosti minimálně jeden den v měsíci. A je samozřejmě spoustu věcí, které se propojí. Přijdou za mnou lidé – ať už to jsou starostové, nebo běžní občané, kterých se týkají obě úrovně. Řeknu příklad: někdo přijde řešit stav komunikací v obci a zjistí, že majetkově se to týká toho, co spravuje kraj, i toho, co spravuje ředitelství silnic a dálnic. Práci poslance se věnuji naplno, krajský zastupitel je uvolněná funkce.

Co pro politika znamená rodina?

Myslím, že to znamená to stejné, co pro jakéhokoliv jiného člověka – jestli budu vedoucí firmy, zámečník nebo politik, tak to podle mě má znamenat to samé.

Je to to nejbližší společenství, které mám kolem sebe, pro které tady mám žít a které mi zároveň dává tu největší oporu zaměstnání, které vykonávám.

16

srpen–září 2021

Obrovskou přítěž. Ať už pro tu nejužší rodinu – jako je manžel/manželka, děti, kteří hodně trpí tím, že v našem případě táta je doma mnohem méně, než by mohl a měl být, to říkám sebekriticky. Pak je samozřejmě rozměr mediální a sociální – z hlediska sociálních sítí, z hlediska kolektivu ve škole – a dopadá to i na tu širší rodinu. Vaši sourozenci, vaši rodiče jsou konfrontováni s tím, že působíte v politice, a tím i se spoustou věcí, které nejsou pravda – a bohužel jim musí čelit.

Jakou roli ve vašem životě hraje víra?

Zásadní. Kdybych nebyl věřící člověk, dovolím si říct, že bych do politiky vůbec nešel. Když jdete do politiky a nechcete si nakrást a obohatit se, tak na seznamu důvodů, proč do toho jít, je docela prázdno. Já se můžu živit doma, profesí, ve které jsem se měl finančně lépe, než teď v politice. Do politiky jsem šel proto, že chci věci měnit k lepšímu. Ne kvůli sobě, ale kvůli společnosti. A když tam jdete s tímto, tak víra je ten druhý aspekt, který vás dokáže v těch opravdu těžkých momentech výrazně podržet. Přiznám se, že když jsem ve dvaatřiceti nastupoval na ministra, tak jsem o sobě hodně pochyboval. Jestli to zvládnu, jestli je to dobré, jestli na to člověk má životní zkušenosti. Jestli nemám třeba počkat, nebo to odmítnout. Ale pak jsem si říkal: „Pane Bože, já jsem do toho nikdy nešel s tím, že bych si modeloval svoji kariéru politika. Tak když už jsi mě sem dovedl, tak se koukej starat o to, aby to tady Jurečka nepokazil a neudělal ostudu Tobě.“ Tak jsem si v těch těžkých chvílích střelnou modlitbou řekl: „Tak teď Pane Bože, Duchu Svatý, teď se snažte. Teď to není na mě, teď je to hlavně na vás.“ Co pro vás jako pro Mariana Jurečku znamená víra?

Vědomí a zodpovědnost, že jsem dostal hřivny a nemám je zakopat. A mám je

umět rozdat, předat tak, abych se, až tady budu končit životní pouť, mohl ohlédnout a říct: „Dobrou cestu jsem šel a doufám, že až budu skládat účty, tak u nich obstojím.“ Rád používám jedno takové přiblížení, co pro mě v praktickém životě znamená být věřící: Můžete si koupit auto, přečíst si návod k obsluze a jezdit s ním podle návodu. Nebude to špatné, ale máte tam taky nějakou servisní knížku. A je na vás, jestli budete využívat servisu, pravidelně měnit olej, filtry, kontrolovat kola. A pak to auto dojede daleko líp, daleko komfortněji. A pro mě víra znamená, že nad rámec toho, co se ve společnosti říká, by člověk měl dodržovat zákony a žít podle morálky.

Tak víra nabízí servis. Že mám servisní knížku a mám nějakou podporu pro to, abych život zvládl. Abych byl celou dobu schopen dotankovat, doplnit olej a zase z toho servisu vyjet v kondici. To víra ve svých nástrojích a možnostech přináší.

Musí být politik patriot?

Myslím, že by měl být. Ale v tom dobrém slova smyslu. Protože dneska se slova jako patriot nebo vlastenectví dost často posunují do jiných rovin, než v jakých by z mého pohledu měly být. Patriot neznamená, že ztratím lásku k bližnímu. Velmi pěkně to řekl Masaryk: „Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.“ A pro mě to, že je člověk patriot, znamená, že si je vědom zodpovědnosti za nějaké území – obec, kraj, zemi. A měl by se snažit umět chápat, vnímat lidi a hájit je. A být opravdu patriotem v tom pravém slova smyslu. Ale neměl by být ten, co zapomene i na ostatní problémy, které jsou za hranicí daného obvodu, území, které je mu primárně svěřeno.

■

Rozhovor s Janem Grolichem, KDU-SČL, ŘKC

ZAČALO TO DIVADLEM ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV JANA GROLICHA

Jaká byla vaše motivace pro vstup do politiky?

Nějak to vyplynulo z toho, že jsme s partou kamarádů u nás ve Velaticích začali dělat ochotnické divadlo. Obnovovali jsme některé tradice a dělali jsme věci, které nám u nás chyběly. S lidmi z této party jsme se pak rozhodli kandidovat s lidovci, ke kterým jsme měli blízko.

A náhodou to dopadlo tak, že jsem se stal starostou. Říkal jsem si, že to budu dělat čtyři roky, dodělám si advokátní zkoušky a budu dělat právničinu. Ale postupně jsem si uvědomil, že mě to naplňuje a baví víc a k advokacii už jsem se nevrátil.

Jste křesťan. Hrála v tomto rozhodování nějakou roli Vaše víra?

Asi jo. Ono to přece nejde úplně oddělit. A v tom rozhodování to v sobě máte pořád. Prostě jsou věci, přes které nejede vlak. Že když si dáte tu otázku jak ze Simpsonů „What would Jesus do?“ tak často víte, co by bylo správně. Ale hlavně víte, že jsou důležitější věci, než je politika a pozice. Taky si myslím, že víra je ten motor, který mi často říká, že pokud můžu pro druhé něco udělat, tak to prostě udělat musím.

Jakou nejtěžší chvíli jste dosud v politice zažil?

Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem asi hodinu po tornádu přijel do Moravské Nové Vsi. Všude byl zmatek.

Vypadalo to jako po válce. Nezapomenu na ten strach, že tam budou desítky mrtvých. Pak hned do Brna na první opravdu krizový štáb. Tohle totiž bylo něco úplně jiného než plánování očkovacích center. Tady šlo o zdraví a životy. A člověk

prostě cítí tu obrovskou odpovědnost.

Zároveň si musí přiznat i nezkušenost. Měl jsem kolem sebe profesionály a s odstupem času myslím, že se to zvládlo skvěle.

Hodně těžké bylo, když jsme první víkend potřebovali říct, aby nejezdili další dobrovolníci. Na místě byl chaos a přes obce nedokázala projet těžká technika. Velitelé hasičů nám hlásili, že jeden kontejner se naplní za pár minut, ale pak projížděl obcí půl hodiny tam a půl hodiny zpátky. A my jsme potřebovali, aby pendloval rychle a odvezl sutiny co nejrychleji pryč.

Musel jsem to vzít na sebe a říct lidem, aby o tom prvním víkendu nejezdili, aby byl prostor na tu nejhrubší práci a obce se dál nachystaly. Říkali jsme, že dobrovolníci budou potřeba ve všední dny i na prodloužený víkend. Ale zprávy o tom, že hejtman vyhání dobrovolníky, se šířily ještě dlouho potom. Je to nesmysl, potřeba jsou pořád (rozhovor byl veden v srpnu – pozn. redakce).

Mgr. JAN GROLICH (1984) je moravský politik a advokát.

Dříve vystupoval jako stand-up komik, např. v pořadech TV Prima.

Vystudoval právo na Masarykově univerzitě v Brně. Absolvoval advokátní praxi a advokátní zkoušky, ale profesi advokáta se již nevěnuje. Od roku 2020 je hejtmanem Jihomoravského kraje. Deset let byl starostou obce Velatice v okrese Brno-venkov, která za jeho působení získala titul Vesnice roku.

Je ženatý. Mezi jeho koníčky patří ochotnické divadlo, hudba, dobré jídlo, sport.

Jaké výhody a nevýhody má oproti kolegům politik s rozvinutým smyslem pro humor?

Výhoda je, že se člověk nebere tak vážně. Nevýhoda pak je, když se snažíte něco odlehčit, ale narazíte na člověka, který se vážně bere. Například na jednáních s velvyslanci už se o mezinárodní humor nesnažím. Zkusil jsem to, ale párkrát jsem narazil. Čemu se i křesťan může v politice zasmát, a co je už i komikovi k pláči?

Právě ve chvíli, kdy se vám chce plakat nebo mlátit hlavou do zdi, tak je humor jedinou cestou, jak se z toho nezbláznit.

→

2021 srpen–září

17

TÉMA

Myslím, že v tom máme jako národ skvělou tradici – od Švejka přes Cimrmany, Českou sodu až třeba po Tisíckráte. Ale věci kolem smrti a lidského utrpení jsou pro mě jasné mantinely, kam už hloupá sranda nepatří.

Co si nese do vysoké politiky člověk se zkušenostmi z nejnižších

komunálních postů?

Ještě jako starosta jsem měl kdysi něco říct mladým, kteří by chtěli jít do politiky. Oni totiž často lidé říkají, že mladí nemají zkušenosti a podobně. Tak jsem si tu otázku otočil a ptal se: Co vlastně dělají ti staří jinak, než mladí? A vůbec nic! I ti staří, když do toho vlítnou, tak se poprvé setkají s tím, že musí opravovat

školku, poprvé projektují silnici nebo kulturní dům.

S funkcí hejtmana je to podobné. Na covid, očkování nebo tornádo vás stejně nikdo nepřipraví. Ale je pravda, že hlavně při jednáních se starosty to poznat je. Říkají, že se bavíme opravdu věcně, že vím, jak to na vesnicích chodí, a říkám jim vše na rovinu.

■

Rozhovor s Tomášem Petříčkem, ČSSD, ŘKC

V POLITICE MUSÍTE BÝT REALISTA ptala se PAVLA LIOLIASOVÁ foto ARCHIV TOMÁŠE PETŘÍČKA

Jaká byla vaše motivace pro vstup do politiky?

Pro to není jedna jediná odpověď. Zaprvé vliv rodičů. Maminka učila v mateřské školce, otec je lékař, takže se vždycky trochu starali o to, co se děje kolem nich.

Podíleli se na různých aktivitách pro děti, maminka vedla taneční soubor, takže angažovanost ve společnosti bylo něco, co mi rodiče předávali. A když pak jsem šel studovat na vysokou školu politologii, zajímalo mě, jak vlastně vypadá politický život z praktické, ne jen teoretické stránky. A ta motivace byla čistě idealistická – zkusit změnit něco kolem sebe, zkusit pomoct lidem, kteří si třeba tolik pomoct nemohou, a také vnést do politiky témata, která v době, kdy jsem do ní na začátku tisíciletí vstupoval, nebyla tak běžně přijímána – třeba ochrana životního prostředí, kterému nebyla věnovaná dostatečná pozornost.

S politikou jste začínal v Mladých sociálních demokratech…

Ano, během vysokoškolských studií.

Vstoupil jsem do Mladých sociálních demokratů a potom pro mě byl přirozený

18

srpen–září 2021

vstup do sociální demokracie, protože sociálně demokratické hodnoty jsou mi velmi blízké – otázka spravedlnosti ve společnosti, rovných příležitostí, solidarity.

Jakou roli ve vašem rozhodování hrála víra?

Svoji cestu k víře jsem si postupně hledal sám. Do politiky jsem vstupoval ještě předtím, než jsem byl pokřtěn. Takže to pro mě byl proces. Politika se hodně věnuje materiálním věcem, ale člověk v životě zároveň potřebuje nějaké duchovno. Pro mě to byly vlastně oddělené záležitosti. Ale časem se mi ukázalo, že právě odpovědnost vůči ostatním a solidaritu mezi lidmi má v sobě křesťanství už zakódováno.

Takže nepocházíte z věřící rodiny.

Ne, já ne. Ale manželka je z věřící rodiny.

A jak jste se tedy k víře dostal?

Skrze ni?

Nikoliv. Už na střední škole mě trošku zajímalo to, co nás přesahuje. Jestli tady skutečně žijeme v čistě materiálním světě, nebo jestli je naopak naše

duchovní stránka stejně důležitá pro to, abychom prožili skutečně spokojený život. Postupně, i pod vlivem faráře v Rokycanech, odkud pocházím, a několika známých, kteří mě možná trochu k víře nasměřovali, jsem se nechal pokřtít, začal jsem chodit do kostela a teď s manželkou děti vychováváme ve víře. Je to pro mě intimní věc – nejsem člověk, který by na víru nahlížel moc institucionálně a formálně, je to pro mě spíš interní duchovní záležitost.

Jakou vůbec nejtěžší chvíli jste jako politik zažil?

Složitých rozhodnutí byla určitě celá řada.

Ale asi ta nejtěžší situace je, když si musíte vybrat, jestli v politice chcete jít snadnou cestou, trochu s proudem, s davem, anebo naopak pojmenovat věci tak, jak je vidíte, i když tušíte, že řada lidí vás za to odsoudí.

Asi moment, kdy člověk mohl jít snadnou cestou, byl, když bych řekl, že budu vycházet vstříc prezidentu Zemanovi, jen abych měl klid.

Lze si v politice zachovat křesťanské hodnoty a zásady?

Určitě ano. Upozornil bych ale na to, že v politice musíte být realista. Politika je o kompromisech, není o absolutní pravdách, takže musíte být připraven vést věcnou debatu s lidmi, kteří nesdílí vaše názory, snažit se najít nějaký společný pohled na problémy, kterým naše společnost čelí. Není tady možnost se na věci dívat černobíle. Ale je dobré mít v tom nějaká hodnotová vodítka. Protože politika bez hodnot není politika, to je jenom boj o moc.

A co jsou pro vás ty hodnoty?

Jak už jsem řekl, mně jsou velmi blízké hodnoty sociální demokracie – jako je spravedlnost pro všechny, bez ohledu na to, z jakého sociálního prostředí kdo pochází, protože malí i velcí mají mít stejné možnosti se hájit, stejné příležitosti v životě, oporu ve státu, prožívat solidaritu. Měli bychom naslouchat ostatním, vnímat jejich složité situace. A to nejen v Česku. Měli bychom vidět, že finanční svět je tak propojen, že nás ovlivňuje i to, co se děje tisíce kilometrů daleko.

Myslím, že třeba právě katolická církev je blízko těmto hodnotám – papež František třeba upozorňuje na potřebu být solidární s lidmi, kteří trpí nebo jsou obětmi konfliktů. Neměli bychom zapomínat na chudé. Možná je někdy jednodušší zavřít oči před problémy, kterým čelí miliony lidí na světě. Ale to není cesta.

Jakou reputaci má česká politická scéna v zahraničí? Může s tím křesťan něco udělat?

Myslím, že jsme sami k sobě víc kritičtí, než jak nás vnímají naši partneři nebo lidé v Evropě. Podle mě prožíváme politické šarvátky u nás víc, než se tomu věnuje veřejnost třeba v Německu, v Rakousku nebo jinde. Já bych neřekl, že nás vnímají nějak špatně. Myslím, že pro většinu evropských partnerů jsme korektní, konstruktivní spojenec, země, se kterou se dá bavit, řešit problémy. Nejsme žádní „troublemakeři“, nebo ne většinou. Ale také máme bohužel stále nálepku postkomunistické země, země, která se

s některými věcmi stále nevypořádala, má stále ještě problém s korupcí, s některými nešvary tohoto regionu. Ale třeba narozdíl od Maďarska nebo Polska nejsme vnímáni jako země, která by zpochybňovala základní hodnoty demokracie, lidských práv, svobod. Naopak většinou jsme účastníci debat a přispíváme do nich pozitivně.

Jak se může člověk připravit na raketové vzestupy, strmé pády a okamžité a zásadní životní změny, které provází práci politika?

Mají křesťané ve zvládání tohoto stresu oproti ostatním nějakou výhodu?

Určitě je potřeba si zachovat nějaký zdravý odstup. I v tom vám víra může pomoct. Protože život není jen o kariéře, život není jen o politice. Život je především o vztazích mezi lidmi – ať už v rodině, mezi kamarády… Kdybych to řekl jednoduše: Hlavně se v politice nesmíte zbláznit, vždycky musíte myslet na to, že politika je služba, že to není privilegium, není v tom nějaký nárok. Že z politiky budete jednou odcházet a chcete si s lidmi, se kterými jste měl možnost se během té doby potkat, jít sednout na kafe nebo na pivo a v klidu si

Mgr. TOMÁŠ PETŘÍČEK, M.A., Ph.D. (1981) je politik, vystudoval mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze, studoval také v Bruselu a Velké Británii.

Pracoval jako asistent a poradce českých poslanců v Evropském parlamentu. Od října 2018 do dubna 2021 byl ministrem zahraničních věcí. V letech 2019–2021 byl místopředsedou ČSSD. V letošních podzimních volbách nakonec nekandiduje.

S manželkou mají dvě děti.

popovídat. Víra může pomoct zachovat si jistý odstup a je to také určité vodítko, jak prožít spokojený nejen rodinný život, ale i ten pracovní. Vlastně vám částečně nastavuje zrcadlo, a pokud člověk občas přemýšlí o svých krocích, o tom, co ho k nim motivuje, tak si může zdravý odstup udržet. A v tomto je duchovní stránku důležitá.

■

2021 srpen–září

→

19

TÉMA

Rozhovor s Hayato Josefem Okamurou, KDU-ČSL, ŘKC

ŽIVOT Z VÍRY MĚ UČÍ ODVAZE ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV HAYATA OKAMURY

Jaká byla vaše motivace pro vstup do politiky?

Zřetelně jsem v české společnosti vnímal určitou bezradnost tváří v tvář nátlaku ze strany Kremlu a Pekingu. Pozoroval jsem také jasně s tím spojenou poplatnost některých českých stran a politiků východním autoritativním režimům.

Postupně a plíživě rostlo ohrožení našich občanských svobod a demokracie jako takové. Začal jsem se obávat o výdobytky pádu komunistické diktatury v roce 1989.

Rozhodl jsem se nezůstat už stát stranou, ale začít aktivně jednat.

Jste křesťan. Hrála v tomto rozhodování nějakou roli vaše víra?

Určitě hrála. Víra mě vede k úsilí o svědomitost v životě – a to vlastně až do krajnosti. Život z víry v Boha mě učí odvaze, vytrvalosti v dobrém, obětavosti. A Duch svatý dává rozpoznat, co je opravdu podstatné, a co je naopak ve skutečnosti vedlejší, méně důležité.

Jakou nejtěžší chvíli jste dosud v politice zažil?

Těžká je pro mě osobně už několik let trvající veřejná a přímá politická konfrontace s extremistickou, nacionalistickou, xenofobní a protievropskou politikou mého mladšího bratra Tomia. Náročné je také časté a silné napadání (hlavně na sociálních sítích) mého názoru i mé osoby ze strany různých oponentů, a to například za můj důsledný křesťanský postoj k manželství ženy a muže, k ochraně ještě nenarozeného lidského života či kvůli otázce adopce dítěte homosexuálním párem. Ale i kvůli mé obhajobě hodnot demokracie, svobody a práv člověka i naší západní a evropské orientace.

20

srpen–září 2021

Politické názory rozdělují církev i rodiny.

Co je pro církev zdravější: vytvořit oblast, která je v konverzaci tabu, nebo jít do otevřených konfrontací?

Církev by se jistě neměla propůjčovat k prvoplánové přímé podpoře určité strany nebo jednotlivého politika. Zároveň však přirozeně do politiky vstupuje v obecnější a vlastně hlubší rovině tím, že neochvějně a vytrvale hájí základní křesťanské hodnoty, kam kromě ochrany života a podpory rodiny a manželství jistě spadají také péče o demokracii a sociální spravedlnost, o mír a o dobrou evropskou a obecně mezinárodní spolupráci naší země. Pokud ve společnosti dojde kvůli nedobré politice k hrubému ohrožení takovýchto základních hodnot, je správné, aby se církev i jednotliví křesťané na jejich obranu hlasitě ozvali.

Jak lze tyto rozpory překlenout, aby nevzniklo ani rozdělení, ani tabu?

Politika určitě nemá být v církvi tabu, ale mělo by se v ní o ní mluvit z pozice hlubších hodnot a bez nepatřičného stranictví.

Vyžaduje to lidský takt a také moudrost od Ducha svatého, laskavou otevřenost a zároveň schopnost dialogu. Uvědomit si, že ten,

Mgr. HAYATO JOSEF OKAMURA (1966) je politik, teolog, česko-japonský tlumočník a průvodce japonských turistů. Část dětství vyrůstal v Tokiu, část v Praze.

Vystudoval teologii a religionistiku na Univerzitě Karlově v Praze. V roce 2018 kandidoval za KDU-ČSL do Senátu PČR, v roce 2019 pak do Evropského parlamentu, ale nebyl zvolen. Mezi jeho koníčky patří skauting, příroda, památky, pěší poutě, hudba, umění, četba, setkávání se s novými lidmi.

S manželkou mají pět dětí.

kdo má na něco v politice trochu jiný názor než já, není přece můj osobní nepřítel. Jako křesťan mohu mít opravdovou lidskou úctu i k někomu, s kým se názorově rozcházím.

Funguje to v rodině stejně jako v církvi, nebo je rodina „jiné pole“?

Víte, je to také otázka míry. U nevelkých politických rozdílů mezi lidmi, kteří se jinak shodnou na nějaké společné demokratické základně, by při dobré vůli přece neměl být – nota bene mezi křesťany

– problém koexistovat, i v rodině. Horší je, když je někdo antisystémový politický extremista, který podkopává a nabourává základy demokracie. Tam musí jít podle mého názoru příbuzenský nebo rodinný ohled stranou. Zájem širší společnosti, její dobro, je tu důležitější.

stoupencem antisystémového protievropského extremismu. Všichni ostatní členové rodiny – včetně strýců, bratranců a dalších – jsme jasně proevropští a vážíme si daru demokracie. Nezbývá, než se pokoušet o dialog a usilovat o vzájemnou uctivost – a přese všechno i o opravdovou vzájemnou lásku.

Když se politicky radikálně rozcházejí lidé v jedné rodině, je nutné se tématu „politika“ vyhýbat?

V čem se zásadně rozcházejí teologie a politika? V čem se naopak mohou sejít natolik, že se z teologa stane i politik?

Těžko se do toho vžívám, protože v naší široké rodině je Tomio jediný, kdo je

Mezi teologií a politikou není žádná nepřeklenutelná propast. Křesťanská teologie

může a má denní politickou praxi inspirovat k dobrému jednání a správným rozhodnutím. Opačně se však teologie nikdy nesmí dostat do nepatřičného vleku stranické politiky ani jednotlivých politiků. Teologie si tedy má vždy od politiky udržovat kritický odstup.

Křesťanská víra může jistě pozitivně inspirovat jednotlivého politika, a to někdy i k výjimečným, prorockým činům. Sám chápu svoji politickou angažovanost v těchto letech jako kus služby širší společnosti – ve smyslu služby lásky vůči ostatním lidem. ■

ZKÁZONOSNÁ LENOST text EVA ČEJCHANOVÁ

Nedávno mě hluboce zasáhlo přiznání jednoho vězeňského historika, který se dlouhá léta věnuje případům politických vězňů umučených v komunistických věznicích, že mívá noční můry. Žije v minulosti. Hledá jména, která by přiřadil k nalezeným kostem nebo k pár hrstem popela v nepopsaných plechových urnách.

Mluví s lidmi, kteří byli mučeni jen proto, že nesouhlasili se stupiditami mocných nebo nezapřeli svou víru, ani když už to byl cejch. Přimělo mě to jít do hloubky, abych zjistila, jak se to mohlo stát – jak mohla u sebevědomého, inteligentního národa, který prožíval hrůzy války nejdéle ze všech národů v Evropě, vyhrát strana, která na čtyřicet let nastolila další teror? Šlo to rychle. Za prvé – komunisté ve svém volebním programu v roce 1946 suverénně lhali. Jejich volební program byl ódou na demokracii, soukromé vlastnictví, svobodu názorů a úctu ke kněžím a ke křesťanství (a kdo nevidí, jak si toho komunisté považují, ten prý vede lživou kampaň). Naslibovali ráj – a vyhráli volby. O tři roky později už se za svobodný názor popravovalo.

A za druhé – v únoru 1948 dělal komunistický ministr vnitra jakési čistky v bezpečnostním sboru (SNB) a opozici se to nelíbilo, tak se rozhodla vyvolat předčasné volby. Dvanáct ministrů podalo demisi. Byl pátek 20. února a dva opoziční ministři, kterých bylo třeba k nadpoloviční většině, asi někde zaspali. Pátek je malá sobota, říkávalo se. A sobota je víkend. Když se pak probrali a ke kolegům se s demisí přidali, bylo pozdě. Vláda nepadla, ale prezident demisi přijal a Gottwald si na místa protestujících ministrů dosadil svoje lidi. A aby mohli dál vládnout sami, rychle upravili volební zákon a změnili ústavu. Takhle trapně začalo dvě generace trvající psychické i fyzické utrpení patnáctimilionového národa.

Jakýsi diktátor řekl, že i demokratické volby stačí vyhrát jen jednou.

Nepíšu to proto, že by snad mělo v nadcházejících volbách hrozit něco podobného v bledě modrém, ale proto, že i strašlivé zlo může začít jako napohled bezvýznamná banalita. Nedělat nic ve chvíli, kdy je třeba něco udělat, může být lenost, která za sebou hrozí zanechat neskutečnou zkázu. Nic nedělat znamená i docela jednoduše nehledat pravdu.

Když si Ježíš vybíral ty, kterým chtěl předat moc (vyhánět démony, uzdravovat nevyléčitelně nemocné, křísit mrtvé a osvobozovat lidi z moci hříchu, ne moc čtyři roky spravovat deficitní státní rozpočet), nečetl veřejné průzkumy, aby se rozhodl podle nich, neptal se lidí okolo, koho mu doporučují, nekopíroval nikoho, nepodlehl tlaku těch, kdo usilovali o to, aby na ně svoji moc delegoval. Nezjednodušil si to. Nechtěl názor naservírovaný na podnose, předžvýkaný, jen ho polknout. Sebral se a šel na poušť. Do ticha, kde byl víc jak měsíc sám s Bohem. Kde si musel svoji volbu promyslet sám – před Bohem. Ujasnit si, kudy půjde, s kým tudy půjde, za čím bude stát a proč. Přijmout dar nedbat na slova, ale hledět na motivy.

Nejsme Ježíš a nikdy nebudeme. Nevidíme do srdcí politiků, když hezky mluví. Moc našeho hlasu se nedá rovnat moci, kterou On předával svým „poslancům“. Ale je to hřivna a máme svobodu volby, co s ní uděláme, a všechno pro to, abychom hledali, co je pravdivé, správné, moudré – a co si o naší volbě myslí Bůh. Abychom jednoho dne nemuseli slyšet: Služebníku špatný a líný, i té jediné hřivny bylo pro tebe škoda.

Jednou za čas je každý z nás křesťanem v politice. Tak ať tu hřivnu investujeme dobře.

■ 2021 srpen–září

21

ZÁPISNÍK

KOSTEL S OKNY DO NEBES text BRONISLAV MATULÍK

V

BRONISLAV MATULÍK kazatel Sboru CB Praha 1 a šéfredaktor časopisu BRÁNA

22

srpen–září 2021

malebné vesničce Orlických hor zvané Neratov přitahuje poutníky barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie, unikátní kostel s prosklenou střechou. Láká i křesťany z Církve bratrské a přitáhl letos v létě i mě s několika přáteli – zcela oprávněně.

Kostel byl postaven v 16. století patrně podle návrhu architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho. Vydržel sloužit svému účelu poměrně dlouho, ale v roce 1945 byl fatálně poškozen, vyhořel po zásahu střelou Rudé armády. Deset let poté sice měli obyvatelé z okolí snahu obnovit alespoň kostelní střechu, na opravu však nezískali dostatek peněz. Za komunismu pak bylo rozhodnuto o konečné demolici kostela. Nedošlo k ní jen proto, že peníze určené na jeho zbourání byly použity na převoz rokokového schodiště. Kostel a s ním i vesnice tak dostaly druhou šanci.

Po odsunu německého obyvatelstva po 2. světové válce obec Neratov (německy Bärnwald) téměř zanikla, v roce 1989 v ní žili už jen dva stálí obyvatelé. Našel se však odvážný jedinec s vizí, kněz Josef Suchár, který v roce 1992 založil sdružení s cílem obnovit vesnici i chrám. Ve stejném roce se podařilo kostel zapsat na seznam kulturních památek.

V roce 2006 byl zastřešen a o deset let později bylo v obci přihlášeno k trvalému pobytu už na šedesát obyvatel. Sdružení Neratov má nyní široký záběr.

Nejenže rozvíjí vlastní obec a pečuje o poutní chrám s prosklenou střechou, ale dává také práci desítkám lidí s handicapem – inu, církev v praxi.

Kostel je otevřený stále a všem, nikdy se nezavírá. Slovy faráře Josefa Suchára: „Na co kostely, které jsou zavřené.“ Tak jsme do něj v pondělí odpoledne 9. srpna 2021 plni očekávání vstoupili – a čekalo nás překvapení. Pod prosklenou střechou chrámu, kam stále vcházeli noví a noví turisté, právě probíhal křest tří novorozených dětí.

Před zraky veřejnosti se rodiče nahlas zříkali všeho zlého, byly čteny texty z Bible, kojenci byli mazáni olejem, bylo jim žehnáno a byli křtěni tak, aby jim voda stékala po hlavičkách na zem. Jejich kmotři nad nimi symbolicky zapálili světlo svíce Ducha svatého, které si zažehli z oltáře, a pak všechny tři oblékli do čistého bílého křestního roucha. Naproti dva zpěváci s kytarami hráli a zpívali písničky.

Více než fascinující rekonstrukce kostela s okny do nebe mě nadchla skutečnost, že církev a obec (odtud nám dobře známé slovo obecenství), které byly na vymření, povstaly z popela a žijí. Tak zle na tom snad zatím nebyl žádný sbor Církve bratrské, což by mohlo vlít naději do žil všem, kdo usilují a zápasí o obnovu. Někdy stačí třeba jen jeden jediný člověk, který neztratí naději. Možná i proto v Neratově vaří a čepují pivo s názvem Prorok.

■

Na Výroční konferenci sborů Církve bratrské byla zvolena nová Rada a ordinováni noví kazatelé ▪ V Praze dne 19. června 2021.

Ohlédnutí za službou

BULLETIN CÍRKVE BRATRSKÉ

Konference 2021

Zkušenosti odcházejících členů Rady Církve bratrské

To, co dělá církev církví, jsou lidé a jejich vzájemné vztahy.

Pokud nemáte funkční organizaci, která rozvíjí vztahy jednotlivých sborů, nutně se objeví odstředivé tendence.

Petr Grulich, emeritní tajemník Rady CB

08 | 09 | 2021

OHLÉDNUTÍ

iNform Zkušenost dlouholetých členů Rady Církve bratrské

CÍRKEV BRATRSKÁ VČERA A DNES Petr Grulich emeritní tajemník Rady CB V ústředí CB jsem jako tajemník Rady působil celých 12 let. Za tu dobu se mnoho změnilo. Členskou základnu na konci roku 2009 tvořilo cca 6 600 členů v 67 sborech. Dnes máme v rámci ČR o 10 sborů více. Počet členů narostl o 1 200 na cca 7 800 (děti nepočítaje). To jsou změny takříkajíc „k lepšímu“. Vnitřní struktura CB však na růst členů i sborů nedokázala reagovat, zůstává od listopadu 89 téměř stejná. A to jsou změny „k horšímu“. O co jde?

To, co dělá církev církví, jsou lidé a jejich vzájemné vztahy. Pokud nemáte funkční organizaci, která rozvíjí vztahy jednotlivých sborů, nutně se objeví odstředivé tendence. Zlí jazykové tvrdí, že až nám dojdou restituční peníze, CB se částečně rozsype, neboť právě peníze nás prý drží pohromadě. Nemyslím si to.

CB se však rozsype v případě, že nevytvoříme životaschopnou síť vzájemných vztahů, a to nejen na úrovni kazatelů, ale zejména mezi jednotlivými sbory. Taková životaschopná a životodárná síť nám však nespadne z nebe sama od sebe.

Na vztazích v církvi je třeba pracovat podobně jako na vztazích v rodině. Podobně jako manželství potřebuje svůj právní rámec, potřebuje i církev viditelné uspořádání, které vzájemné vztahy jednotlivých sborů umožní pěstovat i v počtu, do kterého jsme narostli.

A to nám úplně nejde. Odstředivé tendence jsou dnes patrné. Proto je schopnost reagovat na výzvy a potřeby současnosti zásadní i v otázce, zda si v CB dokážeme udržet elementární jednotu, nebo zda zabředneme do vod kongregacionalismu, ze kterého pak už zřejmě není úniku. Jinými slovy, pokud se nám v kazatelském sboru, mezi staršovstvy a sbory podaří rozvinout funkční síť vzájemných vztahů a duchovního společenství, ochrání nás to před negativními tendencemi

v budoucnosti. Nové Radě přeji, aby odstředivým tlakům dokázala prozíravě předcházet.

A co mě za těch 12 let práce v ústředí nejvíce obohatilo? Asi sdílené zkušenosti víry. Sám od sebe bych totiž měl přirozené tendence posuzovat život a správu sboru podle svých vlastních zkušeností a osobního chápání Písma. Znáte to, člověk si často myslí, že on sám zná všechno nejlíp. Jsem vděčný za to, že jsem mohl takříkajíc v přímém přenosu sledovat, jaké způsoby, důrazy a modely práce přinášejí ve sborech a v církvi dobré a požehnané ovoce. Měl jsem totiž na různé věci svůj „vlastní názor“, který se mi často zdál být lepší.

Společná práce, vzájemnost a duchovní společenství mě však obohatily natolik, že jsem došel k přesvědčení, že individualismus v církvi je víc než ošidný.

Petr Raus emeritní 1. místopředseda Rady CB Ohlížím se za dvanácti lety služby, která jsem prožil jako místopředseda Rady CB. Dos­ tal jsem příležitost poznat naši denominaci Kris­tovy cír­ kve jako celek a troufám si povědět, že kdo se na církev dívá pouze z perspektivy sboru, nikdy ji nepozná. Jeho obraz bude příliš zkreslený.

Potřebujeme se poznávat navzájem, napříč celou církví.

Prožil jsem dvanáct let ve společenství Rady CB, kde jsem potkal mimořádný zájem o církev, obětavost a nasazení ve službě. A velikou lásku k Pánu Ježíši.

Svým kolegům vděčím za mnohé, nejednou mne podrželi v osobních krizích, a možná si toho ani nebyli vědomi.

Těch dvanáct let bylo důsledkem touhy poslouchat Boha, který mne povolal na místo, o něž jsem nestál. Hlasu církve, který vnímám jako hlas Boží, se neodporuje. Čtu v Písmu, že už prvotní církev měla

srpen–září 2021 vedení, apoštoly a starší jeruzalémského sboru, kteří vydávali „závazná ustanovení“, jak je psáno v knize Skutků. Proto jsem kandidaturu do Rady CB přijal.

Současně jsem ale poznal hodnotu našeho kongregačně-presbyterního zřízení, které sice vytváří určitou hierarchii (ne všichni rozhodují o všem), každý má ale možnost prostřednictvím církevní struktury kterékoli ustanovení korigovat. Nedržíme „přímou demokracii“, kdo ale svými argumenty přesvědčí svoje vlastní staršovstvo, může jeho prostřednictvím ovlivnit či změnit rozhodnutí kterékoli úrovně církevního vedení. Toho bychom se nikdy neměli vzdát.

Hodnotit, jak se církev za oněch dvanáct let změnila, si netroufám. Pokud se ale dívám na růst církve za celou dobu, kterou jsem schopen obsáhnout svou zkušeností, s vděčností vnímám zatím sice nehotový, přece ale zdárně pokračující odklon od „svatého sobectví“ (nejprve já, moje spása, moje svatost; pak moje rodina, sbor, denominace, a nakonec i svět, pokud se ovšem nejprve rozhodne přijít a přizpůsobit se nám) ke způsobu života služebníka, jakým žil Pán Ježíš Kristus.

Neodděloval se od hříšníků, nebál se chodit na místa, kde žili, trávil s nimi snad většinu svého času. Dokonce se kvůli nim nechal ztotožnit s hříchem. A jeho Duch učil o Letnicích apoštoly mluvit jazykem světa.

To potřebujeme. Církev jako společenství služebníků sloužících z vděčnosti Kristu, který je zachránil. Církev, která ví, že není lepší než ostatní lidé, že se jí jenom dostalo slitování, které je ovšem připravené i pro ty kolem. Církev nestojící na lidské doktríně, ale na celku Písma. Církev, která neustále prověřuje a koriguje správnost svého poznání Boha a jeho Slova.

Kéž Pán Bůh dá, aby CB takovou církví byla.

Tomáš Holubec emeritní člen Rady CB Členem Rady jsem byl po tři období, od roku 2009 do 2021, a byla to pro mne škola života.

Nejenže jsem díky tomu poznal řadu lidí, pracovníků, starších i kazatelů, ale nakouknul jsem i pod pokličku sborů a církve. Někdy to bylo voňavé, lákavé, povzbudivé a inspirující, někdy poněkud horké, hořkosladké i trpké, až nechutné. Nicméně mě to velmi obohatilo jak lidsky, tak profesně, a zejména duchovně, neboť se rozšířil můj kazatelský obzor a prohloubilo pochopení pro mnohovrstevnatost křesťanské víry.

Na setkání Rady jsem jezdil rád a těšil se na její příjemnou atmosféru a hezké vztahy (a taky dobré jídlo). Zároveň pevně doufám, že jsem tu a tam přispěl k něčemu dobrému. Příjemným bonusem bylo finanční přilepšení, které patří členům RCB, hodilo se nám v době, kdy byly děti na školách. Každopádně doporučuju tuto zkušenost služby církvi každému, takže neváhejte do budoucna kandidovat. Jak prý kdysi řekl br. kazatel Karel Toušek: „Nikam se necpi, ale když tě požádají, neodmítej!“ Za těch 12 let se doba dost změnila a vývoj v církvi poměrně věrně kopíruje změny ve světě. Čelíme novým etickým otázkám i staronovým falešným učením. Formy práce, aktivit a technické vychytávky při komunikaci se aktualizují takovým tempem, že moje střední generace se řítícího rychlíku drží jen s vypětím všech sil.. Mění se způsob předávání informací a očividně i formy setkávání. Nechápu to jen jako hrozbu, ale především jako šanci a výzvu.

O letošní dovolené jsem navštívil jeden evangelický sboreček a znovu mi došlo, jak se nesmíme bát měnit formy a styl. To společenství bylo útulné, příjemné, ale zvláštním způsobem zastaralé až omšelé. Určitě dostačující, pokud chceme udržovat sborovou rodinu, ale beznadějné, pokud chceme evangeliem oslovit člověka 21. století, a zejména mladé lidi.

Církvi bratrské přeju, aby si za každou cenu udržela evangelikální charakter. S pokorou vůči jiným tradicím, ale se statečným a nepodlézavým vyznavačským postojem. Jeden z biskupů německé evangelické církve řekl, že jeho církev brzo zmizí z mapy, pokud nezmění dva největší omyly (parafrázuji): „Přestali jsme Bibli nazývat Božím slovem a evangelizaci jsme nahradili diakonií.“ Jinak řečeno – nenechme se zatáhnout do sofistikovaného kličkování kolem biblických pravd a nikdy se nevzdejme toho, že je nám Bible (navzdory pestrosti dobových výkladů) nejvyšší autoritou věrouky a života. I když je diakonie důležitou součástí a nástrojem věrohodnosti evangelia, kéž nikdy neopustíme přímočarou evangelizaci a vedení ke znovuzrození.

■

CÍRKEV S PŘESAHEM

iNform S Komenským škola jinak

NOVĚ A LIDSKY

T

ěšíte se, až se školní výuka vrátí do „normálu“?

A jak by vlastně „normální“ výuka měla vypadat?

Není na čase něco změnit? Komenský vám pomůže s návratem do škol!

Jak už nabádali odborníci na vzdělávání, je potřeba dát dostatek prostoru dětem pro socializaci, opětovné stmelení kolektivu a nesnažit se hned dohnat zameškané učivo. Pro adaptaci na školní prostředí připravil tým Školy pro Život ve spolupráci s Etickou výchovou, o.p.s., několik pomocných nástrojů.

Obtížné životní situace přicházejí, ať chceme, nebo ne. Buď je na sebe necháme dopadnout, nebo se je budeme učit zvládat, či je dokonce můžeme využít k něčemu dobrému. V preventivním programu Jak zvládat těžkosti žáci, učitelé i lektoři společně hledají, co pro nás v těžkých situacích může být užitečné.

Inspirací je životní příběh J. A. Komenského, který to v životě neměl jednoduché. „Program Jak zvládat těžkosti byl pro mne opravdu nenahraditelný. Bez něj bych totiž nezjistila, jak hluboké osobní problémy studenti mé třídy řeší – i v důsledku covidu – a jak moc to může ovlivňovat jejich studijní výkony. Zásadní roli v tom, že se studenti nakonec během programu tak otevřeli, podle mě sehrála aplikace Mentimeter, díky které se mohli vyjádřit naprosto anonymně. Jen jsem žasla, s jakými těžkostmi se musí mí studenti v této době potýkat. To také ve výsledku zásadně změnilo můj pohled na to, co je pro ně v současné situaci nejdůležitější – nikoli dohánění učiva a známek za každou cenu, ale spíše péče o jejich duševní zdraví,“ hodnotí program paní učitelka ze SŠ.

Mládeže v církvích se mohou zapojit do Projektů proměny a přizvat k dílu i své nevěřící vrstevníky. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, uvidět, co je v mém okolí v nepořádku, a to, co je v mé moci, napravit. Tak to udělali žáci z Dobřan a změnili autobusovou zastávku na oblíbenou společenskou místnost s klavírem, knihovnou a šachovnicí. Nechte se inspirovat a uskutečněte vlastní Projekty proměny. Nejlepší z nich budou oceněny v březnu 2022 u příležitosti 430. výročí narození Učitele národů.

Na charakteru záleží. Jací lidé a s jakými hodnotami budou opouštět školy, je stejně důležité jako to, jaké vědomosti, dovednosti a kompetence si pro svůj život odnesou. K formování charakteru, rozvoji kompetencí a kritického myšlení napomáhá 48 nových metodik pro ZŠ a SŠ Komenský pro život doplněné o pracovní listy, prezentace a krátká videa. Vzdělávací program se skládá z osmi samostatných lekcí, které zpracová-

vají jednu ze sedmi oblastí Komenského Obecné porady o nápravě věcí lidských pro danou věkovou kategorii (vláda, vzdělávání, rodina, spiritualita, média, umění, podnikavost). „V projektu vidím velký smysl, není zaměřen na ‚zapamatování znalostí‘, které by žáci zapomněli, ale klade důraz na kompetence využitelné v životě, staví na praktických příkladech ze života a ty rozvíjí,“ ocenil vytvořené vzdělávací materiály odborný posuzovatel Mgr. Ondřej Šimik, Ph.D. Rodiče si mohou s dětmi projít vytvořené materiály a videa sami, nebo je doporučit učitelům svých ratolestí. „Etika na škole je pro mne oázou v poušti písku,“ řekl chlapec z 9. ročníku. Nejen pro křesťanské učitele, ale i jejich kolegy, plánuje Etická výchova, o. p. s., na konci srpna akreditovaný workshop s doc. PhDr. Janem Háblem, Ph.D. Klíčové oblasti pro proměnu společnosti aneb Jak realizovat Projekty proměny II. Workshop reaguje na aktuální potřebu adaptace a stmelování třídních kolektivů. Účastníci se seznámí s myšlenkovými východisky Komenského nadčasového díla Obecná porada o nápravě věcí lidských a možnostmi aktivizace

→

žáků v oblasti etické, prosociální a prokomunitní. Zahrnuje rovněž seznámení s už existujícími metodickými materiály, které byly vytvořeny v rámci projektu Komenský 2020.

Jak říká Komenský: „Ctnostem se učí ctnostným jednáním, návykem a prací.“ Oceňte náročnou práci učitelů ve vašich církvích, povzbuďte je a předejte jim inspiraci do nového školního roku.

■ HANA MARTINÁKOVÁ

NÁVŠTĚVA VE VĚZNICI JINAK Poprvé po více než roce pandemie se 19. června 2021 otevřely brány věznice dětem a pečujícím osobám dvanácti odsouzených otců trochu jinak. Den s dítětem, tak se jmenuje akce organizovaná Mezinárodním vězeňským společenstvím, z. s. (MVS), která rodinám odsouzených umožňuje strávit spolu celý den – hrát si spolu, v klidu si povídat, obejmout se. Den s dítětem se konal v okrasné zahradě věznice Bělušice od 9 do 17 hodin. „Cílem celého Dne s dítětem je posílení vztahu mezi tatínky a jejich dětmi.

Je to ochutnávka budoucnosti, která rodiny čeká po propuštění. Odsouzeným to dává naději do dalších dní za mřížemi.

Vztahy s jejich dětmi jsou často tím jediným, co je ve věznici drží nad vodou a co jim pak po propuštění pomáhá vyhýbat se trestné činnosti,“ vysvětluje ředitelka MVS, Gabriela Kabátová.

Pro navození neformální at­mos­féry měly tatínkové stejnou barvu triček jako jejich děti. Na účastníky čekaly soutěže, malování na obličej nebo tvoření rámečků. Pohodu dotvářela živá i reprodukovaná hudba. Doprovázející osoby i odsouzení ocenili i prostor pro klidný hovor. Všem zúčastněným stranám také MVS nabízí odbornou pomoc, například dává tipy, jak s dětmi hovořit o uvěznění rodiče nebo jaké jsou potřebné náležitosti k žádosti o podmínečné propuštění.

Bělušický Den s dítětem zahájil už 3. ročník projektu (2018, 2019 a 2021).

V předchozích ročnících se do něj zapojily čtyři věznice. V průběhu sedmi sobot se svými rodinami strávilo den celkem 76 odsouzených otců, zúčastnilo se 79 pečujících osob spolu se 104 dětmi. To vše bylo možné jen díky úzké spolupráci s jednotlivými věznicemi a za pomoci desítek dobrovolníků.

Na prvním pokoronavirovém Dnu s dítětem ve věznici Bělušice se setká 12 odsouzených tatínků, 12 doprovázejících osob a 23 dětí. O úspěšnou realizaci akce se bude starat 19 dobrovolníků.

Další Den s dítětem v Bělušicích se bude konat 5. 9. 2021. Na podzim pak MVS organizuje Building Bridges a již tradiční Andělský strom.

■

BLAŽENA KOTRSOVÁ

POZVÁNKA DO CHORVATSKA

srpen–září 2021 PŘÍŠTÍ ROK ZASE NA CRESU – PŘIDÁTE SE? Po náročném covidovém roce se letos v červnu opět otevřel chorvatský ostrov Cres, aby pohostil 22 účastníků (ne)obyčejné dovolené u moře. Bratři a sestry z Církve bratrské z různých koutů České i Slovenské republiky i jejich přátelé se tak mohli na začátku léta potěšit čistým mořem, výborným jídlem, vzájemným společenstvím, ale i Božím slovem. A už nyní se chystá zájezd na příští rok, kam vás srdečně zveme.

Rádi uvítáme kohokoliv, kdo by si rád odpočinul na břehu Jadranu a přitom ocenil nejenom skvělé jídlo třikrát denně, ale i doprovodné a dobrovolné programy, tedy ranní zamyšlení u moře s modlitbami a písněmi a večerní společné povídání. Kdo by měl chuť, potřebu a náladu, může v dopoledním čase cíleně využít i pastoračního rozhovoru či soukromých modliteb se sestrou Katkou Vávrovou. Po celém dni stráveném libým nicneděláním bývá každý večer připraveno rozjímání nad Božími stopami v našich životech nebo povídání zaměřené na vzájemné poznávání se.

Dovolená na Cresu je určena seniorům, singles, ovdovělým, ale i každému, kdo si potřebuje odpočinout a třeba načerpat z křesťanského a přátelského prostředí. Přidáte se? Budeme se na vás těšit. Více informací ráda poskytne sestra Kateřina Vávrová na mailu vavrova.katerina@centrum.cz nebo telefonu 604 513 629.

KATEŘINA VÁVROVÁ

Z JEDNÁNÍ RCB VE VALTICÍCH červen 2021

▪ Ustavení Samostatné stanice v Praze – Velká Ohrada Rada ustavila k datu 7. 6. 2021 Samostatnou stanici v Praze – Velká Ohrada podle § 97 Řádu správy CB na dobu určitou max. čtyři roky. Členství členů nové samostatné stanice se tímto automaticky převádí ze Sboru CB v Praze 5 – Smíchov na tuto stanici. Jedná se pouze o provizorní, nikoli o řádné členství v Církvi bratrské (viz Ústava CB, článek III, odst. (3) Členství v Církvi bratrské je vždy vázáno na jeden Sbor, ve kterém Člen rozvíjí svůj duchovní život a službu).

Rada současně jmenovala dva členy řídicího týmu: Petra Böhma coby koordinátora a Pavla Bartoška coby hospodáře Samostatné stanice. Třetího člena řídicího týmu a mentora Samostatné stanice jmenuje Rada na svém jednání v září.

▪ Nový kazatel Sboru CB Brno Kounicova Bratr Karel Hůlka byl zvolen kazatelem – správcem ve sboru CB v Brně na Kounicově.

▪ Administrace sborů Rada ukončila administraci Sboru CB v Kutné Hoře kazatelem Janem Luklem k 31. 5. 2021 vzhledem k proběhlé instalaci nového kazatele – správce sboru Jakuba Ptáčka.

Rada vzala na vědomí, že kazatel Josef Horský administruje Sbor CB v Prostějově pouze do 31. 8. 2021. Je ochoten pokračovat do konce roku, než sbor najde kazatele. Pokud Prostějov nezíská správce sboru do konce prázdnin, prodlouží Rada v září administraci sboru Josefem Horským od 1. 9. do 31. 12. 2021. →

ZPRÁVY

iNform VEDOUCÍ ODBORŮ A CELOCÍRKEVNÍ PRACOVNÍCI OD ZÁŘÍ 2021 Na příští funkční období Rady Rada jmenovala Pavla Féra předsedou Odboru pro práci s dětmi.

Rada jmenovala Daniela Jokla celocírkevním pracovníkem Odboru pro práci s dorostem se stávající výší úvazku. Předseda Odboru bude jmenován novou Radou v září.

Rada jmenovala Ondřeje Svatoše celocírkevním pracovníkem Odboru pro práci s mládeží se stávající výší úvazku. Předseda Odboru bude jmenován novou Radou v září.

Rada jmenovala Tadeáše Filipka předsedou Stavebního odboru.

Rada jmenovala Davida Beňu celocírkevním pracovníkem Odboru pro vzdělávání se stávající výší úvazku. Předsedou Odboru bude jmenován člen Rady v září.

Rada jmenovala Petra Dvořáčka předsedou Odboru pro zakládání stanic a sborů.

Rada jmenovala Pavla Plchota předsedou Odboru pro obnovu sborů.

Rada vyjádřila spokojenost s prací misijního pracovníka Aleše Kratochvíla pro dva odbory – Odbor pro obnovu sborů a Odbor pro zakládání stanic a sborů.

Předsedu Odboru pro manželství a rodinu a Odboru pro kontrolu hospodaření sborů jmenuje Rada v září.

DOOM – SOUČINNOST DOROSTU A MLÁDEŽE Rada vzala na vědomí, že na podzim 2021 je plánováno setkání všech pracovníků z obou odborů, zatím probíhá příprava jen na úrovni vrchního velení. Cílem je podpořit součinnost těchto dvou odborů (možná v budoucnu i s Dětským odborem) při zachování jejich specifického poslání. Prozatím se uvažuje o nápadu vytvořit „podpůrnou radu“ složenou ze zástupce RCB, zástupců těchto odborů a osoby mimo strukturu vedení CB. Jednalo by se spíš o „ideologickou“ skupinu, která by dodávala širší pohled.

SENIOŘI V SRDCI ORLICKÝCH HOR V červnu 2021 se uskutečnila tradiční dovolená seniorů z Církve bratrské, tentokrát v Deštném v Orlických horách, kterou organizovala Diakonie CB zastoupená Dagmar Průškovou. Celý program měli na starosti kazatelé Ondřej Kyml a Lukáš Skala.

Dopolední program byl věnován životu Jákobova syna Josefa.

Večery nám obohatili sestra Dáša Průšková, bratr Tomáš Cvejn a sestra Anička Skalová. Při chválách nás doprovázel Jirka Tesárek na kytaru.

srpen–září 2021 A co vše jsme zhlédli a navštívili? Samozřejmostí byla účast na nedělní bohoslužbě v Eladě v Bystrém, kterou vedl kazatel Tomáš Cvejn. Další den jsme jeli do Neratova do nově opraveného svatostánku s originální skleněnou střechou. Navštívili jsme Arboretum v Sedloňově, kostel sv. Matouše, město Dobrušku a její památky. Poslední den jsme byli v archeo­logickém přírodním skanzenu Villa Nova v Uhřínově.

Sestra Marta Ranšová, která byla na seniorském pobytu už pětadvacetkrát, vzpomínala na svou první dovolenou v roce 1999. Vedl ji kazatel Jiří Hofman, aktivní sestra organizovala túry a výlety do okolí. Senioři tenkrát stejně jako dnes hodně a rádi zpívali a prožívali také duchovní povzbuzení. „Senioři vůbec nejsou smutní, bývají veselí a přátelští.“ Sestra Marta zavzpomínala, že díky dovolené navázala mnoho úžasných přátelství a každý rok se na ostatní moc těší. „Která skupina se schází už více než dvacet let?“ Na otázku, zda by dovolenou doporučila ostatním, říká, že rozhodně ano. „Kdo jednou seniory ochutná, už se toho nechce zbavit.“ A co dodat závěrem? Celý týden jsme byli pod Boží ochranou, měli jsme krásné počasí, a tak jsme odjížděli spokojeni. Dá-li Bůh, sejdeme se zase příští rok. ■ ANNA SKALOVÁ

VÝROČNÍ KONFERENCE 2021 Na Výroční konferenci 19. června 2021 proběhla dovolba Rady Církve bratrské. K již zvolenému předsedovi Davidu Novákovi a místopředsedům Bronislavu Matulíkovi a Tadeáši Filipkovi delegáti zvolili kazatele – správce sborů: Petra Dvořáčka, Jaroslava Pokorného, Romana Touška a nekazatele: Jana Drahokoupila, Tomáše Hurtu a Ondřeje Kubů.

Na téže konferenci pak byli ordinováni noví kazatelé: Jevhen Fursov, Vít Hlá­sek, Jan Macek, Jiří Musil, Aleš Navrátil, Zdeněk Kašpárek, Martin Kop a Lukáš Skala. ■ Nová Rada CB

Rada jmenovala kazatele Pavla Plchota administrátorem Sboru CB v Ústí nad Labem od 1. 8. 2021.

Rada ukončila administraci Čelákovic kazatelem Marshallem Brownem k 30. 6. 2021 vzhledem ke jmenování nového administrátora Jiřího Serbuse od 1. 7. 2021.

▪ Senioráty Kazatel Josef Sliž byl zvolen seniorem seniorátu Těšínsko dne 24. 5. 2021 na seniorátním setkání s platností od 1. 6. 2021.

▪ Ordinace kaplanů a diakonů Rada rozhodla o kaplanské ordinaci stávajících diakonů, kteří jsou už v aktivní kaplanské službě – jedná se o Petru Poldaufovou-Kašperovou, Martina Škodu a Janu Matulíkovou.

Rada rozhodla, že v souvislosti s novým konferenčním usnesením týkajícím se kaplanské ordinace a v návaznosti na už schválené usnesení Rady 211/2021 o automatickém překlopení diakonské ordinace do ordinace kaplanské stávající kaplani Petra Poldaufová-Kašperová, Martin Škoda a Jana Matulíková pouze podepíší kaplanský slib ve svých sborech nebo za přítomnosti člena Rady CB. ▪ Vikariát Rada souhlasila s přesunem vikariátu Libora Neumana od 1. 9. 2021 do Sboru CB v Ústí nad Labem, který vikáře finančně zajistí. Rada na jednání v září zajistí uvedení vikáře na tomto dalším místě. Vedoucím jeho vikariátu bude Pavel Plchot (administrátor sboru) a mentorem Daniel Fajfr.

AKTUÁLNĚ

iNform

srpen–září 2021 SINČCHONDŽI OSLOVUJE CÍRKVE

V

letních měsících kazatelé a pastoři církví dostávali dopisy od Rastislava Čižmára, který se prezentuje jako lektor Sinčchondži. Poslední z nich začínal slovy: „Vážená paní, vážený pane, zhruba před dvěma týdny jste obdrželi email s pozvánkou na první otevřenou událost představující Shincheonji, církev Ježíšovu v České republice. Událost skutečně proběhla formou livestream na YouTube dne 24. 7. 2021.“ Religionista Zdeněk Vojtíšek k této prezentaci uveřejnil text s názvem „Církev Sinčchondži pracuje na vylepšení svého veřejného obrazu“, z něhož uvádíme dva odstavce: „Česká veřejnost zná církev Sinčchondži (Shin­ cheonji) především kvůli jejím náborovým metodám.

Falešní studenti oslovující mladé lidi jako respondenty pro diplomovou práci, nadšená pozvání do neexistujících uměleckých projektů, zákrytné internetové prezentace a profily na Facebooku, navazování přátelství na oko, otevřené lži náborářů ohledně vlastní příslušnosti k církvi Sinčchondži, sofistikované manipulace s pocity přátelství, viny nebo odpovědnosti těch, kdo jsou získáváni, tajná místa setkávání, zakonspirovaná organizace – to všechno v takové míře, že to zaujalo i česká média (např.

Aktuálně.cz, Seznam Zprávy, v obou případech několikrát), která toho o náboženství obvykle mnoho nepřinášejí.

V posledních týdnech začala česká pobočka církve pracovat na vylepšení své reputace. V červnu připravila internetovou prezentaci a upozornila na ni e-mailem duchovní a církevní představitele. V tomto nepodepsaném dopise z 10. 6., nazvaném „Prosba o vyslechnutí“, pisatelé uvádějí, že by „rádi pracovali na očištění obrazu a pověsti Shincheonji, církve Ježíšovy. Jsme si vědomi, že na internetu koluje mnoho článků a zpráv vrhajících na Shincheonji špatné světlo“. Hlavním poselstvím dopisu ale byla zpráva od vedoucí osobnosti církve Man Hee Leeho (*1931). Bez okolků v ní českým duchovním vytkl, že v církvích není přítomno pravé křesťanské učení, a zároveň je nenechal na pochybách, že „jediné místo mezi nebem a zemí, které dokonale ovládlo Bibli, je Shincheonji a její členové“.

Celý text lze přečíst na stránkách Náboženského infoservisu info.dingir.cz Na závěr stojí za připomenutí, co Zdeněk Vojtíšek napsal o Sinčchondži v časopise Dingir v březnu roku 2015: „Při badatelské práci s církví Sinčchondži jsem měl mnohokrát „pocit dejà vu“: v mnoha ohledech mi tato církev totiž připomíná Církev sjednocení (Moonova sekta, pozn. red.), jíž jsem se zabýval především v 90. letech. Církev Sinčchondži je jí podobná svou naukou (zvláště přesvědčením, že žijeme na konci věku, nebo nacionálními motivy), osobností zakladatele i rolí v křesťanských „dějinách spásy“, již si připisuje, způsobem působení na veřejnosti (mírovými a dalšími iniciativami či vyhledáváním kontaktů s politiky), misijní strategií, jejímž podstatným bodem je neochota sdělovat svou církevní příslušnost, a mnohým dalším.

Podobnost bychom našli i ve velmi dynamickém růstu, jímž obě církve v určité době procházely (Sinčchondži ještě prochází).“ ■ REDAKCE

Číslo 08–09/2021, vychází 10× ročně Šéfredaktor – Bronislav Matulík Výkonný redaktor – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 5. 9. 2021 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

INSPIRACE

O rodině a vztazích s Janem Amosem Komenským

LÁSKA, KTERÁ NEHLEDÁ SVŮJ PROSPĚCH text JAN HÁBL

J

aký byl Komenský manžel? Ledacos můžeme vyčíst z nepřímých zdrojů. Po bitvě na Bílé hoře byl Komenský nucen se skrývat mimo domov. V některé ze svých „skrýší“ se snaží povzbudit svou ženu, aby vytrvala ve všech zkouškách a upnula svou naději k Bohu. Text Přemyšlování o dokonalosti křesťanské doprovází dopisem datovaným 18. února 1622, ve kterém zní dnes již proslulé oslovení: „Manželko má milá, Magdaleno, klenote můj, po Pánu Bohu nejdražší.“ Dopis ani knihu však Magdalena nikdy nečetla. Zemřela v důsledku morové epidemie a s ní i obě děti.

Nikdo nemá být sám. Proto se člověk rodí rodičům a do rodiny. Rodina funguje dobře, je-li založena na lásce, věrnosti a úctě. Dobří rodiče milují své děti a starají se o ně. Dobré děti milují své rodiče a ctí je. Často to ale nefunguje. Proto je třeba učit se odpuštění.

Zní to snadně, ale Komenský si všímá, že komplikace mohou nastat už při zrození člověka. Ne vždy jsou děti vnímány jako „drahocenné poklady Boží“, ne vždy jsou poměry v rodině utěšené. Komenskému jsou „noví občánkové světa příští dědicové věčnosti“. Bytosti, které mají věčnou hodnotu, a proto je jim třeba věnovat nejvyšší péči. Občas Komenský například rodiče upozorňuje na to, že stálé a pevné zůstává to, „co se vštípí v prvním věku“. Je proto svatou úlohou rodičů pěstovat u dětí úctu, zbožnost a dobré návyky už v raném dětství, protože „zvyk přechází v přirozenost“. A má-li přirozenost či povaha člověka být dobrá, musí být návyky dobré.

VŠE NA TOMTO SVĚTĚ SE DÁ NAPRAVIT JEN LÁSKOU. Pokud se usídlí zlozvyk, bude trýznit člověka i jeho okolí po celý život a ve stáří se stane „nesnesitelným a nenapravitelným“.

Manželům radí v duchu biblických tradic vzájemnou úctu, lásku a péči jako návod na rodinné štěstí. Ale zároveň rozpoznává nesamozřejmost takového stavu.

Manželé si bývají nevěrní, mužové pijáci, ženy prostopášné. Děti bývají zanedbávány, jak v mravech, tak ve zbožnosti. „Přemnohé rodiny nejsou nic než chlívky prasečí a stáje dobytčí,“ lamentuje Komenský. „Není

žádné pravé svornosti, věrnosti a ctnosti mezi manžely, mezi rodiči a dětmi.“ Zvláštní kapitolu tvoří rozmazlení a drzí floutci z bohatých šlechtických rodin, kteří se chvástají svým původem.

Neobyčejnou praktičnost projevil Komenský ve svých radách při „výběru manželky“. Je to známá pasáž, ale nechť zazní doslovně: „Je třeba zvolit si manželku se třemi P, to znamená pobožnou, počestnou a prozíravou. A jestliže to je možné, pak také pěknou a peněžitou.“ O pěkných a peněžitých manželech Komenský nemluví. Jistě by je ženám přál, ale jakožto muž píše z mužské perspektivy. (Ženy v jeho době knihy nepsaly a většinou ani nečetly.)

Souhrnem: Není dobré, aby člověk byl sám. Navzájem se potřebujeme. Proto Stvořitel stvořil člověka jako muže a ženu – „muženu“, jak píší kraličtí překladatelé Bible nedlouho před Komenským, aby naznačili jednotu a úplnost pohlaví ve vztahu. (Nutno dodat, že se pojem neujal.)

Největší radost, rozkoš a intimitu smí a má člověk zakoušet právě v manželství a rodině. „Teprve s tebou jsem úplný,“ říká básník.

Faktem ale je, že největší peklo a utrpení si dokážeme způsobit právě ve vztazích nejbližších. Jsme bytosti hříšné.

Sváříme se, míjíme se, ubližujeme si – chtě i nechtěně. Jediným řešením, říká Komenský, je láska. Ovšem ne ledajaká.

Jde o zvláštní kvalitu či jakost lásky, která nehledá svůj prospěch, nepočítá křivdy, nemá radost ze špatnosti, nechlubí se, není domýšlivá… Taková vytrvá, i když ostatní věci pominou. Rodina založená na takové lásce má budoucnost.

■ 2021 srpen–září

23

REPORTÁŽ

SVĚTLO A JEDNOTA text a foto EVA ČEJCHANOVÁ

„I malé světlo zažene velkou temnotu.“ Tato pravda provází lidi Večerem světel tady v Náchodě v kostele u Vavřince, ale světla jsou dnes zažehnuta i na mnoha dalších místech napříč celou naší zemí. Do akce, která už léta nese společný název Noc kostelů, se letos zapojilo 1 230 kostelů a modliteben.

J

e konec května 2021 a pandemie je na ústupu. Alespoň v to všichni doufají, až moc dobře si vědomi toho, jak loňský podzim podobné naděje pohřbil. Po víc než roce sociální izolace je ve vzduchu cítit radost z osobních setkání.

Dveře kostela jsou otevřené a světla svíček rozmístěných středem hlavní lodi až k oltáři září s přicházejícím večerem čím dál jasněji. Prostor se noří do šera a v tichu, které s sebou toto místo, odkud celá staletí proudí k nebi modlitby, nese, visí poslední ozvěny dětských hlasů, které tu pod taktovkou mladých rodin zněly odpoledne. Kostel jich byl plný – u každého z malých kostelíků zastavení nad Biblí a nad příběhy, konaly se tu tvořivé workshopy s dětmi, kostel žil aktivitou. Pro ty klidnější verše o světle – a malování vitráží, rozeznávání lučního kvítí, voda a křest, mozaika dobrého srdce… A pro ty akčnější šermování nafukovacími meči v portále a andělská zbroj u oltáře.

24

srpen–září 2021

Jen kostelní věž byla oproti jiným rokům zavřená, natolik ještě protipandemická opatření nepovolila.

Následující bohoslužba se pak stala spojovacím můstkem k večernímu ztišení.

Lidé začínají přicházet. Někteří na pozvání dvoučlenných skupinek, které před zahájením procházely městem a nabízely lidem svíčky – kousek světla jako symbol večera –, jiní sami. Na stolku u vstupu si berou letáčky s informacemi o programu a tiše usedají do lavic. Před oltářem stojí tým organizátorů a kněz uprostřed nich zahajuje modlitby. Je to silná chvíle – katolíci vedle evangelíků, všichni jedno v Kristu, vkládají dnešní večer a lidi, které sem Bůh přivede, do Jeho rukou.

Společné amen a rozchod každý na své místo.

Prostorem začínají znít první tóny. Modlitby, které zpíval už král David, mají své místo i zde. Ani dva tisíce let nic neubralo na jejich aktuálnosti. Člověk střídá člověka, žalmy zpívané střídají žalmy čtené – ty, které nějak zasáhly do životů jednotlivců

MINIROZHOVOR

Bůh se raduje z toho, když jsme spolu Gábina a Štěpán Melicharovi, ŘKC

Jste organizátory této akce už třetí rok.

V čem byla letošní Noc kostelů jiná než ty předchozí? Š: Určitě koronavirovou situací – do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli se vůbec uskuteční.

Pořád se hledá cesta – zpřístupnění prostor kostela, jindy věže a varhan na kůru… Letos jsme chtěli lidem přiblížit duchovní rozměr těchto prostor. Nechtěli jsme ukazovat jen zdi, chtěli jsme vytvořit atmosféru, ve které by se mohli setkat s Bohem.

G: Jiné to bylo ještě ekumenickou spoluprací – s lidmi z CB. To nás moc těší, tento rozměr je pro nás velmi důležitý.

a přinesly svědectví o Božím srdci a o Jeho jednání v naší době. Každý z žalmů má své vlastní svědectví.

Stojím u pultíku a chvíli hledím na tu světelnou cestu vedoucí středem kostela. Vedle mě „teče“ z pod kříže na oltáři až ke dvěma schodkům do kostelní lodě proud bílé organzy. Mezi světýlky hořících svíček se v jejích vlnách objevují další a další srdíčka – barevné kousky papíru se jmény a prosbami. Lidé přicházejí dopředu, aby zapálili svíčku a připojili tak svoje světlo k těm, které už z kovového tácu svítí a ubírají temnoty, a aby položili svoje srdce obtěžkané břemenem před Boha.

Na konci večera na tácech svítí osmdesát malých světel a v záhybech organzy je přes šedesát popsaných srdíček. Do košíku si sáhnou pro biblický verš, pak se vrací do lavic a v atmosféře spočinutí zůstávají. Odchází málokdo. Možná taky někoho ztratili, říkám si. Možná mají starost o někoho, kdo o někoho nebo něco důležitého během toho divného roku přišel. O rodiče, o kamaráda, o živnost, o kontakt s nejbližšími, o svoje vlastní zdraví, o budoucnost… Možná mají otázky a hledají odpovědi. Vzadu je k rozhovoru komukoli k dispozici duchovní.

Možná jsou jen zvědaví, protože tohle je jejich první návštěva kostela. Možná…

Před sebou mám 121. žalm. Píseň k pouti. Davidovo vyznání zní chrámem.

Pro mě je těch osm krátkých řádků už asi navždycky spojeno s jednou blízkou duší, která v pandemii odešla na svou pouť za světlem, co nikdy nezhasne, ochráněna Hospodinem, který nikdy nespí.

Zní další žalmy – a další osobní svědectví. O znovuzrození, o občerstvení ve vyprahlé zemi, o síle přímluvných modliteb za lidi v našem okolí, o pastýřské Boží péči. Čas utíká a navzdory rostoucímu počtu světýlek tma houstne.

O to víc jejich záře vyniká. Hudebníci už nepouští nástroje a v prostoru plném tiché hudby nechávají přítomné pohroužené do svých myšlenek. Jen na úplný závěr se všichni spojují v hlasité modlitbě Páně. Přijď Tvoje království, Pane.

Do našich srdcí a do našich vztahů, bez ohledu na to, v jaké církvi jsme.

V kostele už je ticho, ale lidé se nemají k odchodu.

Je večer světel, která v člověku zůstávají i potom, co už všechny svíčky zhasly.

Ekumena – co pro vás osobně znamená jednota křesťanů?

G: Hodně moc. Ta touha je v nás, i v komunitě Chemin Neuf, do které patříme. Že to jde, aby křesťané různých církví žili spolu, to víme.

A že to můžeme žít i v Náchodě, za to jsme velmi vděční. Je málo míst, která nás rozdělují, a spousta toho, co nás spojuje. Š: Komunita Chemin Neuf má povolání k ekumenismu – i když je to komunita katolická, žijí zde bratři a sestry z různých denominací společně.

Setkává se tu touha po jednotě, která není realizovaná v krátkodobých setkáních, ale ve společném životě. Bůh povolává lidi z různých církví nejen prožívat jednotu, ale i utrpení z rozdělení, a dává zažívat, že se vzájemně můžeme obohacovat. Je to jednota v různosti, která přináší něco hezkého a vede nás k hledání. Zažívám, že Bůh se raduje z toho, když jsme spolu.

Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

■

2021 srpen–září

25

RODINA

CO DÍTĚ, TO CHARAKTER podle autentického vyprávění zúčastněných napsala EVA ČEJCHANOVÁ ilustrační foto PIXABAY

„To je mazec, když se domů sjedou všichni,“ pomyslel si Jindřich a myšlenka se převtělila do úsměvu.

V malém domku v srdci Moravy bylo těsno, ale veselo. Kromě zpěvu tu zněla trubka, klavír a klarinet. Jako před jídlem pokaždé, když dozní společná modlitba.

Prohlížel si je jednoho po druhém: pět dětí, pět cest.

Vyrůstaly spolu, všechny v tomhle domě, všechny se stejnou křesťanskou výchovou. Ty cesty by se měly podobat, jenže…

26

srpen–září 2021

B

udeme mít nejdřív kluka, pak holku a dost!, načrtl Jindřich hned na začátku jako autorita a správná hlava rodiny populační křivku svého potomstva. Z poloviny tak zkorigoval „proroctví“ kolegy vizionáře, který Jindřichovi předpověděl dvě dcery. Po revoluci, kdy onen kolega konečně dostal prostor pro uplatnění svých nadpřirozených schopností, se do tohoto typu podnikání obul naplno a zkrachoval. „A máte to,“ rozesmála se Lída (která chtěla dětí pět), když jim oběma hned zkraje Pán Bůh hodil vidle do tabulky a dva roky po svatbě se jim narodila jako první dcera – a pak ještě tři kluci a holčička. Lídě bylo pětadvacet a mezi rodičkami byla nejstarší. Nevadilo jí to, protože její Pavlínka byla nejkrásnější dítě na světě, jehož krédem v prvních letech života navíc bylo: „Hladová nebo

najezená, hlavně se pořádně vyspat.“ Co by za to jiné matky daly. Jindřich se tehdy na „svoju prvorozenou“ přišel do porodnice podívat – měl na sobě vojenskou uniformu a prohlásil, že ta holka je celá po něm. A byla.

Od chvíle, kdy na oslavách MDŽ jako malá žába seřvala chlapy v hospodě, aby byli ticho, protože na přednes básně potřebuje klid, to bylo jasné nejen rodičům, ale celé vesnici. Respekt, ten ona si zjednat uměla. Ať už dělala cokoli, musela to zvládnout. A s postojem „přece se nebudu schovávat“ si razila svou cestu proti proudu. Ředitel gymnázia pak oznámil rodičům, že pokud Pavlu vůbec pustí k maturitě, rozhodně ji nepustí studovat tam, kde by pak měla přístup k lidem. Hrdě až provokativně se totiž hlásila k víře a to by mohlo mít na lidi špatný vliv.

PASTORACE

Odlišnost dětí je obohacující

Jenže ředitel míní a Pán Bůh, který podle něj neexistuje, mění. Přišel Listopad a pan ředitel přestal studenty pouštět a nepouštět kamkoli a sám musel školu opustit. A Pavla se dostala na JAMU. Bolek Polívka tehdy na její konto prohlásil, že chytrá herečka to nebude mít lehké, a na rozdíl od Jindřichova kolegy-vizionáře měl pravdu. Takže s vervou sobě vlastní vystudovala ještě několik oborů, mezi nimi i bohoslovectví. Doteď se posluchači jejích kázání pod kazatelnou dělí na dvě skupiny – na ty, co poslouchají Slovo, které přináší, a jsou za ně vděční, a na ty, co litují, že se jako bratři katolíci nemohou pokřižovat, aby tu sodomu-gomoru zahnali.

Ale zpátky do porodnice – kdyby chtěl Jindřich v průběhu Pavliny puberty přece jen něco poupravit na svém prvotním prohlášení, nebylo mu to přáno. To její: „Já su celá tvoja, aj s krvjou! Tak mě třeba zabij!“ do smrti nezapomene. Křičela to jednou za velmi narychlo zavřenými záchodovými dveřmi, na které z druhé strany bušil její otec marně se domáhaje rodičovského práva dát jí pár facek.

Dneska už ani neví za co. Možná za to, že je jako on. No co, stejně je nedostala.

Lída zachytila manželův pohled i ten úsměv v koutku úst. Vzpomíná… a asi je rád, že už je dospělá a že její výchovu přežil bez zločinu, pomyslela si pobaveně.

To Mirek byl z jiného těsta. Když si z porodnice odváželi Pavlu, byla Lída tak šťastná, že řekla sestřičkám, že ji tam za rok mají zase – a stihla to. Teď naproti ní seděl klidný a rozvážný muž, který jako by do té hlasité, veselé společnosti ani moc nezapadl.

V tom klidu byla vždycky jeho síla. Je introvert, ale je oporou pro všechny svoje sourozence. Chodí k němu pro radu. Mirek mluví málo, ale když už něco řekne, tak proto, že to je potřeba.

JANA MATULÍKOVÁ, pastorační asistentka Sboru CB v Praze 1 a vězeňská kaplanka

Pět dětí v rodině je opravdu pořádná nálož. Samozřejmě by bylo mnohem jednodušší, kdyby si člověk na prvním dítěti vyzkoušel, co bude fungovat, aby dítě zdárně rostlo, v přiměřeném věku odevzdalo život Kristu a zapojilo se do vhodné služby, a pak to aplikoval na všechny mladší sourozence.

Ale takhle to žel není. A dokonce ani není potřeba, aby bylo dětí více, i při výchově jedináčka člověk může zmalomyslnět.

Přestože otec i matka jsou stále titíž, se všemi svými klady, zápory, schopnostmi i nedostatečnostmi, přivedou na svět naprosto odlišné děti. Někdy se sice může na osobnosti dítěte podepsat průběh těhotenství nebo porod, ale děti v rodině by byly různé, i kdyby všechny okolnosti byly ideální. A tak ze sourozenců vznikne určitá specifická skupina. Patří k sobě, ale jsou to konkurenti – bojují o „přízeň“ rodičů, učí se spolupracovat, ale někdy to moc nejde, protože je každý jiný. Učí se dělit, ale učí se i řešit konflikty. Mají různé povahy, různý přístup k životu i k lidem, něco jiného na ně platí a také jinak a po svém objevují víru. A to všechno by se mělo dít v bezpečném prostředí.

Tedy tam, kde jsou přijímány a kde někomu jde o to, aby z nich vyrostli dobří lidé.

Odlišnost je obohacující. Člověka posunuje dál, protože se musí naučit respektovat, nebo se naopak vymezit proti něčemu, co jemu samotnému není vlastní. Pán Bůh tvoří samé originály. Stačí podívat se na sněhové vločky, které jsou různé naprosto bezdůvodně, pokud tedy pomineme naši radost z této krásy. A člověka stvořil v rozdílnosti také proto, že je potřeba pokrýt celou šíři života, potažmo služby. Někdo je typický „rozjížděč“, má nápad a umí nadchnout, jiný má vytrvalost a umí věci dotáhnout do konce. Jeden je jemný, empatický a laskavý, druhý je impulzivní a nekompromisní a nedovolí sobě ani druhým polevit. Úkolem rodičů je naučit se respektovat toto nastavení, protože pokud si vytvoříme jeden „ideál“, jak by ukázněné křesťanské dítě mělo vypadat, je značná pravděpodobnost, že ho sice takto vychovat zvládneme, budeme ale možná muset používat nepřiměřené výchovné metody a lámat jeho přirozenost, místo abychom rozvíjeli to, co je pro to které dítě typické. Samozřejmě je potřeba jej usměrňovat, aby to nakonec vedlo k dobrému.

Je to náročné už proto, že i rodiče mají svá nastavení a některé projevy, které pozorují u svých dětí, jsou pro ně nepochopitelné, možná i nepřijatelné. Ale stačí se rozhlédnout kolem sebe, kdo vedle vás sedí v lavici ve shromáždění. Opravdu nejsme stejní, ale právě proto můžeme Pánu Bohu i druhým sloužit v celé šíři. Když ve shromáždění některá oblast služby zásadně chybí, sami víte, jak je to náročné a jak velmi to omezuje možnosti práce.

Chápu, že je těžké přijímat a vychovávat dítě, kterému tak úplně nerozumíme a se kterým dost bojujeme, obzvlášť když jiné naše dítě je pro nás srozumitelné dokonale.

Kéž by ale naše děti nikdy nemuselo ani napadnout, že máme jejich sourozence radši (i kdyby to tak vlastně bylo). A modleme se za moudrost, abychom je nezlomili, ale správně vedli. Abychom jejich přirozenost rozvíjeli, přestože ji v některé rodině musíme objevit třeba pětkrát, a pokaždé je jiná. Kéž bychom nesrovnávali, ale uměli s vděčností přijímat, že je každé naše dítě jiné, protože to, jaké naše děti jsou a jak přistupují k životu a k druhým, může být jejich hřivna, kterou s užitkem rozmnoží. →

2021 srpen–září

27

RODINA

A taky to platí. A pokud ne hned, vždycky se pak ukáže, že pravdu měl. Ale i tak jim pak nikdy neodmítne pomoct.

K téhle respektované, tiché rozvážnosti se ale musel propracovat. V prvních letech existence by mu ji nepředpovídal nikdo. Netroufl si ani Jindřichův kolega. Kdykoli se Mireček v kočárku ocitl v místnosti sám, spustil řev, který měl potenciál vyslat místní hasiče hledat požár. A z doby, kdy začínal mluvit, si inzerce

Pozvánka do kytarového souboru Zveme hráče do nového kytarového souboru: 1) děti i dospělé, 2) ty, kdo na kytaru hrát umějí i neumějí, 3) pražské i mimopražské. Máme v Praze dvě pobočky, hráči si mohou vybrat: komunitní centrum Matky Terezy na Hájích a sborový dům u Klimenta poblíž Náměstí Republiky.

Pro koho je to daleko a bude doma cvičit s nahrávkami a prstoklady, si ujasníme přes skype. Repertoár: skladby klasiků i soudobých autorů, úpravy známých melodií, španělská hudba i duchovní písně. Podrobnosti na pavel.cap@email.cz.

28

srpen–září 2021

ho návštěvy pamatují díky uvítací větě: „Chodím ťa do chnoja.“ Kapacita hnojníku ale nikdy vyčerpána nebyla. Ne že by se příchozí zalekli slov dvouletého bohatýra, ale rodina u Jindřichových rodičů bydlela jen krátce a návštěvy byly vesměs jiná váhová kategorie.

Ale ani nemožnost hned zkraje života dostát svému slovu kvůli fyzickým limitům nepoznamenala Mirka natolik, aby mu to zabránilo stát se mužem pevného slova i činu a věnovat život sportu, výzkumu a dětem. A své vlastní rodině.

Nevěstu si vyhlédl, když jí bylo jedenáct.

Prostě se pro ni rozhodl – a za dalších jedenáct let si ji vzal. Procestovali svět, nechali se spolu pokřtít, oba slouží v církvi a Lídě a Jindřichovi se starají o pravidelnou dodávku nových vnoučat.

Na Mirka měl táta jiný vliv než na Páju.

Jak Jindřich permanentně něco studoval, stalo se mezi všemi těmi skripty studium potomstvu infekcí. Nakazili se všichni.

Mirek byl mezi nejpostiženějšími.

Zpěv dozněl a rodina zasedla k jídlu. „Ještě dneska není všemu zpěvu konec,“ řekl Jindřich nahlas. „Ale jíst se musí. Že, Šimone?“ a lehce rýpl loktem do synovy rozložité postavy. „Doufám, že pak bude nějaký našlehaný zákusek,“

oplatil Šimon s potutelným úsměvem stejnou mincí tátovi. Společnost se rozesmála. Všichni si pamatovali, jak kdysi po vzoru scénářů Charlieho Chaplina připlácl mámě na obličej šlehačkový dort.

Vyprovokovat a zmizet. Na drsné vtípky – to byl kadet.

Ale taky na to zpočátku vůbec nevypadal. U Šimona víc věcí vypadalo jinak, než nakonec bylo, zhodnotil v duchu Jindřich. První týden života se jmenoval Aron. Jenže sestřičkám v nemocnici se to nelíbilo a jedné z babiček taky ne, tak ho přejmenovaly. Dneska si může vybrat, tak bere oboje. S jídlem to měl od malička taky tak – důsledně bral všechno, co se podávalo. Rád seděl, koukal a pojídal. O pár let později neměl trojky z chování možná jen z Boží milosti, protože jeho učitelka byla věřící a chodila s nimi do jednoho sboru, takže přezdívku, se kterou procházel základku, viděla v Božím světle. Šimon Mlátička. Pořád se někde pral. Fyzičku na to tedy měl. Až při bližším zkoumání bylo vidět, že se to dělo ve jménu obrany slabších. A ti ho milovali.

Užili jsme si s ním, uznal Jindřich.

Jinak než s Pájou, ale taky dobře. Když se jednalo o úraz nebo nečekanou událost, tak to byl on. Třeba jak jsme s ním jeli do nemocnice, protože propadl půdou a na zem dopadl těsně vedle hrábí, co ležely zuby nahoru. S ním andělé měli šichtu, to jo.

Až si jednoho anděla našel. Za oceánem. Věřící dívku s indiánskou krví.

Probleskla mu tady v Čechách životem, když sem přijela v devadesátých letech učit angličtinu, a pak si ji tam jel vyhledat. Domů napsal jen, že našel tu pravou.

Zůstal tam, vystudoval biblickou školu a teď vede jako pastor sbor. A do toho Šimonova povaha – přímost až na kost – nese svoje ovoce. Takže tam má lidi, kteří ho berou jako syna, kamaráda i přítele na život a na smrt, i ty, kterým se jeho přímočarost nelíbí. A sídlí v budově, kolem které chodí medvědi. Prostě veselo.

A aby se ani náhodou nenudili, mají šest dětí. A co kus, to originál.

PSYCHOLOGIE Ani Lída se neubránila vzpomínce na šlehačku v obličeji. Měla chuť tehdy hned Šimona fláknout, ale copak na to čekal? Toho člověk nechytil. Dobře si pamatuje, když mu byly čtyři roky, jak jí za zády v autě křičel: „Mamko přidéj, taťka si to tady hasí stovkou a ty se tu tak pomalu vlečeš!“

Když se narodila Karolínka, nebylo lepšího ochránce než Šimon. Miloval ji, opatroval, pečoval o ni. Kája byla dar. Takové to dítě, které Bůh dává do rodiny pro radost – klidná holčička s andělskou vizáží i povahou. Nádherně zpívá – i to mají děti po tátovi. Všechny babičky a tetičky ve vsi i ve sboru Káju milovaly, chodila za nimi a vedla s nimi rozhovory. Všecko chtěla vyřešit, ze všech bolestí chtěla lidem pomoct. Anděl, co nese tíhu světa. Až na hranici sebezničení.

Málem na to doplatila. Ale drží ji to doteď.

A doteď také vzhlíží k Páje jako ke svému nedostižnému vzoru.

K rozhodnutí nechat se pokřtít, došla už v osmi letech. Rok strávila výpomocí v rodinách Amišů v Americe – a tam se zamilovala do svého budoucí muže. Jel tam jako africký student české univerzity ve službách Bohu přivézt nějakou dobročinnou sbírku.

Takže teď má Lída s Jindřichem i tři vnoučata kakaové pleti s tmavými kudrlinkami a celá rodina má jejich modlitbami trvale krytá záda.

No a když se dvanáct let po Páje narodil Víťa, Lída už na pokoji v porodnici nejstarší nebyla. A v rodině přibyla bytost, která splývá s přírodou a cítí její tep. I Víťa po letech potkal blízkou duši, se kterou přibyl do toho domku v srdci Moravy malý uzlíček velké radosti.

„Pane, všechny naše děti Tě znají, skoro všechny Ti slouží, jak nejlépe umí, podle obdarování, které jsi jim dal. Jsme Ti vděční, že mohly odmalička nasávat víru a že jsme se mohli držet naděje, že i když na chvilku někam utečou, bude v nich klíčit to, co je v nich zaseto, a jednoho dne se to zúročí.

Jsme Ti vděční, že jsou ve Tvých rukou – a že tam zůstanou.“

Po kom to dítě je?

PETRA VESELÁ, psychoterapeut

Většina rodičů, která má více než jedno dítě, vám asi potvrdí, že každé z jejich dětí je jiné. Dokonce i ti, kdo mají jednovaječná dvojčata. A s každým dalším dítětem se často musí začít s výchovou zase od začátku a jinak.

Jak je to možné, když genetická informace od rodičů je totožná? Tady se to začíná trochu komplikovat. Každý člověk má kolem 25 tisíc genů, takže když dítě zdědí od každého rodiče polovinu, čistě matematicky tak mohou vzniknout stovky milionů různých kombinací.

Otázkou dědičnosti se vědci různých oborů zabývají mnoho let a do dneška se neshodli, co má významnější vliv na vývoj člověka – zda je to dědičnost, nebo prostředí. Shodli se jen na jediném, že vliv mají určitě obě složky. Z hlediska biologického je zásadní vliv dědičnosti – ať už se jedná o krevní skupinu, barvu očí, vlasů či další fyzické dispozice. Například hmotnost už však patří do kategorie střední dědičnosti, stejně tak jako sklon ke zbožnosti. A do oblasti nízké dědičnosti pak patří například jazykové schopnosti či určitá forma zbožnosti.

Z hlediska psychologického to také není jednoznačné. Vezmeme-li například takzvanou Velkou pětku lidské osobnosti, je neuroticismus dědičný z 48 %, přívětivost z 41 %, svědomitost ze 44 %, extraverze z 53 % a otevřenost novým zkušenostem z 61 %. U IQ už je vliv prostředí neoddiskutovatelný. Prostředí totiž hraje velkou roli i v tom, jak a jestli vůbec se určitá genetická výbava projeví či nikoliv. Některé geny totiž zdědíme jako silnější a jiné jako slabší, ale ani to se nedá předem vypočítat. Takže některé se projeví bez ohledu na prostředí a jiné se naopak bez vnějšího vlivu neprojeví.

Onen vnější vliv, pro zjednodušení mu teď budeme říkat výchova, tak opravdu vyvolává u každého jedince jinou odezvu. A přestože se rodiče snaží jít svým dětem dobrým příkladem, jedno dítě si je bude pamatovat jako nemilosrdné a druhé jako spravedlivé, pro jednoho je maminka pracovitá a pro druhého necitlivá.

A i když se všechny děti učí kopírováním dospělých, tak jedno bude mít tendenci spíš kopírovat milovanou tetičku a druhé nemilovanou tchyni. Na rodičích pak je, aby se znovu skrze své dítě naučili milovat i tchyni.

Výchova se tak z tohoto pohledu stává kombinatorickou úlohou s nekonečným počtem řešení. A ve chvíli, kdy už si rodič myslí, že je vyhráno, přichází puberta – z dítěte se stává na čtyři roky tajemná skříňka a rodičům nezbývá než se trpělivě modlit, aby se na konci projevily některé pozitivní prvky jejich předchozí výchovy.

Ovšem pokud rodiče přistoupí k pubertě svých dětí jako k období, kdy si sami mohou dořešit palčivé otázky svého já, vzniká pro ně výborná příležitost vyzrát a zmoudřet.

V USA provedli jeden experiment, ve kterém zkoumali soudržnost týmů.

Ukázalo se, že nejsoudržnější jsou nejpestřeji namíchané týmy, do nichž každý přináší jinou znalost, dovednost, energii či emoční náboj. Bůh nás moudře stvořil velmi pestře. A ve chvíli, kdy rodina tuto pestrost přijímá jako dar, nikoliv jako prokletí, může kousek této Boží moudrosti absorbovat.

■

2021 srpen–září

29

PROFESE

VÍNO JE FENOMÉN připravila EVA ČEJCHANOVÁ foto AUTORKA

K

romě práce ředitele Střední vinařské školy ve Valticích jste také sám vinař. Jaká je cesta k dobrému vínu?

tomu může jít naproti prací, ale když se to nesejde s požehnáním, tak víno excelentní nebude.

Když víno děláte proto, že vás to fascinuje a baví, a dáváte vínu čas i kus sebe – to je cesta k dobrému vínu. Samotný proces výroby vína si příroda dokáže ošéfovat sama – jsou tam nějaké kvasinky, cukr – a vy to jen zpovzdálí pozorujete a korigujete.

V jakém momentě se dá s jistotou říct, že úroda bude dobrá?

Co konkrétně vás na vinařině fascinuje?

Vlastně nevím. Dostalo se mi to pod kůži.

I když je to jak ve vinohradě, tak ve sklepě hodně náročná práce, nedokážu si představit, že bych to nedělal, že bych se toho vzdal. Je to něco, co je ve mně. Dělám to rád.

Asi se to úplně říct nedá. Kdybychom popsali tento rok, tak je zpožděný zhruba o dva až tři týdny. Jarní srážky byly dobré a v tuto chvíli réva odkvetla a je v pořádku.

To ale pořád ještě nic neznamená. Může přijít deštivý podzim nebo choroby a všechno bude pryč. Je důležité, aby počasí vydrželo. A nejdůležitější je babí léto – pěkný, teplý, suchý podzim, aby réva vyzrála do přívlastkové kvality, což je základ dobrého vína. Ale pak mohou přijít ještě špačci. Takže dokud nejsou

hrozny ve sklepě, pořád se ještě může něco pokazit.

Vinařství je závislé na výnosu vinic.

Co se děje, když úroda není?

U mě nic, je to sice smutné, když roční práce ve vinici přijde vniveč, ale není to pro mě fatální. Vyrábím víno pro vlastní potřebu, sdílím ho s přáteli. Nedělám víno pro byznys, neživí mě to. Je to můj koníček. Pro ty, které vinice živí, je ideální, když nejsou závislí jen na révě. Každý to zvládá jinak, někteří pěstují i jiné ovoce.

Protože když je špatný rok, člověk s tím nic neudělá. Letos se hodně psalo o tom, že ve Francii vinice poničil mráz a kroupy, a před dvěma týdny přišly kroupy i sem.

Měly velikost menších tenisových míčků.

Co přesně znamená starat se o vinici?

Kromě dvou měsíců v roce je vinohradník na vinici pořád. Začíná v únoru řezem a zastaví se až když v listopadu sklidí.

Teď v červenci jsme ve fázi zelených prací – vinná réva je liánovitá rostlina, je třeba ji pořád někam zastrkovat, protrhávat zálistky, ožínat to, co přerůstá…

Plus samozřejmě péče o půdu a ochrana proti chorobám. Je toho hodně. Teď až do sklizně je to asi nejnáročnější čas.

Co je nejdůležitější pro to, aby se vinař dočkal úrody?

Je tam spousta věcí, které se musí potkat.

Za prvé dobrý ročník, to má velký vliv.

To znamená ani mráz, ani sucho, ani příliš mokro – když jsou fáze poskládané špatně, bude ročník průměrný nebo špatný. Důležitý je dlouhý slunný podzim, aby hrozny dostatečně vyzrály. Dále je důležitý zdravotní stav hroznů. Člověk

30

srpen–září 2021

TOMÁŠ JAVŮREK Nepocházím z vinařské rodiny, tudíž nemám vinařské kořeny. Ale narodil jsem se ve Valticích, kde je střední vinařská škola, jediná svého druhu v České republice. Když jsem ve 14 letech přemýšlel nad školou, chtěl jsem být automechanik, ale to by znamenalo bydlet na internátě, tak mě rodiče přihlásili na vinařku.

Po vystudování střední vinařské školy jsem pokračoval ve studiu na vysoké vinařské (MZLU Brno) a po studiích se vrátil na vinařskou školu jako učitel.

Na vinařskou dráhu jsem se tedy dostal neplánovaně. Když na Den otevřených dveří mluvím s rodiči, vždycky je varuji, ať si to pořádně rozmyslí, protože jestli dají svoje dítě na vinařskou školu, už nebude cesty zpět. Vinařství je návykové. Není to pouze práce, je to poslání, životní směr – a to se stalo i mně. Vinařství je mou prací i mým koníčkem, prostupuje i mým domovem a pochopitelně i mou rodinou.

To tady ještě nikdo nezažil. Zasáhlo nás to dost, vinohrady jsou polámané. Naštěstí ne plošně, kroupy padaly řídce, takže jsou jen polámané letorosty. Poškození je zhruba 30 %. Po bouři to vypadalo hrozivě, ale s odstupem času to zas tak hrozné není.

Vaši cestu k vinařství a k dobrému vínu jste popsal. Jaká byla vaše cesta k Bohu?

Opět – nejsem z křesťanské rodiny. I tuhle cestu jsem si musel najít sám, nebo spíš – Bůh si mě musel najít sám. Moje první setkání s Bohem bylo po revoluci, kdy se v kině začaly objevovat křesťanské filmy.

Byl jsem se školou na promítání filmu Ježíš, podle Lukášova evangelia. Pamatuji si z toho jen to, že jsem byl v osmé nebo deváté třídě a tu modlitbu, která byla na konci filmu, jsem se modlil. Jako úplně nevěřící. Fakt jsem to zkusil. Myslím, že to byl ten úplný začátek. Pozval jsem Boha do svého života – neznal jsem ho ani jsem

tomu moc nevěřil, prostě jsem tu výzvu využil. A Bůh to vzal vážně.

O několik let později jsem chodil do karate a náš mistr Radek Pavlis pár let předtím uvěřil u adventistů a byl toho plný. Karate je o filozofii a hodně jsme se o víře po trénincích bavili. Stal se pro mě jakýmsi duchovním otcem – první literatura byla od něj, první otázky mi zodpověděl on. Bral nás na celosvětovou evangelizaci z Ameriky vysílanou přes satelit, kterou pořádali Adventisté sedmého dne.

Tam jsem uvěřil i hlavou a v roce 1996 vydal život Bohu. Pochopil jsem, že to dává smysl, že život není náhoda, že Darwinova teorie je nesmysl. Nějaký čas jsem navštěvoval bohoslužby u adventistů a když jsem se pak modlil, tak jsem vnímal, že mám být tady, v Evangelické církvi metodistické ve Valticích.

V Bibli je mnoho paralel s vinicí. Vy je jako vinař asi vnímáte jinak. Máte mezi těmi podobenstvími nějaké oblíbené?

Je tam spousta věcí, a když mám lidi ve sklepě, občas nějakou paralelu vytáhnu a s křesťany si pak o tom povídáme. Tomu, kdo nezná vinici, asi verše jako „já jsem vinař a prořezávám a pročišťuji vinici“ moc neřeknou. Ale my, vinaři, víme, jak je vinici potřeba opečovávat a odstraňovat letorosty, které jsou bez květů a bez hroznů, protože zahušťují keř a překážejí.

Hustý keř neprosvítí slunce, neprofoukne vítr, drží se tam choroby. Na tom podobenství je krásně vidět, jak je vinař důležitý a s jakou láskou se o révu stará – a kdyby to nedělal, tak poroste špatně.

Bráno touto optikou – co pro vás znamená Ježíšovo přirovnání vinice ke království nebeskému (Mat 20,1)?

Jak vnímáte svoji vinici?

Asi jsem ji nikdy nebral jako království, spíš se mě dotýkají verše, kde Bůh svěřuje věci – zvláště ty pasáže, kde říká, že odejme vinici jednomu a dá ji někomu jinému. To mě na vinici napadá. Člověk 2021 srpen–září

→

31

PROFESE

by se měl starat o to, co je mu svěřeno.

Když to neděláte dobře, nemáte na to čas, neumíte to – tak na vinici je to hodně vidět. Když rok dva neořežete sad, tak se nic moc nestane. Ale když vinici neořežete jeden rok, tak je z ní obrovská džungle. A okamžitě se to projeví na chorobách, na zdrobnění plodů… je tam veliký rozdíl. O vinici je potřeba se každoročně pečlivě starat. Když to Ježíš v Písmu zdůrazňuje, tak si důležitost toho, co říká, dokážu představit. Mám ta přirovnání rád. I jako učitel to někdy použiji – učím sommeliérství.

Co se studenty sdílíte?

Když se žáků ptám, která je neušlechtilejší rostlina, tak někdo řekne káva, někdo čaj. Ale je to réva. Je stará jako lidstvo samo. Když byl člověk, bylo i víno.

Téměř ve všech archeologických nálezech jsou pozůstatky amfor a jiných odkazů na víno. Takže jak biblicky, tak historicky víno lidstvo provází. To je první věc, kterou s nimi sdílím. A druhá už je křesťanská. Je to nejušlechtilejší rostlina na světě, protože sám Bůh si ji vybral, aby na ní lidstvu ukázal vztah Boha a člověka. To důležité, co nám Bůh chce předat, simuluje na příkladu révy vinné. Takže je jasné, že to musel dělat na něčem, s čím je člověk opravdu sžitý.

Když jste začal pronikat do hlubin oboru, překvapilo vás něco?

Kromě té velmi důležité péče o vinnou révu, kterou nemůžete ani chvilku vynechat, je to ještě jedna věc týkající se samotného vína. Všichni známe první Ježíšův zázrak, kdy proměnil vodu ve víno. Pro vinaře je zajímavá myšlenka, že to nejlepší víno nechal na konec. Asi je to stejné dnes jako tehdy – že na pijatiky se vytahuje spíš horší víno a dobré víno je na ochutnávky nebo na zvláštní příležitosti.

Ježíš tohle znal, věděl, jak lidé používají víno, jak se veselí. I tady je víno s člověkem spjato velmi úzce, víc než kterákoli jiná komodita. Víno je fenomén. Jsme jím obklopeni. My tady ve vinařské oblasti určitě. Víno i vinná réva tu byly vždycky.

32

srpen–září 2021

Římané používali víno nejen pro poveselení, ale také aby se chránili – dobývali celou Evropu, tak nemohli pít vodu – umřeli by na bakteriální infekce.

V Bibli je popsáno založení vinice slovy: „Jeden hospodář vysadil vinici, obehnal ji zdí, vykopal v ní lis a vystavěl strážní věž.“ Je to i po dvou tisících letech platný postup?

Ty základní myšlenky jsou pořád stejné.

Výsadba vinice je krok, který je potřeba pořádně promyslet, není to na půl roku jako výsadba ředkviček. Vinice je na dva-

ČERVENÉ VÍNO POTŘEBUJE ČAS A DŘEVO.

cet až padesát let. Takže je třeba najít dobrý pozemek – ideální jsou jižní, jihozápadní svahy nakloněné ke slunci. Roli hraje mikroklima, to znamená vybrat ideální místo. Pozemek je třeba chránit, proto ta zeď. Jednu vinici mám půjčenou od kamaráda v Mikulově na Svatém kopečku a tu každoročně poškozují srny. Škody ale mohou nadělat i bažanti nebo lidé.

A strážné věže, které dneska vidíte, slouží hlavně jako ochrana před nálety špačků v době sklizně. Ti jsou schopní během pár minut očesat celou vinici. Ne že by to všechno snědli, ale pařátky poškodí hrozny natolik, že je úroda znehodnocená.

A lis? Pořád bývá součástí vinice?

Podmínky byly tehdy asi jiné. Když jsem byl na návštěvě v Izraeli, viděl jsem zbytky lisů, ale byly to lisy spíš na olivy – byl to zbudovaný betonový žlab přímo v olivovém háji. Předpokládám, že s révou to asi bylo podobné – lis situovaný poblíž vinice. Je totiž velmi důležité hrozny co nejdříve po utržení zpracovat. Dneska je to jinak – hrozny na zpracování převážíme do chladného sklepa. Ale pořád

platí pravidlo zpracovat hrozny co nejrychleji po utržení. Můžou se nechat i chvilku naležet, ale nejdřív je třeba je prudce zchladit, aby se nerozkvasily. Ať už suchým ledem, nebo v klimatizované nádobě s řízeným chlazením.

Mluvil jste o ušlechtilosti révy. I Ježíš o sobě říká, že je ušlechtilá vinná réva.

Jde udělat z neušlechtilé ušlechtilou?

Je to otázka původu. Vinná réva je původně divoká rostlina, která roste v lesích a má droboučké nekvalitní plody.

Z toho kvalitní víno udělat nelze. Ale dodnes se tyto druhy používají jako podnož, protože ušlechtilá vinná réva byla v polovině 19. století zlikvidována tehdy novým škůdcem – révokazem, který parazituje na kořenovém systému vinné révy, a rostlina chřadne až úplně odumře. To se tehdy plošně stalo. Byla to pohroma, 90 % ušlechtilé révy pomřelo a lidé nevěděli, co s tím. Škůdce přišel z Ameriky a vinaři zjistili, že americká vinná réva je proti tomuto škůdci odolná, ale má nekvalitní plody. Takže se používá na kořenovou soustavu a na ni se roubuje réva ušlechtilá – odrůdy jako Chardonnay nebo Cabernet.

VINAŘ Vinař vyrábí všechny druhy vín, plánuje a řídí výrobu od lisování, kvašení, filtrování až po finální lahvování.

Ošetřuje a zpracovává sklizené hrozny. Mele a lisuje je. Odkaluje a ošetřuje mošty. Čiří a filtruje víno.

Stará se o stroje a zařízení potřebné pro výrobu vín. Řídí a určuje kvalitu vína. Lahvuje, balí a skladuje vína, vede evidenci. Provádí sanitaci linek ve výrobě. Vinohradník se stará o vinici, prořezává ji, čistí, provádí cyklické zelené práce, pečuje o půdu, chrání révu proti chorobám, sklízí zralé hrozny.

se na okolnosti, které nelze ovlivnit. Je možné všechno udělat precizně a stejně o všechnu práci přijít. To spolehnutí se, že to dopadne dobře – to chození po vodě – je asi nejtěžší.

Z tohoto úhlu pohledu asi vnímáte jinak úděl lidí, kteří tady nedaleko přišli o vinice kvůli tornádu…

Pro všechny to bylo nečekané. Valtice a Břeclav chytly jen kroupy. Valtice jsou svažité, tornádo tu nemělo možnost se vytvořit, tak se tudy prohnala jen bouřka a kroupy. Jsou tu poničená auta a střechy.

Ale za Břeclaví už začíná rovina – tam jsou Hrušky, Mikulčice, Hodonín… a tam už to bralo celé střechy i celé vinice. Sloupky, dráty, keře. Po vinici zůstalo holé pole, to jsme ještě nezažili.

Co je na profesi vinaře nejhezčí?

Když je řeč o kvalitních vínech – vyrábíte nějaký „majstrštyk“? Na co jste hrdý?

Že mám svoje malé vinařstvíčko a dělám to trošku jinak – specializuji se na červené víno, což se úplně nenosí. Říká se, že tady se červené víno udělat nedá, že na Moravě je dobré bílé víno a pro červené je třeba jít na jih, za sluníčkem. Samozřejmě – vyzrálý hrozen je základ, ale tvrzení, že tu nejde udělat dobré červené víno, je nešťastné. Je potřeba jít tomu naproti a udělat vše pro to, aby rostlina nebyla přetížená hrozny, takže redukovat – a pak budou hrozny kvalitnější. Také se snažím dělat všechno ve dřevě, protože červené víno potřebuje čas a dřevo. Minimálně dva roky mám víno v sudu, lahvuji až třetí rok.

protože dřevo je porézní, probíhá v něm mikrooxidace a víno zraje. Používám starší barrique sudy o objemu 225 litrů.

Pokud se víno skladuje v nerezu nebo ve skle, tak už nenabývá na kvalitě, jen stagnuje. To je ideální na růžové a bílé víno, kde chceme zachovat svěžest, ale červené má být plné, jemné a sametové. A to dělá právě mikrooxidace.

Musíte v místě skladování vína hlídat teplotu?

Můj sklep je přímo pod domem. Má dvě patra a v tom spodním už je relativně stálá teplota – osciluje jen o dva až tři stupně.

Celoročně je tam kolem 12–14 stupňů Celsia, což je ideální teplota.

Co je na profesi vinaře nejtěžší?

Záleží na sudu?

Ano. Je třeba mít kvalitní sud a dobře se o něj starat. Červené víno potřebuje dřevo,

Je to celoroční dřina. Ale když do ní člověk pronikne, stane se rutinou a už ji ani nevnímá. Těžší možná je spoléhat

Asi to, když vaše víno lidem chutná. Jedno z pořekadel říká, že víno je pot vinaře.

Mělo by se s ním nakládat s úctou. Protože i za špatným vínem je spousta práce. Je velká radost, když vinaři někdo víno pochválí. Když víno s přáteli ochutnáváme, bavíme se o něm. Když ho budu z toho sudu pít po stopadesáté, po stopadesáté v něm něco nového objevím.

Protože se vyvíjí. Víno je družný nápoj.

I když mám pod domem spoustu vína, nestane se, že bych si sám otevřel sedmičku. Nenapadne mě to. To by muselo být něco hodně těžkého, abych to vzal jako sedativum. Ale nepamatuji se, že bych takto zaháněl chmury.

V Bibli se píše, že Bůh je vinař. Jaká je tedy podle vás coby vinaře jeho nejvýraznější charakteristika?

Kdybych to bral z pohledu vinohradníka, tak slovo, které mě napadá, je trpělivost.

Moje dobré víno znamená tři roky trpělivé péče.

■ Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz

2021 srpen–září

33

PÍSMO

INCEST SPRAVEDLIVÝCH ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Daly mu tedy pít víno i této noci a mladší přišla a ležela s ním.

On však nic nevěděl, ani když ulehla, ani když vstala.

Tak obě Lotovy dcery otěhotněly se svým otcem.

Gen 19,35–36

S

oudobého křesťana tento úsek Bible musí zneklidnit – vymyká se nejen představě, jakou máme o lidech následujících Boha, ale dokonce i světským zákonům.

Byl tehdy incest před Bohem v pořádku?

ThDr. PAVEL ČERNÝ, Th.D. (1949) Absolvent ETF UK, sloužil jako kazatel v Benátkách n. Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 – Soukenická. V letech 1993–2009 byl předsedou Rady CB. S manželkou Hanou má tři děti s rodinami a osm vnoučat.

34

srpen–září 2021

Určitě nebyl. Ale dostáváme se zde do starší vrstvy biblických textů, do doby těžko historicky zmapovatelné, ale rozhodně do doby před vyvedením z Egypta a před putováním po poušti, kdy bylo Božímu lidu dáno Desatero a později v Levitiku pravidla pro život, která se týkala i incestu. To, co zde čteme, je odraz Lotova bloudění. Lot byl zřejmě člověkem strachu a rád si vybíral zajištění – když se má se strýcem Abrahamem rozdělit o pastviny, tak si vybere krásné pastviny kolem Sodomy. Jeho dcery se zřejmě také bály o budoucnost. Tenkrát byla sociální situace pro ženy, které zůstaly samy a bezdětné, hrozná. Na stáří by zůstaly bez obživy, bez zajištění a bez ochrany ze strany dětí.

Lotův příběh se odehrál dlouho před Desaterem.

Platí i dnes princip „neznalost hříchu nečiní“?

Nedá se mluvit o úplné neznalosti, protože skrze Abrahama do rodiny šla určitá známost Pána Boha a Lot mohl některé věci vědět. I když nedokážeme posoudit nakolik. Ale zřejmě šlo víc o jeho dcery, které byly svedeny obavami o svou budoucnost.

Rozhodly se, že si zařídí potomky nelegitimním způsobem. Lot zřejmě selhal ve výchově a projevuje se zde také těžký vliv alkoholu, který je příčinou mnoha hříchů.

Zmiňujete Abrahama jako člověka, který „věděl“, i když ještě nebylo Desatero. Nebyl i on pokrevním příbuzným své ženy Sáry?

Ano, byla tam příbuznost. Ale nejednalo se o takový incest, o jakém se bavíme v případě Lota.

V Levitiku 18. až 20. kapitole je pak do detailu definováno, kdo si koho nesmí vzít – zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy. A případ Lota by byl těmito zákony velmi odsouzen. Sex s rodiči – odhalit hanbu otce nebo matky – je vrchol zla, které Bůh po vydání Zákona trestal. Trest se v jisté formě objevuje i zde. Lotovi vnuci z těchto nelegitimních styků se jmenovali Moáb a Amón. Z nich vzešly národy, které se staly největšími nepřáteli Izraele a dlouhodobě ho ohrožovaly. Amonité dokonce praktikovali kult Molocha, kterému přinášeli lidské oběti. Takže i když to v příběhu Lota není výslovně řečeno, jedná se o varovné důsledky hříšných praktik.

V tomto kontextu ale úplně křičí skutečnost, že Lot, jeho žena, která zemřela po cestě, a jeho dvě dcery byli jediní spravedliví v Sodomě…

Kde je ta jejich spravedlnost?

Patřili k Abrahamovi, tedy i k jeho vyvolení a povolání. A když byli v Sodomě, došlo tam ke zvláštní události. Přišli tam Boží poslové, kteří zjišťovali stav Sodomy, a Lotovi jejich bezpečí v tak nebezpečné společnosti tolik leželo na srdci, že nedopustil, aby se ubytovali kdesi na mlatě. Vzal je k sobě domů. A když se k nim muži ze Sodomy dobývali ve snaze je sexuálně zneužít, tak se Lot najednou vzpamatuje a uplatní posvátné právo pohostinnosti. Lot ví nebo tuší, že to jsou Hospodinovi vyslanci, kteří nesmějí být zneuctěni. To ho dovede až do krajnosti, kdy je ochoten rozzuřenému davu venku nabídnout svoje dcery.

inzerce

Nemůžete pomoci všem chudým dětem na světě, ale můžete pomoci alespoň jednomu.

Ochota otce vydat svoje dcery ke znásilnění, ne-li zabití zdivočelou lůzou mu ale také na cti moc nepřidává.

Nebo před Bohem ano?

To je velmi těžké posoudit. Z našeho pohledu to ani posoudit nejde. Myslím si, že Lot tady chrání čest hostů, i když je ochoten udělat tuto strašnou věc. Na druhou stranu k tomu nedošlo a násilníci byli potrestáni.

Dálková adopce PLUS® – darujte konkrétnímu dítěti naději a možnost chodit do školy

Ale v Gibeji se odehrála navlas stejná situace, jen to byl muž, který obětoval svou ženinu. A lůza ji opravdu zabila.

Izraelský soud to odsoudil a trestem bylo krveprolití srovnatelné s občanskou válkou…

I tohle se odehrálo ještě v době před Zákonem. Je třeba vidět události v kontinuitě. Někdy se hovoří o takzvaném progresivním zjevení, tedy že Bůh se postupně dával poznat v lidských dějinách. Po Adamově pádu se lidé učí znát Hospodina. Pak přišla potopa, nový začátek, ale chvíli po potopě řádili lidé stejně jako před ní. A Bůh dále jedná. Vyvolí si Abrahama, začne vytvářet svůj lid, ale jeho oddělování od pohanství je postupné. Nejdříve to byla rodina, pak se v egyptském zajetí vytvořil národ, který byl Mojžíšem vyveden – a tento lid dostane Zákon a už musí být před Bohem zodpovědný za jeho naplnění. Říkáte „progrese“. Na začátku Bůh řekl, že jsou si muž se ženou rovni – a došlo to až k hodnotě ženy za Lota, aby se to dlouhé věky narovnávalo zpátky. Ještě teď nejsme u rovnosti z Edenu. To moc na progresi nevypadá…

Ano, rovnoprávnost daná Bohem v Edenu byla hříchem porušena, muž začal ženu ovládat. V Lotově době už byla práva žen ve společnosti, která byla pohanská a silně patriarchální, těžce pošlapána. Bylo to skutečně velmi zlé. Bylo zapotřebí to změnit – a došlo to až tak daleko, že apoštol napíše, že v Kristu není muž ani žena, všichni jsou před Bohem stejně cenní.

Může i dnes Bůh „tiše tolerovat“ společenské normy, které stojí proti němu?

My jsme dnes v úplně jiné situaci. Máme víru v Krista a přijímáme Boží slovo, ze kterého nebude vymazáno ani písmeno – pořád bude platit. Musíme se o Boží normy starat, ale musíme je interpretovat do doby, ve které dnes žijeme, tak, abychom neporušili úmysl, který je v nich obsažen. Žijeme v jiných rodinných a společenských vztazích, máme zdravotní a sociální pojištění. Zachování biblických norem je zápas dnešního křesťanství – abychom to, co věříme, také žili.

Je ještě někde v Bibli podobný příklad zakázaných svazků?

Ano. Kromě už zmíněných Lotových dcer a Benjaminovců v Gibeji, je tu Támar, která se u tchána Judy asertivně domáhá svého práva na potomka. Můžeme najít i řadu sňatků s bližšími příbuznými, což ale nebylo výslovně zakázáno. Zaznamenány jsou jen nejkřiklavější případy.

■

Desetiletá Tanjila z Bangladéše vypráví:

„Jsem z muslimské rodiny. Tatínek pracuje jako nádeník a maminka je v domácnosti, aby se mohla starat o mé nemocné prarodiče. Nemohla jsem se dostat do žádné školy ve městě, protože jsme chudí. Ještě že je tu křesťanská škola International Needs, tam mě přijali. Snažím se pilně učit a dávám ve škole pozor. Znalosti ze školy pak učím doma ostatní, a tak se vše u nás zlepšuje. To je díky tomu, že můžu chodit do školy.

Moc děkuji svým zahraničním dárcům.“

Bangladéš – Burkina Faso Filipíny – Indie – Nepál – Uganda Díky Vaší pravidelné finanční podpoře v programu adopce dětí na dálku může konkrétní dítě z Bangladéše zdarma chodit do kvalitní křesťanské školy a má tak naději na lepší uplatnění v životě.

Vaše podpora dítěti zajistí místo ve třídě, školní uniformu a boty, oběd, učebnice a školní pomůcky, seznámení se s Biblí a křesťanskými hodnotami, duchovní podporu, poradenství a lékařskou pomoc v případě potřeby.

Jako dárce dostanete nejméně 4x ročně zprávu o dítěti. Můžete si s ním i dopisovat. Podporu lze také věnovat jako dárek. Stačí, když nám to napíšete, a zprávy o podporovaném dítěti budeme posílat tomu, koho jste takto obdarovali.

Vyberte si k podpoře konkrétní dítě na www.dalkova-adopce.cz.

Nadace Mezinárodní Potřeby www.dalkova-adopce.cz nadace@mezinarodni-potreby.cz tel. č. 483 394 202 Jsme na sociálních sítích a YouTube.

Každý člověk má svůj příběh a Vy se můžete stát jeho důležitou součástí.

DISKUZE

POLITIKA ROZDĚLUJE CÍRKEV připravil BRONISLAV MATULÍK anekdota ROMAN GADAS

Kazatelé v Církvi bratrské nesmí být během své aktivní služby členy žádné z politických stran.

Mohou se ale veřejně vyjadřovat k politice?

Proč ano, nebo proč ne?

Případně kdy a kde ano a kdy a kde ne?

Nevíte, na které kandidátce je Ježíš?

ONDŘEJ KUBŮ CB Tábor, člen Rady CB

Nenapadá mě oblast, ke které by se kaza-

tel nemohl vyjadřovat. Proč by se tedy nemohl veřejně vyjadřovat i k politice? Ale chtělo by to dělat dobře…

Hlasatel Božího slova by měl vnášet do běžného uvažování ovlivňovaného převážně médii a sociálními sítěmi trochu jiný úhel pohledu. Jsou chvíle ve veřejném životě, kdy takové vyjádření může být velmi potřebné a žádoucí, a oblast

36

srpen–září 2021

politiky si jednoznačně zaslouží „prosolovat“ evangeliem. Zároveň je na kazatelně zapotřebí opatrnosti, aby se za tenhle obecný princip neschovala obyčejná manipulace. Kazatel by se neměl k politice vyjadřovat, pokud chce pouze členy sboru strhnout k podpoře nějakého politického projektu.

Pořád si musíme připomínat, že z úzkého propojení politiky a církve nikdy nic moc dobrého nevzešlo, naopak to většinou zavánělo těmi nejhoršími průšvihy v dějinách Božího lidu. Politika je důležitou součástí našich životů, ale nezdá se mi, že by to byl ten nejvhodnější nástroj pro šíření Božího království a jeho hodnot.

Ježíš totiž není ani konzervativec, ani liberál. Jeho politickou pozici pro mne asi nejlépe ilustruje J. R. R. Tolkien v postavě Stromovouse, který na hobitovu otázku, na čí je straně, odpovídá: „Nejsem na ničí straně, protože nikdo nestojí na mé straně…“ Evangelijní dialogy podobně dosvědčují, že nelze Ježíše získat pro podporu nějakého politického směru, ale je vždy možné stát na jeho straně – i v otázkách politických. A pokud nás kazatel bude alespoň občas volat k tomu, abychom na Ježíšově straně stáli v našem uvažování a konání ve věcech veřejných (a starali se o lesy), bude to jen dobře.

GLOSA JOSEF ROBEK CB Zlín, místopředseda staršovstva

Závažnější otázkou, než zda mohou, se

jeví otázka, zda je to třeba. Odpověď je jednoznačná. Je to třeba, a tím je dána i odpověď na položenou otázku.

Mohou. Je to nezbytné. Proč? Protože mnozí lidé v naší zemi, křesťany nevyjímaje, politice nerozumí a podstatu demokracie nechápou.

Jeden by si mohl myslet, že když chodí člověk s Pánem Bohem, dostává se k podstatě věcí, a tím i k chápání politiky snáz. Není tomu tak. Mnoho křesťanů dobré od zlého nerozezná.

Mnozí říkají, že politika je mimo náš křesťanský život, že máme šlapat naší brázdou a nestarat se o světské věci.

Někteří z nich se pak nadšeně účastní demonstrací s propagací křesťanských

DANIEL FAJFR emeritní kazatel CB a předseda RCB a ERC

Nejen kazatelé, ale také vikáři, celocír-

kevní pracovníci, statutární zástupci a senioři nesmějí být v době služebního poměru v Církvi bratrské členy politických stran a hnutí. Nemají to snadné, svým způsobem sedí na dvou židlích. Na jedné straně jsou vázáni příslušným slibem k respektování Ústavy a Řádu Církve bratrské, kam patří onen zákaz přímé politické angažovanosti.

Osobně jsem pro toto omezení, například se velmi snadno může stát, že při kázání padne neškodná větička, navíc bez jakéhokoliv politického záměru, která může vyvolat bouřlivou reakci u někoho, kdo stojí v dané záležitosti na jiné straně politického spektra. Zejména v době voleb to může ve sboru vytvářet napětí.

hodnot. To není politika? Jiní křesťané volí, a dokonce kandidují za extremistické strany a hnutí, které nejen svými programy, ale i hlásanými hodnotami, jakož i chováním svých lídrů smysl křesťanských hodnot popírají a demokracii bijí do tváře otevřenou dlaní.

U nás máme navíc pod kůží zažranou představu, že naši političtí představitelé musí být morálně a eticky bezvadní. Kde je brát, když nejsme nikdo dobrý? Demokracie s lidskou nedokonalostí počítá, od toho jsou pravidelné volby. Voliči mají povinnost počínání politiků během volebního období bedlivě sledovat, hodnotit a podle toho adekvátně volit. Praxe je jiná. Nerozeznáme mnohdy svoji levou ruku od pravé.

Nejsme apolitičtí a ani kazatelé nejsou. O politice bychom měli více než dosud otevřeně a svobodně diskutovat i v církvi. Kde jinde? Jsme přeci svobodní, protože Kristem osvobození.

Nebo ne?

Na druhé straně mají zmínění služebníci v popisu práce modlit se za všechny v moci postavené a naplňovat tím křesťanskou roli služebnou. Jelikož se politika týká správy obce, měli by současně podporovat členy a přátele sboru, kteří jsou politicky angažovaní a k tomu obdarovaní, aby prosazovali dobrou věc například v zastupitelstvech. Pokud jde o vyjadřování se k politice „mimo kazatelnu“ jsem pro, pokud to má „štábní kulturu“ a nějaký smysl, tedy nejen adorování nebo zatracování druhých.

A myslím si, že mohou nastat výjimečné situace, kdy je žádoucí, aby se kazatelé ozvali i z kazatelny. Něco ve smyslu starozákonních proroků vystupujících proti úpadku království.

Zejména kdyby měly být ohroženy demokratické principy. Nástup komunistů k moci v padesátých letech ukázal, jak je možné docela snadno pozbýt svobodu, nejen tu náboženskou.

■

Otázka DANIEL RAUS, novinář a publicista

Moderoval jsem onehdy debatu o náboženské svobodě v problémových zemích. Účastnil se jí šéf maďarské diplomacie Péter Szijjártó, který vysvětloval přístup Budapešti, zaměřený cíleně na pomoc křesťanům.

Důvodů měl hned několik. Křesťané v těchto zemích mají prakticky vždy zájem na svobodě a demokracii. Západ je tradičně křesťanský, když se tedy už někde snaží prosadit pozitivní změny, musí se opírat o hodnotově blízké komunity. Ale hlavně: západní média ze záhadného důvodu o pronásledování křesťanů často mlčí, zatímco politici vyznávají politickou korektnost, jež nepřipouští kategorizaci různých náboženství.

Aby nebyli obviněni z protežování křesťanů, radši zavřou oči.

Szijjártó byl strhující, charismatický a přesvědčivý. O upřímnosti jeho víry a motivace nebylo pochyb. Přidal k dobrému situace, kdy zasedá s kolegy z Evropské unie, ti si jeho názory shovívavě vyslechnou, aby poté pouze řekli: Tak pojďme k těm našim věcem.

Po čase jsem moderoval konferenci, kde byl hostem tehdy ještě šéf české diplomacie Tomáš Petříček. Člověk, o jehož víře a motivaci rovněž nemám pochyb. Otevřel jsem tu otázku a jeho pohled byl jiný. Když je někdo utlačován, není správné, abychom se ptali, zda je nám blízký nebo ne. Náboženská svoboda musí být pro všechny. Začalo se tehdy mluvit o útlaku muslimských Ujgurů v Číně (což Peking tuze nerad slyšel). Tomáš Petříček považoval za potřebné se jich zastat, protože v konečném důsledku to pomůže všem, včetně křesťanů.

Jak nad tím tak medituju, oba přístupy se mi jeví jako správné. Ačkoli, orwellovsky řečeno, jeden z nich bude přece jen správnější.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2021 srpen–září

37

KULTURA

PAVEL HOŠEK VE VÍRU VELKÉHO TANCE text MATĚJ HÁJEK foto ARCHIV

V

Pavel Hošek: Ve víru Velkého tance.

Duchovní zkušenost přítomná v literárním díle C. S. Lewise CDK 2021

38

srpen–září 2021

ycházím z lesní tišiny, pěšina mě vede podél rozlehlé, nahrubo sečené louky.

Cesta míří mírně nahoru k úpatí strmého, kamenitého kopce pokrytého urostlými smrky a borovicemi. Z jejich středu vyčnívají ohromné pískovcové věže – hlavy obrů. Je před soumrakem a najednou, v okamžiku a bez ohlášení, se všechno změní.

Mrak za mými zády poodstoupí, ostré oranžové světlo rozsvěcuje skály a zježený vrcholek kopce kolem nich. Všechno teď žije tajemstvím letního podvečera. A skalní krajina se stává jinou. Je stále hluboká a krásná, ale náhle je také milá, nebo i blízká, jako by z ní spadl závoj a na obzoru se rozsvítila její dobrotivá tvář. Pak protne nebe nářek káněte, opodál tajně proběhne srna. A v srdci je teplo, dobře i teskno.

Co se to jen ve mně děje, že cítím tolik touhy? Stýská se mi, ale nevím po čem. Jsem tu úplně poprvé, a přece jako bych to všecko zblízka znal, jako bych sem snad patřil. Je to ozvěna domova, doposud ale nenavštíveného. Úplná dálka a útěšná blízkost v jedné stejné chvíli. Je to něco jako zjevení? Snad….

Známe to myslím všichni. Takové okamžiky, taková setkání, i když možná úplně jinde. V nádherné krajině, ale také třeba v písních a příbězích, v očích milovaného člověka, v huňaté srsti dobrého zvířete, u lůžka křehkého, slábnoucího bližního, v tiché hodině upřímné zpovědi anebo třeba… při tanci. Ano, při tanci, kde se učíme najít a držet krok, kde vnímáme celým tělem rytmus, melodii, krásu a všechno z druhého člověka, který tančí s námi. Jak dobře vést a nesvést, jak být společníkem blízkým, a přece nechat volnost. Jak jistě držet i s radostí pouštět.

A proč tohle všechno píšu? Protože právě k prameni takovéto bezprostřední, rozmanité a univerzálně přístupné duchovní zkušenosti nás přivádí Pavel Hošek prostřednictvím své nové knížky. Její název vyslovuje přesně to, o čem pojednává. Zve nás do víru „Velkého tance“. V mnohaposchoďovém díle světoznámého a stále hojně čteného anglického křesťanského spisovatele C. S. Lewise vynáší na světlo jeden ústrojný spojující prvek. Je jím velkolepá a úžasná vize skutečnosti jakožto „Velkého tance“ všeho se vším. Ve víru „Velkého tance“ se podle Hoška (a jeho duchovního mistra C. S. Lewise) děje celý náš svět. Je to tanec chápaný jako ustavičné, nepodmíněné, všeprostupující dění lásky. Tento „Velký tanec“ milovaného s milujícím je vždy přítomnou, ač mnohdy pro člověka nezřejmou mízou života.

Je vzorcem, který zakládá a prostupuje v různých podobách všechny vrstvy skutečnosti.

Všechno stvořené tak může a má nacházet „své místo ve velkolepém tanečním reji veškerenstva“. Všechno se ukazuje jako báječný nápad samotného Stvořitele, který nás touží naučit spolu vzájemně tančit.

Hošek tohle všechno píše jako vždy plnokrevně – čte se to jedním dechem, a přece nelze letět po povrchu. Snad každá věta je sdělná a je možné se k ní sklonit a přivonět.

A píše také poctivě – máme pocit, že s trpělivostí permoníka vše vykutal a nezůstal nám dlužen vůbec nic ze souvislostí a zdrojů, které se tématu týkají. Má přitom ale jaksi volnější zápěstí než míval u lewisovských pojednání dříve. Štětcem slov a vět nyní mává rozmáchle a se strhujícím tvůrčím zápalem. Jsou to přitom nadále přesné, nezahlcující a poctivě pro→ myšlené tahy.

TIP Nová Hoškova kniha o Lewisovi tak vlastně není knihou o Lewisovi. Je možné říci, že nám Hošek (veden samotným Lewisem) předkládá něco daleko podstatnějšího.

Pomáhá nám porozumět a otevřít se novému vidění sebe i světa. Jeho kniha je laskavým, srozumitelným a touhu probouzejícím pozváním k tanci vprostřed nádherného víru veškerenstva.

■

Cti otce svého Film zpracovává často nelehký úkol, který nám Bůh dává svým čtvrtým přikázáním,

a to ctít své rodiče. Konkrétně vypráví o vztahu dospělého syna a jeho otce, u kterého se začínají projevovat známky demence. Obtíž však zdaleka neleží ve stařecké nemoci, ale ve střetu hodnot.

Představitel hlavní role a zároveň režisér snímku Viggo Mortensen si přitom nevybírá nějakou extrémní situaci – jeho filmový otec není masový vrah, diktátor ani obyčejný zloděj nebo lhář. Režisér vychází přiznaně z vlastního dětství a dospívání a popisuje starce, který svou nespokojenost se životem ventiluje neustálými invektivami vůči všemu a všem. Vůči homosexuálům, komunistům a černochům, ale především vůči svým blízkým. Na druhé straně stojí syn – homosexuál, úspěšný v osobním i profesním životě. Aby ve svém životě došel tam, kde je, musel se od svého otce a jeho hodnot velmi radikálně odstřihnout.

Režisér v retrospektivách postupně odkrývá, že otcova tvrdost a necitlivost vedla k rozpadu obou jeho manželství a ke komplikovanému vztahu s dětmi i vnoučaty.

Stařík na prahu smrti ale stále odmítá nahlédnout svou vinu – nikdy se nikomu neomluvil, nikdy se neohlížel na to, co si druzí myslí. Ani ve staří nehodlá svůj přístup měnit, i když je zřejmé, že své blízké potřebuje stále víc.

Jednoduše navržená zápletka by mohla svádět k ještě jednoduššímu rozuzlení. Toho se ale divák ve filmu nedočká. Umírající otec ve skvělém hereckém ztvárnění Lance Henriksena nedojde k zázračnému Ještě máme čas (Falling) prozření. Život nefunguje jako hollypsychologické drama, woodský film. Mortensen namísto Kanada / Velká Británie / Dánsko, toho vykresluje sílu pouta syna k otci, 2020, 112 min které je silnější než bolest, již si oba způsobují.

Je přirozené, že se děti během dospívání vymezí vůči hodnotám svých rodičů, že je vnímají velmi černě, a v tomto případě nutno říct i zaslouženě. Nicméně v životě pak přichází období, kdy jsme více či méně nuceni své staré rodiče a naše vzájemné vztahy znovu přehodnotit, překonat bariéry, nechuť, odstrkování, konflikty a křivdy… Máme čas snažit se své rodiče pochopit a přijmout – ne už jako děti, které si rodiče často idealizují, ale jako dospělí, kteří je dokážou milovat i s jejich nesnesitelnými vlastnostmi.

■

Číst Bibli jako Ježíš BRONISLAV MATULÍK

Nakladatelství Barrister & Principal patří mezi menší nezávislá česká rodinná nakladatelství.

Vzniklo v roce 1996. V současné době se zaměřuje na knihy z oblasti náboženství, společenských věd a na knížky pro děti, v menší míře vydává i poezii. K jeho novinkám patří také dvě knihy od Richarda Rohra,

Univerzální Kristus a Číst Bibli jako Ježíš, na kterou bych rád upozornil.

Františkán Richard Rohr je celosvětově známý křesťan a autor mnoha titulů. Ve své poslední knize, která u nás vychází, dává čtenářům možnost otevírat Bibli ještě jinak, než jak jsme možná byli zvyklí, a to inspirováni příkladem Ježíše.

V zásadě nás autor vede k tomu, abychom vnímali, že Bible je duchovní literatura, a tak ji i četli, přičemž tak často preferovaný historický přístup označuje za nejméně užitečný. Snaží se čtenáře pro Bibli doslova nadchnout. Vede je, aby s Biblí zacházeli, jako s ní zacházel Ježíš. Dává k tomu řadu příkladů a ukázek, z nichž vysvítá, že Ježíš ke své hebrejské Bibli přistupoval zcela jinak, než jak to dělá dnešní běžný vykladač. Četl ji mnohem volněji, otevřeněji a angažovaněji. Rohr vede čtenáře, aby se nebáli postupovat stejně.

LIBOR DUCHEK

2021 srpen–září

39

SVĚDECTVÍ

Jediná věta

s ní stůl posunula dál od dveří. To už jsem tušila, že mě čeká pohled, který nebude příjemný. Vlastně mě celá ta situace děsila.

Simona otevřela dveře. V rohu místnosti ležela na špinavé matraci vyhublá stará žena. Její pohled byl prázdný, jako by nás ani neviděla nebo koukala skrz nás. V místnosti byl kýbl plný moči, stará deka, lahev s vodou a lampička. Jinak nic.

Simona mě rychle vystrčila ze dveří, přisunula stůl a zeptala se: „Chápete?“ Přikývla jsem a zeptala se, kdy se Ondřej vrátí.

Sdělila mi, že to bude chvíli trvat, odjel na výkopové práce daleko od města. Zeptala jsem se Simony, co by si zrovna teď přála.

Rozplakala se a odpověděla: „Bezpečí.“

Některé lidské příběhy se těžce poslouchají

a některé se velmi těžce vypráví. Jsou však i takové, kde platí obě varianty. Takový příběh se týká Simony a Ondřeje. Na první pohled se v jejich rodině nedělo nic zvláštního, výjimečného ani špatného. Vlastně jsem je téměř neznala. Paní Simona se venku vyskytovala sporadicky, Ondřej víc, ale s nikým nekomunikoval. Společně s nimi žila jeho matka. O té se mluvilo jako o paní, která je ležící, snad těžce nemocná, a nevychází z bytu.

Simona se jednoho dne objevila v kanceláři. Dotazovala se, zda vím o profesio-

Příběhy ztracených existencí

nální mlčenlivosti sociálního pracovníka.

Nepřikládala jsem tomu větší význam, ale její chování v kanceláři mi nepřipadalo úplně běžné. Chovala se zvláštně.

Roztržitě usedla na židli, ihned vstala, šla k oknu a zase ke dveřím, dlouze si mne prohlížela a několikrát se ujistila, že nikdo neposlouchá a nepořizuji z našeho jednání žádný zvukový záznam. Ani po mém opakovaném ubezpečení se neuklidnila, byla spíše stále nervóznější a neklidnější. Třásla se po celém těle. Byla neupravená, což nebývalo zvykem – na sobě měla župan a noční košili. Po chvíli mi vtiskla do ruky kus papíru a vyběhla ven. Byla jsem zaskočená a překvapená.

Večer jsem si otevřela diář, abych si naplánovala další dny. Vzpomněla jsem si na Simonu a její podivné chování.

Vytáhla jsem z kapsy kus papíru, který mi při odchodu z kanceláře dala – byla na něm tužkou napsaná jediná věta. Cítila jsem neklid.

40

srpen–září 2021

Rozhlédla se, stiskla mi ruku a vtáhla mě dovnitř.

Absolutně jsem netušila, co se děje.

Druhý den jsem zaklepala na dveře jejich bytu. Dlouho nikdo neotvíral, ale za dveřmi jsem slyšela kroky. Polohlasem jsem sdělila, že to jsem já a jdu se pouze zeptat, jak se jim daří. Otevřela mi Simona – s úděsným výrazem ve tváři. Rozhlédla se okolo, stiskla mi ruku a vtáhla mě dovnitř. Absolutně jsem netušila, co se děje. V bytě bylo temno a já si uvědomila, že už jsem v minulosti několikrát přemýšlela, proč mají i za plného denního světla pořád zatažené závěsy. V bytě byl zvláštní zápach, směsice zatuchliny a moči. Jedny dveře byly zahrazené stolem. Simona vykřikla, abych rychle spolu

Příběh rodiny se poté vyvíjel velmi dynamicky, události nabraly rychlý spád.

Policie, vyšetřování, soudy, trest a dlouhá cesta za odpuštěním a uzdravením.

Když se mluví o domácím násilí či týrání, napadne nás, že v roli oběti je žena nebo dítě. Neplatí to však vždy. Zde byl obětí senior, a co hůře – viníkem byl syn oběti. Důvodem byl pravidelný důchod a dům ve vlastnictví seniorky, který chtěl syn získat co nejrychleji. Rozhodl se tedy, že ji vyhladoví a izoluje od možnosti pomoci. Neuspěl díky Simoně, která – jak mi později řekla – umírala společně s jeho matkou a věděla, že jediná možnost je promluvit. Simona vlastně tehdy ani nepromluvila. Na úplném počátku byl kus papíru a na něm napsaná jediná věta: „Prosím, přijďte!“ ■ PAVLÍNA BŘEŇOVÁ vedoucí pobočky Naděje, Česká Třebová

KŘÍŽOVKA

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 15. 9. 2021 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Číst Bibli jako Ježíš od autora Richarda Rohra. Výhru věnuje vydavatel.

Tajenka z čísla 06–07/2021: Jsi mou pevností a útočištěm v nesnázích.

Knihu Jímavé portréty biblických žen vyhrává Ivana Ranšová, Plzeň. Připravil Dušan Karkuš.

2021 srpen–září

41

POST SCRIPTUM

VYHRÁLI JSME TO! text BRONISLAV MATULÍK

J

sme fakt dobří! To, když si Lipták s Kosteleckým udělali na olympiádě před očima celého světa národní přebor ve střelbě.

Anebo když Krpálek v Mekce japonského juda vyhrál v supertěžké váze zlato nad Gruzíncem Tutišvilim a stal se dvojnásobným olympijským šampionem. Křepčili jsme s Prskavcem po vítězství ve vodním slalomu a utírali si slzy dojetí, když se vzájemně zlatem dekorovaly naše fantastické deblové tenistky Krejčíková se Siniakovou. A to ještě nemluvím o hurónském řevu fleretisty Choupenitche, fascinujících oštěpařích Vadlejchovi s Veselým a dalších medailistech. Fakt jsme dobří!

Zato hrozné zklamání nám připravil Ondra ve sportovním lezení. Najisto jsme počítali s jeho medailí. Ale může za to nejen on, ale i organizátoři, kteří nastavili naprosto nemožná pravidla. Mohli jsme vyhrát

PRO JEŽÍŠE JSME FAKT DOBŘÍ VŠICHNI! i v dráhové cyklistice nebýt kolapsu Bábka v keirinu, nedostal se ani do čtvrtfinále! Hlavním viníkem našich neúspěchů je ale samozřejmě doktor Voráček a olympijský svaz, nejen volejbalové dvojici Nausch Slukové s Hermannovou vzali naději na úspěch.

Je to přesně tak, buď jsme všichni vyhráli a máme medaile, anebo nám to ti neumětelové zvorali a my nemáme nic! Buď zažíváme euforické vítězství, nebo zatracujeme dříve zbožňované idoly, kteří nás připravili o triumf.

Někomu se může zdát takové uvažování fanoušků směšné, ale to jen proto, že nikdy nepodlehl kouzlu fandění. Zapálená duše milovníka her totiž odhaluje hlubiny naší křesťanské víry, pokud jsme alespoň stejně rozhorlení pro Krista jako zástupy sportovních fanoušků pro své uctívané sportovce. Je tomu totiž skutečně tak, že kdosi nám to všem fatálně prohrál, ale kdosi jiný pak zase na celé čáře vyhrál, takže navzdory počáteční mizérii jsme nyní všichni

42

srpen–září 2021

BRONISLAV MATULÍK kazatel, místopředseda Rady CB

vítězové a můžeme se opájet štěstím! Jestliže tedy fandíme tomu pravému.

Na začátku to ovšem vypadalo hodně zle.

Sportovní dvojice Adam s Evou vzali nedovolený doping, byli diskvalifikováni a vyloučeni z první ligy.

Od té doby se sice všichni jejich odchovanci snažili dostat zpět, dřeli do úmoru, makali, ale marně.

K rezignaci pak nebylo daleko a někteří to úplně vzdali. Zkrátka párová dvojka nám to pokazila hned v úvodu a my se teď beznadějně plahočíme kdesi u dna. Kdyby v druhé lize, ale až v jakémsi okresním přeboru, odkud snad už ani není kam spadnout.

Vyloženě smrt, to jsme si fakt nezasloužili!

Pak se ale stalo, že do našeho týmu přišel jakýsi outsider z Nazaretu. Skoro všichni ho podceňovali, nevěřili mu, ale on hrál tak obětavě, že nás za pár let vytáhl nejen do první ligy, ale až do superligy, odkud se jen tak nesestupuje. Dokonce nám zaplatil i licenci!

Stalo se to ještě dřív, než za nás v Londýně a v Helsinkách běhal Zátopek a než nám v Mexiku vyhrála čtyři zlaté Čáslavská. Ježíš z Nazaretu za nás bojoval na přelomu věků za císaře Tiberia. Vše se odehrálo v Jeruzalémě, ale dlouho to vypadalo na totální fiasko, protože rozhodčí Pilát byl podjatý.

Sice se chvíli snažil pískat nestranně, ale z osobních důvodů se přiklonil na stranu většiny, které byl Ježíš vyloženě nesympatický.

Jak jsem ale řekl, podceňovaný outsider se do toho položil až na krev, a když už se zdálo, že je vše ztraceno, povstal a vyhrál! Bylo to tehdy tak šokující, že se lidi dodnes dělí na ty, kteří ve vzkříšení věří, a kteří nevěří. Ale díky němu jsme to my všichni, co mu fandíme, vyhráli.

A kdyby jen to, nezůstáváme jen pasivními diváky u záznamů z Bible, beze strachu nazouváme tretry nebo bereme do ruky raketu či oštěp, naskakujeme do hry a zkoušíme, jaké to je bojovat na straně vítězů – protože jsme pro Ježíše Krista fakt dobří!

■

10 10

najdi najdi

rozdílů rozdílů

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla.

připravila Eva Čejchanová

Vydejte se s námi po stopách apoštolazačíná Pavla.v Jeho působení začíná v Jeruzalémě.

Jeho působení Jeruzalémě.

Když se porozhlédneme po známém vesmíru, musíme uznat, že planeta Země je zcela výjimečně příhodné místo k životu. Jedině na ní si můžeme říci spolu s žalmistou, že nás nezasáhne ani Slunce, ani Měsíc. (Ž 121,6) I když někdy spálení slunečním žárem můžeme pochybovat o tom, co tyto verše doopravdy znamenají, jisté je nejen to, že nám vesmírná tělesa nespadnou na hlavu, ale také že jsme chráněni před většinou vlivů „vesmírného počasí“, které z nich přilétají.

Když mluvíme o pozemském počasí v jeho nejrůznějších podobách, jde z fyzikálního hlediska vlastně o pohyby částic vzduchu a vody o různé rychlosti a teplotě. Podobně i kosmické počasí sestává z proudů nejrůznějších částic o různé hmotnosti a energii a z proudů záření. Část kosmického počasí pochází ze Slunce, část

Vesmírné počasí zatím brání člověku létat k jiným planetám

CO PADÁ ZE SLUNCE NA KOSMICKÉ LODĚ z mezigalaktického prostoru. Vědci pojmenovali některé jevy kosmického počasí podobně jako meteorologické jevy na Zemi: mluví o slunečním větru, magnetických bouřích nebo o záblescích gama záření. Těmto vlivům jsou v různé míře vystaveny kosmické lodě, ať už létají „jen“ na oběžnou dráhu Země, nebo někam dál – k Měsíci, k Marsu nebo jiným vesmírným tělesům.

Vysoká dávka záření nebo částic pak může ublížit lidské posádce i přístrojům na palubě.

Kovový plášť lodi není vůči kosmickému počasí zcela „nepromokavý“. Proudy částic narážejících na hmotu pláště z ní mohou vyrážet další, sekundární částice, které pronikají do nitra lodi. Přitom platí, že materiál, který odstíní jeden druh částic, může být pro jiné druhy kosmického počasí naopak zdrojem komplikací. Odborníci se proto snaží nejen vybavit vesmírné sondy stíněním, ale pro jednotlivé lety také předpovídat kosmické počasí. Lety se pak snaží naplánovat na dobu, kdy je riziko „bouřlivějšího“ počasí přijatelně nízké nebo kdy bude celková dávka radiace, kterou posbírá loď během letu, na takové úrovni, že by nemusela přístrojům nebo případné posádce ublížit. Současné předpovědi sice vystačí na lety na oběžnou dráhu (třeba k Mezinárodní vesmírné stanici) nebo i k Měsíci, ale na daleké meziplanetární cesty jsou zatím příliš nejisté. Zejména sluneční aktivita může nečekaně překvapit – i když věda zná určité sluneční cykly, řada jevů je velkou neznámou.

Na planetě Zemi nás před poletujícími částicemi kosmického počasí chrání jednak atmosféra, jednak magnetické pole – i když ani ty nejsou dokonalými štíty. Větší sluneční událost může třeba vyřadit z provozu elektroniku, jak dokládají historické záznamy takzvané Carringtonovy události z roku 1859, kdy magnetická bouře zničila telegrafní spoje a po celé planetě byly pozorovatelné záře na obloze podobné těm polárním. Snad nám to má připomenout, že ani na rodné Zemi nejsme tak úplně doma a že bezpečný příbytek najdeme jen u Boha. text MARTIN SRB foto NASA

KOSMICKÉ POČASÍ Dolní snímek zachycuje polární záři vyfotografovanou z ISS (foto nahoře) v roce 2017 při přeletu provincie Ontário v Kanadě.