Rozhovor

BLÍZKÝ VÝCHOD SI VYBRAL MĚ

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto AUTORKA a ARCHIV JAKUBA SZÁNTÓ

Budova zpravodajství České televize je na Kavčích horách až ta úplně poslední. Míjíme její srdce – zpravodajské centrum, sál plný výpočetní techniky a monitorů, a zaplouváme do ticha malé kanceláře. Jakub Szántó je uznávaným válečným reportérem. Odpovídá vlídně a lidsky. Mluví rychle, jako by každou minutu života chtěl prožít naplno. Vzpomíná. Na nic si nehraje, i když je jeho práce ověnčena cenami.

Jak jste se stal novinářem? Úplnou náhodou. Studoval jsem Mezinárodní teritoriální studia na Fakultě sociálních věd UK, což je směs mezinárodních vztahů, politologie a moderních dějin, a na půl úvazku jsem pracoval v jedné firmě. Když tato práce po pár letech skončila, ptal jsem se své kamarádky Míši Lagronové, která dnes pracuje jako mluvčí na ministerstvu kultury, jestli o něčem neví – a rozhodně jsem nemyslel zpravodajství. Slovo dalo slovo a v létě 1999 mi dala kontakt na kamaráda, dnes už společného, Martina Krušinu, který se podílel na vytváření nové redakce televize Nova v době, kdy došlo ke sporu Vladimíra Železného s americkými majiteli. Byl jsem poslední redaktor, kterého vzali do nové redakce pod vedením Pavla Zuny. Novinařinu jsem studoval až později při práci, ale myslím, že by si mě dřív nebo později stejně našla.

Zmínil jste studium historie – využíváte ji i ve své práci. Cena Františka Peroutky, kterou jste získal v roce 2017, byla zdůvodněna právě vaší připraveností a profesionalitou, mimo jiné v oblasti historických kontextů. Myslíte, že byste nebyl dobrý historik? Mí učitelé a řada mých kamarádů, kolegů a bývalých studentů jsou opravdu špičkoví historici. Já mám rád práci v archivu, fascinuje mě to, propojuji novinařinu s historií, chci to mít fundované, ale na to, aby byl člověk dobrý historik, musí mít víc. Historie se studuje pomalu, novinařina je rychlá. Ale co se týká mého zaměření zahraničního zpravodaje, tak mi historie hodně pomáhá mít fundament – chápat, proč věci došly do stavu, v jakém jsou. Historie je výhoda a jsem za ni rád, ale neříkám, že jsem lépe vybavený než člověk, který má vystudovanou ekonomii, nebo ten, který vystudoval psychologii a nakonec se stal novinářem. Ale jsem rád, že mi novinařina umožňuje věnovat se i tomu, co mě zajímá – historii.

Má vaše práce cenu nějaké vaší osobní oběti? Musel jste se s něčím vyrovnávat? Není to zadarmo. Život můj a mé ženy je lemován válkami a převraty. Seznámili jsme se krátce na to, když Američané začali bombardovat Irák. V roce 2003, tři týdny poté, co se nám narodilo první dítě, jsem odjel do války v Jižní Osetii. Když můj kluk začal chodit, tak jsem tam nebyl. To je špatně. A to vůbec nebudu mluvit o obětech, které přináší moje žena, protože kdykoli jsem odjel, zvlášť když kluci byli malí, tak byli nemocní. Do toho měla svoji práci. Všechno jsme to zvládli, ale nechává to šrámy na duši, člověk si jich řádku nasbírá… A fyzicky: špatně slyším na jedno ucho – lybijský revolucionář vystřelil do vzduchu hned za mojí hlavou. Mám opravené rameno – narazil do mě turecký policejní řidič. A občas mám trochu problémy se žaludkem – to jsou všichni dohromady, to je nastřádaný stres.

Vaše žena je taky novinářka. Je to výhoda, nebo má o to větší strach, když ví, do čeho všeho jdete? Obrovská výhoda. Novinařinu jsem začal dělat dřív, než jsme spolu začali chodit, takže vím, jak to vnímají

PhDr. JAKUB SZÁNTÓ (1977)

Vystudoval moderní dějiny na Fakultě sociálních věd UK a následně Central European University v Budapešti. Sedm let pracoval jako zpravodaj TV Nova, v závěru jako vedoucí a editor Televizních novin. Od roku 2006 pracuje v ČT, pět let byl zahraničním zpravodajem pro Blízký východ a žil s rodinou v Tel Avivu. S manželkou Lenkou mají syny Eliáše a Benjamina.

jiné ženy. A tolerance mé ženy a pochopení pro to, že tam musím být a že tam musím pracovat, je obrovská a obdivuhodná. Myslím, že člověk z jiného oboru by nedovedl tento zápal pochopit. Moje žena bývala v minulosti naštvaná ne proto, že odjíždím, ale proto, že tam nemůže jet se mnou. O věcech, které se dějí, s ní mohu mluvit zcela otevřeně. Samozřejmě to s sebou nese nějaké riziko, ale tyhle věci si nezatajujeme. Je pro nás lepší vidět pravdu plnou.

Říkáte, že je váš život lemován válkami. Zároveň jste kdysi řekl, že extrémní názory jsou pro vás nepřijatelné. Války jsou extrémním vyjádřením extrémních názorů. Proč jste si vybral zrovna práci válečného zpravodaje? Já jsem si ji nevybral. Vybral jsem si Blízký východ. Bohužel to jde ruku v ruce s válkami a výbuchy politického násilí. Bez těch bych se docela rád obešel. Jsem rád za zkušenosti, které mám za sebou, ale když si balím kanady a neprůstřelnou vestu, tak nevýskám nadšením. Někdy si lidé o nás, kteří děláme zpravodajství z konfliktních zón, myslí, že jsme adrenalinoví blázni. Ale není to tak. Člověk tam poznává sebe sama a naučí se fungovat v extrémních podmínkách, což je velmi důležité, protože do extrémních podmínek se každý může dostat i u dopravní nehody – pak je schopen zachovat si chladnou hlavu a dělat to, co dělat má. To jsou věci, které se v těchto oblastech naučíte. Ano, jsem rád, že tyto extrémní zátěže zvládnu a vracím se zpátky v jednom kuse, ale nevybral jsem si války, protože by mě to bavilo. Mám rád Blízký východ, ten jsem si vybral. Nebo spíš on si vybral mě. A války jsou cena, kterou za to platím.

Blízký východ je ale jen jedna z mnoha dalších válečných lokalit, které jste zpravodajsky pokryl… Lidí, kteří jsou schopni nebo ochotni jet do takových zón, není mezi novináři moc. Neříkám, že jsme drahé zboží, v České televizi je největší koncentrace lidí, kteří mají tyto zkušenosti. Ale já jsem strávil čtyři roky svého dětství v tehdejším Sovětském svazu, takže umím plynně rusky a dobře znám to prostředí, zvlášť Moskvu, protože Rusko je obrovské. Takže když se děje něco à la Majdan v roce 2014, kde se mluví rusky a kde se střílí, tak je to kombinace požadavků, která hodně zmenšuje okruh lidí, schopných v takové oblasti působit. A v ten moment to trochu drahé zboží je. V našem štábu byl Pepa Pazderka, varšavský zpravodaj, který tam byl v té době po „stopadesáté“, s výborným kameramanem Petrem Kolnerem, a nás tam poslali jako posilu z Izraele.

Válka je o strachu. Bojíte se? Vždycky.

Jste věřící, vyznáváte judaismus. Místa, kde umírají lidé, asi nutí k přemýšlení o smrti. Jsou to místa, kde víra vzniká, nebo naopak zaniká? Nevím. Praktikovat víru jsem začal dlouho předtím, než jsem se do takové situace dostal, a nejsem si jist, jestli se na takových místech modlím víc. Asi jo. Ale není to tak, že bych tam cítil vyšší spirituální úroveň – vzhledem ke zmíněnému riziku na to není čas. Nedá se to moc přiblížit, pokud to člověk nezažije. Rozdíl je v tom, že tam jedeme udělat práci. Jsme přesvědčeni, že je důležité ji odvést a říct světu, co se tam děje. Nejsme obětí situace, není to prvořadě o nás. Ale zároveň tam nejedeme jako turisté. Tím je to pro nás jiné. Není tam široký prostor pro přemýšlení, je naopak daleko užší – jedeme v tom, co máme udělat, nevíme, co bude za hodinu. Máme jen hrubou představu, kam se potřebujeme dostat, a je jedno, jestli je to válka, demonstrace, převrat, přírodní katastrofa… Je to moment, kdy děláme tisíc rozhodnutí každý den, a každé z nich zásadně ovlivňuje to, co se bude dít potom. Kontrolní stanoviště vybíráme podle uniforem, ale když se spleteme, seberou nás a ztratíme spoustu času. Možností, co se může stát následující chvíli, je strašně moc. V té chvíli nepřemýšlím, jak to myslel Stvořitel. Nemyslím si, že je v takových situacích člověk blíž Bohu nebo dál, v tu chvíli dělá, co dělat může, a neustále improvizuje. Na velké myšlenky bývá čas potom, tam ne.

Dochází potom k post-traumatům? Rozhodně. Pokaždé. Zvládám to jako jakoukoli jinou psychologickou záležitost – mluvím o tom. Mám úžasnou ženu, se kterou o tom mluvit můžu. Někdy trvá týden, někdy měsíc, než se srovnám. Protože se nejedná jen o trauma z toho, co vidím, ale i o šok po návratu – když se ze situace, kdy nevím, co bude za deset minut, najednou vrátím do úplného normálu, kde se mě zvlášť ti experti-plánovači ptají, co budu dělat za půl roku. Je to úplně jiný způsob přemýšlení. Není to tak, že by člověk řval a chtěl lidem nafackovat za to, že si tady žijí v pohodě. Z toho jsem vyrostl. Ale hlava se najednou dostane do úplně jiného režimu. Odhadnutelného. Poprvé to byla docela facka, srovnával jsem se skoro měsíc.

Kde to bylo? Na západním břehu Jordánu v roce 2002, během druhé intifády. To byla moje první válečná zkušenost a hodně to se mnou zamávalo, vůbec jsem to nečekal. Tehdy jsem pracoval na Nově a tam nebyl nikdo, kdo by mi s tím mohl poradit. Tady (v ČT)

TOHLE BYL U MĚ ZAČÁTEK – KDYŽ JSEM ZAČAL ZJIŠŤOVAT, CO SE STALO NAŠÍ RODINĚ A PROČ.

už je nás víc, tak jsme i v tomto schopni spolupracovat. Ale jsou lidé, kteří mají noční můry. Já je mám docela často. A stažený žaludek – to je projekční orgán na stres. Někdo má bolehlavy, průjmy, někdo se osype, někdo nemůže spát… Ale je to stejné jako s čímkoli jiným. Mám dlouhé ruce a dlouhé prsty, tak vím, že jakmile teplota klesne k nule, tak mi prsty mrznou. Takže si beru rukavice dřív než ostatní. Když vím, co se mnou ty zážitky dělají, můžu se na to připravit. Je to součástí poznání sebe sama.

Když to vezmete v souvislosti se strachem – berete tuto práci jako prostor osobního růstu? Určitě. Protože mohu být na místech, která nikdo minimálně z mého okruhu neuvidí. Mohu mluvit s lidmi, ke kterým je velmi složité se dostat. A zároveň si mohu – z pohledu svobody a nezávislosti – dovolit být nezávislý pankáč a vagabund. A když se po letech poctivé práce potkávám s velkými lidmi i na té druhé straně a oni ví, kdo jsem, tak je to dobré. Protože se mohu ptát i na věci, na které se jim odpovídat nechce – respektují moji práci. Tak se neustále učím. V tom je to skvělé.

Judaismus má kromě desatera 613 micvot, nicméně existuje několik velkých přikázání. Jedno z nich je, že člověk nekončí školu, jakmile z ní vyjde. Má se vzdělávat a prohlubovat znalosti a poznání světa celý život, protože poznává krásu Božího stvoření. Práce, kterou dělám, je na tohle úplně ideální. Jsem placený za to, že plním svoje náboženské přikázání. (úsměv)

Váš syn prošel rituálem bar micva. Vy také? Já ještě ne, mě to teprve čeká. Slíbil jsem si, že to udělám, až bude mít bar micva za sebou i můj druhý syn, abych nepředbíhal. (smích)

Jak jste se k judaismu dostal? U nás v rodině bylo zvykem, bohužel jako u mnoha rodin, které přežily válku, že se o židech vůbec nemluvilo. Celé dětství a velkou část puberty jsem měl mlhavou představu o tom, že nějaké prababičky a pradědové skončili v koncentrácích, a tím to haslo. Nic víc jsem nevěděl. A pak jsem to začal studovat na škole a v Budapešti jsem navštěvoval dědovu první ženu, která ho za války schovávala. Od ní jsem se dozvěděl víc. Památka na šoa (holokaust – pozn. red.) je minimálně u evropských Židů jeden z nejdůležitějších momentů, jak k judaismu člověk přistupuje. Takže u mě byl tohle začátek – když jsem začal zjišťovat, co se stalo naší rodině a proč. A jména, a osudy. Hledání, co člověk vlastně je. A v rámci tréninku historiografie jsem pak začal tlačit na dědu, aby sám vyprávěl. To už jsem měl děti, děda je miloval. Chtěl jsem, aby věděly pravdu o svých

BLÍZKÝ VÝCHOD se stal pro Jakuba Szántó, novináře s židovskými kořeny, srdeční záležitostí. V Izraeli jako zahraniční zpravodaj mapoval konflikt na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy a zpravodajsky pokryl druhou palestinskou intifádu. Na fotografii je s klíčníkem Chrámu Svatého hrobu.

kořenech. Takže se jednoho krásného dne podařilo prolomit dědův odpor vracet se k tomu – a s tátou, bráchou a se ségrou jsme k němu přijeli a natočili jsme si jeho vyprávění na video.

To už byla investigativní novinařina… Byla. A historické pátrání.

Co to s vámi udělalo? Byl jsem v šoku. Zjistil jsem, že se staly příšerné věci. Lidem, které znám jménem, jejichž fotky mám a o kterých od dědy něco vím. V tom příběhu jsou jména jako Eichmann a Mengele a to nejpříšernější, co si představíte. Osvětim, Mauthausen, trestní komanda a takové věci. Z celé rodiny přežil akorát děda. Jeho bráchu sebrali Maďaři na začátku války jako komunistu, ne jako Žida, což bylo štěstí v neštěstí, takže on tu válku celou přežil. Přežil Osvětim.

Měl jinak barevný kód. Přesně tak. Ale jeho tělo bylo tak zhuntované, že i když se po válce Američané snažili, seč mohli, stejně nakonec umřel. Hledal, jestli někdo z rodiny zůstal naživu. V odtajněném archivu se našel jeho dopis, zemřel v Linci pár měsíců po osvobození. Děda zůstal sám. Bylo mu 32 let.

Jak dlouho jste svědectví vašeho dědy zpracovával? Dopracovával jsem se k tomu – byl tam hlad historika a budoucího novináře zjistit pravdu, ale bylo to těžké. Když jsem pak byl v Osvětimi, tak to se mnou zamávalo. Měl jsem spoustu věcí nastudovaných, ale když jsem viděl, jak strašně veliké bylo to místo, které zpracovávalo lidi, aby z nich ještě na poslední chvíli vytáhlo nějaký užitek, než byli zlikvidováni, bylo mi z toho dlouhou dobu hodně zle. Od té doby jsem tam nebyl. Pojedu tam s kluky, až budou dospělí, do té doby ne. Ale vidět by to měl každý.

Mluvil jste o lásce k Blízkému východu – a napsal jste knihu Z Izrastiny s láskou. Čím si ji Blízký východ získal? Je velmi pestrý, starověký, moderní, exotický, jinak se tam jí, jsou tam jiné barvy, jiní lidé, víc příběhů… Těch důvodů je spoustu. Ale propojení starověkého a novodobého je tam na každém kroku – a lidi v tom bydlí, ne jak u nás, když se jede na nějaký zámek nebo hrad. Myslím si, že se člověku nestane, aby jel do Izraele a odjel bez toho, že by se ho silně dotkl. To nejde.

Ve svých textech také bouráte představu, že je tam méně bezpečno než tady. Dovedl byste tam žít natrvalo? Kdybychom tam žili, moje kluky by čekalo třicet měsíců na vojně. Jsou dva roky od sebe. Vzhledem k periodicitě výbuchů násilí je pravděpodobné, že by se dřív nebo později do nějakého konfliktu dostali – to bych úplně nadšený nebyl. Ale vzhledem k tomu, že to takto dělá většina země, člověk to vnímá jinak. Mám kamaráda, jehož syna znám od malička – je mezi parašutisty. A jeho táta je nadšený, protože není jednoduché se do elitních jednotek dostat. Když létají rakety, párkrát se člověk musí schovat do bunkru, ale dělá to celá země a každý ví, co má dělat. Kdyby to bylo v Čechách, tak je logicky paralyzovaná celá republika. Takže – dokázal bych si představit tam žít, ale nechci, protože jsem Čech. Doma jsem tady.

Na závěr novoročního rozhovoru: Můžete popřát čtenářům Brány šťastný nový rok v hebrejštině? Můžu, i když my už ho máme od září. (úsměv) Ale to nevadí. Takže šťastný nový rok. I'šana tova. A doplňujeme to větou: Za rok v Jeruzalémě. I'šana haba'a b'jerušalajim.

■ Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.