ROZHOVOR
BLÍZKÝ VÝCHOD SI VYBRAL MĚ ptala se EVA ČEJCHANOVÁ
foto AUTORKA a ARCHIV JAKUBA SZÁNTÓ
Budova zpravodajství České televize je na Kavčích horách až ta úplně poslední. Míjíme její srdce – zpravodajské centrum, sál plný výpočetní techniky a monitorů, a zaplouváme do ticha malé kanceláře. Jakub Szántó je uznávaným válečným reportérem. Odpovídá vlídně a lidsky. Mluví rychle, jako by každou minutu života chtěl prožít naplno. Vzpomíná. Na nic si nehraje, i když je jeho práce ověnčena cenami.
J
ak jste se stal novinářem?
Zmínil jste studium historie – využíváte ji i ve své práci. Cena Františka Peroutky, kterou jste získal v roce 2017, byla zdůvodněna právě vaší leden 2022
Mí učitelé a řada mých kamarádů, kolegů a bývalých studentů jsou opravdu špičkoví historici. Já mám rád práci v archivu, fascinuje mě to, propojuji novinařinu s historií, chci to mít fundované, ale na to, aby byl člověk dobrý historik, musí mít víc. Historie se studuje pomalu, novinařina je rychlá. Ale co se týká mého zaměření zahraničního zpravodaje, tak mi historie hodně pomáhá mít fundament – chápat, proč věci došly do stavu, v jakém jsou. Historie je výhoda a jsem za ni rád, ale neříkám, že jsem lépe vybavený než člověk, který má vystudovanou ekonomii, nebo ten, který vystudoval psychologii a nakonec se stal novinářem. Ale jsem rád, že mi novinařina umožňuje věnovat se i tomu, co mě zajímá – historii. Má vaše práce cenu nějaké vaší osobní oběti? Musel jste se s něčím vyrovnávat?
Úplnou náhodou. Studoval jsem Mezinárodní teritoriální studia na Fakultě sociálních věd UK, což je směs mezinárodních vztahů, politologie a moderních dějin, a na půl úvazku jsem pracoval v jedné firmě. Když tato práce po pár letech skončila, ptal jsem se své kamarádky Míši Lagronové, která dnes pracuje jako mluvčí na ministerstvu kultury, jestli o něčem neví – a rozhodně jsem nemyslel zpravodajství. Slovo dalo slovo a v létě 1999 mi dala kontakt na kamaráda, dnes už společného, Martina Krušinu, který se podílel na vytváření nové redakce televize Nova v době, kdy došlo ke sporu Vladimíra Železného s americkými majiteli. Byl jsem poslední redaktor, kterého vzali do nové redakce pod vedením Pavla Zuny. Novinařinu jsem studoval až později při práci, ale myslím, že by si mě dřív nebo později stejně našla.
6
připraveností a profesionalitou, mimo jiné v oblasti historických kontextů. Myslíte, že byste nebyl dobrý historik?
Není to zadarmo. Život můj a mé ženy je lemován válkami a převraty. Seznámili jsme se krátce na to, když Američané začali bombardovat Irák. V roce 2003, tři týdny poté, co se nám narodilo první dítě, jsem odjel do války v Jižní Osetii. Když můj kluk začal chodit, tak jsem tam nebyl. To je špatně. A to vůbec nebudu mluvit o obětech, které přináší moje žena, protože kdykoli jsem odjel, zvlášť když kluci byli malí, tak byli nemocní. Do toho měla svoji práci. Všechno jsme to zvládli, ale nechává to šrámy na duši, člověk si jich řádku nasbírá… A fyzicky: špatně slyším na jedno ucho – lybijský revolucionář vystřelil do vzduchu hned za mojí hlavou. Mám opravené rameno – narazil do mě turecký policejní řidič. A občas mám trochu problémy se žaludkem – to jsou všichni dohromady, to je nastřádaný stres. Vaše žena je taky novinářka. Je to výhoda, nebo má o to větší strach, když ví, do čeho všeho jdete?
Obrovská výhoda. Novinařinu jsem začal dělat dřív, než jsme spolu začali chodit, takže vím, jak to vnímají
