22/1 - NÁROČNÁ SVOBODA - Bůh nám věří! Jak s tím naložíme?

iNform

uvnitř

01 | 2022 brana.cb.cz

BŮH NÁM VĚŘÍ!

JAK S TÍM NALOŽÍME?

foto PEXELS | ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 54 | cena 46 Kč

NÁROČNÁ SVOBODA

EDITORIAL Z OBSAHU 4

Milí čtenáři,

Slovo Kázání o tuku

6

Rozhovor Jakub Szántó: Blízký východ si vybral mě

10

Téma Náročná svoboda Peter Cimala a kolektiv autorů

19

Seriál Historie Mobilizace

22

Rodina Chvíle zlomu

28

Diskuze Vakcína rozdělení

PŘÍŠTĚ Domácí násilí v církvi Pavel Černý a kolektiv autorů

TIRÁŽ BRÁNA, evidenční číslo E 5080 01/2022 Ročník Bratrské rodiny 54, Českobratrské rodiny 78 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 9. 1. 2021 – Vychází 10× ročně, cena 46 Kč Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@ cb.cz Redakční rada – Mgr. Kateřina Korábková, Ph.D. Bc. et Bc. Pavla Lioliasová – Bc. David Novák, M.Th. Mgr. Radislav Novotný – Mgr. Martin Srb – redakce.brana @ cb.cz Editorky a korektorky – Bc. Anna Duchková – Bc. Věra Matulíková Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web

– brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp @ scps.diakonie.cz Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629

opět je tu nový rok. I letos, stejně jako loni, s nejistotou čekáme, co přinese. Covid-19 se neztratil a pomalu se s ním učíme žít. Do života jsme přijali každodenní rozhodování o tom, jakou míru rizika přijmeme a jakou už ne, co pro svůj pocit svobody obětujeme a co už ne. Už skoro dva roky žijeme v režimu menších či větších omezení – a začíná nám docházet, co znamená slovo svoboda. Jaká je její cena. Není to snadné.

Tématem čísla, které právě držíte v rukou – nebo čtete na webu či posloucháte zabarvené melodickým hlasem Lucky Endlicherové z TWR, která ho pro vás čte – je právě Náročná svoboda. Bůh hodně riskoval, když člověku tento Dar dal. Znamenalo to, že mu dává možnost rozhodnout se špatně. Že člověk může hloupě pohrdnout vzácnými dary, aby si vybral a draze zaplatil věci laciné. Že se člověk, kterého Bůh stvořil, aby žil zaplaven Jeho láskou, od Něho může odvrátit a prožívat nenávist. Pro člověka by bylo nejen jednodušší, ale i bezpečnější, kdyby mu Bůh „naordinoval“ do genetické výbavy dobro a nedal mu na výběr. Ale neudělal to. Protože teprve svoboda dává rozhodnutí člověka pro dobro cenu.

V tématu se o svobodě z Božího pohledu dozvíme od Petra Cimaly. O své zkušenosti vězeňského kaplana s nezvládnutou svobodou a recidivou zla se s vámi podělí Martin Škoda. S Petrem Jaškem se v rozhovoru zaměříme na svobodu, která nemá hranice, protože je uvnitř nás, a Pavel Kratochvíl z letovického Elimu popíše své letité zkušenosti z misie mezi mladými, z nichž každý má svobodu nerozhodnout se pro Krista, a přesto být přijatý.

Svoboda ve své jemné i drsnější podobě se jako červená linka táhne i dalšími články uvnitř časopisu – v rozhovoru se zahraničním zpravodajem ČT pro vojenské konflikty Jakubem Szántó se dostaneme nejen do svobodného i neustále ohrožovaného Izraele, ale letmo i do místa nejbrutálnější nesvobody novodobých dějin – do Osvětimi; v rubrice Rodina se mladí manželé dostanou do bodu zlomu, ve kterém pustí své dítě a dají Bohu svobodu si ho vzít, nebo jim ho ponechat. V profesi s Juditou Košťákovou se bude mluvit o úskalích svobody tvůrčí; diskuze je tentokrát o tom, co bytostně hýbe společností – o svobodě nechat či nenechat se očkovat; a svědectví vypráví, jak může svobodné rozhodnutí ohledně vlastní budoucnosti změnit život.

Snad pro vás budou, milí čtenáři, články lednového čísla časopisu Brána podnětem k zamyšlení a vděčnosti nad darem, který nám Bůh v možnosti svobodné volby dal, a přinesou vám užitek.

Ať je vám nejen do nového roku povzbuzením, že v Bibli se z téměř tří set míst, kde je řeč o svobodě, mluví ve více než dvou třetinách o té, kterou pro nás znovu a znovu vymáhá Bůh, když se rozhodneme špatně – o vysvobození. To Jemu na naší svobodě záleží nejvíc.

Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800, (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA) Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

EVA ČEJCHANOVÁ

SLOVO

Žalm 36, 8–9

KÁZÁNÍ O TUKU text FRANTIŠEK DUDA

ilustrace BRÁNA

N

a kazatelnu si většinou beru Bibli své manželky. Má ji v pěkném textilním obalu, takže vypadá reprezentativněji. Když ji otevřu v knize Žalmů, hned mi vyskočí zeleně vybarvený Žalm 23 plný Hospodinovy péče na travnatých nivách. Pokud bych ale měl Bibli svou, našli byste zatržený jiný žalm. Je to třicátý šestý: „Jak vzácný skvost, je tvé milosrdenství, Bože. Lidé se utíkají do stínu tvých křídel. Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu.“ Propojení Božího milosrdenství s tučným osvěžujícím soustem je něco, co hluboce rezonuje se založením mé osobnosti.

V mých očích to hned činí Boží milosrdenstvím něčím žádoucím, lákavým a představitelným. K mému potěšení není Žalm 36 v tomto směru zdaleka jediný. V Žalmu 63 se žalmistova „duše sytí nejtučnější stravou“. V 11. kapitole přísloví se můžete dočíst, že „duše štědrá bude nasycena tukem, a kdo občerstvuje, bude též občerstven“. A i v Novém zákoně otec marnotratného syna nechá porazit tučné tele.

Mým osobním favoritem je pak 25. kapitola Izajáše: „Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné. Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy, přikrývku, která přikrývá všechny pronárody.

Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin.“

4

leden 2022

Jak vzácný skvost, je tvé milosrdenství, Bože.

Lidé se utíkají do stínu tvých křídel.

Osvěžují se tím nejtučnějším z tvého domu.

Slavný den, kdy Hospodin odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, slavný Den s velkým D bude dle proroka Izajáše provázen tučnou, masitou grilovačkou.

Možná je to jen alegorický obraz, nevím, ale přinejmenším obraz mimořádně lákavý. Když jsem se vám svěřil se svojí

oblibou tučných míst v Bibli, musím přiznat, že nejsou jediná.

Společně přeskočíme místa z knihy Leviticus zabývající se tím, které části tuku je nejlépe obrátit v obětní dým. Pak se sice dostaneme k místům tučným, ale o mnoho znepokojivějším. Žalmista popisuje v 17. žalmu svévolníky a píše: „Tukem obrostlo jim srdce, jejich ústa mluví zpupně.“ Obdobně v Žalmu 119: „Opovážlivci mají bezcitné tučné srdce.“ Nebál bych se to obrátit a říci: Tučné srdce je bezcitné.

Když Jóbův přítel Elífaz popisuje svévolníky, shrnuje to takto: „Svoji tvář zahalil tukem, ztučněl na slabinách.“ A když Mojžíš těsně před smrtí promlouvá k Izraeli svou písní, kárá Izrael za jeho nespoléhání se na Hospodina. Neváhá jim napsat: „Ješurún (tím myslí Izraelce) ztučněl a zbujněl, ztučněl jsi, obrostl tukem a ztloustl. Bohem, který ho učinil, opovrhl, potupil Skálu své spásy.“ Takže zde máme úplně jinou perspektivu: tučná sousta nám mohou způsobit ztučnění, zesádelnatění nebo dokonce obezitu. Co tím myslím? Když budeme číst posledně citovaný verš v kontextu veršů předchozích, dočteme se zajímavou věc.

Důkladná strava, hojnost a dostatek, nepochybný projev Boží přízně, vedl Izraelce nikoliv k vděčnosti a důvěře Bohu, ale od Boha je vzdálil.

Ať už po večerech lačně ukrajujete špek, nebo dáváte přednost naklíčeným mungo fazolkám, máte problém. To, že od Boha zažíváme dostatek, je příjemné, ale i vysoce

rizikové. Rozumějte rizikové, ale nikoliv špatné. Určitě nechci, aby kázání vyznělo tak, že nejlepší je hladomor, protože nikdo neztuční a všichni se víc modlí. Je to podobné, jako když procházíte obchodním centrem a všude jsou výstražné cedule „pozor schod“, „pozor mokrá podlaha“, „pozor snížený podhled“. V Bibli nacházíme podobná varování: dostatek nebo dokonce bohatství, pozor na to.

Když sledujete starozákonní příběhy, vidíte, že pokud se někdy Izraelcům daří lépe, většinou to vede k duchovnímu úpadku. Stejně i v Novém zákoně Ježíš vytrvale varuje: máme tu podobenství o boháči a Lazarovi, o bohatém mládenci o Boháči a stodolách… Bohatství, majetek ale i pouhý dostatek není bezproblémová záležitost. Je to něco jako cesta na úzkém horském hřebenu. Musíte neustále sledovat své kroky.

Jak z toho ven? Přímo v textu není jednoduchý návod, ale Bible nám poskytuje dvě základní vodítka. Dvě jednoduché odtučňovací kúry. Jmenují se vděčnost a štědrost.

Někde v našem nitru je hluboce zarytý pocit, že já mám nárok. Že mám nárok na to, abych měl dostatek. Na tento náš pocit utočí reklamy. Hned jak vstoupím do supermarketu, už mi jemný hlas z reproduktoru podsouvá: máte nárok jíst lépe. Na stejnou strunu útočili i politici v nedávné kampani: Máte nárok na důstojný důchod.

Máte nárok na bezpečný stát. A stejně útočí i ten Zlý na naše srdce. Máš nárok na byt 3+1, máš nárok mít nové auto, máš nárok na to, mít se dobře.

Zajímavým protikladem je Mojžíšova píseň, ze které je i dnešní hlavní text. Je to celá 32. kapitola, ve které Mojžíš mluví k Izraelcům. Vlastně se jedná o jeho závěť, poslední projev. A kdybych ho měl trochu volně shrnout, říká v něm Izraelcům: Měli jste nárok tak akorát na to, abyste pomřeli na poušti, ale Bůh vás ve své neskutečné dobrotě zavede do zaslíbené země a dá vám ji.

Vděčnost nám umožňuje změnit perspektivu, vidět Boha jako dárce. A kdykoliv na toho velkého dárce zapomínáme,

vede dostatek a zabezpečení jen k otylosti (ať už duchovní, nebo i fyzické).

Podobně účinně funguje i štědrost, jen jaksi není lidem vlastní. Přesvědčuji se o tom celkem často. Máme doma malé děti. Čas od času se opakuje podobný výjev. Jeden ze sourozenců je vyzván k tomu, aby se nezapomněl o některou laskominu rozdělil s ostatními. Reakce je bleskurychlá. Ihned si vše nacpe do úst, takže následné vydutí tváří by mu mohl závidět i sysel obecný. Pak několik vteřin poulí oči a snaží se pracně polknout vše, co urval ostatním. Modlím se, aby se nezadávil, a u toho se zahanbením vzpomínám, že jako dítě jsem nebyl jiný. Nyní už podobné věci nedělám, aspoň ne svým sourozencům, ale stejně je pro mě občas nesnadné se dělit s ostatními. Štědrost přitom rozšiřuje naši perspektivu. Najednou vidím, že tu nejsem jen já.

Jsou tu i druzí. Když se zaměříme jen na

sebe, snadno podlehneme iluzi soběstačnosti a vlastních zásluh: Já jsem vystudoval vysokou školu. Já jsem si našel dobrou práci. Já jsem dobře investoval peníze. Je to má zásluha, že mám každý den dost.

Jenže je to Bůh, kdo mě posadil do takové rodiny, že jsem mohl vystudovat. Bůh mi dal schopnosti, aby mě vzali do této práce.

Bůh mi dopřál příležitost dobře investovat. Bez této Boží péče by vše bylo úplně jinak. Teprve když se štědře dělím s druhými o to, co jsem díky Boží milosti dostal, naplno uznávám Boží zásluhy na tom, co mám a co jsem získal. Najednou mohu vykročit ze svého soukromého mikrovesmíru do Božího světa.

To, že žijeme v dostatku a míru, je veliká Boží milost, zároveň ale nezanedbatelné riziko, že ztučníme a zapomeneme, že zdrojem tohoto dostatku je Bůh.

Tak ať nás toho Bůh chrání.

■

FRANTIŠEK DUDA (1981) Je starším sboru CB v Praze 13. Pracuje jako středoškolský učitel, s manželkou Agnieszkou mají tři děti.

Vzpomínky z mládí jsou důležité pro každého z nás. Pěknou vzpomínku mám na svého jabloneckého dědu. Čas od času mě vyzvedl u rodičů, a když jsme byli z jejich doslechu, spiklenecky pravil: „Fáňo, dneska si dáme do nosu.“ To znamenalo, že půjdeme k dědovi domů, tam děda rozbalí mastný papír se špekem od řezníka, já se mu posadím na klín, děda bude ukrajovat tenké plátky špeku a napichovat je na nůž a oba si na tom budeme labužnicky pochutnávat. Tady někde započala moje slabost pro tučné a šťavnaté kousky masa, slaniny nebo špíčku. Možná o to více, že doma jsme se stravovali až přehnaně zdravě.

Když pak čtu Bibli, jistě pochopíte, že mě velice oslovují pasáže, ve kterých se autor zmiňuje o tučných soustech a o tuku vůbec. Pokud čtete Starý zákon pozorně, jistě víte, že takových míst vůbec není málo.

Už jako mládežník jsem si chtěl na setkání mládeže připravit program o tuku v Bibli, ale tehdejší vedoucí mládeže nesvolil. Nově jsem se k „tučným“ textům vrátil při přípravě kázání.

2022 leden

5

ROZHOVOR

BLÍZKÝ VÝCHOD SI VYBRAL MĚ ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

foto AUTORKA a ARCHIV JAKUBA SZÁNTÓ

Budova zpravodajství České televize je na Kavčích horách až ta úplně poslední. Míjíme její srdce – zpravodajské centrum, sál plný výpočetní techniky a monitorů, a zaplouváme do ticha malé kanceláře. Jakub Szántó je uznávaným válečným reportérem. Odpovídá vlídně a lidsky. Mluví rychle, jako by každou minutu života chtěl prožít naplno. Vzpomíná. Na nic si nehraje, i když je jeho práce ověnčena cenami.

J

ak jste se stal novinářem?

Zmínil jste studium historie – využíváte ji i ve své práci. Cena Františka Peroutky, kterou jste získal v roce 2017, byla zdůvodněna právě vaší leden 2022

Mí učitelé a řada mých kamarádů, kolegů a bývalých studentů jsou opravdu špičkoví historici. Já mám rád práci v archivu, fascinuje mě to, propojuji novinařinu s historií, chci to mít fundované, ale na to, aby byl člověk dobrý historik, musí mít víc. Historie se studuje pomalu, novinařina je rychlá. Ale co se týká mého zaměření zahraničního zpravodaje, tak mi historie hodně pomáhá mít fundament – chápat, proč věci došly do stavu, v jakém jsou. Historie je výhoda a jsem za ni rád, ale neříkám, že jsem lépe vybavený než člověk, který má vystudovanou ekonomii, nebo ten, který vystudoval psychologii a nakonec se stal novinářem. Ale jsem rád, že mi novinařina umožňuje věnovat se i tomu, co mě zajímá – historii.

Má vaše práce cenu nějaké vaší osobní oběti?

Musel jste se s něčím vyrovnávat?

Úplnou náhodou. Studoval jsem Mezinárodní teritoriální studia na Fakultě sociálních věd UK, což je směs mezinárodních vztahů, politologie a moderních dějin, a na půl úvazku jsem pracoval v jedné firmě. Když tato práce po pár letech skončila, ptal jsem se své kamarádky Míši Lagronové, která dnes pracuje jako mluvčí na ministerstvu kultury, jestli o něčem neví – a rozhodně jsem nemyslel zpravodajství. Slovo dalo slovo a v létě 1999 mi dala kontakt na kamaráda, dnes už společného, Martina Krušinu, který se podílel na vytváření nové redakce televize Nova v době, kdy došlo ke sporu Vladimíra Železného s americkými majiteli. Byl jsem poslední redaktor, kterého vzali do nové redakce pod vedením Pavla Zuny.

Novinařinu jsem studoval až později při práci, ale myslím, že by si mě dřív nebo později stejně našla.

6

připraveností a profesionalitou, mimo jiné v oblasti historických kontextů. Myslíte, že byste nebyl dobrý historik?

Není to zadarmo. Život můj a mé ženy je lemován válkami a převraty. Seznámili jsme se krátce na to, když Američané začali bombardovat Irák. V roce 2003, tři týdny poté, co se nám narodilo první dítě, jsem odjel do války v Jižní Osetii. Když můj kluk začal chodit, tak jsem tam nebyl. To je špatně. A to vůbec nebudu mluvit o obětech, které přináší moje žena, protože kdykoli jsem odjel, zvlášť když kluci byli malí, tak byli nemocní. Do toho měla svoji práci. Všechno jsme to zvládli, ale nechává to šrámy na duši, člověk si jich řádku nasbírá… A fyzicky: špatně slyším na jedno ucho – lybijský revolucionář vystřelil do vzduchu hned za mojí hlavou. Mám opravené rameno – narazil do mě turecký policejní řidič. A občas mám trochu problémy se žaludkem – to jsou všichni dohromady, to je nastřádaný stres.

Vaše žena je taky novinářka. Je to výhoda, nebo má o to větší strach, když ví, do čeho všeho jdete?

Obrovská výhoda. Novinařinu jsem začal dělat dřív, než jsme spolu začali chodit, takže vím, jak to vnímají

PhDr. JAKUB SZÁNTÓ (1977) Vystudoval moderní dějiny na Fakultě sociálních věd UK a následně Central European University v Budapešti.

Sedm let pracoval jako zpravodaj TV Nova, v závěru jako vedoucí a editor Televizních novin. Od roku 2006 pracuje v ČT, pět let byl zahraničním zpravodajem pro Blízký východ a žil s rodinou v Tel Avivu. S manželkou Lenkou mají syny Eliáše a Benjamina.

v extrémních podmínkách, což je velmi důležité, protože do extrémních podmínek se každý může dostat i u dopravní nehody – pak je schopen zachovat si chladnou hlavu a dělat to, co dělat má.

To jsou věci, které se v těchto oblastech naučíte. Ano, jsem rád, že tyto extrémní zátěže zvládnu a vracím se zpátky v jednom kuse, ale nevybral jsem si války, protože by mě to bavilo. Mám rád Blízký východ, ten jsem si vybral. Nebo spíš on si vybral mě. A války jsou cena, kterou za to platím.

Blízký východ je ale jen jedna z mnoha dalších válečných lokalit, které jste zpravodajsky pokryl…

jiné ženy. A tolerance mé ženy a pochopení pro to, že tam musím být a že tam musím pracovat, je obrovská a obdivuhodná. Myslím, že člověk z jiného oboru by nedovedl tento zápal pochopit. Moje žena bývala v minulosti naštvaná ne proto, že odjíždím, ale proto, že tam nemůže jet se mnou. O věcech, které se dějí, s ní mohu mluvit zcela otevřeně. Samozřejmě to s sebou nese nějaké riziko, ale tyhle věci si nezatajujeme. Je pro nás lepší vidět pravdu plnou. Říkáte, že je váš život lemován válkami.

Zároveň jste kdysi řekl, že extrémní

názory jsou pro vás nepřijatelné. Války jsou extrémním vyjádřením extrémních názorů. Proč jste si vybral zrovna práci válečného zpravodaje?

Já jsem si ji nevybral. Vybral jsem si Blízký východ. Bohužel to jde ruku v ruce s válkami a výbuchy politického násilí. Bez těch bych se docela rád obešel. Jsem rád za zkušenosti, které mám za sebou, ale když si balím kanady a neprůstřelnou vestu, tak nevýskám nadšením. Někdy si lidé o nás, kteří děláme zpravodajství z konfliktních zón, myslí, že jsme adrenalinoví blázni. Ale není to tak. Člověk tam poznává sebe sama a naučí se fungovat

Lidí, kteří jsou schopni nebo ochotni jet do takových zón, není mezi novináři moc.

Neříkám, že jsme drahé zboží, v České televizi je největší koncentrace lidí, kteří mají tyto zkušenosti. Ale já jsem strávil čtyři roky svého dětství v tehdejším Sovětském svazu, takže umím plynně rusky a dobře znám to prostředí, zvlášť Moskvu, protože Rusko je obrovské. Takže když se děje něco à la Majdan v roce 2014, kde se mluví rusky a kde se střílí, tak je to kombinace požadavků, která hodně zmenšuje okruh lidí, schopných v takové oblasti působit. A v ten moment to trochu drahé zboží je. V našem štábu byl Pepa Pazderka, varšavský zpravodaj, který tam byl v té době po „stopadesáté“, s výborným kameramanem Petrem Kolnerem, a nás tam poslali jako posilu z Izraele.

→

2022 leden

7

ROZHOVOR

Válka je o strachu. Bojíte se?

Vždycky.

Jste věřící, vyznáváte judaismus. Místa, kde umírají lidé, asi nutí k přemýšlení o smrti. Jsou to místa, kde víra vzniká, nebo naopak zaniká?

Nevím. Praktikovat víru jsem začal dlouho předtím, než jsem se do takové situace dostal, a nejsem si jist, jestli se na takových místech modlím víc. Asi jo. Ale není to tak, že bych tam cítil vyšší spirituální úroveň – vzhledem ke zmíněnému riziku na to není čas. Nedá se to moc přiblížit, pokud to člověk nezažije. Rozdíl je v tom, že tam jedeme udělat práci. Jsme přesvědčeni, že je důležité ji odvést a říct světu, co se tam děje. Nejsme obětí situace, není to prvořadě o nás. Ale zároveň tam nejedeme jako turisté. Tím je to pro nás jiné. Není tam široký prostor pro přemýšlení, je naopak daleko užší – jedeme v tom, co máme udělat, nevíme, co bude za hodinu. Máme jen hrubou představu, kam se potřebujeme dostat, a je jedno, jestli je to válka, demonstrace, převrat, přírodní katastrofa… Je to moment, kdy děláme tisíc rozhodnutí každý den, a každé z nich zásadně ovlivňuje to, co se bude dít potom. Kontrolní stanoviště vybíráme podle uniforem, ale když se spleteme, seberou nás a ztratíme spoustu času. Možností, co se může stát následující chvíli, je strašně moc. V té chvíli nepřemýšlím, jak to myslel Stvořitel. Nemyslím si, že je v takových situacích člověk blíž Bohu nebo dál, v tu chvíli dělá, co dělat může, a neustále improvizuje. Na velké myšlenky bývá čas potom, tam ne.

Dochází potom k post-traumatům?

Rozhodně. Pokaždé. Zvládám to jako jakoukoli jinou psychologickou záležitost – mluvím o tom. Mám úžasnou ženu, se kterou o tom mluvit můžu. Někdy trvá týden, někdy měsíc, než se srovnám.

Protože se nejedná jen o trauma z toho, co vidím, ale i o šok po návratu – když se ze situace, kdy nevím, co bude za deset minut, najednou vrátím do úplného normálu, kde se mě zvlášť ti experti-plánovači 8

leden 2022

ptají, co budu dělat za půl roku. Je to úplně jiný způsob přemýšlení. Není to tak, že by člověk řval a chtěl lidem nafackovat za to, že si tady žijí v pohodě. Z toho jsem vyrostl. Ale hlava se najednou dostane do úplně jiného režimu. Odhadnutelného.

Poprvé to byla docela facka, srovnával jsem se skoro měsíc.

Kde to bylo?

Na západním břehu Jordánu v roce 2002, během druhé intifády. To byla moje první válečná zkušenost a hodně to se mnou zamávalo, vůbec jsem to nečekal. Tehdy jsem pracoval na Nově a tam nebyl nikdo, kdo by mi s tím mohl poradit. Tady (v ČT)

TOHLE BYL U MĚ ZAČÁTEK – KDYŽ JSEM ZAČAL ZJIŠŤOVAT, CO SE STALO NAŠÍ RODINĚ A PROČ.

je velmi složité se dostat. A zároveň si mohu – z pohledu svobody a nezávislosti – dovolit být nezávislý pankáč a vagabund. A když se po letech poctivé práce potkávám s velkými lidmi i na té druhé straně a oni ví, kdo jsem, tak je to dobré.

Protože se mohu ptát i na věci, na které se jim odpovídat nechce – respektují moji práci. Tak se neustále učím. V tom je to skvělé.

Judaismus má kromě desatera 613 micvot, nicméně existuje několik velkých přikázání. Jedno z nich je, že člověk nekončí školu, jakmile z ní vyjde.

Má se vzdělávat a prohlubovat znalosti a poznání světa celý život, protože poznává krásu Božího stvoření. Práce, kterou dělám, je na tohle úplně ideální. Jsem placený za to, že plním svoje náboženské přikázání. (úsměv) Váš syn prošel rituálem bar micva.

Vy také?

Já ještě ne, mě to teprve čeká. Slíbil jsem si, že to udělám, až bude mít bar micva za sebou i můj druhý syn, abych nepředbíhal. (smích) Jak jste se k judaismu dostal?

už je nás víc, tak jsme i v tomto schopni spolupracovat. Ale jsou lidé, kteří mají noční můry. Já je mám docela často. A stažený žaludek – to je projekční orgán na stres. Někdo má bolehlavy, průjmy, někdo se osype, někdo nemůže spát… Ale je to stejné jako s čímkoli jiným. Mám dlouhé ruce a dlouhé prsty, tak vím, že jakmile teplota klesne k nule, tak mi prsty mrznou. Takže si beru rukavice dřív než ostatní. Když vím, co se mnou ty zážitky dělají, můžu se na to připravit. Je to součástí poznání sebe sama.

Když to vezmete v souvislosti se strachem – berete tuto práci jako prostor osobního růstu?

Určitě. Protože mohu být na místech, která nikdo minimálně z mého okruhu neuvidí. Mohu mluvit s lidmi, ke kterým

U nás v rodině bylo zvykem, bohužel jako u mnoha rodin, které přežily válku, že se o židech vůbec nemluvilo. Celé dětství a velkou část puberty jsem měl mlhavou představu o tom, že nějaké prababičky a pradědové skončili v koncentrácích, a tím to haslo. Nic víc jsem nevěděl. A pak jsem to začal studovat na škole a v Budapešti jsem navštěvoval dědovu první ženu, která ho za války schovávala. Od ní jsem se dozvěděl víc.

Památka na šoa (holokaust – pozn. red.) je minimálně u evropských Židů jeden z nejdůležitějších momentů, jak k judaismu člověk přistupuje. Takže u mě byl tohle začátek – když jsem začal zjišťovat, co se stalo naší rodině a proč. A jména, a osudy. Hledání, co člověk vlastně je.

A v rámci tréninku historiografie jsem pak začal tlačit na dědu, aby sám vyprávěl. To už jsem měl děti, děda je miloval.

Chtěl jsem, aby věděly pravdu o svých

BLÍZKÝ VÝCHOD se stal pro Jakuba Szántó, novináře s židovskými kořeny, srdeční záležitostí.

V Izraeli jako zahraniční zpravodaj mapoval konflikt na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy a zpravodajsky pokryl druhou palestinskou intifádu. Na fotografii je s klíčníkem Chrámu Svatého hrobu.

kořenech. Takže se jednoho krásného dne podařilo prolomit dědův odpor vracet se k tomu – a s tátou, bráchou a se ségrou jsme k němu přijeli a natočili jsme si jeho vyprávění na video.

To už byla investigativní novinařina…

Byla. A historické pátrání.

Co to s vámi udělalo?

Byl jsem v šoku. Zjistil jsem, že se staly příšerné věci. Lidem, které znám jménem, jejichž fotky mám a o kterých od dědy něco vím. V tom příběhu jsou jména jako Eichmann a Mengele a to nejpříšernější, co si představíte. Osvětim, Mauthausen, trestní komanda a takové věci. Z celé rodiny přežil akorát děda. Jeho bráchu sebrali Maďaři na začátku války jako komunistu, ne jako Žida, což bylo štěstí v neštěstí, takže on tu válku celou přežil.

Přežil Osvětim.

Měl jinak barevný kód.

Přesně tak. Ale jeho tělo bylo tak zhuntované, že i když se po válce Američané snažili, seč mohli, stejně nakonec umřel.

Hledal, jestli někdo z rodiny zůstal naživu.

V odtajněném archivu se našel jeho dopis, zemřel v Linci pár měsíců po osvobození.

Děda zůstal sám. Bylo mu 32 let.

Jak dlouho jste svědectví vašeho dědy zpracovával?

Dopracovával jsem se k tomu – byl tam hlad historika a budoucího novináře zjistit pravdu, ale bylo to těžké. Když jsem pak byl v Osvětimi, tak to se mnou zamávalo. Měl jsem spoustu věcí nastudovaných, ale když jsem viděl, jak strašně veliké bylo to místo, které zpracovávalo lidi, aby z nich ještě na poslední chvíli vytáhlo nějaký užitek, než byli zlikvidováni, bylo mi z toho dlouhou dobu hodně zle. Od té doby jsem tam nebyl.

Pojedu tam s kluky, až budou dospělí, do té doby ne. Ale vidět by to měl každý.

Mluvil jste o lásce k Blízkému východu – a napsal jste knihu Z Izrastiny s láskou. Čím si ji Blízký východ získal?

Je velmi pestrý, starověký, moderní, exotický, jinak se tam jí, jsou tam jiné barvy, jiní lidé, víc příběhů… Těch důvodů je spoustu. Ale propojení starověkého a novodobého je tam na každém kroku – a lidi v tom bydlí, ne jak u nás, když se jede na nějaký zámek nebo hrad. Myslím si, že se člověku nestane, aby jel do Izraele a odjel bez toho, že by se ho silně dotkl. To nejde.

Ve svých textech také bouráte představu, že je tam méně bezpečno než tady. Dovedl byste tam žít natrvalo?

Kdybychom tam žili, moje kluky by čekalo třicet měsíců na vojně. Jsou dva roky od sebe. Vzhledem k periodicitě výbuchů násilí je pravděpodobné, že by se dřív nebo později do nějakého konfliktu dostali – to bych úplně nadšený nebyl. Ale vzhledem k tomu, že to takto dělá většina země, člověk to vnímá jinak.

Mám kamaráda, jehož syna znám od malička – je mezi parašutisty. A jeho táta je nadšený, protože není jednoduché se do elitních jednotek dostat. Když létají rakety, párkrát se člověk musí schovat do bunkru, ale dělá to celá země a každý ví, co má dělat. Kdyby to bylo v Čechách, tak je logicky paralyzovaná celá republika. Takže – dokázal bych si představit tam žít, ale nechci, protože jsem Čech.

Doma jsem tady.

Na závěr novoročního rozhovoru: Můžete popřát čtenářům Brány šťastný nový rok v hebrejštině?

Můžu, i když my už ho máme od září. (úsměv) Ale to nevadí. Takže šťastný nový rok. I'šana tova. A doplňujeme to větou: Za rok v Jeruzalémě. I'šana haba'a b'jerušalajim.

■ Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

2022 leden

9

TÉMA

NÁROČNÁ SVOBODA text PETER CIMALA a KOLEKTIV AUTORŮ

foto JASMIN CHEW (PEXELS), ČT24 a ARCHIV

Svoboda je opěvována jako základní hodnota naší západní civilizace. Méně se mluví o tom, co vyslovil Erich Fromm ve své slavné knize Strach ze svobody: „Může se svoboda stát břemenem, příliš těžkým pro člověka, aby je unesl, čímsi, co ho žene k tomu, aby jí unikl?“ Je užitečné a realistické uvažovat o svobodě jako o něčem vzácném, avšak zároveň náročném a nesamozřejmém.

V

pěti biblických zastaveních si dovolím předložit několik podnětů k promýšlení náročné svobody z biblické perspektivy.

(Ne)svoboda a (ne)zodpovědnost Podle knihy Genesis svobodný Stvořitel stvořil člověka jako svobodnou bytost ke svému obrazu, i proto si mohl zvolit neposlušnost vůči Bohu. Člověk si nese 10

leden 2022

dějinami břemeno rozhodování mezi dobrým a zlým, životem a smrtí: „Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo“. (Dt 30,19) Na rozdíl od jiných tvorů je za své rozhodování volán k odpovědnosti.

Hospodin se po prvním porušení Božího zákazu ptá Adama: „Kde jsi?“ (Gn 3,9) Ptá se Kaina po jeho hrůzném činu: „Kde je tvůj bratr?“ (Gn 4,9) Člověk je volán k tomu, aby odpověděl, aby se zodpovídal; nese důsledky svého rozhodování. „Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.“ (Kaz 12,14) Dodejme, že Bibli je cizí myšlenka absolutní svobody člověka, vztah člověk – Stvořitel lze vyjádřit jako „závislou samostatnost“. Lidská svoboda se stává tíživou, protože naše činy mohou mít nedozírné následky – jak pro nás samotné, tak pro ostatní – zejména pro naše nejbližší, a dnes bychom mohli přidat – pro přírodu i celou planetu.

Ve Starém zákoně nacházíme dva předpoklady, které vytvářejí napětí a zůstávají věčnou otázkou teologů i filosofů. Na jednu stranu je Hospodin všemohoucí a suverénní – je Pánem vesmíru. Na straně druhé je člověku dána svoboda a tím také zodpovědnost za jeho činy.

Svoboda je náročná, protože je od počátku provázána se zodpovědností – před Bohem a vůči Bohu.

Na cestě ke svobodě Druhý biblický motiv souvisí se zásadním momentem dějin Izraele – vyvedením z Egypta. Hospodin není pouze Stvořitelem, který sleduje dění jako nehybný pozorovatel, dal se poznat jako Bůh sestupující a vykupující. Mojžíšovi oznamuje: „Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem...“ (Ex 3,8) Boží záchrana určuje nový vztah po exodu: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Ex 20,2) Boží lid je národem bývalých otroků, kteří vděčí za své vysvobození Hospodinu. Na cestu do zaslíbené země dostává osvobozený Boží lid dar – a to v podobě Zákona.

Uším moderního čtenáře to může znít jako protimluv, chápat Desatero – seznam zákazů a příkazů – jako „směrovky ke svobodě“ (J. M. Lochmann).

Jak svědčí nejen biblická tradice, být osvobozen a zůstat svobodný není totéž. Hospodin je Stvořitel, Vysvoboditel i Zákonodárce. Svoboda je náročná, protože je usměrňována Zákonem Božím (Desaterem).

Ohrožená svoboda Protože v Pavlových listech je svoboda zmíněna nejčastěji, je označován za apoštola svobody. Jeden z důrazů celého listu do Galacie vystihuje verš: „K té svobodě nás Kristus osvobodil. Stůjte tedy pevně a nenechte se opět podrobit pod jho otroctví.” (Ga 5,1 ČSP) Všimněme si, že Pavel křesťanům připomíná, že svobodu mají díky Kristu. Spása je přechodem z původního stavu zotročení do nové role svobodných synů a dcer Božích (Ř 8,15). Na první část navazuje důrazné varování: dávejte si pozor, protože vám hrozí opětovné zotročení! Není tak důležité, jakou bude mít nové zotročení formu, ale výsledek bude stejný – návrat do otroctví, promarnění daru osvobození.

Jako by Pavel připomínal: ano, nyní jste díky Kristu svobodní, ale jak dlouho? Na jiném místě připomíná: „Všechno je mi dovoleno – ano, ale ničím se nedám zotročit.“ (1Kor 6,12) Svoboda je náročná, protože není samozřejmá – je možné ji velmi rychle ztratit.

Zneužitelná svoboda Velmi podobně, a přesto s jiným důrazem, se ke svobodě apoštol Pavel vyjádřil ještě jednou v téže kapitole. „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří.

Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.“ (Ga 5,13) Křesťanská svoboda není svévolí, jejím korektivem je láska – agapé (1Kor 13), pokora (Fp 2,3n) nebo ohleduplnost silných vůči slabým (Ř 15,1). Oba verše nám připomínají, že spása v Kristu předchází mravní nárok a etické požadavky. Pokud tomu tak přestává být, stává se evangelium a křesťanství pouhým moralizováním. Boží vysvobozující jednání směrem k Jeho lidu a k člověku vůbec vytváří předpoklad a základ pro svobodné jednání, tedy vlastní život ve svobodě. Tak je tomu v události exodu, tak je tomu také v Ježíši Kristu. Vyhlášení osvobození od hříchu (v Ř 8,2 „zákona hříchu“), smrti, zatracení a těla, je zároveň výzvou k správnému užívání svobody. Nový zákon i dějiny církve dosvědčují, že nám trvale hrozí vychýlení na jednu či druhou stranu.

Svoboda je náročná, protože může být využita k bohulibým účelům, nebo zneužita k sobeckým cílům.

PETER CIMALA, Ph.D. (1976) Teolog a ordinovaný kazatel CB toho času „v jiných službách“.

Působil jako vědecký pracovník v Centru biblických studií při ETF UK v Praze.

Pracuje jako ředitel neziskové organizace Komenského institutu v Praze. Vyučuje na Evangelikálním teologickém semináři kurzy k Novému zákonu.

Břemeno svobody bližního Apoštol Pavel píše své pastoračně-teologické listy konkrétním křesťanským sborům. Výroky o svobodě opakovaně formuluje v množném čísle – jde mu o „svobodu, kterou máme v Kristu“ (Ga 2,4;

→

2022 leden

11

TÉMA

5,1.13). Jde mu o svobodu uskutečňovanou a žitou ve společenství věřících. Vyvstává zde problém hranic mezi osobní svobodou a možností zasahovat do svobody druhého. V závěru listu do Galacie jedinečným způsobem zmiňuje jak odpovědnost za bližního, tak odpovědnost za sebe samého. „Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. (…) Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe.“ (Ga 6,1–5) Jak výstižně napsal Bonhoeffer: „Svoboda druhého ... je pro křesťana břemenem. Útočí na jeho svrchovanost, a přece ji musí respektovat. Tohoto břemene by se mohl zbavit, kdyby druhému nedopřál svobodu, kdyby ho znásilňoval, aby mu vtiskl svůj obraz.“ Toto varování má zaznívat všude tam, kde se pěstuje křesťanské společenství vzájemné služby, pomoci a lásky.

Pravé obecenství a společenství může být ohroženo jak nezájmem a přepjatým individualismem, tak (duchovní) manipulací a nesvobodou ve jménu pastýřské péče a bratrské (sesterské)

lásky. Nesení „břemene svobody druhého“ má být projevem lásky, která odráží Krista.

Svoboda je náročná, protože se uskutečňuje ve společenství.

Závěr Tyto krátké reflexe nejsou uceleným nebo uzavřeným výčtem, spíše mají být pozváním k dalšímu promýšlení a zkoumání.

Svoboda je náročná mimo jiné tím, že patří k velkým a krásným pojmům jakými jsou láska nebo Bůh, zároveň ale i stejně vágním pojmům, za které lze schovat jakoukoliv propagandu nebo ideologii jedince nebo skupiny. „Slibují jim svobodu, ale sami jsou služebníky záhuby. Co se člověka zmocní, tím je zotročen.“ (2Pt 2,19) Varování je ještě naléhavější díky současné téměř neomezené nabídce na internetovém tržišti idejí. Vyplatí se tedy poctivě zkoumat „obsah“ nabízených svobod, nenechat se oslnit „obalem“ s působivými reklamní slogany. Jejich skutečný obsah můžeme zkoumat například pomocí otázek: Svoboda od čeho?

Svoboda k čemu? Kdo je považován za zdroj osvobození? Jak rozumí zodpovědnosti jedince? Jak respektuje svobodu a hodnotu druhého člověka? Jak zohledňuje lásku k bližnímu? Jaké je duchovní (myšlenkové) pozadí nabízené svobody?

■

ROZHOVOR

Vnitřní záležitost ROZHOVOR S PETREM JAŠKEM ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Co pro vás osobně znamená slovo svoboda? Jak vysoko je na vašem žebříčku hodnot?

Pokud u mě nějaký takový žebříček existuje, je v něm svoboda hodně vysoko.

Nemám na mysli jen tu vnější občanskou – svobodu slova nebo pohybu. Rád vzpomínám na okamžiky po svém propuštění ze súdánského vězení a setkání s rodinou a s bratry a sestrami v Kristu po mém návratu v únoru 2017. Ale svobodu vnímám především jako vnitřní záležitost – jako svobodu v Kristu. Lze to nazvat svobodou od hříchu a smrti. Hezky to vyjadřuje apoštol Pavel v Galatským 5,1, kde říká: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus.

Stůjte proto pevně a nenechte si na sebe znovu naložit otrocké jho.“ To je jasný verš. Nebo v Římanům 6,22 říká: „Nyní,

12

leden 2022

když jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se otroky Božími, (…) a vaším cílem je život věčný.“ Pro mě je tahle vnitřní svoboda důležitější.

Zažil jste někdy chvíli, kdy pro vás vnější svoboda neměla velkou cenu?

Zase bych se vrátil do svého věznění v Súdánu. Po osmi měsících věznění, kdy první čtyři měsíce probíhalo vyšetřování tajnou službou a další čtyři vyšetřování prokurátorem, konečně nastal ten dlouho očekávaný soudní proces a já a moji tři kolegové jsme byli převezeni do věznice Al-huda, která je asi dvě hodiny od Chartúmu, úplně v poušti.

Ze všech pěti věznic, kterými jsem v Súdánu během 14,5 měsíců prošel, byla tahle svým způsobem ojedinělá: muslimové tam mohli chodit do mešit, kterých tam bylo bezpočet, a pro nemuslimské vězně tam byla jedna cela vyčleněná na vězeňskou kapli. A právě tam jsem mohl spolu s mými dvěma

PETR JAŠEK CB Kladno

súdánskými pastory po dobu dvou měsíců kázat. Ta kázání byla velmi důležitá pro spoluvězně, kteří v tomto světě ztratili absolutně veškerou naději, zejména kvůli nedokonalému soudnímu systému. Museli trávit ve vězení i dlouhé roky navíc jen proto, že jejich rodiny neměly dost peněz na zaplacení soudních poplatků. Mohli jsme jim kázat evangelium a mohli jsme být svědky jejich smíření s Bohem skrze krev Pána Ježíše Krista. Byl to ve vězení ten nejradostnější čas.

Vzpomínám si na jedno odpoledne, kdy jsme společně s pastorem Hasanem a jeho kolegou seděli v kapli a jednomyslně se shodli na tom, že jsme se přestali starat o to, jak dlouho ještě v tom vězení budeme muset zůstat. Byli jsme od toho svobodní.

Pán Ježíš je ten, který drží klíče od našich cel, a z knihy Zjevení víme, že když On otevře, tak nikdo nemůže zavřít. Věděli jsme, že tam budeme – a rádi – tak dlouho, dokud nás tam Pán Ježíš bude potřebovat. V tu chvíli pro nás ta vnější svoboda neměla velkou cenu. Co je čtrnáct nebo v případě mých spolubratří sedmnáct měsíců proti věčnosti s Kristem pro lidi, kteří tam uvěřili?

Souvisí s opravdovou vnitřní svobodou i v podmínkách vězení přijetí reality smrti?

Určitě, velmi. Pán Ježíš mi ve vězení připomněl setkání s bratrem, jmenoval se Habila Adamu, který byl jednoho večera přepaden bojovníky islamistické sekty Boko Haram. Nabídli mu spolupráci, a když ji odmítl, tak se ho rozhodli před zraky jeho syna a těhotné manželky zastřelit. V ten moment, kdy se mu hlaveň samopalu vrážela do tváře vedle nosu, než zazněl výstřel, který mu pak rozdrtil čelist, mu Duch svatý připomněl verš z Filipským 1,21: „Vždyť žít pro mě znamená Kristus a zemřít zisk.“ Připomínal jsem si ten verš v okamžiku, kdy jsem byl po čtyřech měsících vyšetřování tajnou službou předveden před soudce, který mi sdělil, že za dva ze sedmi paragrafů, za které budu souzen, mi hrozí trest smrti. I když Habilu čekalo setkání s Ježíšem v nebi, když už věděl, že se blíží jeho smrt, slyšel po procitnutí z bezvědomí nikoli očekávané andělské chóry, ale nářek své ženy, která nad ním bědovala. Podařilo se ho dopravit do nemocnice a zázračným způsobem přežil. Lékaři to nedokázali pochopit.

Později pak ještě zakusil zázračné uzdravení jen několik okamžiků před začátkem operace. Jeden lékař, také křesťan, měl provést rekonstrukci čelisti s pomocí kostních štěpů a tkáňových transferů, ale Bůh čelist Habily na tom operačním sále uzdravil.

Takže tento verš pro okamžiky přímo hrozící smrti se mi vryl do paměti.

ráně viděl kost. My, jako Hlas mučedníků, jsme za tu operaci museli zaplatit dopředu, ale peníze nám vrátili, protože se žádná operace nekonala. Zjistili, že čelist Pán Bůh rekonstruoval sám. Když jsem Habilu pak znovu navštívil, trval jsem na tom, aby mu udělali ještě jedno CT. Tam bylo vidět, že jeho čelist nevypadala identicky jako ta původní zdravá, ale že se tam dělo něco ve smyslu „sebezacelení“. Je ale jasné, že se to samo nespravilo.

Jak náročné bylo udržet si svobodu občana nebeského království v podmínkách pozemského vězení?

Vězení, nebo obecně pronásledování, může v životě člověka vyvolat dvě naprosto odlišné reakce. Čteme o nich v Bibli. První se mi vybavuje podobenství o rozsévači, kdy Pán Bůh mluví o semeni zasetém na mělkou půdu. (Mk 16–17) Je tam řečeno: „Ti, když uslyší slovo, hned jej s radostí přijímají, ale nemají v sobě kořen, jsou nestálí.

Když nastane soužení nebo pronásledování pro to slovo, ihned odpadají.“ Je zvláštní, že se v tomto podobenství hovoří o soužení a pronásledování pro slovo a o odpadnutí.

Jsou situace, kdy člověk, který v sobě nemá „kořen“, může od své víry, od té svobody občana nebeského království, odpadnout.

Ale na druhé straně tam, kde víra člověka má kořeny, má vztah s Kristem, tam se víra pročišťuje a prohlubuje. Vnímal jsem to sám na sobě, ve svém vlastním životě.

V Iz 48,10 se říká: „Hle, já jsem tě pročistil a vyzkoušel jsem tě v peci soužení.“ A v Mal 3,3 je napsáno, že Hospodin se posadí a jako stříbrotepec pročistí syny Lévi. Řekl bych, že vnitřní svoboda se u pronásledovaných křesťanů prohlubuje. Smysl čištění drahých kovů tavením je prostý: kov se má zbavit všeho, co není ryzí. Stále se setkávám s lidmi, kteří procházejí nebo si prošli pronásledováním, a vidím, že v podmínkách pozemského soužení se jejich víra absolutně prohloubila a že zakoušejí ještě větší svobodu v Kristu.

Říkáte „uzdravil“ ve smyslu, že Habila ty štěpy už nepotřeboval?

Kdy jste se vy sám cítil nejsvobodněji?

Ano. Lékař se před operací chtěl na tu ránu podívat a téměř omdlel, protože v hojící se

Pokud bych se soustředil na vnější svobodu, tak to byl pád totalitního režimu v roce

1989. To byla pro mě velká událost, a to jsme si v té době ještě neuvědomovali, co všechno to pro nás bude znamenat.

Když se otevřely hranice, šli jsme po ulicích jednoho příhraničního rakouského města s trikolorami na klopě a byli jsme na to hrdí. Dodnes při těch vzpomínkách prožívám hřejivý pocit v duši. Bylo to až radostné opojení svobodou.

Pokud mám hovořit o svobodě vnitřní, tak to byl okamžik, kdy jsem se ve svých patnácti letech rozhodl následovat Ježíše.

Bylo to na letním mládežnickém setkání na Rujáně v tehdejším NDR. Kazatel tam tehdy mluvil o Božím soudu a ke mně to hodně promluvilo. Tam jsem mohl prožít to nejdůležitější osvobození – od strachu z Božího soudu a od smrti. Myslím, že nejlépe to vystihuje verš ze Židům 2,15, kde je o Kristu řečeno: „A osvobodil ty, kteří byli strachem drženi po celý život v otroctví.“ To je ta nejdůležitější svoboda, kterou jsem mohl zakusit.

Ale vždycky říkám, že o svoji svobodu musíme pečovat. Musíme zůstávat v Kristu, teprve tehdy můžeme naplno zakoušet vítězný život v Kristově svobodě. Ježíš přirovnává sám sebe ke kmeni, nás k ratolestem a nebeského Otce k vinaři. Pokud chceme zakoušet vítězný život v Kristově svobodě, musíme zůstávat v Kristu. Zní to jednoduše. Prakticky to znamená: 1) Zůstávat v jeho Slovu – „Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil.“ – každodenně Boží slovo studovat, bez toho nikdy nemůžeme zůstávat v Kristu.

2) Zůstávat v těle, v kmeni, v živé církvi – být součástí živého společenství věřících lidí. Solitérní křesťanství většinou nemá dlouhého trvání. 3) Zůstávat v intimním modlitebním spojení s Kristem, jako je ratolest spojena s kmenem.

Jestliže se chceme cítit co nejsvobodněji, musíme zůstávat v Kristu.

Pak budeme moci zakoušet vítězný a svobodný život, který bude zároveň plodný pro nebeské království. Bude přinášet ovoce.

■

→

2022 leden

13

TÉMA

RECIDIVA ZLA MARTIN ŠKODA

Co všechno může znamenat ztráta svobody pro člověka, který se

octne ve vězení, se těžko vysvětluje lidem, kteří něco podobného nezažili na vlastní kůži. Ponechme stranou na veřejnosti rozšířený názor, že vězení je jen hotel. Každému, kdo to říká, bych přál mimo jiné strávit ve věznici třeba 14 dní, aby si sám mohl vyzkoušet, jaké to je. Sdílet prostor s dalšími spoluvězni, které si nevybírá, se spolubydlícími, kterých je třeba šest nebo i deset.

Sdílet sociální zařízení s dalšími padesáti lidmi, kde neteče teplá voda 24 hodin denně. Žít v místnosti, kde si nemůže večer svítit podle své úvahy, podrobovat se denně různým režimovým a bezpečnostním opatřením a úkonům atd. Každý má přesně nalinkováno, kdy bude dělat jaké činnosti a aktivity, a musí žádat téměř o cokoli, co souvisí s naplněním běžných osobních potřeb (nákup, návštěva, telefon atd.).

Určitě jsou vězni, kteří se ve vězení cítí dobře. Mají své pohodlí, kterého na svobodě nejsou schopni dosáhnout a možná po něm ani netouží. Skutečnost, že chápou prostředí, v němž se ocitli, ovšem neznamená, že jsou šťastní, spokojení se svým životem a že jsou takto se svým životem spokojeni.

Mezi současnými téměř devatenácti tisíci vězni je takových naprosté minimum.

Ztráta svobody jako takové, časté zpřetrhání vazeb k životu venku nebo prosté nenalezení smyslu života a zklamání ze sebe samého i z druhých, kteří v něj vkládali naději, je další částí, která prohlubuje propast v životě vězně. To vše činí trest trestem.

Ve vězení se v souvislosti se změnou, kterou člověk prochází, hovoří často o takzvané prizonizaci. Ta má dvě části: institucionalizaci, což je přizpůsobení se věznici a jejímu chodu jako instituci; a ideologizaci, která znamená indoktrinaci vězně vězeňskou subkulturou, jejími názory a způsoby jednání a vtahování vězně do dalšího kriminálního myšlení a jednání. Obě části se zaměstnanci věznice snaží ovlivnit správným směrem, například prostřednictvím cílených programů zacházení s odsouzenými, vhodným umisťováním vězňů apod. Vždy jde o to, aby byl vězeň co nejvíce ovlivňován pozitivními hodnotami a získal správný náhled na své jednání. Aby si uvědomil, že na druhé straně mříží je také oběť, které ublížil.

MARTIN ŠKODA kaplan Vězeňské služby ČR

14

leden 2022

Přirozeně se někteří lidé ve vězení snaží bránit skutečnosti, že jsou omezováni na svobodě, a různým způsobem odmítají dobře míněné snahy okolí. Často jednají čistě účelově. Navenek plní vše, co se po nich chce, zejména pokud jde o vnější chování.

Dokážou být ve správnou dobu servilní, dokážou i určitou dobu vykonávat nějaký úkol, třeba úklid, když za to něco bude, například pochvala či jiná výhoda. Vedle toho se u nich ale nic nemění a vedou svůj druhý život kriminálníka. Toto přizpůsobení se vnějším podmínkám jim dává určitý falešný pocit svobody. Mohou proplouvat systémem, aniž se u nich cokoli doopravdy změní.

Po čase jsou propuštěni a vrací se přirozeně k páchání trestné činnosti. Za čas se zase ocitají zpátky ve vězení. Celkem přirozeně si hledají kamarády a blízké osoby z okruhu podobně zatížených jedinců. V souvislosti s tím je nutné chápat i tu skutečnost, že se nejedná o žádný ideální spolek kamarádů. Zlo je všudypřítomné i v jednání a chování vězňů mezi sebou. Dokážou si vzájemně nesmírně ublížit a ztížit si i život ve vězení. Podrazy a intriky jsou mezi vězni na denním pořádku, je to součást místní „firemní kultury“. Běda tomu, kdo je nějak výjimečný a chce příliš vybočovat. Ten brzy narazí.

Je těžké si bez nějakého hlubšího ukotvení zachovat byť jen zbytek zdravých návyků a názorů. Neustálá konfrontace se spoluvězni člověka obrušuje, relativizuje jeho názory a bere mu naději. Čím je pobyt delší, tím může být propad hlubší. Člověk je prostředím devastován fyzicky i duševně. Každý další trest se „sedí“

inzerce

hůř a hůř. Člověk po letech kriminálu vnímá daleko víc tíhu promarněných let svého života i to, o co přišel. Časté deprese a úniky do závislostí jsou proto docela běžné a z venkovního prostředí se dostávají i za zdi věznic, kde se prohlubují, neboť není kam uniknout. Při všech činnostech je vězeň zase jen mezi lidmi, kteří něco spáchali, většinou toho nelitují, sdílí to mezi sebou a nemají dobré vztahy. Zkuste v tomto prostředí zůstat normální.

V takto prožívaných dnech se brzy dostaví ztráta smyslu života jako takového. Únikem je proto pro spoustu odsouzených práce – odjíždí na osm a více hodin na pracoviště a ocitnou se aspoň na chvíli v jiném světě. Také smysluplné speciální a zájmové programy zacházení dokážou člověka vytrhnout ze zajetých kolejí a pozitivně ho nasměrovat jinam.

Velice důležité jsou vztahy s blízkými a s rodinou, návštěvy apod. To jsou chvíle, kde se dá zažít trochu osobní svobody.

Naopak útěk z věznice či odchod z pracoviště je stres od začátku až do konce a těžko posoudit míru svobody, když ve výsledku znamená další a delší nesvobodu navíc.

Po letech služby duchovního ve vězení však vnímám především zkušenost osobního vztahu k Bohu jako nejdůležitější ze všech různých terapií a psychologických či pedagogických postupů, které se ve vězení uplatňují. Osobní zkušenost obrácení a přijmutí Ježíše Krista jako někoho, kdo mi odpustil a počítá se mnou jako s někým, kdo je mu nade vše drahý – to je zkušenost, která je pro vězně stejná jako pro člověka mimo vězení. Působí stejně hluboce a trvale.

Zažil jsem za dobu svého působení ve věznici několik takových hlubokých setkání s Bohem. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že to bylo z Ducha svatého. V podstatě nebylo co řešit. Odsouzený byl najednou někdo jiný. Odrazilo se to v jeho chování a jednání, kterého si všímali ostatní spoluvězni i zaměstnanci věznice. Takový člověk pak přirozeně šíří víru okolo sebe a stává se jakýmsi mediátorem nového života – je svědectvím spoluvězňům.

Nemnoho je takových. Mnohem častěji je to dlouhodobý zápas mnoha kompromisů se starým životem zatíženým navíc trestnou činností, tedy hříchy, na které mimo Pána Boha pamatuje i lidská spravedlnost. Nelze mít starý i nový život současně. A nelze takovému člověku současně nabídnout z pozice duchovního nic víc a nic jiného než ono upřímné obrácení se k Bohu a následování cesty víry skrze Ježíše Krista. Cestu osobního spirituálního vývoje. Nutno si však uvědomit, že člověk je někdy slabý i sám o sobě a nedokáže žít venku za zdmi vězení. Mnoho takových příběhů se smutným koncem bylo už popsáno a zfilmováno.

Věřím, že i pro takové lidi má Bůh ve své milosti místo.

Takovým vždy vyprošuji aspoň malou kuličku dobra v jejich životě, kterou jistě Pán Bůh vidí a kterou přeji vidět i jim sa mým.

■ →

Mesites

Křesťanská turistická agentura Mesites nabízí již 25 let ubytování v apartmánech u moře v Chorvatsku za skvělé ceny! !"!"!"!"!"!"!"!"!"!"!"

V nabídce najdete celkem 39 apartmánů ve dvanácti vilách a ve třech lokalitách: Istrie, Marušiči u Makarské, ostrov Pag. Vily jsou vzdáleny od moře 20 až 800 m.

Apartmány jsou různé velikosti/kapacity pro 3 až 10 osob. !"!"!"!"!"!"!"!"!"!"!"

Podrobnosti, fotografie vilek, jednotlivých pokojů, pláží atd. najdete na:

www.mesites.cz

Využitím služeb Mesites současně podpoříte misijní práci manželů Dohnalových v Chorvatsku. !"!"!"!"!"!"!"!"!"!"!"

Objekty jsou ideální pro rodinnou, sborovou dovolenou i dovolenou studentů a mládeže. katka.mesites@gmail.com +420 607 675 724 +385 911 235 424

Vydavatelství Juda Vám nabízí Ignace Demaerel

95 TEZÍ O HUMANISMU

Křesťanství versus osvícenství, sekularismus a volnomyšlenkářství  A5, 224 stran, 269 Kč Od vzestupu sekularizace zaujímá náboženství stále problematičtější místo. Jaké má ale křesťanské dědictví v Evropě alternativy? Humanismus klade „člověka“ do středu všeho.

Lze v něj však věřit stejně, jako lze věřit v Boha? A především: Činí „víra v člověka“ naši společnost humánnější? Lze z naší kultury odstranit Boha a křesťanské hodnoty aniž by se vše nezhroutilo jako domeček z karet? „Knihu doporučuji každému, kdo přemýšlí nad světem, ve kterém žijeme, a chce lépe porozumět probíhajícím změnám ve společnosti.“ – Ing. Miloš Poborský, ředitel ETS

Robert Stearns

TŘI DOMY

Radikální islám, militantní sekularismus a mýtus koexistence.

Jaké je řešení?  A5, 208 str., 259 Kč „Tuto knihu považuji za velice, velice důležitou. Doufám, že mnohým umožní orientovat se v dnešním světě a pochopit, v jaké situaci se nacházíme.“ – Mgr. Dan Drápal, teolog

Nabízíme mnoho dalších titulů nejen z naší produkce.

Objednávejte v internetovém obchodu:

Akční balíček obou knih

SLEVA 25% TŘI DOMY &

95 TEZÍ O HUMANISMU Akční cena: 396 Kč

(původní cena 528 Kč)

knihyjuda.cz

Vydavatelství Juda  Nebeského 20, 276 01 Mělník  obchod@juda.cz  tel.: 720 227 661

TÉMA

SVOBODA NEPŘIJMOUT KRISTA PAVEL KRATOCHVÍL

Na bývalé nejvyhlášenější diskotéce jižní Moravy se postupně

během podvečera schází téměř 60 dětí a mladých lidí – klubáci, polovedoucí a vedoucí ELIMu. Právě začíná přespávačka v prostorách nově zrekonstruovaných kluboven v centru Letovic.

Během večera hrajeme s dětmi, které jsou všechny z necírkevních rodin, seznamovací hru, kdy jednotliví klubáci vzájemně odpovídají na různé otázky. Jednou z nich je, zda věří, že existuje Bůh. Později během večera, když se všichni konečně trochu zklidní po celé řadě nejrůznějších her a aktivit, začínáme krátké zamyšlení. Navážeme na otázku ze hry: „Víte, že my, vedoucí, jsme křesťané. Zároveň víme, že celá řada z vás v Boží existenci nevěří. To je v pořádku, my to respektujeme a moc díky, že vy respektujete nás.“ Následuje skutečný příběh z letošního roku, který se odehrál na kábulském letišti při obsazení města Tálibánem. Příběh, který ukazuje na důvěru, lásku a pomoc bližnímu.

Nevěřili byste tomu, ale už slovo bližní je pro naše mladé puberťáky jak z jiné planety. Proto jim následně představujeme příběh z Bible, který vyprávěl Ježíš, jen místo zraněného Izraelity tu máme u cesty zraněného ultras fanouška fotbalové Slavie, kterého postupně míjí běžný fanda Slavie, funkcionář téhož klubu, až mu nakonec jako jediný pomůže zarytý fanoušek fotbalové Sparty. Mluvíme o tom, co to znamená milovat i svoje nepřátele a končíme stručným příběhem evangelia.

Poté děti a puberťáky rozdělíme do skupinek, vedoucí dostávají otázky ve stejný čas jako klubáci – máme moc rádi férovost a opravdovost v diskuzích. Následuje úžasný čas, kdy se děti a mladí lidé, kteří několik hodin předtím vyjádřili při hře, že v Boha nevěří, mohou ptát, naslouchat vedoucím a přemýšlet o tom, proč nám tohle všechno dává smysl.

Ráno se se všemi účastníky loučíme s tím, že je uvidíme buď další den na klubu, na dorostu, mládeži, na výuce angličtiny s naší lektorkou z USA nebo třeba doma při návštěvě a příležitosti oslavy narozenin. Některé z nich známe několik let, někoho pár měsíců, několik možná jen pár hodin, se všemi ale toužíme budovat vztah a chceme znát jejich příběh. Končíme přespávačku a s vedoucími víme, že jsme zaseli další semínko k tomu, aby mohli pochopit, o čem je křesťanství a vztah s Bohem. Hlavně

PAVEL KRATOCHVÍL Elim Letovice

16

leden 2022

ale tohle všechno mohli vidět během 16hodinové akce na nás vedoucích a dalších dobrovolnících.

Tento dlouhodobý způsob misijní práce rozvíjíme už desátým rokem, aktuálně ve třech městech v Jihomoravském kraji. Cesta k této službě byla však lemována různými pokusy, přešlapy, ale hlavně naším nesprávným vnímáním dětí a mladých lidí pouze jako „produktu“ určeného pro přivedení k víře. Samozřejmě, že je naší vizí vidět Bohem proměněnou mladou generaci ve měs-

tech, kde pracujeme. Co ale s těmi, kteří chtějí být součástí naší služby, ale o vztah s Bohem dlouhodobě neprojevují zájem?

Vrátím se nyní do doby asi před 15 lety. Tehdy jsme každý rok pořádali anglické tábory, kam jsme zvali naše kamarády, ale hlavně studenty ze škol v okolí. Kromě zprostředkování úžasného týdenního zážitku plného her, angličtiny a Američanů jsme účastníky provedli „rychlokurzem“ křesťanství s následnými do detailu vypilovanými diskuzemi. Na konci tábora pak přišla možnost rozhodnut se pro vztah s Bohem. To, jakým způsobem jsme to dělávali, nyní nechám stranou, jen musím uznat, že jsme opět nebyli úplně fér. Co však bylo z naší strany nejhorší – každý další rok jsme měli obrovskou radost z toho, když se přihlásili noví zájemci, protože ten, kdo minulý rok evangelium odmítl, nebude přece blokovat místo někomu, kdo ho od nás ještě neslyšel.

Přesto tato misie nesla ovoce a prožili jsme tu milost, že celá řada mladých lidí z dekády této služby se později naplno zapojila do služby v mládeži, v církvi a ELIMu. Pak tu bylo ale mnoho těch, které jsme jako křesťané zklamali. Kde jsou nyní? Ti, kterým naše pojetí křesťanství třeba nedávalo smysl nebo pro ně byl týden málo.

Nebo si všimli toho, že více stojíme o to, aby věřili stejně jako my, než o skutečný vztah, a že nemáme zájem o jejich život. Vlastně jsme jim nedali svobodu se rozhodnout jinak, než jak bylo naším přáním.

V té době jsme se také jako mládež zapojili souběžně s těmito tábory do služby za podpory holandských misionářů. V Letovicích proběhl úžasný týden sportů a nejrůznějších aktivit na hřišti pro děti ve věku 7 až 10 let. Na konci tábora došlo pod vedením zahraničních vedoucích na velmi emotivní výzvu, při které skoro nebylo možné nezvednout ruku pro přijetí Pána Ježíše. Bylo to úžasné a Církví bratrskou se tehdy nesla zpráva „o probuzení“ v Letovicích, kdy se znovuzrodilo 30 dětí.

Neuvěřitelné a nádherné, ale… Holandští misionáři druhý den ráno s úžasným pocitem odletěli a v Letovicích zanechali skupinku mládežníků, kteří naprosto neměli ponětí o tom, co s těmi dětmi dál. Neměli jsme žádný další program, plán, neznali jsme ani jednoho z rodičů. Ti navíc možná ani nevěděli, že jejich děti navštěvují křesťanskou akci. A kde jsou ty děti dnes? Nechci v žádném případě zlehčovat to, co se tehdy na hřišti odehrálo.

Otázkou je, jaký má taková misie smysl?

Nedávno mi jeden z rodičů našeho polovedoucího řekl, že za celých devět let, co s námi jeho syn je, si nejvíc váží toho, že jsme ho jako křesťané do víry nikdy nenutili. Je prý moc rád, že s dětmi otevřeně mluvíme o našich životech, čemu věříme, ale že se jeho syn mohl nebo nemusel pro stejnou cestu svobodně rozhodnout. A tohle je další stěžejní bod naší služby. Nechceme

Misijní práce jako běh na dlouhou trať Od roku 2009 nám Bůh položil na srdce rozvoj služby, která nebude vytržením z kontextu všedních dní. Postupně proměňoval naše srdce, učil nás, co to znamená milovat bližního, jak mít skutečný zájem o druhé, jak jim dát svobodu se pro Něj rozhodnout. Tak jak ji mimochodem dal každému z nás. Začali jsme službu, která nebyla o jednom týdnu v roce, ale o téměř denní navazující práci, skrze kterou jsme mohli budovat skutečný, dlouhodobý vztah. Mohli jsme postupně poznávat nejen děti a mladé lidi, ale i jejich rodiče a celé rodiny. Úžasným povzbuzením je pro mě jeden kamarád, který pochází z ateistické rodiny. První roky s ním nebyly jednoduché – nekonečné diskuze a otázky, na které jsme neměli odpověď.

Byl to ale úžasný člověk s obrovským obdarováním. Byl s námi, protože mu v ELIMu a na mládeži bylo dobře. Nebyl produktem našeho poslání, stal se naším přítelem. Bůh postupně proměňoval jeho srdce, až se rozhodl pro život s Ním naplno a před třemi lety jsme ho mohli pokřtít. Dlouhé roky si jej Bůh používal pro naši službu, zejména v otázce vedení, efektivity naší služby, nastavení zdravých cílů a vizí. Dnes je tento mladý muž třetím hlavním vedoucím nově vznikající církve CityHouse v Brně.

Podobných příběhů, kdy trpělivost ve vztahu a službě určitým lidem přinášela své ovoce, bych mohl zmínit celou řadu.

A věřím, že všichni prožívali svobodu v tom, že se pro křesťanství rozhodnout nemusí a náš vztah to nijak nepoznamená.

A vlastně je tu mnohem víc těch, se kterými jsme navázali přátelství, stále se potkáváme, důvěřujeme si, přestože svoje rozhodnutí naplno žít s Bohem neuskutečnili. Není to o nás, my chceme zasévat nejlépe, jak to umíme. Vzrůst ale dává Bůh.

A s touto nadějí chceme být mladým lidem nablízku, mít je rádi a ukazovat na Boží lásku.

děti „ukrást“ z rodiny, přesvědčit je, že místo sportovních či jiných kroužků, kam je celý život rodiče vodí, by měly raději chodit na dorost, mládež nebo do církve v neděli. Nevíme, čím si třeba určité rodiny prošly, proč mají různé předsudky vůči církvi a proč se bojí, že v ní jejich děti skončí.

Toužíme budovat vztah nejen s dítětem, ale právě i rodiči, budovat důvěru a skutečný zájem. A někdy to dopadne tak, že jako rodina místo večeru chval v církvi jdeme v neděli odpoledne po boku rodičů fandit na fotbalový zápas celé řadě našich klubáků. Těm pak z naší přítomnosti na stadionu svítí očička, jako kdyby je přišel sledovat samotný Cristiano Ronaldo.

Svoboda ve financích Na další samostatný článek by vydalo také to, jakou úžasnou svobodu prožíváme v otázce financování této služby. Vše začalo před deseti lety bez jediné koruny, plánu a jakékoliv jistoty. Hnala nás touha sloužit dětem a mladým lidem v našem městě. Nikdy až dodnes jsme neměli žádnou finanční rezervu na platy pracovníků a rozvoj této služby. Do všech projektů jsme vstoupili s jistotou, že se Bůh postará. Nikdy jsme se nemuseli zadlužit a často naše porady končily modlitbami za finanční dary na zaplacení mezd a nájmů v daném měsíci.

Neuvěřitelným zázrakem pak byla veřejná sbírka, během níž se vybralo 4,5 milionu korun na odkoupení už zmíněné budovy v Letovicích. O této pozoruhodné cestě k proměně bývalé vyhlášené diskotéky s nejdelším barem ve střední Evropě napíšeme třeba jindy.

■

2022 leden

17

MISIE

BŮH ZÁZRAKŮ text PAVEL ZOUL

P

foto ARCHIV AUTORA

říběh českých lékařů, kteří řekli své „ano“ na výzvu „jděte do celého světa a čiňte mi učedníky“, začal v Nepálu v roce 2011 a já byl jeho součástí. Naše skupina se vydala do dvou himalájských vesnic, ve kterých žijí tibetští uprchlíci. Cílem bylo poskytnout jim lékařskou péči, a hlavně předat dobrou zprávu evangelia.

Po příletu do Káthmándů jsme se vydali na šestidenní putování do nepálských velehor. První část cesty jsme absolvovali autobusem. Po úzkých stezkách jsme chvíli stoupali a chvíli sestupovali tak, jak nám terén diktoval. Když jsme konečně dorazili do cílové vesnice, byli jsme překvapeni uvítáním skupinou zpívajících žen, které nám kolem krků uvázaly světlé šály.

Dny, které jsme zde strávili, byly vyplněny lékařskou službou lidem a sdílením evangelia.

Scházeli se z širokého okolí. Po týdnu, poslední večer, zazněla výzva k rozhodnutí se pro Ježíše. Na znamení, že uvěřili dobré zprávě a jsou připraveni říci Pánu Ježíši své „ano“, zvedlo ruku dvanáct lidí!

Pro nás, kteří žijeme v sekulární společnosti, ve které není zas tak obvyklé vidět podobnou reakci na kázání evangelia, byl tento moment překvapivý a vnesl do našich myslí i trochu pochybností, jestli to ti lidé myslí vážně. Události, které následovaly po našem odchodu z vesnice, ale sílu tohoto rozhodnutí potvrdily.

Ani tato osada nebyla výjimkou v tom, že její obyvatele tvořili převážně hinduisté a budhisté.

A když se ke starším této komunity donesla zpráva, že dvanáct lidí z vesnice opustilo jejich tradice a víru, začalo pronásledování. Většina těchto nově obrácených křesťanů musela opustit svoje domovy, aby si zachránili život.

Když jsem se dozvěděl o událostech, které se po našem odchodu z vesnice odehrály, zastihlo mě to nepřipraveného. Poprvé v životě jsem byl „konfrontován s následky“ kázání evangelia v jiné kultuře. Zaplavil mě pocit, který mě překvapil. Bylo přirozené, že jsem se ten poslední večer a následující dny radoval z reakcí dvanácti lidí, kteří uvěřili evangeliu. Teď ve mně ale vědomí, jaké důsledky jejich rozhodnutí se pro Krista pro jejich život

18

leden 2022

v komunitě, ve které vyrůstali a žili, má, vyvolalo pocity zcela jiné. Ten první, který jsem v té chvíli zažíval, byl pocit viny.

Chvíli jsem s tím „bojoval“. Ale pak mi to došlo: rozhodnutí se pro Krista je rozhodnutí se pro život věčný, je to zásadní rozhodnutí a v některých případech to znamená ohrožení života zde na zemi, někdy i smrt. Co je ale vzácnější? Dočasný klid a pak věčné utrpení, anebo dočasné utrpení a pak věčné dobro?

Tím ale tento příběh nekončí. Bůh skrze dvanáct nově obrácených křesťanů, kteří vzali svoje rozhodnutí následovat Krista vážně i za cenu osobních obětí, započal ve vesnici něco, co jsem si ani ve snu nedokázal představit. Dva roky po návštěvě našeho týmu mi kontakt z Nepálu poslal zprávu, že všichni lidé z této vesnice jsou pokřtěni a že se odtamtud Boží Slovo šíří dál do okolí.

Bůh je Bůh zázraků a Jeho cesty nejsou jako cesty naše. A to se potvrdilo i zde.

Odnesl jsem si odtamtud zkušenost, která ovlivnila můj život na další léta: v této nepálské vesnici bylo evidentní, že praktická pomoc lidem otevírá jejich srdce a ochotu naslouchat evangeliu.

Lékařská péče, kterou tam náš tým denně lidem poskytoval, pomohla překonat bariéru nedůvěry a lidé pak ochotně přicházeli na večerní setkání, aby slyšeli zprávu evangelia.

■

PAVEL ZOUL misionář a projektový manažer OM Česká republika

Na valném shromáždění konaném 23. listopadu v Praze bylo rozhodnuto, že v nejužším vedení Ekumenické rady církví poprvé v historii zasedne žena.

Čtvrt století Biblické stezky

BULLETIN CÍRKVE BRATRSKÉ

Ekumenická rada církví má nové vedení

Znalostní a dovednostní orientační závod hlídek dětí do 16 let si letos připomíná 25 let svého trvání. Dorostová unie výročí oslaví speciálním ročníkem pro všechny věkové kategorie. Můžete se zapojit i vy.

01 | 2022

DOROSTOVÁ UNIE

iNform ČTVRT STOLETÍ BIBLICKÉ STEZKY

V

novém roce 2022 si Biblická stezka připomene 25 let od svého vzniku. Rozhodli jsme se, že tento ročník oslavíme – tím, že letos může závod běžet každý, bez ohledu na věk.

Pojďme si ale nejdříve připomenout, co vlastně Biblická stezka je. Jedná se o orientační závod trojčlenných nebo dvoučlenných hlídek. Děti do 16 let věku si při něm prověřují své znalosti a dovednosti. Tento rok

Pěšinka – pro děti do 12 let; Stezka – pro děti do 16 let; Rokle – mládežníci do 26 let; Mudrci – všichni, kdo nespadají do žádné z uvedených kategorií: kazatelé, singles, starší, senioři, vedoucí služeb, bývalí účastníci stezky, noví zájemci a ostatní.

Další novinkou pro letošní ročník je, že jsme Biblickou stezku otevřeli i pro ostatní církve a jiné dětské orga-

ale na věku záležet nebude. V průběhu závodu jeho účastníci hledají podle mapy stanoviště, kde hlídky plní různé úkoly a odpovídají rozhodčímu na otázky z několika oblastí (biblické, tábornické, první pomoci, fyzické, logické a všeobecného přehledu). Mezi cíle Biblické stezky patří motivovat děti ke čtení Bible, získat další znalosti a dovednosti, posílit spolupráci v malých skupinkách a podpořit přátelství napříč regionem.

Aby si oslavy čtvrt století oblíbené akce užil opravdu každý, připravili jsme speciální závod, kterého se mohou zúčastnit nejen děti v zaběhlých kategoriích Stezka a Pěšinka, ale také účastníci minulých ročníků, rodiče s dětmi, aktivní senioři, vlastně opravdu všichni. Jedná se o kategorie: Šerpa s dětmi – vhodné pro besídkové vedoucí nebo rodiče s menšími dětmi, které by závod samy ještě nezvládly;

nizace, jako je například Junák, YMCA, Klub Pathfinder a Royal Rangers.

Závody se budou i letos konat ve dvou kolech.

Na osmi místech proběhne kolo regionální (29. 4.

– 1. 5., Praha 30. 4.), odkud budou vítězové postupovat do celostátního finále (3.–5. 6.). Výjimkou je kategorie Rokle. Rádi bychom, aby mládežníci pomohli s organizací regionálního kola pod vedením daného ředitele regionu. Sami mládežníci pak poběží až ve finále. Závod je sice ještě daleko, ale má cenu zamyslet se nad účastí už teď, abyste se na závod stihli připravit.

Když se ptáme našich závodníků, co jim Biblická stezka dává, mezi nejčastější odpovědi patří prohloubení znalostí studované biblické knihy a prohloubení vztahů mezi členy týmů. Dále nám závodníci o loňské Biblické stezce řekli:

POZVÁNKY

leden 2022 EKOLOGICKÁ SEKCE Ekologická sekce České křesťanské akademie ve spolupráci s Mezinárodním ekumenickým společenstvím (IEF) se připojuje k lednovým modlitbám a připravuje Podvečer modliteb za životní prostředí a náš vztah k němu.

Kázáním poslouží br. kazatel Pavel Černý, zpěv povede br. Jan Knížek.

Zveme k tomuto ekumenickému setkání, které se uskuteční v úterý 11. ledna 2022 od 18 hodin (předpoklávýherci loňského finále Biblické stezky

„Díky přípravě jsem mohla pochopit některé chvíle a části života a taky jsem mohla líp poznat Boha.“ „Jako vždy je to trochu challenge a něco nového.“ „Když jsme teď doma v karanténě a nemáme možnost se scházet a číst společně z Bible, tak pro mě bylo dost těžké se zvednout, otevřít Bibli a číst.

Biblická stezka mě donutila se připravit a přečíst si jednotlivé kapitoly.“ Chceme moc poděkovat všem vedoucím a dobrovolníkům, kteří se za ta léta do Biblické stezky zapojili. Bez nich by závody nebylo možné uskutečnit. Mnozí z nich Biblickou stezku v uplynulých 25 letech sami běželi a teď dál pomáhají ve svých dorostových klubech. Děkujeme!

Rádi bychom tedy pozvali opravdu každého, aby se neváhal zapojit do jubilejního ročníku Biblické stezky.

Všechny podrobnosti a informace můžete najít na našem webu biblickastezka.cz.

Těšíme se, že se na Biblické stezce uvidíme.

■ Za Dorostovou unii připravila BETY LITVANOVÁ

daný konec do 19 hodin) v přízemí kláštera Emauzy, Praha 2, Vyšehradská 49.

LEDNOVÉ SETKÁNÍ SINGLES+ Srdečně zveme nezadané křesťany z protestantských církví ve věku zhruba od 25 do 55 let na setkání Singles+, které se bude konat v sobotu 15. ledna 2022 od 10 hodin on-line.

Dr. Pavel Raus se bude zamýšlet na téma „Jak bojovat s opuštěností“ a poté bude následovat diskuse.

Nejedná se o seznamovací akci. Setkání nabízí prostor pro povzbuzení, ke sdílení, společným aktivitám a budování přátelství. Rada Církve bratrské určila jako koordinátorku pro aktivity Singles+ Lenku Mikiskovou. Aktivity připravuje rozšířený tým Singles+.

Přihlašujte se do 10. ledna 2022, přihláška je v pozvánce na www.portal. cb.cz/2021-setkani-singles-na-temajak-bojovat-s-opustenosti.

ROZHOVOR

iNform NEJTĚŽŠÍ JE PRÁCE S LIDMI Rozhovor s bývalým šéfredaktorem časopisu Brána Bronislavem Matulíkem

O

d Nového roku opouštíš pozici šéfredaktora časopisu Brána. Byl jsi jím celkem 12 let, to je kus života. Změnilo tě to nějak?

Vzhledem k tomu, že se člověk k dobrému mění jen těžko a pouze s Boží pomocí, tak mě práce šéfredaktora skutečně změnila – byla to těžká práce. (úsměv) Především v disciplíně, protože kdo pracuje v novinařině, ví, co je to „termín“. Změnil jsem se i v tom, že jsem dostal větší odvahu a sebedůvěru komunikovat s lidmi.

No a samozřejmě člověka změní kritika, ta fundovaná od profesionálů, ale i zcela emoční, nebo dokonce iracionální. To se pak člověk tak trochu proti své vůli učí pokoře, což je užitečné pro jeho pyšné srdce.

Mluvíš o srdci. S jakým srdcem odcházíš?

S velice lehkým. (úsměv) Média totiž mají obrovskou sílu z člověka vytáhnout veškerou invenci. Moje odcházení je snadné i proto, že jsem si nikdy časopis Brána nepřivlastnil. No a kromě toho mně odcházení usnadňuje, že vím, jaké skvělé šéfredaktorce časopis předávám. (úsměv) Máš něco, co si z této služby neseš jako svoje vnitřní bohatství?

Jednak jsem obohacen profesně, ale především vztahově. Profesně tak, že jsem se musel naučit redaktorskému řemeslu. K psaní jsem měl už od základní školy velmi blízko, vždycky jsem v sobě cítil potřebu se vyjadřovat písemně, ale to se člověk musí potom naučit, stejně jako například hudbě. Už dřív mně dávala cenné rady křesťanská spisovatelka Marie Frydrychová, ale teprve s odpovědností za celocírkevní časopis jsem začal studovat skripta ohledně žurnalistiky a organizovat odborné semináře s profesionálními novináři, konkrétně s Danielem Rausem a mým bratrancem Rostislavem Matulíkem. Naučil jsem se nejen chápat, rozlišovat a psát rozličné žánry, ale také nebát se editorsky pracovat, což prakticky znamenalo zasahovat autorům do textu, krátit věty, měnit titulky atp.

A hlavně jsem se musel vyrovnávat i s neduhy některých autorů, citlivých na svá díla. Ostatně právě Daniel Raus nás varoval, že se nikde jinde nesetkal s takovou přecitlivělosti na vlastní texty jako u křesťanů…

Vztahově mě práce v redakci změnila tak, že jsem se musel naučit vyrovnávat s kritikou, musel jsem si ujasnit, že časopis není můj, že není mou hlásnou troubou, ale hlavně mně bylo dopřáno se díky této práci setkat s neskutečným množstvím zajímavých a úžasných lidí.

Naučil jsem se nebát oslovit vlastně kohokoliv, kdo mě napadl nebo o kom jsme si řekli, že by se nám hodil do redakčního záměru, i když to bylo na první pohled dost nemožné. Za všechny bych jmenoval našeho nového premiéra Petra Fialu, herce Jana Vondráčka, vědce Jiřího Grygara, zakladatelku hospicového hnutí Marii Svatošovou, faráře Jakuba Trojana, který pohřbíval Jana Palacha a další.

leden 2022 Co bylo nejtěžší? Jak se ti to (nejtěžší) dařilo zvládat?

Zkušenost ukazuje, že obecně nejtěžší práce je s lidmi. To ale není stížnost, tím méně naříkání, to je prostě fakt. Sám jsem přece také člověk a druzí to tím pádem mají těžké i se mnou. Zároveň je ovšem práce s lidmi tím nejkrásnějším, co znám. Nicméně ptáš se na to nejtěžší…

Určitě najít lidi do redakce, řídit redakci, domluvit se a najít společnou řeč. Pak také proměnit časopis Bratrská rodina v Bránu a odvážit se se svými spolupracovníky změnit čistě vnitrocírkevní médium v časopis s přesahem do ekumeny a světa.

A jak se mi to dařilo? Co jiného bych měl říct, než že s Boží pomocí, ale také samozřejmě s pomocí skvělých spolupracovníků z redakce. Za všechny musím jmenovat grafika Ondřeje Košťáka.

A pak také díky velkorysosti Rady CB, protože neznám církev, která by dala redakci tak velkou tvůrčí svobodu.

Setkal jsi se za tu dobu s pocity vyhoření?

Samotná redakční práce mě spíše nabíjela, inspirovala a obohacovala. Člověk s pravidelností viděl výsledky své práce. K ní ale samozřejmě patří obvyklá únava a stresy související především s plněním termínů vlastních nebo našich přispěvatelů.

Pocit vyhoření či vyčerpání jsem samozřejmě svým způsobem zažil, ale ten rychle pominul. Souvisel se všemi ostatními činnostmi, ke kterým mě Pán Bůh postupně povolával, především s kazatelskou službou, s prací ve věznici, v Radě či v Odboru pro manželství a rodinu. Ale paradoxně ona různost znamenala v mém případě ochranu před vyhořením na způsob rčení „změna je život“.

S léty praxe vzniká často i profesionální deformace.

Pozoruješ u sebe v souvislosti s prací šéfredaktora nějakou?

Na to by zřejmě lépe odpovědělo mé okolí, ale je pravda, že z novináře se často stává lovec. V podstatě jakékoliv setkání s lidmi nebo událostmi ve mně instinktivně probouzí myšlenky na to, že s tím či oním člověkem by byl zajímavý rozhovor nebo by se dala udělat reportáž anebo že by jeho příběh stál za zaznamenání. Řekl bych ale, že taková „deformace“ je dost uspokojivá… (úsměv)

Kam se časopis za dobu, po kterou jsi byl v centru jeho tvorby, posunul?

Jak už jsem pověděl, změnil se z čistě vnitrocírkevního média – z jakéhosi „firemního“ časopisu – v časopis otevřený, který reflektuje nejen Církev bratrskou, ale oslovuje čtenáře i za hranicemi naší denominace. Jak to bývá, je více respektován venku než doma.

Důležitý krok byl učiněn také v tom, že se z pouze tištěného média posunul na internet a sociální sítě – má skvělé webové stránky! A má i svou audio verzi krásně načtenou redaktorkou z TWR Lucií Endlicherovou.

Byl to ale první krok, nyní bude záležet na redakci, aby beze mě naše nejdůležitější médium posunula ještě dál.

Těch 12 let nebylo v kuse, po osmi letech jsi měl čtyřletou pauzu. Proč?

Protože umím odcházet. Po osmi letech jsem redakční práci na vlastní žádost církvi vrátil a byla to ohromná úleva. Někdy totiž člověk narazí na svou mez domluvit se s druhými a také si přizná únavu a vyčerpání. Byl jsem přesvědčen, že jsem odešel včas, správně a nadobro.

Následoval čtyřletý odpočinek a pak jsem se časopisu ujal zcela neplánovaně, byla to z nouze ctnost. Vydavatelství tehdy přešlo z Kodex o. p. s. na církev a nebylo nikoho v Radě CB, kdo by s touto prací měl zkušenosti a měl představu a názor, jak dál časopis posunout směrem ke čtenářům.

Co si myslíš, že časopis Brána znamená pro Církev bratrskou a co znamená pro tebe osobně?

Je velký rozdíl, když časopis děláš, nebo když jsi jenom jeho čtenářem. Redakční práce se pro mě stala srdeční záležitostí, na každý text jsem se těšil, ale nyní to bude jiné. Začnu listovat a uvidím, co mě zaujme, a co ne. Jedno je však jisté, že budu redakci a nové šéfredaktorce velmi fandit. (úsměv) A co znamená časopis Brána pro Církev bratrskou? Jak pro koho. Naše církev je velmi rozličná, ale bylo by skvělé, kdyby její členové náš časopis vnímali tak, jak si to redakce vždy přála – jako otevřené médium pro náročnější čtenáře, které chce inspirovat a vést k přemýšlení.

Nebylo pro tebe těžké vrátit se „do starých vod“?

Překvapivě ne, zjistil jsem totiž, že se mi invence vrátila a mohl jsem v prospěch redakce využít všech svých kontaktů s úžasnými a schopnějšími lidmi, než jsem já. (úsměv) A těžké to nebylo i proto, že se redakce po čtyřech letech hodně změnila a pracovali v ní v podstatě už jen samí profesionálové v oboru. To byl a je ohromný luxus!

Co přeješ časopisu i jeho čtenářům do nového roku?

Fráze „hodně zdraví“ dnes dostává jiný význam a to je dobře, takže zdraví. Redakci přeji nové horlivé a fundované spolupracovníky a nám čtenářům, abychom se na stránkách časopisu Brána setkávali se zajímavými a pozoruhodnými lidmi, s nimiž Kristus učinil zaznamenání hodné věci.

■ Ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE prosinec 2021 ▪ Činnost Odboru Cesta obnovy Rada vedla rozhovor s Pavlem Plchotem, předsedou Odboru pro obnovu stanic a sborů (Cesta obnovy). Na začátku do projektu vstoupilo 16 sborů, úspěšně jich cyklus ukončilo 7. Zájem je i ze Slovenska a jiných denominací. Odbor se snaží inspirovat dobrou praxí. Pavel Plchot vyjádřil touhu vybudovat tým lidí, kterým bude ležet na srdci obnova sborů, a podporuje propojenost činností všech odborů v CB. Rada požádala, aby odbor připravil pro Radu seznam sborů, které cyklus dokončily, a otázky pro dotazník, které poskytnou zpětnou vazbu.

▪ Setkání se seniory Uskutečnilo se pravidelné setkání Rady se seniory. Společná diskuze se týkala především vize Rady pro období 2021 až 2024, zlepšení vizitací ve sborech a celoživotního vzdělávání kazatelů.

Senioři ocenili, že vize Rady není pouhým výčtem cílů, kterých by se mělo dosáhnout, ale že je dán prostor pro Boží jednání.

Vizitace sborů by se měly posunout od kontrolního nástroje k nástroji sloužícímu sborům pro jejich růst. Nový přístup bude ovšem vyžadovat delší a hlubší přípravu vizitátorů a vytvoření týmu vizitátorů, kteří by častěji komunikovali s Radou i spolu navzájem.

Odbor pro vzdělávání uvažuje o dvou formách společného celoživotního vzdělávání: vzdělávací setkání seniorátu (jednou ročně) s tím, že by byla vytvořena databáze vzdělávacích témat a přednášejících z odboru a ETS. A regionální setkání s náplní teologickou, a především → homiletickou. V roce 2022 proběhne

ZPRÁVY

iNform PASTÝŘSKÝ DOPIS PŘEDSEDY RADY CB z prosince 2021 Milé sestry, milí bratři, zdravím Vás na začátku adventu slovy, která nejsou adventní, ale která spíše reagují na probíhající situaci ve světě, v našem státě, v církvi i v našich rodinách: A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu. (Řím 15,19) Minulý rok jsem na prahu adventu při celocírkevní bohoslužbě kázal na 91. žalm. Hlavním poselstvím tehdy bylo: „Bůh nás chrání před plížícím se virem.“ Po roce jsme svědky další vlny nákazy, která je jiná v tom, že přináší ještě jeden velmi agresivní virus. Virus, který napadá nikoli naše fyzická těla, ale tělo Kristovo, tedy naše sbory, a tím i celou církev.

Jedná se o virus rozdělení. Podobně jako covid, ani tento virus nenapadá všechny, ale šíří se a nikdo vůči němu není zcela imunní. A stejně jako jiná virová onemocnění může přinést dlouhodobé následky.

V současné době nás většinou nerozděluje učení ani pohled na to, jak naše sbory vést, ale jak se postavit k probíhající pandemii, jaký zaujmout postoj k očkování a jak přistupovat k těm, kteří zaujímají postoj opačný než já. Nemyslím si, že rozdělení jsme, ale vnímám, že nás „virus rozdělení“ ohrožuje a že mnozí z nás mají obavy, co s námi udělá.

Mám za to, že stávající situace je po mnoha letech jednou z největších zkoušek, kterou prochází nejen naše země, ale i církev. Budeme schopni tuto zkoušku ustát? Na jejím konci snad nebudou desetitisíce mrtvých, ale můžeme se dočkat rozdělených sborů a narušených vztahů.

Smyslem tohoto dopisu není, a ani nemůže být, dát konečnou odpověď na téma, které řeší mnozí odborníci. Chci spíše ukázat na dva následující principy. Když v římském sboru hrozilo rozdělení kvůli masu obětovanému modlám, Pavel neřeší, zda tento druh masa je, nebo není „infikovaný“ tím, jak byl použit v minulosti, ale rozhodne se jednat s ohledem na druhé. Píše: „Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech… Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení… Tvé přesvědčení ať zůstane mezi tebou a Bohem…

A tak usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu.“ (Řím 14) Z našeho úhlu pohledu se sice jednalo jen o jídlo, ale pro tehdejší křesťany to byla podobná rozbuška, jako je dnes očkování. Jistě je v pořádku na toto téma vést diskuze, ale Pavel radí: Nepři se a zároveň usilovně přemýšlej, zda tvoje postoje a skutky vedou k pokoji a společnému růstu.

Tím není řečeno, že mám vždy dělat to, co chce druhý, nebo že nesmím posuzovat, ale že mám být ohleduplný, nemám soudit a zároveň mám žít s otázkou, jak moje postoje a skutky prospívají růstu Božího království.

Zdá se, že postoje ohledně viru i očkování jsou u spousty lidí v národě, stejně tak křesťanů, v mnoha případech více méně uzavřeny.

V takovéto situaci není řešením zakládat podle názoru na pandemii odštěpené skupiny, ale v kontextu nastalé situace být vůči druhým

leden 2022 maximálně ohleduplní, což znamená dokázat se v lecčem i zapřít, dělat v rámci možností vše, abychom šíření viru omezili, a stejně tak bránit šíření nesmyslných a poplašných zpráv, které k mému zděšení mnozí křesťané rozesílají.

Druhý Pavlův apel je: „Přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.“ To je velmi snadné, pokud se jedná o někoho, kdo je v mé názorové bublině. Ale skutečně Pavel myslel každého a ještě navíc jako Kristus přijal nás?! Ano, tento verš je třeba brát doslova… A kde jinde než v církvi ho máme realizovat?

Milí přátelé, stávající situace je a bude pro mnohé nelehkou zkouškou. Rádi jsme hovořili o tom, že naše církev má rodinný charakter. Pohled na sbor jako na rodinu je silným odkazem našich otců i naším současným dobrým důrazem. Nenechme si tento důraz vyrvat. Nepůjde to samo, budeme se o něj muset „poprat“, a to nikoli v boji s druhými, ale často v sobě samých. Zároveň mysleme na potřebné, kteří mezi námi budou přibývat, usilujme o to být nositeli pokoje a společně hledejme, co prospívá růstu Božího království.

Přeji vám požehnaný advent, ve kterém budeme moct díky Boží moci prožívat pokoj uprostřed nepokoje a jednotu uprostřed nejednoty.

Váš v Kristu DAVID NOVÁK

EKUMENICKÁ RADA CÍRKVÍ SI ZVOLILA NOVÉ VEDENÍ Na valném shromáždění konaném 23. listopadu 2021 v Praze ve sboru CB v Soukenické ulici ERC zvolila své nové vedení. Novým předsedou je biskup Slezské církve evangelické augsburského vyznání Tomáš Tyrlík. První místopředsedkyní se stala superintendentka Evangelické církve metodistické Ivana Procházková, která je tak první ženou v nejužším vedení ERC. Druhým místopředsedou byl pak zvolen biskup Marián Čop z Evangelické církve augsburského vyznání a náhradníkem předsednictva nový synodní senior zleva: Tomáš Tyrlík, Ivana Procházková, Marián Čop Českobratrské církve evangelické foto: Adéla Rozbořilová, Český bratr Pavel Pokorný. „Přál bych novému předsedovi, aby se ve své funkci setkával hlavně s otevřeností a s touhou všech křesťanů být spolu jako jedna Kristova rodina,“ popřál svému nástupci dosavadní předseda ERC a emeritní synodní senior ČCE Daniel Ženatý.

ERC sdružuje 16 křesťanských církví a Federaci židovských obcí. Zastupuje jednotlivé církve ve vztahu ke státu a koordinuje mezicírkevní spolupráci. Generální sekretář ERC Petr Jan Vinš k tomu uvádí: „Jedním z nejdůležitějších úkolů, které ERC plní, je společná duchovní služba v armádě, vězení, policii nebo nemocnicích, která je uskutečňována společně s Českou biskupskou konferencí. Čím dál viditelnější jsou také akce jako je Červená středa, kdy se společně zasazujeme za svobodu vyznání všech lidí.“ PETR JAN VINŠ, generální sekretář

nultý ročník homiletického semináře.

Cílem je podpořit kvalifikovaný rozhovor o kázání a rozvíjet pokorné přijímání a laskavé sdělování kritiky.

▪ Vizitační zprávy Rada projednala a schválila vizitační zprávy ze sborů CB v Poděbradech, Hradci Králové a Zlíně.

▪ Volba kazatele-správce v Hradci Králové Rada vzala na vědomí, že Matúš Kušnír byl zvolen za kazatele-správce ve Sboru CB v Hradci Králové. Nástup je předpokládán od 1. 9. 2023.

▪ Litvínov a Karlovy Vary Rada vzala na vědomí, že kazatel Tomáš Holubec bude od 1. 1. do 30. 6. 2022 pokračovat jako správce sboru v Karlových Varech na 0,4 úvazek (mandát je platný do 6. 9. 2024) a nově jako správce sboru v Litvínově na 0,6 úvazek s instalací 23. 1. 2022. Od 1. 7. 2022 bude Tomáš Holubec na plný úvazek pouze v Litvínově.

▪ Volba pražského seniora Rada vzala na vědomí, že Robert Hart byl 22. 11. 2021 zvolen seniorem seniorátu Praha. Zároveň byla zvolena i seniorátní rada.

▪ Lednová pastorálka Z důvodu šíření nemoci covid-19 Rada rozhodla o změně formátu lednové pastorálky. Místo osobního setkání na Vysočině se pastorálka odehraje ve formátu dopolední e-pastorálky přes Zoom, a to pouze v úterý a ve středu 25. a 26. 1. 2022.

Vyučování zajistí Odbor pro vzdělávání.

Tématem bude Radost (a užitek) z Bible.

Proběhnou zajímavé přednášky, diskuze ve skupinkách i tematické semináře.

AKTUÁLNĚ

iNform

prosinec 2021 RABAKA: DOMOV NA PŮLI CESTY

P

řed necelým rokem jsme se přestěhovali z města na vesnici a přijali jsme výzvu připojit se k malému společenství Církve bratrské ve slovenském Kalinovu.

Stali jsme se součástí místní komunity s perspektivou zapojit se do nějaké nové výzvy. Táhlo nás to k něčemu, co by nás přesahovalo a dovolilo účastnit se aktivity, do které se může zapojit celá naše rodina.

A tak vznikl domov na půli cesty Rabaka.

Rabaka je slangový výraz pro žebřík z lidských dlaní. Jsou to spojené ruce, kterými chceme pomoci druhému uvidět něco na druhé straně zdi, nebo

dokonce tu zeď přelézt. Rabaka nemůže udělat práci za člověka, ale může pomoct, aby sám udělal ten nejdůležitější krok. Domov na půli cesty nemá být službou, kde o druhé pečujeme, ale kde si vzájemně pomáháme dostat se dál.

Rabaka v Kalinovu je domovem pro lidi od 18 do 30 let, kteří vyrůstali v dětském domově a chtějí se osamostatnit. Chceme tam vytvořit bezpečný prostor přijetí, důvěry a respektu. Domov, kde si obyvatelé budou sami vařit, prát a uklízet. Chceme s nimi hledat volnočasové aktivity, chodit do přírody, hrát hry.

Domov bude otevřen od ledna 2022.

Pro ty, kdo mají srdce pro mladé a ochotu porozumět jejich nelehkému příběhu: hledáme do týmu Rabaky člověka, který by s námi od února 2022 (za podmínek slušného platu, bydlení, práce v mladém kolektivu a života na vesnici v malebné přírodě) sdílel

vizi Rabaky jako jeden z nás. Důležitější než jeho profese je duchovní ukotvení.

Bližší informace na www.facebook.com/domrabaka.

Chceš-li se přidat, napiš na domrabaka@gmail.com.

LUKÁŠ KULÍSEK sociální pracovník a vedoucí Domova na půli cesty

Číslo 01/2021, vychází 10× ročně Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15 Vychází – 9. 1. 2022 Kontakt – brana@cb.cz Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

HISTORIE

MOBILIZACE text JOSEF ŠŤASTNÝ, Víckovice

Ležel tam na půdě jednoho starého domu mezi věcmi, na které celá léta, spíše desetiletí, nikdo nesáhl.

Zapomenutý, zaprášený, tichý. Víc než stoletý svědek jedné války a jedné hluboké a pevné víry. Deník. „Pane, buď mojí silou,“ píše se v něm.

Josef Šťastný z Víckovic, syn kazatele Jana Šťastného, mladý otec dvou dětí, člen Svobodné reformované církve (dnešní Církve bratrské), naplnil jeho stránky každodenním svědectvím o prvních měsících války. Té, o které si všichni vojáci na frontě mysleli, že skončí do Vánoc. Války, která do Vánoc nejenže neskončila, ale později dostala název velká – a ještě později, když se rozhořel další, ještě horší válečný konflikt podobných rozměrů, se do historie zapsala jako první světová. Války, která na čtyři roky vzala rodinám 70 milionů otců a synů, z nichž 10 milionů už se nikdy nevrátilo. Stránky deníku přináší svědectví nejen o době velkého utrpení, ale i velké Boží síly.

Jsou svědectví, která by neměla zůstat tichá. Toto je začátek jednoho z nich. Z originálního rukopisu ho pro časopis Brána přepsali potomci rodiny Šťastných.

J

e neděle 26. července léta Páně 1914, den slunný, krásný a my připravujeme se do shromáždění do Kutné Hory, kdež naši přátelé slaví radostnou rodinnou událost – křest své dcerušky Růženky. Těšili jsme se na radostný den, ale aj, přišla zpráva o částečné mobilisaci některých praporů, a to přerušilo všecku radostnou náladu a obrátilo radost naši v trapné očekávání té chvíle našeho rozloučení.

Co jiného nám zbývalo, než vše říci Pánu, a tak upokojit srdce rozbouřená. Br. kazatel Adlof, jakoby poslán byl, aby slovem Božím těšil, povzbuzoval. Rozešli jsme se utišeni, odhodláni jsouce nésti tiše úděl svůj. Jak štastni jsou ti, kteříž mohou břímě svoje a starosti uvrhnouti na Pána.

Mne nejvíce bolelo, že musím opustiti svoji rodinu a ji opět samotnou nechati.

Večer jsme přijeli domů ze shromáždění a při večerní pobožnosti vše Pánu požalovali a očekávali jitra rozloučení. Den ten nadešel a nám připadalo vše jako sen. Moje drahá manželka vše oddaně přijímala a to mne naplňovalo zmužilostí. Nejbolestněji to nesla naše čtyřletá Salomenka. Zoufale plakala, a že tatínka nepustí. A čím jsem ji upokojil? Řekl jsem jí, že tam daleko, kam půjdeme, jsou moc zlí lidé a že tam musím jít a ty zlé lidi postřílet, aby nám nemohli zastřeliti maminku a Jeníčka. Tím se upokojila a již neplakala. V pondělí ráno jsem si vše připravil a ještě různé práce vykonal, vše s klidnou myslí a rozvahou věřícího

křesťana. A nyní nastalo všeobecné loučení v naší vesnici, z níž odešlo šest mladých mužů. Všichni hlasitě naříkali. Byl to opravdu srdce rvoucí okamžik, zvlášť pro ty, kteří nemají žádného útočiště. Ó, jak blaze tomu, kdo s srdcem tichým na Pána očekává, ten nemusí se báti.

V srdci mém bylo teskno, ale pokoj.

Stáli jsme s mojí drahou ženuškou ruku v ruce a dívali se na ty v beznaději se loučící lidi, kteří v zoufání vlasy z hlavy rvali.

Pak jsme sedli do povozů a pohledy bolnými loučili se s těmi vlnícími se lány polí, na nichž se bohatá úroda pyšnila, očekávající kos, jež by ji na zem položila, a těch pilných našich rukou, která by je svezla do stodol. Ale brzy to vše se ztratilo z očí našich a nám zbyly jen bolné vzpomínky.

Všude smutná nálada, pláč a naříkání.

V myšlenkách svých připomínal jsem si zaslíbení o lidu věřícím, že schováni budou a pak pokoj míti budou před strachem zlých věcí.

(Př 1,33). A tak jsme přijeli ku velitelství přihlásit se a být zařazeni do válečné linie.

Tam ale bylo tak přeplněno, že jsem se obrátil a jel domů. Ó, jaké bylo překvapení mé drahé ženy, když mne zase uviděla.

Ihned jsem šel připraviti žací stroj a chtěl jsem jít sekati, ale ono se dalo do velikého deště, takže jsem musil toho nechati. Ráno pak teprve jsem jel sekati a v poledne opět jel do Čáslavi, avšak zas jsem se nepřihlásil a jel domů a dosekal žito.

Ve středu pak jsem se přihlásil a byl určen ku 3. polní setnině, jež měla svoje stanoviště v Třebešicích. Šel jsem tam, přihlásil se a šel jsem do Kutné Hory k mým milým.

■ příště: Batalion

2022 leden

19

REPORTÁŽ

K VÁNOČNÍ ATMOSFÉŘE STAČÍ PŘEKROČIT PRÁH text a foto PAVLA LIOLIASOVÁ

Podzemí pražské Betlémské kaple patří v posledních letech před Vánoci už tradičně výstavě betlémů. Je to vlastně dar jedné rodiny veřejnosti, skoro celou dobu ji organizuje Blahoslav Lukavec se svou manželkou, dětmi a dnes i vnoučaty. Výstava má čtyřicetiletou historii a minulý rok se kvůli pandemii koronaviru vůbec poprvé za tu dobu neuskutečnila. Letos si lidé mohli opět betlémy prohlédnout, od konce listopadu do začátku ledna.

J

e všední den odpoledne a já scházím po schodech do podzemní části Betlémské kaple. „Už ani nepočítám, pokolikáté sem jdu,“ říká přede mnou starší pán manželce. Po pár krocích prostorem zavoní – cítím to i přes roušku – čerstvé jehličí. Zaplatím vstupné a ocitám se ve velké místnosti, kde jsou po obvodu stěn rozestavěné betlémy. Hned po překročení prahu tady člověka zaplaví pocit, že Vánoce už jsou opravdu za chvíli.

Prohlížím si betlémy všech různých velikostí, barev a z různých materiálů. V první chvíli nevím, kam se dívat dřív. Vedle sebe stojí figurky z látky, dřeva, provázků i perníku. „Většina autorů betlémů se živí něčím jiným, a přitom dělají tyto úžasné věci,“ popisuje autor výstavy Blahoslav Lukavec.

Letos je tu celkem 212 exponátů od 206 vystavovatelů. A nejsou to jen jednotlivci. Když procházím celou výstavou, vidím díla od dětí z mateřské školky, klientů domova pro seniory i studentů střední školy. „Nejsme jen výstava betlémů, nejsme

20

leden 2022

etnografická výstava. Snažíme se všemožně ukázat kouzlo klasických českých lidových Vánoc,“ vysvětluje pan Lukavec.

Bez vás nejsou Vánoce Výstava má už tradičně téma. To letošní – Jak se co dělávalo – ukazuje historii řemesel. Vedle betlémů si návštěvníci mohou prohlédnout dílnu skláře, hrnčíře nebo třeba tkalcovský stav i s přízemi, které jsou obarvené přírodními barvivy. „Vidíš?

Bříza. Tady poznáš, čím se ty látky barvily,“ ukazuje starší dáma svým dvěma vnukům na jedno klubko příze lehce zelené barvy. „Takhle se tkaly látky,“ dodává. „Já jsem tohle viděl, když to dělal nějaký stroj, a docela rychle,“ vrací nás jeden z hochů do reality současnosti. Řemeslníci, kteří by výrobu hrnečků nebo třeba košťat ukazovali, ale dnes chybí. „Sklář má covid, ten není očkovanej, ten se bojí,“ vysvětluje smutně pan Lukavec. A připomíná i to, že právě kvůli

koronaviru loni výstava po čtyřiceti letech o Vánocích nebyla. „Měl jsem velkou zpětnou vazbu od návštěvníků, to bylo hrozně moc mailů a telefonátů. Lidé mi psali a říkali, že kvůli mně neměli Vánoce. Říkali, že chodí na vánoční výstavu a teprve potom jim Vánoce naskočí,“ dodává organizátor. Jiné téma každý rok atraktivnost výstavy ještě zvyšuje.

Do našeho rozhovoru najednou začínají znít koledy. „Narodil se Kristus Pán,“ je slyšet pěvecký sbor. Na výstavě se během víc než měsíce vystřídají i další hudebníci, třeba houslisté: „Ti tady hráli minulý týden,“ poznamenává pan Lukavec. Návštěvníci sedí a poslouchají koncert a já si aspoň můžu prohlédnout, kdo vlastně na výstavu uprostřed týdne odpoledne přišel. Vidím maminky s dětmi pobíhajícími během koncertu okolo, starší manželské páry i tatínky, kteří si s dětmi hrají na „kostkovišti“.

Jen kousek od hudebníků je totiž místo, kde si můžete stavět

z kostek. „Je hrozně zajímavé, když přijde paní se dvěma malými dětmi a říká: ‚Pamatujete? Před třiceti lety mě sem tahala moje babička,‘“ zasní se pan Lukavec.

Vánoce? Ty nemáme Výstavou každý rok projdou tisíce návštěvníků. Pro Blahoslava Lukavce, stavebního projektanta v důchodu, je to vlastně celoroční práce. A zapojuje do ní celou rodinu. S organizací mu pomáhá manželka, děti i deset vnoučat. Pan Lukavec mě provází výstavou a zastavuje se prakticky u každého exponátu, ke kterému může dát k dobru nějakou zajímavost. „Poznáte, z čeho je tento betlém? To je z rybích šupin,“ upozorňuje na jeden z nich.

Přiznávám, že jsem si musela k danému dílu přečíst popis, protože rybí šupiny bych opravdu nepoznala. Ukazuje také svou oblíbenou sochu od mladého truhláře.

Výstava končí třetího ledna a otevřeno má i přes Vánoce.

Stíhají si Lukavcovi vlastně o Vánocích aspoň trochu odpočinout? „Naše Vánoce padly na oltář této výstavy,“ říká s úsměvem pan Blahoslav. „Na Štědrý den jsme tu do čtyř odpoledne a druhý den ráno zase nastupujeme. Je tu nádherně, ale někdy i trochu smutno. Třeba přijde babička, položí si tady pod stromek dárek, který si sama nadělila, obejde výstavu, vezme dárek a jde domů, kde ji nikdo nečeká,“ dodává už vážněji. S koncem výstavy ale pro něj práce nekončí. Celý prostor musí uklidit, betlémy vrátit autorům a pak zase pomalu začít připravovat nový ročník.

■

2022 leden

21

RODINA

CHVÍLE ZLOMU podle vyprávění JAKUBA A DOROTEY ZŮNOVÝCH napsala EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV RODINY ZŮNOVÝCH

Stáli tam a modlili se.

Ve tmě, spolu, pod nemocničními okny, za kterými byl Jakubův novorozený syn. Jakub a několik přátel. Tak to Bůh chtěl a Jakub ho poslechl. Chválili Boha za to, že to celé má v rukou. Byli tam asi hodinu – a pak přišel klid. Mohli jít domů.

V

ypadal vážně. „Potřebujeme s vámi mluvit.“ Z úst lékaře touhle větou nikdy nezačínají dobré zprávy.

Dorotka a Jakub seděli v čekárně pro rodiče a plakali. Byl to těžký zápas. Jestli existuje nějaké dno rodičovského zoufalství, tak tohle bylo ono. Lékaři se u nich střídali, mluvili s nimi, vysvětlovali, až je nakonec nechali s jejich bolestí samotné. Dali jim čas na rozmyšlenou. Tedík má za sebou několik plicních a srdečních zástav. I včera večer, když se za něj Jakub s ostatními pod okny modlil, bojovali lékaři o jeho život.

A vrátili ho. Ale opakované resuscitace jsou pro tělíčko novorozence tak náročné,

22

leden 2022

že lékaři navrhují, že při další zástavě už resuscitaci provádět nebudou. Dostal by všechnu péči, kterou dostat může, ale pokud by znovu odešel, lékaři jsou za jedno – nechat ho jít. Na stolku ležel formulář k souhlasu neresuscitovat.

Je to jak zlý sen, proběhlo hlavou Jakubovi. Celých devět měsíců jsme se těšili na zdravé miminko a ještě před pár dny bylo všechno v naprostém pořádku.

Bože proč? Jak jsme se dostali až sem…?

Ranní ticho v hotelovém pokoji na pomezí Švýcarska, Francie a Německa

PSYCHOLOGIE

Cesta k přijetí dítěte s postižením je náročná

přeťal zvuk telefonu. Na budíček bylo ještě brzy. Jakub to zvedl. „Začínám rodit,“ oznámila mu Dorotka.

Do termínu měla ještě dva týdny, ale praskla jí voda, takže je to jasné. Budou mít únorové dítě. „Bude to dobrý, buď v klidu, Šarlotku dám k rodičům a pojedeme do porodnice.“ Zněla klidně, neměla strach. Porod je běžný fyziologický proces, říkávala. A taky nerodí poprvé.

Možná může ještě chvíli spát. Potřeboval by to – má před sebou vyřízení firemních záležitostí a pak cestu domů. Není to za humny. Aspoň to zkusí.

V sedm ráno telefon zvonil znovu. Máma.

Zněla vyplašeně. Není to dobré. Vlastně je to asi hodně špatné, ale lékaři nechtějí nic říct. Sanitky odvezly Dorotku a Tedíka do nemocnice. Neví, co s nimi je. Dorotka jí volala, hned jak to začalo, ale dveře už otevřít nepřišla. Ještě že měla svoje klíče… našla ji, když už rodila. Šlo to strašně rychle.

Jakub rychle zajel do Švýcarska pro firemní materiál a plnou rychlostí jel v jediné sněhové bouři toho roku 950 kilometrů po dálnicích do Čech. Osm hodin modliteb, otázek, přemýšlení i telefonátů. Když se konečně dovolal Dorotce, byla v nemocnici a Tedík byl na JIP v jiné nemocnici.

RÁCHEL BÍCOVÁ, psychoterapeutka v Křesťanském psychoterapeutickém centru (ktcentrum.cz)

Během těhotenství se rodiče těší na své miminko, připravují se na to, jaké asi bude, připravují pro něho pokojík, výbavičku… Ale když se narodí dítě se zdravotním postižením, není to událost, na kterou by bylo možné se připravit.

Většina rodičů pak prochází klasickými stádii zármutku, která mohou být různě dlouhá.

Prvním stádiem po sdělení diagnózy je šok a následné popření. Rodiče prožívají zmatek, mají pocit, jako by to, co se děje, nebyla realita. Nejsou schopni zpracovat informace, které jim v tu chvíli odborníci sdělují. Takovou zátěž vůbec neočekávali, mají pocit „to není možné“, „došlo k nějaké chybě“. Psychika rodičů se brání před neúnosnou zátěží tím, že se vzpírá informaci přijmout. V takové fázi je potřeba rodiče emocionálně podpořit a dát jim čas, aby novou situaci začali vnímat jako realitu.

Následuje reaktivní fáze, kdy u rodičů převládá hluboký smutek, pocity zoufalství, vztek, může se objevit sebelítost či deprese. V řadě případů prožívají rodiče dokonce pocity viny, hledají, zda něčím postižení svého dítěte zavinili. Mohou si i uvědomovat, že tyto pocity viny jsou iracionální, přesto ale jimi trpí. Jindy mohou obviňovat sebe navzájem, případně zdravotníky. Ani v tomto stádiu ještě rodiče nejsou úplně schopni vnímat informace, které se jim zdravotníci a jiní pomáhající profesionálové snaží sdělit.

Dalším stádiem je adaptační fáze, ve které se snižuje úroveň úzkosti a deprese.

Fáze zahrnuje pochopení postižení dítěte, vytvoření realističtějšího pohledu na situaci a postupné vyrovnávání se s problémem. Způsob vyrovnávání se se situací závisí na osobní zralosti rodiče, na kvalitě citového zázemí a vlastním psychickém i fyzickém stavu.

Posledním stádiem je fáze reorientace, ve které rodiče již situaci přijímají realisticky takovou, jaká je. Snaží se dítě rozvíjet tak, jak to je možné, hledají, jak se o něho do budoucna dobře postarat. Takové vyrovnání se s postižením dítěte není automatické a ne všem rodičům se podaří do něho dospět. Mohou přetrvávat zejména pocity viny, hledání, kdo stav zavinil, nebo agresivita vůči okolí.

Může se pak stát, že rodina je ve svém trápení velmi izolována a relativně častým důsledkem je rozpad vztahu rodičů. Vztah může být narušen také tím, že každý z rodičů se se situací vyrovnává jiným způsobem a tempem, což může být silným zdrojem konfliktů. Někdy také pro samou péči o dítě partneři zapomenout pečovat o sebe a jeden o druhého. V tom může být velkou oporou širší rodina, případně přátelé, když nabídnou pomoc s péčí o postižené dítě a případně i o jeho sourozence, a dají tak rodičům prostor, aby měli čas na sebe navzájem.

Je potřeba také nezapomínat na již zmíněné sourozence dítěte s postižením.

Ti se mohou snadno cítit odsunutí na druhou kolej, proto je důležité rodičům pomoci vnímat také jejich potřeby. Také není vhodné děti při každém setkání zahrnovat otázkami, jak se jejich nemocnému sourozenci daří.

Cesta k přijetí dítěte s postižením takového, jaké je, bývá náročná. Je však nezbytné jí projít, aby se mohlo dítě rozvíjet tím nejlepším možným způsobem.

Když se však podaří tuto krizi překonat a na situaci se celá rodina zdravě adaptuje, může z ní vyjít jako posílená.

Čekárna byla prázdná. Dorotka se dívala na ten formulář. Ta bouře uvnitř přece jednou musí přestat. I ta vnitřní bolest, střídaná chvílemi naděje i úplného prázdna.

Bože, jak v tom najít odpověď? Tobě se přece nic z rukou nevymklo. Ani ten den...

Moc si toho nepamatuje. Byla připravena na pohodový porod a dlouho si odmítala připustit problém. Nepochopila hned, že tenhle porod je jiný. Byl překotný, to ano. Když pro ni přijela sanitka, už rodila, takže porod proběhl doma. Lékař z výjezdovky nebyl porodník. A pak viděla, že začal panikařit. Volal do porodnice, jak má odrodit dítě zaseknuté v porodních cestách. To až v nemocnici se dozvěděla, že se během posledního měsíce stihl Tedík otočit, a šel tedy nohama napřed. Nebyl by to

→

2022 leden

23

RODINA

24

problém, kdyby se během porodu nepřiskřípla pupeční šňůra. Jeho mozek zůstal asi čtvrt hodiny bez kyslíku.

Když se konečně dostal na svět, nedýchal. Museli ho oživovat.

Dorotka si vůbec si neuvědomuje, že by ji samotnou něco bolelo. Měla takový strach, že nebyl prostor na to starat se o sebe. Nebyl čas na odpočinek. Začala fungovat okamžitě. Podepsala reverz, aby mohla za malým. Nevzali ji tam. Na JIP nejsou lůžka pro rodiče.

Jak dlouho nevěděli vůbec nic? Doktoři Tedíka podchlazovali a dávkovali opiáty, aby se neprobudil, v umělém spánku byla šance, že se poškození mozku nebude prohlubovat. Ty tři dny, než ho začali probouzet, byly šílené. Panické modlitby, prosby, žehnání, těch telefonátů… ve sboru se rozjel modlitební zápas, na který se postupně, ale rychle, nabalovaly modlitby z celé republiky a pak i ze zahra-

by je drtil strach a panika, přicházela vlna pokoje.

Po probuzení lékaři postupně zmapovali rozsah poškození Tedíkova mozku.

Bylo to horší, než si původně mysleli.

Nereagoval.

ničí. Za Tedíka se modlili a pořád ještě modlí lidé na celé zeměkouli.

Dorotce se už jen při té vzpomínce zase sevřelo v krku. Pořád si na tu nadpřirozenou podporu nezvykli. Na sílu modliteb ostatních. Na zkušenost, kterou by jindy neměli možnost prožít – totiž že tam, kde

Božích rukou.“ Slova jejich kazatele jim rezonovala v myšlenkách. Tedík možná odejde a oni ho nemají držet. Vystihl to přesně. Drželi ho hodně pevně. Pro sebe.

To byla ta chvíle zlomu – když si uvědomili, že jim Bůh říká, že u něj se bude mít milionkrát lépe než u nich. Odevzdali

leden 2022

„Chcete, aby žil?“ lékař se na ně díval se soucitem, ale i s naléhavostí.

Tedík nemá základní reflexy – nepolyká, nekašle, nemrká, nevydává zvuky, nemá dávicí reflex. I to, že se poprvé samostatně nadechl a teď už i část dne dýchá sám, byl zázrak, který vzešel z modlitebního řetězce. Byla to tehdy pro všechny veliká naděje do budoucna. Ale lékaři nevěřili, že mu samostatné dýchání vydrží, tak provedli tracheotomii. Po ní začaly ty kolapsy. „Nevím, co se děje a proč, ale věřím, že je to chvíle, kdy máte Tedíka odevzdat do

ho. Rozloučili se s ním. Je to, Bože, plně ve Tvých rukou. To byl ten okamžik, kdy uvolnili Bohu ruce – a Bůh mohl začít konat. Už bylo jedno, co doktorům řeknou. Byli připraveni ten souhlas podepsat.

Ale už to nebylo potřeba. Zástavy skončily, nepřišla už ani jedna.

Jak moc člověka může to, že věci pustí a nechá je na Bohu, posunout k Bohu blíž – a On může zasáhnout svobodně a ohromně. Ale jak moc těžká taková chvíle je…

Tlačili kočárek po asfaltové cestičce parku a Šarlotka poskakovala kolem.

Jakub si tu chvíli obyčejné rodinné pohody užíval. Za ten rok a půl, co mají Tedíka doma, se stalo moc věcí. Malých i velkých.

Nejtěžší bylo si ho „vyhádat“ domů.

Bylo těžké vidět Dorotku, jak je doma jak na trní, protože byl lockdown a v nemocnici navzdory slibu, že zákonných zástupců se to týkat nebude, plošně zakázali návštěvy.

Bylo těžké denně v telefonu slyšet jen lakonické: „Nic nového.“ Bylo těžké přesvědčit lékaře, že si jsou vědomi vážnosti Tedíkova stavu, protože zřejmě na rodiče, kteří mají dítě „v jednom procentu nejhorších mozkových případů“, působili až moc optimisticky. Nedalo se jim vysvětlit, že zdroj té síly mají jinde. Museli podstoupit psychotesty, aby si mohli vzít z nemocnice vlastní dítě. Potřebovali kupu dalších lejster a pořád někde chyběla nějaká razítka. Celá ta byrokratická odysea trvala čtyři měsíce.

Stalo se moc věcí. Třeba chvíle, kdy si uvědomili svoji závislost na Bohu, tu realitu, že člověk sám nic nezmůže a že ani doktoři neumí dělat zázraky. Naučili se spoléhat na Boha a čekat na Něj. Každý večer usínají s tím, že se probudí ke zdravému dítěti, ale každý den prožívají s vděčností za Tedíka, i když vypadá stejně jako včera. Nebo škola pokory, naučit se říct si o pomoc. Jakub, který sám vždycky pomáhal a dával do sbírek, se najednou stal tím, kdo potřeboval pomoc ostatních – a viděl tu sílu, když se jim lidé ve sbírce složili na auto.

PASTORACE Nejde Boha tlačit do toho, aby jim něco vysvětloval. Jakub ze začátku často na Boha řval, proč to dopustil, ale už v tom byla odpověď: řval, takže neposlouchal. Jednostranné hádky, kdy na sebe lidi řvou a neposlouchají se, nikdy nemají smysl.

Od té chvíle v čekárně, kde přišla z Boží strany ta jistota, už se nikdy takhle neptal.

Ty to máš v rukou, Bože. Nikdy jsi neslíbil, že se budeme mít báječně a bezstarostně. Slíbil jsi, že s námi v těch starostech budeš. A jsi.

Jsou to vzácné chvíle, pomyslela si Dorotka, když fotila syna v kočárku a tátu na stromě, který má větve až k zemi. Za tu dobu, co mají Tedíka doma, už si organizace věcí, které jsou nutné a které jsou bonusem, našla svůj řád. Připravit se na vycházku dá půl druhé hodiny intenzivních příprav – k těm obyčejným, jež mají všechny maminky s batolaty, která už mají o trochu staršího sourozence, se přidávají ty specifické. Tedík je napojen na přístroje, které se musí naložit a zafixovat. Nějakou dobu trvalo, než se s nimi Dorotka naučila, Tedíka by bez zaškolení rodičů domů nepustili. I tak doma zdravotní sestry pomáhají s převazy, tracheotomií, cvičením, s hygienou, která by se v jednom člověku dělala špatně. Taky v těch chvílích, kdy si Dorotka musí něco zařídit nebo si někam dojet, je u Tedíka zdravotnice. Tedík není dítě, které by šlo dát na hlídání k babičce.

Nemůžou do hromadné dopravy a do normálního auta se s celou nezbytnou výbavou nevejdou. Nemůže do velkých kolektivů. Je to tak jiné, než jaké to bylo se Šarlotkou… ale je to dar. Dělá pokroky. Pomaličku, ale pro ně malé nejsou. Na noc začal zavírat oči. Když je v náručí, rád se přitulí, chce blízkost. Snaží se otáčet. Rád drží věci. Lékaři říkali, že nebude vidět ani slyšet, ale on poslouchá a reaguje. Roste.

Naše síla je v Tobě, Bože, bez Tebe bychom to nedali. Je to Tvoje dítě, je na Tobě, jaké s ním máš plány. Pečujeme o něj a jsme za něj vděční. I když je to ležící človíček, není méněcenný, má potenciál přinést do světa něco Tvého. Milujeme ho všichni, i sestřičky. Považuji ho za zdravé dítě, Bože, Ty to víš, protože v Tobě zdravé je. Jen Tě prosím, abychom to už mohli vidět i v této realitě. Je to sobecké, ale snad mi to, Bože, promineš.

Odložená radost ONDŘEJ NOVÁK, speciální pedagog, člen CB v Praze 13

Před devíti lety se nám narodila Markétka, která má Downův syndrom. Má ještě o 2 roky staršího bratra Miroslava a o 2 roky mladší sestru Magdalenu.

Narození dítěte s postižením je odložená radost.

Odložená, protože místo toho, aby vás zaplavila euforie, dostihnou vás obavy. Jako otec neřešíte bezprostřední úkoly – jakou kytku ženě koupit, až přijdou domu z porodnice (natrvalo přijdou třeba až za půl roku), jak zítra zvládnout v práci ranní službu, kde a s kým dítě zapít… ale zda bude kdy vaše dítě mluvit, zda bude celý život na plenách, kdo se o něj postará v dospělosti. A radost – ta přijde, až začnete opět řešit ty bezprostřední povinnosti – vyjma té květiny pro ženu, neboť to je radost vždy!

Péče o postižené dítě může být prostředkem duchovního růstu rodiny.

Může to být jakákoli péče. Péče a duchovní růst mají totiž jeden styčný bod a tím je „obtěžuj se!“ I rodina může zažít pomyslný „konec dějin“, kdy proplujete spokojeně životem, bez jakýkoliv výkyvů a nástrah. To se vám s dítětem s postižením nepovede, i kdybyste chtěli. I pouhá jízda autobusem může být pro vás a vaše dítě buď dobrodružstvím, traumatizující zkušeností, nebo logistickým projektem – podle míry postižení vašeho dítěte a vašeho nastavení, ale zpravidla nikdy každodenní rutinní záležitostí.

Díváte se daleko dopředu a zároveň řešíte současné problémy daleko intenzivněji. Spoléháte se na Boží pomoc a přitom řešíte, jak stihnout jít pětkrát týdně s dítětem k doktorovi a vedle toho si vydělat na živobytí či dodělat školu. Řešíte, jestli vám dítě s postižením vezmou ve školce – a zapomeňte na to, že ve spádové. Řešíte, jestli vaše dítě integrovat v běžné škole – když ho vezmou, nebo ho dát do školy speciální. Později řešíte, zda pro vaše dítě využít služeb podporovaného zaměstnávání nebo chráněnou dílnu, případně celoroční stacionář, chráněné bydlení, nebo bude zůstávat v domácí péči.

A co sourozenci? Na rodičích je, neudělat z nich asistenty. Na sourozencích je, v lásce dotírat na rodiče: proč já musím a on/ona ne?

Nejen pro dítě s postižením je důležitá širší rodina. Markéta se má se všemi vzájemně ráda. Zvláště babička je nepostradatelný parťák – což je veliká pomoc.

Pro naši Markétku je rozšířenou rodinou i sbor, kde svým dílem přispívá k vzájemné toleranci i legraci. Děti s sebou do rodiny přinášejí požehnání jaksi mimovolně a děti s postižením nejsou výjimka. Občas přitom sice trnou zuby, ale to i při výchově a péči o takzvaně zdravé děti.

Narození dítěte s postižením neznamená trest, zkoušku, břemeno, prohru.

Je pravda, že to žádná výhra není, ale zažijete nepřeberné množství smutných, absurdních i vtipných situací. Je normální, že si minutu po porodu říkáte: „Nikdy už nebudu šťastný“, ale za pět minut či za pět měsíců už na to pohlížíte jinak. Děti s postižením se rodí, a když už se narodí, nebylo očividně lepšího místa než u nás – a to je povzbudivé.

■

2022 leden

25

PROFESE

DÁVÁM TVÁŘ INFORMACÍM ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

C

foto ARCHIV JUDITY KOŠŤÁKOVÉ

o tě na grafice baví nejvíc?

Studovala jsem grafický design – není to práce jen s grafickými prvky, ale je v tom i úkol kreativně zpracovat nějakou informaci nebo myšlenku.

I úplně strohou informaci – třeba „sem se nechodí“ – ale na mně je, jak ji předám.

Můžu ji napsat caps lockem na obyčejnou A4, nalepit to na dveře izolepou a bude to na všechny lidi, kteří to uvidí, nepřátelsky křičet, nebo to udělám lidsky, třeba formou piktogramu nebo přátelského sdělení, přestože je ta informace ve své podstatě totožná.

školním zadáním a samotné téma, vizuál, technologické zpracování apod. už bylo na mně a podle mých možností. Někdy se „nejkrásnější kniha“ nebo nějaká dobrá práce tvoří pod tlakem. Ale obecně bych řekla, že nápady, na kterých to stojí, přicházejí ve chvílích odpočinku, nečekaně. To na sílu nefunguje. Řada lidí má pocit, že si sednu k počítači, něco nadesignuji a mám hotovo. Ale tak to vůbec není. Pokud má člověk vytvořit něco kvalitního, je potřeba to promyslet, aby to dávalo smysl.

Kdy se ti tvoří nejlíp?

Je něco ve tvém oboru, s čím se musíš smiřovat?

Někdy je hodně těžké nějakou informaci vyvážit v tom, jak vypadá, s tím, co má sdělovat, aby to bylo v souladu. Protože o to jde – aby člověk úplně nevybočil. Aby informace, která stojí na začátku, třeba „v pátek odpoledne se bude konat koncert smyčcového kvarteta“, došla až k budoucímu posluchači tak, jak má, a nebyla jinak zabarvená nebo neupozorňovala na něco nepodstatného.

A pak se musím smiřovat s tím, že je to práce často do nocí, nekonečná. I proto, že se k ní má člověk tendenci vracet a předělávat ji.

V soutěži nadějných grafiků sbíráš ceny.

Na střední škole jsi získala Národní cenu za studentský design, naposledy to byla cena Nejkrásnější kniha roku 2020. Jak se tvoří nejkrásnější kniha roku?

To vůbec nevím. (smích) Ale ta kniha, která cenu vyhrála, byla motivována 26

leden 2022

Když vím, že mohu všechno. Samozřejmě se přizpůsobuji omezením, vždy ale začínám tím, že zkouším všechno možné

a neomezuji se ničím. S tím souvisí rešerše, brainstorming – to je první fáze. Pak jde o to tyto nápady nějak překlenout a dát vzniknout realizovatelnému koncenzu.

Pomáhá mi psát si asociace s tématem, které mám zpracovávat, přemýšlet nad věcmi, které s tím více či méně souvisí.

A do toho se ptát jiných lidí, co je k tomu napadá, nebo jakou s tím mají zkušenost.

To ocenění je známé i mezi laiky.

Co ti přineslo do profesního života?

V mém oboru nehraje významnou roli, co a kde člověk studoval, ale to, co udělal a jak byl oceněn. Moje práce se tak dostala za hranice lidí z oboru do širší veřejnosti, protože ta soutěž má úroveň. Je to pro mě

JUDITA KOŠŤÁKOVÁ Na víceletém gymnáziu jsem se rozhodovala o přestupu na střední grafickou školu. Tento směr umění není jen o volné tvorbě, člověk uplatňuje své nápady, pracuje s písmem.

To mě dost lákalo. Rozhodnutí změnit školu bylo zásadní a nelehké, ale současně i důležité pro prohloubení mé víry. Věděla jsem totiž, že to není v mých rukou. Hledala jsem Boží vůli, přiznala jsem se osobně k víře v Krista. A přišla úleva, protože jsem tam nakonec přestoupila a ohromně mě to bavilo, dávalo mi to smysl. Dodnes z toho čerpám.

Po střední škole jsem pokračovala ve studiu grafického designu na vysoké škole v Brně.

Směr určitě ovlivnila i moje rodina – vždycky mě inspiroval tatínek, který grafiku dělá, má nápady a umí je kreativně předat.

OCENĚNÁ PRÁCE Hudební knihu pro všechny znuděné hráče i nadšené nehráče Judita tvořila v roce 2016.

velmi hodnotné i osobně, protože konkurence byla velká, práce hodnotila odborná komise z mnoha úhlů pohledu, a přesto ta kniha obstála. To pro mě bylo silné.

Jaká kniha je pro tebe osobně nejkrásnější?

Některé knihy jsou krásné na pohled a některé ještě víc obsahově, vůbec nevím, kterou knihu bych měla jmenovat.

V poslední době mě hodně inspirují středověké rukopisy, což jsou počátky knih, které ještě ani nejsou tištěné, vše je dělané ručně. Ale přestože to není zaběhlý tiskařský průmysl, disponují čistotou a smyslem pro práci s písmem. Což mě fascinuje.

Co pro tebe znamená Kniha knih?

Bible navazuje na ty rukopisy. Ale rozhodně než jako kniha v rukou je v mém životě momentálně Bible více a pravidelně přítomná v podobě mobilní aplikace YouVersion, kde si ji čtu pomocí čtecích plánů. Ráda tam využiju systému

poznámek a zvýrazňování. U Bible obsah vyhrává nad formou, ale jinak mám raději fyzické knihy, čtečky mi blízké nejsou.

Skoro sedm let zpracováváš časopis Brána. Jak se Ti pracuje s křesťany?

V čem je to jiné oproti práci s nevěřícími?

Nevidím v tom zásadní rozdíl. Výrazná věc pro mě, které si vážím a kterou obdivuji, je, že v redakci Brány pracují lidé i dobrovolně vedle své práce a rodiny, ve volném čase – a u té práce vydrží. Nestřídají se tam redaktoři, když zjistí, že je to příliš náročné nebo příliš zodpovědné. A myslím si, že odvádí velmi kvalitní práci. A příjemná stránka práce s křesťany je v tom, že když jsem něco pokazila, tak to nebyl velký problém. Ne že by se to přehlédlo nebo se řeklo, že to je služba, tak se na kvalitu nemusí hledět, to vůbec ne, ale nikdo mě v tom „nevykoupal“. Bylo to přijato jako „to se stává“, a mohla jsem se z toho poučit. V tomhle prostředí se mi pracuje dobře, v jiném by mi to neprošlo.

Máš hranici, za kterou bys jako profesionál nebo jako křesťan ve své práci nešla?

To by záleželo na konkrétní situaci a zakázce. Ale vysázet, co by stálo proti mé

víře nebo něco, pod co bych se nemohla podepsat, to bych neudělala. Profesně bych odmítla, kdyby po mě někdo chtěl grafický odpad typu vizuálu, který je už daný a extrémně se mi nelíbí. Ale to je někdy těžké poznat dopředu, protože to mnohdy ze začátku vypadá na tvůrčí volnost a přituhuje postupně, až pracuji na něčem, co dělat nechci. Nechtěla bych stát za něčím, co lidé tímto způsobem negativně ovlivní.

I když nejsem autor myšlenky, jsem někdo, kdo to lidem podal. Uvědomuji si, že když dávám informacím nějakou tvář, nesu také nějakou zodpovědnost.

■ Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

GRAFICKÝ DESIGNER Vytváří vizuální systém (pomocí počítačového softwaru nebo ručně), kterým srozumitelně a zapamatovatelně prezentuje určité informace. Kombinuje grafiku, fotku, typografii a ilustraci a navrhuje formy, které nás obklopují a utváří naše prostředí, jako jsou knihy, tiskoviny, orientační systémy nebo weby.

2022 leden

27

DISKUZE

VAKCÍNA ROZDĚLENÍ připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS

Země je rozdělena názorem na téma, kterému se lze už i v běžném životě jen těžko vyhnout. Očkování proti covidu-19: ano, nebo ne? Lze v tom najít společnou řeč?

Ing. TOMÁŠ HURTA

Seš si jistej, Jane, že když jsi ve Zjevení psal o značkování, že ses neupsal?

člen Rady CB

Očkování je dnes už tak provařené téma,

že je těžko k tomu co dodávat. Ti, kdo jsou pro, mají svou pravdu, a ti, kdo jsou proti, také. Neumím si představit, že bych někomu něco v této věci doporučoval já, naprostý laik. Takže obecnou odpověď na tuto otázku ode mě nečekejte. V situaci, kdy se nedokážou dohodnout odborníci, jsou jakékoliv názory laiků zbytečné a mnohdy až směšné. Myslím, že jako křesťané bychom měli být druhým příkladem v toleranci a akceptaci názorů druhých. Neměli bychom tlačit a manipulovat druhé tak, abychom je dostali na svou stranu. Mnozí se totiž už dávno rozhodli, takže zkusme respektovat a mít rádi ty, kteří se rozhodli jinak než já, ať už k tomu měli jakýkoli důvod.

Potud by se to dalo zvládnout. Problém však nastane v momentě, kdy začne 28

leden 2022

docházet k represi (jisté je, že bude namířená proti neočkovaným). Represe namířená proti jedné skupině obyvatel pro mě není v demokratické společnosti přijatelná. Pak se musím jednoznačně postavit za práva těch utlačovaných, ať už jsem očkovaný, nebo neočkovaný. Myslím, že toto bude chvíle, kdy se začne „lámat chleba“.

Společná řeč se bude hledat velmi těžko, zvlášť v situaci, kdy se stupňuje tlak na neočkované občany. Od původního požadavku dobrovolně očkovat ohroženou skupinu jsme dnes u požadavku na očkování dětí a „na stole“ je požadavek na povinné očkování všech.

Pokud k tomu skutečně dojde (a já si myslím, že ano), bude to velká zkouška pro celou společnost, ale i pro církev.

Budu ochoten jít s kůží na trh a hájit práva druhých, třeba i ke své škodě?

Dnes těžko říci. Modlím se, abych v tom, co přijde, obstál, a modlím se, aby obstála i církev.

ARNOŠT KOBYLKA KS Praha

Odmala si Bůh použil mnohokrát lékaře

i léky, aby mi zachránil život. Během své práce jsem také několikrát skončil v nemocnicích doma i v cizině, například se zápalem plic nebo s velmi nepříjemnou autoimunitní nemocí střeva. Ve všem tomto jsem se modlil já, celá rodina i sbor, ale rozhodující kroky pro mne Bůh udělal skrze lékaře a moderní medicínu. Osobně se smrti nebojím, ale zároveň se mnou

GLOSA ještě Bůh není hotový, mám zde rodinu a službu. Proto považuji za správné se léčit i očkovat.

Minulý podzim začalo být jasné, že na JIP umírají s covidem lidé obézní jako já a se slabou imunitou, takže jsem o očkování nijak nepochyboval a moje lékařka mne přihlásila v rámci přednostní kategorie. Také jsem původně věřil v silnější účinek vakcíny, ale když bylo z výzkumů jasné, že její vliv časem klesá, neváhal jsem s třetí posilující dávkou. Podle výzkumů jsem tak méně ohrožen nákazou i nemocí. Po druhé dávce na méně než 30 % při zachovávání obvyklé ochrany a výrazně méně mi hrozí hospitalizace. Tím také neohrožuji ostatní, co by JIP potřebovali.

PhDr. Mgr. JERONÝM KLIMEŠ, Ph.D. psycholog

Koronavirové branné cvičení je příležitost k tomu, abychom si ujasnili hodnoty. Připomínám, že nevyznáváme ani Covida, ani Anticovida, ale Ježíše Krista. Covid není naše náboženství, ani by se jím stát neměl. Neměl by nás ani nijak dramaticky polarizovat fakt, že se někdo nechá či nenechá očkovat.

Přinejmenším ne do té míry, abychom ztratili to, co má křesťany charakterizovat – principiální jednotu a lásku.

V každém kostele či sboru je někdo, kdo nás štve, koho nemusíme, ale právě to je na křesťanství krásné, že i přes všechny animozity se nakonec v tom kostele v neděli zase sejdeme a pozdravíme. Nejen rouška a očkování, ale ani dogmatické neshody by neměly být důvodem, abychom nenašli principiální jednotu v Kristu, jak si on přál – „aby všichni byli jedno“.

Všimněte si, že Ježíš neprosí za to, abychom měli jednu nauku či jeden názor na očkování, ale abychom byli

Nevěřím v tajné konspirace výrobců, vlád, lékařů a médií. Nevěřím v masové negativní účinky, převážně se jedná o lži, ale je na místě se jistě poradit se svým lékařem.

Jediná významnější otázka pro mne byla etika vývoje na buněčných liniích, z nichž některé byly kdysi před desetiletími odebrány z těl potracených dětí. Potěšilo mne, že úspěšnější vakcíny mRNA toto k výrobě nepotřebují a linie byly asi použity jen k testování.

Nicméně považuji etickou souvislost s původním potratem za natolik vzdálenou, že před Bohem nevidím problém pro lékaře ani pacienty, jakkoliv bych byl rád, pokud by se jednalo o linie od dobrovolných dárců.

jedno, i když se v mnohém do smrti neshodneme, a že si někdy lezeme na nervy fakt fest. Toto považuji za důležité a na tomto bych si přál, abychom se shodli, ať jsme katolíci, či čeští bratři, adventisté, očkování, nebo neočkování.

Na rozdíl od jednoty, kterou můžeme a máme najít, ohledně covidu myslím společnou řeč najít nemůžeme.

Od nekonečné hádky kolem covidu ale očekávám jeden pozitivní dopad, a to že pomocí něho přivede Hospodin Evropu do materiální bídy, neboť z blahobytu už zjevně morálně degenerujeme a intelektuálně blbneme. Evropě prospěje, když bude mít hlouběji do kapsy. Covid je jistě elegantnější cesta, jak tohoto cíle dosáhnout, než válka či skutečná epidemie, proto tleskám Hospodinu, že geniálně vymyslel, jak nás při zdravém rozumu zachovati ráčí.

A dobrá – pokud se tedy ptáte na takovou podružnost, tak já osobně jsem proti očkování z důvodů, které jsem popsal zde: http://covidmanifest. klimes.us.

■

Žralok grónský a dlouhý život JAN JANDOUREK, sociolog, spisovatel a esejista

Dlouho jsem si myslel, že nejdéle na světě žijí želvy, pokud tedy vynecháme některé stromy a mikroorganismy.

Slavná byla želva jménem Harriet, o jejíchž 175. narozeninách se zmínil tisk – prý ji v roce 1835 jako mládě sebral na Galapágách sám velký Charles Darwin. Psalo se o ní, že je možná nejstarším tvorem na světě.

Teď jsem se ale dozvěděl na sociálních sítích, že nejstarší nejsou želvy. Jedna paní tam napsala: „Která zvířata žijí nejdéle?

Chladné arktické vody v tuto chvíli brázdí žraloci, kteří pamatují třicetiletou válku a možná i Williama Shakespeara. Jedná se o žraloky grónské, nejdéle žijící obratlovce a jedny z nezáhadnějších žraloků.“ Hned jsem si to šel ověřit – a je to pravda. Tito tvorové se skutečně dožívají čtyř, možná až pěti stovek let. Žádný obratlovec tak dlouho nežije.

Zní to lákavě. Když mohou tak dlouho na světě pobývat tvorové, se kterými máme jistě mnoho genetického kódu společného, nešlo by to i u nás? To je ale jen technický problém a třeba by byl i řešitelný. Jednu věc ale nevíme: Jak tito tvorové prožívají čas?

Stovky let pomalého pohybu pod ledem v Arktidě jistě vyžadují nějaké jiné vnitřní psychologické hodiny, než máme my. Nás by takový život přestal bavit za den.

Ve skutečnosti vlastně nežijeme v ničem jiném, než je přítomnost. „Nedělejte si starost o zítřek,“ slyšeli jsme mnohokrát. Je pravda, že žijeme s představou dalších dní, ale stejně to bude nakonec zase jen dnešek a přítomný okamžik. Nejsme vlastně oproti žraloku grónskému o nic ochuzeni. On má také svůj stálý přítomný okamžik. Je fakt, že si užívá život ve stavu beztíže. My ale zase máme slunce a jiné radosti. A závidět se nemá.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

2022 leden

29

KULTURA

JAK SE NEUTOPIT V BAŽINĚ LŽÍ text DAVID NOVÁK

foto ARCHIV

K

Alex Alvarová: Průmysl lži – Propaganda, konspirace a dezinformační válka Triton 2017, 265 stran.

30

leden 2022

dyž jsem svého času přednášel v rámci dějin filozofie o tématu postmoderny, případně s tímto tématem byl zván do škol nebo na sbory, jedna z otázek, kterou mi posluchači dávali, byla: A co přijde po období postmoderny? Tehdy jsem nebyl schopen odpovědět, nyní odpověď znám. Žijeme v době post-pravdivé. V době, kdy pravda a lež je jen jiná forma sdělení, kdy se lži začalo říkat „alternativní sdělení“. Pro většinu z nás je nesmírně těžké se v tomto chaosu vyznat. Lidé lhali vždycky, ale nikdy to nebylo tak snadné jako v naší době, protože nikdy se informace nešířily tak rychle a tak snadno. A právě o tomto fenoménu píše Alex Alvarová ve své knize Průmysl lži.

Autorka řadu let pracovala v marketingu a na základě těchto zkušeností se rozhodla čtenářům ukázat, jak jsou marketingové metody využívány k politickým a vojenským účelům. Následky jsou velmi nebezpečné. Autorka v knize ukazuje na cíleně vedené kampaně na sociálních sítích, na tzv. trolling, na výrobu politických skandálů na objednávku, na cílené podlamování důvěry lidí ve vědu, fakta a média, na snahu podporovat politiky s diktátorskými sklony.

Motivaci, proč knihu napsala, vysvětluje Alvarová takto: „Byla to bezmoc, že prohráváme hybridní válku. Bolest z nemožnosti vysvětlit lidem, které mám ráda, že se jejich hlav a srdcí zmocnil duch panikařící nenávisti, jaký způsobil druhou světovou válku a který žene lidi do válek občanských. Chtěla jsem pomoci lidem,

kteří mají pocit, že se zblázní z té hromady polopravd, výmyslů a manipulací, jež se odevšad valí.“ Po přečtení knížky mohu napsat, že autorka na mnohé velmi nebezpečné jevy související s propagandou a hybridní válkou velmi dobře poukázala. Za zásadní nebezpečí pro náš kulturní a civilizační okruh považuje putinovské Rusko a jeho způsob státem vedené hybridní války.

Kniha podrobně rozebírá, jak se to děje a jak někdy nechtěně k šíření dezinformací můžeme přispět i my. Rozebírá i některé obecně sdílené „pravdy“, kterým lidé většinou věří a které se časem ukázaly jako nesmysly a cíleně šířené lži.

Jenže lidé jim věří dál.

Jakkoliv je kniha zajímavá a inspirativní, padá na člověka postupně během čtení pocit stísněnosti. Nechce se nám věřit, že žijeme uprostřed války. Války, kde sice naštěstí nejsou mrtví, ale zároveň války, kde se bojuje o lidskou mysl. Každý diktátor věděl, že klíčem k ovládnutí lidí je sebrat jim svobodu, a především ovládnout jejich mysl. Uprostřed takového světa dnes žijeme.

Alex Alvarová na konci knížky ukazuje i některá řešení. Nekončí tedy jen u tvrzení, že svět ve zlém leží. Její rady jsou praktické, jen je začít realizovat.

Knihu bych dával jako povinnou četbu všem, kteří mají vliv. Problém je v tom, že většina falešných a poplašných zpráv míří na emoce, a u této knihy se musí myslet…

O to více ji doporučuji.

■

TIP

Symfonie národů v arabštině Položili jste si někdy otázku, jak asi může znít nahrávka křes-

ťanských písní v arabštině od muzikantů z celého světa a zpěváka z Iráku? Symphony of Nations přinášejí odpověď, že dobře.

A chybělo jen trochu odvahy, aby odpověď zněla, že skvěle.

SoNs of Abraham je bez diskuse kvalitní a profesionální počin, v řadě ohledů vysoce nadprůměrný. Všemi písněmi prostupující etno prvky vždy umně obaluje pro evropské ucho srozumitelná stylová přikrývka, ať už se jedná o (na hranici kýče SoNs of Abraham: balancující) pop či důsledně hladký jazz. Množství aranžérSymphony ských detailů potěší zejména náročnější posluchače, ale přeof Nations devším dodává hudbě na suverénním vyznění. Přesto, pro etno Ethno-smooth jazz-pop. žánr nezvykle, nejsilnějšími momenty jsou klidné, tiché písně.

Rosa Media. 39:42 Proč? Protože těm energičtějším zkrátka chybí trocha živelnosti.

Každý tón je až příliš pod kontrolou, až moc velká sázka na jistotu svých vynikajících znalostí a dovedností.

Na škále mezi nadšením a zklamáním nelze než naklonit pomyslné misky vah k pochvalnému hodnocení. SoNs of Abraham stojí za poslech. Doufejme, že se dočkáme i pokračovatele. Pokračovatele, kde občas autoři zavřou oči, zapomenou vše, co mají nastudováno, a sešlápnou plyn až na podlahu. Ale i kdyby ne, máme tu nahrávku, za kterou si autoři můžou sebevědomě stát. To v křesťanském prostředí není samozřejmostí. Buďme za to rádi!

S Ním EVA ČEJCHANOVÁ

Bible říká, že jsme byli stvořeni k životu s Bohem. Mnoho z nás, křesťanů, ale nemá jasnou představu, co „žít s Bohem“ opravdu znamená, takže věříme, ale náš život není naplněn vztahem, který nám Bůh nabízí. Žijeme životem, který je nad Bohem

DANIEL MATULÍK ■

Láska a tma Jak vměstnat do krátké recenze nejsilnější čtenářský zážitek

poslední doby? Kde začít? Už teď vím, že se mi to nepovede.

Rozsáhlý vzpomínkový román je zároveň rodinnou kronikou, hluboce osobním deníkem, společensko-historickou studií, filozofickou esejí i pojednáním o lidské duši. Guláš, řeknete si, těžké čtení. Je pravda, že na internetu se někteří čtenáři přiznávají, že knihu nedočetli, byť nahlédli, že drží v ruce zajímavý titul. Příliš rozvleklá, příliš fragmentovaná, píší.

Příběh o lásce a tmě opravdu není kniha do rychlé doby, přesto byla pro mne strhující. Je to především literatura s velkým L – nedává se sama na první dobrou, musíte ji na sebe nechat působit a dát jí čas. Nespěchat, vnímat. Zároveň je to pro Amos Oz: křesťana nesmírně zajímavá studie života v Izraeli 2. poloviny Příběh o lásce a tmě 20. století a díky rodinným retrospektivám i do života východoevropských Židů období předcházejícího, do sionistického Z hebrejštiny přeložil Michael Žantovský. hnutí a traumatu holocaustu. Vyprávění ani na chvíli neopouští Paseka 2018, 464 stran. „lidský rozměr“ dějin, a přitom nesklouzává k laciným emocím. Sleduje Ozovo osobní trauma z dětství, vývoj jeho vztahu s otcem i důležitost dalších rodinných a intimních vazeb.

Autor nemohl zvolit lepší název. Láska a tma odkazují jak ke světlým, tak k temným vzpomínkám, k dobru a zlu, k životu a smrti. Těžká témata však kniha předkládá pestře, místy s humorem i dojemnou nostalgií. Jako rodinné fotoalbum s černobílými zažloutlými fotografiemi, které si prohlížíte s úsměvem i mrazením, a intenzivně přitom vnímáte vlastní vnitřní dějiny.

ANNA DUCHKOVÁ ■

– zaměřeni na fungující křesťanské principy; pod Bohem – a pod zákonem a důsledky Božích soudů; od Boha – bereme a vyžadujeme požehnání našich plánů a cest; pro Boha – kdy si hodnotu svého života odvozujeme od toho, co všechno jsme ve svém životě pro službu Bohu obětovali… a přicházíme o to, být naplněni svobodou, radostí a žít smysluplný život S BOHEM. Kniha Skye Jethaniho S Ním, která právě vyšla v nakladatelství Návrat domů, na 144 stranách pomáhá podívat se na náš osobní život víry z nadhledu a zjistit, jestli jsme neuvízli v některé ze čtyř slepých uliček, vedoucích ke křesťanskému managementu, k zákonictví a moralizování, k pseudokřesťanství daleko od Boha nebo k vyčerpanosti a vnitřní prázdnotě. Otázkami vede k odvaze pojmenovat problém „nefunkčního křesťanství“, pochopit, že Bůh po nás chce smysluplný a radostný život ve vztahu s Ním a jít k jádru osobního vztahu s Bohem.

2022 leden

31

SVĚDECTVÍ

Jiná cesta

s ničím. Ondřej se po hodině vyčítání rozplakal a utekl z místnosti. Matka se rozběhla za ním. Zůstali jsme s otcem v místnosti sami.

Chvíli bylo tíživé ticho a najednou otec říká: „Právě jsem nadobro přišel o syna.“ „Proč myslíte?“ zeptala jsem se. „Zradil mě tím nejhorším způsobem. Naprosto mne ze svého života vyřadil.“ Přisedla jsem k němu blíž: „A proč si myslíte, že jsme tady? Ondřej si nepřeje nic jiného, než zůstat dál vaším synem a zároveň sám sebou. Váš názor a souhlas je pro něj velmi důležitý.“ „A jakou hodnotu bude mít jeho život bez pořádného vzdělání?“ zeptal se otec. „To nevím, to ukáže čas, ale je mi jasné, že jeho život bude mít větší hodnotu, pokud bude váš syn a vy jeho otec.

Musíte mu dovolit dělat svá rozhodnutí

Ondřej byl druhým dítětem rodičů, dlouho očekávaným synem. Se sestrou měl harmonický vztah, rodiče ho ve všem podporovali a motivovali ho do dalšího studia po základní škole. Ondřej miloval přírodu, hory a toulání po kopcích. Rodiče si ho představovali minimálně v právnickém obleku s koženou aktovkou u pasu. Ondřej chtěl žít v tichu a klidu. Přesto nastoupil na gymnázium.

Na základní škole byl premiantem, učení mu šlo snadno, exceloval ve všech oblastech.

Gymnázium bylo jiné. Laťka byla vysoko, pro úspěch už musel ujít kus cesty a snažit se daleko víc. Prospěch mu šel strmě dolů.

Po večerech chodil do jezdeckého klubu nebo se toulal v přírodě. V srdci chtěl být cestovatelem, pastýřem nebo lesníkem. Obával

Příběhy ztracených existencí

se však své touhy říct nahlas. Obával se zklamání rodičů. Netrvalo to dlouho a k problémům s prospěchem se přidaly i problémy kázeňské. Neplnil své povinnosti, do školy chodil pozdě, o věcech nahlas přemýšlel, dovolil si nesouhlasit s pedagogy a jejich výroky zpochybňoval. Na to nebyli na tamním gymnáziu zvyklí. Začal utíkat z domu.

Rodiče situaci řešili za pomoci školního psychologa. Situace se ale horšila. Rodiče začali uplatňovat zákazy a sankce. Ondřej ztrácel chuť žít. Den po svých osmnáctinách přišel s žádostí o pomoc. Neměl kam jít, neměl kde bydlet, domů se vrátit nechtěl. Bude lepší, když rodiče nebudou mít žádného syna než takového, jako je on. S Ondřejem jsme se domluvili, že se zkusíme společně s rodiči ještě jednou setkat. Na neutrální půdě. Zároveň jsme přemýšleli, jak v jeho 32

leden 2022

Stačil jeden další den beznaděje a rodina by ho ztratila. životě dál. Nechtěl nedostudovat, a nechtěl ani pokračovat na gymnáziu. Vzpomněla jsem si na nedalekou zemědělskou školu.

Nabídla jsem Ondřejovi, že bychom se tam mohli jet podívat, a případně získané informace o studiu a budoucím uplatnění interpretovat rodičům.

Ondřeje škola nadchla, ihned se do prostředí v přírodě zamiloval. S ředitelem bylo rozhodnuto o rozdílových zkouškách, které by po úspěšném absolvování znamenaly, že

by Ondřej neztratil tři roky studia, ale pouze rok a půl. Rodiče dorazili na schůzku rozpačití, otec s postojem negace, nesouhlasil

a nést za ně odpovědnost. Tím ho neztratíte, ale naleznete.“ V tu chvíli se do místnosti vrátila matka s Ondřejem. Tázavě se oba podívali na otce.

Oči se mu leskly, zadržoval slzy, svíral ruce v pěst. Vyběhl ke dveřím, otočil se a řekl: „Tak co koukáte? Jdeme domů. Všichni!

Musíme s Ondrou vyplnit všechny ty papíry do nové školy. Už jsme ztratili dost času!“ Ondřej v den, kdy mi napsal o pomoc, zvažoval sebevraždu. Stačil další jeden den beznaděje a rodina by ho ztratila. Letos maturuje a chystá se na další studium veterinářství.

Smysl života je takový, jaký mu přisuzujeme. Ne takový, jaký se nám snaží vnutit okolí, byť pod záminkou dobra.

■ PAVLÍNA BŘEŇOVÁ vedoucí pobočky Naděje, Česká Třebová

KŘÍŽOVKA

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 15. 1. 2022 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu S Ním od autora Skye Jethani. Výhru věnuje vydavatelství Návrat domů.

Tajenka z čísla 12/2021: Doufání spravedlivých končí radostí.

Knihu Jeníkův škubající ocásek vyhrává Jana Toužimská, Chotětov. Připravil Dušan Karkuš.

2022 leden

33

POST SCRIPTUM

TAK NĚJAK NESTÍHÁM text KATEŘINA KORÁBKOVÁ

P

rosím vás, řekněte mi, jak se používá kalendář. Nebo diář nebo takové ty jiné tabulkovité věci, ve kterých má každý den v týdnu volné okénko, které čeká, až do něj napíšete něco strašně důležitého, na co nesmíte zapomenout. Řekněte mi, jak se to správně používá? Ne, nedělám si legraci. Myslím tu otázku úplně vážně.

Zase jsem si letos jeden kalendář koupila.

Decentní, malý, vlastně stejný jako loni. Koupila jsem ho s pocitem provinilosti, že ten loňský zůstal z většiny nepopsán. Vlastně jsem ho pořádně nepo-

MÁ BÝT KALENDÁŘ MEMENTEM TOHOHLE SPRINTU, KTERÝ NIKDY NEDOBĚHNU VČAS?

užila. Nějak se to ne a ne správně naučit… Kolikátý že už je to pokus? Kolik bylo poloprázdných diářů?

Předloni jsem po kalendářovitém médiu zatoužila někdy v půlce roku, proto jsem se rozhodla sehnat si takzvaný nedatovaný týdenní plánovač.

Hledání mě ale moc nepotěšilo. Ne že by nebylo dost elegantních a něžně barevných, ale jak jsem si je prohlížela, zjistila jsem, že mě děsí některé jejich kolonky. Ty, které nesou nadpisy jako „To do list“, „Důležité“, „Úkoly“ a „Splněno“.

Já přece nechci žádného papírového poháněče, který by mi zdůrazňoval neutuchající zahlcenost úkoly a navíc neustále připomínal, co všechno se mi nepodařilo realizovat. Už takhle mám dojem, že je všeho moc, že všechno spěchá stále víc. Že se na otázku „Jak se máš?“ stále častěji odpovídá: „Tak nějak nestíhám…“ Říkají to snad všichni. Opakovali to moji prarodiče v důchodu, slýchávám to od vlastních rodičů, říkám to já sama, říkají to studenti ještě 34

leden 2022

KATEŘINA KORÁBKOVÁ odborný asistent na FF Univerzity Pardubice

před maturitou. Zdá se, jako kdyby jedině školní a školkové děti nežily s neustálým pocitem, že jim čas protéká mezi prsty. Má být snad kalendář mementem tohohle divokého sprintu, který nikdy nedoběhnu včas? To radši do něj nic nepsat, ať ten chvat a resty aspoň nevidím. Přitom bych ale chtěla kalendář jako místo, kam se odkládají věci z paměti. Věci, na které je a bude dost času. No jo, ale kde ten čas vzít?

Možná s tím časem dělám něco špatně. Možná bych se měla podívat, jaké bylo týdenní tempo jeho vynálezce. Pracovní deník v Genesis ale vypadá celkem prostě: Bůh něco udělal a pak poodstoupil od díla, aby se podíval, jak se to povedlo.

Napsal článek a nechal ho uležet; postavil zeď a pak se kochal, jaký kus jí stojí; uvařil oběd a pak si pochutnal; umyl nádobí a měl radost, že je čisté; umyl okna a díval se, jak se lesknou; pořezal dřevo a pak němu přivoněl; odepsal na maily a byl chvíli prostě jen spokojený. Vynesl koš a viděl, že je to dobré. Říkám si, jestli každý plán nepotřebuje zahrnout i čas na dva, tři kroky dozadu od rozdělané práce, odkud lépe uvidím, co vlastně dělám a jestli to takhle je dobře. Odstup, kdy si vydechnu a zjistím, co se mi podařilo. Kdy se zastavím, protože věřím ve Stvořitelův dobrý příklad.

Ne, nepřidá to ke dnům hodiny navíc, kdy se dožene zameškané. Naopak, všechno potrvá déle a rozhodně toho nepůjde naplánovat tolik. Možná je to ale i cesta, jak se naučit rozlišovat, co je důležité a co zbytné. Nebo alespoň způsob, jak se přestat bát popsaného kalendáře.

■

10 10

najdi najdi najdi

rozdílů rozdílů rozdílů

připravila Eva Čejchanová

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla.

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla.

Vydejte se s se námi po stopách apoštola Pavla.

ZeZeSeleukie naKypr, Kypr, Salamis.

Seleukie se přeplavil přeplavil na dodo Salamis.

Ze Seleukie se přeplavil na Kypr, do Salamis.

Kolik semen se urodí na rostlině, jakou úrodu přinese třeba strom v lese – to člověk nikdy přesně dopředu neodhadne. Úroda závisí na mnoha proměnlivých vlivech.

Se železnou pravidelností padala snad jen Izraelitům nebeská mana na poušti, a i ta měla podle Božího ustanovení pravidelný týdenní „výkyv v úrodě“. (Ex 16,14–27) Páteční zvýšený příděl many nám mohou připomínat takzvané semenné roky stromů. Je to zvláštní podívaná, kdy stromy na velkém území, sahajícím třebas přes celý kontinent, v některých letech vytvářejí mnohem více semen než v jiných sezónách. Smrky jsou obsypané šiškami, pod duby praskají záplavy žaludů a z javorů se jako vrtule snášejí nažky.

Semenné roky přicházejí celkem nepravidelně a nejen lesníky a vědce by zajímalo, proč. Mají pro to

Úroda žaludů má vliv na počet klíšťat – ale až za dva roky

KDYŽ PADAJÍ SEMENA ZE STROMŮ různá vysvětlení: podle některých se stromy připravují na tuhou zimu, nebo dokonce na příznivé jaro, které má přijít po zimě. Odborníci z Evropy a Severní Ameriky si všimli, že se semenné roky střídají mezi těmito dvěma kontinenty. Prošli historické záznamy, které jsou v Evropě k dispozici ve formě přehledné databáze „stromových roků“, a na jejich základě vyslovili domněnku, že střídání odpovídá takzvané severoatlantické oscilaci, což je jeden z klimatických cyklů. Podobně i stromy na některých místech jižní polokoule svou úrodou odpovídají opakovaným výkyvům počasí zvaným El Niño a La Niña.

Jenže ne na všech místech na Zemi se dá výskyt semenných roků vysvětlit souSEMENNÉ ROKY STROMŮ vislostí s počasím nebo podnebím. Podle jiných odborníků se střídáním větší a menší Stromy na rozlehlém území produkují úrody stromy brání proti svým přírodním nepřátelům – aby jim třeba myši nebo veverky v některých letech více semen než nesežraly všechna semena. Když je úroda velká, populace hlodavců se začne rozjindy. Příčiny nepravidelnosti tohoto růstat, avšak nestane se to hned, a proto je šance, že dostatek semen padne na cyklu, který má vliv na výkyvy úrodnou půdu a vzejde. Následujících několik „hubených“ let potom počty hlodavců v dalších přírodních cyklech (např. opět srazí na přijatelnější úroveň a následně může přijít další bohatý semenný rok. zvířat, která se semeny živí), ale vědci Kolísající počty semen a hlodavců pak mají vliv i na další tvory v přírodě. Na myší zatím nedokázali uspokojivě vysvětlit, semenné roky tedy nelze předpovědět. krvi si často pochutnávají klíšťata, a když je myší hodně, tak s určitým odstupem přibývá i klíšťat. Pravidelně se tak stává, že „invaze“ klíšťat v lesích nastává dva roky po semenném roce.

Předpovídat semenné roky by se hodilo nejen kvůli hlodavcům a klíšťatům, ale pomohlo by to i lesníkům s vysazováním stromů. Semínko v šišce nebo žaludu si totiž v sobě nese paměťovou stopu z doby, kdy je strom zplodil, a může tak být připravené na sucho či vlhko, na nízkou nebo vysokou teplotu. Semenné roky však stále patří k přírodním jevům, které předpovědět nedovedeme – leda že by nám snad Bůh seslal prorocký sen o tučných a hubených letech, a s ním i někoho, kdo by znal správný výklad. text MARTIN SRB

foto GATEPHOTO a ČT24