Diskuze

K VÁNOČNÍ ATMOSFÉŘE STAČÍ PŘEKROČIT PRÁH

text a foto PAVLA LIOLIASOVÁ

Podzemí pražské Betlémské kaple patří v posledních letech před Vánoci už tradičně výstavě betlémů. Je to vlastně dar jedné rodiny veřejnosti, skoro celou dobu ji organizuje Blahoslav Lukavec se svou manželkou, dětmi a dnes i vnoučaty. Výstava má čtyřicetiletou historii a minulý rok se kvůli pandemii koronaviru vůbec poprvé za tu dobu neuskutečnila. Letos si lidé mohli opět betlémy prohlédnout, od konce listopadu do začátku ledna.

Je všední den odpoledne a já scházím po schodech do podzemní části Betlémské kaple. „Už ani nepočítám, pokolikáté sem jdu,“ říká přede mnou starší pán manželce. Po pár krocích prostorem zavoní – cítím to i přes roušku – čerstvé jehličí. Zaplatím vstupné a ocitám se ve velké místnosti, kde jsou po obvodu stěn rozestavěné betlémy. Hned po překročení prahu tady člověka zaplaví pocit, že Vánoce už jsou opravdu za chvíli. Prohlížím si betlémy všech různých velikostí, barev a z různých materiálů. V první chvíli nevím, kam se dívat dřív. Vedle sebe stojí figurky z látky, dřeva, provázků i perníku. „Většina autorů betlémů se živí něčím jiným, a přitom dělají tyto úžasné věci,“ popisuje autor výstavy Blahoslav Lukavec. Letos je tu celkem 212 exponátů od 206 vystavovatelů. A nejsou to jen jednotlivci. Když procházím celou výstavou, vidím díla od dětí z mateřské školky, klientů domova pro seniory i studentů střední školy. „Nejsme jen výstava betlémů, nejsme etnografická výstava. Snažíme se všemožně ukázat kouzlo klasických českých lidových Vánoc,“ vysvětluje pan Lukavec.

Bez vás nejsou Vánoce

Výstava má už tradičně téma. To letošní – Jak se co dělávalo – ukazuje historii řemesel. Vedle betlémů si návštěvníci mohou prohlédnout dílnu skláře, hrnčíře nebo třeba tkalcovský stav i s přízemi, které jsou obarvené přírodními barvivy. „Vidíš? Bříza. Tady poznáš, čím se ty látky barvily,“ ukazuje starší dáma svým dvěma vnukům na jedno klubko příze lehce zelené barvy. „Takhle se tkaly látky,“ dodává. „Já jsem tohle viděl, když to dělal nějaký stroj, a docela rychle,“ vrací nás jeden z hochů do reality současnosti.

Řemeslníci, kteří by výrobu hrnečků nebo třeba košťat ukazovali, ale dnes chybí. „Sklář má covid, ten není očkovanej, ten se bojí,“ vysvětluje smutně pan Lukavec. A připomíná i to, že právě kvůli

koronaviru loni výstava po čtyřiceti letech o Vánocích nebyla. „Měl jsem velkou zpětnou vazbu od návštěvníků, to bylo hrozně moc mailů a telefonátů. Lidé mi psali a říkali, že kvůli mně neměli Vánoce. Říkali, že chodí na vánoční výstavu a teprve potom jim Vánoce naskočí,“ dodává organizátor. Jiné téma každý rok atraktivnost výstavy ještě zvyšuje.

Do našeho rozhovoru najednou začínají znít koledy. „Narodil se Kristus Pán,“ je slyšet pěvecký sbor. Na výstavě se během víc než měsíce vystřídají i další hudebníci, třeba houslisté: „Ti tady hráli minulý týden,“ poznamenává pan Lukavec. Návštěvníci sedí a poslouchají koncert a já si aspoň můžu prohlédnout, kdo vlastně na výstavu uprostřed týdne odpoledne přišel. Vidím maminky s dětmi pobíhajícími během koncertu okolo, starší manželské páry i tatínky, kteří si s dětmi hrají na „kostkovišti“. Jen kousek od hudebníků je totiž místo, kde si můžete stavět

z kostek. „Je hrozně zajímavé, když přijde paní se dvěma malými dětmi a říká: ‚Pamatujete? Před třiceti lety mě sem tahala moje babička,‘“ zasní se pan Lukavec.

Vánoce? Ty nemáme

Výstavou každý rok projdou tisíce návštěvníků. Pro Blahoslava Lukavce, stavebního projektanta v důchodu, je to vlastně celoroční práce. A zapojuje do ní celou rodinu. S organizací mu pomáhá manželka, děti i deset vnoučat. Pan Lukavec mě provází výstavou a zastavuje se prakticky u každého exponátu, ke kterému může dát k dobru nějakou zajímavost. „Poznáte, z čeho je tento betlém? To je z rybích šupin,“ upozorňuje na jeden z nich. Přiznávám, že jsem si musela k danému dílu přečíst popis, protože rybí šupiny bych opravdu nepoznala. Ukazuje také svou oblíbenou sochu od mladého truhláře.

Výstava končí třetího ledna a otevřeno má i přes Vánoce. Stíhají si Lukavcovi vlastně o Vánocích aspoň trochu odpočinout? „Naše Vánoce padly na oltář této výstavy,“ říká s úsměvem pan Blahoslav. „Na Štědrý den jsme tu do čtyř odpoledne a druhý den ráno zase nastupujeme. Je tu nádherně, ale někdy i trochu smutno. Třeba přijde babička, položí si tady pod stromek dárek, který si sama nadělila, obejde výstavu, vezme dárek a jde domů, kde ji nikdo nečeká,“ dodává už vážněji. S koncem výstavy ale pro něj práce nekončí. Celý prostor musí uklidit, betlémy vrátit autorům a pak zase pomalu začít připravovat nový ročník.

CHVÍLE ZLOMU

podle vyprávění JAKUBA A DOROTEY ZŮNOVÝCH napsala EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV RODINY ZŮNOVÝCH

Stáli tam a modlili se. Ve tmě, spolu, pod nemocničními okny, za kterými byl Jakubův novorozený syn. Jakub a několik přátel. Tak to Bůh chtěl a Jakub ho poslechl. Chválili Boha za to, že to celé má v rukou. Byli tam asi hodinu – a pak přišel klid. Mohli jít domů.

Vypadal vážně. „Potřebujeme s vámi mluvit.“ Z úst lékaře touhle větou nikdy nezačínají dobré zprávy. Dorotka a Jakub seděli v čekárně pro rodiče a plakali. Byl to těžký zápas. Jestli existuje nějaké dno rodičovského zoufalství, tak tohle bylo ono. Lékaři se u nich střídali, mluvili s nimi, vysvětlovali, až je nakonec nechali s jejich bolestí samotné. Dali jim čas na rozmyšlenou. Tedík má za sebou několik plicních a srdečních zástav. I včera večer, když se za něj Jakub s ostatními pod okny modlil, bojovali lékaři o jeho život. A vrátili ho. Ale opakované resuscitace jsou pro tělíčko novorozence tak náročné, že lékaři navrhují, že při další zástavě už resuscitaci provádět nebudou. Dostal by všechnu péči, kterou dostat může, ale pokud by znovu odešel, lékaři jsou za jedno – nechat ho jít. Na stolku ležel formulář k souhlasu neresuscitovat.

Je to jak zlý sen, proběhlo hlavou Jakubovi. Celých devět měsíců jsme se těšili na zdravé miminko a ještě před pár dny bylo všechno v naprostém pořádku. Bože proč? Jak jsme se dostali až sem…?

Ranní ticho v hotelovém pokoji na pomezí Švýcarska, Francie a Německa

přeťal zvuk telefonu. Na budíček bylo ještě brzy. Jakub to zvedl. „Začínám rodit,“ oznámila mu Dorotka. Do termínu měla ještě dva týdny, ale praskla jí voda, takže je to jasné. Budou mít únorové dítě. „Bude to dobrý, buď v klidu, Šarlotku dám k rodičům a pojedeme do porodnice.“ Zněla klidně, neměla strach. Porod je běžný fyziologický proces, říkávala. A taky nerodí poprvé.

Možná může ještě chvíli spát. Potřeboval by to – má před sebou vyřízení firemních záležitostí a pak cestu domů. Není to za humny. Aspoň to zkusí.

V sedm ráno telefon zvonil znovu. Máma. Zněla vyplašeně. Není to dobré. Vlastně je to asi hodně špatné, ale lékaři nechtějí nic říct. Sanitky odvezly Dorotku a Tedíka do nemocnice. Neví, co s nimi je. Dorotka jí volala, hned jak to začalo, ale dveře už otevřít nepřišla. Ještě že měla svoje klíče… našla ji, když už rodila. Šlo to strašně rychle.

Jakub rychle zajel do Švýcarska pro firemní materiál a plnou rychlostí jel v jediné sněhové bouři toho roku 950 kilometrů po dálnicích do Čech. Osm hodin modliteb, otázek, přemýšlení i telefonátů. Když se konečně dovolal Dorotce, byla v nemocnici a Tedík byl na JIP v jiné nemocnici.

Čekárna byla prázdná. Dorotka se dívala na ten formulář. Ta bouře uvnitř přece jednou musí přestat. I ta vnitřní bolest, střídaná chvílemi naděje i úplného prázdna. Bože, jak v tom najít odpověď? Tobě se přece nic z rukou nevymklo. Ani ten den...

Moc si toho nepamatuje. Byla připravena na pohodový porod a dlouho si odmítala připustit problém. Nepochopila hned, že tenhle porod je jiný. Byl překotný, to ano. Když pro ni přijela sanitka, už rodila, takže porod proběhl doma. Lékař z výjezdovky nebyl porodník. A pak viděla, že začal panikařit. Volal do porodnice, jak má odrodit dítě zaseknuté v porodních cestách. To až v nemocnici se dozvěděla, že se během posledního měsíce stihl Tedík otočit, a šel tedy nohama napřed. Nebyl by to

PSYCHOLOGIE

Cesta k přijetí dítěte s postižením je náročná

RÁCHEL BÍCOVÁ, psychoterapeutka v Křesťanském psychoterapeutickém centru (ktcentrum.cz)

Během těhotenství se rodiče těší na své miminko, připravují se na to, jaké asi bude, připravují pro něho pokojík, výbavičku… Ale když se narodí dítě se zdravotním postižením, není to událost, na kterou by bylo možné se připravit. Většina rodičů pak prochází klasickými stádii zármutku, která mohou být různě dlouhá. Prvním stádiem po sdělení diagnózy je šok a následné popření. Rodiče prožívají zmatek, mají pocit, jako by to, co se děje, nebyla realita. Nejsou schopni zpracovat informace, které jim v tu chvíli odborníci sdělují. Takovou zátěž vůbec neočekávali, mají pocit „to není možné“, „došlo k nějaké chybě“. Psychika rodičů se brání před neúnosnou zátěží tím, že se vzpírá informaci přijmout. V takové fázi je potřeba rodiče emocionálně podpořit a dát jim čas, aby novou situaci začali vnímat jako realitu.

Následuje reaktivní fáze, kdy u rodičů převládá hluboký smutek, pocity zoufalství, vztek, může se objevit sebelítost či deprese. V řadě případů prožívají rodiče dokonce pocity viny, hledají, zda něčím postižení svého dítěte zavinili. Mohou si i uvědomovat, že tyto pocity viny jsou iracionální, přesto ale jimi trpí. Jindy mohou obviňovat sebe navzájem, případně zdravotníky. Ani v tomto stádiu ještě rodiče nejsou úplně schopni vnímat informace, které se jim zdravotníci a jiní pomáhající profesionálové snaží sdělit.

Dalším stádiem je adaptační fáze, ve které se snižuje úroveň úzkosti a deprese. Fáze zahrnuje pochopení postižení dítěte, vytvoření realističtějšího pohledu na situaci a postupné vyrovnávání se s problémem. Způsob vyrovnávání se se situací závisí na osobní zralosti rodiče, na kvalitě citového zázemí a vlastním psychickém i fyzickém stavu.

Posledním stádiem je fáze reorientace, ve které rodiče již situaci přijímají realisticky takovou, jaká je. Snaží se dítě rozvíjet tak, jak to je možné, hledají, jak se o něho do budoucna dobře postarat. Takové vyrovnání se s postižením dítěte není automatické a ne všem rodičům se podaří do něho dospět. Mohou přetrvávat zejména pocity viny, hledání, kdo stav zavinil, nebo agresivita vůči okolí.

Může se pak stát, že rodina je ve svém trápení velmi izolována a relativně častým důsledkem je rozpad vztahu rodičů. Vztah může být narušen také tím, že každý z rodičů se se situací vyrovnává jiným způsobem a tempem, což může být silným zdrojem konfliktů. Někdy také pro samou péči o dítě partneři zapomenout pečovat o sebe a jeden o druhého. V tom může být velkou oporou širší rodina, případně přátelé, když nabídnou pomoc s péčí o postižené dítě a případně i o jeho sourozence, a dají tak rodičům prostor, aby měli čas na sebe navzájem.

Je potřeba také nezapomínat na již zmíněné sourozence dítěte s postižením. Ti se mohou snadno cítit odsunutí na druhou kolej, proto je důležité rodičům pomoci vnímat také jejich potřeby. Také není vhodné děti při každém setkání zahrnovat otázkami, jak se jejich nemocnému sourozenci daří.

Cesta k přijetí dítěte s postižením takového, jaké je, bývá náročná. Je však nezbytné jí projít, aby se mohlo dítě rozvíjet tím nejlepším možným způsobem. Když se však podaří tuto krizi překonat a na situaci se celá rodina zdravě adaptuje, může z ní vyjít jako posílená.

problém, kdyby se během porodu nepřiskřípla pupeční šňůra. Jeho mozek zůstal asi čtvrt hodiny bez kyslíku.

Když se konečně dostal na svět, nedýchal. Museli ho oživovat.

Dorotka si vůbec si neuvědomuje, že by ji samotnou něco bolelo. Měla takový strach, že nebyl prostor na to starat se o sebe. Nebyl čas na odpočinek. Začala fungovat okamžitě. Podepsala reverz, aby mohla za malým. Nevzali ji tam. Na JIP nejsou lůžka pro rodiče.

Jak dlouho nevěděli vůbec nic? Doktoři Tedíka podchlazovali a dávkovali opiáty, aby se neprobudil, v umělém spánku byla šance, že se poškození mozku nebude prohlubovat. Ty tři dny, než ho začali probouzet, byly šílené. Panické modlitby, prosby, žehnání, těch telefonátů… ve sboru se rozjel modlitební zápas, na který se postupně, ale rychle, nabalovaly modlitby z celé republiky a pak i ze zahraby je drtil strach a panika, přicházela vlna pokoje.

Po probuzení lékaři postupně zmapovali rozsah poškození Tedíkova mozku. Bylo to horší, než si původně mysleli. Nereagoval.

„Chcete, aby žil?“ lékař se na ně díval se soucitem, ale i s naléhavostí.

Tedík nemá základní reflexy – nepolyká, nekašle, nemrká, nevydává zvuky, nemá dávicí reflex. I to, že se poprvé samostatně nadechl a teď už i část dne dýchá sám, byl zázrak, který vzešel z modlitebního řetězce. Byla to tehdy pro všechny veliká naděje do budoucna. Ale lékaři nevěřili, že mu samostatné dýchání vydrží, tak provedli tracheotomii. Po ní začaly ty kolapsy. „Nevím, co se děje a proč, ale věřím, že je to chvíle, kdy máte Tedíka odevzdat do

ničí. Za Tedíka se modlili a pořád ještě modlí lidé na celé zeměkouli.

Dorotce se už jen při té vzpomínce zase sevřelo v krku. Pořád si na tu nadpřirozenou podporu nezvykli. Na sílu modliteb ostatních. Na zkušenost, kterou by jindy neměli možnost prožít – totiž že tam, kde Božích rukou.“ Slova jejich kazatele jim rezonovala v myšlenkách. Tedík možná odejde a oni ho nemají držet. Vystihl to přesně. Drželi ho hodně pevně. Pro sebe. To byla ta chvíle zlomu – když si uvědomili, že jim Bůh říká, že u něj se bude mít milionkrát lépe než u nich. Odevzdali ho. Rozloučili se s ním. Je to, Bože, plně ve Tvých rukou. To byl ten okamžik, kdy uvolnili Bohu ruce – a Bůh mohl začít konat. Už bylo jedno, co doktorům řeknou. Byli připraveni ten souhlas podepsat. Ale už to nebylo potřeba. Zástavy skončily, nepřišla už ani jedna.

Jak moc člověka může to, že věci pustí a nechá je na Bohu, posunout k Bohu blíž – a On může zasáhnout svobodně a ohromně. Ale jak moc těžká taková chvíle je…

Tlačili kočárek po asfaltové cestičce parku a Šarlotka poskakovala kolem.

Jakub si tu chvíli obyčejné rodinné pohody užíval. Za ten rok a půl, co mají Tedíka doma, se stalo moc věcí. Malých i velkých.

Nejtěžší bylo si ho „vyhádat“ domů. Bylo těžké vidět Dorotku, jak je doma jak na trní, protože byl lockdown a v nemocnici navzdory slibu, že zákonných zástupců se to týkat nebude, plošně zakázali návštěvy. Bylo těžké denně v telefonu slyšet jen lakonické: „Nic nového.“ Bylo těžké přesvědčit lékaře, že si jsou vědomi vážnosti Tedíkova stavu, protože zřejmě na rodiče, kteří mají dítě „v jednom procentu nejhorších mozkových případů“, působili až moc optimisticky. Nedalo se jim vysvětlit, že zdroj té síly mají jinde. Museli podstoupit psychotesty, aby si mohli vzít z nemocnice vlastní dítě. Potřebovali kupu dalších lejster a pořád někde chyběla nějaká razítka. Celá ta byrokratická odysea trvala čtyři měsíce.

Stalo se moc věcí. Třeba chvíle, kdy si uvědomili svoji závislost na Bohu, tu realitu, že člověk sám nic nezmůže a že ani doktoři neumí dělat zázraky. Naučili se spoléhat na Boha a čekat na Něj. Každý večer usínají s tím, že se probudí ke zdravému dítěti, ale každý den prožívají s vděčností za Tedíka, i když vypadá stejně jako včera. Nebo škola pokory, naučit se říct si o pomoc. Jakub, který sám vždycky pomáhal a dával do sbírek, se najednou stal tím, kdo potřeboval pomoc ostatních – a viděl tu sílu, když se jim lidé ve sbírce složili na auto.

Nejde Boha tlačit do toho, aby jim něco vysvětloval. Jakub ze začátku často na Boha řval, proč to dopustil, ale už v tom byla odpověď: řval, takže neposlouchal. Jednostranné hádky, kdy na sebe lidi řvou a neposlouchají se, nikdy nemají smysl. Od té chvíle v čekárně, kde přišla z Boží strany ta jistota, už se nikdy takhle neptal. Ty to máš v rukou, Bože. Nikdy jsi neslíbil, že se budeme mít báječně a bezstarostně. Slíbil jsi, že s námi v těch starostech budeš. A jsi.

Jsou to vzácné chvíle, pomyslela si Dorotka, když fotila syna v kočárku a tátu na stromě, který má větve až k zemi. Za tu dobu, co mají Tedíka doma, už si organizace věcí, které jsou nutné a které jsou bonusem, našla svůj řád. Připravit se na vycházku dá půl druhé hodiny intenzivních příprav – k těm obyčejným, jež mají všechny maminky s batolaty, která už mají o trochu staršího sourozence, se přidávají ty specifické. Tedík je napojen na přístroje, které se musí naložit a zafixovat. Nějakou dobu trvalo, než se s nimi Dorotka naučila, Tedíka by bez zaškolení rodičů domů nepustili. I tak doma zdravotní sestry pomáhají s převazy, tracheotomií, cvičením, s hygienou, která by se v jednom člověku dělala špatně. Taky v těch chvílích, kdy si Dorotka musí něco zařídit nebo si někam dojet, je u Tedíka zdravotnice. Tedík není dítě, které by šlo dát na hlídání k babičce.

Nemůžou do hromadné dopravy a do normálního auta se s celou nezbytnou výbavou nevejdou. Nemůže do velkých kolektivů. Je to tak jiné, než jaké to bylo se Šarlotkou… ale je to dar. Dělá pokroky. Pomaličku, ale pro ně malé nejsou. Na noc začal zavírat oči. Když je v náručí, rád se přitulí, chce blízkost. Snaží se otáčet. Rád drží věci. Lékaři říkali, že nebude vidět ani slyšet, ale on poslouchá a reaguje. Roste.

Naše síla je v Tobě, Bože, bez Tebe bychom to nedali. Je to Tvoje dítě, je na Tobě, jaké s ním máš plány. Pečujeme o něj a jsme za něj vděční. I když je to ležící človíček, není méněcenný, má potenciál přinést do světa něco Tvého. Milujeme ho všichni, i sestřičky. Považuji ho za zdravé dítě, Bože, Ty to víš, protože v Tobě zdravé je. Jen Tě prosím, abychom to už mohli vidět i v této realitě. Je to sobecké, ale snad mi to, Bože, promineš.

Odložená radost

PASTORACE

ONDŘEJ NOVÁK, speciální pedagog, člen CB v Praze 13

Před devíti lety se nám narodila Markétka, která má Downův syndrom. Má ještě o 2 roky staršího bratra Miroslava a o 2 roky mladší sestru Magdalenu. Narození dítěte s postižením je odložená radost. Odložená, protože místo toho, aby vás zaplavila euforie, dostihnou vás obavy. Jako otec neřešíte bezprostřední úkoly – jakou kytku ženě koupit, až přijdou domu z porodnice (natrvalo přijdou třeba až za půl roku), jak zítra zvládnout v práci ranní službu, kde a s kým dítě zapít… ale zda bude kdy vaše dítě mluvit, zda bude celý život na plenách, kdo se o něj postará v dospělosti. A radost – ta přijde, až začnete opět řešit ty bezprostřední povinnosti – vyjma té květiny pro ženu, neboť to je radost vždy!

Péče o postižené dítě může být prostředkem duchovního růstu rodiny. Může to být jakákoli péče. Péče a duchovní růst mají totiž jeden styčný bod a tím je „obtěžuj se!“ I rodina může zažít pomyslný „konec dějin“, kdy proplujete spokojeně životem, bez jakýkoliv výkyvů a nástrah. To se vám s dítětem s postižením nepovede, i kdybyste chtěli. I pouhá jízda autobusem může být pro vás a vaše dítě buď dobrodružstvím, traumatizující zkušeností, nebo logistickým projektem – podle míry postižení vašeho dítěte a vašeho nastavení, ale zpravidla nikdy každodenní rutinní záležitostí.

Díváte se daleko dopředu a zároveň řešíte současné problémy daleko intenzivněji. Spoléháte se na Boží pomoc a přitom řešíte, jak stihnout jít pětkrát týdně s dítětem k doktorovi a vedle toho si vydělat na živobytí či dodělat školu. Řešíte, jestli vám dítě s postižením vezmou ve školce – a zapomeňte na to, že ve spádové. Řešíte, jestli vaše dítě integrovat v běžné škole – když ho vezmou, nebo ho dát do školy speciální. Později řešíte, zda pro vaše dítě využít služeb podporovaného zaměstnávání nebo chráněnou dílnu, případně celoroční stacionář, chráněné bydlení, nebo bude zůstávat v domácí péči.

A co sourozenci? Na rodičích je, neudělat z nich asistenty. Na sourozencích je, v lásce dotírat na rodiče: proč já musím a on/ona ne?

Nejen pro dítě s postižením je důležitá širší rodina. Markéta se má se všemi vzájemně ráda. Zvláště babička je nepostradatelný parťák – což je veliká pomoc.

Pro naši Markétku je rozšířenou rodinou i sbor, kde svým dílem přispívá k vzájemné toleranci i legraci. Děti s sebou do rodiny přinášejí požehnání jaksi mimovolně a děti s postižením nejsou výjimka. Občas přitom sice trnou zuby, ale to i při výchově a péči o takzvaně zdravé děti. Narození dítěte s postižením neznamená trest, zkoušku, břemeno, prohru. Je pravda, že to žádná výhra není, ale zažijete nepřeberné množství smutných, absurdních i vtipných situací. Je normální, že si minutu po porodu říkáte: „Nikdy už nebudu šťastný“, ale za pět minut či za pět měsíců už na to pohlížíte jinak. Děti s postižením se rodí, a když už se narodí, nebylo očividně lepšího místa než u nás – a to je povzbudivé.

DÁVÁM TVÁŘ INFORMACÍM

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV JUDITY KOŠŤÁKOVÉ

Co tě na grafice baví nejvíc? Studovala jsem grafický design – není to práce jen s grafickými prvky, ale je v tom i úkol kreativně zpracovat nějakou informaci nebo myšlenku. I úplně strohou informaci – třeba „sem se nechodí“ – ale na mně je, jak ji předám. Můžu ji napsat caps lockem na obyčejnou A4, nalepit to na dveře izolepou a bude to na všechny lidi, kteří to uvidí, nepřátelsky křičet, nebo to udělám lidsky, třeba formou piktogramu nebo přátelského sdělení, přestože je ta informace ve své podstatě totožná.

Je něco ve tvém oboru, s čím se musíš smiřovat? Někdy je hodně těžké nějakou informaci vyvážit v tom, jak vypadá, s tím, co má sdělovat, aby to bylo v souladu. Protože o to jde – aby člověk úplně nevybočil. Aby informace, která stojí na začátku, třeba „v pátek odpoledne se bude konat koncert smyčcového kvarteta“, došla až k budoucímu posluchači tak, jak má, a nebyla jinak zabarvená nebo neupozorňovala na něco nepodstatného.

A pak se musím smiřovat s tím, že je to práce často do nocí, nekonečná. I proto, že se k ní má člověk tendenci vracet a předělávat ji.

V soutěži nadějných grafiků sbíráš ceny. Na střední škole jsi získala Národní cenu za studentský design, naposledy to byla cena Nejkrásnější kniha roku 2020. Jak se tvoří nejkrásnější kniha roku? To vůbec nevím. (smích) Ale ta kniha, která cenu vyhrála, byla motivována školním zadáním a samotné téma, vizuál, technologické zpracování apod. už bylo na mně a podle mých možností. Někdy se „nejkrásnější kniha“ nebo nějaká dobrá práce tvoří pod tlakem. Ale obecně bych řekla, že nápady, na kterých to stojí, přicházejí ve chvílích odpočinku, nečekaně. To na sílu nefunguje. Řada lidí má pocit, že si sednu k počítači, něco nadesignuji a mám hotovo. Ale tak to vůbec není. Pokud má člověk vytvořit něco kvalitního, je potřeba to promyslet, aby to dávalo smysl.

Kdy se ti tvoří nejlíp? Když vím, že mohu všechno. Samozřejmě se přizpůsobuji omezením, vždy ale začínám tím, že zkouším všechno možné a neomezuji se ničím. S tím souvisí rešerše, brainstorming – to je první fáze. Pak jde o to tyto nápady nějak překlenout a dát vzniknout realizovatelnému koncenzu. Pomáhá mi psát si asociace s tématem, které mám zpracovávat, přemýšlet nad věcmi, které s tím více či méně souvisí. A do toho se ptát jiných lidí, co je k tomu napadá, nebo jakou s tím mají zkušenost.

To ocenění je známé i mezi laiky. Co ti přineslo do profesního života? V mém oboru nehraje významnou roli, co a kde člověk studoval, ale to, co udělal a jak byl oceněn. Moje práce se tak dostala za hranice lidí z oboru do širší veřejnosti, protože ta soutěž má úroveň. Je to pro mě

JUDITA KOŠŤÁKOVÁ

Na víceletém gymnáziu jsem se rozhodovala o přestupu na střední grafickou školu. Tento směr umění není jen o volné tvorbě, člověk uplatňuje své nápady, pracuje s písmem. To mě dost lákalo. Rozhodnutí změnit školu bylo zásadní a nelehké, ale současně i důležité pro prohloubení mé víry. Věděla jsem totiž, že to není v mých rukou. Hledala jsem Boží vůli, přiznala jsem se osobně k víře v Krista. A přišla úleva, protože jsem tam nakonec přestoupila a ohromně mě to bavilo, dávalo mi to smysl. Dodnes z toho čerpám. Po střední škole jsem pokračovala ve studiu grafického designu na vysoké škole v Brně. Směr určitě ovlivnila i moje rodina – vždycky mě inspiroval tatínek, který grafiku dělá, má nápady a umí je kreativně předat.

OCENĚNÁ PRÁCE Hudební knihu pro všechny znuděné hráče i nadšené nehráče Judita tvořila v roce 2016.

velmi hodnotné i osobně, protože konkurence byla velká, práce hodnotila odborná komise z mnoha úhlů pohledu, a přesto ta kniha obstála. To pro mě bylo silné.

Jaká kniha je pro tebe osobně nejkrásnější? Některé knihy jsou krásné na pohled a některé ještě víc obsahově, vůbec nevím, kterou knihu bych měla jmenovat. V poslední době mě hodně inspirují středověké rukopisy, což jsou počátky knih, které ještě ani nejsou tištěné, vše je dělané ručně. Ale přestože to není zaběhlý tiskařský průmysl, disponují čistotou a smyslem pro práci s písmem. Což mě fascinuje.

Co pro tebe znamená Kniha knih? Bible navazuje na ty rukopisy. Ale rozhodně než jako kniha v rukou je v mém životě momentálně Bible více a pravidelně přítomná v podobě mobilní aplikace YouVersion, kde si ji čtu pomocí čtecích plánů. Ráda tam využiju systému poznámek a zvýrazňování. U Bible obsah vyhrává nad formou, ale jinak mám raději fyzické knihy, čtečky mi blízké nejsou.

Skoro sedm let zpracováváš časopis Brána. Jak se Ti pracuje s křesťany? V čem je to jiné oproti práci s nevěřícími? Nevidím v tom zásadní rozdíl. Výrazná věc pro mě, které si vážím a kterou obdivuji, je, že v redakci Brány pracují lidé i dobrovolně vedle své práce a rodiny, ve volném čase – a u té práce vydrží. Nestřídají se tam redaktoři, když zjistí, že je to příliš náročné nebo příliš zodpovědné. A myslím si, že odvádí velmi kvalitní práci. A příjemná stránka práce s křesťany je v tom, že když jsem něco pokazila, tak to nebyl velký problém. Ne že by se to přehlédlo nebo se řeklo, že to je služba, tak se na kvalitu nemusí hledět, to vůbec ne, ale nikdo mě v tom „nevykoupal“. Bylo to přijato jako „to se stává“, a mohla jsem se z toho poučit. V tomhle prostředí se mi pracuje dobře, v jiném by mi to neprošlo.

Máš hranici, za kterou bys jako profesionál nebo jako křesťan ve své práci nešla? To by záleželo na konkrétní situaci a zakázce. Ale vysázet, co by stálo proti mé víře nebo něco, pod co bych se nemohla podepsat, to bych neudělala. Profesně bych odmítla, kdyby po mě někdo chtěl grafický odpad typu vizuálu, který je už daný a extrémně se mi nelíbí. Ale to je někdy těžké poznat dopředu, protože to mnohdy ze začátku vypadá na tvůrčí volnost a přituhuje postupně, až pracuji na něčem, co dělat nechci. Nechtěla bych stát za něčím, co lidé tímto způsobem negativně ovlivní. I když nejsem autor myšlenky, jsem někdo, kdo to lidem podal. Uvědomuji si, že když dávám informacím nějakou tvář, nesu také nějakou zodpovědnost.

■ Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.

GRAFICKÝ DESIGNER

Vytváří vizuální systém (pomocí počítačového softwaru nebo ručně), kterým srozumitelně a zapamatovatelně prezentuje určité informace. Kombinuje grafiku, fotku, typografii a ilustraci a navrhuje formy, které nás obklopují a utváří naše prostředí, jako jsou knihy, tiskoviny, orientační systémy nebo weby.

VAKCÍNA ROZDĚLENÍ

připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS

Země je rozdělena názorem na téma, kterému se lze už i v běžném životě jen těžko vyhnout. Očkování proti covidu-19: ano, nebo ne? Lze v tom najít společnou řeč?

Ing. TOMÁŠ HURTA

člen Rady CB

Očkování je dnes už tak provařené téma, že je těžko k tomu co dodávat. Ti, kdo jsou pro, mají svou pravdu, a ti, kdo jsou proti, také. Neumím si představit, že bych někomu něco v této věci doporučoval já, naprostý laik. Takže obecnou odpověď na tuto otázku ode mě nečekejte. V situaci, kdy se nedokážou dohodnout odborníci, jsou jakékoliv názory laiků zbytečné a mnohdy až směšné. Myslím, že jako křesťané bychom měli být druhým příkladem v toleranci a akceptaci názorů druhých. Neměli bychom tlačit a manipulovat druhé tak, abychom je dostali na svou stranu. Mnozí se totiž už dávno rozhodli, takže zkusme respektovat a mít rádi ty, kteří se rozhodli jinak než já, ať už k tomu měli jakýkoli důvod.

Potud by se to dalo zvládnout. Problém však nastane v momentě, kdy začne Seš si jistej, Jane, že když jsi ve Zjevení psal o značkování, že ses neupsal?

docházet k represi (jisté je, že bude namířená proti neočkovaným). Represe namířená proti jedné skupině obyvatel pro mě není v demokratické společnosti přijatelná. Pak se musím jednoznačně postavit za práva těch utlačovaných, ať už jsem očkovaný, nebo neočkovaný. Myslím, že toto bude chvíle, kdy se začne „lámat chleba“.

Společná řeč se bude hledat velmi těžko, zvlášť v situaci, kdy se stupňuje tlak na neočkované občany. Od původního požadavku dobrovolně očkovat ohroženou skupinu jsme dnes u požadavku na očkování dětí a „na stole“ je požadavek na povinné očkování všech. Pokud k tomu skutečně dojde (a já si myslím, že ano), bude to velká zkouška pro celou společnost, ale i pro církev. Budu ochoten jít s kůží na trh a hájit práva druhých, třeba i ke své škodě? Dnes těžko říci. Modlím se, abych v tom, co přijde, obstál, a modlím se, aby obstála i církev.

ARNOŠT KOBYLKA

KS Praha

Odmala si Bůh použil mnohokrát lékaře i léky, aby mi zachránil život. Během své práce jsem také několikrát skončil v nemocnicích doma i v cizině, například se zápalem plic nebo s velmi nepříjemnou autoimunitní nemocí střeva. Ve všem tomto jsem se modlil já, celá rodina i sbor, ale rozhodující kroky pro mne Bůh udělal skrze lékaře a moderní medicínu. Osobně se smrti nebojím, ale zároveň se mnou

ještě Bůh není hotový, mám zde rodinu a službu. Proto považuji za správné se léčit i očkovat.

Minulý podzim začalo být jasné, že na JIP umírají s covidem lidé obézní jako já a se slabou imunitou, takže jsem o očkování nijak nepochyboval a moje lékařka mne přihlásila v rámci přednostní kategorie. Také jsem původně věřil v silnější účinek vakcíny, ale když bylo z výzkumů jasné, že její vliv časem klesá, neváhal jsem s třetí posilující dávkou. Podle výzkumů jsem tak méně ohrožen nákazou i nemocí. Po druhé dávce na méně než 30 % při zachovávání obvyklé ochrany a výrazně méně mi hrozí hospitalizace. Tím také neohrožuji ostatní, co by JIP potřebovali. Nevěřím v tajné konspirace výrobců, vlád, lékařů a médií. Nevěřím v masové negativní účinky, převážně se jedná o lži, ale je na místě se jistě poradit se svým lékařem.

Jediná významnější otázka pro mne byla etika vývoje na buněčných liniích, z nichž některé byly kdysi před desetiletími odebrány z těl potracených dětí. Potěšilo mne, že úspěšnější vakcíny mRNA toto k výrobě nepotřebují a linie byly asi použity jen k testování. Nicméně považuji etickou souvislost s původním potratem za natolik vzdálenou, že před Bohem nevidím problém pro lékaře ani pacienty, jakkoliv bych byl rád, pokud by se jednalo o linie od dobrovolných dárců.

PhDr. Mgr. JERONÝM KLIMEŠ, Ph.D.

psycholog

Koronavirové branné cvičení je příležitost k tomu, abychom si ujasnili hodnoty. Připomínám, že nevyznáváme ani Covida, ani Anticovida, ale Ježíše Krista. Covid není naše náboženství, ani by se jím stát neměl. Neměl by nás ani nijak dramaticky polarizovat fakt, že se někdo nechá či nenechá očkovat. Přinejmenším ne do té míry, abychom ztratili to, co má křesťany charakterizovat – principiální jednotu a lásku.

V každém kostele či sboru je někdo, kdo nás štve, koho nemusíme, ale právě to je na křesťanství krásné, že i přes všechny animozity se nakonec v tom kostele v neděli zase sejdeme a pozdravíme. Nejen rouška a očkování, ale ani dogmatické neshody by neměly být důvodem, abychom nenašli principiální jednotu v Kristu, jak si on přál – „aby všichni byli jedno“.

Všimněte si, že Ježíš neprosí za to, abychom měli jednu nauku či jeden názor na očkování, ale abychom byli jedno, i když se v mnohém do smrti neshodneme, a že si někdy lezeme na nervy fakt fest. Toto považuji za důležité a na tomto bych si přál, abychom se shodli, ať jsme katolíci, či čeští bratři, adventisté, očkování, nebo neočkování.

Na rozdíl od jednoty, kterou můžeme a máme najít, ohledně covidu myslím společnou řeč najít nemůžeme. Od nekonečné hádky kolem covidu ale očekávám jeden pozitivní dopad, a to že pomocí něho přivede Hospodin Evropu do materiální bídy, neboť z blahobytu už zjevně morálně degenerujeme a intelektuálně blbneme. Evropě prospěje, když bude mít hlouběji do kapsy. Covid je jistě elegantnější cesta, jak tohoto cíle dosáhnout, než válka či skutečná epidemie, proto tleskám Hospodinu, že geniálně vymyslel, jak nás při zdravém rozumu zachovati ráčí.

A dobrá – pokud se tedy ptáte na takovou podružnost, tak já osobně jsem proti očkování z důvodů, které jsem popsal zde: http://covidmanifest. klimes.us.

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Žralok grónský a dlouhý život

GLOSA

JAN JANDOUREK, sociolog, spisovatel a esejista

Dlouho jsem si myslel, že nejdéle na světě žijí želvy, pokud tedy vynecháme některé stromy a mikroorganismy. Slavná byla želva jménem Harriet, o jejíchž 175. narozeninách se zmínil tisk – prý ji v roce 1835 jako mládě sebral na Galapágách sám velký Charles Darwin. Psalo se o ní, že je možná nejstarším tvorem na světě.

Teď jsem se ale dozvěděl na sociálních sítích, že nejstarší nejsou želvy. Jedna paní tam napsala: „Která zvířata žijí nejdéle? Chladné arktické vody v tuto chvíli brázdí žraloci, kteří pamatují třicetiletou válku a možná i Williama Shakespeara. Jedná se o žraloky grónské, nejdéle žijící obratlovce a jedny z nezáhadnějších žraloků.“ Hned jsem si to šel ověřit – a je to pravda. Tito tvorové se skutečně dožívají čtyř, možná až pěti stovek let. Žádný obratlovec tak dlouho nežije.

Zní to lákavě. Když mohou tak dlouho na světě pobývat tvorové, se kterými máme jistě mnoho genetického kódu společného, nešlo by to i u nás? To je ale jen technický problém a třeba by byl i řešitelný. Jednu věc ale nevíme: Jak tito tvorové prožívají čas? Stovky let pomalého pohybu pod ledem v Arktidě jistě vyžadují nějaké jiné vnitřní psychologické hodiny, než máme my. Nás by takový život přestal bavit za den.

Ve skutečnosti vlastně nežijeme v ničem jiném, než je přítomnost. „Nedělejte si starost o zítřek,“ slyšeli jsme mnohokrát. Je pravda, že žijeme s představou dalších dní, ale stejně to bude nakonec zase jen dnešek a přítomný okamžik. Nejsme vlastně oproti žraloku grónskému o nic ochuzeni. On má také svůj stálý přítomný okamžik. Je fakt, že si užívá život ve stavu beztíže. My ale zase máme slunce a jiné radosti. A závidět se nemá.

JAK SE NEUTOPIT V BAŽINĚ LŽÍ

text DAVID NOVÁK foto ARCHIV

Alex Alvarová: Průmysl lži – Propaganda, konspirace a dezinformační válka Triton 2017, 265 stran.

Když jsem svého času přednášel v rámci dějin filozofie o tématu postmoderny, případně s tímto tématem byl zván do škol nebo na sbory, jedna z otázek, kterou mi posluchači dávali, byla: A co přijde po období postmoderny? Tehdy jsem nebyl schopen odpovědět, nyní odpověď znám. Žijeme v době post-pravdivé. V době, kdy pravda a lež je jen jiná forma sdělení, kdy se lži začalo říkat „alternativní sdělení“. Pro většinu z nás je nesmírně těžké se v tomto chaosu vyznat. Lidé lhali vždycky, ale nikdy to nebylo tak snadné jako v naší době, protože nikdy se informace nešířily tak rychle a tak snadno. A právě o tomto fenoménu píše Alex Alvarová ve své knize Průmysl lži.

Autorka řadu let pracovala v marketingu a na základě těchto zkušeností se rozhodla čtenářům ukázat, jak jsou marketingové metody využívány k politickým a vojenským účelům. Následky jsou velmi nebezpečné. Autorka v knize ukazuje na cíleně vedené kampaně na sociálních sítích, na tzv. trolling, na výrobu politických skandálů na objednávku, na cílené podlamování důvěry lidí ve vědu, fakta a média, na snahu podporovat politiky s diktátorskými sklony. Motivaci, proč knihu napsala, vysvětluje Alvarová takto: „Byla to bezmoc, že prohráváme hybridní válku. Bolest z nemožnosti vysvětlit lidem, které mám ráda, že se jejich hlav a srdcí zmocnil duch panikařící nenávisti, jaký způsobil druhou světovou válku a který žene lidi do válek občanských. Chtěla jsem pomoci lidem, kteří mají pocit, že se zblázní z té hromady polopravd, výmyslů a manipulací, jež se odevšad valí.“

Po přečtení knížky mohu napsat, že autorka na mnohé velmi nebezpečné jevy související s propagandou a hybridní válkou velmi dobře poukázala. Za zásadní nebezpečí pro náš kulturní a civilizační okruh považuje putinovské Rusko a jeho způsob státem vedené hybridní války. Kniha podrobně rozebírá, jak se to děje a jak někdy nechtěně k šíření dezinformací můžeme přispět i my. Rozebírá i některé obecně sdílené „pravdy“, kterým lidé většinou věří a které se časem ukázaly jako nesmysly a cíleně šířené lži. Jenže lidé jim věří dál.

Jakkoliv je kniha zajímavá a inspirativní, padá na člověka postupně během čtení pocit stísněnosti. Nechce se nám věřit, že žijeme uprostřed války. Války, kde sice naštěstí nejsou mrtví, ale zároveň války, kde se bojuje o lidskou mysl. Každý diktátor věděl, že klíčem k ovládnutí lidí je sebrat jim svobodu, a především ovládnout jejich mysl. Uprostřed takového světa dnes žijeme.

Alex Alvarová na konci knížky ukazuje i některá řešení. Nekončí tedy jen u tvrzení, že svět ve zlém leží. Její rady jsou praktické, jen je začít realizovat.

Knihu bych dával jako povinnou četbu všem, kteří mají vliv. Problém je v tom, že většina falešných a poplašných zpráv míří na emoce, a u této knihy se musí myslet… O to více ji doporučuji.

Symfonie národů v arabštině

SoNs of Abraham: Symphony of Nations

Ethno-smooth jazz-pop. Rosa Media. 39:42 Položili jste si někdy otázku, jak asi může znít nahrávka křesťanských písní v arabštině od muzikantů z celého světa a zpěváka z Iráku? Symphony of Nations přinášejí odpověď, že dobře. A chybělo jen trochu odvahy, aby odpověď zněla, že skvěle. SoNs of Abraham je bez diskuse kvalitní a profesionální počin, v řadě ohledů vysoce nadprůměrný. Všemi písněmi prostupující etno prvky vždy umně obaluje pro evropské ucho srozumitelná stylová přikrývka, ať už se jedná o (na hranici kýče balancující) pop či důsledně hladký jazz. Množství aranžérských detailů potěší zejména náročnější posluchače, ale především dodává hudbě na suverénním vyznění. Přesto, pro etno žánr nezvykle, nejsilnějšími momenty jsou klidné, tiché písně. Proč? Protože těm energičtějším zkrátka chybí trocha živelnosti. Každý tón je až příliš pod kontrolou, až moc velká sázka na jistotu svých vynikajících znalostí a dovedností.

Na škále mezi nadšením a zklamáním nelze než naklonit pomyslné misky vah k pochvalnému hodnocení. SoNs of Abraham stojí za poslech. Doufejme, že se dočkáme i pokračovatele. Pokračovatele, kde občas autoři zavřou oči, zapomenou vše, co mají nastudováno, a sešlápnou plyn až na podlahu. Ale i kdyby ne, máme tu nahrávku, za kterou si autoři můžou sebevědomě stát. To v křesťanském prostředí není samozřejmostí. Buďme za to rádi!

DANIEL MATULÍK ■

Láska a tma

Amos Oz: Příběh o lásce a tmě

Z hebrejštiny přeložil Michael Žantovský. Paseka 2018, 464 stran. Jak vměstnat do krátké recenze nejsilnější čtenářský zážitek poslední doby? Kde začít? Už teď vím, že se mi to nepovede. Rozsáhlý vzpomínkový román je zároveň rodinnou kronikou, hluboce osobním deníkem, společensko-historickou studií, filozofickou esejí i pojednáním o lidské duši. Guláš, řeknete si, těžké čtení. Je pravda, že na internetu se někteří čtenáři přiznávají, že knihu nedočetli, byť nahlédli, že drží v ruce zajímavý titul. Příliš rozvleklá, příliš fragmentovaná, píší. Příběh o lásce a tmě opravdu není kniha do rychlé doby, přesto byla pro mne strhující. Je to především literatura s velkým L – nedává se sama na první dobrou, musíte ji na sebe nechat působit a dát jí čas. Nespěchat, vnímat. Zároveň je to pro křesťana nesmírně zajímavá studie života v Izraeli 2. poloviny 20. století a díky rodinným retrospektivám i do života východoevropských Židů období předcházejícího, do sionistického hnutí a traumatu holocaustu. Vyprávění ani na chvíli neopouští „lidský rozměr“ dějin, a přitom nesklouzává k laciným emocím. Sleduje Ozovo osobní trauma z dětství, vývoj jeho vztahu s otcem i důležitost dalších rodinných a intimních vazeb.

Autor nemohl zvolit lepší název. Láska a tma odkazují jak ke světlým, tak k temným vzpomínkám, k dobru a zlu, k životu a smrti. Těžká témata však kniha předkládá pestře, místy s humorem i dojemnou nostalgií. Jako rodinné fotoalbum s černobílými zažloutlými fotografiemi, které si prohlížíte s úsměvem i mrazením, a intenzivně přitom vnímáte vlastní vnitřní dějiny. ANNA DUCHKOVÁ ■

S Ním

EVA ČEJCHANOVÁ

TIP

Bible říká, že jsme byli stvořeni k životu s Bohem. Mnoho z nás, křesťanů, ale nemá jasnou představu, co „žít s Bohem“ opravdu znamená, takže věříme, ale náš život není naplněn vztahem, který nám Bůh nabízí. Žijeme životem, který je nad Bohem

– zaměřeni na fungující křesťanské principy; pod Bohem – a pod zákonem a důsledky Božích soudů; od Boha – bereme a vyžadujeme požehnání našich plánů a cest; pro Boha – kdy si hodnotu svého života odvozujeme od toho, co všechno jsme ve svém životě pro službu Bohu obětovali… a přicházíme o to, být naplněni svobodou, radostí a žít smysluplný život S BOHEM. Kniha Skye Jethaniho S Ním, která právě vyšla v nakladatelství Návrat domů, na 144 stranách pomáhá podívat se na náš osobní život víry z nadhledu a zjistit, jestli jsme neuvízli v některé ze čtyř slepých uliček, vedoucích ke křesťanskému managementu, k zákonictví a moralizování, k pseudokřesťanství daleko od Boha nebo k vyčerpanosti a vnitřní prázdnotě. Otázkami vede k odvaze pojmenovat problém „nefunkčního křesťanství“, pochopit, že Bůh po nás chce smysluplný a radostný život ve vztahu s Ním a jít k jádru osobního vztahu s Bohem.

Jiná cesta

Ondřej byl druhým dítětem rodičů, dlouho očekávaným synem. Se sestrou měl harmonický vztah, rodiče ho ve všem podporovali a motivovali ho do dalšího studia po základní škole. Ondřej miloval přírodu, hory a toulání po kopcích. Rodiče si ho představovali minimálně v právnickém obleku s koženou aktovkou u pasu. Ondřej chtěl žít v tichu a klidu. Přesto nastoupil na gymnázium.

Na základní škole byl premiantem, učení mu šlo snadno, exceloval ve všech oblastech. Gymnázium bylo jiné. Laťka byla vysoko, pro úspěch už musel ujít kus cesty a snažit se daleko víc. Prospěch mu šel strmě dolů. Po večerech chodil do jezdeckého klubu nebo se toulal v přírodě. V srdci chtěl být cestovatelem, pastýřem nebo lesníkem. Obával s ničím. Ondřej se po hodině vyčítání rozplakal a utekl z místnosti. Matka se rozběhla za ním. Zůstali jsme s otcem v místnosti sami. Chvíli bylo tíživé ticho a najednou otec říká: „Právě jsem nadobro přišel o syna.“ „Proč myslíte?“ zeptala jsem se. „Zradil mě tím nejhorším způsobem. Naprosto mne ze svého života vyřadil.“

Přisedla jsem k němu blíž: „A proč si myslíte, že jsme tady? Ondřej si nepřeje nic jiného, než zůstat dál vaším synem a zároveň sám sebou. Váš názor a souhlas je pro něj velmi důležitý.“ „A jakou hodnotu bude mít jeho život bez pořádného vzdělání?“ zeptal se otec. „To nevím, to ukáže čas, ale je mi jasné, že jeho život bude mít větší hodnotu, pokud bude váš syn a vy jeho otec. Musíte mu dovolit dělat svá rozhodnutí

Příběhy ztracených existencí

se však své touhy říct nahlas. Obával se zklamání rodičů. Netrvalo to dlouho a k problémům s prospěchem se přidaly i problémy kázeňské. Neplnil své povinnosti, do školy chodil pozdě, o věcech nahlas přemýšlel, dovolil si nesouhlasit s pedagogy a jejich výroky zpochybňoval. Na to nebyli na tamním gymnáziu zvyklí. Začal utíkat z domu. Rodiče situaci řešili za pomoci školního psychologa. Situace se ale horšila. Rodiče začali uplatňovat zákazy a sankce. Ondřej ztrácel chuť žít. Den po svých osmnáctinách přišel s žádostí o pomoc. Neměl kam jít, neměl kde bydlet, domů se vrátit nechtěl. Bude lepší, když rodiče nebudou mít žádného syna než takového, jako je on. S Ondřejem jsme se domluvili, že se zkusíme společně s rodiči ještě jednou setkat. Na neutrální půdě. Zároveň jsme přemýšleli, jak v jeho

Stačil jeden další den beznaděje a rodina by ho ztratila.

životě dál. Nechtěl nedostudovat, a nechtěl ani pokračovat na gymnáziu. Vzpomněla jsem si na nedalekou zemědělskou školu. Nabídla jsem Ondřejovi, že bychom se tam mohli jet podívat, a případně získané informace o studiu a budoucím uplatnění interpretovat rodičům.

Ondřeje škola nadchla, ihned se do prostředí v přírodě zamiloval. S ředitelem bylo rozhodnuto o rozdílových zkouškách, které by po úspěšném absolvování znamenaly, že by Ondřej neztratil tři roky studia, ale pouze rok a půl. Rodiče dorazili na schůzku rozpačití, otec s postojem negace, nesouhlasil a nést za ně odpovědnost. Tím ho neztratíte, ale naleznete.“

V tu chvíli se do místnosti vrátila matka s Ondřejem. Tázavě se oba podívali na otce. Oči se mu leskly, zadržoval slzy, svíral ruce v pěst. Vyběhl ke dveřím, otočil se a řekl: „Tak co koukáte? Jdeme domů. Všichni! Musíme s Ondrou vyplnit všechny ty papíry do nové školy. Už jsme ztratili dost času!“

Ondřej v den, kdy mi napsal o pomoc, zvažoval sebevraždu. Stačil další jeden den beznaděje a rodina by ho ztratila. Letos maturuje a chystá se na další studium veterinářství.

Smysl života je takový, jaký mu přisuzujeme. Ne takový, jaký se nám snaží vnutit okolí, byť pod záminkou dobra. ■

PAVLÍNA BŘEŇOVÁ vedoucí pobočky Naděje, Česká Třebová

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 15. 1. 2022 na adresu krizovka@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu S Ním od autora Skye Jethani. Výhru věnuje vydavatelství Návrat domů.

Tajenka z čísla 12/2021: Doufání spravedlivých končí radostí. Knihu Jeníkův škubající ocásek vyhrává Jana Toužimská, Chotětov. Připravil Dušan Karkuš.

TAK NĚJAK NESTÍHÁM

text KATEŘINA KORÁBKOVÁ

Prosím vás, řekněte mi, jak se používá kalendář. Nebo diář nebo takové ty jiné tabulkovité věci, ve kterých má každý den v týdnu volné okénko, které čeká, až do něj napíšete něco strašně důležitého, na co nesmíte zapomenout. Řekněte mi, jak se to správně používá? Ne, nedělám si legraci. Myslím tu otázku úplně vážně.

Zase jsem si letos jeden kalendář koupila. Decentní, malý, vlastně stejný jako loni. Koupila jsem ho s pocitem provinilosti, že ten loňský zůstal z většiny nepopsán. Vlastně jsem ho pořádně nepo-

MÁ BÝT KALENDÁŘ MEMENTEM TOHOHLE SPRINTU, KTERÝ NIKDY NEDOBĚHNU VČAS?

užila. Nějak se to ne a ne správně naučit… Kolikátý že už je to pokus? Kolik bylo poloprázdných diářů?

Předloni jsem po kalendářovitém médiu zatoužila někdy v půlce roku, proto jsem se rozhodla sehnat si takzvaný nedatovaný týdenní plánovač. Hledání mě ale moc nepotěšilo. Ne že by nebylo dost elegantních a něžně barevných, ale jak jsem si je prohlížela, zjistila jsem, že mě děsí některé jejich kolonky. Ty, které nesou nadpisy jako „To do list“, „Důležité“, „Úkoly“ a „Splněno“.

Já přece nechci žádného papírového poháněče, který by mi zdůrazňoval neutuchající zahlcenost úkoly a navíc neustále připomínal, co všechno se mi nepodařilo realizovat. Už takhle mám dojem, že je všeho moc, že všechno spěchá stále víc. Že se na otázku „Jak se máš?“ stále častěji odpovídá: „Tak nějak nestíhám…“

Říkají to snad všichni. Opakovali to moji prarodiče v důchodu, slýchávám to od vlastních rodičů, říkám to já sama, říkají to studenti ještě KATEŘINA KORÁBKOVÁ

odborný asistent na FF Univerzity Pardubice

před maturitou. Zdá se, jako kdyby jedině školní a školkové děti nežily s neustálým pocitem, že jim čas protéká mezi prsty. Má být snad kalendář mementem tohohle divokého sprintu, který nikdy nedoběhnu včas? To radši do něj nic nepsat, ať ten chvat a resty aspoň nevidím. Přitom bych ale chtěla kalendář jako místo, kam se odkládají věci z paměti. Věci, na které je a bude dost času. No jo, ale kde ten čas vzít?

Možná s tím časem dělám něco špatně. Možná bych se měla podívat, jaké bylo týdenní tempo jeho vynálezce. Pracovní deník v Genesis ale vypadá celkem prostě: Bůh něco udělal a pak poodstoupil od díla, aby se podíval, jak se to povedlo.

Napsal článek a nechal ho uležet; postavil zeď a pak se kochal, jaký kus jí stojí; uvařil oběd a pak si pochutnal; umyl nádobí a měl radost, že je čisté; umyl okna a díval se, jak se lesknou; pořezal dřevo a pak němu přivoněl; odepsal na maily a byl chvíli prostě jen spokojený. Vynesl koš a viděl, že je to dobré.

Říkám si, jestli každý plán nepotřebuje zahrnout i čas na dva, tři kroky dozadu od rozdělané práce, odkud lépe uvidím, co vlastně dělám a jestli to takhle je dobře. Odstup, kdy si vydechnu a zjistím, co se mi podařilo. Kdy se zastavím, protože věřím ve Stvořitelův dobrý příklad.

Ne, nepřidá to ke dnům hodiny navíc, kdy se dožene zameškané. Naopak, všechno potrvá déle a rozhodně toho nepůjde naplánovat tolik. Možná je to ale i cesta, jak se naučit rozlišovat, co je důležité a co zbytné. Nebo alespoň způsob, jak se přestat bát popsaného kalendáře.

najdi 10 rozdílů Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. najdi 10 rozdílů Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Ze Seleukie se přeplavil na Kypr, do Salamis. najdi 10 rozdílů Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Ze Seleukie se přeplavil na Kypr, do Salamis. Ze Seleukie se přeplavil na Kypr, do Salamis.

Kolik semen se urodí na rostlině, jakou úrodu přinese třeba strom v lese – to člověk nikdy přesně dopředu neodhadne. Úroda závisí na mnoha proměnlivých vlivech. Se železnou pravidelností padala snad jen Izraelitům nebeská mana na poušti, a i ta měla podle Božího ustanovení pravidelný týdenní „výkyv v úrodě“. (Ex 16,14–27)

Páteční zvýšený příděl many nám mohou připomínat takzvané semenné roky stromů. Je to zvláštní podívaná, kdy stromy na velkém území, sahajícím třebas přes celý kontinent, v některých letech vytvářejí mnohem více semen než v jiných sezónách. Smrky jsou obsypané šiškami, pod duby praskají záplavy žaludů a z javorů se jako vrtule snášejí nažky.

Semenné roky přicházejí celkem nepravidelně a nejen lesníky a vědce by zajímalo, proč. Mají pro to

Úroda žaludů má vliv na počet klíšťat – ale až za dva roky KDYŽ PADAJÍ SEMENA ZE STROMŮ

různá vysvětlení: podle některých se stromy připravují na tuhou zimu, nebo dokonce na příznivé jaro, které má přijít po zimě. Odborníci z Evropy a Severní Ameriky si všimli, že se semenné roky střídají mezi těmito dvěma kontinenty. Prošli historické záznamy, které jsou v Evropě k dispozici ve formě přehledné databáze „stromových roků“, a na jejich základě vyslovili domněnku, že střídání odpovídá takzvané severoatlantické oscilaci, což je jeden z klimatických cyklů. Podobně i stromy na některých místech jižní polokoule svou úrodou odpovídají opakovaným výkyvům počasí zvaným El Niño a La Niña.

Jenže ne na všech místech na Zemi se dá výskyt semenných roků vysvětlit souvislostí s počasím nebo podnebím. Podle jiných odborníků se střídáním větší a menší SEMENNÉ ROKY STROMŮ úrody stromy brání proti svým přírodním nepřátelům – aby jim třeba myši nebo veverky Stromy na rozlehlém území produkují nesežraly všechna semena. Když je úroda velká, populace hlodavců se začne rozv některých letech více semen než jindy. Příčiny nepravidelnosti tohoto růstat, avšak nestane se to hned, a proto je šance, že dostatek semen padne na cyklu, který má vliv na výkyvy úrodnou půdu a vzejde. Následujících několik „hubených“ let potom počty hlodavců v dalších přírodních cyklech (např. opět srazí na přijatelnější úroveň a následně může přijít další bohatý semenný rok. zvířat, která se semeny živí), ale vědci Kolísající počty semen a hlodavců pak mají vliv i na další tvory v přírodě. Na myší zatím nedokázali uspokojivě vysvětlit, krvi si často pochutnávají klíšťata, a když je myší hodně, tak s určitým odstupem semenné roky tedy nelze předpovědět. přibývá i klíšťat. Pravidelně se tak stává, že „invaze“ klíšťat v lesích nastává dva roky po semenném roce.

Předpovídat semenné roky by se hodilo nejen kvůli hlodavcům a klíšťatům, ale pomohlo by to i lesníkům s vysazováním stromů. Semínko v šišce nebo žaludu si totiž v sobě nese paměťovou stopu z doby, kdy je strom zplodil, a může tak být připravené na sucho či vlhko, na nízkou nebo vysokou teplotu. Semenné roky však stále patří k přírodním jevům, které předpovědět nedovedeme – leda že by nám snad Bůh seslal prorocký sen o tučných a hubených letech, a s ním i někoho, kdo by znal správný výklad.

text MARTIN SRB foto GATEPHOTO a ČT24