Téma

SMLOUVA

text PETR SLÁMA a KOLEKTIV AUTORŮ foto BASAND BILUNG a ARCHIV ilustrace ONDŘEJ KOŠŤÁK

Jde pomalu. Klopýtá. Jeho vlastní ho ve vykonstruovaném procesu vydali katům a vojáci okupační armády se na něm vyřádili. Těžké dřevo kříže ho tlačí k zemi a dál rozedírá otevřené rány po bičování na ramenou a na zádech. To nejhorší ho ale teprve čeká. Míjí lidi. Někteří ho nenávidí, jiní pro něj pláčou. Jde tam kvůli oběma. Pro tuhle chvíli se narodil. Jde uzavřít smlouvu. Dostat ty lidi zpátky do spojení s Bohem. Vyrvat je nepříteli. Bude ho to stát život. Nejde to obejít, nic levnějšího než jeho krev ty lidi nezachrání. To je cena za vítězství v této válce.

ROZPOMENU SE NA SVOU SMLOUVU

Když se dva lidé na něčem dohodnou neboli smluví, tak spolu uzavírají dohodu neboli smlouvu. Smlouvou v užším slova smyslu rozumíme dokument, který tuto skutečnost stvrzuje písemně. Takový dokument zpravidla obsahuje povinné položky, sleduje víceméně předepsaný formulář. K povinným položkám smluvních dokumentů patří představení stran, které do ní vstupují, a určení toho, na čem se tyto strany dohodly. Může obsahovat také časový plán plnění, sankční část, která mluví o tom, co dělat v případě, když některá strana své závazky neplní, a mnoho dalších ustanovení.

V širším slova smyslu je smlouvou slib, který si navzájem dají dvě nebo více stran. Na slibu je zajímavé, že nevyjadřuje pouze momentální odhodlání toho, kdo slib dává, nýbrž také důvěru toho, kdo tento slib přijímá, že slíbené bude platit. Filozof Paul Ricoeur považuje uvážlivě daný slib za přímo heroický čin člověka a za nejpevnější kotvu lidské identity: člověk, který něco slibuje, se zavazuje k něčemu, co bude z jeho strany napříště platit nezávisle na poryvech jeho vlastních pocitů i vnějších okolností. Ten, kdo slib přijímá, v tu chvíli tahá za kratší provaz. Na něm je, aby danému slibu věřil. A to může jen tehdy, pokud věří tomu, kdo mu tento slib dává, pokud ho považuje za věrohodného. Věrohodným se člověk v očích svého okolí stává tehdy, když spolu souhlasí jeho slova a činy. Někdo dokáže získat důvěru ostatních velmi rychle tím, že v kritické situaci dostojí svému slovu a odolá zmíněným poryvům. Někdo jiný svou věrohodnost buduje dlouhodobou drobnou prací. Něčí věrohodnost spočívá na referencích ostatních. A něčí věrohodnost je pouhý klam, který se dříve nebo později ukáže. Věřit slibu nevěrohodného člověka znamená jít vstříc zklamání.

Smlouva je vzájemným slibem, který si daly dvě nebo více stran. Může přitom jít o rovnocenné partnery, z nichž každý něco očekává a něco slibuje a každý z těchto partnerů za svůj slib ručí. Příkladem takové smlouvy je v dnešní době třeba sňatek. Nebo může jít o smlouvu mezi různě silnými partnery: podmínky pak diktuje ten silnější a slabšímu nezbývá než takový diktát přijmout. Smlouva pak sice může slabšímu připadat nespravedlivá, ale alespoň stanoví podmínky, za nichž může slabší partner dál existovat. Příkladem může být kapitulační smlouva, kterou spolu po válce uzavřou vítěz a poražený.

Precedenční základna naděje

Ne že by v Bibli byla smlouva jedinou vztahovou konstelací mezi Bohem a člověkem. Na mnoha místech mluví o Bohu, který je tajemný a nevyzpytatelný. Na člověku je, aby uznal Boží svrchovanost a poddal se jeho vůli. Taková představa zaznívá například v knize Jób, v příběhu o tom, jak Abrahám spoutal a málem obětoval Izáka nebo v žalmových nářcích. Jinde Bible líčí Boha jako někoho, kdo svého vyvoleného tajemně vede dějinami, jak to čteme o Jákobově synu Josefovi, o Danielovi a jeho přátelích nebo o královně Ester. Nikdo z těchto biblických hrdinů se nedovolává Boží ochrany na základě smlouvy. Když mají být mládenci, kteří se odmítli poklonit zlaté soše babylónského krále, vhozeni do ohně, odpovídají: „Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z rukou tvých, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“ Šadrak, Méšak a Abednego vědí přesně, jak mají jednat oni sami. Jak bude jednat Bůh, to nechávají na něm. Mnozí bibličtí hrdinové se v trápení obracejí na Boha ne proto, že by jim byl něčím povinen, ale na základě něčeho, co bych nazval „precedenční základna naděje“. Bible obsahuje řadu příběhů o tom, jak → Doc. PETR SLÁMA, Ph.D., ETF UK (1967)

Je docentem pro obor evangelická teologie, studoval judaistiku na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, na Oxfordské univerzitě (Wycliffe Hall) a na Eberhard-Karlově univerzitě v Tübingen. Působí na Katedře Starého zákona na ETF UK. S manželkou Lucií má tři dcery.

Pán Bůh lidem v nouzi nečekaně pomohl. Bylo to v různých situacích různě, ale ze všech těchto příběhů postupně vyvstává charakter někoho, kdo je věrohodný a ke komu je záhodno a radno volat o pomoc. Vyprávění o Božích záchranných intervencích představují precedenty, o které se opírají lidé ve své současné nouzi. Příběh o soudci Gedeónovi tuto precedenční základnu naděje vyjadřuje rafinovaným způsobem, když při líčení soudcova povolání dává nejprve zaznít pravému opaku této naděje, frustrované beznaději – aby tuto naději nakonec příběhem potvrdil. Gedeon v okamžiku svého povolání namítá: „Dovol, můj pane, je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává? Kde jsou všechny jeho podivuhodné činy, o kterých nám vyprávěli naši otcové?“ Tuto naději, ovšem již na pokraji vyhasnutí, vyjadřuje v modlitbě žalmista: „Otcové naši doufali v tebe, doufali, tys jim dal vyváznout. Úpěli k tobě a unikli zmaru, doufali v tebe a nebyli zahanbeni. Já však jsem červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu.“ Drama tohoto postoje víry spočívá v tom, že člověk zná tradici o Boží pomoci, ale momentálně sám prochází trápením. Vnímá a vyjadřuje rozpor, který musí vydržet. Jeho víra zní v tu chvíli jako kombinace vzpomínky a nářku. A Bible nás opakovaně ujišťuje, že takto „nakombinovaná“ víra dochází u Boha vyslyšení.

Kde se vzala struktura smlouvy

Jak jsme ale viděli, existuje v Bibli myšlenková linie, která vztah Boha a jeho lidu chápe jako smlouvu. Je pravděpodobné, že se při volbě tohoto přirovnání bibličtí autoři inspirovali soudobou mezinárodní politikou. Už ve 2. tisíciletí př. n. l. totiž Chetité na území dnešního Turecka a později, v 8. a 7. století př. n. l., Asyřané na území dnešního Iráku uzavírali s králi podmaněných národů vazalské smlouvy. Tyto smlouvy popisovaly rozložení moci ve společnosti, stanovily povinnosti účastníků smlouvy, případně sankce za neplnění těchto povinností, ale také to, jak má být smlouva uchovávána a zveřejňována. Je pravděpodobné, že příslušníci obou hebrejských království v Bibli, Izraele i Judska, tyto smlouvy znali. Setkali se tak s myšlenkovou strukturou, v jejímž rámci se mocný „nadnárodní“ vladař podmaněným národům představuje jako jejich dobrodinec, jak zpravidla podává jejich dobytí, a do budoucna slibuje ochranu. Zato ale od nich vyžaduje exkluzivní závazek věrnosti. Bibličtí autoři použili strukturu smlouvy k tomu, aby popsali svůj vztah s Hospodinem. To je samo o sobě teologické vyznání, které má dalekosáhlé důsledky. Vztah Boha a člověka je i nadále vztahem mezi stvořitelem a jeho stvořením. Stvořitel přitom zaujímá pozici starověkého vladaře, který je nadřazen komukoli dalšímu. Když ale s člověkem uzavírá smlouvu, nějak ho přece jen uznává jako svého partnera.

Jednostranně vytvořený prostor ochrany

Hebrejsky se smlouva řekne berit. Bibličtí autoři ovšem měli o její náplni dost rozmanité představy. V knize Genesis se objevuje pojetí, které je typické pro kněžské látky Starého zákona. Podle něj je smlouva spíše jednostranným závazkem Božím nežli vzájemnou povinností dvou stran. Smlouvu v tomto pojetí „ustavuje“ Hospodin. Použité sloveso k-v-m bychom mohli přeložit také jako „nastoluje“, „zakládá“ či „vytváří“. Hned první výskyt slova smlouva v Bibli je takovým jednostranně vytvořeným prostorem Boží ochrany. Bůh Noemu ohlašuje potopu a pokračuje: „S tebou však ustavím smlouvu. Vejdeš do archy a s tebou tvoji synové, tvá žena i ženy tvých synů.“ Když vody opadnou, vyhlašuje Bůh další smlouvu, v níž ale zase ukládá omezení jen sám sobě: „Já sám s vámi nyní ustavuji svou smlouvu a po vás s vašimi potomky a s každým živým tvorem (…) nic živého už nebude vyrváno vodami potopy, potopa už zemi nevyplení.“ Na znamení této smlouvy pak Bůh na nebi roztáhne duhu. Tato duha má být připomínkou tohoto Božího příslibu – ale pozor: nikoli připomínkou lidem, ale právě Bohu („Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha, rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým tvorstvem.“) Podobně jednostranně Bůh ustavuje smlouvu s Abrahámem: dává mu nové jméno (předtím byl Abram), slibuje mu potomstvo, zemi i svou blízkost. Ani zde od člověka nepožaduje nic jiného, než aby se dal obřezat. „To bude znamením smlouvy mezi mnou a mezi vámi.“ Stojí za povšimnutí, že obřízka zde není předmětem této smlouvy, ale jejím znamením. Stane-li se obřízka v Novém zákoně pro apoštola Pavla symbolem zákona, je to významový posun, protože ve Starém zákoně byla naopak symbolem jednostranné Boží milosti. Jak se později ozve v knize Exodus, Bůh se na tuto smlouvu s praotci rozpomene pod dojmem úpění Izraelců, zotročených egyptským otroctvím, a pošle Mojžíše, aby Izraelce vysvobodil.

„Rozříznout smlouvu“

V knize Exodus a v knize Deuteronomium narazíme na jiné pojetí smlouvy. Podle školy, které se někdy říká deuteronomistická, vystoupí do popředí závazky a povinnosti, které ze smlouvy plynou pro lidi. Mojžíš čte všemu lidu Knihu smlouvy, načež se lid opakovaně zaváže „konat vše, o čem Hospodin mluvil“. Po incidentu se zlatým teletem pak Hospodin na hoře Sinaj s Izraelci uzavře smlouvu: její jádro spočívá v závazku Izraele neuzavřít smlouvu s nikým jiným. Podobně na konci knihy Jozue obnovuje Mojžíšův nástupce v Šekemu smlouvu mezi Hospodinem a jeho lidem. I zde lid společně prohlašuje: „Jsme daleci toho opustit Hospodina a sloužit jiným Bohům! Naším Bohem je přece Hospodin. (…) Také my budeme sloužit Hospodinu. On je náš Bůh.“ Kromě těchto epizod je ale celá kniha Deuteronomium formulovaná jako text smlouvy, obsahující překvapivě mnoho z povinných položek starověkých vazalských smluv, včetně jejího uchování v truhle smlouvy Hospodinovy, doprovázející lid na poušti i v zaslíbené zemi. Na rozdíl od předchozího „jednostranného“ typu smluv se deuteronomistické „dvojstranné“ smlouvy neustavují rozhodnutím Panovníka, ale uzavírají se mezi dvěma účastníky.

Sloveso „uzavřít“ hebrejsky znamená ovšem doslova „rozříznout“. Hebrejština zde uchovala vzpomínku na rituál, který – nejen v Izraeli – uzavření smlouvy doprovázel. Účastníci smlouvy při něm zabili zvíře a symbolicky procesím mezi rozříznutými částmi obětovaného zvířete nebo pokropením jeho krví se připodobnili jeho osudu. Rituálem vykonali jakési podmínečné sebeprokletí pro případ, že by později závazek smlouvy porušili.

Smlouva v srdci

Smlouva mezi Hospodinem a jeho lidem je tedy v Bibli jednou ze základních vztahových konstelací. Tyto konstelace umožní izraelským i judským prorokům, aby předvedli svou grandiózní teologickou interpretaci neúspěchu a pádu obou království i davidovské dynastie: porážka Jeruzaléma Babylóňany na začátku 6. stol. př. n. l. nebyla projevem Hospodinovy slabosti, ale jeho trestem dynastie, která se Bohu zpronevěřila. Na troskách smlouvy, kterou vlastně obě strany opustily, pak prorok Jeremjáš mluví o nové smlouvě, kterou Hospodin po odeznění katastrof chystá s lidem uzavřít: „Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem

Slib je víc než smlouva

DANIEL ČEJCHAN

GLOSA

„Vyzvedl bys dneska dítě ze školky?“ „Ano, miláčku.“

Tak a je to. Právě jste něco slíbili. Možná si říkáte, že to přece není slib, že tam chybí to kouzelné slůvko „slibuji“, ale jak je psáno: „Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.“ Tedy abychom se vyhnuli věčnému zatracení, považujme za závazné naše slovo samotné, i bez přidaných zaklínání.

Co pro vás tento slib znamená? Že se prostě musíte v danou hodinu objevit před školkou a vyzvednout svého potomka. Pokud to neuděláte, nikdo jiný ho nevyzvedne a dítě zůstane stát před školkou, dokud nezestárne a neumře. Slib nepočítá s neúspěchem. Ve slibu nejsou ale.

Samozřejmě jde o nadsázku, ale ve slibu opravdu není prostor pro neúspěch. Pokud ho nesplníte, pak je porušen. V běžném životě se často setkáte s pochopením, omluvením nebo zproštěním závazku. Ale to už vychází z dobré vůle ostatních lidí, ne ze slibu samotného.

Dnes, v době internetu a telefonů, už situace není až tak horká. Když někdo nestíhá, může zavolat, omluvit se, narychlo vymyslet alternativní řešení. Dřív se hrálo o mnohem víc. Když učitel nemohl rodiči zavolat, že na něj ještě pořád čeká dítě venku před školou, když jste nemohli na poslední chvíli zrušit návštěvu kamaráda z druhého konce republiky, protože by mu už dopis nestihl přijít a mohl by zůstat stát sám na nástupišti, když vlak zpátky jede až další den, byly sázky mnohem vyšší. I dnes lze ale najít situace, kdy může jít opravdu o hodně.

Pak jsou tu smlouvy. Smlouvy nastupují, když si lidi nevěří. Když je potřeba počítat i s možností, že závazek nebude splněn. Určitě nejde říct, že jsou špatné. Pokud si člověk myslí, že by nemusel být schopen splnit závazek, je na místě ujasnit, co se má v takovém případě stát. Problematika může být natolik komplikovaná, že jinak než sepsat to třeba ani nejde.

Smlouva poskytuje zadní vrátka, říká, co se stane, i když se něco nedodrží. Nebudeš splácet hypotéku, přijdeš o dům. Neuděláš práci, nedostaneš výplatu. Opozdíš se s dodávkou, dostaneš pokutu.

Jak by to mohlo vypadat, kdybychom slib o vyzvednutí potomka ze začátku tohoto textu proměnili ve smlouvu? „Manžel se tímto zavazuje každý den ve 14:30 vyzvedávat svého potomka před školkou. Každých deset minut zpoždění bude penalizováno odepřením čtvrtiny porce první následující večeře. Větší jak dvouhodinové kumulativní zpoždění během třiceti dní nebo jednohodinové jednorázové zpoždění opravňuje manželku k rozvodu.“ Pak byste si mohli spočítat, jestli dnes máte hlad a jestli jste vůbec spokojený v manželském svazku, a na základě toho upravit svou strategii času vyzvednutí.

Vlastně je to důvěra versus zákon. A proto si myslím, že slib je víc než smlouva. Když nedodržíte smlouvu, platíte tím, co je uvedeno ve smlouvě. Když nedodržíte slib, platíte sami sebou. Slib je důvěrný. Když něco slíbíte, druhý věří, že uděláte, co je ve vašich silách, abyste to splnili, a vy zase věříte, že on najde pochopení pro komplikace, které by mohly po cestě nastat.

izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebudou učit každý svého bližního a každý svého bratra: Poznávejte Hospodina! Všichni mě budou znát, od nejmenšího po největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jejich nepravost, jejich hřích už nebudu připomínat.“

Křesťanské svědectví o mesiáši Ježíši z Nazareta v Novém zákoně navázalo na toto očekávání. Z pramínků starozákonního dialogu splétá Nový zákon staronový obraz Boží věrnosti, jeho nároků i záchrany, kterou lidem nabízí. Když Pán Ježíš při poslední večeři říká svým učedníkům „Toto je má krev, krev smlouvy, která se prolévá za mnohé“, tak tím své učedníky a po nich i všechny ostatní, kteří až po dnešek slaví večeři Páně, přenáší zpět na horu Sinaj. Stává se jim tam novým Mojžíšem, který je uvádí do osobního vztahu s Bohem. Současně se však pro ně stal i obětovaným býčkem, jehož krev skrápí lid v okamžiku uzavření smlouvy. V Novém zákoně tak dál pokračuje dvojí pojetí smlouvy, které jsme viděli ve Starém zákoně. Ozývá se zde „kněžské“ ujištění o tom, že Kristova oběť je jednostranně, tedy z Boží strany, vytvořený prostor milosti (viz podobenství o hostině), který ani lidský hřích a smrt nemohou zmařit. Ale zní zde také „deuteronomistická“ výzva k tomu, abychom se v tomto prostoru milosti chovali odpovídajícím způsobem, jinak z něho vypadneme (viz pokračující podobenství o svatebním šatě). Na naší odpovědi totiž záleží.

KDY SMLOUVU NEDODRŽET

text JAN LUHAN, advokát ve výslužbě, člen CB Čelákovice

Smlouva je ujednání mezi dvěma stranami (lidmi, ale třeba i státy), které se k něčemu zavazují. Mohou mít nejrůznější obsah i formu. Pro ty důležitější se vyžaduje k jejich platnosti písemná forma, ale spousta smluv je uzavírána ústně. Smlouvu uzavírá (aniž by to tak nazýval) i malý kluk, který si u stánku kupuje zmrzlinu. Dokonce u toho nemusí ani mluvit – ukáže na tu čokoládovou, zaplatí panu prodavači příslušný obnos, vezme si od něj zmrzlinu a smlouva je uzavřena bez jediného slova (snad krom „děkuji“ a „prosím“).

Již staří římští právníci učili, že „Pacta sunt servanda“ (smlouvy jsou od toho, aby se dodržovaly). Obecně to určitě platí – a je to dobře. Přesto vždy byly, jsou a budou situace, kdy je možné, nebo dokonce správné smlouvu nedodržet.

Předně – mohou být uzavřeny i smlouvy nemravné, nebo dokonce přímo protizákonné. Představme si situaci, že si někdo zaplatí nájemného vraha, aby zlikvidoval nepohodlnou osobu. Budeme se rozčilovat, když ten najatý vrah „nedodrží smlouvu“ a oznámí vše policii?

Jsou ale i méně drastické, zato daleko častější případy, kdy uzavřenou smlouvu dodržet nelze nebo není povinnost ji dodržet. Tyto záležitosti řeší u nás především občanský zákoník.

Neplatné jsou například smlouvy, které uzavřel někdo, kdo využil (zneužil) tísně nebo nezkušenosti druhé smluvní strany. To označuje zákon za „lichvu“.

Velkou pozornost a dost místa věnuje občanský zákoník tzv. spotřebitelským smlouvám, tedy takovým, které uzavírá podnikatel se spotřebitelem v rámci svého podnikání. Spotřebitel je považován za „slabší smluvní stranu“ a zákon ho dost výrazně chrání proti případným nepoctivým praktikám podnikatele. Dává spotřebiteli třeba právo odstoupit od smlouvy, kterou uzavřel na základě klamavých údajů druhé strany. Spotřebitel může ve stanovené lhůtě odstoupit také od smlouvy, která byla uzavřena prostřednictvím telefonu nebo mimo provozovnu podnikatele (podomní prodej). O právu odstoupit od smlouvy musí podnikatel spotřebitele poučit, jinak se lhůta pro odstoupení prodlužuje.

Stává se také, že se po uzavření smlouvy podstatně změní okolnosti, za kterých byla smlouva uzavřena. Např. rodič se zaváže platit zletilému studujícímu dítěti výživné v určité nadstandardní výši, ale stane se invalidním nebo bez jeho viny podstatně poklesnou jeho příjmy. V takovém případě se může domáhat, aby (nedojde-li k dohodě) změnil obsah jeho závazku soud.

Poruší-li jedna ze smluvních stran podstatným způsobem své povinnosti ze smlouvy, má druhá smluvní strana právo od smlouvy odstoupit. Smlouva se v takovém případě od počátku zrušuje.

Existují také případy, kdy závazek ze smlouvy sice existuje, ale není možno jeho splnění právně vymáhat. To se týká třeba „smluv“, které vzniknou ze soukromých sázek nebo her. Když ten, kdo prohrál, dobrovolně zaplatí, nemůže chtít peníze zpátky. Ale když nezaplatí, nemůže být k tomu donucen ani soudně. Takovým nevymáhatelným závazkům se říká „naturální obligace“.

Můžeme si položit otázku, jak je to s dodržováním smluv, které uzavřel s některým člověkem nebo s celým národem sám Pán Bůh? V Bibli máme o takových smlouvách celou řadu zpráv.

Vždyť i to, čemu říkáme „Starý zákon“ a „Nový zákon“, se správně nazývá „Stará a Nová smlouva“. Zde máme jednu jistotu: Pán Bůh sám od sebe nikdy smlouvu s člověkem nebo s celým národem neporuší ani od ní neuteče. Zato my lidé máme od počátku (už od Adama) tendenci smlouvy s Pánem Bohem porušovat nebo je úplně opustit. Proroci často upozorňovali Izrael, že v takovém případě z Boží strany přichází místo požehnání soud a trest. Ale i to Boží trestání je trestání „rodičovské“, jeho cílem je zjednání nápravy a obnovení vztahu.

PŘESTO PŘICHÁZÍM A DŮVĚŘUJI

text PAVLÍNA BŘEŇOVÁ, vedoucí střediska Naděje, Česká Třebová

Smlouva je závazkem k určitému plnění, definuje naše práva a povinnosti. V sociální práci je smlouva podmínkou k poskytnutí služby. Nejčastěji má formu písemnou, ale je možné i ústní uzavření. V přeneseném slova smyslu se jedná o oplocené území, kde platí předem definovaná pravidla, s nimiž obě strany souhlasí. Existuje však jiná forma smlouvy, naprosto specifická a nehmatatelná – smlouva důvěry. Nemá datum, podpisy stran, nedefinuje, co a za jakých podmínek se bude dít. Vznikne v okamžiku, často ve zranění, nejistotě či slabosti. Zavazuje ve svědomí, stojí na morálních a etických principech. Smlouva okamžiku, nevyřčená, nepodepsaná a ptající se po celou dobu na obou stranách: „Nezradíš mě? Neublížíš mi?“

Smlouvou důvěry vkládáme druhému do rukou naši budoucnost. Nemáme nad ní již plnou kontrolu, dovolíme druhému mít ji částečně ve své režii. Vcházím k lidem do jejich přirozeného prostředí v nepříznivých situacích, které již nejsou schopni řešit vlastními silami. Sama vkročím do tmavého bytu a nikdy dopředu nevím, kdo se v něm nachází. Bývají to lidé závislí na drogách, rozčílení muži házející nábytkem a ostrými slovy nebo prostě jen lidé schovaní pod rouškou tmy. Co vše by se mohlo stát? Stačí zavřené dveře, jeden pohled, nepravé slovo nebo jen touha druhého – a negativně se mi změní celý život. Přesto přicházím a důvěřuji, že se tak nestane. Stále hledám hranici mezi opatrností a obezřetností v protipólu služby druhému ve vzájemné důvěře. Neznámí lidé mají v rukou moje zdraví, můj život, moji integritu.

Na druhou stranu ke mně přicházejí lidé, kteří jsou vnitřně hluboce zraněni, a v důvěře mi vypráví svůj životní příběh. Hovoří v slzách o tom, jak je denně surově bije a znásilňuje partner. Popisují jen těžko uvěřitelné okamžiky hrůzy sexuálního zneužívání. Vypráví o neskonalém ponížení od rodičů a osamělosti uprostřed lidí. Děti mluví o hladu, ukazují modřiny po kopancích a jizvy od pálení cigaretami. Mnozí se svěří s příběhy, v nichž oni sami zasadili ránu druhému člověku, pošpinili ho, zradili, použili, zahodili a pokračovali dál, jako by se nic nestalo.

Je kruté svírat v náručí ženu, které zemřelo dítě, a ještě krutější je tišit vinu ženy, která ve stejné náruči v slzách popisuje dobrovolný a provedený potrat. Nejednou jsem prožívala chvíle v zatuchlém, špinavém pokoji s osamělým člověkem, který se celý život tak rozdával, až mu ze sebe nezbylo vůbec nic. Jediné, po čem nyní prahne, je smrt. Jakýmkoliv způsobem odejít ze života. Někteří za sebou měli několik pokusů o sebevraždu. Ukazovali mi své rány, popisovali okamžik, kdy si vázali oprátku a kdy na tak nepopsatelnou bolest ze života byli úplně sami. Děsivé skutečnosti bytí, a přesto reálně prožívané třeba v bytě vedle nás. Smlouva, která v ten okamžik vznikne, má několik náležitostí a všechny se ptají stejně: „Nezradíš mě, když ti povím pravdu? Budeš navěky mlčet před druhými? Nezošklivíš si mě, když ti ukážu své nejhorší já? Uvidíš po tom všem ve mně stále člověka? Budeš pořád hledat, kdo doopravdy jsem?“

Sepsání smlouvy u právníka je finančně náročné, nedodržení vymáhá soud. Kdo byl u soudního líčení, potvrdí, jak svíravý pocit se člověka zhostí. Nedodržením smlouvy přijdeme o peníze, čas, jistoty, přátelství i vztahy, práci, čest a pověst. Bez důvěry jsme schopni ohýbat smlouvu tak, jak je pro nás výhodné, až se staneme morálně flexibilními. Jedním z principu sociální služby je nepoškodit klienta. Několikrát jsem byla svědkem toho, jak sociální pracovník cíleně poškodil klientovu důvěru navzdory brilantně sepsané smlouvě o poskytnutí služby. Alibistické lpění na formě a pocit moci i kontroly nad klientem vytlačilo pravdivost. Po takové zkušenosti bylo složité ztracenou důvěru obnovit. Mnohdy se to již nepodařilo.

Pamatuji si nespočet lidských příběhů, vím o lidech ve svém okolí spoustu špatných věcí. Stačilo by jedno slovo u správného člověka a zničila bych je. Ve vteřině bych jim výrazně ztížila možnost nového a lepšího života. Jak to, že tak důležitá smlouva nemůže mít písemně vymahatelný a závazný slib neporušitelnosti?

Přesně takovou smlouvu důvěry s námi sepsal Hospodin. Je to totiž ona silná smlouva založená ne na obavách nebo potřebě, ale na důvěře. Je to smlouva důvěry, kde podpisem je náš vlastní život.

VELIKONOČNÍ VÝZVA

text ROMAN TOUŠEK, kazatel CB v Havířově a člen Rady CB

OJežíšovi se dá říct, že co slovo, to perla. Jednou z nejkrásnějších takových perel je to, co řekl svým učedníkům, když jim při velikonoční večeři podal kalich s vínem: „Toto je má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“ Jeho slovo doprovázené gestem, které opakujeme až dodnes, posunulo jejich setkání na rovinu dotýkající se samotné podstaty života.

Krví se stvrzuje přátelství na život a na smrt. Ne kvůli krvelačným touhám, ale kvůli vyjádření závažnosti takového vztahu. Smlouvu na dům můžeme opatřit pouze úředně ověřeným podpisem. Ale smlouva o přátelství na život a na smrt vyžaduje něco zásadnějšího, aby bylo zřejmé, že jsme ochotni jeden pro druhého položit život.

Víra v Hospodina, kterou jsme jako pohané přijali od našich židovských bratří, stojí na příběhu uzavření smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem. Nenajdeme ve známém vesmíru lid, se kterým by jeho bůh uzavřel takovou smlouvu, jako Hospodin s Izraelem. Kterýkoli jiný bůh je vykreslen jako kdosi tak mocný a svrchovaný, že se člověk před ním musí pouze kořit a svou oddanost mu projevuje jednoduše proto, že nemá na výběr. Člověk je nic, bůh je všechno.

Ale smlouva Hospodina s jeho lidem je naprosto odlišná a převratná. Hospodin Bůh nabízí věčnou životní smlouvu dvou rovnocenných partnerů, kteří se k ní vyjadřují zcela dobrovolně. Je to smlouva, která byla vyhlášená skrze Mojžíše na Sinaji a definitivně stvrzena krví skrze Ježíše Krista na Golgotě.

Hospodin vyslovuje věčné evangelium:

Já budu vaším Bohem, vy budete mým lidem. Já vás budu milovat a vy budete milovat mě. Já vám budu věrný a vy budete věrní mně. Já budu sloužit vám a vy budete sloužit mně. Já se budu chlubit vámi a vy se budete chlubit mnou. Já budu mít radost z vás a vy budete mít radost ze mě. Já budu ve vás a vy budete ve mně. Budeme jedním tělem!

Je to smlouva, která bere dech! Je nepředstavitelné, že by věčný, svrchovaný a všemohoucí Bůh, stvořitel nebe a země, chtěl mít něco tak vzájemného a niterného s někým tak chatrným a vzdorovitým, jako je člověk. Možná právě proto máme odjakživa tendenci přeci jen vyzdvihnout nakonec jen jednu ze smluvních stran.

A tak říkáme, že je to sice vzájemný vztah, ale ve skutečnosti vše záleží na všemohoucím a milostivém Bohu. Člověk je pouhým příjemcem a vděčným divákem. Ale k tomu je nutné připomenout biblický důraz, který jedinečně vystihnul rabín Jonathan Sacks: „Svobodu může národ získat intervencí zvnějšku, ale udržet si ji musí vlastním přičiněním. Nezmění nás to, co pro nás udělal Bůh, ale to, co pro Boha uděláme my.“ Teprve naše odpověď Bohu a opětovaná láska rozproudí život jako takový.

Anebo máme pocit, že je třeba zdůraznit, že tím rozhodujícím faktorem je naše víra, poslušnost a ovoce života. Bůh už přece všechno udělal, čeká se jen na nás. Ale k tomu je zase třeba připomenout slova samotného Krista: „Zůstaňte ve mně a já ve vás, neboť beze mě nemůžete činit nic.“ Náplní našeho života tedy nemá být „poslouchej, plň příkazy, boj se, makej,“ ale „miluj Hospodina, protože on miluje tebe“.

Když to shrneme, nejmocnějším projevem života není to, co pro člověka dělá Hospodin, natož to, co pro Hospodina dělá člověk. Nejmocnějším projevem života je to, co se odehrává ve vzájemném a plném vztahu na život a na smrt. Tento vztah je vyjádřen věčnou smlouvou, která je zpečetěna krví, kterou pro obě strany prolil Ježíš Kristus. Pro Hospodina jako Člověk, pro člověka jako Bůh. Bůh i člověk přijímají jeho krev jako stvrzení vzájemného vztahu. Tento vztah mění všechny ostatní naše vztahy, vůči lidem, vůči stvoření, vůči životu jako takovému.

Velikonoční příběh koncentrovaný do slavení Večeře Páně je trvalou výzvou a pozvánkou k našemu niternému a každodennímu vztahu na život a na smrt se samotným Hospodinem. Na lásku Hospodina, našeho Boha, odpovídejme naší láskou a žijme celý náš život s ním a v něm.

A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen. (Žd 13:20)

Upřesnění: V únorovém čísle jsme v článku Jádrem jsou nefunkční vztahy u jména autora Ing. Pavla Rause uvedli specializaci „teolog a klinický psycholog“. Přestože bratr Raus vystudoval klinickou psychologii, správně mělo být „teolog a psycholog“. Omlouváme se za komplikace, které mu nepřesné uvedení jeho specializace způsobilo.