Rozhovor

KŘESŤANÉ SE MUSÍ POSTAVIT ZLU

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV JIŘÍHO SCHNEIDERA

Válka na Ukrajině změnila pojem o čase – na začátku března, kdy vzniká tento rozhovor, Evropa žije po hodinách, každý další den může přinést zvrat. Nad vším visí otazníky, ale přitom je těžké hledat otázky pro rozhovor, který bude zveřejněn až za několik týdnů… Jsou věci, které však zůstanou pravdivé, ať už bude vývoj situace jakýkoli. Jiří Schneider, bývalý náměstek ministra zahraničních věcí a synodní kurátor ČCE, odpovídá na otázky související se současnou situací stručně a věcně.

Jako politik zkušený v zahraniční politice a zároveň jako aktivní křesťan vidíte válku na Ukrajině z více úhlů pohledu. Jaké bylo vaše ráno 24. 2. 2022? Co vás první napadlo, když jste se o ruské invazi na Ukrajinu dozvěděl? Ve čtvrtek 24. 2. ráno jsem se podíval na zprávy z internetu. Řekl jsem si, že už to začalo. Myslel jsem na své známé na Ukrajině. Samotným faktem invaze jsem překvapen nebyl, ale jejím rozsahem a zdůvodněním ano. Pokud sledujete mezinárodní dění, tak přinejmenším od ruské anexe Krymu nemáte iluze o Putinových záměrech. Skutečně samostatnou Ukrajinu nikdy nepřijal, považuje ji za součást velkého Ruska.

Jaká byla vaše osobní nejintenzivnější modlitba prvních dnů války na Ukrajině? Zbav nás od zlého.

Co jste chtěl, ale nemohl udělat, a proč? Být ještě ve státních službách, byl bych hned ve víru jednání krizových štábů. Nechybí mi to, mám důvěru v bývalé kolegy, kteří mají zvládání krizí na bedrech.

Co jste mohl udělat a také udělal? Myslel jsem na naše sbory v českých vesnicích, které jsem mohl navštívit loni v říjnu. Zavolal jsem několika farářům, kteří tam působili a jsou s tamními lidmi v pravidelném kontaktu, abych je požádal o informace o nich a předal vzkaz, že na ně myslíme.

Jste synodním kurátorem ČCE, stojíte ve vedení vaší církve. Co ve vás v návalu všech emocí začátku války mluvilo silněji – politik, nebo křesťan? Nejsem politik, i když sleduji veřejné dění. Mám zkušenost z diplomacie a obracejí se na mě novináři, snažím se komentovat situaci střízlivě, pokud možno bez emocí. V rámci církve a spolu s naší Diakonií jsme hned první den vyhlásili sbírku a začali koordinovat nabídky z našich sborů na pomoc uprchlíkům. Sbory jsme oslovili už v předvečer ruské invaze, eskalace osm let trvající války na východě Ukrajiny byla zřejmá.

Je něco, co se pro vás čtvrtkem 24. února nenávratně změnilo? Změnila se atmosféra v naší zemi. Už ani z Hradu neslyšíme, že Putin je gentleman, ještě, že je v Kremlu on, kdokoli jiný by byl horší a tak dokola… Iluze ztratili i ti, kdo se snažili věřit v možnost jednání s ním. Firmy a podnikatelé si

Ing. JIŘÍ SCHNEIDER

Působil v letech 2010–2014 jako první náměstek ministra zahraničních věcí ČR. V letech 1995–1998 byl velvyslancem ČR ve státě Izrael a v současnosti je synodním kurátorem Českobratrské církve evangelické.

uvědomili, že smířlivostí nezachrání svůj byznys v Rusku a že před agresí takového rozsahu nelze zavírat oči.

Byla hrubě porušena pravidla mezinárodního řádu, která byla uznávána a povýtce respektována. Bezpečnost v Evropě stála i po pádu železné opony na základě Závěrečného aktu z Helsinek z roku 1975. Všechny smlouvy budované na tomto základě jsou zpochybněny, Putinovo Rusko chce silou obnovit svou sféru vlivu v Evropě a tímto krokem povzbuzuje zejména vzmáhající se Čínu, aby postupovala podobně. Evropa se probudila s pocitem, že dobře už bylo.

Média uvedla, že Ukrajina je druhou zemí, která má prezidenta a premiéra s židovskými kořeny. První je zřejmě Izrael. Vy jste v Izraeli žil několik let jako velvyslanec ČR. Vidíte i nějakou jinou paralelu mezi státem Izrael a Ukrajinou? V tom paralelu nevidím, Izrael je židovský stát, tam se to jaksi očekává. Příznačné, až přízračné je to, že Vladimír Putin odůvodňuje agresi „denacifikací“ Ukrajiny v čele právě s prezidentem Zelenským.

Vidím tu řadu hořkých paradoxů: izraelská vláda je spíše opatrná v podpoře Ukrajiny, poněvadž bere ohled jednak na sympatizanty Putina mezi vlastními občany přišlými z Ruska, ale zejména na ruskou vojenskou přítomnost v sousední Sýrii.

Válka se rozjela v několika dimenzích najednou. První, která začala už dávno, byla informační – manipulace pomocí lží a dezinformací. Druhá, která šokovala svět, byla ta fyzická – regulérní krvavá válka s konvenčními zbraněmi. Následovala kybernetická – ve virtuálním prostoru blokováním webů, sítí, přístupů k serverům. Když se svět vzpamatoval ze šoku, přišla válka ekonomická – sankcemi padl rubl. My, křesťané, jsme celou tu dobu ve válce duchovní. Popište, prosím, co všechno vnímáte (s ohledem na situaci na Ukrajině, ale i obecně) jako konstanty, proměnné, vlivy, prostředky a strategie v duchovním boji, do kterého se může zapojit každý křesťan? Různé dimenze konfliktu patří k válkám odjakživa. Už slavný spis Sun-Tzua, kterým začíná každý kurz o válce na univerzitách či vojenských akademiích, uvádí,

že válku lze vyhrát snadněji klamem než silou. V dnešní době je propojení informační, ekonomické či technologické tak intenzivní, že se tyto dimenze těžko oddělují. Co však zůstává stejné, je člověk, jeho morálka, odhodlání a odolnost. Strana, která staví na lži a porobě, může dočasně vyhrávat, ale pravda a svoboda dříve nebo později zvítězí. A tu vidím spojitost s duchovním bojem, na který se ptáte. Křesťané se mohou a mají postavit zlu. Nedávno mi to znovu oživil životopis Dietricha Bonhoeffera od Renate Windové.

Jaké modlitby budou mít vždycky obrovský dopad bez ohledu na okolnosti? Nerad mluvím o „dopadu“ modliteb. Modlitba otevírá novou dimenzi, novou perspektivu, a to bez ohledu na okolnosti. V modlitbě si uvědomujeme, co můžeme udělat sami a na co nestačíme a svěřujeme to přímluvě či prosbě. Modlitba proměňuje modlitebníka – a to vůbec není málo.

Bible říká, že máme žehnat našim nepřátelům. Co přesně to podle vás znamená? Bible je plná nepřátel, kolikrát se volá po jejich zmaru jen v žalmech. Ale Ježíš v horském kázání říká, abychom nepřátele milovali a modlili se za ty, kteří nás pronásledují. Zároveň nás učí modlit se: „zbav nás od zlého“. Možná jde o to

JE TO PARADOX KŘESŤANSTVÍ, PROJÍT VÍTĚZNĚ MŮŽE ZNAMENAT NEPŘEŽÍT.

nepropadnout ani nenávisti, ani se nepřiklonit ke zlému. Nenávist k těm, co činí zlo, může být právě přitakáním k tomu zlému.

Jakou silou je v tomto konfliktu (v každé válce) strach? Jak na tuto sílu hledíte jako politik a jak jako křesťan? Jak se strachu bránit? Strach je důležitý, sebezáchovný. Je patologické strach necítit. Je třeba s ním počítat, ale nepoddat se mu. Snad můžu citovat z pastýřského listu synodního seniora naší církve Pavla Pokorného po vypuknutí války: „Strach a bezmoc je třeba si připustit, abychom jim mohli čelit. Aby nás neochromovaly. Chraňme se před zoufalstvím.“ Hlásím se k tomu. Pastýřský list byl uveden odkazem na Žalm 46 (Bůh je naše útočiště i síla). Zase nás to vrací k žalmům, v nichž je často řeč o nepřátelích i o strachu. Jak se mu bránit? Písní a modlitbou? Zpívající rabín Šlomo Carlebach složil chasidský popěvek na jeden verš Žalmu 23 „byť se mi dostalo jíti údolím stínu šeré smrti, nebudu se báti zlého“. Nedávno jsem tu píseň objevil na internetu s videem věnovaným izraelským vojákům. Válka je údolí stínu smrti.

Jak taková „údolí stínu smrti“, když už se jim nelze vyhnout, přijmout a jak jimi projít, aby z nich člověk vyšel vítězně? Co to vlastně pro křesťany znamená „vítězně“? Vítězně znamená v pravdě a lásce k bližnímu. Dostát tomu, dosvědčit to, někdy znamená i položit život. Je to paradox křesťanství, projít vítězně může znamenat nepřežít. Kdo ztratí svůj život, ten ho zachrání.

Nevěřící se mohou otočit proti křesťanům s věčnou otázkou: „Kde je teď ten váš Bůh?“ Křesťané odpověď znají, ale prosím, řekněte ji tu jasně i pro ty, kdo za krveprolití nevinných viní Boha. Otázka „kde je Bůh“ je zásadní a centrální pro velikonoční příběh, zazněla z kříže. Jen by neměla zbavovat odpovědnosti konkrétní lidi. Kdo jsou ti, kdo to způsobili nebo dopustili? Za krveprolití ve válkách mohou zase jen lidé, byť by se na Boha stokrát odvolávali.

Proti komu jako křesťané stojíme? Že byli křesťané „všemu lidu milí“ byla jen krátká epizoda v životě prvotní církve. I křesťané mají nepřátele. Ale v dopise do Efezu apoštol Pavel upozorňuje na to, že „nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“ a že naší zbrojí je pravda, spravedlnost a „služba evangeliu pokoje“. Za oněmi mocnostmi a silami se skrývá cosi zlého mimo náš dosah, třebas bychom to dnes vyjádřili možná méně obrazně, ale neméně děsivě.

V Bibli je psáno, že „milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému“. Nerozumím tomu tak, že „všechno špatné je k něčemu dobré“. Jde o náš postoj. „Milující Boha“ jsou nastaveni tak, že jim všechno může pomoci k dobrému. Znamená to, že zlo je ok? Rozhodně ne. Rozhořčení nad zlem může toho, kdo se orientuje ne podle sebe sama, ale podle Boha, naklonit k dobrému.

Jaké dobro může vzejít z krvavé války? Kde lze vidět naději, že to přece jen může přinést něco dobrého? Válka není dobrá, utrpení není dobré. Ale ani mír nemusí být dobrý. V Bibli čteme o falešných prorocích, kteří volali mír tam, kde nebylo pokoje. Kataklysma 2. světové války přineslo odhodlání další válce zabránit. Evropa žila za studené války v míru. Byl to všude dobrý mír?

Svět je zaneřáděn lží, konzumní rozežraností a ignorancí Božích hodnot. Je možné, aby se za dobro, které z celé katastrofy může vzejít, dal považovat očistný proces? Tušíme, že to záleží na tom, zda budou lidé připraveni změnit smýšlení a jednání. V biblické řeči: obnovit se proměnou mysli. Křesťané by v tom měli být příkladní. Budou, či přesněji, budeme?

Co dobrého může ze současné situace vzejít pro církve v Evropě i ve světě, a za jakých podmínek? Já bych tu otázku otočil – co dobrého by mohli křesťané a církve v Evropě pro obnovu a nápravu světa dělat? A odpověď jsem už naznačil: činit pokání. A vyzařovat naději.