Slovo

Marek 16,1–8 POZVÁNÍ K NOVÉMU ZAČÁTKU

text ROBERT HART ilustrace BRÁNA

Asi byste nikdy nevěřili, jak úžasné poselství v sobě může skrývat jedno jediné maličké slovo. Nemám ovšem na mysli nějaká abstraktní slova (láska, radost), ale jen obyčejnou malou spojku. V oddíle z Markova evangelia je dokonce několikrát, v celém Novém zákoně zaznamenáváme 8 947 výskytů, ale v jednom má neuvěřitelnou sílu. Je to v tom výroku anděla u prázdného hrobu, vlastně úkolu, který dává ženám, jež ke hrobu přišly. 7. verš. Zvláště Petrovi, překládá ČEP, řečtina tam má ale ještě obyčejnější spojku a/i. I Petrovi to řekněte. Proč je tu Petr zmíněn zvlášť? Respektive, proč je tu vůbec jmenován, když učedníci Ježíše jsou v NZ vlastně vždycky Petr a spol.? Abychom to zjistili a abychom odhalili i poselství té malé spojky, musíme si aspoň stručně připomenout, co se stalo pár dnů předtím.

Příběh jednoho zapření

Tehdy po poslední večeři, kdy spolu s učedníky Ježíš jedl velikonočního beránka, vyšli ven na Olivovou horu. A Ježíš znovu mluví o tom, co přijde: Už záhy se naplní proroctví proroka Zachariáše, staré víc jak pět století: Budu bít pastýře a ovce se rozprchnou. Všichni učedníci od Ježíše odpadnou – zkrátka proto, že jeho smrt pro ně bude znamenat konec nadějí. Pán tam sice mluví i o svém

Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili.“

vzkříšení a o tom, že se s nimi opět setká v Galileji – ale tohle povzbudivé ujištění jako by nikdo neslyšel. Odpadnout od Ježíše? Hloupost, nesmysl, nemyslitelné. Petr je v tom, jako obvykle, nejvýraznější: I kdyby všichni odpadli, já ne. Ten, který zná lidská srdce, říká, všichni odpadnete, ale Petr má jasno: já ne. Všichni ostatní možná ano, ale já obstojím. I kdybych měl umřít, nezapřu tě. Vůbec Ježíše neposlouchá, vždyť on je ten silný. Byl si jist sám sebou, byl si jist svou silou vzdorovat případnému nepřátelství, byl si jist pevností své oddanosti Ježíši. Spoléhá se na sebe, a to dokonce přesto, že mu Pán říká, že to s ním je a bude jinak: Dřív, než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš. Petrova vlastní jistota je pro něj silnější argument než Ježíšovo všepronikající slovo.

O pár hodin později narazila Petrova sebedůvěra na tvrdou realitu. Ten příběh asi známe: trojí konfrontace, trojí obvinění, že jistě taky patří k Ježíšovým přátelům, a trojí zapření. Přesně tak, jak to Pán předpověděl. To, co se ještě před chvílí zdálo být zcela pevné, se najednou rozpadá, tříští na kousky. Odvaha statečného muže, který ještě v okamžiku Ježíšova zatčení chce bojovat mečem, se tam na nádvoří rozplývá tváří v tvář obyčejné služce, která odhalí, že Petr patří k zatčenému. Petr jako by narazil na svoje limity, na strop svých možností. A výsledek je strašný: selhání, zrada přítele, zrada Božího Syna. Zapření. Popření jakéhokoliv vztahu k Ježíši: Neznám toho člověka.

Zrození nového života

Zažili jste někdy situaci, kdy jste si byli zcela jistí svým úspěchem, svou věrností, zkrátka tím, že věci proběhnou

a dopadnou tak, jak mají – a pak to dopadlo úplně jinak?

V příběhu Petrova zapření kohout kokrhá – a Petrovi to najednou všechno secvakne. Rozpomene se na Ježíšovo slovo a dochází mu, že se právě naplnilo. Vybíhá ven a hořce pláče. Sebejistota a pýcha se rozbily o dno propasti, do níž spadl. A to se nakonec ukáže jako skvělá léčba. Z toho, co víme z pokračování Petrova příběhu, smíme soudit, že jeho pláč nebyl jen sebelítostivým výronem emocí. Ani to není pláč, který naštvaně hází vinu na druhé, na služku, co ho odhalila, na služebníky velekněze... Připomenuté Ježíšovo slovo přivádí Petra k upřímnému pokání. A tady, v pláči tohoto typu, se rodí něco nového. Co zemřelo, povstává k novému životu.

Jak Petrův příběh po této zradě pokračuje dál? A jak smí pokračovat ten náš příběh? Vždyť asi každý z nás má za sebou různá a taky různě závažná selhání. Možná jsme někomu, třeba i blízkému, hluboce ublížili, možná jsme zkrachovali jako rodiče nebo jsme vlastní vinou přišli o práci. Možná máme za sebou nějaké etické selhání, hřích minulosti, který nás tlačí jako noční můra, jako těžký balvan. Možná jsme prožili krach manželství nebo jsme se zachovali zle vůči svým rodičům… Možná se na některá ze svých selhání bojíme i jen pomyslet, protože kdyby se to stalo, zachvátila by nás panika. Vlastně hluboká nejistota, nejčastěji pramenící z určité neuzavřenosti minulosti. A z pochybnosti, z pocitu uloženého kdesi hluboko uvnitř: Může mi Bůh takové selhání, takovou zradu vůbec odpustit? Přijme mě Pán ještě?

Pozvání k novému začátku

Řekněte jeho učedníkům i Petrovi. I Petrovi! Už to slyšíte? I Petrovi to řekněte. I tomu, který mě zradil, který mě zapřel. I s ním počítám. A o pár dní později se v Galileji u jezera odehraje jeden z nejúžasnějších rozhovorů v dějinách. Píše o tom Jan v 21. kapitole. Ježíš se tam Petra třikrát ptá na to samé: Miluješ mě? Petr třikrát odpovídá stejně. A Pán třikrát opakuje svoje pověření: Pas mé ovce. Nejenže Petrovi odpouští, ale potvrzuje jeho původní službu, potvrzuje úkol, kterým ho pověřil – aby byl pastýřem druhých. Bez známky nedůvěry, bez známky nedůvěřivého a ostražitého odstupu. Úžasná milost!

Ale stejně jedná Pán i dnes, s námi, kteří ho zapíráme svými hříchy. Vždyť náš Pán, Ježíš Kristus, již za naše hříchy zaplatil – na Golgotě. On místo nás nesl soud, za každého, kdo věří. Jediným klíčem k tomu je pokání. To znamená nelíbit se sám sobě, přestat se vymlouvat na okolnosti, na druhé a nahlédnout skutečnou podstatu věci. Proti tobě samému jsem zhřešil, říká král David Hospodinu v jedné modlitbě. S upřímnou vnitřní lítostí vyznal svůj hřích. K tomu i nás zve a podněcuje Boží milost. Pokání, vyznání hříchu otvírá dveře k Božímu odpuštění.

Naše selhání není konečná stanice ve vztahu s Bohem! Naopak, díky Boží milosti, když uvěříme jeho slovu a skloníme se před ním, nám i naše selhání může otevřít úplně novou dimenzi duchovního života. Na apoštolu Petrovi je to zjevné, když o něm čteme dál ve Skutcích nebo když ho vnímáme skrze jeho epištoly. Milost vede k pokoře, člověk ví, kdo je a díky komu žije, kdo je Pán Bůh a kdo je on. Člověk, kterému bylo odpuštěno, ví, že žije z Boží milosti a že stále potřebuje odpuštění. Ale hluboce se raduje, protože uvěřil, že díky Kristově oběti smí k Bohu přicházet jako milovaný syn.

Proto ať už máme za sebou cokoliv, ať už jsme v jakékoliv situaci, přijměme tyto Velikonoce jako pozvání k novému začátku. Ježíš byl vzkříšen z mrtvých, opravdu vstal. A otevřel nám k takovým novým začátkům dveře. Selhání – i ta životní – jsou a z Boží milosti mohou být šance začít znovu. Znovu s Pánem Bohem, znovu v pokoře a lásce. Zkuste to tedy, dejte se pozvat. Skloňte se před Pánem a požádejte ho, aby se vás ujal i tam, kde jste vzali život do svých rukou. A jsem si jist, že pak i vy uslyšíte ono „i“. I Tobě. I s Tebou počítám. I Tebe miluji. I Ty jsi můj. Amen.

ROBERT HART (1972)

Vystudoval bohemistiku a historii na FFUK a teologii na ETS. Jako kazatel začínal na stanici vinohradského sboru v Praze-Zbraslavi, nyní již skoro 15 let slouží v Praze-Šeberově. S manželkou Janou mají dva dospělé syny, Jakuba a Davida. Ve volném čase rád čte nebo vyráží na procházky do přírody.

Všimli jste si, jak je Markova zpráva o Ježíšově vzkříšení neuvěřitelně úsporná? A že i ostatní evangelisté popisují jednu z největších událostí v dějinách vlastně podivuhodně cudně, že jim na rozdíl od pozdějších legendárních příběhů světců stačí vlastně jen velmi malý prostor? Tím víc mě oslovuje, že významná část vyprávění o setkání se vzkříšeným Pánem je věnována velmi osobním setkáním a rozhovorům. Kristovo vzkříšení je tedy nejen dechberoucí a převratnou dějinnou událostí, v níž se rodí nové stvoření a Boží království již začíná pracovat svým kvasem, ale také živoucím pozváním k živému Bohu, Zdroji a Dárci života. K nové naději a lásce. A toto pozvání není určeno spravedlivým, bezchybným a dokonalým, ale selhávajícím hříšníkům, jako jsme i my. Odkrývá hloubku Boží milosti, Jeho věrné a nezlomné lásky, která zve k pokání, obnově a nové radosti. Zvolený text na pozadí příběhu Petrova zapření dosvědčuje, jaký náš Pán opravdu je. Dosvědčuje Ježíšovu věrnost, moc jeho odpuštění, které dávají sílu k novému začátku.