Téma

DRUHÁ ŠANCE A ŽIVOTNÍ ZMĚNA

text DAN DRÁPAL a KOLEKTIV AUTORŮ foto PEXELS (KAROLINA-GRABOWSKA) a ARCHIV

Kde měl být trest, tam přišlo odpuštění. Kde mělo být zavržení, tam nastalo přijetí. Kde měla být prázdnota, tam zavládla plnost. Kde měla být smrt, tam přišel život. Z konce se stal nový začátek.

ŽIVOT S BOHEM: ODCHÁZENÍ A NÁVRATY

Může se člověk, který vyznal Krista, ale později jej zapřel, znovu vrátit?

Tato otázka je jednoduchá a celkem srozumitelná. Domnívám se, že naprostá většina dnešních křesťanů by na ni odpověděla kladně. Ostatně sám mezi ně taky patřím.

Je zde tedy vůbec nějaký problém? Domnívám se, že ano. Už jen proto, že byla dlouhá období, kdy by patrně mnoho tehdejších křesťanů na tuto otázku odpovědělo záporně. Nepochybně byla velmi živá od samotných počátků církve. A stávala se až bolestně aktuální v dobách pronásledování. Mnozí křesťané nevydrželi – ať už proto, že byli skutečně mučeni a Krista zapřeli pod nátlakem, nebo jen proto, že se případného mučení báli. Když pak akutní pronásledování pominulo, chtěli se tito lidé vrátit do církve. A v některých případech narazili. I kněží, kteří před utrpením utekli a díky svému útěku skutečně Krista nezapřeli. Péče o stádo sboru pak někdy přejímali lidé, kteří byli pro Krista mučeni. A byly případy, kdy tito statečnější, tzv. confessores (vyznavači), měli, když se pak řešila otázka návratu do církve, více milosti než ti, kterým se útěkem podařilo vyhnout se utrpení.

Tyto problémy my dnes neřešíme. Ještě mezi námi žijí i pamětníci, kteří kvůli Kristu nějakou tu facku dostali, ale už jich mnoho není. Domnívám se dokonce, že křesťané na tom byli v tomto ohledu za vlády komunismu poněkud lépe než jiní, protože bachaři s nimi zacházeli méně surově než s „obyčejnými“ pachateli drobných kriminálních činů. Ale jsou i svědectví o pravém opaku, kdy se bachaři ke křesťanům chovali obzvlášť hnusně.

Když se pak po sametové revoluci otevřely dveře dokořán, mohli jsme hovořit s řadou lidí zejména ze Spojených států, kteří obdivovali naši statečnost v utrpení. Bylo mi to velice nepříjemné. Snažil jsem se jim vysvětlit, že komunistický blok nebyl v této věci homogenní a že za skutečně trpícími křesťany musí jinam, na východ a na jih, tedy do bývalého Sovětského svazu, do Rumunska, do Bulharska, a především do Albánie, „prvního ateistického státu na světě“. Ne že by se v NDR, Polsku, Československu nebo Maďarsku žádné pronásledování nekonalo (občas někdo v důsledku policejní brutality i zemřel), nicméně celkově byla situace v těchto zemích nesrovnatelně lepší. Mluvím ovšem o sedmdesátých a osmdesátých letech, nikoli o letech padesátých, kdy byla ubita či zavražděna celá řada křesťanů i u nás.

To jsou však doby dávno minulé. Ano, i dnes lidé odpadají a pak se vracejí ke Kristu, ale nikoli kvůli slabosti projevené při pronásledování.

V Písmu samotném najdeme texty, které nám naše „široké srdce“, s nímž vítáme navrátilce, poněkud problematizují. Snad nejvýraznějším z těchto textů je několik veršů z listu Židům: Neboť ty, kteří byli jednou osvíceni, okusili nebeského daru a stali se účastníky Ducha svatého, okusili dobrého Božího slova i moci budoucího věku, a odpadli, je nemožné znovu obnovovat ku pokání, neboť si opět křižují Syna Božího a vystavují ho veřejnému posměchu.

Zde je tedy jasně řečeno, že jsou lidé, které je „nemožné znovu obnovovat ku pokání“. Rozumím tomu tak, že nemá smysl volat je k pokání, tak jak k němu byli voláni před odpadnutím. Ovšem tato množina lidí je velmi úzce specifikovaná. Co vše museli prožít? (V závorce vždy uvádím, oč dle mého mínění šlo. Vím, že na to mohou být různé názory; rozsah tohoto článku ale neumožňuje rozvést diskuzi na tato témata.) – byli jednou osvíceni (porozuměli evangeliu) – okusili nebeského daru (přijali spásu v Ježíši Kristu) – stali se účastníky Ducha svatého (byli naplněni Duchem) – okusili dobrého Božího slova (poznali inspirovanost Písma a Boží slovo pro ně bylo mocné) – okusili moc budoucího věku (není jisté, co je míněno; domnívám se, že okusili nějaký div, například uzdravení nebo vytržení)

Zřejmě se nemůže jednat o nějaké „začátečníky“, kteří se teprve seznamují se základy biblického učení a nemají příliš osobních zkušeností s Boží mocí. Zdá se mi, že ti, kteří prožili s Pánem → DAN DRÁPAL (1949)

Vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu, ale v komunistickém Československu nezískal státní souhlas pro výkon duchovenského povolání. Po vzniku církve Křesťanská společenství se stal jejím prvním seniorem.

tak úžasné věci, a přesto odpadli, jsou totožní s těmi, kdo zhřešili hříchem rouhání proti Duchu svatému. Tímto hříchem totiž nemohl zhřešit jen tak někdo. Pán Ježíš ukazuje na farizeje. Proč? Protože oni označovali za dílo ďáblovo („ve jménu knížete démonů vymítá démony“) to, o čem věděli, že je dílo Boží. (Nikodém, který navštívil Ježíše v noci, začíná rozhovor slovy „Rabbi, víme, že jsi přišel od Boha…“ Tedy vskutku víme, nikoli já vím.)

Tyto verše z listu Židům dobře znám, hodně jsem o nich přemýšlel. Připadaly mi relativně jasné, ale nemohu si pomoci, musím zmínit osobní zkušenost, která mi to vše zkomplikovala.

V osmdesátých letech uvěřil jeden muž a stal se tím, co nazývám „hurácharismatikem“. Mluvil neustále nadšeně o Kristu a potřebě víry. Byl tak intenzivní, až mi to bylo nepříjemné. Na počátku svého duchovního života mu kdosi prorokoval, že Bůh má pro něj připravenou krásnou ženu.

Nicméně uplynulo deset let a krásná žena nikde. Tento muž zanevřel na Boha a chtěl za sebou spálit všechny mosty. V jednom sboru vyběhl na kazatelnu a hlasitě se rouhal proti Duchu svatému. Napsal o nás denunciační článek do tehdy vycházejících Zemědělských novin. Jednoho známého pastora pozval do restaurace a pak mu z ničeho nic dal facku a řekl, že čeká, jak onen pastor nastaví druhou tvář.

Nedlouho na to skončil na psychiatrii. Tam se mu zjevil Ježíš. A řekl mu: „Musíš se vrátit k Bohu.“ Když ho propustili, byl to jiný člověk. Dva roky pak chodil k nám na biblické hodiny, než se odstěhoval kamsi na sever.

Rozumíte tomu? Já taky ne. Málokterá zkušenost byla tak silná jako tato. Nicméně měl jsem v životě víc zkušeností, které mi zproblematizovaly určité chápání Písma, které jsem považoval za jasné a neproblematické. Přestal jsem si myslet, že Písmu rozumím.

Ale nepochybuji o něm. Je mi chlebem. Je mi světlem. A Boží milost je patrně větší, než jsem si myslel.

Začal jsem zmínkami o tom, jak se chtěli ke Kristu vrátit křesťané, kteří Krista zapřeli během pronásledování. Takové věci se dějí i dnes, ale ne u nás. Dějí se v Číně. Dějí se v islámském světě. Dějí se v Indii a v Indonésii. A asi i na jiných místech.

My v západních společnostech vidíme lidi odpadat z jiných důvodů. Zmíním dva z nich. Nejsou patrně nejčastější, ale vyskytují se hojně.

Bratr či sestra zajde za pastorem či některým starším a sdělí mu, že má problém s věroukou sboru či denominace. Často jde o otázky Ježíšova božství či trojiční učení, ale může jít i o nesouhlas s angažovaností církve v současné situaci. Dotyčný tvrdí, že v takovém sboru (případně takové církvi) nemůže zůstat. (V dobách bezprostředně minulých se církev štěpila i na otázce očkování.)

Druhá šance mezi křesťany

KARLA HŮLKY, kazatele CB Kounicova, se ptala EVA ČEJCHANOVÁ

Jak se ve sboru běžnou cestou řeší selhání (hřích) člena sboru? Je rozdíl, jestli s problémem přijde člověk sám, nebo jestli to „praskne“? Je v tom velký rozdíl, protože pokud člověk přijde sám, znamená to, že vidí, že by měl ten problém řešit. Řešení je v první řadě na horizontální, přátelské rovině vztahů, když někomu řeknu: „Podívej, tak, jak to teď je, to asi nebude úplně ono.“ Když se navzájem povzbuzujeme a napomínáme. Rovina vztahu je první i v případě církevní kázně. Je jedno, jestli intervenuje běžný člen, člen staršovstva nebo kazatel. Jakmile

ROZHOVOR

vztah chybí, zmenšuje se šance, že kázeň bude k něčemu dobrá. Hlavní rozměr vyšší úrovně kázně spočívá v zásahu sborové církevní autority, které je problém postoupen, aby ho řešila. Je to zásah zvnějšku a s tím už mám zkušenost velmi smutnou. To lidé většinou nenesou dobře.

Výraz „církevní kázeň“ je popsán jako proces duchovní péče, kterou se sbor snaží pomoci člověku, který žije v hříchu. Kdy se člověk do tohoto procesu dostává? Jaké jsou podmínky jeho ukončení? Slovo „kázeň“ je obtěžkáno různými významy. Napadá mě, že to má stejný kořen slova jako třeba „káznice“, tj. vězení. Což je hrozné. (smích) Kdyby se kázeň děla jen ve vztazích, tak by se jí možná nemuselo říkat kázeň. Pokud funguje napomínání, povzbuzování a zpověď, tak je to dobré. Pokud to nefunguje, mnohdy docházíme k situacím, kdy už je pozdě něco měnit – lidé třeba vyhledají odborníky nebo poradce ve vážné manželské krizi, až když už není co řešit.

Když se řekne, že je člověk v kázni, znamená to obvykle soubor nějakých opatření. Tato opatření jsou v řádu. Opatření vyššího řádu jsou od pozastavení služby až po odnětí členství, což je jasně oznamovaná

V řadě případů jsou ale otázky učení pouze zástupným problémem. Pokud dotyčného trochu znáte, tušíte, že má spíše vztahový problém s někým ve sboru. Takový člověk pociťuje nesympatie vůči některému či některým ze členů sboru, ale vám to předkládá jako otázku věrouky. Zpravidla to nedělá vědomě, což ovšem situaci jen komplikuje.

Před mnoha lety jsem se těmi otázkami učení velice trápil, snažil jsem se s dotyčným nějak domluvit, věci si vyjasnit, ale bylo to obvykle marné, protože ve skutečnosti šlo o něco jiného. Takový „protestant“ často ze sboru odešel, ale zdůrazňoval, že neodchází od Boha, pouze nemůže být v církvi, která takto „bloudí“. Takový člověk si buďto najde nějaké nové společenství (někdy jde o volbu dosti bizarní), někdy ale zůstává křesťanem „na vlastní pěst“. Je rozhodnut, že se do církve vrátí, až najde „tu pravou“. Nicméně když nemá společenství, přestává postupně číst Bibli a jeho modlitební život upadá. Ve skutečnosti odpadl, aniž si toho všiml. Když s ním mluvíte po dvou či třech letech, zjišťujete, mnohdy s velkou lítostí, že takový člověk už je někde zcela jinde, ale sám to neví. Nikdy nepadlo rozhodnutí „tak, ode dneška nebudu poslouchat Pána Boha a budu si žít po svém“.

Může se takový člověk k Bohu vrátit? Dá mu Bůh novou šanci?

A. W. Tozer kdesi napsal, že k Bohu můžeme přijít odkudkoli, pokud jsme ochotni činit pokání. Ano, znám lidi, kteří se k Bohu – a tudíž i do církve – vrátili. Záleží na tom, zda jsou ochotni činit hluboké pokání. I ze svého dříve povrchního křesťanství. Jsou tací, kterým došlo, že jejich „problémy s učením“ byly zástupné. Že jim prostě někdo ve sboru vadil nebo se cítili nedoceněni. Takovým lidem jistě nebudeme klást žádné překážky, ale rádi je uvítáme.

Zmíním ještě jeden důvod odpadnutí. Je naznačen v 1Tm 4,10: „Démas mě opustil, protože více miloval tento svět.“ To, že lidé odcházejí od Boha, protože si více zamilovali tento svět, je asi stejné ve všech obdobích církve – od starověku po současnost. Mají druhou šanci? Jsem přesvědčen, že určitě ano. Mohou po čase zjistit, že svět jim nemůže dát to, co vlastně hledají. Můžeme je vítat podobně, jako milosrdný otec vítal marnotratného syna. To, jak bude jejich další život vypadat, záleží především na hloubce a opravdovosti jejich pokání. A to je věc mezi nimi a Bohem.

Na závěr chci zmínit, co jsem slyšel od jednoho starého moudrého křesťana v době, kdy jsem si zoufal sám nad sebou: „Dane, pamatuj na to, že nepočítáme-li Ježíše Krista, použil si Bůh pro své dílo na této zemi tří lidí, kteří sami někoho zabili, ať už přímo či nepřímo: jde o Mojžíše, krále Davida a apoštola Pavla.“

Myslím, že je to jasné. Bůh dává druhou šanci.

událost, která přichází jako veřejná reakce na veřejně viditelnou problematickou věc.

Za jakých podmínek se kázeň ukončuje? I to je v řádu a liší se to podle stupně selhání. Zásadní podmínkou u všeho je však pokání.

Podle čeho vedení sboru pozná, že ten, kdo selhal, činil skutečné pokání? Jak se to pozná u hříchu, který nejde napravit, se kterým nejde přestat a jehož výsledek je trvalý? Třeba u rozvodu... Myslím, že ukazatelem je, jak člověk o svém selhání mluví. Jestli z toho, co říká, je patrné, že to je něco, co by chtěl nechat za sebou, nebo jestli se to pořád snaží obhájit. A pak je to vidět na způsobu dalšího života – jestli ten člověk zbrzdil. Mnohdy se lidé ženou do dalších aktivit, jako by to chtěli něčím přebít. Ale znamením změny a pokání je, že člověk zpomalí a snaží se reflektovat život.

ROZHOVOR

Kde je ta hranice, co ještě sbor řešit nemusí, a co už řešit musí? To je těžká otázka, na kterou neexistuje obecná odpověď. Mezi sbory jsou v naší církvi velké rozdíly – ve způsobech zbožnosti, vedení, v řadě oblastí. Určitě je to dobře – jsme církev, ne skupina, která má nalajnované, jak co má být. Pak ale záleží na daném společenství – co mezi sebou dokáží unést, jak dokáží nést toho člověka. To je výchozí bod. V případě závažnějších stupňů kázně je to hodně o rozhovorech na staršovstvu a o správné reakci na danou věc.

Takto to vypadá jako kompetence jednotlivých sborů. Existují obecné biblické hranice, za kterými už mají církevní autority reagovat na selhání? Řeší-li např. staršovstvo intimní soužití lidí před svatbou, znamená to, že pýcha, lakomství, nestřídmost, hněv, závist a lenost, které vedení u svých členů neřeší, jsou menší hřích nebo nejsou tak nebezpečné pro duši člověka? To rozhodně ne. Právě. I při vší různosti máme nastavené limity, které plynou z řádu církve. Nad tím vším je ale pořád svědectví Písma. Obsah Nového zákona. A řekl bych, že ten klade větší důraz na tu vnitřní čistotu než na tu vnější. Protože to zní ve všech konfrontacích Pána Ježíše se zbožnými lidmi té doby. Farizeové kladli důraz na vnější stránku a zapomínali na tu vnitřní. Je to pro nás snazší – co je špatně, se dá uchopit, vydefinovat. Kdežto na pýchu, lakomství, nestřídmost atd. nejsou míry. Nějaké věci musíme dělat, protože jsme se dohodli na základě dokumentů, že nejsou v pořádku. Ale neměli bychom přitom zapomínat, že ten důraz začíná uvnitř. Je to věc následování. To je veliký dluh nás, evangelikálních křesťanů, že mluvíme o obrácení, což je velice dobře. Ovšem po obrácení obvykle člověk hned neumře.

I PO LETECH VNÍMÁM, ŽE TO BYL HŘÍCH

text PETE LUPTON

Ačkoliv se situace v posledních letech mění, stále mám pocit, že jeden z největších hříchů, které můžete v církvi udělat, je se rozvést. Když jsem se v roce 2012 rozváděl já, pocítil jsem to dost tvrdě. A i když jsem v Boha stále věřil, měl jsem pocit, že se mnou skočila nejen církev, ale i On, a že už nikdy nebudu moct sloužit.

Odkud pocházím?

Já sám pocházím z rozvrácené rodiny. Mamka se rozvedla, když mi byl asi rok. S tátou se totiž brali jenom proto, že „museli“. Pak se znovu provdala za otčíma, ale ten ji po čase začal mlátit. Bylo to emočně dost náročné období, ale nakonec se mamka rozvedla i s ním. Aby toho ale nebylo málo, tak upadla do alkoholismu a já přešel do pěstounské péče mé tety.

V té době jsem se zároveň stal křesťanem. Bylo mi 15 let a zpětně si říkám, kdo ví, kde bych skončil, kdybych nepoznal Boha.

Tou dobou jsem ale už byl závislý na pornu, které mi sloužilo jako únik z drsné reality, a díky Bohu jsem na řešení v této oblasti začal pracovat už tenkrát. Ale začal jsem pracovat i na svých vztazích, přičemž jsem si došel k závěru, že až se ožením, nikdy se nerozvedu. Bůh přece nenávidí rozvod, že?

Ty neměřitelné věci, které se neřeší (pokud nepřerostou do nějaké maligní podoby), souvisí s proměňováním se do podoby Kristovy. Umenšování sama sebe, nesení kříže – to je věc učednictví v pravém slova smyslu, věc vyučování v církvi. To je velký úkol.

Nevzniká tím paradox, kdy sbor veřejně doporučí cestu pokání jednomu člověku, přičemž jiný, který toto pokání potřebuje ještě víc, zůstává ponořen ve svém hříchu a respektován? Není na tom před Bohem právě ten „trestaný“ lépe? Je to tak. Lidé, kteří prošli poznáním, že potřebují pokání, jsou na tom v důsledku vždycky lépe. Jakékoli uznání, že jsem něco neudělal dobře, mě k Bohu přibližuje daleko víc než život navenek naprosto řádný, ale uvnitř přebujelý věcmi, které nejsou vidět, takříkajíc nezapáchají, ale přesto jsou hrozné a smrtící.

ROZHOVOR

Z toho by vyplývalo, že člověku, který viditelně padl a prošel pokáním, by společenství křesťanů nemělo mít problém dát druhou šanci. Děje se to? Nebo jste zažil, že křesťané někomu z nich druhou šanci upřeli? Situaci, kdy společenství vysloveně odmítlo dát druhou šanci člověku, jsem nezažil. Ale je tam veliké ALE – a i já to mám v sobě – lidi máme zaškatulkované. Zaškatulkování je velmi reálné nebezpečí, je to pokušení, kterému musíme odolávat. Takže i když verbálně vyznáváme, že je všechno v pořádku, selhání rozbilo důvěru. A člověk přirozeně váhá přistupovat k člověku, který selhal, s takovou důvěrou, jako kdyby nikdy neselhal.

Obnova důvěry je proces, který zákonitě vyžaduje čas, a druhá šance neznamená, že se člověk těší té samé důvěře jako před selháním. Co tedy druhá šance v křesťanském prostředí znamená? Když se vrátím k případu, že člověk v nějaké zodpovědné službě selže a pak bude činit pokání, tak v danou chvíli nebude možné vrátit ho tam, kde byl. Ale na úrovni vztahů by měl zažívat přijetí. Měl by být o to víc povzbuzován. A měly by následovat kroky k obnovení důvěry, které nakonec mohou vyústit v to, že se bude moci vrátit tam, kde byl. Ale jak jste řekla – je to proces. A ten musí začít zase na té osobní rovině vztahů.

Myslíte si, že Bůh dává třetí šance? Bůh nám dá tolik šancí, kolik potřebujeme. Otázka je, do jaké míry je jsme schopni využít. Možná, a v tom je to varování, to může dospět do stavu, že i kdyby bylo tisíc šancí, reinkarnace, očistec a další vychytávky, které si lidé vymysleli, jestli by nám to bylo co platné.

Co se vlastně stalo?

V 18 letech jsem pak začal chodit s dívkou, se kterou jsme o tři roky později měli svatbu. O rok později jsme se pak stěhovali na nové místo, kde jsem měl přebírat zakládání nového sboru a po dalším roce nastoupit na vikariát. Měl jsem vystudovanou ETS a dodělával jsem si magisterský titul v teologii na IBTS. Po „pracovní“ stránce vše vypadalo dobře, ale náš vztah se pomalu rozpadal.

Určitě tam hrál roli i fakt, že jsme měli nějaké problémy v komunikaci, které jsme neřešili. Ale těch faktorů tam byla spousta. Zpětně hlavně vnímám, že jsem si toho nabral příliš, až jsem nakonec vyhořel. Výsledkem bylo to, že jsem nebyl spokojený v manželství, ale neřešil jsem to. Navíc jsem se věnoval jedné dívce ve sboru, do které jsem se časem zamiloval. A jelikož jsem byl ve fázi vyhoření, tak jsem si sice uvědomoval, že všechno, co dělám, je špatně, ale nějak jsem neměl vnitřní sílu chtít s tím něco dělat. Prostě jsem byl unavený a chtěl jsem jenom od všech problémů utéct. A tak jsem se rozvedl.

Zároveň nechci, aby to, co jsem teď napsal, sloužilo jako omluva nebo výmluva pro můj rozvod. I po letech vnímám, že to byl hřích a že jsem mohl na tom vztahu pracovat. Ale bohužel jsem to neustál.

Výsledkem tehdy byla exkomunikace z Církve bratrské. Přestal jsem samozřejmě chodit do církve, protože jsem vnímal, že mě všichni akorát nenávidí. Začal jsem se tenkrát živit překlady a učením angličtiny a nějak jsem „přežíval“. Zároveň to bylo období, kdy jsem se nevzdal své víry v Boha, ale spíše jsem se spoléhal na Boží „lacinou milost“. Jednoduše jsem si říkal, že mi to Bůh snad jednou odpustí.

Proces pokání

Asi po dvou letech mi ale Bůh ukázal, že jestli to s ním myslím opravdově, tak mi sice odpustí, ale budu si muset projít procesem pokání. Vedl mě k tomu postupně skrze přátele z církve, kteří na mě nezapomněli, a skrze mé magisterské studium teologie, které jsem nevěděl, jestli chci dokončit. Nicméně ze strany mých přátel i ze strany vedoucí práce jsem znovu začal prožívat Boží milost, což mě motivovalo k tomu, začít něco dělat.

Začalo to právě pokáním. Tehdy jsem vnímal, že musím jít nejprve za svou bývalou ženou a požádat ji o odpuštění. To bylo asi to nejtěžší. Ale díky tomu, že mi odpustila, jsem měl sílu jít i za její rodinou, za církví, kde jsem vyhořel, a za dalšími lidmi, o kterých jsem věděl, že jsem jim svým rozvodem ublížil. Díky jejich odpuštění jsem vnímal, že mohu opět začít žít s Bohem a chodit do církve, což byl takový začátek.

Ale i tak jsem měl pocit, že v rámci služby se mnou Bůh skončil. Přece jen jsem se rozvedl, což pro vedoucího v církvi je poměrně dost velký šrám. A tak jsem ani o žádnou službu neusiloval.

Druhá šance

Nicméně Bůh je Bohem druhých šancí. Po dalších asi dvou letech jsem začal vnímat, že existuje oblast, ve které bych mohl sloužit. Vnímal jsem, že mě Bůh volá sloužit v oblasti, kde jsem já osobně selhal. V oblasti morální a sexuální čistoty.

Vnímal jsem, že v tomto ohledu musím být naprosto upřímný ohledně své minulosti. Že své selhání nemůžu skrývat nebo ho nějak zlehčovat, ale že o něm musím mluvit ve světle Boží milosti. A teď po letech můžu vidět, jaké to přináší ovoce. Vidím totiž, že když já jsem ochoten otevřeně mluvit o svém selhání ve světle Boží milosti, tak se mi najednou začínají i druzí otevírat a mluvit o svých problémech, které řeší. A díky tomu jim mohu pomáhat.

V současné době se věnuji především projektu NePornu, kde pomáháme lidem závislým na pornografii. Konkrétně v této oblasti narážím právě na spoustu křesťanů, kteří se bojí o tomto problému mluvit, protože se bojí odsouzení. Ale je to i v jiných oblastech, když mluvím otevřeně o své minulosti nebo o tom, jak nyní s manželkou řešíme problémy. Lidé se pak tolik nebojí otevřít rozhovory o svých zápasech, a mohou tak začít řešit své problémy. A v tom vnímám Boží milost.

I když se na mě stále v některých církvích dívají s podezřením, vnímám, že Bůh mi dal druhou šanci. A tak se snažím ukazovat na jeho milost a pomáhat těm, kteří to potřebují.

inzerce

SELHÁNÍ A REKONSTRUKCE

text Mgr. VIERA KLISZOVÁ, psycholog a psychoterapeut

Mýlit se je lidské. Tuto „poučku“ míváme racionálně zvládnutou a jejím prostřednictvím se mnohdy snažíme povzbudit jiné. Horší to ale bývá, když (si) máme přiznat naše vlastní chyby a omyly. Když je ohrožena naše vnitřní rovnováha, obraz, který máme sami o sobě a který o nás mají jiní. Tehdy se místo vzletných frází do popředí dostávají nejrůznější pocity a nevědomé zautomatizované vzorce našeho jednání. A mýlit se je najednou něco, s čím bychom nejraději neměli nic společného.

Reakce na vlastní selhání jsou různé. Zatímco osoby s jistým typem poruchy osobnosti nedokáží mít empatii k druhým ani cítit lítost nebo vinu, většina lidí na své pochybení reaguje jinak. Někdo cítí stud, zklamání, jiný vinu, lítost, další strach. Rozdílnost těchto reakcí je dána typem osobnosti a mírou její zralosti – souvisí tedy jak s genetickou výbavou člověka, tak se všemi minulými zkušenostmi, zejména s těmi v dětství. Myslím si, že může být užitečné se nad těmito pocity pozastavit, pokusit se je pojmenovat a rozlišovat mezi nimi – protože čím více si porozumíme my sami, tím více nám budou rozumět i druzí. Navíc v církvi často používáme slovo „vina“, případně jeho spojení s milostí a odpuštěním. Ale je to právě ona, kterou po našem pochybení prožíváme? Pokusím se vysvětlit rozdíl alespoň mezi vinou, strachem a studem.

Stud je pocit, že se na nás pohlíží jako na špatné nebo jako na někoho, kdo není v pořádku. Zatímco provinilí se cítíme kvůli tomu, co jsme udělali, stydíme se za to, jací jsme. Stud se často vyskytuje u lidí, kteří mají perfekcionistické rysy – lidí, kteří se snaží o dosažení nerealistických ideálů a na neúspěch reagují pocitem bezradnosti, bezmoci, vlastní špatnosti. Někteří věřící na svá selhání reagují zpochybněním, co jsou to vlastně za křesťany, když jsou schopni myslet si, cítit, udělat to a to. Mají problém uvidět sebe jako chybující lidskou bytost a mít pro sebe pochopení. Jsou přesvědčeni, že by si některé omyly nebo negativní pocity vůči druhým neměli vůbec dovolit (alespoň ne od doby, co se stali křesťany).

Strach se (v souvislosti s tímto tématem) váže k hrozbě trestu za překročení nějakých norem. Trestem přitom může být jakákoli vlastní bolest a utrpení, ztráta vztahu nebo postavení ve společenství. Strach vede člověka k vyhnutí se – fyzickým vzdálením se od jeho zdroje, eliminací jeho vlivu nebo odmítáním zodpovědnosti za vzniklou situaci. V případě, že nejsme schopni určit zdroj strachu, hovoříme o úzkosti. Mnohé křesťany se zvýšeným sklonem k úzkosti trápí nutkavé myšlenky na vlastní provinění, mají potřebu neustále vyznávat stejný hřích, aniž by došli k pocitu odpuštění, případně sahají k sebetrestání. Boha vědomě nebo nevědomě vnímají jako přísného policistu, který číhá na každé jejich selhání nebo špatnou myšlenku, aby je mohl potrestat.

Stud a strach z trestu jsou reakce, které jsou zaměřeny na osobu, která je prožívá, a přivádí ji k bezmocnosti nebo k vyhýbavým reakcím. Vina naproti tomu směřuje člověka k přijetí zodpovědnosti za svůj přečin. Vede ho k tomu, aby se nevyhýbal bolesti a utrpení, ale aby se pokusil je odstranit nebo alespoň zmírnit, utišit. A toto vyvíjení aktivní a účinné snahy o reparaci vinu odlišuje od výše zmíněných pocitů nebo od pouhé lítosti či přetvářky. Samozřejmě, i pocity viny mohou být přehnaně velké a ničivé, což známe od lidí trpících depresí. Ti mají sklon hledat vinu většinou u sebe, a to i v situacích, které nemohli ovlivnit. To už ale s reálným proviněním nesouvisí.

Věřím, že pokud chceme vnitřně růst, můžeme postupně dozrávat od strachu a studu k vině, od zbabělosti k odvaze, od vrtkavosti k pevnosti, od sobeckosti k péči o jiné, od sklonu prchat před vztahy (s jinými i se sebou) k nakloněnosti vůči nim. Jak v rodinách, tak v našich společenstvích je proto důležité vytvářet prostředí, které tomuto zrání napomáhá, které podporuje (mimo jiné i) přiměřené zacházení s vinou. To by znamenalo nevytvářet tlak na dokonalost, nepředhánět se v ukazování jen těch lepších stránek. Udělat prostor pro chyby, špatná rozhodnutí, zlé nálady. V případě pochybení nepřispěchat nejdřív s moralizováním, zastrašováním a s radami, co se má a musí. Na druhou stranu ale také překročení hranic automaticky neomlouvat a nepřehlížet, nepřebírat zodpovědnost za jiného člověka, při vztahových problémech podporovat otevřený rozhovor a omluvu, odčinění. Zkrátka, pokusit se dělat to, co je pro jednotlivce i společenství osvobozující, nikoli zotročující; léčivé, nikoli poškozující; stabilizující, nikoli destabilizující; co pomáhá přemáhat úzkost a vede k důvěře.

Vzpomínám si na scénu z jednoho seriálu, kde před svými kamarádkami pláče nešťastná matka čtyř dětí. Má pocit, že své potomky nezvládá. Cítí vinu za to, že v situacích, kdy je maximálně vyčerpaná, na ně křičí. Je to pro ni o to horší, že si myslí, že ostatní matky stejné situace zvládají lépe, ideálně s klidem a úsměvem na rtech. Kamarádky se ji snaží utišit a nahlas vzpomínají na situace, kdy také selhaly. Plačící žena se s překvapením ptá: „Ale proč jste mi to nikdy neřekly?“ Obejmou se a řeknou si, že si o takových věcech budou více povídat, i když to pro ně není příjemné. Kéž i nás zkušenost s vlastním selháním vede k většímu pochopení pro druhé chybující a ke sdílení vlastních omylů. Vždyť jak nám, tak i našim blízkým pomáhá vědět, že nejsme sami, kdo selhává. Větší pravdivost před jinými, před sebou a před Bohem nám dá větší svobodu a blízkost. Protože jen tam, kde se opravdově potkáváme se svými selháními, opravdu dáváme prostor milosti.

Druhá šance na život

SVĚDECTVÍ

text JAN HOCHMAL, CB Náchod

Stalo se to necelý měsíc poté, co jsem začal chodit do sboru. Pozval mě tam tehdy Jára Vajsar, můj učitel. Měli jsme k sobě velmi blízko. Pomáhal mi najít životní hodnoty a mou identitu. Bylo mi necelých devatenáct a moc se mi tam nechtělo. Rodiče mě k víře nevedli, nevěřil jsem tomu a prakticky jsem byl ateista, ale díky mému dobrému vztahu s Járou jsem ho tam i přesto začal doprovázet.

Jednou jsme jeli s mými přáteli z výletu. Byla už tma a já jsem seděl na zadní sedačce auta. Byl jsem tam sám, tak jsem využil prostor a natáhl jsem se přes obě místa s tím, že si chvíli pospím. Ležel jsem na boku a hlavou jsem se opíral o dveře. Když jsem tak spal asi čtvrt hodiny, slyšel jsem naprosto zřetelně jemný a příjemný hlas: „Honzo, vstávej.“ Vzbudilo mě to. Netušil jsem, co se děje, ani kdo to mluví, ale na té zadní sedačce jsem se narovnal zpátky do sedu. Stihl jsem se jen podívat doprava – a v tu chvíli jsem měl přímo u obličeje reflektor dvacetitunového kamionu!

Kamarádka, která řídila, na křižovatce v Hradci Králové odbočila doleva na červenou – přímo pod kola kamionu, který jel v protisměru rovně. Ten v plné rychlosti najel do zadních dveří našeho auta. Přímo do místa, kde jsem měl před malou chvílí složenou hlavu. Celý metr, kde jsem před chvílí ležel, byl v okamžiku rozdrcený, z auta až do půlky vozu byl šrot. Kamion jsem měl přímo před pravým okem a přežil jsem jen díky tomu, že jsem ve chvíli srážky už zpříma seděl. Stalo se to všechno v jedné minutě.

Zůstal jsem v tom vraku zaklíněný, plechy se skříply až ke mně. Reflex, kdy jsem si v poslední chvíli dal před obličej ruku, mi ten obličej zachránil. I tak jsem měl na hlavě třicet pět stehů. Zohýbaný plech mi nařízl kůži u oka a sklo, které explodovalo nárazem, mi pořezalo čelo i zbytek obličeje. Všude po obličeji mi tekla krev. Ale kolem sebe jsem cítil zvláštní ochranný polštář. Nic z toho, co mě mohlo zabít, mě ani vážně nezranilo. Byl to zvláštní zázrak, že jsem nedostal ránu do hlavy.

Hasiči mě z vraku museli vystříhávat. Páčili ty zohýbané plechy zpátky, aby mě dostali ven. Celou dobu jsem byl při vědomí, i když to bylo na hraně. Náraz mi částečně i vyrazil zuby – a dech. Nemohl jsem dýchat, nebyl jsem schopen se nadechnout. Myslel jsem si, že mi to urvalo plíce. Tak to je konec, říkal jsem si.

A v tu chvíli jsem vyznal: „Pane Ježíši, jestli jsi, něco udělej, pomoz mi. Já chci žít. Já ještě nechci umřít.“ Řekl jsem to asi třikrát – a slíbil jsem mu, že už nebudu žít život, který jsem žil do té doby. Řekl jsem mu, že chci žít s ním.

Tenhle zvláštní rozhovor proběhl během asi dvou sekund. A sotva jsem to dořekl, tak jsem se nadechl. A s tím nádechem začalo moje životní pokání. Vyznal jsem úplně všechno. Znovu jsem se narodil. Doslova. Ale to už kolem mě záchranáři dělali, co mohli. Když mě dostali ven, vezli mě do fakultní nemocnice. Byl jsem rozsekaný, ale při vědomí. Pamatuji se, že jsem sestřičce říkal svoje jméno. Sešívali mě bez celkové anestézie. Dělali si ze mě legraci, že budu hezčí, že holky poletí na moje jizvy. Prošel jsem všemi vyšetřeními kvůli možným vnitřním zraněním – a za pět hodin jsem jel domů. Při výslechu mi později hasiči přiznali, že se při příjezdu k místu nehody připravovali na vystříhávání mrtvých. Nechápali, jak mě mohli vytáhnout živého – v takovém stavu to auto vzadu bylo.

Čtvrt roku jsem byl na neschopence. I když jsem neměl zlomenou jedinou kost, po nárazu do pánve mě všechno strašně bolelo a nemohl jsem ani pořádně chodit. Ostatní byli také dobití, ale protože náraz šel do zadních dveří auta, došlo ke střihu – auto se roztočilo a přední část, kde seděli, na tom byla lépe. Stačil kousek – aby kamion narazil do střední části auta – a dlouhá brzdná dráha by se postarala o to, že by z celého auta nezbylo nic. Rozdrtil by nás všechny. Takto to skříplo jen vzadu mě.

Zpracovával jsem tuto zkušenost dlouho a docházelo mi to pomalu. Jak Bůh v určitých chvílích jedná. I když se někdy o Božím zásahu dozvíme později, a někdy ani ne tady na zemi. Naprosto mi to dosvědčilo existenci Ducha svatého a andělů strážných. Že je to realita. Bůh se mnou pak dál pracoval. Četl jsem Bibli, začínal jsem tomu rozumět, postupně přicházela další pokání, naplňování Božím Duchem. Totálně se mi změnil život.

Některé věci se ale dozvíme, až budeme u Pána. Třeba proč se to mně stalo tak neuvěřitelným způsobem.

SLOUŽÍM TÍM, CO MÁM

text PAVLA SVOBODOVÁ foto ARCHIV MISIJNÍ ORGANIZACE OM (Operace mobilizace)

Zletadla jsem vystoupila do zamračeného deštivého rána a překvapilo mě, jaké vedro je, i když prší. Poprvé jsem se ocitla v Nepálu a vůbec v Asii – a chaos ve frontách a cizí jazyk kolem mě značil jenom malé předznamenání kulturního šoku, kterým jsem si měla projít.

Přijela jsem na šest měsíců s turistickým vízem a plánem chodit na treky na velmi neturistická místa, do zapadlých vesnic, kde mnozí lidé ještě neslyšeli evangelium. Touhu po práci v misii jsem v sobě identifikovala a naplno pojmenovala někdy během vysoké školy. Ráda dělám smysluplnou práci a nic mi nepřišlo víc smysluplné než se podílet na tom, aby lidé okolo mě také mohli být spaseni pro věčný život s Bohem.

Do bytu, který se mi stal dočasným domovem, jsem dorazila o tři dny dřív než ostatní. Osaměla jsem v neznámém prostředí a obklopila mě atmosféra hlasitého štěkání pouličních psů, hučení letadel a všude kolem domy nalepené příliš blízko na sebe. Najednou jsem si vůbec nebyla jistá, co tu dělám a jak to zvládnu. První dny byly těžké, ale věděla jsem, že se za mě mnoho lidí modlí. Jejich povzbuzení mě držela nad vodou.

Než jsme poprvé vyrazili do terénu, připadalo mi, že nám vedoucí nedali dostatek informací o tom, co se bude dít a jaký je plán. Později mi došlo, že v této zemi a kultuře není možné mít přesný plán, všechno se mění za chodu a my musíme prostě spoléhat se vším na našeho nebeského Otce – kde budeme spát příští noc a co budeme jíst. Dobrodružství začíná tam, kde končí náš plán.

Na prvním treku jsme přespávali u rodiny křesťanů, jejichž dcera je už druhým rokem ve vězení, protože aktivně mluvila o Bohu ve své vesnici a vedla biblické skupinky. Tady mě zasáhla tvrdá realita země, která není křesťanství otevřená – přivádět lidi k jinému náboženství je zde totiž ilegální. Spolu s její rodinou jsme se modlili, sedíce na zemi v plechové „modlitebně“, a zpívali chvály Bohu – bez nástroje, bez zpěvníku. Jak krásnou víru má tato rodina, která si u sebe i přes uvěznění dcery ubytuje tři cizince, kteří přišli s lidmi mluvit o evangeliu, a ještě s námi pošle mladšího syna, aby nám dělal průvodce!

Díky tomu, že jsme cizinci, nás lidé ve vesnicích velmi vítají a vlastně s námi sami chtějí mluvit, není to žádné vnucování. Trek je jenom taková předehra, první navázání kontaktu s lidmi. Zastavíme se u každého domu, mluvíme s lidmi tak, jak nám to znalost nového jazyka dovolí, a každé rodině darujeme knižní evangelium v jejich jazyce a pár vysvětlujících brožurek, pokud je chtějí. Po této předehře, o pár týdnů později, na místo dorazí tým místních pracovníků, kteří mohou všechno vysvětlit více do hloubky a zakládají malá společenství ke studiu Bible a potenciálně nové sbory.

Bůh mě učil sloužit s tím, co mám, třeba mojí nedokonalou hrou na kytaru vést ostatní ke chvále. Dal mi sílu snášet různé nekomfortní situace, když jsme neměli možnost se umýt nebo byla těžko dostupná pitná voda. Odhaloval moje slabosti a zval mě, abych spoléhala na jeho sílu víc než dřív. Přijala jsem mnoho požehnání a povzbuzení, když jsem viděla, jak místní křesťané, kteří nemají mnoho prostředků, vybavení ani pěkné modlitebny, jdou službou Bohu riskovat svoji svobodu a život, protože právě v Bohu svoji svobodu našli. Takto Bůh jedná, abychom – jak je psáno v sedmé kapitole Zjevení – jednou mohli v nebi chválit s lidmi ze všech ras, kmenů, národů a jazyků.

Teď je ten pravý čas ke službě, k modlitbě za národy, ke kterým musíme dojít nebo které přicházejí k nám. ■ PAVLA SVOBODOVÁ

vystudovala technickou angličtinu na VUT v Brně. Účastnila se šestiměsíčního školení MDT (Mission Discipleship Training) v Jižní Africe. Spolupracuje s OM ČR zatím v krátkodobé misii. Je členkou CB v České Třebové.