Slovo

Lukáš 17,20–22 KDE JSI BOŽE, KDE JE TVÁ MOC?

text PAVEL FÉR ilustrace BRÁNA

Nemyslím, že by to byl zase nějaký jejich chyták, když se tu farizeové Ježíše ptají: „Kdy přijde Boží království?“ Vždyť oni na něj věří, vyhlížejí ho. Přestože o něm mají své vlastní, zkreslené představy. Tak rádi by viděli něco z té Boží moci, z těch divů, jako jejich praotcové. Abraham, Jákob nebo také Mojžíš, Jozue, David a ti další. Vždyť i oni potřebují vysvobodit z rukou nepřátel. Od toho pohanského vlivu, který se na ně odevšad tlačí. Proto se ptají, kdy už konečně Bůh napraví všechen náš svět a dá ho do pořádku? … Neptáte se snad i vy také tak? Nemodlíte se: přijď tvoje království? Pane, v tom našem světě i životě je tolik rozbitého a pokaženého. Tolik toho volá po nápravě. Sami jsme tak slabí a bezmocní. Přijď tedy se svou mocí, se svým královstvím. Pomoz nám. Tak dlouho tě vyhlížíme a voláme. Takže – kdy už konečně přijdeš? …

Pán Ježíš je ovšem trochu překvapivě ujišťuje o tom, že Boží království je už mezi nimi. Není to nějaká vzdálená budoucnost. Právě naopak. Vždyť už je to tady. Ano, tady a teď. Už jste v něm. V Ježíši Kristu do našeho světa přišlo a přichází Boží království. Takže už ho můžeme poznávat, zakoušet a žít. Jak a v čem? V čem vy vidíte, poznáváte a zakoušíte Boží království? No přece v našem setkání s Kristem. Když nás

„Vždyť království Boží je mezi vámi!“ Svým učedníkům řekl: „Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte.“

zastavil a dotkl se našeho srdce a my mu uvěřili, vydali svůj život. Když jsme mohli zakusit jeho lásku. Také i odpuštění a osvobození. Vyslyšení modliteb. Ochranu nás i našich milých. Posilu a uzdravení. Proměnu lidských životů. Ano, s Ježíšem Kristem přišlo do našeho života i světa Boží království. Tak nějak obyčejně rozumíme těmto Ježíšovým slovům: „Vždyť království Boží je mezi vámi.“ Jako krásnému ujištění a povzbuzení. Nebojte se, zvedněte hlavy, Bůh je mezi námi. Už tu uskutečňuje svou vůli. Ano, je to tak. Bezpochyby. Díky Bohu, že to můžeme zakoušet.

Jenomže všimli jste si někdy v jaké souvislosti, v jakém kontextu to zde Ježíš vlastně říká? Tady ukazuje především na tu druhou stránku věci, řekněme, na tu odvrácenou tvář. Už ne farizeům, ale svým učedníkům říká: Pozor, ony také mohou přijít docela jiné, těžké dny. Dny, kdy si budete toužebně přát spatřit něco ze dnů Syna člověka. Jinak pověděno, zahlédnout něco z toho přicházejícího Božího království. Z té Boží moci a slávy. Ale nespatříte z toho vůbec nic. Ano, nejen, že se to může stát, ale ono se to podle Ježíšových slov docela určitě někdy také stane. Nevyhneme se tomu. Přijdou takové dny, kdy místo Boží moci budeme zakoušet bezmoc. Slabost. Bolest. A místo uzdravení přijdou další a další rány. Člověk do toho zapadne jak do bezedné bažiny. Obklíčí ho temnota. Bude se plný bolesti ptát, či spíše volat a křičet: Tak kde je Bože to tvoje království, tvá moc? Tvá dobrota a tvé sliby? Proč nás v tom necháváš se topit? Jak to, že

se nás nezastaneš a dovolíš, aby vítězila temnota a zlo, nespravedlnost, či bolest? Kde jsi, Bože? Kde je tvá moc, když ji tolik, tolik potřebujeme? Kéž bych ji mohl zahlédnout, alespoň trošku, jen malý kousek. Byť třeba jen na jeden jediný den, na chvilku. Zahlédnout alespoň nějaký ten paprsek světla. A tu Ježíš slovy kata říká: Ne, nespatříte. Přestože to budete tolik potřebovat, přestože po tom budete toužebně dychtit a volat, přijdou dny, kdy neuvidíte ani trochu, ani jeden jediný den Syna člověka. Ani kousek přicházejícího Božího království. No, tak to je pořádně studená sprcha, že ano. Ne snad, že by to tak mělo být pořád, vždycky, ale jeho učedníci určitě zakusí i temné dny, kdy budou volat: Bože, kde je tvé království, kdy už konečně přijde? Kdy si budou toužebně přát, uvidět z něj alespoň kousek, malý záblesk, alespoň na chvíli. Ale přestože to budou tak silně potřebovat, neuvidí nic. Jak to, proč?

Všimněte si, že tu Ježíš sice zvěstuje ono povzbudivé ujištění: Boží království je už mezi vámi, avšak současně také mluví i o tom, že ho nelze jen tak vypozorovat. Pořád zůstává především tajemstvím. Takže mohou nastat a nastanou i takové dny a časy, kdy nebudeme moci vidět z Božího království celkem nic. Jenomže i když je skryté, takže ho nemůžeme vidět, ještě to vůbec neznamená, že není. Že je Bůh kdesi daleko, že neslyší a nejedná, že ztratil svou moc. V tom rozpoznávám hlavní smysl těchto Ježíšových slov. Připravuje své učedníky na těžké, bolestné chvíle zápasů víry. Přijdou náročné dny, kdy jako by se z našeho světa ztratila Boží moc a přítomnost. Kdy vše zčerná. Avšak nebojte se, nezoufejte, neztrácejte víru a naději. Však víte, jak to řekl tomu Tomášovi: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Však ono se nakonec Boží království ukáže úplně všem, a to v celé své kráse i moci. Avšak Ježíš nás tu neodkazuje jen kamsi do budoucnosti, ke svému druhému příchodu. Vždyť, jak zde říká, Boží království už je mezi námi, byť třeba zatím skryté. Však skrytá moc a vláda ještě vůbec neznamená žádná či slabá moc a vláda. Je to podobné jako s tím semenem zasetým do půdy. Zmizí a není pod ní vidět. Ale pod tím povrchem se už vskrytu dějí veliké věci. Klíčí a roste s takovou silou, že pak dokáže třeba i zvednout a roztrhnout asfaltový povrch. A s kvasem je tomu zrovna tak. I když není pod tou pokrývkou v těstě vidět, brzy prokvasí všechno těsto. Tak podobně je tomu i s Božím královstvím. Někdy bývá skryté až tak, že se nedá nijak vypozorovat. Přesto tu je a pracuje, uskutečňuje se pořád dál. A nic, vůbec nic ho nezastaví. Na to je třeba pamatovat.

Ježíš nás tu připravuje na těžké, třeba i bolavé časy, kdy z Božího království a moci neuvidíme vůbec nic. A to přesto, že po tom budeme strašně moc toužit a naléhavě to potřebovat. Namísto toho budeme prožívat slabost a bezmoc. Možná i zklamání a marnost. Jako když se všechno vymklo z kloubů a přestalo dávat smysl. To všechno se může stát a také někdy i stává. Přesto to vůbec neznamená, že by nás Pán opustil. Že by zůstal daleko, slabý a bezmocný. Netečný a hluchý. Že se tam v tom skrytu pod povrchem nepřipravují a nedějí třebas i veliké, zatím netušené věci Božího království. Není třeba se bát a ztrácet naději, protože Boží království bezpečně přijde. Ba dokonce už přichází, už je jistě mezi námi. Ať už zrovna prožíváme cokoliv.

PAVEL FÉR (1960)

Hrdý otec šesti nyní už dospělých dětí. Také i děda. Svou stopu zanechal v Kladně, Trutnově, Litomyšli, Horní Suché a nyní v Husinci.

Protože Ježíš po svém vzkříšení učedníky po dobu čtyřiceti dní vyučoval o Božím království, rozhodl jsem se připravit si na toto téma cyklus několika kázání. A právě když jsem v rámci tohoto cyklu začal přemýšlet o tomto textu, dal mi ho Bůh prožít na vlastní kůži. Náš syn měl už čtyři roky stále se zhoršující potíže, se kterými si lékaři dlouho nevěděli rady. Až teď konečně díky Bohu přišli na příčinu. Nádor v pravé tváři. Máme naději, že mu ho vyndají a bude zase dobře. A v tu chvíli začíná Bůh hatit jednu naši naději za druhou. Nádor je daleko a mnohem větší, než se čekalo. Jako chobotnice prorůstá svými chapadly do čelisti, krku, jazyka a vzhůru k mozku. Tak snad alespoň nebude zhoubný. Ale histologie je neúprosná. Rakovina malé slinné žlázy. Bez operace dva roky života. Pane, proč? Proč on, a ne raději já? Tak snad alespoň zabere chemoterapie a zmenší ho. Modlíme se a doufáme v zázrak. Ale ten nepřichází. Chemoterapie pouze podráždila trojklanný nerv, a tak vyvolala nesnesitelnou bolest. Nezbývá než podstoupit rozsáhlou a dost drastickou operaci. I když to dobře dopadne, je dost možné, že už nikdy nebude moci mluvit a polykat. Tma houstne. Kde je Pane Tvá moc? Ne, neztrácíme naději, ale tak rádi bychom viděli alespoň něco, trochu z Boží moci. Ale nevidíme, přestože se tak úpěnlivě modlíme. Ano, nakonec se operace zdařila. Syn mluví a začíná pomalu i polykat. Bože, jsi tak dobrý. Máme naději, že se to už nevrátí, i když to nebude bez trvalých následků. A tak vím, zakusil jsem, že mohou přijít dny, ve kterých neuvidím nic ze dnů Syna člověka, ačkoliv bych tolik potřeboval vidět alespoň něco. Ale také vím, že přesto v tom byl s námi.