05 | 2022 brana.cb.cz DRUHÁ ŠANCE CO S TÍM, KDYŽ SE ŽIVOT ZAMOTÁ? ilustrace a design Ondřej Košťák | ročník 54 | cena 46 Kč iN form uvnitř
inzerce Pomáhejte mincí denně Udělejte dobrý skutek každý den a pomáhejte s Mincí denně. Pravidelné dárcovství je tou nejlepší cestou, jak pomáhat lidem v nouzi. 30 let www.mincedenne.cz inzerce
Z OBSAHU
4 Slovo
Kde jsi Bože, kde je Tvá moc?
6 Rozhovor
Petr Král: Mozek si drogu pamatuje léta
10 Téma
Druhá šance Dan Drápal a kolektiv autorů
19 Rozhovor speciál Svědectví z Černihivu
20 Rodina
Když přišla válka 32 Seriál Historie 5. díl První noc na srbské půdě
PŘÍŠTĚ
Duchovní dary Zdeněk Kašpárek a kolektiv autorů
TIRÁŽ
BRÁNA, evidenční číslo E 5080 05/2022
Ročník Bratrské rodiny 54, Českobratrské rodiny 78 Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15, 110 00 Praha 1, IČ 00445215 Vyšlo 1. 5. 2022 – Vychází 10 × ročně, cena 46 Kč Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová eva.cejchanova@cb.cz Redakční rada – Bc. David Novák, M.Th. Mgr. Kateřina Korábková, Ph.D. – Mgr. Radislav Novotný Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová Bc. Anna Duchková – redakce.brana@cb.cz
Editorka a korektorka – Bc. Věra Matulíková Výtvarník – Ondřej Košťák
Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová Web – brana.cb.cz
Inzerce – inzerce.brana@cb.cz
Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o. Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp@scps.diakonie.cz
Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629
Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800 , (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA)
Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.
Milí čtenáři,
když se řekne šance, pak moje první aso ciace je fotbal. Konkrétně situace, kdy se útočící hráč dostane do situace, ze které by měl dát gól. Pokud gól nedá, obyčejně mu je odpuštěno. Pokud ale šanci pro marní poněkolikáté za sebou, nastoupí na jeho místo někdo jiný. K čemu hráč, který se sice do šance dostane, ale nevyužije ji? Pokud bychom zůstali u sportovní terminologie, pak bychom si mohli říci, k čemu je člověk, který nevyužije šancí, které mu dává život? A k čemu je křesťan, který nevyužije požehnání, kterého se mu dostalo přijetím daru víry? Sport je v tomto krutý a spravedlivý zároveň. Řídí se jednoduchým pravidlem: když nestí háš, musíš z kola ven, už s tebou nepočítáme. Jdi do jiného týmu. Problém je, že jsme si podobnou představu někdy (zdůrazňuji někdy) vytvořili i o Pánu Bohu. Vytvořili jsme obraz božského trenéra, který sice přijímá, ale jen ty, kdo, jak říkají sportovci, „to dávají“. Jak to tedy je? Paradox křesťanova života krásně vystihl známý spisova tel B. Manning: „Když jsem sám k sobě upřímný, tak musím říci, že jsem uzlíček paradoxů. Věřím, i když pochybuji. Doufám, ale ztrácím naději. Cítím se provinile, protože se necítím provinile. Důvěřuji, ale jsem podezřívavý. Jsem upřímný, ale přesto předstírám. Aristoteles řekl, že jsem racionální zvíře. Já říkám, že jsem anděl s obrovskou slabostí pro pivo.“ Možná, že naše „obrovské slabosti“ jsou jiné než pivo, ale jsou a občas se projeví. Co potom? Správná odpověď asi zní „nadobro je s Boží pomocí ze svého života vyhnat!“ Jenže co když se to nedaří? Co když se i my cítíme jak „uzlíček paradoxů“?
Editorial nemá dávat odpovědi, ale povzbudit, abyste četli dál. Přesně o výše nadhozených otázkách a zápasech se dočtete v dal ších článcích. Zároveň si dovolím jednu věc poodhalit s nadějí, že jsem neodhalil pointu příliš brzy. Pán Bůh skrze svého syna dává druhou, ale i další šanci. Neláme nad námi hůl, nečeká na naši doko nalost, jeho láska není přímo úměrná naší svatosti. Slovy sportu: ani naše slabší výkonnost nás nevyřazuje z jeho týmu. Více v tomto čísle Brány.
EDITORIAL
DAVID NOVÁK
KDE JSI BOŽE,
KDE JE TVÁ MOC?
text PAVEL FÉR ilustrace BRÁNA
Nemyslím, že by to byl zase nějaký jejich chyták, když se tu farize ové Ježíše ptají: „Kdy přijde Boží království?“ Vždyť oni na něj věří, vyhlí žejí ho. Přestože o něm mají své vlastní, zkreslené představy. Tak rádi by viděli něco z té Boží moci, z těch divů, jako jejich praotcové. Abraham, Jákob nebo také Mojžíš, Jozue, David a ti další. Vždyť i oni potřebují vysvobodit z rukou nepřá tel. Od toho pohanského vlivu, který se na ně odevšad tlačí. Proto se ptají, kdy už konečně Bůh napraví všechen náš svět a dá ho do pořádku? … Neptáte se snad i vy také tak? Nemodlíte se: přijď tvoje království? Pane, v tom našem světě i životě je tolik rozbitého a pokaženého. Tolik toho volá po nápravě. Sami jsme tak slabí a bezmocní. Přijď tedy se svou mocí, se svým královstvím. Pomoz nám. Tak dlouho tě vyhlížíme a voláme. Takže kdy už konečně přijdeš?
Pán Ježíš je ovšem trochu překva pivě ujišťuje o tom, že Boží království je už mezi nimi. Není to nějaká vzdá lená budoucnost. Právě naopak. Vždyť už je to tady. Ano, tady a teď. Už jste v něm. V Ježíši Kristu do našeho světa přišlo a přichází Boží království. Takže už ho můžeme poznávat, zakoušet a žít. Jak a v čem? V čem vy vidíte, poznáváte a zakoušíte Boží království? No přece v našem setkání s Kristem. Když nás
zastavil a dotkl se našeho srdce a my mu uvěřili, vydali svůj život. Když jsme mohli zakusit jeho lásku. Také i odpuš tění a osvobození. Vyslyšení modliteb. Ochranu nás i našich milých. Posilu a uzdravení. Proměnu lidských životů.
Ano, s Ježíšem Kristem přišlo do našeho života i světa Boží království. Tak nějak obyčejně rozumíme těmto Ježíšovým slo vům: „Vždyť království Boží je mezi vámi.“ Jako krásnému ujištění a povzbuzení. Nebojte se, zvedněte hlavy, Bůh je mezi námi. Už tu uskutečňuje svou vůli. Ano, je to tak. Bezpochyby. Díky Bohu, že to můžeme zakoušet.
Jenomže všimli jste si někdy v jaké souvislosti, v jakém kontextu to zde Ježíš vlastně říká? Tady ukazuje pře devším na tu druhou stránku věci, řek něme, na tu odvrácenou tvář. Už ne fari zeům, ale svým učedníkům říká: Pozor, ony také mohou přijít docela jiné, těžké dny. Dny, kdy si budete toužebně přát spatřit něco ze dnů Syna člověka. Jinak pověděno, zahlédnout něco z toho při cházejícího Božího království. Z té Boží moci a slávy. Ale nespatříte z toho vůbec nic. Ano, nejen, že se to může stát, ale ono se to podle Ježíšových slov docela určitě někdy také stane. Nevyhneme se tomu. Přijdou takové dny, kdy místo Boží moci budeme zakoušet bezmoc. Slabost. Bolest. A místo uzdravení přijdou další a další rány. Člověk do toho zapadne jak do bezedné bažiny. Obklíčí ho temnota. Bude se plný bolesti ptát, či spíše volat a křičet: Tak kde je Bože to tvoje králov ství, tvá moc? Tvá dobrota a tvé sliby? Proč nás v tom necháváš se topit? Jak to, že
4 květen 2022
Lukáš 17,20–22
„Vždyť království Boží je mezi vámi!“ Svým učedníkům řekl: „Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte.“
SLOVO
se nás nezastaneš a dovolíš, aby vítězila temnota a zlo, nespravedlnost, či bolest? Kde jsi, Bože? Kde je tvá moc, když ji tolik, tolik potřebujeme? Kéž bych ji mohl zahlédnout, alespoň trošku, jen malý kou sek. Byť třeba jen na jeden jediný den, na chvilku. Zahlédnout alespoň nějaký ten paprsek světla. A tu Ježíš slovy kata říká: Ne, nespatříte. Přestože to budete tolik potřebovat, přestože po tom budete tou žebně dychtit a volat, přijdou dny, kdy neuvidíte ani trochu, ani jeden jediný den Syna člověka. Ani kousek přicházejícího Božího království. No, tak to je pořádně studená sprcha, že ano. Ne snad, že by to tak mělo být pořád, vždycky, ale jeho učedníci určitě zakusí i temné dny, kdy budou volat: Bože, kde je tvé království, kdy už konečně přijde? Kdy si budou tou žebně přát, uvidět z něj alespoň kousek, malý záblesk, alespoň na chvíli. Ale přes tože to budou tak silně potřebovat, neu vidí nic. Jak to, proč?
Všimněte si, že tu Ježíš sice zvěs tuje ono povzbudivé ujištění: Boží krá lovství je už mezi vámi, avšak současně také mluví i o tom, že ho nelze jen tak vypozorovat. Pořád zůstává především tajemstvím. Takže mohou nastat a nasta nou i takové dny a časy, kdy nebudeme moci vidět z Božího království celkem nic. Jenomže i když je skryté, takže ho nemů žeme vidět, ještě to vůbec neznamená, že není. Že je Bůh kdesi daleko, že neslyší a nejedná, že ztratil svou moc. V tom roz poznávám hlavní smysl těchto Ježíšových slov. Připravuje své učedníky na těžké, bolestné chvíle zápasů víry. Přijdou náročné dny, kdy jako by se z našeho světa ztratila Boží moc a přítomnost. Kdy vše zčerná. Avšak nebojte se, nezoufejte, neztrácejte víru a naději. Však víte, jak to řekl tomu Tomášovi: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ Však ono se nakonec Boží království ukáže úplně všem, a to v celé své kráse i moci. Avšak Ježíš nás tu neodkazuje jen kamsi do budoucnosti, ke svému druhému příchodu. Vždyť, jak zde říká, Boží království už je mezi námi, byť třeba zatím skryté. Však skrytá moc a vláda ještě vůbec neznamená žádná či
slabá moc a vláda. Je to podobné jako s tím semenem zasetým do půdy. Zmizí a není pod ní vidět. Ale pod tím povr chem se už vskrytu dějí veliké věci. Klíčí a roste s takovou silou, že pak dokáže třeba i zvednout a roztrhnout asfaltový povrch. A s kvasem je tomu zrovna tak. I když není pod tou pokrývkou v těstě vidět, brzy prokvasí všechno těsto. Tak podobně je tomu i s Božím královstvím. Někdy bývá skryté až tak, že se nedá nijak vypozorovat. Přesto tu je a pracuje, usku tečňuje se pořád dál. A nic, vůbec nic ho nezastaví. Na to je třeba pamatovat.
Ježíš nás tu připravuje na těžké, třeba i bolavé časy, kdy z Božího králov ství a moci neuvidíme vůbec nic. A to
přesto, že po tom budeme strašně moc toužit a naléhavě to potřebovat. Namísto toho budeme prožívat slabost a bezmoc. Možná i zklamání a marnost. Jako když se všechno vymklo z kloubů a přestalo dávat smysl. To všechno se může stát a také někdy i stává. Přesto to vůbec neznamená, že by nás Pán opustil. Že by zůstal daleko, slabý a bezmocný. Netečný a hluchý. Že se tam v tom skrytu pod povrchem nepřipra vují a nedějí třebas i veliké, zatím netušené věci Božího království. Není třeba se bát a ztrácet naději, protože Boží království bezpečně přijde. Ba dokonce už přichází, už je jistě mezi námi. Ať už zrovna proží váme cokoliv.
PAVEL FÉR (1960)
Hrdý otec šesti nyní už dospělých dětí. Také i děda. Svou stopu zanechal v Kladně, Trutnově, Litomyšli, Horní Suché a nyní v Husinci.
Protože Ježíš po svém vzkříšení učedníky po dobu čtyřiceti dní vyučoval o Božím království, rozhodl jsem se připravit si na toto téma cyklus několika kázání. A právě když jsem v rámci tohoto cyklu začal přemýšlet o tomto textu, dal mi ho Bůh prožít na vlastní kůži. Náš syn měl už čtyři roky stále se zhoršující potíže, se kterými si lékaři dlouho nevěděli rady. Až teď konečně díky Bohu přišli na příčinu. Nádor v pravé tváři. Máme naději, že mu ho vyndají a bude zase dobře. A v tu chvíli začíná Bůh hatit jednu naši naději za druhou. Nádor je daleko a mnohem větší, než se čekalo. Jako chobotnice prorůstá svými chapadly do čelisti, krku, jazyka a vzhůru k mozku. Tak snad alespoň nebude zhoubný. Ale histologie je neúprosná. Rakovina malé slinné žlázy. Bez operace dva roky života. Pane, proč? Proč on, a ne raději já? Tak snad alespoň zabere chemoterapie a zmenší ho. Modlíme se a doufáme v zázrak. Ale ten nepřichází. Chemoterapie pouze podráždila trojklanný nerv, a tak vyvolala nesnesitelnou bolest. Nezbývá než podstoupit rozsáhlou a dost drastickou operaci. I když to dobře dopadne, je dost možné, že už nikdy nebude moci mluvit a polykat. Tma houstne. Kde je Pane Tvá moc? Ne, neztrácíme naději, ale tak rádi bychom viděli alespoň něco, trochu z Boží moci. Ale nevidíme, přestože se tak úpěnlivě modlíme. Ano, nakonec se operace zdařila. Syn mluví a začíná pomalu i polykat. Bože, jsi tak dobrý. Máme naději, že se to už nevrátí, i když to nebude bez trvalých následků. A tak vím, zakusil jsem, že mohou přijít dny, ve kterých neuvidím nic ze dnů Syna člověka, ačkoliv bych tolik potřeboval vidět alespoň něco. Ale také vím, že přesto v tom byl s námi.
5 2022 květen
■
MOZEK SI DROGU PAMATUJE LÉTA
Chtěl lidem říct o Ježíši a dostalo ho to do ulic mezi narkomany. A pochopil, že práce s nimi je služba, kterou po něm Bůh v jeho životě chce. Petr Král je ředitelem organizace Teen Challenge a jedním ze zakladatelů této organizace v České republice.
Jste ředitelem křesťanské organizace, která pomáhá lidem ze závislostí. Do jaké míry závislým lidem rozumíte? Každý člověk je do nějaké míry potenciálně závislý, hledá něco, co by mu v životě přinášelo smysl, dobré emoce nebo pocit bezpečí – to všechno psy chologie popisuje a tento proces jsem schopen pochopit. Takže z pohledu procesního jim rozu mím. Ale jestli se ptáte na to, do jaké míry jim rozumím s ohledem na to, že ti lidé jsou závislí na návykové látce, že měli své životy velmi rozbité, že prožili věci, které jsou za hranicí normálního života, ať už mluvíme o nějakém způsobu zneužití, prožili násilí nebo se narodili do neúplné rodiny a podobně, tak musím upřímně říct, že velmi málo. Nezažil jsem nic z toho, neznám míru jejich bolesti a utrpení, toho, čím procházeli a procházejí.
Jaká cesta vás tedy do této služby dovedla?
A kde na ní byl Bůh?
Úplně na začátku té cesty byla moje babička. Moc rád na ni vzpomínám. Pro mě byla stvořením, ke kterému jsem vzhlížel. Když mi byly tři roky, vyprávěla mi o Ježíši. Tehdy jsem tomu nerozuměl
a až do svých 18 let jsem byl svým způsobem nevě řící. Ale hledal jsem to, co moje babička našla. V šestnácti jsem dostal knížku Quo vadis. Pak jsem si sehnal Bibli, ale po třech měsících četby jsem ji odložil s tím, že takhle já žít nedokážu, že to je nad moje síly. Po nějaké době jsem se na křesťanské mládeži setkal s lidmi plnými radosti, která pro mě byla nepředstavitelná – a navíc se vztahovala k něčemu, co nebylo vidět. Bylo to poprvé, kdy nás někdo nepřesvědčoval o Bohu, ale pozval nás k modlitbě. Poprvé v životě jsem se modlil. Jednoduchou modlitbou jsem řekl Ježíši, že jestli je, chci ho poznat. Vždycky jsem toužil poznat, jestli Bůh je, protože jestli ano, tak nemá smysl nic jiného než ho následovat. Když se tohle v životě člověka stane, vyvolá to touhu něco pro Boha dělat. Byl jsem z disidentsky naladěného pro středí, velmi blízkého lidem závislým na drogách. Nosili jsme dlouhé vlasy a vypadali jsme divoce. (smích) Tehdy jsme začali v Havířově na ulici slou žit lidem. Vyprávěli jsme jim, že existuje naděje a že se z toho můžou dostat.
Proč zrovna závislým?
Měli jsme touhu zvěstovat Krista komukoli. Byli jsme první grafiťáci v Českém Těšíně. (úsměv) Uprostřed nádraží stála budka, kterou jsme kří dami pokreslili nápisy jako „Ježíš tě miluje“ a vším, co jsme měli v srdci. (smích) Samozřejmě to tehdy bylo k nelibosti i křesťanům, protože měli pocit, že jim ve společnosti vytváříme problémy. Ta touha se sdílet tam byla pořád, a protože závislí byli na ulici, bylo nasnadě, že jsme šli zrovna k nim. Zpočátku v tom hlubší záměr nebyl.
Jak se z toho tedy vyvinulo celoživotní poslání? Když začnete sloužit závislým, rychle zjistíte, že bojujete s něčím, co je víc než jen ideový postoj.
6 květen 2022
ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV PETRA KRÁLE a TEEN CHALLENGE
ROZHOVOR
Nepřesvědčujete lidi v nějakých ideách, jestli Bůh je, nebo není, ale víte, že bojují se svým osobním životem. Závislost pohltí člověka natolik, že se stává jeho identitou. Velmi brzy jsme zjistili, že povídání a modlitba na vysvobození těch lidí nestačí. I kdyby se obrátili, přijali do svého života Krista, začali se modlit. Nebyli schopni z té závislosti vystoupit. Ten zázrak, kdy se člověk pomodlí a celá jeho drogová minulost je pryč, se stává – a v minulosti jsme ho i viděli, ale je to dvě promile případů. I v psychiatrii jsou takové případy popsány, ale je to taky v řádech promile. Takže jsme začali hledat, jestli někde není nějaká křesťanská práce. Dostala se nám do rukou kniha Dýka a kříž, kde jsme si na konci přečetli, že někde je Teen Challenge. Začali jsme zjišťovat, jestli je i v Evropě a našli jsme ho v Polsku, ale v Československu ne. V roce 1986 jsme v Polsku byli na prvním setkání s evropským koordinátorem Teen Challenge. Pak jsme jeli do Jeleni Gory – na polské straně Krkonoš. Pro nás to znamenalo víc jak devět hodin v autě. Dojížděli jsme tam v noci a pamatuji si, že jsem si říkal: „Co já tady dělám? Zase se do něčeho cpu...“ (smích) Tehdy mi Bůh velmi jasně řekl jednoduchou věc: že moje služba
je v tom, pomoct založit Teen Challenge v České republice. Takže od té doby to je tak, že i kdybych dostal sebelepší nabídku, nemůžu z toho uhnout. Pokud mi Pán Bůh neřekne: „Jdi doleva“, tak já doleva nepůjdu.
Máte sídlo ve Šluknově. To je jediné středisko Teen Challenge?
Ne. Největší středisko máme v Poštovicích neda leko Prahy. Tam je jeden areál se dvěma budo vami – pro 25 mužů a 6–8 žen, záleží na tom, kolik s sebou mají dětí.
Těch téměř třicet zaměstnanců jsou křesťané?
Všichni tu práci cítí jako Boží povolání? Ano, všichni jsou křesťané, ale spolupracujeme i s organizacemi, ve kterých nejsou křesťané. Naši lidé jsou ve střediscích ve Šluknově, v Poštovicích a v dětských centrech v Praze a Brně, kde slou žíme dětem z vyloučených sociálních skupin. Pak máme v některých místech ČR kavárny, což je náš způsob práce s lidmi na ulicích – týmy z kaváren většinou jednou týdně jdou mezi závislé a snaží se je motivovat ke změně, k hledání způsobů, jak
Bc. PETR KRÁL
(1965)
je ředitelem a jedním ze zakladatelů Teen Challenge v České republice. Je absol ventem ETF UK a vede resocializační středisko ve Šluknově, které po máhá mužům, kteří zde nacházejí prostředí pro řešení své závislosti na drogách, alkoholu, gamblingu a podporu pro nový start.
→
7 2022 květen
se v životě posunout. Uvědomujeme si ale, že 80 % závislých lidí není na ulicích – jsou v rodinách, mezi zaměstnanci… a k těm se my nedostaneme, ale dosta nou se k nim jejich blízcí, spolupracov níci, spolužáci – takže rozjíždíme pro jekt Propojené generace, což je kontaktní místo s portfoliem organizací, které těmto lidem mohou poskytnout dostupnou pomoc. Protože ne všichni lidé chtějí být zapojeni do křesťanských programů nebo potřebují být někde zavření. My cílíme na křesťany, kdy lidé ve sborech mohou tento problém řešit u někoho z rodiny a povzbuzujeme je, ať se ozvou.
V přihláškovém formuláři máte v kolonce víra možnost zatržení „negativní“. Přijímáte i lidi, kteří jsou přímo proti víře?
Potřebujeme vědět, s čím pracujeme. Věc víry není to nejdůležitější. To zásadní je vědět, jestli je ten člověk nemocný, jestli má nějakou diagnózu. Nemáme kapacity na to, sloužit lidem s duální diagnózou, těm je třeba pomáhat jiným způsobem.
To, že má někdo negativní přístup k víře ještě neznamená, že má negativní pří stup ke změně. Ptáme se, jestli je scho pen akceptovat, že pracujeme s Biblí, že používáme biblické příběhy k formo vání charakteru a k zrcadlení situací, ve kterých se ti lidé zrovna nachází, že se modlíme. To jsou pro nás nástroje „tera pie“. Nepoužíváme Bibli k dogmatickému přijetí křesťanství, ale k otevření zpětné vazby k jejich vlastní cestě. Lidé tu často zažívají některé věci poprvé – třeba bez podmínečné přijetí.
Býváte svědky obrácení?
Rozhodně. Samozřejmě mnoho klientů zaškrtne při nástupu, že jsou věřící nebo že mají k víře pozitivní vztah, takže už mají o víře pojem. Ale většinou se nejedná o vztah s Bohem. To, co tu zažíváme, bývají rozhodnutí založená na osobním poznání, ne na přesvědčení někoho. Pak jsou ale i lidé, kteří přijdou z ulice, v životě nedrželi v rukou Bibli a je to pro ně super novinka. Nějak se s tím musí poprat
a většinou při modlitbě něco zažijí. Tam to nejde přes intelektuální složku jejich života, ale přes vztah. Pak je otázka, jestli jsou schopni svůj život vydat. Ale vidíme i to, že lidé, kteří neuvěřili, dneska žijí bez drog, a lidé, kteří prošli programem a obrátili se a snažili se žít křesťansky, se dnes pořád plácají v závislostech. Takže obrácení není záruka vysvobození z drog.
Jak to všechno financujete?
Do toho roku, kdy přišla odluka státu a církve, tak to bylo svým způsobem snazší, protože jsme byli duchovní a misijní pracovníci a dostávali jsme plat. Po odluce nás církev dotuje částečně – tato
POVÍDÁNÍ A MODLITBA NA VYSVOBOZENÍ TĚCH LIDÍ NESTAČÍ.
přímá dotace, která není vázaná na dary, se každým rokem snižuje a my musíme hledat zhruba 70 % toho, co potřebu jeme. Na provozní náklady a investice jsme vždycky museli hledat vlastní zdroje. Pravidelné dotace státu jsme dostávali do roku 2006, ale vzdali jsme se jich, protože strašně křiví službu v tom smyslu, že se žije s neustálou nulou na konci. Každý rok doprovází obavy o budoucnost, pro tože na stát se nedá spolehnout – koli krát jsme dostali dotace s půlročním zpož děním. S tím se nedalo žít. Neměli jsme žádné jistoty, ale rozhodli jsme se vírou těch dotací vzdát. A od té doby jsme dosta věli střediska a nikdy neprožívali nějakou zásadní chudobu.
Takže krok víry v oblasti financí můžete doporučit… Po těch šestnácti letech to mohu hodnotit jednoduše tak, že díky tomu jsme mohli začít růst.
Vnímáte za závislostmi duchovní pozadí?
Rozhodně. Ale kdybyste se mě zeptala, jestli za každým závislým stojí nějaký démon, tak na to vám neodpovím. Této otázce se aktivně vyhýbáme v tom smy slu, že jsme dokonce v devadesátých letech, kdy ta démonologie byla hodně silná, zakazovali ze závislých lidí vymýtat démony. Protože za tím vidím víc to, co říká Jakub: Že pokud jsme něčím pokou šeni, tak jsme pokoušeni svou vlastní vášní a žádostivostí. Tělo je principiálně stvořeno závislostně. Když si jdete zabě hat, tak poprvé všecko bolí, ale při dalším běhání se vyplaví endorfiny, které vyvolají odezvu v dopaminové stopě a člověk se cítí lépe. S drogami je to stejný princip. Takže se k tomu stavíme pragmaticky. Je velmi těžké vydefinovat, co to znamená „duchovní“. Pokud bychom řekli, že je to vztah s Bohem, povědomí o hodnotách, pochopení, co je dobré a co zlé, charakter blízký Bohu, tak jakákoli závislost, která povede k tomu, aby se člověk sobecky cítil dobře, bude mít přímý dopad na tyto duchovní kvality. Takže jakmile přestane brát drogy, je nutné se zaměřit na budo vání vztahu k sobě a druhým, k Bohu.
Věříme, a vidíme to v praxi. Když se hledající člověk nemodlí „Bože udělej“, ale „ať se stane Tvoje vůle jako je v nebi, tak i na zemi“, jinými slovy – pomoz mi porozumět světu, ve kterém žiju, i mně samotnému, pomoz mi najít, co je ve Tvém srdci, tak jde přímo proti svému starému životu. A pak možná začne hle dat – u těch, kteří mu slouží, u poradců.
Jaká je nejlepší prevence proti závislostem?
Bezpečné prostředí. To nejbližší prostředí, ve kterém člověk nachází otevřenost, prav divost a bezpečí. Pak se nemusí uchýlit ke drogám, nebo i když se mu to stane, tak se to dá okamžitě a mnohem snáze řešit. V rodině, v církvi.
Na cílenou prevenci v podobě besed nemám vyhraněný názor. Efektivní to může být jen tehdy, když nemluvíte o dro gách. Cenu má mluvit na téma hodnot,
8 květen 2022
ROZHOVOR
bezpečí. Skvělé jsou etické dílny, to je služba, kterou dělá Ida Pencová. Protože každý, kdo straší drogami, je pro mladého člověka lhář – pro něj droga nepředsta vuje pouze zlo. Kdo to zkusil, ví, že v 99,9 procentech aktuálně zažívá velmi pozi tivní efekt jejího užijí. A ve chvíli, kdy začnete v tomto prostředí mluvit o tom, jak jsou drogy strašné, aktivizují se tito jedinci, kteří jsou lidem, ke kterým mlu víme, mnohem blíž než my, přicházející „odnikud“. Jestli něco lidi mění, tak je to vztah. Čím víc se o drogách mluví, tím větší chuť je to zkusit. Když jdeme na besedu, musíme mít jasno, ke které sku pině mluvíme – jestli k těm, kdo drogy striktně odmítají, nebo k těm, kteří ji už zkusili, nebo k těm, kteří jsou někde upro střed. Je to tanec na tenkém ledě. Když už jsme museli mluvit o drogách, tak jsem mluvil ke skupině závislých, a ne o tom, aby je přestali brát, ale aby o tom uměli mluvit bez předsudků.
Nabízíte „účinné strategie vedoucí k abstinenci“. Jaké?
To že jsem někde napsal? (smích) To se týká lidí, kteří prošli programem, ne těch, kteří aktuálně užívají drogy. Ale ty strategie jsou vždycky stejné: jakýmkoli
TEEN CHALLENGE
provozuje na svém středisku farmu. Účastníci odvykacích programů jsou zde zapojeni do pracovního procesu, kde si budují běžné pracovní návyky. způsobem zastavit užívání. Druhý krok je najít si podpůrnou osobu nebo sku pinu, bez podpory to člověk nemá šanci dát. Ale měl by to být někdo tak bez pečně vzdálený, aby se nestal spoluzávis lým. V církvi to znamená třeba skupinu, která člověku pomůže být vykazatel ným. Principy vykazatelnosti jsou nutné – v čem, komu a kdy. Bez toho to nefun guje. Slib, že už nebude brát, nic nezna mená. Velmi často je nutné změnit pro středí. Alespoň na nějakou dobu. Součástí vykazatelnosti je smlouva – kdy, jak často se budeš testovat. Aby se vytvořilo pouto důvěry a mohlo se pracovat i na jiných věcech než na závislosti.
A pokud je poblíž podpůrná skupina, která se vyloženě zabývá závislostmi, tak být součástí té skupiny. Sdílená závislost je často poloviční závislost.
Kromě těch dvou promile vyhrazených Božím zázrakům – je vždycky naděje na změnu? Nebo existuje hranice, kde už změna není možná a investice sil a prostředků je už zbytečná?
V našem sboru máme na stěně heslo: „Všichni, kdo žijí, mají naději.“ Naděje končí, až když je člověk mrtvý. Moje víra říká, že nikoho neodmítneme. Ale máme pravidla. Když někoho přijmeme do pro gramu, a odejde z něho, může se vrátit až po třech měsících. Na otázku: „Takže já nemám naději?“ je odpověď: „Máš, ale my nejsme jediní, kdo ti ji může zpro středkovat.“ Když ten člověk využije jiné možnosti, a přesto se chce vrátit, může se po třech měsících do Teen Challenge vrá tit. Když to v krátké době udělá podruhé, tak může přijít až za půl roku, potřetí je to až za devět měsíců.
Co největšího Bůh udělal v životech kolem vás?
Asi mám židovský přístup k životu – ty největší věci jsou ty malé. Když se každý den něco stane, co jde mimo rámec nor mality. Říkám, že člověk žije „navzdory“. Navzdory tomu, že se na něj někdo škaredě podívá, že nemá jídlo včas… Nehledám obrovské věci. Pro mě je zázrak, když ráno vstanu, jdu do haly – a ti kluci jsou nadšení. (smích) Takových každý den můžete najít stovky. A největší zázrak je, že vidím svět tímto způsobem. (smích)
Kdybyste mohl vyslovit jen jedno přání, co by to bylo?
Moje vnitřní touha je, věřím, že je od Pána Boha, aby se lidé v církvi nebáli jednoduše oslovit lidi, kteří jsou kolem nich a kteří to potřebují, s jednoduchou informací: „Seš v pytli, hledej pomoc. A pokud nevíš kde, tady máš kontakt.“ Je jedno, jestli je to u nás, nebo jinde. Jde o to, abychom nebyli lhostejní vůči našim blízkým. To je pro mě příběh milosrdného Samařana.
Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz.
9 2022 květen
■
DRUHÁ ŠANCE
A ŽIVOTNÍ ZMĚNA
Kde měl být trest, tam přišlo odpuštění. Kde mělo být zavržení, tam nastalo přijetí. Kde měla být prázdnota, tam zavládla plnost. Kde měla být smrt, tam přišel život. Z konce se stal nový začátek.
text DAN DRÁPAL a KOLEKTIV AUTORŮ foto PEXELS (KAROLINA-GRABOWSKA) a ARCHIV
TÉMA
ŽIVOT S BOHEM: ODCHÁZENÍ A NÁVRATY
Může se člověk, který vyznal Krista, ale poz ději jej zapřel, znovu vrátit? Tato otázka je jednoduchá a celkem srozumitelná. Domnívám se, že naprostá většina dnešních křesťanů by na ni odpověděla kladně. Ostatně sám mezi ně taky patřím. Je zde tedy vůbec nějaký problém? Domnívám se, že ano. Už jen proto, že byla dlouhá období, kdy by patrně mnoho tehdejších křesťanů na tuto otázku odpovědělo záporně. Nepochybně byla velmi živá od samotných počátků církve. A stá vala se až bolestně aktuální v dobách pronásledo vání. Mnozí křesťané nevydrželi – ať už proto, že byli skutečně mučeni a Krista zapřeli pod nátla kem, nebo jen proto, že se případného mučení báli. Když pak akutní pronásledování pominulo, chtěli se tito lidé vrátit do církve. A v některých případech narazili. I kněží, kteří před utrpením utekli a díky svému útěku skutečně Krista neza přeli. Péče o stádo sboru pak někdy přejímali lidé, kteří byli pro Krista mučeni. A byly případy, kdy tito statečnější, tzv. confessores (vyznavači), měli, když se pak řešila otázka návratu do církve, více milosti než ti, kterým se útěkem podařilo vyhnout se utrpení.
Tyto problémy my dnes neřešíme. Ještě mezi námi žijí i pamětníci, kteří kvůli Kristu nějakou tu facku dostali, ale už jich mnoho není. Domnívám se dokonce, že křesťané na tom byli v tomto ohledu za vlády komunismu poněkud lépe než jiní, protože bachaři s nimi zacházeli méně surově než s „oby čejnými“ pachateli drobných kriminálních činů. Ale jsou i svědectví o pravém opaku, kdy se bachaři ke křesťanům chovali obzvlášť hnusně.
Když se pak po sametové revoluci otevřely dveře dokořán, mohli jsme hovořit s řadou lidí zejména ze Spojených států, kteří obdivovali naši statečnost v utrpení. Bylo mi to velice nepříjemné. Snažil jsem se jim vysvětlit, že komunistický blok nebyl v této věci homogenní a že za skutečně trpícími křesťany musí jinam, na východ a na jih, tedy do bývalého Sovětského svazu, do Rumunska, do Bulharska, a především do Albánie, „prvního ateistického
státu na světě“. Ne že by se v NDR, Polsku, Československu nebo Maďarsku žádné pronásledování nekonalo (občas někdo v důsledku policejní bruta lity i zemřel), nicméně celkově byla situace v těchto zemích nesrovnatelně lepší. Mluvím ovšem o sedm desátých a osmdesátých letech, nikoli o letech pade sátých, kdy byla ubita či zavražděna celá řada křes ťanů i u nás.
To jsou však doby dávno minulé. Ano, i dnes lidé odpadají a pak se vracejí ke Kristu, ale nikoli kvůli slabosti projevené při pronásledování.
V Písmu samotném najdeme texty, které nám naše „široké srdce“, s nímž vítáme navrátilce, poně kud problematizují. Snad nejvýraznějším z těchto textů je několik veršů z listu Židům: Neboť ty, kteří byli jednou osvíceni, okusili nebeského daru a stali se účastníky Ducha svatého, okusili dobrého Božího slova i moci budoucího věku, a odpadli, je nemožné znovu obnovovat ku pokání, neboť si opět křižují Syna Božího a vystavují ho veřejnému posměchu.
Zde je tedy jasně řečeno, že jsou lidé, které je „nemožné znovu obnovovat ku pokání“. Rozumím tomu tak, že nemá smysl volat je k pokání, tak jak k němu byli voláni před odpadnutím. Ovšem tato množina lidí je velmi úzce specifikovaná. Co vše museli prožít? (V závorce vždy uvádím, oč dle mého mínění šlo. Vím, že na to mohou být různé názory; rozsah tohoto článku ale neumožňuje rozvést dis kuzi na tato témata.)
– byli jednou osvíceni (porozuměli evangeliu)
– okusili nebeského daru (přijali spásu v Ježíši Kristu)
– stali se účastníky Ducha svatého (byli napl něni Duchem)
– okusili dobrého Božího slova (poznali inspi rovanost Písma a Boží slovo pro ně bylo mocné)
– okusili moc budoucího věku (není jisté, co je míněno; domnívám se, že okusili nějaký div, napří klad uzdravení nebo vytržení)
Zřejmě se nemůže jednat o nějaké „začáteč níky“, kteří se teprve seznamují se základy bib lického učení a nemají příliš osobních zkušeností s Boží mocí. Zdá se mi, že ti, kteří prožili s Pánem →
DAN DRÁPAL (1949)
Vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu, ale v komuni stickém Českosloven sku nezískal státní souhlas pro výkon duchovenského povolání. Po vzniku církve Křesťanská společenství se stal jejím prvním seniorem.
11 2022 květen
tak úžasné věci, a přesto odpadli, jsou totožní s těmi, kdo zhře šili hříchem rouhání proti Duchu svatému. Tímto hříchem totiž nemohl zhřešit jen tak někdo. Pán Ježíš ukazuje na farizeje. Proč? Protože oni označovali za dílo ďáblovo („ve jménu kní žete démonů vymítá démony“) to, o čem věděli, že je dílo Boží. (Nikodém, který navštívil Ježíše v noci, začíná rozhovor slovy „Rabbi, víme, že jsi přišel od Boha…“ Tedy vskutku víme, nikoli já vím.)
Tyto verše z listu Židům dobře znám, hodně jsem o nich přemýšlel. Připadaly mi relativně jasné, ale nemohu si pomoci, musím zmínit osobní zkušenost, která mi to vše zkomplikovala. V osmdesátých letech uvěřil jeden muž a stal se tím, co nazý vám „hurácharismatikem“. Mluvil neustále nadšeně o Kristu a potřebě víry. Byl tak intenzivní, až mi to bylo nepříjemné. Na počátku svého duchovního života mu kdosi prorokoval, že Bůh má pro něj připravenou krásnou ženu.
Nicméně uplynulo deset let a krásná žena nikde. Tento muž zanevřel na Boha a chtěl za sebou spálit všechny mosty. V jed nom sboru vyběhl na kazatelnu a hlasitě se rouhal proti Duchu svatému. Napsal o nás denunciační článek do tehdy vycházejí cích Zemědělských novin. Jednoho známého pastora pozval do restaurace a pak mu z ničeho nic dal facku a řekl, že čeká, jak onen pastor nastaví druhou tvář.
Nedlouho na to skončil na psychiatrii. Tam se mu zjevil Ježíš. A řekl mu: „Musíš se vrátit k Bohu.“ Když ho propustili, byl to jiný člověk. Dva roky pak chodil k nám na biblické hodiny, než se odstěhoval kamsi na sever.
Rozumíte tomu? Já taky ne. Málokterá zkušenost byla tak silná jako tato. Nicméně měl jsem v životě víc zkušeností, které mi zpro blematizovaly určité chápání Písma, které jsem považoval za jasné a neproblematické. Přestal jsem si myslet, že Písmu rozumím. Ale nepochybuji o něm. Je mi chlebem. Je mi světlem. A Boží milost je patrně větší, než jsem si myslel.
Začal jsem zmínkami o tom, jak se chtěli ke Kristu vrátit křes ťané, kteří Krista zapřeli během pronásledování. Takové věci se dějí i dnes, ale ne u nás. Dějí se v Číně. Dějí se v islámském světě. Dějí se v Indii a v Indonésii. A asi i na jiných místech.
My v západních společnostech vidíme lidi odpadat z jiných důvodů. Zmíním dva z nich. Nejsou patrně nejčastější, ale vysky tují se hojně.
Bratr či sestra zajde za pastorem či některým starším a sdělí mu, že má problém s věroukou sboru či denominace. Často jde o otázky Ježíšova božství či trojiční učení, ale může jít i o nesouhlas s anga žovaností církve v současné situaci. Dotyčný tvrdí, že v takovém sboru (případně takové církvi) nemůže zůstat. (V dobách bezpro středně minulých se církev štěpila i na otázce očkování.)
ROZHOVOR
Druhá šance mezi křesťany
Jak se ve sboru běžnou cestou řeší selhání (hřích) člena sboru? Je rozdíl, jestli s problémem přijde člověk sám, nebo jestli to „praskne“?
Je v tom velký rozdíl, protože pokud člověk přijde sám, znamená to, že vidí, že by měl ten problém řešit. Řešení je v první řadě na horizontální, přátelské rovině vztahů, když někomu řeknu: „Podívej, tak, jak to teď je, to asi nebude úplně ono.“ Když se navzá jem povzbuzujeme a napomínáme. Rovina vztahu je první i v případě církevní kázně. Je jedno, jestli intervenuje běžný člen, člen staršovstva nebo kazatel. Jakmile
vztah chybí, zmenšuje se šance, že kázeň bude k něčemu dobrá. Hlavní rozměr vyšší úrovně kázně spočívá v zásahu sborové církevní autority, které je problém postou pen, aby ho řešila. Je to zásah zvnějšku a s tím už mám zkušenost velmi smutnou. To lidé většinou nenesou dobře.
Výraz „církevní kázeň“ je popsán jako proces duchovní péče, kterou
se sbor snaží pomoci člověku, který žije v hříchu. Kdy se člověk do tohoto procesu dostává? Jaké jsou podmínky jeho ukončení?
Slovo „kázeň“ je obtěžkáno různými významy. Napadá mě, že to má stejný kořen slova jako třeba „káznice“, tj. vězení. Což je hrozné. (smích) Kdyby se kázeň děla jen ve vztazích, tak by se jí možná nemuselo říkat kázeň. Pokud funguje napomínání, povzbuzování a zpověď, tak je to dobré. Pokud to nefunguje, mnohdy docházíme k situacím, kdy už je pozdě něco měnit – lidé třeba vyhledají odborníky nebo poradce ve vážné manželské krizi, až když už není co řešit.
Když se řekne, že je člověk v kázni, znamená to obvykle soubor nějakých opatření.
Tato opatření jsou v řádu. Opatření vyššího řádu jsou od pozastavení služby až po odnětí členství, což je jasně oznamovaná
12 květen 2022
KARLA HŮLKY, kazatele CB Kounicova, se ptala EVA ČEJCHANOVÁ
TÉMA
V řadě případů jsou ale otázky učení pouze zástupným pro blémem. Pokud dotyčného trochu znáte, tušíte, že má spíše vztahový problém s někým ve sboru. Takový člověk pociťuje nesympatie vůči některému či některým ze členů sboru, ale vám to předkládá jako otázku věrouky. Zpravidla to nedělá vědomě, což ovšem situaci jen komplikuje.
Před mnoha lety jsem se těmi otázkami učení velice trápil, sna žil jsem se s dotyčným nějak domluvit, věci si vyjasnit, ale bylo to obvykle marné, protože ve skutečnosti šlo o něco jiného. Takový „protestant“ často ze sboru odešel, ale zdůrazňoval, že neod chází od Boha, pouze nemůže být v církvi, která takto „bloudí“. Takový člověk si buďto najde nějaké nové společenství (někdy jde o volbu dosti bizarní), někdy ale zůstává křesťanem „na vlastní pěst“. Je rozhodnut, že se do církve vrátí, až najde „tu pravou“. Nicméně když nemá společenství, přestává postupně číst Bibli a jeho modlitební život upadá. Ve skutečnosti odpadl, aniž si toho všiml. Když s ním mluvíte po dvou či třech letech, zjišťujete, mnohdy s velkou lítostí, že takový člověk už je někde zcela jinde, ale sám to neví. Nikdy nepadlo rozhodnutí „tak, ode dneška nebudu poslouchat Pána Boha a budu si žít po svém“.
Může se takový člověk k Bohu vrátit? Dá mu Bůh novou šanci?
A. W. Tozer kdesi napsal, že k Bohu můžeme přijít odkud koli, pokud jsme ochotni činit pokání. Ano, znám lidi, kteří se
k Bohu – a tudíž i do církve – vrátili. Záleží na tom, zda jsou ochotni činit hluboké pokání. I ze svého dříve povrchního křes ťanství. Jsou tací, kterým došlo, že jejich „problémy s učením“ byly zástupné. Že jim prostě někdo ve sboru vadil nebo se cítili nedoceněni. Takovým lidem jistě nebudeme klást žádné pře kážky, ale rádi je uvítáme.
Zmíním ještě jeden důvod odpadnutí. Je naznačen v 1Tm 4,10: „Démas mě opustil, protože více miloval tento svět.“ To, že lidé odcházejí od Boha, protože si více zamilovali tento svět, je asi stejné ve všech obdobích církve – od starověku po sou časnost. Mají druhou šanci? Jsem přesvědčen, že určitě ano. Mohou po čase zjistit, že svět jim nemůže dát to, co vlastně hle dají. Můžeme je vítat podobně, jako milosrdný otec vítal mar notratného syna. To, jak bude jejich další život vypadat, záleží především na hloubce a opravdovosti jejich pokání. A to je věc mezi nimi a Bohem.
Na závěr chci zmínit, co jsem slyšel od jednoho starého moud rého křesťana v době, kdy jsem si zoufal sám nad sebou: „Dane, pamatuj na to, že nepočítáme-li Ježíše Krista, použil si Bůh pro své dílo na této zemi tří lidí, kteří sami někoho zabili, ať už přímo či nepřímo: jde o Mojžíše, krále Davida a apoštola Pavla.“
Myslím, že je to jasné. Bůh dává druhou šanci.
ROZHOVOR
událost, která přichází jako veřejná reakce na veřejně viditelnou problematickou věc.
Za jakých podmínek se kázeň ukončuje? I to je v řádu a liší se to podle stupně selhání. Zásadní podmínkou u všeho je však pokání.
Podle čeho vedení sboru pozná, že ten, kdo selhal, činil skutečné pokání? Jak se to pozná u hříchu, který nejde napravit, se kterým nejde přestat a jehož výsledek je trvalý? Třeba u rozvodu...
Myslím, že ukazatelem je, jak člověk o svém selhání mluví. Jestli z toho, co říká, je patrné, že to je něco, co by chtěl nechat za sebou, nebo jestli se to pořád snaží obhájit. A pak je to vidět na způsobu dalšího života – jestli ten člověk zbrzdil. Mnohdy se lidé ženou do dalších aktivit, jako by to chtěli něčím přebít. Ale znamením změny a pokání je, že člověk zpomalí a snaží se reflektovat život.
Kde je ta hranice, co ještě sbor řešit nemusí, a co už řešit musí?
To je těžká otázka, na kterou neexistuje obecná odpověď. Mezi sbory jsou v naší církvi velké rozdíly – ve způsobech zbož nosti, vedení, v řadě oblastí. Určitě je to dobře – jsme církev, ne skupina, která má nalajnované, jak co má být. Pak ale záleží na daném společenství – co mezi sebou dokáží unést, jak dokáží nést toho člo věka. To je výchozí bod. V případě závaž nějších stupňů kázně je to hodně o rozho vorech na staršovstvu a o správné reakci na danou věc.
Takto to vypadá jako kompetence jednotlivých sborů. Existují obecné biblické hranice, za kterými už mají církevní autority reagovat na selhání? Řeší-li např. staršovstvo intimní soužití lidí před svatbou, znamená to, že pýcha, lakomství, nestřídmost, hněv, závist a lenost, které vedení
u svých členů neřeší, jsou menší hřích nebo nejsou tak nebezpečné pro duši člověka?
To rozhodně ne. Právě. I při vší různosti máme nastavené limity, které plynou z řádu církve. Nad tím vším je ale pořád svědectví Písma. Obsah Nového zákona. A řekl bych, že ten klade větší důraz na tu vnitřní čistotu než na tu vnější. Protože to zní ve všech konfrontacích Pána Ježíše se zbožnými lidmi té doby. Farizeové kladli důraz na vnější stránku a zapomínali na tu vnitřní. Je to pro nás snazší – co je špatně, se dá uchopit, vydefinovat. Kdežto na pýchu, lakomství, nestřídmost atd. nejsou míry. Nějaké věci musíme dělat, protože jsme se dohodli na základě dokumentů, že nejsou v pořádku. Ale neměli bychom při tom zapomínat, že ten důraz začíná uvnitř. Je to věc následování. To je veliký dluh nás, evangelikálních křesťanů, že mluvíme o obrácení, což je velice dobře. Ovšem po obrácení obvykle člověk hned neumře
13 2022 květen → →
■
I PO LETECH VNÍMÁM, ŽE TO BYL HŘÍCH
text PETE LUPTON
Ačkoliv se situace v posledních letech mění, stále mám pocit, že jeden z největších hříchů, které můžete v církvi udělat, je se rozvést. Když jsem se v roce 2012 rozváděl já, pocítil jsem to dost tvrdě. A i když jsem v Boha stále věřil, měl jsem pocit, že se mnou skočila nejen církev, ale i On, a že už nikdy nebudu moct sloužit.
Odkud pocházím?
Já sám pocházím z rozvrácené rodiny. Mamka se rozvedla, když mi byl asi rok. S tátou se totiž brali jenom proto, že „museli“. Pak se znovu provdala za otčíma, ale ten ji po čase začal mlátit.
Bylo to emočně dost náročné období, ale nakonec se mamka rozvedla i s ním. Aby toho ale nebylo málo, tak upadla do alko holismu a já přešel do pěstounské péče mé tety.
V té době jsem se zároveň stal křesťanem. Bylo mi 15 let a zpětně si říkám, kdo ví, kde bych skončil, kdybych nepo znal Boha.
Tou dobou jsem ale už byl závislý na pornu, které mi slou žilo jako únik z drsné reality, a díky Bohu jsem na řešení v této oblasti začal pracovat už tenkrát. Ale začal jsem pracovat i na svých vztazích, přičemž jsem si došel k závěru, že až se ožením, nikdy se nerozvedu. Bůh přece nenávidí rozvod, že?
ROZHOVOR
Ty neměřitelné věci, které se neřeší (pokud nepřerostou do nějaké maligní podoby), souvisí s proměňováním se do podoby Kristovy. Umenšování sama sebe, nesení kříže – to je věc učednictví v pra vém slova smyslu, věc vyučování v církvi. To je velký úkol.
Nevzniká tím paradox, kdy sbor veřejně doporučí cestu pokání jednomu člověku, přičemž jiný, který toto pokání potřebuje ještě víc, zůstává ponořen ve svém hříchu a respektován? Není na tom před Bohem právě ten „trestaný“ lépe? Je to tak. Lidé, kteří prošli poznáním, že potřebují pokání, jsou na tom v důsledku vždycky lépe. Jakékoli uznání, že jsem něco neudělal dobře, mě k Bohu přibližuje daleko víc než život navenek naprosto řádný, ale uvnitř přebujelý věcmi, které nejsou vidět, takříkajíc nezapáchají, ale přesto jsou hrozné a smrtící.
Z toho by vyplývalo, že člověku, který viditelně padl a prošel pokáním, by společenství křesťanů nemělo mít problém dát druhou šanci. Děje se to? Nebo jste zažil, že křesťané někomu z nich druhou šanci upřeli?
Situaci, kdy společenství vysloveně odmítlo dát druhou šanci člověku, jsem nezažil. Ale je tam veliké ALE – a i já to mám v sobě – lidi máme zaškatulkované. Zaškatulkování je velmi reálné nebezpečí, je to pokušení, kterému musíme odolá vat. Takže i když verbálně vyznáváme, že je všechno v pořádku, selhání rozbilo důvěru. A člověk přirozeně váhá přistupovat k člověku, který selhal, s takovou důvěrou, jako kdyby nikdy neselhal.
Obnova důvěry je proces, který zákonitě vyžaduje čas, a druhá šance neznamená, že se člověk těší té samé důvěře jako před selháním. Co tedy
druhá šance v křesťanském prostředí znamená?
Když se vrátím k případu, že člověk v nějaké zodpovědné službě selže a pak bude činit pokání, tak v danou chvíli nebude možné vrátit ho tam, kde byl. Ale na úrovni vztahů by měl zažívat přijetí. Měl by být o to víc povzbuzován. A měly by následovat kroky k obnovení důvěry, které nakonec mohou vyústit v to, že se bude moci vrátit tam, kde byl. Ale jak jste řekla – je to proces. A ten musí začít zase na té osobní rovině vztahů.
Myslíte si, že Bůh dává třetí šance?
Bůh nám dá tolik šancí, kolik potřebu jeme. Otázka je, do jaké míry je jsme schopni využít. Možná, a v tom je to varo vání, to může dospět do stavu, že i kdyby bylo tisíc šancí, reinkarnace, očistec a další vychytávky, které si lidé vymysleli, jestli by nám to bylo co platné.
14 květen 2022
■
TÉMA
Co se vlastně stalo?
V 18 letech jsem pak začal chodit s dívkou, se kterou jsme o tři roky později měli svatbu. O rok později jsme se pak stěhovali na nové místo, kde jsem měl přebírat zakládání nového sboru a po dalším roce nastoupit na vikariát. Měl jsem vystudovanou ETS a dodělával jsem si magisterský titul v teologii na IBTS. Po „pracovní“ stránce vše vypadalo dobře, ale náš vztah se pomalu rozpadal.
Určitě tam hrál roli i fakt, že jsme měli nějaké problémy v komunikaci, které jsme neřešili. Ale těch faktorů tam byla spousta. Zpětně hlavně vnímám, že jsem si toho nabral příliš, až jsem nakonec vyhořel. Výsledkem bylo to, že jsem nebyl spo kojený v manželství, ale neřešil jsem to. Navíc jsem se věnoval jedné dívce ve sboru, do které jsem se časem zamiloval. A jeli kož jsem byl ve fázi vyhoření, tak jsem si sice uvědomoval, že všechno, co dělám, je špatně, ale nějak jsem neměl vnitřní sílu chtít s tím něco dělat. Prostě jsem byl unavený a chtěl jsem jenom od všech problémů utéct. A tak jsem se rozvedl.
Zároveň nechci, aby to, co jsem teď napsal, sloužilo jako omluva nebo výmluva pro můj rozvod. I po letech vnímám, že to byl hřích a že jsem mohl na tom vztahu pracovat. Ale bohu žel jsem to neustál.
Výsledkem tehdy byla exkomunikace z Církve bratrské. Přestal jsem samozřejmě chodit do církve, protože jsem vnímal, že mě všichni akorát nenávidí. Začal jsem se tenkrát živit pře klady a učením angličtiny a nějak jsem „přežíval“. Zároveň to bylo období, kdy jsem se nevzdal své víry v Boha, ale spíše jsem se spoléhal na Boží „lacinou milost“. Jednoduše jsem si říkal, že mi to Bůh snad jednou odpustí.
Proces pokání
Asi po dvou letech mi ale Bůh ukázal, že jestli to s ním myslím opravdově, tak mi sice odpustí, ale budu si muset projít procesem pokání. Vedl mě k tomu postupně skrze přátele z církve, kteří na mě nezapomněli, a skrze mé magisterské studium teologie, které jsem nevěděl, jestli chci dokončit. Nicméně ze strany mých přátel i ze strany vedoucí práce jsem znovu začal prožívat Boží milost, což mě motivovalo k tomu, začít něco dělat.
Začalo to právě pokáním. Tehdy jsem vnímal, že musím jít nejprve za svou bývalou ženou a požádat ji o odpuštění. To bylo asi to nejtěžší. Ale díky tomu, že mi odpustila, jsem měl sílu jít i za její rodinou, za církví, kde jsem vyhořel, a za dalšími lidmi, o kterých jsem věděl, že jsem jim svým rozvodem ublížil. Díky jejich odpuštění jsem vnímal, že mohu opět začít žít s Bohem a chodit do církve, což byl takový začátek.
Ale i tak jsem měl pocit, že v rámci služby se mnou Bůh skončil. Přece jen jsem se rozvedl, což pro vedoucího v církvi je poměrně dost velký šrám. A tak jsem ani o žádnou službu neusiloval.
Druhá šance
Nicméně Bůh je Bohem druhých šancí. Po dalších asi dvou letech jsem začal vnímat, že existuje oblast, ve které bych mohl sloužit.
Vnímal jsem, že mě Bůh volá sloužit v oblasti, kde jsem já osobně selhal. V oblasti morální a sexuální čistoty.
Vnímal jsem, že v tomto ohledu musím být naprosto upřímný ohledně své minulosti. Že své selhání nemůžu skrývat nebo ho nějak zlehčovat, ale že o něm musím mluvit ve světle Boží milosti. A teď po letech můžu vidět, jaké to přináší ovoce. Vidím totiž, že když já jsem ochoten otevřeně mluvit o svém selhání ve světle Boží milosti, tak se mi najednou začínají i druzí otevírat a mluvit o svých problémech, které řeší. A díky tomu jim mohu pomáhat.
V současné době se věnuji především projektu NePornu, kde pomáháme lidem závislým na pornografii. Konkrétně v této oblasti narážím právě na spoustu křesťanů, kteří se bojí o tomto problému mluvit, protože se bojí odsouzení. Ale je to i v jiných oblastech, když mluvím otevřeně o své minulosti nebo o tom, jak nyní s manželkou řešíme problémy. Lidé se pak tolik nebojí otevřít rozhovory o svých zápasech, a mohou tak začít řešit své problémy. A v tom vnímám Boží milost.
I když se na mě stále v některých církvích dívají s podezřením, vnímám, že Bůh mi dal druhou šanci. A tak se snažím ukazovat na jeho milost a pomáhat těm, kteří to potřebují.
inzerce
15 2022 květen
→
■
SELHÁNÍ A REKONSTRUKCE
text Mgr. VIERA KLISZOVÁ, psycholog a psychoterapeut
Mýlit se je lidské. Tuto „poučku“ míváme racionálně zvládnu tou a jejím prostřednictvím se mnohdy snažíme povzbudit jiné. Horší to ale bývá, když (si) máme přiznat naše vlastní chyby a omyly. Když je ohrožena naše vnitřní rovnováha, obraz, který máme sami o sobě a který o nás mají jiní. Tehdy se místo vzlet ných frází do popředí dostávají nejrůznější pocity a nevědomé zautomatizované vzorce našeho jednání. A mýlit se je najednou něco, s čím bychom nejraději neměli nic společného.
Reakce na vlastní selhání jsou různé. Zatímco osoby s jistým typem poruchy osobnosti nedokáží mít empatii k druhým ani cítit lítost nebo vinu, většina lidí na své pochybení reaguje jinak. Někdo cítí stud, zklamání, jiný vinu, lítost, další strach. Rozdílnost těchto reakcí je dána typem osobnosti a mírou její zralosti – souvisí tedy jak s genetickou výbavou člověka, tak se všemi minulými zkuše nostmi, zejména s těmi v dětství. Myslím si, že může být užitečné se nad těmito pocity pozastavit, pokusit se je pojmenovat a rozli šovat mezi nimi – protože čím více si porozumíme my sami, tím více nám budou rozumět i druzí. Navíc v církvi často používáme slovo „vina“, případně jeho spojení s milostí a odpuštěním. Ale je to právě ona, kterou po našem pochybení prožíváme? Pokusím se vysvětlit rozdíl alespoň mezi vinou, strachem a studem.
Stud je pocit, že se na nás pohlíží jako na špatné nebo jako na někoho, kdo není v pořádku. Zatímco provinilí se cítíme kvůli tomu, co jsme udělali, stydíme se za to, jací jsme. Stud se často vyskytuje u lidí, kteří mají perfekcionistické rysy – lidí, kteří se snaží o dosa žení nerealistických ideálů a na neúspěch reagují pocitem bez radnosti, bezmoci, vlastní špatnosti. Někteří věřící na svá selhání reagují zpochybněním, co jsou to vlastně za křesťany, když jsou schopni myslet si, cítit, udělat to a to. Mají problém uvidět sebe jako chybující lidskou bytost a mít pro sebe pochopení. Jsou přesvěd čeni, že by si některé omyly nebo negativní pocity vůči druhým neměli vůbec dovolit (alespoň ne od doby, co se stali křesťany).
Strach se (v souvislosti s tímto tématem) váže k hrozbě trestu za překročení nějakých norem. Trestem přitom může být jakákoli vlastní bolest a utrpení, ztráta vztahu nebo postavení ve společen ství. Strach vede člověka k vyhnutí se – fyzickým vzdálením se od jeho zdroje, eliminací jeho vlivu nebo odmítáním zodpověd nosti za vzniklou situaci. V případě, že nejsme schopni určit zdroj strachu, hovoříme o úzkosti. Mnohé křesťany se zvýšeným sklo nem k úzkosti trápí nutkavé myšlenky na vlastní provinění, mají potřebu neustále vyznávat stejný hřích, aniž by došli k pocitu odpuštění, případně sahají k sebetrestání. Boha vědomě nebo nevědomě vnímají jako přísného policistu, který číhá na každé jejich selhání nebo špatnou myšlenku, aby je mohl potrestat.
Stud a strach z trestu jsou reakce, které jsou zaměřeny na osobu, která je prožívá, a přivádí ji k bezmocnosti nebo k vyhý bavým reakcím. Vina naproti tomu směřuje člověka k přijetí zodpovědnosti za svůj přečin. Vede ho k tomu, aby se nevyhý bal bolesti a utrpení, ale aby se pokusil je odstranit nebo alespoň zmírnit, utišit. A toto vyvíjení aktivní a účinné snahy o reparaci vinu odlišuje od výše zmíněných pocitů nebo od pouhé lítosti či přetvářky. Samozřejmě, i pocity viny mohou být přehnaně velké a ničivé, což známe od lidí trpících depresí. Ti mají sklon hledat vinu většinou u sebe, a to i v situacích, které nemohli ovlivnit.
To už ale s reálným proviněním nesouvisí.
Věřím, že pokud chceme vnitřně růst, můžeme postupně dozrá vat od strachu a studu k vině, od zbabělosti k odvaze, od vrtka vosti k pevnosti, od sobeckosti k péči o jiné, od sklonu prchat před vztahy (s jinými i se sebou) k nakloněnosti vůči nim. Jak v rodinách, tak v našich společenstvích je proto důležité vytvářet prostředí, které tomuto zrání napomáhá, které podporuje (mimo jiné i) přiměřené zacházení s vinou. To by znamenalo nevytvářet tlak na dokonalost, nepředhánět se v ukazování jen těch lepších stránek. Udělat prostor pro chyby, špatná rozhodnutí, zlé nálady. V případě pochybení nepřispěchat nejdřív s moralizováním, zastra šováním a s radami, co se má a musí. Na druhou stranu ale také překročení hranic automaticky neomlouvat a nepřehlížet, nepře bírat zodpovědnost za jiného člověka, při vztahových problémech podporovat otevřený rozhovor a omluvu, odčinění. Zkrátka, poku sit se dělat to, co je pro jednotlivce i společenství osvobozující, nikoli zotročující; léčivé, nikoli poškozující; stabilizující, nikoli destabilizující; co pomáhá přemáhat úzkost a vede k důvěře.
Vzpomínám si na scénu z jednoho seriálu, kde před svými kamarádkami pláče nešťastná matka čtyř dětí. Má pocit, že své potomky nezvládá. Cítí vinu za to, že v situacích, kdy je maximálně vyčerpaná, na ně křičí. Je to pro ni o to horší, že si myslí, že ostatní matky stejné situace zvládají lépe, ideálně s klidem a úsměvem na rtech. Kamarádky se ji snaží utišit a nahlas vzpomínají na situace, kdy také selhaly. Plačící žena se s překvapením ptá: „Ale proč jste mi to nikdy neřekly?“ Obejmou se a řeknou si, že si o takových věcech budou více povídat, i když to pro ně není příjemné. Kéž i nás zkušenost s vlastním selháním vede k většímu pochopení pro druhé chybující a ke sdílení vlastních omylů. Vždyť jak nám, tak i našim blízkým pomáhá vědět, že nejsme sami, kdo selhává. Větší pravdivost před jinými, před sebou a před Bohem nám dá větší svobodu a blízkost. Protože jen tam, kde se opravdově potká váme se svými selháními, opravdu dáváme prostor milosti.
16 květen 2022
■
TÉMA
Druhá šance na život
text JAN HOCHMAL, CB Náchod
Stalo se to necelý měsíc poté, co jsem začal chodit do sboru. Pozval mě tam tehdy Jára Vajsar, můj učitel. Měli jsme k sobě velmi blízko. Pomáhal mi najít životní hodnoty a mou identitu. Bylo mi necelých devatenáct a moc se mi tam nechtělo. Rodiče mě k víře nevedli, nevěřil jsem tomu a prakticky jsem byl ateista, ale díky mému dobrému vztahu s Járou jsem ho tam i přesto začal doprovázet.
Jednou jsme jeli s mými přáteli z výletu. Byla už tma a já jsem seděl na zadní sedačce auta. Byl jsem tam sám, tak jsem využil prostor a natáhl jsem se přes obě místa s tím, že si chvíli pospím. Ležel jsem na boku a hlavou jsem se opíral o dveře. Když jsem tak spal asi čtvrt hodiny, slyšel jsem naprosto zřetelně jemný a příjemný hlas: „Honzo, vstávej.“ Vzbudilo mě to. Netušil jsem, co se děje, ani kdo to mluví, ale na té zadní sedačce jsem se narovnal zpátky do sedu. Stihl jsem se jen podívat doprava – a v tu chvíli jsem měl přímo u obličeje reflek tor dvacetitunového kamionu!
Kamarádka, která řídila, na křižovatce v Hradci Králové odbočila doleva na červenou – přímo pod kola kamionu, který jel v proti směru rovně. Ten v plné rychlosti najel do zadních dveří našeho auta. Přímo do místa, kde jsem měl před malou chvílí složenou hlavu. Celý metr, kde jsem před chvílí ležel, byl v okamžiku rozdr cený, z auta až do půlky vozu byl šrot. Kamion jsem měl přímo před pravým okem a přežil jsem jen díky tomu, že jsem ve chvíli srážky už zpříma seděl. Stalo se to všechno v jedné minutě.
Zůstal jsem v tom vraku zaklíněný, plechy se skříply až ke mně. Reflex, kdy jsem si v poslední chvíli dal před obličej ruku, mi ten obličej zachránil. I tak jsem měl na hlavě třicet pět stehů. Zohýbaný plech mi nařízl kůži u oka a sklo, které explodovalo nárazem, mi pořezalo čelo i zbytek obličeje. Všude po obličeji mi tekla krev. Ale kolem sebe jsem cítil zvláštní ochranný polštář. Nic z toho, co mě mohlo zabít, mě ani vážně nezranilo. Byl to zvláštní zázrak, že jsem nedostal ránu do hlavy.
Hasiči mě z vraku museli vystříhávat. Páčili ty zohýbané ple chy zpátky, aby mě dostali ven. Celou dobu jsem byl při vědomí, i když to bylo na hraně. Náraz mi částečně i vyrazil zuby – a dech.
Nemohl jsem dýchat, nebyl jsem schopen se nadechnout. Myslel jsem si, že mi to urvalo plíce. Tak to je konec, říkal jsem si.
A v tu chvíli jsem vyznal: „Pane Ježíši, jestli jsi, něco udělej, pomoz mi. Já chci žít. Já ještě nechci umřít.“ Řekl jsem to asi tři krát – a slíbil jsem mu, že už nebudu žít život, který jsem žil do té doby. Řekl jsem mu, že chci žít s ním.
Tenhle zvláštní rozhovor proběhl během asi dvou sekund. A sotva jsem to dořekl, tak jsem se nadechl. A s tím nádechem začalo moje životní pokání. Vyznal jsem úplně všechno. Znovu jsem se narodil. Doslova.
Ale to už kolem mě záchranáři dělali, co mohli. Když mě dostali ven, vezli mě do fakultní nemoc nice. Byl jsem rozsekaný, ale při vědomí. Pamatuji se, že jsem sest řičce říkal svoje jméno. Sešívali mě bez celkové anestézie. Dělali si ze mě legraci, že budu hezčí, že holky poletí na moje jizvy. Prošel jsem všemi vyšetřeními kvůli možným vnitřním zraněním – a za pět hodin jsem jel domů.
Při výslechu mi později hasiči přiznali, že se při příjezdu k místu nehody připravovali na vystříhávání mrtvých. Nechápali, jak mě mohli vytáhnout živého – v takovém stavu to auto vzadu bylo.
Čtvrt roku jsem byl na neschopence. I když jsem neměl zlome nou jedinou kost, po nárazu do pánve mě všechno strašně bolelo a nemohl jsem ani pořádně chodit. Ostatní byli také dobití, ale protože náraz šel do zadních dveří auta, došlo ke střihu – auto se roztočilo a přední část, kde seděli, na tom byla lépe. Stačil kousek – aby kamion narazil do střední části auta – a dlouhá brzdná dráha by se postarala o to, že by z celého auta nezbylo nic. Rozdrtil by nás všechny. Takto to skříplo jen vzadu mě.
Zpracovával jsem tuto zkušenost dlouho a docházelo mi to pomalu. Jak Bůh v určitých chvílích jedná. I když se někdy o Božím zásahu dozvíme později, a někdy ani ne tady na zemi. Naprosto mi to dosvědčilo existenci Ducha svatého a andělů strážných. Že je to realita. Bůh se mnou pak dál pracoval. Četl jsem Bibli, začínal jsem tomu rozumět, postupně přicházela další pokání, naplňování Božím Duchem. Totálně se mi změnil život.
Některé věci se ale dozvíme, až budeme u Pána. Třeba proč se to mně stalo tak neuvěřitelným způsobem.
17 2022 květen SVĚDECTVÍ
SLOUŽÍM TÍM, CO MÁM
text PAVLA SVOBODOVÁ foto ARCHIV MISIJNÍ ORGANIZACE OM (Operace mobilizace)
Zletadla jsem vystoupila do zamračeného deš tivého rána a překvapilo mě, jaké vedro je, i když prší. Poprvé jsem se ocitla v Nepálu a vůbec v Asii – a chaos ve frontách a cizí jazyk kolem mě značil jenom malé předznamenání kul turního šoku, kterým jsem si měla projít.
Přijela jsem na šest měsíců s turistickým vízem a plánem chodit na treky na velmi neturistická místa, do zapadlých vesnic, kde mnozí lidé ještě neslyšeli evangelium. Touhu po práci v misii jsem v sobě identifikovala a naplno pojmenovala někdy během vysoké školy. Ráda dělám smysluplnou práci a nic mi nepřišlo víc smysluplné než se podílet na tom, aby lidé okolo mě také mohli být spaseni pro věčný život s Bohem.
Do bytu, který se mi stal dočasným domovem, jsem dorazila o tři dny dřív než ostatní. Osaměla jsem v neznámém prostředí a obklopila mě atmo sféra hlasitého štěkání pouličních psů, hučení leta del a všude kolem domy nalepené příliš blízko na sebe. Najednou jsem si vůbec nebyla jistá, co tu dělám a jak to zvládnu. První dny byly těžké, ale věděla jsem, že se za mě mnoho lidí modlí. Jejich povzbuzení mě držela nad vodou.
Než jsme poprvé vyrazili do terénu, připadalo mi, že nám vedoucí nedali dostatek informací o tom, co se bude dít a jaký je plán. Později mi došlo, že v této zemi a kultuře není možné mít přesný plán, všechno se mění za chodu a my musíme pro stě spoléhat se vším na našeho nebeského Otce – kde budeme spát příští noc a co budeme jíst. Dobrodružství začíná tam, kde končí náš plán.
Na prvním treku jsme přespávali u rodiny křes ťanů, jejichž dcera je už druhým rokem ve vězení, protože aktivně mluvila o Bohu ve své vesnici a vedla biblické skupinky. Tady mě zasáhla tvrdá realita země, která není křesťanství otevřená – přivádět lidi k jinému náboženství je zde totiž ilegální. Spolu s její rodinou jsme se modlili, sedíce na zemi v plechové „modlitebně“, a zpívali chvály Bohu – bez nástroje, bez zpěvníku. Jak krásnou víru má tato rodina, která si u sebe i přes uvěznění dcery ubytuje tři cizince, kteří přišli s lidmi mluvit o evangeliu, a ještě s námi pošle mladšího syna, aby nám dělal průvodce!
Díky tomu, že jsme cizinci, nás lidé ve vesni cích velmi vítají a vlastně s námi sami chtějí mluvit, není to žádné vnucování. Trek je jenom taková pře dehra, první navázání kontaktu s lidmi. Zastavíme se u každého domu, mluvíme s lidmi tak, jak nám to znalost nového jazyka dovolí, a každé rodině darujeme knižní evangelium v jejich jazyce a pár vysvětlujících brožurek, pokud je chtějí. Po této předehře, o pár týdnů později, na místo dorazí tým místních pracovníků, kteří mohou všechno vysvětlit více do hloubky a zakládají malá spole čenství ke studiu Bible a potenciálně nové sbory.
Bůh mě učil sloužit s tím, co mám, třeba mojí nedokonalou hrou na kytaru vést ostatní ke chvále. Dal mi sílu snášet různé nekomfortní situace, když jsme neměli možnost se umýt nebo byla těžko dostupná pitná voda. Odhaloval moje slabosti a zval mě, abych spoléhala na jeho sílu víc než dřív. Přijala jsem mnoho požehnání a povzbuzení, když jsem viděla, jak místní křesťané, kteří nemají mnoho prostředků, vybavení ani pěkné modli tebny, jdou službou Bohu riskovat svoji svobodu a život, protože právě v Bohu svoji svobodu našli. Takto Bůh jedná, abychom – jak je psáno v sedmé kapitole Zjevení – jednou mohli v nebi chválit s lidmi ze všech ras, kmenů, národů a jazyků.
Teď je ten pravý čas ke službě, k modlitbě za národy, ke kterým musíme dojít nebo které při cházejí k nám. ■
PAVLA SVOBODOVÁ
vystudovala technickou angličtinu na VUT v Brně. Účastnila se šestiměsíčního školení MDT (Mission Discipleship Training) v Jižní Africe. Spolupracuje s OM ČR zatím v krátkodobé misii. Je členkou CB v České Třebové.
18 květen 2022
MISIE
Svobodní v akci Singles jako samostatná platforma • Mezidenominační přesah • Rozvoj aktivit v on-line prostoru • Akce a pobyty • Egonovo království Rádcovská Otevírá se možnost přihlásit se na týdenní kurz v srpnu 2022 pro mladé dorostové vedoucí 05 | 2022 BULLETIN CÍRKVE BRATRSKÉ
VÝROČÍ iNform
100 LET OD NAROZENÍ KAZATELE JAROSLAVA POLANSKÉHO
Vroce 1957 přišel po ukončení studia teologie v Kutné Hoře a v Praze do litomyšlského sboru kazatel Jaroslav Polanský. Jednalo se tehdy o sbor s velkou diasporou a v jednu dobu s téměř třiceti kazatelskými stanicemi. Přesto si dovedl udělat čas, aby děti vyučoval náboženství po jednotlivých rodi nách. Dodnes vzpomínám na chvíle, kdy se i nám ve Vysokém Mýtě věnoval, vykládal Bibli a učil nás pís ničky. Jarek, jak jsem ho později jako jeho mladší kolega mohl nazývat, byl tělem i duší evangelista. Rád zval ke Kristu a také rád již v tehdejší době křtil obrá cené ponořením. Rozsáhlá práce v litomyšlském sboru mu přinesla těžké zkoušky. V roce 1962 se rozjela kauza inicio vaná Státní tajnou bezpečností. Po mnoha výsleších a zastrašování věřících, byl z podvracení republiky a maření státního dozoru nad církví obviněn kazatel Polanský a další čtyři členové staršovstva tzv. laičtí kazatelé. Proběhlo několik soudních řízení a tresty byly vyměřeny od jednoho do tří let vězení. Byly to tehdy těžké chvíle, ale zároveň se v nich ukázala velká sta tečnost všech obviněných a také jejich pěti man
mládeže a dalších pracovníků. Každému bylo jasné, že tento hodný, laskavý a obětavý kazatel není krimi nálníkem a je vězněn jako mučedník své víry v Krista. Jaroslav Polanský si nakonec pod komunistickou zvůlí odseděl dva roky. Po návratu z vězení nějakou dobu pracoval v litomyšlském Kohinooru jako střihač mate riálu. V letech počínajícího politického uvolnění (1966) dostal opět státní souhlas a převzal službu v letovic kém sboru. I zde byl znám svou obětavou, radostnou a věrnou službou, při které jej věrně podporovala jeho manželka Marta.
želek. V té době u nás v rodině častěji bývaly na hlí dání dcery bratra kazatele (Marta a Miriam). Sbor se semknul a rodiny vězněných podporoval. Práce pokra čovala dál, sbor se rozvíjel a postupně v něm dozrála povolání několika kazatelů, starších sboru, vedoucích
Po odchodu do důchodu se ještě znovu nechal pozvat do služby v době, kdy se rodil nový sbor v Horní Krupé. Tam byl ustaven kazatelem v roce 1987. Jaroslav Polanský je v mých vzpomínkách příkladem člověka víry, který sloužil statečně, nezalekl se pro tivenství a stále udržoval hluboké spojení se svým Pánem a Spasitelem. Ať je stoletá památka jeho života požehnaná!
■ PAVEL ČERNÝ
JAROSLAV POLANSKÝ (23. 5. 1922 – 28. 8. 1995)
Jaroslav Polanský s manželkou a vnuky
květen 2022
TÝDENNÍ KURZ RÁDCOVSKÁ
Na konci letních prázdnin 2022 tradičně proběhne Rád covská týdenní akce pro mladé dorostové vedoucí. Účast níci se mohou těšit na to, že se naučí mnoho dovedností, které dorostoví vedoucí potřebují. Ať už se jedná o přípravu her, duchovních programů, dovednosti v přírodě, první po moc a mnoho a mnoho dalšího. Prostor bude i na osobní zti šení a trávení času v menších skupinkách, kdy se účastníci mohou sdílet s vrstevníky z celé republiky.
I tento rok otevřeme dva typy kurzů Rádcovskou 1 a 2. Část programu je pro tyto dvě skupiny společná např. puťák, sporty, semináře a část je odděleně.
Kurz Rádcovská 1 je motivačním kurzem pro odrostlé dorostence (rádce), kteří zvažují pomáhat vedoucím v dorostu nebo už pomáhat začali. Věk účastníků je 15–17 let. Dozvědí se, co je v roli rádců může čekat, naučí se for mou vlastních zážitků, seminářů a workshopů základní dovednosti, které jim při rozhodování a případné službě při jdou vhod.
Kurz Rádcovská 2 je připraven pro mladší vedoucí, kterým je 17–26 let. Tito mladí vedoucí mají už obyčejně v dorostu nějaké zkušenosti a jsou už rozhodnuti dál ve svých doros tových klubech sloužit. Program pro ně jde více do hloubky. Zaměří se na přípravy duchovních programů, zajišťování prak tických potřeb pro přípravu víkendovky nebo tábora, práci v týmu, BOZP a v neposlední řadě vývoj dětské psychologie.
Základní informace věková skupina: 15–26 let termín: 22.–29. srpna 2022 registrace: od 1. června 2022 kapacita: 40 účastníků místo: Ostrov u Macochy kontaktní osoba: Česťa Tichý, tel.: 775 218 208, cesta.tichy@dorostovaunie.cz informace: dorostovaunie.cz/radcovska/ ■
„Velice pozitivně hodnotím zajímavé přednášky, ze kterých se snažím při práci v dorostu čerpat. Z Rádcovské jsem si přinesla i lepší pochopení sama sebe. Lépe teď chápu svůj vztah s Bohem, který byl velice posílen. Za to mohou hlavně ranní ztišení, která se snažím praktikovat i doma.“ účastnice Rádcovské 1, 2021
POZVÁNKA
FESTIVAL NA VÝŠINÁCH ROZEZVUČÍ PRAŽSKÝ VYŠEHRAD
ESPÉ, Noemiracles, LÉVI, Pavel Helan, ONMY nebo Petr Špaček. Šestý ročník festivalu Na Výšinách přivede v sobotu 28. května do Prahy řadu známých hudebních osobností i začínajících talentů.
Křesťanský open-air festival se letos nově přesune na pražský Vyšehrad. Ten se po Letné, Vítkově a Petříně stane dalším vyvýšeným místem, kde se sejdou umělci nejrůzněj ších žánrů, aby kreativně sdíleli svou víru v Boha.
„Snažíme se, aby pro gram byl pestrý a každý si v něm něco dokázal najít. Zároveň ale chceme zvát interprety, kteří jsou nejen zajímaví ve své tvorbě, ale jsou inspirativní i svým životem,“ říká vedoucí organizačního týmu Na Výšinách Jan Adamec. Jména vystupujících pro rok 2022 jsou postupně zveřejňo vána na sociálních sítích festivalu.
Touhou organizátorů je vytvářet prostředí, kde se lidé mohou přiblížit Ježíši Kristu a osobně jej poznat. Cílem je bořit nesmyslné předsudky o církvi a ukazovat světu, jaká skutečně je. Po loňském úspěchu proto ani letos nebu dou chybět přednášky a rozhovory o palčivých tématech. Zajímaví řečníci osloví jak křesťany, tak návštěvníky, kteří se o víře chtějí dozvědět něco víc. Za mikrofonem se objeví například Pavel Eder, Pavel Hošek nebo Jakub a Monika Vejmělkovi.
O přesunu festivalu na Vyšehrad organizátoři uvažovali už delší dobu. „Myslíme si, že to je dobrý způsob, jak posu nout festival zase o kousek dál. Na Petříně jsme naráželi na kapacitní omezení, chceme, aby mohlo přijít více lidí a užít si program na vedlejších scénách,“ vysvětluje Jan Adamec. Šestý ročník tak návštěvníkům nabídne rozšířený doprovodný program, zajímavější chill-out zónu i pohodlnější zázemí. K dispozici bude stejně jako v minu lých letech osobní služba ve formě duchovního poradenství a individuálních modliteb.
Za festivalem Na Výšinách stojí tým složený z křesťanů z různých sborů a denominací, akci zaštiťuje Mládež pro Krista ve spolupráci s řadou dalších organizací a církví.
KATEŘINA ŘEZNÍČKOVÁ
SINGLES+ iNform
NOVÝ TÝM PŘINESL NOVÉ MOŽNOSTI
Singles+ je platforma pro nezadané, svobodné či rozvedené věřící z protestantských církví ve věku cca 25–55+ let, která nabízí prostor pro přátel ství, povzbuzení ke sdílení a společné aktivity. Do září 2021 fungovala pod Odborem pro manželství a rodinu CB a od září 2021 se osamostatnila s tím, že Rada CB určila jako koordinátorku Lenku Mikiskovou. Během posledních pár let se podařilo navázat spolupráci
bychom rádi předali jako tým samotným Singles, ale i ostatním návštěvníkům těchto stránek.
Již několik let je realitou jedna aktivita každý měsíc a kromě doby, kdy to covid neumožnil, se nám to dařilo a daří držet. Jednou z akcí bylo on-line setkání 15. 1. 2022 s Dr. Pavlem Rausem na téma „Jak bojovat s opuštěností“. Jedna z účastnic se k tomuto setkání vyjádřila takto: „Seminář byl od samého začátku plný
i s dalšími lidmi, kteří se Singles dlouhodobě věnují, a to konkrétně pořádáním pobytů pod hlavičkou AC. Pozi tivní vliv doby covidové na tyto aktivity byl ve vytvo ření 12členného týmu a v rozvoji aktivit i směrem do on-line prostoru. Mezidenominační přesah a možnost vzájemného obohacení jsou oceňované samotnými účastníky.
Nový tým přinesl nové možnosti a k dnešnímu dni ještě stále ne plně využitý potenciál. Také nový web je jednou z věcí, kterou tato služba nutně potře bovala. Ke konci roku 2021 se dílo podařilo a web singlesplus.cz spatřil světlo světa. Pozvánky, infor mace o službě, materiály ke stažení či doporučení na zajímavé knihy jsou jen prvotinou potenciálu, který se zde skrývá. Začátkem února 2022 byl spuštěn „Blog“, což je platforma pro recenze, vlastní články a cokoli, co
jasně pojmenovaných stavů a velmi srozumitelně uka zoval realitu samoty nebo opuštění. Nejvíce mě oslo vilo slovo, že: ‚Bůh čeká na okamžik, kdy mu dovolíme dostat se tam, kam jsme ho původně nechtěli pustit. Je trpělivý, ale nás to často hodně bolí. Ve chvíli, kdy se mu celí vydáme, začne očekávaná změna‘. Děkuji za přínosné a moc hezky zpracované téma.“
On-line setkání se v době restrikcí stala nutností. Ač preferujeme osobní setkávání, která mají největší přínos, zjistili jsme, že lepší něco než nic. Někteří na on -line nepřijdou, protože jsou počítači přesyceni nebo si takové setkání neumí představit. Jiní se zase ostýchají dojet na konkrétní místo, ať už z mylného dojmu, že je to přece seznamka (ne, není), nebo kvůli vzdálenosti, zdravotní indispozici, nesmělosti či z jakéhokoli jiného důvodu. Přesto nám vzrůstající zájem dává jistotu, že
Již několik let se Singles setkávají pravidelně každý měsíc. Výjimkou byla doba, kdy to neumožnila covidová pandemie.
květen 2022
má smysl tyto aktivity dělat a jejich různorodost ve výsledku oslo vuje mnohem větší skupinu, než kdybychom se zaměřili pouze jed ním směrem.
Několik referencí:
„Moc jsem si užil i on-line formu setkání, přestože jsem měl vůči tomu ze začátku předsudky, že to bude neosobní. Obavy se nena plnily. Bylo to dobře vedené, všichni účastníci i organizátoři byli otevření, a to i při rozdělení do malých skupinek. Kvalitně strávený čas, dostatek prostoru. Doporučuji každému, koho dané téma zau jme nebo v něm i sám něco řeší.“
„Je pro mě povzbuzením, že ostatní, muži i ženy, prožívají podobné problémy.“
„Moc se mi líbí přátelská atmosféra, také že je to především prostor pro setkání, povzbuzení lidí, kteří jsou z různých důvodů
EGONOVO KRÁLOVSTVÍ
V sobotu 19. 2. jsme se mohli opět sejít při příležitosti on-line setkání. Část účastníků (asi osm) se sešlo zároveň v rámci brněn ského regionu ke společnému přenosu s následným výletem.
Formát on-line setkání je nastaven tak, že v úvodní části jsme seznámeni s řečníkem, následuje přednáška s možností otázek a poté rozdělení do skupinek, kde se sdílíme o tom, co jsme sly šeli, a snažíme se najít odpovědi na případné otázky. V závěrečné fázi se opět vracíme do „hlavní místnosti“, kde shrneme to, co zaznělo na skupinkách. Také jsou představeny nejbližší akce pro nezadané (viz singlesplus.cz/pozvanky). Následuje rozloučení, a kdo chce, má možnost ještě chvíli zůstat a popovídat si. Slovo měl pastor Jiří Míšek z ES Brno. „Egonovo království aneb podřizujme se jedni druhým“ může někomu připome nout jednu z českých pohádek i o ní se bratr Míšek zmiňoval. Hlavní důraz byl však položen na to, jak ego ovlivňuje náš život, zejména jeho nezdravé prosazování. Dále bratr vysvětlil vzta hovost Boží trojice a její význam pro naše životy. „Egon“ (tedy nezdravé zaujetí sám sebou) má dva spojence svět (myšleno tím to, co se vzpírá Bohu) a duchovní bytosti, které stojí proti Bohu. Pokud toužíme po tom, aby v nás vítězilo to, co do nás Bůh vložil, potřebujeme také spojence a tím je Bůh, jeho slovo, jeho lid. Několik myšlenek pro mě bylo velmi důležitých např. „Bůh je orientovaný ven. Není zaměřený na sebe.“
sami a mají podobné zkušenosti, problémy i radosti, není to a pri ory ‚seznamka‘, hlavně jde o to být spolu.“
19. února 2022 se konalo další on-line setkání, které jsme záro veň v Brně zkusili „na živo“. Byla to zkouška propojení on-line pro storu s fyzickým a s otevřením dalších možností pro tato setkání. Na téma „Egonovo království aneb podřizujme se jedni druhým“ se s námi sdílel pastor z EC Brno Jiří Míšek.
A 26. března 2022 bylo pro změnu setkání v Říčanech s mož ností připojit se on-line na téma „Jak a čím naplnit svůj život“, kte rým nás provedl František Flek, jeden z týmu organizátorů. Srdečně zveme věřící z protestantských církví, kteří nežijí v partnerském vztahu neboli svobodné, nezadané, rozvedené k účasti na našich akcích a těšíme se na společná setkání. ■ Za tým organizátorů LENKA MIKISKOVÁ
Také jsme si mohli naše ego otestovat. Test je jednoduchý, zkusit si ve spolupráci s Bohem hovořit o dvou oblastech. První: Mluvme s Bohem o vztazích, které prožíváme (a vezměme si k tomu i Boží slovo). Druhá: Jak řešíme konflikty? Kde hledáme kořen konfliktu? Hledáme ho u druhého, nebo u sebe?
V rámci skupinek jsme odpovídali na dvě otázky: „Jak nás ego ovlivňuje v životě?“ a „Jak myšlení světa ovlivňuje vztahy svo bodných?“ Hovořilo se ale i o různých dalších tématech. Zazněla myšlenka, že pokud někdo žije sám, chybí mu korekce. Snadno se tak může stát, že se člověk uzavře sám do sebe, stáhne se. Druhý extrém je opačný, že nezadaný slouží a je velmi aktivní, až se může propracovat k syndromu vyhoření.
Obecně jsme se však shodli, že nás ego ovlivňuje silně a že hledat zdravou míru toho, jak „s egem“ žít, je celoživotní boj. Potřebujeme spojence, potřebujeme se navzájem. Bůh je naší skálou, Boží slovo nám ukazuje cestu a Boží rodina nám pomáhá vést ten dobrý boj víry, ve kterém bychom sami neobstáli.
Věřím, že pro zhruba třicet osob to bylo příjemně strávené dopoledne (dvě hodiny), které pro některé pokračovalo odpoled ním programem. Jako tým Singles+ jsme vděčni za každého, kdo si najde čas a je ochoten této skupině posloužit ať už slovem, propůjčením prostor, strávením času v osobních rozhovorech, či jakkoli jinak.
MONIKA VALIHRACHOVÁ, člen týmu Singles+
■
Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE duben
2022
▪ Služba politikům
PŘEDSTAVUJEME iNform
Rada vedla rozhovor s kazatelem Danielem Kvasničkou o možné kaplan ské službě našim zastupitelům v Senátu a Parlamentu. Hledají se cesty, jak duchovní službu politikům oficiálně zahájit. Služba by měla dvě formy: První by byla typicky kaplanská – naslouchání, povzbuzení, reflexe a samozřejmě zacho vání zpovědního tajemství. Druhá by se týkala bohoslužebné, široce ekumenické oblasti. Hledá se nyní cesta podpory této služby ze strany církví. Setkání bylo zakončeno modlitbami, poděkováním za bratrovu službu a přáním, aby se podařilo i tento nový rozměr péče církve o svět realizovat.
▪
Web Církve bratrské
Rada hovořila s bratrem Alešem Čejkou, kterému nejprve poděkovala za flexi bilitu a rychlost při zveřejňování zpráv a článků na webu a FB Církve bratrské. Poté s ním vedla rozhovor o novém webu CB. Záměrem Rady je, aby web Církve bratrské nesloužil primárně pracovníkům církve, ale měl potenciál oslovit sekulární společnost, ve které žijeme, a ekumenu. Zároveň je ale nezbytné, aby i nadále poskytoval pracovníkům a členům CB potřebný informační servis. Cíleně je také potřeba nově zpracovat web s propojením na sociální sítě.
Záměrem je úzce spolupracovat při naplňování obsahu nového webu s redakcí časopisu BRÁNA a s Odborem pro vzdělávání.
▪ Volby a hlasování na sborech Sbor CB v Ostravě-Porubě dne 20. 3. 2022 potvrdil hlasováním o setr →
SEZNAMTE SE S RADOU CÍRKVE BRATRSKÉ
V tomto a následujících číslech iNformu vám postupně představíme členy Rady CB a prostřednictvím několika otázek vás necháme nahlédnout do cesty, která je dovedla až do vedení církve.
1) Jaká cesta k této službě vedla? Projevilo se na této cestě nějak Boží vedení?
2) Pro kterou konkrétní oblast služby v církvi cítíte Boží povolání? Co vám nejvíc leží na srdci?
Bc. David Novák, M.Th. předseda Rady CB
1) Kdybych to měl vzít úplně od začátku, tak od vedoucího skupinky přes vedení místní mládeže, vedení Atletů v Akci (sportovní misie), celocírkevního tajemníka pro práci s mládeží, pak evangelisty církve, člena staršovstva, správce sboru a nakonec člena Rady. V tom všem jsem se snažil o učednický model tedy věnovat se někomu osobně. Tyto role se různě prolí naly a překrývaly. Sdělím vám na sebe pár diskreditujících věcí. V dět ství jsem měl vážnou poruchu řeči, v dospívání jsem se extrémně špatně učil (můj rekord jsou tři pětky na vysvědčení), hodně jsem se pral, můj táta, věrný křesťan, mě kvůli svým ošklivým zkušenostem s církví před duchovenskou službou varoval, když jsem hledal svoje místo ve světě, nic nenasvědčovalo tomu, že bych měl někoho vést… Navzdory výše popsanému mně Pán Bůh nedal pokoj a postupně mě připravoval na to, co nyní dělám, byť z lidského hlediska jsem na to pří liš předpoklady neměl.
2) Nejsem schopen vybrat jednu oblast, snažím se mít v mysli jakýsi velký obraz naší církve, který se skládá z menších dílků. Na mně je, abych pomáhal k tomu, aby do sebe tyto dílky zapadaly a tvořily krásný celek.
Bronislav Matulík, DiS. 1. místopředseda Rady Církve bratrské
1) K této službě vedla cesta postupného přijímání odpovědností. Možná bych ale měl odpovědět nějak víc od srdce vedla k tomu cesta radosti a vděčnosti. Třebaže to někdy (opravdu jen občas!) bylo na hraně, nestalo se, že by mě život a služba v církvi otrávila a víru znechutila. Od doby rádce družiny v dorostu či vedoucího mládeže v Brně až po službu v Radě, vždy mě
to těšilo. Nedělám kazatele či člena Rady proto, že mě to baví, ale běda, kdyby mě to nebavilo!
Uvedu dva příklady. Když jsem měl jít sloužit do Trutnova, mělo to být při civilním zaměstnání. To jsem ale nemohl najít. Tehdy jsme se rozhodli jít jen ve víře s důvěrou, že se o nás Pán postará. A hned druhý den nám dal Pán Bůh mimořádné potvrzení až z Velké Británie. Křesťanská organizace Slavic Gospel Association se rozhodla, že dlouhodobě podpoří čtyři místa a služebníky v České republice, kde by měl vzniknout sbor, a tedy i Trutnov.
Nebo když mě zázračně svým Slovem zbavil strachu jít do Prahy a na Smíchov. Od té doby až doteď sloužím v Praze na sborech skutečně beze strachu.
2) Otázka se netýká toho, co dělám, ale mých osobních pocitů (úsměv), takže nejvíce mi leží na srdci vztahy. Nejen mezi kazateli, ale i co se týká vztahů kazatelů a sborů, kde slouží. Jsem přesvědčen, že vztahy jsou důle žitější než principy, zásady, vize a dogmata. Tam, kde nefungují vztahy, sbory a církev se hroutí.
Ing. Tadeáš Filipek
2. místopředseda Rady Církve bratrské
1) Jsem přesvědčen, že i to byla Boží cesta v mém životě. Před 30 lety jsem se Pána dotazoval, zda mu mám sloužit v církvi, nebo ve světě businessu. Tehdy volba padla na podnikání a jsem si jistý, že to bylo v souladu s jeho vůlí. Ve správném čase se mé ruce uvolnily a pozvání církve jsem přijal. Od té doby se snažím být přínosem v oblasti tech nickohospodářské, manažerské i personální. Zkušenosti nabyté za 30 let pod nikání bych rád zúročil také v církevním životě. Věřím, že náš Pán mi k tomu dá milost. Převzal jsem vedení stavebního odboru a vedení Waderovy nadace v ČR. Spolu s týmem architektů a stavebních odborníků se snažíme pomáhat sborům, které se chystají na stavbu, rekonstrukci nebo koupi nemovitosti pro modlitebnu nebo pro zajištění bydlení kazatelským rodinám. Velmi oceňuji, že už dávno přede mnou se církev rozhodla vytvořit stavební fond a měla mož nost využít štědré finanční pomoci br. Wadera z Německa. Mám velkou touhu, aby tyto finanční prostředky byly, s péčí dobrého hospodáře, i nadále vhodně použitelné pro projekty ve sborech. Každým rokem můžeme poskytovat nové půjčky z finančních prostředků, které se nám průběžně vracejí od sborů z již dříve realizovaných projektů.
2) Mou touhou je, aby každý sbor měl pro svůj rozvoj a misijní službu dobré a kvalitní materiálně-technické zázemí (modlitebnu, multifunkční sál, byt…) Toužím, aby se vize, kterou jsme přijali na Radě pro další období, mohla napl ňovat ve všech bodech. A to se nestane ve vzduchoprázdnu. Potřebujeme Boží vedení, ale také strukturu, prostředky a prostory, kde církev může růst a naplňovat své poslání.
vání kazatele pokračování mandátu kazatele-správce sboru Petra Polácha ve 12. roce služby.
Ve Sboru CB Praha 5 byl zvolen Pavel Bischof za kazatele-správce s předpoklá daným nástupem od září 2022.
Ve Sboru CB Praha 6 byl zvolen Vojtěch Furák za kazatele-správce a Pavel Plchot byl zvolen za druhého kazatele. Instalace obou proběhne 8. 5. 2022.
▪ Administrace Sboru CB v Karlových Varech Po ukončení služby Tomáše Holubce jako správce sboru Rada jmenovala kazatele Miroslava Pavlíčka administráto rem sboru s platností od 1. 7. 2022.
▪ Traumata a ukrajinská krize Rada schválila uspořádání on-line e-pas torálky na téma traumatu a ukrajinské krize s přednášející Kateřinou Caklovou.
▪ Odbor pro manželství a rodinu Bronislav Matulík informoval Radu o obnově činnosti odboru OMAR a o pří pravě výjezdního jednání odboru, ze kte rého Rada dostane výstup s cílem oslovit všechny senioráty a sbory. Zdraví rodiny a zdraví našich sborů spolu úzce souvisí.
▪ Konference dětského odboru Bronislav Matulík informoval Radu o konferenci Odboru pro práci s dětmi, která proběhla 26. 3. 2022 v Soukenické za účasti přednášejících Davida Javornického, Radka Kalenského a dalších lektorů. Akce se zúčastnilo 80 účastníků.
▪ Pracovní a vzdělávací setkávání pastoračních asistentů Rada souhlasí s obnovením setkávání pastoračních asistentů sborů dvakrát do roka, počínaje zářím 2022. Aktivita byla přerušena v čase pandemie.
■
2022
květen
iNform květen 2022
KALENDÁŘ AKCÍ
OPRAVDOVÝ UNITED 2022
Multižánrový křesťanský festival UNITED, letos s přívlast kem „Opravdový“, se bude konat ve Vsetíně v termínu od 18. do 20. srpna. Do příprav festivalu zasáhla válka na Ukrajině a část organizačního týmu se podílela na pomoci ukrajinským rodinám.
Přesto již pořadatelé na webových stránkách festivalu představili první hudební hosty. Celkem osm uveřejněných kapel a interpretů pochází z česko-slovenské hudební scény.
Poprvé na UNITED vystoupí hned několik sku pin. Dvě z nich mají nejen společný žánr indie-pop, ale také to, že jsou tvořeny mladými lidmi. Jde o formace Marbles a alltide. SouZnění je pražská skupina, která vznikla ve sboru Církve bratrské v Soukenické ulici. Ve své tvorbě aranžují známé písně z kancionálů, na festivalu představí své vlastní skladby. Evangelický farář Filip Boháč se mimo jiné podílí na pořádání Bigbítového kurzu a právě odtud pochází jádro jeho doprovodné kapely.
Jako další přijala pozvání výrazná slovenská chválicí kapela ESPÉ a jejich krajané rapeři Isaac Records. Dále pop -rocková skupina Way to go a písničkář, multiinstrumentali sta a bavič Pavel Helan.
UNITED
je křesťanský open-air festival s dramaturgicky růz norodým programem. Ten kromě hudebních vystou pení zahrnuje semináře, workshopy, službu modliteb a duchovního poradenství, divadlo, filmové projekce, dětskou scénu a sporty. Minulý ročník se uskutečnil na více místech. Jednodenní zastávky turné nazvaného UNITED CITY se uskutečnily v Plzni, Litomyšli a ve Vsetíně. Všech tří akcí se dohromady zúčastnilo na 2 000 účastníků. Letošní ročník festivalu je plánován jako třídenní akce v termínu 18.–20. 8. 2022. Místem konání je město Vsetín. Aktuality a další informace ohledně příprav jsou zveřejňovány na internetových stránkách festivalunited.cz a na profilu sociální sítě Facebook (facebook.com/festivalunited). Na webových stránkách byl také spuštěn předprodej vstupenek.
TÝDEN DOBROVOLNÍKŮ
Od 13. do 20. srpna 2022 se na krupařském mlýně (Krupárně) v Dobrém ve východních Čechách sjedou přátelé přírody a dobrovolníci.
Program
ranní krátké přemýšlení nad ekologickými texty Bible, dopolední práce pro Boží stvoření v přírodní zahradě ekocentra A Rocha, odpolední aktivní odpočinek (např. mini kurz ornitologie a mykologie, hnízdní moni toring, průzkum mokřadního areálu, výlety do Orlických hor a do Ptačí rezervace ČSO Josefovské louky), večery s písní, modlitbou a společným čtením. Ubytování je jednoduché ve vlastním spacím pytli na matraci v budově ekocentra, ve stanu či lesním přístřešku.
Společná strava je připravována profesionální kuchařkou.
Příspěvek na stravu a energie 1.000 Kč za celý pobyt.
Naplnění počtu účastníků podle českého idiomu „Kdo dřív přijde, ten dřív mele…“ Kapacita je omezena na 30 osob.
Kontakty
tel. 775 042 228, psvetlik@arocha.cz nebo tel. 734 404 832, jledecova@arocha.cz
Na shledanou se těší PAVEL SVĚTLÍK a tým A ROCHA
Číslo 05/2022 vychází 10 × ročně
Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová
Výtvarník – Ondřej Košťák
Grafická styl a sazba – BcA. Judita Košťáková
Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15
Vychází – 1. 5. 2022
Kontakt – brana@cb.cz
Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.
SVĚDECTVÍ Z ČERNIHIVU
AIDY SKRIPNIKOVÉ se ptal PETR JAŠEK foto ARCHIV PETRA JAŠKA
Je 10. března 2022. Kde se právě nacházíte a jaká je tam situace?
Od června 2021 jsem u své neteře ve městě Černihiv na Ukrajině. Původně jsem plánovala vrátit se koncem února vla kem do svého bytu v Petrohradu. Invaze ruských vojsk na Ukrajinu dne 24. února však všechny moje plány zhatila. Naše město je již několikátý den po sobě bom bardováno a ostřelováno raketami. Minulý týden byl zasažen obytný dům, ve kte rém zahynulo 54 lidí. Zničena byla škola v našem sousedství a také největší super market ve městě. Za minulou noc byl pět krát vyhlášen letecký poplach a museli jsme do sklepa našeho bytového domu. Podmínky ve sklepě jsou otřesné, ale je to jediné bezpečné místo, kde se můžeme ukrýt před ruskými bombami a raketami.
Máte nějaký kontakt s místními křesťany? Jak se jim daří?
Shromáždění v Baptistickém sboru, kam jsem pravidelně chodila před začátkem války, se kvůli neustálému ostřelování nekonají. Nedávno jsem se telefonicky spojila s jedním starším sboru, který stále zůstává ve městě. Řekl mi, že mnoho členů sboru se rozhodlo z města odejít dál na západ Ukrajiny, kde je situace o něco bezpečnější. Já zatím zůstávám, protože se moji hostitelé rozhodli zůstat. Pokud uznají oni, že je nutné odejít, pak půjdu s nimi. Je mi 82 let, sama nikam nepůjdu.
V dobách Sovětského svazu jste čtyři roky strávila kvůli své víře v gulagu. Jak
vnímáte současnou situaci a co vás posiluje ve víře?
Současná situace je úplně jiná. Nikdo neo čekával, že Rusko takovýmto způsobem zaútočí na Ukrajinu. Jedná se o zcela nepo chopitelné napadení mírumilovných lidí jak ukrajinsky, tak rusky mluvících oby vatel suverénního státu Ukrajiny. Hodně
AIDA SKRIPNIKOVÁ (1940)
je Ruska, pro svoji víru a misijní činnost za dob Sovětského svazu strávila čtyři roky v gulagu
ROZSTŘÍLENÉ MIKROBUSY
z baptistického sboru v Rivne, které se podílely na evakuaci asi 150 lidí z Černihivu, kde Aida stále je. Poslední čtvrtý konvoj byl při cestě z Černihivu zasažen ruskou palbou a tři řidiči byli zraněni. Jeden po zásahu do hlavy zemřel.
o současné situaci mluvím s lidmi ve sklepě či na ulici, pokud je nám alespoň na chvíli umožněno vyjít na čerstvý vzduch. V dané situaci si připomínám verše Žalmu 91: „Ten, kdo přebývá v úkrytu Nejvyššího, přečká noc ve stínu Všemohoucího. Říkám o Hospodinu: Je mé útočiště, má tvrz, můj Bůh, v něho doufám.“
Jak můžeme pomoci vám či místním křesťanům?
Modlete se za nás, aby nám Pán Ježíš dal v dané situaci svůj pokoj, který převyšuje všechno porozumění, střežil naše srdce i naše myšlenky v Kristu Ježíši. Věříme, že v Božích rukou jsme pod tou nejlepší ochranou. V obchodech, když se na část dne otevřou, zatím na rozdíl od jiných měst na východě Ukrajiny potraviny jsou. Pomoc budou potřebovat zejména ti, kteří se rozhodli odejít ať už do bezpečnějších měst na Ukrajině, nebo do jiných zemí.
Jak hodnotíte vztahy mezi lidmi na Ukrajině hovořícími ukrajinsky a lidmi hovořícími rusky?
Řeči o utiskování rusky mluvících oby vatel Ukrajiny těmi, kteří mluví ukrajin sky, se nezakládají na pravdě. Sama jsem Ruska a nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mne na Ukrajině někdo nějak omezo val či ohrožoval. Takové výmysly jsou jen nepřátelskou propagandou. I v církvi je to úplně jedno, jakým jazykem mluvíte. Promluvíte například na někoho rusky a on vám odpoví ukrajinsky a naopak. Vztahy obyvatel Ukrajiny vůči Rusku jsou však touto válkou velice negativně poznamenány.
Co mne však nejvíce trápí, je vnímání současných událostí na Ukrajině mými přáteli, bratry a sestrami v Rusku. Když mám možnost se s nimi telefonicky spo jit, nevěří mi, když jim vyprávím o hrů zách války, které tady zažíváme. Možná se bojí svobodně se vyjádřit, nebo jsou úplně odříznuti od pravdivých informací z Ukrajiny. Modlete se i za ně.
19 2022 květen ROZHOVOR SPECIÁL
■
KDYŽ PŘIŠLA VÁLKA
Od rána se nikde nemluvilo o ničem jiném. Byly toho plné zprávy. Nechci tomu uvěřit, říkala si. Je to zlý sen. Nechci to přijmout. Ale je to pravda. A moc to bolí.
Tak je to tady. Čekalo se to. Všichni to čekali, jen nikdo nevěděl, kdy to přijde. A všichni v hloubi duše dou fali, že se to nestane. 15. února ze země odjeli poslední „zrádci“ – politici, kteří věděli, že Rusko Ukrajinu napadne. A pak se to opravdu stalo.
V jednu v noci se Míra vrátil z Ukrajiny do Čech. Na Ukrajině byl jen na dvou denním výjezdu, obchodně. Pohyboval se sto dvacet kilometrů od domova, ale ani k rodičům se nestavil – hned se zase vracel do Čech. Kdyby se tam zdržel, bylo by tohle ráno nepředstavitelně jiné. Na hranicích jsou už teď z ukrajinské strany mnohakilometrové kolony. Lidé utíkají. Válka je po celé zemi, protože ji Rusové začali bombardováním po celé Ukrajině.
Byl to šok. Nešlo tomu uvěřit. Oksana se snažila dovolat na Ukrajinu mámě. Srdce měla sevřené jak v železné pěsti. Pár kilometrů od jejich vesnice je pod kop cem velký muniční sklad. Jen o dalších pár kilometrů dál je pak vojenské letiště. A kus za ním ještě jedno civilní. Najednou se bezpečí jejich rodného venkova, do té doby ničím nevybočujícího z ukrajin ského normálu, zdálo slabé.
Všichni jsou teď tam. Tedy skoro všichni. Jedna z jejích sester žije v Čechách. Pozvali ji sem kdysi k nim na návštěvu a zůstala tady, našla si tu práci. Oksana sem přijela před dvaadvaceti lety, taky za prací. A pak sem za ní přijel i Míra a ve sboru se vzali. Ale neměli v plánu zůstat tu natrvalo. Prvních deset let rok co
20 květen 2022
Podle autentického vyprávění ukrajinských manželů z CB napsala EVA ČEJCHANOVÁ ilustrační foto PEXELS, TASS a ARCHIV
RODINA
PSYCHOLOGIE
rok vyřizovali povolení k pobytu a rok co rok se už tři měsíce před rozhodnutím úřadů stre sovali, jestli ho dostanou. Nedávalo se totiž automaticky. Nebyla tu žádná jistota, tak si začali stavět trvalé bydlení na Ukrajině. Teprve po deseti letech si v Čechách mohli požádat o české občanství, pak si tu koupit byt a žít tady v klidu.
Doma na Ukrajině ale zůstali ostatní čle nové rodiny. Sestry, bratři, rodiče. Když padla otázka, jestli by nebylo lepší odjet do bez pečí, dokud to ještě jde, Oksanina maminka okamžitě prohlásila: „Dokud mě nevyhodí z baráku, tak nikam nepůjdu!“ „Taky neode jdu,“ přidala se sestra. „Nenechám tu mámu a manžela. Pán Bůh o nás ví, nedopustí víc, než bychom mohli unést.“
Bože, to je pravda, nedopustíš. Prosím, udě lej zázrak, zasáhni, zastaň se jich!
Válka a my
NOEMI KOMRSKOVÁ, psychoterapeut
Další ráno, kdy se Kyjev drží. Kdy Ukrajina ještě pořád vzdoruje. Už několik dnů začíná takto – úlevou jako jedním z prvních dojmů po probuzení a prolétnutí ranních zpráv. Úleva. Hned po tom sevření a strachu z toho, co se člověk může dozvědět. Bylo to těžké.
„Švagrová s dětmi přijede.“ Už to probírali. Nediví se jí, že to nedala. Brácha se přihlásil do teritoriální obrany. Nevydržel by doma. Na noc odcházel se zbraní v ruce ven a vra cel se až ráno. Nemůže se na to dál večer co večer dívat. Nemohla spát. Ten strach o děti byl ničivý. Nedá se na to zvyknout. Rozhodla se, že s dětmi odjede. Sestřenice odjela s dětmi hned první den – a na tři dny uvízla na hrani cích. Psala, že v té frontě i kdosi umřel – jedno dítě dav ušlapal.
Míra sledoval zprávy a bylo mu čím dál hůř. Nešlo mu jen tak sedět a nic nedělat. Tam u nich doma se bojuje o všechno, a on tam s nimi není. Je to těžké, pořád na to myslí. Oba dva. Snaží se pomáhat, jak to jde. Chtěli by být s nimi, i v těžkostech. Pomáhat doma a ve sboru. Každý, kdo může, tak pomáhá. Ten prvotní šok v lidech na Ukrajině vystřídala euforie ze síly jednoty, kterou tam najednou všichni cítili, a z víry, že společně to zvládnou. Míru na frontu nevzali. Ze zdravotních důvodů ho nevzali už na základní vojenskou službu. A taky protože nemá výcvik. Neberou
Je to zvláštní tajemství člověka na zemi, že jakmile dostal vědění dobrého a zlého, dochází v první lidské rodině k bratrovraždě. Ne proto, že by si to Pán Bůh přál, ale proto, že zlo jde člověku jakoby samo, ale to dobré je třeba v člověku pěstovat. Slovy Jana Amose Komenského, která nám připomíná bratr Hábl: „Aby člověk nebyl samosvojný!“ K tomuto procesu je volán každý rodič, pedagog, sborový pracovník – každý z nás v práci s dětmi, ale i se svým křehkým „já“. Neslušnou básničku umí každý hned a pamatuje si ji stále, ale verše z Bible se nám do paměti dostávají těžce. Boží lid nebyl ušetřen válek vnějších i vnitřních, a není dodnes. Někteří lidé v tak těžkých zkouškách prožijí vnitřní i vnější úrazy, které je poznamenají na celý život. Poznamenat mohou člověka ale špatně i dobře. Proč? Jak je to možné? Protože každý z nás je stále v Boží škole a stále může v dobách zlých i dobrých pracovat na tom, aby nebyl samosvojný – prosazující sebe a svou vůli, ale aby dal v životě pro stor druhým. Abychom žili i umírali v bázni Boží. Slovy Jóba: „I kdyby mne zabil, proč bych v něho nedoufal“ – to dokáže říci člověk často po dlouhých vnitřních bojích. Válka – utrpení má moc v nás mnoho zničit, ale i zachránit. Je to cesta změny hodnot. Změny v tom, co je pro nás v životě i smrti důležité. V koho v životě doufáme. V 80. letech nás ve sboru navštívila první oficiální návštěva tří kaza telů z Ruska. Jeden byl zavřený za svou službu v církvi 16 let, druhý 10 a třetí 3 roky. V té době jsme velmi prožívali naděje, které přinášelo nové vedení v Rusku s Gorbačovem. Ptali jsme se jich, co si o tom myslí. Odpověď mi celý život jasně zní a vracím se k ní: „My u nás jsme se naučili nedoufat v člověka.“ Je to pro mne celoživotní krizová intervence: „V koho doufám, komu teď věřím? Kde mohu hledat Naději?“ V situaci beznaděje a úzkosti zní nějak nově slova Pána Ježíše: „Já jsem ta cesta, pravda a život.“
Jsme ochotni být s postiženými: plakat s nimi, mlčet s nimi, naslouchat jim, mluvit s nimi, oblékat a zahřívat je, krmit je a pomáhat jim hledat naději i Naději. Nedávat jim nevyžádané rady, nemanipulovat je, nečekat, že budou myslet jako my dnes, že budou truchlit jen námi určený čas a že nám budou stále vyjadřovat svůj vděk, a to námi dobře akceptovatelným způsobem. Čtěme Jóba a bojme se, aby chom nebyli jako ti jeho přátelé. Pán Bůh nepotřebuje, abychom vysvětlovali, proč se věci dějí, ale abychom je prožívali v bázni a ve víře, že nás i tudy Pán života i smrti může provést a použít nás.
V historii našich rodin i sborů máme mnoho příběhů lidí, kteří v dobách války byli zraněni, bombardováni, přesídlováni, byli v koncentračních táborech, zažívali roz dělení a ztráty. Z mnohých těchto lidí byly pak úžasné osobnosti a nám s nimi bylo moc dobře. Nechme se inspirovat, učme se od nich, učme se milovat lidi ne jen tou svou láskou, ale tou, ve které působí Duch Boží. Můžeme podat dvě sklenice vody: jednu v našem jménu, podle našich představ a tu druhou ve jménu Pána Ježíše Krista, našeho Spasitele, který nás přijímá a svým utrpením přišel zachránit. To byla ta největší bitva lidstva a ta byla vítězná.
21 2022 květen
→
ani ty, co základní vojenský výcvik mají – potřebují chlapy, kteří už prošli bojem. Je jich tam dost – i když je teď Evropa z té války zděšená, pravda je ta, že Ukrajina je ve válce s Ruskem už osm let. Stovky tisíc ukrajinských vojáků už za tu dobu pro šly ostrými boji na Donbase. Ukrajinští lidé tam umírají už dlouho. Za tu dobu se vojna brancům protáhla z roku na rok a půl a ukrajinská armáda se stihla na válku s Ruskem připravit.
A sotva dospělého syna, který prohlá sil že taky půjde, už vůbec nevezmou. Neposílají do války děti. To dělají Rusové. Ukrajinci sice válčili za Rusko posledních tři sta let – za cara, za ruské impérium, pak v první i ve druhé světové válce – ale pořád mají úplně jinou mentalitu než Rusové. Evropskou. Mají v sobě touhu po svobodě. Rusko je asijský stát, který si dělá nároky na ukrajinskou historii a jeho území. Ale jestli ze vší té hrůzy vzešlo nějaké dobro, tak to, že Ukrajina je teď jednotná. I ti na východě, kteří neměli jasno, na čí straně vlastně jsou, už ví, že jsou Ukrajinci. A přestávají mluvit rusky, protože ruský jazyk je jazyk okupantů.
dědeček – jediný že čtyř bratrů, který pře žil nacistický koncentrák. Kdo může, tak se za něj modlí. Za člověka, jehož slova poslouchá celý svět. Oksana čekala, kdy místo onoho slavného „Sláva Ukrajině“ na konci nějakého proslovu konečně řekne „Sláva Bohu“. Pak už začala slyšet i to. Víra prosakuje i do jeho slov. Ty modlitby jsou na něm vidět.
Díky Bohu za to.
Za prezidenta Zelenského se modlí miliony lidí. Za židovského prezidenta, kterého k víře v Boha vychoval jeho
Tak už je to měsíc, pomyslela si to březnové ráno Oksana. Po počáteční euforii ze sjednocení Ukrajinců přichází únava. Z toho, že to nekončí, že pořád není vidět světlo na konci tunelu, z obrov ské míry každodenního stresu, z obav o blízké. Umírají tam civilisté. Zásada úto čení jen na vojenské cíle není respekto vána. Pořád není jisté, že se cílem ruských raket nestane zrovna jejich domov. Už i na ten sklad poslali Rusové rakety. Rusko nerespektuje nic. Ruští vojáci páchají na okupovaném území válečné zločiny. Ti, kteří přežili a podařilo se jim utéct, při náší otřesná svědectví. Rusové střílí lidi, kteří utíkají po poli. Zastavili auto, které jelo s rodinou do bezpečí, a všechny civi listy uvnitř postříleli. Chovají se nelidsky.
Míra mluvil se svým spolužákem z ves nice. Je v Kyjevě. Jeho kamarád odvezl
k nim do vsi do relativního bezpečí svoji rodinu s tím, že se sám vrátí na frontu –ale do Kyjeva už se vraceli dva. Ani Mírův spolužák nevydržel invazi nečinně sledo vat z území, kde se zatím neválčilo. Je to jejich země. Desetitisíce lidí, kteří v prv ních dnech války odjeli z Ukrajiny, se po zpracování toho šoku zase na Ukrajinu vrátily. Hodně lidí, kteří zatím zůstávají v zahraničí, se chce vrátit hned po válce. I když tam bude bída. I když si budou muset budovat nové domovy. Není tam beznaděj, jen každý z nich ví, že to nebude lehké. Bez naděje už by to všichni vzdali. Ale nevzdávají.
Ani pro Oksanu to není jednodu ché. Mluvila s mámou. Sbor u nich ve vsi ubytovává lidi z postižených oblastí a každý, kdo může, si vzal nějaké ute čence z východní části Ukrajiny domů. Někteří zůstávají, jiní si pár dnů odpoč nou a pokračují v cestě. Celá vesnice pomáhá lidem na frontě – ráno sta rosta napíše, co potřebují, ženy celý den pečou a zavařují do sklenic maso, on to pak odpoledne nabere a posílá na frontu. Dělalo se to tak i předtím, když se válčilo jen na Donbase.
Taky sbor funguje jinak. Od prvního dne války se v něm každý den v osm a ve čtyři hodiny schází věřící na mod litbách. Lidé z východu přijímají pomoc
22 květen 2022
RODINA
svých západních krajanů, ale do sborových modliteb, i když jsou to prosby za jejich kraj, se zapojují jen zřídka. Na východě Ukrajiny se už mnoho let střetávají dvě duchovní mocnosti. Rusko chtělo Ukrajinu vždycky zničit. Jako chce zlo zni čit dobro, prostě jen proto, aby dobro nebylo. Aby se zlo mohlo dál rozpínat. Chová se tak, jako by nemělo pochyb o tom, že takhle je to správně, že na to má právo. Je to tatáž pýcha, která zaslepila Lucifera, světlonoše, a proměnila ho v Satana, protivníka.
Prosím, Bože, aby Rusko zažilo znovuzrození! To, co se děje, není boj proti lidem, ale proti duchu zla. Není to boj proti tělu… I tam jsou věřící, ale jsou potichu! Bože, není dobře, když křesťan ví, že je tu zlo, a přesto mlčí. Ať nepřistupují na tmu, ať ukážou, že i tam je světlo. Ať nejsou zticha.
Uprostřed války a každodenní nejistoty se lidé za Ukrajinu vroucně modlí, Pane. Je tam Tvoje milost. Bez víry by už naše země nebyla, byla by srovnaná se zemí. Drží se díky modlitbám.
Bože, prosím, ať tam v té hrůze lidé neztratí víru. Ať všechno to zlo pomůže lidem přiblížit se k Tobě a změnit jejich hodnoty.
Tak to je. Že si člověk naplánuje půl roku, neznamená, že to tak opravdu bude. Hodnoty, které mají smysl a vydrží i takovou zkoušku, jako je krutá válka ve vlastní zemi, musí člověk hledat jinde. Člověk se může připravovat, jak chce, ale výsledek prostě není na něm. Protože „kůň bývá chystán pro den boje, Hospodinovo však je vítězství“. (Př 21,31)
Bůh nepotřebuje, abychom ho hájili
JANA MATULÍKOVÁ, Odbor pro rodinu a manželství CB
Ještě před několika týdny jsme si žili své vlastní životy, více či méně spokojeně ve svých rodinách a sborech, a asi by nás nena padlo, že se dožijeme takové zásadní změny. Mnohé z nás situ ace znejišťuje, média nám předávají spousty negativních zpráv, zdražuje se, vyrovnáváme se s uprchlickou vlnou značného roz sahu. A hlavně nikdo z nás neví, jak a kdy to skončí. A co teprve ti, kterých se tahle situace dotýká velmi osobně, protože oni jsou tady, ale mnoho svých blízkých nechali ve válce.
Zároveň se hodně lidí zapojuje do aktivní pomoci, to je dobré. Posíláme peníze, nakupu jeme jídlo a hygienu, dělíme se o své bydlení. Ale kromě této materiální pomoci bude třeba i ta „neviditelná“. Lidé, kteří utekli, mají za sebou velké vypětí, prožili velký strach a stres a jistě se pořád bojí. Mnozí možná budou potřebovat odbornou psychologickou pomoc. Ale čím můžeme pomoci my, kteří jsme „jen“ křesťané se spoustou otázek a málem odpovědí? Určitě doporučuji, abychom spíše naslouchali, než mluvili (máme přece dvě uši a pouze jedna ústa), a už vůbec za Pána Boha nic neslibovali, třebaže v Bibli je více míst, která by k tomu mohla vést. Víme ale přece, že i křesťané prožívají tragédie a životní ztráty. Nic těžkého se jim nevyhýbá. Jen obvykle dostávají i sílu to nějak unést, protože Bůh je náš hrad přepevný.
Obecně lze asi říci, že chceme-li někomu pomoci nebo ho povzbudit, to, že poskytneme základní životní potřeby, je krok správným směrem. I Bible mluví o tom, že po Eliášově útěku anděl nechává Eliáše vyspat, napít se a najíst. A v takto nabyté síle pak mohl prorok dále fungovat.
Co člověku určitě nepřidá na klidu, je jistě nedostatek informací. Pokud můžeme pomoci – dokoupit kredit na mobil, poskytnout přístup k internetu, pomoci třeba i zkontaktovat jejich přátele, aby měli někoho, s kým si mohou promluvit a sdílet se ve své mateřské řeči, udělejme to.
Pomozme jim také na chvíli zaměřit se na něco jiného než na starost o jejich blízké dělejme něco spolu, modleme se, zpívejme. Nabídněme jim, aby dělali něco smysluplného.
Možná se dostaneme také na otázky, jak Bůh může některé věci dopustit. Bůh nepotře buje, abychom ho hájili. Není jak. Ale můžeme vydat osobní svědectví o tom, proč věříme. Bývá v tom síla a lidé tomu rozumí.
Ještě je třeba zmínit také děti. Pro ty je situace možná ještě složitější. Dospělí přece jen dokážou věci vyhodnotit racionálněji a přizpůsobit se situaci. Ale i s dětmi je třeba mluvit, úměrně jejich věku vysvětlovat situaci, pokud je to třeba, zvát je k domluvám a rozhodováním.
Není to snadné pro nikoho, většinou nemáme zkušenosti s tím, jak k lidem v takové situ aci přistupovat, jak jim pomáhat. Ale spoléháme na Boží pomoc a vyprošujeme si moud rost. Můžeme se inspirovat i lidskou moudrostí: Na škole jsme se kdysi od paní doktorky Baštecké naučili čtyři teze:
1) Nejsme na to a v tom sami.
2) Každý z nás může pomoci druhým.
3) Společně to zvládneme.
4) Na příště se připravíme. Má to vlastně obecnou platnost a můžeme to použít i pro tuto situaci.
23 2022 květen PASTORACE
■
SAUL PROROKEM
Všichni z lidu, kdo ho znali z dřívějška, když viděli, že prorokuje spolu s proroky, říkali jeden druhému: „Co se to s Kíšovým synem děje? Což také Saul je mezi proroky?“
1 Sam 10,11
Saul upadl do prorockého vytržení poté, co se začala naplňovat znamení, která mu oznámil Samuel a která ved la k Saulově korunovaci. Saul nebyl prorokem a do té doby zřejmě nikdy neprorokoval. Co přesně se tam se Saulem stalo?
V době, o které je řeč, se v Izraeli pohybovaly zvláštní skupiny proroků a vizionářů. Jednalo
se o hloučky náboženských horlivců, kteří upa dali do extáze a vyvolávali v lidech rozporuplné pocity. Někdy totiž nebylo jasné, jestli mluví z Božího Ducha, nebo jsou to spíš výkřiky poma tených blouznivců. S jednou z takových skupin se Saul setkal a něco velmi silného prožil. Stalo se to záhy potom, co Hospodin slíbil, že potvrdí Saulovo povolání za krále třemi znameními. A Saulova zvláštní zkušenost byla jedním z těchto znamení.
Bylo to důkazem, že Bůh jedná i skrze takovéto skupiny?
v takových společenstvích bývá velmi nakažlivá atmosféra, která se snadno zmocní každého pří chozího. Ale jestli je při díle Bůh, to se pozná po ovoci. Ostatně, o něco později Saul zažil podob nou extázi znovu, za okolností velmi podezřelých. Psychologové by dnes řekli, že se Saul ocitl mezi zbožnými horlivci a upadl do změněného stavu vědomí. Tento stav může být – stejně jako třeba sen – nástrojem v Božích rukou. I o snu přece platí, že to může být prorocký sen od Pána, ale jindy to je výsledek špatně strávené večeře.
Obě dvě Saulova prorocká vytržení vzbuzují dojem, že na místě funguje „genius loci“, totiž že působení prostoru může zasáhnout kohokoli, kdo tam přijde… Nejde ani tolik o ducha místa, jako o ducha pospo litosti. Saul se ocitl mezi lidmi, kteří zažívali extázi. To bývá nakažlivé. Známe to i z koncertů a veřej ných sportovních utkání: srdce se otvírají, dech se zrychluje, vášně propukají. Domnívám se, že Saul vstoupil do společenství vystupňovaného duchov ního očekávání a to otevřelo stavidla v jeho vlastním nitru. Neznamená to, že vše, co by Saul v takové chvíli řekl, bylo zjevení z nebe, ale Bůh si této zku šenosti použil, aby se dotkl Saulova srdce.
Kazatel CB a vedoucí katedry religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se vztahem teologie a kultury. Ve volných chvílích podniká se svou ženou Vierkou mají čtyři děti.
Izraelité věděli, že Hospodin někdy skrze tyto sku piny jedná. Ale neplatilo to automaticky. V někte rých případech to byli prostě potřeštěnci, vykřiku jící všelijaké fantasmagorie, se kterými Bůh neměl nic společného. Samotná skutečnost hromadného upadání do transu není důkazem, že Bůh je při díle.
V prorockém vytržení se tedy může ocitnout kdokoli, nezávisle na víře, charakteru, zkušenostech s Bohem?
Ano, to vyplývá i z vyprávění o Saulovi. Ve skupi nách zapálených horlivců, plných nadšení a touhy po zázraku, se často dějí věci, které jsou považo vány za projevy nadpřirozených sil. Můžou to být projevy Božího Ducha. Ale nemusejí. Každopádně
Ale v tom druhém případě se Saulovo prorocké vytržení dělo proti jeho vůli. Vlastně tam přišel zabít Davida a toto vytržení mu v tom zamezilo. Se Saulem se zase něco stalo, Bůh se ho dotkl, ale spíš aby ho zastavil v jeho zlém úmyslu. Ne aby mu dal prorocké slovo. Jako když někdo přijde do kostela, aby něco ukradl, ale když vztahuje ruku po peněžence v šatně, omdlí.
Bylo toto Saulovo vytržení cílenou Boží ochranou Davida?
Nejspíš ano. Saulův tragický příběh je třeba číst v celém jeho rozsahu. Byl to nesmírně obdarovaný člověk, který neunesl svou velikost. Ačkoli byl nave nek silák, byl ve svém nitru velmi křehký. Byl to
24 květen 2022
ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto WIKIPEDIA
prof. PAVEL HOŠEK, Ph.D. (1974)
PÍSMO
citlivý člověk, jistě citlivý vůči působení Ducha svatého, jak vidíme v našem příběhu. Ale zároveň byl pro svou citlivost labilní, a když se začal bát o svůj trůn, stal se z něho paranoidní zuřivec. Citliví lidé bývají vnímaví vůči Duchu svatému, ale také vůči úplně jiným duchům nebo vůči vlastním nezpracovaným emocím.
Saul se při druhém prorockém vytržení obnažil, což Bible jinde vykládá jako hanbu. Někteří rabíni vykládají tento moment jako Boží smysl pro humor. A není to jediný vtip v Saulově životním příběhu. V jiné situaci si odskočil na záchod do jeskyně, ve které se právě ukrýval David,
Nejasnosti kolem prorokování v Bibli jsou i na jiných místech. V Ez 14,9 se píše: „Dá-li se prorok svést a promluví slovo, svedl jsem toho proroka já, Hospodin.“ Bůh „nalíčil past“ na falešné proroky tím, že jim sám dal falešné proroctví. Není cejch pravosti právě to, že proroctví je od Boha?
Je. Pokud bychom si mohli být jisti, že konkrétní proroctví pochází od Boha a konkrétní prorok je Božím služebníkem, tak se máme spolehnout na to, co nám vyřizuje. Protože prorok je především „mluvčí“, tlumočí Boží perspektivu. Často ukazuje na události, které už se staly, a vyslovuje k nim Boží pohled na věc. Ale tato zvláštní pasáž upozorňuje na to, že Hospodin někdy dovolí, aby lidé, kteří nemají čisté srdce, vyslovovali lživá proroctví, a aby ti, kdo chtějí slyšet lež, přijali tato proroctví jako pravá. Ale celé je to klam. A Bůh to „dovolí“ – což se dá opsat tak, že to Bůh takto „zařídil“. Dopřeje lidem, kteří chtějí být klamáni, jejich klam.
Jak se tedy v biblických dobách poznalo, že je proroctví pravé, když naplněním proroctví to nebylo? (Jonáš byl pravým prorokem.)
Strom se pozná po ovoci. To nemusí znamenat vyplnění před povědi, ta mohla být jen varováním, jako u Jonáše. Ovoce se týká kvality prorokova života a toho, zda je proroctví v souladu s Boží povahou. Hospodin je milosrdný a shovívavý, je obháj cem vdov a sirotků. Prorok, který podněcuje k nenávisti nebo bezohlednosti, není Boží prorok.
Jak funguje dar proroctví v současné církvi?
Co nám chtěl Bůh Saulovým prorokováním ukázat? Dvě věci, které se vzájemně vyvažují. Zaprvé: že bychom měli i ve dvacátém prvním století zůstat otevření vůči nadpřiroze nému Božímu působení. Že bychom neměli být tak „rozumní“, až úplně přestaneme počítat s tím, že můžeme vidět zázraky. Pán Bůh někdy jedná svrchovaně a nadpřirozeně a neměli bychom tuto možnost ztratit ze zorného pole.
Zadruhé: když něco mimořádného a nevysvětlitelného vidíme, nemusí to nutně být znamení z nebe. Ne všechno tajemné je od Boha. Může se jednat o dění, které pochází z jiného zdroje, než je Duch svatý. Kdyby Saul při tom druhém stavu vytržení něco řekl, nemáme ani jeden důvod si myslet, že by skrze něj mluvil Hospodin. Pravděpodobnější by bylo, že by z něj mluvila jeho vlastní zuři vost. Říkám to jako člověk, který uvěřil v letničním prostředí, kde je osobní zkušenost vztahu s Pánem Bohem velmi důležitá. A rád bych trval na tom, že věřící člověk má počítat s nadpřirozeným Božím působením. Ale na druhou stranu jsme v tom jako letniční konvertité dost plavali. Na biblické škole se stávalo, že někdo „přijal prorocké slovo od Pána“, že ta či ona sestra má být jeho manželkou. Občas to prožilo i víc bratří vůči jedné a téže dívce. Na to je třeba dávat pozor. Říkali jsme tomu „ochočené nadpřirozeno“. (úsměv)
V Novém zákoně čteme, že církev Kristova prorocký dar potře buje. Všechno má sloužit lásce k Bohu a k bližnímu, k rozho jňování ovoce Ducha svatého. Prorocké slovo nebývá nutně uvedeno větou: „Stalo se ke mně slovo Hospodinovo“. Zaznívá třeba ve slovíčku k dětem, v moudré radě kamarádovi, v laska vém povzbuzení nešťastného člověka. Právě taková bývají nej zázračnější prorocká slova.
V tomto kontextu to zní jako Pavlovo: „Chtěl bych, abyste všichni mluvili jazyky, ale ještě více, abyste měli prorocký dar,“ směřované Korintským. Člověk si tedy svého prorockého daru vůbec nemusí být vědom? Myslím, že nejpůsobivější projevy prorockého obdarování bývají ty, které mají úplně civilní kontext. Známe to z životních situací, když nám laskavé slovo někdy bez nadsázky zachrání život. Je užitečné mít na paměti, že přinést prorocké slovo, tedy vnést Boží perspektivu do situace, to opravdu neznamená, že bychom se předtím měli obléct do obleku a vzít si kravatu. Mělo by se to dít uprostřed všedního dne. Pavel řekl, že si přeje, aby všichni v Božím lidu prorokovali, a Joel vyhlížel dobu, kdy bude na Boží lid vylit Duch svatý. Věříme, že se to stalo na den Letnic, když vznikla církev, jak o tom vypráví druhá kapitola knihy Skutků. Tam se mluví o tom, že prorocký dar bude Pánem Bohem dopřán každému, kdo má otevřené srdce.
25 2022 květen
kterému Saul šel po krku. Saulova nahota ale může znamenat také to, že nad sebou ztratil kontrolu. Praštil sebou o zem a strhal ze sebe oblečení, protože byl v extázi.
■
MODLITBA JE VÝSADA
Modlitbu můžeme definovat jako rozhovor s Bohem. Pokud ale v modlitbě chybí naše srdce a upřímnost, snadno se může stát tradicí bez obsahu. Potom můžeme začít vní mat modlitbu jako povinnost. Máme před stavu, že je to něco, co bychom měli dělat a co se od nás očekává. To vytváří stres a tlak v případě, že jsme tuto povinnost nesplnili. Od toho se pak může odvíjet i to, že ji odkládáme.
Modlitba je o vztahu
Arcibiskup Trench kdysi řekl: „Nesmíme se domnívat, že modlitba má přemoci Boží nechuť. Modlitba má využít úžasné Boží ochoty.“ Odvážím se říci, že téměř každý křesťan – včetně mě – se někdy snažil přemoci Boží nechuť. Často zapo mínáme, že hlavní podstatou modlitby je mít vztah s Ježíšem, jednoduše být s ním. Modlitba je tedy více než jen náš
monolog. Jde o budování našeho vztahu s Ježíšem a o přebývání v jeho blízkosti. Potřebujeme se naučit ztišit se, naslou chat mu, být s ním. Když se pak naše srdce potká s tím Božím, budeme toužit po věcech, po kterých touží on. Budeme zarmouceni věcmi, které trápí jeho. Budeme se modlit podle toho, co má na srdci on. V Žalmu 37,4 se píše: „Měj rozkoš z Hospodina, on naplní prosby tvého srdce.“ Někdy možná máme ten dence vidět jen tu část verše, kde je zaslí beno, že Bůh naplní touhy našeho srdce, ale zapomínáme na tu podstatnou část před tím, že máme mít rozkoš v Bohu.
Tato blízkost a osobní setkávání s Bohem nás bude proměňovat. Získáme jeho per spektivu a pohled na věci. Povede nás to do chvály, uctívání, do přímluv za druhé lidi, duchovního boje, … ale pře devším, změní se náš postoj, naše prio rity. Budeme k našemu Otci přicházet
SVĚDECTVÍ
Chyba nebyla v Bohu, ale ve mně
Křesťankou jsem od svých 13 let. Již od začátku jsem věděla, že modlitba je důležitou součástí života každého křesťana. Bylo období, kdy mi nepřišlo, že by Bůh v mém životě konal a že by mé modlitby vyslýchal. Toto postupně vedlo k přesvědčení, že Bůh mě prostě nemá rád, a proto na mé modlitby nereaguje.
Po nějakém čase se ke mně dostala knížka od Larryho Crabba s názvem Modlitba: Důvěrný rozhovor s Bohem a já jsem začala postupně přicházet na to, že jsem (stejně jako tisíce dalších křesťanů) minula hlavní smysl modlitby. S odstupem času vidím, že chyba nebyla v Bohu, ale ve mně. Nevědomky jsem se modlila tak, jak se popisuje v Jakubovi 4:3, totiž „špatně, ze špatných pohnutek, abych uspokojila sama sebe“. (BCZ)
KRISTÝNA VACULÍKOVÁ
v důvěře, jako jeho děti a budeme jej žádat na základě toho, že víme, kdo je on a kdo jsme my v něm. Modlitba pak je o setkání s naším milovaným, na kte rého se těšíme a se kterým toužíme být.
Kdyby to bylo tak lehké...
Všechny vztahy vyžadují ale nejen touhu, ale i disciplínu a věrnost. Jsou chvíle, kdy naše srdce přetéká modlitbou a láskou k Bohu. K udržení rovnováhy je ale důle žité padnout na kolena a dodržet naše odhodlání hledat Boha i tehdy, kdy se nám nechce nebo se na to necítíme. Realita je taková, že oba tyto postoje jsou základem k tomu, abychom se vyvíjeli do dospělosti v našem vztahu s Bohem.
Modlitba buduje důvěrný vztah a víru
Toto odhodlání a věrnost v modlitbě můžeme vidět například u proroka Daniele. Kdy se naučil Daniel důvěřo vat Bohu? Nenaučil se to ve lví jámě. Naučil se důvěřovat Bohu ve svém pokoji den co den na kolenou v modlitbě. Jeho víra se nezrodila uprostřed boje, ale v modlitbě.
Ve výše zmíněním žalmu 37 David pokračuje veršem 5: Uval na Hospodina svou cestu a důvěřuj mu, on bude jednat. Když s ním budeme trávit čas, budeme jej znát, budeme mu i důvěřovat. Důvěru a věrnost, které vedly k velkým věcem, vidíme i u Ježíše. Ježíš před zahájením své služby odešel do pouště, kde se modlil a postil. Ježíš postavil čas s Bohem, svým Otcem, na nejvyšší příčku žebříčku priorit a díky tomu mohl obstát v situaci, kdy ho pokoušel ďábel. I během své služby často odcházel od davů a učedníků a chodil se modlit na pusté místo, kde byl o samotě se svým Bohem. I v tomto nám může být Ježíš příkladem.
26 květen 2022
foto M 24-7
text KRISTÝNA VACULÍKOVÁ
MODLITBY
Jak se modlit?
Víme, že modlitbu nám dal Pán Bůh jako prostředek k budování našeho vztahu s ním a také jako prostředek pro spolupráci s ním, když se například přimlouváme za nějakého člověka, situaci apod. K ovládnutí modlitby nepo třebujeme žádný dar nebo super schopnost. Je to pro ces učení. I my můžeme směle Ježíše poprosit, aby nás to učil. Někdo se možná může obávat toho, že je mod litba těžká nebo komplikovaná. Tak to ale není. Pán Bůh nás nevyslyší pro množství našich slov nebo proto, jak krásně naše modlitby formulujeme. Pánu Bohu záleží pře devším na postoji našeho srdce a rozumí nám i beze slov. Můžeme s ním mluvit prostě a jednoduše. Tak jako malé dítě mluví se svým rodičem i my můžeme mluvit s Otcem o všem a zcela jednoduše. Nemusíme si na nic hrát. Pán Bůh stejně do našeho srdce vidí a ví, co se v nás odehrává. Příkladem ve své upřímnosti pro nás mohou být Davidovy žalmy, kdy David před Bohem vylévá své srdce, ať už pro žívá radost, nebo bolest.
Závěrem
Modlitba nás posilňuje a pomáhá nám růst. Umožňuje nám podílet se na Boží práci v tomto světě. Modlitba způsobuje zázraky, pomáhá nám odolat pokušení a je branou do Boží přítomnosti. Jestli chceme poznávat Boha, našeho Otce, měli bychom se chopit naší výsady a modlit se. Přijměte tedy toto pozvání od nebeského Otce a vstupte svou modlitbou do nej většího dobrodružství zde na zemi – poznávání a budování vztahu s Otcem a spolupráce s ním.
Tip na závěr: Pokud vnímáte, že se stejně jako učedníci „potřebujete naučit modlit“ a znovu poznat pravou a čistou podstatu modlitby, zkuste si vyhradit pár minut denně pro to, abyste Bohu řekli, co právě prožíváte, a naslouchali mu, co vám k tomu chce říct on.
Pro další prohloubení vašeho modlitebního života můžete využít volně přístupný kurz Jak se modlit, který je zdarma. Více informací na jaksemodlit.cz.
■
Celý článek najdete na brana.cb.cz.
číslo účtu: 2500723095/2010 web: modlitby24-7.cz e-mail: info@modlitby24-7.cz soc. sítě: YouTube Modlitby24-7, Instagram @modlitby247_cr, Facebook Modlitby 24-7
Bangladéš – Burkina Faso Filipíny – Indie – Jižní
Súdán Nepál – Uganda
Nemůžete pomoci všem chudým dětem na světě, ale můžete pomoci alespoň jednomu.
Mnoho dětí na světě je z rodin tak chudých, že i poplatek za školní uniformu či učebnice jim znemožňuje vídat školu zevnitř. Rodiny potřebují, aby děti svou prací od malička přispívaly do rodinného rozpočtu. Bez kvalitního vzdělání se ale děti neprosadí v životě a uvíznou v koloběhu podřadné práce, kriminality a různých forem vykořisťování.
Vyberte si k adopci dětí na dálku konkrétní dítě a podpořte jeho sen o vzdělání
Vzdělání dává dětem sílu překonat sevření chudoby a naději do budoucna. Co mají děti před sebou, můžeme ovlivnit také my. Staňte se dárcem vzdělání a budoucnosti chudým dětem ve světě.
Díky Vaší pravidelné finanční podpoře v programu dálkové adopce může konkrétní dítě zdarma chodit do školy a získat tak zázemí a naději na lepší uplatnění v životě.
Jako dárce dostanete nejméně 4x ročně zprávu o dítěti. Podporu lze také věnovat jako dárek. Stačí, když nám to napíšete, a zprávy o podporovaném dítěti budeme posílat tomu, koho jste takto obdarovali.
Vyberte si k podpoře konkrétní dítě na www.dalkova–adopce.cz.
Nadace Mezinárodní potřeby www.dalkova-adopce.cz nadace@mezinarodni-potreby.cz tel. č. 483 394 202 Jsme na sociálních sítích a YouTube.
Každý člověk má svůj příběh a Vy se můžete stát jeho důležitou součástí.
inzerce
MEZE POMOCI
Čeští obyvatelé možná sami sebe překvapili, s jakou obětavostí drtivá většina národa přijala davy uprchlíků z Ukrajiny, utíkajících před válkou. Přístupy k celé situaci jsou však i mezi těmi, kdo pomáhají, různé. Existují meze pomoci? Kde je máte vy?
DANIELA HURTOVÁ
ředitelka festivalu UNITED, CB Vsetín Maják
Válka na Ukrajině nenechala nikoho chladným. A to je dobře. Semkli jsme se, začali být tvořiví, jak uprchlíkům pomoct. V týmu UNITED jsme neváhali a hned v prvních dnech jsme se zapojili. Zejména v pomoci těm, kteří zůstávají delší čas na Vsetínsku, ale i těm, kteří pokračovali dále na západ. Asi už v počátku mě napadlo, že nebudu moct dát dlouhodobě celý svůj pracovní i osobní čas k dispozici. Teď po cca měsíci zapojení do této služby mám pro sebe některé věci už pojmenované.
Přemýšlím čím dál více nad tím, jak účinně pomáhat potřebným Ukrajincům
Jo, v jejich zemi je to mizérie... ale já bych tady, faraone, rodinu toho Jákoba neubytovával. Jsou to dříči, zvykneme si na to – a až pak budou chtít zase odejít, budeme v háji.
a zároveň nezanedbat důležité věci zejména ve službě dětem, dorostu a mlá deži. Uviděla jsem, že hodně lidí odsunulo svou službu, rekreační střediska a chaty se obsadily uprchlíky a je těžké udělat pobyt pro české děti. A to mi nepřijde správné a dlouhodobě udržitelné. Všichni se musíme uskromnit i naše děti, protože velmi blízko probíhá válka! Na druhou stranu, zvlášť po dvou letech s covidem, kdy mladí lidé byli zavření, nic pro ně kromě onlinu nemohlo fungovat pořádně, se nad tím musíme poctivě zamyslet. Když přerušíme intenzivní práci s dětmi a mlá deží, doplatí na to i ukrajinské děti a mlá dež, protože je nebude kam pozvat.
Proto přemýšlím o propojení těchto problematik i ve své práci. Ráda bych s týmem připravila letní festival UNITED tak, aby byl povzbuzením pro mladé
věřící, aby byl místem, kde můžou pozvat „hledající“ přátele a taky aby festival dobře fungoval pro ukrajinské mladé, kterých máme okolo sebe hodně. Protože i oni potřebují duchovní péči. Prosím čtenáře, aby na to ve svých modlitbách pamatovali.
VASILIJ TOVT
Ukrajinský sbor baptistů, Praha 1
Myslím si, že meze pomoci jsou velmi flexi bilní a u každého jiné. Za poslední měsíc se ozvaly desítky lidí, kteří nám byli ochotni nabídnout prázdné byty, chalupy, ateliéry pro uprchlíky z Ukrajiny. Někteří nabízeli volné pokoje ve vlastních bytech. Někteří
28 květen 2022
připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS
DISKUZE
pamatují ruskou invazi v srpnu 1968, a tak dneska ochotně pomáhají.
Například mě dojala ochota jedné mladé rodiny, která si na podzim v naší firmě zařizovala rekonstrukci bytu a ustoupila od montáže dveří kvůli nedostatku finančních pro středků. Nedávno mi rodina napsala, že chce přispět finanční částkou pro potřeby lidí zasažených válkou. Dotklo se mě, že nejsou ani z našeho sboru, ani snad nejsou křesťané.
Přesvědčil jsem se, že osobní komfort a obvyklá finanční rezerva se pro mnohé staly otázkou druho řadou. Někdy přemýšlím, co bude
třeba za měsíc? Bude stále někdo ochotný pomáhat, i když se situ ace na Ukrajině nezmění? Pevně doufám, že na Ukrajině zavládne mír co nejdříve, a neustále se za to modlíme. Pak si ale vzpomenu na Izrael v poušti a manu, která se obje vovala každé ráno; vdovu s trochou mouky a oleje v době hladu; Eliáše a havrany… a hlavně: „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování“ je shůry, sestupuje od Otce nebes kých světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu… a jsem si jistý, že je Neomezený a jeho pomoc meze nemá.
Čas vyprávět
KATEŘINA KORÁBKOVÁ
CB Smíchov
Když na konci února začala ruská invaze na Ukrajinu, cítila jsem jako určitě většina z nás obrovskou bez moc. Chtěla jsem pomoct, ideálně hned a efektivně. Poslat finance byla samozřejmost, uspořádat materiální sbírku ve sboru i v rámci rodiny taky. A prakticky hned jsme také s manže lem začali mluvit o tom, že bychom mohli v našem velkém bytě poskyt nout jednu až dvě místnosti uprch líkům k dočasnému životu, než se zařídí v nové zemi. Srozuměli jsme s tím děti, vysvětlili jim závažnost situace a ony nebyly proti.
Už na začátku jsme si ale s man želem uvědomovali, že nesmíme v zájmu „vyššího dobra“ přestat pečovat o to, co nám bylo svěřeno – o zdraví své rodiny. Něco jiného je uvolnit uprchlíkům prázdné míst nosti v domě, kde můžete zavřít dveře a žít dál v soukromí, a něco jiného je sdílet s nimi denně kuchyň nebo kou pelnu. Děti si budou chtít hrát s hrač kami našich dcer a syna, ukrajinská
maminka bude chtít zachovat něco ze svého způsobu života, který nemusí ladit s tím naším. Děti taky už nejsou úplně malé a nechceme, aby měly pocit, že nemohou ovlivnit způsob života naší domácnosti.
Nastavili jsme proto vstupní pod mínku, že svůj byt dáváme k dispo zici na omezenou dobu dvou měsíců. Pokud se ukáže, že je to příliš krátký čas na to, aby si uprchlíci zařídili existenci v nových podmínkách, ote vřeme v rámci rodiny znovu diskuzi, co dál. A všichni členové do ní budou moct plnohodnotně vstoupit.
Arina s devítiletou dcerou u nás bydlí už třetí týden. Není to vždycky jednoduché, pro ně ani pro nás. Už došlo k několika konfliktům mezi dětmi a my dospělí si taky občas posteskneme, že bychom ocenili po celodenní práci víc soukromí. S vírou v Boží pomoc se ale všechno zvládá snáz. Modlíme se za budouc nost Ukrajiny i za to, abychom uměli poskytnout „našim“ uprchlíkům maximum podpory a zázemí, které potřebují. A taky o Boží blízkost, až přijde čas se rozhodnout, co dál.
Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.
Víme to všichni. Žijeme v rychlé době. Všechno spěchá. Teď. Hned! Žijeme vlastně v době headlinové, kdy se všudypřítomná rych lost nesmazatelně promítá do nároku na bezpro středně dodávané informace. Na jednu stranu to fascinuje, na druhou stranu je těch rychlých informací tolik, že buď zavíráme okna a dveře, aby nás ta smršť nesmetla, nebo zachytáváme sem tam něco, jak se zrovna svět a události řítí kolem. Je to pochopitelné a asi nevyhnutelné. Za poslední dva roky nevycházíme z mimo řádného zpravodajství a stále nových titulků peroucích se o naši pozornost. Unavuje to a je těžké se v tom všem zorientovat, vždyť hledat souvislosti a něco vysvětlovat je v čase head linů moc pomalé. Jenže co když se pro samou heslovitost nakonec naše chápání vlastní doby začne podobat tomu, když si student zapamatuje z hodiny dějepisu letopočet 1620 s poznámkou „bitva na Bílé hoře“, ale už vůbec nemá tušení, co, proč a pro koho ta bitva znamenala?
Žijeme nejen v rychlé době, ale také v době, která zaměňuje fakta a názory, a proto snadno zavrhuje argumenty. O to víc je potřeba vlastní názory tříbit a prověřovat. O to víc je potřeba popisovat a vysvětlovat, aby mezi kusými infor macemi a zběžnou interpretací faktů nezmi zely nadobro souvislosti, příčiny, následky, a nakonec i příběhy. To by bylo nejhorší, protože příběhy se týkají lidí.
Děje se toho hodně a může nás to děsit, mást, znejišťovat, štvát a frustrovat. Možná je víc ožehavých témat, možná se kvůli nim víc hádáme, možná se už bojíme o nich mluvit. Možná kvůli chabým informacím a málu vyprá věných příběhů. Zkusme s tím něco udělat. Najděme si čas vyprávět a naslouchat, vysvět lovat a nechat si vysvětlovat. A hlavně u toho nezapomeňme, že vysvětlovat neznamená totéž co vytmavit.
29 2022 květen
ANNA DUCHKOVÁ
■
GLOSA
HISTORIE OČIMA FLAVIA
text LIBOR DUCHEK foto IKAR
Německý spisovatel židovského původu vylíčil ve své trilogii Josephus Flavius (Židovská válka, Synové, Zaslíbená země) osudy jed noho z nejslavnějších židovských histo riků z 1. století n. l. Již ve svých přede šlých románech osvědčil Feuchtwanger mimořádnou zběhlost v historickém kontextu a pečlivé rešerši dobových reá lií. Sám totiž věřil, že román je mnohem vhodnější medium pro přenesení do jiného dějinného údobí než prostá učeb nice, která zpravidla líčí minulé události z ptačí perspektivy. Jeho metoda se snaží této neživotné objektivitě vyhnout. Vybírá si význačnou osobnost a právě skrze ni, skrze její sny, touhy a zápasy se nám pokouší přiblížit dobu dávno minulou. Můžeme se samozřejmě ptát, proč si raději nevolit něco současného, kdy naše vcítění do života vrstevníka může být mnohem autentičtější? Odpovědí snad může být, že osudy minulé jsou na rozdíl od našich již uzavřené, a tudíž je pro nás snazší odstranit nedůležité a vyzdvihnout pod statné – dát všem těm bojům, přestálým utrpením a zmařeným snům jasný smysl. Zároveň již jako dávný Thúkydidés věří, že se dějiny opakují, že v dávno zašlých událostech můžeme najít odpovědi právě na to, s čím zápasíme nyní.
Z románu je evidentní, že Feuchtwanger sám sebe projektuje do velkého historika. Dozvídáme se tak o vnitřním boji s kolí sající popularitou a pocitem jedineč ného povolání. Páteří celé trilogie je nic méně střetávání se Východu se Západem, reprezentovanými Judeou a Římem.
Násilnický, pragmatický, racionální Řím versus emocionální, duchovní Izrael. Feuchtwanger i zde projektuje současné události z Německa 30. let, kdy duch judaismu těžce zápasí s vojensky orien tovaným imperialismem. Římané pohr dají židovskou přizpůsobivostí, bezpáteř ností, a přece čas od času vnímají svou bezmocnost. Ať jsou jejich zákroky sebe krutější, sebebezohlednější a sebekr vavější, nejsou schopni udusit plameny Jehovova lidu. Potlačí oheň v Jeruzalémě, vytryskne nový v Jabné, mocnější prvního. Zpacifikují Judeu, židé se o to více rozšíří po celém středomoří a jejich vliv naroste. Síla je na pohled oslnivá, nekompromisní, bezkonkurenční, nicméně duch jí vždy nakonec podemele jako voda. Ducha nelze chytit, nelze ho zkrotit – je jako vzduch. Království, které není z tohoto světa, nelze
Lion Feuchtwanger: Josephus Flavius
Přeložil Valter Feldstein Praha: Ikar, 2012
porazit. Římané vposledku nemají více síly, než kolik jim Hospodin připustí. Pod zdánlivým leskem římských pancířů pak dává Feuchtwanger nahlédnout slabostem, strachům a paranoiím Římských císařů. Jsou otroky svých vášní, které postupně rozežírají vše, co je jim drahé.
Román je nejen svědectvím víry, ale především útěchou všem zápasícím, kteří ztrácejí naději při pohledu na tolik zma řených životů, tolik krve a tolik chvásta vosti bezbožných vůdců. Ano, židovský lid je předurčen k mnoha utrpením – jako by cesta snadných hrdinských smrtí jim byla odepřena, ale právě neustálým utr pením Jehovův lid nabyl nebývalé moud rosti a vytrvalosti. Řím je dávno zašlapán v popelu, ale svatý národ stále nese pečeť Hospodinovu.
30 květen 2022
KULTURA
■
Bible trochu jinak
Virtual Church
Předvařená Bible predvarenabible.online
Autor: Jan Fingerland; Ilustrace: Kakalík; Zvuk: Roman Štětina; Produkce: Pavlína Šulcová
Jan Fingerland je novinář a publicista, který vystudoval polito logii, filosofii a náboženská studia v Praze, Yorku, Stockholmu a Jeruzalémě a v současné době pracuje jako komentátor Českého rozhlasu. Všechnu tuto kvalifikaci promítl i do pod castového projektu Předvařená Bible. K Bibli je zde přistu pováno z úhlu židovského věřícího, který se snaží logicky vysvětlit a intelektem uchopit, o co v knize Genesis vlastně jde. Jedná se o sérii podcastů, která netradičním způsobem přibližuje proces stvoření světa popsaný v Bibli a rozebíraný v následných teoriích. Citacemi různých osobností o procesu stvoření otevírá diskuzi. Zazní tam otázky jako: Proč si Bůh potřeboval na stvoření posvítit? A co dělal se světlem potom? Podobalo se stvoření světa jako činnost tomu, co dělá truh lář, jabloň, anebo spíš varietní kouzelník? Stvořil Bůh také dinosaury? A když už byl v tom, proč neudělal i jednorožce? Proč se superbytost, která dokázala rozdělit kosmická vod stva, občas rozčílí? Potřebuje Bůh manželku, anebo je sám
žena? Proč zpočátku lidé nesměli jíst maso, a potom už mohli? Mimo jiné se zde dozvíte i to, že svět byl stvořen 23. října roku 4004 před naším letopočtem. A to v 9 hodin ráno. Obsah podcastů vyžaduje intelektuální zapojení posluchače, jeho „oblečení“ do hravé formy pomocí zvukových efektů, dětských ilustrací i zvídavých otázek ale tyto nároky vyvažuje. EVA ČEJCHANOVÁ ■
Láska a jiné srandy
podtail.com/en/ podcast/laska-a-jinesrandy
V listopadu 2019 byl na webu zveřejněn první díl podcastové série, které její tvůrci popsali jako povídání „o Bohu, o lásce a o životě s Kubou a Mončou“. Od té doby vzniklo už 35 dílů a průběžně vznikají nové. Tvůrci – manželé Kuba a Monika se v jednotlivých dílech věnují otázkám a tématům, se kte rými tento křesťanský pár během svého chození (ale i před ním), poznávání se, společném růstu i v začátcích manželství potkává, na které naráží, nad kterými se prostě jen zamýšlí nebo které musel řešit. Mnohé napoví názvy některých z dílů: Sen o lásce, Ten pravý, ta levá, City a rozhodnutí, Vztah křes ťana s nekřesťanem, Důvody k rozchodu, O rodičích s rodiči, Jak se vypořádat s minulostí, Modlitba ve vztahu a další. Důležité otázky, které vyžadují širší pozornost a není
možné je shrnout do jednoho dílu, pak tvoří podcastové minisérie. Mezi tato témata patří např. volba partnera, sex před manželstvím a v manželství … Kuba a Monča se v jedné z minisérií svěřují se svým vlastním příběhem.
V názorech, postojích a přístupech k jednotlivým tématům týkajícím se vztahu se autorům podařilo skloubit svěžest a lehkost mládí, hlubokou a zdravou víru, která roste ze vztahu s Bohem v každém věku, a moudrost zkušených, kteří z toho, co prožili, umí vytěžit dobro a využít ho pro budoucnost.
Délka jednotlivých nahrávek se pohybuje mezi dvaceti a pětačtyřiceti minutami. Poslouchat je můžete na podtailu, což je webová stránka, která umožňuje alternativní způsob posle chu podcastů bez potřeby aplikace přímo v prohlížeči vašeho telefonu. EVA ČEJCHANOVÁ ■
ONDŘEJ KOŠŤÁK
Britský varhaník Richard McVeight v roce 2017 založil YouTube kanál Beauty In Sound (BIS) aniž by tušil, jak prozíravý krok udělal. Nástup pan demie v roce 2020 zásadně ome zil jeho práci jako varhaníka kated rál v Sheffieldu, Chesteru, Yorku, Winchesteru a Arundelu a otevřel myšlenku virtuálních varhanních recitálů na YouTube. McVeigth ucho pil tento fakt jako příležitost sdílet varhanní hudbu prostřednictvím soci álních sítí přímo ze svého obývacího
youtube.com/c/ BEAUTYinSOUND/videos
pokoje. Tento jeho tvůrčí počin se nakonec rozrostl do větších rozměrů. Mimo varhanní recitály se McVeight vrhl i na kancionály. V rámci neděl ních večerních streamů nazvaných příhodně Virtual Church (Virtuální kostel) hraje McVeight hymny, o které je možné požádat jak předem, tak během probíhajícího přenosu. Ačkoliv jsou to písně převážně z anglosaských zpěvníků, řada písní je i českému uchu dobře známa. Kouzlem takového stre amu je to, že nic není předem nacvi čeno a dáno. Sám interpret McVeight po navolení rejstříků a zapnutí přenosu zvuku přímo z digitálního nástroje říká: „Tak jdeme na to, uvidíme, co se stane!“ Pokud jste tedy zvědaví, co se stane, nebo máte rádi kancioná lovky či zvuk varhan, zkuste Beauty In Sound (Krása v tónech, volný překlad).
31 2022 květen
TIP
PRVNÍ NOC NA SRBSKÉ PŮDĚ
Jeden vojín od druhé setniny se střelil neopatrností do ramene. Já chci být velmi opatrný, nechci svévolně k úrazu přijíti. Každá střela na mne mířená, je řízena Všemohoucím, a podle Jeho vůle se vše stane a ani ten jediný vlas s hlavy mé nespadne bez vůle Boží.
Začíná býti opět horko, s čel našich řine se nám pot. Vzpomínáme, je-li u nás též tak pěkné počasí, jak se to krásně sklízí. Vidím moji drahou mamičku, upocenou a unavenou, jak starostlivě si počíná a touží, by tatíček její byl jí při ruce. Kéž bych mohl, mým nejvřelejším přá ním by to bylo.
Právě nyní toho raněného nesou okolo, do jedné kuči. Má prostřelené rameno. Je od aktiv ního vojska, nějaký Pospíšil. Naložili ho na vůz a vezou ho za námi. Tak jsme zase na jednom ohromném vrchu, na nějž jsme po dvouhodino vém marši v odpoledním vedru vylezli. Chladili jsme si svá rozpálená prsa kapesníkem, jenž je od potu celý promočený. Dopil jsem poslední sodovku a vybírám nyní jedno jablko za druhým. Hlad jsem zahnal kouskem chleba se špekem, který jsme hned na cestě vlakem dostali a jenž mnozí zahodili. Je nyní vhod a chutná výborně. Nevím, zdali dnes budeme obědvati, trén s potravinami za námi nemůže. Mám ale ještě čtyři kon servy, tak si je sním a bude zas dobře.
Tak v půl jedné jsme měli rast na jedné stráni, a při tom si ohřívali konservy. Ve 2 hod. jsme se zase připravili k odchodu. Tu opět zazní střelná rána a volání o pomoc lékaře. Opět jeden vojín od 1. setniny neopatrností se postřelil na noze v kotníku. Jdeme stále ku předu za střelby z děl a kanónů, a brzy budem na srbských hranicích.
Je 5 hodin odpoledne a my dostáváme před hranicemi srb skými kousek chleba. Jedna veka pro čtyři muže. Je to jako jahoda pro ty vyhladovělé žaludky. Ještě máme asi dvě hodiny do Srbska, dnes již budeme spáti na srbské půdě. Však jsme se již namašírovali skoro přes celou Bosnu. Ach těch kopců, vrchů a skal, k neuvěření. A často hlad a žízeň a peníze nejsou nic platny. Ó bych mohl býti doma, u svých drahých.
Tak v 10 hodin večer jsme přišli před řeku Drinu a tam se ubytovali na jednom kukuřičném poli. Mantle jsme odepnuli,
Přepis válečného deníku Josefa Šťastného z Víckovic z doby 1. světové války, pátý díl
konservy ohřáli, položili se na zem, celtami přikryli a začali spát. Tu se strhuje strašný pokřik, hurá a střílení. Vše ihned na nohou a chápe se každý pušky. Rozčilení ohromné, z ničeho nic. Utrhli se totiž nějaké koně, a hnali se proti odpočívajícímu vojsku. Vše zase utichlo, ale jenom na chvilku. Po malých přestávkách je sly šeti střílení a my saháme po puškách. Je to čarokrásné v tichu noci zažíti tolik rozechvění. Och, mamičko, něco tak krásného bych ti přál viděti. Tak jako včera večer stojíme celá setnina unavena po celodenním marši po stranách nízké silničky, po níž bez přestání jela artilerie, kava lerie a jiných ještě povozů. Tu se strhne děsný ryk křik, žádný neví, co se děje, jen samý řev a ryk. Je slyšet hlasy, utečte, letí to sem. Stržen do zpá teční řady a utíkám, nevěda kam a před čím. Zase to bylo skrze koně, jež se utrhli a hnali se mužstvem nazpět. Já myslel, že byla vyhozená mina, aneb něco podobného. Za chvíli vše utichlo a my se mohli opět seřadit a jít dále. Je ráno 6 hodin dne 13. srpna ve čtvrtek a my jsme právě vypili kávu a jsme připra veni odejít. Já po vroucí modlitbě otevírám Bibli a čtu 14. a 15. kap. Přísloví. Čtu verš za veršem a mám radost, že Bůh má takový zájem o lid svůj: Hospodin nenávidí bezbožných, ale modlitbu spravedlivých vyslýchá 15,29 Přísl. A vzpomenu-li na svoji spravedlnost, vím, že nemohu obstáti. Ale Hospodin při oděl mne pláštěm spravedlnosti skrze Pána Ježíše, a proto mohu býti jist, že i moje modlitba patří mezi ty spravedlivé, a jsem si tak jist, že mne nemůže odloučiti od lásky Boží. Vzpomínám na Stázičku, Salomenku a Jeníčka mnoho. Slyšíme zprávy, ze Srbska, že i ženy a dívky tam bojují. Ale co to je proti našemu vycvičenému vojsku, jež takovou přesilou se béře se všech stran přes jejich hranice. Nepřijde-li do toho nic jiného, bude asi vše brzo pokořeno, a my opět se vrátíme domů.
Tak přišel rozkaz, že naše celá brikáda je v reservu a my budeme doplňovat ty řady, před námi vyslané. Je opět horký den a slunce začíná silně pražit, ó, co již toho potu zkropilo ten bosenský prach? Pane, buď mojí silou, jsem umdlen mnoho, nyní položím si svoji hlavu na svoji tornu a budu odpočívati. Oči mě pálí, nohy se chví. ■
příště: Dobytí města Loznice
32 květen 2022
HISTORIE
Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu
Tajenku zašlete do 18. 5. 2022 na adresu krizovka@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu od autora Raye Pritcharda Jména Ducha svatého. Výhru věnuje nakladatelství Triton.
Tajenka z čísla 04/2022: Je lepší být trpělivý než velký silák. Sborník Achyllovy paty evoluce vyhrává Markéta Pavelková , Pozlovice. Připravil Dušan Karkuš.
33 2022 květen
KŘÍŽOVKA
ČERVENÁ A BÍLÁ
text DANIEL KVASNIČKA
Ten dvůr už dávno není, ale musel být někde tady,“ klopýtám pod mohutným přivadě čem mostu u Labe a vyprávím si pod vousy. V létech převýchovy na popelářském dvoře jsem měl papundeklový baráček a v něm lakýrnu. Baráček stál mezi popelářskými kuka vozy zarov naný rámy dopravního značení a jiným harampá dím. Ten baráček byl dobrodiním z nebes.
Když venku mrzlo, popeláři nad ránem nasu nuli vanu s hořící naftou pod převodovky svých Ertéček Škoda 706. Nechápu, jak je možné, že jim to nechytlo, ale vždycky to včas vytáhli, aby motor nahodili a vyjeli na svou svozovou trasu. Svozový
vůz BoBr už na tom byl lépe, startoval i za mrazu. Kolem deváté už popeláři svoje vozy zase parko vali. Ale to přijel jen řidič. Posádku vysadil někde u nálevny, kam za nimi šel ze dvora hned, co to zapíchl. V létě jsem byl rád, že jsem dýchal výpary z ředidel. Kuka vozy smrděly o závod. V zimě nikdo nic nemyl a neuklízel. I smrad ze zbytků zmrzl.
V mém papírovém baráčku byla dvě akumulační kamna a metr a půl od nich kýbl, ve kterém jsem se zběžně myl. A v tom kýblu přes noc zamrzala voda. A když bylo opravdu zima, ani přes den neroz mrzla. V zimě se nic dělat nedalo, všechny emaily přemrzly, pozor nikoli e-maily – o nichž jsme ještě tehdy neměli tuchy, emaily jako barvy. A já si seděl ve dvojitém vaťáku na těch akumulačkách a louskal jsem nějakou knížku na nedělní kázání.
Přišlo mi na mysl, jak jsou některé věci pro sté. Vyjádříte je jedním dechem, jedním tónem
DANIEL KVASNIČKA kazatel Sboru CB v Litomyšli
barvy. Červená až dodnes znamená zákaz. A bílá k ní je kontrastním podkladem. Zjara jsem z truh lárny dovezl k baráčku nahoblovaná prkna. Chlapi si chtěli popovídat. Chroustali při svačině cibuli jako jablka a já s nimi poseděl a podebatoval. Když nahoblovali a vesele flanďákovi naskládali stará prkna na vozíček, já si je složil u baráčku a na kozičkách jsem je natíral zářivě bílým zeb raprénem. Přidat jasně červené pruhy, to byla radost. Zebraprén rozsvítil email zespodu a já barvu ředil tak, aby ta červeň lazurovala průsvi tem jako u holandských mistrů z Delftu.
Červená a bílá má své bohaté dějiny. Červeň otevírá a zavírá cestu, protože je otázkou života a smrti, lásky a moci. Na kamnech jsem si za nej krutější zimy slabikoval biblickou Píseň písní, kde se odehrává tento dialog:
„Jaký je tvůj milý, že je nad Miláčka, ty nejkrás nější z žen? Jaký je tvůj milý, že je nad Miláčka, že nás tak zapřísaháš? Můj milý je běloskvoucí i červený, významnější nad tisíce jiných.“ Tomu i chlapi z truhlárny rozumí: „Pane Daniel, to je fakt z Bible? Vždyť je to erotika jak u našich skří něk!“ dodává Láďa a chroupá cibuli.
„Jo, a to není všechno,“ dodávám vítězně a pře skočím do proroka: „Jen pojďte a proberme to, praví Hospodin; jsou-li vaše hříchy jako šarlat, zbělejí jako sníh, jsou-li rudé jako purpur, budou jako vlna.” Můj šéf je zkrátka velice rozumný partner pro řešení průšvihů svých lidí. Nikdy nevzdává snahu dát věci dohromady, nevzdává život, dluhy a žádnou prohru našeho lidství. To mám na něm moc rád, že nedělá dlouhé procesy, ale jedná rovně.
34 květen 2022
■
MŮJ ŠÉF JE ZKRÁTKA VELICE ROZUMNÝ PARTNER PRO ŘEŠENÍ PRŮŠVIHŮ SVÝCH LIDÍ.
POST SCRIPTUM
„
najdi 10 rozdílů
najdi 10 rozdílů
najdi 10 rozdílů
Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla.
Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla.
Z Antiochie Pisidské odešel do Ikonia (dnešní Konya, Turecko).
Z Antiochie Pisidské odešel do Ikonia (dnešní Konya,Turecko).
Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla.
Z Antiochie Pisidské odešel do Ikonia (dnešní Konya, Turecko).
připravila Eva Čejchanová
Už od stvoření světa člověk toužil přijít věcem na kloub, poznávat dobré i zlé – a neustále zjišťuje, že vlastními silami v tom dokonalosti nikdy nedosáhne. A to se týká i poznání záko nitostí Božího stvoření kolem nás: tam, kde bychom rádi viděli jednoduchá a jasná pravi dla, obvykle najdeme výjimky, které nám obrátí naše pracně sestavené hypotézy hlavou dolů.
V elektronice a v počítačích využíváme zákonitostí hmoty, o kterých byli vědci dlouhá léta přesvědčení, že fungují systémem „buď anebo“: elementární částice mají buď kladný, nebo záporný náboj (pokud nějaký náboj mají) a elektrony mají vlastnost zvanou
Když se částice hmoty chovají exoticky ANI NULA, ANI JEDNIČKA
spin, která může být také jen jedna ze dvou hodnot. U tak malých částic jako elektrony jsou vlastnosti těžko představitelné, proto si odborníci vypomáhají obrazným přirovná ním. Spin popisují buď jako směr otáčení elektronu (na jednu nebo na druhou stranu), nebo jako směr, kterým ukazuje miniaturní střelka magnetického kompasu – šipka vzhůru nebo šipka dolů. V magnetických materiálech jsou spiny uspořádané tak, že v určitém kusu hmoty ukazují všechny „šipky“ na stejnou stranu, a když je vložíme do magnetického pole, můžeme jimi všemi naráz otáčet a otočí se tím celé „zrno“ materiálu. Toho se vyu žívá v magnetofonech nebo nověji v magnetické paměti počítače, například na pevném disku: veškeré informace jsou tam uložené ve formě „buď – anebo“, jako jedničky a nuly. Spiny lze „zkrotit“ kromě magnetického pole i působením elektřiny, a tak vědci objevují vlastnosti spinů a jejich „magnetických střelek“ i v materiálech, které se navenek mag neticky neprojevují.
V poslední době ale různé exotické experimenty ukazují, že to se spinem elektronů není tak jednoduché. Ve zvláštních materiálech vystavených velkému tlaku a nízké teplotě vědci naměřili i spin někde mezi „šipkou nahoru“ a „šipkou dolů“. Obrazné představy tady přestávají platit, je to něco, jako by střelka kompasu začala najednou ukazovat někam mimo světové strany. Odborníci označují takovou hmotu jako „kvantovou kapalinu“ nebo „spinové sklo“. (Připomíná jim to totiž mikroskopickou strukturu skla, kde částice nemají pevné uspořádání a leží na sobě chaoticky jako ve ztuhlé kapalině.)
Zatím se daří takové situace navozovat jen v laboratořích, experimentátoři ovšem doufají, že najdou nebo vyvinou materiály, které by si uměly zvláštní mezistav spinů „pamatovat“ po delší dobu. Otevírá se tím cesta k úspornějším a výkonnějším součástkám do počítačů, protože do stejně velkého kusu paměti by se vešla nejen „nula“ nebo „jednička“, ale více číselných hodnot.
Zvláštní stav hmoty někde mezi nulou a jedničkou nám může připomínat úzkou cestu životem, o které mluví Pán Ježíš. Často nemáme před sebou jasnou volbu „buď – anebo“, ale více či méně tekutou a chaotickou situaci. Abychom se v ní vyznali, potřebujeme mít nablízku někoho mocnějšího.
BUĎ – ANEBO
Na pevném disku jsou informace uloženy ve formě jedniček a nul. V magnetických materiálech se tyto dvě polohy promítají do tzv. spinů – spin je směr otáčení na jednu nebo na druhou stranu. V poslední době ale experimenty ukazují, že za určitých podmínek mohou spiny vykazovat i hodnotu „něco mezi“.
text MARTIN SRB foto WIKIMEDIA