Seriál Historie 5. díl

SAUL PROROKEM

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto WIKIPEDIA

Všichni z lidu, kdo ho znali z dřívějška, když viděli, že prorokuje spolu s proroky, říkali jeden druhému: „Co se to s Kíšovým synem děje? Což také Saul je mezi proroky?“ 1 Sam 10,11

prof. PAVEL HOŠEK, Ph.D. (1974)

Kazatel CB a vedoucí katedry religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se vztahem teologie a kultury. Ve volných chvílích podniká se svou ženou Vierkou mají čtyři děti. S aul upadl do prorockého vytržení poté, co se začala naplňovat znamení, která mu oznámil Samuel a která vedla k Saulově korunovaci. Saul nebyl prorokem a do té doby zřejmě nikdy neprorokoval. Co přesně se tam se Saulem stalo? V době, o které je řeč, se v Izraeli pohybovaly zvláštní skupiny proroků a vizionářů. Jednalo se o hloučky náboženských horlivců, kteří upadali do extáze a vyvolávali v lidech rozporuplné pocity. Někdy totiž nebylo jasné, jestli mluví z Božího Ducha, nebo jsou to spíš výkřiky pomatených blouznivců. S jednou z takových skupin se Saul setkal a něco velmi silného prožil. Stalo se to záhy potom, co Hospodin slíbil, že potvrdí Saulovo povolání za krále třemi znameními. A Saulova zvláštní zkušenost byla jedním z těchto znamení.

Bylo to důkazem, že Bůh jedná i skrze takovéto skupiny? Izraelité věděli, že Hospodin někdy skrze tyto skupiny jedná. Ale neplatilo to automaticky. V některých případech to byli prostě potřeštěnci, vykřikující všelijaké fantasmagorie, se kterými Bůh neměl nic společného. Samotná skutečnost hromadného upadání do transu není důkazem, že Bůh je při díle.

V prorockém vytržení se tedy může ocitnout kdokoli, nezávisle na víře, charakteru, zkušenostech s Bohem? Ano, to vyplývá i z vyprávění o Saulovi. Ve skupinách zapálených horlivců, plných nadšení a touhy po zázraku, se často dějí věci, které jsou považovány za projevy nadpřirozených sil. Můžou to být projevy Božího Ducha. Ale nemusejí. Každopádně v takových společenstvích bývá velmi nakažlivá atmosféra, která se snadno zmocní každého příchozího. Ale jestli je při díle Bůh, to se pozná po ovoci. Ostatně, o něco později Saul zažil podobnou extázi znovu, za okolností velmi podezřelých. Psychologové by dnes řekli, že se Saul ocitl mezi zbožnými horlivci a upadl do změněného stavu vědomí. Tento stav může být – stejně jako třeba sen – nástrojem v Božích rukou. I o snu přece platí, že to může být prorocký sen od Pána, ale jindy to je výsledek špatně strávené večeře.

Obě dvě Saulova prorocká vytržení vzbuzují dojem, že na místě funguje „genius loci“, totiž že působení prostoru může zasáhnout kohokoli, kdo tam přijde… Nejde ani tolik o ducha místa, jako o ducha pospolitosti. Saul se ocitl mezi lidmi, kteří zažívali extázi. To bývá nakažlivé. Známe to i z koncertů a veřejných sportovních utkání: srdce se otvírají, dech se zrychluje, vášně propukají. Domnívám se, že Saul vstoupil do společenství vystupňovaného duchovního očekávání a to otevřelo stavidla v jeho vlastním nitru. Neznamená to, že vše, co by Saul v takové chvíli řekl, bylo zjevení z nebe, ale Bůh si této zkušenosti použil, aby se dotkl Saulova srdce.

Ale v tom druhém případě se Saulovo prorocké vytržení dělo proti jeho vůli. Vlastně tam přišel zabít Davida a toto vytržení mu v tom zamezilo. Se Saulem se zase něco stalo, Bůh se ho dotkl, ale spíš aby ho zastavil v jeho zlém úmyslu. Ne aby mu dal prorocké slovo. Jako když někdo přijde do kostela, aby něco ukradl, ale když vztahuje ruku po peněžence v šatně, omdlí.

Bylo toto Saulovo vytržení cílenou Boží ochranou Davida? Nejspíš ano. Saulův tragický příběh je třeba číst v celém jeho rozsahu. Byl to nesmírně obdarovaný člověk, který neunesl svou velikost. Ačkoli byl navenek silák, byl ve svém nitru velmi křehký. Byl to

citlivý člověk, jistě citlivý vůči působení Ducha svatého, jak vidíme v našem příběhu. Ale zároveň byl pro svou citlivost labilní, a když se začal bát o svůj trůn, stal se z něho paranoidní zuřivec. Citliví lidé bývají vnímaví vůči Duchu svatému, ale také vůči úplně jiným duchům nebo vůči vlastním nezpracovaným emocím.

Saul se při druhém prorockém vytržení obnažil, což Bible jinde vykládá jako hanbu. Někteří rabíni vykládají tento moment jako Boží smysl pro humor. A není to jediný vtip v Saulově životním příběhu. V jiné situaci si odskočil na záchod do jeskyně, ve které se právě ukrýval David,

kterému Saul šel po krku. Saulova nahota ale může znamenat také to, že nad sebou ztratil kontrolu. Praštil sebou o zem a strhal ze sebe oblečení, protože byl v extázi.

Co nám chtěl Bůh Saulovým prorokováním ukázat? Dvě věci, které se vzájemně vyvažují. Zaprvé: že bychom měli i ve dvacátém prvním století zůstat otevření vůči nadpřirozenému Božímu působení. Že bychom neměli být tak „rozumní“, až úplně přestaneme počítat s tím, že můžeme vidět zázraky. Pán Bůh někdy jedná svrchovaně a nadpřirozeně a neměli bychom tuto možnost ztratit ze zorného pole.

Zadruhé: když něco mimořádného a nevysvětlitelného vidíme, nemusí to nutně být znamení z nebe. Ne všechno tajemné je od Boha. Může se jednat o dění, které pochází z jiného zdroje, než je Duch svatý. Kdyby Saul při tom druhém stavu vytržení něco řekl, nemáme ani jeden důvod si myslet, že by skrze něj mluvil Hospodin. Pravděpodobnější by bylo, že by z něj mluvila jeho vlastní zuřivost. Říkám to jako člověk, který uvěřil v letničním prostředí, kde je osobní zkušenost vztahu s Pánem Bohem velmi důležitá. A rád bych trval na tom, že věřící člověk má počítat s nadpřirozeným Božím působením. Ale na druhou stranu jsme v tom jako letniční konvertité dost plavali. Na biblické škole se stávalo, že někdo „přijal prorocké slovo od Pána“, že ta či ona sestra má být jeho manželkou. Občas to prožilo i víc bratří vůči jedné a téže dívce. Na to je třeba dávat pozor. Říkali jsme tomu „ochočené nadpřirozeno“. (úsměv)

Nejasnosti kolem prorokování v Bibli jsou i na jiných místech. V Ez 14,9 se píše: „Dá-li se prorok svést a promluví slovo, svedl jsem toho proroka já, Hospodin.“ Bůh „nalíčil past“ na falešné proroky tím, že jim sám dal falešné proroctví. Není cejch pravosti právě to, že proroctví je od Boha? Je. Pokud bychom si mohli být jisti, že konkrétní proroctví pochází od Boha a konkrétní prorok je Božím služebníkem, tak se máme spolehnout na to, co nám vyřizuje. Protože prorok je především „mluvčí“, tlumočí Boží perspektivu. Často ukazuje na události, které už se staly, a vyslovuje k nim Boží pohled na věc. Ale tato zvláštní pasáž upozorňuje na to, že Hospodin někdy dovolí, aby lidé, kteří nemají čisté srdce, vyslovovali lživá proroctví, a aby ti, kdo chtějí slyšet lež, přijali tato proroctví jako pravá. Ale celé je to klam. A Bůh to „dovolí“ – což se dá opsat tak, že to Bůh takto „zařídil“. Dopřeje lidem, kteří chtějí být klamáni, jejich klam.

Jak se tedy v biblických dobách poznalo, že je proroctví pravé, když naplněním proroctví to nebylo? (Jonáš byl pravým prorokem.) Strom se pozná po ovoci. To nemusí znamenat vyplnění předpovědi, ta mohla být jen varováním, jako u Jonáše. Ovoce se týká kvality prorokova života a toho, zda je proroctví v souladu s Boží povahou. Hospodin je milosrdný a shovívavý, je obhájcem vdov a sirotků. Prorok, který podněcuje k nenávisti nebo bezohlednosti, není Boží prorok.

Jak funguje dar proroctví v současné církvi? V Novém zákoně čteme, že církev Kristova prorocký dar potřebuje. Všechno má sloužit lásce k Bohu a k bližnímu, k rozhojňování ovoce Ducha svatého. Prorocké slovo nebývá nutně uvedeno větou: „Stalo se ke mně slovo Hospodinovo“. Zaznívá třeba ve slovíčku k dětem, v moudré radě kamarádovi, v laskavém povzbuzení nešťastného člověka. Právě taková bývají nejzázračnější prorocká slova.

V tomto kontextu to zní jako Pavlovo: „Chtěl bych, abyste všichni mluvili jazyky, ale ještě více, abyste měli prorocký dar,“ směřované Korintským. Člověk si tedy svého prorockého daru vůbec nemusí být vědom? Myslím, že nejpůsobivější projevy prorockého obdarování bývají ty, které mají úplně civilní kontext. Známe to z životních situací, když nám laskavé slovo někdy bez nadsázky zachrání život. Je užitečné mít na paměti, že přinést prorocké slovo, tedy vnést Boží perspektivu do situace, to opravdu neznamená, že bychom se předtím měli obléct do obleku a vzít si kravatu. Mělo by se to dít uprostřed všedního dne. Pavel řekl, že si přeje, aby všichni v Božím lidu prorokovali, a Joel vyhlížel dobu, kdy bude na Boží lid vylit Duch svatý. Věříme, že se to stalo na den Letnic, když vznikla církev, jak o tom vypráví druhá kapitola knihy Skutků. Tam se mluví o tom, že prorocký dar bude Pánem Bohem dopřán každému, kdo má otevřené srdce. ■

MODLITBA JE VÝSADA

text KRISTÝNA VACULÍKOVÁ foto M 24-7

Modlitbu můžeme definovat jako rozhovor s Bohem. Pokud ale v modlitbě chybí naše srdce a upřímnost, snadno se může stát tradicí bez obsahu. Potom můžeme začít vnímat modlitbu jako povinnost. Máme představu, že je to něco, co bychom měli dělat a co se od nás očekává. To vytváří stres a tlak v případě, že jsme tuto povinnost nesplnili. Od toho se pak může odvíjet i to, že ji odkládáme.

Modlitba je o vztahu

Arcibiskup Trench kdysi řekl: „Nesmíme se domnívat, že modlitba má přemoci Boží nechuť. Modlitba má využít úžasné Boží ochoty.“ Odvážím se říci, že téměř každý křesťan – včetně mě – se někdy snažil přemoci Boží nechuť. Často zapomínáme, že hlavní podstatou modlitby je mít vztah s Ježíšem, jednoduše být s ním. Modlitba je tedy více než jen náš monolog. Jde o budování našeho vztahu s Ježíšem a o přebývání v jeho blízkosti. Potřebujeme se naučit ztišit se, naslouchat mu, být s ním. Když se pak naše srdce potká s tím Božím, budeme toužit po věcech, po kterých touží on. Budeme zarmouceni věcmi, které trápí jeho. Budeme se modlit podle toho, co má na srdci on. V Žalmu 37,4 se píše: „Měj rozkoš z Hospodina, on naplní prosby tvého srdce.“ Někdy možná máme tendence vidět jen tu část verše, kde je zaslíbeno, že Bůh naplní touhy našeho srdce, ale zapomínáme na tu podstatnou část před tím, že máme mít rozkoš v Bohu. Tato blízkost a osobní setkávání s Bohem nás bude proměňovat. Získáme jeho perspektivu a pohled na věci. Povede nás to do chvály, uctívání, do přímluv za druhé lidi, duchovního boje, … ale především, změní se náš postoj, naše priority. Budeme k našemu Otci přicházet

SVĚDECTVÍ

Chyba nebyla v Bohu, ale ve mně

Křesťankou jsem od svých 13 let. Již od začátku jsem věděla, že modlitba je důležitou součástí života každého křesťana. Bylo období, kdy mi nepřišlo, že by Bůh v mém životě konal a že by mé modlitby vyslýchal. Toto postupně vedlo k přesvědčení, že Bůh mě prostě nemá rád, a proto na mé modlitby nereaguje. Po nějakém čase se ke mně dostala knížka od Larryho Crabba s názvem Modlitba: Důvěrný rozhovor s Bohem a já jsem začala postupně přicházet na to, že jsem (stejně jako tisíce dalších křesťanů) minula hlavní smysl modlitby. S odstupem času vidím, že chyba nebyla v Bohu, ale ve mně. Nevědomky jsem se modlila tak, jak se popisuje v Jakubovi 4:3, totiž „špatně, ze špatných pohnutek, abych uspokojila sama sebe“. (BCZ)

KRISTÝNA VACULÍKOVÁ v důvěře, jako jeho děti a budeme jej žádat na základě toho, že víme, kdo je on a kdo jsme my v něm. Modlitba pak je o setkání s naším milovaným, na kterého se těšíme a se kterým toužíme být.

Kdyby to bylo tak lehké...

Všechny vztahy vyžadují ale nejen touhu, ale i disciplínu a věrnost. Jsou chvíle, kdy naše srdce přetéká modlitbou a láskou k Bohu. K udržení rovnováhy je ale důležité padnout na kolena a dodržet naše odhodlání hledat Boha i tehdy, kdy se nám nechce nebo se na to necítíme. Realita je taková, že oba tyto postoje jsou základem k tomu, abychom se vyvíjeli do dospělosti v našem vztahu s Bohem.

Modlitba buduje důvěrný vztah a víru

Toto odhodlání a věrnost v modlitbě můžeme vidět například u proroka Daniele. Kdy se naučil Daniel důvěřovat Bohu? Nenaučil se to ve lví jámě. Naučil se důvěřovat Bohu ve svém pokoji den co den na kolenou v modlitbě. Jeho víra se nezrodila uprostřed boje, ale v modlitbě.

Ve výše zmíněním žalmu 37 David pokračuje veršem 5: Uval na Hospodina svou cestu a důvěřuj mu, on bude jednat. Když s ním budeme trávit čas, budeme jej znát, budeme mu i důvěřovat. Důvěru a věrnost, které vedly k velkým věcem, vidíme i u Ježíše. Ježíš před zahájením své služby odešel do pouště, kde se modlil a postil. Ježíš postavil čas s Bohem, svým Otcem, na nejvyšší příčku žebříčku priorit a díky tomu mohl obstát v situaci, kdy ho pokoušel ďábel. I během své služby často odcházel od davů a učedníků a chodil se modlit na pusté místo, kde byl o samotě se svým Bohem. I v tomto nám může být Ježíš příkladem.

Jak se modlit?

Víme, že modlitbu nám dal Pán Bůh jako prostředek k budování našeho vztahu s ním a také jako prostředek pro spolupráci s ním, když se například přimlouváme za nějakého člověka, situaci apod. K ovládnutí modlitby nepotřebujeme žádný dar nebo super schopnost. Je to proces učení. I my můžeme směle Ježíše poprosit, aby nás to učil. Někdo se možná může obávat toho, že je modlitba těžká nebo komplikovaná. Tak to ale není. Pán Bůh nás nevyslyší pro množství našich slov nebo proto, jak krásně naše modlitby formulujeme. Pánu Bohu záleží především na postoji našeho srdce a rozumí nám i beze slov. Můžeme s ním mluvit prostě a jednoduše. Tak jako malé dítě mluví se svým rodičem i my můžeme mluvit s Otcem o všem a zcela jednoduše. Nemusíme si na nic hrát. Pán Bůh stejně do našeho srdce vidí a ví, co se v nás odehrává. Příkladem ve své upřímnosti pro nás mohou být Davidovy žalmy, kdy David před Bohem vylévá své srdce, ať už prožívá radost, nebo bolest.

Závěrem

Modlitba nás posilňuje a pomáhá nám růst. Umožňuje nám podílet se na Boží práci v tomto světě. Modlitba způsobuje zázraky, pomáhá nám odolat pokušení a je branou do Boží přítomnosti. Jestli chceme poznávat Boha, našeho Otce, měli bychom se chopit naší výsady a modlit se. Přijměte tedy toto pozvání od nebeského Otce a vstupte svou modlitbou do největšího dobrodružství zde na zemi – poznávání a budování vztahu s Otcem a spolupráce s ním.

Tip na závěr: Pokud vnímáte, že se stejně jako učedníci „potřebujete naučit modlit“ a znovu poznat pravou a čistou podstatu modlitby, zkuste si vyhradit pár minut denně pro to, abyste Bohu řekli, co právě prožíváte, a naslouchali mu, co vám k tomu chce říct on.

Pro další prohloubení vašeho modlitebního života můžete využít volně přístupný kurz Jak se modlit, který je zdarma. Více informací na jaksemodlit.cz.

■ Celý článek najdete na brana.cb.cz.

číslo účtu: 2500723095/2010 web: modlitby24-7.cz e-mail: info@modlitby24-7.cz soc. sítě: YouTube Modlitby24-7, Instagram @modlitby247＿cr, Facebook Modlitby 24-7

Bangladéš – Burkina Faso Filipíny – Indie – Jižní Súdán Nepál – Uganda

Nemůžete pomoci všem chudým dětem na světě, ale můžete pomoci alespoň jednomu.

Mnoho dětí na světě je z rodin tak chudých, že i poplatek za školní uniformu či učebnice jim znemožňuje vídat školu zevnitř. Rodiny potřebují, aby děti svou prací od malička přispívaly do rodinného rozpočtu. Bez kvalitního vzdělání se ale děti neprosadí v životě a uvíznou v koloběhu podřadné práce, kriminality a různých forem vykořisťování.

Vyberte si k adopci dětí na dálku konkrétní dítě a podpořte jeho sen o vzdělání

Vzdělání dává dětem sílu překonat sevření chudoby a naději do budoucna. Co mají děti před sebou, můžeme ovlivnit také my. Staňte se dárcem vzdělání a budoucnosti chudým dětem ve světě.

Díky Vaší pravidelné finanční podpoře v programu dálkové adopce může konkrétní dítě zdarma chodit do školy a získat tak zázemí a naději na lepší uplatnění v životě.

Jako dárce dostanete nejméně 4x ročně zprávu o dítěti. Podporu lze také věnovat jako dárek. Stačí, když nám to napíšete, a zprávy o podporovaném dítěti budeme posílat tomu, koho jste takto obdarovali.

Vyberte si k podpoře konkrétní dítě na www.dalkova–adopce.cz. Nadace Mezinárodní potřeby

www.dalkova-adopce.cz nadace@mezinarodni-potreby.cz tel. č. 483 394 202 Jsme na sociálních sítích a YouTube.

MEZE POMOCI

připravila EVA ČEJCHANOVÁ anekdota ROMAN GADAS

Čeští obyvatelé možná sami sebe překvapili, s jakou obětavostí drtivá většina národa přijala davy uprchlíků z Ukrajiny, utíkajících před válkou. Přístupy k celé situaci jsou však i mezi těmi, kdo pomáhají, různé. Existují meze pomoci? Kde je máte vy?

Jo, v jejich zemi je to mizérie... ale já bych tady, faraone, rodinu toho Jákoba neubytovával. Jsou to dříči, zvykneme si na to – a až pak budou chtít zase odejít, budeme v háji.

DANIELA HURTOVÁ

ředitelka festivalu UNITED, CB Vsetín Maják

Válka na Ukrajině nenechala nikoho chladným. A to je dobře. Semkli jsme se, začali být tvořiví, jak uprchlíkům pomoct. V týmu UNITED jsme neváhali a hned v prvních dnech jsme se zapojili. Zejména v pomoci těm, kteří zůstávají delší čas na Vsetínsku, ale i těm, kteří pokračovali dále na západ. Asi už v počátku mě napadlo, že nebudu moct dát dlouhodobě celý svůj pracovní i osobní čas k dispozici. Teď po cca měsíci zapojení do této služby mám pro sebe některé věci už pojmenované. Přemýšlím čím dál více nad tím, jak účinně pomáhat potřebným Ukrajincům a zároveň nezanedbat důležité věci zejména ve službě dětem, dorostu a mládeži. Uviděla jsem, že hodně lidí odsunulo svou službu, rekreační střediska a chaty se obsadily uprchlíky a je těžké udělat pobyt pro české děti. A to mi nepřijde správné a dlouhodobě udržitelné. Všichni se musíme uskromnit i naše děti, protože velmi blízko probíhá válka! Na druhou stranu, zvlášť po dvou letech s covidem, kdy mladí lidé byli zavření, nic pro ně kromě onlinu nemohlo fungovat pořádně, se nad tím musíme poctivě zamyslet. Když přerušíme intenzivní práci s dětmi a mládeží, doplatí na to i ukrajinské děti a mládež, protože je nebude kam pozvat.

Proto přemýšlím o propojení těchto problematik i ve své práci. Ráda bych s týmem připravila letní festival UNITED tak, aby byl povzbuzením pro mladé věřící, aby byl místem, kde můžou pozvat „hledající“ přátele a taky aby festival dobře fungoval pro ukrajinské mladé, kterých máme okolo sebe hodně. Protože i oni potřebují duchovní péči. Prosím čtenáře, aby na to ve svých modlitbách pamatovali.

VASILIJ TOVT

Ukrajinský sbor baptistů, Praha 1

Myslím si, že meze pomoci jsou velmi flexibilní a u každého jiné. Za poslední měsíc se ozvaly desítky lidí, kteří nám byli ochotni nabídnout prázdné byty, chalupy, ateliéry pro uprchlíky z Ukrajiny. Někteří nabízeli volné pokoje ve vlastních bytech. Někteří

pamatují ruskou invazi v srpnu 1968, a tak dneska ochotně pomáhají.

Například mě dojala ochota jedné mladé rodiny, která si na podzim v naší firmě zařizovala rekonstrukci bytu a ustoupila od montáže dveří kvůli nedostatku finančních prostředků. Nedávno mi rodina napsala, že chce přispět finanční částkou pro potřeby lidí zasažených válkou. Dotklo se mě, že nejsou ani z našeho sboru, ani snad nejsou křesťané.

Přesvědčil jsem se, že osobní komfort a obvyklá finanční rezerva se pro mnohé staly otázkou druhořadou. Někdy přemýšlím, co bude třeba za měsíc? Bude stále někdo ochotný pomáhat, i když se situace na Ukrajině nezmění? Pevně doufám, že na Ukrajině zavládne mír co nejdříve, a neustále se za to modlíme. Pak si ale vzpomenu na Izrael v poušti a manu, která se objevovala každé ráno; vdovu s trochou mouky a oleje v době hladu; Eliáše a havrany… a hlavně: „Každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování“ je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu… a jsem si jistý, že je Neomezený a jeho pomoc meze nemá.

ANNA DUCHKOVÁ

CB Smíchov

Když na konci února začala ruská invaze na Ukrajinu, cítila jsem jako určitě většina z nás obrovskou bezmoc. Chtěla jsem pomoct, ideálně hned a efektivně. Poslat finance byla samozřejmost, uspořádat materiální sbírku ve sboru i v rámci rodiny taky. A prakticky hned jsme také s manželem začali mluvit o tom, že bychom mohli v našem velkém bytě poskytnout jednu až dvě místnosti uprchlíkům k dočasnému životu, než se zařídí v nové zemi. Srozuměli jsme s tím děti, vysvětlili jim závažnost situace a ony nebyly proti.

Už na začátku jsme si ale s manželem uvědomovali, že nesmíme v zájmu „vyššího dobra“ přestat pečovat o to, co nám bylo svěřeno – o zdraví své rodiny. Něco jiného je uvolnit uprchlíkům prázdné místnosti v domě, kde můžete zavřít dveře a žít dál v soukromí, a něco jiného je sdílet s nimi denně kuchyň nebo koupelnu. Děti si budou chtít hrát s hračkami našich dcer a syna, ukrajinská maminka bude chtít zachovat něco ze svého způsobu života, který nemusí ladit s tím naším. Děti taky už nejsou úplně malé a nechceme, aby měly pocit, že nemohou ovlivnit způsob života naší domácnosti.

Nastavili jsme proto vstupní podmínku, že svůj byt dáváme k dispozici na omezenou dobu dvou měsíců. Pokud se ukáže, že je to příliš krátký čas na to, aby si uprchlíci zařídili existenci v nových podmínkách, otevřeme v rámci rodiny znovu diskuzi, co dál. A všichni členové do ní budou moct plnohodnotně vstoupit.

Arina s devítiletou dcerou u nás bydlí už třetí týden. Není to vždycky jednoduché, pro ně ani pro nás. Už došlo k několika konfliktům mezi dětmi a my dospělí si taky občas posteskneme, že bychom ocenili po celodenní práci víc soukromí. S vírou v Boží pomoc se ale všechno zvládá snáz. Modlíme se za budoucnost Ukrajiny i za to, abychom uměli poskytnout „našim“ uprchlíkům maximum podpory a zázemí, které potřebují. A taky o Boží blízkost, až přijde čas se rozhodnout, co dál.

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Čas vyprávět

KATEŘINA KORÁBKOVÁ

GLOSA

Víme to všichni. Žijeme v rychlé době. Všechno spěchá. Teď. Hned! Žijeme vlastně v době headlinové, kdy se všudypřítomná rychlost nesmazatelně promítá do nároku na bezprostředně dodávané informace. Na jednu stranu to fascinuje, na druhou stranu je těch rychlých informací tolik, že buď zavíráme okna a dveře, aby nás ta smršť nesmetla, nebo zachytáváme sem tam něco, jak se zrovna svět a události řítí kolem. Je to pochopitelné a asi nevyhnutelné.

Za poslední dva roky nevycházíme z mimořádného zpravodajství a stále nových titulků peroucích se o naši pozornost. Unavuje to a je těžké se v tom všem zorientovat, vždyť hledat souvislosti a něco vysvětlovat je v čase headlinů moc pomalé. Jenže co když se pro samou heslovitost nakonec naše chápání vlastní doby začne podobat tomu, když si student zapamatuje z hodiny dějepisu letopočet 1620 s poznámkou „bitva na Bílé hoře“, ale už vůbec nemá tušení, co, proč a pro koho ta bitva znamenala?

Žijeme nejen v rychlé době, ale také v době, která zaměňuje fakta a názory, a proto snadno zavrhuje argumenty. O to víc je potřeba vlastní názory tříbit a prověřovat. O to víc je potřeba popisovat a vysvětlovat, aby mezi kusými informacemi a zběžnou interpretací faktů nezmizely nadobro souvislosti, příčiny, následky, a nakonec i příběhy. To by bylo nejhorší, protože příběhy se týkají lidí.

Děje se toho hodně a může nás to děsit, mást, znejišťovat, štvát a frustrovat. Možná je víc ožehavých témat, možná se kvůli nim víc hádáme, možná se už bojíme o nich mluvit. Možná kvůli chabým informacím a málu vyprávěných příběhů. Zkusme s tím něco udělat. Najděme si čas vyprávět a naslouchat, vysvětlovat a nechat si vysvětlovat. A hlavně u toho nezapomeňme, že vysvětlovat neznamená totéž co vytmavit.

HISTORIE OČIMA FLAVIA

text LIBOR DUCHEK foto IKAR

Německý spisovatel židovského původu vylíčil ve své trilogii Josephus Flavius (Židovská válka, Synové, Zaslíbená země) osudy jednoho z nejslavnějších židovských historiků z 1. století n. l. Již ve svých předešlých románech osvědčil Feuchtwanger mimořádnou zběhlost v historickém kontextu a pečlivé rešerši dobových reálií. Sám totiž věřil, že román je mnohem vhodnější medium pro přenesení do jiného dějinného údobí než prostá učebnice, která zpravidla líčí minulé události z ptačí perspektivy. Jeho metoda se snaží této neživotné objektivitě vyhnout. Vybírá si význačnou osobnost a právě skrze ni, skrze její sny, touhy a zápasy se nám pokouší přiblížit dobu dávno minulou. Můžeme se samozřejmě ptát, proč si raději nevolit něco současného, kdy naše vcítění do života vrstevníka může být mnohem autentičtější? Odpovědí snad může být, že osudy minulé jsou na rozdíl od našich již uzavřené, a tudíž je pro nás snazší odstranit nedůležité a vyzdvihnout podstatné – dát všem těm bojům, přestálým utrpením a zmařeným snům jasný smysl. Zároveň již jako dávný Thúkydidés věří, že se dějiny opakují, že v dávno zašlých událostech můžeme najít odpovědi právě na to, s čím zápasíme nyní.

Z románu je evidentní, že Feuchtwanger sám sebe projektuje do velkého historika. Dozvídáme se tak o vnitřním boji s kolísající popularitou a pocitem jedinečného povolání. Páteří celé trilogie je nicméně střetávání se Východu se Západem, reprezentovanými Judeou a Římem. Lion Feuchtwanger: Josephus Flavius

Přeložil Valter Feldstein Praha: Ikar, 2012

Násilnický, pragmatický, racionální Řím versus emocionální, duchovní Izrael. Feuchtwanger i zde projektuje současné události z Německa 30. let, kdy duch judaismu těžce zápasí s vojensky orientovaným imperialismem. Římané pohrdají židovskou přizpůsobivostí, bezpáteřností, a přece čas od času vnímají svou bezmocnost. Ať jsou jejich zákroky sebekrutější, sebebezohlednější a sebekrvavější, nejsou schopni udusit plameny Jehovova lidu. Potlačí oheň v Jeruzalémě, vytryskne nový v Jabné, mocnější prvního. Zpacifikují Judeu, židé se o to více rozšíří po celém středomoří a jejich vliv naroste. Síla je na pohled oslnivá, nekompromisní, bezkonkurenční, nicméně duch jí vždy nakonec podemele jako voda. Ducha nelze chytit, nelze ho zkrotit – je jako vzduch. Království, které není z tohoto světa, nelze porazit. Římané vposledku nemají více síly, než kolik jim Hospodin připustí. Pod zdánlivým leskem římských pancířů pak dává Feuchtwanger nahlédnout slabostem, strachům a paranoiím Římských císařů. Jsou otroky svých vášní, které postupně rozežírají vše, co je jim drahé.

Román je nejen svědectvím víry, ale především útěchou všem zápasícím, kteří ztrácejí naději při pohledu na tolik zmařených životů, tolik krve a tolik chvástavosti bezbožných vůdců. Ano, židovský lid je předurčen k mnoha utrpením – jako by cesta snadných hrdinských smrtí jim byla odepřena, ale právě neustálým utrpením Jehovův lid nabyl nebývalé moudrosti a vytrvalosti. Řím je dávno zašlapán v popelu, ale svatý národ stále nese pečeť Hospodinovu.

Bible trochu jinak

Předvařená Bible

predvarenabible.online Autor: Jan Fingerland; Ilustrace: Kakalík; Zvuk: Roman Štětina; Produkce: Pavlína Šulcová

Jan Fingerland je novinář a publicista, který vystudoval politologii, filosofii a náboženská studia v Praze, Yorku, Stockholmu a Jeruzalémě a v současné době pracuje jako komentátor Českého rozhlasu. Všechnu tuto kvalifikaci promítl i do podcastového projektu Předvařená Bible. K Bibli je zde přistupováno z úhlu židovského věřícího, který se snaží logicky vysvětlit a intelektem uchopit, o co v knize Genesis vlastně jde. Jedná se o sérii podcastů, která netradičním způsobem přibližuje proces stvoření světa popsaný v Bibli a rozebíraný v následných teoriích. Citacemi různých osobností o procesu stvoření otevírá diskuzi. Zazní tam otázky jako: Proč si Bůh potřeboval na stvoření posvítit? A co dělal se světlem potom? Podobalo se stvoření světa jako činnost tomu, co dělá truhlář, jabloň, anebo spíš varietní kouzelník? Stvořil Bůh také dinosaury? A když už byl v tom, proč neudělal i jednorožce? Proč se superbytost, která dokázala rozdělit kosmická vodstva, občas rozčílí? Potřebuje Bůh manželku, anebo je sám žena? Proč zpočátku lidé nesměli jíst maso, a potom už mohli? Mimo jiné se zde dozvíte i to, že svět byl stvořen 23. října roku 4004 před naším letopočtem. A to v 9 hodin ráno. Obsah podcastů vyžaduje intelektuální zapojení posluchače, jeho „oblečení“ do hravé formy pomocí zvukových efektů, dětských ilustrací i zvídavých otázek ale tyto nároky vyvažuje. EVA ČEJCHANOVÁ ■

Láska a jiné srandy

podtail.com/en/ podcast/laska-a-jinesrandy

V listopadu 2019 byl na webu zveřejněn první díl podcastové série, které její tvůrci popsali jako povídání „o Bohu, o lásce a o životě s Kubou a Mončou“. Od té doby vzniklo už 35 dílů a průběžně vznikají nové. Tvůrci – manželé Kuba a Monika – se v jednotlivých dílech věnují otázkám a tématům, se kterými tento křesťanský pár během svého chození (ale i před ním), poznávání se, společném růstu i v začátcích manželství potkává, na které naráží, nad kterými se prostě jen zamýšlí nebo které musel řešit. Mnohé napoví názvy některých z dílů: Sen o lásce, Ten pravý, ta levá, City a rozhodnutí, Vztah křesťana s nekřesťanem, Důvody k rozchodu, O rodičích s rodiči, Jak se vypořádat s minulostí, Modlitba ve vztahu a další. Důležité otázky, které vyžadují širší pozornost a není možné je shrnout do jednoho dílu, pak tvoří podcastové minisérie. Mezi tato témata patří např. volba partnera, sex před manželstvím a v manželství … Kuba a Monča se v jedné z minisérií svěřují se svým vlastním příběhem.

V názorech, postojích a přístupech k jednotlivým tématům týkajícím se vztahu se autorům podařilo skloubit svěžest a lehkost mládí, hlubokou a zdravou víru, která roste ze vztahu s Bohem v každém věku, a moudrost zkušených, kteří z toho, co prožili, umí vytěžit dobro a využít ho pro budoucnost.

Délka jednotlivých nahrávek se pohybuje mezi dvaceti a pětačtyřiceti minutami. Poslouchat je můžete na podtailu, což je webová stránka, která umožňuje alternativní způsob poslechu podcastů bez potřeby aplikace přímo v prohlížeči vašeho telefonu. EVA ČEJCHANOVÁ ■

Virtual Church

ONDŘEJ KOŠŤÁK

TIP

Britský varhaník Richard McVeight v roce 2017 založil YouTube kanál Beauty In Sound (BIS) aniž by tušil, jak prozíravý krok udělal. Nástup pandemie v roce 2020 zásadně omezil jeho práci jako varhaníka katedrál v Sheffieldu, Chesteru, Yorku, Winchesteru a Arundelu a otevřel myšlenku virtuálních varhanních recitálů na YouTube. McVeigth uchopil tento fakt jako příležitost sdílet varhanní hudbu prostřednictvím sociálních sítí přímo ze svého obývacího

pokoje. Tento jeho tvůrčí počin se nakonec rozrostl do větších rozměrů. Mimo varhanní recitály se McVeight vrhl i na kancionály. V rámci nedělních večerních streamů nazvaných příhodně Virtual Church (Virtuální kostel) hraje McVeight hymny, o které je možné požádat jak předem, tak během probíhajícího přenosu. Ačkoliv jsou to písně převážně z anglosaských zpěvníků, řada písní je i českému uchu dobře známa. Kouzlem takového streamu je to, že nic není předem nacvičeno a dáno. Sám interpret McVeight po navolení rejstříků a zapnutí přenosu zvuku přímo z digitálního nástroje říká: „Tak jdeme na to, uvidíme, co se stane!“ Pokud jste tedy zvědaví, co se stane, nebo máte rádi kancionálovky či zvuk varhan, zkuste Beauty In Sound (Krása v tónech, volný překlad).

youtube.com/c/ BEAUTYinSOUND/videos

PRVNÍ NOC

NA SRBSKÉ PŮDĚ Přepis válečného deníku Josefa Šťastného z z doby 1. světové války, pátý díl Víckovic

Jeden vojín od druhé setniny se střelil neopatrností do ramene. Já chci být velmi opatrný, nechci svévolně k úrazu přijíti.

Každá střela na mne mířená, je řízena Všemohoucím, a podle Jeho vůle se vše stane a ani ten jediný vlas s hlavy mé nespadne bez vůle Boží.

Začíná býti opět horko, s čel našich řine se nám pot. Vzpomínáme, je-li u nás též tak pěkné počasí, jak se to krásně sklízí. Vidím moji drahou mamičku, upocenou a unavenou, jak starostlivě si počíná a touží, by tatíček její byl jí při ruce. Kéž bych mohl, mým nejvřelejším přáním by to bylo.

Právě nyní toho raněného nesou okolo, do jedné kuči. Má prostřelené rameno. Je od aktivního vojska, nějaký Pospíšil. Naložili ho na vůz a vezou ho za námi. Tak jsme zase na jednom ohromném vrchu, na nějž jsme po dvouhodinovém marši v odpoledním vedru vylezli. Chladili jsme si svá rozpálená prsa kapesníkem, jenž je od potu celý promočený. Dopil jsem poslední sodovku a vybírám nyní jedno jablko za druhým. Hlad jsem zahnal kouskem chleba se špekem, který jsme hned na cestě vlakem dostali a jenž mnozí zahodili. Je nyní vhod a chutná výborně. Nevím, zdali dnes budeme obědvati, trén s potravinami za námi nemůže. Mám ale ještě čtyři konservy, tak si je sním a bude zas dobře.

Tak v půl jedné jsme měli rast na jedné stráni, a při tom si ohřívali konservy. Ve 2 hod. jsme se zase připravili k odchodu. Tu opět zazní střelná rána a volání o pomoc lékaře. Opět jeden vojín od 1. setniny neopatrností se postřelil na noze v kotníku. Jdeme stále ku předu za střelby z děl a kanónů, a brzy budem na srbských hranicích.

Je 5 hodin odpoledne a my dostáváme před hranicemi srbskými kousek chleba. Jedna veka pro čtyři muže. Je to jako jahoda pro ty vyhladovělé žaludky. Ještě máme asi dvě hodiny do Srbska, dnes již budeme spáti na srbské půdě. Však jsme se již namašírovali skoro přes celou Bosnu. Ach těch kopců, vrchů a skal, k neuvěření. A často hlad a žízeň a peníze nejsou nic platny. Ó bych mohl býti doma, u svých drahých.

Tak v 10 hodin večer jsme přišli před řeku Drinu a tam se ubytovali na jednom kukuřičném poli. Mantle jsme odepnuli, konservy ohřáli, položili se na zem, celtami přikryli a začali spát. Tu se strhuje strašný pokřik, hurá a střílení. Vše ihned na nohou a chápe se každý pušky. Rozčilení ohromné, z ničeho nic. Utrhli se totiž nějaké koně, a hnali se proti odpočívajícímu vojsku. Vše zase utichlo, ale jenom na chvilku. Po malých přestávkách je slyšeti střílení a my saháme po puškách. Je to čarokrásné v tichu noci zažíti tolik rozechvění. Och, mamičko, něco tak krásného bych ti přál viděti. Tak jako včera večer stojíme celá setnina unavena po celodenním marši po stranách nízké silničky, po níž bez přestání jela artilerie, kavalerie a jiných ještě povozů. Tu se strhne děsný ryk a křik, žádný neví, co se děje, jen samý řev a ryk. Je slyšet hlasy, utečte, letí to sem. Stržen do zpáteční řady a utíkám, nevěda kam a před čím. Zase to bylo skrze koně, jež se utrhli a hnali se mužstvem nazpět. Já myslel, že byla vyhozená mina, aneb něco podobného. Za chvíli vše utichlo a my se mohli opět seřadit a jít dále. Je ráno 6 hodin dne 13. srpna ve čtvrtek a my jsme právě vypili kávu a jsme připraveni odejít. Já po vroucí modlitbě otevírám Bibli a čtu 14. a 15. kap. Přísloví. Čtu verš za veršem a mám radost, že Bůh má takový zájem o lid svůj: Hospodin nenávidí bezbožných, ale modlitbu spravedlivých vyslýchá 15,29 Přísl. A vzpomenu-li na svoji spravedlnost, vím, že nemohu obstáti. Ale Hospodin přioděl mne pláštěm spravedlnosti skrze Pána Ježíše, a proto mohu býti jist, že i moje modlitba patří mezi ty spravedlivé, a jsem si tak jist, že mne nemůže odloučiti od lásky Boží. Vzpomínám na Stázičku, Salomenku a Jeníčka mnoho. Slyšíme zprávy, ze Srbska, že i ženy a dívky tam bojují. Ale co to je proti našemu vycvičenému vojsku, jež takovou přesilou se béře se všech stran přes jejich hranice. Nepřijde-li do toho nic jiného, bude asi vše brzo pokořeno, a my opět se vrátíme domů.

Tak přišel rozkaz, že naše celá brikáda je v reservu a my budeme doplňovat ty řady, před námi vyslané. Je opět horký den a slunce začíná silně pražit, ó, co již toho potu zkropilo ten bosenský prach? Pane, buď mojí silou, jsem umdlen mnoho, nyní položím si svoji hlavu na svoji tornu a budu odpočívati. Oči mě pálí, nohy se chví. ■

příště: Dobytí města Loznice

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 18. 5. 2022 na adresu krizovka@cb.cz. Vylosovaný výherce získává knihu od autora Raye Pritcharda Jména Ducha svatého. Výhru věnuje nakladatelství Triton.

Tajenka z čísla 04/2022: Je lepší být trpělivý než velký silák. Sborník Achyllovy paty evoluce vyhrává Markéta Pavelková, Pozlovice. Připravil Dušan Karkuš.

ČERVENÁ A BÍLÁ

text DANIEL KVASNIČKA

Ten dvůr už dávno není, ale musel být někde tady,“ klopýtám pod mohutným přivaděčem mostu u Labe a vyprávím si pod vousy. V létech převýchovy na popelářském dvoře jsem měl papundeklový baráček a v něm lakýrnu. Baráček stál mezi popelářskými kuka vozy zarovnaný rámy dopravního značení a jiným harampádím. Ten baráček byl dobrodiním z nebes.

Když venku mrzlo, popeláři nad ránem nasunuli vanu s hořící naftou pod převodovky svých Ertéček Škoda 706. Nechápu, jak je možné, že jim to nechytlo, ale vždycky to včas vytáhli, aby motor nahodili a vyjeli na svou svozovou trasu. Svozový

MŮJ ŠÉF JE ZKRÁTKA VELICE ROZUMNÝ PARTNER PRO ŘEŠENÍ PRŮŠVIHŮ SVÝCH LIDÍ.

vůz BoBr už na tom byl lépe, startoval i za mrazu. Kolem deváté už popeláři svoje vozy zase parkovali. Ale to přijel jen řidič. Posádku vysadil někde u nálevny, kam za nimi šel ze dvora hned, co to zapíchl. V létě jsem byl rád, že jsem dýchal výpary z ředidel. Kuka vozy smrděly o závod. V zimě nikdo nic nemyl a neuklízel. I smrad ze zbytků zmrzl.

V mém papírovém baráčku byla dvě akumulační kamna a metr a půl od nich kýbl, ve kterém jsem se zběžně myl. A v tom kýblu přes noc zamrzala voda. A když bylo opravdu zima, ani přes den nerozmrzla. V zimě se nic dělat nedalo, všechny emaily přemrzly, pozor nikoli e-maily – o nichž jsme ještě tehdy neměli tuchy, emaily jako barvy. A já si seděl ve dvojitém vaťáku na těch akumulačkách a louskal jsem nějakou knížku na nedělní kázání.

Přišlo mi na mysl, jak jsou některé věci prosté. Vyjádříte je jedním dechem, jedním tónem DANIEL KVASNIČKA

kazatel Sboru CB v Litomyšli

barvy. Červená až dodnes znamená zákaz. A bílá k ní je kontrastním podkladem. Zjara jsem z truhlárny dovezl k baráčku nahoblovaná prkna. Chlapi si chtěli popovídat. Chroustali při svačině cibuli jako jablka a já s nimi poseděl a podebatoval. Když nahoblovali a vesele flanďákovi naskládali stará prkna na vozíček, já si je složil u baráčku a na kozičkách jsem je natíral zářivě bílým zebraprénem. Přidat jasně červené pruhy, to byla radost. Zebraprén rozsvítil email zespodu a já barvu ředil tak, aby ta červeň lazurovala průsvitem jako u holandských mistrů z Delftu.

Červená a bílá má své bohaté dějiny. Červeň otevírá a zavírá cestu, protože je otázkou života a smrti, lásky a moci. Na kamnech jsem si za nejkrutější zimy slabikoval biblickou Píseň písní, kde se odehrává tento dialog: „Jaký je tvůj milý, že je nad Miláčka, ty nejkrásnější z žen? Jaký je tvůj milý, že je nad Miláčka, že nás tak zapřísaháš? Můj milý je běloskvoucí i červený, významnější nad tisíce jiných.“ Tomu i chlapi z truhlárny rozumí: „Pane Daniel, to je fakt z Bible? Vždyť je to erotika jak u našich skříněk!“ dodává Láďa a chroupá cibuli. „Jo, a to není všechno,“ dodávám vítězně a přeskočím do proroka: „Jen pojďte a proberme to, praví Hospodin; jsou-li vaše hříchy jako šarlat, zbělejí jako sníh, jsou-li rudé jako purpur, budou jako vlna.” Můj šéf je zkrátka velice rozumný partner pro řešení průšvihů svých lidí. Nikdy nevzdává snahu dát věci dohromady, nevzdává život, dluhy a žádnou prohru našeho lidství. To mám na něm moc rád, že nedělá dlouhé procesy, ale jedná rovně.

najdi 10 rozdílůnajdi 10 rozdílů Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. najdi 10 rozdílů Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Z Antiochie Pisidské odešel do Ikonia (dnešní Konya, Turecko). Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Z Antiochie Pisidské odešel do Ikonia (dnešní Konya,Turecko). Z Antiochie Pisidské odešel do Ikonia (dnešní Konya, Turecko).

Už od stvoření světa člověk toužil přijít věcem na kloub, poznávat dobré i zlé – a neustále zjišťuje, že vlastními silami v tom dokonalosti nikdy nedosáhne. A to se týká i poznání zákonitostí Božího stvoření kolem nás: tam, kde bychom rádi viděli jednoduchá a jasná pravidla, obvykle najdeme výjimky, které nám obrátí naše pracně sestavené hypotézy hlavou dolů. V elektronice a v počítačích využíváme zákonitostí hmoty, o kterých byli vědci dlouhá léta přesvědčení, že fungují systémem „buď – anebo“: elementární částice mají buď kladný, nebo záporný náboj (pokud nějaký náboj mají) a elektrony mají vlastnost zvanou

Když se částice hmoty chovají exoticky ANI NULA, ANI JEDNIČKA

spin, která může být také jen jedna ze dvou hodnot. U tak malých částic jako elektrony jsou vlastnosti těžko představitelné, proto si odborníci vypomáhají obrazným přirovnáním. Spin popisují buď jako směr otáčení elektronu (na jednu nebo na druhou stranu), nebo jako směr, kterým ukazuje miniaturní střelka magnetického kompasu – šipka vzhůru nebo šipka dolů. V magnetických materiálech jsou spiny uspořádané tak, že v určitém kusu hmoty ukazují všechny „šipky“ na stejnou stranu, a když je vložíme do magnetického pole, můžeme jimi všemi naráz otáčet a otočí se tím celé „zrno“ materiálu. Toho se využívá v magnetofonech nebo nověji v magnetické paměti počítače, například na pevném disku: veškeré informace jsou tam uložené ve formě „buď – anebo“, jako jedničky a nuly. Spiny lze „zkrotit“ kromě magnetického pole i působením elektřiny, a tak vědci objevují vlastnosti spinů a jejich „magnetických střelek“ i v materiálech, které se navenek magneticky neprojevují.

V poslední době ale různé exotické experimenty ukazují, že to se spinem elektronů není tak jednoduché. Ve zvláštních materiálech vystavených velkému tlaku a nízké teplotě vědci naměřili i spin někde mezi „šipkou nahoru“ a „šipkou dolů“. Obrazné představy tady přestávají platit, je to něco, jako by střelka kompasu začala najednou ukazovat někam mimo světové strany. Odborníci označují takovou hmotu jako „kvantovou kapalinu“ nebo „spinové sklo“. (Připomíná jim to totiž mikroskopickou strukturu skla, kde částice nemají pevné uspořádání a leží na sobě chaoticky jako ve ztuhlé kapalině.)

Zatím se daří takové situace navozovat jen v laboratořích, experimentátoři ovšem doufají, že najdou nebo vyvinou materiály, které by si uměly zvláštní mezistav spinů „pamatovat“ po delší dobu. Otevírá se tím cesta k úspornějším a výkonnějším součástkám do počítačů, protože do stejně velkého kusu paměti by se vešla nejen „nula“ nebo „jednička“, ale více číselných hodnot.

Zvláštní stav hmoty někde mezi nulou a jedničkou nám může připomínat úzkou cestu životem, o které mluví Pán Ježíš. Často nemáme před sebou jasnou volbu „buď – anebo“, ale více či méně tekutou a chaotickou situaci. Abychom se v ní vyznali, potřebujeme mít nablízku někoho mocnějšího.

text MARTIN SRB foto WIKIMEDIA BUĎ – ANEBO Na pevném disku jsou informace uloženy ve formě jedniček a nul. V magnetických materiálech se tyto dvě polohy promítají do tzv. spinů – spin je směr otáčení na jednu nebo na druhou stranu. V poslední době ale experimenty ukazují, že za určitých podmínek mohou spiny vykazovat i hodnotu „něco mezi“.