číslo 2 / červen 2011 / neprodejné
edice junior
Nazdar, Národní divadlo! • Osudy múz • Děti ve Zlaté kapličce
r e p o rt á ž
Text Irena Jirků / foto Jiří Zocher, ilustrace děti ze ZŠ JUDr. Josefa Mareše, Znojmo
Reportáž
z Národního divadla
Začalo to na knižním veletrhu
Svět knihy, kde jsme loni poprvé otevřeli ateliér Sanquis. Děti v něm během dvou hodin vytvořily více než 80 titulních stránek pro časopis. Pokračovalo to pak na výstavě PLAY v pražském Mánesu na přelomu roku 2010 a 2011. Vznikly stovky obrázků a také řada textů, takže jsme mohli vydat první číslo SANQUIS – EDICE JUNIOR. Setkalo se s nadšením autorů i jejich rodičů, nám spolupráce s dětmi natolik zachutnala, že už jen zbývalo domluvit si první schůzku. Dětská redakce se sešla ve Španělské 10 poprvé v sobotu 22. 5. 2011. Děti se seznámily s prostředím, kde vzniká časopis, a pak už jsme se vydali na komentovanou prohlídku Národního divadla. Víte, jak se jmenoval architekt, který stavbu projektoval? Odkud se vozily základní kameny? Kdo zde řídil první operu? Děti, vlastně malí novináři si pilně zaznamenávali všechny důležité informace, ptali se, nahlíželi do zákulisí, šaten, byli v hledišti, v suterénu, vystoupali až na terasu k trigám... A potom o tom napsali. A nakreslili. Vydejte se spolu s nimi do Zlaté kapličky prostřednictvím tohoto druhého čísla SANQUISu – EDICE JUNIOR. Listovat časopisem můžete také v elektronické verzi na stránkách www.sanquis.cz/junior.
2
Redakce SANQUIS – JUNIOR Na výpravu do Národního divadla se s námi vydalo přes třicet dětí, většina poslala vzápětí texty a obrázky. Přispěly také děti ze Základní školy JUDr. Josefa Mareše ve Znojmě (mimo jiné obrázkem Národního divadla na této stránce), jejichž paní učitelka Renata Hubáčová za námi přijela do Prahy. Při našem druhém setkání, v sobotu 11. 6. 2011, jsme začali v redakci společně všechny příspěvky upravovat pro potřeby časopisu, děti si také vyzkoušely práci s grafickým počítačovým programem. Další redakční schůzku jsme si dohodli na sobotu 10. 9. 2011, samozřejmě jsou zváni i všichni další malí novináři, výtvarníci, grafici a fotografové. více informací najdete na stránkách www.sanquis.cz/junior, anebo volejte na čísla 221 180 194–197.
3
Ilustrace a texty děti ze ZŠ JUDr. Josefa Mareše, Znojmo
Text Toník Nevrkla
Foto: Renata Hubáčová
p o s t ře h y
4
Text Pavla Nechvátalová
Text Áďa Kostihová
Text Kryštof Drozd
Text Anička Teplá
Text Daniela Cihlářová
5
p ří b ě hy
Text a ilustrace Kristýna Šimůnková
Královna noci a Maruška
Byla jednou jedna holčička a ta se chystala na operu do Národního divadla. Maminka jí vyprávěla o Královně noci a o její dceři. A právě toto operní představení se jmenovalo O Královně Noci. Maruška (tak se holčička jmenovala) si nakreslila dceru Královny noci tak, jak si ji představovala. Nastal den představení a maminka s Maruškou jely do divadla. Maruška vytáhla v tramvaji obrázek a ukázala ho mamince. Na obrázku stála krásná dívka. Měla rudé vlasy stažené do drdolu a modré šaty se sukní nad kolena. Všude měla modré tečky, hlavně na obličeji. Na nohou měla boty, které nosily baletky, akorát v modré barvě. „To je krása. Ale Maruško, to je baletka. My přece jdeme na operu,“ řekla maminka. Pořád nemohla odtrhnout oči od obrázku, pak se najednou podívala z okna tramvaje ven a ... „Přejely jsme! Přijdeme pozdě!“ vstala maminka ze sedadla a vzala Marušku
za ruku. Maruška ani nestihla zavřít kabelku, jak rychle vystupovaly. Běžely, co jim nohy stačily, a proto obrázek baletky Marušce vypadl před zadním vchodem do Národního divadla. Chvilku ležel na zemi a pak z něj najednou vystoupila dívka. Byla velmi krásná. Viděla otevřené dveře, tak tam vklouzla. Vyběhla schodiště nahoru a nevěděla, kam dál. Jestli napravo nebo nalevo. Lákaly ji červené točené schody, a tak se rozhodla, že půjde doprava. Červené schody vedly nahoru dál a dál, ale jí se zalíbilo přízemí. Slyšela hudbu, a tak šla po zvuku a došla až k jevišti. Jeviště bylo prázdné a jí se ta hudba tak líbila, že začala tančit. Otevřela se opona a lidé se divili, že je tam baletka, když to měla být opera. Nejdřív si navzájem stěžovali šeptem, ale baletka tak krásně tančila, že na všechno zapomněli a už se jenom dívali. Zpěváci se v zákulisí začali hromadit a stěžovat si, protože měli
6
jít dávno na scénu a ono pořád nic. Ale jeden zpěvák se chvilku díval a už zezadu se mu dívka zalíbila, poznal, že je krásná, podle něžnosti jejího tance. Rozhodl se, že půjde na jeviště dělat „baleťáka“. Přišel zrovna, když se točila, ani si nevšimla, že tam je. Málem by do něj narazila, kdyby ji nevyzdvihl nahoru, jako to baleťáci dělají. Stačil jim jediný pohled a hned se jim ten druhý zalíbil. Baletka celý zbytek představení krásně tancovala a operní zpěvák ji doprovázel. Na konci se klaněli a baletka dostala růže. Všichni se snažili dát jí aspoň malý dárek. Někdo vytáhl čokoládu, někdo růži, někdo si dokonce vytáhl náušnice a jedna holčička si sundala svoji korunku z vlasů a troufla si dát ji baletce sama. Tleskali asi půl hodiny a nikoho nebolely ruce. Baletka se jenom usmívala a zpěvák nedostal nic. Jemu to bylo ale jedno. Zamiloval se a to byl pro něj největší dárek. Pak najednou baletka vzhlédla nahoru a zvážněla. Lehce se uklonila a pospíchala zpátky do obrázku. Byla si jistá, že obrázek pořád leží na chodníku a Maruška ho bude hledat. Jenže zpěvák ji nenechal utéct. Běžel po úkloně hned za ní. Doběhl k ní a podíval se jí do krásných očí. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se. „Já jsem Jan,“ řekl a usmál se. Baletka neodpověděla. Byla němá. Chtěla odejít, ale Jan jí zastoupil cestu. Baletka se na něj prosebně koukla, jako by chtěla říct: prosím tě, pusť mě. Jan ji chytil za ruku. Nečekal a políbil ji... Baletka se lehce začervenala. „Pojmenuj mě ty. Já jméno nemám,“řekla. Najednou viděla hodiny. Bylo pozdě. Už musí jít. „Uvidíme se brzy,“ řekla, oplatila mu hubičku a utíkala pryč. Jan chvíli zůstal stát a pak vyběhl za ní. Jenže když vyběhl ven, už po ní nebylo ani vidu ani slechu. Byla tam jenom Maruška se svou maminkou, které hledaly obrázek. Maminka zvedla obrázek a podala ho Marušce. Ta se ale dívala na „baleťáka“ a v okamžiku se rozhodla. „Tenhle obrázek, ten je pro vás,“ řekla rozhodně a podala mu ho. Pak pozdravila a odešla. Jan se zadíval a uviděl „svoji“ baletku. Baletka vystoupila z obrázku a už nikdy se zpět nevracela. Jan jí dal jméno Modřenka. Žili spolu šťastně až do smrti.
V roce 1844 začali Češi uvažovat na svých poradách
o výstavbě kamenného divadla. 29. 1. 1845 předložil František Palacký žádost o „privilej na vystavění, zařízení, vydržování a řízení“ samostatného českého divadla. Privilej byla udělena v dubnu 1845. V dubnu roku 1851 pak vydal mezitím ustavený Sbor pro zřízení českého divadla v Praze 1. veřejné povolání k zahájení sbírek. 5. 5. 1868 došel první kámen z Radhoště.
V neděli 10. 5. 1868 se na Řípu konal první tábor lidu
v Čechách. Potom všichni zamířili nad ves Ctíněves, kde už kvádr z Řípu čekal. Vážil 40 centů. Na kameni byl nápis „Z Řípu svůj domov vzal, na Bílé hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal“. Vůz (dřevěný), na kterém se kámen vezl, byl natřen červeně a bíle a ozdoben českým praporem a českým znakem. Než se dal vůz do pohybu, zněly nad kamenem řeči. Projev měl Karel Sabina, autor libreta k Prodané nevěstě. Ve voze ještě nebyli zapřaženi koně. Venkovani odtáhli vůz s kamenem do vsi a tam teprve zapřáhli tři páry koní, kteří byli samý fábor a lesklé kování. Vůz měl doprovázet sto jezdců na koních. Říkalo se tomu banderium. Jeli přes Ledčice, přes Miřovice a tam čekal velký prám, aby mohl povoz s kamenem
praskla velká roura vodovodu, který zásoboval Národní divadlo. A hasiči měli nějaký hasičský pohřeb a s ohněm moc nepočítali. Signál, co dal hasič z divadla, v domě hasičů neslyšeli. Proto běžel k policejnímu ředitelství (asi 200 kroků od divadla), kde byl také automat, a dal signál odtamtud. Ale hasiči si mysleli, že hoří na policejním ředitelství. Přijeli málo vyzbrojení a museli se vracet. Divadlo hořelo celou noc. Požár vznikl nedopatřením, dva dělníci pracovali na střeše – měli svařit dva konce měděného drátu na nový bleskovod, který měl zabránit požáru. Ale kvůli deštivému počasí se jim konce svařit nepodařilo. Proto odložili práci na další den, řeřavé uhlí uhasili vodou a položili do měděného žlábku na střeše. Plech se však rozžhavil a požár vznikl raz dva. Dělníky odsoudili za neopatrnost na týden vězení. Ale divadlo se o dva roky později – 18. 11. 1883 – znovu otevřelo. Od roku 1883 se také začaly počítat sezony. Tento rok probíhá již 128. sezona.
Hlediště má dnes 995 míst, 975 míst k sezení a 20 míst k stání. Původní přání bylo, aby se tam vešlo 2500 lidí. Všichni ale byli na sobě namačkaní a někteří moc neviděli na jeviště. Po požáru byla kapacita snížena na 1500 lidí, ale i to bylo moc. Postupně se došlo k číslu 995 – a tak to už zůstalo. V hledišti je lóže pro prezidenty, na které je korunka. Dřív to byla královská lóže, teď je to prezidentská lóže. Nad hledištěm visí krásný lustr.
přeplout Vltavu. A už byli ve Veltrusech, kde přespali. Druhý den cesty byl ještě slavnostnější. Jeli přes Postřižíň, Klíčany, Libeň, Karlín, kde se k průvodu připojil druhý průvod, který vezl na vozu kámen z vrchu Žižkova. Kámen ze Žižkova vážil 60 centů. Vůz byl tažený šestispřežím. Po stranách mu vlály dva bílé prapory s červenými kalichy. Nahoře na něm ležel meč a husitský palcát a kolem husitské cepy, sudlice a další palcáty. Dojímal nápis: Nejmladšímu strážci národa nejstarší strážce Prahy. A potom průvod dorazil ke staveništi Národního divadla. A pak už se základní kameny slavnostně kladly. Na hlavní kámen se poklepávalo kladívkem – poklepával na něj třeba František Palacký i Bedřich Smetana.
Na balustrádě Národního divadla jsou trigy. Trigy jsou tři koně,
kteří vezou vozík, na němž je bohyně vítězství Viktorie. Na balustrádě je také devět múz a Apollón, jejich vůdce. Múzy jsou víly pramenů (možná i léčivých). Jmenovaly se Kleio, Urania, Melpomene, Thalia, Terpsichora, Erato, Euterpe, Kaliope a Polymnia. Kleio drží v ruce svitek, listinu. Její působení se týká dějin a dějepisectví. Urania drží v ruce kouli, na které jsou znázorněny hvězdy – takže mapu nebes, nebeský glóbus. Melpomene a Thalia mají na starosti divadlo. Thalia má na starost komedii a Melpomene tragédie. Terpsichora má na starost tanec a balet. Erato je patronkou milostných písní. Euterpe má na starosti orchestr. Kaliope má na starosti epické básně. Polymnia má na starost hymny a vznešené zpěvy. Ještě výš, než se nachází balustráda, je střecha, na které je zlatá zahrádka.
Bedřich Smetana je jeden z našich nejvýznamnějších
Foto: dětská redakce
skladatelů. Napsal také cyklus Má vlast. Má šest částí: Vyšehrad, Vltavu, Šárku, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník. Také složil množství oper – Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Dvě vdovy, Hubička, Tajemství, Čertova stěna a Viola. Bedřich Smetana měl velké zdravotní potíže. Skládal, ač byl hluchý.
16. 5. 1868 začala stavba Národního divadla, trvala třináct let. Národní divadlo bylo poprvé otevřeno 11. 8. 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa premiérou Smetanovy Libuše. 12. 8. 1881 ale vyhořelo. Sochař Schnirch (který mimo jiné vytvořil trigy) uviděl z ulice kouř. Myslel si, že hoří vedle, ale mýlil se. Když přiběhl (ještě s dalším pánem), viděl, že divadlo hoří. Byli tam dva hasiči, kteří okamžitě dali poplašné znamení z automatu do hasičského domu a začali hasit, každý z jedné hadice. Stříkali pár minut a voda přestala téci. Samozřejmě v divadle byla protipožární železná opona, která měla zabránit průniku ohně do hlediště. Jenže byla zrovna vytažená a zamčená, protože tam ještě štukatéři něco dodělávali. Zrovna ten den se v několika ulicích vyměňovaly vodovodní roury a den předtím
7
p ří b ě hy
Text Julie Zocherová / ilustrace Julie Zocherová a Kristýna Šimůnková
Příběh krásné dívky Amélie V Národním divadle panoval zmatek. Za chvíli má
dlouhé rudé roucho a okolo pasu rudou stuhu, která jí roucho držela na těle. Po ramenech jí splývaly dlouhé plavé vlasy připomínající zlatý vodopád, a na hlavě měla velký věnec z nejrůznějších květin. Zastavila se před ředitelem a promluvila sametovým hlasem, připomínajícím zpěv stříbrného potůčku: „Já vím, že už je pozdě, ale nemohla bych si u vás ještě zahrát v představení?“ Ředitel zůstal překvapeně stát. Pozdě už sice bylo, ale ta dívka se přesně hodila na představení, co mělo za chvíli začít! Ředitel se usmál, urovnal si oblek a usmál se. „Ale jistě, proč by ne?“zazubil se na dívku.„Zrovna si říkám, že mi jedna role chybí. A vaše jméno?“ „Amélie, jinak mi neříkají.“ Dívka se zahleděla na ředitele modrýma očima, hlubokýma jako studánky. Ten ji vzal za ruku a vešli do divadla. Šli rychlým tempem a ředitel stále hleděl na hodinky. Když došli k oponě, ředitel chtěl dát Amélii štětce a paletu, ale ona zavrtěla hlavou a řekla: „Nepotřebuji je. Mám svoje.“ A vytáhla z roucha věci potřebné k divadlu. A už se hrálo. Lidé zalapali po dechu, když Amélii spatřili. Ale divili se a obdivovali ji i nadále. Dívka totiž nehrála to, co měla. Hrála podle sebe a mladík, co hrál s ní, také. Její krása ho dočista očarovala. Byl to příběh o lásce a strachu. Když představení skončilo, lidé v hledišti nadšeně tleskali a jejich radost nebrala konce. Volali, křičeli, radovali se a žádali, aby bylo představení opakováno. Dívka jménem Amélie se ale jen uklonila a zmizela v zakulisí. Vběhla do chodby a utíkala pryč, jako by jí za patami hořelo. Ale jak utíkala, pásek jí povolil a roucho odhalilo hruď. Ředitel ji tak zahlédl. Vrátil se na jeviště a pohlédl vzhůru. Na stropě byly namalovány múzy. Ale jeden rám byl prázdný... „Na její umění se nesmí zapomenout,“ pomyslel si. Pak pohlédl na obraz, co dívka během představení namalovala. Se štětci a paletou to bylo to jediné, co po ní zbylo. A tak dal ředitel na strop divadla dívku namalovat. Má holou hruď, zbytek těla jí zakrývá rudé roucho, v pravé ruce drží jeden štětec, v levé další štětce a paletu. Je tam namalovaná dodnes. Už nikdy ji ale nikdo neviděl. Možná se stydí, že ji ředitel zahlédl nahou.
začít představení Krásná malířka a chlapec jménem Petr, ale stala se hrozná věc. Herečka, která měla malířku hrát, si den před představením ostříhala vlasy na velice krátkou verzi. Nevěděla, že je má mít na představení dlouhé. Navíc přišla pozdě, takže se na to přišlo dvě minuty předtím, než se mělo začít hrát. Ale co teď?!! Hlediště bylo plné lidí. Poslední naděje byla sehnat rychle nějakou jinou herečku. Ale kde ji vzít?!! Ředitel divadla byl v koncích s rozumem. Nenapadlo ho, že by si vybraná herečka ostříhala vlasy. Ale přece se to stalo! Jak mohla přijít na takový nápad? Ostříhaná herečka se nepřestávala omlouvat, ale co to bylo platné. Ředitel se zoufale rozhlédl. Podíval se na hodinky, povzdechl si, ale vtom vytřeštil oči a znovu se na hodinky podíval. Půl minuty do začátku představení! V tu chvíli pohár ředitelovy trpělivosti přetekl. S mohutným výkřikem vyběhl z divadla a držel se přitom za hlavu. Co si teď počne? To představení mělo být vrcholem, zkrátka delikatesou jeho kariéry. Ředitel se znovu rozhlédl. Ucítil vůni jídla, uslyšel pláč a křik malých dětí a uviděl překrásný kočár tažený párem nádherných koní. Trochu se uklidnil. Kráčela k němu překrásná dívka. Všichni se po ní ohlíželi, její neuvěřitelná krása je očarovala. Dívka na sobě měla
8
Text Kristýna Šimůnková, Jan Šik / foto archiv
Národní divadlo je nejvýznamnější scéna v Čechách.
Proč? Hrají v něm nejvýznamnější herci. Hrají se v něm úžasná díla velkých mistrů, jako jsou Bedřich Smetana, Antonín Dvořák , L eoš Janáček a další. Jak se stavělo Národní divadlo Architekt Josef Zítka navrhl model Národního divadla. Zítkův projekt dělal stavitel František Havel od roku 1874.
Po požáru se stal Zítkovým následníkem Josef Schulz. Na výtvarné výzdobě se podíleli zejména Bohuslav Schnirch,
Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Josef Václav Myslbek, Václav Brožík a Julius Mařák. Do konce roku 1868 byly vystavěny základy a roku 1877 byla postavena střecha. Střešní konstrukce byla pokryta břidlicí. Prvním ředitelem Národního divadla byl Jan Nepomuk Maýr (zpěvák a pedagog). Po požáru se stal ředitelem František Adolf Šubert (spisovatel). Divadlo
je 26 metrů vysoké. Nad hledištěm visí lustr, který váží 2 tuny. Je široký 3 metry a dlouhý 5,5 metrů. Má 260 lampiček.
Baletka
Rozhovor s Kristýnou Šimůnkovou Jak ses dostala k herectví? Přes rodiče a sourozence. Nejdříve jsem vystupovala ve Státní opeře Praha. K činohře jsem se dostala přes rodiče – zpívají ve vysokoškolském uměleckém souboru Univerzity Karlovy, který začal účinkovat v představení „Naši furianti“. Maminka mě někdy brávala do divadla na zkoušky, ale to jsem ještě nechodila do školy. V této hře mělo býtsedm dětí a minulý rok v září jich měli nedostatek. Vzpomněli si na mě a už 26. září 2010 jsem tam hrála. V kterých divadlech hraješ a v jakých představeních? Účinkuji ve Státní opeře a v Národním divadle. V operách Carmen (G. Bizet) a Turandot (G. Puccini). A v činohrách Naši furianti (L. Stroupežnický) a Konec masopustu (J. Topol). Hraji například baletku Žofi anebo zlobivé dítě. S kterými významnými osobnostmi ses setkala? Hraji v představeních například s Ivou Janžurovou, Miroslavem Donutilem, Jiřím Štěpničkou, Davidem Prachařem, Janem Dolanským, Kristínou Lukešovou, Gabrielou Pyšnou, Petrem Motlochem, Jaromírou Mílovou, Vladislavem Benešem, Kateřinou Holánovou, Taťjánou Medveckou, Igorem Barešem, Ondřejem Pavelkou, Jitkou Smutnou, Janem Hartlem, Hanou Ševčíkovou, Radúzem Máchou nebo s Pavlou Beretovou.
9
historie
Text a ilustrace Krystof Bularga
Popelka, nejnovější balet, pro celou rodinu
Na zdar! „Nazdar, kamaráde!“
Při návštěvě Národního divadla jsme procházeli jednotlivými podla-
žími a viděli jsme mnohá zajímavá zákoutí. Například suterén, kde jsou ukryty kulisy, podzemí, ve kterém jsou umístěny základní stavební kameny, v patrech jsou k vidění busty slavných Čechů – a kdo z vás byl na střeše? Byl to krásný výhled na Pražský hrad! Podívali jsme se na místa normálním návštěvníkům nepřístupná, a proto jsem váhal, které téma bude nejzajímavější. Nakonec mé rozhodnutí padlo na možná překvapivé téma a tím je slovo NAZDAR! Slova mohou vznikat všelijak… Málokdo dnes ví, jak vznikl tento pozdrav. Jestliže se zeptáte náhodného chodce na ulici, nejspíš by vám také řekl, že nemá tušení. Překvapilo mě, že toto slovo, které dnes tak běžně používáme, má své „ rodné kořeny“ v Národním divadle. Kdysi lidé mezi sebou vybírali peníze, aby se mohlo Národní divadlo postavit. Proto se konala sbírka Nazdar, Národní divadlo. Znamenalo to, že tato sbírka je „na zdar Národního divadla“. Takže když si s kamarádem řeknete nazdar, znamená to na zdar Národního divadla. 10
Poznali jsme Národní divadlo ze všech stran, dostali jsme se do míst, která jsou normálním návštěvníkům nepřístupná...
Text Jakub Davison / ilustrace Krystof Bularga
Stavba Národního divadla Češi chtěli mít krásné velké divadlo, kam by mohli chodit na představení a bavit se. Před vynálezem televize a CD přehrávače bylo divadlo velmi oblíbené, a protože takové divadlo v Praze nebylo, rozhodli se, že si ho postaví. Nejdříve museli sehnat peníze na stavbu a nakreslit, jak divadlo bude vypadat. Dne 16. května 1868 začali lidé sbírat peníze na stavbu Národního divadla. Každý poslal, kolik mohl – někdo málo, někdo více.
Návrh budovy divadla nakreslil architekt Josef Zítek. Lidé se těšili a už chtěli stavět. Z různých měst poslali do Prahy základní kameny k divadlu. Ty kameny jsou i dnes k vidění v podzemí divadla. Stavba trvala až do roku 1881. Divadlo bylo dokončeno v červnu a jako první představení se hrála Libuše od Bedřicha Smetany. Byla to velká sláva. 12.srpna roku 1881 – to je asi měsíc po otevření – začalo na stře-
še divadla hořet. Lidé zpanikařili, velká část divadla shořela. Byli zoufalí. A tak museli zase začít sbírat peníze na opravu Národního divadla. poprosili Josefa Zítka, který pomohl při stavbě divadla, aby pomohl i při opravě, ale Josef jim řekl ne. Doporučeil ale svého žáka Josefa Šulce, poté mohla začít oprava Národního divadla. Roku 1883 se Národní divadlo zase otevřelo a hraje až dodnes.
První představení Národního divadla se konalo 11. 6. 1881. První dirigent, který vystoupil na prkna divadla, se jmenoval Bedřich Smetana Důležitá data 1868 položen základní kámen 1881 dokončena stavba, konala se první představení, pak přišel požár 1883 znovuotevření 1911 byla vytvořena socha trigy a devíti múz 1901 dámský salon znázorňující čtvero ročních období vyzdoben Vojtěchem Hynaisem 1952 výzdoba malého foyer první galerie 1962 zvětšeni technického a společenského zázemí Národního divadla 1977 začátek velké rekonstrukce 1983 znovuotevření
11
st ří p k y
Text a ilustrace Marie Zocherová
Legenda o Libuši Touto operou začalo slavnostní otevření Národního divadla 11.června 1881. Napsal ji Bedřich Smetana a autorem libreta byl český spisovatel Josef Wenzig. Téhož roku, kdy bylo divadlo otevřeno a zahájeno zpěvohrou o Libuši, vyhořelo.
Bedřich Smetana Narodil se v roce 1824 v litomyšlském pivovaru, kde byl jeho otec sládkem, jako první syn po devíti dcerách, tudíž měl dědit pivovar a stát se sládkem po otci. Už ve čtyřech letech hrál tajně na otcovy housle a od pěti hrál na klavír. V šesti letech už veřejně vystupoval. Ve svých padesáti vlivem nemoci zratil sluch, ale dál tvořil. Zemřel v roce 1884. Opera Libuše je uváděna při slavnostních událostech a vstupní takty z předehry jsou používány jako prezidentské fanfáry v Čechách.
Obsazení Libuše – soprán / Přemysl– baryton / Chrudoš–bas / Šťáhlav–tenor / Radmila – alt /Lutobor – bas / Krasava – soprán.
První dějství
ožívají na jevišti
Druhé dějství Krasava miluje Chrudoše, ale ten svoji lásku skrývá, a tak se mu pomstí. Řekne, že jej nenávidí a miluje jeho bratra. Když vyvrcholí jejich spor, svěří se otci a ten jí řekne, aby se Chrudošovi omluvila a přemluvila ho, aby se kněžně omluvil a podřídil. Krasava se poté setká s Chrudošem a přizná svou vinu. Chrudoš jí odpustí a usmíří se s bratrem.
Třetí dějství Poslové naleznou Přemysla na poli a pozvou jej na Vyšehrad, kde se stane knížetem a manželem Libuše.
12
Foto: Národní divadlo, archiv
Libuše, Chrudoš, Přemysl
Po Krokově smrti na trůn nastoupila Libuše,pod jejíž vládou země jen vzkvétala. Pak se ale objevil spor. Po smrti vladyky Klena se jeho majetek má rozdělit mezi jeho děti – Radmilu, Chrudoše a Šťáhlava. Podle práva si mají majetek synové rozdělit na polovic. Chrudoš se ale odmítá podřídit a vymáhá celé dědictví. Radmila se obrátí na Libuši, aby je rozsoudila.Ta jí vyhoví. Chrudoš urputně chce celé dědictví, ale Šťáhlav je ochoten podřídit se Libušině rozsudku. Libuše rozhodne, že nejlepší bude rozdělit majetek na dvě poloviny. Rozlícený Chrudoš začne žádat vládu muže. Libuše pošle svého bělouše a vladyky, aby nalezli jejího manžela. K němu je zavede její kůň.
Text a ilustrace Kristýna Matoušková
K čemu čtyři opony?
Dvacátého prvního května jsme byli na prohlídce Národního divadla. Vítala nás krásná socha dvou ladných dívek a schody s červeným kobercem. V přízemí byly krásné a nápadité kostýmy na představení Popelka, které mělo začínat zhruba za dvě hodiny. Prošli jsme až ke vstupu na jeviště. Byla tam zkouška světel. Pak jsme byli u závěsu hned za východem z jeviště. Byla to ,,rychlopřevlékárna“. Když jsme přešli k občerstvení, všimla jsem si hodin. Bylo právě 12:07. V občerstvení byly samé malé věci k jídlu, ale také k pití, které přijdou lidem o přestávkách při představení po chuti. Mimochodem, víte co je to foyer? To je zdobená chodba , kde jsou vchody do lóží. Když jsem foyerem procházela, prohlížela jsem si fotky slavných hereček a herců. Pak jsme vyšli do druhého para a do mramorového sálu. Paní, která nás provázela, nám začala vyprávět o historii Národního divadla. Nejprve nám ukázala knížku o historii, která se jmenovala ,,Nazdar, Národní divadlo!“. Slovo nazdar znamená na zdar (na zdaření) Národního divadla. Pak vyprávěla, jak Národní obrození znamenalo změnu, ale také potřebu mít svoje Národní divadlo českého národa. Polovina 19. století
Víte, k čemu v divadle slouží rychlopřevlékárna?
Při stavbě Národního divadla bylo nejdříve potřeba zakoupit parcelu. Proto se uspořádala velká sbírka. 16. 5.1868 se začalo stavět. Položení základního kamene se účastnila spousta významných osobností, například Bedřich Smetana, František Palacký a další. 12. 8. 1881 divadlo začalo hořet kvůli nepozornosti řemeslníků, kteří pracovali na střeše. Všechno dřevěné shořelo, ale kamenné základy zůstaly. Byla to velká škoda. Roku 1883 se Národní divadlo znovu otevřelo. Před vyhořením stavěl divadlo architekt Josef Zítek. Když vyhořelo, uspořádala se znovu velká sbírka, trvala dva roky. Pak se znovupostavení Národního divadla ujal architekt Josef Schulz. Poté nás paní vzala úplně nahoru do jeviště a vyjmenovávala nám opony: - železná opona – proti požáru - Hynaisova opona – namaloval ji malíř Vojtěch Hynais - červená sametová opona - divadelní opona z bílého tylu – například na mlhu. Paní nám vyprávěla o někdejší kapacitě míst v divadle čítající 2500 lidí, ale když divadlo vyhořelo, zmenšila se kapacita míst na 1500. A byl tu další problém. Jelikož z některých míst nebylo vidět, zmenšila se ještě kapacita na současných 995 míst, které úplně stačí. Pak jsme vyšli na málo dostupný balkon pod trigami koňského trojspřeží, které táhne bohyně vítězství Viktorie. Poté jsme slezli po schodech skoro úplně dolů do třetího přízemí, kde bylo úložiště jevištních dekorací. Pak prohlídka skončila, a rozloučili jsme.
13
st ří p k y
Ilustrace Josef Fajt a Bedřich Rose
O divadle – fikce a realita Divadlo v datech 16. 5. 1868 – položení základního kamene, 11. 6. 1881 – první otevření divadla, 12. 8. 1881 – vyhoření divadla
Bedřich Smetana, hudební skladatel
14
Text Kateřina Zemanová / ilustrace Bedřich Rose
Cestování v čase
„Libuše... Nešli bychom na Libuši?“ začaly moje oči číst popisek v programu. „Hmm… Cože?“ „Jestli bychom nešli na Libuši? To je ta opera od Bédi…“ „Od Bédi?“ zeptala se Jarka trochu nechápavě. „No od Bedřicha Smetany… No dneska ji dávají. Tak jsem si myslel, že bychom mohli zajít…“ „Do Národního? Hele… Jdi sám. Svůj kulturní život můžeš zpestřit i beze mě.“ „Ale…,“ věděl jsem, že přemlouvání mojí tvrdohlavé partnerky je zbytečné, tak jsem se zvedl a šel oprášit svoje sako. 20 hodin… Tohle číslo znamenalo začátek této opery. Usadil jsem se do hlediště a zakoukal se na oponu. Za chvíli jsem uslyšel takový zvláštní tón, který se po chvíli zopakoval, ten dával najevo, že za chvíli to vypukne. „Jaké ohromné to dílo,“ slyšel jsem, jak si pochvaluje jeden pán. Všechno bylo nějaké jiné, vypadalo to jinak a přece stejně. Páni byli galantní a žádná ženská hlava nebyla bez klobouku. „Jednu vodku, prosím,“ požádal jsem o přestávce v divadelní restauraci. „Pane, my tady vodku nevedeme,“ divil se pán mému vkusu. „Cože?“ „Je rok 1881, co byste čekal?“ „1881? COŽE!? Není! Je rok 2011!“ řekl jsem nechápavě. Číšník v černobílém saku ukázal prstem na kalendář, který stál na stole. Prstem jsem si přejel po čele a pomyslel jsem si, že jsem se asi zbláznil. To přece není možné! Z roku 2011 jsem se nějakým zázrakem přenesl do roku 1881. Prošel jsem si divadlo a zeptal se, co se to tu vlastně děje. „Pane, dnes se otvírá Národní divadlo – Národ sobě. Já sám jsem přispěl do veřejné sbírky, která se konala v ulicích Prahy. Doufám, že nějaké další generace budou moci zajít i na Libuši,“ povyprávěl mi pán. Tohle ale vážně není možné! Co budu dělat? Já jsem se asi vážně zbláznil.Usadil jsem se zpátky do hlediště a s hlavou plnou bláznivých nápadů sledoval druhou část opery. „BRAVO! Bravo!“ tleskalo a pískalo hlediště. Tento rachot mě probudil. Nevěděl jsem, co se děje. Přidal jsem se k potlesku a až se utišil, zeptal jsem se pána, který seděl vedle mě: „Pane, co je vlastně za rok?“ připadal jsem si trochu divně, ale zeptat jsem se musel. „2011!“ vyhrkl pán a hodil na mě zvláštní pohled. 2011? Tak to jsem se asi vážně zbláznil!
15
r e p o rt á ž
Ilustrace a text Anna Polenová
Národní dědictví – Zlatá kaplička
Dne 21. 5. jsme se sešli v redakci Sanquisu. Šéfredaktorka Irena Jirků pro nás připravila bohatý program včetně exkurze do Národního divadla. Vždyť letos 12. 8. uplyne 130 let od jeho vyhoření! Ve Zlaté kapličce jsem již byla
na exkurzi s Pražskou informační službou, ale tato exkurze byla úplně jiná – odborná. Velmi příjemná paní stála u vstupu pro zaměstnance (v místech Prozatímního divadla ), přivítala nás a provedla především divadelním zázemím, kam bych se jako divák těžko kdy dostala. Ukázala nám, kde je maskérna mužů i žen. Když jsme šli směrem ke vstupu na jeviště, procházeli jsme okolo krásných, pečlivě připravených kostýmů na představení Popelka. Procházeli jsme také kolem rychlošaten, které slouží na převlékání umělců přímo při představení. Sdělila nám, že budova má hodně šaten, protože hrají také představení, kde vystupuje sto i více umělců .
Potom jsme vešli do prostoru pro veřejnost, kde jsme se dozvěděli podrobnosti o požáru Národního divadla. Zajímavé je, že sezony divadla se počítají až od jeho znovuotevření, od 18. 11. 1883. Budova je plná bust osobností, které v divadle působily – režisérů, herců, dramatiků, pěvců apod. Viděla jsem zde bustu J. K. Tyla a V. Klicpery, V. Vejražky, F. Ženíška a jiné. Dále jsme vyšli na první galerii. V hledišti je 995 míst, 975 k sezení a 20 k stání . Viděli jsme tu nádheru zlatého zdobení, malovaného stropu, obrovského lustru, který při výměně žárovek vyjíždí do půdních prostor, jeviště a nápis nad ním – Národ sobě . Při exkurzi jsme nevynechali ani suterénní místnost se základními kameny. První základní kámen 16
byl položen dne 16. 5. 1868. Kameny byly z různých částí Čech – například z Práchně, Blaníku, Slivence, Domažlic, Vyšehradu. Nakonec jsme viděli technické suterénní prostory, kde jsou umístěny kulisy na všechna současná představení. Ocitli jsme se tak pod úrovní řeky Vltavy. Dozvěděli jsme se, že v roce 2002 zasáhla velká povodeň divadlo, ale jen málo, nedošlo k velkým škodám. Voda byla především v suterénu – skladišti kostýmů a kulis, které se musely nechat vyčistit a opravit . Bonusem celé akce byla možnost vstoupit na spodní střechu divadla – pod trigy, kde jsou také umístěny sochy múz Bohuslava Schnircha. To bylo pomyslnou třešničkou na dortu s krásným výhledem .
Text Karolína Žižková / ilustrace děti ze ZŠ JUDr. Josefa Mareše, Znojmo
Kolik lidí se vejde do Národního divadla? Byli jsme v Národním divadle. Dozvěděla jsem se, že když se nějaký herec nebo herečka chce převlé-
ci a nestačil by odběhnout do šatny, obleče se v místnosti, které se říká „rychlopřevlékárna“. Také jsem se dozvěděla, že předsálí se nazývá foyer. V Národním divadle jsou kromě nádherné malířské výzdoby busty, což jsou sochy – hlavy nebo poprsí. Našla jsem tam bustu Bedřicha Smetany, J. J. Kolára, Fr. Kolára, A. Dvořáka a dalších. Myslela jsem, že do Národního divadla se vejde maximálně 500 až 600 lidí. To jsem se mýlila. Vejde se jich tam 995! Nad oponou Vojtěcha Hynaise visí nápis Národ sobě. Celá staletí se hrálo pouze v rakouských divadlech, než si Češi vybudovali své první vlastní divadlo – říkali mu Bouda. Pak střádali peníze, aby si mohli postavit Národní divadlo. Potom 16. května 1868 položili jeho základní kámen ze Slivence, postupně pak přidávali další. Vozili je na stavbu z nejrůznějších míst, každý kámen nesl jméno místa, odkud pocházel. Divadlo dostavěli roku 1881 – projektoval ho Josef Zítek. Bohužel, první stavba vyhořela, podruhé byla opravená budova otevřena o dva roky později – v roce 1883.
Základní
kameny jsou z celé republiky
17
st ří p k y
Text Lucie Hrochová / ilustrace děti ze ZŠ JUDr. J. Mareše, Znojmo
Jak vyvolat v divadle Návod pro účinkující: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16.
Zhasněte všechna světla a oznamte divákům, že vypadl proud a chtějí-li vidět představení, musí na vás svítit svými mobilními telefony. Uprostřed výstupu sejděte z jeviště, sedněte si sympatickému divákovi na klín a znuděně oznamte svému hereckému partnerovi, že už vás to nebaví a ať si hru laskavě dohraje sám. Při monologu stůjte co nejblíže k divákům a poprskejte celou první řadu. Před začátkem hry oznamte divákům, že se kvůli slunečnému počasí přesouvá představení do lesa – repelent s sebou. V shakespearovské hře v roli Julie používejte ve jménech zdrobněliny – ach, Romčo, Romíku, proč jsi jen Romča? Při hraní postavy, která má zemřít v boji a padnout na podlahu, se zastavte a argumentujte, že neumřete, dokud vám někdo na to ošklivé tvrdé jeviště nedonese žíněnku. Uprostřed monologu požádejte diváka, aby vám skočil na záchod natočit do skleničky vodu, protože vám z toho věčného mluvení vyschlo v krku. Popřípadě ho poproste, že když už půjde kolem, může se stavit v bufíku a koupit vám brambůrky. Uprostřed historické hry se začněte svlékat z kostýmu a přemlouvat diváky, aby si s vámi vyměnili oblečení, protože ten korzet vás moc škrtí. Uprostřed historické hry si sundejte z hlavy paruku a podejte ji divákovi se slovy, ať vám ji na chvíli pohlídá, že už se vám z ní potí hlava a zřejmě se v ní zabydlely potvůrky blešky. Zapomeňte text ve hře Karla Čapka Bílá nemoc a místo něj si na jevišti zpívejte znělku z Ordinace v růžové zahradě. Při zapomenutí textu se rozbrečte, vrhněte se na diváka v první řadě a vysmrkejte se mu do rukávu. Chrápejte v roli Šípkové Růženky. Před vystupováním ve hře Šípková Růženka si vezměte prášky na spaní a nenechte se za žádnou cenu vzbudit. V roli Hamleta se po replice „Být či nebýt“ zeptejte také na názory diváků. Uprostřed tragédie se začněte zničehonic smát, válet se po jevišti, kopat nohama, tlouct do prken na podlaze a řvát: Ponožka, stonožka, rohožka, vložka! Muhaháá! Zničehonic se uklidněte, zvedněte se a pokračujte ve hře.
Návod pro diváky: 1. 2. 3. 4. 5. 6.
Vezměte si s sebou do Národního divadla transparenty se jmény oblíbených rolí vyzdobených srdíčky. Uprostřed představení vybalte ešus a rozdělte se s herci o domácí borůvkový koláč. Když si Romeo myslí, že je Julie mrtvá, zvedněte se ze sedačky a jděte ho utěšovat slovy: „Klid, Romíku, takových ještě bude!“ Ptejte se hlasitě a rozhorleně diváků vedle sebe, kam že dali ten ovladač, protože už chcete přepnout na jiný program. Zvedněte se ze sedačky, přibližte se k hercům a mile se jich zeptejte, jestli jsou také kreslení. Než vás vyvede ochranka, stihněte se zeptat, jestli se také znají s Krtečkem.
18
Text Štěpán Doležal
Vojtěch Dyk
Hraje
v několika divadlech,
zpívá v kapelách a muzikálech a umí si pořádně užívat života! Vojtěch Dyk (*1985) Když Pán Bůh rozdával lidem talenty, zakopl a většinu vysypal na Vojtu. Vojtěch Dyk se narodil 23.července 1985 v Praze ve znamení Lva. Jeho tatínek je znamý literární historik a spisovatel Radko Pytlík, maminka Věra Dyková vlastní nakladatelství Emporia. Jedním z jeho předků byl Viktor Dyk (bratranec dědečka z matčiny strany), předstvitel české avantgardní generace buřičů z přelomu 19. a 20. století. Po absolvování gymnázia Arabská studoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka zpěv u profesorky Pavly Fendrichové a herectví na DAMU. Divadlu i zpěvu se věnuje už od dětství. Od 14 let hrál v divadélku Radar pod vedením Radky Tesárkové. Asi 10 let zpíval soprán v pěveckém sboru Pueri Gaudentes. Dnes zpívá v kapele NightWork, v hudebním uskupení Top Dream Company a Davidoff a s formací Los Discoteques (publikum si volí písničky na přání). Vystupuje na několika scénách, jsou to: Národní divadlo (člen činohry od roku 2008), Divadlo Rubín, Divadlo v Dlouhé (Faidra), La Fabrika (La Putyka), Roxy (Pornohvězdy)...
Foto: Wikipedia.org
Vojta je velmi vytížený mladý muž. Všechno, co dělá, dělá s chutí a energií, která je nakažlivá a pro diváky hodně příjemná. Dalo by se říct, že Vojtěch umí žít. Dostal do vínku spousty talentů, které si nenechává pro sebe.
19
Ilustrace (nahoře i dole) děti ze ZŠ Josefa Mareše, Znojmo
20