Semtam 23 (2013-09)

SEM TAM LIFE STYLE CULTURE

FREE

23

ZÁŘÍ 2013

SEM TAM

CONTENTS

Kultura. Život. Styl. | jižní Čechy Jihočeský nezávislý občasník.

K dostání zdarma na vybraných místech v Jihočeském kraji. Číslo 23, září 2013.

Náklad 2000 ks.

Místo vydání: České Budějovice.

Production Oliver Mann Vedoucí týmu Ondřej Brynych Editorka a korektorka Eliška Volfová Tým Jakub Axman Zdeněk Brdek Petra Kollouchová Matěj Malecha + externisté Foto na obálce: Ondra Brynych Pin up autor: Lucie Kacrová Inzerce, dotazy, názory info@semtam.net Náměty, kulturní přehledy servis@semtam.net Sledujte nás: www.budvice.cz www.semtam.net www.facebook.com/semtamcb www.issuu.com/semtam

Semtam podporují:

12

16

20

18 Mílí čtenáři a čtenářky, máme za sebou horké léto, během něhož se toho v jižních Čechách událo na poměry okurkové sezóny docela dost.

Budějovice se po čase dostaly do hlavních zpravodajských relací, ale těšit nás to nemůže, neboť se tak stalo kvůli nechvalně známým pochodům a protestům. Také my jsme jim věnovali pár příspěvků.

I přes zmiňované nepokoje doufám, že jste si zvládli odpočinout a že jste se těšili na nový Semtam stejně jako my. Přes prázdniny jsme hlavně relaxovali, takže nečekejte žádné převratné změny v uspořádání časopisu. Pomalu už se stabilizovala struktura rubrik – i tentokrát si proto můžete přečíst několik názorů a fejetonů, najdete čerstvá vyznání Angry managementu a nechybí ani dva rozdílné osudy týkající se opuštění Budějovic, či usazení se v nich. Á propos, Semtam je (poměrně po právu) zaměřen nejvíce na jihočeskou metropoli, ovšem je to dáno částečně tím, že se nám nedostává spolupracovníků z ostatních míst regionu. Pokud máte chuť se zapojit do přípravy nebo distribuce časopisu, určitě neváhejte a ozvěte se nám. Semtam je otevřené médium a vítá nadšené přispěvatele odkudkoli.

V čísle, které právě držíte v rukou, rozhodně nevynechte článek představující progresivní budějovický prostor Kredance, který o sobě dává na poli místního kulturního života sakra vědět. To, s jakým entuziasmem se provozovatelky jaly prosazovat svou vizi, zaslouží obdiv. Dále přinášíme rozhovory s ostříleným divadlem Kvelb a rozjíždějící se hudební partičkou Lex Barker, nad nimiž zaplesá srdce každého milovníka filmových indiánek. Ve vší skromnosti si dovolím upozornit také na text o Dominiku Langovi, špičkovém výtvarníkovi, jenž bude vystavovat v Domě umění, a na pokračování literární rubriky, která se tentokrát věnuje pozoruhodnému básníkovi Janu Frolíkovi.

Nadcházející babí léto se pravděpodobně ponese ve znamení frenetické předvolební kampaně, ale naštěstí se také rozeběhne klubová sezóna, takže bude kam utéct. Kromě tradičního přehledu zářijových akcí jsme proto vybrali několik z nich, jež nám připadají obzvláště zajímavé a navštívení hodné. Každopádně doufáme, že vás bude nový Semtam bavit, a jestli ne, tak napište nějaký lepší článek a pošlete nám ho k otištění. Howgh!

ZDENĚK BRDEK 2

SEMTAM 23

Září 2013

FRONT

Anger management Dost mě štvou řidiči, kteří v centru města jezdí jak blázni a rychlou jízdou ohrožují a omezují chodce. Mým snem je centrum Budějovic bez aut, pouze pro pěší a cyklisty.

lidi nechápou, že dodržování pravidel má smysl a v obci se nejezdí pomaleji proto, že by tam mohly stát ‘benga’, ale proto, že se tam pohybují lidi včetně dětí.

Nechápu studenty, kteří nemají absolutně žádný zájem o svůj obor a studují jen kvůli titulu. Zcela zbytečně tím trápí sebe i své vyučující a svým ignoranstvím rozčilují taky mě.

Vadí mi, že všichni nadávají na politiky, že kradou, ale sami si ‘půjčujou’ v zaměstnání různé věci, třeba propisky nebo papír do tiskárny, případně nadávaj na ty, co umí jen dělat bordel, ale sami ztrácejí vajgly z okna nebo odpadky na ulici.

Vadí mi, když někdo naříká nad svou postavou a hrozně touží zhubnout, a přitom si zadek vozí autem, i když potřebuje jen do vedlejší ulice.

Lidi, kteří využívají cyklostezku, by si měli uvědomit, že jim sice nehrozí nebezpečí ze strany aut, ale to neznamená, že jich může jet pět vedle sebe nebo že můžou celou stezku zablokovat třemi kočárky. Brzy by jim totiž mohlo hrozit nebezpečí ode mě.

Vadí mi, když autem jedu podle pravidel, protože mají smysl, a zezadu mě šikanujou řidiči náklaďáků. Vadí mi, že

Do you need Anger management? Email us: anger@semtam.net

Zeitgeist DOBA SI ŽÁDÁ VYSTOUPIT Z ANONYMITY

Soudě podle počtu nejrůznějších petic, mohlo by se zdát, že co Čech, to názor. A co víc, bojovník za něj.

Jenže, diskuze se pouze zpoza hospodských stolů přesouvají za ty domácí a místo nad pivem, soucítí a hrozí se teď virtuálně. Nepodepíšeš-li, jsi morálním zbabělcem a vyvrhelem, loutkou bez názoru, prostě “přizdisráčem”. Chceš-li si udržet tvář, nestačí už pouze “lajkovat” a okatě volit oblíbené stránky, je nutné prezentovat se podpisem pod… čímkoliv. Nejlépe snad peticí za světový mír. Nebo něčím podobně smysluplným. Čím dál tím víc lidí si zkrátka trošku špatně překládá motto, že i malým gestem se dá změnit svět.

Ale co by člověk neudělal pro příjemný pocit z dobrého skutku.

A co takhle petice za zrušení petic?

SOUVISÍ EXTRÉMNÍ TEPLOTY A EXTRÉMNÍ NÁZORY?

Hned, jak se objevily tropické teploty, zvedla se míra nehodovosti do tragických výšin rekordní úmrtnosti na českých silnicích. Horká hlava za volant asi prostě nepatří. Perné léto si užili také obyvatelé krajského města. Nejen teploty byly extrémní a rozpálily nejednu hlavu do běla. V ulicích se demonstrovala síla, mír, nenávist, pravda, lež i láska. A výsledek? Vskutku pozitivní. Ti, co se (oficiálně) ohrazovali proti zvýhodňování jedné rasy na úkor druhé, tím povážlivěji, že zrovna té majoritní, se zasloužili o to, že problémy, které minorita má, se někdo začal zabývat. A ti druzí, kteří toto upozorňování a s ním spojenou politickou propagandu a zneužívání peněz poctivých občanů na vybíjení si frustrace na policistech kreativní formou odsuzovali, se jistě zasloužili o to, že se problémy s minori-

Foto: Rob Beyer

tou přestaly ignorovat. Až se hlavy ochladí, třeba se začneme zabývat i problémy, které má majorita.

PŘEBUJELÝ ŽIVOT V ULICÍCH

Čím dál častěji se stává, že naši rutinní stresuplnou cestu ulicemi města zkříží nějací blázni, kteří asi na rozdíl od nás nemají na práci nic, než nás zdržovat.

Jednou to jsou cyklisti, kteří se po cyklostezkách začínají jak nákaza šířit i silnicemi, a to rovnou hromadně, aby nešli jednoznačně vytlačit do krajnice. Pak někdy musíte obejít srocení kolem dvou bláznů, kteří se podivně kroutí a lehají si při tom na ulici. Jakým právem může někdo zakázat někomu jít cestou, kterou chodí takto každý den už třeba 10 let?

A co potom, když nějaký festival uzavře celou ulici a přivede do centra stovky i tisíce lidí navíc. Rezidenti pak nemohou ani vyjet na nákup do nákupního centra a v místních obchodech a restauracích jsou fronty.

A oficiální místa tomu ještě fandí. Dokonce jsme to dotáhli tak daleko, že další cykloteror, který je v plánu na 19. září v Českých Budějovicích, má podporu magistrátu a doprovod policie.

SEMTAM 23

Září 2013

3

NOVINKY

Hokej v ČB zachráněn JAK ZNÁMO, NA základě sporu o to, které pivo se smí prodávat během extraligových utkání (jenž byl ovšem podle některých názorů pouze zástupným problémem), se budějovický hokejový klub HC Mountfield před prázdninami přestěhoval do Hradce Králové. České Budějovice tak přišly o jeden ze svých vrcholových sportovních klubů, což naštěstí dlouho nezůstalo bez reakce.

Okamžitě se rozeběhly záchranné akce, do jejichž čela se postavilo několik bývalých, patrioticky cítících hráčů. Výsledkem je založení společnosti CB Hokej 2013 s.r.o., které se podařilo získat i prvoligovou licenci pro A tým mužů. Ten bude ve druhé nejvyšší

soutěži vystupovat pod tradičním názvem HC Motor České Budějovice. Prezidentem klubu se stal slavný brankář Roman Turek, sportovním ředitelem a trenérem byl určen Radek Bělohlav, v ostatních funkcích budou působit další bývalí budějovičtí hráči jako Petr Sailer či Stanislav Bednařík. Nový klub si získal podporu jak města, tak fanoušků, kteří uspořádali několik oslavných pochodů a na první přátelský zápas s Kladnem dorazili v počtu převyšujícím 5000. V současnosti probíhají jednání týkající se spolupráce se subjektem zajišťujícím přípravu mládežnických týmů, bez nichž může A mužstvo fungovat pouze rok. ZB

Vodňanské imprese

Jiří Hájíček sbírá cenu za cenou

VE VODŇANECH SE o víkendu 20. až 22. září uskuteční druhý ročník otevřené výtvarné dílny Vodňanské imprese 2013, tentokrát s podtitulem Vzpomínka na Jana Zrzavého. Dílna je otevřena amatérským umělcům, zájmovým spolkům včetně ZUŠ i profesionálům. Účast není zpoplatněna, účastníci si hradí pouze náklady na ubytování, stravu a výtvarné potřeby.

Díla vzniklá během dílny budou prezentována v rámci výstavy Návrat malíře Jana Zrzavého do Vodňan, která proběhne od 9. listopadu do 29. prosince v Městském muzeu a galerii Vodňany.

Bližší informace o výtvarné dílně podá Radek Maleč na emailu marway@seznam.cz. RED

POTÉ, CO ČESKOBUDĚJOVICKÝ spisovatel Jiří Hájíček (45) získal za román Rybí krev ocenění Kniha roku Magnesia Litera 2013, pokračuje ve sbírání cen. Ve středu 21. srpna obdržel od zástupců Českých Budějovic Cenu města, s níž se pojí také odměna 50 000 Kč.

Tématem knihy je problematika vysídlení vesnic a nabourání tradic, zvyků a vztahů v okolí Temelína. Zájemci mohou navštívit autorova čtení v rámci Týdne knihoven, a to 30. září v Prachaticích, 1. října v Plané nad Lužnicí, 3 . října v Jindřichově Hradci a o den později v Dačicích. Jiřímu Hájíčkovi gratulujeme! DAP (Kulturne.com)

Fenomén Zappa FRANK ZAPPA (1940–1993) je jedním z nejvýraznějších představitelů avantgardně pojaté rockové hudby 20. století. Díky svým pódiovým performancím, písňovým textům a promluvám představoval rovněž nepominutelného komentátora americké společenské reality od 60. let do 90. let, přičemž se ve svých názorech permanentně dostával do konfliktu s konzervativní a konformní částí americké společnosti. Pro komunity mladých lidí v Československu představovala Zappova hudba i jeho obrazy symbol společenské vzpoury. U příležitosti uplynutí 20 let od Zappovy smrti se Ústav bohemistiky Filozofické fakulty Jihočeské univerzity rozhodl uspořádat vědeckou konferenci, jejímž cílem je zmapovat recepci a reprezentace fenoménu Frank Zappa. Konference se uskuteční od 17. do 19. září v prostorách FF JU v ČB (Branišovská 31a) a proběhne ve třech sekcích: teoretické, historické a vzpomínkové. ZB 4

SEMTAM 23

Září 2013

Slavie upgradovala na verzi 2.0

K

luci z Café klubu Slavie sotva ukončili letní festival Central park Slavie a už se vrhli do plánovaných oprav a zlepšení klubu na chystaný podzimní program. „Díky tomu, že nám byla prodloužena nájemní smlouva, můžeme dále investovat,“ říká David Matějíček, jeden z trojice provozovatelů.

Jedno ze zlepšení už mohli pocítit návštěvníci v srpnu, kdy se v klubu podařilo opravit vzduchotechniku, která zpříjemní pobyt při akcích nejen v zimě, ale i v letních vedrech. „Některé špatné izolace nám přes zimu tzv. vytápějí klub z topného vedení, jež vede skrz celou budovu, i když máme veškeré topení v prostoru vypnuto. To způsobovalo, že na některých akcích bylo velké vedro a nedalo se to rozbitou vzduchotechnikou odvětrat,“ tvrdí Lukáš Zahradník, který má v klubu na starosti technickou a dramaturgickou část.

Další nepřehlédnutelnou změnou je zvětšení baru. „Potřebovali jsme zvětšit bar a zprovoznit jeho méně používanou část. Úpravami se podařilo i pevně umístit post zvukaře,“ vysvětluje změnu Petr Smutný, třetí z provozovatelů klubu.

Prodloužením baru vznikl nejen chráněný prostor pro zvukovou a světelnou techniku, ale i vstup do nově vybudované backstage pro umělce. „Potřebovali jsme přizpůsobit prostor pro přípravu umělců, protože s narůstající kvalitou pozvaných kapel (Monkey Bussines, Aneta Langerová, Tata bojs ad.), narůstaly i nároky. Nově tedy bude v backstage třeba sprcha a toalety,“ říká David Matějíček.

Dalšími novinkami jsou třeba šatna u vstupu do klubu, která bude otevřená při každé větší akci, či odstranění vzduchotechniky nad pódiem, a tím zvětšení zorného pole. V průběhu září také Café klub Slavie chystá spustit mobilní aplikaci s programem.

Zářijové akce můžete zatím najít v našem programu, kompletní program klubu pak na www.klubslavie.cz. RED

HIGHLIGHTS

Kulturní highlighty babího léta O

bdobí na začátku září, kdy se středoškoláci pomalu rozkoukávají po prázdninách, jejich rodiče to nesou možná ještě hůře a vysokoškoláci buď dohánějí zkoušky, nebo užívají poslední dny volna před dalším semestrem, je většinou charakteristické pozvolným probouzením klubové a celkově indoorové kulturní scény. Stále ještě doznívá doba dovolených a velkých festivalů pod širým nebem a lidé nejsou příliš hladoví. Přesto je však na jihu Čech pár akcí, které by neměly ujít vaší pozornosti.

Od 12. září až do pozdních sobotních hodin ožije kulturou město Písek. Zajímáte se o exotické a netradiční nástroje jako je didgeridoo nebo obří gongy? Písecká Sladovna připravila páteční program na míru šitý pro Vás. Ve sklepě Sladovny vystoupí český hráč na didgeridoo Ondřej Smeykala společně s britským hráčem na obří gongy, který si říká Bear Love. Zajímavé spojení těchto dvou hudebníků, které si říká Výprava, se snaží o znovuoživení dávných zvukových zkušeností a takový zážitek bude jistě stát za to.

A i další dva dny je v Písku kam vyrazit, 13. a 14. září proběhne ve městě 4 .ročník mezinárodního multižánrového festivalu COOL V PLOTĚ, konajícího se na sedmi místech po celém Písku. O co jde? Účinkující na festivalu, kterých je letos přes padesát, vystupují samostatně, doprovázeni pouze svým nástrojem nebo jinou rekvizitou potřebnou pro vystoupení. Účinkující nejsou pouze hudebníci, ale k vidění budou také žongléři, fire show, fotografie i divadelní představení. Hudebníci ale samozřejmě převládají, k těm největším lákadlům festivalu patří jazzový improvizátor Femi Temowo, první dáma českého jazzu Jana Koubková nebo rapper Vladimir 518 a další účastníci z deseti různých zemí světa.

V pátek 13. září nezůstávají pozadu ani České Budějovice, nabízí se hned dvě akce, které při troše snahy můžete stihnout dokonce obě. Podle časové posloupnosti je tou první Jihočeský výlov 5 – Mladá krev (více v samostatném článku). A kolem 21. hodiny se můžete směle přesunout do Café klubu Slavie, kde začíná hrát kapela Potrubí. Že ji neznáte?

Ale vždyť Potrubí působí na jihočeské scéně už od roku 1996 a vydali už 5 desek a jednu Flashku, tedy doslova flashku. Při zakoupení jejich posledního počinu dostanete USB disc, na kterém nenaleznete pouze nové songy, ale i řadu dosud nevydaných písní, biografii

kapely, spoustu fotek, a dokonce i kompletní diskografii, včetně textů. Takže můžete být připraveni na všechno, co by Vás na jejich koncertě mohlo potkat.

Pokud nechcete přijít o netradiční zážitek, vyrazte o tři dny později, tedy 15. září do budějovického Kredance na Ostinato festival.

Těšit se můžete na vídeňské duo Rdeča Raketa (Červená raketa), které slibuje abstraktní improvizaci a spojení současné klasické kompozice s mnoha jinými žánry. Dále také vystoupí Lafidki, Kambodžan Saphy Vong, který ve svých vystoupeních spojuje místy tvrdé electronoisové session s expresivní až psychedelickou audiovizuální performancí a to vše doplňuje temnou stránkou spirituality asijského kontinentu. O nezapomenutelný večer je, myslím, postaráno.

Rozhodnout se budějovičtí hudební nadšenci musí v pátek 27. září. Ta otázka visela ve vzduchu už odpradávna, rock nebo hip-hop? Klub Highway 61 přiveze holandské rockery Desperados D´Amour. V kapele, která je ovlivněná i bluesem, se potkávají starší i mladší ročníky, ale co je důležité, všichni jsou dobří muzikanti. Kapele zatím vyšel pouze singl Sweet Noireen, ale její členové

Foto: TheFlyoverShow

se shodují, že nyní je pro ně nejdůležitější koncertování. Ať už na větších akcích, kde často předskakují nebo v malých klubech.

Hned naproti Highwayi se bude ozývat hip-hop ze Slávie. Vystupují tam totiž PRAGO UNION, jejichž frontman Kato, který kdysi vedl první úspěšnou hip-hopovou formaci v Čechách, Chaozz, přiváží do Budějovic svůj další úspěšný projekt, který na české hip-hopové scéně působí už od roku 2002. Kapela má na kontě už pět desek, včetně čerstvého přírůstku, desky Vážná hudba, která vyšla letos v červnu. Ale to není všechno. Jelínek je mrtvej. Je to tak. Ale nezoufejte, přichází Pablo Diablo. I tenhle jihočeský rodák, známý z legendárních De Zrechts vystoupí v pátek ve Slávii. Možná předvede i něco ze své první sólové desky XIII, která je zdarma dostupná na bandcamp.com. To abyste se mohli na koncert náležitě připravit. A jsme na konci měsíce a nezbývá než říct, že v září se máme na co těšit, vybere si každý, a to napříč žánry i druhy umění. Takže se rychle vzpamatujte ze začátku školy a až napíšete úkoly, vyrazte večer za kulturou.

PETRA KOLLOUCHOVÁ SEMTAM 23

Září 2013

5

WHY I’M STILL HERE... / WHY I LEFT...

Vůně Budějčáků přitahuje náplavy

N

arodila jsem se v Žilině. Krásné a tak akorát velké město, kde je vše, co člověk potřebuje. Historické centrum s Farskými schody, kde mě kamarád učil jezdit na skejtu, divadlo, kina, nepřeberné množství zájmových aktivit, nóbl podniky i pajzly, příroda i záplava betonu.

Po dekádě spokojeného žití jsem byla rodiči odvelena do malého městečka na Moravě, kde naopak nebylo skoro nic... A tak jsem po dalších deseti letech utekla studovat do ČéBé. „Hlavně někam daleko, co nejdál, abych nemusela moc často jezdit do té ř***.“ Sedm hodin cesty vlakem mě vysvobodilo a já jezdila navštěvovat rodiče a odvézt si nějaký ten proviant jednou za měsíc, pak jednou za dva měsíce, pak ještě méně…

Budějce mi učarovaly okamžitě, byla to láska na první pohled. Tolik mi připomínaly mé rodiště, velikostí i vybaveností, že hned v prváku ve mně uzrála myšlenka usadit se tu. Pak jsem na jednom z Majálesů ve frontě na pivo potkala rodilého Budějčáka, který

Pavla ČERVENÁ

měl stejný úmysl, navíc moc hezky voněl, byl chytrý a zábavný – a bylo vymalováno.

Už pět let jsme manželé, loni se nám (kde jinde, než v budějcké porodnici) narodil syn a po 10 letech strávených v ČéBé, kdy by mělo následovat stěhování, jsem si sem přepsala trvalý pobyt.

Náplava, jasně. Ale náplava, která tohle město upřímně a sentimentálně zbožňuje…

To, že se dá všude dojít pěšky. To, že o víkendech je v ulicích klid (no dobrá, někdy až moc mrtvo). To, že polovině lidí (možná i více?) tu jejich kolo přirostlo k tělu. To, že vždycky potkáte někoho, koho znáte – venku na procházce, v hospodě, v kině, v klubu... To, že i uprostřed města jste jednou nohou v přírodě.

Samozřejmě i Budějce mají, jako každé jiné místo, kde žijí lidé, svou odvrácenou tvář, ale dneska píšu ódu, aby bylo jasno! „Vivat, crescat, floreat!“ (ano, studovala jsem tu latinu).

True american love story

J

ako studentka na Jihočeské univerzitě jsem měla k ukončení studia sepsat bakalářskou práci. A jako studentka jsem také dělala vše možné, jen nepsala bakalářskou práci. Brouzdání na internetu mě zavedlo na chat, kde jsem se postupně začala virtuálně seznamovat s lidmi z různých koutů světa.

Asi před třemi lety jsem si začala psát o něco intenzivněji s mým nynějším manželem.

V té době jsem stále ještě horlivě „sepisovala“ mou práci a navíc jsem byla zaměstnaná v budějovické pobočce jedné španělské firmy.

Tom byl osm časových zón daleko, což ještě ztěžovalo už tak omezené možnosti komunikace, proto jsme se rozhodli pro osobní setkání. Z původně týdenního výletu do dalekého Česka se stal více než měsíční.

Po jeho návštěvě a těsně před mými státními zkouškami jsem navštívila já jeho v dalekém Utahu, kde jsme krátce cestovali z hornatého severu státu na pouštní jih. Rozdíly v přírodě po pouhých šesti hodinách jízdy a neuvěřitelné vzdálenosti mezi městy mě naprosto ohromily. Červené skály a přírodní rudé oblouky, které jsem znala pouze z reklamy na cestovku na budějovických MHD autobusech, 6

SEMTAM 23

Září 2013

Karolina WALTERS

vypadaly jak z Marsu. Člověk se tu lehce ztratí, aniž by si toho někdo všiml.

S Tomem jsme ale měli jasno. Až dodělám státnicové zkoušky, vrátím se a budeme cestovat. Stalo se a já byla z přírody v USA nadšená. Takže když mě Tom požádal o ruku, ani mě nenapadlo, že by mi bylo po české přírodě smutno.

Opak je pravdou.

Kromě rodiny a jedné páteční dvanáctky Budvaru v Singru mě v Budějovicích nic moc nedrželo. Po škole se všichni známí rozutekli zakládat rodiny a bylo třeba předat noční život dalším generacím.

Můj život v Budějovicích začínal být, abych tak řekla, nudný.

Z Čech mi chybí snad krásná zlatá srpnová pole či podzimní barevné lesy.

Města se tu také moc nechlubí krásnými náměstími, kde se lidé shledávají, a tak si trochu stýskám po tom našem centrálním. Přes to všechno jsem ale se svou volbou šťastná a do Českých Budějovic se s Tomem plánujeme v důchodu, až na nás ty hory budou moc, odstěhovat.

NÁZOR

Poznámka k Máji, nejen prvnímu

O Zdeněk BRDEK

prázdninách se České Budějovice zase jednou dostaly do popředí zájmu celostátních médií, nicméně radost z toho mít rozhodně nemůžeme.

Sídliště Máj, kde žije značná část zdejších obyvatel, dnes zná v České republice každý, kdo trochu sleduje zprávy. Vždyť tam se odehrávají ty “nepokoje”. V pozadí bohužel zůstanou informace o tom, že rasisticky orientované pochody organizuje několik profesionálních rozdmýchávačů, kteří objíždějí republiku, a že se v Budějovicích najde dost tolerantních lidí, kteří podpořili občanské soužití akcemi typu “Máj spolu” nebo se alespoň vysmáli účastníkům pochodu různými nápisy, jež lemovaly trasu posledního průvodu.

Není však pochyb o tom, že problém Máje by měli řešit zejména političtí představitelé města. Ti jsou ale spíše váhaví a evidentně překvapení tím, kam až věci zašly. O tom, že nejspíš neexistuje žádná promyšlenější koncepce, svědčí i jeden detail z letošního dubna.

Organizátoři festivalu tvůrčí fotografie Fotojatka tehdy přišli s podle mě výborným nápadem, že by na Máji uskutečnili jedno ze svých promítání ve veřejném prostoru. Ta se v minulých ročnících odehrávala hlavně okolo centra Budějovic, promítalo se třeba na

Černou věž, zeď biskupské zahrady u slepého ramene Malše nebo dokonce na policejní stanici na Mariánském náměstí.

Proč tedy neoživit uměleckými slide-show také okrajovou část města? Jenže Fotojatka nakonec z nejasně formulovaných důvodů nedostala potřebná povolení od magistrátních úředníků, kteří tak obyvatele Máje připravili o estetický, ale především společný zážitek.

Je sice pěkné, že se na Máji začíná stavět komunitní centrum, jež by mělo poskytnout prostor nejrůznějším prosociálním aktivitám, ale komunitu nevytvoří pouze nějaká budova, byť se může jednat o důležitý prvek. Komunita potřebuje především společné vědomí, které vzniká mimo jiné na základě společných zážitků.

Takovým mohlo být setkání na příjemné kulturní akci, kde by snad vzájemné sousedské resentimenty přebila podmanivá atmosféra večerní projekce. Šance však byla udusána na radnici.

Samozřejmě nechci vyvolat dojem, že kdyby se akce uskutečnila, nemuselo o pár měsíců později dojít k dotyčným “nepokojům”. Rád bych jen poukázal na to, kterým směrem by se mohla ubírat strategie rozvoje občanského soužití na problémových místech. Věřme více v integrující moc kultury a umění.

Aktéři a pozorovatelé

M Zdeněk HOSMAN aktivní čtenář Semtamu

áme podobnou zkušenost s tím, jak se zpravidla projevíme, když se ocitáme ve společenství lidí. Někteří jedinci se oddělí od davu a jsou spontánně aktéry dění. Jiní jedinci mají odstup, jsou pozorovateli událostí. Zda tady funguje Paretův poměr 20:80, není známo.

Při různých životních příležitostech se aktéři, ale i pozorovatelé, prakticky odlišují v kontrastu aktivita – pasivita. Takový rozdíl se jeví přirozenější, nežli zkreslující dělení, např. mladí proti starým, chytří proti hlupákům, bílí versus barevní atp. Aktéři jsou tedy dvojí: jedni aktivní, jiní pasivní. Podobně je to u pozorovatelů (označení diváci se záměrně vyhýbám).

V současnosti, vedle frekventovaného slova krize, patří k nejrozšířenějším slovním fetišům reforma. Libovolně si za latinské re/formo (= obnovení, úprava, oprava, změna…) dosaďte spojení,

např. reforma školství, reforma justice atd. A co reforma politiky?

Zatím se nekoná.

Občané jsou dnes právem rozhořčeni. Kritizují současné fungování/nefungování politiků, resp. státu. Protesty rozhořčených jsou slovní a emocionální. Nad tekutostí slov by ale měly dominovat jasné činy. Ty nechť jsou v různých oblastech života společnosti viditelné i hmatatelné.

Reforma společenská je klíčová. Nemyslíme tím ono historické zvonění klíči. Aby společenská reforma uspěla, začíná vždy u jednotlivce. Ať už se angažuje v roli aktivního aktéra, anebo v pozici aktivního pozorovatele. Aktivní aktéři i pozorovatelé jsou sto pozitivně ovlivňovat kvalitu kultury v hlubším významu toho sousloví v místě i společnosti, kde žijí. Každý máme příležitost k osobní sebeobnově.

Rendez-vous rétoriky s dialektikou

C Ondra BRYNYCH

o mi zatraceně chybí v mnoha případech pravdy, je její schopnost operovat s druhou stranou. Jako svědci a zároveň chtě-nechtě účastníci současné “blbé nálady” ve společnosti se často ptáme, čím je podmíněna. Bipolarizací společnosti? Kdepak, to není příčina, to je průvodní jev. Přestáváme hledat pravdu někde mezi protiargumenty a místo tvorby názorů na věc zastáváme často vyhraněná stanoviska. Zkrátka přestáváme poslouchat druhou stranu a raději dáváme přednost tomu, co nám “mluví z duše”, jinými slovy, “co chceme slyšet”. Říká se tomu třeba i ztráta schopnosti kritického uvažování, jež se, zdá se, šíří i více inteligentní populací jako epidemie. Je to choroba lenosti, jednoduchosti, ztráta potřeby trénovat intelekt. Pokud se jí chcete vyvaro-

vat, můžete jako formu domácího cvičení zkusit například skvělý pořad Českého rozhlasu Pro a proti. Jednoduchá věc: moderátor a dva zastánci protichůdných názorů. Nerozptyluje vás, co mají na sobě, jak vypadají a tak podobně, podstatné je jen to, co skutečně říkají, a hlavně nevytržené z kontextu a s možností reakce protistrany. Když se budete soustředit, tak zejména u témat, na něž zatím vlastní (často spíš v uvozovkách) názor nemáte, můžete odhalit mechanismy manipulace či alespoň to, že věci bývají složitější, než se na první pohled může zdát. Vyšší level pak může být odhalování zjednodušení a ignorace, jimž sami podléháme. Pro a proti jako všechny ostatní pořady Českého rozhlasu nemusíte poslouchat živě, neboť jsou zdarma ke stažení na www.rozhlas.cz.

SEMTAM 23

Září 2013

7

LITERATURE NOW / JAN FROLÍK

Pozorné oko ptačího nadhledu Vynechaný básník Jan Frolík varuje před vyrovnáváním se s minulostí na úkor současnosti. A je taky důkazem, že velké básně lze vytvářet i na malém městě prostřednictvím malých textových forem. Text ZDENĚK BRDEK Knižně jste debutoval poměrně pozdě, jaká byla Vaše cesta ke psaní a k poezii?

Určitě tu hrálo roli osobnostní založení, ale domnívám se, že i traumata, kterými jsem prošel během dětství a puberty – zatčení otce v roce 1952, matčiny sklony k hysterickému jednání, zmatky, které mi do hlavy zasela bigotní katolická výchova… Rokem narození 1948 a tím, že jsem první verše časopisecky publikoval už v 2. polovině 60. let, jsem se zařadil do tzv. „přeskočené“ či „vynechané“ generace. Tyhle přívlastky jsou ale zavádějící; mnozí mí veršující vrstevníci se ztotožnili s normalizačním ideologickým kánonem, který jsem sám nemohl akceptovat, a vydávali knížku za knížkou. Když se v roce 1989 ledy prolomily, objevila se spousta mladých básníků a my, kteří jsme neměli příležitost výrazněji se autorsky vyprofilovat ve věku k tomu nejpříhodnějším, jsme zůstali nadále víceméně stranou.

Jakou literaturu čtete? Oslovuje Vás ta současná?

Já čtu spoustu knížek. Poezii, prózu, společenskovědní i populárně naučné publikace. Nevyhýbám se ani detektivkám, sci-fi či fantasy. Intenzivně sleduju hlavně překladovou literaturu. Na té domácí mi čím dál víc vadí stereotypní volání po tzv. vyrovnání se s minulostí. 24 let po Listopadu mi připadá, že jde často o licoměrnou, konjunkturalistickou záležitost. Ono je totiž už vážně načase začít se zásadněji vyrovnávat s fantomy přítomnosti, kterých povážlivě přibývá. V zemích kulturně vyspělejších se tak dávno děje – a nejedná se přitom jen o autory, jako jsou Houllebecq, Duteurtre, Palahniuk, Haruki či Rjú Murakamiové, ale i třeba o řadu severských spisovatelů, kteří navíc mnohdy dokážou dát svým dílům relevantní sociální rozměr.

Vaše výrazná poloha spočívá v textech typu haiku. V čem Vám vyhovuje krátká forma?

Jaké jsou její zákonitosti?

Psaní haiku, to je hodně intimní záležitost.

Na miniaturní ploše zachytit letmý okamžik, ale tak, aby v takovém záznamu utkvělo i cosi nadčasového. Moje postoje k životu ovlivnil zenový buddhismus, jakkoliv žádný skalní zenista nejsem. A duch haiku, ono neustále přítomné vědomí prchavosti života, vyvěrá právě ze zenu. Nechci se ale stylizovat do jakéhosi českého Japonce, člověk pak snadno upadá do klišé. S přísnými pravidly 8

SEMTAM 23

Září 2013

The important things in life. Poetry, beer, Semtam.

Foto: Ondra Brynych

JAN FROLÍK se narodil roku 1948 v Kardašově Řečici, kde nyní také žije. Vystudoval učitelství v Českých Budějovicích, ale po absolvování v roce 1972 nebyl z ideologických důvodů doporučen k výkonu tohoto povolání. Ve školství se více uplatnil až v poněkud volnějších 80. letech, předtím působil v dělnických profesích nebo organizoval dětskou zájmovou činnost. Vydal básnické knihy Seminář poezie (1991) a Útěcha z ornitologie (2012), v jindřichohradeckém nakladatelství Epika publikoval soubor Haiku to nevysvětlí (2013) a antologii textů o historii rodného městečka Zaneste city mé ku klidné Řečici (2012). Připravuje rovněž vydání svých starších básní a výbor z poezie pro děti.

vyžadovanými haiku-fundamentalisty si tudíž hlavu moc nelámu.

Věnujete se i historii Kardašovy Řečice.

Můžete přiblížit toto ne úplně známé místo?

Kardašova Řečice je dvoutisícové venkovské městečko 12 km západně od Jindřichova Hradce. Vždy patřila spíše k chudším obcím, nemůže proto v časech masové turistiky návštěvníkům tolik nabídnout – ale přece jen aspoň pohled na kostel, zámek a sochu obrozeneckého básníka Boleslava Jablonského, pár nervy uklidňujících zákoutí, včetně rozlehlého hřbitova, a místy i zachovalou okolní přírodu, lesy, rybníky…

Mě osobně dost mrzí, že centrem obce projedou denně tisíce aut, takže její genius loci dostává pořádně na frak.

Jak se zdá, funguje u Vás svázanost s rodným místem. Proč je pro Vás důležité?

V pubertě jsem Řečici vnímal bezmála jako vězeňskou kobku. Drbny tu měly pré a i já

jsem jim leckdy dodal námět k debatám. Tahle skutečnost se odráží v řadě mých básní. V dnešní hodnotově rozkolísané době se tu už tak úzkoprse nesoudí. Na rozdíl od mladých let představuje pro mě Řečice na stará kolena tuskulum. Mám rád její všednodennost.

Ráno nakoupit, večer zalít hroby předků na hřbitově, občas si dát nějaké to pivko v jedné z pěti místních hospod, o víkendu zajít na fotbal. Tyhle přesuny rodnou obcí bohatě naplňují veškeré moje cestovatelské ambice.

Každý člověk, s kterým se setkám, mi může poskytnout inspiraci k veršování, stejně jako každý dům naplněný peripetiemi lidského údělu od sklepa až po půdu. Jako zestárlý chlap už ve vlastním nitru inspiraci příliš nehledám.

Balada bez konce (1983, z připravované sbírky Atlantida, verše z mladších let)

Z Vašich textů je cítit rovněž hluboký vztah k přírodě. Co pro Vás znamená příroda, která by dnes jakožto literární téma mohla působit jako anachronismus?

I na přírodu se bohužel dnes často pohlíží jako na zbožní artikl či VIP osobnost sui generis.

Důvěrný, spontánní, přirozený vztah k ní, jak jsem ho sám prožíval i díky řadě autorů, kteří při jejím popisu rozhodně neplýtvali bombastickými superlativy, se kamsi vytratil.

Někdy mám pocit, že ji pomáhají likvidovat i přírodovědci samotní. Čím jsem starší, tím více kontakty s ní omezuji na prostor relativně úzkého regionu a raději dennodenně sleduju přelety konipasa horského nad řečickým potokem či hopsání prachobyčejných kosů na naší zahradě, než abych dychtil např. po spatření supervzácné slípky takahe na Novém Zélandu.

Zasadil jsem duši, vyrostl mi prst.

Jak vystydlá hvězda na nebesích mrz.

Čím Vás přitahují právě ornitologie a ptáci?

No, jsem sice dlouholetým členem Ornitologické společnosti, ale spíše takovým, který jen platí příspěvky a dvakrát do roka se zúčastní schůze jihočeské pobočky. Pro ornitologa je nejatraktivnějším obdobím roku jaro, a to mi vždycky rychle proteče mezi prsty.

O naší avifauně sice přehled mám, ale to je asi tak všechno. Na takového koníčka je třeba hodně času a toho se mi věčně nedostává. A co mě vlastně přivedlo k zájmu o ptáky? V raných letech života určitě fascinující skutečnost, že se na vlastních křídlech pohybují trojrozměrným prostorem mnohem suverénněji, než to se všemi svými technickými vymoženostmi dokážeme my. Myslím, že tohle platí i pro ostatní ornitology, byť by to ti nejracionálnější z nich asi neradi přiznávali.

Zasadil jsem prst, vyrostla mi ruka.

Slídila po nocích jak lasice v lukách.

Zasadil jsem ruku, vyrostlo mi tělo.

S kmány a s hulány tancovat chtělo.

Zasadil jsem tělo, vyrostla mi duše. Často jsem ji slýchal modlit se a skučet.

Zasadil jsem prst, vyrostla mi ruka.

Slídila po nocích jak lasice v lukách. *** (Útěcha z ornitologie, 2012) Poštolko, neseš k nebi i duši hraboše? *** (Haiku to nevysvětlí, 2013) mávnutí křídly – suchá větev je kratší o hrdličku *** (Haiku to nevysvětlí, 2013) od břehu k břehu vánek přechází po lávce z pavučiny *** Gregerie Návrat zklamaného ptáka do skořápky Ňadra odhozená do podprsenky Smrtelná úzkost dojídané rakvičky Největší poskok mezi míči Smetiště plné rozvedených bot Nadmutá břicha žárovek přejedených světlem

*** (Útěcha z ornitologie, 2012) Zas jsem se jednou zastal krtka v záhonech.

Nech ho bejt, říkám ženě, nevypuzuj ho, nemá to vůbec lehký v těch stísňujících norách pod zemí.

A on nám denně zničí dva tři saláty, jak by mi chtěl sdělit: Žádný cit, žádná velkorysost, žádná originalita se nevyplácí v těch stísňujících norách nad zemí.

Racci (Útěcha z ornitologie, 2012) Zvedli se z pole – bílé prostěradlo, které však brzy potrhala výška.

*** Rekviem za Marii K. (Seminář poezie, 1991) Zaměnitelná s počasím i stínem, který jí psovsky slídil za patami, slátala život z odstřižků a slámy dní nabobtnalých osudem jak dýně.

S hrbatým žila, s kolozubým, s bezlistým, staženým i z kůry, s výčepním stesku… Všechny vlekla z hlubin, pamuže, palvy, bez knut, bez drezúry.

A pozůstalým odkázala déšť, slunce, mlhu z toho mála, co měla, vrby, špaččí nájezdy do jarních luk… a souhvězdí.

Pane Bože, zaznamenals vůbec ovečku, jež vyšla z košáru zemské tíže a plaše se klube zpět do žloutku tvého rozmaru?

SEMTAM 23

Září 2013

9

KULTURA / DOMINIK LANG

I sokl má jinou roli Tvorbu jednoho z finalistů prestižního ocenění pro mladé umělce, Dominika Langa, v září představí českobudějovický Dům umění. Budějovičtí tak mají možnost spatřit současné české umění nejvyšší kvality.

B

udějovický Dům umění byl vybrán jako jedno z míst projektu 555, který spočívá v postupné prezentaci pěti finalistů v pěti městech během pěti měsíců.

Jedním z nich je právě Dominik Lang, jenž byl na Cenu Jindřicha Chalupeckého nominován již potřetí (letos ve společnosti Richarda Nikla, Václava Magida, Aleše Čermáka a Daniely Baráčkové). V rámci zahájení Langovy výstavy bude na 11. září přichystán na náměstí Přemysla Otakara II. celodenní doprovodný program včetně diskuze s autorem. Výstavu s názvem Procházení zdí zde můžete navštívit do 11. října.

INSTITUCE MOCENSKY FORMUJÍCÍ UMĚNÍ

Langova tvorba bývá spojována s pojmem sitespecific, jímž jsou označovány projekty šité na míru konkrétního prostoru či konkrétní akce. Lang skutečně vychází z pozorování svého bezprostředního okolí, jež následně dotváří a modifikuje prostřednictvím instalací a intervencí. Vstupuje do pravidel, na jejichž základě určité prostory a vztahy fungují.

Ve své práci se Lang nezaměřuje na umělecké dílo jakožto autonomní estetický objekt k dívání, více jej zajímá to, čím je umělecké dílo utvářeno a co přitom není v centru pozornosti. Všímá si proto praktických aspektů galerijního provozu – na jedné straně architektury výstav a způsobů prezentace děl, na straně druhé také galerie jakožto instituce mocensky formující naše představy o umění. „Lokace a architektonické řešení výstavních síní je v mnoha ohledech stěžejním inspiračním zdrojem a stává se impulsem pro různé podoby interpretace sochařské práce v kulturní tradici, ale i vlastní fyzické přítomnosti,“ poznamenává k Langovu zájmu o instalační možnosti výstav Martin Mazanec, kurátor budějovické výstavy.

Sám umělec k tomu dodává v rozhovoru pro časopis Labyrint revue č. 29–30: „Výstavnictví mě dlouhodobě zajímá a občas se přistihnu, že se na výstavách zaměřím víc na 10

SEMTAM 23

Září 2013

celkové zkomponování a výstavní kostru.

Způsob, jakým jsou věci instalovány, dává divákovi signál, jak díla číst, věci utvářejí daný prostor, ne aby ho zaplnily, ale aby mu daly pevné obrysy. Věci nejsou už jenom věšeny na připravené panely a i sokl má v současném umění naprosto jinou roli – často se sám stává objektem.“ Podle slov Martina Mazance se výstava v

Domě umění bude opět soustředit na problematiku uspořádanosti výstavního prostoru, která je klíčovým významotvorným činitelem.

Onou zdí v názvu projektu je míněn centrální stavební prvek členící prostor Domu umění na pět propojených místností. Je možné z těchto místností vytvořit pomocí vizuálních prostředků jednu velkou, aniž by byl zbourán středový nosný prvek? Nakolik se

Bienále jihočeských fotografek a fotografů

Zahájení bienále JV5 13. 9. 2013 v Kredanci v 17.00 hod.

Hudba: Groovinˇ High to Dominiku Langovi podaří, se návštěvníci budou moci přesvědčit sami.

PŘIVLASTNĚNÍ CIZÍHO PRO VLASTNÍ ZÁMĚRY

Téma galerijního provozu je přítomné třeba v projektu Návštěva (2009), který spočíval ve zpřístupnění bývalé brněnské galerie Na bidýlku, jež ovšem zůstala během výstavy fyzicky prázdná. „To, co jsem vystavoval za bedlivého hlídání najaté kustodky, byly vzpomínky, které v lidech vyvolával pohled na stíny na zdi, stopy proběhlých výstav, paměť tohoto prostoru,“ komentoval svou akci Lang.

Dalším tématem, jemuž umělec věnuje pozornost, je vztah klasického a současného umění. To se naposledy projevilo ve vídeňské instalaci Expanded Anxiety (2013), v níž Lang rozvíjí odkaz kubistického sochařství, ale přítomno bylo též v jeho práci vystavené na Ostrovech odporu (2012), kde využil nápodobu objektu Stanislava Kolíbala z 60. let.

Princip přivlastnění si cizího díla pro vlastní umělecké záměry (neboli apropriace) je rovněž základem Langova dosud nejznámějšího počinu, jímž je instalace v československém pavilonu na benátském bienále 2011. Oceňovaný projekt Spící město spočíval ve využití a inscenaci soch Langova otce Jiřího, který byl také umělcem.

České Budějovice 2. 9. — 29. 9. 2013

Tento projekt je spolufinancován Statutárním městem České Budějovice.

mladá krev

ZDENĚK BRDEK

DOMINIK LANG se narodil v roce 1980, v letech 2002–2008 studoval na pražské Akademii výtvarných umění, 2006–2007 pobýval na Cooper Union v New Yorku. Velmi zajímavou položkou v seznamu jeho studijních pobytů je rovněž zkušenost z ateliéru slavného provokatéra Aj Wej-weje, u něhož pobýval v roce 2006. Později na čínského umělce vzpomněl jako na „výjimečnou osobnost, která někdy vystupuje jako celebrita s hvězdnými manýry a jindy jako velmi empatický umělec”. Lang se také věnuje pedagogické činnosti, nejprve jako asistent na AVU, od roku 2012 pak (společně s Editou Jeřábkovou) vede ateliér sochařství na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. V roce 2007 se podílel na vzniku iniciativy Umělec má cenu, která každoročně oceňuje starší umělce, a je tak výrazem uznání mladších umělců a teoretiků.

Jihočeská vědecká knihovna

Kredance

vernisáž — 13. 9. — 14.30 hod.

vernisáž — 13. 9. — 17.00 hod.

Studenti fotografie SUPŠ sv. Anežky České, Český Krumlov — Absolventi 13 Café Klub Slavie

vernisáž — 13. 9. — 15.15 hod.

Nela Pazourková — Stín lesku Café au Chat Noir

vernisáž — 13. 9. — 16.15 hod.

Petr Salaba — Javorové jaro

Galerie DČČB vernisáž — 13. 9. — 19.45 hod.

Klára Drenčeniová — Krajina jako subjekt

Paběrky

Café Galerie

vernisáž — 13. 9. — 20.30 hod.

Cafe Once

vernisáž — 13. 9. — 18.00 hod.

Matouš Vinš — Vzhůru

Petra Slamková — Mezi třema očima

Galerie Měsíc ve dne

Horká Vana

vernisáž — 13. 9. — 18.45 hod.

vernisáž — 13. 9. — 21.00 hod.

Kavárna Měsíc ve dne

Galerie jednoho díla

vernisáž — 13. 9. — 18.45 hod.

vernisáž — 13. 9. — 21.45 hod.

Vojta Nárovec — Faraway so close

Alexander Pospěch — Poslední léta filmu

Richard Stiebler — Bez hranic

Veronika Palmová — 11 Září 2013 Pod hlubinou z hladin

SEMTAM 23

HUDBA / PROFIL KAPELY

Lex Barker představuje absolutní kýčovitou kladnost

N

ová talentovaná českobudějovická kapela, pojmenovaná po představiteli pokrevního bratra Vinnetoua, obohatila jihočeské luhy a háje. Kluci se poznali už na střední škole a protože měli všichni k muzice blízko, brzy se začali scházet a vymýšlet první písně.

Kytaru, zpěv a samply má v kapele na starosti Rudolf Schneedörfler, rap a texty Jan Martínek (MC Age), baskytaru Richard Binder a bicí a samply Honza Kročák. Lex Barker hraje melodickou muziku, ve které spojuje dva odlišné hudební žánry – rock a hip hop. V textech se hlavně zaměřují na hodnoty, které se již vytrácejí z dnešního světa.

Kde se vzala myšlenka založit kapelu na první pohled dvou nesourodých hudebních žánrů?

RS: Já myslím, že se prostě setkali čtyři lidi, který zrovna měli chuť udělat něco jinýho, než co v hudbě dělali do tý doby. Já osobně jsem taky bral jako výzvu hrát česky a víc zpívat.

AGE: Já se věnoval hudbě jenom okrajově a texty jsem si psal spíš pro sebe, ale tady jsem potkal lidi, který měli podobnej vkus, a to mě motivovalo se tomu začít věnovat naplno.

RB: Já jsem chtěl hlavně přijít o panictví.

Inklinujete více k hip hopu nebo rocku?

RS: Myslím, že stojíme na pomezí těch žánrů.

12

SEMTAM 23

Září 2013

Něco je víc rockový, něco víc hiphopový, každopádně všude je rap i živá kapela. Na koncertech nás baví hrát víc kytarově, ale používáme taky elektronický samply, který to posouvají zase trošku jinam. Věc, která je asi z hip hopu nejznatelnější kromě rapu, je pak rytmika.

Kým byl pro vás Lex Barker a proč jste se rozhodli pojmenovat kapelu jeho jménem?

RS: Lex Barker je zástupce absolutní kýčovitý kladnosti.

HK: A navíc to jméno má podle nás super zvuk.

Jaké publikum chcete vaší muzikou oslovit?

RS: Podle toho, co jsme si zatím vyzkoušeli na koncertech, se zdá, že naše hudba neuráží globálně ani lidi, co poslouchaj hip hop, ani lidi, který baví víc kytarová hudba. Hrajeme pro všechny, komu se to líbí, nejsme prvoplánově zaměřený na žádný publikum.

Hiphopeři chtějí většinou svými texty něco říct. Jaká sdělení můžeme očekávat od vás?

AGE: Obecně nejsem úplně zaměřenej a píšu víceméně to, co mě zrovna napadne nebo mě v danou chvíli trápí. Někdy jsou to jenom záležitosti, který potřebuju vykřičet, ale lidi na(ne)štěstí často prožívaj podobný věci, takže doufám, že se s tím dokážou nějak ztotožnit. Ale kdybych si měl vybrat, co je pro mě nejpodstatnější, tak jsou to určitý hodnoty, který se z dnešního světa vytrácej.

Foto: Ondra Brynych

Pravověrní rockeři by řekli, že rapuje ten, kdo neumí zpívat. Není na tom něco pravdy?

AGE: Já zpívat fakt neumím, ale k rapu jsem měl vždycky blízko a baví mě rap poslouchat.

Jde víc o texty, o jejich význam, o rytmus atd.

RS: Chápu, že některý lidi nebaví rap, ale obecně je to podle mě blbost, je to prostě jiná disciplína, spousta raperů umí zpívat a spousta pravověrnejch rockerů zpívat neumí.

Nahráli jste své první třípísňové EP, můžete k němu říct nějaké podrobnosti?

LB: To épéčko jsme nahrávali ve studiu Biotech v dubnu a jako producent se na něm podílel Ecson Waldes, kterej do výsledný nahrávky přispěl i autorsky, nahrávali jsme s Hynkem Tomanem a celkově nás práce ve studiu dost bavila. Snad jediná vada na kráse byla, že jsme měli domluvenej křest dřív, než bylo všechno hotový, takže ten dokončovací proces byl dost náročnej. Příště bychom to radši dělali víc v klidu. Na épéčko jsme vybrali tři relativně odlišný věci. Nechtěli jsme vytvořit koncepční nahrávku, šlo nám spíš o to ukázat různý polohy kapely a vyzkoušet si, jak budeme fungovat ve studiu a jak budou znít písničky, který jsou mimochodem zároveň jedny z prvních, co jsme udělali.

Kolik skladeb máte zatím v repertoáru a už uvažujete o debutové desce?

LB: V současnosti hrajeme na živo okolo deseti songů. Máme x rozdělanejch nápadů a o debutový desce samozřejmě přemýšlíme,

protože nás láká představa vytvořit celistvější, dospělejší a hlavně dlouhohrající nahrávku.

Uvidíme, kdy se dostaneme do studia. Je to především otázka financí, protože co se týče hudby, máme relativně dost věcí a bylo by příjemný nějak to všechno zhmotnit.

V poslední době je docela trendy spojovat rap s živou hudbou, nebyl u vás motivací marketing?

AGE: Takhle to určitě nebylo, ze začátku jsme spíš zkoušeli, co z toho vzejde, takže na nějakej marketing nebylo moc pomyšlení.

RS: Zkrátka nás baví to, co děláme, a chceme za to spoustu milionů.

Připravujete váš první videoklip k písni „Mě baví“. Můžete prozradit, jak natáčení probíhá a kdy bude zhruba hotový?

RS: Klip by se měl natáčet někdy začátkem září a v průběhu října by mělo být všechno hotové.

HK: Ten klip rozhodně nebude suchej.

RB: Na lidi musíš bejt přísnej pod vodou.

Jaké máte ještě plány do konce tohoto roku?

AGE: Po natočení klipu máme v plánu menší pauzu na cestování. Máme rozdělanejch pár novejch songů, chceme co nejvíc hrát, takže domlouváme koncerty. Určitě dáme i koncert v Budějcích.

VERONIKA NETUŠILOVÁ Rádio SoundWave.cz SEMTAM 23

Září 2013

13

SEM TAM

DIVADLO / KVELB

Od luminiscence po sci-fi.

A co Nevadská poušť?

O

bčas bychom rádi všechno zaškatulkovali. Naštěstí to nejde.

A jak těžko se dá definovat žánr divadla Kvelb, potvrzuje v rozhovoru spoluzakladatel a impresário Pavel Lukas: „Hrajeme nový cirkus, ale také starý a střední cirkus, do budoucna chceme vyplnit i žánry mezi nimi.“ Ti z méně zasvěcených si spojí Kvelb s obří loutkou anděla z budějovického náměstí, kde každý rok vystupují. Podobná představení dělají ale po celém Česku a na mnoha festivalech v Evropě, často i ve větších dimenzích. Kvelb rozhodně není jen o loutkách, ty jsou jen jednou částí bohatého repertoáru, který partička z Budějovic představuje po celé Evropě.

V Českých Budějovicích působíte až od roku 2000. Kde divadlo sídlilo předtím?

Založil ho Dominik Tesař v roce 1997 v Praze a my jsme se k němu přidali se Zuzanou Tempírovou až v Budějcích. Bylo to vtipný, pamatuji, jak jsme seděli naproti v hospodě, dnešní Sahaře, tehdy Candy, kde jsme všichni z Malého divadla vlastně bydleli. Ale už to nešlo, bral jsem hrozně málo za to, že jsem hrál ve všech představeních a k tomu dělal šéfa techniky. Tak Dominikovi říkám: „Hele, uděláme svoje divadlo“. A on souhlasil. Kvelb původně Dominik založil jako divadlo jednoho herce, když se odtrhl od Continua. My jsme to upekli se Zuzanou Tempírkovou na divadlo tří lidí. A od tý doby jede tahle tvář.

Jaká tvář? Živého divadla? Jaký byl impuls k vytvoření této podoby?

Chtěli jsme to dělat podle francouzských divadel, divadlo pouliční, něčím zvláštním, progres, ale zároveň i archetypy. Dominik přines něco z Continua, my zase přidali ze svých poznatků. Začali jsme dodávat hodně pohybových prvků. Vzniklo jedno z prvních přestavení Kašpar Rek, odstartovali jsme u nás trochu jiný divadlo, ve světě ale už dost běžný. Řekli jsme si, aby to bylo do budoucna k uživení, musíme dělat věci úplně jinak - ale přitom stejně dobře. Je to prostě trh.

Vy jste byl od začátku přesvědčený, že se vám to povede?

Cítil jsem, že umím udělat věci, který budou lidi zajímat. V Malém divadle jsem si to zkoušel na nějakých představeních, dával do nich neotřelý myšlenky. Mám nápady na zvláštní scénografický věci, které lidi zajímají. A když 16

SEMTAM 23

Září 2013

něco lidi zajímá, je velká pravděpodobnost, že do toho budou chtít dát peníze. Málo lidí to má hozený do ekonomiky, já jo. Hodně kamarádů na to potřebuje manažery, my ne.

Naopak.

Baví vás pořád představení Anděla na náměstí v Budějovicích? Děláte to i jinde?

Baví, hrajeme to ve všech městech v Čechách, po celé Evropě, dokonce i jako denní představení ve verzi s jednou loutkou navíc.

Anděl tam nechá vejce a z něj vyleze jeho brácha, pak spolu odletí. V jiných městech chtějí, aby anděl měl ještě lucernu a podobně.

Někteří se hrozně čílí nad tím, jak to můžeme používat jinde.To je bez komentáře. Dejte nám 2 miliony a bude to jen pro Budějce.

Foto: Ondra Brynych

Cítíte se být více hercem nebo technikem?

Hercem určitě ne. Moje noční můra je, že by mi dali v divadle místo u zrcadla. To bych se zbláznil. Já jsem spíš takovej, že si něco udělám, zeptám se lidí, jestli chtějí někde něco zahrát a odehraju to. Nevím, jestli se tomu dá říkat umělec. Ale rozhodně nejšťastnější jsem v aťasu, kde něco vyrábím.

Vyrábíte i loutky. Co největšího jste zatím vyrobil?

Tak třeba největší tříkolku v Čechách. Pořád jsme chtěli udělat víc mobilní představení, tak jsem to nakreslil a sháněli jsme po celý republice, kdo by to udělal. Nikdo nechtěl.

Tak jsem si koupil svářečku, něco si o ní nastudoval a vyrobil to. Od té doby si všechno děláme sami nebo spíše já, kolegové pomáhají

s loutkami, ale takovýhle bláznoviny většinou dělám sám.

snažili se francouzsky. Nerozuměli nám ani slovo a dokonce se ptali, jakou řečí mluvíme.

Většinou hrajeme v češtině s titulky, občas řekneme jedno, dvě slova a jinak někdo další obrací vedle titulky v jejich jazyce.

Jak dlouho trvá vymyslet a vyrobit takové vystoupení s bláznovinami?

Od jediný setiny sekundy až po nekonečně dlouho. Nezbytně nutnej čas, když nestavíme hrad z kamene, je tak asi týden předtím. Máme toho ve skladu hodně. Takový menší studio Kavčí hory.

Došlo někdy k nějakému faux pas?

V Německu se nám stalo takový nedorozumění.

Měli jsme hrát Otesánka, kde je scéna s narážkou na Němce. Otesánek žere celý svět a hraje k tomu ten hala nacistickej pochod. Řekli, že budeme hrát pro děti, tak jsme se toho nebáli. Byl to sice stan pro děti, ale na rockovým fesťáku. Když jsme tam přišli, místo dětí na stolech stáli mladíci s pivem. Tak jsme si říkali, že to bude zajímavý. Všichni nadšeně sledovali a když jsme hráli ten pochod, skandovali a pak děkovali, že konečně někdo vyřešil tu otázku. Jo, pochopili, ale pánbůh ví jak.

Co chystáte teď?

Vy chcete slyšet určitě něco hezkýho. Máme teď nový luminiscenční představení a je třeba, aby se prodávalo na Vánoce, tak se k tomu dělá stromeček, dárečky...

To je docela unikátní, luminiscenční představení se moc nedělá, ne?

Dělají to třeba v Praze asi čtyři divadla, dvě z toho dokonce kamenný, kde hrají skoro každý den. My jsme vyšli z toho,že ohňové představení nejde vždycky realizovat uvnitř.

Našel jsem firmu, která vyrábí fosforové pásky, nadělal UV lampy a začal jsem pracovat. Ty panáky jsem začal dělat do toho luminiscenčního. Ono má velkou výhodu, že svítí na tom UV, na tom se udělá jeviště a jsou UV lampy všude. A fosfor taky. Můžete s nim vylézt. Luminiscence nezůstanou, ale fosfor funguje i mimo prostor divadla, takže hrajete s panákama a najednou se jeden sebere a jde mezi diváky. To je vždycky hrozně dostane. Je to, jakoby někdo vylez z televize.

Nestane se u vás z luminiscence tatáž specialita jako obří loutky?

Nestane. Máme hodně pestrý repertoár. Od ohňů přes obří až mini loutky, vymýšlíme pořád další a další věci, je to nekonečně dlouhý seriál. Máme hodně tváří. Každé představení je tak specifické, že bychom mohli říct, že má na to vlastní divadlo.

Nechystáte třeba videoart?

Myslím, že stoprocentně. Náš velký sen je udělat dobrý sci-fi. Léta už polemizujeme o tom, co je to vlastně dobrý sci-fi . Může být úplně jednoduché nebo šíleně promakané.

Viděl jsem šílený představení v Německu, kdy dva lidi měli na hlavě televizi s velkýma očima, potom si vzali průhledný balónky, do kterých si vlezli.

Zakázky máte i v zahraničí, kde jste byli naposled?

Naposledy jsme byli v Polsku na festivalu

Karpaty OFF a příští víkend tam hrajeme zase na festivalu Rynek Sztuki.

Stalo se někdy, že vám diváci nerozuměli?

Neverbální představení pochopí většinou vždycky, možná ne úplně, jak to chci já, ale u některých představení ani nemám takovou konkrétní představu. Když je na scéně ženská, co ji obejme chlap, tak to každý pochopí. Ale zkoušeli jsme v zahraničí hrát i verbálně.

Ve Francii jsme se našprtali nějakou látku a

A jaká země, kterou jste navštívili, vám přišla nejbezradnější?

Postkomunistické země jako Bulharsko, Rumunsko, Ukrajina. Taková Bosna a Hercegovina a Srbsko je nátěr. Pořád se tam bojuje.

V Srbsku jsme viděli lítat světelný koule a v Černé Hoře, jak někdo odpálil bombu od baru, kam nás pozvali organizátoři. Slzný plyn. Někdo to tam prostě nahlas bouchnul.

Nejbizarnější festival byl asi v Rudostatu, kde mají vymyšlený super blbiny. V parku třeba udělali z industriálního odpadu peklo. Svařili tam kotle, pod kterými se topilo, byly v nich vytvořené různé výstavy a děti do nich mohly lézt. Smažily se v nich, běhaly z jednoho do druhého, pod nimi hořel oheň, nebo jim na jednom místě nalili vodu a udělali bláto a děti se svlíkly a začaly se válet. Už vidím, jak by se u nás tohle chytlo. Taky si dopisuju s pánem z Nevadské pouště, co tam dělá festival největších věcí na světě. Co je největší na světě a můžou tam přinést, tak přivezou. Taky nás zval. Jinak v Čechách jsou taky dobrý festivaly.

Třeba?

Rock for People (smích). Ale jsou, zrovna teď jedeme do Hradce na festival Dada Inspirační dny. To bude jedno z mála našich představení, které můžete v dohledné době vidět v Čechách.

ANNA KÁRNÍKOVÁ Vedneměsíčník s přispěním Ondry Brynycha

SEMTAM 23

Září 2013

17

MÍSTA / KREDANCE

Lehkou konfekci nahradil otevřený kulturní prostor Otevřený kulturní prostor Kredance prorůstá svými kořeny přízemní část čtyřpatrové budovy v budějovické Riegrově ulici.

A stává se významným aktérem a hybatelem zdejší kultury.

M

ěsto u soutoku Malše s Vltavou posouvalo hranice od původních hradeb a cesta mezi polnostmi se změnila ve Feld Gasse, Polní ulici. Od roku 1875 se jmenovala Krausova, neboť směřovala z Mariánského náměstí ke statku Johanna Krause. Tři roky po vzniku Československa dostala na každý roh cedulku připomínající významného politika Františka Ladislava Riegra. Při posledním přejmenování se pyšnila hustou domovní zástavbou, kterou přerušovaly odbočky do ulic Jírovcovy, Otakarovy nebo Lipenské.

Na současné adrese Riegrova 51 stál menší dům se zahradou. Zakoupil ho Václav Požárek a v roce 1926 tady nechal postavit závod na klobouky a pláště. Autorem projektu byl architekt Karel Chochola. Firmu Lord museli Požárek a synové po roce 1948 zavřít a v roce 1954 byl objekt vyškrtnut z jejich majetku.

Změny režírovala totalitní moc, která sem přesunula národní podnik Motor Union a následně provozovnu třeboňského Otavanu, pod jehož značkou odtud do světa proudila lehká konfekce. Až do roku 1998.

Stavební rekonstrukce v první dekádě 21. století otevřela budovu na Pražském předměstí širokému publiku. Horní dvě patra slouží administrativě, spodní dvě lákají k tanci, kulturním zážitkům, aktivitám mládeže i nedělním bohoslužbám. Hned proti hlavnímu vchodu působí Kredance. „Začínali jsme v roce 2010 jako taneční studio pro dospělé i děti.

Nechtěli jsme ale zůstat jen u vyučovacích lekcí, proto raději mluvíme o tanečním prostoru,“ zdůrazňují zakladatelky Bára Paulátová a Markéta Málková.

TĚLO NENÍ STROJ

Obě mladé dámy doslova žijí současným tancem, pod nímž podle nich není zcela správné představovat si jen disco nebo street dance, ale spíše scénický, výrazový pohyb, kterým 18

SEMTAM 23

Září 2013

Foto: Ondra Brynych

se dají vyjadřovat myšlenky. Tak trochu změkčený balet bez předpisově vypnutých kloubů. Tanečník třeba sejde na zem, udělá převal a znovu se zvedne. „Posloucháme tělo.

Neděláme z něho pouhý stroj,“ vysvětluje Bára, jejíž činnost provází šťastná ruka při výběru lektorů.

V Kredanci učí ruský mág Sergej Škalikov z Jihočeského divadla. Latině vládne někdejší peruánský fotbalista Jesus Javier Escobar Castillo. Bollywoodský tanec bude žákům od podzimu předvádět Sheela Gowda pocházející z Indie. Nezapomíná se ani na typickou modernu, jednotlivé lekce jsou pojaté více či méně jako workshopy. Lidé toužící

po smysluplném protažení svých údů ale nepřicházejí toliko za tancem. Mohou se zapojit do cvičení pilates nebo si srovnat záda pomocí náčiní Flexi-bar.

Díky progresivní dramaturgii se v bývalé textilce stále častěji potkávají vyznavači kultivovaného pohybu s protagonisty celé škály uměleckých žánrů. Kredance velmi zeširoka vychází vstříc alternativnímu vyjadřování a do letošního roku vstoupil jako otevřený kulturní prostor, v němž si s tanečníky vůbec nepřekáží hudebníci, filmaři, fotografové, výtvarníci, módní návrháři, nad rámec dokonce i zahradníci a bylinkáři.

Báru s Markétou baví různorodost.

Klusákem, resp. Filipem Remundou nebo imponující večer s titulem Simulante Bande, během něhož členové tanečního uskupení VerTeDance srovnávali možnosti zdravého a fyzicky hendikepovaného člověka.

NEZAČNOU ANI NESKONČÍ

„Chceme fungovat po vzoru podobných center, která vznikala v západní Evropě od 50. a 60. let minulého století. V naší republice jsme třetí po Praze a Plzni,“ konstatují. Jihočeská metropole momentálně nemá jiné místo s tak širokým kulturním programem bez čáry mezi jevištěm a hledištěm. Otevřený prostor chce sytit naléhavou potřebu vnitřní integrity a duševní ekologie člověka, aby se nehrbil před konvencemi a jeho život neztrácel poetičnost, upřímnost, důvěru.

Interaktivní setkávání umělců s diváky se mění v nosnou linku denního provozu. Experimentální nezávislá scéna s cílovou skupinou návštěvníků zhruba od dvaceti do čtyřiceti let

ale nekopíruje Café klub Slavie nebo Horkou vanu. „Snažíme se rozčeřit poklidnou hladinu domácího rybníčku. Přivážíme ozvěny festivalů a zajímavá představení, která běžně neobíhají v našich končinách. Zveme přitažlivé zahraniční performery. Lidé přicházejí a nás hřeje pocit, že dělat kulturu v Budějovicích má smysl,“ notují si křehké ženy.

Dva víceúčelové sály a kavárna s barem prošly zatěžkávacími zkouškami. Patřila k nim promítací a diskusní akce Občan K se skupinou Ztohoven, improvizovaná tvorba kenžského tanečníka a choreografa Maurice Yeka, seznámení s filmovým dokumentem Svoboda pro Smetanu a jeho autory Vítem

Minulý rok se v Kredanci uskutečnil festival Město v pohybu, jehož další pokračování letos v listopadu se zkrátí na necelé tři dny a s podtitulem Mimo mísu se přestěhuje do Domu umění. „Ředitel této prestižní galerie Michal Škoda projevil zájem pořádat akci spolu s námi. Navážeme na tradici zavedené přehlídky současného tance a pohybového divadla, ale tentoktrát budeme dost experimentovat. Některá představení s protagonisty z New Yorku, ze Slovenska a Česka nebudou mít začátek ani konec,“ naznačuje Markéta.

Město v pohybu není jedinou akcí, jejíž koncept vznikl v Riegrově 51, ale realizace se přenesla do jiných částí města. Až nečekaně příznivou odezvu zaznamenalo červnové vystoupení Tance Praha před domem U Beránka v Krajinské ulici. Tanečník a tanečnice ze španělské La Coja Danca doslova okouzlili kolemjdoucí a cyklisty, kteří se zastavovali a sledovali pohybovou show s otevřenými ústy. Nevšední byl také dvoudenní projekt na přelomu srpna a září zaměřený na umělecké osidlování Mariánského náměstí.

Do otevřeného prostoru v Kredanci mohou lidé po odlehčeném prázdninovém období znovu přicházet za činnostmi, do nichž se sami aktivně zapojí, a najdou také dostatek příležitostí ke klábosení s performery, kteří jim přinesou nové kulturní zážitky. Hodně sledovaná zřejmě bude listopadová série pořadů s akcentem na lidská práva a mezilidské vztahy. „Bude to svým způsobem reakce na to, co se dělo nedávno v našem městě,“ zlehka odtajňuje Markéta.

V říjnu oslaví Kredance třetí narozeniny.

Jeho šéfky si berou za vzor Stanici v Žilině na Slovensku. „Tam už to běží deset let a netrhnou se dveře. V počátcích se jim stávalo, že na koncert přišli čtyři lidé. Dnes mají permanentně vyprodáno. I my se hřejeme nadějí, že poroste návštěvnost. Máme dobré signály,“ ťukají na dřevo Bára Paulátová s Markétou Málkovou. Realizační tým s nimi tvoří ještě hudební dramaturg Tomáš Kalčík. Průběžně asistují studující stážistky, díky podpůrnému programu pomáhá také muž s úklidem.

LADISLAV LHOTA SEMTAM 23

Září 2013

19

ŽIVOTNÍ STYL / LIDÉ / JOSEF PROKEŠ

Otec pro 21. století Josef Prokeš je populární a všeobecně uznávaný zejména mezi studenty. A to není žádnou rockovou hvězdou, ale - katolickým knězem.

Text a foto: ONDRA BRYNYCH

N

a jaře loňského roku se rozjela kampaň na podporu rekonstrukce kostela sv. Rodiny.

Do té doby se ani mezi rodilými Budějčáky nenašlo moc lidí, kteří by místu přilehlému Biskupskému gymnáziu věnovali zvýšenou pozornost. Už na konci roku ale byl na kontě dobrovolné sbírky neuvěřitelný milion korun.

Taková odezva v Budějovicích? Takový zájem a zrovna o kostel? Když k tomu přidáte cyklus Bez vytáček o křesťanství a otevřené společenství středoškoláků, kteří se snaží hledat Boha a žít podle křesťanských zásad, známé jako Studentské středy, je to nějak moc pobožnosti v Budějovicích v poslední době. Čím to?

KNĚZ DO SEKCE HEROES

Jeden spojující prvek by se našel: Otec Josef Prokeš.

Mezi mladými lidmi a studenty není moc těch, kteří by jej neznali. Je u nich oblíbený a má autoritu. V souvislosti s opravou kostela sv. Rodiny byl vidět i v médiích. Komukoliv jsem se zmínil o svém záměru o Josefu Prokešovi něco napsat, hodnotil ho jako skvělý nápad. A tak ho tu máme, rovnou v rubrice, kterou pracovně nazýváme “Hrdinové”. A co na to on, považuje se za hrdinu? „Tak to opravdu ne. Vidím hodně nedostatků na tom, co dělám. Z mnoha věcí, co se povedly, mám ale fakt radost. Svoji roli vidím jen v tom, že dávám lidi dohromady. Sám sebe vnímám jako křehkého 20

SEMTAM 23

Září 2013

Islám je dnes tak populární, neboť je strašně jednoduchý.

Křesťanství je ve své podstatě proti tomu strašně složité. člověka. Život mě ale opravdu baví, těší mě mé povolání. Naplňují mě lidé, kteří žijí svůj život naplno, a ty si beru jako vzor. Ale asi každý, kdo se o to snaží, se možná sekundárně sám tím motivujícím stává.“ Josef Prokeš nastoupil ve svých 28 letech do funkce spirituála na Biskupském gymnáziu J. N. Neumanna.

Dospíval již v demokracii, poznal naplno možnosti moderní doby, je sto chápat současné potřeby a není odtržen od životní reality mládeže. Velký vliv na formování této zajímavé osobnosti mělo prostředí, ve kterém vyrůstal.

“Moji rodiče byli přírodovědci a přesto silně věřící. Mnoho si kvůli tomu zkusili. Mamka třeba vůbec nesměla učit. To jejich víru silně ovlivnilo, nebyla nic samozřejmého. Museli ji žít skrytě, a tím pádem i hodně kriticky. To mi dalo do života hodně moc,” přibližuje.

Dráze duchovního se zpočátku ale bránil. Cítil sice své poslání už na gymnáziu, ale církev vnímal jako dost zkostnatělou instituci a bál se, aby z něj neudělala něco, co sám neměl rád. Ani rodiče z jeho konečného rozhodnutí moc nadšení nebyli: “Studoval jsem ČVUT a chtěli, abych ji aspoň dokončil. Díky tomu, že jsem se musel vyrovnávat s pochybnostmi, dnes dobře chápu tíhu rozhodování, kterému jsou s dnešními možnostmi mladí vystaveni.

Svoboda se stává noční můrou, ale o to je lepší, když člověk své rozhodnutí nakonec vybojuje. A když tomu můžu pomoct, naplňuje mě to ohromnou energií,” říká Prokeš a dodává: “Kolikrát jsem před Bohem váhal, když se třeba něco nedařilo, má-li všechna ta energie smysl. Víru nemám jako, že mám jasno, vnímám ji jako životní cestu.”

MARKETING BOHULIBÉ ČINNOSTI

Jistě nejen mně se tento Otec jeví jako ideální pro práci s mladými, což ale nebylo jeho cílem, spíše hnutím osudu. „To si kněz nevolí, to určuje biskup,” vysvětluje.

“Vychází se ze společné diskuze. On posoudí, kde je pro vás ideální místo. To moje se může zdát jako skvěle zvolená mise, ale i já tu často narážím na své osobní limity. Někdy jsou životní příběhy mladých tak těžké, až si občas říkám, že kdybych se sem poslal sám, tak jsem se asi zbláznil. Vědomí, že je to moje poslání, je mi pak velkou oporou.“ Zajímá mě, co stálo za úspěchem kampaně kolem opravy kostela sv. Rodiny. Poodkrývá mi něco ze zákulisí, například důležitou roli jeho bratra Vojtěcha Prokeše. “Má bohaté zkušenosti z oblasti obchodu a marketingu,” poukazuje na unikátní propojení víry a potřeb současného světa. Doba si to zkrátka asi žádá a sebelepší myšlenka zanikne, když ji takříkajíc neumíte prodat. „Já si myslím, že to tak bylo vždycky,” odpovídá na to, jak je možné takový projekt realizovat bez využití veřejných peněz, a pokračuje: “Lidé vidí

P. JOSEF PROKEŠ Narodil se 12. září 1980 v Českých Budějovicích. Studoval na gymnáziu Jana Valeriána Jirsíka. Po maturitě začal studovat dopravní inženýrství na ČVUT v Praze, studia ale nedokončil a rozhodl se vstoupit do Teologického konviktu v Litoměřicích a posléze navštěvoval Teologickou fakultu UK Praze. Ve studiích pokračoval v Římě. V září 2008 byl vysvěcen na jáhna a v červnu 2009 na kněze.

Na Biskupském gymnáziu nastoupil v září 2008 do funkce spirituála. Stará se zejména o duchovní potřeby studentů.

Připravuje programy a je k dispozici i pro osobní hovory. Jeho aktivity ale dalece přesahují studenty BiGy. V klášteře na Piaristickém náměstí organizuje tzv. studentské středy. Jde o křesťanské večery pro mladé i bez vyznání.

Za svou slabinu považuje, že moc pracuje, málo se modlí a málo spí. Když už si nějaký ten čas najde, rád jezdí na kole, běhá, plave či leze po horách. přesně, na co jejich peníze jdou a vidí v tom smysl.

Dokážeme obhájit, že toto místo skutečně je potřeba, není odtržené od skutečného života. Když se kostel stavěl, bylo to z jasného důvodu. Dnes je tu potřeba studentského místa ticha. Nejde rozhodně jen o věřící. To není z mé hlavy, je to jedna z myšlenek, která vzešla z akce studentské jamování nápadů.”

Tato silná myšlenka podle Prokeše zároveň reaguje na jakýsi hlad po pozitivní akci. “Myslím, že je na to velmi vhodná doba. Mladí jsou velmi otevření duchovním věcem. Nahrálo nám i téma umrtvení

kostela komunismem. Je to také velmi zajímavý prostor, o který je zájem i mimo Bigy a církev. Například univerzita zde chce pořádat přednášky pro studenty i širší veřejnost,” poukazuje a upozorňuje i na velkou roli skvělého návrhu architekta Josefa Pleskota a jeho osobního zaujetí pro věc.

HLAD PO RITUÁLECH A BOJ S PŘEDSUDKY

Progresivní přístup odráží už samotná nástěnka kostela. “Dlouhou dobu jsme přemýšleli, jak ji nejlíp udělat. Každý kostel by nějakou měl mít, nakonec jsme se rozhodli pro obří QR kód odkazující na naše stránky,” popisuje. Média jako QR, web či Facebook nejsou tomuto knězi nijak cizí. Naopak, na Facebook neváhá věřící odkazovat ani při Mši svaté. Tím zasahuje mé předsudky o konzervativním odmítání těchto nástrojů moderního ďábla a já se chci dozvědět více o jeho názorech.

Dostáváme se k úloze církevní školy. Ta by podle něj měla hrát specifickou roli ve vztahu k těm státním. Bigy v době jeho příchodu prý málo dávalo městu to, na co má potenciál. “Církevní škola není jen pro věřící, ale měla by nabízet křesťanskou formaci člověka. To mi zde hodně chybělo. Ze života se vytrácejí rituály, které vždy hrály důležitou roli, a lidem chybí, cítím po nich vyloženě hlad. A právě církevní škola by na to měla dávat větší důraz, proto jsem se tomu začal hned věnovat,” naráží například na absenci skutečné iniciace, pro niž může Bigy nyní využít právě kostel sv. Rodiny.

Přinesl konečně trochu invence do církevních kruhů? Pocítil důležitost něčeho, co ostatním bylo jedno? Prokeš se domnívá, že na to jen neměli tolik SEMTAM 23

Září 2013

21

ŽIVOTNÍ STYL / LIDÉ / JOSEF PROKEŠ

času. Podle mě na to spíš rezignovali, protože nevěděli, jak na to, nevěřili, že se to může u “té dnešní generace” setkat s úspěchem, nebo se prostě báli s kůží na trh.

Jiná z věcí, která Prokešovi chyběla, a kterou považuje za velmi důležitou a v “jistém smyslu přelomovou,” je formát jakési otevřené kavárenské diskuze o křesťanství. “Díky tomu vznikl cyklus večerů Bez vytáček o křesťanství. Zpočátku jsem měl trochu obavy, jestli vůbec něco takového bude možné, ale tehdejší dramaturg Solnice Jiří Grauer mi řekl, že když můžou být diskuze o budhismu, proč by nemohly být o křesťanství? Byl jsem až překvapen, že to není vůbec problém. Uvědomil jsem si, že církev společnost často zcela zbytečně vnímá jako nějakého ubližovatele,” přiznává Prokeš.

A že s tím nikdo nepřišel dřív? “Asi nebyl nápad a ani energie, odvaha a možná otevřenost jít takříkajíc někam ven. Dominikánský klášter od založení města držel vzdělání, zdravotnictví a kulturnost. A i dnes by měl být součástí života města. Jednou z cest jsou i tyto diskuze. Vnímám je jako velký pokrok a úspěch snah o bourání bariér mezi církví a společností.

Těch je mnoho z obou stran. Často dostávám dotazy jako, jak to, že nevěříme na evoluci a podobně. To jsou stereotypy, o kterých křesťanství vůbec není,” je přesvědčen Prokeš.

Namítám, že nelze ale popřít, že křesťanství z pohledu naší společnosti mnohdy velmi silně zasahuje do života lidí. Vzpomínám příklady z některých států USA, kde jsou silné hlasy volající po zákazu výuky evoluční teorie či alespoň po povinné výuce kreacionismu. „Víte, když dva dělají totéž, není to totéž. Jeden starší kněz, který působil kdysi v Alžíru, mi říkal, že 22

SEMTAM 23

Září 2013

KOSTEL SV. RODINY Nachází se vedle Biskupského gymnázia na Senovážném náměstí na křižovatce ulic Karla IV. a Jirsíkova. Původně šlo o kostel u sirotčince, tedy pro lidi, kteří nemají vlastní rodinu, a proto je zasvěcen sv. Rodině. Na přelomu 19. a 20. století jej staví sestry Boromejky, protože ve městě podobné místo chybí. Po 2. světové válce sestry odchází a ze sirotčince se později stává internát. Na počátku 70. let kostel zabavuje komunistická vláda a vzniká zde státní archiv. Duchovní místo je na dlouhá léta umrtveno. V roce 2013 je již v majetku církve a opět slouží svému účelu.

islám je dnes tak populární, neboť je strašně jednoduchý. Má pár pilířů, když se jich budeš držet, dostaneš se do nebe. Křesťanství je ve své podstatě proti tomu strašně složité, existuje na mnoha paradoxech, jako že Ježíš byl člověk a zároveň Bůh. Nebo že Bůh je jeden a trojí. Křesťanství v tomto hodně navazuje na židovskou víru. A i proto kritický způsob myšlení vzniká právě v křesťanském světě, což celou věc s přijetím víry komplikuje,” vypráví Prokeš.

Otec Josef se mi jeví jako jistý druh reformátora pro 21. století. Jeho elán a otevřenost je v přímém protikladu tomu, co má většina lidí s katolickou církví spojené, a co je v dnešní době prostě out. Když se řekne reformátor, většinou si asi vybavíme mistra Jana Husa. Z hodin dějepisu víme, že kritizoval spíše korupci, zneužívání víry a mravy kněžích. Dnes by reformátor byl spíše ten, kdo by církev naučil vnímat současnou dobu a přizpůsobit se jí.

Svobodně zvolené nástroje Označení reformátor se Prokeš samozřejmě brání:

„Spíš já bych občas potřeboval zreformovat. Snažím se jen zdůrazňovat tu pravou podstatu křesťanství.

Mým cílem je pomoct nasměrovat člověka ke šťastnému životu. Pro mě je to cesta poznání Boha. Ale s mnoha lidmi se o víře ani vůbec nebavíme. Křesťanství má Boha jako absolutní štěstí, kdokoliv je šťastný, k němu směřuje. Je možné být šťastný bez víry, víra je ve štěstí obsažena implicitně. Nerad bych, aby to vyznělo jako takové to „ty chudáčku, cos ještě neprozřel“ - jsou lidé, co věří, a jsou nešťastní a naopak.

Musí to být víra zdravá.”

Nepřipouští ale, že by bylo jedno, v jaké církvi člověk věří. “Nejde o to, že by bylo víc křesťanství. Ale v určitých církvích se mohou dít negativní věci, jako třeba u těch evangelíků v USA,” doplňuje Prokeš, na což namítám, že katolíkům se často vytýkají jiné věci, třeba celibát. “To je podle mě čistě moje svobodné rozhodnutí. Jedna věc je, co si církev myslí o evoluci, jiná je její vnitřní disciplína,” reaguje.

Bavíme se dále třeba o tom, že v naší zemi máme bohatou historii církevních rozkolů. “To mě osobně velmi bolí. Líbilo by se mi, kdybychom byli v nějaké jednotě, i když s odlišnými přístupy. Pluralita není špatná, křesťanství to neškodí, naopak, přispívá to pestrosti,” domnívá se. Upozorňuje, že i kostel sv.

Rodiny se svým unikátním uspořádáním vyvolal různé negativní ohlasy.

Vztah katolické k ostatním církvím se mu dále moc rozvíjet nechce. Shrnuje to slovy: “Mně vyšlo, že nejhlouběji k poznání dojdu díky katolické tradici, proto jsem vstoupil do katolické církve.

To nevylučuje, že poctivý evangelík dojde třeba i hlubšího poznání v jiné církvi. Máme jen jiné nástroje. Mně se zkrátka zdají ty mé nejušlechtilejší,” vyznává se.

OBRAZEM

Protesty v Českých Budějovicích Kvůli častým problémům na Máji se bude v sobotu od 16 hodin konat na náměstí Přemysla Otakara II. protestní shromáždění.

– zpravy.idnes.cz Mohu vás s 99% jistotou ubezpečit, že pokřik „černé svině“ v kontextu pochodu proti nepřizpůsobivým není mířen na romskou komunitu, tento přívlastek patří policii.

– jihočeský policejní ředitel Radomír Heřman Osvětim! Mrvej cikán, dobrej cikán! Černý svině!

Jdeme na ně! Radikálně-sociálně-nacionálně! Čechy Čechům! Nejsme ovce!

– občané Českých Budějovic a hosté z jiných měst (autentická hesla z videonahrávky) FOTO: GUSTAV PURSCHE

SEMTAM 23

Září 2013

23

FEJETON / KITTI

Já a tanec M

ezi mnou a touto tělovýchovnou disciplínou hledám vztah celý můj život. Ono totiž když je vám osm let a jdete na zápis do taneční školy, protože prostě chcete tančit, a oni vám řeknou „víte, ona je, jak bych to řekla… mohutná“, jednoduše vám to sebevědomí nepřidá. Moje kamarádka si tenkrát uměla dát nohu za krk a jí řekli, že je moc… vysoká. Jeli jsme všichni domů a mámy nám koupily nanuka. My dvě brečely. Ale nakonec nás chuť Míši ukolébala.

V pubertě jsem chodila na kurzy břišního tance, kde jsem se někdy místy odvázala a vypadala jsem jako cvok. Zpětně si myslím, že Středoevropanky by se měly vykašlat na východní taneční kulturu. Samozřejmě, ten, kdo má v genech slušně vypadající opálení, klidně ať do toho jde! Ale já si ze svých hodin a odrazu v zrcadle pamatuji jen rudolící poskakující ženu v cinkrlátkách, která máchá zadkem a snaží se být sexy. To mi taky nevyšlo.

Taneční? Jedna hodina na parketu mi stačila a zbytek kurzu jsem trávila u kulečníkového stolu. Tam jsem se sice vlnila v rytmu diska, ale nijak zvlášť to nikoho neoslnilo, stejně jako moje šťouchy do proklatě kulatých koulí.

POLOHA VÁŠNIVÉHO TANGA

V dospělosti jsem si tanec už vždy užívala jen z pohledu diváka v sále, nebo na židli u stolu. Jednou jedinkrát jsem svolila na naprostý nátlak celého obyvatelstva vesnice Komařice a tančila masopustní tanec s místním šarmantním „tvořitelem krovů“.

On měl kroj a měřil (stále měří) dva metry, já mu byla přesně k pasu a prosila o milost.

Musím však říct, že pravidlo tance, tedy „když vede muž, žena je v pohodě,” v tomto případě značně fungovalo. Nechala jsem se unést a plula jsem po parketu jako členka soutěže Stardance. Jenomže jsem absolutně nečekala, že mě tesař zakloní na konci našeho čísla do polohy vášnivého tanga! Když se tak stalo, nejenom že mi ruplo v zádech, ale ještě jsem tamní ženě ukopla nohou polovinu brady. Fiasko.

Tudíž se tanci věnuji (stejně jako zpěvu) už pouze v opilosti. Naposledy na natáčení v Ostravě, kdy jsem ve Stodolní roztáčela svoje vlnivé boky do rytmu Beyoncé a můj naprosto opilý spolupracovník řval na celý bar „ty už jsi to někdy dělala, ty jsi určitě chodila do taneční školy!“ Jeho artikulace byla poměrně obtížná a já se točila v piruetce, pohoupla jsem se v kyčlích a ječela „singl lejdýýýz!“ 24

SEMTAM 23

Září 2013

Foto: Jan Pirgl

Během čtení tohoto článku si asi říkáte, chudák holka, už se na to vykašli. Jenže teď to ukončím tím, že se přiznám. Sice mě lidé vnímají jako spisovatelku, za což jsem samozřejmě ráda (jasně, mám ty dioptrické brýle jako Woody Allen, vydali mi knihu a v tramvaji vehementně předstírám, že umím číst ruskou klasiku), ale realita je taková, že jsem vždycky chtěla jen a jen jediné – zpívat a tančit.

KAŠEL JAKO ZÁKLADNÍ PŘEDPOKLAD ŠTĚSTÍ

Možná je to vlastně sen každé ženy, tak trochu, kdo ví? Ale když mi minulý týden moje kamarádka, která se teď snaží dostat z rozchodu a je v absolutně manické fázi, sdělila, že nás přihlásila na tance podle Beyoncé, zahřálo mě to u srdce. Chvíli jsem mlčela. Představila jsem si sebe jako běsnící divu na podiu, která svým urputným hlasem sděluje „don´t you standin on the wall!“ (Beyoncé teď podpořila kampaň na ozdravný pohyb obézních dětí v USA a trochu pozměnila svůj text k písni Get me Bodied.) Ta představa mě naplnila

naprostou euforií. Slzy se mi nalily do očí a já neznatelně kývla. V soukromí našeho ateliéru jsem se do ticha zeptala: „Myslíš, že by na mě Beyoncé byla pyšná? A nejsem na to moc mohutná?“ Odpověď je na každém z nás. Kašlat na předsudky okolí je základním předpokladem k tomu být šťastný a tančit až do chvíle, kdy se vám prošoupou podrážky. O tom veškeré umění, kam tanec jednoznačně patří, je. Jít s kůží na trh a zároveň být upřímný v tom, jak celou věc prožíváte.

Takže pokud chcete dělat v šedesáti balet, nebo ve třiceti začít budovat kariéru jako Beyoncé, i když jste profesorka filosofie, směle do toho! To samozřejmě platí i pro muže, protože například celou choreografii slavné divy americké popkultury vymyslel právě muž. Onu ženskost zpěvačky v ní dokonale probudil. Asi si mu taky většina na střední moc nevěřila. Bůh ví, co řekli na zápisu do taneční školy jemu.

KRISTINA NEDVĚDOVÁ studentka oboru scénáristika na FAMU, spisovatelka, basnířka, fashion redaktorka

FEJETON / HONZA

Vliv předškolního vzdělávání na konverzaci u oběda D

odnes mám na hlavě boule od toho, jak mi do ní jako malému děcku vtloukali, že se u jídla nemluví. Celkem chápu, že mluvit s plnými ústy není správné – sebechytřejší myšlenka při tom zní, jako by ji vyslovilo dvouleté dítě s pusou vyplněnou hračkami. Mimoto byste se divili, co dokáže s atmosférou nedělního oběda udělat i ten nejchutnější pokrm po neplánovaném návratu z ústní dutiny zpět do talíře. Spousta lidí, zejména maminek, je navíc toho názoru, že člověk „vypadá špatně“ a měl by se u oběda soustředit zejména na příjem živin a nerozptylovat se konverzací.

Já ovšem nevidím důvod, proč nevyužít ústa mimo žvýkání i ke žvanění. Kupříkladu ve filmech pronášejí hrdinové ty nejzásadnější myšlenky právě během romantických večeří (nepočítáme-li momenty před jejich smrtí, kdy každý správný filmový hrdina chrlí z úst krev a moudro). Konverzaci u jídla se věnují největší celebrity z řad politiků, umělců a televizních moderátorů. Při jídle vznikly některé z největších myšlenek světa, například „polévka je grunt, kdo ji nejí, bude špunt“. Ušlechtilá konverzace nad kvalitním a chutným pokrmem je skvělou školou krasomluvy, logického myšlení a vzájemného respektu. To, co nám ve školkách zakazovali, tj. tzv. „povídání u papání“, je zkrátka už po dlouhá staletí nedílnou součástí západní kultury všem maminkám navzdory.

PŘÍLEŽITOST K FILOZOFICKÝM DISPUTACÍM

Přeborníky v pilování konverzačních dovedností jsou prý Francouzi, kteří si dopřávají až osmihodinové obědy, následované dvacetihodinovými večeřemi. Obyčejnému Nefrancouzi stačí k běžnému, zhruba desetiminutovému příjmu potravy jeden hrnec a jedna lžíce, obé s jasným účelem: udržet potravu na jednom místě a pak ji transportovat do ústního otvoru. Tabule prostřená pro komplikovaný oběd ostříleného Francouze je naproti tomu vybavena tolika zvláštními nástroji a nádobami nejasných účelů, až to vypadá, že se ke stolu chystá zasednout šílený chirurg s úmyslem sestavit homunkula.

Ve skutečnosti mají všechny ty specializované příbory na ústřice a podnosy pod středně tekoucí sýry jediný účel: prodloužit dobu oběda (a s ním spojené konverzace) na maximum, protože jíst žáby a šneky něčím, co vypadá jako vačková hřídel, to nemůže

VEZMI SI BUNDU

myslet vážně snad ani Francouz. Takový oběd (a vzhledem k počtu chodů bych se nebál použít slova souobědí) prostě není až tak procesem pohlcování stravy jako spíš společenskou příležitostí k filozofickým disputacím, výměně důležitých informací, politickým debatám, dojednávání obchodů a vůbec věcem, jimiž se člověk může beztrestně vyhýbat skutečné práci.

Naproti tomu v nás Češích zanechala předškolní výchova nesmazatelné stopy: nejdelší český oběd zřídkakdy trvá déle než dvacet minut a papání většinou skutečně probíhá bez povídání. Výjimkou jsou jen nedělní rodinné obědy při zapnuté televizi, v níž se politická reprezentace předhání v tom, jak nám zkazit chuť k jídlu a k životu v této zemi. Jsem si jist, že televizní debaty sledujeme u svátečního oběda zejména pro jejich schopnost důkladně pročistit naše trávicí trakty: zpočátku nám politici jen tak leží v žaludku, potom se nám z nich ten žaludek zvedne, takže nám následně lezou krkem, zvednou nám mandle, až jich nakonec máme plné zuby.

Na druhou stranu jsou televizní duely i katalyzátorem konverzace: doposud mlčící a obědvající muži se náhle stávají hovornými politickými glosátory, kteří vědí, kdo všechno by měl jít viset, zatímco jejich něžnější protějšky je nabádají, aby tu politiku proboha vynechali alespoň u nedělního oběda a radši jedli. Nebo aby se třeba věnovali zajímavějším konverzačním tématům, např. „tohle jídlo se ti opravdu povedlo“ a „co já bych si bez tebe počal“.

Nepřekonatelným diskusním tématem však už po generace zůstává maminkovský evergreen „kolik si dáš knedlíků?“. Vynechme teď politiku a představme si typický český nedělní rodinný oběd. Cinkání příborů, louskání čelistních kloubů, dojídání polévky.

Osoby a obsazení netřeba rozepisovat, znáte to všichni sami.

Marie: „Péťo, kolik si dáš knedlíků?“ Petr: „Tři.“ Marie: „Jsou malý a vypadáš špatně, dám ti šest. Lubošku, kolik si dáš ty?“ Luboš: „Osm.“ Marie: „Jseš tlustej, dostaneš čtyři.

A ty, Ráďo?“ Radek: „Jeden, mami.“ Marie: „Ty si děláš srandu.“ Radek: „Když řeknu tři, dáš mi šest, když řeknu osm, dáš mi čtyři, tak říkám jeden, protože chci pět.“ Marie: „Srandičky srandičky, to ti je podobný... Dám ti čtyři. A kolik knedlíků bude tatínek?“ Otec: „Maruško, já už nic nebudu, mně stačila ta polívka. Nějak ti mi není dobře, asi na mě něco leze.“ Marie: „To máš z toho, jak jsi včera lítal po zahradě jen v košili! Říkala jsem ti, vezmi si svetr, vezmi si bundu, ono to fouká, jenomže ty ne, ty musíš mít svou hlavu, radši bys umřel, než abys mě poslechnul! V týhle rodině už nikoho nezajímá, co si myslím, co chci, já jsem tu jen pro to vaření a uklízení, tady už mě nikdo ani neposlouchá! (po chvíli) Kolik že jsi chtěl těch knedlíků, tatínku?“ Fakt, že tohle je škola krasomluvy, respektu a logického myšlení většiny českých politiků, vysvětluje mnohé z toho, co nám denně servírují noviny (včetně faktu, že se prakticky každý český premiér nechá převálcovat nějakou ženskou). Samozřejmě chápu, že můžete mít i jiný názor. Jsem s vámi dokonce ochoten o něm i debatovat – stačí, když mě pozvete na romantickou večeři. Akorát bych vás chtěl předtím, než si začneme vzájemně tříbit konverzační dovednosti, upozornit, že knedlíků si dám přesně pět.

JAN FLAŠKA autor by si rád přidal SEMTAM 23

Září 2013

25

WHAT TO THIS MONTH…

PROGRAM

Doporučujeme…

SOBOTA 14 . 9. �������������

Vladimír Kokolia – Jení VLADIMÍR KOKOLIA PŮSOBÍ jako pedagog na pražské AVU, vedle výtvarného umění se ovšem věnuje též hudbě (v brněnské alternativní formaci E) a psanému slovu. Své texty zveřejňuje pravidelně na blogu (www.blog.kokolia.eu), v rámci něhož provozuje i vlastní kokopedii. Nakladatelství Trigon vydalo v roce 2012 výběr z Kokoliových blogových příspěvků a udělalo moc dobře. Autorovy pestré texty v sobě totiž spojují vše, co má mít útvar, který nechceme číst déle než pět nebo deset minut. Jsou aktuální tím, že zachycují fenomény dneška, jsou vtipné i vážné, jsou napsané živým, často obrazným jazykem a hlavně jsou podnětné, neboť pocházejí od člověka, jenž se pozorně dívá kolem sebe a přemýšlí o věcech.

Přes tematickou různorodost lze u Kokolii vysledovat několik témat, k nimž se opakovaně vrací pozornost. Je to např. cvičení tajči, jež autor praktikuje, nebo limity lidského vnímání. Pojem „jení“ používá Kokolia místo zprofanovaného „bytí“, aby vyjádřil jedinečnou fascinaci skutečností, že věci ve světě jednoduše jsou. Neméně je však přitahován tím, co není, co se nachází mimo výseč lidských smyslů či představivosti. Obzvláště poutavý je pak Kokolia tam, kde (trochu ironicky, ale upřímně) reflektuje soudobou výtvarnou scénu a pravidla jejího provozu. Soubor Kokoliových textů je svěží knihou, která v určitých momentech nabývá až filozofického rozměru. ZB

Intimissimo OD LÉTA PROBÍHÁ v českokrumlovském Egon Schiele Art Centru výstava Intimissimo, která přináší tvorbu několika českých a rakouských výtvarníků. Patrně nejznámějším zástupcem České republiky je Roman Týc, zakládající člen skupiny Ztohoven a vyhlášený provokatér, který si kvůli svým kouskům neváhá jít sednout do basy. Týc totiž s oblibou překračuje hranice společenských norem či zákonů, a poukazuje tak na jejich konstruovanost. Tentokráte se zaměřil na problematiku lidské smrti a její praktické okolnosti. Jako materiál vystavených podobizen posloužil popel zemřelých.

Dalšími představenými českými umělci jsou Alena Kupčíková a Josef Bolf.

Kupčíková vystavuje jednak své slavné 26

SEMTAM 23

Září 2013

chlupatice, tedy kresby aktů sestavené z autentických chlupů z ohanbí, jednak projekt testů a čítanky, jež mají pomoct předcházet a odhalit dětské dyslektické problémy. Od Josefa Bolfa jsou pak v Krumlově k vidění starší, ale i nejnovější obrazy, často poměrně velkého formátu.

Bolfova současná malba nese typické autorovy znaky – použití tuše a stékavý rukopis, díky němuž se zdá, jako by obraz plakal. Jako nejvýraznější z rakouských umělců se jeví Miriam Schwack, jejíž tvorbu lze srovnat s dílem Fridy Kahlo. Společné téma prožitku ženského těla (zintezivněného mateřstvím), jeho fragmentace, poněkud naivistický styl vytvářející zvláštní svět magického (sur) realismu, v němž se střetávají dětská perspektiva s bolestí a krutostí. Bernadette Huber, Daniel Amin Zaman, Paul Horn a Harald Hund jsou pak prezentováni prostřednictvím videoinstalací a videí.

Různé podoby (především tělesné) intimity je možno v Českém Krumlově spatřit do 15. září. ZB

Horká linka Halle Berryové NO JEN SI to představte. Zvednete telefon na tísňové lince a tam vystrašená pubescentní dívka. Sama doma, rodiče daleko, pláče, po domě mlsně slídí vetřelec, který se nemůže dočkat všech chlípností, co s telefonistkou provede.

Samozřejmě netuší, že proti němu stojí Halle Berryová, citlivá, avšak veskrze profesionální operátorka callcentra tísňové linky 911, na kterou díkybohu nebohá dívka narazila. Halle ťuká jména do počítače, hledá signál telefonu, u toho čile komunikuje s policií, uklidňuje a samozřejmě radí, co dělat a kam se darebákovi schovat. Dívka se uklidňuje, nachází úkryt, zalézá, zadržuje dech…

Jenže znáte to, i mistr tesař se někdy utne. A tak se Halle, zdrcená fatálním nezdarem, raději uchyluje do pozice lektorky a s chladným odstupem školí telefonní dorost. Osudný telefonát si ji však přece jen najde a ona bude muset aktivizovat všechen svůj orální um, aby situaci jaksepatří zvládla. Může se zdát, že z podobného materiálu americký film Tísňová linka (The Call, 2013) nedokáže zas tak moc vymáčknout. Ostatně i kulisy ze začátku nejsou nijak divoké – neustálý close-up na Halle Berry, ta sedí u headsetu, vypadá výborně a za ní se krčí zástup ani-nedýchajících-čumilů.

Jak se ale film rozjíždí, dostáváme se

stále blíž k akčním scénám, rychlým střihům, dobře namixované hudbě, dějovým zvratům a hlavně k tajemnému zloduchovi, kterému se Halle hrdinně postaví. Film tak trochu připomíná snímky Telefonní budka (2002) a V pasti (2005) – nemá sice nijak složitou zápletku, ale nabízí dobrou kameru, výborný thrillerový spád, krátkou stopáž a skvělého hlavního hrdinu (hrdinku).

Ano, Halle Berryová opravdu nezklamala a do své one-woman-show dala rozhodně srdíčko. Velkým překvapením je šikovnost režiséra Brada Andersona (jehož filmografii tvoří hlavně TV seriály) i kameramana Toma Yatska, kteří z filmu udělali opravdu dramatickou podívanou.

Naopak o trochu horší je to se scénářem, který ke konci dost ztrácí dech. Ale co, nic není dokonalé. Film se dá zkrátka doporučit. Má náboj, nenáročné, ale kvalitní provedení, dostatek napínavých míst a samozřejmě sexy Halle Berryovou, které byste těch 46 let rozhodně nehádali. Takže jo – hned na podzim hurá do videopůjčovny, neboť od října film vychází na DVD. DAW

Výlov slibuje mladé kusy MLADÁ KREV JE motto již pátého ročníku bienále festivalu kreativní a dokumentární fotografie Jihočeský výlov.

Stěžejní část programu, tedy maraton 11 vernisáží v 11 českobudějovických galeriích, se chystá na 13. září. Slavnostní zahájení bude v Kredanci v 17 hodin.

Hlavním cílem festivalu je představit současnou tvorbu jihočeských studentů různých středních a vysokých fotografických škol. Festival fotografek a fotografů z jižních Čech vznikl v roce 2008, kdy fotograf a kurátor galerie Bazilika a Solnice Miro Švolík zaznamenal potřebu a chuť místních fotografů prezentovat vlastní tvorbu. Po domluvě s kurátory dalších galerií tak vznikl projekt, díky kterému se v jednom měsíci v 10 galeriích prezentovalo 10 individuálních nebo skupinových výstav jihočeských fotografů.

I letos se všechny vernisáže odehrají v průběhu jednoho dne. Každou zahájí kurátor příslušné galerie za účasti autora. Návštěvníci budou postupně pulzovat podle časového harmonogramu různými místy města a vychutnávat atmosféru přehlídky, která je pověstná navazováním pracovních, odborných i osobních kontaktů mezi vystavujícími autory, galeristy a návštěvníky. EV

17:30 COOL v Plotě multižánrový festival, www.coolvplote.cz Písek 21:00 Never Hope + Procrastination hard core Mighty bar Velbloud, ČB Divadelní hašteření Dům U Beránka, ČB

NEDĚLE 15 . 9. ������������� 14:30 Hurvínkova nebesíčka divadlo pro děti Divadlo Fráni Šrámka, Písek 14:30 O zvědavém slůněti divadlo pro děti místní hospoda, Vlksice u Písku 18:00 Kaj Jam rock Recykle music bar, Tábor 19:00 Minori Nakaune a Hiroaki Goto (Jap) houslový koncert koncertní síň Trojice, Písek 19:00 Záskok divadlo Divadlo Oskara Nedbala, Tábor

ÚTERÝ 17 . 9. ��������������� 20:00 Listování: Niccolò Ammaniti Já se nebojím, inscenované čtení Malé divadlo, ČB

STŘEDA 18 . 9. ������������� 16:30 O Budulínkovi, divadlo pro děti Loutkový sál Spektrum Sezimovo Ústí 19:30 Michal Horáček: Mezi námi recitál Dům kultury, Strakonice 21:00 Pinkout Mighty bar Velbloud, ČB

ČTVRTEK 19 . 9. ������������ 19:00 Veliký ZUŠ Band koncert letní scéna Slavie, ČB 19:30 Gala pro Gogola divadlo Divadlo Fráni Šrámka, Písek 19:30 Kaleidoskop Jana Rejžka poslechový večer Horká vana, ČB 19:30 Večer písní zmrzlého dřevorubce koncert Kabaret U Váňů, ČB 21:00 Václav Koubek folk Mighty bar Velbloud, ČB

PÁTEK 20 . 9. ��������������� 19:30 The Giant Mountains bluegrass Kabaret U Váňů, ČB 20:00 Audience dračí noci dvě divadelní hry místní hospoda, Vlksice u Písku 21:00 Gangster Trippin vs. Invert Night taneční hudba Café klub Slavie, ČB 21:00 The Old Culture rock blues Recykle music bar, Tábor 21:00 Gengis khan (It) + Blamage power metal Mighty bar Velbloud, ČB

SOBOTA 21 . 9. ������������� 12:00 D en v Budvaru D o Českých Budějovic se opět vrací tradiční Den v Budvaru s prohlídkami pivovaru zdarma a nabitým hudebním programem. Budějovický Budvar 19:00 Soudné sestry divadlo Jihočeské divadlo, ČB 19:30 Innoxia Corpora + Telefon + Spank punk MC Orion, Tábor 20:00 Othello divadlo místní hospoda, Vlksice u Písku 21:00 Restage + Shaftee + Veit B elektro Mighty bar Velbloud, ČB

NEDĚLE 22 . 9. ������������� 14:30 Buchty a loutky: Zlatá husa divadlo pro děti místní hospoda, Vlksice u Písku 19:30 Darda divadlo Divadlo Fráni Šrámka, Písek

PONDĚLÍ 23 . 9. ������������ 19:00 Soudné sestry divadlo Jihočeské divadlo, ČB 19:30 Jiří Suchý: Šest žen divadlo Kabaret U Váňů, ČB

ÚTERÝ 24 . 9. ��������������� 19:00 Zločin v posázavském Pacifiku divadlo Divadlo Oskara Nedbala, Tábor

STŘEDA 25 . 9. ������������� 16:30 O Budulínkovi divadlo pro děti Loutkový sál Spektrum, Sezimovo Ústí 19:00 Antidiskotéky Jiřího Černého: Jaromír Nohavica poslechový pořad Jihočeská vědecká knihovna, ČB 19:00 Perfect days divadlo Jihočeské divadlo, ČB 19:30 Swing trio Avalon koncert Kabaret U Váňů, ČB 21:00 Intessar orientální tanec Mighty bar Velbloud, ČB

ČTVRTEK 26 . 9. ������������ 18:00 Veliký ZUŠ Band koncert letní scéna Slavie, ČB 19:00 Muž sedmi sester divadlo Jihočeské divadlo, ČB

20:00 Prago Union + Pablo Diablo + DeZrechts hip hop Café klub Slavie, ČB 20:00 Adriano Trindade & Los Quemados samba taneční sál KD, Trhové Sviny Na slovíčko: bazar mluveného slova Dům U Beránka, ČB 21:00 Dÿse (Ger) + Siamese Queens (Belg) + Tosiro + Depakine chrono noise rock Mighty bar Velbloud, ČB

SOBOTA 28 . 9. ������������� Svatováclavské slavnosti pouť Planá nad

Lužnicí 18:30 Tha Tap tap koncert Žižkovo náměstí, Tábor Na slovíčko: bazar mluveného slova Dům U Beránka, ČB 19:00 Tosca opera DK Metropol, ČB 21:00 Rumba Latina taneční party Café klub Slavie, ČB 21:00 Krize středního věku + Kocovina + Eroplán 96 rock Mighty bar Velbloud, ČB

Mighty night Yellow Cap (Německo) – Ska/

Reggae/Funk,CITIZEN BRAIN (Německo) – Garage Rock’n’Roll, DJ Afterparty Mighty bar Velbloud, ČB

21:00 Jack Cannon Blues Band Highway 61, ČB Literární Večer pořádá Hukot Mighty bar Velbloud, ČB

SOBOTA 5. 10. �������������

SOBOTA 19. 10. ������������

The Háro Divadlo Pod Čarou, Písek 18:00 G olden Crown Acoustic Blues Fest

20:00 Retro Party Highway 61 + Café klub Slavie, ČB Literární Večer pořádá Hukot Mighty bar Velbloud, ČB

Highway 61, ČB AC/CZ AC/DC Revival Mighty bar Velbloud, ČB

PONDĚLÍ 7. 10. ������������� Vítání prváků Jihočeské univerzity Café klub Slavie, ČB (7.- 12. 10.)

ÚTERÝ 8. 10. ��������������� 20:00 Lord Bishop Rocks Highway 61, ČB

STŘEDA 9. 10. �������������� Lukáš Oravec Quartet Jazz Gallery

NEDĚLE 29 . 9. �������������

Charley,Tábor Fresh beatz Dubstep/Electro/Techno night by Beatz.cz DJs Mighty bar Velbloud, ČB

Svatováclavské slavnosti pouť Planá nad

ČTVRTEK 10. 10. �����������

Lužnicí 14:30 Ať žijí duchové divadlo pro děti Divadlo Oskara Nedbala, Tábor Na slovíčko: bazar mluveného slova Dům U Beránka, ČB

PONDĚLÍ 30 . 9. ������������ 19:00 Na scénu! scénický tanec Jihočeské divadlo, ČB 19:30 Tlustý prase divadlo Malé divadlo, ČB

ÚTERÝ 1. 10. ��������������� Pestré vrstvy (Ivan Landsmann, Tomáš Vůjtek) Divadlo Fráni Šrámka, Písek STŘEDA 2. 10. ��������������

J. Gillar/Vladimír Škutina: „… a na hrušce sedí diktátor..“ Metropol - malá scéna, ČB

SOBOTA 12. 10. ������������ Barb Wire Dolls (USA) Divadlo Pod Čarou,

rvní Hoře Café klub Slavie, ČB P eggae Bashment with Pa Soundsystem R

(Pub Animals DJs) + LIVE guests – Reggae/ Dub night Mighty bar Velbloud, ČB

ČTVRTEK 24. 10. ����������� Roman Dragoun & His Angels Divadlo Pod Čarou, Písek 20:00 Lenka Dusilová Highway 61, ČB

Písek

SOBOTA 26. 10. ������������

STŘEDA 16. 10. ������������

umba Latina party Café klub Slavie, ČB R alloween Fest 6. Idiot Princip a další H Mighty bar Velbloud, ČB

Jiří Pavlica a HRADIŠŤAN kostel sv.

20:00 Country Rebels Highway 61, ČB

20:00 Tariška Quartet Highway 61, ČB All The Secrets Inside, The Vacant Eyes Spark Fresh Blood Mighty bar Velbloud, ČB

nad Lužnicí (v obřadní síni radnice) ŠKM banda (Slovenia) + Najoua (Slovenia) + Oberkorperfrei a teliér Dílna, Tábor 21:00 Ginfizz Highway 61, ČB

STŘEDA 23. 10. ������������

21:00 Roman Dragoun & His Angels Highway 61 ČB MIG 21 Café klub Slavie, ČB Lahar, Evidence Smrti, March Of The Horder Hardcore/Fastcore/Crust/Punk Mighty bar Velbloud, ČB

ČTVRTEK 17. 10. �����������

„Vody slané i sladké“ fotografie Evy Zárubové Holické (vernisáž výstavy) Planá

Michal Horáček „Mezi Námi“ DK Metropol, ČB

PÁTEK 25. 10. ��������������

ČTVRTEK 3. 10. ������������

19:00 Povstání kubáta Kubáta divadlo Divadlo Oskara Nedbala, Tábor 19:00 Tosca opera DK Metropol, ČB 19:00 Saturnin Jihočeské divadlo, ČB Svatováclavské slavnosti pouť Planá nad Lužnicí

ÚTERÝ 22. 10. ��������������

20:00 Eric Truffaz Quartet ft. Anna Aaron Highway 61, ČB Rozkrock Hard Rock Mighty bar Velbloud, ČB

Vojtěcha (Emy Destinové Čtyři Dvory), ČB John Godber Vyhazovači (Divadlo Radka Brzobohatého) Metropol - divadelní sál, ČB Pinkout Gay & Lesbian and friends night Mighty bar Velbloud, ČB

PÁTEK 4. 10. ����������������

W. Link- R. Levinson COLUMBO – Vražda na recept DK Metropol, ČB

PÁTEK 11. 10. ��������������

20:00 Lukáš Oravec Quartet Highway 61, ČB Blackout (not only) Drum’n’Bass night by Beatz.cz DJs Mighty bar Velbloud, ČB

PÁTEK 27 . 9. ���������������

PONDĚLÍ 21. 10. �����������

PÁTEK 18. 10. �������������� 100% USA TRUE HIP HOP Lucky Pery club, Jindřichův Hradec

ÚTERÝ 29. 10. �������������� 20:00 Aynsley Lister Highway 61, ČB

ČTVRTEK 31. 10. ����������� J ablkoň Café klub Slavie, ČB syritual Psychedelic/Electronica night by P Kamasutra DJs M ighty bar Velbloud, ČB Nejste v programu? Chcete být?

Chybí vám v něm něco? Posílejte přehledy, náměty a jiné tipy na servis@semtam.net a přidávejte akce do kalendáře na kulturne.com.

SEMTAM 23

Září 2013

27