Semtam 28 (2014-03)

SEM TAM

28 2014-03

LIFE STYLE CULTURE

FREE

semtam Semtam Magazine MK ČR E 18879 Jihočeský kulturně-společenský měsíčník.

Zdarma. Číslo 28, březen 2014, České Budějovice, náklad 2 500 ks.

Vydávání časopisu a související aktivity zajišťuje STCZ o. s Founder and director Oliver Mann Produkce Pavel Jaloševský Šéfredaktor Ondřej Brynych Korektury Zdeněk Brdek Eliška Volfová Přispěli Natalie Czaban Jan Flaška Lenka Housková Petr Kalaš Anna Kárníková Petra Kollouchová Šárka Kotzinová Olga Krupauerová Petra Lexová Ladislav Lhota David Peltán (kulturne. com)

Jan Rotrekl Foto na obálce: Veronika Brunová Pin up autor: Michael Hon Inzerce, dotazy, názory info@semtam.net Kulturní přehledy, náměty servis@semtam.net Sledujte nás: www.semtam.net www.facebook.com/ semtamcb www.twitter.com/ semtamcb www.issuu.com/ semtam

Semtam podporují:

Svět je prost všelikého poetického stavu

J

eště naše těla ani neodbourala poslední zbytky alkoholu po party pětiletí a už jsme byli zcela pohlceni druhou pětiletkou. Vlastně jsme ji rozjeli dlouho před samotnou oslavou pátých narozenin, a ty nám tak vzaly cenný den práce, který vyplnilo střízlivění a dospávání. Ale jelikož to čtete, tak to zřejmě dopadlo dobře.

Party se vskutku vydařila, ale nyní je čas na trochu střízlivosti. Ve svém narozeninovém textu v minulém vydání jsem to nakonec vypustil, neboť jsem nechtěl blížící se party kazit negativními informacemi (možná proto textu chyběla pointa). Ač pět let práce mnoha nadšenců přineslo spoustu přidané hodnoty, o to víc nám dala první dvě čísla nové pětiletky pocítit, jak stále málo to je, aby to Semtamu zajistilo živobytí. Pravda ale je, že i toto číslo může být klidně poslední.

Jako šéfredaktor se snažím vést časopis tak, aby to nebylo jen zajímavé a zábavné počtení pro ukrácení dlouhé chvíle. V souladu s idejemi, které více či méně uvědoměle v týmu sdílíme, chci, aby měl nějaký společenský přínos. Proto třeba píšeme o úspěšném promotérovi, který chce rozvíjet kulturní život, i když je to hodně “o hubu”. Je super, že je někdo tak dobrý, aby se kulturou zvládl uživit, a my se díky tomu mohli kultivovat a bavit. Ale jak sám Robin Mikušiak říkal, nebude-li zájem ze strany firem či města (rozuměj voličů) po akcích typu Krajinské korzo, tak prostě nebudou - každý musí z něčeho žít. A tak je to i se Semtamem.

Prožil jsem si úžasných pár měsíců, kdy Semtam fungoval skoro tak, jak jsme si to zhruba představovali s Oliverem, když jsme ho probou-

zeli z roční hibernace v roce 2011. Věděli jsme, že aby fungoval alespoň tak dobře jako v začátcích, potřebuje alespoň poloprofesionální jádro. Však taky, když s ním Oliver začínal, věnoval se mu na “plný úvazek” - teda dokud mohl.

A i já jsem toho posledního půl roku měl možnost skutečně dělat šéfredaktora, účetního, obchodního a administrativního pracovníka skvělého časopisu s platem asi 25 korun na hodinu hrubého a neplacenými přesčasy, na úkor jiné práce a možná i zdravého rozumu. Ale já prostě po možnosti věnovat se Semtamu naplno dlouho toužil. Což asi pochopíte - takto prostě nejde do nekonečna.

Několikrát už jsem se na stránkách Semtamu zamýšlel nad smysly a nesmysly věcí jako život, kultura či vydávání a společenský přínos Semtamu a občanské publicistiky obecně. Myslím, že děláme prospěšnou věc. Věříme, že takové věci mají právo na život, ač si samy na sebe nevydělají. Ono by totiž třeba zpoplatnění či výrazná komercializace šly proti smyslu celého projektu a možná přinesly víc problémů než užitku.

Jedna věc je jistá. Zpátky do dob DIY jít nechceme.

Když vydávat, tak pořádně, minimálně tak dobře jako posledních několik měsíců. Ideově máme jasno, teď záleží na prozaické stránce věci. Jestli společnost něco takového uživí (dary, granty, dotace, …). Na udržení současné úrovně potřebujeme sehnat alespoň 30 tisíc na měsíc.

Ondřej Brynych poloprofesionální dobroděj

contents

10, 11 Fabrika na hudbu Myslíte, že se v Českém Krumlově daří jen vážné hudbě díky mezinárodnímu hudebnímu festivalu? Omyl. Do místní továrny předělané na rockový hudební klub zajíždějí pěkně nadupané kapely.

2

semtam 28

Březen 2014

18, 19 Pro mlsné jazýčky Pokud patříte ke gurmánům, kterým se z ohřívaných párků s kečupem ježí vlasy na hlavě, určitě uvítáte průvodce po českobudějovických místech, kde lze zažít gastronomický orgasmus.

22, 23 Z měleckého zákulisí Milovníci současného výtvarného umění by neměli minout rozhovor s kritikem a kurátorem Jiřím Ptáčkem. Jak naznačuje, možná se v budoucnu máme nač těšit.

24 Sportovní okénko V tradičním fejetonu Honzy Flašky se tentokrát dočtete, jaký má tento pohybový teoretik vztah ke sportu a jak se onen láskyplný vztah plný vzájemného obohacování vyvíjel.

front

Anger management Read me anger Ono to nefunguje. Tohle to taky umí? Můžeš mi nastavit toto, ty s tím umíš. Krám jeden. Já nevím, jak na to. Jak se to dělá? To se nesmí? A jak to mám sakra vědět? … Lidi, to je opravdu takovej problém přečíst si návod k použití?

No smoking anger Je super, že existují kluby, kavárny a restaurace, které mají své nekuřácké části. Ale k čemu to je, když většinou nejsou nijak zvlášť odděleny, mají společnou ventilaci, anebo stejně musíte procházet kuřáckou částí na toalety, na bar či prostě platit? Stejně pak přijdete domů a oblečení může rovnou do pračky, oči zarudlé a plíce zas o něco černější.

Nevědomost anger Jsem naštvanej, když mě někdo upozorní na nepříjemnou věc, o který jsem nevěděl a nevadila mi! Zářným příkladem jsou věty typu: Slyšíš tu zářivku? Jak strašně hučí! Nebo, proč ta dotyčná tak mlaská! Když už má někdo nutkání

se podělit o tyhle věci, ať to udělá, když už je po všem a nesděluje mi to hned! Pak se člověk soustředí právě jen na to! Čajovna anger Štve mě, když přede mě v čajovně postaví zvoneček!

Chci si s ním pak zvonit, jen tak pro radost. Od toho přece zvonečky jsou, aby zvonily. Takhle to jen cinkne a za chvíli někdo přijde, co že jsem si to přál! Nic sakra! Chtěl jsem si jen zazvonit!

Kitchen Management Anger I have tried so hard to teach my chefs the two towel system - one wet for wiping (left hand), one dry for holding hot food (right hand).

Then I watch them day after day run round the kitchen with burnt hands cleaning surfaces with dry cloths. Two hands, two towels. Simple, no?

The French and their famous culinary genius. I asked my newest French chef to make a bechemel sauce. He replied proudly and scornfully “I made a bechemel when I was 5

YEARS OLD”. Then produced a horrible white substance similar to wallpaper paste. He also holds the world record for slow cooking - taking 20 minutes to make 3 minute polenta which was still not cooked.

He then tried to speed up the cooking process by pouring cold milk into it. Argh.

It never fails to make me angry when I watch my chefs laze around the kitchen for hours then panic when two orders come in at the same time.

“The people like it” is the phrase my staff most often use against my arguments to improve the food we serve. Really? What people are these? People who prefer to eat the WHOLE onion, including the root and some odd bits of onion skin? People who like ravioli as heavy as a small boat which sinks like a lead weight in water? (My French chefs refuse to use the excellent pasta machine we have. It is “merde” apparently) STOP buying green peppers. They are bad for digestion and look bad. No “people” like green food. They are bad in general.

I get most angry at myself knowing that I should be gentler with my staff. They are only human after all and are (presumably) trying their best. So I swing from angry impatience to over-forgiving sympathy.

Somewhere in between might ensure better food with less onion peel.

Do you need Anger management? Email us: anger@semtam.net

Zeitgeist Majdan v českém podání Ještě donedávna, když se řeklo „Ukrajina“, vybavila si řada lidí jen značku kola, na kterém je nutno šlapat i z kopce, případně stavební dělníky, kteří za mizivou mzdu staví krásné nové Česko. To se v posledních pár týdnech změnilo. Podepisovaly se petice, shromažďovala se shromáždění, vyzýval se Zeman, aby nezval Janukovyče na oficiální návštěvu do Čech (pozvání Hradu ovšem platí stále, byť prý ne nutně pro Janukovyče). Noviny byly plné protichůdných informací a nikdo dodnes neví, kdo proti komu vlastně bojoval, zda armáda proti občanům, ruští provokatéři proti náckům, náckové proti eurofilům nebo všichni proti všem. Každopádně se na téma „Ukrajina“ dá do krve pohádat s kamarády a vzájemně se osočovat z neznalosti situace. Prostě takový malý, hezký, český Majdan ke každému hospodskému stolu. JAF

Problém s románem řeší jednohubky 25 důvodů, proč němčináři kradou! – 17 nejhnusnějších štěňátek roku 2013! – 32 největších frajerů, co jedí klobásy! – 14 hustých triků, jak zředit polévku! – Titulky, na které kliknete, i když nechcete, protože jsme si všichni nějak zvykli přemýšlet v bodech. Děláme brainstormingy, brífinky, to-do listy, evaluace, kolem nás se to hemží přehlednými seznamy výhod, úkolů, zadání – a tady je výsledek. Máme problém soustředit se i na souvislý článek v novinách, natož na dlouhý román.

Před 200 lety byly běžné mnohahodinové koncerty, dneska v rádiu zřídkakdy uslyšíte něco delšího než tři minuty.

Ztrácíme schopnost zkonzumovat cokoli výživnějšího než sérii jednohubek. Ovšem my pro vás máme 5 bodů, jak se tomu bránit. Tak za prvé – neklikejte na hloupé titulky a ukažte tak jejich autorům, ať se jdou s těmi body bodnout… JAF

#uzbylonacase nebo #danajskydar?

Tak už i na tradičně konzervativních jižanských profilech na sociálních sítích se objevují hashtagy.

Značka #cokoliv ostatním tak nějak řekne, k jakému tématu vlastně váš příspěvek je. Hashtagy lze přidat k libovolnému postu na Twitteru, Facebooku a dalších, a ten se pak promění na odkaz. Po kliknutí na toto klíčové slovo uvidíte všechny takto označené příspěvky na síti. Nemusíte sledovat konkrétní lidi a hlavně ne všechny posty, ale téma si vybrat. Ve světě hashtagy výrazně pomohly revolucím. U nás možná tak revoluci prokrastinace. Příspěvky mají často více hastagů, než obsahu, a to ještě typu: #vymazlenypost #koukejname #tennejlepsihashtagcokdokdyvymyslel. Ve výsledku to, co by mělo zpřehlednit záplavu obsahu (co si budeme povídat, koho zajímá vše, co jeho „přátelé“ sdílí?), v něm v podání jihočechů dělá ještě větší bordel. OBR

semtam 28

Březen 2014

3

NÁZOR / SIMPLIFY THE CZECH?

Eternal Sunshine of a World Without Tvrdý Eehs (y)

L Natalie Czaban

anguages, like love affairs, are frustrating. Learning something new only shows you that you knew nothing before. And the right words always ALWAYS come when the moment has passed. I see my students fighting daily with the many irrationalities of English. And even my Czech university student friends often doubt the use of their own language. But do we want it any other way?

Have you seen that film „Eternal Sunshine of the Spotless Mind?

(Věčný svit neposkvrněné mysli). Where the characters wake up with all memories of the pain and trauma of failed love affairs erased. What if we woke up tomorrow to find our languages similarly free of such traumatic complexities?

Here is the idea. Czech could lose half of its complexities,(still leaving it plenty, believe me). Less uncertainties about word endings.

Tvrdý eeh (y) gone entirely (just make all the confusing words mekký).

That leaves us all the flowery vocabulary for beauty and slang for pub fun. Without having to do so much…..groundwork.

English in turn could start writing things the way they sound, or saying them the way they are written. That would help a lot. And would maybe give students more time to master the billions of idioms the English fit into the gaping hole where grammar should be. So if the possibility existed to cut out the huge chunks of Czech and English that make life (and conversation) so tiring for us, would we take it?

Who would be happier and what would we miss?

ENGLISH ON ENGLISH

Arguments against simplification come from the linguistic soul and heart rather than the head. I know this personally because the idea of removing our pointless English “oughs” and “ph” fills me with a sense of apocalyptic dread. That all is being lost. That things are falling out of place. That we will be left alone in a world abandoned by our linguistic ancestors and their strange ideas of spelling. It annoys me that the Americans, with their “did you eat yet?” or the Canadian “yeah, i seen it” are phasing out the present perfect (which exists to further torture Czechs who have survived the mekky ees of their own language).

But then again, it annoys me when the Americans do anything.

And I imagine, that like pulling off a plaster from a wound, simplification would only hurt for a second. English has been changed or changed itself so many times and nothing seems to be lost. It even seems to revel in its simplicity. As Orwell pointed out „window-pane writing“, writing as clearly as possible so that the reader understands, is a much greater art than never ending sentences which lose their point mid-way.

My personal feeling is that the language is not helped by all these things that make students suffer, the odd spellings, the exceptions, the blurry lines between simple and perfect tenses and sentences such as „we would have had to have had known in advance“. If they disappeared magically, if it became more spotless, I have no doubt that it would move forward even more creative, even freer. But do the Czechs feel the same about their language?

CZECHS ON CZECH

The greatest fear of a magically simplified Czech languages is the danger to the beauty, precision and uniqueness of Czech poetry and literature. If language gives thinking room, simplification means loss of thinking space. Eliška, a 5th year Bohemistica student argues „through our language we think, we create the world, we form ourselves. So each simplification of the language reduces our ability of thinking“ Fellow Bohemistica Veronika Faktorová backs this up „We would lose what makes the language itself, typical, sweet and funny.

4

semtam 28

Březen 2014

How to do without diminutives for example? How to express “Malinké miminko spinká” in a more simple way which would express the same feeling of joy?“ I am unconvinced though. It seems to me that Czech kids could comfortably learn another language entirely in the time they invest into the měkký\tvrdý eeh problem, which they would probably enjoy more and be grateful for in later life. And all my sympathy goes to the unfortunate kids of immigrants or roma who struggle anyhow and in school have to enter into a level of linguistic ability that would only be needed at diploma level in other languages. Czechs are always surprised when I tell them that the average English person has no idea that the present perfect exists. Beyond a few handwriting lessons and spelling tests in primary school, English kids do not have to study English. (Which leaves them plenty of time to become terrible at French. But that’s another story.)

FOREIGNERS ON CZECH

As someone who has reached a level of Czech where things make sense fairly often and in a fairly funny way, I have cheerfully waved goodbye to the possibility of reaching a much higher level. I remember enough of the journey I have travelled to this point to understand how much steeper the next bit will be and to be honest, I am tired. That’s me. But for my fellow foreigners, for those who need to speak and survive and make a home here in the CR, would it not be magic to make it easier to adjust to daily life and access the rich culture behind it? Because at this rate you pretty much have to batter down the door and then climb over it to gain an insight into Czech literature and thinking.

Veronika Faktorová, who teaches Czech to foreigners at the JU describes an all too familiar process (for me, at least) of an impossible beginning which rapidly gets a lot worse. „Beginners find almost everything difficult - from pronunciation to grammar. Some struggle with the sounds of “ř”, some do not understand cases, for others the biggest problem is the Czech verb. Personally, I think that beginnings are not so tough and hard times come later. Try teaching foreigners the difference between letět and přiletět, and then to simplify just the simple word to write. psát - přepsat - přepisovat, přepsávat - přepsávávat...

Despite this, Faktorová also rejects the idea of simplifying the language, fearing that students would find it easier to communicate but might lose out on what really matters. „If it suits someone to “somehow” explain something and understand “something” then that is fine. But for a knowledge of the mentality and culture of a country, so much more is needed“. But wouldn’t a halfway house be better than none at all? Than a house which it is impossible to enter? Is the magic of Czech really contained in all those heavy rules and tiring conjugations? Is is not possible that it actually exists despite them and would be freer without them?

No such magic simplifying spell exists. We are stuck with Czech as Czech is and English as English is. And maybe languages are like love affairs: exactly as difficult as they need to be. Maybe, like heartbreak and wasted longing, we need to endure all the baggage of boring grammar recitation and endless exceptions to feel the depth and beauty underneath. But I really don’t think so. I think we would be happier, freer and more comfortable in our languages if all the complexities (handed down like unresolved personal issues from generations of ancestors) were let go. It would be easier to let others into our club too, welcome others to the joys of our culture with no need to slave away for decades at the dead remains of past grammar.

If the possibility existed, to wake up tomorrow in a linguistically simpler world, why would we not take it? 

krátce

Němčinář a loutkoherec šéfuje na krumlovské točně Vedení Jihočeského divadla uvedlo do života novou řídící funkci – celoročního šéfa dostalo od 1. února Otáčivé hlediště v Českém Krumlově. Post důležitý zejména z hlediska ekonomiky zastává 42letý Tomáš Froyda, jenž souběžně dokončí divadelní sezonu ve své dosavadní pozici ředitele plzeňského Divadla Alfa.

Rodilý Západočech byl na podzim protikandidátem Martina Glasera v konkurzu na místo ředitele Národního divadla v Brně, zvítězil však Glaser.

Froyda je muž s pověstí velmi schopného produkčního.

V nejbližším období ho čeká konfrontace se dvěma náročnými úkoly – zajistit rekonstrukci točny a zvýšit její návštěvnost. Ta se pohybuje kolem devadesáti procent (loni přišlo do hlediště v zámecké zahradě téměř 50 tisíc návštěvníků) a přináší Jihočeskému divadlu bezmála tři čtvrtiny příjmů (loni to bylo 26 milionů korun).

Navýšení zisku může čerstvě instalovaný šéf podpořit svojí znalostí plzeňského regionu, odkud přivede další diváky, a posílením spolupráce s cestovními kancelářemi v Rakousku a Německu, kde se těší značné oblibě kulturní turistika. Tomáš Froyda má pro tuto činnost předpoklady jako vystudovaný učitel němčiny, který se živil tlumočením a překladatelstvím.

Než postoupil do čela v Divadle Alfa, působil tamtéž jako loutkoherec. LHO

Šesták končí po 10 letech A ještě jedna zpráva k Jihočeskému divadlu. Letos 31. října po 10 letech ve funkci skončí jeho dosavadní ředitel Jiří Šesták, na své místo rezignoval. Rada města by o jeho nástupci měla rozhodnout do 7. března ve výběrovém řízení. RED

Muzeum nového ředitele už chvilku má Už na podzim ohlásil svůj odchod nejdéle sloužící šéf Jihočeského muzea Pavel Šafr. Po 23 letech skončil v této významné kulturní instituci, kde se po roli fotografa vyšplhal až na nejvyšší příčku všech zaměstnanců.

Výběrové řízení na tuto pozici proběhlo velice rychle a mělo pouze dva kandidáty. Jako nejosvědčenější se nakonec ukázal bývalý náměstek hejtmana a radní pro kulturu a památkovou péči Jihočeského kraje František Štangl. Kvalitu jeho schopností potvrzuje i historik Hynek Látal či vedoucí odboru kultury a památkové péče Jihočeského kraje Patrik Červák.

Oficiálně jmenován do funkce bude krajskými radními koncem března. Podle jeho slov bude hlavním úkolem: „aby se tam lidé zase naučili chodit“. AKA

Festival pro Tibet ve Strakonicích Tibetská příroda, osudy a buddhistická moudrost v celkem pěti filmech a přednášce Pavla Mareše o učení světového fotografa Fráni Drtikola. Prodej

tibetských výrobků, občerstvení připravené Honzou Jurášem a čajové osvěžení od Simona Hubače.

Veškerý výtěžek ze vstupného a prodeje putuje na pomoc dětem ze školy Gyalten v Tibetu. Uvidíte mj. filmy: Slova mého dokonalého učitele, film s mírnou nadsázkou určený pro ty, kteří by si přáli potkat Yodu nebo Merlina a touží po spolupráci s učitelem, který boří konvence a často také iluze svých studentů, to vše s laskavým a jako žiletka ostrým humorem.

Dále road movie Hledání zavádějící diváka přímo do srdce proměňujícího se Tibetu a kladoucí znepokojivé otázky o úloze osobní a národní identity v moderním světě nebo Tiché svaté kameny - snímek pyšnící se tím, že byl jako první film o Tibetu opravdu natočen Tibeťany.

4. ročník festivalu pro Tibet proběhne ve společenském sále Šmidingerovy knihovny na III. nádvoří strakonického hradu 29. 3. od 14 hodin. Vstup je zdarma. PEK

Literatura žije!

Festival s tímto názvem se v Budějovicích chystá na konec dubna, konkrétně proběhne od středy 23. do pátku 25. 4. Skupina nadšenců kolem literární kavárny Měsíc ve dne se rozhodla ostatním spoluobčanům ukázat, že literatura je živé a i v dnešní době inspirativní médium. Program se teprve dává dohromady, v plánu jsou nicméně kromě tradičního formátu autorských čtení (těšit se můžete i na spisovatele představené v rámci naší rubriky Literature now) rovněž outdoorové akce.

V současnosti byla zahájena sbírka knih pro vytvoření veřejné komunitní knihovny.

Kdo donese do Měsíce ve dne (Nová 3, ČB) jako dar knihu, obdrží odznak s logem festivalu.

Jeho nositelé pak až do konce akce mají v kavárně nárok na druhou kávu zdarma. Máte-li chuť podílet se na přípravách, neváhejte a mrkněte na www.literaturazije.cz. ZB

Nákup lístků na Mighty Sounds moc neodkládejte Mezinárodně proslulý jihočeský festival Mighty Sounds už zveřejnil velkou část programu svého letošního ročníku, který se bude konat 11. - 13. července 2014 na Letišti Čápův Dvůr u Tábora. Stále je možné jako tradičně koupit lístky v předprodeji za zvýhodněnou cenu, od března se sice jejich cena zvedá na 1090 korun, ale stále bude výhodnější, než koupit lístky na místě (konečná cena ještě nebyla zveřejněna). Těšit se tento rok můžete třeba na Dropkick Muprhys (USA), Irie Revoltes (D), The Slackers (USA), Real McKenzies (CAN), Perkele (SWE) či The Peacocks (CH). Pro aktuality sledujte www.mightysounds.cz či Facebook event (facebook. com/events/178524552339660/). RED

K 60. výročí rekordní návštěvnost V uplynulém roce, kdy Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou slavila 60 let od svého založení, zaznamenala rekordní návštěvnost 55 592 lidí. Cíl, který si vedení vytklo, byl přitom překonat hranici 40 000 návštěvníků. Pro srovnání, v roce 2012 galerie dosáhla čísla 38 717. Dobrou předzvěstí byla již na začátku roku výstava Petra Nikla ve Wortnerově domě, na kterou zavítalo téměř 5 000 návštěvníků. Dobrá čísla přineslo i ,,Osvobozování sentimentu“ (6 934 návštěvníků), hlavním blockbustrem se ale pochopitelně stala výstava ,,Andy Warhol / Zlatá šedesátá“, která přilákala do AJG neuvěřitelných 21 350 lidí. OBR

semtam 28

Březen 2014

5

ŽIVOTNÍ STYL / BALET

Nikdy jsem nesnila o tom, že budu baletkou O kočovném životě tanečníků, přijetí moderního pojetí baletu na jihu Čech, o snech, pádech a o slabosti pro smažený sýr v rozhovoru se španělskou sólistkou baletu Jihočeského divadla Cristnou Porres Mormeneo.

třeba Bez gravitace, kde si tanečník může svou roli přivlastnit, může experimentovat, pohrát si s ní.

Jak takové pojetí baletu funguje v praxi?

I přes individuální prožitky musí asi představení působit uceleně?

Choreograf nám nastaví určité parametry, nálady, ve kterých bychom se měli udržet, ostatní je na nás. V představení Bez gravitace si v hlavě promítám své myšlenky a vzpomínky, třeba, že bych chtěla zase vidět mého dědečka, kterého jsem velmi milovala, a který už zemřel.

Nebo si představuji, že se pohybuji, jako bych chodila po Měsíci. Mohu si také více vyhrát s partnerem, pohyby vyjadřujeme pocity, občas jsme vůči sobě útočnější nebo naopak hravější. Každé představení je úplně jiné, to je pro mě jako pro baletku úžasně přitažlivé.

N

a jihočeské divadelní scéně vyvolal před pěti lety bouři příchod nového baletního souboru pod vedením maďarského choreografa Attily Egerháziho. Místní hleděli zprvu na přistěhovalce s nevolí. Soubor, ve kterém jsou kromě Čechů tanečníci z Maďarska, Španělska, Itálie a Rumunska, si ale postupně získává řadu příznivců a ocenění.

Tančíš také pod širým nebem před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Jaký je rozdíl mezi prkny a často mokrou trávou?

V Krumlově je to mnohem těžší než v divadle. Často je zima, tančíme na mokré trávě, štěrku. Musíme překonávat daleko větší vzdálenosti, dýcháme čerstvý vzduch a občas je náročné to všechno „udýchat“. Navíc musíme komunikovat s diváky na velkou dálku. Na druhou stranu tančit v Krumlově je daleko intenzivnější než v divadle.. V Krumlově se cítím daleko svobodněji, stojím jako Julie na balkóně, nad sebou vidím hvězdy, připadám si jako doma, na svém vlastním balkóně pod svým nebem.

Jako malá jsi prý chtěla hrát fotbal?

Byly mi čtyři roky a nejraději jsem běhala za míčem. Mamince se ale nelíbilo, že jsem pořád někde lítala a chodila domů s odřenými koleny. Chtěla mít malou baletku. Já jsem ale nesnášela růžovou! Maminka řekla, ať to zkusím na čtyři roky, pak mohu přestat.

A po čtyřech letech jsem se už chytla. Učitelka baletu mě chválila, líbil se jí můj temperament, moje ohebná chodidla, dávala mi role a mně se líbilo být „důležitá“. V 11 letech jsem složila zkoušky na baletní konzervatoř v Barceloně. Den, kdy mě přijali, byl pro mě nejšťastnějším dnem mého života!

Po konzervatoři jsi musela za prací hned pryč ze Španělska.

Věděla jsem od začátku, že budu muset pryč. Maminka mi dokonce koupila auto a řekla: „Jeď si hledat práci!” V posledním roce konzervatoře jsme začali s ostatními studenty objíždět konkurzy po Evropě, hlavně v Německu. Najít práci bylo velmi těžké. Nakonec nás profesoři z konzervatoře všechny poslali na workshop Tanečního centra Praha.

Bylo tam několik evropských choreografů, mezi nimi i Attila Egerházi (nynější šéf jihočeského baletu), vybral si mě pro jednu roli a nabídl mi angažmá do jeho souboru v Maďarsku. Jeho styl mě moc zaujal, tak jsem u jeho souboru zakotvila.

6

semtam 28

Březen 2014

Foto: Veronika Brunová

Nesnila jsi o klasických baletních rolích na špičkách a v nadýchaných baletních sukýnkách?

Myslím, že klasický balet mi až tak nesedí. Dokážu ho technicky zvládnout, ale neumožňuje mi takovou míru sebevyjádření jako styl, který tančí náš soubor. Je to pojetí tance, kterému říkáme „dance theatre“ - taneční divadlo. Je to kombinace baletu, moderního tance a dramatického projevu..

Tanečník má větší volnost ve ztvárnění své postavy než u klasického baletu. V klasickém baletu má interpret roli danou, baletky musejí většinou působit jako křehké princezny, například Giselle musí být melancholická, Julie zamilovaná – samozřejmě i v moderním baletu má někdy tanečník přesně definovanou roli, jako v našem posledním představení Kauza Kafka. Ale jsou i jiná představení jako

Romea a Julii jsem viděla pětkrát, musím se přiznat, že představení v Krumlově bylo naprosto magické. Mám ale pocit, že jsem Tě jednou zahlédla doslova „vypadnout“ z role?

Jéééé…(směje se a názorně ukazuje).. no uklouzlo mi to a spadla jsem… doslova na zadek. Je tam taneční duet, kde Romeo chytí Julii za cíp sukně… a já jsem se svalila… Julie sebou praštila. Všichni to viděli. Ale naštěstí to byla taková hravá pasáž, tak se to snad trochu ztratilo. Nejhorší pády jsou, když selže tvůj partner, to pak člověka opravdu štve, protože není v jeho moci se tomu vyhnout.

A co premiéra Romea a Julie, tam byl také napínavý okamžik?

Zatím opravdu nejhorší okamžik pro mě byl v závěru premiéry Romea a Julie v českobudějovickém Metropolu. V závěrečné

scéně táhnu mrtvého Romea dolů po schodech, pak mu z opasku vytáhnu nůž a probodnu se.

Když jsem Romea vláčela dolů po schodech, všimla jsem si, že nůž za opaskem není. Hudba neúprosně hrála, měla jsem na rozhodnutí, jak se zabít, pár vteřin. V hlavě mi problesklo: Mám se uškrtit? Trapné. Spadnout ze schodů?

To by byl úraz, ne sebevražda. Nakonec, když jsem Romea otočila, našla jsem konečně nůž a rychle se probodla - na poslední chvíli..

Julie byla zatím tvá největší úloha, máš nějaké další vysněné role?

Musím se přiznat, že jsem o Julii nikdy nesnila. Nikdy mne nenapadalo, že náš soubor bude dělat tak klasické dílo. Nikdy jsem nesnila o tom, že budu baletkou a nikdy jsem nesnila o roli Julie. Ale můj život a jeho peripetie mě dovedly až k roli Julie a já jsem za to teď velmi vděčná. Trvalo mi několik představení, než jsem se s rolí Julie sžila a začala se v ní cítit dobře. Musím se přiznat, že mě přitahovala více role Carmen, asi proto, že jsem Španělka a Carmen by mi sedla. Ale je možné, že jsem Carmen nedostala právě proto. Naopak Julie pro mě byla obtížná. Ale nerada přemýšlím o tom, jaké role bych ráda tančila. Když to nevyjde, člověk je pak zklamaný. Nerada se dívám příliš dopředu. Role jsou pro mě důležité, co je ale důležitější, je styl tance a ten mi vyhovuje v souboru Attily Egerháziho, kde bych chtěla zůstat.

Zatím vedeš dost kočovný život, Španělsko, Maďarsko, Česká republika, jak si na nové prostředí zvykáš?

Tanec je kočovným uměním. Pokud nerad cestuješ, tak se raději na balet nedávej.

Tanečníci prostě musejí pořád cestovat. Když jsem poprvé opustila Španělsko, bylo mi 18, dostala jsem práci v Maďarsku. Ve Španělsku mi zemřel dědeček, maminka byla v depresi,

je břicho (směje se), někdo má problémy s poprsím, zadkem, u mě je to břicho (snaží se vystrčit své neexistující břicho). Vždycky v létě, když jsem v létě ve Španělsku u moře, mě maminka peskuje: „Panděro! Zastrč to panděro!“ V létě si doma ve Španělsku vždycky ráda odpočinu, po roce práce je důležité relaxovat.

Balet Jihočeského divadla, kde působíš jako sólistka, je velmi kosmopolitní. Tanečníci jsou z Maďarska, Španělska, Rumunska, jak takový mezinárodní soubor moderního baletu zapadne do jihočeské metropole?

Myslím, že v Budějovicích má větší tradici činohra a opera než balet a bohužel je to znát na návštěvnosti. Náš soubor uvádí choreografie Jiřího Kiliána, což by mělo být pro kulturní nabídku v Českých Budějovicích velmi atraktivní. Soubor musí být na výborné úrovni, aby dostal od Jiřího Kiliána svolení uvádět jeho choreografie. Určitě také trochu pokulhává propagace. Lidé, hlavně mladí, si pod baletem často představují něco zkostnatělého, baletky v sukýnkách. Náš balet je ale jiný, dynamický, expresivní. Naštěstí ohlasy, které máme, jsou velmi pozitivní a postupně získáváme věrné diváky. Je asi třeba hledat nové cesty, jak tanec lidem přiblížit. Začali jsme s besedami s choreografem před představeními, pořádáme také dny otevřených dveří.

Balet nejde moc dohromady s českou kuchyní, chutná ti u nás něco?

No, musím se přiznat, že mi strašně chutná smažený sýr s tatarskou omáčkou. I když vím, že to je jed, smažený tuk. Dvakrát, třikrát do měsíce si dám něco nezdravého, jinak ale jím velmi zdravě. Hodně zeleniny, ryby, těstoviny, paellu s mořskými plody. Pokud možno nic smaženého.

Tančíš šest dnů v týdnu, šest hodin denně, jak to fyzicky zvládáš?

Naštěstí jsem zatím neměla žádné vážné zranění, i když bolestí jsem brečela nesčetněkrát. Je důležité se při tréninku pečlivě protáhnout. Není moc dobré svaly příliš povolovat. Snažím se mít zpevněné svaly, i když myju nádobí. Mým slabým místem

Je něco, co bys chtěla na svém životě změnit?

Asi jediné, co bych chtěla u sebe změnit, je kouření. Snažím se to omezit na minimum.

Snad se mi povede přestat úplně.

Olga Krupauerová



Je ti teprve 25 let, jsi na začátku. Kariéra baletky je ale krutě krátká, hrozí i zranění… myslíš na budoucnost?

Nedávám si žádné velké cíle. Raději chci žít ze dne na den, maximálně využít každou příležitost, každou roli, která se mi naskytne.

Mám pocit, že když si člověk něco strašně přeje, snadno přehlédne jiné cesty, které se mu otevírají. Přála bych si jednou děti, hodně dětí, ale třeba pak zjistím, že děti nemohu mít, nechci se zničit nějakou touhou, která není v mé moci. Snažím se žít naplno a příliš neplánovat.

strašně jsem se kvůli ní trápila. Byla jsem čerstvě po škole, musela jsem se v Maďarsku rychle naučit, jak vyjít s penězi, nakupovat.

Práce pro mě byla ale obrovskou motivací.

Je to velmi aktivní způsob života, zatím mi vyhovuje, i když jsou okamžiky, kdy mám cestování dost. Miluji zvířata, mám dva psy a pokud je to možné, beru je na cesty s sebou.

Cristina Porres Mormeneo Cristina Porres Mormeneo (25) se narodila v katalánském městečku Ampostě u ústí řeky Ebro do Středozemního moře. Ve 12 letech zamířila na baletní konzervatoř do Barcelony. Hledání baletního angažmá ji zavedlo v 18 letech ze Španělska do Prahy, kde na tanečním workshopu přijala nabídku na angažmá v baletním souboru maďarského choreografa Attily Egerháziho. Od roku 2009 je sólistkou baletu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, který vede právě Egerházi. Za své dosud největší role Puka ve Snu noci svatojánské a Julie v Romeovi a Julii získala v letech 2012 a 2013 ceny Jihočeské Thálie. semtam 28

Březen 2014

7

LIDÉ / ROBIN MIKUŠIAK

Dýdžej věděl, jak lepit, čím lepit, kde lepit P

romotér je osoba, která se snaží zviditelnit určitý produkt, značku nebo službu. Promotéry zná a potřebuje i kultura. K těm úspěšným patří Robin Mikušiak, služebně jeden z nejstarších v jihočeském regionu.

Jak se promění řadový konzument kultury v promotéra?

U mě to bylo tak, že v letech 1994 a 1995 jsme se s několika kamarády ocitli párkrát za sebou na tanečních parties, které tady pořádali cizinci z různých koutů západní Evropy. Člověk zvyklý chodit na diskotéky si najednou připadal, jako by ho vysadili na Měsíci. Slyšel jinou hudbu, viděl jinak oblečené i odlišně smýšlející lidi, až neskutečně pohlcené určitým stylem kultury. Jejich oddanost společné věci bych přirovnal k počátkům hnutí hippies. Celé mě to uchvátilo a řekl jsem si, že zkusím uspořádat něco podobného. Čím jste odstartoval?

V neokoukaném prostředí Holešické tvrze poblíž Zvíkova jsem v devadesátém šestém zorganizoval Open Air Energy Experience.

Povedlo se mi sehnat docela slušné peníze, přišly asi 2 000 lidí. Za dobrým výsledkem stála i relativní maličkost – jeden z kamarádů, s nimiž jsem do toho šel, byl DJ a znal ryze praktické věci, jako je například lepení plakátů.

Může to vypadat legračně, ale on věděl, jak lepit, čím lepit, kde lepit. Za rok jsme akci reprízovali, jenom nám nepřálo počasí. Dalších sedm osm let jsem dělal věci týkající se čistě taneční scény, která byla v největším rozmachu. Hudební styly house, techno a další se těšily velké popularitě a ještě příliš nepodléhaly komerci. Představovaly nový životní styl.

8

semtam 28

Březen 2014

Mluvil jste o taneční scéně. Posunul jste se ještě někam dál?

K muzice a tanci se přidaly extrémní sporty jako skateboarding nebo MTB (mountain bike, pozn. red.). Exhibice s prkýnky se automaticky spojovaly s muzikou. V Písku jsme pořádali Slopestyle Contest, největší závod v České republice, velkou a drahou akci, na níž jezdily i zahraniční hvězdy. Návštěvnost se pohybovala mezi 8 až 10 000, večer následovala afterparty a kulturák praskal ve švech.

Snažím se pořád dělat něco nového, co ostatní lidi nenapadne, nebo si řeknou, že to nejde, a tohle bylo fakt zajímavé. V nedávné minulosti jsme s kolegy dvakrát po sobě zkusili připravit městské slavnosti Dotkni se Písku.

Přestože zrovna propukala ekonomická krize, měli jsme návštěvnost kolem 25 000, což od té doby nikdo nezopakoval.

Loni se vám povedlo prorazit do jihočeské metropole jako pořadateli výrazné akce

Foto: archiv Free Production

Město lidem, lidé městu. Do paměti účastníků se zapsala hlavně část nazvaná Krajinské korzo. Skončila velmi úspěšně, že?

Dá se tak soudit podle ohlasů většiny zúčastněných i členů různých komisí z radnice.

Základem bylo, že jsme vyhráli grant, bez něhož bychom neudělali nic. Akce probíhala celý týden a skládala se z Krajinského korza, Pouštění vodních lampionů štěstí na řece Vltavě a Osvětlení památek v Českých Budějovicích. První dvě části byly extrémně



Stal jste se profesionálem, čili je možné uživit se promotérstvím na kulturním poli?

Pro mě to zpočátku bylo hobby, které občas přineslo nějaký výdělek. Jindy jsem naopak musel doplatit, když se úplně nezadařilo.

Postupem času se mi stalo pořádání akcí regulérním zaměstnáním. Mezitím jsem taky pár let fungoval v nadnárodních společnostech Microsoft nebo Sony. Teď se pohybuji na pomezí promotéra a produkční a reklamní agentury. Živit se tím dá, je to jako každá jiná práce, ale od svých začátků si pamatuji spoustu lidí, kteří měli takový úmysl, jenže se pouštěli rovnou do velkých projektů. Chtěli být rychle slavní a většinou nedopadli moc dobře. Mám vyzkoušené, že se vyplatí postupné kroky.

Osahal jsem si prakticky všechno a zaskočím třeba na baru nebo jako ochranka. Během akce jsem připravený dělat cokoliv a většinou vím, jak na to.

Robin Mikušiak Robin Mikušiak se narodil v Písku na Nový rok 1972. Získal maturitní vysvědčení na píseckém gymnáziu a podruhé na hotelové škole v Praze. Vystřídal několik zaměstnání a vždy něco organizoval.

Zabýval se komunikací a BTL (Below the line) aktivitami. V kultuře se profesionálně pohybuje bezmála 20 let. Uspěl hned se svojí první promotérskou akcí, kterou byla Open Air Energy Experience na středověké tvrzi. S přehledem se zhostil také dvou ročníků městských slavností, které pořádal v rodném městě. Otec pětiměsíční dcery Amelie vede agenturu Free production a zároveň pracuje v občanském sdružení Prostor pro všechny.

„Dorty na pivních slavnostech jely jako blázen“ úspěšné a pokud získáme grant znovu, vrátíme se k nim a rozšíříme je. Korzo v Krajinské ulici bylo záležitostí víkendu, během něhož jsme úplně změnili tuto historickou lokalitu, která jinak v důsledku nesourodě vyzdobených obchodů nevyhlíží moc vábně. Přivezli jsme asi 350 m2 živého trávníku, keře, stromy a využili jsme nádherné sochy Michala Trpáka imitující lidi s deštníky padající z nebe. Program vyplnily převážně domácí subjekty, o zábavu se starali budějovičtí umělci. Od workshopů pro děti přes swingové kapely, tanečníky až po moderní cirkus. Všechny věkové skupiny si tam něco našly, nejvíc si užily rodiny s dětmi.

Nosíte v hlavě nápady pro druhý ročník?

V případě udělení grantu máme šanci dostat se na lepší startovací čáru i díky tomu, že jsme si při premiéře naklonili některé sponzory.

Troufám si odhadnout, že program může být o level i dva lepší.

Krajinskou jsem loni dělal společně s Mírou Vodákem z CBArchitektury a holkama z Kredance, s ateliérem Tvor a lidmi z Trhu u Vrby.

Spolupráce v této sestavě by měla pokračovat. Rádi bychom nafoukli program směrem do Hroznové ulice a na Piaristické náměstí. Konkrétně na tomto místě může moc hezky působit vystoupení velkého hudebního souboru. Holky z Kredance už mluvily s novým ředitelem Jihočeské komorní filharmonie (Otakar Svoboda, viz Semtam č. 26), který je nakloněn této myšlence.

Rozsah vaší činnosti poměrně dost závisí na grantech. Rozumím dobře?

Bez grantů nedáme dohromady žádnou větší akci. Zaplať Pán Bůh za to, že představitelé jihočeských měst a obcí jsou natolik osvícení a podporují kulturu z rozpočtů. Tento způsob financování dává naději také dalším projektům, které plánujeme v brzké době. Líbilo by se nám uspořádat rozsáhlejší taneční párty na budějovickém výstavišti a rádi bychom v Písku po mnoha letech vzkřísili majáles.

Novodobou tradici majálesů už zavedli studenti v jihočeské metropoli. Počítáte se srovnatelnou událostí?

Písecký majáles by měl být klasický a rozměrově menší. Denní program s průvodem bychom zasadili do městského centra. Za ideální místo pro večerní zakončení považujeme letní kino. Bude-li dost prostředků, připravíme na druhý den workshopy, přednášky, prostě osvětu, aby se to neskládalo jenom ze samé zábavy a něco se lidi dozvěděli. Budějovickému majálesu jsem od počátku velmi fandil. Považuji ho za obrovsky progresivní. Moc se mi líbili vystupující umělci nebo zájmové diskuse.

Loni jsem si užil přednášku Vladimíra 518.

Obdivoval jsem celý koncept, který je nastavený úplně jinak než v ostatních velkých městech včetně Prahy, kde vystupují Chinaski a další kapely dosažitelné skoro všude.

Postupně ale přestávám rozumět tomu, jak budějovický majáles může fungovat. Myslím, že v pořádajícím týmu by měli mít někoho staršího, kdo není student a rozumí produkci.

Mentora, jenž řekne, tohle je výborný nápad, ale nezapomeňte, že stojí 100 000 a v pokladně máme posledních 50.

Co dalšího chystáte v letošním roce?

Na první víkend v září připadne druhý ročník píseckých Slavností piva. Nikdy mě nenapadlo, že bych měl dělat pivní slavnosti, vždyť skoro vůbec nejsem pivař, ale dostal jsem se na podobné akce v různých koutech republiky i za hranicemi, a když jsem viděl ty budějovické a táborské, napadlo mě udělat takovou věc podle mých představ. Loni nám přálo počasí, do Palackého sadů přišlo 8 nebo 9 000 lidí. Budeme se znovu snažit, aby tam byl kvalitní hudební program a od výrobců z kraje taky dobré jídlo, káva, dorty… …počkejte, dorty k pivu?

Koukal byste. Dorty tam jely jako blázen.

Do parku se hrnuly celé rodiny, ale pivo pili hlavně tátové a dospěláci mužského rodu.

Logicky. V čem se letos odlišíme od jiných slavností, to je osvětový program. Pokusíme

se příchozím co nejvíc přiblížit pivovarnictví jako relativně velký průmysl napojený na zemědělskou činnost. Vedle degustací nabídneme ukázky, jak se pivo vařilo ve 13. století, a pozveme sládky, kteří zájemcům vysvětlí všechny možné souvislosti. Naproti tomu se rozhodně neobjeví žádní političtí pohlaváři, ani soutěže typu, kdo udrží hodinu nebo dvě tuplák v ruce.

Vychutnáváte si kulturní podniky, které organizujete?

Většinou se necítím moc dobře. Musím být stále připravený řešit jakoukoliv komplikaci a zabraňovat průšvihům.

Ale dám si jedno malé pivo, dva panáky a když opravdu cítím, že všechno jde, jak jsem si vysnil, tak se na půl hodiny někde zastavím, rozhlížím se a pociťuji radost, že se lidi baví a oceňují vychytávky, které jsme jim připravili.

Zároveň si moc dobře uvědomuji, že návštěvníci se rozejdou domů, zatímco my musíme uklidit, vyúčtovat, dokončit výstupy pro naše partnery. Někdy si říkám, že bych radši stavěl domy. Na rozdíl od nich jsou víkendové akce jenom chiméry.

A potvrzují vám zpětné vazby, že má smysl angažovat se v kultuře?

Na malém městě, třeba v Písku, je zpětná vazba někdy ošemetná. Něco uděláte a někdo řekne, bylo to dobře, jen bych měl takovou poznámku. Což je super. Druhý prohlásí, že se mu to líbilo. Potom naneštěstí zbývá spousta takových, kteří nevidí vaši práci, ale hned si násobí počet návštěvníků cenou vstupného. Ukazují prstem, že máte snadné výdělky a vegetíte si. Nehodlám závistivcům nic vysvětlovat, každý si to může zkusit. Kulturu samozřejmě potřebujeme. Často se říká, že bojuje o peníze se sportem. Myslím, že stejně nutný je rozvoj ducha i těla, a obdivuji organizace jako Sokol nebo Junák, které už vychovaly generace trošku šikovnějších lidí. Nedovedu si představit, že všichni mladí skončí u notebooků a tabletů a budou se valit ulicemi jako tlusté koule.

LADISLAV LHOTA

semtam 28

Březen 2014

9

Místa / FabriČKa Český Krumlov

Výrobní pásy nahradila nálož živé muziky K

rumlovský závod uzavřela nábytkářská firma Jitona již před více než 10 lety a od té doby prostory chátrají. Plánuje se proměna v obchodně-administrativní centrum, ale prozatím je jejich nejvýraznější součástí právě FabriČKa. Areál bývalé továrny si vyhlédl Miroslav Mleziva, podnikavec a muzikant, který v minulosti přivezl do Krumlova třeba Lucii a na začátku 90. let provozoval hudební klub v nedalekém Větřní. S nápadem vzniku klubu oslovil majitele areálu a tomu se myšlenka líbila: „Dal nám k dispozici prostory za férových podmínek, je ochotný a chce začlenit klub i do svých budoucích plánů. FabriČKa tu bude vždycky vítaná, i když možná na jiném místě,” vysvětluje další z provozovatelů klubu, Tomáš Karlík.

Ten se k „duchovnímu otci“ FabriČKy přidal v její druhé, právě běžící sezóně. Vznik klubu jako původem Krumlovák sledoval, ale zprvu se nijak úzce neangažoval. Působí hlavně v Praze v hudební agentuře, která přiváží zahraniční kapely tvrdšího ražení a pořádá i festival Brutal Assault. „Pořád jsme s Mírou naťukávali možnost spolupráce, sám jsem se chtěl i víc vracet sem domů. Nakonec jsme se dohodli, že minimálně tuhle sezónu budu mít na starosti program, produkci, reklamu apod.“ vysvětluje Tomáš.

Splněný sen bez čísla popisného

Rekonstrukce prostor do podob hudebního klubu probíhala svépomocí. „Míra jako manuálně maximálně šikovný člověk se do toho pustil vlastníma silama, zapojení byli kamarádi, příbuzní, prostě kdo co uměl, tak to udělal, zbytek provedly firmy,“ přibližuje Tomáš proces vzniku. „Byl to v podstatě prázdný betonový skelet, chyběla elektrika, odpady, voda…” vypočítává.

Zásadní bylo zajistit dobré akustické podmínky. „Myslím, že prostor se povedlo vyladit akusticky velmi dobře. Je to dílo i našeho dvorního zvukaře Thomase Macháče, kterému se vše povedlo nastavit tak, že zvukově je klub na své podmínky nadprůměrný, i když vždycky jde samozřejmě všechno udělat i líp,“ věří Tomáš. A dodává, že proměny zatím nekončí, na podobě klubu se pořád pracuje, dolaďují se a vymýšlejí nové detaily, aktuálně se třeba vylepšuje parkoviště před klubem.

Co naopak nechybělo, byla a je jedinečná industriální atmosféra místa, která je jednou 10

semtam 28

Březen 2014

z přidaných hodnot tohoto krumlovského centra živé hudby. „Pokaždý, když sem přijíždí kapela, říkají mi, že se trochu báli. Při příjezdu vidíš nějakej takovej polorozbořenej areál, adresa: ulice Za Jitonou, která nemá ani číslo popisný,“ přibližuje produkční. „Pak sem ale vlezeš a vidíš hezkej, zabydlenej klub v industriálním stylu. Tohle kapely kvitujou,“ nepochybuje Tomáš.

Klub se k původnímu charakteru prostor skutečně hlásí, na stěnách nechybí nejrůznější autentické cedule připomínající průběh pracovního procesu, původní jsou i hodiny a světla nad barem nebo barové židle...

Ke stropu už se neskáče

FabriČKa se profiluje jako čistě hudební klub, otevřeno bývá jen v pátek, popřípadě v sobotu, v době koncertů. Na pivko po středeční pracovní šichtě sem nezajdete, ani by to nedávalo smysl, třeba i kvůli poloze, která je tak trochu mimo hlavní tep města.

I Tomáš si uvědomuje, že pro někoho to může být problém: „Z mého pohledu to mimo město není, ale řada lidí je nastavená

Foto: Ondřej Brynych

tak, že jakmile to není kolem náměstí, je to v uvozovkách daleko. Na druhou stranu, tady klub nikomu nevadí, neřešíme stížnosti na hluk a hned nad námi je velké sídliště, takže lokace špatná není.“ Takřka ideální je klub po kapacitní stránce, která odpovídá malému městu krumlovského typu. Optimální kapacita se odhaduje na 300 návštěvníků. A svá maxima už si FabriČKa zakusila, vyprodáno bylo při úplně prvním koncertu, kdy klub přivítal místní Pub Animals, ale naplnit prý dokáže taky Krucipüsk.

S nízkou návštěvností ve Fabričce problém nemají. Jádro příchozích je podle všeho krumlovské, ale složení se liší akce od akce. „Když uděláme třeba bigbítovou kapelu, sjede se víc lidí z okolních vesnic, něco alternativnějšího zase zajímá spíš lidi z města,“ doplňuje Tomáš. „Krumlováci sem chodí rádi, jsou vděční za možnost živé muziky. Chodí pravidelně, i když nadšení první sezóny už se samozřejmě neopakuje.

Teď už lidé FabriČKu berou jako jeden z dalších podniků ve městě, časem zevšedněla, že by někdo skákal radostí do stropu, že tu je, to už se neděje,“ vysvětluje.

Přibude letní pódium

Co se dramaturgie týče, program se snaží být především žánrově rozmanitý. V klubu už hrál leckdo, od kapel typu Arakain, přes klasické klubovky jako Sto zvířat, Vypsanou fixu, po Blue Effect nebo svébytnou Vltavu.

Produkce přiváží převážně domácí kapely, i když vystoupila zde už i předkapela slavné Metalliky, dánští Mnemic. Většímu podílu zahraniční muziky brání jednak omezený provoz klubu, se kterým se programy kapel na evropských turné těžko slučují, jednak trošku nepřející poloha samotného Krumlova, který leží mimo obvyklou trasu kapel na cestě: Praha – Brno – Ostrava. Tomášův dlouhodobý cíl ale je přivézt větší zahraniční kapelu: „Rád bych sem přitáhl nějakou nejlépe hardcorovou, americkou kapelu, přesně tomu je tenhle kraj nakloněn.”

Přáním provozovatelů je dosáhnout toho, aby lidé pravidelně sledovali dění v klubu. „Nejradši bych byl, kdyby se podařilo vybudovat tvrdé jádro lidí, kteří sem budou chodit pravidelně. Zatím přicházejí podle toho, který styl je jim blízký,“ vypráví Tomáš.

Jeho vzorem pro FabriČKu je plzeňské Divadlo pod lampou, které podle Tomáše funguje krásně komunitně a dělá podobné akce jako Krumlovští. „Můj cíl je vytvořit fabričkovskou komunitu – lidi, kteří sem budou chodit na pivko a zároveň nebudou mít problém kouknout se půl hodiny na

Eliška Volfová



Vytvořit FabriČKovskou komunitu

kapelu, i když to není vyloženě jejich styl, jak to funguje ve větších městech.“ Bude to ale ještě dlouhá cesta, i kvůli muzikantskému mýtu o Jihočeších, který Tomáš připomíná: „90 % kapel ti řekne, že jak jedou do jižních Čech, mají už lehký svrbění, protože Jihočeši nejsou tak spontánní, nebaví se na koncertech. Jsou to typy lidí se založenýma rukama, mají tendenci hodnotit tu kapelu ve stylu, tak se nám teda předveďte.“ Tahle nechvalná pověst náš region asi předchází, ale FabriČKa patří mezi ty kluby, které ji chtějí měnit k lepšímu.

K lepšímu chtěl Tomáš Karlík změnit i kuřáckou kulturu klubu. Ten byl první sezónu celý kuřácký, Tomáš ale začal prosazovat tendenci, k níž se uchýlili v jeho pražské agentuře. „Dohodli jsme se, že všechny koncerty, co po republice děláme, budou nekuřácké. Nezajímá nás, jaké k tomu má ten klub podmínky, děláme to pro kapely, pro lidi, pro nás. Je to striktní a neobvyklý, nikdo to u nás ještě nedělá, ale je to evropský trend.“ O téhle vizi musel přesvědčit Míru Mlezivu, kterému se myšlenka nekuřáckého klubu sice líbila, ale z pozice někoho, kdo při akcích stojí i za barem, dobře věděl, jak těžké bude o tom přesvědčit lidi. „Zatím jsme se dohodli na kompromisu, udělali jsme nekuřácký sál, máme tam blikající cedule během koncertu a funguje to docela dobře. Nakonec jsou lidi i sami rádi a my máme krásný koncerty bez kouře,“ pochvaluje si prozatímní výsledek Tomáš.

Na závěr si ještě povídáme o tom, jak se provoz takového hudebního klubu vyplatí finančně. Tomáš konstatuje, že je to každoměsíční, ale rozhodně ne ztrátový boj. „Provozovat v dnešní době klub je problém i ve větších městech, natožpak na okresním městě typu Krumlov, který je periferií a občas je problém sem kapely dostat.“ Je jasné, že žádné velké peníze v tomhle byznysu neleží, člověka to musí bavit, což Tomáš potvrzuje: „Musíš mít nadšení, občas si říkám, že je to spíš služba lidem.“ Ze strany města zůstává FabriČKa trošku ve stínu nepřeberného množství dalších kulturních možností, které Český Krumlov nabízí. Na přístup radnice si klub sice nemůže vůbec stěžovat, nějaká malá částka v rozpočtu v podobě dotace na ně zbývá, ale větší podpora klubu, který je jedinou alternativou živé muziky ve městě i širokém okolí, by se hodila. „Řada akcí vychází tak, že jsme těsně v mínusu, takže i jemná podpora ze strany města by klub nakopla. Nebyli bychom tak ve stresu, jestli pozvat kapelu, u které se bojíme, jak to dopadne, jestli vůbec lidi přijdou,“ uzavírá Tomáš.

Provozovatelé hledají i další možnosti, jak využít prostory areálu. V blízkosti klubu stojí zastřešená hala s pódiem, bez boků, a FabriČKa se tak vysune na léto ven. „Rádi bychom tam kromě koncertů na jaře a v létě pořádali i jiné kulturní a společenské akce, bavíme se o májce s ohněm a živou kapelou nebo o závěrečné exhibici Českého poháru ve skateboardingu,“ dodává Tomáš a láká na úvodní koncert: 23. května zahraje ve venkovním prostoru kapela Buty.

FabriČKa klub Za Jitonou, Český Krumlov. Funguje od března 2012. www.fabrickaklub.cz Nejbližší akce: 14. 3. Papouškovo sirotci 21. 3. UDG + Lola běží o život + Voxela 27. 3. Harlej 28. 3. Peshata + Hodně podně semtam 28

Březen 2014

11

HUDBA / páska a vinyl

Analogová tma? Omyl, u nás se svítí!

J

sem už lehce senilní a pozoruju na sobě plíživou a neodvratnou změnu.

Začínám čím dál častěji vzpomínat.

Ba co víc: dělá mi to nezřídka dobře. A tak jsem se rozhodl oblažit vás koňskou dávkou neředěný nostalgie. Uvařte si kafe, uvelebte se v křesle, nožky si strčte do lavóru s teplou vodou, pusťte si potichounku něco, co už jste hodně dlouho neslyšeli a dejte se do čtení. Řeč bude o analogovým zvuku. O kazetách a vinylech. Že některý mladší mezi váma pořád neví, o čem je jako řeč? O šumu a praskotu mýho zvetešlýho mládí.

Těžký retro. Osmdesátky

Moje raná vzpomínka spojená s poslechem: první půlka osmdesátejch let. Sedíme s bráchou v obýváku nalepený u reprobeden, posloucháme Hurvínka z gramofonu Tesla a šklebíme se hláškám, který známe zpaměti. Když budem hodný, pustí nám k tomu táta podomácku zbastlenou barevnou hudbu (čtyři páry blikajících barevnejch žárovek v prosklený skříňce). Jo, táta patří k těm šikulům, který zvládnou všechno vyrobit i opravit. Pod jeho rukama vznikly i ty repráky, zesilovač a regál, v kterým je celý domácí „hi-fi stereo“ důmyslně vestavěný.

Když deska dohraje do půlky, rozlehne se bytem náš povyk a z kuchyně přiběhne táta, aby obřadně otočil desku, sfouknul prach, znova ji roztočil na talíři gramce, opatrně otřel hadříkem a spustil přenosku. Obsluha gramofonu je magickej rituál dovolenej jenom dospělejm. Stejně jako kouření, alkohol, filmy s hvězdičkou a sprostý slova. Strašně chci bejt dospělej.

Těžký retro II. Devadesátky

Střih. Začátek devadesátejch let, vietnamský tržnice plný plastovejch digitálek za 40 korun a mou primární existenční starostí je vlastnit walkmana (pro mladší: kapesní kazetovej přehrávač), protože ho ve třídě má každej. A hlavně: protože kazety! Hodina a půl záznamu na magnetickej pásce v plastovým pouzdru! Záznam provázenej charakteristickým šumem i zvukem mechaniky, která občas pásek sežvejká, přetrhne nebo omylem kus smaže. Oproti vinylu to nemělo prakticky žádnou výhodu, která by mohla existenci toho obskurního média 12

semtam 28

Březen 2014

Foto: Don’t eat (digital) shit!

by Petr Kalaš

opodstatnit, až na jednu velmi podstatnou: s kazetama se otvíraly netušený možnosti hudebního pirátství.

Když jste tehdy měli někoho, kdo byl majitelem jednoho z těch šílenejch šumících a chrchlajících monster zvanejch „dvojče“, bylo z půlky vyhráno. Dvojče umožňovalo zkopírovat zvuk z jedný kazety na druhou! Sice se znatelnou ztrátou kvality, ale za zlomkovou cenu pro normálního smrtelníka naprosto nedostupnejch „originálek“, vinylů i cédéček.

Pak už stačilo mít pár kamarádů s podobným vkusem, který byli ochotný vyměnit svoje kazety a mohlo se vesele „pirátit“.

Toho walkmana jsem si pořídil někdy v šestý třídě a můj šikovnej táta k němu doma přes výše vzpomínanej zesilovač připojil plastový repráky od autorádia a síťovej adaptér,

abych ušetřil za baterky. Znělo to strašně, ale hrálo to nahlas! Táta toho samozřejmě záhy litoval, protože když se z těžce zkoušenejch repráčků ozvalo Smells Like Teen Spirit a razilo si vítěznou cestu mým předpubertálním pokojíčkem, nemoh bejt úplně nadšenej.

Jeho hudební preference se holt ubírají jiným směrem. Ale zpátky k podstatě vyprávění.

Jednička plus nula rovná se nula

Dnešní hudební pirátství je úplně jinej příběh. Hudební průmysl je mrtvej a ani pornobyznys už není, co bejval, takže když chcete bez námahy pohádkově zbohatnout, zkuste radši štěstí v obchodu s drogama, zbraněma nebo ve vývoji dalších a ještě zbytečnějších aplikací pro chytrý telefony. Hodí to víc, než

Analogová současnost

Není žádný tajemství, že vinylová gramofonová deska zažívá celosvětovou renesanci,

a že hudební fanoušci si rádi dopřejou ten neobyčejnej svátek vychutnat si svoji oblíbenou muziku z nejdokonalejšího média, který bylo kdy k reprodukci zvuku vynalezený. Podílí se na tom hlavně mraky nezávislejch malejch labelů, který se na rozdíl od „majors“ mnohem pružněji adaptovaly na nový poměry a během pár let prakticky úplně přestaly vydávat cédéčka.

Obvyklá praxe je, že nový alba „malejch“ kapel vyjdou buď úplně zdarma nebo za pár peněz jako digitální download, a zároveň v menším nákladu na vinylu pro fanoušky, který chtějí podpořit kapelu koupí fyzickýho nosiče nebo si ji prostě poslechnout v nesrovnatelně lepší kvalitě. S „empétrojkou“ si totiž koupíte nebo stáhnete jen pouhou informaci o hudbě, ale koupí vinylu vyjadřujete svůj vztah ke kapele a sounáležitost s fanouškovskou komunitou. A podobně se to má i s návratem kazet.

Ne pro každou „malou“ kapelu, co si chce vydat album samonákladem je vydání vinylu finančně dostupná záležitost (minimální náklad přijde na desítky tisíc Kč), a tak se vlastně vracíme na začátek. Kazety už jednou posloužily jako náhražka gramodesek díky možnosti levnýho kopírování, a tak i tahle zdánlivě slepá větev ve vývoji zvukovejch nosičů začíná znovu hrát svou roli.

I když obvyklej náklad se pohybuje v desítkách kusů a většina lidí si je nekoupí ani tak kvůli poslechu (protože obsah paralelně vyjde i digitálně), jako spíš kvůli pocitu, kterej jim “empétrojky” nenahradí. Pocitu vlastnit hmatatelnej artefakt s bookletem, jehož koupí přímo podpoříte svýho oblíbenýho muzikanta.

Nebo prostě kvůli tomu, že podpořit občas nějakej roztomilej anachronismus je docela fajn. Vždyť vydávat v roce 2014 papírovej časopis o kultuře, kterej je navíc zdarma (!), je vlastně svýho druhu úplně stejná pošetilost.

A přece si jeden takovej zrovna čtete.

Atlantic Cable a s triem Neuvěřitelno složil hudbu pro němej film Příchozí z temnot (jediná jihočeská projekce bude začátkem dubna ve Volyni, víc v příštím Semtamu). Častěji bejvá Andrea k vidění jako sólovej písničkář. Hodně divnej písničkář, nutno říct.

Jeho muzika je plná nečekanejch zvratů, brilantně zahraná a zazpívaná a mě při ní napadá hodně kulhající srovnání s šíleným géniem Sydem Barrettem, kdyby ovšem v mládí víc poslouchal flamenco, Shellac a Ennia Morriconeho. Andreu teď naživo i na kazetě doprovází bubenice K. Oswaldová neboli Káka, známá z kapel Kaljeka a Unkilled Worker Machine.

Nuly znám díky kámošům z kapely Markantní úbytek mechanických krtků, který se jednou vrátili z koncertu v Budějovicích s vtipnou historkou, že s nima hráli Nuly a Pivo. Co jsou Nuly zač, jsem zjistil pozdějc a dneska můžu říct, že je to jedna z kapel, který se vyplatí v jihočeským prostoru sledovat. Bytelnej kytarovej nářez, kterej mi čímsi připomíná punkový F.P.B. a něčím zase nemá daleko k táborský Deverově chybě. Berte s nutnou rezervou, já jsem na tahle přirovnání dost špatnej. Radši si to sežeňte a dejte na svůj úsudek.

Druhou kazetu představí povolanější osoba, Martin, kterej se na vydání podílí: “Prvotina strakonickýho producenta G. A aka Cemeteryfunk vyjde začátkem března vlastním nákladem 50 kusů. Po téměř 10 letech experimentů zakotvil u instrumentálního hiphopu a trip-hopu, kde se střetává elektronika se světem samplů. Na straně A je mixtape, kterej zmixoval olomouckej Dj Gasta. Na B najdete šest tracků a tři remixy, z nichž jeden vyšel na podzim na vinylu slovenskejch Autumnist na Deadred a Starcastic Records. Je to přesně ten soundtrack k procházce městem se sluchátkama na uších, takže oprašte walkmany, kupte baterky a vyrazte ven!

U nás na (analogovým) jihu

Že zrovna když píšu tenhle článek, vychází v jižních Čechách hned dvě kazety je spíš shoda náhod, ale to vůbec nevadí. Jako důkaz, že v analogovej tmě se opravdu ještě místy svítí to úplně stačí. První kazeta vyjde posledního února a sejde se na ní budějovická kapela Nuly s pražskou dvojicí Andrea Rottin & K. Oswaldová. Split vydávají Noise Assault Agency Budweiss.

Andrea Rottin je Ital, co se za pár let pobytu v ČR etabloval ve zdejších klubech.

Momentálně působí jako bubeník pražskejch

Petr Kalaš a Martin Vadlejch autoři jsou sousedi



snažit se oškubat pár slávou zblblejch muzikantů ze smradlavý garáže, což se kupodivu ještě před nějakýma 20 lety doopravdy dalo použít jako recept na úspěch.

Dneska už vám to nikdo nezaplatí, protože každej má plnej harddisk gigabajtů muziky od mnohem lepších kapel a staženou kompletní diskografii každýho pšouka, kterej se byť jenom náhodou podíval na nějakej hudební nástroj. Muziky má každej tolik, že už ji nepotřebuje ani poslouchat, protože by to stejně nestih. To je logika úměrnosti nepřímé: čím víc giga máme, tím míň je známe.

A v tom je právě z a kopan e j pe s .

Nedávná doba analogová nabízela v tom směru nekonečně menší možnosti. Sdílet hudbu znamenalo nepředstavitelnou námahu a hlavně nutnost potkávat se s lidma, většinou fanouškama stejnýho žánru. A hlavně se pořád pídit po těžko dostupnejch nahrávkách a informacích.

Chtělo to čas, peníze, kontakty a vášeň. Každý takhle získaný album bylo vzácný a garantuju vám, že si z alb, který jsem tehdy ukořistil, pamatuju každou notu, názvy a pořadí skladeb, obrázek v bookletu a zejména pocit, kterej ve mně ta muzika otiskla. Protože pokud něčemu věnujete určitý úsilí, stopa, kterou to zanechá na vaší pocitový mapě, je mnohem hlubší a trvalejší. Stáhnout sto giga jedniček a nul nestojí nic. A přesně takovou hodnotu to taky má. 1 + 0 = 0.

Tip! Zajímá-li vás analogová produkce sleduje server Vinyl Disk Music na adrese www.srpuls.cz/vdmusick. Poctivě zaznamenává všechny vydaný vinyly na českým území a pořádá i výroční anketu Best Czech Vinyl Disc o nejlepší desku roku. Nevím o tom, že by existoval podobnej projekt zaměřenej na kazety, ale to bude tím, že je to opravdu hodně menšinová záležitost. semtam 28

Březen 2014

13

SEM TAM 14

semtam 28

Březen 2014

semtam 28

Březen 2014

15

DIVADLO / LOUTKÁŘI

Borovanští oživují němé dřevěné tváře celá desetiletí Přinášíme další díl z řady o nadšených, jimž je divadelní opona a smích diváků bližší než komukoliv jinému.

Tentokrát jsem nakoukla pod pokličku hrnce, v němž se vaří staré dobré loutkové klasiky. Čtěte o borovanské Jiskře, ochotnících, hasičích, kteří začínali s loutkami ze začátku minulého století…

zhodl se vyrábět pimprlata. Nerad se chlubil svým dílem, jelikož se bál, aby sousedé nepoznali, koho si vybral za mustr. Nakonec se ale schýlilo k tomu, že se z obuvníka a řezbáře stal i principál a v Radosticích se začalo hrát divadlo.

S bratrem tesařem postavili v hospodě U Frdlíků jeviště. Příběh loutkového divadla v Radosticích pak vyvrcholil 27. ledna 1935 Jiráskovou Lucernou. Nováčkovy loutky se staly základem pro hry ve Velešíně, Lišově a zejména v Borovanech, kam je jejich tvůrce prodal.

Za celou kolekci si tenkrát naúčtoval 5 000 korun plus stokorunu za dopravu vozíkem.

Rakušáci to chtěli koupit celý

P

ár dní po zahájení olympiády s potěšením zjišťuji, že ne zcela každý touto událostí žije naplno a že na světě jsou tací, kteří místo zírání na biatlon vezmou dětičky a vyrazí na osvědčenou loutkařinu. I já jsem vyrazila, a konkrétně do Borovan. Tam totiž už dlouhá desetiletí baví děti i dospělé ochotnický loutkový soubor Jiskra.

V neděli odpoledne před druhou hodinou vcházím do místního hasičského klubu, který slouží i jako kulturní sál. Dětičky už se srocují v řadách a netrpělivě čekají na pohádku. Dnes je na programu Kašpárek sluhou u čaroděje.

První dějství posedávám v řadě mezi dětmi a sleduji malého roztomilého kašpárka a poslouchám rozverné písničky.

Na druhé dějství mě zve vedoucí souboru Helena Soldánová do zákulisí mezi herce.

Dokonale technicky propracované zázemí je fascinující. Každý perfektně ví, co má dělat a ještě se během představení stačí prohodit pár vtipů. Atmosféra před i za oponou je skvělá.

Na borovanské loutkáře chodí dospělí s dětmi v hojném počtu, a proto se pohádka hrála hned dvakrát.

O ševci Nováčkovi a jeho dřevěném theatru

Po představení mě bere pamětník souboru Václav Hanzal do skladu loutek a začne vyprávět příběh celého loutkového divadélka.

16

semtam 28

Březen 2014

Foto: Šárka Kotzinová

Z prosklených vitrín na mě hledí několik desítek párů očí, které už odehrály nejednu premiéru. K těmto zhruba třem desítkám loutek se váže zajímavý, až skoro pohádkový příběh.

Byl žil jeden malý Pepík Nováček. Jednoho dne dostal od svého táty nůž a jal se vyřezávat malé dřevěné figurky. Když přišlo na rozhodování o budoucím řemesle, vybral si tehdy řemeslo ponižované, a totiž ševcovinu.

Na rozdíl od ostatních ševců si ale Nováček zakládal na svém díle a zajistil tak sobě prosperitu. Pořídil si byt i s krámkem v Českých Velenicích.

Ouvej mu ale začalo být, když do světa obuvnictví vstoupil Baťa. Živnostníci krachovali a tento neblahý osud nevyhnul se ani Nováčkovi, který se přestěhoval zpět do Radostic nedaleko Borovan. I přemýšlel tehdy, jak uživit rodinu s dvěma dětmi.

Vzpomněl si na Matěje Kopeckého a ro-

Dnes hrají borovanští s novějšími loutkami, jejichž výrobu zajišťuje umělecká výrobna na předměstí Znojma. Cena nové loutky se pohybuje kolem 3 500 korun. Hodnota jedné historické figury je ale nevyčíslitelná: „Dokonce tu před pár lety byli na exkurzi Rakušáci a chtěli koupit celé divadlo. My si ale chceme zachovat svoje tradice,“ vzpomíná pan Hanzal, který v divadle vystřídal všechny možné funkce od vodění po mluvení a režii. Dnes funguje jako „pozorovatel“. „Vždycky když zkoušíme, tak si děda dělá poznámky a my jen trneme hrůzou, co si na nás vymýšlí,“ usmívá se jeho dcera, nynější vedoucí a režisérka souboru Helena Soldánová.

S historickými loutkami už se dnes nehraje. Nejsou příliš pohyblivé, na rozdíl od nových marionet mají omezený pohyb díky jedinému vodícímu drátku. „Naposledy jsme s nimi hráli při slavnostní příležitosti výročí 550 let od úmrtí Jana Žižky. Odehráli jsme asi sto let starou hru O Žižkův dvorec, kterou napsal Jan Petřík, což byl pán, který založil Žižkovo muzeum,“ loví v paměti pan Hanzal.

Rusáci zase okupovali

Nejen dřevěné figurky mají za sebou své.

Právě milý a ochotný pamětník, 84letý Václav Hanzal, začínal s divadlem v roce 1945 jako žák měšťanské školy. S historickými loutkami hráli už jako školáci, poté byly loutky uloženy v zámku a upadly v zapomnění. Pan Hanzal o nich ale věděl, jelikož dělal 22 let školníka právě na oné základce a když v roce 1955 založil soubor, s ostatními mladými loutkáři marionety znovu objevili a oživili.

V roce 1968 začali mladí hasiči stavět borovanské kulturní a hasičské zařízení, o rok později ho otvírali. „Osmnáct měsíců jsme

pozměnit,“ říká Václav. Do scénáře si pak loutkáři přidají scénickou muziku, zvukové a vizuální efekty.

Unikátní baba



stavěli a měsíc jsme stávkovali. To když přijeli Rusáci. Tenkrát jsem vedl stavební deník.

Dodnes si pamatuji znění zápisu. Stavba přerušena. Stávka. Okupace sovětských vojsk,“ říká loutkář, hasič a školník v jedné osobě.

Václav dělal vedoucího souboru 35 let.

Nyní ho vede jeho dcera a krom ní je lout-

kami „zaměstnaná“ celá rodina. Nejmladší pravnoučata chodí na každé představení.

Borovanští mají jednu stálou scénu a jednu přenosnou, na které působí na zájezdech.

Vedle klasických marionet využijí i obyčejné maňásky. S těmi hrají třeba na na již pověstném borovanském Borůvkobraní.

Borovanská Jiskra je jeden z mála posledních souborů na Budějovicku, který dětem nabízí klasické postavy jako jsou kašpárek, Honza, král, princezna. „Je vidět, že je o tento repertoár stále veliký zájem. V televizi a třeba i v Malém divadle pojímají loutkové umění velice moderně,“ říká pan Hanzal.

Na první představení letošního roku dorazilo 160 dětí. Neměly si kam sednout, a tak se Borovanští rozhodli vystupovat s pohádkou dvakrát.

A kde berou loutkáři hry do svého repertoáru? „Her je nedostatek, stále čerpáme z několik desítek let starých scénářů a upravujeme si je podle vlastních potřeb. Dnešní děti třeba neví, kdo je to rychtář, takže to musíme

Pan Hanzal většinou propůjčoval loutkám pohyb. „Vodit marionetu není žádná legrace. Třeba kašpárek má jedenáct nití. Já jsem spíše vodil, a protože ráčkuji, mluvil jsem jen občas třeba radní, u kterých je to výhodou,“ usmívá se.

Kulisy pro divadélko vyrábí rybář z povolání, pan Adamec. „Vždycky nám namaluje, co je třeba. Máme ale málo prostoru,“ posteskne si občas pan Hanzal, ostatně stejně jako každý, kdo měl někdy co do činění s divadlem. Všechny loutky má stejně rád a do muzea by je nikdy nedal. „Třeba tahle ježibaba je unikát,“ bere z vitríny řemeslně dokonale zvládnutou babici.

Jediná jejich chyba je právě v omezené pohyblivosti. Z jejich výrazů ale dýchá historický duch a já si umím živě představit dobové loutkáře na nádvoří nějakého hradu či zámku, jak zvesela vdechují život těmto dřevěným kráskám. Šárka Kotzinová

Loutkářský soubor Jiskra Borovany u Českých Budějovic, Rok vzniku: 1955 Počet členů: cca 20 www.sdhborovany.cz semtam 28

Březen 2014

17

SHOP LOCAL / DELIKATESY

Dopřejte party chuťovým pohárkům Když se řekne lahůdky, mnoho lidí si představí 20 deka vlašáku a tři rohlíky. Obchody, kde tuhle osvědčenou kombinaci seženete, vám ale představovat v Semtamu nebudeme.

L

ahůdkami, dnes spíše označovanými jako delikatesy, myslíme pochutiny, po jejichž konzumaci neskončíte s přeplněným žaludkem za dobrou cenu rozvalení na gauči. Mluvíme o jídle, po kterém se vaše chuťové pohárky zaradují a rozhodnou se uspořádat nespoutaný večírek.

Naše jihočeská metropole takových míst nabízí celou řadu. Jedná se o obchody spojené s restaurací nebo i samostatné prodejny umístěné jak v centru, tak i v okrajových částech města.

Nezoufejte ani v případě, že jste začátečníky v této oblasti. Ve všech prodejnách, které jsme navštívili, je schopný personál, který ochotně poradí, a rovněž ochutnávky nebalených potravin jsou samozřejmostí.

Olivier, Husova tř. 21

Delikatesysepochopitelněpohybujívevyššícenové relacinežzmíněnávaničkavlašáku,alepročsiobčas nedopřát něco speciálního a nového. Nebojte se, nájem nutně obětovat nemusíte. Možná zjistíte, že nejste fanouškem výrazných, pro někoho smradlavých sýrů, ani sušených šunek, ale výběr je tak pestrý, že se určitě najde něco, co vás osloví a stane se pro vás výtečnou odměnou a zpestřením zaběhléhokolotočeobvyklésnídaně,obědaa večeře.

Pravda, řada lidí nemá ráda změny, ale věřte, že změna tohoto ražení je příjemná a velmi chutná.

Petra Kollouchová

Foto: OLIVIER FOOD s.r.o.

18

semtam 28

Březen 2014

Největší prodejna delikates v Českých Budějovicích sídlí na téže adrese jako stejnojmenná restaurace. Olivier nabízí řadu čerstvého zboží jako sýry, olivy, různé další pochutiny naložené v oleji, sušené šunky, ale také lahůdky vlastní výroby. Šunku bez jakýchkoliv přidaných konzervantů, i bez v poslední době diskutovaného dusitanu sodného, čerstvé těstoviny či voňavou italskou focacciu. Sortiment dále obsahuje i řadu trvanlivých výrobků, různé olivové oleje a balzamikové octy, sušené těstoviny, paštiky, džemy a marmelády, čaje, hořčice (ano, i jiné než kremžskou a plnotučnou) a také různé příchutě švýcarských čokolád. Zboží pochází především z dovozu, ze Španělska, Francie a Itálie. Ať už sháníte chutný dárek nebo si chcete připravit gurmánský zážitek sami pro sebe, Oliviera můžeme doporučit všem, kteří jsou těmito obchody naprosto nepolíbeni.

Personál je vždy velmi příjemný, ale hlavně zkušený, má o zboží přehled a dokáže poradit i s výběrem dárku pro někoho, koho nikdy v životě neviděl. www.olivierfood.cz

Chuť Španělska, Lidická tř. 1109/167 Malý obchůdek na rožnovském předměstí nabízí, jak už název napovídá, produkty dovezené z horkého Španělska. Ale nezůstává pouze u toho, a kromě prvotřídního olivového oleje, šunky, sýra a oliv, nabízí i vskutku výjimečné německé čaje TE Teahouse Exclusives, jako jediní v našem městě. Nechybí také vína lahvová i sudová z Moravy, velký výběr bylinek a koření a další maličkosti, jako španělské slané tyčinky a krekry z přírodních surovin Snatt’s nebo zázvorové a kávové bonbóny. Paní Svitlana, která je majitelkou i prodavačkou v jedné osobě, má o svém zboží přehled a se vším dokáže poradit. Ochutnávka u sudových vín je samozřejmostí, ochutnat ale můžete i olivový olej, který je tak jemný, že by se dal pít i samotný. Nebojte se proto vyzkoušet Chuť Španělska. www.chutspanelska.cz

El Gusto, OC IGY, Pražská 24 a Piaristická 16 Široký sortiment sýrů, jak už poměrně okoukaný parmazán, stále oblíbenější ovčí a kozí sýry, tak i pravý raclette na švýcarskou pochoutku, můžete nakoupit v pobočkách El Gusto. Samotní zákazníci nejvíce chodí pro sušené šunky a různé paštiky. Přijít můžete i pro vážený pravý řecký jogurt a pořídit si množství podle vlastní potřeby. Zboží je především zahraniční, mezi uzeninami se ale vyskytnou jeden či dva čeští zástupci.

V Českých Budějovicích jsou dokonce dvě prodejny. Naleznete je v IGY a v Piaristické ulici, kam se prodejna přestěhovala z Kanovnické ulice, ale někteří lidé ji stále hledají na staré adrese. Čtenáři Semtamu už ale hledat nemusí! www.elgusto.cz

Farkatéka, Česká 6 Prodejna přidružená k Vinárně Solnice se specializuje především na víno a další alkohol. Pyšnit se může opravdu širokým výběrem stáčených i lahvových vín, jak domácí produkce, tak dovážených přímo ze zahraničí. Přímý dovoz je rozhodně něčím ne úplně obvyklým, což by měl zákazník ocenit.

Nebojím se říct, že si vybere opravdu každý zájemce o víno, ceny začínají kolem 60 korun a stoupají až k tisícikoruně. Kromě milovníků vín si na své přijdou i zájemci o něco ostřejšího, a to díky výběru whisky a rumů (pozn. autorky: nejen tuzemák a tuzemský um) a dalšího vysokoprocentního alkoholu. Nechybí ani pochoutky z jižních států jako olivy, sušená i konzervovaná rajčata, rýže, těstoviny.

Také si zde, jako na jednom z mála míst v Budějovicích, můžete pořídit semolinovou mouku na výrobu těch nejlepších domácích těstovin. Zkuste si je vyrobit, vlastnoručně vyrobené chutnají nejzaslouženěji.

OSTATNÍ Bistro Magdalene, Vltavín, Františka Ondříčka 52 Rohový pult u vchodu do Bistra Magdalene je otevřený teprve několik týdnů. Vedle běžného sortimentu delikates nabízí sicilskou kávu a také na místě vyráběné pečivo a sladké zákusky.

Galerie sýrů, Plachého 15 Prodejna, která se pyšní prodejem sýrů pouze od malovýrobců, farmářů a převážně také ze zemí jejich původu. K sýrům můžete rovnou zakoupit vína i ovocné konfitury (honosnější zavařeniny). www.galeriesyru.cz Ráj sýrů, Krajinská 41 a OC IGY Řetězec prodejen sýra nabízející především holandské ovčí a kozí sýry, ale také nástroje k fondue či raclette a také další pochoutky k sýrům, včetně holandského másla a sýrových sušenek. www.rajsyru.cz DUPLO s.r.o., České Vrbné 1902 (osobní odběr) Pokud sháníte italské potraviny a nápoje ve větším množství, využít můžete společnost Duplo, která nabízí řadu exkluzivních a jedinečných potravin, se kterými můžete uspořádat pravou italskou seratu. www.potravinyitalske.cz

semtam 28

Březen 2014

19

literature now / JIŘÍ SIVOK

Horor na jihu Čech Jiří Sivok je ve dne spořádaným finančním poradcem, v noci se pak stává nadšeným spisovatelem hororů. Otce tříměsíční dcerky brzy čekají spíše pohádky, ale budou to ty klasické?

Jaké byly vaše literární začátky?

Já píši někdy od třinácti let, ke psaní mě přivedla četba, v té době jsem se seznámil s Tolkienem a začal ho napodobovat. Potom jsem povídky uveřejňoval na literárních serverech, mezi nimi třeba i na Epice (viz Semtam č. 26). A tam jsem zjistil, že moje práce není tak dobrá, jak jsem si myslel, a měl jsem velkou motivaci se zlepšovat. Když jsem přišel do Jihočeského klubu Obce spisovatelů (JKOS), dostalo se mi hodně konstruktivní kritiky, která tedy někdy bolela, ale byla moc důležitá pro můj rozvoj. Četl jste hlavně žánrové knihy? Kdo jsou vaši oblíbení autoři?

Nejdříve jsem začínal na Vernovi, poté jsem se dostal přes filmy k tomu Tolkienovi.

Začal jsem číst opravdu hodně a nejvíce jsem se našel v hororu, tam je pro mě hlavní guru Stephen King. Z českých autorů mám rád Štěpána Kopřivu, který mi přijde aktuální a hodně živý, i když není třeba tolik známý.

Vždycky jsem opovrhoval povinnou školní četbou, ale nedávno jsem se podíval do Karla Čapka a hrozně mě nadchnul.

počítače prostě dlouho nevydržel. Ale teď, když podnikám, mám času, kolik chci. Prostě si psaní dám do diáře.

Co říkáte na tvrzení, že horor je braková literatura?

Já s tím souhlasím. Ale i braková literatura se dá udělat dobře a právě Stephen King je toho dokonalá ukázka. Spousta spisovatelů, kteří píší reálné věci, mu nesahá ani po kotníky.

Český rozhlas zdramatizoval vaši povídku Nehody se dějí. Jak se díváte na audioknihy?

Kdybych vám ukázal mobil, tak jich tam teď mám nejmíň 20. Já vlastně pořád čtu, ať někam jdu pěšky nebo jedu autem. Teď jsem tímto způsobem dočetl Kmen Andromeda od Michaela Critchona. Já miluji audioknížky.

Snažíte se vyhýbat žánrovým stereotypům?

Snažím, nesnažím. Já mám některá klišé rád a používám je, ale zkouším je vymyslet nějakým jiným způsobem. Jak moc se mi to daří, to už je druhá otázka.

Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

To je těžké. Pokud bych to bral podle honoráře, tak je to ta dramatizovaná povídka v Českém rozhlasu. Ale já bych to spíše vztáhl ke klubu HSF. Funguje nám to, pěkně jsme to rozběhli, už jsme vydali první antologii Poselství píšťaly. To teď pokládám za takový největší úspěch.

Píšete především povídky, máte i nějaké básně. Co román?

Mám ho rozepsaný. Doufám, že tenhle rok bych ho už mohl dokončit. Příští rok by za sebou měl korektury a mohl jít ven.

Chtěl bych oslovit nějaké větší nakladatelství, uvidím, jestli se chytím. Dosud jsem vydával v Epice, která velkou měrou podporuje HSF klub (horor, sci-fi, fantasy), ale je pořád hodně regionální a pokrývá jen málo čtenářů. Moje ambice míří výš.

Jak se vám spojuje zaměstnání se psaním?

Když jsem byl ještě zaměstnaný, tak to bylo horší, byl jsem unavený, protože se dělaly dvanáctky do devíti. Pak jsem u toho 20

semtam 28

Březen 2014

Foto: Ondřej Brynych

Povězte nám tedy něco o klubu HSF. V myšlence založení literárního klubu pro spisovatele žánrů hororu, sci-fi a fantasy nás podporoval hlavně JKOS, který klub zaštítil.

Dokonce jsme měli krátký vstup i na Jihočeské televizi a o našem vzniku se psalo v novinách.

Nyní máme přibližně 10 aktivních členů, ale do soutěže nám samozřejmě přispívá více

lidi, kteří nás poté sledují na Facebooku. Od soutěže, kterou organizujeme, očekáváme nové objevy v těchto třech žánrech. Letošní uzávěrka byla na konci února. Dohodli jsme se s JKOS, že to budeme dělat ob rok, jeden rok bude Jihočeská žabka a druhý rok soutěž HSF. Jsme tři porotci: já, Veronika Mayerová a Hanka Hosnedlová (předsedkyně JKOS), vybrané nejlepší povídky poté vyjdou ve sborníku. Do budoucna bychom chtěli v jižních Čechách založit nějaký con (setkání fanoušků sci-fi, fantasy, pozn. red.). Řekněme na způsob Chotěboře nebo Festivalu fantasie, protože něco podobného tady hrozně chybí.

Co všechno tedy nyní připravujete?

Tuto HSF soutěž. Snažím se ještě kontaktovat nějaké umělce, kteří by mi vytvořili do sborníku ilustrace. Pak připravujeme videorecenze, ve kterých bychom ohodnotili mladým začínajícím autorům jejich povídky.

Samozřejmě je to strašně naštve, ale aspoň jim dáme nějakým způsobem možnost zpětné vazby. Ale je to běh na dlouhou trať, protože chceme zmapovat novinky, jaké jsou nové soutěže, do kterých se může člověk přihlásit.

Uděláme z toho pololetník, který poběží na našem Facebooku. A do toho ještě připravuji tu svou knihu.

Lenka Sládková

Jiří Sivok: Zkuste mě pochopit, drahá slečno

K

řeky a tak překrásný hlas. Čistý a plný života, až ve mně vzbuzoval hrozný chtíč. Někdo mi kdysi řekl, že všechno chce čas, a měl pravdu.

Nakonec byla moje, i když jen na chvilku.

Byl to přenádherný vztah plný emocí. Krátký čas, kdy jsem mohl poslouchat ten její hlas.

Jmenovala se Ilona. Ano, tak se jmenovala – Ilona.

Konec našeho vztahu znamenal jen další vývoj mé sbírky. To, že nakonec Ilona odešla, neměnilo nic na faktu, že mi pomohla pochopit rozměry mých tužeb. Znamenalo to, že se má kolekce nemusí soustředit jen na malou klubovnu na dědově chalupě u Jindřichova Hradce. Ne, mohla začít expanze. Stejně jako můj bratr jsem postoupil na další úroveň.

Vzpomínky na teplo Ilony zažehnala nová láska. Ach, bylo to ještě mnohem lepší. Říká se, že poprvé… no, vždyť víte. Není to ono, ale podruhé jsem to cítil ve svých pažích a napnutých svalech. Byla to extáze. Už jsem ten pocit dokázal osedlat a převzít otěže, beze strachu ze selhání.

S koncem tohoto vztahu jsem se jen těžko vyrovnával. Dokonce jsem si říkal, že bych měl přestat sbírat. Myslím, že každý ten pocit zažil. Někdy člověk musí prostě počkat, aby se vše dostalo do starých kolejí, než si začne hledat nový objekt své sbírky. Než jsem se z toho začátečnického období vzpamatoval, bylo mi dvacet a já bytostně pociťoval, že bez sbírání to nepůjde. Po několika rychlých vztazích jsem si ale uvědomil, že vrátit se nejde jen tak snadno.

Když se ale přesto po dlouhé době vrátíte ke své sbírce, máte možnost podívat se na své chyby s odstupem. Víte, co a jak udělat lépe a jak sbírku nejlépe obohatit. Možná se tomu budete smát, ale lepší to může být vždycky.

Zjistil jsem, že mě už nebaví styl, kterým jsem získával své sběratelské objekty. Potřeboval jsem změnu. Tím, že jsem dospěl v muže, jsem poznamenal i svou sbírku. Nezůstala ve stejném stavu, ale chtěla se rozrůst. Abyste pochopili – bratrovi taky nestačila nová a stará vydání českých Kingů. Ne, potřeboval i cizojazyčná. Prostě potřeboval rozšířit sbírku. Čas rozšiřování přišel asi tak před rokem.

Zjistil jsem, že tato expanze má v sobě veliký potenciál. Byla pro mě mnohem příjemnější, čistší a bezpečnější.

Napadlo mě to v městské knihovně. Byl to tehdy perný den. Na vysoké mi dávali zabrat, a aby toho nebylo málo, umřel můj blízký přítel. Navíc na mě stále víc dopadala touha rozšířit mou sbírku o další kus. Ale jak to udělat lépe než v minulosti? Pak mě to konečně

napadlo. V kreslené grotesce by se nad mou hlavou jistě rozsvítila žárovička. Ty knihy!

A tím se dostáváme k mé sbírce.

Kde jste tenhle dopis našla, slečno? Ano, mluvím k vám. Byl přiložený v knize, že?

V dívčím románu, takovém, který čte každá „IN dívka“. Vaše oči ho nalezly na straně dvacet čtyři. To je totiž mé oblíbené číslo.

Jsem sběratel výkřiků, slečno.

Ve čtrnácti jsem poprvé zabil. Pouhá myš, ale ten pískot nezapomenu do smrti. Jeden výkřik, ale nedělá sbírku, že? Sousedovic voříšek mi ji pomohl založit.

Přišel si pro svou sbírku pohlazení a nevědomky doplnil tu moji. Slečno, kdybyste viděla ty upřímné psí oči v mé klubovně, kterou děda postavil, abych si tam mohl hrát.

Nebojte se, slečno! Ještě chvilku čtěte.

Neotáčejte se. Nic tam neuvidíte.

Vidíte? Říkal jsem vám to. Můžu pokračovat?

Dobře.

Ilona byla mou první. Spousta chyb! Nevím, jestli se dá považovat za část mé sbírky.

Za života měla skutečně překrásný hlas, ale při škrcení vydávala jen chrchlavé, chroptivé zvuky jako podříznuté podsvinče.

Poprvé to prostě není nikdy dokonalé. Ještě teď se divím, že mě policie neodhalila. Zato s druhou dívkou jsem si to vynahradil. Křičela dlouze a tam, kde jí nikdo nemohl slyšet.

Ty holky mě znaly a v tom byla ta chyba.

Navíc hrozilo, že mě něco dřív anebo později prozradí. Po té dlouhé době, kdy nic nefungovalo tak, jak mělo, se konečně dostavil ten den. Den knihovny.

Jako student jsem tam strávil spoustu času. Stejně jako vy. A stejně jako vy jsem si kromě studia půjčoval romány. Není problém si tam vybrat dobrou knihu anebo sledovat, kterou knihu si vyberete vy, slečno.

Berte to ode mne jako službu. Je historicky ověřenou skutečností, že druhé díly jsou mnohem horší než ty první. Nemusí vám být tedy líto, že tuhle knihu nedočtete.

Ano slečno, teď už se můžete otočit.

Dlužíte mi výkřik.



aždý člověk v sobě najde sběratele. Někdo dokonce ani neví, že je sběratel. Například jeden můj známý. Je to typický hypochondr. Je si svými údajnými nemocemi tak jistý, že se na ně vyzbrojuje všemi možnými léky. Neptejte se mě jak, ale najdete u něj i všelijaké látky, které jsou k mání jen na předpis. Takové látky, nad kterými slintá kdejaký feťák. I on je sběratel. Sběratel léků a nemocí.

Někdo sbírá obyčejné věci, jako jsou poštovní známky nebo dvdéčka. Slyšel jsem o člověku, kterého uspokojuje sbírání použitých akumulátorů. Nemyslete si, že se tato sbírka skládala pouze z malých a velkých monočlánků. Tenhle člověk za svůj život nashromáždil halu plnou velkých autobaterií i jiných specialitek.

Můžeme sběratele nazývat blázny, ale jak už jsem napsal: my všichni v sobě máme kus sběratele. Bohužel to znamená, že v sobě máme i kus blázna.

Můj vlastní bratr má sbírku knih Stephena Kinga. Sbírá je už nějakou dobu. Když do obchodů přijde nové vydání, které se od staršího dvojvaječného dvojčete liší pouze přebalem, tak si ho i přesto koupí. Bratr dokonce prosí své známé, kteří odjíždějí do zahraničí, aby mu z dovolené přivezli cizojazyčného Kinga.

Jednou, ale to jsem byl ještě malý klučina, jsem mu jednu knihu pomaloval červenou pastelkou. Myslím, že jsem tehdy do jeho Pod kupolí vyobrazil rudé štěňátko, ale nesetkalo se to s pochopením. Starší bratr mě zkopal tak, že jsem se pod trikem nemohl dopočítat modřin.

Vzteky na mě řval, až prskal, oči vypoulené jako by mu měly vypadnout. Udělám si z tebe vlastní omalovánky, tvrdil a opravdu důmyslně mi zasazoval rány. Aby bylo jasno, nemám mu to za zlé. Ostatně, teď v dospělosti dokážu docenit jeho lásku ke své sbírce a na jeho místě bych se zachoval stejně.

Tolik můj bratr. Rozepsal jsem se o něm z jediného prostého důvodu. Chci, abyste pochopili, jak je touha po sbírání silná. Poté, co porozumíte té syrové, nebezpečné touze, dokážete pochopit i mě. I když možná neradi.

Začal jsem sbírat už ve čtrnácti. Bratr mě tedy předběhl o dobrých pár let, ale pouto k sbírce jsem si vypěstoval velmi silné. Jako mého sourozence, tak i mě přestala bavit opotřebovaná stará vydání mých sběratelských lásek a přál jsem si rozšířit svou kolekci. To, že vlastně sbírám, jsem si uvědomil až kolem sedmnácti na střední škole.

Byl jsem celý pryč do jedné dívky, která ovšem o mě nejevila zájem. Měla vlasy noční

Jiří Sivok Jiří Sivok se narodil roku 1988 v Českých Budějovicích a v mládí se zamiloval do hororů. V roce 2010 vydal soubor povídek Příběhy noci.

Založil klub HSF, který se zaměřuje na začínající spisovatele v žánrech hororu, sci-fi a fantasy a má už na kontě první antologii Poselství píšťaly (2013). semtam 28

Březen 2014

21

UMĚNÍ / JIŘÍ PTÁČEK

Dobří ptáčkové se vracejí V

kuloárech zaznělo: Jiří Ptáček se vrací do Českých Budějovic! Pokud se blíže zajímáte o současnou výtvarnou scénu a znáte jeho předchozí práce, pravděpodobně zbystříte a chcete vědět víc.

Jirkův přesun na jih by totiž mohl být příslibem oživení kulturní scény i rozprouděním další diskuze na téma veřejného prostoru. Nebylo by to poprvé. Naposledy to byl právě on, kdo stál za vytvořením petice proti pomníku Přemysla Otakara II.

Čemu se v poslední době vlastně nejvíce věnuješ?

V Praze vedu Fotograf Gallery, kde představujeme umělce, kteří uvažují o potenciálu a přesazích fotografického média. Pohybujeme se po okraji fotografického světa a snažíme se ukázat, že fotografické myšlení hluboce prostupuje naše chápání světa, což se odráží i na umění ve všech jeho odvětvích. Vedle toho spolupracuji s jinými galeriemi. Když vezmu v potaz pouze chvíli, kdy děláme tento rozhovor, v Praze probíhá výstava Daniela Vlčka v Drdova Gallery a v Galerii výtvarného umění v Chebu výstava malířky Alice Nikitinové. V českobudějovickém Domě umění zase chystáme výstavu s fotografem Viktorem Kopaszem. Pak se vrátím do Prahy a ve Fotograf Gallery zrealizuji výstavu Jana Freiberga s Dušanem Skalou. Mimochodem Vlček a Freiberg jsou Jihočeši. Pocházejí ze Strakonic a o Freibergově aktivitách ve Volyni jste již psali (v Semtamu č. 26).

Při všech těchto činnostech se snažím psát o umění. Aktuálně mám shrnout dějiny posledních dvou desetiletí v jihočeském regionu pro katalog výstavy ,,Ze středu ven“ v Plzni, která má postihnout umění mimo nejsilnější kulturní centra v zemi. A to není vůbec lehké.

Co tě přimělo opustit kulturní centrum jako je Praha a vrátit se na jih Čech? Chystáš návrat natrvalo?

V relacích lidského života se jedná spíše o krátkou zastávku. Prahu opouštím ze zcela soukromých důvodů. Navíc pracovní závazky si ponechávám v Praze, takže ji vlastně opouštím pouze jednou nohou.

22

semtam 28

Březen 2014

vzejít nějaké zásadní zhodnocení Vítkova výjimečného díla.

Zmínil ses o bilanční přehlídce současného českého umění, myslíš tím jednu souhrnnou výstavu nebo řadu samostatných výstav, které by podoby současného umění měly představit? V souvislosti s tím mě napadá, kde by se taková přehlídka měla konat?

Tematicky a obsahově mám rozváženou jednu výstavu. Její uskutečnění bude záležet na tom, jestli najdu partnery a adekvátní prostory. Protože má jít o rozsáhlejší přehlídku, stávající kulturní objekty nemohou dostačovat. Mělo by tedy jít o negalerijní prostory, které se krátkodobě stanou dějištěm výstavy.

S tím ovšem souvisí otázka, jestli ve městě aspoň trochu zesílila kulturní vrstva.

Z minulosti mám zažité, že je dosti tenká.

A nemějte mi za zlé, když řeknu, že často nechce překročit provinčnost. Neříkám, že nemůže, ale spíše nechce. Jsem naopak přesvědčený, že právě v regionech je důležité dělat věci na nejvyšší úrovni. Jedině tak bude region respektován. To platí i o kultuře a její organizaci. Uvažovaná přehlídka je pro mě vlastně testem, nakolik si to lidé uvědomili a jsou ochotní se tomu věnovat. Teprve to mi ukáže, jestli se má jednat o pilot nějaké dlouhodobější aktivity.

Foto: Ondřej Brynych

To musí být náročné skloubit tolik pracovních aktivit s rodinným životem.

Považuji to za jeden ze svých životních úkolů. Aby toho nebylo málo se čtyřiceti umělci, kurátory a kritiky umění jsme založili nový umělecký spolek a já byl zvolen jeho předsedou. To je další závazek, který jsem na sebe vzal, protože nám přijde důležité znovu ověřit, v jaké míře lze počítat se solidaritou mezi výtvarníky a jak by zastřešující organizace mohla napomoct v řešení jejich problémů.

Petra Lexová



Když říkáš opouštět jednou nohou, bude ta druhá směřovat do českobudějovické kultury? Chystáš se postupně více zapojovat do diskuze o podobě kultury a veřejného prostoru ve městě?

Tomu nechávám volný průběh. Pracovně jsem z města nikdy neodešel úplně. Jakýmsi samospádem se rozvinulo kurátorské hostování v Domě umění. V posledních době jsem chystal každý rok vždy jednu výstavu za sezónu pro galerii Měsíc ve dne. Zájem o spolupráci má také Jakub Albín, který dostal za úkol během letošního roku znovu zformulovat hlavní cíle Měsíce ve dne jako místa, kde se prostupují literatura a výtvarné umění.

Po návratu bych ovšem rád znovu otevřel otázku velké bilanční přehlídky českého současného umění. Poslední se uskutečnila v roce 2000, jmenovala se Jižní záležitost. Uspořádala ji Eliška Štěpánová a jejími kurátory byli Vít Soukup a Milan Salák. Uběhlo tedy téměř čtrnáct let. Výtvarné umění se hodně proměnilo a tento proces nemůže plně postihnout ani program Domu umění se svým specifickým zaměřením. S tím souvisí i skutečnost, že právě dílo českobudějovického rodáka Víta Soukupa by si zasloužilo zásadní reflexi v regionu, odkud pocházel a ke kterému se za svého života průběžně vztahoval. První krok učinil kurátor Ondřej Chrobák, když Vítkovými ranými obrazy proložil výstavu bratří Alšů ve Wortnerově domě. Kurátor Radek Wohlmuth, který stál vedle Soukupa v nejdůležitějších fázích jeho kariéry, se zase před několika roky přestěhoval do Českého Krumlova. Myslím, že nastává ideální konstelace, z níž by mohlo

Jiří Ptáček Jiří Ptáček (narozen 1975) je kurátor a kritik umění (www.jiriptacek. blogspot.cz). Již několik let přispívá do deníků a časopisů jako je Ateliér, Art&Antiques, Umělec, Fotograf nebo Nový prostor. Působil jako dramaturg Galerie Nod v Praze a vyučoval na brněnské FaVU VUT v Ateliéru video. Do Českých Budějovic (z kterých pochází) se v posledních letech vracel s řadou zajímavých projektů. Ať už to bylo příležitostné kurátorství v Domě umění nebo provoz neformální bytové galerie Zutý Mánes, na kterém se podílel s Michalem Vavrečkou.

umění / krátce

Aktuální výstavy na jihu Čech Viktor Kopasz – Otevřená kniha (Dům umění, ČB, do 16. 3.)

Slovensko-maďarský výtvarník Viktor Kopasz (narozen 1973, www.kopasz.cz) studoval fotografii na FAMU v Praze, ale výstavu černobílých zarámovaných kra-

jinek či momentek rozhodně nečekejte.

Kopasz, kterého zastupuje prestižní galerie Hunt Kastner, rád překračuje hranice fotografického média a zkouší nové postupy. Od roku 1989 pracuje na jakýchsi vizuálních denících, ve kterých se propojují fotografie a kresby s vícejazyčnými texty. Dnes jich má kolem šedesáti a několik jich je možné prolistovat i v Domě umění. Tyto obrazové knihy rovněž slouží jako zásobník motivů pro výstavy. Na té aktuální hrají jednu z klíčových rolí bod v podobě větších či menších kruhů a také princip variovaného zmnožení, který je patrný třeba na souborech vystřihovaných barevných papírů. Ačkoli umělec směřuje k abstraktně geometrickému výrazu, inspiruje se v konkrétní realitě kolem sebe – třeba u židlí poskládaných na sebe nebo u pořezaných keřů, jejichž konce uříznutých větví vytvářejí na fotce pozoruhodné bodové souhvězdí. ZB

Tomáš Vosolsobě – Čisté dimenze obrazného (AJG Wortnerův dům, ČB, do 23. 3.)

Barvy, symetrie, experiment – i tak by mohl znít podtitul retrospektivní výstavy představující tvorbu Tomáše Vosolsobě (1937–2011). Tento absolvent pražské AVU byl v 60. letech ovlivněn informelem, s nástupem normalizace upadl v nemilost a roku 1982 emigroval do Švýcarska, odkud se vrátil až po 18 letech. Dílo prezentované na výstavě lze zhruba rozdělit do dvou oblastí. Tou první jsou kvašové a tušové práce, pro které je charak-

teristická osová symetričnost, jeden z typických prvků autorovy tvorby. Tyto obtisky mohou připomínat inkoustové skvrny Rorschachova testu, zřetelný je zde i vliv tašismu s jeho barevnými skvrnami, spontánností a hravostí.

Druhou linii výstavy tvoří rozměrná plátna sestavená z mnoha barevných ploch, vyznačující se ostrou barevností a silným vizuálním dojmem. Retrospektiva však přináší i několik ukázek autorových asambláží, olejomaleb s figurálními motivy a čtveřici rozměrných tušových kreseb. Z celého tvůrcova díla je patrná posedlost barvou a o tu jde přece v malířství především. ROT

ostatní Do 14. 3.

Fotoklub F2,8 – Samotáři, Galerie Dolní Fotoklub brána, Prachatice

Do 28. 3.

SStudenti tudenti strakonické průmyslovky – Nálady, ArtWall Strakonice

Do 30. 3. diváka hledí tváře dívek zaznamenané pomocí ředěných barev, které se roztékají po povrchu plátna. Práce Fehrerové jsou živé a líbivé a na recipientovo přemýšlení nekladou vysoké nároky.

Tím se ideálně hodí do prostoru, jakým kavárna-galerie Kredance je. PEL

Filip Beránek, Katarína Dubcová, Katarína Támová – Tatranky (Galerie Nahoře, ČB, do 28. 3.)

Helena Fehrerová – Colourful Figures (Kredance, ČB, 8. 3. – 18. 4.)

Semtam v minulém čísle přinesl článek o fungování tzv. kaváren-galerií, v němž autorka Lenka Bardová kladně hodnotila jejich programovou pestrost i otevřenost divákovi. Ne každý je nadšenec výprav do velkých galerií, kavárna-galerie se pak stává příjemnou alternativou.

Přináší nenucený kontakt se solidními uměleckými díly většinou mladých autorů. Vytváří možné téma k diskuzi, nebo když nic jiného, je příjemnou kulisou, která (je-li výstava dobrá) i kultivuje naše estetické vnímání. Multikulturní prostor Kredance chystá další takový počin, a to prezentaci maleb Heleny Fehrerové (vernisáž 8. 3. od 18:00). Ta je především grafičkou a její výtvarný způsob vyjádření je grafickému designu blízký i v médiu malby. Z pláten na

V rámci Dnů slovenské kultury máte možnost nahlédnout pod pokličku současné slovenské fotografie.

V Galerii Nahoře v DK Metropol se představují tři mladí slovenští autoři, studující však na Univerzitě T. Bati ve Zlíně v Ateliéru reklamní fotografie.

Katarína Támová v cyklu Little Town zachycuje nejednoznačné až bizarní situace z prostředí maloměsta, které vzbuzují mnohé otázky. Tématem jejího dalšího souboru Space Flight jsou sny, touhy a snad i určitá naivita.

Filip Beránek svým souborem DIY je USS svérázně pojednává fenomén kutilství, Výzkum představuje sérii pokusů a testů, kterými autor nahlíží na současné tendence v oboru. Mnohé snímky opatřil obsáhlým průvodním textem osvětlujícím jeho úvahy, postoje a zvolené motivy. Zjistíme tak například, co je tzv. vyšlizmus.

Katarína Dubcová přivezla drobný cyklus Zátiší, kde obyčejné předměty evokují vzpomínky a zážitky. Výstava nepřináší prvoplánové fotky s jedním a pevně daným významem. U většiny snímků je nutno si důvod, smysl či pozadí domyslet, což by však diváky od návštěvy nemělo odradit. ROT

Jakub Tomáš – Sen umělcův, D9, ČB Jakub

do 31. 3.

ATAK, Galerie Baobab, Tábor ATAK,

Do 31. 3.

JJaromír aromír Novotný: #11, Galerie Na shledanou, Volyně

Do 31. 3.

EEva va Ďurčová – keramika, Muzeum středního Pootaví, Strakonice

do 11. 4.

3333 osobností dějin české fotografie / Moc médií / Fotografický portrét, portrét Muzeum fotografie a MOM, JH

Do 21. 4.

Pivrnec míří na Tábor, Galerie U Radnice, Pivrnec Tábor

Do 27. 4.

S jídlem si (ne)hrajem, Sladovna, Písek S jídlem

7. 3. - 7. 4.

MAT 14 - Barvy krajiny, Galerie SUD, ČB MAT

21.03. – 20. 04.

MCA M CA Ateliér Pavla Melková - Miroslav Cikán, Dům umění, ČB

24. 3. - 11. 5.

IIvan van Ouhel - Cesta světla a tmy, AJG Wortnerův dům, ČB

semtam 28

Březen 2014

23

FEJETON

Sportujte a podpořte tak hrubý domácí produkt S

port bezesporu tvoří důležitou součást kvality našich životů. Kvalita našich životů, jak asi víte, se jmenuje „hrubý domácí produkt“ a právě sporty jako fotbal, hokej a olympiáda dokáží zvednout HDP díky mohutnému nárůstu spotřeby vlajek a piva. O nich ale dnes mluvit nechci – budu mluvit o vlastních zkušenostech s takovým tím obyčejným sportem, jakým se můžete zabývat i vy u vás doma nebo ve sklepě.

Mně, když se řekne „sport“, vytane na mysli obraz tělocvičny našeho gymnázia, zejména pak vidina přidružených sprch, z jejichž bělavé páry vystupují urostlé, pružné, potem se lesknoucí postavy mladých mužů, na jejichž opálených tělech hrají celé pletence uhrů.

Nedokážu zapomenout na to chlapácké pižmo svých adolescentních spolužáků, na jejich silácké řeči a pšouky, rezonující mezi stěnami šatny; nedokážu z hlavy vyhnat ani to, jak po hodině tělesné výchovy mladí Adonisové zabalili propocené teplákové soupravy a čpící tenisky do igelitových tašek, které následně zrály na věšáčkách školních šaten a dodávaly školní budově onen neopakovatelný odér středoškolských studií.

Slovo „sport“ ve mně evokuje i vzpomínky na šestikilovou kouli, kterou jsem vrhnul sám sobě na nohu; na křupnutí zápěstí, jež jsem vymknul tělocvikáři, když mi dával dopomoc při výmyku; vzpomínku na všechny ty věci (míče, švihadla, koně nadél, kladiny, švédské bedny), s nimiž jsem měl tu čest se seznámit tváří v tvář v rychlosti mnohonásobně vyšší, než s jakou se běžná kladina obvykle setkává s lidským obličejem.

Tělesná výchova na školách je důležitá.

Sport má pro lidský život zásadní význam, neboť při něm různé nechutné žlázy uvnitř těla vylučují pot, hormony únavy, kyselinu mléčnou a zbytky sebevědomí, které jsou potom odváděny z těla ven do teplákové soupravy.

Mluvím teď samozřejmě o lidech jako jsem já – tedy o jedincích, kteří běžně zažívají maximální adrenalinové vzrušení, když začínají psát fejeton hodinu před uzávěrkou, a pro něž je největší outdoor, když jdou vynést koš.

24

semtam 28

Březen 2014

Nejsilnější svaly

Díky povinným hodinám tělesné výchovy se pro mě slovo „sport“ stalo označením pro „pohyb, kterému se budou ostatní smát, a pak za něj dostanu špatnou známku“. Bylo by ale nespravedlivé klást můj ambivalentní (což je turecky a znamená to „skutečně příšerně negativní“) vztah ke sportu za vinu jen zástupům tělocvikářů, pod jejichž rukama

nedělalo problém strefit se do míče libovolnou nohou, kterou se jim právě zamanulo, já měl problém i udržet se na hřišti vestoje a pamatovat si jméno hry, která se na něm hraje. Není divu, že nejpovzbudivější větou, kterou mě kdy kdo vyzval ke sportu, dodnes zůstává: „Pojď si s námi zahrát! Nám nevadí, že prohrajeme!“ Postoj tělocvikářů ke mně byl tedy celkem pochopitelný; byli to soucitní a inteligentní lidé, kteří byli zběhlí v matematice iracionálních čísel – jinak si nedokážu vysvětlit, jak z mé řady nedostatečných dokázali na vysvědčení vykouzlit průměrný prospěch „dobrý“.

Důležité je nezanevřít

Foto: Jan Flaška

jsem se roky hroutil. Oni stateční muži a ženy se mnou nikdy neměli lehkou práci, neboť už na základní škole byly mými nejsilnějšími svaly ty mimické a když jsem se v průběhu let snažil posílit si i ten zbytek, tak se svaly polekaly, utekly a schovaly se mi v břiše, kde si udělaly pelíšek a už jsem je odtamtud nikdy nedostal. Nehledě na to, že zkoordinovat své vlastní pohyby se ukázalo jako obtížnější než zkoordinovat stádo zdrogovaných orangutanů po dvouhodinové jízdě na centrifuze.

Původně jsem se domníval, že podobně jako se špatní zpěváci schovávají ve stohlavých pěveckých sborech, schovám i já svou pohybovou nedostatečnost v kolektivních sportech.

Bohužel spoluhráči velmi brzo zjistili, že jakmile se pustím do hry, získává soupeř nad naším mužstvem výhodu. Zatímco spolužákům

I přes veškerá protivenství jsem na sport nezanevřel, alespoň ne úplně. V létě se chodím opalovat k řece, dobíhám autobusy, čtu si o tom, že se někde stala olympiáda.

Přesto ale nemohu říct, že bych se s pohybem vlastní tělesné schránky tak docela skamarádil.

Zkoušel jsem například běhat, ale zjistil jsem, že s tím mé tělo nesouhlasí. Při běhu se totiž člověku v břišní dutině mezi sebou promíchávají žlázy a orgány a když se pak člověk zastaví, aby se vydýchal, začnou se orgány předhánět, který z nich opustí tělo jako první, a zatímco se hádají, hlava se vší silou snaží porodit pulzující mozek. Čímž vás samozřejmě nechci odradit od toho, abyste se věnovali sportu. Sportovat je ohromně důležité, už proto, že tím podpoříte ekonomický růst firem, které vyrábějí všechny ty neuvěřitelně drahé nástroje, přístroje, oblečení, vybavení, výživu, analgetika, dlahy a zdravotní bobule pro růst svalů, které člověk nutně potřebuje, když se rozhodne zvednout od počítače a začít se hýbat. Vezměte si příklad ze mě: třeba jak tak koukám na svůj odpadkový koš, začínám si pohrávat s myšlenkou, že do sebe hodím pár růstových bobulí a vyrazím na nějaký ten outdoor.

Jan Flaška autor je pohybový teoretik

what to this month..

Máme rádi...

Kuchař v masce V kuchyni na počítači ukuchtil a v roce 2011 vydal svůj debut tajemný český hudebník, který si říká Kittchen.

Netrvalo dlouho a kritika ho přijala s nadšením. Od té doby už má na kontě mnoho vystoupení včetně velkých festivalů, která stále absolvuje v masce.

Jeho vskutku experimentální hudba opravdu není pro každého, ale jestli máte chuť se vydat někam mimo vyjeté koleje, doporučuji. Za zkoušku nic nedáte, kompletní diskografii si můžete zadarmo stáhnout na www. kittchen.cz. OBR

Muzeum emigrace proti stereotypům Je to klišé, ale pod pojmem muzeum si většina z nás stejně představí vitrínu s minerály, houbami ze sádry a zaprášené vycpané ptáky nebo veverky v prosklených vitrínách umně narafičené do póz vzbuzujících dojem, že les zvířaty praská ve švech.

Nicméně muzea se modernizují – třeba i to českobudějovické, které po rekonstrukci v březnu, doufejme, překvapí návštěvníky i něčím jiným než oprášeným čápem a zajícem.

Než se tak stane, doporučujeme malý jarní výlet na německou stranu Šumavy, do vesnice Waldkirchen u Pasova, kde před čtyřmi lety otevřelo ve starém statku netradičně pojaté muzeum věnované

tématu vystěhovalectví. „Born in Schiefweg“ vypráví příběh emigrantů z Bavorského lesa a Šumavy, kteří odcházeli v 19. a na začátku 20. století do Ameriky. Drsné podmínky Šumavy tehdy hnaly sedláky, pro něž svět končil dříve doslova za humny a kteří leckdy obětovali celé své jmění na lodní lístek do Ameriky. Jejich cesta začínala kodrcáním se z jihu Německa do některého ze severoněmeckých přístavů v Hamburku či Brémách, a pokračovala několikatýdenním dobrodružstvím na lodi, jež (ne)končilo na newyorském Staten Islandu americkým vstupním razítkem v pase, ale i možným odmítnutím emigračními úředníky.

Muzeum tenhle napínavý příběh nepředstavuje konzervovaný ve skleněných vitrínách, ale naopak prostřednictvím interaktivní nabídky předmětů, jež lze vzít do ruky, vyzkoušet a prožít, a textů, fotografií či filmových záběrů – vše přeložené i do češtiny. Muzeum zároveň dokumentuje život bavorské básnířky Emerenz Meierové, jež se v domě narodila a spolu s rodinou později odešla do Chicaga, a představuje její odvahu prosadit se jako žena v tehdejší, muži ovládané společnosti. LH

hem progresivnější než ta česká. Tato čtyřčlenná formace vznikla ve Varšavě roku 2008 a poměrně rychle se stala respektovanou post-rockovou skupinou a jedním z nejlepších polských vývozních artiklů. Zarytí rockeři můžou jejich písně vnímat jako pomalé a bez pevné struktury, jako líně se převalující melodie splývající v jeden neuchopitelný celek. Kam ovšem TFN hudebně zařadit?

Základem je už zmíněný post-rock, který se vyznačuje použitím nástrojů běžně známých v rockové hudbě, avšak s rytmem, melodií, tóny a hudebními postupy, které se v rocku nevyskytují. Na tento základ nabalují ambientní a náladotvorné melodie různě přecházející do klidných ploch, ale i náhlých zvukových erupcí.

Jejich hudba je čistě instrumentální, tedy bez zpěvu či jiných podpůrných hlasových projevů. TFN jsou ideální jako zvuková kulisa doma při práci, lepší je ale při poslechu nic nedělat, zavřít oči a nechat se unášet. ROT

Zvukový příliv z vesmírné mlhoviny Polská kapela Tides From Nebula je jedním ze zástupců tamní silné hudební scény, která se zdá být mno-

Prkýnka na maso jsme uřízli

Unikátní publikace o historii českého skateboardingu do roku 1990, tištěná na novinovém papíře s dobovými fotografiemi, to je kniha Prkýnka na maso jsme uřízli od Michala Nanoru a Martiny Overstreet, další z projektů BU2R. 480 stran se věnuje počátkům ježdění na skateboardu v Čechách. Autoři v ní vycházejí z rozhovorů s pamětníky dob, kdy se na prknech jezdily z dnešního pohledu nezvyklé disciplíny jako slalom či skok do výšky. Popisuje subkulturu vznikající v 70. letech z pohledu vztahu k tehdejšímu režimu, různosti jejích příslušníků i technických problémů prvních podomácku vyráběných skateboardů. “Prkna zbouchaný z kolečkovejch bruslí, že jo. Prkýnka na maso jsme uřízli a jezdilo se. Ono to teda vůbec nejelo. Člověk do toho kopnul a ono to nejelo,” popisuje začátky Robert Thiele. Běžná cena je 590 korun. RED

SEM TAM Co je Semtam?

Semtam je jihočeský nezávislý kulturně-společenský časopis, který se věnuje zejména regionálním tématům.

Doplňuje nabídku komerčního a veřejnoprávního sektoru o komunitní žurnalistiku. Snaží se razit progresivní přístup a přitom být maximálně seriózní i kritický.

Jeho vydávání zajišťuje nezisková organizace STCZ o. s.

Semtam je také projekt s tzv. otevřeným kódem. Každý se do něho může zapojit a zároveň z něho čerpat. Poskytuje potřebné zázemí, vedení a podporu týmu. Zejména

mladí lidé díky němu mají šanci získat zkušenosti v médiích, rozšířit si své portfolio a zlepšit tak svou cenu na trhu práce.

Přidej se k nám I ty se můžeš zapojit. Nemusíš mít zkušenosti, Semtam je tu i od toho, aby je (zejména mladí) lidé měli možnost získat. A zdaleka nejde jen o psaní, do projektu se mohou zapojit i fotografové, grafici, sazeči (práce s Adobe InDesign), organizátoři, PR poradci, fundraiseři, obchodníci aj. Máš zájem a troufneš si na to?

Ozvi se!

Podpořte nás

Inzerujte u nás

Líbí se vám Semtam a rádi byste podpořili jeho další existenci a rozvoj? Jsme nezisková organizace a většina naší činnosti je dobrovolná. Přesto je spojena s nemalými náklady (tisk, nájem, distribuce, další režie).

Naše aktivity můžete podpořit pravidelným či jednorázovým finančním darem i jinými cestami (služby, materiál, aj.). Na přání vám vystavíme potvrzení pro odečet z daní.

Chcete skutečně fungující a velmi zajímavý inzertní prostor? Náklad našeho časopisu se pohybuje od 2 000 do 3 500 výtisků, které jsou zdarma šířeny po celém Jihočeském kraji. Inzercí u nás navíc podpoříte společensky přínosnou neziskovou činnost, což zlepšuje dobré jméno značky a prostředí, ve kterém podnikáte.

Více info www.semtam.net info@semtam.net facebook.com/semtamcb

semtam 28

Březen 2014

25

HIGHLIGHTS

Na co se opravdu těšit Monkey Business 22. 3., 21:00 Café klub Slavie, ČB Speciální klubové vystoupení funkypopové skupiny Monkey Business slibuje nezapomenutelný mejdan až do rána. Kapela loni vydala své již sedmé řadové album s názvem Happiness Of Postmodern Age, na starší fláky ale jistě taky dojde.

Vstupné: 250 / 350 korun

Cirk La Putyka 23. 3., 19:00 Městské divadlo, Prachatice

Vložte kočku & Ufajr Hospoda Pod Kapličkou, Nahořany Koncert dvou kapel z nejužší špičky současné české alternativní hudební scény. Vložte kočku jsou kombinací živé elektroniky, pětistrunných houslí, folku, hiphopu, rapu a surrealistických textů. Za předchozí dlouhohrající počin sklidili nominace na žánrové Anděly i cenu Vinyla, teď přivezou nové album Seat. Doprovodí je stájoví kolegové z labelu Landmine Alert, post-rocková kapela Ufajr.

Vstupné: 120 korun

Opera Tosca jen třikrát DK Metropol, ČB Koprodukční projekt s plzeňským divadlem J. K. Tyla, jednu ze světově nejproslulejších oper Toscu, si mohou diváci v Jihočeském divadle vychutnat pouze třikrát.

Na pozadí revolučních politických událostí v Itálii v červnu roku 1800 se odehrává veristické drama vášnivé zpěvačky Toscy a jejího milence malíře Cavaradossiho, pro kterého se zbožná Tosca odhodlává k vraždě, aby nakonec sama musela ukončit svůj život. Dra7., 8. matický základ pochází z pera francouzského a 10. 3., dramatika Victoriena 19:00 Sardoua, hudbu složil Giacomo Puccini.

Vstupné: 240 korun

Táborský festival vína 3. - 29. 3.

Různá místa v Táboře Táborský festival vína je nejdelší festival vína a gastronomie ve střední Evropě a také největší přehlídkou českých, moravských a zahraničních vín na jihu Čech. Součástí jsou nejen řízené degustace, ale také různé přednášky, výstavy, divadla, vzdělávací akce a gastronomické večery. To vše v krásném prostředí historického města Tábora.

Vstupné: různé 26

semtam 28

Březen 2014

La Putyka kombinuje akrobacii, tanec, loutky a sportovní výkony v originálním pojetí nového cirkusu, jež popírá fyzikální zákony a diváci jsou svědky nečekaných akrobatických, hudebních i pohybových jevů. Součástí projektu jsou mistři ČR v akrobatických skocích na trampolíně, profesionální tanečníci nebo mistr bojového umění wu-shu.

Vstupné: 450 / 500 korun

Jeden svět ČB, ČK, Tábor

8. 3., 21:00

Wohnout Bez elektriky 22. 3., 20:30 Divadlo Pod čarou, Písek Skupina Wohnout vyráží na své unplugged tour. Poprvé za celou historii kapely uslyší fanoušci své oblíbené písně i v akustických verzích. „Wohnoutí písničky jsme přearanžovali a fakt se na to ultratěšíme,“ vzkazují Wohnouti. Unplugged tour začíná v březnu a v plánu je dvanáct koncertů v divadlech a klubech.

Vstupné: 180 / 220 korun

-

Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět zavítá v březnu také na jih Čech.

17.

Jako první se usadí od 17. do 19. března 23. 3. v českobudějovickém kině Kotva. Táborští zahájí program happeningem 19. března ve 13 hodin na Křižíkově náměstí. Tam si budete moct odpočinout či se zbavit nepotřebného oblečení, mobilních telefonů a drobné elektroniky.

Festival v Táboře potrvá na ZŠ Bernarda Bolzana a v klubu MP7 do 23. března. Od 20. do 22. března můžete navštívit Jeden svět také v krumlovském Městském divadle.

Vstupné: různé

Umělci změří síly a dostanou rady 14. - 16. 3.

Divadlo J. K. Tyla v Třeboni Postupová přehlídka divadla poezie a uměleckého přednesu Třeboň poetická již počtvrté oživí malebné lázeňské město ve dnech 14. – 16. března 2014. Odborná porota nejen vybere finalisty na celostátní kolo Wolkrův Prostějov, porotci se po dobu přehlídky rovněž stávají lektory a rádci a všem účastníkům tak předají cenné zkušenosti. Aktuální informace najdete na Facebooku Třeboň poetická.

Přehled akcí Čtvrtek 6. 3. ����������� ‌‌19:00‌‌ Večer filmových a muzikálových melodií JKF, Koncertní síň O. Jeremiáše, ČB Tranzan – acoustic-alternative, 19:30 Tranzan Horká vana, ČB 20:00 Vložte Kočku + Ufajr, Kredance, ČB Tomáš Auterský - Tady a Teď!, 20:00 Tomáš Studentské universitní divadlo, ČB Joy Disaster (FR) + Wade (CZ), MC 21:00 Joy Fabrika, ČB Fojta-Urbánek-Mourek, Café klub 21:00 Fojta-Urbánek-Mourek, Slavie, ČB

Pátek 7. 3. �������������� 19:00 Malířský Malířský ateliér MAT 2014 - Barvy krajiny (vernisáž), Studentské universitní divadlo, ČB 19:00 Křest Kapely Wait For, Music bar Křemelka, Strakonice Insania + Support, FabriČKa, ČK 20:00 Insania V týhle zemi Blbě se mi Dejchá, 20:30 V týhle Highway 61, ČB 21:00 Macheta + Herdek Filek + Bad Days Begin, MC Fabrika, ČB Painstaker + Jonestown + Kuzimu 21:00 Painstaker Mabaya, Velbloud, ČB 21:00 Sto Sto Zvířat, Café klub Slavie, ČB

Sobota 8.3. ������������� 20:00 Ženy Ženy treba ľúbiť (MDŽ), Halabala Café, Písek Deep Purple South Bohemia Revival, 20:00 Deep Highway 61, ČB Strong Coffee + Groovin´high + The 20:00 Strong Cupcake Collective, Velbloud, ČB 20:00 Gride Gride + Kuzimu Mabaya + Painstaker, koncert, MC Orion, Tábor Zoufale sexy + Osm Setin Bez Jídla, 21:00 Zoufale MC Fabrika, ČB Vložte kočku & Ufajr, Hospoda Pod 21:00 Vložte Kapličkou, Nahořany

Neděle 9. 3. ������������� 21:00 Cyclamen Cyclamen (FR) + Pale Inside (CZ), MC Fabrika, ČB

Pondělí 10. 3. ����������� 19:30 Autostopem Autostopem po čarokrásném ruském severu, Horká vana, ČB Blues Jam Session, Highway 61, ČB 20:00 Blues 21:00 The Exploding Boy (Sweden) + Noncitizen (CZ), MC Fabrika, ČB

Úterý 11. 3. ������������� 19:00 Suda Suda v SUDu – Best of, Studentské universitní divadlo, ČB Party Hard - BLACK SABBATH, 19:00 Party Velbloud, ČB

19:00 Jaroslav Jaroslav Samson Lenk a HOP TROP, Koncertní síň O. Jeremiáše, ČB Jan Staněk - křest knihy, Horká 19:00 Jan vana, ČB

Středa 12. 3. ������������ 18:00 Festival pro Tibet, Horká vana, ČB Fresh beatz, Velbloud, ČB 21:00 Fresh Ukradená galerie (výstava), Halabala 21:00 Ukradená Café, Písek

Čtvrtek 13. 3. ���������� 19:00 Lucie Lucie Valčová a Trio Clavio, Koncertní síň O. Jeremiáše, ČB Martin Mykiska - Venezuelou, 19:00 Martin Kavárna U Vavřiny, Písek Melodie hudební klání, Velbloud, ČB 19:00 Melodie Oldřich Janota – Ora Pro Nobis 19:30 Oldřich (folk), Horká vana, ČB

Pátek 14. 3. ������������� 20:00 Macheta, Libido Challenge, Herdek Filek, Music bar Křemelka, Strakonice St. Patrick´s Day by DJ Rimmsie, 20:00 St. Velbloud, ČB 21:00 Černý Černý desky jsou dobrý, Divadlo Pod čarou, Písek Bandaband, Highway 61, ČB 21:00 Bandaband, Bratři Orffové, Café klub Slavie, ČB 21:00 Bratři Vision Days + Qýchodu + Motorová 21:00 Vision Prdel, MC Fabrika, ČB

Sobota 15. 3.

20:00 Peklo Peklo nad Otavou 8, Music bar Křemelka, Strakonice ATD + Civilní Obrana, Velbloud, ČB 20:00 ATD Mustang Bluesride, Highway 61, ČB 20:00 Mustang Tokaref, AFH, The Duffs (v rámci 20:00 Tokaref, festivalu Jeden svět), FabriČKa, ČK Tlustá Berta + Šutr, Divadlo Pod 20:30 Tlustá čarou, Písek Rumba Latina, Café klub Slavie, ČB 21:00 Rumba Josefovská Big-Beatová taneční 21:00 Josefovská zábava, MC Fabrika, ČB

Pondělí 17. 3. ����������� 18:30 St. St. Patrick´s Day, Halabala Café, Písek Irish night: Pirates of the Pub + 21:00 Irish Naked Professors, MC Fabrika, ČB

Středa 19. 3. ������������ 18.00 (Jak) (Jak) můžeme pomáhat vodě?, Baobab nad Zborovem, Strakonice Party Hard: Slipknot, Velbloud, ČB 19:00 Party Paganini – muzikál, Divadlo Pod 19:30 Paganini čarou, Písek Robert Balzar Trio, Highway 61, ČB 20:00 Robert

20:00 Pinkout, Pinkout, Velbloud, ČB 21:00 Ukradená Ukradená galerie (výstava), Halabala Café, Písek Hodně Podně + Drunk Tank + 21:00 Hodně Volkmen, MC Fabrika, ČB

čtvrtek 20. 3. ���������� 19:30 Literární Literární šleh s Janem Němcem, Horká vana, ČB, Studentské universitní divadlo, ČB Kábul - didgeridoo koncert 20:00 Kábul a workshop, Kavárna U Vavřiny, Písek Juventude Maltida, Velbloud, ČB 20:00 Juventude 21:00 Thoola Thoola + Mons Pubis, MC Fabrika, ČB

Pátek 21. 3. ������������� 18:00 Vítej, Vítej, jaro! Koncert DPS Jitřenka, Koncertní síň O. Jeremiáše, ČB 19:30 Karibská Karibská noc - karnevalová party, Halabala Café, Písek 20:00 Imodium + All These Memories + G.A.N., Music bar Křemelka, Strakonice UDG, Lola běží o život, Voxela, 20:00 UDG, FabriČKa, ČK Travesti show Sin Queens, 20:00 Travesti Studentské universitní divadlo, ČB Černý desky jsou dobrý, Divadlo Pod 21:00 Černý čarou, Písek 21:00 Carvin Jones Band (USA, blues), Highway 61, ČB 21:00 Exni!To Exni!To + Tragedis + Delikvence 11, Velbloud, ČB 21:00 Somersby Somersby Gangster Trippin, Café klub Slavie, ČB 21:00 Dark Dark Fest III. (10 let Dark Angels), MC Fabrika, ČB

JKF, Koncertní síň O. Jeremiáše, ČB 19:30 Miloň Čepelka – Když se dnes večer nevrátím, Horká vana, ČB 20:00 Reggae Bashment Selector Boldrik & Messenjah, Velbloud, ČB 21:00 Ukradená Ukradená galerie - Sagi, Halabala Café, Písek

čtvrtek 27. 3. ���������� 18:30 SUD SUD Open door, Studentské universitní divadlo, ČB Jan Rejžek - Kaleidoskop, Kavárna 20:00 Jan U Vavřiny, Písek Loutky do vany – Malé divadlo ČB, 20:00 Loutky Horká vana, ČB Harlej (unplugged show), FabriČKa, FabriČKa, ČK 20:00 Harlej 21:00 Los Los Rumberos Dúo, Café klub Slavie, ČB

Pátek 28. 3. ������������� 20:00 Peshata, Peshata, Hodně Podně, FabriČKa, ČK Blue Effect, Divadlo Pod čarou, Písek 20:30 Blue Mothers Follow Chairs, Highway 61, 21:00 Mothers ČB 21:00 Tokaref Tokaref + Schrödingerova Kočka + No Crapes, MC Fabrika, ČB Sick Mosh Feast 2014, Velbloud, ČB 21:00 Sick Traband, Café klub Slavie, ČB 21:00 Traband,

Sobota 29. 3. ������������

19:00 Loco Loco Loco + Osa Killers + A5 + F.a.

King, Velbloud, ČB 20:00 Road Road Work + Berneber + Pavel Kavka, Highway 61, ČB 20:30 Wohnout Wohnout – Bez elektriky, Divadlo Pod čarou, Písek Monkey Business, Café klub Slavie, 21:00 Monkey ČB A Sweetwater Trick + Boss People, 21:00 A Sweetwater MC Fabrika, ČB

14:00 Festival Festival pro Tibet, Šmidingerova knihovna, Strakonice Mikrokosmos - veřejná výzva 16:00 Mikrokosmos (vernisáž), Artwall, Strakonice Prague-Vienna-Connection (jazz), 20:00 Prague-Vienna-Connection Highway 61, ČB 20:00 Podčárnický Podčárnický mejdan, Divadlo Pod čarou, Písek Cela pro Klárku, Pirates of the 20:00 Cela pubs, Ice - Scream, Music bar Křemelka, Strakonice 21:00 O hodinu méně (diskuse), Halabala Café, Písek Osm setin bez jídla + Nouzovej 21:00 Osm východ, MC Fabrika, ČB Fast Food Orchestra, Café klub 21:00 Fast Slavie, ČB 21:00 NIL + Warhawk, Velbloud, ČB

Pondělí 24. 3. �����������

Neděle 30. 3. ������������

19:30 Šestnáctitisícikilometrovej Šestnáctitisícikilometrovej vejšlap – cestopis, Horká vana, ČB

18:00 ZŠ ZŠ a ZUŠ Bezdrevská k Roku české hudby, Koncertní síň O. Jeremiáše, ČB

Sobota 22. 3. ������������

Úterý 25. 3. ������������� 19:00 Pocta české hudbě a Beethovenovi JKF, Koncertní síň O. Jeremiáše, ČB

Středa 26. 3. ������������ 19:00 Pocta Pocta české hudbě a Beethovenovi

Pro aktuální přehled akcí doporučujeme sledovat kalendář na Kulturne.com.

Chcete-li zvýšit pravděpodobnost, že se zde objeví i vaše akce, posílejte je včas na servis@semtam.net. Za případné chyby nezodpovídáme. semtam 28

Březen 2014

27