Sorry 01-02/2014

PrDeL

č. 263/4 * únor 2014

1/2

u

vn

it

ř

Jiří Koštýř

o malou placku Jednoznačně nejvýznamnější akcí letošního února je zimní Olympiáda v ruském přímořském letovisku Soči. Přestože redaktoři Sorry nebyli do dějiště her pozváni, což jim přijde hodně neobvyklé, nezatrpkli a po očku sledují probíhající boje pod pěti různobarevnými kruhy. No a s ohledem na to, že ne každý se v olympijské problematice orientuje tak jako naši autoři, rozhodli jsme se vypracovat následující test, který by měl do značné míry rozšířit obecné znalosti alespoň směrem k české výpravě, která na jih Ruska odcestovala. Takže vzhůru do toho a nezapomeň, že není důležité to vyplnit, ale vyplnit to správně…

1. Martina Sáblíková byla na ZOH v Soči: a) velkou favoritkou b) horkou favoritkou c) teplou favoritkou 2. Prezident Zeman si chtěl olympijskou atmosféru vychutnat: a) na vlastní kůži b) na vlastní oči c) na vlastní Soči 3. Lyžař Ondřej Bank: a) sjel kopec b) sjel sjezdovku c) se sjel 4. Největším nepřítelem Lozjy Hadamczika jsou: a) havrani b) kavky c) sykavky 5. Snowboardistka Šárka Pančochová dopadla: a) dobře b) špatně c) na hlavu Správné odpovědi spolu se vzorkem moči pro dopingový test zasílejte na adresu Českého olympijského výboru, případně kamkoliv jinam, kde se zobe.

2

eja kulovaný

Karel Hohl

Jirka Koštýř zahájil trvalou výstavu svých obrázků ve vi­nárně U Fífy (dříve Vinná muška) na Malé Straně. Na snímku je s panem vinární­ kem Fífou, jinak kriminalistou ve výslužbě.

Příchod nového roku oslavili Vářka s fefíkem a přáteli ve vinárně Kafka namol. Večírek se prakticky ve stejném složení a se stejně destruktivním průběhem opakoval i 1.ledna.

Se zpožděním dozvěděli jsme se zprávu, že 5. září minulého roku zemřel ve věku 70 let sochař, kreslíř, fotograf a skandalista Jan Bernat.

Starší výtisky SORRY jsou v prodeji ve Vínečku u Martina (adresu naleznete v tiráži) a ve Vínotéce, Pod kaštany 2, Praha 6 (stanice metra Hradčanská)

Konec roku sebou přináší večírky všeho druhu.

Kupříkladu tradiční koncert OOZ na Slamníku.

Tradičně při něm fefík oslavil narozeniny – nyní sedmačtyřicáté – a netradičně si odnesl všechny dárky domů.

Leden rovná se Frýbestr. Ti, kteří přežili no­ voroční radovánky znovu pokoušejí osud 25. ledna na svátek Miloše (Frýby). Veselice probíhá na dejvické nádražce od 8.50 ráno.

Některé (Houbiče) letos odváděli domů už v deset. Shromáždění přijalo usnesení, v němž se vyzývá prezident Miloš Zeman, aby neužíval křestní jméno Miloš. Na Hrad totiž patří jediný Miloš. Frýba! Při muzicírová­ ní jsme zachytili Wonida, jinak též Jardu Cva­ cha (Souček – Cvach).

František Kratochvíl vystavuje své kresby v kultur­ ním domě v Teplicích. Výstava potrvá od 3. února do 3. března.

30. listopadu zemřel ve věku 89 let Vladimír Mašata. Vyučoval na střední škole umělec­ kých řemesel v Praze, v Dikobrazu publikoval od roku 1954 3

Centimetr ode dna Vždycky jsem si o sobě myslel, že jsem spíše líný člověk, který pracuje, jen když opravdu musí. Práci, respektive zaměstnání, jsem bral jako nutné zlo, které nějakým způsobem vyplňuje čas mezi okamžiky volna a zábavy.

Navíc jsem nikdy neměl problémy si práci opatřit.

Byla jedna, pak hned druhá, takový vcelku automatický koloběh života.

Teď je ale všechno jinak.

Najednou práci nemám a zjišťuji, že to je velký problém. Byl jsem zvyklý vždy ráno vstát a začít vytvářet nějakou činnost. To teď nemusím a tak spím. Zjistil jsem totiž, že spánek dokáže docela dobře odsunout realitu někam do neznáma. Utíkám od svých problémů tím, že ležím, mám zavřené oči a sním si. Sním si o tom, že odjíždím někam daleko, sním si o tom, že najdu igelitku plnou peněz, sním o tom, že je ze mě bezdomovec, který nikým nepoznán, prochází důvěrně známými místy, pozoruje své nejbližší, ale už nemusí nic řešit, nemusí se starat o nápravu všech problémů a to se mi líbí. Pak se probudím, zjistím, že jsem pořád ve svém bytě, že bych měl jít a alespoň otevřít počítač a najednou dostanu příšernou zimnici, takže si přitáhnu peřinu ještě více k bradě a sním dál. Pryč s realitou…

Tyhle mrákotné stavy jsou jediným světlým okamžikem mé současnosti. Je mi čtyřicet čtyři let a zbyly mi už jen podivné a nesmyslné sny. Opravdu skvělá bilance. Zatím jsem schopen takto hybernovat do dvanácti, do jedné odpoledne. Myslím si ale, že při troše snahy bych se mohl za čas dostat klidně až na čtvrtou hodinu. Potím se, po zádech mi stékají kapky studeného potu. A když už se pak donutím vstát, tak jedině proto, že mám chuť na cigaretu. Udělám si kafe, otevřu počítač, sedím před ním a civím na obrazovku. Občas to nezvládnu a vracím se zpátky do postele, jindy se donutím alespoň překontrolovat maily. Už to samo o sobě považuji za velké vítězství.

Třesou se mi ruce, nemám absolutně žádnou chuť s kýmkoliv mluvit a tak vytípávám mobil, když mi náhodou někdo volá. Sjíždím podivné kriminalistické seriály na Nově a čekám na zázrak, který ale nepřichází. Mým nejoblíbenějším oblečením je župan. Vím, že bych měl něco začít dělat, jenže nemám sílu.

A pak je tu najednou večer, já se překvapeně ohlížím za dalším dokonale promarněným dnem a je mi ještě hůř než ráno. Jsem naštvaný sám na sebe a tak ubližuji lidem okolo sebe.

Přece musí chápat, jak hrozně mi je, říkám si v duchu, jenže i oni mají své problémy a tak je urážím, hádám se s nimi. Pořád dokola. Ztrácím kontrolu nad svým životem, nad životem, který pomalu ale jistě začínám nenávidět.

Nedokážu odhadnout, jak to celé nakonec skončí. Měl bych být na vrcholu svých tvůrčích sil a přitom se cítím slabý, zranitelný a bezradný. A nejhorší na tom všem je, že už si nejsem tak úplně jistý, jestli jsem se nedostal do fáze, kdy je mi v tomto mém zvláštním ublíženém světě dobře. Asi je třeba to zjistit, a proto se pokusím se sebou něco udělat. Co třeba pro začátek sprcha?

4

eja kulovaný

poklop

Radek Steska

tomáš souček

kelemen istván

Každý dospělý Čech vypije v průměru za týden necelých osm půllitrů piva. Češky jsou ve spotřebě zlatavého moku o dost střídmější, týdně ho vypijí v průměru jen něco přes dva půllitry. Vyplývá to z nedávného šetření Centra pro výzkum veřejného mínění. /zdroj Novinky.cz *** Pivovary měly loni dobrý rok.

Bernard v Humpolci uvařil rekord­ ních 231.600 hektolitrů piva. To je roční nárůst 8,8 procenta. Ztrácí tím výhodu diferencované spotřební daně, kterou před lety Stanislav Bernard jako prezident Českého svazu malých nezávislých pivovarů vybojoval pro menší pivovary. Taky pivovar Chotěboř má co slavit.

Loňský výstav byl 19 861 prodaných hektolitrů piva. V porovnání s rokem 2012 růst o 23,5%. Měšťanský pivovar v Poličce na Svitavsku pak vystavil 102.000 hektolitrů piva, což je rekordní množství a růst 20 procent. Budějovický Budvar loni uvařil 1,424 milionu hektolitrů piva, rekordní množství v jeho 118leté historii. Rekordních výsledků dosáhl i export. Do 65 zemí putovalo 763.000 hektolitrů piva. /zdroj Pivni. info.cz *** S razantním růstem prodeje 11stupňového piva Excelent mladým ve věku od 18 do 30 let počítá v příštích třech čtyřech letech Plzeňský Prazdroj. Po čtyřleté stagnaci se prodej zvyšuje.

Jedenáctky jsou pět let nejrychleji rostoucím segmentem piv v ČR. Podíl jedenáctek na českém pivním trhu je nyní 16,5 procenta, ale skupina mezi 18 až 30 lety jich vypije čtvrtinu ze všech prodaných piv (asi 2,5 milionu hl) a je to údajně jejich nejoblíbenější pivo. Meziročně posilují o půl procenta, zatímco desítky stagnují a dvanáctky mírně klesají na úkor jedenáctek.

V hospodách už je podíl jedenáctek a dvanáctek 50:50.

Prazdroj startoval s Excelentem v roce 2008. Dosud jeho prodej stagnoval, ale od loňského dubna roste. Prazdroj proto letos značku masivně podporuje, hlavně na velkých festivalech a tanečních párty, zaměřuje se na kluby a studentské restaurace. /zdroj: Václav Prokš, Finanční noviny.cz 5

Bývalý plaský pivovar v areálu někdejšího cisterciáckého kláštera v Plasích prošel v minulém roce komplexní památkovou obnovou. Byla mu tak navrácena podoba z doby jeho výstavby před více než sto lety. Objekt rovněž získal zpět svoji typickou dominantu v podobě sladovnického komínu, párníku s plechovým nástavcem, který je mezi pivovarníky označován jako klobouk pana starého, tj. sládka. Párník byl do Plas přemístěn ze zanikající sušárny chmele v Hořesedlech na Rakovnicku a upraven dle dochovaných plánů z doby výstavby plaské sladovny.

Veřejnosti byl adaptovaný objekt poprvé představen v sobotu 21. prosince. Když se v 60. letech 20. století přestalo pivo v Plasích vařit, byl pivovar s přilehlou sladovnou a bývalým klášterním mlýnem přestavěn na obchodní velkosklad Jednoty. Pivovarské zařízení bylo odstraněno, interiéry přízemí byly zasypány. Chátrající budovy převzalo v roce 2008 do správy Národní technické muzeum, které v hospodářské části bývalého kláštera realizuje projekt nazvaný Centrum stavitelského dědictví v Plasích. Celý adaptovaný areál včetně expozic bude pro veřejnost otevřen v roce 2015. /zdroj: iko, plzen.cz *** Vědci z Griffithova zdravotního ústavu v Queenslandu v Austrálii se dlouho pokoušeli vyrobit pivo, které by nás neodvodňovalo a my se tak mohli vyhnout nepříjemným násled­ kům druhého dne. Nakonec je z toho pivo obohacené o elektrolyty, které pomáhají naše organismy zavodňo­ vat. Testovali ho na sportovcích, kteří zrovna dokončili fyzicky namáhavý trénink a potřebovali doplnit tekuti­ ny. Objevitel procesu obohacení piva profesor Desbrow tvrdí, že toto pivo je v zavodňování organismu efek­ tivnější než voda. Úžasná schopnost hydratace však jde do jisté míry na úkor obsahu alkoholu, který musí být v takovém pivu nižší, v tomto případě kolem 2,3 procent alkoholu. /zdroj Z. Kocurková, bzzzt.cz *** Na knižním trhu se objevil druhý díl knihy Stanislava Musila Sláva a zánik starých pražských pivovarů. Druhý díl mapuje podniky na Novém Městě Pražském.

6

RADOVAN RAKUS

tomáš souček

Vářk a

Radek Steska

Jak sme se vraceli

Karel Hohl

zdeněk hofman

Gdo by to byl řek, že ten náš pobyt ve odmašťovně, bude tak náramnej. Měli sme fšichni stažený prdele, dyž sme se kodrcali autobágem do Brodu, ale nakonec se vokázalo, že sme se báli úplně zbytečně. Pěkný sestřičky, navíc Mára se během chvilky domluvil se zřízencema, gde se daj kupovat lahváče, takže jedinej prudivej moment celýho toho vozdravnýho pobytu byl ten votravnej primář, kerej porád mlel něco vo tom, že nemáme chlastat a gde si, cosi.

Za ty dva měsíce sme si už začli pomalu zvykat, dyž f tom, přišla nepříjemná zpráva a totiž, že máme jít domů. No, co se dá dělat… Sbalili sme si svý saky paky, Mára vrátil prázdný flašky vod piva, takže sme rázem měli skoro dva tácy a vyrazili sme směrem k domovu.

Mára rozhod, že nemá cenu utrácet prachy za autobus, že budeme stopovat a nakonec se ukázalo, že měl recht, páč hned za cedulí Brod se kolem nás přehnala Emanova Liazka, takže za chvíli sme už dřepěli na korbě a začínali se těšit domů. Hned na úvod sme ale zažili šok, páč na naší lavičce před konzumem sme natrapírovali starýho Sandála, kerej tam žmoulal ruku tý babizně Kolertový. Šulda se vokamžitě při pohledu na tu prasárnu poblil a teprf, když Mára s Honzou Parohem rozehnali ty dva zamilovaný geronty, mohli sme se f klidu posadit.

Zpráva vo našem příjezdu se vokamžitě rozkřikla a na náves se začli trousit zdědavfci. Nejříf se dovalila Ilča s holkama z kravína a přitáhly s sebou tři krabičáky, pak se zjevil Kiki a nakonec se došoural Bikšit. A že prej je rád, že sme se vrátili, že mu bylo bez nás smutno a kdesi cosi. Chvilku sme nechápali vo co mu de, ale dyž nám Ilča pošeptala, že po našem vodjezdu do vodmašťovny klesly tomu úlisnýmu výčepákovi tržby vo sedmdesát vosum procent a minulej tejden se mu dokonce zkazily tři basy ferneta, tak sme pochopili vodkud vítr fouká. A tak slovo dalo slovo a za chvíli sme už dřepěli u Bikšita ve výčepu a u litrofky fernýtka vyprávěli, jak moc náramně sme se měli v rámci našeho léčení. U druhý flašky pak Mára vytách fotky z našeho posledního mejdanu se sestřičkama a především ta fotka, na kerý staniční sestra Beáta úplně nahá žonglovala s šesti lahváčema, udělala na zpitomnělýho výčepáka velkej dojem.

Vzhledem k tomu, že sme měli ty dva táci za vrácený láhve, tak sme se ani trochu nešetřili. F půl třetí ráno navíc Marie přidala striptýz a Ilča, aby nezůstala pozadu, se rozhodla, že předvede tanec u tyče, teda vlastně u násady vod smetáku. Domove, sladký domove…

Závěr večírku si už opravdu moc nepamatujeme.

Na každý pád sme se fšichni probrali až druhej den vodpoledne u Bikšita ve skladu, což nebylo zrovna dobrý, páč Bikšit je dycky děsně nasranej, dyž přespáváme v provozovně. Jenže žádnej kartáč se nekonal. Ve výčepu sme narazili jen na servírku Marii, kerá nám voznámila, že se stalo něco hodně divnýho čemu tak úplně nerozumí, že totiž Bikšit vodjel do Brodu za nějakou Beátou a že prej se tam asi zdrží.

To byla docela dobrá zpráva, kerou sme se rozhodli hned zapít. Jen Mára byl chvíli trochu nasranej, že se mu ztratila jeho voblíbená fotografije…

7

1

fefík

Koníček tak trochu na hlavu Může za to Miloš Skalka? n Vstávej semínko holala…

Nedávná tragická nehoda někdejšího krále formule 1 Mi­chaela Schumachera zasáh­ la prakticky celý sportovní svět. Německý pilot se zranil při lyžování ve francouzských Alpách, když v plné rychlosti 8

narazil hlavou do skály, a lékaři stále bojují o jeho život. Vyšet­ řovací tým Fámyzdatu, který se okamžitě po incidentu vydal na místo neštěstí, však přišel s poněkud překvapivou teorií a totiž, že něco podobného se

Schumacherovi dříve nebo poz­ ději stát muselo. Naši odbor­ níci přitom vycházeli z tvrzení manažerky hvězdného Němce Sabine Kehmové, která doslova prohlásila, že Michael byl skalní příznivec lyžování.

TV program

TV Nova Neděle 15:00

Copak je to za vojáka

Cintát měsíce Neskočíme na jedno?

Richard Hes

Qíz Fámyzdatu

Projedla si zlato Bezprostředně po skončení rych­ lobruslařského olympijského zá­vodu žen na 3000 metrů, ve kterém se českým barvám nepo­ dařilo dosáhnout na zlatou příčku, se objevily spekulace o příčinách prohry svěřenkyně trenéra Nová­ ka s Nizozemkou Wustovou. Se

zajímavou teorií přišel výživový poradce Fámyzdatu Kuba Guma, podle něhož za vším stojí pří­ liš velká tělesná hmotnost české rychlobruslařky. Redakce našeho listu se k jeho názoru připojuje a navrhuje sportovkyni přejme­ nování na Martina Sádlíková.

Trafikant Rusnok Zemanův expremiér Jiří Rusnok nezůstal po svém odchodu ze Strakovy akademie dlouho bez práce. Šéf úřednické vlády, který proslul svou loajalitou k stávají­ cí hlavě státu, totiž velmi rychle dostal od svého kamaráda novou trafiku. Zeman podle očekávání dosadil Rusnoka do jednoho

z řídících orgánů České národ­ ní banky, což samo o sobě eko­ nomickou odbornou veřejnost nepřekvapilo, nicméně s ohle­ dem na Rusnokovu odbornost a propojenost s prezidentem navrhují někteří analytici užívat napříště pro tuto instituci přilé­ havější název Bankovní zrada.

Co znamená zkratka StB?

Stále tajný Babiš

Tisková oprava V minulém čísle Fámyzdatu js­ me nesprávně uvedli, že šéfem nejmenší koaliční strany KDU – ČSL je holobrádek. Správ­ ně mělo být uvedeno, že je to Bělobrádek. Omlouváme se a děkujeme za oholení.

VY se ptáte MY odpovídáme Proč nebyl Michael Schumacher na zahajovacím ceremoniálu ZOH v Soči?

Martina Sáblíková Protože zaspal…

Hráli jsme Co je polské, Kličkovanou… to je špatné Nepokoje, které v posled­ ních týdnech sužují Ukrajinu a především pak metropoli Kyjev, se podle všeho hod­ ně protáhnou. Dialog mezi vůdci opozice a stávající ukrajinskou vládní garni­ turou totiž doposud nepři­ nesly žádný reálný výsledek.

Političtí analytici Fámyzdatu, kteří odcestovali přímo do centra nepokojů, se pokusili objasnit, proč se stále neda­ ří znepřáteleným stranám najít společnou řeč a přišli se zajímavým zjištění. Podle mluvčího ukrajinského pre­ zidenta Viktora Jakukovyče totiž oficiálním ukrajinským politikům vadí, že opozice neustále Kličkuje.

Informace o tom, že novo­ pečený ministr vnitra a mís­ topředseda vlády Andrej Babiš chystá rozsáhlou kam­ paň proti potravinovým pro­ duktům z Polska, vyvolal velký poprask jak u našich severních sousedů, tak i na domácím trhu. Investigativ­ ci Fámyzdatu však zjistili, že multimilionář Babiš má v plánu ve svých restrikcích zajít ještě mnohem dál, než se prve zdálo. Na indexu se má objevit populární tanec polka, také polský salám, prý čeští konzumenti budou na prodejních pultech hledat marně a smůlu mají i znalci operety, kterým Andrej hod­ lá zakázat Polskou krev.

9

Radek Steska

vilyž

JIŘÍ KOŠTÝŘ 10

U Sojků

eja kulovaný

Karel Hohl

Jan Farkas

Když se počátkem minuvšího století rodila nad Stromovkou akademie výtvarníků, napadlo podnikavého restauratéra Josefa Sojku, že páni umělci budou chtít jíst a pít – a zbudoval lokál na rohu Belcrediho, dnešní Milady Horákové a Kamenické, na rozhraní Holešovic s Bubenčem (dům nese čp.

599). Vskutku se jeho restaurace stala oblíbeným hostincem studentů a profesorů výtvarničiny. Leckdy ale byli jedni jak druzí na štíru s placením – a tak tu občas nechávali svá díla. Tak měl pan Sojka na zdech lokálu pěknou galerii.

Josef Sojka se narodil roku 1881 v Popovicích u Berouna. S hostinskou živností začínal na Pekařce v Podolí, pak byl U Šumavy ve Štěpánské, pak přišla Letná. Sojkově restauraci se ve svých spisech věnoval Radko Pytlík, dejme mu nyní slovo: „Mezi hosty populární „sojkárny“ patřili i sportovci, včetně noblesního Kádi – Peška a věčně opáleného Josefa Bicana, někdejšího krále ligových střelců. /…/ Svého času navštěvoval Sojkárnu pravidelně spisovatel Bohumil Hrabal. Později tu měl vyhražen stůl – dokonce i salonek, v němž s přáteli vytvářel z restaurace U Sojků svou hospodskou Sorbonnu.“ Pivnice U Sojků nesla jistý čas jméno Plzeňský dvůr, název byl pak v roce 1970 přenesen na restauraci vzniklou o pár bloků výše.

Průvodce pražským pohostinstvím Jan Šusta zaznamenal, že v roce 1982 byla pivnice U Sojků zařazena do III. cenové skupiny, otevřeno bylo kromě soboty denně od 11 do 11. Vařilo se, a to i přes ulici, specialitou byl guláš Prazdroj a chilli guláš. A čepovala se pochopitelně plzeňská dvanáctka.

Hostinec U Sojků už bohužel zmizel z pivní mapy.

Přečkal komunisty, pak padl, ustoupil obchodní bance. Bohužel… f

Děkujeme za Váš zájem o SORRY. Jelikož potřebujeme finance na provozování webu, založili jsme Spolek přátel SORRY. Ten měl v momentě uzávěrky lednového vydání 96 členů.

Kdo se může stát členem klubu?

Stává se jím ten, kdo zaplatí roční „předplatné“ 290 korun na účet 1012619905/6100.

Za to bude dostávat do mailu skeny prvních dvou ročníků SORRY, platí též 50korunová sleva při nákupu triček.

Sponzorem SORRY se můžete stát i prostřednictvím serveru hithit.cz nebo i jinak po dohodě s redakcí prostřednictvím mailů sorry.email@seznam.cz nebo sorryvize@seznam.cz .

Pakliže se stanete přítelem SORRY, pomůžete nám udržet časopis nad vodou a my Vás na oplátku snad zase trochu pobavíme.

11

Trička Sorry + knížka Bikšit

Radek Steska

Kavárna – galerie KABINET

Rooseveltova 24, Praha 6 Po-pá 11 – 22, so+ne 15-22 Tel. 233 326 668

Vinárna U hrušky

Vítězné nám. 10 – Nár. obrany 35 (pasáž), Praha 6 Po-pá 11 – 21 Tel: 737 959 555

Vinárna Kafka namol

Kafkova 25, Praha 6 Po-pá 14 – 22, so+ne 16 – 22 Tel. 776 107 783

Kavárna Dejvického divadla

Zelená 15a, Praha 6 Po-pá 11.30 – 23, so+ne 17 – 23

Vínečko u Martina

Uralská 9, Praha 6 Po+pá 16 – 23, ne 18 – 23

Vinárna U Vávrů

Šubertova 4, Praha 2, Po-so 11-24

Můžete také objednat na mailové adrese redakce Sorry 12

jurij kosobukin

zdeněk Hofman

Vagon 18/2 Synové výčepu 25/2 Plastici 26/2 Visací zámek 27/2 Tony Ducháček 2/3 Jan Spálený a ASPM 5/3 Red Baron Band ad.

Hostinec Na Slamníku 21/3 OOZ

Malostranská beseda 14/2 Žáha 16/2 Robert Křesťan 1/3 Čechomor 3/3 Vzpomínka na K. Kryla 5/3 Bílá nemoc 6/3 Laura a její tygři

Karel Hohl

Balbínka 24 + 25/2 Radim Hladík 27/2 Jiří Schmitzer 1/3 Jana Koubková 2/3 Mirek Paleček 6/3 Neřež 7/3 Karel Kahovec inzerce

Vinárna u Hrušky eja kulovaný

Pasáž Riviera, Národní obrany 35 – Vítězné náměstí 10, Praha 6 Vynikající moravská a rakouská vína!

Přívětivé ceny pro každého: 2dcl – 28 Kč, 1l – 80 Kč Akce: ochutnávky, výstavy, koncerty Po – pá 11 – 20h Ne 18 – ??

Web: facebook.com/VinarnaUhrusky Tel: 737 959 555

13

Tak pěkně děkuju!

(Mámě a tátovi, Václavu Bartuškovi a Evě Kašové) Takovou správnou povídku bych rád začal svým narozením.

Chápu, že to není zrovna originální úvod, ale v literatuře je to běžné.

Datum narození bývá ostatně uvedeno i v encyklopedii, kam se skrzevá svoji literární práci jistě dopracuji.

Je paradoxní, že právě narození je věnována taková pozornost, ačkoli nemohu tvrdit, že bych si z té události mnoho pamatoval a že bych nějak výrazně pomáhal a tlačil. *** Když jsem přišel na svět, bylo mým rodičům dohromady přes osmdesát.

Když se narodíte lidem v takovém věku, nesete v sobě mnoho jejich bolestí, úzkostí a ztrát. Narodíte se pak jako dítě neduživé, buď velmi inteligentní, nebo debilní.

To byl také můj případ. *** Narodil jsem se v bubenečské porodnici v ulici prezidenta Roosevelta, kde bydlíval prezident Gottwald.

Ta porodnice už dneska nestojí, ale myslím, že kvůli mně to nezbourali.

Psal se poslední den roku 1966 a bylo půl deváté ráno.

Bylo to poprvé, co jsem vstával tak brzy a od té doby se cítím trochu nedospaný.

Ranní spánek je mojí radostí největší, jedna z mála mých výsad a svobod. V životě jsem si ho nemohl často dovolit.

Vstávání ze mne udělalo životní trosku a utvrdilo mě v názoru, že režim, který nenechá lidi vyspat, stojí za hovno.

Ranní vstávání byl pro mne zážitek ­natolik děsivý, že jsem se rozhodl raději ničím nebýt, jen abych nemusel brzo z postele.

Kdybych byl prezidentem, ze všeho nejdříve bych zakázal práci před desátou hodinou ranní. Prezidentem ovšem nejsem, protože bych musel ráno vstávat.

Maminka i tatínek byli oba učitelé.

Maminka učila děti normální a tatínek ty nenormální. U večeře padala jména mých spolužáků se špatným prospěchem a oni rázem přestávali být mými spolužáky.

Tím moje maminka tatínka zaměstnávala. Doslova.

Tatínkova pedagogická činnost byla význačná. Snažil se, aby se jeho svěřenci něčemu vyučili, aby nekradli a dožili se dospělosti ve zdraví. Ještě po letech přišel k nám jeho žák Panáček půjčit si třicet nebo aspoň dvacet korun, neboť nastupoval na protialkoholní léčení a chtěl si ještě jednou pořádně užít. Tehdy to za dvacet korun ještě šlo.

***

***

Byt, do kterého mne rodiče odvezli, byl malý. Ale tehdy jsem ještě neměl tolik knížek, a tak mi to bylo jedno.

Můj tatínek vedl své žáky k lásce ke ­sportu. V Břevnově se hodně hrál fotbal.

Hodil mičudu mezi děti a pískal fauly.

14

Jeho nejlepším žákem byl Honza Berger.

Ten to dotáhl až k titulu Fotbalista roku.

Na Honzu Bergera byl tatínek pyšný. Pro peníze si k nám nechodil. *** Podle vzpomínek maminky jsem pití zpočátku spíše odmítal. Byl to specifický protest proti zavlečení mé dušičky na tento svět.

Nicméně existence měla i světlejší stránky.

Kolegyně maminky mi založily vkladní knížku, na kterou uložily dvě stě korun.

Bylo to moudré rozhodnutí, neboť v den mých osmnáctin naběhl vklad i s úroky na dvě stě padesát osm korun šedesát. *** V osmašedesátém roce rodiče koupili dřevěný domek v Českém ráji v Ro­vensku

pod Troskami, kde tatínek vyrůstal. Tam nás o prázdninách zastihla sovětská okupace. (Já měl tehdy prázdniny ještě pořád.) Zatímco jiní v osmašedesátém roce poklesli v kolenou, já jsem se postavil. Samo sebou ne vojákům, ale na vlastní nohy. Ruská armáda krátce poté odešla, ale jen do nejbližšího města. Rozsah této tragédie jsem pochopil ve čtvrté třídě, když jsme dostali učebnice ruštiny. *** Dětství probíhalo poměrně klidně, až na to, že jsem utrhl očičko svému medvědovi a později se dověděl, že když jsem očičko utrhl, mám je také přišít. Od té doby byl jednookým medvědem. Dětství tedy klidné, ne však idylické. *** Tato rodičovská zpupnost dávala tušit, že nastanou časem problémy. Zakazovali mi televizi a posílali mě spát a to i přesto, že jsem měl povolení dívat se podepsaná našimi předními umělci, která rodiče bůhvíproč považovali za padělky. Rozhodl jsem se proto, že budu hercem, abych všechny pořady viděl už při natáčení. ***

Rodina často a ráda využívala mé rané schopnosti počítat. Když jsme přišli k někomu na návštěvu, prohodil někdo z dospělých, že jistě nedokážu napsat všechna čísla do tisíce. Tuto hanebnou pomluvu jsem vždy vyvrátil. Dospělí měli radost, že mají klid, já měl radost, že nemusím zodpovídat jejich blbé dotazy, koho mám radši, zda tatínka nebo maminku. Již tehdy jsem věděl, že díky psaní, byť číslic, se dá na světě nějakou dobu vydržet. *** Ráno mě vždy maminka spícího vtřepala do punčocháčů a šli jsme do školky. Nejdřív se mi podívali do krku, zda nejsem nemocný. Pak jsem odmítl chleba s máslem a mlíko. Když do mne část vpravili, mohl jsem si hrát nebo počítat do tisíce.

Na pískovišti jsem usiloval získat sítko.

Přesíval jsem písek, aby byl jemný a pak nechal prsty užívat si jeho hebkosti.

Pak jsem odmítl oběd.

Po obědě jsem odmítl jít spát. Maminka, když mohla, raději mne odvedla do své velké školy, kde jsem ořezával tužky. Za zvlášť dobré chování (snědl jsem oběd) mohl jsem do školního rozhlasu povědět básničku. Pořád jsem doufal, že se herecké nadání dostaví.

Večer jsem odmítl večeřet a jít spát.

Ničila mě představa, že zavru oči a budu muset zase vstávat. *** Ze spolužáků obdivoval jsem se nejvíce snědému Kalidovi, jenž si čistil podrážky bot jazykem.

Ze spolužáků nesnášel jsem nejvíce Karla Průchu, který co chvíli vykládal, že vykope jámu, do které spadnu já, také soudružka učitelka a pak ještě několik kamarádů.

Průcha se stal obětí domněnky, že na přechodu pro chodce vás auto nepřejede. A tak se pro mne mrtvý stal živoucím obrazem úsloví „kdo jinému jámu kope…“. Doufám, že nahoře Průchovi již odpustili a dostal se do nebe. Doufám, že i já se dostanu do nebe, abych ho tam potkal a nakopal mu prdel. *** Léto a prázdniny jsou vzpomínkou, která snad nevymizí. Vidím, jak otevírám okenice, pod okny rozkvetlé růže. Jak brouzdám se v pyžamu zahradou a obírám maliny. Jak mám obchod pod košatou lípou a vnucuji světu své rozmanité zboží, dokonce pruty, ano, výchovný prostředek proti sobě samému jsem vedl.

Pracím na zahradě jsem nakloněn nebyl, výjimkou bylo hubení pampelišek. Uzavřel jsem znamenitou dohodu s rodiči, že za vy­trhaných sto pampelišek bude pět korun. Svoji bitvu s plevelem skončil jsem až v ten okamžik, kdy mi došlo, že dlužné dva tisíce budou nedobytné. *** Skutečnost, že jsem se kvůli padělání podpisů na povoleních herců naučil psát, mě však zcela vykolejila z mé herecké dráhy. Jednoho dne jsem pochopil, že budu ­ literárním géniem. Neoběsil jsem se z toho snad jen proto, že k večeři byla tvarohová pomazánka, jediné jídlo, které já bez řečí jedl. *** Dalším otřesným zjištěním bylo, že literáti se dělí do dvou kategorií - národní umělci a národní buditelé. Přes zřejmý odpor k ranní práci vybral jsem si, že budu ­buditelem. *** Jakmile jsem se naučil všechna potřebná písmena, napsal jsem na budovu školky „VŠICHNI STE HNUSNÝ VLNITÝ PLEŠI“. Bohužel skutečnost, že F jsem při 15

výuce opomněl, neumožňovala mi větu podepsat, což mělo v případě tak závažného poselství vliv na jeho nejednoznačné přijetí.

Abych si školní nudu trochu zpříjemnil, vydával jsem různé časopisy, brožury a noviny. Neváhal jsem ani vydávat deník s kritickým komentářem předešlé výuky a zoufalými inzeráty, kdo za mne udělá úkol.

Jediná věc, která mě se školou smiřovala, byla spolužačka eM, která se mi líbila. Když mě ve čtvrté třídě chtěla políbit, píchl jsem ji nožíkem. Jindy jsem jí podrazil nohy, nalil vodu do tašky nebo aspoň trefil houbou. Když jsme s kamarády seznali názvosloví rozmnožovacích orgánů, rozšířil jsem její trápení o slovní.

Spolužáci opravdu nemohli tušit, že se mi líbí. Měla dlouhé černé vlasy a pihu pod nosem. Když chtěla doprovodit domů, utekl jsem bočním vchodem do cukrárny.

Byl jsem bytostně přesvědčen, že dát najevo cit je nepatřičným projevem slabosti.

Ve čtrnácti letech zamiloval jsem se do eM až po uši.

Dnes bych dal nevím co za to, kdyby eM zas chtěla doprovodit domů.

***

***

***

Uvědomil jsem si, že pravá cesta literáta není ta, která vyhovuje obecnému vkusu, nýbrž ta, která přinutí lidi vidět svět literátovýma očima. Má spisovatelská činnost byla v té době samozřejmě velice intenzivní. Avšak docházelo k rušivým momentům – odebírání rukopisů žárlivými pedagogy a nesmyslnými příkazy rodiny, abych šel už spát. Smutné bylo, že ani pedagogové nedokázali se s mým nadáním smířit. Šířili pomluvy, že propadám z češtiny, ba nestyděli se takové hanebnosti psát přímo do úředních listin, jakými bylo třeba vysvědčení. Zřejmě je popudilo moje prohlášení, že jazyk je majetkem člověka, který si jej upravuje a formuje tak, aby spoluvytvářel svrchovanost jeho osobnosti. Tato věta pohoršila učitelku češtiny nakonec více než můj předešlý výrok – Jděte s tou Němcovou už do prdele!

Hrozné bylo, že i na základní škole nutili mě jíst - a to na jídelníčku bylo hovězí maso s mrkví, škubánky, zemlbába a takové věci.

Vysvobozením v té věci byla až instalace skříně ve výklenku jídelny, za kterou pravidelně směřovalo veškeré mé jídlo. Nikdo nechápal, proč s takovým sebezapřením sedávám u skříně, v místě, kde to podivně páchlo. Bože můj, co asi vyplynulo na světlo, když tu skříň později odtáhli!

V té době objednala si má kamarádka Eva ode mne napsání knihy. Jelikož jsem v té době neměl žádných závazků k nakladatelstvím, vyjma mé středoškolní docházky, uvolil jsem se jejímu přání vyhovět. Je s podivem, že ačkoliv od zadání zakázky uplynulo už přes deset let, kniha stále není hotova a nejsem si ani jist, byla-li někdy vůbec započata. Dílo se podle objednacího listu mělo jmenovat Skromný génius, patrně jako odraz mé neutěšené finanční situace v začátcích. Pozoruhodné je, že nyní jsem ve stejné situaci, ačkoliv jsem

*** Povzbuzen úspěchem svého prvního románu Výlet na Říp, jehož deset stránek mi někdo ukradl, rozhodl jsem se vydávat noviny.

První číslo vyšlo na toaletním papíře a neslo číslo sedmnáct.

Přestože jsem o takzvaném evropském formátu novin neměl ještě ponětí, považuji to za dobrý ediční počin. Mnoho jiných mých kolegů i novin se sedmnáctého čísla nikdy nedočkalo!

*** Třeba schizofrenii gramatiky, kdy věci jinak se píší a jinak vyslovují, pranýřoval jsem ve stati Zběr léčyvejch rostlyn ve stotřicátý pyjonýrský vorganzacy, za což jsem byl po zásluze oceněn. Přestože redaktor Sedmičky pionýrů mi tehdy doslova řekl, že něco takového ještě nečetl, styky s kolaborantskými plátky jsem ukončil.

Těžce jsem seznával, že život výlučného a angažovaného člověka je obtížný, a tak alespoň abych částečně uchoval integritu svého ega, přestal jsem poslouchat pitomé dotazy, co chci k večeři a byl několik let považován za hluchoněmého. *** Během svého života strávil jsem celkem šestnáct let v různých vzdělávacích ústa16

vech, z toho šestnáct let zcela zbytečně.

Nejprve učili mě věci, které jsem uměl a nedával jsem tudíž pozor. V šesté třídě brali jsme trojčlenku, jedinou věc, kterou jsem neznal a pochopil. Poté jsem učivu nerozuměl, tedy opět nedával pozor. Na blbou trojčlenku, byť se jí používá při výpočtu zmenšení fotografie, bylo šestnáct let vyučování trochu dlouhá doba. ***

***

mezitím neutratil žádné větší částky.

Pokusím se nyní alespoň ve stručnosti osvítit důvody, proč po takové době není kniha stále na světě.

na ostrově Kampa, který zavinil potřebu nových brýlí. Měl jsem je sotva několik dní a připravila mě o ně zlotřilá totalitní policie. Ale o zásluhách jindy.

končeného, jako Smetana, Hašek a jiní flinkové.

***

***

V roce 1986 jsem objevil fernet. Zatímco u některých lze řadit objev fernetu už před rok 86, já jsem jej objevil až tehdy.

Tomuto náhodnému - celkem - zpoždění mohu být vděčný za to, že jsem ukončil středoškolská studia, dalo-li se vůbec někdy hovořit o studiích. Můj objev fernetu dal nečekaný směr mému lidskému i uměleckému zrání.

Svůj tehdejší žebříček hodnot shrnul jsem do názvu další knihy - Svoboda. Zpráva o mém literárním úsilí však musela proniknout až za hranice literárních spolků, ve kterých všech jsem byl členem, neboť jedné listopadové noci, právě když jsem se chystal do vinárny, dožadovaly se přímo pod mými okny tisíce Pražanů nadšeným skandováním „Svobodu!“ zveřejnění mého díla. Práci na knize jsem tedy skončil u doslovu k předmluvě, vida, že svůj účel už splnila. Jaké by to však bylo dílo, když pouhý záměr napsat ho odstranil komunismus od moci!

Před časem řekl mi přítel Bartuška, že by si rád ode mne něco přečetl.

- Já také, Václave, já také. Jak však mám mít v otázkách své příští literární dráhy jasno, když i ty máš jenom polojasno?!

Václav neporadil a tak dál chodí lidé na ulici kolem mne, netušíce, jakého potkávají spisovatele. A já přitom sedím skromně doma a přemýšlím o druhém, přepracovaném vydání své prvotiny - VŠICHNI SME HNUSNÝ VLNITÝ PLEŠI. Nic lepšího mě zatím nenapadlo.

*** V roce 1987 již byla vyhlídka na Skromného génia nadějnější, kdybych nešťastnou náhodou neochutnal bílé víno. Musím říct, že to byl objev znamenitý a těžil jsem z něj často při sestavování svého denního programu. K objevu došlo při zkoušce jistého divadelního představení, v důsledku čehož nedošlo pak ani ke Skromnému géniovi, ani k onomu divadelnímu kusu, ale pouze k protržení kulečníkového plátna v hostinci U Nádraží poblíž nádraží.

Jinak ten rok proběhl bez karambolů, až na to, že jsem byl poněkud překvapivě přijat na vysokou školu, což Skromnému géniovi rovněž nepřidalo. *** V době vysokoškolských studií měl jsem již zcela jasno. Napíšu román, který zlikviduje komunismus v této zemi. Dílo jsem nazval Táhněte do prdele!, ale později, na naléhání umírněnějších spolužáků Kubička a Klvani jsem titul změnil na Táhněte!

Osud románu byl však typickým příkladem toho, že přijde-li dobrá myšlenka příliš brzy, přijde snad i zbytečně.

Román mě napadl tak rychle, že jsem jej nestačil vůbec zapsat. *** Rok osmdesátý osmý byl rokem mé vnitřní krize, která vyústila v založení Klubu přátel becherovky, kterýžto krok pak udělal z neviditelných duševních krizí krize fyzické a leckdy i viditelné. Mé studijní výsledky byly tak žalostné, že věru nebylo co oslavovat. Ale bylo zase dost důvodů, abych na ně s becherovkou zapomněl. *** Rok 1989 bývá často označován jako zlomový. Já jsem však výrazných výkyvů nepocítil, s výjimkou pádu do výkopu

*** Strejda Černý zakopal před pětadvaceti lety někam soudek slivovice pro příležitost, až pojedou sovětská okupační vojska domů. Teď jsem si s bolestí všiml, že ten dobrý člověk už nežije. *** Po revoluci se nám všem otevřela možnost svobodně cestovat. Byla to však propagandistická vějička, neboť, jak se ukázalo, v cizině je alkohol ještě dražší než tady.

Jsem tedy stále doma a čekám, nepřijdeli inspirace na můj román. Několikrát u mne v bytě někdo zvonil, nebyla to však inspirace, ale nový majitel domu, který se přišel podívat, kde bude bydlet. *** Když v roce 1991 zvolal pan Klaus, že musíme nyní všichni zabrat, poslechl jsem a zabral stůl v restauraci Na Růžku.

Byla to stará hospůdka, kde se zastavil čas a mnohdy také obsluha. Výhled na libocko-vokovický hřbitov dával nám, sedícím v lokále, pocit jistoty, klidu, sucha a bezpečí. Skromného génia jsem v tomto roce sice nenapsal, ale podle mých informací ani nikdo jiný. *** Rok dvaadevadesátý byl učiněnou katastrofou. Přes původní sliby o demokracii jsem byl přinucen pracovat. Tento stav trval dva roky, a to i přes to, že jsem byl při práci několikrát spatřen. Z objektivních důvodů jsem nemohl psát žádný román, neboť pracovních úrazů přibývá a nerad bych po sobě nechával něco nedo-

***

*** Omezím-li přepalované tuky a uzené, je možné, že se dožiju příštích svobodných voleb, což mě naplňuje pocitem radostného optimismu. Je také možné, že se jich nedožiju, což mě naplňuje pocitem stejným.

Co se týče mého románu, viděl jsem dnes ediční plány našich předních nakladatelských domů pro příští rok. Nebyl tam.

Není tedy žádný spěch a mohu odložit práci na vhodnější dobu. Je naděje, že přijde…

Nenajdu-li ovšem ten zakopaný soudek se slivovicí. *** A vidím to jako na dlani, jak, v nebi už, ležím na obláčku a spím. A přilétá ke mně anděl a praví – Tak, Fefíku, musíš zpátky na zem!

A já zděsím se, když vzpomenu na všechny ty hrůzy, které mě potkají znovu, na ranní vklepávání do punčocháčů a na hovězí maso s mrkví, na to, že mi zas někdo nedovolí sledovat televizi, na školu a na rovnice o všech neznámých, na všechny mé třídní a ředitelské důtky a všechny výprasky, na to strašlivé očkování proti všem snad nemocem, vzpomenu na věty, které jsem nikdy neměl vyslovit a činy, kterých jsem se nikdy neměl dopustit, vzpomenu na svůj strach a bolest, na nicotu, které jsem propadal…

A vzpomenu na naši zahradu zalitou sluncem, kde jsem se postavil na nohy, abych pak mnohokráte spadl, vzpomenu na fotbal, který bych snad mohl umět jako nejlepší tátův žák Honza Berger, vzpomenu na hudbu, kterou budu muset znovu objevit, vzpomenu taky na eM, které mohl bych říci, že ji miluji, a vzpomenu na všechno, co jsem nestihl už napsat, nebo zapomněl, nebo nesvedl…

A vidím to jako na dlani, jak říkám tomu mému andělovi: - Tak pěkně děkuju!

17

Eja kulovanĂ˝